Boží potměšilost

Zdeněk Řehák Boží potměšilost Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz © Zdeněk Řehák, 2023 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 Vydání první ISBN 978-80-279-0485-3

Zdeněk Řehák ZDENĚK ZDENĚK ŘEHÁK ŘEHÁK

BOŽÍ POTMĚŠILOST

Všechny postavy a události v této knize jsou smyšlené.

Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.

1 „Takže Peštál má novou audinu, Růži? A dnes s ní nepřijel a nechal ji v garáži? Určitě? A jaký má to auto číslo, nevíte? Tak mi ho napište tady na papírek, Růži,“ říká doktor Jon a bere telefon. Sestra píše číslo a směje se.

Tuší čertovinu, natolik svého zaměstnavatele zná. „Dobrý den, tady nadporučík Hruška, policie, dopravní inspektorát. Je tam, prosím, pan magistr Peštál?“ „Ano, je. Chcete ho k telefonu? Hned vám ho zavolám… Pane magistřééé! Telefóóón! Policiééé!“ křičí Votavová a hlas má jako řezanku.

V lékárně hlahol, šoupání nohou, cinkot skla a rady, které udílí Magda nějakému pacientovi. Ječí u toho jako siréna. Těžko se dá z toho usuzovat, je-li pacient hluchý nebo ne, Magda řve za všech okolností stejně.

Ve sluchátku to lehce zarachotí. „Peštál.“ „Pan magistr Peštál?“ ptá se Jon. Tiskne si přitom palcem a ukazovákem nos a mění hlas. „Ano. U telefonu.“ „Nadporučík Hruška, dopravní inspektorát Policie České republiky. Dobrý den, pane magistře. Jste vlastníkem vozu značky Audi, státní poznávací značky, okamžik, prosím,“ říká Jon a čte z papírku, který mu přes stůl podává sestra Růžena, „HOP 97-54?“ „Ano. Copak jsem provedl?“ ptá se Peštál, v hlase obavy. „Vy nic. Ale našli jsme vaše auto havarované u Řečické silnice. Čelní náraz do kanalizačních rour.“ 5

„Cože?!“ „Pak otočka a boční náraz do kanalizačních rour,“ vylepšuje tragédii doktor Jon. Do prdele, ženský! Prej mám rozbitý auto! křičí Peštál mimo sluchátko a prsty na mluvítku netěsní. „No jo, ale to auto jsem včera umejval!“ říká pak do telefonu nelogicky. „Na tom vraku to bohužel není vidět,“ odpovídá nadporučík Hruška alias doktor Jon a stěží přemáhá nával smíchu. Sestra Růžena se řehtá bez zábran. Udělá na ni gesto, aby zmlkla. Efekt to nemá žádný. „Vrak?!“ zařve magistr do telefonu a chybí v tom jenom kapky potu. „Ale vždyť jsem ho včera vlastnoručně zamykal do garáže! Na dva západy! A klíče mám… klíče mám…,“ zaštěrchá s nimi u sluchátka, „klíče mám tady v ruce, vzácný pane nadporučíku! Jaké barvy vlastně bylo to auto?“ „Okamžik, moment, nakouknu do zprávy.“ Jon přikrývá dlaní sluchátko a kýve na řehonící se Růženu. Ta chce něco říct, ale momentálně se kvůli záchvatu smíchu nemůže vymáčknout. „Barva auta, Růži. Rychle.“ „Če… če… če… če…,“ dusí se Růžena a hrozí, že jí to zůstane. „Černá,“ říká Jon zkusmo. „A co bylo na předním skle?“ pokračuje ve výslechu Peštál a hlas se mu chvěje jak jazýček v klarinetu. „Co bylo na předním skle?“ opakuje nahlas Jon a dívá se na sestru. „Zele… nej… ze… le… nej…,“ kokrhá Růžena zpod stolu. „Moment, pane magistře. Tady stojí zelený, na předním skle zelený… promiňte, nemohu to přečíst.“ 6

„Ano. Mám tam zelený pruh proti oslnění. Těbůh.“ V lékárně ustává veškerá činnost, dokonce i laborantka Magda zmlkla. „Ale co ty klíčky?“ chytá se Peštál poslední možnosti a štěrchá svazkem u sluchátka jako Ježíšek. „Co ty klíčky?

Aha? Jak se mohlo auto ztratit ze zamčený garáže? To mi vysvětlete!“ „No to jsem vám ještě nestačil sdělit. Do vaší garáže a též několika sousedních bylo provedeno vloupání násilím, a dokonce v jedné z nich, tuším, že to nebyla vaše, došlo k požáru.“ „Panenko skákavá!“ „Neznámí pachatelé, ale jsme jim na stopě. Buďte bez obav. A nyní. Za chvíli pojedu na místo činu. Mám se pro vás stavit, pane magistře, nebo si tam zajdete sám?“ „Zastavte se, zastavte se! Už se oblékám!“ „Okam… žik.“ Představa magistra farmacie Franty Peštála, jak stojí brunátný u táry, žíly na čele naběhlé, kolem něj jak hejno slepic kvokající ženský personál, napíná Jonovi bránici k prasknutí. „Haló! HALÓ! Pane nadporučíku!“ Konečně se Jon vzmuží. „Rozumím. Ano. Jistě… dobře, strážmistře, podívám se na to,“ říká mimo telefon. „Haló, pane magistře, jste tam ještě?“ „ANO!!!“ „Tak se tedy nemohu, bohužel, zastavit. Leda tak asi za hodinu. Mí hoši z přepadový služby mi právě nahlásili vyloupení cigaretového kiosku u autobusového nádraží.

Takže bohužel, kiosek má přednost. Počkáte na mě, nebo se k místu havárie dostavíte sám?“ „Je to kousek, skáknu si tam sám!“ 7

„Dobrá. Stavím se pak v lékárně a sepíšeme protokol.

