Milk & Honey #9

6

architecture:

marte.marte

con tent

4ky: na střelnici

knihy bu2r

11 12

edi V tor ial

pub quiz

flower power sucks

prvé řadě děkujeme za několik zpětných vazeb směrem k časopisu, nad jejichž absencí jsem posledně skuhral.

Opakuje se v nich téma, které od samého začátku hýbe i naší redakcí: není náhodou naše pojetí obálky důvodem toho, že zůstáváme pro značnou část publika neviditelní?

Možná že spousta lidí ani nepochopí, že má před sebou časopis – natož že je budějovický a zdarma. Naším záměrem je dělat netuctový magazín, což se týká i výtvarné stránky. Nechceme produkovat další vizuální smog a myslíme, že dobrá titulní fotka může fungovat jako dostatečně silný magnet pozornosti. Ve světě přeplněném agresivními vizuálními podněty ctíme účinnou jednoduchost podobně jako rakouští architekti, o jejichž tvorbě v tomto čísle pojednáváme. ZB

20 27

Vychází za podpory:

MILK&honey | nezávislý kulturně-společenský magazín budějovické bohémy | zdarma dostupný na správných místech Editor: Gabriela Bošková | TEAM: Zdeněk Brdek, Natalie Czaban, Tom Czaban, Jan Flaška, Šárka Kotzinová, Petra Lexová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček | Photo: Nika Brunová | camelot: bára procházková Design & production: Míra Adamec, Pavel Jaloševský | Mascot: Oliver Mann | MK ČR: E 22375 | issue #: 9 (23.03.2016) Chcete-li nám přispět článkem, chcete-li s námi polemizovat, chcete-li nás podpořit inzercí, kontaktujte nás na redakční mail mnh.magazine@gmail.com | www.mandh.media

distribution AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum | JČU kampus | JČU TF | Kafé Doslova Bar Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | MC Fabrika | Měsíc ve dne | pizzerie U Žáby | plantage.menu | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Wous | Železná panna

Rozplývá se nad tím celý svět, internetová komunita konečně dosáhla svého a po několika letech neutuchajícího meme nátlaku konečně Leonardo DiCaprio získal Oscara. Sice to podle mého názoru nebyla jeho nejlepší role a sošku si měl odnést už dávno za Letce, ale faktem zůstává, že kdyby Akademie rozhodla v jeho neprospěch, už by to bylo malilinko trapné, ehm. Avšak jako ekologického (skoro)teroristu se mě nejvíc dotkla jeho řeč, při níž jsem málem uronila. „Climate change is real. It is happening right now and it is the most urgent thread facing our entire species.“ On by si zasloužil Oscara už jenom za tu řeč! gab

Z deníku moderního učitele

P

řed několika lety jsem nastoupil na dvouměsíční záskok na jednu střední školu, přičemž ze dvou měsíců se již staly roky. Kromě toho jsem v té době již vedl různé semináře na univerzitě – od toho se ostatně odvíjel můj prvotní přístup: budu vykládat různé zajímavosti o spisovatelích, budu předkládat informace, o kterých se studentům ani nesnilo.

První hodinu jsem měl připravenou. Přišel jsem do třídy a uviděl pár letargických tváří. Nadšeně jsem si vzal třídnici a zapsal, kdo chybí. Protože kolem dvaceti studentů bylo nepřítomných, musel jsem kontrolovat jejich

Sour milk

sweet honey

V posledním roce jsem zaznamenala příjemný trend: řada světových institucí nabízí své knihy zdarma ke stažení. Vedle Metropolitního muzea umění v New Yorku, kde najdete až 422 publikací o umění (www.metmuseum.org), je to i Kalifornská univerzita (publishing.cdlib.org/ ucpressebooks), v jejíchž archivech je zpřístupněno okolo sedmi stovek elektronických knih z oblasti vědy, historie a umění. Pro některé tak nastává konec volných večerů, protože taje, které tyto databáze ukrývají, jsou až příliš svůdné. PEL

Kauza „Ferdinand Peroutka“ má pokračování i po vyneseném verdiktu soudu, který nařídil Miloši Zemanovi omluvit se rodině významného prvorepublikového novináře. Jenže prezident se omluvit odmítá. Zjevné je, že udělal chybu, když v lednu minulého roku při výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi zmínil údajný článek Ferdinanda Proutky „Hitler je gentleman“.

To, že článek neexistuje, se dalo tušit již od samého začátku. Neobjevil ho ani vrchní hledač Jiří Ovčáček, ačkoliv se snažil vskutku usilovně. Po prohraném soudu má ale prezidentská kancelář novou strategii: dokázat, že Peroutka v krizové době okolo roku 1938 morálně selhal.

Nepozastavuje se ani nad tím, že v době meziválečné psal články demokracii spíše obhajující a za války strávil několik let v koncentračním táboře. Tady už nejde o samotný článek ani o Peroutku. Cíl mise prezidentské kanceláře je jasný: dokázat, že Zeman se prostě nemýlí. Jsem zvědavá, kam je tato zaslepenost schopná zajít. PEL

V povaze lidské je si věčně stěžovat. Dlouho jsem přemýšlela, co mě za poslední dobu naštvalo tak, aby o tom stálo za to napsat. A ačkoli se ve světě děje spousta věcí, které by mě měly štvát, poslední dobou nereaguju na nic.

Takže mě teď nejvíc štve, že mě vlastně nic neštve. Zrovna mě, člověka, který se pokládá za nekompromisního kritika a cynika, sužuje momentálně období, v němž mě nemůže nic rozhodit. Z hlediska spokojeného rodinného života je to jistě skvělé, ale pro kreativní myšlení a tvorbu je tahle konstelace zcela nevyhovující! GAB

jména v seznamu a porovnat je s tím, co mi sdělovala ta hrstka přeživších.

Do třídnice jsem zapisoval poprvé a podle toho to taky dopadlo: kromě příjmení jsem na každý řádek zapsal i křestní jméno dotyčné/ho. Tudíž mi hned v daných kolonkách absencí došlo místo, a protože se celý proces poněkud protáhl, jakmile jsem zapsal poslední nepřítomné, začalo zvonit.

Teď už je ale třídnice něco, co si dávám s klidem k snídani. Na druhou stranu mé nadšení dostalo několik šoků. Mám samozřejmě rád zvídavé dotazy, člověk má pak dojem, že studenti poslouchají výklad. „A nakonec byl Mistr Jan Hus 6. 7. 1415 upálen.“ Několik studentů rezignovaně pozorovalo mouchu na stropě, další si spolu se zápisky do sešitů kreslilo válčící roboty, pány s kloboukem a prsaté ženy.

Najednou se do absolutního ticha (vyvolaného působivým výkladem) ozvalo: „A to ho jako polili benzínem? Hustý, ty vole.“ Po pár letech tohle člověka ani nezruší a jede si svou pohodičku dál; go must show on.

Specifickou záležitostí v rámci studentské mentality je chápání tělesnosti. Výkřik typu „Jedna moje koza

váží tři a půl kila“ samozřejmě probudil i můj zájem, který byl však čistě technického charakteru (zajímalo mě, jak asi probíhalo ono vážení). Naštěstí se zeptal někdo za mě, takže celá třída zbystřila. Dotyčná následně naprosto v klidu odpověděla: „Na kuchyňský váze, ne asi.“ Na denním pořádku jsou rovněž problémy mystického rázu: „Já bych chtěla porodit dítě, ale nechci bejt těhotná.“ Jakmile se člověk stane učitelem, zjistí taky, že ostatní mají o jeho práci velmi specifické představy. Například, že kantorské povolání je poslání, že formujete mladé duše a rozšiřujete jim obzory. Ve skutečnosti je to tak, že musíte rozhýkané stádo individuí nejdřív dát trochu do pucu, sdělit Marušce, že se nemusí malovat každých pět minut, protože její vzhled se již nijak nezmění, nebo Tondovi, že sice chápete, že ho „bolí bříško“, ale že to ještě není důvod k tomu, aby seděl v lavici s rozepnutými kalhotami.

Jedna kamarádka mi dala neocenitelnou radu: „Já bych ty děti uplácela bonbonama, aby byly hodný.“ Jenže to by v těch bonbonech musel být heroin, aby to působilo. Moderní učitel

Interview

Mladá krev budějckého buskingu

4–5

duben / květen 2016

Zdeněk Brdek Nika Brunová

Pouličního kytaristu Honzu Jandu v Budějcích možná potkáváte na křižovatce Krajinské a Hroznové ulice (před Komerční bankou naproti Masným krámům). Nebo jste ho spolu s dalšími písničkáři slyšeli hrát ve Fabrice na jednom z pravidelných dýchánků. Tenhle student místní konzervatoře se ale věnuje i jiným pozoruhodným činnostem, takže náš hovor se netočil jen kolem hudby. Loni třeba podnikl obří čundr po celé Evropě (od Španělska po Norsko) – na cestě strávil celkem 182 dnů a najel dohromady skoro 12 000 km. To celé převážně autostopem, s nezbytnou kytarou v ruce a písní na rtech.

Jak na své cestování s odstupem vzpomínáš?

Teď už je to opravdu pěkná vzpomínka.

Když jsem se před půl rokem vrátil, tak se mi po tom hodně stýskalo, i když ze začátku to bylo všelijaký. Měl jsem různý krize, ale bylo mi trapný se vracet, když jsem o tom řekl tolika lidem.

A letos se někam chystáš?

Plánuju tentokrát menší trip o letních prázdninách do Švýcarska. Chci ale spíš hrát než cestovat. Uvidíme, může se stát cokoli.

Ono když má člověk radost z toho, co hraje, je to z něj cítit a lidi to ocení téměř bez ohledu na to, co hraješ. A taky jim ta čeština možná připadala exotická.

Pozoroval jsi nějaké proměny vkusu v závislosti na té které zemi?

Ve Španělsku nejvíc frčí flamenco, který já bohužel nehraju. Taky tam mají spoustu skvělejch kytaristů, který jsou tím odkojený. Seveřanům se zase hodně líbily populární věci, ale nějaký zásadní rozdíly jsem asi nepozoroval.

Dá se vlastně něco takového vůbec dopředu plánovat?

Loňskou cestu jsem začínal v únoru, takže jsem chtěl jet do Španělska za teplem. Pak jsem byl domluvenej se švýcarským kamarádem, že spolu pojedeme do Anglie. Kromě toho jsem měl v programu Norsko, protože když jsem se ptal ségry, odkud by chtěla přivézt dárek, tak říkala, že z Norska. Měl jsem tedy několik styčných bodů, ale konkrétní trasa cesty vznikala až přímo v jejím průběhu.

Jak šel autostop?

Překvapivě docela dobře. Několikrát jsem sice slyšel názor, že už to není, co bejvalo, ale stopařů i lidí ochotnejch svézt jsem v zahraničí potkal dost. Rekord jsem měl 1000 km na jeden zátah.

Stejně je ale třeba dávat si pozor, jeden nikdy neví. Vozim proto s sebou pro jistotu pepřák a snažim se nepolevovat v pozornosti.

Kde jsi přespával?

Kde se dalo: venku, v hostelu nebo ve squatu.

A co jsi všechno vezl s sebou?

Měl jsem asi pětadvacetikilovou bagáž – oblečení, spacák, plynovej vařič, vojenskou celtu, lana a samozřejmě kytaru s velkým zpěvníkem. Mám spočítáno, že na velký výlety vychází krosna minimálně na sedmnáct kilo. Do začátku jsem si taky vzal nějaký eura, ale jinak jsem se normálně živil hraním na ulici.

Vážně?

