Alicina síť

Kate Quinn Alicina síť Originální název: The Alice Network Vydáno u HarperCollins Publishers, New York 2017 Překlad Lenka Faltejsková Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava SILICON IMAGE, s.r.o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz Copyright © 2017 by Kate Quinn Published by arrangement with William Morrow, an imprint of HarperCollins Publishers.

All rights reserved.

Translation © Lenka Faltejsková, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8329-3

Kate Quinn

Alicina sĂ­t'

Mé matce, první čtenářce, první kritičce, první příznivkyni.

Tohle je pro Tebe.

I. ČÁST

Kapitola 1

CHARLIE Květen 1947 Southampton První osoba, s níž jsem v Anglii setkala, byla výplodem mé fantazie. Přivezla jsem ji s sebou na palubě tiché zaoceánské lodi, která přeplavila mé otupělé, zármutkem usoužené já z New Yorku do Southamptonu.

Seděla jsem naproti matce u proutěného stolku mezi květináči s palmami v hotelu Dolphin a pokoušela se nevěnovat pozornost tomu, co se mi pokoušejí namluvit mé oči. Světlovlasá dívka v recepci nebyla tou, za niž jsem ji měla. Věděla jsem, že to není ona. Zkrátka jen Angličanka, která čeká vedle zavazadel své rodiny, někdo, koho jsem v životě neviděla – to ovšem mé mysli nebránilo mě přesvědčovat, že jde o někoho jiného. Odvrátila jsem pohled a zadívala se na tři anglické chlapce u vedlejšího stolu, kteří se bavili tím, jak vezmou servírku zkrátka. „Pětiprocentní spropitné, nebo desetiprocentní?“ říkal právě mladík s univerzitní vázankou, zamával bankovkou a jeho přátelé se rozesmáli. „Dávám diškrece, jen když jsou pěkné. Měla hubené nohy…“ Zpražila jsem je pohledem, naopak matka je vůbec nevnímala. „Na květen je tak chladno a vlhko, mon Dieu!“ Rozložila ubrousek: ženské gesto, zavlnění levandulí vonících sukní vedle hromady našich zavazadel.

V naprostém kontrastu se mnou, celou pomačkanou 9

a rozčilenou. „Narovnej se, chérie.“ Od té doby, co se provdala za mého otce, žila v New Yorku; přesto i nadále používala francouzské výrazy. „Přestaň se hrbit.“ „V téhle výstroji se hrbit nedá.“ Seděla jsem sešněrovaná v korzetu, připomínajícím širokou železnou obruč – ne že bych to potřebovala, byla jsem útlá jako proutek, ale bez něj by nadýchaná sukně nesplývala správně, tak tedy korzet. Kéž by Dior a jeho New Look shnili v pekle. Matka se vždycky oblékala podle poslední módy a na stávající nejnovější trend byla dokonale stavěná: vysoká, se štíhlým pasem a vnadnými křivkami; cestovní kostýmek s dlouhou sukní jí padl jako ulitý. I já měla kostýmek s nabíranou sukní, ale ve všech těch záhybech jsem se topila.

Rok devatenáct set čtyřicet sedm představoval pro drobné hubené dívky jako já, kterým New Look neslušel, učiněné peklo. Jenže rok 1947 byl peklo pro každou dívku, která by se raději zabývala palčivými společenskými otázkami, než listovala ve Vogue, která by raději poslouchala Edith Piaf než Artieho Shawa a která neměla na prsteníku prstýnek, ale zaoblovalo se jí břicho.

Já, Charlie St. Clairová, jsem splňovala všechna tři kritéria. To byl další důvod, proč mi matka vnutila korzet.

Sice jsem byla teprve ve třetím měsíci, přesto nechtěla riskovat, že by někdo podle mé postavy poznal, jakou couru přivedla na svět.

Kradmo jsem se rozhlédla po hotelové hale. Blondýnka tam stále ještě čekala a mně se mozek nadále pokoušel namluvit, že jde o někoho jiného. Odvrátila jsem se, zamžikala. V tu chvíli k nám s úsměvem přistoupila servírka. „Dáte si čaj se vším, madam?“ Skutečně měla hubené nohy, a když odspěchala s naší objednávkou, hoši u vedlejšího stolu ještě stále řešili, jaké jí dát spropitné. „Každý pět šilinků za čaj. Tak tu prostě necháme dvoupenci…“ 10

Čaj nám servírka záhy přinesla za cinkotu květovaného porcelánu. Matka se usmála na znamení díků. „Víc mléka, prosím. C’est bon!“ Ačkoli zas tak bon to nebylo. Malé tvrdé rohlíčky, suché sendviče, žádný cukr – v Anglii stále platil přídělový systém, ačkoli ode Dne vítězství uplynuly již dva roky, a nabídka sebepřepychovějšího hotelu se i nadále omezovala na večeře v příděly stanovené ceně pouhých pěti šilinků.

Pozůstatky války zde byly dosud zřetelné tak, jak to člověk v New Yorku neviděl. V hotelové hale se objevovali vojáci v uniformách a flirtovali s pokojskými, a když jsem před hodinou opouštěla palubu lodi, všimla jsem si vybombardovaných domů v přístavu, připomínajících půvabný úsměv s chybějícími zuby. Viděla jsem Anglii vůbec poprvé a cestou z přístavu do hotelu jsem byla šokovaná, jak se všechno zdá šedé a vyčerpané válkou.

Zrovna jako já.

