Bůh lovu

Věra Mertlíková BŮH LOVU Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz © Věra Mertlíková, 2023 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 Vydání první ISBN 978-80-279-0999-5

I. PŘÍPAD FALEŠNÉHO ŽENICHA

Vychází měsíc, tváře má bledé, schovej se, dítě mé, Lovec už jede. Ženou se jezdci na křídlech zimy.

Utíkej – nebo pojedeš s nimi!

Bůh bude o posledním soudu oddělovat dobré od zlých. On už pozná, kdo je kdo. Lidé to na první pohled rozeznat nedokážou. Avšak zlé časy pocítí každý. Když přijde válka, přiharcují cizí chlapi a poberou, co se dá.

Uteč a buď rád, že ti nezapálí střechu nad hlavou. Zkus se jim postavit a zabijí tě.

Po nich si cestu do lidských příbytků najde hlad. Kus chleba nebo hrnec hrachu bude mít najednou větší hodnotu než lidský život. V těle zesláblém nedostatkem jídla se lehce rozbují nemoc. Epidemie pak zasáhne celá města.

A smrt, poslední z přízračných jezdců, vyjede do kraje, aby sklidila svou žeň. Čtyři jezdci Apokalypsy jsou od porážky krále Přemysla na Moravském poli v zemi stálými hosty. I kněz o nich dnes na mši mluvil. Letos se třetím rokem neurodilo. Léto bylo studené, dobytku se nedaří a ryb v Moravě ubývá.

Prý to nejsou jen obyčejné zlé časy. Prý se blíží konec světa.

* 5

Zatracená zima! Kdo kdy viděl, aby pár dnů před Dušičkami takhle mrzlo?

Bledá, vyžilá žena se schoulila pod chatrným pláštíkem. Dřív si řemeslem dokázala vydělat na jídlo, trochu piva na zahřátí i na teplý oděv. Dnes ještě nejedla.

A ve vymrzlém kutlochu za stájemi šenku U Slepice smí zůstat jen proto, že dvakrát týdně zadarmo obšťastní krčmáře.

Ano, v Hradišti je zle. Co na tom, že má královské město hradby, pěkné ulice i právo konat dvakrát týdně trhy, když není za co kupovat? Kupci, kteří dřív jezdili po zemské stezce z Uher, se rozvrácené zemi raději vyhýbají. Bohatí měšťané chudnou. A chudí? Darmo mluvit!

Otřásla se a znovu se zkusila zachumlat do pláště. Noc je blízko. Jenomže do krčmy nemůžu. Nevěstku s prázdnou kapsou vyženou, než bys řekl švec.

Jedině že by našla společnost. Chlapa, který koupí pití nebo trochu jídla. A nebude mu vadit, že se v kutlochu za stájemi netopí, protože… „Hej, ty – pojď sem! Chceš si vydělat?“ Trhla sebou. Tichý, příjemný hlas patřil muži v solidním hnědém oděvu.

Pěkná vlněná látka. Nohy obuté do sandálů nazutých přes teplé punčochy. Bytelný vůz. A pěkný kůň, ryšavý hřebec s velkou lysinou a mohutnými kopyty.

Znám ho. Rád si užije – jako každý. Ale takhle s Marií od Mostu anebo s kunovickou Týnou. Kdepak se mnou! Co může někdo jako on chtít obyčejné kurvě? „Pane?“ usmála se na něj a snažila se nemyslet na to, že jí předvčírem vypadl další zub. „Tady,“ usmál se i on – a hodil jí malý peníz! „Kup si něco k jídlu. Počkám u kříže za branou.“ 6

„Děkuju! Děkuju, pane!“ vyhrkla rychle. Musí si pospíšit. Brány se za chvíli zavírají. Co na tom, že noc nejspíš přečká před hradbami – hlavně že neumře hlady!

Zanedlouho přeběhla po mostě přes Moravu a spěchala mezi holými poli ke smírčímu kříži.

Bůh rozezná dobrého od zlého. Člověk ne.

Vůz na křižovatce už čekal. „Naskoč si,“ promluvil muž laskavě. „A… kam pojedeme?“ zaváhala na okamžik. „Kam?“ usmál se on, avšak oči zůstaly chladné. „Rovnou do ráje!“

* Nejste vítáni.

Bukový les se topil v mlze. Věkovité stromy dávno shodily zlaté listy. A Boček se nemohl zbavit dojmu, že jej potajmu pozorují.

Pak někde daleko zakrákal krkavec. A silný, ramenatý mladík s vlasy barvy slámy zastřiženými podle hrnce se mimoděk dotkl hlavice těžké sekerky zavěšené u sedla.

Tohle je kraj světa. Z unavených koní se kouří, sotva znatelná stezka se ztrácí v záplavě listí a udržet se na ní je čím dál obtížnější. Třetí den se neukázalo slunce. Kdybychom zabloudili, najdou z nás na jaře jen vybělené kosti.

V Hříběcích horách přichází zima brzy. Cesty zapadnou sněhem. A po panu Smilovi rodem z Lipé se slehne zem.

