Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
www.mobaknihy.cz
© Luděk Kubát, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
Vychází jako 397. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1312-1
Věnuji všem přátelům, se kterými jsem se potkával a ještě potkávám v klášterecké porcelánce.
„Porcelánka, vrátnice, u telefonu Buřt.“
„Velichovský.“
„Dobrý večer, pane inženýre, vůbec jsem vás nepoznal, máte nějakej nakřáplej hlas. Děje se něco?“
„Jsem drobet nachcípanej, ale žádné obavy, jen jsem vás chtěl informovat, že tak za půl hodiny přijedu do fabriky, tak mně otevřete mezitím bránu, abych mohl zajet rovnou dovnitř.“
„V tuhle hodinu?“ podivil se vrátný, když se podíval na nástěnné hodiny. „Půl jedenáctý, a ještě v takovým stavu, že se na to nevyfláknete.“
„To víte, máme fofr, musím zavézt bubnový mlýn.“
„Vy, inženýr,“ divil se vrátný podruhé, „to nemáte lidi?“
„Jo, přesně tak, Křapík je nemocný a Florenzovi se nemůžu dovolat.“
„Proboha, k čemu ty roky študia, když musíte takhle makat?“
„Mně to nevadí, abych se přiznal, trochu si při práci vyčistím hlavu, takže…“
„Ani nedomluvil,“ zabručel, položil sluchátko a podíval se na svého kolegu Emila Střapatého.
Třebaže už spolu sloužili hezkých pár let, pokaždé se musel pousmát, když jeho zrak spočinul na Emilově vlasuprosté lebce. Několikrát mu navrhoval, ať si pořídí paruku nebo změní jméno, ale ani jeden návrh neprošel. Kolega kontroval tím, že Karel má raději mlčet. Jeho rachitická postava měla k tomuto mastnému výrobku hodně daleko. Možná, kdyby se jmenoval Párek.
„Co chtěl?“ zeptal se Emil, aniž spustil oči z obrazovky malé televize, kterou si, i přes výslovný zákaz, s sebou bral na noční směny. V noci žádné kontroly nehrozily, takže si dlouhé, nudné směny zpestřoval sledováním tří programů, které na svém starém přístroji zachytil. Naštěstí pro něj i sportovní.
„Velichovský za chvíli dorazí,“ informoval jej Buřt.
„Zrovna teď,“ zavrčel Emil, který sledoval fotbalový zápas, do jehož konce zbývala necelá půlhodina, „že radši nechrápe. Hele,“ zvedl oči, „až uvidíš auto, tak řekni, já to vypnu.“
„Že tě to baví,“ zavrtěl hlavou Karel, „dvacet dva hráčů běhá po hřišti a snaží se kopnout míč do branky. Jak u blbejch. Takový šachy,“ zasnil se, „hra králů.“
„To jo,“ ušklíbl se Emil. „Nevím, co je blbější. Já bych u toho usnul.“
„Víš hovno,“ mávl rukou Karel. Vstal, vyšel z vrátnice a rozevřel bránu. Zajistil obě křídla a vrátil se zpátky. Posadil se na židli, rozevřel objemnou bichli a jal se studovat šachové partie. Každou chvíli zvedl oči a přes okno se podíval směrem k silnici, jestli se neobjeví inženýrova bílá škodovka.
„Hele, vypni ji,“ pobídl Emila, když tmu rozzářily reflektory a z hlavní silnice odbočil automobil, jehož řidič zablikal dálkovými světly.
Emil Střapatý to riskl, ztlumil pouze zvuk a přes televizi přehodil deku.
„Jen si zahrávej,“ napomenul ho Karel a vyšel z vrátnice.
Automobil ale nezastavil, projel okolo něj a řidič jen zvedl levou ruku na pozdrav.
Vrátný zasalutoval, chvíli se rozmýšlel, ale pak usoudil, že nechá vrata otevřená, napochodoval zpět a do sešitu napsal čas a espézetku. Je v autě sám, a stejně nosí roušku, divil se v duchu. Ale je to jeho věc. To bude asi tím nastuzením.
„Vždyť jsem ti to říkal,“ přivítal jej spokojený fanoušek, který už bedlivě sledoval blížící se konec zápasu.
Karel Buřt se vrátil k šachovým partiím.
Na vrátnici nastala pohodička.
„Tak já to vobejdu,“ prohlásil Emil, když zápas skončil vítězstvím jeho oblíbeného týmu a on televizi vypnul. „Drobet si protáhnu záda.“
„Jo, díky,“ zamručel Karel, „já to vezmu zase k ránu.“
Emil Střapatý si ještě nacpal fajfku a před vrátnicí ji zapálil. Chvíli jen tak postával a pak se vydal na předepsané kolečko po závodě.
Obhlídka mu nezabrala moc času. Jako první zkontroloval dvě ženy na dekoraci u plynové pece, kde se vypalovaly odekorované výrobky, a posléze zamířil na druhý
konec závodu. Prošel kolem plynových komorových pecí, pokynul fajfkou ospalému muži, který hlídal vypalovací proces, a pak sešel po schodech dolů. Otevřela se před ním dlouhá chodba a on na jejím konci nahlédl do vrat přípravny hmot, kde měl inženýr Velichovský zavážet jeden z několika obrovských bubnových mlýnů. Jeden z nich už byl v provozu a byl z něj slyšet rachot několika tun pazourků, sloužících k tomu, aby rozdrtily suroviny, z kterých po spoustě dalších operací vznikal bělostný porcelán. Ozval se klakson a zpoza rohu vyjel vysokozdvižný elektrický vozík, na jehož ližinách vezl řidič v roušce obrovský žok kaolinu. Zamával vrátnému a rozjel se k bubnovému mlýnu. Emil se rozhodoval, jestli má za ním zajít, ale když si všimnul zaneřáděné podlahy od vyteklé porcelánové hmoty, obrátil se a spěchal zpátky na vrátnici.