Sáhla jsem si do kapsy šedého kabátku a dotkla se papíru, který v mé kapse přebýval celý poslední měsíc, ať už jsem na sobě měla kostýmek nebo pyžamo, byť jsem zatím nevěděla, co s ním. Co bych s ním asi tak mohla dělat? O tom jsem jednoduše neměla ponětí, přesto se zdál těžší než dítě, které jsem nosila. To jsem necítila vůbec a zatím jsem ohledně něj neměla ani žádné výrazné pocity. Netrpěla jsem ranní nevolností, neprahla po hrachové polévce s arašídovým máslem a necítila jsem ani nic dalšího, co bych teoreticky jako těhotná pociťovat měla. Byla jsem jen otupělá. Nemohla jsem v to dítě věřit, protože vůbec nic neměnilo. Jen celý můj život.

Chlapci se zvedli od stolu a nasypali na něj pár pencí.

Viděla jsem, jak se servírka vrací s mlékem, očividně ji bolely nohy. Podívala jsem se na ty tři mladé Angličany, kteří se chystali k odchodu. „Promiňte,“ oslovila jsem je 11

a čekala, až se ke mně otočí. „Pět šilinků za čaj na jednoho – to je dohromady patnáct šilinků, pětiprocentní spropitné tím pádem tvoří devět pencí. Desetiprocentní by bylo šilink a šest pencí.“ Tvářili se ohromeně, na což jsem byla zvyklá. Všichni měli za to, že dívky počítat neumějí, natožpak z hlavy, dokonce ani výpočty tak snadné jako tenhle. Jenže já studovala matematiku na Benningtonské univerzitě – čísla mi dávala smysl. Byla spořádaná, racionální a vypočitatelná, na rozdíl od lidí – a neexistovala útrata, kterou bych nedokázala sečíst rychleji než jakýkoli mechanický kalkulátor. „Devět pencí, nebo šilink a šest,“ zopakovala jsem unaveně těm zírajícím chlapcům. „Buďte džentlmeni. Nechte tu šilink a šest.“ „Charlotte,“ sykla matka, když hoši odcházeli s kyselými výrazy. „To bylo velice nezdvořilé.“ „Proč? Řekla jsem přece promiňte.“ „Každý nedává spropitné. A nemůžeš se takhle plést do věcí. Nikdo nemá rád příliš smělé dívky.“ Nebo dívky, které vystudovaly matematiku, nebo dívky, které jsou těhotné, nebo… Ale nahlas jsem nic nenamítala, na hádku jsem byla unavená. Celých šest dnů plavby přes Atlantik jsme byly zavřené v jediné kajutě – kvůli počasí to trvalo déle, než se čekalo – a těch šest dnů se neslo v duchu napjatých rozepří, posléze vystřídaných ještě nepříjemnější rezervovaností. Vše podbarvovalo mé zahanbené mlčení a její doběla rozžhavený tichý vztek.

Proto jsme využily příležitosti na jednu noc opustit loď – kdybychom z té těsné kajuty neunikly, nejspíš bychom si vjely do vlasů. „Tvoje matka je věčně připravená na někoho vyjet.“ To prohlásila moje francouzská sestřenice Rose kdysi dávno, když nás maman podrobila desetiminutovému výstupu, 12

protože jsme poslouchaly desku Edith Piaf. Tohle není hudba pro malé holky, je to neslušné!

No a já teď udělala něco mnohem neslušnějšího, než je poslech francouzského chansonu. Nezbývalo mi než potlačit veškeré emoce, dokud neodezní, a odrážet lidi vystrčenou ostrou bradou v úhlu, který říkal, je mi to fuk.

Na ty nevychované kluky, co ošidili servírku, to platilo, ale matka mým ochranným krunýřem dokázala proniknout, kdykoli se jí zachtělo.

Neustále mluvila, momentálně si stěžovala na plavbu. „… jsem věděla, že si máme koupit lístky na větší loď. Byly bychom se dostaly rovnou do Calais bez téhle nesmyslné zastávky na otočku v Anglii.“ Já mlčela. Jedna noc v Southamptonu a zítra rovnou do Calais, odkud nás vlak doveze do Švýcarska. Tam se nachází klinika ve Vevey, kam mě matka objednala na jistý diskrétní zákrok. Buď ráda, Charlie, opakovala jsem si potisící. Nemusela s tebou vůbec jezdit. Mohla mě do Švýcarska doprovázet otcova sekretářka nebo nějaký lhostejný najatý doprovod. Matka si rozhodně nemusela nechat ujít obvyklou dovolenou v Palm Beach, aby mě dopravila na kliniku osobně. Je tu s tebou. Snaží se. Dokázala jsem to ocenit i v stávajícím oparu rozčilené a zahanbené mlhy.

Ne že by neměla právo se na mě zlobit a myslet si, že jsem coura a potížistka. Tak už to chodí, když se dívka dostane do mé situace. Měla bych si na tu nálepku zvyknout.