Konec.“ Sestra Růžena dutě kokrhá odkudsi z podzemí. Dočista si tam vykutala jamku. „Vsadím se, že mi za chvíli zavolá a bude chtít, abych ho tam zavezl,“ hádá Jon dosti přesně.

Telefon zvoní vzápětí. Peštálův nářek zkroutí telefonní šňůru. Jon ho trpělivě vyslechne. „Víš, že bych pro tebe udělal cokoli, Fanouši, to proto, že tě mám rád, jsi kamarád, a navíc taky hraješ v pimprlatech, ale teď fakt nemůžu. Nejdřív tak za třicet, spíš čtyřicet minut. Rád bych. Nepočkáš. Ano. Chápu. Je to tragédie a někteří lidé jsou hajzli. Držím ti palce.“ Jon pokládá telefon a zadívá se z okna. Ze svého místa u stolu vidí pohodlně na vchod do lékárny. „No, Růži. Pobavili jsme se, tak zase s chutí do práce,“ uzavírá doktor Jon, obvodní lékař zdravotního střediska městyse. Uslzená sestra se konečně staví na nohy a jde se upravit k zrcadlu. „Chudák magistr. Vy jste mu zase dal, pane doktore,“ naříká ještě Růženka a otírá si oči. „Dal. Ale člověk se má aspoň jednou denně zasmát nebo polekat. Jinak ten den žil zbytečně. Nehledě k tomu, že to nebylo jenom tak. Před čtrnácti dny si v neděli přišel náš pan magistr spolu s advokátem Krejčím vypůjčit ke mně brusle,“ říká Jon. „No a co je na tom špatného?“ „Kolik znáte lidí, kteří chodí bruslit v létě, v neděli, v pět ráno, Růženko? Šli, pacholci, na ryby a přišlo jim úžasně vtipné mě vzbudit.“ Telefon opět zvoní. Jon ho zvedá. „Zach!“ huláká do telefonu primář chirurgického oddělení městské nemocnice, jinak principál pimprlo8

vého divadélka Medikus. Jeho hlas je úměrný jeho dvoumetrovému zjevu. „Poslyš, Jon, co to tam sakra vyvádíš! Už půl hodiny se ti nemůžu dovolat! Dnes v šest jako obvykle! A ve středu večer je přehrávka! Účast povinná! Volám ti to zavčas, aby ses zase nevymlouval, žes o tom nevěděl!“ Jon dává v sebeobraně sluchátko půl metru od ucha a vyčkává, až se Zach vymluví. „Od zítřka mám dovolenou, principále. Dnes můžu fakt jen tak na hodinku. Ve středu to za mě vezme Peštál.

Zrovna jsem s ním o tom telefonoval.“ „Krucifix! Ten huhňa! Takže nás necháváš ve štychu!

Nemůžeš to odložit, sakra?!“ „Nemůžu. Mám zaplacený zájezd a zítra odjíždím do Chorvatska.“ „Vymlouváš se jako dycky! Né abys tam chytil covid, to bys mě naštval. A nezapomeň přijít na zkoušku hned, jak se vrátíš! Tak ahoj!“ zařve primář Zach a zavěsí.

Z čekárny se ozývá zakašlání. Sestra otevírá dveře a vrací se s hrstičkou kartiček pojišťoven. „Pane doktore, my zase zastupujeme doktora Richtera? Je tam od něj pět pacientů.“ „Jak víte, exmanželka mu dělá problémy. Ona dobře ví, že má mít dnes odpolední ordinaci, ovšem kluka mu půjčí právě jen a pouze dnes. Takže mu pomůžeme a uděláme to, Růži.“ Ve chvíli, kdy do ordinace vstupuje první pacient, se venku rozlétnou dveře lékárny. Z nich vybíhá magistr Peštál. Má na sobě slušivou modrou šusťákovou bundičku, to aby ho náhodou neofouklo, a na nohách sportovní boty značky Adidas, to aby se mu lépe běželo. Svižným krokem vyráží ulicí směrem k místu ohlášené tragédie.

9

2 Změnila vizitku na dveřích. Už ne MUDr. Petr Richter, ale jen Bc. Richterová Věra. Jeho jméno přelepila páskou. Než ji poznal, preferoval u žen ňadra. Jejich velikost a tvar. Čím větší, tím lepší. Ona měla prsa malá. Něco mezi ničím a něčím v náznacích. Skoro samotné bradavky. Rozhodly oči. Jon tehdy řekl, že je má holubičí. Uhranula ho těma holubičíma očima. Teď ho jimi lhostejně přehlíží, asi tak jak kontejner na odpadky. Jen přeliv vlasů na slámově rezavou barvu vnáší prvek oživení a novoty.

Ani čtrnáctidenní pobyt v Rakouských Alpách jí nevykreslil úsměv do tváře. Spíš naopak. „V pět,“ říká suše, postrčí Malého před sebe a hned za ním prudce zavře dveře.

Netroufl si na to cokoli říct.

Malej sedí na lavičce a kouká neutrálníma očima. Děti zapomínají rychle. „Namalovals mi něco, tatínku?“ „Slona, koníka a žirafu,“ říká a vytasí se s obrázky, které večer namaloval. Běhali na nich žirafy, sloni, vzpínali se koně, zápasili jeleni. Pracoval na nich skoro do půlnoci. Synek je prohlíží nanejvýš dvě minuty, pak je odkládá na lavici. „Kde je Superman, tatínku?“ V Americe, chlapče, napadlo ho. Když jsme ještě bydleli spolu, tak o Supermanovi nebyla nikdy řeč. Snažil se, aby mu četl Krtečka, pohádky Boženy Němcové, Erbena, Ondřeje Sekoru. Jsme Češi, synku, máme dost svých 10

krásných a hlavně něžných postav a příběhů bez násilí.

Připomíná mu to, Malej na to neříká nic. „Obuj mi boty, tatínku,“ přikazuje a nastrkuje nožku.

Kouzelné slovíčko jako vždy po delší odluce zapomíná.