Ještě si tak zasvinit boty, to zrovna.
Celé kolečko po výrobních halách mu nezabralo víc než půl hodiny. To před rokem 2010, než došlo ke krachu keramického a sklářského průmyslu, to bylo o dost náročnější. Klášterecká porcelánka tenkrát patřila v rámci karlovarského podniku mezi největší a v závodě pracovalo skoro sedm stovek lidí. Jelikož tenkrát byl ve světě enormní zájem o český porcelán, některé provozy jely nepřetržitě a vrátní měli v noci a o víkendech za povinnost všechna oddělení kontrolovat. Na nějaký oddych nebylo pomyšlení, ale popravdě, pokud se dvojice na nočních směnách dohodla, v pochůzkách se pravidelně střídali a ten, který zůstal na vrátnici, si mohl tu a tam schrupnout.
„Tak, do tří hodin máme klid,“ zamnul si Emil ruce, když se vrátil zpátky. „Dáme sváču?“
„Já už jsem jed,“ odpověděl Karel a zavřel šachovou publikaci. „Jak to nahoře vypadá?“ zeptal se.
„Klídek, holky na dekoraci makaj, bodejť by nemakaly, když pec jede. Řeknu ti, ani trochu jim nezávidím. Maj tři minuty na to, aby vůz vyložily a naložily, a ještě spousty věcí vokolo. To vzadu u komorovek má vobsluha proti nim veget.“
„Byl jsi za Velichovským?“
„Jen jsem tam nakoukl mezi vraty, maj tam docela svinčík, nechtěl jsem si ušpinit boty, však víš, co je za problém ten sajrajt z podrážek dostat. Jel zrovna na ještěrce, tak jsme si jen zamávali. Na pokec nebyl stejně čas, má co dělat, aby to zmákl. Vypadá to tak na dvě hodiny, takže si můžeme mezitím dáchnout.“
Karel nebyl proti, tak se pohodlně usadil v křesle a zavřel oči, zatímco Emil si z lednice vytáhl kastrůlek s bramborovou polévkou, tu přelil do bílé, porcelánové mísy a vložil do mikrovlnné trouby.
Příštích pár minut se ztemnělou vrátnicí ozývalo pouze narážení lžíce o porcelánovou glazuru a Karlovo lehké chrápání.
Když Emil dojedl, misku umyl a následoval svého kolegu.
V půl třetí se oba dva jako na povel probudili. Do pravidelné prohlídky zbývalo ještě půl hodiny, tak si šel Karel Buřt udělat slabou kávu, zatímco Emil Střapatý vyšel před vrátnici se svou oblíbenou fajfkou. Ani ji nestačil dokouřit, tmu proťaly reflektory a za budovou výrobní haly se objevila bílá škodovka.
„Inženýrskej už jede,“ houkl do vrátnice.
Automobil stejně jako při příjezdu nezastavil, jen trochu přibrzdil a Emil stačil už jen zamávat. Pak vyklepal fajfku, zavřel obě křídla vrat a vrátil se zpátky. Do sešitu napsal dobu odjezdu a pustil si rádio, zatímco Karel Buřt se vydal na dnešní poslední obchůzku.
Šárka si dneska mohla přispat, vzala si na dnešní den volno, čekalo ji totiž pravidelné vyšetření na mamografu. Musela kvůli tomu do Chomutova, takže jsme se domluvili, že pojede naším vozem a ještě předtím hodí děti do školy.
Já jsem vstal v pět hodin, následovala rychlá káva, krajíc chleba a parkem jsem zamířil do porcelánky. S dovolením ředitele závodu jsem v modelovně pomáhal kamarádu Romanovi odlévat porcelánové destičky, které si vyžádal
klášterecký farář František. Roman vytvořil sádrovou formu a o ostatní už jsem se postaral já.
Kde jsou ty časy, když několik autobusů den co den sváželo stovky zaměstnanců z Klášterce a blízkého okolí do místní porcelánky. Před píchacími hodinami se tvořily fronty a převážně ženy si při čekání sdělovaly, co měly včera večer za fofr, zatímco je jejich drahé polovičky nasíraly.
Teď se trousili pouze jednotlivci a přikládali čip k přístroji připevněnému na stěně, aby jim byl v počítači zaznamenán příchod. To samé je čekalo po skončení pracovní doby, ovšem pro změnu byl jiný přístroj umístněn na druhé straně. Já byl toho ušetřen, takže jsem pozdravil dva pracovníky ostrahy s viditelně zmuchlanými tvářemi. Roman přijížděl později, tak jsem proti podpisu převzal klíče a zamířil dlouhou chodbou ke vratům do modelovny, kde jsem se převlékl do montérek a vrhl se do práce.