Někdy to přirozeně drhlo. Nejhorší bylo, když jsem měl asi měsíc zánět nosohltanu a musel jsem si dávat častý pauzy, protože jsem skřehotal.

A které písně měly největší úspěch?

Snažil jsem se pochopitelně hrát hlavně anglicky, což se po čase přejí. Kolikrát mi chyběla čeština, takže jsem si dal jednou za čas sérii českejch písní a byl jsem překvapenej, že lidi na to mnohdy reagovali líp. Jak mi to chybělo, tak jsem do toho nejspíš dal víc citu než obvykle.

Všímal sis po cestě nějakých projevů migrantské krize?

Tak třeba v Calais si toho nešlo nevšimnout. Do styku s migranty jsem se ale nedostal, žádnou osobní zkušenost nemám.

Ve Fabrice se poslední dobou pravidelně koná pořad Písničkáři z Budějc a okolí, který jsi rozjížděl.

Jo, zdá se, že na to chodí lidi, utvořilo se určitý publikum. Nejdřív jsme hráli klasicky na stojáka v hospodě, s narůstajícím zájmem jsme se nicméně přesunuli na sál.

Tak v Čechách je folkařská tradice dost zakořeněná…

To určitě, sám jsem vyrůstal na Krylovi nebo Nohavicovi; poslouchal jsem i Xaviera Baumaxu, do určitý míry i Tomáše Kluse.

A jak do toho zapadá studium klasické kytary na konzervatoři?

Díky tomu se zlepšuju hlavně technicky, pozoruju, že bejvám při hraní svých věcí víc uvolněnej. Na ulici ale klasiku nehraju, musel bych si totiž brát jinou kytaru – ta klasická má širší krk. Navíc není moc slyšet.

Venku hraju především převzatý songy.

Co vůbec busking v Budějcích?

Docela to jde, v podstatě se v současnosti živím hraním. Mám dojem, že už jsme si na sebe s lidma zvykli, občas se někdo zastaví a zazpívá si se mnou. Hraju hlavně u Komerční banky v Krajinské, na Lannovku se moc nepouštím, abych nelezl do zelí Džordžovi, místní legendě.

Pak jsou tu občas ještě Alča s Jarčou, co hrajou na harfu a harmoniku.

Z jinejch štací mám taky rád Hamburk, což je první zahraniční město, kde jsem hrál (v roce 2014). Tam se hraje docela dobře, když člověk ví, kam jít. Jinak hrozí pokuta 40 euro.

Taky o tobě vím, že se otužuješ.

K čemu to?

Systematický otužování mě baví mimo jiné kvůli tomu, že se musím překonávat, což se hodí i v životě. Je to podobný, jako když mám trému před vystoupením a musím sebrat odvahu k rozhodujícímu kroku. Taky je to zdravý pro tělo, když se to dělá správně. Musím se ale přiznat, že tahle zima se mi zrovna moc nepovedla, kolem Vánoc jsem byl skoro měsíc v kuse nemocnej. Přepálil jsem to, nastydnul a dostal antibiotika. Navíc pak z netrpělivosti, že vypadnu ze cviku, jsem krátce po jejich dobrání vlezl venku do vody a vrátilo se to. Člověk se při otužování hlavně nesmí přeceňovat.

Zvláštní pocit je určitý stáhnutí se do sebe, kdy povrch těla znecitliví, a máš dojem, že jsi něco jako taková tenká struna uvnitř. Po vylezení se pak cítíš jako znovu zrozenej. Pokud jsi to ovšem nepřepísknul a nepromrznul.

Ještě se chci zeptat, jak vnímáš Budějce z pohledu náplavy?

No mám to tu hrozně rád. Po ukončení studia ekonomky jsem měl možnost odejít, ale mně to tady vyhovuje. I když se mi taky pár věcí nelíbí – teď zrovna záměr vedení města kácet stromy na Maláku kvůli protipovodňovejm opatřením. Naštěstí se zdá, že k tomu zatím nedojde.

Honza Janda Narodil se v roce 1989, vyrostl ve středočeských Sedlčanech. Studoval na Jihočeské univerzitě ekonomku, pracoval jako dělník v budějckých fabrikách, číšník, kurýr nebo inventarizační pracovník. V současnosti se živí jako pouliční kytarista, v budoucnu by chtěl vyučovat hru na kytaru.

Od roku 2015 studuje na zdejší konzervatoři, také působil tři roky v metalové kapele Turandot. Závodně hrál volejbal na pozici blokaře či smečaře. Na ulici hraje a zpívá převážně převzaté písničky, věnuje se však i vlastní folk-rockové tvorbě (viz - www.bandzone.cz/honzajanda).

Navýchod od ráje Petr Šmídek

V

(*1966) a Stefana Marte (*1967) přijede na konci března představit svoji tvorbu do Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích. Oba bratři získali vzdělání nedaleko svého rodiště na vyšší odborné škole v Rankweil u prof. Ericha Steinmayra, významné postavy vorarlberské architektonické scény, a následně pokračovali ve studiu na Technické univerzitě v Innsbrucku u prof. Othmara

architecture

porovnání s námi je Rakousko menší rozlohou i počtem obyvatel. Na rozdíl od naší země však nabízí několik území s jasným architektonickým rukopisem. Zatímco vídeňská akademická scéna svým internacionálním tónem daleko překračuje původní hranice rakousko-

6–7

duben / květen 2016

Cyklomost Alfenz, marte.marte 2010

uherské monarchie, kam jezdí vyučovat přední osobnosti z Asie i Ameriky, v hlavním městě Štýrska vznikla koncem 60. let pod taktovkou Günthera Domeniga tzv. „Grazer Schule“ s nezaměnitelným dekonstruktivistickým vzhledem.

V současné době v Rakousku nejvíce pozornosti přitahuje tzv. „Neue Vorarlberger Bauschule“, která vznikla na přelomu století s vlnou kritického regionalismu.

Jak vyplývá z názvu, spíše než slovo architektura používají obrat stavební umění, vycházející z tradice zakořeněné v alpském prostředí. Zatímco první generace stála na silných osobnostech jako Leopold Kaufmann, Hans Purin nebo Erich Steinmayr, současnou podobu vorarlberské architektury určují ateliéry zaštítěné vždy dvojicí jmen: Baumschlager&Eberle, Dietrich|Untertrifaller, cukrowicz.nachbaur nebo marte.marte.

Posledně zmiňovaný ateliér vedený bratrskou dvojicí Bernharda Marte

Bartha, významného představitele poválečné tyrolské moderny, a jeho asistenta Rainera Köberla.

V roce 1993 si bratři Marteovi otevřeli společný ateliér ve dvoutisícové obci Weiler ležící třicet kilometrů jižně od Bodamského jezera. Stefan Marte je navíc od roku 2005 předsedou Vorarlberského architektonického institutu a Bernhard Marte je od roku 2009 členem představenstva Vorarlberského svazu architektů. Široké spektrum jejich prací zasahuje od rodinných domů přes sakrální stavby, kancelářské budovy až po dopravní stavby. Všechny jejich realizace mají společnou formální jednoduchost, ale přitom výrazné plastické ztvárnění, které nejraději promítají do pohledového betonu. Domy s plochou střechou a masivními betonovými stěnami nejsou pro Vorarlbersko zrovna typické. To, že se celý život pohybují v oblasti Bregenzského lesa, nijak neomezuje jejich rozhled. Bratři

vyjadřují obdiv k nadčasovosti amerického architekta Louise Kahna a pro práci se světlem čerpají inspiraci u japonského minimalisty Tadaa Anda.

Otevřenost celé oblasti vůči vnějším vlivům dokládá fakt, že pět kilometrů od ateliéru bratrů Marte leží nový islámský hřbitov sloužící celému Vorarlbersku, kde žije více než osm % muslimské populace.

Autorem této funerální stavby je další vynikající místní architekt Bernardo Bader, jehož tvorba by si rovněž zasloužila bližší představení českému publiku.

Zatímco většina světa řeší odliv obyvatelstva z venkova do měst, tak vesnický život v Bregenzském lese přitahuje stále více lidí, což se promítá v ustáleném nárůstu počtu obyvatel. Vesnice tvoří soběstačné jednotky, komunitní život využívá potenciál místních zdrojů a silnou roli zde zaujímá víra. Podobně fungující model ukázal na výstavě v Českých Budějovicích již před dvěma lety architekt Gion Caminada ze švýcarské vesnice Vrin.

Bratři Marte svou první velkou zahraniční výstavu v roce 2009 pojmenovali „Concrete Works“ (Betonové práce), kdy v berlínské galerii Aedes vystavili masivní betonové modely. Součástí výstavy byla také obsáhlá publikace mapující jejich dosavadní tvorbu. V knize rozdělené do pěti „jednání“ jasně ukazují, že nejdůležitější roli pro ně hraje spokojenost klientů. Většinou jde o přátele, s nimiž si chtějí udržet dobré sousedské vztahy.

Návrhy marte.marte se po formální ani materiálové stránce nepodobají místním tradičním stavbám, ale svým charakterem souzní s okolní krajinou.

Na sklonku minulého roku se marte. marte po více než šesti letech vrátili do berlínské galerie Aedes s výstavou „Appearing sculptural“, kterou nyní spatří také návštěvníci českobudějovického Domu umění.

Vídeňský kritik Otto Kapfinger ve své eseji „Promiňte, kudy vede cesta do ráje?“ uvádí první obsáhlou monografii marte.marte. Po zhlédnutí aktuální výstavy v Galerii současného umění a architektury všichni návštěvníci správně vytuší, že vysněný ráj bude nejspíš někde na západě Rakouska. autor je spoluzakladatel portálu www.archiweb.cz

Vorarlbersko Tomáš Zdvihal

D

Mateřská škola Klausmühle v Lochau, marte.marte 2013

Rozšíření hřbitova s kaplí ve Zwischenwasser, marte.marte 2001

Hudební zkušebna ve Zwischenwasser, marte.marte 2002

aleko od velkých metropolí, mezi údolím Rýna a Arlberským průsmykem se v posledních třiceti letech vyvinul jeden z nejzajímavějších a nejdynamičtějších regionů evropské architektonické scény. Druhá nejmenší spolková země v Rakousku, počtem obyvatel spíše větší město, těží ze silného respektu k přírodním zdrojům, především zdejšímu dřevu, a regionálním řemeslům, zejména tesařské tradici. Na druhé straně je Vorarlbersko velmi vyspělým průmyslovým regionem se zaměřením na kreativní odvětví, textil a stavebnictví a zároveň je průkopníkem v ekologickém myšlení. Kombinací tradičních a moderních přístupů vzniká unikátní stavební kultura, kde 20 % veškerých novostaveb je ze dřeva a celých 66 % energeticky úsporných.

I díky tomu je dnes Vorarlbersko regionem s nejvyšším počtem dřevostaveb v Evropě.

Na území velikosti Šumavy v současnosti působí zhruba 60 špičkových architektů, kteří jsou druhou a třetí generací tzv. Vorarlberské stavitelské školy (Vorarlberg Bauschule). Jedná se většinou o místní rodáky, kteří vystudovali kvalitní univerzity v jiných částech země a následně se vrátili do svého rodného kraje. Pro jejich práci je společné, že nehledají jedinečnost nebo výstřednost, ale soustředí se na jednoduchost formy i konstrukce a dokonalé zasazení do okolní krajiny. O to více se pak ve spolupráci s řemeslníky mohou věnovat špičkově provedeným detailům.

