Milk & Honey #6 by Milk & Honey

SEKÁČ GUIDE

CON TENT EDI N TOR IAL

LIBĚNA ROCHOVÁ SAMOHEJL RUDOLF

6 14

PHILISTINE’S GUIDE TO ART PŘEŽIJE KRALOVA VILA?

16 20

kdy všechno mizí, pomíjivost doslova visí na každém stromě, my stále ještě pozici jak ve městě, tak ve vašem životě. Proč se trochu nechvástat? Ostatně

instantní ve velkém, nemohli jste narazit na lepšího průvodce než na nás (mrk). Ovšem móda

ladného pohybu přes celé ideové spektrum až ke komunitní bohulibé činnosti. Kam se zařadíte

MILK&HONEY JAN COVER: MASCOT:

EDITOR:

WRITERS: ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTINA DVOŘÁKOVÁ, PHOTO: NIKA BRUNOVÁ , MODEL – INA T. DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ ISSUE #:

NA REDAKČNÍ MAIL

4–5

listopad/prosinec 2015

COLUMN

ejen chlebem a kulturou je živ jedinec. Když se ale člověk vrací po roce domů ze země fish & chips do své rodné pivní kotliny, je přirozeně zvědav, co nového přinesl a odnesl celý ten čas. Co se změnilo, co zůstalo stejné a co zůstane stejné i za sto let. Těžko uchopit téma „kulturní šoky“ komplexně, začnu ale tím, co zabolelo jako první a co mi z paměti nesmaže ani litr absintu. Vystoupila jsem jednoho krásného odpoledne na zastávce z autobusu a můj zrak spočinul na plakátu hlásajícím velikou kulturní událost. Michal David – Bláznivá noc. Bláznivé to jistě bude. Na to, abych zaplatila čtyři kilča za to, že se dozvím, že „pijeme colu u jednoho stolu“, bych tam musela před koncertem kopnout aspoň čtyři kousky světlého budějckého. Ptám se sama sebe, vesmíru a vás… proč?! Vážně v tomhle městě dýchají stejný vzduch lidé, kteří jsou ochotni podstoupit tento zážitek raději než lobotomii? Na jiné zastávce zase visí poutač na další akce. Alexandrovci, ABBA CZ, Michal z Kouzelné školky – to snad v případě, že máte děti a chcete, aby si osvojily zacházení s barevnými lepicími páskami (z jakéhokoliv důvodu). Udělalo se mi z těchto plakátů nejdřív špatně od žaludku, potom od srdce. Tyto věci se nezmění. Lidi to chtějí a mají to. V době mého pobytu v Anglii jsem si rovněž všimla povyku okolo multimediálního festivalu Vltava žije. Budějčáci to chtěli, pak zase ne, někdo řekl, že to nebude, nakonec to bylo. V jakési diskuzi jsem si přečetla názor fundovaného samozvaného kulturologa

Chinese Budějovice

t was late afternoon and the Česke Budějovice square was packed with Chinese tourists. I noticed an old Chinese woman push past a young Czech girl to get a better look at the fountain. The Czech girl glared at her and walked off, muttering under her breath. In that moment I wanted to tell her something. I have recently moved from Beijing to Budějovice, and things that we see as rude here are completely normal in China. If you don’t push to the front of the queue you won‘t get on the bus. If you don’t haggle until the shopkeeper threatens to throw you out then you‘ll get ripped off. And if you don’t slurp your food loudly enough for the people at the next table to hear then you’re not enjoying it. I’ll never forget the time a Chinese friend suggested I stop saying ”please” and ”thank you” because it made me sound ”weak.” Or the time a Chinese student told an American colleague: “You are looking very tired. When you started teaching here you were really beautiful, but now…not so much.” When I asked why he had said this he replied: “I was trying to help. I thought she needed to know.” “Well it’s not very nice. Would you say something like that to a friend?” “Of course! I wouldn’t be a true friend otherwise.” It’s a pity for the Chinese, because from the outside they can seem selfish and loud with no sense of personal space. But their actions often come from cultural conditioning and have nothing to do with personality. So how do the Chinese see themselves? That was

a question I asked in China at an English corner. “Chinese people are very reserved,“ one of them replied. I struggled to agree. Mainly because he was sitting so close that he might as well have been on top of me, and speaking so loudly that anyone would have thought we were in seperate rooms. My cultural conditioning was telling me he should back off. I used to think that all people were exactly the same - we’re of the same species, we all have the same hopes and fears. But now I’ve come to accept that cultural conditioning has a huge influence on our behaviour. For a Iong time I tried to fight this. I tried to rig the experiment. Whenever a Russian glared at me I’d tell myself they were having a bad day, and whenever I met an upbeat American I‘d tell myself they were having a good day. But it becomes difficult to keep telling yourself these things when it happens over and over again. I try to talk about this when I go back to England, but people don’t want to hear it. ”I thought travel is supposed to broaden your mind,“ said one of my oldest friends. “It does,“ I replied. ”Yeah? Well how come before you went travelling you were liberal and accepting, and now you’re borderline racist.” It’s not racist is it? I just think that we are all products of our culture, and this is often so deeply rooted that we can’t even see it. I also think that cross-cultural understanding should be taught in every school across the land. Otherwise what’s the point in learning a second language? Understanding where the other person is coming from culturally is just as important to successul communciation as the perfectly pronounced words coming from your mouth. That’s what I wanted to tell the Czech girl in Budějovice square. But I didn’t. Probably because I’m English. You can’t just go up to someone and start discussing whatever happens to be on your mind. Where I come from that’s rude. Tom Czaban

SOUR MILK FRESH HONEY

Kterak jsem smutná i veselá z návratu do Budějc

samouka, který se rozhořčoval nad tím, že „budějcká radnice zruší všechno, co je dobrý“. Sama bych to označila za jeden z lepších krůčků, které radnice udělala. Neudělala však. Nakonec se všechny multimediální nesmysly konaly a Budějce byly zase na čas kulturně napapané. V reakci na články mých kolegů v předchozím čísle Milk&Honey na téma „budějcký student“ mě ještě napadá, že akce Vítání prváků je sice bezva nápad, určitě to stojí spoustu energie a vůbec, ale program je smutný jako Helenka Vondráčková ve své životní roli a kolonky s akcemi připomínají noty na buben. Rozumím tomu. Akce jsou zadarmo, a dokud tomu tak bude, nečekám zázraky. Pokavaď bude student ze své podstaty chápán jako tvor chudý a spořivý, bude si holt muset vystačit s tím, co je, neuvolí-li se dokonce k zapojování se do dění kolem. Za celá léta, co žiji v tomhle městě, přišla vedle těch úspěšných kamarádů i spousta těch, jejichž nápady a realizace z nejrůznějších důvodů ztroskotaly. Prostě to neklaplo. Důležité ale je, že to zkusili, snažili se přispět ke kvalitě veřejného kulturního života, aniž si koupili lístek na Rybičky 48, Žita 44 nebo Mig 21. Proto si cením všech, kteří dělají malé nebo velké věci, kteří je dělají jinak a zároveň narážejí na lhostejnost, nezájem a minimální odezvu veřejnosti. A cením i ty, kteří jsou ochotní za kulturu zaplatit, jako to funguje v jiných evropských zemích. Vedle věcí, za které platíme, existuje ale i něco, co je zcela zdarma, a nejeden kolem nás to ocení. Je to slušné chování a jednání s lidmi. Nikdo po nikom nechce, aby byl král bontonu, ale poděkovat, poprosit, to v historii zabilo zhruba nula lidí. Na ostrovech se na vás v obchodě usmějí, všichni vás pouštějí první, pomohou s kufry do autobusu, necpou se do úzkých uliček a nezírají u toho do země, poděkují řidiči za svezení, byť měl půlhodinové zpoždění, dusíte-li se v autobuse, optají se, zda jste v pořádku, nikoliv že ignorantsky civí do smárfounu a pokořují rekord ve Fruit Ninja. Buďme k sobě slušní, neignorujme dobré věci a lidi a nespokojme se se Švestkovými trhy jakožto vrcholem podzimní kultury ve městě. Děkuji. Šárka Kotzinová

Mám radost, když se podaří dotáhnout do konce nějakou dobrou myšlenku. Jednu takovou se aktuálně povedlo realizovat v Literární kavárně Měsíc ve dne, kde byla zřízena pravděpodobně vůbec první veřejná lednice v České republice. Systém je v podstatě stejný jako v případě komunitní knihovničky, co funguje vedle vchodu do kavárny: kdokoli může nosit do lednice a odebírat z ní dle libosti. Odjíždíte na prodloužený víkend pryč a šunka už by to do vašeho návratu nedala? Nebo jste k narozeninám opět dostali sklenici oliv, které bytostně nesnášíte? Doneste to všechno do veřejné lednice a sousedi to vděčně spotřebují. Vždyť plýtvat jídlem je skoro hřích. ZB

Přemýšleli jste někdy o tom, jak skvělá je vlastně muzika? Myslím třeba tu situaci, když si nasadíte sluchátka, zmáčknete play, procházíte se, někam jedete, jak se svět najednou promění ve film a vaše písnička v jeho soundtrack. Nebo když si zpíváte nebo na něco hrajete – jak si mnohem víc užíváte přítomnosti, jak se všechny problémy stávají (alespoň na chvilku) menší a snesitelnější. Nevím, jestli za to můžou vnitřní opiáty, které nám hudba aktivuje, nebo jakýsi zakódovaný smysl, gen nebo mem zpěvu, tance a hry starý víc než půlmilion roků, který tu po tisíce generací dědíme. Ať tak nebo tak, muzika a muzicírování je prostě boží! DAW