Krátce před šestou se objevil Roman se stejně pomuchlanou tváří jako vrátní a po převlečení udělal oběma kávu. Na chvíli jsme se posadili a probrali novinky z kultury. Začal nadšeně líčit včerejší návštěvu v místním kině, kde se promítala Wagnerova opera Prsten Nibelungův. „Představ si, přímo z Milána.“
„Z Milána do Klášterce? To si děláš prdel.“
„To nebylo jen tady, mamlasi,“ vysvětloval mi. „To je taková celosvětová akce. Aby to vidělo co nejvíc lidí, tak se to přenáší do kin po celým světě, no a tady u nás taky. Nádhera, přišels vo hodně.“
No nevím. Čtyři hodiny! Tak to by si rozuměl s naší Bárou. Ta na toho pana Wagnera oproti mně nedá dopustit. Já jeho heroické hudbě ani trochu neholduji, raději si pouštím něco méně hlasitého, třeba Mozarta nebo Vivaldiho. Když mně ještě tu a tam Bára stojí modelem, tohoto Germána si v ateliéru, k mé nevoli, často pouští.
Kávu jsme dopili a začali se věnovat svým věcem. Roman vytvářel sádrové modely a já opatrně vyndával z forem hotové destičky a do forem opět naléval porcelánovou hmotu. Do uší nám zněla klasická hudba z rozhlasové stanice Vltava, neboť jinou Roman odmítal poslouchat. Říkal, že pohodová rádia pouští jen sračky a pořád jedny a ty samé. Naprosto s ním souhlasím.
„To je dost, že ses uráčil přijít,“ přivítal sarkastickým tónem Jan Křapík pracovníka údržby Mojmíra Bednáře, který krátce po osmé hodině dorazil do přípravny hmot.
„Nemám jenom vás,“ opáčil Bednář a zavrtěl nevěřícně hlavou, když na podlaze uviděl mazlavou vrstvu rozlité porcelánové hmoty. „Taky byste si tu mohli uklidit, je to vo hubu.“
„Nejsou lidi,“ odpověděl Pavel Florenz, „uklízečka má dovolenou.“
„Tak se vo to postarejte vy.“
„Ty ses zbláznil? To tu máme ještě vytírat? Nemáme čas, máme svý práce nad hlavu.“
„No, známe, známe.“
„Hele, starej se vo sebe. A jak to, žes přišel sám? Kde máš Béďu?“ zavrčel Florenz.
„Přijde pozdějc a radši ho moc nedrážděte, Pýcha ho dnes brzo ráno odvolal z dovolené, kvůli tomu podělanýmu bubnu. Než se dostaví, tak všechno připravím a pak se na to vrhneme.“
„Tak sebou pohni, než Pýcha dorazí, před chvílí volal, jestli už tu jste. Můžeš mně poděkovat, zachránil jsem vám prdel, řek jsem, že už děláte.“
Bednář vztyčil prostředník, překročil kaluž hmoty a zamířil k bubnovému mlýnu, který čekal na generální opravu, zatímco Křapík s Florenzem vystoupali po kovových schůdkách a zkontrolovali druhý mlýn, který se pomalu otáčel kolem své osy. V jeho útrobách se převalovaly tři tuny pazourků a svou váhou drtily směs kaolinu, křemene a živce.
„Ve dvanáct ho vypínáme,“ poznamenal Křapík, když se vrátili do velína, který se nacházel kousek nad bubny. Pro jistotu nahlédl do provozního deníku, který ležel otevřený na stole. „Hele, to je nějakej fór,“ zvedl útržek papíru ležící v sešitu.
„Jakej fór?“ zeptal se Florenz.
„Tady píše Velichovský, že zavezl buben, chybí pouze doplnit vodu.“
„Prosím tě,“ zabručel Florenz, „proč by to psal, když věděl, že se bude dnes opravovat? To si někdo udělal prdel. Zahoď to.“
Po chvilce rozhodování ho Křapík poslechl. Papír zmuchlal a kuličku strčil do kapsy. Uvařili si kafe a listovali v barevných magazínech.
Křapíkovi zabublalo ve střevech. „Skočím si na hajzlík.“ Cestou zahlédl druhého z údržbářů Bedřicha Kočku, který se šoural k bubnovému mlýnu a vypadal docela zničeně. „Jaká byla dovča?“ neodpustil si Křapík uštěpačnou poznámku směrem k němu, ale odpovědi se nedočkal.
Sotva se vrátil ze záchodu, do dílny vtrhl s brunátnou tváří Bednář a nadával jak špaček. „Vy volové, co to má jako bejt?“
„A co jako?“ otázal se Křapík.
„Ten starej dinosaurus měl bejt až na koule prázdnej, ne?“
„Seš slepej?“ zaťukal si Křapík na čelo. „Čistej jak slovo boží.“
„Já se z vás poseru,“ zařval Bednář, „tak se, ty božíčku, pojď podívat!“
Vystřelil z dílny a Křapík si povzdychl, ale za chvíli ho následoval. Florenzovi to nedalo a zvedl se ze židle také.
Když přišli k mlýnu, oba údržbáři stáli na lávce nad bubnem a Bednář svítil baterkou dovnitř. „Tak se pojďte, vy experti, podívat,“ zavolal na ně a Křapík opatrně vyšplhal za nimi. „Čum,“ vybídl Bednář Křapíka a posvítil dolů.
