David Věrný Bazén
Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© David Věrný, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1560-6
„Každý z nás může bojovat se zlem, ale jen silní se nestanou jeho součástí.“
Studené dešťové kapky stékaly po žulovém náhrobku a s prvním dotykem země mizely stejně náhle, jako se objevily. Nezbylo po nich víc než sotva viditelná mokrá stopa, která se v červnovém horku za okamžik vypařila.
Tomáš si dešťové přeháňky nevšímal. Bavlněným hadříkem pečlivě čistil zlatá písmenka a rovnal výzdobu. Svůj pravidelný rituál nevynechal ani přesto, že hrob po nedávném výročí dědova úmrtí téměř zářil čistotou. Když byl hotov, složil hadřík, zandal ho do vnitřní kapsy bundy a naposledy se zadíval na smuteční věnce.
Československá obec legionářská zněl nápis na stuze jednoho z nich, ke kterému se sehnul, aby jej upravil.
Konečně byl se stavem hrobu spokojen, narovnal se a několik minut jen mlčky stál. Hledal odvahu.
Po hlasitém povzdechnutí si rychle sáhl do zadní kapsy od kalhot, ze které vyndal přeloženou obálku. Byla otevřená.
Pohyb, kterým chtěl v obálce uložený dopis dědovi ukázat, odevzdaně zastavil. Zvedl hlavu a se slzami v očích tiše promluvil: „Jsem neplodný, dědo. Nic tu nezanechám.“
Zatímco mačkal dopis, jeho lítost se změnila ve zlobu. „Proč já, dědo? Tohle je ta spravedlnost, o které jsi celý život mluvil? Bože, vždyť já ani nekouřím! “
Popošel několik kroků, a aniž by odvrátil zrak od hrobu, vhodil zmačkaný dopis do odpadkového koše.
„Naše jméno zmizí. Slyšíš to? Zmizí! Karlík je… však víš a já už jsem teď k ničemu. Tolik šmejdů chodí po světě a…“ náhle zmlkl, rozhlédl se kolem sebe a z respektu k pietnímu místu větu nedokončil. Po chvilce poklekl na levé koleno, sklopil hlavu i zrak a letmým dotekem ruky o tmavou náhrobní desku se s dědou rozloučil.
Dlouhých dvacet let ty těžké hnědé dveře otevíral, ale nikdy se mu je nepodařilo otevřít způsobem, jakým to dokázaly vychovatelky. Jinak tomu nebylo ani dnes a typický skřípot se rozutekl po celé hale.
„Dobrý den, pane Pavlíčku, Karlík už se na vás těší,“ pozdravila Tomáše spěchající mladá vychovatelka Alenka a za okamžik zmizela za dveřmi. Bezhlučně.
Tomáš spolkl nevyslovený pozdrav, při pohledu na tiše zavřené dveře zakroutil hlavou a pokračoval dál za Karlíkem. K pokoji číslo sedm nedošel.
„Tomáši!“ zazněl z dálky důvěrně známý hlas, po kterém následoval zvuk podobný běžícímu býku. Karlík vystartoval.
„Brzdi, bráško, brzdi!“ snažil se Tomáš vyhnout bolestivému přivítání. Tentokrát náraz mohutného těla ustál a mohl tak opětovat bratrovo objetí.
„Tys zase slyšel skřípat dveře, co? Ty jeden pacholku chytrej,“ pochválil bratra a pohladil ho po vlasech. Karlík se usmál, položil mu hlavu na rameno a zavřel oči. Jako každou víkendovou návštěvu Karlík zvítězil v Člověče nezlob se, o parník vyhrál běžecký závod při procházce v zámeckém v parku i všechny partie oblíbené karetní hry Prší. Šťastný úsměv mu zůstal celé dopoledne.
„Brzy bude ten den,“ řekl Karlík nadšeně a netrpělivě čekal na reakci.
„Určitě bude, máš pravdu,“ bleskově odvětil Tomáš, aniž by vůbec tušil, co bratr tou vyslovenou větou myslel.
Karlík mlčel, uspokojen odpovědí pouze šťastně pokyvoval hlavou. Těch několik vteřin bez konverzace dalo Tomášovi dostatek času k rozpomenutí.
„Máš pravdu, brzy bude ten den! To mi připomnělo, že musím zajít za paní ředitelkou,“ vybavil si včerejší telefonát a chvatně se zvedl ze židle. Během toho si jako cirkusový klaun ukazováčky roztáhl koutky úst. Vykouzlený úsměv vyhnal z bratrova obličeje počínající smutek a navrátil mu šťastný výraz.
„Co jsme si o tomhle říkali? Navíc se zase brzy vrátím a na příští víkend si tě co?“ snažil se Tomáš Karlíkovi co nejvíce usnadnit svůj odchod.
„Vezmeš k sobě,“ odpověděl Karlík a pokusil se vstát od stolu stejně hbitě jako bratr. Přitom klopýtl a spadl na koberec. Tomáš přispěchal na pomoc a za hlasitého smíchu se oba postavili a na rozloučenou objali.
„Brzy bude den D.“
„Já vím, už jsi to říkal. Jdu to zařídit, tak ahoj.“ Tomáš zkrátil loučení na nutné minimum. Poodstoupil a po posledním zamávaní za sebou rychle zavřel pokojové dveře.
Kancelář ředitelky ústavu sociální péče pro mentálně postižené dospělé občany se nacházela v druhém patře. Tomáš zaklepal právě včas.
„Pojďte dál, pane Pavlíčku, už na vás čekám,“ přivítala Tomáše tmavovlasá dáma ve středním věku, oblečená do přiléhavého modrého kostýmu.
„Dobrý den, paní ředitelko.“
„Posaďte se. Dáte si trochu vody?“ zeptala se a bez čekání na odpověď naplnila připravenou sklenici až po okraj. „Království za kávu!“ zaznělo z červeně namalovaných úst tak zoufale, jako by větu pronesl sám utíkající král Richard III. Nucený úsměv trapnost zvolání jen znásobil.
„Za skromné pohoštění se omlouvám, ale o víkendu sekretářka nepracuje a já nemám klíč od kuchyňky,“ snažila se svůj evidentně nezdařilý vtip okamžitě zamluvit.
„Na pohoštění mi nezáleží, paní ředitelko. Jsem rád, že jste si na mě udělala o víkendu čas. Přes týden to mám složitý, to víte, práce po stavbách.“
„Pro příbuzné klientů jsem k dispozici dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Navíc se jedná o Karlíka, v této budově se nenachází osoba, pro kterou bych byla ochotna udělat víc,“ druhý úsměv se ředitelce povedl lépe, ale stopa nucenosti v něm zůstala.
Opětovně rychlá a nepřirozeně podbízivá odpověď Tomáše zneklidnila. Jindy stručně a pragmaticky mluvící dáma tu sotva po pozdravu pronáší shakespearovské texty a žulí se na něj jako Pennywise. Něco je špatně, pomyslel si Tomáš.