Vadí mi, když se vynakládá energie na úplně zbytečné věci. To, že byl zakázán průjezd aut kolem Černé věže směrem na náměstí, považuji za dobrý nápad, i třeba proto, že takto budou moci turisté v klidu postávat na plácku před katedrálou, poslouchat průvodkyni a prohlížet si památky. Ale proboha proč tam místo těch policajtů nepostaví z obou stran květináč? Tak by aspoň bylo všem (chodcům, řidičům i turistům před katedrálou) jasné, že tam prostě auta nesmí. Je mi docela líto těch policajtů, kteří musejí vědět, jak tam jsou zbyteční a směšní. Důvodem zřejmě je to, že je tato varianta pouze testována. Nebo chtějí policajti vybrat pár stovek na blokových pokutách? Každopádně doufám, že se květináčů brzy dočkáme. NN Bývá trochu smutné, když si dokážeme živě představit, jak by něco mohlo fungovat, ale zároveň víme, že v daných podmínkách je nějaká změna nerealizovatelná. A tak se na různých pocitových mapách Budějovic stále dokola na stejných místech hromadí značky odkazující k dojmu nevyužitého potenciálu: Mariánské náměstí, Senovážné náměstí nebo Háječek. Chápu, že předělat náměstí je dost logisticky a hlavně finančně náročná akce, ale dají se měnit i malé, nenákladné záležitosti. Třeba parčíku před Pedagogickou fakultou v Dukelské ulici by slušelo pár pěkných prolézaček pro děti. Nedaleko jsou školky, které by je jistě plně využily, stejně jako ostatní rodiče s prckama. ZB Semafor u přechodu pro chodce před Poliklinikou sever patří mezi mé nejoblíbenější, protože se tam nikdy dlouho nečeká na zelenou, pokud tedy někdo zmáčkne tlačítko. Ale až děsivě často se stává, že auto ještě rychle projede, když už má červenou a chodcům už naskakuje zelená. Chápu, že i chodci mají být pozorní a vždy se rozhlédnout, ale stejně se obávám, že tam jednou někdo vlítne přímo pod auto, obzvlášť když je v blízkosti tolik škol. Naopak přechod pro chodce na křižovatce Na sadech a Rudolfovské je naprostá katastrofa. Čeká se hrozně dlouho a na chodníku je málo místa pro čekající i procházející chodce. NN

Navzdory tomu, že docela pravidelně sleduju zpravodajství, zažívám někdy stále ještě prchavé chvíle, kdy mám dojem, že svět je v naprostém pořádku. Naposledy se mi to stalo v Táboře na nedávném knižním festivalu Tabook. Konal se letos v areálu bývalého pivovaru i různě po městě, takže člověk si mohl Táborem pěkně pochodit. Ani se nemusel moc snažit a narážel při tom na různé proponenty českého literárního minirybníčku – evidentně není po zbudování vlakového koridoru Tábor pro pražské výletníky tak daleko. A když jsem na stáncích kolem sebe viděl tu ohromou spoustu krásných knížek, říkal jsem si, že to přeci s tou civilizací nemůže být tak špatné. ZB

Olga Krupauerová

6–7

listopad/prosinec 2015

INTERVIEW

Nika Brunová

ČLOVĚK MÁ MÍT CO NEJMÉNĚ VĚCÍ

Poprvé jsem ji potkala v kuchyni jihočeské chalupy v Novohradských horách, kde tráví už 28 let každé léto. Měla jsem z této české módní vizionářky velký respekt. Co asi řekne na mé zablácené holiny, neforemné tepláky a mikinu? Na fotkách působí její vycizelovaná postava v černém nepřístupně. Ve skutečnosti je ale velmi praktická, veselá a neuvěřitelně pracovitá.

Jsi Moravanka, proč tě uhranuly zrovna Novohradské hory? Pobyt v přírodě mě neuvěřitelně nabíjí energií. V mém programu, kdy neustále cestuji, potřebuji mít čas se zastavit a vydechnout. Příroda na mém milované místě v Novohradských horách a lidé, se kterými tam trávím čas, rodina a blízcí známí, to je pro mne strašně důležité. Pro svou práci potřebuji zázemí a to zázemí si musím vybudovat. Rozhárané zázemí pro mě není. Já s tím pak mám problém a pak se to odrazí samozřejmě i v mé práci. Jako designérka se neustále proměňuješ, nelpíš na zavedeném a úspěšném, ale jdeš neustále dále. Obklopuješ se mladými lidmi, jsi na sociálních sítích. Učíš mladé designéry na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ze mě to vychází naprosto upřímně. Jsem tak nastavena. Nejdříve jsem samozřejme učit nechtěla. Myslela jsem, že mne to připraví o čas a svobodu. Opak je ale pravdou. Mě to neskutečně naplňuje a samozřejme to přesahuje i do mé práce. Je to výměnný obchod: já dávám studentům své zkušenosti, oni mi dávají svou energii. S mladými studenty jsem strašně ráda, protože mají skvělé nápady. Je také pravda, že jim předávám své zkušenosti: když mí studenti navrhují kolekce, vidím je už tak, jak by měly vypadat. Samozřejmě jsem na ně také velmi přísná. Bez disciplíny, vzájemné pokory a pochopitelně i hrdosti na svou práci to v našem oboru nejde. Máme ve škole takový manuál, který jsem napsala. Chci vychovat skvělé oděvní designéry, skvělé řemeslníky a také slušné lidi. Se studenty je mi dobře. Máme právě za sebou cestu s projektem Iko-

nická recyklace do New Yorku, Tokia, pojedeme do Vídně. Zúročuji kontakty, které jsem za roky práce nasbírala, taky proč ne.

„NECHCI ZAHLCOVAT TRH,“ ŘÍKÁ LIBĚNA ROCHOVÁ, PRVNÍ ČESKÁ MÓDNÍ DESIGNÉRKA. V projektu Ikonická recyklace šlo o novou interpretaci modelů světových návrhářů. Co vás k projektu inspirovalo? Byl to nádherný projekt, se kterým přišla Elisabeth Längle, rakouská módní odbornice, která je mým guru. Dr. Längle má velký přehled, vystudovala dějiny umění v Innsbruku a je kurátorkou a porotkyní různých mezinárodních designových soutěží. Udělala Helmuta Langa, nastartovala jeho kariéru ve Vídni, poté odešel do Ameriky. Dr. Längle má doma spousty ikonických modelů světových designérů - Ivese Saint Laurena, Jeana Paula Gaultiera, Dony Karan a dalších. Tyto modely studenům věnovala a vytvořila pro ně projekt. Studenti si měli vybrat, pro kterou značku

chtějí pracovat. Stali se jejími kreativními řediteli a měli udělat kolekce tří až šesti modelů, které by vystihovaly DNA této značky. Zároveň měli studenti značku obohatit o svůj tvůrčí potenciál a rukopis. Kolekce vznikla v zimním semestru loňského roku. Dr. Längle byla v porotě, předčilo to její očekávání. Byl to velmi náročný proces, ale stálo to za to. Když jsem dostala nabídky z Českého centra v Tokiu, Londýně a New Yorku, abychom prezentovali naše práce, tak jsem si řekla, že tento projekt je přesně to, co chceme světu ukázat. Moje vize ukázat světu naše kreativní lidi se pomalu naplňuje, dá to ale práci. Je to hlavně na studentech. Já jim mohu dát impuls, oni ho ale musí uchopit. Na UMPRUM vedeš Ateliér designu oděvu a obuvi, kolik máš studentů? Teď máme 23 studentů, což je hodně. Každý rok přijímáme dva až tři lidi, někdy i čtyři. Letos se přihlásili někteří studenti, co neuspěli vloni, a další noví. Bylo mezi nimi šest talentů a nakonec jsme je vzali všechny. Nemám ráda takzvané fashion victims, ty vyladěné oběti módy, které chodí podle posledních trendů, takoví studenti u mě místo nemají. Naopak chci, aby mí studenti svou kreativitou a nápady přetavovali oděv. Říkám jim: „Když vezmete tisíc malířů a řeknete jim, ať namalují Hradčany, každý to udělá jinak.“ Přesně tak to chci po studentech, aby otiskli do své práce svou osobitost, sdělení, příběh. Pak teprve zabodují ve světě, protože to je na těch šatech vidět. Nechci, aby byli jenom slepými hlásači trendů a tendencí, to je moc málo. Chci, aby byli o krok napřed, aby se stali těmi, co trendy vytvářejí, ne těmi, co je kopírují.

INTERVIEW listopad/prosinec 2015

8–9

Jaké mají absolventi oboru designu oděvu a obuvi uplatnění v praxi? Během školy poznají studenti všechny varianty práce designéra. Předloni jsme měli například celoroční projekt, kdy tvořili pro mou značku LR. Musejí se naučit tvořit pro značky a dělat ve velkém a také, jak značku založit. Měli jsme u nás například majitele české značky Pietro Filipi, který studentům odkryl všechny kroky v procesu. Studenti tak poznají, co je může čekat, když půjdou dělat návrháře do velkých firem. Chodí na praxe, aby nahlédli pod pokličku ve velkých společnostech a seznámili se s průmyslem a měli tak větší možnost výběru při hledání uplatnění. Mně osobně se ale zajídá masová produkce módy a takzvaná fast fashion a obrovské značky, které zahlcují trh. Dle mého názoru je to velmi nesprávné. Své studenty učím, ať si zakládají své značky, třeba v garáži. Aby se dali dohromady a dělali takzvanou slow fashion. Když budou dělat pro velké značky, jejich kreativita se vytratí. Masová výroba konfekce požaduje něco jiného. Mně je líto jejich kreativity. Samozřejmě by měli dělat v malém a své zákazníky si najít. Je to všude na světě obrovsky těžké. Například jsem byla v Los Angeles, kde je škola Fashion Institute of Design & Merchandizing, kde mají celkem kolem čtyř tisíc studenů a každý rok jich obrovský počet vychrlí. Byli jsme v Tokiu na Bunka Fashion Academy, je to velmi prestižní škola oděvního designu, tam je pět tisíc studentů. Těch škol je strašně moc, na všech možných úrovních a každý se chce stát světovým návrhářem. Je složité se prosadit, asi jako v každém oboru. Proto apeluji na studenty, aby vytvářeli lokální značky. Tím nemyslím, aby člověk seděl za pecí, ale aby vytvořil svou lokální značku a ukázal ji světu.

moc nebyly. U nás v Čechách byl oděv brán jako něco zbytečného, podřadného, povrchního. Ale pomalu se to mění. Jsou tady lidé, kteří jsou noblesní, mají rádi hezké a kultivované věci. Já bych ráda, aby lidé byli jak vzdělaní, tak se hezky oblékali, stolovali, prostě kultura ve všech oborech. Nejde ale o to být poplatný módě. Zatím nechci v Praze obchod. Těch zákaznic, které by braly typ minimalismu a noblesy, který dělám, tady zatím tolik není. Studenti toto úskalí pro kreativní jedince také poznávají. Jsem jim příkladem, že je potřeba přesahovat i do jiných výtvarných oborů. Nedávno jsem představila svou výtvarnou kolekci Oděvní partitury, přišla tam jedna stará paní a říkala, „no, to se nedá moc nikam nosit“. Já jsem jí vysvětlila, že to nedělám proto, aby si to koupila, ale že je to moje výtvarné vyjádření v oděvu.