„Ty vole, máš pravdu,“ hlesl Křapík a podrbal se na hlavě, „to není možný, vždyť jste na něm měli dělat.“
„Tak to asi, pánové, nebudeme,“ zašklebil se Bednář, „my vodcházíme a vy si to laskavě vyřiďte.“
„Kluci,“ napadlo Kočku, „když je mlejn plnej, co ho spustit? To bude rasovina, ručně ho vyprázdnit, ani trochu vám to nezávidím.“
„Tak to, kamaráde, asi nepude,“ ozval se Křapík, „ten nerozjedeme, musí se udělat komplet celej vnitřek. To bude pěknej průser,“ hořekoval, „ale kerej blb to zavez?“
Vrátili se zpátky do dílny a dohadovali se, co dělat.
„Hele, Honzo,“ vzpomněl si Florenz, „máš ještě ten papír, co byl v deníku?“
„Nemám, spláchnul jsem ho do hajzlu, ještě bych ho v kapse zapomněl a stará by mě zjebala, že má vod zapomenutejch papírů zadělanou pračku.“
„Vono je to stejně jedno,“ mávl Florenz rukou, „co ale budeme dělat?“
„Nejdřív musíme zavolat Pýchovi,“ povzdechl si dnes už poněkolikáté Křapík, „ten nás voba zjebe. Prémie v hajzlu.“
„Ale my za to přeci nemůžeme,“ lekl se Florenz. Vidina odebraných peněz ho vyděsila.
„Kde jste?“ ozval se od vchodu do haly pronikavý hlas vedoucího cechu Pýchy.
„A jeje,“ zahučel Florenz, „jako na zavolanou. Už jdeme.“
„Co to má, ksakru, znamenat?“ zařval cechmistr Milan Pýcha na své podřízené.
„My jsme v tom nevinně,“ ohradil se Křapík, „přece nebudeme zavážet, když všichni víme, že se má opravovat. Včera na šichtě jsme buben kontrolovali, že jo?“ obrátil se na kolegu a ten přikývl. „Byly tam jen koule, ty se měly vysypat dneska.“
„Tak mi teda vysvětlete, kdo tam mohl nepozorovaně nasypat tři tuny materiálu.“
„Jak to asi máme vědět? Jak jsem říkal, včera jsme ho kontrolovali. Po šichtě jsme šli domů, a co se dělo pak, to už není naše věc. Zeptej se vrátnejch, pokud v noci nechrápali, tak by to měli vědět.“
Cechmistr zavrčel, ale uznal, že je to jediná možnost, jak zjistit, co se stalo. Cestou na vrátnici přemýšlel, jak tohle všechno vysvětlí direktorovi.
Na dvanáctihodinových denních směnách sloužily výhradně ženy. Jelikož se v celém areálu závodu nesmělo kouřit, stála vrátná Naďa Nytková přede dveřmi a vychutnávala si svůj pravidelný přísun karcinogenních látek.
O přestávce ji střídaly další labužnice této neřesti, za kterou se v raném středověku v některých zemích dokonce upalovalo. Byla pro ně připravena lavička a kovový popelník na vysoké noze.
Sotva vrátná típla zbytek cigarety, vešel do vrátnice rozčilený Milan Pýcha.
„Dobrej,“ pozdravil.
„Taky zdravím. Někam jedete?“ zeptala se vrátná.
„Nejradši jo. Kdo měl v noci službu?“
„Buřt a Střapatý, proč? Stalo se něco?“
„Voni budou asi spát, že jo?“
„Střapatý určitě,“ sdělila mu, „ale Buřt,“ podívala se na hodinky, „ten říkal, že si po šichtě dvě hoďky schrupne a pak půjde na ryby, tak jestli má u sebe mobil, tak se mu dovoláte.“
„Jo, dejte mi na něj číslo,“ přikývl Pýcha a pak si uvědomil, že by mohl něco zjistit ze sešitu, kam se zapisovaly návštěvy. Vešel do místnůstky a hnal se k němu. „Včera v noci přijelo jedno auto,“ zabodl prst na řádek a obrátil se na vrátnou.
„To souhlasí,“ odpověděla, když se naklonila nad sešit, „nic jiného tu není.“
„To patří Velichovskému,“ zjistil Pýcha, když poznal espézetku. „Zajdu pak za ním, jen co si promluvím s Buřtem.“
„Já mu zavolám, to bude rychlejší,“ nabídla se vrátná, „mám ho uloženýho.“
„Buřt,“ ozvalo se po chvilce, „do práce nejdu.“
„Ani nemusíš,“ uklidnila jej kolegyně, „předám tě.“
„Pýcha,“ představil se cechmistr. „Pane Buřte, máme problém, pouštěli jste do závodu na vaší směně někoho jiného než Velichovského? Ne? Tak děkuji, to je všechno.“
Vrátil mobil vrátné a s protáhlým obličejem opustil vrátnici. Cestou do Bílého domu, jak se odedávna říkalo administrativní budově, si našel v mobilu Velichovského číslo a okamžitě mu zavolal. Bohužel se nedovolal, telefon byl vypnutý.
Vyběhl do prvního poschodí a stiskl kliku kanceláře, která patřila Stanislavu Velichovskému.
Bylo zamčeno.
Zaklepal na vedlejší dveře a hned vešel dovnitř. „Je v práci Standa?“ zeptal se drobné blondýnky.
