Betonová vražda by Nakladatelství MOBA

Betonová vražda

Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval: panu plukovníkovi Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o případu, který mě inspiroval k napsání této knihy, a o postupu vyšetřování tohoto případu; panu PhDr. Karolu Pietovi, DrSc., významnému slovenskému archeologovi a dlouholetému vedoucímu vykopávek velkomoravských hradišť v Bojné, který nás s manželkou ochotně povodil po vykopávkách v Bojné a jeho poutavý výklad mě po letech inspiroval i při psaní tohoto románu.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

Příběh vyprávěný v této knize je inspirován skuteč-

ným případem řešeným policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV za pomoci kriminalistů z Územního odboru Vyškov.

V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněny:

– některá místa a čas děje

– jména, případně také některá povolání osob, kterých se příběh týká.

Také byly některé části tohoto příběhu změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu.

Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení i ostatní policisté v románu jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.

V každém případě si však dovoluji zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

Mordoval se se stojany pergoly. Chtěl je uvolnit, povolit příčky a spoje vyplnit lepidlem, posléze zase vše pevně smontovat a nechat zatvrdnout. Při první montáži mu část lepidla vytekla a pergola pak určitě nebyla vzorem pevnosti.

Na terase před pergolou se objevila Ilona. Vlastně ani nečekal, že za ním přijde. Proto byl docela překvapený, když se před ním objevila.

Měla na sobě oblečené tenké tričko s ramínky, pevně obepínající její pěkně tvarované tělo. Vlastně vypadala mladší než jako žena, která překročila čtyřicítku a kterou byla.

Když se před ním objevila, rychle utáhl poslední spoj pergoly, který to ještě potřeboval, a pátravě se na ni zadíval.

„Co tady chceš?“

„Co bych měla chtít? Přišla jsem se ti ukázat,“ pronesla mazlivým tónem.

Po těch slovech se předklonila a dala mu nahlédnout do hlubokého výstřihu svého trička.

Nejprve udiveně, poté docela lačně se zahleděl do mezery mezi okrajem trička a jejím tělem. Pohled na její ňadra jej pořád vzrušoval. Hodně vzrušoval.

Pomalu se napřímila a sledovala jej lehce výsměšným pohledem. Nevěděl, co si má o jejím chování myslet.

Ona naopak v jeho obličeji četla jako v knize. Bylo jí jasné, že by ji nejraději zatáhl hned do postele. Napadlo ji, že by jej mohla trochu podráždit.

Zadívala se mu do očí. „Chceš jít dovnitř?“ otázala se.

Nedůvěřivě se na ni zadíval. Chvíli ji pozoroval a přemýšlel, jestli tu svoji nabídku myslela vážně.

Ona jej za dobu, co se znali, měla přečteného jako knihu. Už notně ohmatanou knihu, jak si ironicky pomyslela.

On se nakonec rozhodl, že to zkusí. „Myslíš dovnitř na gauč?“ zeptal se jí.

„Líbilo by se ti to?“ zkoumavě se jej zeptala.

On v té chvíli odvrhl všechny zábrany a žádostivě rychle vyhrkl: „Líbilo. A moc.“

„To myslíš vážně?“ zeptala se jej s nejnevinnějším pohledem, jakého byla schopná.

„Myslím to vážně. Opravdu vážně,“ pronesl tónem, ze kterého bylo jasné, že svá slova myslí vážně. Alespoň v té chvíli vážně, jak si v duchu hořce pomyslela.

„A jak bych odešla, zas bys chodil za kurvami? Nebo už bys toho nechal?“ zeptala se.

Trochu v něm zabublala zlost, ale dvakrát se nadechl, aby se uklidnil. „Dobře víš, že si nepřeji nic jiného, než abychom to my dva dali zase dohromady,“ odpověděl mírně.

„Znovu se musím zeptat, myslíš to, co mi teď říkáš, opravdu vážně?“ zeptala se jej znovu.

Bylo jí jasné, že tou poslední poznámkou ťala do živého. Což tedy také bylo jejím cílem. Dát mu co proto.

On se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal, ale bylo zřejmé, že mu dělá větší a větší problém zůstat klidný.

Ona to spokojeně sledovala, ale dávala si pozor, aby to její uspokojení na ní nebylo vidět.

„Jak ti to mám sakra vysvětlit?“ opáčil už poněkud vzrušeně. „Jo, chodil jsem za kurvama, nezapírám to. Ale to bylo proto, že jsi mi už nechtěla dát. Ty jsi mi zahýbala taky, takže si nemáme co vyčítat.“

„Jo, jsem přihlášená na seznamce a využívám ji,“ připustila s jistou stopou hrdosti v hlase. „Ale já s tím začala až po tom, co ty jsi začal chodit za kurvami.“

Chvíli ji mlčky pozoroval. Neměl se však k tomu, aby na její poslední větu zareagoval. Vlastně jí bylo jasné, že nechce jejich dohadování vyostřit do konfliktu. Zdaleka ne prvního jejich konfliktu a zřejmě ani ne posledního, jak si hořce pomyslela.