Maman se zarputilým veselím pokračovala v monologu. „Napadlo mě, že bychom si po tom Zákroku mohly zajet do Paříže.“ Kdykoli o tom mluvila, jasně jsem slyšela velké písmeno. „Nakoupit ti něco pořádného na sebe, ma petite. Nechat ti udělat nějaký nový účes.“ Ve skutečnosti tím myslela: Na podzim se vrátíš do školy šik a docela jiná a nikdo si na tvůj Malý problém 13

ani nevzpomene. „Vážně nemyslím, že by tahle rovnice vyšla, maman.“ „Co tím proboha myslíš?“ Vzdychla jsem. „Jedna studentka druhého ročníku univerzity mínus jedno malé břemeno, děleno šesti měsíci uplynulého času, násobeno desatery šaty z Paříže a novým účesem se zkrátka nebudou zázračně rovnat jedné napravené reputaci.“ „Život není matematická úloha, Charlotte.“ Kdyby byl, vedlo by se mi mnohem lépe. Často jsem si přála umět to s lidmi stejně jako s aritmetikou: jednoduše je převést na společného jmenovatele a vyřešit. Čísla nelžou – vždycky existuje řešení, a to řešení je buď správné, nebo špatné. Jednoduché. Jenže v životě není jednoduchého vůbec nic a tady se žádné řešení nenabízelo. Jen jedna velká katastrofa, tedy já, Charlie St. Clairová, u stolu se svou matkou, s níž jsem neměla žádného společného jmenovatele.

Maman popíjela svůj slabý čaj, zářivě se usmívala a nenáviděla mě. „Zeptám se, jestli už jsou pokoje připravené. Nehrb se! A hlídej si svůj kufr, máš v něm perly po babičce.“ Odplula k dlouhému mramorovému pultu a k recepčním, já se natáhla pro svůj cestovní kufr, hranatý a odřený – nebyl čas objednat mi nové elegantní zavazadlo.

Pod krabičkou s perlovým náhrdelníkem (jedině moje matka může trvat na tom, abych si s sebou na švýcarskou kliniku vzala perly) jsem ukryla načatou krabičku gauloisek. S radostí bych nechala ukrást jak kufr, tak perly, jen kdybych si mohla venku zakouřit. Se sestřenicí Rose jsme zkusily první gauloisku v jejích třinácti a mých jedenácti letech. Štíply jsme krabičku mému staršímu bratrovi a vylezly s ní na strom, abychom ochutnaly jed14

nu z neřestí dospělých. „Vypadám jako Bette Davisová?“ ptala se Rose a pokoušela se vydechnout kouř nosem.

Málem jsem spadla ze stromu, jak jsem se po jediném šluku smála a kašlala najednou. Vyplázla na mě jazyk. „Jsi hrozná, Charlie!“ Rose mi jako jediná říkala Charlie, ne Charlotte, s jemným francouzským přízvukem. Šar-lí, s důrazem na obou slabikách.

Pochopitelně to byla právě Rose, která se teď na mě dívala přes hotelovou halu. Ale nebyla to Rose, jen nějaké děvče z Anglie, hrbící se vedle hromady zavazadel – přesto mě mozek zarputile přesvědčoval, že vidím svou sestřenici: třináctiletou, blond, pěknou jako obrázek.

Tolik jí bylo to léto, kdy jsem ji viděla naposledy, když jsme seděly na tom stromě se svou první cigaretou.

Teď už by samozřejmě byla starší, mně bylo devatenáct, tím pádem jí jednadvacet…

Pokud ještě žije. „Rose,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že bych se měla dívat jinam, ale neudělala jsem to. „Ach, Rose.“ V mé představivosti nasadila rozpustilý úsměv a pohodila bradou k východu z hotelu na ulici. Běž. „Ale kam mám jít?“ zeptala jsem se nahlas. Jenže jsem věděla. Strčila jsem ruku do kapsy a dotkla se papíru, jejž jsem u sebe nosila už měsíc. Původně byl tuhý a zrnitý, ale po čase se změnil v měkký a poddajný. Na tom kusu papíru stála adresa. Mohla bych…

Nebuď hloupá. Mé svědomí promlouvalo příkrým a zatracujícím tónem, který řezal jako ostrá hrana papíru.

Víš dobře, že nepůjdeš nikam jinam než nahoru. Čekal tam na mě hotelový pokoj s čistým povlečením, pokoj, který nebudu muset sdílet s matčinou naježenou zlostí. S balkonem, kde budu smět v klidu kouřit. A zítra další loď a pak Zákrok, jak to mí rodiče eufemisticky označovali.

15

Zákrok, který se postará o můj Malý problém a pak bude všechno V pořádku.

Anebo bych mohla připustit, že nic V pořádku není a nebude. Mohla bych se vydat, hned teď, po cestě, která začíná zde v Anglii.

Přece jsi to tak plánovala, šeptala Rose. Vím to. A skutečně. Dokonce i v té otupělé pasivní mizérii posledních týdnů jsem naléhala, abychom cestovaly lodí, která by mě a matku dopravila právě díky oné zastávce do Anglie, ne tou pozdější, která by nás byla zavezla rovnou do Francie. Usilovala jsem o to, aniž jsem si dovolila přemýšlet proč to chci: protože jsem měla v kapse anglickou adresu, a když mi nyní nestál v cestě oceán, už mi scházela jen kuráž.

Ta cizí anglická dívka, která nebyla Rose, odešla po schodišti za hotelovým nosičem obtěžkaným zavazadly. Zadívala jsem se na prázdné místo, kde prve stála.

Dotkla jsem se papírku v kapse. Ostré střípky pocitů bodaly a pronikaly mou otupělostí. Strach? Naděje? Odhodlání?

Jedna naškrábaná adresa plus špetka odhodlání umocněno na desátou. Postupuj jako s rovnicí, Charlie.

Rozlož ji.

Najdi X. Teď, nebo nikdy.