Klíčovou roli pro rozvoj architektury má veřejný sektor a vysoký standard, který nastavují při svých investicích jak spolková země, tak jednotlivé obce. Stavby financované z veřejných prostředků jsou ve většině případů zadávány formou vyzvaných architektonických soutěží, jejichž zadání vzniká za úzké spolupráce samosprávy a místní komunity. Důvěra veřejnosti v architekta se následně promítá i do soukromého sektoru, takže vás nepřekvapí skladovací hala, pila nebo sýrárna z pera známého architekta.

Architektura ve Vorarlbersku zkrátka zastává významnou společenskou roli, o čemž svědčí, že návrh každé čtvrté stavby je svěřen architektovi.

Vztah komunity k současné architektuře nejlépe dokreslují náhodná setkání s uživateli těchto staveb, které jsme měli to štěstí potkat při loňské cestě po Vorarlbersku. Starosta obce Doren naprosto samozřejmě přispěchal do jejich školní budovy od architektů Cukrowicz Nachbaur pár minut poté, co mu zatelefonoval mladý uklízeč, a hrdě nás celou stavbou provedl.

architecture / art

Základni škola v Doren - Cukrowicz Nachbaur Architekten

duben / květen 2016

Moorraum Krumbach - Bernardo Bader Architekten

Stejně jako uvaděčka Ženského muzea v Hittisau navíc vyjmenoval další stavby od týchž autorů v okolí, které stojí za to navštívit. I díky tomu jsme měli tu čest se setkat s dalším starostou, tentokrát v obci St. Gerold. Řadu odborných ocenění místního komunitního domu má pan starosta na stěně své kanceláře.

Milým zážitkem byla rovněž návštěva školy ve vedlejší obci Blons, kde nás pan učitel nechal procházet po interiérech učeben s úžasným výhledem na protější alpské štíty přímo během výuky.

Místní samospráva rovněž pečlivě dbá na energetické parametry konkrétní stavby, které ani tak nesouvisí s tloušťkou tepelné izolace v obvodové stěně, jako se způsobem výběru dodavatelů a materiálu. Ve Vorarlbersku jsou si totiž vědomi, že 40 % veškeré energetické zátěže pochází ze stavebního průmyslu. Soustředí se tedy na výběr lokálních dodavatelů a řemeslníků a především místního materiálu, kterým je u veřejných staveb nezřídka jedlové dřevo z obecních lesů.

Místní firmy jsou schopné takové dřevo použít od konstrukce a fasády až po obklady interiéru, nábytek nebo atypická okna. Takto zajištěnými materiálními a lidskými zdroji se minimalizuje energetická stopa a zároveň se podporuje lokální trh práce.

Tradiční řemesla mají ve Vorarlbersku a především v oblasti Bregenzerwald tak silnou základnu, že na přelomu století vznikla platforma Werkraum Bregenzerwald, která sdružuje více než 80 většinou rodinných podniků s bohatou tradicí. Tato platforma pořádá výstavy, soutěže a podílí se na odborné výuce další generace následovníků.

Jedinečnost sdružení dokládá fakt, že v roce 2008 oslovili jednoho z nejlepších architektů současnosti, Švýcara Petera Zumthora, aby jim v malé obci Andelsbuch navrhl budovu ze dřeva, betonu a skla, která bude nejen prostorem pro expozici výrobků jednotlivých členů platformy, ale která sama bude ukázkou zručnosti lokálních firem. Mimochodem, v letošním roce se bude v Paříži rozhodovat o tom, zda-li se Werkraum Bregenzerwald stane součástí nehmotného kulturního dědictví UNESCO. autor je spoluzakladatel platformy CBArchitektura

8–9

MARTE.MARTE – APPEARING SCULPTURAL Galerie současného umění a architektury Dům umění města České Budějovice 24. 3. – 22. 4. 2016 Kaple Andelsbuch - Cukrowicz Nachbaur Architekten

Strakonice netradiční prezentace středověkého kláštera

Chodbami ambitu Petra Lexová Nika Brunová

Soňa Nováková

J

ohanitská komenda ve Strakonicích – název, kterým se dnes označuje fragment bývalého středověkého kláštera johanitského řádu ukrytý v útrobách strakonického hradu. Ačkoliv prostor kapitulní síně, ambitu a kostela navenek působí jako nenápadný shluk budov přiléhající k hlavnímu hradnímu komplexu, je význačným a zároveň opomíjeným hmotným důkazem i svědkem nejstarší historie jihočeských Strakonic.

Pojem „johanitská komenda“ byl ještě před několika lety pro spoustu místních obyvatel naprosto neznámým slovním spojením. Navštívit tento prostor bylo možné jen při příležitosti výstav pořádaných v době Vánoc či Velikonoc Muzeem středního Pootaví nebo během letní turistické sezóny, a to jen na požádání při koupi vstupenek do stálé muzejní expozice. Nevědomost, omezená přístupnost, zanedbanost objektu a především můj osobní vztah a zájem o tuto výjimečnou památku byly impulsem pro jedno z hlavních témat volného sdružení Oživme si Strakonice. Pod hlavičkou tohoto uskupení byly před čtyřmi lety přímo v prostorách strakonické komendy organizovány první alternativní edukační akce na téma interpretace středověkého umění.

Po ukončení činnosti iniciativy Oživme si Strakonice a po několikaměsíční prodlevě jsem se opět pokusila vrátit do strakonické komendy, tentokrát jako solitér s naprosto odlišnou ideou.

Johanitská komenda pro mne nikdy nepředstavovala výstavní prostředí v pravém smyslu slova a celý objekt chápu jako velice osobitý prostor, ke kterému je nutné přistupovat velmi citlivě a empaticky.

Proto realizaci akcí vždy předchází dlouhodobá diskuze jak se správcem památky, tak s vybranými umělci.

Přitom koncepce site-specific projektů je velmi jednoduchá a prostá – vyprázdnit a očistit prostor bývalého kláštera od nepatřičných předmětů, které brání vyniknutí jeho autentičnosti, a pozvat do Strakonic výrazné umělce, kteří se ve své tvorbě zabývají buď pamětí místa, prostorem, nebo zvukem. Intervence současného umění, které reagují na historii, prostor, tradici, funkci i genia loci, se na jeden den pokoušejí rehabilitovat spirituální dimenzi a duchovní atmosféru místa.

Principem jednodenních site-specific intervencí je koexistence současné umělecké tvorby s bývalým sakrálním prostorem johanitské komendy. Cílem je alternativní prezentace velmi významného a specifického prostoru a také snaha o zkvalitnění nabídky jiného způsobu kulturního vyžití v jihočeských Strakonicích.

H

istorička umění Soňa Nováková pořádá již druhým rokem v johanitské komendě ve Strakonicích umělecké intervence, které oživují historicky cennou památku veřejnosti téměř nepřístupnou. Letošní jednodenní výstava (27. 2.) s názvem Enigma Loci neboli Hádanka místa představila zvukovou performance Daniela Vlčka a Eweliny Chiu spolu s prostorovou instalací Pavlíny Dundálkové, kterým se podařilo citlivě reagovat na daný prostor a potrhnout jeho duchovní charakter.

Chodbami ambitu prochází Ewelina Chiu hrající na flétnu. Melodii podbarvují ostré tóny připomínající údery zvonu, které po chvíli doplní zvuk elektrické kytary Daniela Vlčka. Původní polyfonie se začíná zmnožovat díky nahrávacímu zařízení a zvuk houstne natolik, až se nakonec jeho tíha stává nepříjemnou. Ewelinu následuje dav poslouchajících, jako stádo vedené krysařem. Vyhýbají se jen zvlněným velkým svícím Pavlíny Dundálkové položeným na zemi nebo v okenních výklencích, z nichž skapává vosk na kamennou

podlahu. Zároveň pozorují fragmenty původních středověkých maleb osvětlených slabým únorovým sluncem a mihotavým světlem svící.

Pro nezaujatého pozorovatele by se tato podívaná mohla jevit jako zvláštní spiritistické setkání. Představuje ale snahu o oživení původního charakteru místa, který byl po dlouhou dobu potlačen. Performance se stává impulsem k přemýšlení nad historickým účelem daného prostoru, kdy hudba i obraz byly významným prostředníkem náboženské kontemplace. Zároveň je i silným zážitkem současným. Intervence jako by odpovídala na otázku: Jaké by mělo být současné využití fragmentu středověkého kláštera?

Snaha obnovit jeho původní charakter je podle mého správnou odpovědí. Jak je ale patrné, není jí pro každého a budoucí využití komendy tak opravdu zůstává hádankou místa.

Not a Laughing Matter Tom Czaban

10 – 11

duben / květen 2016

column / urban life

I

remember the first time I heard a Czech joke. A Czech friend was visiting England in the school holidays and I didn’t have a care in the world. He glanced down at me, “Do you want to hear a Czech joke?”

“Sure,” I replied. He cleared his throat and straightened his back.

“God grants wishes to an American, a Frenchman, and a Czech.

The American says: “My neighbour has a beautiful house. I want an even better one.” The Frenchman says: “My neighbour has a beautiful wife. I want an even better one.”

The Czech says: “My neighbour has a beautiful cow. Kill it.” I was only about six. It made me want to cry.

Since then I haven’t thought much about Czech humour. But I’m living here now, and I think that if you can understand the humour then you’re half way to understanding the culture. So I decided to investigate what makes Czech people laugh by watching three Czech comedies. When I asked for Czech film recommendations my request was met with a seriousness I hadn’t anticipated. Everyone had a different opinion about what I ought to watch. When I asked a group the discussion usually ended in finger pointing and arguing. After a while I stopped asking because it felt like I was just wandering around starting arguments.

Eventually I chose three films, tried to forget what happened the last time I heard a Czech joke and settled down to watch them.

First on the list was Na samotě

u lesa. It’s about a Czech family who make an agreement with an old man to buy his country house, but when they arrive he shows no signs of moving out. Half way through the film I hadn’t come close to laughing, not even once.

I checked the case again to make sure it was definitely a comedy.

Was I missing something? Where were the jokes? Perhaps Czechs are familiar with the eccentric countryside characters in the film.

For them, that’s the joke. I didn’t recognize the archetypes so for me there was nothing to connect to.

Don’t get me wrong, I enjoyed the film, in the same way I enjoy a walk in the park. But the humour was lost on me.

I moved swiftly on to Pelíšky. This is a coming of age story set around the time of the Prague Spring.

It’s about two teenage neighbours; one of them has a father who supports the communist system, and the other a father who opposes it.

I liked this film from the very first line, “I’m sixteen, I’m in love and I want to kill myself.” It felt like a modern indie comedy, the jokes were accessible, and the themes were universal. But again it felt like I was missing something. This time the culprit was the era in which it was set. I couldn’t shake the feeling

that the film would be funnier if I knew what life was like in communist Czechoslovakia. In fact, at times it felt like I was watching it as a historical artifact. I did however notice examples of the famous black comedy I have heard so much about. Pelíšky is the first comedy I’ve seen that opens with a failed suicide attempt, ends with a failed suicide attempt, and has another failed suicide attempt in between.

Last on the list was Zítra vstanu a opařím se čajem. This is about a group of former Nazis who travel back in time to change history by providing Hitler with a hydrogen bomb.

The film opens with archive footage of Hitler. Five minutes later a character chokes to death on a rohlík. If it wasn’t for Na samotě u lesa I would think that all Czech comedies have to open with something horrible. Zítra vstanu a opařím se čajem is the Czech equivalent of Back to the Future, but funnier. The jokes are all-inclusive, and you could show it to any Brit or American and they would certainly “get it”.

That was the problem. It felt so broad it could have been made anywhere.

Ironically, the film that made me laugh the most helped me to understand Czech humour the least. But let’s be honest, I hadn’t been making much progress with my investigation before that anyway. So I did what all great detectives do, I put the films away and gave up.