Ona ale zábrany necítila. „Jo, mám taky milence, to máš pravdu,“ dodala. „A dělá mi to dobře, protože s tebou to ani za nic nestojí, ani ti vlastně nestojí.“

Poslední větu řekla úmyslně tak, aby jej ranila co nejvíc. I když věděla, že pravdu tak úplně nemá. Jejím cílem ale bylo ranit jej a co nejdřív se s ním rozejít.

„Tak tohle jsi zrovna nemusela, ty čubko jedna,“ vypadlo z něj, aniž by vlastně chtěl být tak hrubý. „Právě

s těma kurvama, jak říkáš, jsem si krásně dokázal, jaký jsem pořád hřebec.“

„To je mi jedno,“ lhostejně odpověděla. „Teď se trochu upravím a pojedu za jednou kamarádkou. Ty si tady dělej tu svoji pergolu.“

„Ta pergola je aspoň potichu a nežvaní jako ty,“ prohlásil naštvaně a hned rázně dodal, „jenom aby ses z té čůzy, za kterou chceš jet, nezvencla. Stejně ti ty sračky do hlavy cpe ona. Pokud je to ta, která si myslím, že to je.“ Potom ještě už dost naštvaně řekl: „A vlastně je otázka, kam jdeš. Jestli je to opravdu jenom za tou čarodějnicí. Nedivil bych se, kdybys zase šla za nějakým ze svých mrdáčů.“

„No a co?“ pohodila vzdorně hlavou. „I kdyby to tak bylo, tobě už je po tom pendrek.“

„Tohle vezmi zpět a řekni, že jsi to tak nemyslela,“ odložil konečně nářadí a výhrůžně se před ni postavil.

V té chvíli ji napadlo, jestli tu jejich dnešní hádku poněkud nepřehnala. Potom si však řekla, že se na nějaké ohledy k němu může vykašlat a chce se ho už konečně zbavit. Postavila se před něj stejně vzpřímeně a zadívala se mu přímo do očí.

Ani jeden z nich nechtěl uhnout svým pohledem.

Chvíli tak stáli a zírali na sebe. Potom se on otočil a chtěl znovu sáhnout po nářadí, které měl před chvílí v rukou.

„Co? Tobě je jedno, co jsem ti teď řekla? Klidně si budeš dál hrát s tou pergolou?“ vyjekla na něj.

„Co mám asi dělat? Zalepit ti izolepou tu tvoji nevymáchanou držku?“ pronesl dílem rezignovaně a dílem naštvaně.

Když chtěl znovu začít pracovat na úpravě pergoly, uraženě poznamenala: „Prý mám nevymáchanou držku.“

Znovu odložil nářadí a obrátil se k ní. Zadíval se na ni výsměšně. „Tak si jeď za tou svojí čůzou,“ pronesl ironicky. „I když jistě nejde o ni, ale spíš o nějaký tvůj nejnovější objev. Jenom na toho chlapa moc nedýchej. Vždyť jsi už zase nalitá. A nepoblej se v autobusu. Bylo by to poněkud blbý.“

„Co si to dovoluješ? Jako bys byl sám abstinent.“

„To určitě nejsem,“ připustil. „Ale že ty chlastáš čím dál víc, o tom si už nejspíš povídají i naši sousedi.“

„Ti mají jiné starosti,“ odvětila sebejistě. „A potom, když se něčeho napiju, je to doma. Ne v hospodě jako ty.“ Chvíli jej výsměšně pozorovala a potom pokračovala se stejným elánem: „A pokud jde o to druhé, tak jo. Nechci jet za kamoškou, ale zašukat si. Pořádně si zašukat. Aspoň si užiju něco příjemného.“

„Ty už seš úplně zpitomělá z toho svého šukání,“ pohrdavě pronesl.

„Zpitomělá? Jak zpitomělá?“ pronesla výsměšně. „Prostě mám krásné chlapy ze seznamky a užívám si s nimi krásný sex. Pokud si dokážeš představit, o co jde.“

„Drž už konečně tu svoji nevymáchanou držku!“ procedil naštvaně mezi zuby.

„To víš, že ne,“ vyjekla. „Budu si říkat, co chci, kdy chci a jak chci.“

On jen zavrtěl hlavou a mávl pravicí. „Prostě se z tebe stala kurva,“ poznamenal suše.

„Ale hovno! Co to kecáš, ty nicko?! Abys věděl, s těmi borci ze seznamky to je fakt luxusní. Není to takové upocené jako s tebou. S takovým jakýmsi…“ Poslední slova doprovodila pohrdlivým ušklíbnutím a raději je ukončila mnohoslibným neurčitým poklesnutím hlasu.

„Proč se ke mně tak chováš? Ty kozo jedna blbá!“

„Protože si to zasloužíš! Abys věděl, ty troubo!“ reagovala s pohrdavým pochechtáváním.

Po jejích posledních slovech už neříkal nic. Pouze se mlčky rozmáchl pravicí a vyťal jí plnou silou pořádnou facku, která jenom pleskla.

Pohrdavý výraz se jí v mžiku změnil ve vystrašený, pomalu se otočila kolem své osy a zátylkem padla na okraj stolu, který stál v pergole. Z toho stolu se sesunula k podlaze pergoly, na které zůstala bez pohybu ležet.

Chvíli ji pozoroval, jak leží a nehýbe se.