„Děje se něco, paní ředitelko? Jestli se znovu posunul termín rekonstrukce, můžete mi to normálně říct. Karlíkovi to vysvětlím.“
Vlídný hlas ředitelku uklidnil a částečně vrátil do její přirozené pozice. Přestala se křečovitě usmívat a lehce zavrtěla hlavou. „Kdepak, pane Pavlíčku, rekonstrukce běží velice dobře. Dokonce bude celé křídlo opraveno o čtrnáct dní dřív, než bylo uvedeno ve smlouvě. Kdybyste viděl ty sociály, nádhera, jak v Hiltonu. Stavební firma odvádí skvělou práci.“
Tomáš se nahnul ke sklence vody, aby ji ve vteřině vypil. Ulevilo se mu. Dalšího zdůvodňování, proč se Karlík nemůže nastěhovat do vysněného nového pokoje, nebude třeba. Naopak, tentokrát mu Tomáš doručí zprávu, na kterou oba tak dlouho čekali. Termín stěhování.
Opřel se o opěrku pohodlného křesla, zadíval se na naproti sedící ženu a trpělivě čekal. Dalo by se říci, že si tuto chvíli vychutnával.
Umělý úsměv na rtěnkou zmalovaných rtech byl minulostí. Tentokrát nespěchala, seděla zpříma bez jakýchkoliv divadelních póz. Skutečná ředitelka hledající nejvhodnější slova.
„Karlíka tu máme všichni moc rádi a určitě s ním počítáme na první místo v příštím seznamu. Ujišťuji vás, pane Pavlíčku, že nejpozději do dvou let se začne s rekonstrukcí druhého křídla a Karlík bude…“
„Co jste to řekla? Jaký příští seznam?! Co to na mě zkoušíte?!“ skočil šokovaný Tomáš ředitelce do řeči.
„Uklidněte se, pane Pavlíčku. Zvýšeným hlasem nic nevyřešíte, vše vám samozřejmě vysvětlím.“
S vypětím všech sil Tomáš zadržel další vlnu otázek, které se v mysli měnily v nadávky. Obličej mu červenal, klepající podrážka o parkety kanceláře se nedala přeslechnout. Jazyk v rozrušení ovládnout dokázal, tělo ne.
„Pane Pavlíčku, celá ta věc mě velice mrzí, ale…“ Kvůli hluku dupající boty nebylo možné myšlenku dokončit. Ředitelčin vyčítavý pohled poslal Tomášovu ruku pod stůl. Ve snaze znehybnit neposlušnou nohu si zaryl prsty do stehna.
Po chvilce úsilí se dupot z kanceláře vytratil a ředitelka mohla pokračovat: „Ale bohužel existují externí vlivy, s nimiž nikdo nepočítal a které jsou mnohem mocnější než já a kdokoliv jiný. No a bohužel jeden takový vliv přišel sem k nám.“
Tomáš to nevydržel déle poslouchat a pravou rukou, kterou si před okamžikem přidržoval nohu, prudce udeřil do dřevěné desky stolu. Prázdná sklenička nadskočila, převrátila se a svižně si to namířila na rande s tvrdými parketami. K tomu díky rychlé reakci ředitelky nedošlo.
„Dvacet let! Dvacet let tu Karlík je! Sám jsem ho sem po dědově smrti dovedl. Viděl brečet za oknem, když jsem odcházel. Je tu nejdéle ze všech postižených, nikdy s ním
nebyly žádné větší potíže, tak mi laskavě řekněte, kdo si vůbec dovolil rozhodnout, že si Karlík pokoj nezaslouží, kdo?!“
„Zákon, pane Pavlíčku, zákon! A kdybyste mě tak neomaleně nepřerušil, vše bych vám v klidu vysvětlila,“ odpověděla stejně důrazně ředitelka a vrátila zachycenou skleničku před rozrušeného Tomáše. Ten se hryzl do spodního rtu a s rukou na pravém stehně čekal na vysvětlení.
„Novela zákona o sociálních službách upravuje počty vychovatelů potřebných ke kvalitní výchově klientů a péči o ně. Ty se neodvozují jen od počtu klientů na oddělení, ale i dle množství pokojů. A jak jistě dobře víte, nové křídlo bude tvořeno převážně malými pokoji pro dva klienty. Je to bezmála dvojnásobek původního počtu. Tedy se navýšení vychovatelů bude týkat i nás.“
Svou řeč úmyslně na vteřinu přerušila. Čekala verbální útok, ale Tomášova ústa zůstala nehybná. Stejně tak zbytek těla, jen ty oči, ty oči…
„No, pane Pavlíčku, a tady je náš kámen úrazu. S navýšením počtu vychovatelů se logicky musí navýšit počet vychovatelen. Přes to nejede vlak, to určuje norma,“ poslední větu alibisticky zdůraznila.
„Znovu se zeptám. Proč právě Karlíkův pokoj? Na poschodí jich bude mnohem víc, tak proč právě Karlíkův pokoj?“
Pevná, až výhružná forma položení otázky ředitelku mírně znepokojila, ale obsah a směr čekala, byla připravená.
„Ujišťují vás, že jsem se s architektem setkala několikrát, ale jiné řešení nám zákony nedovolují. Jde o to, pane Pavlíčku, že vychovatelna musí být na úplném konci chodby, u hlavních dveří a schodů. Tedy přesně v tom pokoji, kde měl být Karlík s Jiříkem.“
Tomáš prostor k otázkám nedostal. Dáma v modrém přerušení monologu gestem nedovolila a po polknutí douš-
ku vody pokračovala: „Vím, namítnete, že je tu Karlík suverénně nejdéle a zaslouží si jiný pokoj. A máte pravdu, pane Pavlíčku.“ Ženská verze amerického plakátového strýčka Sama na scéně excelovala a při vyslovení příjmení namířila ikonický ukazováček přímo Tomášovi do obličeje. „Věřte mi, že tu skutečně nenajdete nikoho, kdo by neměl Karlíka rád. Jenže nutnost změny přišla až po zveřejnění seznamu jmen klientů, kteří budou ubytovaní v rekonstruované části našeho zámečku. A zkuste se vžít do mé pozice, kdybych měla jít za blízkými kteréhokoliv klienta ze seznamu a oznámit jim, že jejich syna či dceru v novém pokoji nahradí Karlík. A proč? Protože je tu nejdéle. Vy byste to dokázal? Tuhle spravedlnost chcete?“
Tomáš sklopil zrak a nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Tak vidíte. Uvědomte si, že Karlíkovi vzal pokoj zákon, smůla, náhoda, ale ostatním by ho vzal Karlík. Navíc o svůj nový pokojík nepřijde, jen si počká o trochu déle.“
Závěr schůzky ani stisk studené ruky si nevybavoval. Možná by se ze záplavy myšlenek dostal až doma ve sprše, kdyby svou hnědou Škodu Favorit dobrzdil a při parkování před supermarketem nepopostrčil stařičkou ladu o půl metru vzad. Ani jedno vozidlo nebylo poškozeno, ale uvnitř sedící důchodce, čekající na svou babičku s nákupem, radostí neskákal a svým vřískotem Tomáše probral.