Ty sama jsi svět masové konfekce opustila a vytváříš ve svém studiu LR módu pro omezený počet klientek. V 90. letech jsem pracovala čtyři roky pro salón Eva. Okusila jsem tam velkovýrobu. Byla to obrovská zkušenost, ale já si uvědomila, že tohle nechci. Nechci zahlcovat trh. Já sama jsem minimalista. Zastávám názor, že člověk má mít co nejmíň věcí. Když jsem pracovala pro salón Eva, tak mě zařadili jako návrhářku pro zahraniční trh, protože podle nich moje věci pro český trh

Čím se inspiruješ? Studentům říkám: „Choďte s kamerou na hlavě nebo v hlavě, s foťákem a cvakejte si každou chvilku.“ Inspiruje mě cokoliv: výlet do přírody, cestování. Sleduji mladé designéry a kolegy, ale raději než chodit po módních přehlídkách, třeba během fahion week v New Yorku, chodím radši po ulicích. Právě New York je obrovsky inspirativní a dá mi to víc než chodit po návrhářích.

Kolekce 2015 Oděvní partitury Svou u nás zcela vyjímečnou kolekcí Liběna Rochová složila poklonu výtvarníkovi Milanu Grygarovi, představiteli československé geometrické malby 60. let a spojení vizuálního umění se zvukem. Jeho minimalistická díla působila jako zvukový záznam a i Rochová nazvala v jeho duchu svou kolekci 26 modelů Oděvní partitury. Oděvy s barevnými geometrickými potisky evokují dílo Grygara, ale zároveň je designérka přetavila do svého zcela osobitého výtvarného vyjádření.

Oděvní partitury foto: Jan Tůma

Když chodíš po ulicích v New Yorku, Londýně a Praze, jaké vidíš rozdíly? V Praze poznám cizince, protože mají jiné fluidum a usmívají se. New York je fenomén,

je to obrovsky pulzující město. Mezi Prahou a New Yorkem je obrovský rozdíl v oblékání - v kreativitě oblékání, osobitosti, je tam směsice národů. Londýn je také úžasné inspirativní město. Paříž je taková dáma, velmi noblesní a inspirativní. Když jdeš do metra v Praze a vidíš hezky oblečeného člověka, jsi překvapená. Všechny ženy si ubližují tím, že většinou chodějí v džínách, teniskách, bundách, jako kdyby se chystaly do hor nebo na lyže. Je to tady tak rozšířené, vypadá to šíleně! Ženy si tím strašně ubližují. Vidím třeba ženu s načesanými vlasy, na každém prstu zlatý prsten, namalovanou, která o sebe očividně dbá, ale vezme si na sebe vytahaný svetr a džíny, mně to připadá úplně šílené. A nemyslím, že je to otázka peněz. Šla jsem nedávno přes Most legií v Praze a proti mně šla krásně, barevně oblečená dívka, bylo to jako zjevení z nebe! Ty sama ale preferuješ černou? Já to mám jinak, já se potřebuji skrýt, jsem barevná uvnitř. Nechci vyčuhovat barevností, své zákaznice ale oblékám do barev. Lidé by se měli oblékat osobitě, zajímavě a barevně. Nedávno jsem byla v Rudolfinu na koncertu - v hledišti seděla paní, asi sedmdesátnice, v Desigual tričku, pak pár lidí ve světlých džínách a teniskách, s nákupními taškami, vedle mě seděla paní v červených flitrovaných šatech, spíš se hodily tak do baru, vedle ní pak paní v džínách, svetru, s obrovskou taškou. Podle mě jsou to velké fauly.

Co by mladý člověk měl udělat, aby vůbec mohl módu studovat? Základ je talent, který podpoří v dobrých lidových školách umění. V Českých Budějovicích jsem měla vloni v květnu v Domu umění workshop Architektura v oděvu. Bylo to fantastické! Přišli lidé takzvaně z ulice a já jsem byla překvapená, jak jsou kreativní. Přišel tam i jeden student, který je teď u mě na UMPRUM v prvním ročníku! To je bezvadné. Mladý člověk, který se chce věnovat módnímu designu, by měl mít talent, kreativitu, fantazii, umět kreslit, mít drive, být posedlý prací, kterou chce dělat. To je základ. A musí také vědět, že musí pořádně zabrat.

Liběna Rochová Narodila se v Brně 21. 9. 1951. Vystudovala střední školu textilní. Od osmdesátých let je stálicí české módní scény. V roce 2005 založila v Praze Studio LR – galerii na podporu mladých oděvních designérů. Od roku 2007 působí na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde vede Ateliér designu oděvu a obuvi. Liběna Rochová je jednou ze zakladatelek a patronkou dražby panenek českých návrhářů v rámci projektu UNICEF Adoptuj panenku a zachráníš život dítěte. Je vdaná, má dceru a syna a dvě vnoučata.

MŮŽOU BÝT POČÍTAČOVÉ HRY UMĚNÍM? T

Martina Dvořáková

10 – 11

listopad/prosinec 2015

OPINION

očítačové hry jsou poměrně novým médiem, přesto si však za krátkou dobu své existence dokázaly získat pozornost a přízeň nespočtu lidí. Každý den lidé usedají k počítačům nebo televizím, aby alespoň na chvíli utekli od všedního světa a vstoupili do světa virtuálního, ve kterém mají možnost prožít zkušenosti zcela odlišné od jejich každodenního života. Dnes už počítačové hry nejsou tak jednoduché a prosté, jako bývaly na počátku jejich vzniku. Mnoho her obsahuje hluboké emocionální příběhy, které člověka nenechají chladným. Dávají hráči možnost prožít něco nového, prozkoumat nová místa a dokonce celé světy, být součástí příběhu ať už z minulosti, budoucnosti nebo naprosto odlišné reality. Dalo by se říct, že v tomto ohledu jsou počítačové hry velmi podobné například filmu či literatuře. Můžeme je však proto považovat za umění? Spousta lidí by jistě souhlasila s tím, že počítačové hry obsahují umělecké prvky. Výtvarná kvalita mnohých her je na takové úrovni, že by se za ni nestydělo ani kdejaké studio animovaných filmů. Stejně tak doprovodná hudba je mnohdy vysoce kvalitní. Může ale být uměním hra jako celek? Samozřejmě záleží na tom, co si představujeme pod pojmem umění. Existují v tomto ohledu desítky a desítky teorií či definic, které se doplňují i vyvracejí, a nelze rozhodnout, která z nich je ta správná. Vždy si přirozeně můžeme vybrat jednu, která nám vyhovuje nejvíce – ne každý s námi ovšem bude souhlasit. Názory ohledně uměleckého statusu počítačových her se tudíž často rozcházejí.

Umění? V žádném případě Najdou se lidé, kteří v tom mají jasno. Počítačové hry prostě nejsou a nemohou být uměním. Jedním z nich byl například americký filmový kritik Roger Ebert, který tvrdil, že doposud nikdo nebyl schopen předložit hru, jež by se vyrovnala dílům velkých básníků, spisovatelů a jiných umělců. Hráči počítačových her podle něj nejsou

schopni prožít toto médium jako formu umění a ve většině případů jsou počítačové hry pro hráče pouze mrháním časem. K Ebertovi se připojují další kritici a žurnalisté a dokonce i někteří vývojáři počítačových her. Jejich argumenty se zakládají na tom, že umění není možné vyhrát, což je jedním z hlavních cílů většiny počítačových her. Umění nemá pravidla, úkoly, záchytné body a ani neusiluje o stoprocentní uspokojení. Navíc se umění na rozdíl od her většinou distancuje od zábavního průmyslu. Jedním z argumentů je i to, že umění je podle některých výtvorem jednoho umělce. Ale co třeba film, bezesporu umělecké médium? Na něm přeci pracují režiséři, producenti, herci, kostyméři a spousta dalších.

Umění? Proč ne? Právě proti takovým argumentům se ohrazují ti, kteří zastávají názor, že počítačové hry jsou, nebo přinejmenším mohou být uměním. Například redaktor Keith Stuart poukazuje na to, že počítačové hry nejsou jen zábavou, ale jsou komplexní, vyvíjejí se a jsou vysoce narativní. Tvrdí také, že jsou

formou komunikace, v čemž má samozřejmě pravdu. Stejně tak jako umělci chtějí nějakým způsobem promluvit k publiku, tak i počítačové hry mohou nést určité sdělení či význam. Jistě ne všechny, ale spousta z nich ano. Dalším z rysů, jež mají počítačové hry a umění společné, je jejich schopnost člověkem pohnout. Existují hry prosté a bez příběhu, stejně tak ale existují takové, jejichž příběh nás zasáhne, jak bychom to nečekali. Hry jako Heavy Rain, The Last of Us nebo BioShock nejsou kvalitní pouze z výtvarného hlediska, vtáhnou nás zároveň do příběhu postav, se kterými se setkáváme, natolik, že snad ani není možné zůstat na jejich konci chladnými. Například po hodinách na emocionální horské dráze, kterou je The Last of Us, protagonisté narazí na stádo žiraf a tempo celé hry se zpomalí a zklidní. Tento moment, kdy na chvíli unikneme hororům postapokalyptického světa, v němž hrdinové ztratili své nejbližší a prošli doslova peklem, působí sugestivně nejen formálním zpracováním, ale i atmosférou a reakcemi postav. Dalším příkladem hry, jež dosahuje určitého stupně dokonalosti, je Journey. Hra beze slov, ale zato s perfektně sladěnou kompozicí hudby a obrazu. Její hloubka je odkryta v závěru, který přinutí hráče k vlastní interpretaci a zamyšlení. A cožpak právě toto není to, o co jde v umění? Zastavit se a přemýšlet. Něco pocítit. Přehodnotit náš postoj a pohled na život a svět. V roce 2012 Muzeum moderního umění v New Yorku dokonce otevřelo instalaci her (která mimo jiné obsahuje klasiky jako Pac-Man nebo Tetris), počítačové hry ovšem neustále čelí kritikám a útokům. Spousta těchto odpůrců si klade otázku, proč lidem tolik záleží na tom, aby počítačové hry byly uznány za umění. Nutno uznat, že je to celkem oprávněná otázka. Stejně tak se ale můžeme ptát, proč lidem tolik záleží na tom, aby za umění uznány nebyly.

napodobit a kupovali si v asiashopech laciné napodobeniny zlata z umělé hmoty. Všechny ty čínské šmejdy se ale brzy rozbily a lidé je museli vyhodit. Proto dnes máme plné hrady a zámky drahých šatů a nádobí a obrazů a památek ze zlata, kdežto laciné čínské šmejdy se nám z těch dávných dob nedochovaly.