Zhluboka jsem se nadechla. Vytáhla jsem papírek a s ním mi z kapsy vypadla pomačkaná librová bankovka. Bezstarostně jsem ji položila na vedlejší stůl, kde nechali ti hašteřiví kluci své ubohé spropitné, a s kufrem a francouzskými cigaretami vyšla z hotelové haly. Rovnou širokým východem ven, kde jsem požádala portýra: „Promiňte, ale mohl byste mi poradit, kudy na vlakové nádraží?“ 16

Nebyl to ten nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy měla: cizí město, samotná dívka. Posledních několik týdnů jsem prožila ve stavu takového rozčarování svou nekonečnou smůlou – Malý problém, matčin křik ve francouzštině, otcovo mrazivé mlčení –, že bych šla v podstatě kamkoli.

Třeba i přímo přes okraj útesu, otupělá a poslušná, a ani bych se nedivila nebo nestarala, proč padám, dokud bych nebyla v půli cesty dolů. Protože v půli cesty dolů jsem se nacházela i tak, donekonečna jsem se obracela ve vzduchu. Nyní jsem však zatáhla za záchrannou brzdu.

Jistě, byla to brzda v podobě halucinace, vidiny, která se mi zjevovala už celé měsíce, zatímco má mysl zarputile vtiskávala Rosinu tvář každé blondýnce, která mě míjela.

Napoprvé mě to vyděsilo, ne protože bych si myslela, že je Rose duch, ale obávala jsem se, že přicházím o rozum.

A možná jsem i byla šílená, ale rozhodně jsem neviděla duchy. Jelikož bez ohledu na to, co tvrdili rodiče, jsem nebyla přesvědčená, že je Rose mrtvá.

Tiskla jsem se k té naději, zatímco jsem pospíchala ulicí k vlakovému nádraží na vysokých korkových podrážkách nepraktických bot („tak malé dívky jako ty, ma chère, musí vždycky nosit podpatky, jinak budeš vypadat jako malá holka.“) Prodírala jsem se davem, mezi špinavými neurvalými dělníky mířícími do doků, elegantně ustrojenými mladými prodavačkami, vojáky zevlujícími na nárožích. Pospíchala jsem, až jsem se zadýchala, a nechala tu touhu v sobě rozkvést a šířit se tak bolestně, až mě pálily oči.

Vrať se, rozkazoval přísný hlas mého svědomí. Stále se můžeš vrátit. Zpátky do hotelového pokoje, k matce, která rozhoduje za mě, k té izolaci v ochranné mlze. Přesto jsem šla dál. Uslyšela jsem zahoukání vlaku, ucítila zápach žhavých jisker a uviděla oblaka páry. Southamp17

tonské nádraží. Z vlaků vystupovaly zástupy cestujících – muži ve fedorách, protivné děti s červenými tvářemi, ženy držící si nad vlnitými vlasy pomačkané noviny, aby si je chránily před jemným mrholením. Kdy vůbec začalo mrholit? Cítila jsem, jak se mi tmavé vlasy lepí ke krempě zeleného klobouku, který mi vybrala matka a vypadala jsem v něm jako vodníkova schovanka, ale pokračovala jsem dál a pospíchala k nádraží.

Výpravčí právě cosi volal. Odjezd za dalších deset minut, přímo do Londýna.

Opět jsem se zadívala na papírek, který jsem tiskla v dlani. Hampson Street, č. 10, Pimlico, Londýn. Evelyn Gardinerová.

Ať už je to kdokoli.

Matka už mě nepochybně hledá v hotelu Dolphin a vede panovačné monology s hotelovými zaměstnanci. Bylo mi to jedno. Od Hampson Street, č. 10, Pimlico, Londýn, mě dělilo pouhých sto dvacet kilometrů a vlak stál přímo přede mnou. „Pět minut!“ zvolal výpravčí. Cestující spěšně nastupovali a nakládali zavazadla.

Jestli to neuděláš teď, neuděláš to nikdy, pomyslela jsem si.

A tak jsem zakoupila jízdenku, nastoupila do vlaku a zmizela jako pára.

Jak se odpoledne chýlilo k večeru, ve vagonu začala být pořádná zima. Musela jsem si natáhnout starý černý pršiplášť, abych nemrzla. Sdílela jsem kupé se starou paní a jejími třemi popotahujícími vnoučaty. Babička si nesouhlasným pohledem přeměřila mou ruku bez rukavice a bez prstýnku, jako by ji zajímalo, co za dívku cestuje do Londýna bez doprovodu. Vzhledem k předchá18

zejícímu válečnému stavu musely dívky cestovat vlakem běžně – jí jsem však očividně vadila já. „Jsem těhotná,“ oznámila jsem jí, když se na mě podívala a potřetí nesouhlasně mlaskla. „Nechcete si přesednout jinam?“ Strnula a na další stanici vystoupila a vnoučata táhla s sebou, přestože děti protestovaly: „Babi, máme vystupovat až v…“. Vystrčila jsem bradu v úhlu je mi to fuk a čelila jejímu poslednímu nesouhlasnému pohledu. Když se dveře kupé zabouchly a já osaměla, sesula jsem se na sedadlo. Přitiskla jsem si dlaně na rozpálené tváře, cítila jsem závrať, zmatek, naději i výčitky. Tolik pocitů, že jsem se v nich téměř utápěla, postrádala jsem svou ulitu otupělosti. Co se to se mnou proboha děje?