Po srdcervoucí omluvě a zaplacení škody, která nevznikla, si za zbytek peněz nakoupil jídlo a odjel domů.
Na první pohled neudržovaný dům koupil Tomášův dědeček, toho času řídící gymnázia, a to sotva půl roku po návratu z dlouhé a strastiplné cesty, kterou spolu s bratry legionáři absolvoval vlakem a později lodí.
O dům v ulici Nová se pan František Pavlíček staral příkladně, ale po nástupu Stalinových řezníků k moci a následném nuceném nastěhování několika podnájemníků do volných pokojů dům pomalinku chátral. S přibýva-
jícími léty se dostavila fyzická nemohoucnost a původně krásná stavba se změnila v šedivý socialistický průměr, který dokonale zapadal mezi ostatní zanedbané obludnosti v ulici i v samotných Českých Budějovicích.
Po dědově smrti Tomáš uplatnil svou manuální zručnost a v současnosti kromě starých dřevěných oken a opadané venkovní omítky nic dalšího temnou etapu domu nepřipomínalo.
Položil tašku s nákupem před lednici a odskočil si na záchod. Od rána se napil pouze v ředitelčině kanceláři a na toaletě nebyl vůbec.
Zatímco si rozepínal poklopec, z předsíně se ozvalo telefonní vyzvánění, uvítací zpráva a evidentně rozhořčený mužský hlas. Tomáš se nerušeně vymočil, zapnul kalhoty, důkladně si umyl ruce a s klidem senilního starce došel k telefonu a vedle něj umístěnému záznamníku. Posadil se na malou stoličku a zmáčkl tlačítko pro přehrání uložených zpráv.
„Je rok dva tisíce, sakra, tak laskavě seskoč ze stromu a kup si mobil. Ty tvoje teorie o soukromí mě začínají pěkně vytáčet! No nic, k věci. Mám týden dovolenou, budu mimo republiku, tak ti to volám dneska. V pátek si vezmeš dodávku a dojedeš do skladu. Seznam ti nechám v autě. Hlavně ať ti vydaj tu novou svářečku, čekáme na ni půl roku. Po cestě zpátky se zastav na centrále, daj ti tam pro mě nějaký papíry. Anebo ne, na centrálu se vykašli, zastavím se tam po dovolený. Dávej mi na mazlíka pozor, ne že ho někde odřeš. Jo a ať vás s Lubošem ani nenapadne, že pojedete spolu. Příští pondělí začínáme s montáží haly, tak potřebuju, aby ty nosníky byly do konce týdne svařený i nabarvený. Jestli to nestihnete, tak počítejte s tím, že všichni makáme přes víkend.“
„S víkendem si polib prdel,“ stručně okomentoval šéfem zanechané pokyny a vrátil se k lednici, do které vyskládal nákup.
Po večeři a horké koupeli ulehl do postele. Na gauč a televizi, z které denně křičely zprávy o zlodějích a vraždách, byl příliš unavený. Den byl náročný a zítřek nebude jiný.
Vložil si ruce pod hlavu, zavřel oči a myslel na Karlíka. Takovou dobu se bratr těšil na nový pokoj. Jak se konečně zbaví Viktora, jediného ze čtyř nocležníků v pokoji, s kterým se vzájemně nesnáší. Jak si do vysněné poličky vystaví svou milovanou sbírku modelů tanků, doteď uloženou v krabicích pod postelí.
Dvakrát bratrovi vysvětloval posun rekonstrukce pokoje a dvakrát mu Karlík po zbytek návštěvy plakal v náručí. A místo do třetice všeho dobrého bude nucen bratrovi nějak citlivě osvětlit důvod posunutí stěhování o celé dva roky. Karlíkovi, který si plete dny s hodinami. Karlíkovi, který… Tomáš se z ničeho nic zarazil a otevřel oči.
Jak je možný, že mi to nedošlo už na pokoji? Karlík byl popleta, který nedokázal rozlišit dny v týdnu, ale zároveň byl velkým fandou a znalcem vojenské techniky a všemožných známých i neznámých bitev.
„Klobouk dolů, bratříčku, klobouk dolů! Pozítří ho tu máš,“ smál se zpod peřiny a nepřestával si obdivně prohlížet na stěně visící kalendář s úterním datem šestého června.
Den, kdy si celý svět připomene padesáté šesté výročí spojeneckého vylodění v Normandii, den D.
S parťákem ve firmě pracoval už pět let. Stali se z nich dobří přátelé, a to přesto, nebo možná právě proto, že byl Luboš Tomášovým naprostým opakem. Salámista žijící současností, který s ničím neměl problém. Tomáš mu jeho bezstarostnost občas záviděl, a dokonce si pohrával s myšlenkou zkusit se dívat na svět podobným způsobem, ale nedokázal to. Nešlo to, nebylo to pro něj přirozené.
„Vyser se na to a pojď už konečně makat. Karlík na pokoj za týden zapomene a bude klid. Někdy se k němu chováš jako k dítěti. Musí taky něco vydržet, ne?“ snažil se Luboš svým nezaměnitelným způsobem povzbudit kamaráda, který od příchodu na dílnu o ničem jiném nemluvil.
„Tobě se to řekne, ty dvojče nemáš. Víš, jaký je to pocit, když ti vlastní brácha brečí na rameni? A s tím dítětem brzdi, řekls pěknou blbost. Karlíkovi je sice čtyřicet, ale…“
„Ale mentálně je na úrovni osmiletýho chlapce,“ dořekl Luboš nespočetněkrát vyřčenou větu. „Celou hodinu tu nemluvíš o ničem jiným. Hele, chápu tě, taky bych byl naštvanej, ale to, co ti řekla ředitelka, dává smysl. Kdyby Karlík dostal pokoj na úkor jinejch pošuků…“ Luboš se zakřenil a omluvně mávl rukou: „Kdyby dostal pokoj na úkor jiných postižených, všichni by ho tam začali nesnášet.“
Tomáš neodpověděl a stejně jako předešlý den v ředitelně sklopil zrak.
„No konečně,“ procedil mezi zuby Luboš, nasadil si svářecí štít a vytvořil na nosníku ukázkovou housenku. Ten den první.
Housenek přibývalo raketovým tempem a do svačiny byla třetina připravených nosníků hotová, zbavená strusky a položená u zdi, kde čekaly na finální nátěr. Ten nepřicházel. Stavební kozy, na kterých se natíraly, zely prázdnotou.
Prací unavená záda se narovnala, Luboš si sundal těžkou svářecí kuklu z hlavy a rozhlédl se po dílně. Tomáše našel u okna. Na ponku měl položenou plechovku s barvou, kterou v pravidelných kruzích míchal starou vařečkou. Přestože bylo okno po létech výparů a kouře ze svařování zcela neprůhledné, Tomáš do něj nepřítomně hleděl. Nebýt kruhů v šedé barvě, stála by u ponku socha.
Zprvu chtěl Tomáše seřvat, ale zlost jej při pohledu na ztrápeného kamaráda opustila.