Co je to „móda“ dnes

MÓDA

A CO S NÍ NADĚLÁME T

Jan Flaška

idé, kteří mě někdy viděli oblečeného, vědí, že pokud o něčem vůbec nic nevím, pak je to móda. Ale protože jsem moderní člověk, tak vždycky, když o něčem vůbec nic nevím, kouknu na Wikipedii a pak s tím machruju na Facebooku. Tentokrát jsem si tedy vyhledal slovo „móda“ a vám doporučuji udělat totéž, zejména pokud chcete vidět fotografie velmi pěkně tvarovaných nahých dívčích zadečků, tlustého chlapa bez obličeje v tangách, jiného chlapa v tangách, pána v klobouku a dva velmi detailní penisy v obrovském rozlišení – a to nemluvím o fotografiích Tádž Mahálu a o obrazu od Pieta Mondriana. No fakt, schválně si to zkuste. Když jsem se dost vynadíval na Tádž Mahál, přečetl jsem si i doprovodný text a dozvěděl se tak o módě spoustu strašně zajímavých cizích slov. Text se zabýval sociálními, historickými a filosofickými faktory, které definují módu se všemi jejími

aspekty tak dokonale, aby tomu nikdo nerozuměl. Abyste si text nemuseli číst a měli dost času na obrázky, pokusím se vám ho přeložit pomocí jednoduchých českých slov.

Původ „módy“ „Móda“ je cizí slovo, převzaté z nějakého cizího jazyka, patrně z francouzštiny, což je jazyk, kterým se mluví prakticky právě jen o módě, o jídle a o sexu. Francouzština toto slovo převzala z latiny, což byl kdysi dávno takový jazyk, ve kterém lidé psali samé staré knihy, které nikdo nechtěl číst, a tak se nakonec lidé dohodli, že tenhle jazyk nebudou používat a vynalezli místo něj italštinu, která se používá úplně stejně jako francouzština k rozhovorům o módě, jídle a sexu, akorát je ještě dvakrát rychlejší. „Móda“ vznikla v dávné historii, kdy bohatí lidé měli zlaté prsteny a zlaté příbory a zlaté talíře a oblékali se do samých zlatých a drahých věcí. Chudí lidé chtěli vypadat a žít stejně, a tak se snažili bohaté lidi

Když si autor čte Wikipedii, má na sobě #elasťáky

Podle Wikipedie „móda“ zahrnuje nejenom to, jak se oblékáte, ale i jak se chováte, co říkáte, co děláte, co si myslíte, co si nemyslíte, na co myslíte a co si o tom všem vůbec myslíte. K tomu ještě zasahuje všechny možné oblasti činnosti, včetně těžkého průmyslu, lingvistiky a pohřebnictví (vážně!), a to navíc i u jiných živočichů, než je člověk, například u pěvců. Z toho vyplývá, že módu v těžkém průmyslu vymysleli pěvci. Vlastně ne, vyplývá z toho, že móda je potřebná a přirozená, protože i obyčejnému člověku, jako jste vy, pomůže, aby se někam zařadil, a ostatním zase pomůže, aby si zařadili vás. Což zní učeně, ale věřte mi, že na Wikipedii to má pět odstavců cizích slov. Problém je, že jakmile se začnete oblékat a chovat určitým způsobem, jsou lidé celí žhaví vás šoupnout do nějaké škatulky. Sotva se zachováte jinak, než od vás lidé očekávají, jste za hlupáka. Tak například: když si necháte narůst plnovous, vezmete si kostěné brýle a na rozhrkaném favoritu si dojedete do biokavárny objednat „pikolo“, dostanete přednášku. Nebo: když si vyholíte lebku a v maskáčích zamíříte na sraz vlastenců vykládat, že i v jiných částech světa mohou žít normální lidé jako my, tak dostanete přes hubu s tím, že my musíme sbírat víčka. Zato když v tomhle outfitu vejdete do biokavárny a objednáte si pikolo, tak ho OPRAVDU DOSTANETE. Problémem módy je, že si nikdy nemůžete být jistí, jestli to, čemu se dneska vysmíváte, nebude za týden v módě. Vlastně si nemůžete být jistí ani tím, jestli je zrovna v módě vysmívat se tomu, co právě není v módě, a jestli zrovna není někde v módě to, co není v módě tady. Každá módní vlna je lekcí z pomíjivosti a jednotlivé módní vlny se přes nás valí takovou rychlostí, že člověk většinou ani nestihne zaregistrovat, jaká móda je právě v módě. Co s tím? Překvapí vás to, ale řešení existuje: namísto módních džín s proříznutými koleny noste tygří elasťáky, na stěny si místo módních maleb zakrvácených dětí od Josefa Bolfa pověste obrázky andělů a majáků a delfínů a koňů a západů slunce, poslouchejte romantické písničky z kompilací největších romantických hitů, zkrátka zavalte se tím největším kýčem. Ten je totiž – na rozdíl od módy – věčný. A navíc začíná zase přicházet do módy.

Sekáč Guide Relativně nový sekáč si rychle vydobyl své místo na výsluní. Fakt, že tamní top dívky nekupují zajíce v pytli, ale každý kousek si vyberou, nese kýžený efekt záruky čerstvosti. Ceny mírně vyšší, ale odpovídající nabízené kvalitě.

FRONT

STUDENT‘S LIFE

Asi největší sekáč v ČB (Slon je ve Vrátě, chytráci)! Příjemný výběr a fajn přehled, až na pár košíků s podprsenkami nebo šátky, vše pěkně pověšené na ramínkách, takže pokud nejsi profesionální hrabač, tak spoko. Ceny jakbysmet. A navíc, pokud jsi sympaťák jako já, dámy tě v případě kabinek plných žen nebo mužů zkoušejících nejhorší kalhoty na světě (rejoice), pustí do své kuchyňky. Kuchyňka = zmenšená forma kuchyně, nikoliv vagína!

U DVOU MEDŮZ Pár metrů od Frontu, na stejné straně ulice se nachází pod úrovní chodníku další sekáč pojmenovaný stejně jako dům, v němž sídlí. Kvalita oblečení dosahuje úrovně nového zboží, kolikrát má nějaký kus oblečení ještě visačku. Ceny jsou však na second hand dost vysoké, mnohdy se pohybují na úrovni peněz, které byste dali za oblečení nové. Největší výhoda tohohle sekáče je ta, že se nachází hned naproti Kubě.

U DVOU KOČEK

PROFI SECOND HAND Jeden z nejoblíbenějších sekáčů v legendární Broukárně (tohle slovo není jen debilní bar). Lahůdka pro fajnšmekry, kteří si udělají čas, nashromáždí kousky trpělivosti a pečlivě budou posouvat na věšáku ramínko za ramínkem. Ceny více než příznivé a ke konci měsíce vždy výprodeje za hubičku. Jo, a takový overalový pyžámka jinde nenajdete.

SEKÁČ V PLACHÉHO Malý, zastrčený sekáč s normálním zbožím. Nečekejte žádné zázraky, ale k obnově šatníku na sezónu, dokoupení několika

MARIÁNSKÉ NÁMĚSTÍ

L‘Skříň Boutique

FASHION HAND – ŽIŽKOVKA Malý sekáč s převážně dámským sortimentem je ideální k dokoupení módních sezónních kousků, které chybějí ve skříni. Od bund, přes šaty, trička až ke sportovnímu vybavení. A pokud máte malou ratolest, která se vás nepustí, tento sekáč má celou místnost dětského oblečení za směšně nízké ceny.

L‘SKŘÍŇ BUTIK Do Jírovcovky nemusíte chodit jen do školy, objednávat zájezdy k moři nebo na hambáč. Pár metrů za gymplem se skrývá L´skříň. Sice skrze tento krámek nevejdete do Narnie, ale pokud jste fanoušci maličkých obchůdků a tak trochu oldskůlového stylu oblékání, určitě nakoukněte. Navíc tam mají naprosto originální ručně vyráběné eko oblečky a doplňky.

Front Top Second Hand Katcha Store

KATCHA STORE Tak tenhle sekáč si musíte zamilovat už jenom kvůli tomu rozkošnému dvorečku, ve kterém je situovaný. Mezi dalšími obchůdky s kořením, zdravou jídelnou a spoustou užitečných míst působí Katcha store jako by tam patřil odjakživa. Sympatický personál, výběr faaakt pěkných kousků a ještě to mají pěkně naaranžované. Najdete tu všechno od náušnic po kabáty, boty a doplňky nejrůznějších stylů.

Megasekáč U Slona Second Hand Second Hand

VINTAGE STORE PREGO

Vintage Store Prego Bellitex

V názvu mají sice „vintage“, abyste ale našli opravdu retro kousek, musíte se mezi těmi ramínky pořádně prohrábnout. Máte-li minutku navíc, stojí to ale za to. Ochotná obsluha, komorní atmosféra a při troše štěstí narazíte i na nějaký ten vintage kousek. Jináč je sortiment v tomhle obchůdku podobný jako ve všech ostatních sekáčích.

U Dvou koček

LANN

OVA TŘÍDA

June Textile House

TEXTILE HOUSE Zástupce oněch velkých sekáčů. Řetězec, který má svoje pobočky po celé Evropě. Jakože cože? Znamená to výběr zboží prakticky neomezený. Asi jediný sekáč, z jehož výlohy na vás bude křičet cedule “NOVÁ KOLEKCE”. A to už mluví samo za sebe.