Kouzelné slovíčko. Dřív obvykle stačilo stočit dlaň do kornoutu a nastrčit ji k uchu. Teď na to Richter nemá zrovna chuť. Natolik vnikl do taktizování, že se nic nesnaží lámat přes koleno.

Sestupují po schodech zvolna do přízemí. Ticho ruší jen ten malý skřítek. Drápe čímsi do stěn. Ani teď ho za to neokřikuje. „Přepral by bizon slona, tatínku?“ „Ne, Jiříčku. Bizon by prohrál.“ Otázka padla v intonaci, jako když se dospělí ptají mezi sebou: Tak jak jde život, Venco? Co nového? Otázka pro formu, duch je jinde. Dnes to bude trvat opravdu déle. Práh venkovních dveří trčí vtipně asi dva centimetry nad podlahu. Samozřejmě o něj zakopl. „To nic, to nic,“ říká si sám sobě chlácholivě a otírá si zarudlé dlaněčky o kalhotky.

TO NIC. To jsou její slova. Slova jako žula. Tak jako ona sama.

Jako celá její rodina. Bez tvrdosti nejsou peníze. A peníze jsou vždy a všude na prvním místě. „To nic,“ opakuje po něm a zkouší nasát sílu z té věty.

Moc se to tedy nedaří.

Venku pracují malí človíčkové na pískovišti. Soustředěně převáží tuny materiálu, staví hrady, které vzápětí boří, rakety a těžké bombardéry. Dělají to jako dospělí.

Stejně dobře. S tím rozdílem, že pracují všichni. „Podívej se, jak umím utíkat,“ oznamuje bez přípravy a rozbíhá se. Nožky trochu od sebe, kolínka pokrčená, ruce podél těla kmitají v nesouhlasu s cupitavým rytmem 11

dolních končetin. Ano. To má po mně. Ke sportu nic moc nadání.

Richter otevírá zadní dveře auta a prcek se vsouvá na sedadlo jak jezevčík do liščí nory. Na botě má přilepený papírek od karamelky. Richter mu ho odlepí a strčí do popelníku v palubní desce, obejde vůz, zabouchne dveře a sedá k volantu. Teprve teď z něj spadne napětí z nejistoty. Teprve teď uvěřil, že má syna, že si nebude muset napínat vnitřnosti bezmocným vztekem. Jenomže to dnes proběhlo nějak moc hladce. Žádné obstrukce, žádné pokyny a omezení. Něco tu nehraje. Ale co. „Mám doma tanka a transportéra. A Mirek mi ještě koupí brusle.“ „Dobře. Chceš čokoládu?“ „Jo, chci.“ Takže Mirek. Kdo a co je Mirek? Je to ten Mirek, kvůli kterému manželství skončilo, nebo nějaký další z řady jiných Mirků? Stáhlo se mu to v břiše. Pořád se s rozvodem úplně nevyrovnal. Ale po jednom roce bys už měl, chlapče. „Podíváme se na telátka, tatínku?“ navrhuje prcek. „Chceš se za nimi podívat?“ „Jo.“ „A co jim přineseš?“ „Trávu?“ „Správně. Trávu. Ale tu si natrháme až tam, aby nám neuvadla.“

12

3 Pan Molák, pacient doktora Richtera, vstupuje tiše jako myška a zůstává stát vprostřed ordinace. „Posaďte se, prosím,“ ukazuje Jon na židli vedle pracovního stolu. „Já bych… jaksi…,“ breptá pan Molák a kradmo se podívá na sestru Růženku, takže ta se chápavě vytrácí do přípravny, kde využívá času a vylévá do výlevky hrůzné pampeliškové víno paní Blatné. „Já jsem se seznámil s jednou paní,“ říká polohlasně pan Molák. „Ano.“ „Před měsícem. Teda vlastně až před týdnem, jako to.“ „Ano?“ „My jsme spolu jako to a dnes přes noc se mi udělalo něco na přirození,“ polyká pan Molák, oči navrch hlavy, a přechází do šepotu. Zbytečně. Sestra v přípravně slyší všechno. „Jestli se to domákne moje stará, tak je se mnou, pane doktore, ámen.“ „Tak to ukažte.“ Za ty roky praxe ho má pan Molák venku co by dup. „Při intimním styku, teda jako při souloži, si moje stará včera myslela, že mám strašnej orgasmus. Říkala, že jsem divokej, jenže já,“ ševelí pan Molák jak listy smuteční vrby, „jsem skuhral bolestma. A ráno jsem zpozoroval tohle. Ale jako sex, teda ten jsem měl jen s tou jednou paní. S žádnou jinou. Přísahám!“ zvedá pan Molák dva 13

prsty a s obnaženým přirozením zde stojí jak parodie sochy Svobody, jen ta pochodeň mu v ruce chybí. Jon potlačuje smích a pozorně si prohlíží postižené místo. „Můžete se obléct. Je to genitální opar.“ Molák se chvatně upravuje a nedůvěřivě kroutí hlavou. „Vopar, jo? Co mívám v zimě na pysku a teď ho mám pojednou tady?“ „Jestli ho měla ta paní, když se vám před týdnem věnovala, tak by to k vysvětlení možná stačilo. S nikým jiným jste se v posledním roce nekamarádil?“ Pan Molák se opět změnil v sochu Svobody, tentokrát mlčky. „Dobrá. Budete si to natírat touto mastí, dvakrát denně, a budete brát tyto léky. Styk s ochranou, protože jestli to přenesete na manželku, pokud se tak už nestalo, pak můžete mít výhledově oba problém více méně trvalý.

Ukažte to doktoru Richterovi tak za týden.“ Pan Molák přebírá recept a zůstává stát. „Ještě něco, prosím?“ „Pane doktore. Chtěl bych se přeregistrovat k vám.“ „Proč, pane Molák?“ Chviličku zvažuje, co řekne. „Pan doktor je poslední dobou strašně nepříjemnej.