I didn’t think about it again until a few days later when I was talking to a Czech friend.

“Do you like it in České Budějovice?” she asked.

“Yes,” I replied, “but it’s strange.

It’s not that small, but you see the same people all the time.”

“You’re right, it’s like a big village.

But there is one advantage to this.”

“What’s that?”

“Even if you don’t know what you’re doing, someone else will.”

Her joke reminded me of the investigation so I decided to tell her about it. But when I began to talk the atmosphere changed, she stopped laughing and became serious.

“What’s wrong?” I asked.

“What did you expect to learn about Czech humour from those films? You chose the wrong ones!”

By this time I was used to people talking about Czech comedy with stern frowns on their faces. And she was right of course, I hadn’t learned anything about Czech humour. In fact, the only thing I can say with any certainty is that in České Budějovice, comedy is a serious business.

4ky

Na Střelnici 28. října 32 www.nastrelnici.eu

Ricardo Picante, Cyril Nováček

V

minulém čísle jsme započali seriál nesoucí název 4ky. Není to o kozičkách (jak si stále myslí Zdeněk Brdek), ale o výčepnách – studnicích národního koloritu. Jako první se představila nálevna U Nezmara, podnik malebný jako obraz „Zvířátka obdivují píču“.

Elektronická tužka si nyní vezme na paškál hospodu Na Střelnici. Tenhle skvost se nachází v ulici 28. října tam, kde mají základnu policajti. A protože náš plátek čtou samí kriminálníci a imigranti, všichni víte, kde to je. Historie onoho místa jde do hloubky víc než Rocco Siffredi, Střelnice patří k jedněm z nejstarších osvěžoven ve městě, teda podle internetů – štamgasta staršího 70 let jsme nenašli, páč se všichni uchlastali. Už tento fakt poukazuje na to, že Střelnice svou funkci plní na 105 %.

Prostor je to velmi přátelský a pohodový, protože umožňuje mimo nasátí lahodného moku i vstup s domácími

mazlíčky nebo na kolečkových bruslích.

V útrobách tohoto skanzenku lidové slovesnosti se můžete kochat jukeboxem, velkoplošnou televizí, umělým břečťanem, intimním červeným osvětlením na záchodech a samozřejmě tamním personálem a hosty. Paní vrchní vítá známé tváře láskyplnou otázkou „chceš pivo, nebo do držky?“, prostě Lada jak má být.

Jakmile vstoupíte, pohled upoutá cedule s jasným grafickým znázorněním, že na sekeru dostanete jinde, tady ne. Na stolech se, díky bohu, nenachází 35 reklam na ledové čaje; vlastně krom popelníku neleží na stole nic, takže nemusíte mít výčitky, že byste mohli něco polít. A když se paní vrchní ujistí, že jste Na Střelnici nezabloudili omylem, už vám nese orosená pivíčka.

Snad nám to „národní podnik“ promine, ale v rámci empirie jsme tamní Staráč za 22 oček ochutnat museli. Toto smíchovské pivo není zrovna šálek našeho čaje s medem a citronem, ale musíme uznat, že Na Střelnici chutná překvapivě dobře. Esko má říz, ovšem jeho parametr chlebnatosti přicházející pocit hladu prostě ukojit nedokázal. Začalo se pátrat

po nějakém tom krmivu, ale jaké nastalo překvapení: „K jídlu už nic nemám, budu mít až příští tejden.“ Na čtvrtek dobrý.

Hlad je převlečená Bohdalka, takže jsme dále pokračovali v pitivu. Možná i díky deficitu žvýkání a polykání hmoty jsme upadli k pofiderním tématům jako nekonečná volba rektora JU nebo pořádání koncertů. Tyto chvíle naší ubohosti alespoň dobře prověřily tzv. „index pravděpodobnosti dostání přes držku“.

Jelikož nám žádný popelník na hlavě nepřistál, Střelnice se zdá být opravdu vlídná a mírumilovná. Se zmíněným indexem tak pohybuje maximálně poněkud těkavá paní vrchní a inzultovaného si tady lze představit snad jen nejznámějšího studenta filozofie v historii UK, Jamese Colea.

Atmosféru lokálu vždy dotváří jeho osazenstvo a nejinak tomu bylo i zde.

Separátně rozmístěné trio reinkarnovaných Wabiho Daňka, Magora a Lanďáka v klidu pokuřovalo a popíjelo. Pánové sem tam prohodili větu s paní vrchní a vyrovnaně sledovali televizi.

Změna nastala v okamžiku, kdy se na známém guilty pleasure kanálu Telka roztočil Kolotoč Pavla „Sex Machine“ Poulíčka a hlavně se rozjel Milionář s rozdivočeným Vladimírem Čechem.

Při něm začaly plát emoce, jako když na Dynamu hrál Union Cheb, a z každého se rázem stal odborník na předválečnou českou poezii a čeledě obratlovců.

Prostor díky svému temperamentu opět ovládla paní vrchní, avšak dokázala se vždy vrátit do role a podat nám s úsměvem a laškovným mrknutím ještě několikero piv. Muži spustili dým. S potěšením tak můžeme říci, že čtyřkový genius loci přebývá i Na Střelnici, a toto království záclon a závěsů můžeme s poklidem doporučit všem smyslovým dobrodruhům nebo členům OVB pro uspořádání výročního večírku.

budweiser urban projectS duben / květen 2016

12 – 13

Knihy o novější městské kultuře T

Gabriela Bošková archiv BU2R

P

ředešlé články zaměřující se na činnost městských projektů BU2R už odkryly skutečnost, že výpravy na neznámá a kontroverzní místa jsou přímo v jejich hledáčku. Knihy samy o sobě samozřejmě nejsou neprobádaným místem, kam by se nikdo nikdy předtím nevydal, ale jejich témata a obsahy takovými být mohou.

Za své fungování vyšlo pod hlavičkou BU2R už mnoho knih, byly zmíněny i na začátku našeho seriálu v Milk & Honey č. 7. Nejznámějším počinem zůstávají Kmeny a Kmeny 0, které se staly i předlohou pro stejnojmenný dokumentární seriál o životě subkultur. Ale touto dilogií vydavatelská snaha BU2R nezačala a zdaleka ani neskončila.

Začněme přehled u dvou zásadních

počinů, které se vydaly na neprobádaná (doslova) a zapomenutá místa českého kulturního prostoru, oživily povědomí o těchto tmavých koutech a oprášily jejich lesk. Chronologicky první z těchto dvou publikací se v roce 2010 stala kniha Zde jsou psi. Název je parafrází starého latinského nápisu vyskytujícího se na bílých místech starých map: „hic sunt leones“ neboli „zde jsou lvi“. Ale proč se oni vznešení lvi vyměnili s o něco méně majestátně znějícími psy? „Na lokální scéně není s kým soutěžit, kým se inspirovat, a tak žijeme ve vizuální barbárii, kde ale nejsou lvi nebo monstra, spíš jen ušmudlané, amatérsky působící smečky psů,“ popisuje vizuální prezentaci české klubové scény, jíž se kniha zabývá, spoluautorka knihy Martina Overstreet.

Kniha se v mnohém ohledu pustila na tenký led, aspoň v měřítku českého

prostoru. Snaha zmapovat a sledovat styl hudební scény se nesetkala vždy s kladnou odezvou, především ze strany interpretů. Martina Overstreet tento problém vyjádřila vcelku jasně v rozhovoru pro Českou televizi: „Česká scéna je specifická v tom, že slova jako image, styl nebo i fanoušek jsou sprostá slova, která není dobré používat. To není image, za nás mluví hlavně naše hudba a texty.“ V České republice drtivá většina kapel svůj styl má a prezentuje se nějak vytvořenou image, ale mnozí z nich to nechtějí veřejně přiznat, jelikož zkostnatělý český rybníček by je posléze mohl odsoudit.

A tak se tvůrčí tým sestávající z již zmíněné Martiny Overstreet, Michala Nanoru, výtvarnice Marie Hladíkové, fotografů Adama Holého a Dušana Tománka a art directora Adama Macháčka vydal trnitou cestou k bílým místům české hudební scény, která se většinu času tváří,

že se jí tohle téma netýká. Ale i tak se povedlo shromáždit na třicet projektů, mezi nimiž figurují stálá jména klubové scény jako Schwarzprior, Sunshine, Vladimir 518, Marius Konvoj a další. Kniha získala 2. místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku, stejně jako o rok později Kmeny.

Druhou pozoruhodnou publikací je rozsáhlá kniha Prkýnka na maso jsme uřízli (2013), která poprvé mapuje za-

čátky českého skateboardingu v dobách tuhé normalizace. Jedná se o sestřihy rozhovorů s dvaceti pamětníky, kteří postupně líčí neuvěřitelné začátky, podle kterých tato kniha dostala i svůj název.

Ani na 480 stranách se však nepodařilo pojmout všechno a všechny, jak přiznává i spoluautor Michal Nanoru: „V té knížce rozhodně nejsou všichni, to ani není možné, těch skejťáků bylo hrozně moc

a my se dostáváme jen k určité části.“ Overstreet s Nanoru šli proti toku času, aby zasadili fenomén skateboardingu do kontextu, dodali mu kontinuitu a přiblížili nové generaci, do jaké míry se lišilo pojetí průkopníků. Díky shromáždění jedinečných výpovědí, unikátnímu obrazovému materiálu a grafickému zpracování se stala tato kniha tou nejkrásnější za rok 2013. více na www.bu2r.cz

Czech Original Fashion Touto publikací z roku 2010 se započala knižní cesta BU2R. Jde o knihu, která mapuje českou módu nejen z pohledu těch, kteří ji vytvářejí, ale zabývá se i těmi, jejichž styl oblékání je originální a mohl by ovlivnit či inspirovat i zbytek českého konformního módního rybníčku. Kniha je rozdělená na tři části, z nichž dvě jsou výše zmiňované, a ta třetí se zaměřuje na zajímavá místa spojená s módou. Je zde představeno na 30 českých designerů v rozhovorech, portrétech a fotografiích tvorby. Autorem těchto fotografií je Jan Trnka.

Kmeny Dnes již kultovní publikace o českých porevolučních subkulturách vyšla v roce 2011.

Od té doby se spolu se svým navazujícím dílem stala povinnou součástí každé cool knihovny. Za konceptem stojí veřejně velmi dobře známá postava Vladimira 518.

Autorem všech snímků, které uvozují texty hudebního publicisty Karla Veselého a překladatele Josefa Rauvolfa, je Tomáš Souček. Kniha si získala pozornost i díky 2. místu v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2011.

Kmeny 0 V roce 2013 následovalo vydání dalšího dílu Kmenů, který šel proti času a zaměřil se na subkultury fungující v českém prostoru mezi lety 1969 a 1989. Hlavním důvodem vydání této knihy byla snaha „dostudovat věc do hloubky a propojit na časové ose kulturní tendence, které předcházely situaci, ve které se nacházíme v současnosti“.

Tato publikace prezentuje periferní život v období normalizace zcela novým pohledem a boří tak mnohé mýty, které se kolem této éry vytvořily.

Daily Portrait Unikátní fotografická publikace vyšla v roce 2014, ale vznikala během 365 dní v letech 2012 a 2013. Autor Martin Pavel se rozhodl prozkoumat meze a limity portrétové fotografie a v období čtyř ročních období fotil na Polaroid jedince, kteří se dobrovolně přihlásili, aniž by je předem vybíral. Vznikla tak kronika obyčejných lidí, jejich přirozenosti a neupravované krásy, na pozadí veřejného prostoru Prahy. Fotografie vznikaly v parcích, metru, v barech, na ulicích i v historickém centru města.