U Dvou medůz

Profi Second Hand

12 – 13

listopad/prosinec 2015

Pokud doplňujete svůj šatník podle barev, které vám zrovna chybí, pak si zajděte ke kočkám. Stojany roztříděné podle barev vám způsobí nákupní orgasmus. Najdete tady i doplňky, boty, kabelky... na co si vaše módou zhýralá duše jen vzpomene.

triček k nekonečnému vrstvení nebo sukni, nebo pouze k ukrácení času rozhodně stačí. Ovšem aspoň jednu výhodu má – určitě tady nenarazíte na zástupy lidí jako ve velkých sekáčích.

VA TŘÍDA L A N NO

TOP SECOND HAND

Fashion Hand

OBCHOD PRO MILOVNÍKY MÓDY S DUŠÍ EKOLOGA Jírovcova 19, ČB.

Moda Loka

Pasivní Pracovník, Jambické čtyřverší v exteriéru mezi OD Prior a Pedagogickou fakultou Jihočeské Univerzity. Foto: Václav Pancer

VEŘEJNÝ PROSTOR BYCHOM MĚLI NAPLNIT AKTIVITAMI ART

Jak transformovat klasické pomníky, aniž bychom je museli odstranit? Co se dělo v proluce u Prioru? Postavíme pomník lidem, kteří pomáhají uprchlíkům? Druhý ze série rozhovorů s umělci spřízněnými s naším regionem jsme vedli s mladým sochařem Rudolfem Samohejlem.

14 – 15

listopad/prosinec 2015

Jiří Ptáček

K zařazení našeho rozhovoru do tohoto čísla Milk & Honey mě vedla zpráva, že jsi se stal laureátem Jan Naaijkens Prize. Co je to za cenu a komu je určena? Jan Naaijkens Prize je udělována mladým umělcům v Holandsku, přesněji v Severním Brabantsku. Za co jsi ji dostal ty? Dostal jsem ji za dílo Pure Potentiality vystavené ve finále v galerii Kunstpodium T v Tilburgu. Nebuď tak skoupý na slovo. Co je to za dílo? Výchozí byla idea práce s prostorem galerie v jiném smyslu než jako s kontejnerem na umělecká díla. Do hry jsem chtěl dostat nové faktory. Jednalo se o sochařskou situaci - pracovní prostředí, kde nebylo zřejmé, jestli se v prostoru něco odehrálo nebo odehraje. Tedy určité mezičasí mezi dvěma dějstvími. Více než o ilustraci tohoto přístupu mi šlo o stav čistého potenciálu,

který měl divák možnost na výstavě zakusit. Název díla divákovi naznačoval, jak k dílu přistupovat. Tvoje loňská diplomová práce sestávala z jednoduché kovové konstrukce na nezastavěné parcele u českobudějovického Prioru. Připomínala luxusněji provedené oplocení, patrně i docela přehlédnutelné. Co tě zaujalo na zatravněném plácku vedle parkoviště? Měl být jeho „zábor“ nějakou zprávou pro kolemjdoucí? Máš pravdu, část mojí diplomové práce s názvem Pasivní pracovník - Jambické čtyřverší byla legálně umístěná v proluce za budovou Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity, mezi parkovištěm a obchodním domem Prior. Abych ale mohl odpovědět na tvojí otázku, musím nejdříve nastínit, o čem moje diplomová práce byla. Spíše než o proklamaci se jednalo o vrstevnaté dílo, které vybízelo k paralelnímu způsobu čtení. V rámci diplomové práce jsem se

soustředil na místa, která se nacházejí v centru měst a na okraji našeho vnímání, mnohdy nedostupná nebo nefungující. A jedno takové jsem nakonec našel ve městě, kde jsem vyrůstal. Během jednoho měsíce, kdy zde byl Pasivní pracovník umístěn, proběhlo odhalení a komentovaná prohlídka. Objekt byl také vyfotografován pro Jihočeské listy. Nejsem si ale jistý, jestli snímek publikovaly. Dále jsem o prostoru obecně a konkrétně uspořádal prezentaci na FF JU. Po uplynutí jednoho měsíce byla konstrukce převezena do pražské MeetFactory na kolektivní výstavu Cesta kurátorky Kariny Kottové. Během té doby jsme uspořádali jednodenní výlet do Českých Budějovic, abychom navštívili mimo jiné přerostlý čtverec trávy na místě, kde původně stál můj železný objekt. Poslední akcí, kterou bych chtěl zmínit, bylo užití objektu jako kulisy v divadelní hře Ukrajina, jejíž závěrečná scéna se odehrávala ve výstavním prostoru

MeetFactory. Teď už by čtenář mohl mít představu, o co mi šlo: o jakýsi kontejner, ve kterém se koncentruje přenesené původní místo, a který vytváří platformu generující a odrážející další vztahy. V minulosti jsi se několikrát věnoval již existujícím sochařským pomníkům. Například Ticho pro Jiráska byl návrhem domku, který by obklopil spisovatelův pomník při frekventované křižovatce u Tančícího domu. Před pomník Josefa Mánesa u pražského Rudolfina jsi zase postavil kovovou konstrukci, která vypadala jako vysoký malířský stojan. Proč tě staré pomníky přitahují a co k nim chceš podotknout? Prvotní myšlenka byla celkem obyčejná. Chtěl jsem sám pro sebe uchopit místa, kde se monumenty nacházejí. Ale když jsem se o to pokusil, vyvstalo daleko více otázek

než odpovědí. Uvědomil jsem si také, že mě nezajímá „restaurování“ pomníků v jejich původním určení, ale to, v jakém režimu mohou fungovat dnes, případně jestli je možné jejich vnitřní význam transformovat bez odstranění jejich fyzické formy. Během Galerijní noci v Českých Budějovicích jsi v Měsíci ve dne uspořádal dílnu pro starší děti zaměřenou na monumenty městského prostoru. Co se podle tvého názoru dá (nebo má) mladým lidem o veřejném prostoru povědět? Myslím, že daleko důležitější bylo poslouchat, co si mladí lidé sami myslí. Já jsem v dílně fungoval spíše jako mediátor mezi účastníky a tématy, které mě samotného zajímají, tedy sochy a prostor, kde se nacházejí. O veřejném prostoru jsem se snažil komunikovat v tom smyslu, že se jedná o sdílený prostor, který lze vyplnit společnými

Ticho pro Jiráska 2012

aktivitami. Neustále je totiž potřeba osahávat jeho limity. Může to znít jako klišé, ale pokud o tom pouze nemluvíš, tak není. Jak v tomto ohledu hodnotíš naši péči o veřejný prostor Českých Budějovic? Na tuhle otázku jsem čekal. Odpověď by vydala na samostatný rozhovor. Pokud bych to ale měl nějak shrnout, myslím, že zde v poslední době vzniklo a dobře funguje několik smysluplných iniciativ. Na druhou stranu ne zcela šťastně fungují základní pravidla uspořádávání a dodržování výsledků veřejných soutěží. Což se za určitých okolností může stát. Jde ale o to poučit se z těchto chyb a neopakovat je pořád dokola. Nezávisle na této situaci si říkám, kdy nastane čas k uvažování o památníku zatím neznámým lidem z Českých Budějovic, kteří se významným způsobem podíleli na pomoci uprchlíkům ze Sýrie.

Rudolf Samohejl (*1987)

rudolfsamohejl.cz

Pochází z Českých Budějovic. Před studiem sochařství na pražské VŠUP prošel SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. Součástí jeho loňské diplomové prace byla prostorová instalace ve veřejném prostoru Českých Budějovic. V minulosti se vícekrát zaměřil na již existující figurální pomníky. Teoretička umění Gabriela Kotíková jeho přístup trefně pojmenovala jako „vciťování do pocitů klasických soch“. Samohejl nám například ukazoval, na co se sochy dívají nebo co slyší. Tímto způsobem ale upozorňoval na to, jakým prostředím je obklopujeme. Skrze sochařské dílo či intervenci často zrcadlí „okolí“, tedy prostor, který nezabírají, ale kde se vyskytujeme my.

What’s the story here? The Augarten gGallery in Vienna’s Augarten Park satisfied my need for story and context. The exhibition I liked was a story of clashing civilisations over time. In a glass case we could see miniature models of tools evolving through the centuries. From pitchforks and spades to televisions, computers, numbers and formulaei. All everyday tools which can create violence in times of revolution and conflict. This idea made sense to me; this journey through time, tracing things that change and things that fail to. Alice was less impressed and liked other less obvious pieces in the gallery. For example, a naked boy lying on a window stage, on full view to the chilly Vienna Autumn outside. I too quite liked the absurdity of him but I couldn’t stand in front of him for more than a minute (not just for reasons of prudishness or the chilly autumn air). He was just one image with no story behind. I couldn´t help but think…..

Isn’t art pointless if you don’t know the context? Interestingly, Alice seems to agree. “Of course”, she confirms, “as an artist or student of art you can recognise references to style, theories, forms of art. That puts things in context and it does add to the work.” Alice sees art as a conversation, and conversation between people who know nothing of each other and have no real common language is likely to be unsatisfying. So maybe artistic context is what I’ve been missing.

THE PHILISTINE’S GUIDE TO ART T

Natalie Czaban

Nika Brunová

16 – 17

listopad/prosinec 2015

ART

Can you teach people to appreciate art?

n the olden days of early science they might have conducted a control experiment by raising a child on an island far from civilisation and then suddenly setting it on art to see what meaning it finds there. Luckily for you as readers, I have felt like that child most of my life, wandering round various shows and exhibitions, comforted by wine and snacks but largely unaffected by all the “art” in my path.

But writing for Milk and Honey, where art is very much “in fashion”, I recently decided to try and stretch my art muscles and get some answers to the questions that plague me in galleries, exhibitions or similarly challenging situations. It just took one trip to Vienna, one open-minded and patient artist friend (Alice) and two days of walking, talking and art to let the experiment begin. So, to start with: one weekend, many galleries and a few questions…….

What´s the point of art? Within an hour of arrivingal in Vienna, we had already headed out of the city to our first art exhibition, in Krems (tempted by rumours of good local wine). On arrival, I found myself standing, wineless and a bit baffled, in front of a video of a woman methodically stripping behind a white sheet. Everything was in German, which is fair enough, clearly. But I am afraid that without the “instructions” telling us what the exhibits meant there was little meaning in it for me. However, as soon as I went “backstage” to the kitchen, to where all the artists were hanging out, nibbling and drinking, it became a lot more familiar. I used to often feel the same at political meetings; that the real action was happening where people had crept away from the official event. If this is what art does: gives us a refined setting where educated, beauty-loving people can interact with each other (with wine), that seems enough for me. Even if what is going on in the front is totally incomprehensible and German.