„Musíš říct hrnečku vař, jinak to nefunguje.“ Žádná odezva. „Tome, prober se, pracujeme, haló!“
Po druhém zvolání to Luboš nevydržel, za chůze sundal koženou zástěru, kterou odhodil i s pracovními rukavicemi na zem, a se slovy: „A dost!“ uštědřil parťákovi ránu mezi lopatky.
„Co blbneš?! Budu to mít všude!“ zareagoval překvapený Tomáš.
Luboš si od sousedního ponku půjčil stoličku a přisunul ji k Tomášovi.
„Tady si sedneš a všechno mi řekneš! Nejsem blbej, nějakej ten pátek už tě znám. Tohle s Karlíkem nesouvisí, už týden mi připadáš jak padlej na hlavu. Říkám si ‚zas myslí na tu krávu‘, ale hovno, takhle jsi nevypadal ani čerstvě po rozchodu.“
Luboš se opřel o ponk a netrpělivě prsty poklepával po svěráku, místo odpovědi se mu ale dostalo odvráceného pohledu.
„Co to s tebou proboha je? Ty, kterej tu jindy řešíš problémy celýho světa, hážeš moudra jako Platén…“
„Platón.“
„Nechytej mě za slovíčko, víš, jak to nesnáším!“ okřikl Tomáše a pracovní botou nakopl na zemi ležící zástěru.
„Celej týden pořádně neotevřeš kušnu, hlavou seš mimo dílnu. Dneska tě najdu zevlit před ponkem, kde dvě hodiny čumíš do špinavýho okna jak čerstvě vyoraná myš a mícháš dávno promíchanou barvu. Ty vole, kamaráde, nedělej ze mě debila.“
Zloba se v Lubošovi dlouho neudržela, neuměl to. Ani kopnutí do zástěry nebylo uvěřitelné. Přesto Tomáš pochopil, že musí s pravdou ven. Parťákův hněv skutečný nebyl, ale zájem a starost o kamaráda ano. Dlužil mu to.
„Víš, jak jsem si před měsícem bral den volna?“
„Jo, to si pamatuju. Musel jsi něco stěhovat.“ Luboš nadskočil a jako učeň si sedl na ponk. Žádná přetvářka nebyla zapotřebí, spokojeně se uculoval a čekal, až se kamarád vypovídá a oni budou moct dokončit rozdělanou práci.
„Lhal jsem. Nic jsem nestěhoval, byl jsem na testech plodnosti a před týdnem mi přišel výsledek.“
Jak rychle Luboš na ponk vyskočil, tak i seskočil. Přátelsky poplácal Tomáše po ramenou, sebral ze země zástěru s rukavicemi a začal se oblékat.
„Jsem neplodnej,“ řekl Tomáš a nechápavě pozoroval kamaráda, jak si nasazuje kuklu a chystá se vytvořit další dokonalý svár.
„No to mi došlo,“ dočkal se Lubošovy reakce, „ale už tak před rokem. Co sis jako myslel? Dva roky do toho s Ivanou bušíte jak nadržený nutrie, a nic z toho. Přitom má s prvním manželem dospívající holku.“
Tomáš se opět odmlčel a pohledem provrtával špinavé sklo dílenského okna.
„S tímhle přestaň. Vím, mně se to kecá, když mám doma ženu před porodem, ale dokážeš si představit, kolik po světě pobíhá neplodnejch chlapů? A kolik z nich má to, co ty?
Máš krásnej byt, dobrou práci, super parťáka.“ Snaha o rozveselení přišla vniveč. „No a hlavně máš Karlíka. Myslíš si, že by ti s tlupou dětí na něj zbyl čas, že bys ho nešidil?“
Tomáš se otočil, oči se mu leskly. „Ale náš rod. Nebude mít pokračování…“
„A s tím už jdi vážně do prdele, Tome!“ Tentokrát se Luboš skutečně rozčílil. „To je samá pokrevní linie, národ, hrdost, čest. Roky se tu rozčiluješ nad tím, co se u nás a ve světě děje, přitom to nemáš sebemenší šanci změnit, jen se tím zbytečně užíráš a trápíš.“
„Ale děda by…“ pokusil se Tomáš oponovat.
„Tvůj děda je dvacet let mrtvej! Hele, byl to borec. Legionář, co přežil několik bitev a sám za komoušů vychoval dva vnuky. Super. Ale je jiná doba, tak se prober a přizpůsob se, nebo ti praskne cévka. Nebo spíš mně z tebe, vole.“
Nahněvaně si zakryl tvář ochranným štítem a začal svářet. Tomáš si před blikajícím světlem zakryl oči, vrátil se k ponku, vzal do ruky plechovku s barvou a chystal se natřít připravené nosníky.
„Tak jdi studovat vejšku! Plivni rudejm do ksichtu, když tě na ni před revolucí nepustili. Nebo si najdi mladou maminku s malýma dětma. Víš, jak vděčná taková ženská bude? Dělej cokoliv, ale hlavně si konečně začni užívat toho, co máš, a pořád neběduj nad tím, co mít nemůžeš.“
Za dobu, co se znali, Luboš podobně hlubokých filozofických úvah moc nevyslovil, ale měl pravdu a Tomáš to věděl. Přes vnitřní bolest ukázal kamarádovi zdvižený palec a pousmál se. Luboš úsměv opětoval a to dopoledne se definitivně vrátil ke svařování.
Jídlo si přinesli z domova. Nemuseli se domlouvat, dělali to tak pokaždé, když hořel termín a oni potřebovali uše-
třit čas. Tomášův oběd se s Lubošovou svíčkovou nemohl měřit. V ešusu schovaných pět vajíček natvrdo by prohrálo se vším, co kdy kamarádova manželka navařila.
Tomáš si nepoměru v kvalitě jídla ani parťákových posměšných pohledů a úmyslného mlaskání nevšímal.
Nerušeně loupal vajíčka, suchá sousta zapíjel minerální vodou a v duchu počítal nosníky, které mu zbyly k natření.
Dnes bylo skoro hotovo, jak by taky ne, když obědvali ve tři hodiny odpoledne.
Luboš ležel na ponku s rukama položenýma na snězené Nirváně a čekal na Tomáše, kterému v ešusu zbývalo poslední vajíčko. Ten se jej chystal uchopit a oloupat, když do dílny vtrhla očividně rozrušená postarší dáma s brýlemi. Účetní Ema.
„Tomáši, máš telefon! No dělej, Karlík!“ Víc ze sebe udýchaná účetní dostat nedokázala. Nebylo třeba. Při běžném telefonátu se Ema přiloudala s ústy plnými výčitek, že musí zvednout zadek z pohodlné židle a přejít přes celý dvůr až do dílny, ale dnes dokonce běžela a neřekla ani slovo navíc.
Vyděšený Tomáš si padajícího ešusu ani rozšlápnutého vajíčka na podrážce pracovní boty nevšímal. Zastavil se až u dveří, aby se pohledem na Luboše ujistil, že bude všechno v pořádku.