„V pondělí a úterý má nahlášenou dovolenou, přijít má zítra,“ odpověděla, „já ho taky potřebuji. Telefon nebere.“
„Sakra, kde může bejt,“ hartusil Pýcha. Mávl na pozdrav a vyšel ven. „Takže za direktorem,“ ušklíbl se a zamířil na konec chodby.
„No, nějak to vyřešíme,“ řekl ředitel Karel Staffel, když si vyslechl, co nastalo za problém. „Ostatní mlejny jsou v pořádku?“
„V rámci možností ano,“ oddychl si Pýcha. Čekal, že to bude horší. „Materiálu máme v točírně na tejden, dnes v poledne budeme vypouštět mlejn s hmotou, která okamžitě půjde do kalolisů, a samozřejmě prázdný ihned navezeme. Dva mlejny melou glazuru, takže by žádné problémy s výrobou nastat neměly.“
„Tak to uděláme takhle,“ rozhodl ředitel, „v tom bubnu jsou všechny suroviny?“
„Kromě vody.“
„Tak to je OK, voda by nám to drobet zkomplikovala. Buben dneska vyprázdněte a zítra by mohla nastoupit údržba. Jeden den nás nezabije. Pokud by, Milane, nastaly jakékoli problémy, tak mě informujte.“
Spokojený cechmistr se okamžitě vydal za Florenzem a Křapíkem a nařídil jim, aby buben vysypali. Pokud to nestihnou do konce směny, budou muset zůstat. Uklidnil je slibem, že dostanou vyšší prémie, a pak odešel řešit další problémy, které nastaly nahoře u komorových pecí.
„Ctirade,“ houkl na mě Roman, „nemohl bys dojít do přípravny? Potřebuju asi dva litry glazury.“
Samozřejmě jsem mu rád vyhověl, alespoň si protáhnu záda. Popadl jsem umělohmotný kyblík a zamířil do haly, ve které se porcelánová hmota i glazura mlela v bubnových mlýnech.
Vešel jsem dovnitř, vyhnul se kaluži rozlité hmoty a ze zásobníku jsem natočil půl kýble, to by Romanovi mohlo stačit. Pak jsem si vzpomněl, že mě včera kamarád Richard Hrabě poprosil, jestli bych mu mohl přinést pár pazourků.
Richard se totiž zabývá sběrem a zpracováním polodrahokamů, které sbírá u nás v Krušných horách, a pazourky, které slouží k mletí porcelánové hmoty, po rozříznutí a vyleštění využívá k výrobě šperků.
Pokud si vzpomínám, valouny, které se vozí až od Baltského moře, se v pravěku používaly k výrobě různých nástrojů. Musela to být opravdu dřina, pomocí primitivních nástrojů vyrobit břity, ze kterých se vyráběly nože a sekery nebo se upevnily do klacků, čímž vznikly oštěpy, s nimiž pravěcí lovci lovili drobnou zvěř. Podle archeologických nálezů si ale zřejmě troufli i na medvědy nebo mamuty. Já žít v té době, asi bych brzy umřel hlady. Spíše bych byl zalezlý někde v jeskyni a maloval hlinkou na zdi pravěká zvířata. Na to bych si troufl.
Ale dost mudrování, z kovových kontejnerů jsem vybral tři valouny a ještě si zašel za dvojicí pracovníků, kteří v potu tváře ručně přetáčeli několikatunový buben tak, aby se násypný otvor dostal nad připravený vozík. Nadávali u toho jak špačci a já jsem se jim ani trochu nedivil. I přes respirátory, které měli nasazené kvůli prašnosti,
jsem slyšel velmi hrubé nadávky. Český jazyk jich má opravdu dost.
Směs kaolinu, křemene a živce spolu s metráky mlecích pazourků se sypala z otvoru a vozík se začal plnit.
„Kurva,“ vyjekl jeden z mužů, „co to bylo?!“
Přišel jsem blíž, ale nic jsem neviděl. Lavina suché hmoty se nezadržitelně valila z bubnu. Muž, který před chvílí vykřikl, pomocí pro mě neznámého mechanismu pootočil bubnem a otvor se zvedl asi o půl metru. Lavina směsi se zastavila.
Muž si sundal respirátor a stejně tak jeho kolega. „Podej mi lopatu,“ řekl směrem ke mně.
Otočil jsem se, ale za mnou nikdo nestál. „To jako já?“ zeptal jsem se zbytečně.
„Kdo asi,“ křikl, „nečum a podej mi ji, máš ji vedle nohy.“
Samozřejmě jsem mu vyhověl. Popadl ji a začal se s ní šťourat v hromadě.
„Ty vole,“ vyjekl podruhé.
Na lopatě ležela lidská paže.
Pak začal zvracet. Po několika vteřinách ho napodobil i jeho kolega.
„Klídek, co?“ Tvář kapitána Petra Beránka zářila jak měsíc v úplňku. V kanceláři klášterecké policie panovala výborná nálada. Beránek uždiboval z táfličky hořké čokolády, ta prý je zdravá, kapitán Jaroslav Vrána luštil křížovku a strážmistr Dlouhý se jako obvykle šťoural v nějakém
elektrospotřebiči. Pouze strážmistryně Veronika Bělunková, sedící ve vedlejší místnosti, přepisovala na počítači nějaká lejstra, třebaže jí Beránek navrhl, ať se na to vyflákne, času mají dost. Veronika odmítla, stejně by to později zbylo na ni.