I am just weighing up taking an art education beginners course when she continues: “But I am not sure it is about teaching, but feeling. Despite all this talk context and technique, art is totally emotional. It’s someone saying something I connect with on an emotional level,. wWhich gets me by the heart and I can’t stop thinking about it. Art like that is much more innately fascinating than some clever mental trick that you “get” and then lose interest. And I am afraid that’s why the pitchfork exhibition lost out for me; it was just a bit say-what-you-see, one point, made again and again. No space for unknowing or exploring your own responses.

But how am I supposed to be able to tell if it’s “good” or not? All this talk of trusting your feelings scratches at my secret fear that I just like bad art. This fear is not helped by our afternoon trip through the Schönbrunn palace gardens. There Alice could not stop laughing at the huge romantically orchestrated sculptures of triumph and glory that trace through the park. Picturesque faux-Roman ruins, deities and idealised virtues. Masculine strength and feminine sensuality. All gods and battles and wild racing chariots. Even the informati-

on boards explain, somewhat apologetically, that the park was deliberately designed to express a heroic past and present grandeur. But I LIKE it, it speaks to me, in archetypal terms and excites me more than all the modern stuff we have seen in worthier locations. Maybe I am just attracted to obvious, bad art, missing a finer tone. Does learning art involve learning to ignore my own instincts?

What should I do when I just don’t get it? We went to two exhibitions which just left Alice cold. A UN photography exhibition and a selection of oil-paint landscapes in the central gallery of Vienna, on the town square. The landscapes were boring and typical of the genre, she said. Whereas I would have labelled them “nice enough and about as good as any other landscapes I have ever seen”. The problem with the UN photos, she admitted, could just “be the layout”. This puts me into the same awkward situation as when somebody says maybe I didn’t like a book because I got a poor translation. When I don’t like something I assume I just did not understand. I am dazed by her ability to judge so clearly and decisively. So I have to ask:

When is it time to walk out? Alice doesn’t not have to think long: “If I don’t like something I know because I find it frustrating and disappointing. Of course reading the artist´s explanation can clear things up a little and make it more worthwhile. It is a shame, though, to need to be referring back to some explanation all the while. If it really doesn’t touch me then I just walk out, don’t waste my time further.”

What´s to be done with me? Hmm…. So, I conclude, I cannot trust my feelings because they are so badly tuned at present. They are at sea in a language they don’t understand and cannot be expected to react appropriately. I am reminded of the old saying that knowledge grows on knowledge; if you have nothing to start with there is no place to grow. To go beyond my philistinism I would need some art education, and more than a weekend, I guess. But if art is still far from me I do trust some feelings of the weekend. The fun and intellectual sharing “backstage” in Krems. My connection in Schönbrunn to all others who are stirred by archetypes, however blunt and crude, before questions of style comes in. The real camaraderie of a weekend of quiette talk and explanation with Alice, trying to explain things she loves over an abyss of non-comprehension. And mainly, a greater understanding of the very uncertain and unbounded world in which artists create their works and judge that of others. I return from Vienna enrichened but fairly relieved to remain a philistine.

PECHA KUCHA NIGHT poprvé v Českých Budějovicích!

18 – 19

listopad/prosinec 2015

TOWN

Kulturní projekt Pecha Kucha vznikl v roce 2003 v Tokiu a dnes se koná ve více než 800 městech po celém světě. Jde o veřejnou prezentaci několika tvůrčích a inspirativních lidí z různých oborů, kteří představují svou práci a ideje ve formátu 20x20 (20 obrázků, na každý 20 sekund). Podle oficiálních pravidel by měly během roku proběhnout minimálně čtyři prezentační večery.

12. LISTOPADU | 20.20 hod. areál smaltovny Sfinx VSTUP: 150 KČ PŘEDPRODEJ: WWW.CBSYSTEM.CZ, KAVÁRNY MĚSÍC VE DNE (NOVÁ 3) A ŠIROKO (ŠIROKÁ 19) PO OFICIÁLNÍCH PREZENTACÍCH BUDE NÁSLEDOVAT AFTERPARTY, BĚHEM KTERÉ PŘEDNÁŠEJÍCÍ BUDOU PŘÍSTUPNÍ NEFORMÁLNÍ KONVERZACI.

WWW.PECHAKUCHACB.CZ

JIŘÍ BOUDAL

ONDŘEJ KOBZA

VOJTĚCH NOVOTNÝ

SILENT LAB

Vystudoval sociologii, zaměřuje se na koncept Good Governance, tedy jakýsi ideální model vládnutí, který by zohledňoval společenské potřeby. Pracuje ve společnosti Frank Bold jako manažer iniciativy Rekonstrukce státu. Napomáhal úspěšnému zrušení doživotní poslanecké imunity, anonymních akcií a možnosti přidávat k zákonům na poslední chvíli pokoutné přílepky. Příležitostně bloguje na Aktuálně.cz nebo v podobě písniček na YouTube.

Narodil se v roce 1979 v Ústí nad Orlicí, nedokončil studia na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, studoval i na DAMU u Ivana Vyskočila. V pražských Vršovicích vytvořil úspěšnou trojkombinaci kavárny, hudebního klubu a galerie Café v lese, oživil vltavskou náplavku, kde se podílí na provozu Bajkazylu. O aktivizaci města, ve kterém žije, usiluje i skrze projekty jako piana na ulicích, tango na nádraží nebo veřejné šachové stolky.

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, pracuje v Entomologickém ústavu Akademie věd ČR v Českých Budějovicích. Zabývá se ekologií býložravého hmyzu v tropických ekosystémech. Od roku 1997 vede terénní výzkumnou stanici na Papui-Nové Guineji. Působil také ve Velké Británii, Spojených státech a v pralesích Panamy, Guyany či Vietnamu.

Laboratoř ticha vytvořila pro letošní světovou výstavu Expo v Miláně interaktivní les, který se významně podílel na celkovém úspěchu českého pavilonu. Jednalo se o propojení živé přírody s nejmodernějšími technologiemi (les například snímaly kamery, jejichž záběry byly přenášeny na obrazovky počítačů). Zásadní roli přitom hrály klid a ticho, neboť komplexní technologický systém se naplno spustil, až když se návštěvník ztišil a zklidnil. Hovořit budou členové realizačního týmu Jan Tůma, Dávid Sivý a českobudějovický rodák Jindřich Ráftl.

IVA ČERNÁ Majitelka českobudějovického butiku L’Skříň, který se profiluje jako prostor pro lidi, pro něž oblékání je více zábava než nutné zlo. Jedná se o second hand s vybraným módním oblečením, kde je možné oblečení nejen koupit, ale některé vybrané kousky i vypůjčit. Butik se také často prezentuje na místních akcích komunitního typu.

JIŘÍ DAVID Patří k vůdčím postavám v utváření postmoderny v českém výtvarném umění druhé poloviny 80. let, je spoluzakladatelem skupiny Tvrdohlaví. Jeho různorodou uměleckou práci spojuje performativní přístup k tvorbě a zájem o paradox, přičemž umně osciluje mezi romanticky estetizujícím přístupem a racionálním odstupem. Mezi Davidovy nejznámější realizace patří instalace ve veřejném prostoru jako Trnová koruna nad Rudolfinem nebo Červené srdce nad Pražským hradem. Pro letošní benátské bienále připravil v československém pavilonu instalaci parafrázující malbu ze slavné Slovanské epopeje Alfonse Muchy.

M&P ARCHITEKTI

ONDRASH

Ateliér krajinářské architektury založili v roce 2004 Markéta a Petr Veličkovi. V roce 2012 jejich návrh zvítězil v soutěži o výstavbu Parku 4 Dvory, který je spojnicí dvou největších českobudějovických sídlišť (Máj a Vltava). Park zabírá plochu 28 000 m2 a byl letos vyznamenán velkou cenou Obce architektů v kategorii krajinářská architektura. Ateliér rovněž odborně spolupracuje na tvorbě dokumentárních filmů o krajině či alejích.

Všestranný umělec a přední český tatér (vlastním jménem Ondřej Konupčík), jehož díla mají ve světě snadno rozpoznatelný akvarelový styl. Narodil se v roce 1984, vystudoval obuvní a oděvní design a mimo tetování se věnuje i konceptuálnímu umění a malbě. Stojí také za iniciativou Zkruhu, což je charitativní tattoo happening, který vznikl v roce 2010.

LIBOR SOUKUP Dlouholetý šéfredaktor Českého rozhlasu České Budějovice se v padesáti letech rozhodl, že změní profesi. Šel do učení ke kamnářskému mistrovi, složil mistrovské zkoušky a stal se kamnářem, který svůj rukopis zanechal na několika důležitých historických objektech. Férové kamnářství je podle něho v podstatě druh kulturní činnos-

ti, neboť vytváří originální díla, jež přetrvají dlouhé věky. Spojení fortelu, uměleckého citu a teoretických vědomostí je to, co jej na kamnařině baví, zajímá, láká i obohacuje.

KATEŘINA ŠEDÁ Jedna z mezinárodně nejúspěšnějších českých výtvarných umělkyň a umělců. Zaměřuje se ve své práci na sociálně koncipované akce, v rámci nichž experimentuje s mezilidskými vztahy, aby vyvedla zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo sociální izolace. „Materiál“ pro své projekty čerpá zejména z řad svých blízkých – z rodiny anebo ze svého bydliště v Líšni či okolí. V roce 2005 získala prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarníky. Českobudějovické publikum mělo možnost zhlédnout Šedé tvorbu loni, kdy vystavovala v Domě umění projekt vzešlý ze spolupráce s babičkou.

PATRONEM AKCE JE:

20 – 21

zlistopad/prosinec 2015

URBAN/MUSIC

PŘEŽIJE PRACHATICKÁ KRALOVA VILA?