Yoyeur Designový počin, který se jednoznačně nedá nazvat knihou v klasickém slova smyslu, spatřil světlo světa v roce 2014 u příležitosti Mistrovství světa v yoyování. Součástí této „knihy“, která mapuje českou yoyo scénu v předešlých 10 letech, je i yoyo vytvořené japonským šampionem Kentarem Kimurou, jehož yoya patří k tomu nejlepšímu, co lze na světě sehnat. Dohromady tato symbióza vytváří jedinečný počin, který je jen těžko překonatelný.

Polaroidový průvodce Prahou SPUD Prozatím poslední vydavatelský počin BU2R. Mapa nejzajímavějších pražských míst ze 4 vybraných odvětví: jídlo a pití, obchody, pracovní prostory místních kreativců a architektura. Všechny fotografie v tomto průvodci, jak název sám napovídá, jsou pořízeny Polaroidem a kniha vznikala ve spolupráci s odborníky na tuto fotografickou techniku ze studia Polagraph. SPUD se nezaměřuje pouze na místa samá, ale i na lidi, kteří za nimi stojí a kteří těmto místům dali vzniknout.

urban life duben / květen 2016

14 – 15

Růžovábudoucnost bikesharingu v ČB Gabriela Bošková Nika Brunová

Všemi velkými i menšími evropskými městy se poslední roky (a i ty vzdálenější) rozmáhá fenomén bikesharingu, jen v České republice se ten největší boom trochu zaspal. Nicméně i s několikaletým zpožděním se nakonec v roce 2013 v Praze poprvé objevila růžová, tehdy ještě štětcem natíraná, rekola z rukou pražských cyklo nadšenců, kteří nechtěli čekat na oficiální městský projekt a vzali iniciativu do vlastních rukou, doslova.

P

ostupně vznikaly týmy v Brně, Pardubicích, Olomouci a Hradci Králové. A světe div se, od 19. března 2016 budou i českobudějovické ulice zaplněny 50 nepřehlédnutelnými koly, která budou sloužit studentům, dospělým i rodinám a dětem k jednoduššímu a hbitějšímu pohybu přes naše zácpami věčně ucpané město.

Avšak ani ve chvíli, kdy tento koncept je už odzkoušen v pěti velkých českých městech, není uvedení rekol do chodu jednoduchou záležitostí.

S nápadem rozšířit Rekola do Českých Budějovic přišla Anna Šlechtová, která kolem sebe vytvořila skupinu

nadšených dobrovolníků, vykonávajících nejrůznější činnosti od hlídání kol na ulicích přes jejich údržbu až po marketing a propagaci. Rekola fungují jako federace spolků, která si navzájem vypomáhá, ale každý musí začít od píky sám. Díky této federaci je členství přenositelné do ostatních měst. Tudíž studujete-li v Praze, bydlíte v Budějovicích a sem tam si rekreačně zajedete do Brna nebo Olomouce na kukačku za kulturou, pak ani nemusíte číst dál, protože už nepotřebujete vědět nic dalšího.

Pro ty z vás, kdo takoví dobrodruzi nejsou, poskytneme pár dalších informací, které je dobré vědět. Rekola nejsou jen o tom dostat se z bodu A do bodu B, ať to stojí cokoli a na čemkoli, co pojede. Celý českobudějovický tým, který se skládá asi z 15 aktivních členů, se snaží ovlivnit nejen způsob pohybu po městském prostoru, ale i prostor samotný. Jakým způsobem? Ne, že by růžová, poeticky a familiérně pojmenovaná kola byla sama o sobě málo, ale instalace originálních, růžových kolostavů, ke kterým lze kolo připoutat za rám (a ne pouze za přední kolo), je svou intenzitou ekvivalentem Přemyslovy sochy v parku Na Sadech. Jedná se ovšem o ten druhý, lichotivý extrém.

Nejde zde pouze o funkčnost, ale především o ideu funkční věci, která ovlivňuje prostor, v němž se nachází. Nehledě na fakt, že tyto zářící kolostavy by nesloužily pouze účelům Rekol, ale celé českobudějovické cyklo komunitě.

A odkud se vlastně vzalo těch 50 kol, které mají křižovat a zdobit českobudějovické ulice od 19. března až na věčnost? Většina z nich je věnována soukromými dárci, kteří za odměnu dostanou nejen dobrý pocit, ale i možnost vymyslet ono familiérní jméno,

pod nímž bude kolo známo. A pak se pokuste si představit tu zmatenost či znepokojení, když budete referovat svým přátelům a rodině, jak jste „po Budějcích jezdili na Johaně, resp. Ottovi“.

A nakonec jste byli schopni ještě během jednoho dne přesednout z jednoho na druhé. Tato kola, se jménem i bez, se po předání do zkušených rukou vyčistí, přelakují na růžovo a jen těžko by je jejich původní majitel poznal. Z toho také vychází další nápad na potrápení uživatelských mozků . Je libo pexeso před a po? Tým Rekol schraňuje fotky všech kol před proměnou a po proměně jak z módního časopisu, ale jejich výše zmíněné využití bude o něco poetičtější.

Pokud se teď ptáte, jak celý tento ambiciózní projekt bude fungovat, pak odpověď na tuto otázke je, vzhledem k smart době, v které žijeme, až směšně jednoduchá. Na všechno dnes existují aplikace a s Rekoly to nebude jinak.

Součástí aplikace je mapa, na níž vždy zjistíte, kde se nachází vám nejbližší rekolo. V rámci každého města je vymezena zóna, v níž by měla být rekola parkována. Jasně že s ním můžete vyjet i mimo, nikdo vás na okraji zóny nezastaví a nebude vás posílat „hajdy zpátky“. Ale bikesharing je především o tom (a už z toho anglického pojmenování je to nad slunce jasné) kola sdílet i s ostatními, kteří je potřebují, ne o přivlastnění si kola na několik dní. Proto by se doba jeho používání měla omezit maximálně na 3 hodiny (kdo kdy jezdil na kole po městě 3 hodiny?). A vrátit by se mělo do městské zóny, aby splňovalo účel, pro nějž bylo vyčištěno, přelakováno, ozdobeno a pojmenováno – sloužit všem, kdo ho potřebují teď a hned.

Růžová budoucnost se nezajistí sama, je potřeba se na ní totiž podílet. A sdílet ji se všemi, kdo o ni mají zájem.

zdroj / internet tbc… zpověď sprejaře

16 – 17

duben / květen 2016

urban life

RRRRRR jó, sprejerství je jako sen

Óda na sprejerství od srddce illegalni graffs.

Otevřená mysl, nahota, svoboda, nespoutanost, vizionářství, pokrok, dekadence,,, neomezenost typo ulice ve versichsproste, vo niceni, chodnot mrdat vlaky, ulici, památky nejsou limity, prekazky poulicni hárd,,, street orgasm,,, pure hejt amat=rismus, pornoslepota cizi (soukr) majetek.. drzet hubu a krok bejt stádo,,, (ne)zit a umrit,,, makat,,, platit, vozirat se, volit, hulit drzhet hubu nastavit prdel a lizat boty... praskaci za voknem, kamenem do voken orwelovsky kamery, teploussky nazory,,, zasrani fizly,,, krivej systém orální hodnoty pluralita, vulgarita imaginární hodnoty lunární stavy a čistý graffiTY slast

Igelit

jako základ italské kuchyně Jan Flaška

18 – 19

duben / květen 2016

literature

O

d doby, co si v hypermarketu kupuju mraženou pizzu v krabici, se považuju tak trochu za znalce italské kuchyně. Dovolte mi proto, abych vás stručně provedl tajnými zákoutími tohohle lákavého světa kulinářských zážitků.

Podobně jako dělíme českou kuchyni na knedlíky a smažák, rozdělujeme i italskou kuchyni na dva druhy: na pizzu a na těstoviny. Co se týče pizzy, tak to je vlastně takový upečený koláč se zeleninou, zabalený do igelitu, a dá se koupit v obchodě v hezké barevné krabici. Odporné chuťové vlastnosti průmyslové pizzy se snaží výrobce zákazníkovi vynahradit pěkným italským názvem, třeba „Quattro formaggi“ nebo „Capricciosa“, díky němuž se pizza ze svého zapečeného igelitu tváří luxusněji a poživatelněji. Koneckonců, když vyprodukujete v továrně objekt z prošlé mouky, výrobního salámu, shnilých rajčat a zabalíte ho do igelitu, nezbývá vám než mu alespoň dopřát italský název. Když totiž cokoli pojmenujete italsky, zní to vždycky jako luxusní jídlo. Vím to docela určitě, protože jakmile by někdo něco zabalil do igelitu a pojmenoval to „È pericoloso sporgersi“ nebo „Andrea Bocelli“, klidně bych to dal na čtvrt hodiny do trouby a snědl.

Dalším druhem italské kuchyně jsou těstoviny.

Italové prý rozeznávají 400 druhů těstovin, což je skoro tolik jako počet filmů, které natočil Bud Spencer s Terrencem Hillem. Mezi mnoha národy v Evropě panuje přesvědčení, že Italové jsou líní; tento stereotyp je založen právě na předpokladu, že jedině národ, který nemá co na práci, dokáže vynalézt 400 druhů těstovin. V menu italské restaurace tak najdete hned několik stránek těstovin, například benvenuto, tagliatelle, farfalle, ravioli, spaghetti, penne nebo vietato fumare. Jestli ale chcete vypadat jako světáci, neříkejte tomu „těstoviny“! Správný italský výraz je „pasta“, což znamená „pasta“. Láska Italů k „pastě“ dokonce zašla až

l‘autore è uno stronzo (= autor je kulinářský specialista)

tak daleko, že italští režiséři kdysi natáčeli tzv. „spaghetti westerny“, tedy westerny, ve kterých si zasmrádlí pistolníci v saloonu namísto whisky se sodou objednávali penne con gamberi e salsa di pomodoro a espresso macchiato a vedli dlouhé rozhovory o produktovém designu. Čech bez zkušeností s italskou kuchyní, jemuž se při slově „těstoviny“ vybaví akorát tak rozvařená kolínka s hnědou omáčkou ze školní jídelny, se při setkání s „pastou“ nestačí divit, kolika různými způsoby lze pojmenovat hromádku těstovin a tři lístky čehosi zeleného.

Navíc zjistí, že těstoviny nemusí být vždycky rozvařené. Ba naopak – místo rozvařených těstovin dostane třeba i těstoviny nedovařené a místo omluvy vysvětlení, že to je tzv. „pasta al dente“, což znamená „pasta na zuby“.

Přestože i těstoviny si můžete koupit v hypermarketu zabalené do igelitu, tajemná zákoutí vlašského kulinářského umění si nejlépe vychutnáte tam, kde je doma a kde mu rozumějí nejlépe: tedy v té zakouřené italské restauraci u vás na rohu vedle nonstopáče, kde výzdobu tvoří zaprášené umělé květiny, sádroví šneci a vybledlé fotky z kalendářů, kde hostům celý den řve nad hlavou bachratá televize a kde v kuchyni vládne vystudovaný elektrikář. Ovšem jestli máte zbytečně moc času a peněz, můžete se vydat za zázraky, které nabízí tzv. „cucina italiana“, přímo do Itálie. Je to sice o kus dál, zato si tam kromě jedinečných pokrmů můžete užít i Koloseum, papeže, Louvre a Eiffelovku.

Jazykové kurzy?