„Šárce jsem volal, že už dneska chodit nemusí,“ řekl Vrána, aniž zvedl oči od křížovky, „bude toho mít po prohlídce dost.“
„Taky si myslím,“ ozvalo se z vedlejší místnosti, „já to prodělala minulej tejden.“
Třebaže na mamograf chodí spíše starší ročníky, Veronika patřila mezi rizikové případy, takže chodila každé dva roky.
„Měli byste si to taky zkusit,“ pokračovala, „abyste poznali, co to vobnáší.“
„A s čímpak asi,“ namítl Vrána, který křížovku odložil, „prsa nemáme.“
„Jsou i případy, kdy se rakovina prsu objeví u mužů.“
„Hele, nestraš,“ připojil se Dlouhý.
„Heleďte,“ zašklebil se Beránek, „změňte téma. Rakovina, brr, to radši nějakej mord.“
Mobil na jeho stole zacvrlikal.
„A, Picasso se hlásí,“ zavrčel, „co asi bude chtít? Možná, že nás zve na večeři. Tak co se děje?“ zeptal se, když se Ctirad ohlásil.
„Konstáble, jsem právě v porcelánce…“
„No to je dost, že jste se zapojil do pracovního procesu,“ přerušil ho Beránek, „nahotinky už nikdo nekupuje, že?“
„Nechte si těch žertíků,“ ozvalo se z mobilu, „ono vás to přejde, až se dozvíte, proč volám.“
Beránek začal podle Ctiradova hlasu tušit nějaký problém.
„Tak povídejte a rychle, máme tu práci.“
„Nějak jsem se nachomejtl k tomu, když dva maníci vysypávali mlejn.“
„Tak moment, říkal jste, že jste v porcelánce, ne ve mlejně.“
„To zjistíte, až přijedete. Zkrátka a dobře, najednou z toho mlejna vypadla ruka. Lidská. Levá.“
Jelikož měl Petr nastaven mobil na hlasitý odposlech, celé osazenstvo v kanceláři ztichlo.
„Děláte si srandu!“
„Bohužel, nedělám, tak asi budete muset přijet, já to tady zatím pohlídám a… sakra, mám dojem, že mi odchází bater…“
Pravděpodobně došla.
„Myslím si, že si srandu nedělá,“ prohlásil Vrána a vstal ze židle, „zavoláme techniky a doktora?“
„Jestli to bude zbytečnej výjezd, tak ho nechám zavřít,“ přikývl Petr a jal se volat. „Kdyby něco,“ informoval strážmistra Dlouhého, „jsme v porcelánce.“
Před závod dorazili za deset minut. Technici s policejním lékařem vyjížděli z Chomutova, takže jim to bude ještě nějaký čas trvat. Požádali proto vrátnou, aby je poslala za nimi, až se dostaví.
„Trefíte tam?“ zeptala se a vzápětí jim vysvětlila, jak se do přípravny dostanou. „Ředitel už o tom ví a čeká tam na vás.“
Zabloudit nemohli, když otevřeli velká plechová vrata, objevila se před nimi dlouhá chodba a na jejím konci tři postavy.
Už z dálky zaslechli vzrušený hovor.
„Staffel,“ představil se vysoký muž, když Petr s Jaroslavem dorazili, „ředitel. To je teda průšvih.“
„Kapitáni Beránek a Vrána,“ oba ukázali odznaky.
„To je Milan Pýcha, cechmistr, a předsedkyně odborů, paní Václava Lišková,“ představil ředitel muže a ženu.
„Já to nechápu,“ kroutil hlavou, „jak se tohle mohlo stát.“
„Nebojte, my to vyšetříme,“ ozvalo se zevnitř a vzápětí se ve vratech objevil Ctirad Karafiát.
Petr Beránek po něm loupl očima, ale raději jeho poznámku nekomentoval.
„Budete nás potřebovat?“ zeptal se ředitel.
„Teď určitě ne,“ odpověděl Beránek, „samozřejmě se uvidíme. Později.“
Jak předsedkyně odborů, tak ředitel se kvapně vzdálili. Ředitel se, jen co vyšli z haly, spojil s generálním ředitelem a jal se ho informovat, co za průser se tady stalo. Předsedkyně odborů si nadávala, proč tuto funkci brala, jednak kvůli tomu, že ať dělala, co mohla, spoustě lidí byla trnem v oku, a teď ještě tohle. Mrtvolu ještě nikdy neřešila.
Zůstal pouze cechmistr Pýcha, který oba kriminalisty zavedl na místo, kde stál naplněný vozík, a pak se raději vytratil. Ctirad lelkoval poblíž a špicoval uši.
„To je kdo?“ Vrána ukázal na dva muže sedící na kovové lavičce.
„Ti našli tu ruku,“ vysvětlil přítomnost mužů Ctirad a přistoupil k Beránkovi, který ukázal prstem na prostor před kovovým monstrem.
„A tohle je co?“
Bubnový mlýn ohraničoval natažený provázek.
„Zajistil jsem místo činu,“ hlásil důležitě Ctirad, „aby se nezničily případné stopy.“
Petr Beránek zvedl oči ke stropu, cosi zamumlal, provázek jedním rázným švihem ruky přerval a zamířil k vozíku. „Vy tu zůstaňte,“ nakázal Ctiradovi, který se za ním hrnul.
Ten se, nechtě, zastavil a pozoroval kriminalisty, skloněné nad vozíkem.