HISTORIE vs. POKROK T

Gabriela Bošková

spolek Živá vila

ěly by staré a hodnotné stavby ustoupit novým urbanistickým projektům? Tuto otázku si pokládá skupina studentů z Prachatic, jejichž rozhodná odpověď zní „Ne!“. Rozhodli se bojovat a ukázat, že tyto stavby lze zachránit před jejich zkázou. Není náhodou, že tito studenti pocházejí z ústavů dějin umění, bohemistiky, kulturálních studií a historie Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Leč ubránit (zatím nevyhlášenou) kulturní a architektonickou památku proti „pokroku“ a houstnoucí dopravě není snadný boj. Lesk počátku století V Prachaticích, hned naproti autobusové-

mu a vlakovému nádraží, stojí v zarostlé rozlehlé zahradě zchátrale vypadající objekt, jehož sláva, zdá se, již dávno minula. Při delším, zkoumavějším a zvídavějším pohledu lze však zjistit, že jde o stavbu jedinečného charakteru, a to prosím nemusíte být expert přes architekturu. Majestátní arkýřové okno dává znát, že zde v době stavby šlo o něco více než o pouhý dům sloužící k pohodlnému bydlení. Stavba je jedinečnou ukázkou tolik oceňované funkcionalistické architektury 20. a 30. let předchozího století. Snoubí se v ní jednoduchost a až zarážející strohost s dokonalou promyšleností prostoru a jeho maximální využitelností. Rozlehlý obývací pokoj, do něhož proniká světlo zmíněným arkýřovým oknem, dýchá půvabem elegantních a vznešených 30. let, i když je osvětlen rekleftory, rezonují jím kytary a bubny a je

naplněn lidmi, kteří 30. léta pamatují z filmů s Oldřichem Novým. Avšak ani tato jedinečná stavba, která po léta sloužila jako útočiště dětem předškolního věku, se sama neubrání ignorantství rozmáhajícího se pokroku a jeho propagátorům. Ne nadarmo zůstává pravdou, že zničíme-li stavby staré „pouhých“ 70 let, nikdy nebudeme moci obdivovat stavby překonavší staletí. Kulturní památka, nebo obchvat? Kralova vila ožívá od roku 2014, kdy ji od města Prachatice do pronájmu získala Pavla Zelenková, která spolu s Barborou Staňkovou a dalšími studenty založila spolek Živá vila, který si dal za cíl vilu vzkřísit a pokud možno zachránit před hrozící demolicí. V cestě jim stojí místní radnice, která raději na místě objektu, zmíněného v několika architektonických publikacích, uvidí obchvat

vyvádějící dopravu z centra Prachatic. Nikdo netvrdí, že tepny odvádějící hustou dopravu z center měst jsou postradatelné, ale projekt obchvatu ze 70. let minulého století, počítající s demolicí vily, byl již několika dalšími návrhy překonán, leč ty zůstávají bez povšimnutí. Zatvrzelost prachatické radnice tedy dovedla studenty k pořádání kulturních akcí, setkání pamětníků a snaze zavést Kralovu vilu do registru kulturních památek Ministerstva kultury ČR. Tento proces může však trvat až dva roky a k jeho úspěšnému zakončení je potřeba více než nadšení a dobrá vůle. „Jsme v kontaktu s panem profesorem Knížákem, písemnou podporu nám vyjádřil pan doktor Šlapeta, který napsal knihu Slavné vily Čech, Moravy a Slezska. Včera mi přišel email od Adama Gebriana, že nám napíše posudek, a podporuje nás i pan profesor Fidler z Jihočeské univerzity,“ odpovídá Barbora Staňková, předsedkyně spolku Živá vila, na otázku, koho požádali o vyjádření podpory, která kladnému vyřízení žádosti může zásadně pomoct. Za mladými studenty stojí i značná část obyvatel Prachatic, která vyjádřila podporu projektu v petici za záchranu vily, nicméně stávající radnice se uchyluje k populismu a lobbování za svůj zájem. „Pan Toman, tedy starosta Prachatic, začal tvrdit, že doprava je neúnosná a vytvořil petici proti nám na podporu obchvatu. My víme, že za tím stojí starosta, ale v petičním výboru uveden není. Neznáme přesný počet lidí, který tuto petici podepsal, co ale víme, je, že pan starosta byl i na třídních schůzkách lobbovat za obchvat s tím, že tady může nějaké dítě zajet auto.“ Zdá se, že v Prachaticích by mohl obchvat vyřešit problém, který zbytek světa od vynálezu automobilu schopen vyřešit nebyl. Symbol historie města Kralova vila má za sebou bohatou minulost, jejíž součástí je i pohnutý příběh původních majitelů, v němž spolek Živá vila vidí další přidanou hodnotu tohoto objektu. Jan Nepomuk Kral byl obchodník německého původu, který založil a vlastnil v Prachaticích první podnik vedle nádraží, v jehož blízkosti si posléze postavil i svou vilu. Nicméně po válce byl nucen své živobytí i svůj domov opustit a se svou manželkou a synem se přesunout do Německa. „My si myslíme, že je to natolik zajímavý osud, že už nemůže jít pouze o architekturu. My jsme v kontaktu se synem pana Krale a dochází nám, že už nejde jen o jednu stavbu v Prachaticích, ale o celou historii města,“ uvádí Barbora Staň-

ková další důvod k záchraně tohoto výjimečného objektu. Nejedná se tedy jen o architektonický skvost, který je třeba zachovat, ale především o historickou kontinuitu města a jeho okolí. Lze tento faktor přehlížet? Členové spolku jsou v aktivním kontaktu se synem původního majetele Hansem Kralem, kterému dnes je 84 let. Jan Nepomuk Kral zemřel již v 60. letech. Od Hanse Krale má spolek podporu i jistý příslib spolupráce, avšak díky Benešovým dekretům jim pan Kral není schopen pomoci více než obrazovým materiálem ze svého dětství. Nemá na vilu žádné vlastnické právo. Na otázku, jak se k tomuto problému staví on, Barbora Staňková odpovídá: „On by chtěl, aby se vila zachovala. Postavil se na naši stranu, protože by zde rád taky viděl kulturní centrum, ale směřoval by ho spíše k navázání česko-německých vztahů.“ Vilu zachraňují kulturou Což není přesně to, co si spolek Živá vila představuje. Ačkoli je navazování přátelských sousedských vztahů jistě záslužná činnost, vila by měla fungovat více na regionální úrovni a pro ty, kteří tento prostor využijí k rozvíjení aktivit v rámci Prachatic: „My bychom chtěli pokračovat v naší práci, udělat tady kulturní centrum. V Prachaticích je spousta kapel, které nemají prostor, kde by mohly hrát. Nám se hlásí samy kapely, že by si tady chtěly uspořádat koncert. Je zde i spousta spolků, které se nemají kde scházet. Ozvali se nám důchodci, že by se tady chtěli scházet. Koncept by byl něco jako spolkový dům nebo neobvyklé kulturní centrum.“ Podle tohoto vzoru ostatně vila funguje už od počátku května 2015, kdy se zde začaly pořádat akce na její podporu. Na zahradě funguje pec přístupná všem prachatickým obyvatelům a uvnitř se hraje divadlo, promítají se filmy, vedou se diskuze a besedy o vile i o jiných tématech, nebo se velkým akrýřovým oknem ven lyne hudba všech žánrů a všelijaké hlasitosti. Jestli tato parta studentů Jihočeské univerzity svůj boj vyhraje, se ještě uvidí. Vila je jim pronajata do března 2016 – jestli jim poté město prodlouží nájemní smlouvu, nebo je požene tzv. svinským krokem z vily, a ta zůstane opuštěná a ponechaná napospas povětrnostním podmínkám, času a komukoli, kdo ji bude chtít poničit, záleží na mnoha faktorech. Nicméně faktem zůstává, že vyjádřením podpory, navštívením některé z akcí (ale no tak, Prachatice nejsou zas tak daleko!) a podepsáním petice jim může pomoct každý z nás. Každý!

Nestačí, že ti opadaj listy ještě musíš ve větru stát ještě musíš čekat na zimu ještě musíš cejtit ten zmar!

Choďte na koncerty, jinak nemáte šanci podzim přežít!

OstinatoOstinato Do konce roku nic neplánuje.

NAABNAAB 25. 11.

Ni (A), Preglow (DE) – Velbloud

Terror NightTerror Night 11. 11.

Gerk (ARG), Conoped (CZE) – Velbloud

K2K2 13. 11. 20. 11. 27. 11.

Dj Tráva The Picturebooks (US), The Hope Mydy Rabycad

SlávieSlávie 13. 11. 14. 11. 20. 11.

Prague Conspiracy, Zoči Voči Lake Malawi Zrní, Korben Dallas

VelbloudVelbloud 10. 11. 14. 11. 20. 11.

Industroika (BE), Törst Obborun (BE), Hag (BE), Nachttante Lyfthrasyr (DE), Mater Monstifera, Ytivarg, Godspeed Hellbound Mucha

Highway 61Highway 61 13. 11. 19. 11. 26. 11.

Luboš Pospíšil a 5P Chantel McGregor (GB) The Record Company (US), Aivn‘s Naked Trio

FabrikaFabrika 12. 11. 20. 11. 21. 11.

Strength Approach (ITA), Skywalker, Hopes Totální Nasazení Plastic People of the Universe, Hameln

KomiksKomiks 18. 11. 20. 11. 27. 11.