„Ty vole, běž už, já to dodělám. A nezabij se!“
Přítelovu radu si k srdci moc nevzal. Ojeté zimní pneumatiky po většinu cesty hlasitě kvílely a zanechávaly za sebou černé stopy. Nejdelší čáru vytvořily na hlavním parkovišti před nemocnicí. Nevybavoval si, jestli auto zabrzdil a uzamknul, hlavním vchodem bez pozdravu prolétl.
K přeběhnutí nemocničního nádvoří mu stačilo pár vteřin. Využil toho, že ze dveří zrovna vycházela sestřička, a se stručnou omluvou proklouzl do lůžkové části budovy úrazové chirurgie. Úspěšný průnik rázně ukončila korpulentní žena, do které v půli chodby málem narazil.
„Co blbnete, chcete nás zabít? A co tu vůbec děláte, tady návštěvy nemají co dělat. Kdo vás sem pustil?“ začala nevrlá dáma s výslechem a při tom si zadýchaného Tomáše pozorně prohlížela.
„Omlouvám se, sestřičko, ale hledám tu svého bratra Karla Pavlíčka. Měli ho sem dneska přivézt.“
„Tak zaprvé jsem doktorka a za druhé jste z nás málem udělal pacienty. Jestli jdete na návštěvu, musíte hlavním vchodem. No pojďte, pojďte,“ odpálkovala Tomáše a s ukazováčkem jej jako učitelka nasměrovala zpět z budovy.
Zoufalý Tomáš neodporoval, neměl na hádky čas ani náladu. Se sebezapřením se rozloučil a svižnou chůzí zamířil k východu.
Jakmile se dveře zavřely, chystala se doktorka pokračovat ke svému původnímu cíli. Najednou se ovšem zarazila, zamyslela a navzdory obuvi určené ke všemu, jen ne ke sportu, vyběhla ven.
„Počkejte, stůjte!“ zavolala na Tomáše. Ten se na místě otočil a v mžiku stál před doktorkou.
„Jak že se jmenuje váš bratr?“
„Karel Pavlíček,“ obratem odpověděl Tomáš.
„A nemá Downův syndrom?“
„Ano, má,“ úleva v Tomášově tváři se nedala přehlédnout.
„Tak to jste tady zbytečně, váš bratr…“ doktorka nešťastně započatou větu nestačila doříct. V rychlé reakci zachytila vrávorající mužské tělo a opřela ho o zábradlí. Smrtelně bledý Tomáš se přidržoval zeleně natřených trubek a snažil se postavit zpět na nohy.
„Neblázněte a vstávejte! Váš bratr je na operačním sále a nikdo netuší na jak dlouho. Je zbytečné na něj čekat. Jděte si odpočinout a za pár hodin zavolejte,“ přispěchala doktorka s vysvětlením a snažila se Tomáše udržet na nohou.
Kolena se zpevnila, tep zpomalil. Mžitky se rozutekly a do plic vnikl čerstvý vzduch z hlubokého nádechu. Tomáš se rukou zapřel o studený kov. Po emočním blackoutu mu zůstal pouze popelavě bledý obličej.
„Co je mu, paní doktorko? A co se vůbec stalo?“
Doktorka přestala přidržovat Tomášovu ruku a sama se opřela o zábradlí. Předešlý atletický výkon a těžké mužské tělo ji vyčerpalo.
„Vašeho bratra má na starosti doktor Dlouhý, teď ho operuje. Já se jen mihla u příjmu. Co vím, tak má váš bratr mnohačetná zranění v oblasti hrudníku a bohužel i hlavy.
Stav byl vážný už při příjezdu sanitky a nikdo vám v současné době nic bližšího neřekne. Operace má zastavit vnitřní krvácení, to je teď primární problém. Další vyšetření přijdou na řadu, když…“
„Když co?“ musel se zeptat, přestože odpověď na otázku znal.
„Když to váš bratr zvládne,“ stroze zaznělo z doktorčiných úst.
„Víte, jak se mu to stalo?“
Dáma v bílém plášti souhlasně přikývla hlavou, pak se podívala na hodinky.
„V zahradě za ústavem ho při couvání přejelo nákladní auto, víc nevím. Omluvte mě, musím už běžet, čekají na mě.“
Než se šokovaný Tomáš zmohl na další otázky, nezbylo po doktorce víc než zavřené dveře.
Hlavnímu vchodu se vyhnul. Znal tu zahradu a věděl o místě, kde byla zeď nízká, snadno překonatelná. Po doskoku si očistil kalhoty, zaposlouchal se a na oko pevným krokem vyšel za zvukem motoru.
Policejní auta stála nedaleko. Nejbližší z nich mělo puštěný modrý maják a kvůli baterii nastartovaný motor. Po
nákladním autě a policistech nebylo ani vidu, ani slechu, ale jakmile obešel mohutné duby a ochranný plot oddělující stavbu od zahrady, jiskřička naděje nemilosrdně vyhasla.
Před Tomášem se vynořil třínápravový valník v khaki barvě. Známá Praga V3S se stále otevřenými dveřmi u řidiče. Přes zjevnou pečlivost zametajícího hasiče se červeně zbarvená skvrna se zbytky sorbentu nedala přehlédnout.
Nadzvedl policejní pásku a snažil se dostat blíže k autu, ale řidiče nikde nenašel.
„Sem nesmíte! Ihned odejděte!“ vykřikl policista, který se vracel k nákladnímu autu společně s vychovatelkou Alenkou. Ta se poté, co spatřila Karlíkova bratra, okamžitě rozplakala. Policista pokynul naproti stojící kolegyni, která vzlykající dívku posadila do služebního auta a nabídla jí čaj z termosky. Vychovatelka nabídku teplého nápoje ani nezaregistrovala. Se slzami v očích sledovala Tomáše, jak opatrně obchází červenou skvrnu, aby se mohl policisty zeptat na podrobnosti.
„Jste hluchý, nebo vás mám vyvést?“ zakřičel podrážděný policista a začal vytahovat na opasku pověšený černý obušek.
„To nebude třeba, pane policisto, jsem bratr zraněného Karla Pavlíčka,“ řekl Tomáš a na důkaz svého tvrzení předložil občanský průkaz.
Nadpraporčík zasunul obušek a druhou rukou si převzal průkaz. Porovnal fotografii s před sebou stojícím mužem a po ujištění, že se skutečně jedná o bratra zraněného, ukázal na pásku.
„Pojďte, stejně musíme ven.“ Policista nadzvedl modrobílý plast a jako trenér nechal svého svěřence vyjít z boxerského ringu. Ten den se bohužel sportovní klání nekonalo, ten den se stalo neštěstí.