Všichni to říkají.“ „Jenže my se s panem doktorem Richterem vzájemně zastupujeme o dovolených a nemoci. Ke komu byste šel v případě, že tady třeba nebudu a zastupovat mě bude právě doktor Richter?“ „Jel bych do města do nemocnice na pohotovost.“ „Dobrá. Rozmyslete si to ještě, a kdybyste názor nezměnil, stavíte se za čtrnáct dní na kontrolu a sestra vás potom zaregistruje.“ 14

Počká, až za panem Molákem zapadnou dveře do čekárny. „Kolikátá je to přeregistrace od doktora Richtera v tomhle měsíci, Růži?“ „Třetí. Za poslední půlrok je to asi dvacet lidí, pane doktore.“ „To není vůbec málo. Dobře, Růži. Jestli v čekárně nikoho nemáme, pojedeme se podívat na Peštála,“ říká Jon a pro jistotu otevírá dveře do čekárny. Zeje prázdnotou.

Zkontroluje čas na svých hodinkách. „Jestli ho chceme vidět v akci, tak sebou musíme hodit, Růži.“

15

4 „Je tady kaluž,“ oznamuje stručně a s dětskou zvídavostí vstupuje rovnou do jejího středu. Naštěstí tam není velká hloubka. Voda sahá zhruba do poloviny polobotek. „Jiříčku. Nechoď do kaluží, nebo nám maminka dá,“ říká Richter a je jasné, kdo že to dostane kartáč. Už teď v duchu slyší její komentář. „Natrháme jim trávu. Ty netrhej.“ „Já ti jen trošku pomůžu,“ zkouší se synovi vlichotit. „Tak jo.“ Shýbá se a drobnou pěstičku naplňuje zbytkem nedomrlé trávy. Ohnutá zádíčka v červené bundičce, drobný profil jemné tvářičky, tak podobné jeho vlastní, že když onehdy zamíchal své fotografie z dětských let s jeho, daly se od sebe rozeznat jen podle stáří papíru. Richter si dřepne vedle syna a taky uškubne několik hrstí. „Tak to stačí, tatínku. Jdeme za tím malým s bílou lysinkou,“ oznamuje synek, protože trhací činnost jej brzy přestává bavit.

Richter otevírá těžká vrata kravína a zevnitř na ně dýchne pach siláže. (Víš, jak se pozná siláž od hnoje? Ne? Směřuje-li oj vozu ke kravínu, je to siláž. Směřuje-li od kravína, je to hnůj, poučil ho nedávno Jon, když mu řekl, kam se synem chodí.)

Je to tu stejné jako posledně i předposledně, jenom mouchy a telata se vyměnily. Věčný koloběh života a smrti. Miliony, miliardy sametově hnědých očí, které nikdy 16

neprohlédnou ze své nevinnosti jen proto, aby se jiné oči mohly dívat. „Jdete se zase kouknout na telátka, pane doktore?“ „Dobrý den, paní Kroupová. To víte. Baví ho to.“ „Hahaha,“ směje se statná ošetřovatelka a mávne těžkými vidlemi. „Kša, bejčku. Uhni.“ Richter se dívá ze své výšky na syna, jak nastrkuje vlhkým a důvěřivým tlamkám telat svou zelenou hrstičku.

Přidřepne k němu. V okamžiku, kdy bledý a ohebný jazyk nejbližšího telátka zarejdí v těch pozdních pozdravech léta, rozzáří se prcek štěstím a chytá otce svou drobnou paží kolem krku. Ten se zachvěje a tiskne svou čerstvě oholenou tvář na jeho. Obě pokožky se spojí. Ta bezvousá neuhýbá.

Teprve teď jsou spolu.

Po čtrnácti dnech odloučení to trvalo skoro hodinu.

17

5 Po ulici kráčí svižným krokem magistr Peštál, lehká letní bundička za ním vlaje. V hlavě má strašlivý zmatek. Kanalizační roury našel hladce. Vrak auta nikoli. Ty roury ostatně nemohl při nejlepší vůli přehlédnout. Metr v průměru, solidně betonové, vzdorují na konstantním místě povětrnostním vlivům snad od Velkého a sametového listopadu. Obešel je kolem dokola, zpitoměle koukal dokonce i do nich. Zbytečně. Žádná stopa laku, skla či jiné části vozidla, nic, co by signalizovalo nedávno proběhlou dopravní tragédii. Panebože, ten svět je ale zkažený. „Možná ho už odtáhli, nebo se ten blbec spletl,“ vrčí magistr pro sebe, zatím beze stopy podezření. „Dobrý den, pane magistře, copak tady hledáte?“ zdraví uctivě stařenka Mráčková, co si před hodinou vyzvedávala v lékárně léky. „Všechny darebáky patří zavřít,“ hučí nepřítomně Peštál, zcela pohroužený do svého neštěstí, a babka zůstává zaraženě stát.

Na odstavném plácku zastavuje auto a magistr ve svém krajně rozrušeném stavu registruje známé, soucitné tváře. Rychle k nim. Lidské srdce plné bolu se musí někomu svěřit. Otevírá dveře u spolujezdce a žalostně vyhrkne: „Děcka, představte si, co se mně…!“ Teprve teď vidí Jona zakousnutého smíchy do volantu a svíjející se sestru Růženu. Kroutí se u podlahy jako úhoř a vyráží jakési dávivé skřeky.