Na hromadě bílé, sypké hmoty ležela lopata a vedle ní uříznutá, či spíše upižlaná levá ruka. Pro začátek jim to stačilo.
„Počkáme raději na techniky,“ usoudil Petr a s Jaroslavem přešli k dvojici mužů. Jejich tváře měly stejnou barvu jako bělostný kaolin v obrovském žoku vedle nich.
Představili se.
„Já jsem Křapík a tohle je Florenz,“ řekl ten starší roztřeseným hlasem, „na to teda do smrti nezapomenu.“
„Budete schopni výpovědi?“ zeptal se Beránek při pohledu na jejich sinalé tváře.
„No, už je to lepší,“ přikývl Křapík.
„Vy jste tedy byli při tom, když z té mašiny vypadla ruka.“
„Jo, bohužel.“
„Víte co?“ řekl Beránek. „Řekněte nám to od začátku.“
Křapík se podíval na Florenze a ten přikývl.
„Přišli jsme jako každej den do práce na šestou. Sakra,“ postavil se, „musíme vypnout tamten mlejn,“ ukázal doprava, kde se otáčelo další kovové monstrum, „můžeme?“
„Já tam skočím,“ nabídl se Florenz a podíval se na Beránka. Ten souhlasil, Florenz přeběhl k bubnu, namačkal něco na panelu a stroj se za okamžik zastavil. Pak se vrátil nazpátek.
„Budete nás vyslýchat dlouho?“ zeptal se Křapík, „musíme ho ještě dnes vypustit.“
„Nemějte obavy,“ uklidnil ho Beránek. „Pokračujte.“
„Takže jsme přišli a čekali na údržbáře. Čekala nás generálka právě tý mašiny, z který tohle vypadlo.“
„Moment,“ skočil mu do řeči Vrána, „říkáte generálka? To snad musel být ten mlýn prázdný, nebo ne?“
„No právě,“ Křapík se podrbal na hlavě, „to je ten problém. Včera byl až na koule prázdnej a dneska, když kluci přišli, jsme zjistili, že do něj někdo nasypal tuny materiálu.“
„Kdo to byl, víte?“
„Prej Velichovský. Inženýr.“
Beránek si jméno zapsal do černého bloku.
„Když jsme tedy zjistili, že je buben plnej, chtěli jsme zavolat cechmistra Pýchu, co jako máme dělat, ale než jsme to stačili udělat, přišel sám. Prej potkal údržbáře a ti mu to vyžvanili. Nejdřív nás seřval, ale my mu vysvětlili,
že za nic nemůžeme, tak řekl, ať počkáme, že se domluví s direktorem. Za půl hodiny se vrátil s tím, že máme buben vyprázdnit a oprava se o jeden den posune. Naštěstí nebyla v bubnu voda, to by trvalo dýl, takhle se všechno vysype a může se buben vodevřít. Takže jsme přistavili vozejky, ručně votočili buben a materiál se začal sypat. No, a pak se vobjevilo tamto. To je všechno, co vám můžeme říct.“
„Kolik toho v bubnu ještě je?“ zeptal se Vrána.
„Normálně tři tuny surovin, který se melou, pak tři tuny šutrů, vody se tam dává něco přes dva kubíky, ale ta tam, jak jsem říkal, není, takže takovejch pět šest vozejků tam ještě bude.“
„Dobře,“ řekl Beránek, „až se dostaví technici a prohlídnou to tady, budeme potřebovat, abyste veškerý obsah bubnu dostali ven.“
„Ježíšikriste,“ vykřikl Florenz, „co když tam ještě něco bude, to se zase poblejeme.“
„Nebojte,“ chlácholil ho Beránek, „my tu budeme s vámi.“
„Tak to jste nás uklidnili,“ prohlásil Křapík lakonicky.
Moc se mi z přípravny nechtělo, byl jsem zvědavý, jak bude šetření pokračovat, ale Petr určitě bude vartovat a já bych neměl šanci. Trochu jsem pookřál, když jsem u dveří do modelovny potkal skupinku policejních techniků a lékaře, kterého jsem znal. Pozdravil a zeptal se, kde je Beránek. Nabídl jsem se, že je tam zavedu, ale Petr, jako
by to tušil, na ně z vrat zamával a křikl, ať se mě neopovažují přibrat.
Doktor pozvedl svůj klobouček a omluvně pokrčil rameny, tak jsem se rozloučil a odebral se do modelovny, kde už na mě netrpělivě čekal Roman.
„Člověče, kde se couráš,“ okomentoval můj pozdní příchod.
„Buď rád, žes tam nebyl se mnou.“ Začal jsem mu líčit, co se v přípravně stalo.
„Tak to je teda síla,“ prohlásil, když jsem skončil, a pak dodal: „Už se tu točil film Holky z porcelánu a teď by se mohlo natočit pokračování, třeba Chlap v porcelánu, co ty na to? Ty bys v tom třeba mohl hrát, ve filmovým průmyslu jsi jako doma.“ Tím asi narážel na pár rozhovorů, které jsem bohužel poskytl místní televizi.
„Ani mi je nepřipomínej,“ řekl jsem kysele. Sice se rozhovory sestříhaly, upravily, ale stejně jsem si při jejich zhlížení připadal jak totální blb.
Vtom mi zazvonil telefon.
Šárka.
„Tak jak jsi dopadla?“ zeptal jsem se.