Když pořád ležela bez pohybu, vyzval ji: „Tak to už snad stačilo. Bylo to divadlo na úrovni, ale teď už můžeš vstát.“

Ona si vzdychla a ztěžka nadzdvihla pravici.

„Tak ty se nechceš zvednout!“ vyjekl na ni. „Ty si ze mě ještě budeš dělat prdel. Jen počkej, já ti ukážu, že ze mě si žádnou prdel dělat nebudeš.“

Natáhl se ke stolu a vzal z něj kurtnu s provazem, který ležel na stole a který používal ke stažení částí pergoly. Hrubě jí kurtnu navlékl přes hlavu a pevně pomocí ráčny utáhl lano kolem krku.

„Proč musíš být taková potvora?“ zasyčel na ni. „Teď máš, co jsi chtěla, ty kurvo jedna.“

A utekl do dílny, která byla vedle domu. Tam si sedl k pracovnímu stolu, který tam měl, a celý se roztřásl.

V té chvíli se mu udělalo zle a málem se pozvracel, než doběhl na záchod.

Teprve tam mu došlo, co udělal a že by ji také mohl udusit.

Najednou z něj vyprchal všechen vztek. Rozběhl se zpátky ven do pergoly. Ona tam nehybně ležela s provazem ráčnou utaženým kolem krku tak, jak ji tam zanechal. Vůbec se nehýbala.

Uvolnil ráčnu, sklonil se k ní, zvedl jí pravici a zkusil jí nahmatat puls. Nic necítil. Pak jí uchopil levou paži se stejným výsledkem. Nakonec si vzpomněl, jak se to dělá ve filmech. Uvolnil ráčnu ještě víc a zkusil jí prohmatat krk. Tam ale také nikde žádný puls nenahmatal. Pak si uvědomil, že se na něj dívá nehybnýma očima, které na nic nereagují.

Klekl si vedle ní na zem a začal jí usilovně zkoušet dělat umělé dýchání a nepřímou masáž srdce. Horečně se snažil snad čtvrt hodiny. Výsledek byl veškerý žád-

ný. Došlo mu, celému zpocenému, že ji asi doopravdy zabil.

Třásl s ní, mluvil na ni, ale samozřejmě to k ničemu nebylo. Najednou se roztřásl a rozbrečel. A vlastně nevěděl, jestli to bylo víc soucitem s ní, nebo strachem o sebe. Vzal ji do náručí, odnesl ji do domu do pokoje a posadil ji tam do křesla. Znovu ji tam zkoušel oživovat, ale k ničemu to samozřejmě opět nevedlo.

Pak si k ní klekl a prosil ji, aby mu odpustila. Jak byl v šoku, napadlo jej, že zavolá na policii a udá se. Nebo by mohl aspoň zavolat záchranku. Jenže, jak si hned řekl, ti od záchranky by určitě zavolali policajty. A on by byl v průseru.

Pak si najednou vzpomněl, že má volat zákazníkovi ohledně montáže zabezpečovacího zařízení do auta. Když hovor vyřídil, šok z její smrti byl pryč. A on si začal říkat, proč by se měl vlastně udávat na policii. Vždyť si to vlastně zavinila sama a on přece kvůli tomu nepůjde na léta do kriminálu a nezkazí si tak život. Kdyby mu, kurva jedna, nezahýbala, a kdyby ho neprovokovala, nemusela padnout ta osudná facka pod pergolou. 5

Seděl před ní v protějším křesle a přemýšlel, co bude dělat.

Chvíli si ještě pohrával s myšlenkou zavolat záchranku nebo policisty, což bylo vlastně totéž, jak si uvědomil. Jedni by totiž určitě zavolali ty druhé. Nakonec se rozhodl. Žádní policajti, žádná záchranka. Prostě ji někam odveze, zahrabe a potom zítra nebo pozítří ohlásí její zmizení. Policajti jej budou časem určitě podezřívat, to mu bylo jasné. Ale když nebudou vědět, kde ji zahrabal, houby mu dokážou. Jak byl alespoň přesvědčený.

Když se tak rozhodl, začal horečně přemýšlet nad tím, kde ji zahrabe. Mělo by to být někde daleko a zároveň někde, kde to zná. Chvíli přemýšlel a nakonec si řekl, že by mohl využít místo, kde má svoji největší současnou zakázku, se kterou bude do konce roku hotový.

V brněnské Bystrci pracoval na místní základní škole a gymnáziu. Práce v obou školách měla o prázdninách dělat jedna větší firma, která mezitím zkrachovala. Tak se přes známého dostal k té práci on, protože tak narychlo nemohli nikoho sehnat. Měl ji dodělat do konce roku, aby práce už dál nenarušovaly vyučování.

Do té Bystrce jezdíval přes Nový Lískovec po Chironově ulici. Z té se zahýbalo k hotelu Myslivna a ze silnice z hotelu zase odbočovala úzká silnička k chatové osadě nad Novým Lískovcem. Hned na kraji té chatové osady měl chatu se zahrádkou jeden z učitelů z bystrcké devítiletky. Objednal si u něj práce na renovace ve své chatě, a díky tomu tam měl vyřízené povolení k vjezdu, protože tam jinak mohla vjet pouze dopravní obsluha. Ještě mu na té chatě trocha práce zbývala.