! a k č a k n r B

I aslan.cz

Další ročník

festivalu živé literatury T

Zdeněk Brdek

O

d středy 20. do pátku 22. dubna v Budějcích znovu proběhne festival Literatura žije, který organizuje Literární kavárna Měsíc ve dne. Přes všechny tři dny se na náměstí Přemysla Otakara II. odehraje tradiční knižní bazar s doprovodnými akcemi, na večery pak bude připraven program v samotné kavárně (Nová 3).

Vystoupí mimo jiné jihočeští spisovatelé mladší a střední generace (Jiří Hájíček, Miroslav Boček, Kateřina Bolechová, Jiří Březina, Miroslav Pech a další), prostor dostanou také nejmladší autoři sdružující se kolem pravidelného cyklu „V širším slova smyslu“. Nebude scházet ani čtení cizinců v jejich rodných jazycích, bezdomovecký muzikál nebo literární trolejbus plný mluveného slova i hudby, který by měl během středy jezdit mezi vlakovým nádražím a Májem. Z hostů festival přivítá Renatu Bellingerovou či Evu Turnovou, fejetonistku a bývalou baskytaristku DG 307 nebo The Plastic People of the Universe. Celý pátek pak proběhne pod taktovkou Kabaretu Kajbar v duchu dada, jež letos slaví sto let od svého vzniku.

Jedna z organizátorek a moderátorka, budějovická básnířka Kateřina Bolechová na festivalu pokřtí svou novou knihu Strop nade mnou jednou zmizí, kterou vydává Měsíc ve dne. Půjde o různorodý pelmel publikovaných i dosud neznámých textů, nových i starých (nejstarší mají přes 15 let), vážných i nevážných. Vedle básní, statusů z Facebooku, drobných postřehů či deníkových zápisků z nezaměstnanosti publikace přinese na třicet autorčiných koláží, jejichž tvorbě se systematicky věnuje.

Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v nedávné době přečetli?

Václav Grubhoffer kulturní historik Ježíšek přinesl knihy: Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, Mare Nostrum – Historie, receptury a tajemství středomořské stravy od Maura Ruggiera, Knihu léta finskošvédské spisovatelky Tove Janssonové. A dva přírůstky z románského literárního světa, jež mají ledacos společného. A není to jen nakladatelství Argo. Nulté číslo Umberta Eca a Stoprocentní riziko Jeana-Michela Guenassii jsou spíše komorní romány s dokonale propracovanou, takřka detektivní zápletkou. Přestože nejde o klasické detektivky, nechybí napínavý, místy strhující děj. Francouzský román s prvky noir o fatální hráčské vášni vyšel už v roce 1986. Guenassia jej poté přepracoval a dočkal se i prvního českého vydání. Zhasnout lampičku je v tomto případě skutečně problém. Na své poměry nebývale útlý Eco naplno rozehrál svou další geniální stránku, dříve snad trochu skrytou za pronikavým intelektem: pořádný smysl pro humor. Jen jednu věc neměl dělat: umřít.

Miroslav Pech spisovatel Ve svý novince Pohlavní životy siamských dvojčat (Argo, 2016) sází Irvine Welsh na lety prověřenej autorskej styl, kterej nám servíruje už od dob Acid Housu či Trainspottingu. A mě to furt baví. Jen těch posledních zhruba dvacet stran se podle mýho moc nepovedlo. Čtyřcestí (Argo, 2015) je suverénně odvyprávěnou rodinnou ságou z mrazivýho Finska. Jedná se o románovou prvotinu Tommiho Kinnunena, před kterým tímto smekám. Do třetice tu mám černohumornou dánskou depku Smrt jezdí v Audi (Barrister & Principal, 2015) od Kristiana Banga Fosse. Přes počáteční nedůvěru mě knížka nadchla a od prvních stránek dokonale vcucla. S invalidním Waldemarem jsem se loučil horko těžko.

Jitka Rauchová kulturní historička Když Pierre Lemaitre (narozen 1951), oblíbený autor detektivek, získal v roce 2012 za svůj román Nashledanou tam nahoře (Odeon, 2014) prestižní francouzské literární ocenění (Goncourtovu cenu), bylo to pro mnohé překvapení. Jedná se totiž o klasicky vystavěný příběh, v němž jsou náhody občas až příliš nepravděpodobné a postavy trochu schematické. Pozoruhodné je však téma, které Lemaitre svým dílem otevřel – kupčení s hroby pro padlé, které se ve Francii po první světové válce skutečně odehrávalo. Lemaitre je v tomto směru velmi dobrým „reportérem“ – při líčení raně poválečné každodennosti dbá na detail, umí si pohrát s atmosférou a velmi syrově zprostředkovává dopady války na životy navrátilců. A proto stojí za to si jeho román přečíst. Protože z první války nevzešli jen padlí od Verdunu, ztracená generace či voják Švejk, ale i ti nepřipomínaní, kteří válku obratně využili k vlastnímu prospěchu.

urban life

New Quiz on the Block; a tradition is (re)born Natalie Czaban

20 – 21

duben / květen 2016

Šárka Kotzinová

A

curious phenomenon is stalking the streets of České Budějovice.

Young people head to pubs, but not to drink, argue, flirt or converse. They sit in small organised teams and answer a set number of pre-arranged questions. Any victory is greeted with delighted triumph, defeat with renewed determination.

To those of us from the UK it‘s a very different version of night time entertainment than the one we are used to in England. Almost unrecognisable in fact. Can it really be…..the pub quiz?

The pub quiz is not really a young person’s sport in the UK. Although even I was occasionally drafted into pub quiz teams on wintry Thursday nights. (By the way, Thursday is the best night for a pub quiz. It does not have the joy of a hedonistic and fun Friday but is also a long way from squeaky clean Monday and the pro-

ductivity of a working week ahead.)

My abiding memories are of darkness and gloom, an almost Dickensian atmosphere of crouching over team sheets and forced whispering in corners. These quiz nights were probably not illuminated by hissing candles and smoky oil lamps. But it feels like they were.

Indeed, when I asked a British friend what associations the pub quiz brings up for him, he looked melancholy a while before listing “the smell of stale ale, dark rainy nights, people hunched over tables arguing over the name of the last band member in the WHO”. So not a pleasant image then?

“There’s always someone who argues about the quizmaster’s answers or complaining that the right questions haven’t come up. And a lot of pretending to think about an answer when you’ve got no idea what it is.

Not forgetting that terrible moment when you have about thirty seconds to think of a witty team name. And

the totally out of proportion sense of achievement when you actually get an answer right.”

It in an almost carbon copy of my tender British associations with the pub quiz. Which leaves me thinking that maybe the quiz has taken off so wildly here because it neatly turns all these weaknesses on their heads. (Except the thirty second panic brainstorm for a funny name – that remains.)

Budějovice quizmasters welcome their contestants to clean and welcoming environments – Horká vana, the Budějovice quiz’s spiritual home, is in the daytime a café rather than a pub. It devotes its energy to culture, lectures, concerts and art. The Living Room is similarly bright, charming and cosy and serves wholesome, healthy food. The British pub quiz, on the other hand, is designed to bring people who already spend too much time in the pub back in on a Thursday.

Likewise, rather than the somewhat obsessive old men which rule British pub quizzes, my investigations of the Budějovice phenomenon reveal fresh faced young people, students and young couples, interested in and curious about the world. People still close to their educational years, keen to learn and use the knowledge they have so recently acquired. They are not jealously guarding the fossilized remains of an expertise nobody really cares much about anyhow.

Plus the questions are, in my opinion, loads better. You can answer them, for a start. They’re not impossibly technical, or written by someone born shortly after the most recent world war. They tug at your memory and you know you know them and it’s a delight to pull them out to see fresh air and use again.

How has the Czech version so vanquished its British distant cousin?

Pan Hloušek, of project Hospodský kvíz, claims there is no magic involved – “people are, by their very nature, competitive and curious. The quiz combines both aspects”. It is no doubt important that in the Budějovice version you can also learn something which you might actually want to know. Hloušek says there are no rules for the types of knowledge required. “Questions can be about anything, there are themes from every possible field of knowledge.

Sometime your team comes first, sometimes third from bottom.”

With all this in mind, I was a little nervous when it came to my first Budějovický pub quiz, this time in another charming café bar, Široko. What if

MILK AND HONEY

MEJDLO 02. 04. 2016

20.00 | VELBLOUD

MUZIKA:

The Linings (indie-dance) Kluci (rave-punk) DJ Standokan

vstup 70 Kč A tombola? Bude!

I brought the darkness along with me?

What if I ruined the freshness and curiosity of this new brand of quizzer?

But in the end, I thoroughly enjoyed my first Czech “kvíz”. Yeah, I had to hold myself in, fight the Britishness. I fought the urge to go “yessssssssssssssssss” after each confirmed correct answer and make rubbish jokes and puns when the quizmaster was reading out the questions. I disguised my violent anger at the unfairness of the TV round and put on a pretty good show of being a good loser. And amazingly, I learned something and enjoyed myself. The magic

was complete.

In České Budejovice, Horká vana, Kavkárna, Living Room and Café Hostel are all registered members of the nationwide project hospodskykviz. cz. This means that Budějčáci can test their thinking skills no less than four times a week. As such, Pan Hloušek is confident that the quiz is not a passing phase but has already made deep roads into Czech culture. For a man used to answering difficult questions, “why the pub quiz?” was, for him, a definite no brainer. www.hospodskykviz.cz, www.chytrykviz.cz

art

Ani nevím, proč mne zákoutí bytu tak fascinují

22 – 23

duben / květen 2016

Jiří Ptáček

Námětem jí mohou být květiny, bota na podlaze nebo výhled z okna na protější balkón… To, co je v bytě jako na tom nejosobnějším místě, kde se můžeme schovat před světem, klidně pozorovat a soustředit se na plynutí myšlenek a emocí. Byt Kamily Zemkové je v Praze, kde tato českobudějovická rodačka dnes žije.

Z Českých Budějovic jsi odešla studovat do Brna. Pak ses usadila v Praze. Návrat domů nepřipadal v úvahu?

Po škole jsem měla nabídku bydlení v Praze v bytě s ateliérem. V Budějovicích jsem vhodný ateliér neměla, tak jsem zkusila jít do Prahy. Brno mám ráda, jen už mě nebavilo dojíždět do jižních Čech, Praha je přeci jen blíže.

Možná se na jih opět vrátím, jen nedělám plány do budoucna.

Bydlíš ve velkém starém bytě a náměty tvých kreseb i maleb často vycházejí z domácího prostředí.

Maluješ květinová zátiší, zákoutí ateliéru, záclony. Jako by se celý svět měl smrsknout na těch několik obývaných pokojů. V čem ti to vyhovuje?

Moje témata se vždy točí kolem bezprostředního okolí. Samotnou by mě zajímalo, jaké by obrazy byly, kdybych bydlela například v paneláku. Je to tak, že míjím nějaké zátiší či zákoutí

a nějak mne zaujme. Často se pak na to dívám a něčím mě to fascinuje.

Ani někdy nevím čím. Pak zbývá jen poslední část – přenést to na papír a doufat, že přenáším i pocit z té věci, zátiší, výhledu. Čím je ti byt z prožitkového hlediska?

Myslím, že byt pro mne, asi jako pro každého, hraje důležitou pocitovou roli. Jestliže na mne působí pozitivně nebo jsem v něm měla nějaký silný prožitek, inspiruje mě k tvorbě. Vzpomínám si na některá svá předchozí místa, kde jsem určitou dobu bydlela.

Vybavuji si osm bytů. Každý měl jinou specifickou atmosféru. Dodnes se mi o některých zdá ve snu. Malby a kresby, týkající se daného místa, ale vznikly pouze v Praze a v rodném domě v Českých Budějovicích.