Dj Pixie Prago Union Crystal Distortion Live, Mayapur Sound System

DEAFHEAVEN

MUSIC

New Bermuda

Trefa do černýho? Ortodoxní blekeři by nesouhlasili a měli by svým způsobem pravdu. Kategorizovat formaci Deafheaven striktně do black metalu by trefné opravdu nebylo. Kdybych si měl vybrat škatulku, tak by mi seděla spíše ta post black metalová. Slovíčko post nám pomůže se vypořádat s tím, co se nám dostane do ucha při poslechu desky New Bermuda. Temnota severského ražení podpořená screamem George Clarka se prolíná s post rockovými zvukomalbami, dreamovostí, euforickými vrcholy, klavírem či kytarovými sóly, ze kterých by měli radost i pánové z radia Beat. Tyto přidané ingredience nejen že skvěle zapadají do konceptu po hudební stránce, ale mají také své opodstatnění. Oproti svým předchozím vydaným albům se kapela totiž důrazněji hlásí k vlivům, které je na její Cestě provází. Nutno jedním dechem dodat, že s těmito odkazy Deafheaven dokáží při stavbě skladeb velmi slušně pracovat. Mezi blackovými blasty, satanským vokálním výjevem ve stylu Burzum a durovými krajinami nalezneme, mimo jiné, poctu doom metalu, rockové baladě nebo zavzpomínáme na Slayery z konce osmdesátých let. Při vložce španělky a tamburíny dokonce i na Oasis! Deafheaven se pro mne tímto albem stali kapelou, během jejíhož koncertu hrozíš, ale zároveň máš chuť někoho obejmout nebo mu dát pusu, a přitom nejsi pod vlivem alkoholu nebo drog. Jedná se o vysoce kvalitní zlo zahalené do hedvábí protkaného zlatem z kalifornského slunce, jedná se o to nejlepší z moderní černé vlny. -cn-

EAGLES OF DEATH METAL

22 – 23

listopad/prosinec 2015

Zipper Down

Dlouho očekávaná deska dvojice Jesse Hughes a Josh Homme (zpěvák a kytarista v QOTSA) spatřila po 7 letech světlo světa. Kluci to mají v podstatě jako zábavovku, takže nikam moc nechvátali. Název kapely by mohl někoho mást, protože EODM mají s metalem společnýho asi tolik jako Láďa Hruška s normálním vařením. Tyhle dvě „Jéčka“ hrajou něco mezi rokenrolem a garáží. Jasný, kluci Ameriku neobjevujou a nějaký složitý zvukový kompozice se taky nekonají, ale to je úplně bratwurst. Pořád je to přece rokenrol a ten má být od podlahy a zábavnej, na trombón sere pes. První vál s názvem Complexity to hned odpálí a úplně je z něj cejtit harlej, kamion, šipky a jukebox. Dobrá tancovačka hned od začátku, která trvá vlastně po celou dobu. Samozřejmě tady najdeš i něco jako ploužák a to např. v I love you all the time nebo Save a Prayer, ale jinak bys na tuhle desku, která obsahuje 11 songů, asi nějakou žabku s čivavou neutáh. Převratnýho se na albu nic neděje, ani tady nejsou takový ty podmanivý melodie, který ti pak pořád zní v hlavě a nemůžeš si vzpomenout, odkud je znáš. Vsadím se, že i Elvis by mámě k růžovýmu cadillacu koupil cedéčko. Otázka zní, zda se sedmiletý čekání vyplatilo. Vzhledem k tomu, že nejsem nějaký zarytý fanoušek EODM, který by odpočítával dny do data vydaní, tak nevím. Mě to prostě jednoduše baví, si pusť a uvidíš. -rp-

Tahle sympatická pani se pohybuje na hudební scéně od roku 2008 a já ji zaregistoval až teď? Nechápu, přitom je lepší než Babovřesky 2, a to je panečku biják. Na albu HF servíruje posluchači skvěle vychucený a sexy eintopf, ve kterém se mísí zpěv ála ABBA v šedesátkách se synťákovým podkresem let devadesátých. A do toho fúze psychedelickýho šansónu s avantgardním popem. Může to znít děsivě jako česká předělávka Smells like teen spirit od Lucky Bílý, ale nezní. Během poslechu nevíš, jestli si vytrhat vlasy prorůstající jazykem nebo se mazlit s tulením mláďátkem. Je to tak divně ujetý, až je to ujetě hezký. Pokud bych chtěl přirovnat USG k něčemu známějšímu, napadá mě možná Holly Herndon nebo Son Lux, ale i to je blbost jak prstový boty. Jediný, co vím jistě, je to, že ji potřebuju vidět naživo! -rp-

DISCLOSURE

Caracal

Byl jsem hodně zvědavej, s čím přijdou tyhle mlaďoši po obrovským úspěchu jejich první desky Settle. Udělat mainstreamově nedebilní chytlavej house, v podstatě diskošku je kumšt a klukům se to povedlo. Aspoň teda na první desce. Ta nová „karakal“ by se měla spíš jmenovat „nakakal,“ protože nasázet tolik šitu ve 14ti trecích je hodně silná Jihlavanka. Po první skladbě Nocturnal si říkáš, ok, kluci se chtěj zalíbit masám, snad to bude dál lepší. Neni. Smrad Evropy 2 čpí ze všech věcí. Přeskakuju z tracku na track a doufám v nějaký záchvěv originality, který by mě nedonutil album hned smazat. U posledního je mi jasný, že tlačítko delete bude opět v provozu. Nevím, zda klukům úspěch stoupl do hlavy nebo chtěli udělat čistý kalkul a snažit se tak o to, aby jejich debilní zpívánky hrálo každé druhé rádio. Pokud ano, tak smekám, protože to se nejspíš stane. Osobně mám spíš raději, když si jedou muzikanti věci po svým a neohlíží se na stádovitost. -rp-

FFS

Musím se přiznat, že když jsem se dozvěděl o plodu kolaborace Franz Ferdinand a Sparks, tak jsem se neubránil skepsi. Po dnes už kultovní prvotině FF z roku 04 mne další alba kapely nebavila, doslova mě z nich po pár minutách poslechu bolela hlava. Sparks jsem považoval za vyvanulý vítr konce sedmdesátek. Za kapelu, která postupem času sebe sama více a více recyklovala a podnikala vystoupení pro stovky spořádaně sedících kreatur, jež se natáčela ve studiích, kde chyběl už jen Zedníček s kufrem nebo Zeman v triku Abby. Nicméně po několikerém poslechu FFS jsem sám sebe vyvedl z omylu a propadl v nadšení. Muzikantská alchymie zafungovala a z této spolupráce vzešlo album, na kterém se obě kapely (resp. FF a bratři Maelovi) chytře a vkusně propojují ve funkční celek. Americká elektronika obohacuje skotské kytary a vzniklý zvuk jde naproti výrazným vokálům obou frontmanů, které se vzájemně nebijí, ovšem ani nepostrádají zdravý drive a nádech souboje o své místo ve skladbách. Jednotlivé nahrávky s přehledem mohou nést přívlastky jako nápadité, hravé, vtipné a několik z nich inklinuje k hitovosti. Album jako takové pak působí vyváženě, jistě a s dostatkem potřebného nadhledu. Teze Collaborations Don‘t Work, která je současně i názvem předposlední skladby, se v tomto případě - k blahu nás všech - nepotvrdila. -cn-

PATRIK ČERVÁK MISTR KLAVÍRU A KLARINETU, REAL HIPSTER Podzim je v plným proudu, chystáš se pouštět draka nebo leštit náhrobky? Pouštět draka nesmim a v podstatě ani nemůžu, takže mi zbejvá jen to leštění. S jakou písní na rtech prožiješ 17. Listopad? Gaudeamus igitur ne. Jaký prášky jsou během podzimu v tvý KPZ? Mam pořád někde Prozac, kterej jsem našel pohozenej na ulici. Ale na ten se spíš jen tak dívam.

ANKETA

MINI RECKY

U. S. GIRLS

Half Free

Vadí ti kouření na koncertech, nebo jsi zastáncem názoru, že tabákovka do Národního prostě patří?

Hans Hanzall DJ /Beatz.cz/

Míváš depky? A pokud jo, co si pouštíš za muziku? Nemívam. Takže si pouštim třeba Glasse, abych je měl. A když je pak mám, tak si pustim Schnittkeho, ten je na depky skvělej. Pak má člověk totiž chuť skočit z mostu třeba. Nebo pod kamion. Nebo číst si internetový diskuze. Kodein x cobain? Kodein + Cobain = Schnittke Pečený brambory x tekutý brambory? Držim si linii.

Radomil Růžička fistule v Kuzimu Mabaya

Hele zastánce kouření na koncertech určitě nejsem. Neni to ani tim, že jsem nekuřák, ale když si prostě padesát lidí najednou zapáli, tak je na akci poměrně nedejchatelno. A pro kapely je nezahulenej vzduch asi úplne největsi luxus.

Něco mezi - nevadí mi, ale obejdu se bez toho rád. Záleží na prostoru. Kde je kvalitní klimatizace, je mi to v podstatě jedno, pokud mi někdo nepropálí díru do trika. Některým podnikům zákaz kouření vyloženě prospěje. Ale celoplošně to nevidím jako nutnost.

Cinkání klíčema x gangbang Cikání gangbang Teplej zázvor x studená zázvorková Teplej Ginger kid.

Michal Štochl básník, výtvarník

BERENIKA KOHOUTOVÁ HEREČKA, ŽPĚVAČKA Podzim je v plným proudu, chystáš se pouštět draka nebo leštit náhrobky? Chystám se leštit draka. S jakou písní na rtech prožiješ 17. Listopad? Jakože bych si k tomu nahrála ňákej extra set? ...spíš ne. Jaký prášky jsou během podzimu v tvý KPZ? Wobenzyn.

Zastáncem kouření na koncertech nejsem, ale jako bývalému kuřákovi, co byl schopnej dát krabku za večer a ještě si půl krabky půjčit, mi to nevadí. Zavzpomínám na starý časy, mohu cítit ten krásnej cigaretovej zápach. Třeba nedávno jsem na rejvu potkal týpka jak vystřiženýho z berlínskýho klubu. Kouřil máčka a měl džísku totálně nasáklou tou vůní. Byl jak kovboj z reklamy, voněl jak můj táta - starej kuřáckej džískař. Řekl jsem mu, že takhle dobře jen tak někdo kouřit neumí, že já sám na to nemám. A to je důvod, proč bych o kouření na koncertech nechtěl přijít.

Míváš depky? A pokud jo, co si pouštíš za muziku? Spíš se občas ráda polituju. A k tomu si určitě pustim Röyksopp nebo Kendricka Lamara. Nevadí mi to, ale nevadí mi ani nekouření :)

Kodein x Cobain? Tak jestli něco z toho, tak asi Cobain-kodein, protože v opačnym pořadí bych si už moc nezapařila Pečený brambory x tekutý brambory? Ufff. Pečený. Cinkání klíčema x gangbang Jak spolu tyhle dvě věci souvisej? Teplej zázvor x studená Zázvorková Pít teplej zázvor a u toho koukat na ňáký oldschooly!

Erik Netušil multi-kulti instrumentalista v Nachttante, S uperego Kid, Sky to speak

Wolfgang Tillmans 25. 11. – 27. 12. 2015 / Vernisáž 24. 11. 2015 od 18 hodin Galerie současného umění a architektury - Dům umění města České Budějovice Přednáška autora dne 24. 11. 2015 od 16 hodin DK Metropol – Malá scéna – Senovážné náměstí 248/2, České Budějovice.