A za chatou byl takový malý lesík. Tam by za tmy mohl tělo odvézt a zahrabat. Nápadný by nebyl, protože ten učitel na chatě, kterou podědil, ještě nebydlel. Nebude na něj vidět ani z Chironovy, ani ze silnice k Myslivně.

A není to tak daleko. Asi hodinka cesty. Dost na to, aby to bylo daleko od jeho domu, a dost blízko na to, aby tam dojel a přes noc tělo zahrabal.

Chvíli ještě tenhle svůj nápad probíral ze všech stran, ale byl si čím dál jistější, že nic lepšího už nevymyslí.

Pak si ještě chvíli pohrával s myšlenkou jít se udat.

Ale to nakonec definitivně zavrhl. Přece si opravdu nezkazí život tím, že se udá a oni jej nakonec na deset let zavřou do kriminálu. Tohle ne. Tohle určitě nechce.

Definitivně se rozhodl. Odveze její tělo k Novému Lískovci. Opravdu nic lepšího nevymyslí. Udělá to přesně tak, jak to právě vymyslel.

Pomalu končilo odpoledne, takže si řekl, že si musí pospíšit, pokud má všechno stihnout do rána.

Do Fordu Tranzit, se kterým jezdil za prací, dal lopatu, rýč a krumpáč.

Aby s tělem v autě někde hodiny nestál, rozhodl se, že nejprve vykope díru pro tělo.

Vzal si klíč od učitelovy chaty a zajel s autem k chatě, ke které nacouval, aby to vypadalo, že tady pokračuje v práci.

Když se ujistil, že jej nikdo nepozoruje, což nebylo tak těžké, protože pozemek chaty byl zakrytý keři a stromy, vzal z auta nářadí, zašel s ním do lesíku za chatou a po chvíli našel mezi stromy vhodné místo, kde vykopal díru pro tělo.

Když horečně hloubil díru v zemi, uvědomil si, že má doma směs na beton. Tudíž si řekl, že díru zase nemusí kopat tak hlubokou, ale tělo zalije betonem, aby je zvěř nevyhrabala.

Jakmile měl díru vyhloubenou, sedl zase do auta a vydal se k domovu.

Když opět stál před křeslem, do kterého ji položil, chvíli dumal nad jejím tělem. Hned jej napadlo, že by ji neměl do auta dávat jen tak. Klidně se může stát, jak si řekl, že policajti budou prohledávat jeho auto. V tranzitu vozil všechno možné, lidi ale v uzavřeném nákladním prostoru samozřejmě nikdy. Z televizních detektivek však věděl, že policajti jsou schopní najít i to, čeho si normálně nevšimnete.

Donesl si tedy několik kusů igelitu a igelitových pytlů. Kurtnu kolem krku zase utáhl, aby nespadla, na hlavu a konce noh natáhl igelitové pytle, tělo důkladně zavinul do několika vrstev igelitu a nakonec do smršťovací fólie. Celé to stáhl čtyřmi kusy lan, které utáhl a udělal na nich pevné uzly. Potom si ještě do pěti kýblů namíchal ručním míchadlem betonovou směs.

Tělo i kýble s betonem naložil do auta a upevnil je tam. A vydal se znovu do Nového Lískovce. Byla už tma, provoz byl řidší, takže mu cesta netrvala tak dlouho. U učitelovy chaty byl klid, v sousedních chatách se nesvítilo, jak zjistil, když se tam opatrně rozhlédl. Vyložil tedy tělo z auta a odtáhl je k vykopané díře. Až jej překvapilo, jak se mu najednou zdála těžká.

Když tělo uložil do vykopané díry, zalil je betonem a posléze zaházel vykopanou hlínou. Zeminu pořádně udusával, takže mu jí moc nezůstalo. Co zbylo, to rozházel po okolí.

Než díru pro tělo vykopal, shrnul nejprve povrchovou vrstvu jehličí a suchého listí, kterou zase nakonec rozhrnul po zahrabané díře. Opatrně dílo nakonec zkontroloval ve svitu malé baterky. Nechtěl, aby si někdo náhodou všiml světla ve tmě. Zdálo se však, že je všechno v pořádku. Byly už tři hodiny pryč, jak zjistil pohledem na hodinky, když zadumaně pozoroval místo, kde zahrabal její tělo.

Ještě tam potom příští den zajel, aby místo zkontroloval. Vše se mu však zdálo v pořádku.

Nadpraporčík Rudolf Vylášek z oddělení obecné kriminality ve Vyškově právě dopsal spis týkající se série

krádeží ve vyškovských obchodech. Dvojice pachatelů byla za katrem, návrh na obžalobu byl připravený k odeslání státnímu zástupci a nadpraporčík si spokojeně oddechl.

Když spis svázal pevně dohromady, zadíval se z okna a zahloubal se nad tím, jestli jej místní fotbalisté hrající ve Fortuna národní lize zase tak naštvou jako minulou neděli, kterou nadpraporčík protrpěl v hledišti drnovického fotbalového stadionu, kde se místní borci zkoušeli probojovat do první ligy. To, co předvedli minulou neděli, však na postup zrovna nebylo a nadpraporčíkovo srdce bijící pro místní fotbalový klub MFK Vyškov utrpělo nejeden drsný šrám.