18

„Teda, tohle byl ale blbej fór,“ říká Peštál a nemilosrdně se nacpe na zadní sedadlo mezi Jonovy krámy. „Růži, kouk-ně-te se na něj,“ řehtá se Jon celý brunátný a lapá po dechu. „Aby ses neposral,“ vrčí magistr v podstatě rád, že to takto dopadlo. „Zavez mě do lékárny, ty starej vole. A to si pamatuj, že tohle máš u mě. A až se to dá dohromady s tím, číms namíchl Krejčího, tak ti pak do smíchu už nebude.“ „Co jste, pane doktore, provedl panu advokátovi?“ ptá se uslzená Růžena Jona. „Zavolal jsem mu do poradny jako centrála Ó-tů a zeptal se jeho sekretářky, zda by nezměřila telefonní šňůru, protože v rámci výzkumu internetu děláme soupis délek telefonních šňůr v celé republice. Načež to přebral Krejčí a řekl mi, že na tak dětinskej fór by mi neskočil ani jeho školou povinnej syn Tomáš. Tak jsem zavolal k němu domů, vím, že má pořád pevnou linku, a zvedla to jeho žena Lena. A zase jí povídám: Dobrý den, tady centrála Ó-tů, děláme inventuru všech telefonních šňůr ve státě, potřebovali bychom vědět, jak dlouhou šňůru máte u vašeho domácího telefonu. No a Lena zavolala matku, ať donese metr, a pak se mě zeptala, jestli to má změřit, když je ta šňůra zkroucená, nebo jestli když je natažená. Zapomněl jsem už, kolik to bylo, ale zavolal jsem pak Krejčímu a sdělil jsem mu radostně obě míry,“ říká Jon. „A co na to pan doktor?“ chce vědět Růženka. „Mlčel dosti dlouho a pak prohlásil doslovně tohle: Pane bože, je to možný, že mám doma tak blbou ženskou?“ Směje se i Peštál. Když zastavují před lékárnou, už se nezlobí.

19

„Volal mi Zach. Dnes jsou pimprlata. Jdeš?“ ptá se Peštál. „Na hodinku. Zítra jedu na dovolenou.“ „Kampak?“ „Chorvatsko.“ „Chorvatsko? V týhle době? A co covid, vole.“ „Ten je tady taky. Já moře prostě potřebuju.“ „Ty se máš,“ vzdychá závistivě magistr Peštál. „Mám. A ty máš zase novou káru. Tak vylez a neotravuj, já mám ještě práci,“ říká Jon a Peštál mu za to píchá prstem do žeber.

20

6 Na parkovišti před bytovkou stojí černé bavorské SUV s mafiánskou značkou. Před bytem pár bot číslo deset.

Trpaslík by je rozhodně nenosil. Mirek bude asi korba.

Vždycky měla ráda velké a svalnaté chlapy. S Richterem to ovšem po téhle stránce moc nevytrhla. Posadí Malého na lavičku. Podívá se na hodinky. Ještě pět minut. Ještě chvilička štěstí, pak zase jen čekání a doufání, že to snad vyjde. Krejčí mu nabízel své advokátské služby, ale na soudní tahanice nemá Richter nervy. A navíc, s ní by nic po zlém nepořídil, názorně mu to párkrát během jejich manželství předvedla. V den rozvodu, kdy ještě neměl sbalené své věci a tajně doufal, že celý rozvod byl jakýsi absurdní omyl a že se nyní jejich vzájemný vztah třeba ještě nějak spraví, že třeba kvůli synovi začnou znovu, si ve tři ráno přivedla z vinárny cizího chlapa a před ním mu stáhla kalhoty, aby se podívala, jaké má slipy a co má v nich. Lidé se navzájem zabíjejí pro daleko menší věci. Richter si za půl hodiny po tomhle divadlu sbalil nejnutnější věci a ustlal si v ordinaci.

Ještě tři minuty spolu.

Malej se zjevně už ale nudí. Necítí tu vzácnost posledních okamžiků. Kopne cvičně do dveří a ty se otevírají téměř vzápětí. Musela za nimi stát. Richter se natahuje k synovým botám, ale ona ho prudce zvedá a bere do náruče. „Nenamáhej se, já už si ho vyzuju sama,“ říká ledově a couvá s ním do chodbičky bytu. Zevnitř je slyšet Mirkův mužný baryton.

21

„Nazdár, Supermane, tak ty ses nám vrátil! Mám pro tebe překvapení! Přivezl jsem ti ty slíbené kolečkové brusle!“ A následný nadšený jásot jediného syna tlumí přibouchnuté dveře. Pro Richtera je to sůl do dosud plně nezhojených ran.

22

7 Staženými žaluziemi prosvítá skomírající slunce. Na stole chladnou dva šálky kávy, které uvařila sestra Růženka, ještě než odešla domů. Jon si zamyšleně něco čmárá do kalendáře. „Přicházím o něj.“ „Přijdeš o něj stejně. Vyhledá tě až v dospělosti. Určitě bude chtít vidět tátu.“ Richter smutně přikyvuje. Tohle spolu probrali už mockrát. Uvidíš ho, až bude velký a bude mít svůj rozum, říká Jon. Samozřejmě že má pravdu. Proti ní nemá šanci. Ona je s ním denně. Stará se o něj, živí ho, ukládá k spánku i probouzí, ona je pro něj rozhodující element.

Ne on, který ho má na dvě hodiny v týdnu, nebo dokonce ani to ne. A pokud si teď pořídila vážnou známost, jako že na to Mirek vypadá, bude chtít biologického otce u syna vytěsnit, a naopak ze všech sil se snažit, aby se s novým partnerem co nejvíc sblížil. Bude chtít, aby mu říkal táto? Nebo strejdo? Nebo Mirku? Docela ta představa bolí. „Kdy jedeš?“ „Ráno. Odjezd asi v osm hodin z Brna.“ „Autobusem?“ „No jasně. Zájezd. Nemusíš řídit, nemusíš se starat, jestli máš benzin, jestli ti svítí světla, jestli jsi neudělal někde přestupek a co já vím co ještě. Dovezou tě tam a zpátky bez starosti.“ „Nemáš strach, že v autobuse něco chytíš, kaskadére?“ 23