Když jsem se nastěhovala do velkého pražského bytu, každý pokoj jsem si zmapovala kresbou. Tak vznikl soubor „Pokoje“. Postupem času jsem se

To bylo moc pěkné setkání, jsem za něj vděčná. Pamatuji se, jak mne při našem setkání upoutalo světlo, které vyzařovala. Přesto, že používám hodně tmavé a zemité barvy, tento obraz je hodně světlý.

Adriena 100x60 cm, 2009

zaměřila jen na zátiší. Další inspirací mi byly výhledy z bytu ven na ulici. Možná se tímto způsobem přeci jen dopracuji až k plenéru.

A čím ty dva na tebe zapůsobily silněji než ostatní?

Myslím, že tichem a klidem. Určitým pocitem bezpečí. Byt v Praze je prostorný a většinou tichý, takže mohu vše lépe vnímat. A místo, kde jsem se narodila, souvisí s určitou nostalgií – když se dívám ze svého pokoje na dvorek a vidím stále stejný výhled.

Pozoruji-li nějaké místo či zátiší, mám trochu pocit, že to je takové bezvětří, ticho a zastavený čas. To mne naplňuje vnitřním klidem, který musím zaznamenat.

Příliš tě nezasáhl rozklad zobrazovacích konvencí, které do výtvarného umění vnesla avantgardní hnutí minulého století. Řekl

bych, že za kořeny tvého malování musíme jít ještě o několik desetiletí zpátky: k postimpresionismu, fauvismu, skupině Les Nabis. Zapomínám na něco? A je pro tebe důležité i novější umění?

Nevím přesně, jaké hlavní inspirační zdroje bych jmenovala. Také se mění s časem. Přidala bych art brut, naivní umění a dětskou kresbu. Současné umění je pro mne také důležité. Často mám sklon trochu paběrkovat a vybírat si pouze části, které se mi líbí. Někdy vidím například gotickou malbu a přijde mi tak současná. Dříve mi vadilo, že moje obrazy vypadají jako z jiného desetiletí či století. Teď to beru jako součást mé přirozenosti.

Mám rád tvůj portrét Adrieny Šimotové. Pokud vím, setkala ses s ní při přípravě diplomové práce. Proč jsi nakonec namalovala její portrét?

V Římově žije tvá sestra Pavla. Také ona prošla malířským školením na Fakultě výtvarných umění v Brně. Předpokládal bych, že budete spolupracovat. Třeba jako sestry Válovy. Kromě jedné společné výstavy v Praze se to ale nepotvrzuje. Víte, co tomu brání?

Možná jsme se zatím nenaladily na společnou vlnu. Obě jsme se na školách snažily odlišovat. Nyní už je situace jiná.

Jsme každá v jiném kraji a je tedy možné, že nás vzdálenost začne zase spojovat. Sestry Válovy máme rády. Myslím, že se ovlivňujeme, nejen v malbě. Třeba to časem přijde a budeme něco tvořit dohromady.

Moje nejoblíbenější anekdota o tobě se váže k rozhodnutí přeškolit se na kadeřnici hned po vysoké škole. Je to směs absurdity s chladnou rozvahou, že uměním se neuživíš. Bylo to správné rozhodnutí? Máš čas na malování?

Bylo to tak, že jsem stříhala už asi od deseti. Rodinu, kamarády na střední, pak spolužáky na vysoké. Když jsem dodělala FaVU, chtěla jsem se zdokonalit a doladit techniku. Na rekvalifikačním kurzu se na mě sice trochu dívali jak na blázna, co tam dělám po vysoké, ale mě to prostě bavilo. Je to také estetika, takže od malby to není zas tak daleko. Je pravda, že někdy se ve mně tyto dvě roviny perou.

Musím si například vždy uvědomit, co je v daný den důležitější: jestli někoho ostříhat, nebo se pustit do kreslení. Ta pestrost mi ale vyhovuje.

Kamila Zemková Narozena 1983, studovala SUPŠ sv.

Anežky České v Českém Krumlově a FaVU v Brně. Spolu se sestrou Pavlou Tichou vystavovala v Galerii Ferdinanda Baumanna v Praze.

Samostatně například v brněnské Galerii Kabinet (2010), pražské Galerii 35m2 (2012) a Fait Gallery v Brně (2014). Výstavu z pražské galerie A.M.180 reprízovala v bytovém výstavním prostoru Zutý Mánes v Českých Budějovicích (2010).

Ve stejném roce se zúčastnila také kolektivní výstavy Co čekat od klasické generace? v Galerii Měsíc ve dne.

Pohled do výstavy Hluchoněmá místa ve Fait Gallery Preview v Brně (2014)

Mini recky

dokonce tak dobrý, že jsem si koupil i tričko! A co že tihle dva blázni vlastně vyluzují za bordel? Představte si třeba Fertilizer, Kaplan Bros a Forbiddenna a pak to ještě řízněte extoškou. Zběsilej breakcore střídanej „umírněnějším“ 8bitovým edm nutí člověka vyrvat si jabko z kolene. Tyhle týpci strčí hravě do kapsy všechny, kdo si honí péro nad tím, že si posadí lidi a na pokyn je nechají vyskočit. Zlatý Scooter a jejich „aj wont sí jór hendz in dý ér“. Shitwife nemají rozhodně zapotřebí honit fejm skrze laciný, instantní gesta a i z desky čítající 9 válů je to setsakramentsky znát. -rp-

Himalayan Dalai Lama

24 – 25

duben / květen 2016

music

Lama Vždycky pookřeju, když se na český scéně objeví člověk nebo seskupení, který se mazlí s elektronickou hudbou s nižším obsahem bpm. Jako dramec dobrej, ale už nám není 16 a nemusíme se v pondělí ve škole chlubit s papírovým cejchem z pátečního mejdanu. Není tomu tak dávno, co poklidné vody elektroniky rozčeřil Aid Kid, který v podstatě záhy získal Vinylu za objev roku. No a teď se svou debutovou nahrávkou vydanou pod slovenským labelem Gergaz přicházejí i brněnští HDL. Duo David a Kryštof si s deskou hrálo poměrně dlouho a tak vyvstávaly obavy, aby se dostavil kýžený efekt. Dostavil a i na Brno dobrý. Devět tracků, ve kterých se prolíná ambient, trip hop, glitch nebo trap, plynou v mírně stupňujícím se tempu a z desky dělají ideální poslechovku, ať už jako doprovod ke koitu s poníkem, nebo k fascinaci sebou samým pomocí ketaminu. -rp-

Факел Огни Na německým labelu Lifeisafunnything vychází impozantní debut ruský, lehce experimentální, emo/post hardcorový kapely Факел (Torch) z Petrohradu, jejímž hlavním poznávacím audio symbolem jsou housle. Ale pozor, nejedná se o nějakýho Tichonova, nýbrž o pěkně rozjetýho Petrželu, kterýmu padaj čísla! Přesný a nesmlouvavý bicí, slovanský scream od srdíčka a vším prostupující melancholický houslový paklíč. Davaj, ruština ist sexy! -cn-

Shitwife

Big Lad Tohle není teda úplně novinka, ale protože kluci z NAAB tenhle bulvár stejně nečtou, půlka lidí to beztak nepozná.

Ale jelikož tihle dva borci (bubeník mimo jiné z nyní už zaniklých Shield Your Eyes a druhej týpek, kterej měl brejle, kérky a krabičky) předvedli nedávno ve zkušebně nejlepší šou letoška, tak to není úplně mimo misku. Bylo to

Sacri monti

S/T Posvátné hory sice v okolí San Diega oficiálně nenalezneme, ale po poslechu uhrančivé prvotiny hudebního seskupení Sacri Monti je s klidem můžeme zakreslit do mapy. Nejde se zbavit pocitu, jako by se jednalo o zapomenuté prastaré místo, kde se tříští čas s prostorem a otvírá tak obrovské, září orámované dveře, do kterých lze vstoupit pomocí kliknutí na ikonu „play“. Dostáváme se do reality sedmdesátých let, jejíž autenticitu nesou pilíře toho nejlepšího z rocku psychedelického, tvrdého i těžkého, krautu nebo progressive. Díky kalifornské pětici průvodců potkáváme mezi Posvátnými skalisky Atomic Rooster, Hawkwind, CAN, Black Sabath, Led Zeppelin nebo Teda Nugenta. Tato pouť není ovšem lemována pouhou brikoláží jmen ze sedmé dekády minulého století, ale i důkazy o instrumentálním a vokálním umu samotných tvůrců, o jejich kreativitě, schopnosti improvizace a vystavění atmosféry. Nahrávka díky svým neustálým vzestupům a pádům v podstatě charakter pohoří splňuje. Až tantrickým způsobem má posluchače v moci a nechává ho v napětí a očekávání, od začátku po samotný konec. -cn-

Seth Bogart

Seth Bogart Projekt frontmana Hunx and His Punx, kterej vyměnil sichru za rtěnku, glitry, třpytky a synťáky. A byť mě většinou všechna ta maškarádová bublina okolo queer záležitostí vytáčí stejně jako tonic v espressu (proboha proč? – do kafe se leje přece mlíčko s palmáčem), Sethovi se nějak podařilo tuhle, pro mě otravnou nálepku, přelepit další nálepkou s nápisem „funny“. Propojit punk s úlisným elektrem a na to naroubovat vokodérový zpívánky je hodně silnej turek, avšak Bogart to zvládl s takovou hudební nadsázkou, že to ve výsledku nezní vůbec debilně, jak se to na první poslech může jevit. 12 songů oscilujících mezi naivním popem, electroclashem, housem a soundtrackem z trpasličího gangbang porna nutí posluchače lízat šlehačku z Jiřinky Bohdalů. Každej na tenhle cirkus asi žaludek mít nebude, ale pro toho, kdo se přenese přes zjevnou ironii, deska nabízí zhruba 45 minut marcipánový zábavy. -rp-

Dark Door

Post Mortem Fuori dalla placenta / trascino la mia vita spenta / striscio in un mondo nero / che mi chiama straniero / voglio volare via lontano / non ho un´ala ma una mano / che invece di farmi fuggire / mi chiede solo di colpire / vor-

Edgar Schwarz Schwarzprior / Mortal Cabinet / Wolf Trap / S&M Project / Vanessa

rei capire chi ha scritto la mia sorte / chi ha reso la mia storia vuota ed inerte / il mio stendardo è esser mostro / questo è il mio mondo.

Sono nato morto. Toto jest pouze malý střípek z lyriky neapolského darkwave dua, ve kterém se zrcadlí typická přímořská radost ze života a plnost sluncem prohřátého bytí. Syntetizátory, basa a hlavně podmanivý baryton signore Maria D‘Aniella jsou tím pravým důvodem, proč letos nejet Felícií na Makarskou, ale do Itošky. -cn-

Petr Pouzar

exstudent & exdramaturg, takže už vlastně jenom pracant s plechovkama

Velikonoce jsou časem oslavy veřejného násilí a ponižování. Jak si to užíváš?

Ponižování a násilí si snažím užívat každý den. Křesťanské výmysly neuznávám.

Velikonoce jsou časem oslavy veřejného násilí a ponižování. Jak si to užíváš?

Normálně, na dildopedu – to je jako rotoped, akorát...

Jaká je tvá oblíbená technika zdobení kulovitých předmětů?

Náctiletou tlamičkou s hbitým jazýčkem. Tedy kuřbou.

Jaká je tvá oblíbená technika zdobení kulovitých předmětů? Šablona ze samolepící fólie vyřezaná na plotru a nastříkat sprejem. Pak strhneš fólii, zjistíš, že je to hnusný, a děláš, že to tak je schválně. Protože ty vole, zkoušel jsi někdy gravírovat koule?