Z meditace nad osudy vyškovského fotbalu jej vytrhl telefonát z recepce: „Rudo, mám tady nějakého občana z Nemojan, který postrádá manželku. Můžu ti jej poslat?“

Nadpraporčík se polaskal očima s úhledně svázaným spisem na svém stole a lítostivým povzdechnutím, že chvíle klidu netrvala dlouho, odvětil: „Jo, teď jsem zrovna uzavřel spis k té šňůře krádeží. Tak já si pro něj dojdu. Hned jsem dole.“

Za chvíli pokynul nadpraporčík na židli u svého psacího stolu podmračenému padesátníkovi, kterého přivedl do kanceláře. „Tak se tu, pane Kunci, usaďte,“ vyzval ho.

„Jak mi říkal kolega na recepci, jste tu kvůli své ženě,“ napolo se zeptal a napolo konstatoval nadpraporčík.

Když Miroslav Kunc, jak se jmenoval celým jménem, přikývl a chtěl se dát do řeči, nadpraporčík jej zasta-

vil pokynem ruky. „Momentík, pane Kunci,“ řekl mu. „Musíme tomu dát štábní kulturu. Nejprve vás musím podle zákona poučit a potom sepsat vaše nacionále. Když bylo vše v souladu se zákonem provedeno, nadpraporčík, který vždy dal na první dojem, se pozorně zadíval na muže u svého psacího stolu. Upřímně řečeno, moc mu sympatický nebyl. Nadělaná, ramenatá postava, podmračený výraz v hranatém obličeji, ne zrovna přátelský pohled, kterým si Miroslav Kunc prohlížel kancelář i samotného nadpraporčíka. Na pivo by tedy s tímhle týpkem zrovna jít nechtěl. Jak však musel nadpraporčík v duchu uznat, jeho kancelář nebyla zrovna výkřikem posledních trendů v bytové architektuře a návštěva na policii málokomu rozjasní den. Tudíž i nadpraporčík chápal, že ti, kdo jsou usazeni na židli pro návštěvy u jeho stolu, nemusí nutně zářit jako slunce na jasné jarní obloze.

Nadpraporčík zvedl pohled od klávesnice svého laptopu. „Takže, pane Kunci, vy nám tu tedy chcete oznámit, že postrádáte svoji ženu.“

„Nejsme oddaní, pane nadpraporčíku,“ řekl poněkud rozpačitě Miroslav Kunc. „O svatbě jsme už několikrát uvažovali, protože spolu žijeme léta, ale zatím jsme se k ní jaksi nedopracovali.“

„To teď není tak podstatné,“ odvětil rozšafně nadpraporčík. „Tedy postrádáte svoji přítelkyni. Tak to asi můžeme říct.“

„Ano, to můžeme,“ souhlasil Miroslav Kunc.

„Odkdy tedy paní Lohniskou, zapsal jsem si dobře to jméno, postrádáte?“

Miroslav Kunc se zamyslel. „No, třetího byla Ilona normálně v práci…,“ řekl pomalu.

„Moment, kde pracuje vaše přítelkyně?“ zeptal se nadpraporčík.

„V Brně v Králově Poli v jednom stacionáři pro postižené děti. Jmenuje se Zdislava. Tady jsem vám napsal adresu a telefon, protože jsem si řekl, že vás to asi bude zajímat.“

„To jste hodný. Ten papír si mohu nechat?“ poděkoval nadpraporčík.

„Jo, to je pro vás,“ přikývl Miroslav Kunc.

„Teď mi tedy povězte, jak to je s vaší přítelkyní.“

Potom se Miroslav Kunc nadechl. „Takže třetího byla Ilona normálně v práci,“ pokračoval. „Tam jela jako obvykle naší oktávií kombi. Předevčírem, tedy čtvrtého, jsme byli oba doma. Ilona si dělala cosi na zahradě. Já ani nevím co, protože jsem byl v dílně a dodělával resty.“

„Moment, tady bych si vás dovolil přerušit,“ řekl rychle nadpraporčík. „Řekl jste resty v dílně. Čím se živíte?“

„Mám firmu, která se jmenuje Elektronemojan. Tedy firma je psaná na moji přítelkyni, ale fakticky jí šéfuji já. Jednak se věnujeme elektrice všeho druhu, od auto-

elektriky až po elektrorozvody nebo třeba zapojení počítačových sítí. A kromě toho také jako takový doplněk děláme stolařinu, tedy speciální nábytek třeba pro ty počítačové kanceláře. Na to mám třeba kolegu, jistého Frantu Výborného, on už je v penzi, ale má zlaté ruce. A ještě i dalšího kolegu.“

Nadpraporčík se usmál. „Budu asi potřebovat počítačový stolek pro synátora. To se u vás také dá objednat?“ otázal se.

„Jo, něco takového vám klidně dodáme. Když budete mít zájem, ozvěte se. Telefon už máte, takže by to nebyl žádný problém.“

„Budu to vést v patrnosti. Ale teď se vrátíme k vaší zmizelé přítelkyni,“ pravil nadpraporčík.