„Mám. Seš už druhej, kdo mě straší. Jenže moře je pro mě klíčové. Nemůžu bez něj být. Nikde si tak neodpočinu jako v Chorvatsku. Plavání v teplém moři, vzduch jím provoněný, vlahé večery s dobrým vínem, cikády, noční procházky podél šumícího moře, noční světla promenád, diskošky, pohled na vnadná děvčata v šatech, ve dne v bikinách, některé i nahoře bez, to je to, co potřebuju k dovolené.“ „Jedeš se Sylvou?“ „Ne. Bohužel ne. Na poslední chvíli to zrušila.“ „Fakt?“ „Jo. Prostě to zase zrušila. Ztrátu jako obvykle zaplatí Jára. Samozřejmě o tom nebude vědět.“ „Láska proti prachům?“ „Tak nějak. To víš. Chorvatsko, nebo k narozeninám mini cooper. Vyber si.“ Chvíli oba mlčí. Jon vezme kalendář, něco do něj píše a pak ho podá kolegovi. „Tady ti půjčím svůj kalendář. Mám v něm napsaných pár návštěv, který by se měly udělat a kdy. Tady na téhle, co jsem teď připsal, mi obzvlášť záleží. Valášek v Raticích. Prosím tě. Mám ho napsaného vždycky dvakrát týdně. Jednou mu změříš tlak, podruhé píchneš starému pánovi bé dvanáctku, sedneš si pak v kuchyni, udělají ti dobrý kafe, pokecáš s mladým Valáškem a jeho ženou tak čtvrt hodinky a potom pojedeš dál. Uděláš to, prosím?“ „Dvakrát týdně?“ děsí se Richter. „Záleží mi na tom, Petře. Dvakrát týdně, zdržíš se tam a pokecáš. Záleží mi na tom ukrutně, je to moje srdeční záležitost. Jsou jako moje rodina. Stavíš se tam hned zítra.

Slib mi to.“ „Tak dobře,“ povzdechne Richter.

24

„Jo a odchází ti lidi. Zatím naštěstí jen ke mně. Za chvíli ale můžou utíkat ke konkurenci ve městě. Neměl bys tahat soukromí do práce.“ „Tobě se to řekne.“ „Jasně. Jenže s tím nic nenaděláš, takže to prostě nech plynout a přestaň se v tom hnípat, a hlavně si opakuj: Nemám tahat své soukromí do práce.“ Zazvoní telefon. Jon ho zvedá a chvíli poslouchá. „Ano. Sedí tady vedle mě, můj kolega… Ne, nemá prsa… né, nenosí kalhotky. Nejspíš trenky nebo slipy.

Jdeš na pimprlata? Tak potom? Jak to, že nevíš…? Tak ahoj.“ Jon chvíli zadumaně sedí. „Věra se s tebou rozvedla a snaží se ti co nejvíc ublížit, aby se tě zbavila. Sylva se zase rozvést nechce, protože by ublížila tomu svému moulovi a taky svým rodičům, kteří ho mají tolik rádi, že by rozchod nepřežili, též babičce, která je věřící a ti, jak známo, rozvody neuznávají. Tak co chceš. O ženských nevíme nic. Kdybych narazil na nějakou, která by ji ve mně dokázala vytěsnit, tak to se Sylvou okamžitě skončím.“ „To už říkáš třetí rok.“ Jon vzdychá. „Musel bys ji mít někdy v posteli, ty vole, pak bys pochopil. Je strašně neřestná a děsně mě vzrušuje. Nemůžu za to. Jak ji vidím, jsem v háji. Vyletí mi tlak, vyplaví se hormony, v palici prázdno. Jsem z ní úplně hotovej.

Prostě zblbnu. Nemůžu si pomoct. Ona to samozřejmě ví a baví ji to.“ Jon postaví hrnek na lednici. Cvičně ji otevře a zkontroluje obsah. „Já to s ní nějak dám, ale ty bys potřeboval konečně nějakou babu. Ta by tě z toho dostala.“ 25

„Kde ji chceš tady v tom zapadákově najít?“ „Jsou tady. Jen se musíš kolem sebe dívat. Pořádně se dívat, rozumíš? A vyber si nějakou mladou, kterou vyškolíš k obrazu svému. Máš vypito?“ Jon počká, až kolega dopije svou kávu, pak umyje a uklidí hrnky. „Tak se tady měj, jak chceš, dnes spěchám,“ říká Jon a plácne kolegu po rameni.

Richter se ještě vrací do své ordinace, dává Jonův kalendář vedle svého na stůl, a když vychází z budovy na parkoviště, stojí tam už jen jeho auto. Sedá do něj a tři minuty nato je z městečka venku. Silnici lemují jabloně obsypané plody a za nimi sklizená a zoraná pole. Asi po dvou kilometrech zastavuje na lesním odpočívadle, nebo přesněji u toho, co po kůrovcové kalamitě z lesa zbylo, snaží se nevidět pet láhve a odpadky poházené mezi stromy, snaží se potlačit nutkání všechno posbírat, jenže nutkání je silnější, a i když ví, že celou republiku uklidit nedokáže, vezme z kufru auta pár pracovních rukavic a černou bedýnku pro tenhle účel určenou a asi patnáct minut ty odpadky sbírá, přičemž pouští do etéru nepublikovatelná slova na adresu těch, co to zde vyházeli, plnou bedýnku vrací zpět do kufru, z něj vytahuje skládací rybářskou sedačku, skicák a černou tlustou tužku s hnědým progresem uvnitř a minutu poté rozkládá tu stoličku na okraji pole před prastarým uschlým dubem, který před lety zničili zemědělci tím, že k němu vylévali močůvku, a dává se soustředěně do kreslení. S každou čárou ho pokroucené větve prastarého stromu zvolna odnášejí do světů, kde vládne klid a mír a kde není na běžné starosti místo.

26

8 „Tak! Ticho! Ještě jednou sjedeme první scénu! Papoušek! Papoušek! Sylvo! Kde zase seš, ženská!“ řve primář Zach a nad paravánem se objevuje jeho ještě ne zcela hotový výrobek, půlmetrové holátko z pěnové gumy.