Utečeš si do Anglie se jménem a adresou, peskovalo mě svědomí. Co chceš asi tak dělat? Jsi úplně nemožná, jak bys chtěla pomoct někomu jinému?

Zamračila jsem se. Nejsem nemožná.

Ale jsi. Jen se podívej, jak to dopadlo, když ses naposledy pokoušela někomu pomoct. „A teď to zkouším znovu,“ pronesla jsem nahlas k prázdnému kupé. Aťsi třeba nemožná, jsem tady – už není cesty zpět.

Než jsem se v Londýně unavená a hladová vypotácela z vlaku, padla noc. Dovlekla jsem se na ulici a přede mnou se rozkládalo město jako jedna velká tmavá masa zahalená kouřem – v dálce jsem nad Westminsterem spatřila obrys vysoké věže s hodinami. Chvíli jsem jen stála, a zatímco kolem projížděly automobily, přemítala jsem, jak to asi v Londýně vypadalo před pouhými několika lety, když tuto mlhu pročesávaly Spitfiry a Messerschmitty. Pak jsem se probrala z rozjímání. Vůbec jsem netušila, kde se nachází Hampson Street. V peněžence 19

mi zbývalo pár mincí, a když jsem mávla na taxi, modlila jsem se, aby to stačilo. Skutečně jsem si nepřála stáhnout perlu z náhrdelníku po babičce, jen abych zaplatila za svezení. Možná jsem té servírce neměla nechávat celou libru… Přesto jsem nelitovala. Řidič mě zavezl do čtvrti Pimlico a vysadil mě v ulici plné vysokých řadových domů. Mezitím se pořádně rozpršelo. Rozhlížela jsem se po své halucinaci, ale nikde ani záblesk blond vlasů. Jen tmavá ulice, liják a odřené schody k domu s číslem 10, vedoucí k zašlým olupujícím se dveřím. Zvedla jsem kufr, vyšla po schodech a zabušila klepadlem, než mě opustí odvaha.

Nic. Zabušila jsem tedy znovu. Pršelo čím dál víc a ve mně se jako přílivová vlna zvedalo zoufalství. Bušila jsem a bušila, až mě bolela pěst, dokud jsem nezahlédla krátké zachvění záclony vedle dveří. „Vím, že jste doma!“ Zacloumala jsem klikou, oslepená deštěm. „Pusťte mě dovnitř!“ Klika se kupodivu pohnula, dveře se otevřely a já vletěla dovnitř a konečně se mi v těch nepraktických botách podlomily nohy. Dopadla jsem na kolena do tmavé chodby a potrhala si punčochy. Vzápětí se dveře zabouchly a ozvalo se cvaknutí odjištěné pistole.

Její hlas byl hluboký, chraplavý a nahánějící hrůzu, špatně artikulovala. „Co jsi zač a co kurva děláš v mým domě?“ Pouliční lampy dovnitř skrze záclony vrhaly tlumené světlo, jež částečně osvětlovalo tmavou chodbu. Spatřila jsem vysokou strhanou postavu, rozcuchané vlasy, ohnivý konec zapálené cigarety. Odlesk světla od hlavně pistole, která mířila přímo na mě.

Měla bych být vyděšená, ochromená šokem, pistolí a vulgární mluvou. Jenže poslední zbytky té znecitlivující 20

mlhy ve mně vymetl vztek a já se zvedla i v potrhaných punčochách. „Hledám Evelyn Gardinerovou.“ „Nezajímá mě, koho hledáš. Jestli mi neřekneš, proč mi do baráku vpadla zatracená Američanka, zastřelím tě.

Jsem stará a opilá, ale tohle je luger ráže devět milimetrů, pé nula osmička, ve vynikajícím stavu. Na tuhle vzdálenost ti ustřelím temeno opilá jako střízlivá.“ „Jsem Charlie St. Clairová.“ Odhrnula jsem si z očí mokré vlasy. „Moje sestřenice z Francie, Rose Fournierová, za války zmizela a vy byste mohla vědět, kde ji mám hledat.“ Náhle se rozsvítila elektrická nástěnná lampa. Zamžikala jsem v tom ostrém světle. Nade mnou se tyčila vysoká strhaná žena ve vybledlých šatech s potiskem, šedivějící vlasy chaoticky rámovaly léty zbrázděnou tvář. Mohlo by jí být padesát, stejně dobře jako sedmdesát. V jedné ruce držela luger, druhou zvedla ke rtům cigaretu a dlouze potáhla. Když jsem uviděla její ruce, zvedl se mi žaludek. Proboha, co se jí to stalo? „Já jsem Eve Gardinerová,“ prohlásila nakonec. „A o tvé sestřenici nevím vůbec nic.“ „Možná víte,“ oponovala jsem zoufale. „Možná ano – nejdřív mě vyslechněte.“ „Takže tohle máš v plánu, Američanko?“ Její přivřené šedé oči mě zkoumaly jako pohrdavé oči dravce. „Vpadnout v noci ke mně domů bez plánu a vsadím se, že bez peněz, protože bych čirou náhodou mohla něco vědět o tvé p-pohřešované kamarádce?“ „Ano.“ Tváří v tvář její zbrani a nepřátelskému výrazu jsem nedokázala vysvětlit proč, proč se potřeba najít Rose náhle stala tak stravujícím nutkáním prostupujícím můj zpackaný život. Nedokázala jsem vysvětlit tu zvláštní krutou zoufalost ani proč jsem se nechala dohnat až sem.