Miroslav Kunc pokračoval ve svém vyprávění: „Navečer mi Ilona řekla, že pojede za kamarádkou, jistou Jitkou Kramářovou. Ta je mimochodem asi její největší kamarádka.“

„Moment,“ přerušil Kunce nadpraporčík, „to ‚navečer‘ bylo kdy? A nějaký kontakt na tu přítelkyni vaší přítelkyně mi můžete dát?“

Miroslav Kunc pokývl souhlasně hlavou. „Její adresu přesně neznám, vím, že bydlí v Brně, taky v Králově Poli, ale můžu vám na ni napsat telefon,“ řekl.

Nadpraporčík přistrčil Kuncovi papír s adresou stacionáře Zdislava a ten na něj napsal jméno Jitky Kramářové a její číslo na mobil. Kunc k tomu dodal: „Ilona mi řekla, že prý spolu mají jít kamsi na kafe nebo na víno, snad do Brna, do Vaňkovky. A potom měla u ní spát. Ale

já ji moc neposlouchal. A nějak kolem sedmé večer pak

šla Ilona na autobus. Teda aspoň mi to řekla. Autobus od nás jede v neděli myslím ve čtvrt na osm večer.“

„Mohl ji někdo vidět?“ zeptal se nadpraporčík.

Miroslav Kunc pokrčil rozpačitě ramena. „Vím já?

Nějak v té době, teda trochu později, to už bylo asi po sedmé večer, mi volal Franta, teda František Výborný.

To je můj kamarád a taky zaměstnanec, o němž jsem už mluvil. Řekl mi, že mi přiveze půjčené nářadí. A pak za chvíli přijel. Jestli Ilonu viděl, to namouduši nevím. Ale spíš asi ne, to už asi byla v autobusu.“

„A pak jste paní Kramářovou ještě viděl?“

„Ne, to bylo naposledy, co jsem ji viděl,“ zavrtěl hlavou Miroslav Kunc. „A vlastně i naposledy, co jsem s ní mluvil. Ještě si pamatuji, že mi řekla, abych si vzal vepřo knedlo zelo k obědu, co je v lednici. Řekli jsme si ‚ahoj‘ a to bylo všechno.“

„Co měla oblečené vaše přítelkyně, to si vzpomenete?“

„Vy teda máte, pane nadpraporčíku, otázky,“ vzdychl si Miroslav Kunc.

Nadpraporčíkovi přejel úsměv na tváři, protože dobře znal z domova obvyklé výčitky své paní ve stylu ‚ty

si mě vůbec nevšímáš, mohla bych na sobě mít pytel, hlavně, že se díváš po cizích ženských‘. Takže dobře chápal rozpaky Miroslava Kunce. Nicméně zachoval vážnost a trval na své otázce: „To víte, pane Kunci. Od něčeho se musíme odpíchnout. A oblečení je takové něco. Podle něho si vaši přítelkyni třeba někdo zapamatoval.“

„No jo, já vím,“ smířlivě zabručel Miroslav Kunc. „Já si zkusím vzpomenout.“

Nadpraporčík se ušklíbl a prohlásil: „Není to tak dlouho. To byste si vybavit mohl.“

Miroslav Kunc se zadumal. „Jo, měla na sobě džíny a džínovou bundu,“ pověděl po chvíli. „Oboje modré. Co ale měla pod tou bundou, to opravdu nevím. Jo, a měla kabelku. Hnědou kabelku.“

„Měla mobil? A kolik peněz měla s sebou?“ zeptal se nadpraporčík.

„Mobil měla nový. Myslím, že to bylo Xiaomi. Ale jaký přesně typ, to nevím. Účet měla u České spořitelny a k němu platební kartu. K tomu ale měla přístup jenom ona. V hotovosti s sebou nosila tak kolem dvou tisíc. Někdy víc, někdy míň.“

„Jak jste si rozuměli?“ položil nadpraporčík kardinální otázku.

Miroslav Kunc se zatvářil rozpačitě a po kratším rozmýšlení ze sebe vypravil: „Mohl bych vám vyprávět, jak jsme byli jako dvě hrdličky, a vy byste rychle zjistil, že kecám. Takže k vám budu otevřený. Poslední dobou nám to moc neklapalo. Ale myslím, že se to pomalu začalo

zase dávat do pořádku. Už jsme si zase začínali rozumět.

Aspoň já jsem to tak cítil.“

„Jak jste se seznámili?“ ptal se nadpraporčík dál.

„Už to bude víc než deset let,“ odpověděl Miroslav Kunc. „Seznámili jsme se přes internetovou seznamku. A vlastně nám to docela klapalo. Až asi tak před čtvrt rokem se Ilona s kýmsi seznámila na internetové seznamce. A toho čtvrt roku tam byla celkem dost aktivní.“

„A vy jste jí byl věrný?“ zeptal se nadpraporčík. Když viděl rozpaky v pohledu Miroslava Kunce. „Omlouvám se, ale zeptat se musím,“ dodal.

„No, párkrát jsem byl v bordelu,“ zdráhavě ze sebe vypravil Miroslav Kunc.

„A předevčírem, když paní Lohniská odešla, měli jste mezi sebou nějakou hádku?“

Miroslav Kunc zavrtěl hlavou. „Ne, nijak jsme se nehádali,“ odpověděl bez rozmýšlení. „Teda musím přiznat, že z Ilonina odchodu jsem zvlášť odvázaný nebyl.