V tuhle chvíli papoušek, klidně ale i krokodýl. „Starej je dneska v ráži,“ šeptá magistr Peštál Jonovi. „Nerušit tady! Kecat si můžete doma! Jedem!“ huláká primář Zach a máchá scénářem. „Papoušek sedí na tý krychli a volá: Dobrrrý den! No ták! Papoušek!“ „Dobrrrý den, dobrrrý den! Ať žije náš krrrááál!“ krákorá magistr Peštál a Zach zvedá oči v sloup, takže na vteřinu vypadá jak svatý Sebastián. „Hrůza, Peštál! A vystrkujeme hlavu! Vystrkujeme papouchovi hlavu! Teď zleva přichází král Kubíček! No! Zleva král!“ „Dobrý den, milý ptáku,“ čte gynekolog Nedvěd alias král Kubíček eunušskou fistulí a děvčata se začínají řehtat. „Milý ptáku,“ opakuje Nedvěd potěšen výsledkem. „Jenom jednou milý ptáku! Ne dvakrát!“ vzteká se principál Zach. „S králem k paravánu! Široká gesta! Široká gesta! Do prdele! Maňasy se hrají širokými gesty, Maruno! Já se na to vyseru!“ Zach vyskakuje od režisérského stolku a jde ukázat sestře Marušce široká gesta krále Kubíčka. Maruška to po něm opakuje a praská jí halenka v podpaždí.

Peštál se začíná chichotat tenoučkým potlačovaným smíchem.

27

„No prosím, jak se nám mastičkář odvázal. Kristepane, co to s váma dneska je? Uděláme si pětiminutovou pauzu,“ říká Zach a vrací se k režisérskému stolku. „Kdo chce limonádu, navalí deset kaček, kdo chce pivo, dvacet, kafe je dnes zadarmo, donesli nám ho Jonovi pacienti.

Kafe uvaří Sylva, mně bez cukru.“ Soubor Medikus se rozhlučí jak úl, někteří jedinci se vytrácejí na toalety, závisláci jdou ven kouřit, pilňasi zkouší maňasy. Jon se nenápadně vloudí do kuchyňky, kde zdravotní sestra Sylva spravedlivě rozděluje pytlík jihlavanky do šálků. Má na sobě černou halenku s velkým výstřihem, v němž štědře nabízí k nahlédnutí svou bohatou výbavu. Jon k ní přistupuje a zezadu bere do dlaní oba mohutné a pevné prsy, přitahuje ji k sobě a líbá na krk. Sylva, v jedné ruce lžičku, v druhé pytlík s kávou, jakoby bezmocně a trpně to objetí i s polibkem přečká, ale pak se zavrtěním své pánve vymaňuje. Samozřejmě ví, co to s Jonem dělá. „Neblbni, někdo nás uvidí.“ „Nikdo tady není.“ „Ale může každou chvíli někdo přijít.“ „Vždyť to stejně každej ví, že spolu chodíme,“ namítá rozechvěle Jon. „No právě. Jen on by to jaksi zrovna zatím vědět nemusel. Za chvíli pro mě přijede, musím s ním na narozeniny jeho matky,“ usměje se a přitom se jí dělá důlek ve tváři.

Jon má co dělat, aby se na ni nevrhl a nestrhal z ní šaty. „Myslel jsem, že po pimprlatech přijedeš ke mně,“ vydechuje Jon zklamaně. „Dnes to fakt nejde.“ Do kuchyňky nakoukne sestra Maruška. „Jé, děcka, já jenom jestli je to kafe už uvařený?“ ptá se.

28

„Ještě nevře voda,“ odpovídá Sylva. „Tak pardon,“ říká Maruška a s vědoucím úsměvem zase mizí. V kuchyňce je šero a ticho, jen ze sálku sem tlumeně doléhají hlasy. „Víš, že zítra jedu na tu dovolenou, a víš, že jsem přijel jen kvůli tobě,“ řekne a zní to, jako když malému chlapci vezmou hračku. Má sám na sebe kvůli tomu zlost. „No ták, už se na mě nezlob. Koupí mi k narozeninám to auto, a navíc teď bych mu to vážně nemohla udělat. Už jsem ti to vysvětlila. Myslela jsem si, že jo, proto jsem ti to slíbila, ale pak jsem zjistila, že ne. Fakt se zatím nemůžu rozvádět. Jeho by kleplo a naši by to nedali. Ještě není vhodná doba, Kájo.“ Sylva odkládá nádobí, nakoukne do síňky, jestli tam někdo nešmíruje, a pak ho prudce obejme kolem krku a olízne mu jazykem tvář.

Má úžasně vlhká ústa. Tohle ona umí. Vydráždit. Jon cítí, jak se mu hrne krev do hlavy. A nejen tam.

Na plotně začíná v konvici vařit voda. Sylva s ní zalije kávu a v kuchyňce to zavoní.

Zvedne tác s hrnky. Mezi dveřmi se zastaví a ohlédne se. „Chceš ho vykouřit?“ Chvíli čeká. Jon se tváří, jako že zvažuje nabídku, ale je to jen póza. Kvůli tomu vlastně dnes přijel, i když nemyslel, že se to odbude tak rychle. „Jasně že chci, ale ne tady,“ polyká a má srdce až v krku. „Prosím tě. Ty naděláš.“ Sylva pokládá tác zpět na stůl, zatahuje Jona za závěs, rozepíná mu poklopec a zručně mu zaloví ve slipech. Pak si dřepne, nikdy s tím nedělala drahoty. Kouří mu ho rychle a přitom po očku sleduje dveře.

29

Dívá se na ni shora, jak klečí, vidí jí do výstřihu, vidí schválně rozevřená stehna v tmavých silonkách, pod okrajem vyhrnuté sukně skrz ty silonky prosvítají bílé kalhotky. Vzrušuje ho to tak moc, že je hotový ani ne za dvacet vteřin. Sylva se jako vždycky tiše zasměje a otře si pusu do podolku jeho košile. „Hezky si to užij a ne abys tam zlobil. Ozvi se hned, jak se vrátíš. Já ti to vynahradím. Neboj. Ano?“ Pak bere tác s kávou a jde do sálku. Vychází za ní asi za dvě minuty. Hned ve dveřích ho odchytí primář Zach. „Tady máš scénář. Svoje party hofmistra máš zatržené fialově. Nastuduj to pořádně, ať mi tady po dovolený nekoktáš,“ říká vlídně a podává Jonovi scénář.