Mohla jsem jen říci: „Musela jsem přijít.“ 21

„Dobře.“ Eve Gardinerová sklopila pistoli. „Počítám, že chceš č-čaj.“ „Ano, to by bylo…“ „Žádný nemám.“ Otočila se a vracela se dlouhými kroky a bezstarostně tmavou chodbou. Její bosá chodidla vypadala jako orlí pařáty. Cestou poněkud vrávorala, ruka s lugerem se volně pohupovala vedle boku a já si všimla, že stále drží prst na spoušti. Šílená, pomyslela jsem si. Ta stará semetrika je šílená.

A její ruce – ohromné uzlovaté hroudy, každý kloub znetvořený a groteskní. Vypadaly spíš jako humří klepeta než lidské ruce. „Necourej se,“ varovala mě, aniž se otočila, pospíchala jsem tedy za ní. Otevřela dveře a rozsvítila a já spatřila studený obývací pokoj – všude nepořádek, v krbu nezatopeno, závěsy zatažené, aby dovnitř nepronikal ani proužek světla z ulice, všude staré noviny a špinavé hrnky od čaje. „Paní Gardinerová…“ „Slečno.“ Hodila sebou do odrbaného křesla s výhledem na celou tu nepořádnou místnost a pistoli upustila na stolek vedle něj. Trhla jsem sebou, zbraň však naštěstí nevystřelila. „Klidně mi říkej Eve. V-vnutila ses mi do domu – už to je důvěrnost, za kterou tě nesnáším. Na jméně už nesejde.“ „Nechtěla jsem se vnutit…“ „Ale chtěla. Něco potřebuješ, a moc. Co je to?“ Vysoukala jsem se z mokrého pršipláště a posadila jsem se na podnožku, náhle nejistá, jak začít. Tolik jsem se soustředila na to, jak se sem dostanu, že jsem si vůbec nerozmyslela, co pak povím. Dvě dívky, které spolu jedenáctkrát strávily léto, děleno jedním oceánem a jednou válkou…

22

„T-tak dělej.“ Eve zřejmě trochu zadrhávala, ale nepoznala jsem, jestli je to pitím, nebo jde o vadu řeči. Natáhla se pro křišťálovou karafu na stolku vedle postele, neohrabaně z ní zmrzačenými prsty vytáhla zátku a přičichla k whisky. „Zbývá mi sotva pár hodin střízlivosti, takže ti doporučuju neplýtvat časem.“ Vzdychla jsem. Nejen šílená stará semetrika, ale ještě k tomu opilá stará semetrika. Osobu se jménem Evelyn Gardinerová jsem si představovala v domě s pěstěným živým plotem, s vlasy staženými do drdolu, ne s karafou whisky a nabitou pistolí. „Nebude vadit, když si zapálím?“ Pokrčila hubeným ramenem, a zatímco já vytáhla gauloisky, ona zašmátrala po sklence. Ale na dosah ruky žádnou neměla, šplíchla tedy dávku jantarové tekutiny do květovaného čajového šálku. Bože, pomyslela jsem si, když jsem si zapálila, napůl fascinovaná, napůl zhnusená.

Co jste to zač? „Civět na někoho je neslušné,“ pronesla, ačkoli na mě zírala zrovna tak nepokrytě. „Prokrista, všechny ty kanýry, co máš na sobě – tohle dneska ženské nosí?“ „Copak nikdy nechodíte ven?“ zeptala jsem se, než jsem se stačila zarazit. „Moc ne.“ „Tohle je New Look. Poslední móda z Paříže.“ „Vypadá to p-pekelně nepohodlně.“ „Je to nepohodlné.“ Zachmuřeně jsem potáhla z cigarety. „Dobře. Jsem Charlie St. Clairová, nebo tedy Charlotte, a právě jsem přicestovala z New Yorku…“ Co asi právě teď dělá má matka? Zuří, je bez sebe a připravená zaživa mě stáhnout z kůže. Nechtěla jsem na to myslet. „Můj otec je Američan, matka Francouzka. Před válkou jsme každé léto trávili u příbuzných ve Francii. Bydleli v Paříži a měli letní dům blízko Rouenu.“ 23

„Tvoje dětství připomíná Degasův piknik.“ Eve si přihnula whisky. „Jestli se rychle nedostaneš k něčemu z-zajímavějšímu, začnu pít mnohem rychlejc.“ Opravdu to bylo jako obraz od Degase. Když jsem zavřela oči, všechno splývalo do jednoho dlouhého letního období: úzké klikaté ulice, staré výtisky Le Figaro povalující se po velkém kamenném domě s přeplněnou půdou a odřenými pohovkami, zarostlém zelení, jíž se dovnitř prodíralo slunce a osvětlovalo vířící částečky prachu. „Moje sestřenice, Rose Fournierová…“ Vyhrkly mi slzy. „Jsme sice sestřenice, ale jako by byla moje sestra.

Byla o dva roky starší, ale nikdy se nade mě nepovyšovala. Říkaly jsme si úplně všechno, se vším jsme se jedna druhé svěřovaly.“ Dvě malé holčičky v letních šatech zamazaných od trávy, hrající si na babu a lezoucí po stromech, svádějící zuřivou bitvu s našimi bratry. Poté dvě starší dívky, Rose s rašícím poprsím a já, dosud s odřenými koleny a hubená, obě vyzpěvující jazzové skladby, které jsme si pouštěly na gramofonu, a obě rozpustile zamilované do Errola Flynna. Rose, ta smělá s jedním neslýchaným nápadem za druhým, já, její oddaný stín, který ovšem chránila jako lvice, kdykoli jsme se kvůli jejím nápadům dostaly do maléru. Uslyšela jsem její hlas, náhle jako bych stála v té místnosti: „Charlie, schovej se v mém pokoji a já ti ty šaty zašiju, než si tvoje matka všimne, že jsou roztržené.