Těšil jsem se, že spolu strávíme konečně zase pěkný večer, protože jsem nabyl dojmu, že se to mezi námi už zase dává do pořádku. Ale rozhodně jsme se nijak nehádali.“

„Nějaký fyzický konflikt mezi vámi nebyl?“ zeptal se nadpraporčík.

„To už vůbec ne,“ rozhořčeně opáčil Miroslav Kunc.

„Nevolala vám vaše přítelkyně poté, co odešla?“ položil další dotaz nadpraporčík.

„Když šla za nějakou kamarádkou, jako tady za tou Jitkou Kramářovou, tak to nevolala. Nebylo proč. Jedině snad, když se nějak neplánovaně opozdila.“

„A tentokrát jste takový telefonát od ní neměl?“

„Ne,“ zavrtěl Miroslav Kunc hlavou, „vždyť jsem říkal, že jsem ji naposledy viděl a mluvil s ní naposledy předevčírem, když šla za tou kamarádkou, za tou Jitkou Kramářovou. Tedy aspoň říkala, že za ní jde.“

Nadpraporčík zbystřil. „Tím chcete říct, že za tou kamarádkou nešla?“ zeptal se.

Miroslav Kunc pokrčil ramena. „Co jsem si v té chvíli mohl myslet?“ řekl rozpačitě. „Já jsem za ní nešel. Když Ilona řekla, že jde za kamarádkou, tak jsem myslel, že za ní jde.“

„A co jste dělal, když se vám přítelkyně včera nevrátila domů?“

„Když bylo včera poledne a Ilona nebyla doma, tak mi to začínalo být divné, protože se ještě nikdy nestalo, že by nic neřekla a nepřišla domů. Nikdy předtím prostě takhle dlouho nebyla z domu beze zprávy. Začal jsem mít obavy o její život nebo zdraví. Tak jsem obvolal její kamarádky, o kterých jsem věděl a znal jejich čísla. Začal jsem samozřejmě tou Jitkou Kramářovou. Ta mi řekla, že u ní Ilona vůbec nebyla. A že se prý měly setkat

až v pondělí. Ty ostatní kamarádky o ní také nevěděly.

Taky jsem zavolal jejím sourozencům. Jo, a včera večer jsem ještě taky zavolal do Brna do nemocnic v Bohunicích a U svaté Anny, do úrazovky, k Milosrdným bratřím a taky do vyškovské nemocnice. Ale nikde o ní také nevěděli. Ani u známých, ani u příbuzných, ani v nemocnicích. Jo, a taky jsem volal do jejího zaměstnání, ale tam o ní taky nic nevěděli a divili se, že nepřišla do práce.“

„Můžu si tady půjčit váš mobil a opsat si ta čísla?“ zeptal se nadpraporčík.

„To musím?“ zeptal se poněkud nedůvěřivě Miroslav Kunc.

„Samozřejmě nemusíte,“ pousmál se nadpraporčík. „My si můžeme přes státního zástupce vyžádat, jak se to nazývá, výpis telekomunikačního provozu spojený s vaším telefonem, tedy soupis volaných a volajících čísel a soupis buněk, ke kterým byl telefon připojen. Což asi stejně uděláme. Ale teď nám pomůžete urychlit naši práci, abychom si všechna ta čísla nemuseli zjišťovat. Všechny, kterým jste volal, i další známé vaší přítelkyně musíme samozřejmě kontaktovat. Ale pro začátek nám hodně pomůže, když budeme znát čísla těch lidí, které máte v telefonu a kteří mají nějaké spojení s vaší zmizelou přítelkyní.“

Miroslav Kunc opět pokrčil ramena. „Když vám to pomůže… Asi budete také chtít, abych vám přesně řekl které číslo, se kterým jsem se spojil, komu patří.“

„Když budete tak laskavý, budu rád,“ řekl nadpraporčík. „Jak jsem řekl, moc mi, vlastně nám, tím pomůžete.“

„No jo, tak se do toho dáme,“ přitakal Miroslav Kunc.

„To by bylo pro začátek zatím všechno. Ještě s vámi ale budeme určitě hovořit,“ řekl nadpraporčík, když byli hotoví.

„To chápu, to je samozřejmé,“ přikývl Miroslav Kunc. „Já s tím počítám. Moje číslo máte, jsem vám kdykoliv k dispozici.“

Nadpraporčík se krátce zamyslel. „Ještě snad otázka na závěr. Nemohla by vaše přítelkyně být přece jen u nějaké kamarádky?“ otázal se.

„Já jsem nad tím také přemýšlel, Miroslav Kunc zamyšleně zavrtěl hlavou. Ale koho jsem znal, toho jsem obvolal. Všude mi řekli, že o Iloně nevědí. Takže pokud mi někdo z nich nelhal, já už opravdu nevím, kam se obrátit. Proto jsem také Ilonino zmizení nahlásil vám, na policii.