„Tedy dobrý den, pane Pavlíčku. To přivítaní mě mrzí, ale uhlídat místo nehody před novináři je v téhle době nadlidský výkon. Obzvlášť, když se jedná o nehodu v…
zahradě.“ Nadechujícího se Tomáše gestem ruky zastavil a pokračoval v monologu: „Mám velice málo času, tak budu mluvit pouze já. Na oplátku vás ujišťuji, že vám řeknu úplně všechno, co zatím víme. Souhlasíte?“
„Ano, souhlasím.“
„Váš bratr byl sražen couvajícím nákladním autem. Utrpěl těžké zranění a teď je v budějovické nemocnici. Svědci uvedli, že byl s ostatními na procházce v zahradě, v bezpečné části, mimo stavbu. Jak a proč se dostal do dráhy V3sky, je zatím záhadou. Někteří svědci uvedli, že náklaďák při couvání nápadně kličkoval a jeho rychlost byla přinejmenším neopatrná. Zavinění nehody tedy není jasné a bude teprve předmětem dalšího vyšetřování.“
„A řidič? Máte ho?“ Tomáš nedokázal mlčet.
Policista gesto zopakoval, ale direktivnost mu chyběla. Ani pětadvacet let služby jej o empatii nepřipravilo.
„Samozřejmě, že máme. V tuto chvíli je s jinou hlídkou na odběru krve.“
„Takže byl ožralej?!“
„Na něčem jsme se domluvili, pane Pavlíčku. Neskákejte mi do řeči, prosím.“
Tomáš si strčil špičku jazyka mezi zuby a bolestivě skousl. Nadpraporčík mohl pokračovat.
„Zajímavé bylo, že na místě z něj alkohol netáhl, ale podrobení orientační dechové zkoušce se nebránil. Opakovaně nadýchal dvě promile, proto jel na krev. Ty východní národy pijou jak Dáni a nepoznáte to na nich.“
„On není Čech?“
„Ne, není, je to cizinec. Dle ústního vyjádření Gruzínec. Při zadržení u sebe neměl žádné doklady. Po odběru krve bude převezen na cizineckou policii, kde jeho totožnost ověří.“
Tomáš zrudl, oční bělmo zaplnily krví nalité vlásečnice. Emoce, vztek i pohled na hrůzostrašné místo mu způsobily
silnou bolest hlavy, hučení v uších a závratě. Zkušený policista tohle zažil nesčetněkrát. Podepřel Tomáše v podpaží a odvedl ho k nejbližšímu křoví, kde jej nechal vyzvracet.
Ke stojícím mužům přišla kolegyně z auta a podala zničenému Tomášovi teplý čaj z termosky. Rukávem trička si otřel ústa a na jeden zátah vypil celý obsah plastového kelímku. Hřejivá tekutina podrážděný žaludek zklidnila. Energie se mu pomalu vracela do těla, malátnost zmizela.
Mezitím si policistka s kolegou malinko poodstoupili a chvilku se na něčem domlouvali. Jakmile dohovořili, žena obrátila pozornost k Tomášovi.
„Dobrý den, já jsem kapitán Korandová, policejní psycholožka. Je mi upřímně líto, co se vašemu bratrovi stalo. Nicméně je v dobrých rukou, věřím, že se uzdraví, a vy musíte věřit také, pane Pavlíčku. Až se probudí, bude vás potřebovat, jenže v tomhle stavu mu k ničemu nebudete. Jestli chcete, kolegové vás odvezou domů, musíte si odpočinout. Tady už se víc nedozvíte, jen se tu vystavujete silnému stresu. Za den dva zajeďte na obvodní oddělení, tam vám řeknou víc.“
„Potřebovala jste něco, paní kapitánko?“ vstoupila do rozhovoru hlídka, kterou přivolal starší policista.
„Tady máte,“ řekla psycholožka a vyndala z kapsy saka vizitku. „Kdybyste cokoliv potřeboval, jsem vám plně k dispozici. Teď jděte domů, kolegové vás odvezou.“
Pokynula policistům, kteří dálkovým ovladačem odemkli jedno ze zaparkovaných služebních aut a chystali se do něj Tomáše doprovodit.
„To není třeba, už je mi mnohem líp. Zvládnu to sám, navíc jsem tu vlastním vozem, ale děkuju.“ Neotáčel se, nečekal na povolení. Pomalou, nahrbenou chůzí mířil přes zahradu k zámečku, kterým musel projít, aby se dostal k hlavnímu vchodu.
Cítil to, byly všude. Pohledy zpoza oken, záclon, dokonce i z kanceláře ředitelky. Všichni se dívali, sledovali každičký
Tomášův krok, jeho šourání po zahradní cestě plné bolesti. Jedni jen ze zvědavosti, druzí se stékajícími slzami po tvářích. Při pokusu zachytit byť jediný pohled neuspěl. Nikdo neměl odvahu pohlédnout mu přímo do očí. Skoro nikdo. Jakmile přešel zelené jeviště a otevřel dveře do zámku, spatřil na chodbě stojící Alenku. Stále uplakanou, ale statečně čekající.
Stačilo popojít pár kroků a tričko měl promočené slzami. Křečovitě objímala Tomášův krk a s hlavou položenou na jeho rameni omluvně vzlykala.
„Nevím, jak se to mohlo stát, byl tam, a najednou nebyl… je to tak strašné, pane Pavlíčku. Nikdy si to neodpustím!“
„Nemáte si co odpouštět, Alenko. Vy za nic nemůžete. Mohlo se to stát komukoliv a kdekoliv. Všechno dobře dopadne a Karlík se nám brzy vrátí. Chci, abyste věděla, že vás za nic neviním ani se na vás nezlobím.“
Na dlouhé vysvětlování nenašel sílu. Při prvním pohledu na Pragu V3S mu bylo vše naprosto jasné. Typ, který srazil Karlíka, byl původně vojenský valník, prodaný do civilu z přebytečných armádních zásob. Khaki barva i nedbale přetřený státní znak na dveřích Tomášovu domněnku potvrzovaly. Karlík vojenskou techniku nejen miloval, ale přes své postižení byl jejím velkým znalcem. Nebylo možné spočítat víkendy, které společně strávili v kasárnách, na bitevních ukázkách či v muzeích. S dokonalou přesností dokázal popsat typy, specifikace, výzbroj, a to dokonce i ze zvuku nastartovaného motoru. Charakteristický hluk jedoucí V3Sky ho tak nemohl nechat chladným. Musel ji vidět naživo.
A proč mučit již tak ztrápenou duši nejhodnější vychovatelky, která jako jediná měla odvahu s Tomášem osobně mluvit? Kde je dáma v modrém?
Pohladil Alenku po vlasech, něžně ji od sebe odtáhl a podíval se jí do očí.
„Teď přestanete plakat, ano? Potřebuju vás usměvavou a krásnou. Nikdo jiný nezvládne Karlíka uklidnit tak dobře jako vy, a když ho bude ještě dva roky zlobit Viktor, musíte být ve formě.“
Znovu ho objala, ale tentokrát se nerozplakala. Přiblížila své rty k Tomášovu uchu a zašeptala: „Omlouvám se, chtěla jsem vám to říct už při vaší poslední návštěvě, ale odešel jste za ředitelkou a pak už to bylo zbytečné. Mrzí mě to a moc. Na ředitelku se nezlobte, proti tak mocným mužům nic nezmůže.“
„Já jí nic nevyčítám. Zákon je zákon, Alenko, a když zákon určil, že bude na místo Karlíkova pokoje vychovatelna, tak se nedá nic dělat.“ Tentokrát se od Tomáše vychovatelka odtáhla sama.