Neměla jsem tě na ty skály brát …“ „Hlavně prosím tě nebreč,“ ozvala se Eve Gardinerová. „Nesnáším ubrečené ženské.“ „To já taky.“ Neuronila jsem ani slzu kolik týdnů, byla jsem příliš otupělá, zato teď mě pálily oči. Zuřivě jsem zamrkala. „Naposledy jsem Rose viděla v létě roku třicet 24

devět. Všichni měli strach z Německa – tedy až na nás.

Rose bylo třináct, mně jedenáct; šlo nám jen o to, jak každé odpoledne vyklouznout do kina – to bylo mnohem důležitější, než co se děje v Německu. V podstatě těsně poté, co jsem se vrátila do Států, bylo napadeno Polsko.

Rodiče chtěli, aby Rosina rodina přijela do Ameriky, ale stále to oddalovali…“ Rosina matka byla přesvědčená, že by cestování nevydržela. „Než se všechno domluvilo a zařídilo, Francie padla.“ Eve opět upila whisky, její oči pod těžkými víčky ani nemrkly. Já pro posílení opět potáhla z cigarety. „Mám od ní dopisy,“ oznámila jsem. „Rosin otec byl důležitý člověk, průmyslník – měl styky, tak se nám tu a tam povedlo si napsat. Rose mi připadala veselá. Pořád mluvila o tom, kdy se uvidíme. Jenže my měli zprávy, věděli jsme, co se tam děje: svastiky po celé Paříži, lidi odváželi v náklaďácích a víckrát je nikdo neviděl. Psala jsem jí a prosila ji, aby mi dala vědět, jestli je vážně v pořádku, a ona vždycky, že ano, ale…“ Na jaře roku čtyřicet tři jsme si navzájem poslaly svou fotografii, protože už jsme se tak dlouho neviděly – Rose byla ve svých sedmnácti tak hezká, pózovala jako pin-up girl a usmívala se do objektivu. Dodnes mám tu fotku v peněžence, už je celá odřená a kraje jsou měkké. „V posledním dopise psala Rose o klukovi, se kterým se potají schází. Prý velké vzrušení.“ Rozechvěle jsem se nadechla. „To bylo na začátku roku devatenáct set čtyřicet tři. Od té doby se Rose ani nikdo z její rodiny neozvali.“ Eve mě pozorovala, její věkem zpustošená tvář připomínala masku. Nepoznala jsem, jestli mě lituje, opovrhuje mnou nebo jsem jí úplně ukradená.

Mezitím jsem téměř dokouřila. Naposledy jsem zhluboka potáhla a uhasila nedopalek v podšálku již tak 25

přetékajícím popelem. „Věděla jsem, že i když Rose nepíše, nemusí to nic znamenat. Válečná pošta byla peklo.

Zkrátka jsme čekali, až válka skončí a dopisy zase začnou chodit. Jenže válka skončila a… nic.“ Další mlčení. Říkat tohle všechno bylo těžší, než jsem myslela. „Vyptávali jsme se. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec jsme něco zjistili. Můj francouzský strýc zemřel ve čtyřicátém čtvrtém, zastřelili ho, když se na černém trhu pokoušel sehnat lék pro tetu. Rosini dva bratři zemřeli na konci roku čtyřicet tři, při bombardování.

Teta stále žije – matka chtěla, aby se přestěhovala k nám, ale odmítla a zabarikádovala se v tom domě u Rouenu.

A Rose…“ Polkla jsem. Rose kráčející líně přede mnou zeleným tunelem stromů. Rose klející francouzsky, protahující kartáč svými neposlušnými kadeřemi. Rose v provensálské restauraci v nejkrásnější den mého života… „Rose zmizela. Opustila rodinu v roce čtyřicet tři, dokonce ani nevím proč. Otec se pokoušel něco zjistit, ale od jara čtyřiačtyřicátého roku se po Rose slehla zem.

Zkrátka nic.“ „V té válce bylo takových nic spousta,“ pronesla Eve a její vážný hlas mě trochu zaskočil poté, co jsem tak dlouho mluvila sama. „Ztratila se spousta lidí. Snad si nemyslíš, že ještě žije? Od k-konce té mizerné války uběhly dva roky.“ Zaťala jsem zuby. Rodiče dávno došli k závěru, že je Rose mrtvá, ztracená ve válečném chaosu, a pravděpodobnost jim dávala za pravdu, přesto… „Nevíme to jistě.“ Eve obrátila oči v sloup. „Nevykládej mi, že bys c-cítila, kdyby umřela.“ „Nemusíte mi věřit. Jen mi pomozte.“ 26

„Proč? Jak to se mnou kruci s-souvisí?“ „Otec naposledy pátral v Londýně, napadlo ho, že mohla Rose emigrovat z Francie sem. Byl tu úřad, který uprchlíky registroval.“ Zhluboka jsem se nadechla. „A vy jste tam pracovala.“ „V pětačtyřicátém a šestačtyřicátém.“ Eve si nalila do květovaného šálku další whisky. „Loni na Vánoce mě vyhodili.“ „Proč?“ „Možná protože jsem do práce chodila nalitá. Nebo protože jsem své nadřízené řekla, že je zlá stará kunda.“ Nemohla jsem si pomoct, trhla jsem sebou. V životě jsem nikoho neslyšela takhle klít, natož ženu. „Takže…“ Zavířila whisky ve sklence. „Složka tvé sestřenice se mi dostala na stůl? N-nevzpomínám si. Jak jsem řekla, chodila jsem do práce dost namol.“ A také jsem nikdy neviděla ženu takhle pít. Matka měla ráda sherry, nanejvýš dvě malé sklenky. Eve do sebe lila čistou whisky jako vodu a čím dál víc komolila slova.