Krátce po začátku hovoru nadpraporčíka s Miroslavem Kuncem se v kanceláři objevil poručík Libor Duda, Vyláškův kolega a kamarád. Usadil se za svým pracovním stolem, přiraženým k tomu nadpraporčíkovu. Pozorně poslouchal, jak nadpraporčík zpovídal Kunce, a do jejich rozhovoru nikterak nezasahoval. Když nadpraporčík po podepsání zápisu odvedl Kunce k recepci a posléze se zase vrátil a usadil se proti poručíkovi, ten se jej zeptal: „Náš nový případ?“

„Vypadá to tak,“ potvrdil Vylášek. „Ale cosi mi říká, že tohle předáme do Brna mordpartě.“

„Zatím to je čerstvé, ne?“ namítl poručík Duda. „Vždyť tu svoji družku ten Kunc postrádá dva dny. Nedivil bych se, kdyby jej ta jeho měla dost a byla u nějakého jiného chlapa.“

Nadpraporčík se zatvářil neurčitě. „No, já nevím,“ poznamenal zamyšleně. „Nebudu nad tím meditovat. Cestou zpět sem nahoru jsem zavolal kamarádce té zmizelé.“

„Myslíš tu Jitku Kramářovou, co k ní měla Ilona Lohniská jet?“ zeptal se poručík.

„Jo, přesně tu,“ přisvědčil nadpraporčík. „Chytla ji záda, takže je doma na nemocenské. Řekla mi, že za ní mohu klidně přijet a že mi poví, co ví. Tak k ní hned sjedu a potom uvidíme, co dál.“

„To zní rozumně,“ odpověděl poručík. „Tak dobré pořízení. Já tady mám ještě nějaké papírování, ale už jen maličko. Další výslechy pak uděláme spolu. Jo, a ten Kunc sice říkal, že obvolal špitály, ale důvěřuj, ovšem prověřuj. Tak já, než se vrátíš, obvolám záchranku a nemocnice v Brně, u nás ve Vyškově a v okolí, jestli o paní Lohniské neví. Moc si od toho neslibuji, ale udělat to musíme.“

Jitka Kramářová měla zřejmě doma dlouhou chvíli, protože sotva nadpraporčík zazvonil, otevřelo se okno do ulice a v něm se objevila paní domu.

Když se nadpraporčík představil, Jitka Kramářová mu podala z okna klíče se slovy: „Pokud vám to nebude

vadit, tak si odemkněte. Mě bolí ta moje záda, tak jsem ráda, když se nemusím moc hýbat.“

„Pokud by vám to dělalo problém, přijdu jindy,“ dvorně pronesl nadpraporčík.

„Ale kdepak, ráda vám pomůžu s hledáním Ilonky a potom jsem taky ráda, když si s vámi povykládám.

Nebožtík manžel se na mě dívá odkudsi seshora a mně je tady dlouhá chvíle.“

Nadpraporčík si vzal klíče. „Zase za sebou zamkněte, a když vejdete do chodby, sem to jsou první dveře vpravo,“ řekla mu Jitka Kramářová. „Akorát se prosím zujte, co mě bolí ta záda, uklízení moc nedám, takže se snažím nadělat co nejmíň nepořádku.“

Nadpraporčík se zachoval podle pokynů paní domu a za chvíli už seděl u šálku voňavého bylinkového čaje.

Nadpraporčík mezi ně položil na stůl mobil. „Pokud budete souhlasit, nahrál bych si tady ten náš rozhovor,“ řekl. „Potom bych sem zajel buď sám, nebo sem někoho pošlu, abyste podepsala zápis, abychom vás s těmi zády netahali k nám do Vyškova nebo třeba i tady ke kolegům do Brna.“

„To budete hodný,“ pověděla Jitka Kramářová. „Teď budu doma určitě minimálně týden, takže jednak budu

ráda, když nebudu muset nikam chodit, a potom mě zcela určitě zastihnete doma. Akorát předem zavolejte, abych byla vzhůru. V noci toho moc nenaspím a pak to na mě přes den přijde.“

„Budu na to myslet,“ s úsměvem řekl nadpraporčík.

„Tak co vám, pane nadpraporčíku, mohu povědět?“

zeptala se Jitka Kramářová.

„Všechno, co víte o paní Lohniské,“ s úsměvem opáčil nadpraporčík, který ale hned vážně dodal, „abych tady z toho nedělal estrádu. Věc se má tak, že se u nás dnes objevil pan Miroslav Kunc a ohlásil nám, že od předvčerejška postrádá svoji přítelkyni Ilonu Lohniskou. A protože nám sdělil, že jste její největší kamarádka a vy jste na mě měla hned čas, jsem tady u vás. Takže bych začal třeba dotazem, jak jste se vy dvě vlastně poznaly a jste opravdu tak velké kamarádky?“

Jitka Kramářová se uvelebila ve svém křesle. „Pokud jde o vaši druhou otázku, tak ano, jsme opravdu velké kamarádky,“ odpověděla. „Pro mě je Ilonka určitě ta nejlepší kamarádka a já pro ni…?“ Jitka Kramářová se krátce zamyslela a potom řekla: „Tohle by vám musela potvrdit asi ona. Ale ano, myslím, že asi také budu její nejbližší kamarádka. Ne že by neměla jiné kámošky, ale pokud mohu soudit z našich hovorů, tak o žádné jiné jako o největší kamarádce přede mnou nemluvila.“

„A pokud jde o pánské známosti?“ nadhodil nadpraporčík.

„Tak to by byla jiná,“ pousmála se Jitka Kramářová. „Hádám ale, že k tomu se ještě dostaneme.“

Betonová vražda

BETONOVÁ VRAŽDA

STANISLAV ČEŠKA

Betonová vražda