Pan Smil. Hejsek v různobarevných nohavicích, s pracně nakadeřenými vlasy a dlaněmi bílými jako sníh se do kopců kdesi na Moravě hodí jako zlatý pohár do krčmy na rozcestí. Jede na překrásném vraníku, půvabný jako mladý princ. A večer bude najisto naříkat, co všechno jej bolí.

7

Zaslouží si to. Kdo hřeší, musí s trestem počítat. A mohl dopadnout hůř. O dost hůř. „Hej, stůjte!“ ozvalo se zezadu. „Vězíme!“ Už zase. Těžký čtyřkolák tažený párem šedých valachů zapadl v dolíku do bláta až po nápravu. Vůz plný zbytečností. Rytíř by si měl vystačit s tím, co uveze na koni.

Jenomže pan Smil musí mít pohodlí. Stan, rohože na spaní, vyšívané přikrývky, soudek burgundského vína a – „Dolů z koně, Bočku! Běž jim pomoct – na Buchlov je daleko a večer blízko!“ S povzdechem se svezl ze sedla a shodil těžký mokrý plášť. Bláto, pokryté kobercem z listí, začvachtalo pod nohama.

K čertu s takovou službou! Jenomže člověk nemůže měnit pána jako onuce. U rodu z Lipé jsem od sedmi let. Čtvrtý syn zemana z Protivína si nemůže moc vybírat.

Příští rok mi bude jedenadvacet. Dobrý pan Chval z Lipé mne slíbil pasovat na rytíře. Jenomže pak padl na Moravském poli, hrad zdědil nedospělý syn a já se dostal k panu Smilovi.

A začaly potíže. Protože pan Smil není žádný rytíř.

Zženštilý, rozmazlený krasavec, zadlužený až po uši, dokáže dobýt leda tak soudek vína – anebo dámskou ložnici.

Avšak žádný strom neroste do nebe. Když se vypravil ke dvoru královny vdovy v Hradci, přijali jej tam s otevřenou náručí. Pan Smil uměl hrát na loutnu, zpívat zamilované písně a znal spoustu veselých příběhů. Jenomže přitom zvládl obdělávat i všechna děvčata z fraucimoru, starou královninu komornou nevyjímaje.

Těžko říct, která se nakonec prořekla. Když to krásná Kunhuta zjistila, byl oheň na střeše a hanebného svůdce bez milosti vyhnala. A dala ve známost, čím se provinil.

8

Ujížděli jsme z Hradce, jako by nám za patami hořelo.

Avšak pan Čeněk z Lipé, nejstarší z rodiny, si věděl rady.

Aby nemusel platit odškodné, odjede Smil oficiálně do Pruska bojovat proti pohanům. A neoficiálně se ukryje na jednom z rodových statků.

A pak jednoho dne na začátku podzimu přivezl vlašský kupec na cestě z Moravy na Prahu zajímavou zvěst.

Buchlovský purkrabí hledá ženicha pro dceru. A pokud bude dobrého rodu, může to být i někdo, komu doma hoří koudel pod zadnicí. A tak dali vyslat na Buchlov rychlého posla s jednoznačným dotazem.

Dohodli se snadno. Nevěsta dostane věnem malý dvorec nedaleko královského hradu. Ženich přidá stříbro, které byl pan Čeněk ochoten vyplatit za předpokladu, že se Smil usadí na Moravě a zůstane tam.

Tak se jednoho dne na sklonku podzimu vydal pan Smil na cestu. A mne vzal s sebou. Ne z dobroty srdce. Věděl, že nemám kam jít. Mohl jsem si vybrat. Zůstat ve vyženěném dvorci za zbrojného, čeledína a posluhu – anebo nastoupit jako konvrš do veligradského kláštera.

Konvrš. Služebný bratr, který odedře všechnu práci.

Pěkný vděk za léta věrné služby!

Mniši mají těžký život. Zima, hlad, modlitby a odříkání den co den. Jako ten chudák v otrhané šedé kutně, který naši výpravu jako pes sleduje posledních pár dní. Pravda, drží se stranou. Nesnaží se večer vnutit k ohni ani žebrat o jídlo. Bůh ví, kam ho vyslali v tomhle nečase. Těžký život, přesně jak povídám!

Na Veligradu mne nic nečeká. Přečkám tam zimu, abych měl střechu nad hlavou. Ale hned zjara se seberu a – „Pospěš, hlupáku,“ zahartusil velitel družiny. Dva chlapi, zapření do vozu, tlačili ze všech sil. Marně. Byli špinaví až za ušima, avšak vůz se ani nehnul. Koně napínali 9