„Jaký zákon, jaká vychovatelna? Co vám paní ředitelka řekla?“
„No, že se změnil zákon, podle kterého se musí navýšit počet vychovatelek a vychovatelna musí být na kraji chodby u schodů, namísto Karlíkova pokoje.“ Náhlé odtažení i samotný Alenčin překvapený pohled Tomáše zmátl.
Alenka se Tomáše pustila úplně a dva kroky od něj poodstoupila. Lítost vystřídal hněv. Neovládla se.
„Ta mrcha!“ Nadávka prolétla celou chodbou a vrátila se jako ozvěna. Mladá vychovatelka se zarazila, zakryla si rukou ústa a rozhlédla se kolem sebe. Znovu se k Tomášovi naklonila. Šepot byl bezpečnější.
„Lže vám. Víc neřeknu, omlouvám se, bojím se.“
Tomáš oněměl, měl už toho za celé odpoledne dost. Dnešek se vážně nepovedl, jedna špatná zpráva nahrazovala tu druhou. Nepřirozené ticho přerušila ve větru vrzající stará okenice a pak Alenčin prosebný hlas.
„Prosím, neříkejte nic paní ředitelce, jinak mě bez milosti vyhodí. Prosím.“
Hořce se pousmál, pohladil půvabnou vychovatelku po vlasech a ujistil ji, že vše zůstane jen mezi nimi. Teď měl jiné starosti, na další kolo dohadování neměl sílu.
Rozloučil se a nikým nerušen prošel celým zámečkem až k těžkým hnědým dveřím, které na rozloučenou zaskřípaly.
Do nemocnice nevolal. Po cestě z ústavu si stihl dotankovat a koupit prošlou bagetu, kterou ještě za jízdy snědl. Na parkovišti před nemocnicí zaparkoval bez brzdných čar a zamkl auto. Sám nevěděl proč, ale byl nečekaně klidný.
Cítil, že Karlík je v dobrých rukou a operace se podaří. Instinkt dvojčete jej nikdy nezklamal.
Do budovy JIP vešel hlavním vchodem a od vrchní sestry se dozvěděl, že operace ještě neskončila.
Na lavici u zdi seděl sám. Ze dveří oddělujících lůžkovou část oddělení od operačních sálů za celou dobu nikdo nevyšel. Přes otevřenou ventilačku pronikal do chodby chlad. Tomáš se zachvěl, vstal a okno zavřel. Venku svítily pouliční lampy, teprve teď si všiml, že se setmělo.
Porouchané nástěnné hodiny tvrdohlavě ukazovaly půl sedmé, o tři hodiny méně, než bylo na Tomášových náramkových Primkách.
„Kdyby sebou alespoň tak nešila, mrcha,“ zaklel, ale pohled od nemocničních hodin, jejichž velká zaseklá ručička sebou v nekonečné agónii cukala, neodvrátil. Předešlý klid se dlouhým čekáním vytratil, a tak se Tomáš snažil svou mysl zaměstnat a nedat dotěrným černým scénářům šanci.
Velká ručička v epileptickém tanečku zrychlovala, hodinový ciferník se rozmazal. Pokožka pod tričkem hořela. Vyskočil z lavice, aby znovu otevřel okenní ventilačku, ale zůstal stát.
„Dobrý den, já jsem doktor Dlouhý. Vy jste příbuzný pana Pavlíčka?“ zeptal se viditelně unavený muž v bílém.
„Já si vás vůbec nevšiml, omluvám se a ano, jsem jeho bratr. Je v pořádku? Promiňte, nepozdravil jsem, dobrý den,“ vychrlil ze sebe překvapený a nervózní Tomáš.
„Sedněte si, pane Pavlíčku, musíte být z dlouhého čekání unavený,“ řekl doktor a ukázal na lavičku u zdi.
„To my všichni,“ odpověděl Tomáš a poslušně si sedl na své předešlé vyhřáté místo.
Doktor Dlouhý poznámku přikývnutím kvitoval a navzdory zažité zásadě mluvit ve stoje si přisedl na druhý konec lavice.
„Budu k vám upřímný. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, nepřežil by. Bratrova silná tělesná konstituce mu zachránila život. V oblasti hrudníku nemá poškozený jediný orgán, odnesly to pouze čtyři žebra. Zdůrazňuji pouze.“
„To je skvělý, skvělý!“
„Není to skvělé, nedomluvil jsem,“ zahnal muž s brýlemi Tomášův šťastný výraz na ústup. „Váš bratr utrpěl úraz hlavy, který způsobil frakturu lebeční stěny a vnitřní krvácení. Proto jej přivezli v hlubokém bezvědomí.“
„Tomu nerozumím, pane doktore. Proč takový pesimismus, když se operace povedla? Krvácení jste zastavili, a až se bratr probere z narkózy…“
Doktor mu zřejmě nechtěl dávat falešnou naději, a tak vlnu euforie utnul tvrdě vyřčenou pravdou.
„To je ten problém, pane Pavlíčku. Nikdo neví, kdy –a jestli vůbec někdy – se váš bratr probudí. Hlubokému bezvědomí se jinak říká kóma.“
První vteřiny se nic nezměnilo, tělo i mysl pravdu odmítly. Tomáš dál hledal, nevzdával se.
„Vím, že je to pro vás ta nejhorší otázka, ale odpovězte mi na ni, prosím. Jakou šanci mu dáváte? Vy osobně.“
Nebylo kam uhnout, upřený pohled doktora až zabolel. Zvedl se a zakroutil hlavou.
„Poškození mozku je dle mého názoru fatální. Je mi to moc líto. Teď mě omluvte, musím za dalšími pacienty. Běžte si odpočinout, pane Pavlíčku, dobrou noc.“
Stejně jako nevnímal doktorův příchod, nezaznamenal ani jeho odchod. Hořící pokožka byla minulostí, závratě, mžitky před očima či nevolnost nutící zvracet se nedostavily. Čas se zastavil, zůstal jen temný tunel a všudypřítomný chlad pronikající do morku kostí i samotné mysli. Ručička na ciferníku se pohnula.
Když mlčky odešel z oddělení, chodba zůstala na první pohled prázdná. Pod lavičkou ležícího kousku skořápky z vajíčka a několika kapek slz si nikdo nevšiml.
Lubošův vzkaz na záznamníku byl stručný a srozumitelný, Tomáš do dílny nemusel, jedinou pracovní povinností mu zůstala páteční jízda do Prahy.
Spal překvapivě tvrdě, o to nepříjemnější bylo probuzení, po kterém cítil prázdnotu a bezmoc. Bez ustání přemítal, co dál. Ten poslední, pro koho žil, leží pod přístroji a nevědomky čeká na svůj nevyhnutelný konec.
Hodiny se snažil najít životní motivaci, nějaké popostrčení, řešení, které by ho nasměrovalo správným směrem, ale nic nenalezl. Za deset hodin depresivního rozjímání se přinutil pouze najíst a několikrát zavolat do nemocnice.