Ve stínu za paravánem stojí baculatý chlap se skoro holou hlavou, kolem krku má na prst tlustý zlatý řetěz a pohrává si s klíčky od auta. Jon ví, že je to bílý mercedes poslední řady. Od pohledu je to bambula. V tváři má dobrotivý výraz. Jon s ním jednou společně čekal na Sylvu (ne že by o jejich vztahu měl ponětí) a byla z toho nudná čtvrthodina k nepřečkání. Jenže do koronaviru s ním měla Sylva každoročně Maledivy, Tahiti, Seychely a v zimě Alpy. No a letos k narozeninám mini coopera.

Takže je jasné, že zájezdem do Chorvatska nemohl konkurovat. Ano. Je to, jak říká Richter: jeden sex a láska, druhý prachy. Ty zatím vítězí. A Jon to s ní nedokáže ukončit, protože je závislák. Fyzický feťák. Je prostě na ní závislý. Jenže jak se toho zbavit?

30

9 Richter sedí u otevřeného okna a prohlíží skici, které si odpoledne udělal. Mohutný a pokroucený starý dub.

Zavražděný zemědělci. Polní cesta se stopami velopneumatik. Ty otisky a zářezy do půdy vykreslil zvlášť pečlivě.

Navezené modré kachlíky z anonymní vesnické bouračky vynechal. A tady malý smrček. Zatím žijící. A nově zrekonstruovaný rybník v lese. Tedy rybník. Louže, protože nemá přítok. Standardně navezené kameny, kterými se halabala obloží hráz. Mezi kameny pak vyraší lebeda, maliník, kopřivy, tráva. Hlavně funkce. Naši předkové uměli ty kameny položit tak, že to bylo nejen funkční, ale navíc to ještě vypadalo pěkně. Zapadalo to do krajiny.

Dnes je to všem úplně jedno, že to není nic moc. Na stavidle se už teď kroutí a praská dřevěné zábradlí a dole pod ním veliká umělohmotná oranžová roura, která zajišťuje odtok. Svítí v lese do dáli, je to jak pěst na oko. Přítok není, odtok nikam. Ale zachycuje se voda v krajině. Co vše se dá za eurodotace pořídit. Potěmkin by se tu mohl učit. Hlavně prachy. A poslední jsou studie balvanu ze tří stran. Kresby se zdají povedené, ale Richter ví, že k dokonalosti mají ještě daleko. Chtělo by to kreslit každý den.

Na okenním parapetu stojí poloprázdná láhev piva.

Vánek lehce pohybuje záclonou a spoře osvětlenou ulicí, čas od času projede auto. Je zde povolená třicítka, ale málokdo ji dodržuje. Richter se dívá z výšky na ta auta, na silnici z kostek, které přečkaly všechny režimy. Ještě zdaleka není tma, ale pouliční osvětlení už barví ty kostky 31

do oranžova. Jedna ze záhad, na kterou dosud nedostal odpověď, proč ve dne svítí pouliční osvětlení a kdo to platí. Richter obývá jednopokojovou svobodárnu, kterou mu sehnal Jon hned po rozvodu, aby měl vůbec kde bydlet.

Nachází se v domě, do něhož v osmašedesátém narazil okupační tank. Prostě několik nocí nevyspalý řidič sovětského tanku zřejmě v zatáčce usnul, na kostkách mu pásy proklouzly a kanón toho tanku se proboural skrz zeď do obýváku těch, co tam tenkrát bydleli. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Je to nyní prakticky jediná obyvatelná místnost v celé té staré barabizně. V současné době je Richter v domě sám. Z místnosti, kterou obývá, je na záchod asi třicet metrů chodeb a do koupelny se musí přes sklad.

V koupelně se nedá topit, v zimě je hygiena pro otužilce.

Když těmi chodbami v noci prochází, je to někdy docela strašidelné.

Richter dopije zteplalé pivo, zvedá se a láhev dává do bedny. Zařinčí v sousedství svých prázdných kamarádek, pak z lednice vytahuje další. Večery s pivem. Jak to bude dlouho trvat, než začnou večery s kořalkou.

Po promoci nastoupil spolu s Jonem na interní oddělení v nedalekém okresním městě, protože v Brně nebylo tehdy pro absolventa v žádné nemocnici volné místo.

Pak se seznámil s Věrou, a když překvapivě otěhotněla, nechal se Jonem přesvědčit, že to právě tady, na venkovském středisku, bude to pravé ořechové. Že právě tady se dá dělat slušná a samostatná medicína. Pomůžeme si navzájem, zastoupíme se o dovolené a nemoci. Do města s kinem, divadlem, aquaparkem a nákupními středisky je odsud jen kousek. Dostaneš tady byt a časem si postavíš.

Místa je tu na stavění zatím ještě dost. Je to velký obvod, sice si mákneš, ale slušně vyděláš. Ano. Věra na to slyšela. Prachy. To je její hlavní téma. Téma celé její rodiny.

32

Všichni jsou po penězích jako posedlí. Jenže to dopadlo jinak. Moc práce, peněz zas až tolik ne, málo času, ještě míň zábavy, tak si ji postupně začala hledat sama. Věra byla hodně společenský člověk. Jak se dodatečně dozvěděl, vždycky se nějaký našel, kdo ji chtěl pobavit. Poslední Mirek teď dokonce synovi kupuje hračky a brusle.

Richter otevírá další pivo.

SÁM V BARÁKU, V TÉHLE PRDELI, KDE CHCÍPL PES. JEDINÉ, CO MĚ TADY DRŽÍ, JE, ŽE MŮŽU VIDĚT SYNA. Ještě ve dvě hodiny v noci je vzhůru.

Pak se umrtví velkým panákem slivovice.

33