„V pořádku,“ ozvala se vesele, „zase za dva roky. Hele, Ctirade, Petr mi nebere mobil, jsi ještě v porcelánce?“
„Hm.“
„Co se tam, prosím tě, stalo? Vrátila jsem se na oddělení a Veronika mi sdělila, že mají kluci výjezd.“
„Z bubnu vypadla ruka, lidská,“ to přídavné jméno asi bylo zbytečné.
„Z jakýho bubnu?“
„To je na dlouho, rád bych ti to vysvětlil, ale Petr mě vyhodil.“
„Tys tam zase byl?“
„No jo.“
„Tak já přijedu.“ A zavěsila.
„Hele, Romane,“ usoudil jsem, „dneska na to kašlu, jdu na vrátnici, počkám na Šárku.“ A hned jsem vyrazil.
Asi byly železniční závory nahoře, dostavila se do pěti minut. Prokázala se průkazem a já ji odvedl k vratům do přípravny hmot. Petr ji zpozoroval, zamával na ni rukou a tou samou ukázal na mě a rezolutně mě odpálkoval.
„To je příšerný,“ zhrozila se Šárka, když uviděla na igelitu rozprostřeném na podlaze části lidského těla. Navlékla si rukavice a připojila se k Petrovi a Jaroslavovi, kteří stáli vedle kovového monstra. Policejní technici museli zastoupit oba pracovníky, kteří po vypadnutí druhé ruky z výsypného otvoru odmítli stroj dále obsluhovat. Ti teď seděli opodál a barva jejich tváří byla stejná jako na začátku.
Petr Šárku mezitím seznamoval s dosavadním vývojem situace.
„Tak nám chybí ještě hlava,“ zavolal na ně lékař, který na igelit položil pravou nohu.
Jeden z techniků ručně otočil bubnem tak, aby se hmota přestala z otvoru sypat, zatímco druhý odvezl plný kontejner a zaparkoval jej u čtyř zaplněných.
„Počítám, že to bude poslední,“ zavolal na něj bledý Křapík, když technik začal tlačit další prázdný.
„Díky,“ ozvalo se skrz respirátor, který si kvůli velké prašnosti on i jeho kolega nasadili.
Ten si vylezl na kovové štafle, rozsvítil velkou baterku a posvítil si dovnitř bubnu. „Opravdu už tam toho moc nezbejvá,“ prohlásil, slezl ze štaflí a začal s bubnem manipulovat. Konečně se do kontejneru začala opět valit sypká hmota spolu s mlecími pazourky. „A máme ho kompletního,“ zajásal, když se v otvoru objevila hlava. Zachytil ji a podal doktorovi, který ji položil na igelit. „Máme pokračovat?“ zeptal se technik Beránka.
„Jo, vysypte to všechno, třeba se ještě něco objeví.“
Poslední kontejner se už celý nenaplnil. Hmota se konečně přestala sypat, přesto si ještě posvítili dovnitř a až pak byli spokojeni.
„Kdy budete buben rozebírat?“ zeptal se Vrána Křapíka.
„To my neděláme, opravy má na starosti údržba,“ odpověděl, „proč se ptáte?“
„Až se do toho pustí, musí u toho být někdo od nás, to pro případ, že by se ještě něco našlo.“
„To si musíte domluvit s mistrem, mám mu brnknout?“
„To by bylo fajn.“
„Za chvíli je tady,“ oznámil Křapík, když domluvil. „A co my? Budete nás ještě potřebovat? Musíme vypustit buben s glazurou.“
„Klidně si běžte dělat svou práci, ale nejprve vám musí technik sejmout otisky prstů,“ řekl Beránek, „kdybychom později něco potřebovali, najdeme si vás.“
Křapík s Florenzem následovali technika a se zájmem pozorovali, jak si rozbaluje nádobíčko na snímání otisků prstů.
„Pude to potom dolů?“ zeptal se Florenz, když přitiskl prsty na folii.
„Bez obav.“
Všichni tři kriminalisté se vrátili k lékaři, který mezitím na igelitu skládal všechny části nahého, mužského těla. Případný nezainteresovaný divák by si mohl myslet, že před ním leží části mramorové sochy.
„Tak, co nám povíte?“ zeptal se Beránek, když se lékař po chvíli s hekáním napřímil.
„Moc vám toho teď neřeknu, s tělem v kaolinu jsem se ještě nesetkal. Muž, ale to sami vidíte, docela malého vzrůstu, víc než sto šedesát centimetrů mít nebude. To rozřezání těla je tedy řezničina. Vypadá to na pilku a nějaký sekáček nebo nůž.“
„Doba úmrtí?“
„Dvacet čtyři hodin, plus minus.“
„Příčina smrti?“
„Vidíte přece, v jakém je stavu,“ zavrtěl doktor hlavou. „Až ho dostanu na stůl a omeju, budu vědět víc. Čím dříve ho odvezete, tím rychleji se to dozvíte. Já jsem tady skončil.“
„Prý mě potřebujete.“ Dostavil se cechmistr Pýcha. „A do prdele,“ zaklel, když si všiml těla na igelitu, které doktor nestačil přikrýt. Obrátil se a mumlal něco v tom smyslu, že tohle tedy nemá zapotřebí.
„Pane Pýcha,“ oslovil ho Beránek, „potřebujeme být u toho, až budete provádět opravu. Kdy to bude?“