Po třetím telefonátu a třetím zamítnutí návštěvy Karlíka si pustil televizi. Nápad na zahnání chmur tragicky nevyšel. Po dvaceti minutách sledování publicistického pořadu Černé ovce slavila deprese drtivé vítězství. Pohled na odhalenou všudypřítomnou korupci a věčnou neschopnost státu ji potrestat mu vzal zbylou chuť cokoliv řešit. Rozhodl se zkrátit pekelný den alkoholem. Doufal v restart, který mu příští ráno přinese řešení.
Oblékl se, vyšel před dům a podvědomě se nasměroval k jediné restauraci v okolí, kterou jako abstinent znal a do které si občas zašel na oběd.
Dvě vyšlápnutá psí lejna, jedny zvratky a cigaretový nedopalek přilepený na podrážce boty. Na pět set metrů
chůze vysoké skóre, přesto si pozornost jdoucí mrtvoly nevysloužilo.
Co nezvládly výkaly, zvládla zaparkovaná Škoda Felicia, do které při přecházení ulice málem narazil. Zelený pruh s nápisem policie Tomáše zastavil.
„Ty vole, Dvacátej osmej říjen,“ vyslovil jméno ulice, jež byla součástí nejkratší trasy k restauraci a v níž se nacházelo obvodní oddělení policie.
Původně to tak nezamýšlel, vlastně si na policii dnes vůbec nevzpomněl, ale teď stál dva metry od služebny. Zvědavost mu nedala na výběr a bez pardonu odkopla chlast až na konec fronty.
Pozorně se rozhlédl a jako lasička se prosmýkl otevřenými vchodovými dveřmi, které bývaly běžně zavřené.
„Ty jantare, máš v prdeli voj? Jestli už to máte odnošený, tak ty dveře zavři, nebo nás starej sežere,“ přivítal Tomáše dozorující policista, aniž by odvrátil zrak od lejster na stole. Když se odpovědi ani zvuku zavírajících dveří nedočkal, zvedl hlavu, aby natvrdlého kolegu poctil další rádoby vtipnou hláškou. Tu vzápětí spolkl a s omluvou vyskočil ze židle.
„My jsme tu stěhovali a já netušil…“
„Nic se neděje, to neřešte,“ pousmál se Tomáš. Ten den poprvé a naposledy. „Posílá mě paní Korandová, že mi tu dokážete říct víc.“
„Jo ták, no většinou je to paní kapitánka, kdo má nejvíc informací. A vy jste?“
„Pavlíček.“
„S čím vám tedy můžeme pomoci, pane Pavlíčku?“ zeptal se policista.
„Včera nacouvalo nákladní auto do mého bratra. Chci se zeptat, jestli už nevíte něco bližšího. Jako o tom Gruzínci, co řídil a byl ožralý a tak. Vlastně budu rád za jakoukoliv informaci.“
„Jo tohle, aha. Moment, zavolám si. Vedoucí by tu ještě měl být.“ Výraz dozorčího se diametrálně změnil. Zmatek, stud, náznak zděšení. Policista vytáčel číslo na svého nadřízeného tak hekticky, že se správné osobě dovolal až na podruhé.
„Chvilku tu prosím počkejte, pan nadporučík si vás brzy vyzvedne. Zatím se můžete posadit,“ řekl dozorčí a ukázal na několik starých židlí, které svým stavem lákaly k čemukoliv, jen ne k posezení.
Dilema posadit se, nebo zůstat stát vyřešil příchozí důstojník, který po seznamovacích frázích pozval Tomáše k sobě do kanceláře. V té již židle vypadaly jako židle a Tomáš se celkem rád na jedné z nich uvelebil.
„Kolegové měli spousty práce, do nemocnice pojedou až zítra. Vy jste bratra určitě už navštívil, jakpak se mu daří? Věřím, že dobře,“ zeptal se nadporučík.
„Je v hlubokém kóma, zřejmě napořád.“
Policista suše polknul, rozepnul si knoflíček u košile, ale zrudnutí nezamezil. Přeměna policejního důstojníka v Hellboye Tomášovi neušla, přesto mlčel a čekal na reakci.
„To je mi líto, ale znám mnoho případů, kdy se pacient probral i po několika letech a dokázal žít plnohodnotným životem. Nepřestávejte věřit, pane Pavlíčku.“
„S paní kapitánkou jsem mluvil, kdybych potřeboval psychologickou pomoc, nebyl bych tady. Jaké nové informace pro mě máte?“
„V zásadě žádné,“ odpověděl důstojník a posunkem, kterého měl za poslední týden Tomáš plné zuby, dal najevo, že ještě neskončil.
„Chápu vaši nedočkavost, sám bych se nezachoval jinak, ale podívejte se na kalendář. Přišel jste den po nehodě. Nic nového nevíme. Přijďte za týden, to už se někam posuneme, ano? “
Tomáš se jen tak odbýt nenechal. Opřel se lokty o stůl, podepřel si bradu a upřeně se policistovi podíval do očí.
„To jste mi mohl říct tam venku, ale sedím u vás v kanceláři. Tedy? Co se děje, pane nadporučíku?“
„Je brzy, opravdu pro vás nic nového nemáme.“
Podruhé se Tomáš umlčet nenechal.
„Já si myslím, že jste se jen pojistil, abych necoural po služebně a nemluvil s vašimi podřízenými.“
„Pane Pavlíčku, tyto verbální útoky jsou zbytečné. Snažíme se vám pomoci, ale chce to čas. Nic jiného v tom nehledejte. Kolegové jsou v plném vytížení, mají nabrané případy, vyslýchají. Chtěl jsem si s vámi promluvit v důstojném prostředí. Pochopitelně nejste s posunem vyšetřování spokojen, ale jak jsem řekl, dejte nám čas, je příliš brzy.“ Po těch slovech důstojník vstal a otevřel dveře od kanceláře.
„Přeji krásný zbytek dne, pane Pavlíčku.“
„Tak mi alespoň řekněte jméno toho řidiče. A byl fakt ožralej? To už přece vědět musíte, ne?“ Všechny otázky se odrazily od zavřených dveří.
Chlast se frontou prodral na první místo. Tomáš sklopil pohled k šedivému linu, vyšoural se ze služebny a jako tělo bez duše zamířil k restauraci.
„Počkejte, stůjte!“ Než se Tomáš stačil za hlasem ohlédnout, stál u něj dozorčí z policejní služebny, který mu do ruky vložil malý, několikrát přeložený papírek.
„Nate, schovejte to někam, ať to nikdo nevidí.“
„Co to je?“ zeptal se zmatený Tomáš.
„Jméno, které jste chtěl, ale teď to nečtěte,“ zašeptal policista.
„Takže něco víte, tak proč mi…?“
„Buďte zticha, bože!“ umlčel ho dozorčí. „Je to složitější, než si myslíte, kdyby zjistili, že jsem vám ho dal, okamžitě letím a v celém kraji nenajdu práci!“
„Tak proč mi ho dáváte?“