Snad za to nepatrné zadrhávání přece jen mohlo pití. „Mám tu kopii záznamu o Rose,“ snažila jsem se zoufale, než ji definitivně ztratím, ať už kvůli nezájmu nebo kvůli whisky. „Stojí na něm váš podpis. Odtud mám vaše jméno. Zavolala jsem na úřad a předstírala, že jsem vaše neteř z Ameriky. Dali mi vaši adresu. Chtěla jsem vám napsat, ale…“ Zkrátka se mi někdy v té době usadil v břiše Malý problém. „Opravdu si na nic o Rose nevzpomenete? Stačilo by…“ „Koukni, děvče, já ti nepomůžu.“ „… cokoli! Z Paříže odjela před rokem čtyřicet tři, následujícího jara se dostala do Limoges, to jsme zjistili od její matky…“ „Jak jsem řekla, nepomůžu ti.“ 27

„Musíte!“ Stála jsem, byť jsem si nevzpomínala, že bych vstávala. Zoufalství se mi v břiše měnilo v pevnou kouli, mnohem hmatatelnější než neurčitý náznak mého dítěte. „Musíte mi pomoct! Bez vaší pomoci odsud neodejdu!“ V životě jsem na dospělého nekřičela, až nyní. „Rose Fournierová, byla v Limoges, v sedmnácti letech…“ I Eve se zvedla, mnohem vyšší než já, zapíchla mi jeden z těch svých strašných prstů do klíční kosti a promluvila smrtelně tichým hlasem. „Neječ na mě v mém vlastním domě.“ „… teď by jí bylo dvacet jedna, je blond, krásná a zábavná…“ „Je mi jedno, jestli je třeba svatá Johanka z Arku, nezajímá mě ona ani ty!“ „… pracovala v restauraci Le Lethe, kterou vlastnil monsieur René, a pak už o ní nikdo neslyšel…“ V tu chvíli se Eve cosi mihlo v obličeji. Nehnula brvou, přesto se něco stalo. Bylo to jako pohybovat se na dně hlubokého jezera a vysílat k hladině ty nejnepatrnější vlnky. Hladinu to ani nezčeří – a přece poznáte, že se tam dole něco pohybuje. Zadívala se na mě, zablýsklo se jí v očích. „Co je?“ Prudce jsem oddechovala, jako bych uběhla dva kilometry; tváře jsem měla rozpálené, žebra mě v ocelovém sevření korzetu tlačila. „Le Lethe,“ pronesla tiše. „Ten název znám. Kdo jsi ř-říkala, že tu restauraci vlastní?“ Zašmátrala jsem v kufru, odhrnula oblečení a nahmatala kapsu v podšívce. Dva přeložené listy papíru. Podala jsem jí je.

Eve se zadívala na krátkou zprávu nahoře a své vlastní jméno dole. „Tady o té restauraci nic není.“ 28

„Zjistila jsem to později – podívejte se na ten druhý papír, moje poznámky. Volala jsem na úřad a doufala, že s vámi budu moct promluvit, ale to už jste tam nepracovala. Tak jsem úřednici přemluvila, aby mi v záznamech našla původní záznam – a v něm stál název Le Lethe, majitel monsieur René, žádné příjmení. Bylo to hrozně zkomolené, snad proto tam neměli žádné příjmení. Ale usoudila jsem, že pokud jste tu zprávu podepisovala vy, musela jste původní záznam vidět.“ „Neviděla. Jinak bych to byla nepodepsala.“ Eve se podívala na druhý list. „Le Lethe… ten název znám.“ Naděje je tak bolestivá věc, mnohem bolestivější než vztek. „Odkud?“ Eve se otočila a sáhla po láhvi whisky. Nalila si do šálku a vypila celý obsah naráz. Nalila si znovu. Stála tam a upírala oči kamsi za mne, do prázdna. „Vypadni z mého domu.“ „Jenže…“ „Můžeš tu přespat, jestli nemáš kam j-j-j… kam jít. Ale do rána ať jsi pryč, Američanko.“ „Jenže… jenže vy něco víte.“ Zvedla pistoli ze stolku a prošla kolem mě. Popadla jsem ji za kostnatou paži. „Prosím vás…“ Evina zmrzačená ruka sebou švihla rychleji, než jsem stačila zaregistrovat, a za tu noc na mě už podruhé mířila zbraní. Ucukla jsem, ona však popošla blíž a přitiskla mi hlaveň přímo mezi oči. Z doteku toho studeného kroužku mě brněla kůže. „Jste šílená stará semetrika,“ zašeptala jsem. „Jsem,“ zasípěla. „A jestli nezmizíš, než se probudím, odprásknu tě.“ Vrávoravě opustila obývací pokoj a zmizela v chodbě bez koberce.

29