ČT4 Sport slaví 10 let existence, co bys popřál Otovi Černému?

Proč? Nevím, dál.

Blíží se Budějovický majáles, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?

Syrový maso servírovaný na pořádný sudeťácký prdeli.

Slza / slzák Na tohle je slzák slabej. Hromadu obušků a železných tyčí, zlomených kostí a vytrhaných zubů. Dojetím by mi ukápla slzička.

ČT4 Sport slaví 10 let existence, co bys popřál Otovi Černému?

Aby i v důchodu byl nadále víc Ota Černý a míň Jiří Krampol, protože jasně, nikdo není dokonalý, ale… Ne, fakt, to je hrozný, co se některým lidem děje.

Blíží se Budějovický majáles, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?

No rozhodně NIC Z CUKRÁRNY U VELETRHŮ vedle Veletržního paláce, to bylo dneska fakt takový velký sladký zklamání za všechny drobný, co mi zbyly. Na Majálesu ale jednoznačně nudle od toho zpívajícího Asiata s kytarou. Kde je mu konec?

Srdcebeat / prdelbít Po prvním poslechu rozhodně alergická reakce projevující se jako velké hnědé skvrny v oblasti konečníku, takže prdelbít.

Slza / slzák Nikdy bych neřekl, že se ze mě tak snadno stane milovník slzáku, ale jo, Erdogan do toho! A Erdogan Atalay taky do toho!

A Jarda Jágr ještě, na Hrad, to se ví!

Pavel Anděl / anál Dám přednost análu.

Srdcebeat / prdelbít Richardovi už by měli zlomit tužku, instrumentálně by to mohlo hrát třeba někde ve výtahu, ne? Nebo to v Agrofertu už maj?

Pavel Kříž na kříži / Ježíš na Pavlu Křížovi Z obojího se mi zvedá kufr, tak raději ani jedno.

Pavel Anděl / anál Pavel Anděl v porotě Andělů, nomen omen jak ze slovníku. Jak je to tam s análem, ale nevim, to se omlouvám.

Pavel Kříž na kříži / Ježíš na Pavlu Křížovi Dvě ještěrky na opuce / dvě opuky na… Ok, tak já už pudu.

Flower

power

sucks Matěj Malecha

26 – 27

duben / květen 2016

music

T

itulek je fragmentem písničky Franka Zappy, který bych dal tesat do kamene.

Nemám rád hipíky.

Zatím se mi nepodařilo přesně zformulovat proč, ale jen co se mi to povede, sepíšu to a spustím letákovou kampaň. Uznávám ale, že hipíci dali světu jednu skvělou věc, která má potenciál oslovit každého – aniž by musel fandit životu v komuně a bezpodmínečné lásce všech ke všem. Mám na mysli psychedelickou hudbu.

Co je to psychedelická hudba?

Otázka natolik zapeklitá, že se jí začnou věnovat filozofové hned, jak rozlousknou důkaz boží existence. Závaznou definici psychedelie zatím nikdo nezformuloval a je dost pravděpodobné, že to ani nelze. Nezbývá tedy, než uchýlit se k popisům a náznakům.

V nejobecnější rovině lze psychedelickou hudbu popsat jako jakoukoliv píseň, která v posluchači vzbudí niterné pocity. Nemluvím teď o pocitech radosti ve stylu „pěkná písnička“. Mám na mysli emoce, které se obvykle schovávají právě pod všemi těmi všedními prožitky a které se skrze hudbu dostávají na povrch. A nemusejí to vždy být jen příjemné pocity.

Podle předešlého popisu může pro někoho být psychedelickou hudbou třeba i Rihanna či Tomáš Klus.

Psychedelii ale lze popsat i úžeji, ve smyslu žánru. V tom případě je třeba hledat kořeny právě mezi hipíky, takže nepřekvapí, že taková psychedelie má co do činění s drogami.

Však to byli sanfranciští folkaři sjetí LSD, kdo rozhýbal generaci květinových dětí. Z toho vyplývá, že psychedelie jako žánr je taková hudba, která se snaží napodobit nebo zprostředkovat stavy změněného vědomí. Důležité je, že tato hudba je s tímto cílem tvořena vědomě.

V rámci tohoto užšího vymezení lze jako příklad uvést kapely The Doors, 13th Floor Elevators, Jimi Hendrix či Beatles.

Ač se hippie vlna přehnala poměrně rychle, dědictví šedesátkové hudby zůstalo a psychedelické

vlivy se opakovaně vtíraly do nových žánrů.

Nejvýrazněji se tak stalo v 90. letech během hvězdné chvilky shoegaze. Melancholická hudba introvertních kytaristů se prosadila i v České republice – v devadesátkách především v podobě Ecstasy of Saint Theresa, nyní především díky rakovnickým Manon Meurt.

Je tomu asi deset let, co se mohutně vzedmula nová vlna kapel, které psychedelii nevnímaly jako ozvláštňující prostředek, ale jako hlavní tvůrčí směr. Mimikry změněného stavu vědomí se opět dostaly do středu zájmu. A tato vlna se v globálním měřítku blíží svému vrcholu teprve nyní.

Přesto v České republice ještě nedávno nepůsobila žádná kapela, která by tvořila cokoliv podobného. Je to smutné, ale ne až tak nepochopitelné. V šedesátých letech se v Československu během oživení vylouplo hned několik kapel, kterým se více či méně podařilo zavléct do české kotliny garážový rock‘n‘roll, ze kterého by se bývala mohla vyvinout obdoba angloamerické psychedelie.

Jenže než se tak stalo, přišla normalizace a soudruzi zatnuli nadějným kapelám tipec.

V zahraničí se neopsychedelická vlna zrodila z nostalgie a retro nálady a až později se z bezduchého revivalu proměnila v hudební směr, který navázal na specifický přístup k tvorbě a pokračoval v objevování nových zvuků. Příkladem kapely, u které to zafungovalo na výbornou, jsou třeba australští Tame Impala, kteří letos vystoupí na Colours of Ostrava.

V Čechách ale nebylo na co takto navázat. Tedy bylo – na underground, který ale s psychedelií v jejím žánrovém vymezení moc společného neměl a podle toho také většina pokusů vypadala. Čest výjimkám jako je budějovický Smutný Karel. Částečně si ale za psychedelické vakuum můžeme sami. Jak jsem vypozoroval v různých facebookových skupinách, mnohé fanoušky žánru paralyzuje nostalgie natolik, že se zmůžou pouze na povzdechy typu: „Jó, to byly časy. Ale to už se nevrátí.“ No, nevrátí. Ale dokud něco nebudeme dělat, tak se ani nic nezmění. Naštěstí se ale blýská na lepší časy. Za poslední dva roky se v Čechách, konkrétně v Praze, vylouplo hned několik kapel, které mají ambici zformovat českou psychedelii. Konkrétně jde o kapely The Madhouse Express, Olaf Olafsonn & The Big Bad Trip, Ghost River a Frank Bigsby & His Satanic Majesty.

A tyhle kapely máte možnost vidět pěkně pohromadě 24. května v pražském Futuru na nultém pražském Psychfestu. Můžete se ale těšit také na čerstvé držitele ceny Apollo za desku roku Please The Trees a americké matadory White Hills, které už jste možná zahlédli ve filmu Přežijí jen milenci Jima Jarmusche. A nebude chybět ani spousta projekce, aby iluze psychedelického dungeonu byla co možná nejpřesvědčivější. Více informací najdete na www.psychfest.cz. Hejty posílejte na matej@psychedelic.cz.

Tipytrikytripy

NAABNAAB 04. 04. Albatre (FR), Tosiro (Velbloud) 14. 05. Brutal Blues (NOR), Nachttante (Velbloud)

K2K2 25. 03. Satisfucktion 02. 04. Rocket Dogz, Dirty Blondes 09. 04. Fastfood Orchestra, Náhodný výběr, Kyanid

anketa

VelbloudVelbloud

SlávieSlávie 25. 03. Buty 21. 04. Iné Kafe 22. 04. Krucipüsk

FabrikaFabrika 25. 03. Cocotte Minute, X-Core, BVS 24. 04. Raunchy (DK) 20. 05. Cross Fest

27. 03. Sons of Death Valley (DK),

KomiksKomiks

Sumosluts (DE), Varan (DE) 15. 04. E!E, The Fialky 24. 04. She Owl (US)

25. 03. Basstard Beatz: Mikey B (UK), Krissi B (UK) 29. 04. Hallucinator (IT) 30. 04. Reggae Nite: Messenjah, Mic-Key, Dreadalist, Boldrik

Bude se udělovat Pavel Anděl – kdo by ho podle tebe měl dostat?

A co děláš po nocích ty?

Miloš Vaněček Café Hostel leader

Jan Martínek MC v kapele Lex Barker

Jiří Váňa univerzitní hlásič

Bamboocha gypsy vegan čávo, muzikant, pořadatel koncertů a srdíčkovej punx

Pavel Anděl? Toho bych chtěl domu, je vtipnej.

Hele, tydle ceny a komise – to nesleduju. Co mě minulej rock bavilo?

Chasing Christy, Please The Trees, C, Nature Born Fuckers. A pro mě největší vobjev loňskýho léta: Stárneš. No a po nocích?

Spim. Vostatní věci se nedaj publikovat, přece jen jsem v hledáčku.

Akademie by se neměla řídit popularitou jako Slavík, ale kvalitou a uměleckým přesahem. Slza je kapela, jejíž cílovka jsou slečny pod 15 let, náročnějšímu posluchači nemá co nabídnout, umělecká hodnota je pro mě nulová.

Kryštof je podobný případ.

Krajčo chce vypadat jako kvalitní textař, umí si hrát se slovy a zabalit je do pseudointelektuálního hávu, z mého pohledu je to ale jen způsob jak schovat prázdnotu textu. Mám rád metafory, ale pokud má obsah co říct, nebráním se přímočaré formě. Za mě tím pádem jasně Tata Bojs. Jinak po nocích většinou makám, a když mám zrovna volno, oblékám masku a vyrážím do ulic bojovat se zlem.

Anděla jedině Vlasákovi!

Vlastně kapele Epydemye, ve které kolega Míra Vlasák hraje. Nominace v kategorii folk & country by mohla někoho odradit, ale album Kotlina stojí rozhodně za to. Po nocích nekoncertuju, ale kruhy pod očima máme s Mírou skoro stejné.

Hele, zcela upřímně chápu muzikanty, pro které jsou tyhle ocenění důležité a utvrzuje je to v domnění „děláme to dobře“. Zbývá otázka, jestli tomu tak opravdu je. Je opravdu potřeba poplácání od nějaké poroty, že děláme dobrou hudbu? Jestli ta známka na výbornou má opravdovou váhu, nebo jen slouží k tomu, abychom se mohli po vaření s avokádem pochlubit i zlatou soškou Anděla? Na závěr bych chtěl jen říct, že underground do mainstreamu nepatří (logicky, že), tudíž účast hc/ punk kapel na podobných srandách je absolutně mimo mísu. Co dělám po večerech já? Zeptejte se mojí holky! Jo a jsem vegan.

MARTE MARTE ARCHITECTS APPEARING SCULPTURAL

PŘEDNÁŠKA ARCHITEKTŮ: STŘEDA 23. 3. OD 17 hodin STUDENTSKÝ KOSTEL SV. RODINY, UL. KARLA IV.

VERNISÁŽ 23. 03. 2016 OD 19 hodin VÝSTAVA 24. 03.–22. 04. 2016 GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ MĚSTA ČESKÉ BUDĚJOVICE