postraňky, odfrkovali a bořili se do řídkého bahna až po kolena. Jeden muž na tom nemohl nic změnit, třebas by byl silný jako mladý Boček. „Marná práce. Musíme vypřáhnout,“ zhodnotil situaci praktický panoš. „A uvázat provaz za přední nápravu. Pak vyvedeme koně kousek výš, aby se mohli líp zapřít. Zezadu použijeme sochory, abychom dostali kola z dolíku. A před kola nataháme větve, aby se vůz znovu nezabořil. Támhle nad námi je vyvrácená borovice – nasekám chvojí.“ „Nechce se ti do bláta?“ „Nechce se mi marnit čas. Když to uděláme po mém, máme vůz za chvíli na pevné cestě. Když ne, zůstaneme tu do tmy. Rozhodni, jak chceš.“ Ozbrojenec se zamračil, ale pak zlostně pokynul služebníkům, aby začali vypřahat. Boček vytáhl z poutka u sedla pádnou sekeru na dlouhém toporu a vydal se do vršku. S koněm bys tu neprojel. Cesta se zařezávala do prudkého kopce a na strmém svahu to klouzalo. „Co se děje? To si nedokážete poradit ani se zapadlým vozem?“ zaslechl ještě za sebou.

Zatracený nafoukanec! To se mu mluví, když si sedí na koni a nemusí hnout prstem! Pan Smil s vlasy plavými jako anděl, v parádním kabátci a švihácké čapce s pavím perem… Nebýt jeho, dávno bych byl rytířem! Kdyby ho sám ďas chtěl srazit do bláta!

A ďábel se tiše pousmál. Zpoza zatáčky ve směru, odkud přijeli, se vynořila skupinka jezdců. Jeli pomalým, soustředěným cvalem. A Bočkovi přeběhl po zádech mráz.

Bože, netrestej – tihle jsou najisto ze samotného pekla! Koně černí jako půlnoc. Démoni s nelidskými tvářemi a plášti, které za nimi vlají jako válečný kouř. Co… co to má být?

10

Okamžik bylo ticho. Pak se lesem rozlehlo příšerné vytí, podobné nářku zatracených.

Boček se rychle pokřižoval. A zdravý rozum okamžitě nabyl vrchu.

Počkat. Přízraky nenosí jednoduché přilby s nánosníkem ani prošívané zbroje zpevněné tvrzenou kůží. A statný válečník v čele pekelné jízdy si dokonce oblékl dranou kroužkovou košili! Závěs z kroužků mu chrání i obličej a zároveň jej skrývá před zvědavými pohledy.

Ani ostatním není vidět do tváře. Místo nich mají podivné dřevěné masky s vyřezanými ústy a očima. Ten vepředu si na přilbu připevnil nevelké jelení parohy. A koně nejsou černí, ale pokrytí kropíři z lehounké tmavé látky. Co je tohle za maškary?

Maškary nemaškary, vrhli se na nevelkou družinu jako bouře. Smilův kůň zatančil na místě, avšak mladého krasavce ani nenapadlo vytáhnout meč. Místo toho se jen rozhlížel, jak by se spasil útěkem.

Muž v čele se zvedl ve třmenech. Napřáhl se a hodil po mladém pánu z Lipé kopí. Smil strhl vraníka stranou a zbraň je minula. Avšak tím svůj díl štěstí vyčerpal.

V následující chvíli se v sedle zapotácel a s výkřikem se zřítil na zem. Z ramene mu trčel dlouhý šíp.

Mladý panoš se zachvěl. Bůh s námi! V mlze podzimního lesa vypadají jak přízraky z jiného světa. Nejspíš to však budou jen lotři, kteří v neklidných časech loupí na cestách.

Avšak vyzbrojeni jsou dobře – příliš dobře, než aby to byli obyčejní lapkové. Lovecká kopí, sekery a tesáky, vůdce právě vytahuje meč… Ale kdo střílel z luku?

Rozhlédl se. A přestal dávat pozor, kam šlape. Ostružinový šlahoun se mu zachytil kolem kotníku a strhl jej zpět. Mladík poklesl v kolenou, předklonil se, aby neupadl – a nad hlavou mu hvízdl šíp.

11

Moc nechybělo – buď Bohu chvála! Schoval ses ve vývratu, odkud je dobrý výhled na cestu. Kdybys měl víc štěstí, zastřelíš mě jak zajíce. A když si nepospíším, napodruhé se ti to podaří!

Několika skoky se přesunul stranou, k mohutné koruně vyvrácené borovice. Oběhl ji – a už nepřítele viděl!

V dolíku po kořenech stromu právě natahoval luk a zvedal se, aby vyslal na cestu smrti další šíp.

Nebylo jiné cesty. Boček se odrazil – a skočil přímo na tajemného střelce.

Dopadli do měkkého. Vývrat byl plný navátého listí.

Cizí lučištník se do něj zabořil jako do peřiny. Pokusil se vstát, ale panoš jej pěstí podobnou kovářskému kladivu srazil zpět a pro jistotu ještě vzal topůrkem sekery přes hlavu.

Střílel ze zálohy. Zaslouží smrt.

Jenomže zabij bezbranného, který o sobě neví! Čert vzal – bude stačit, když mu přerazím luk.

Nebude o moc starší než já. Spíš štíhlý než silný a přičmoudlý jako čert. Má na sobě jen jednoduchou hnědou tuniku a režné nohavice. Ten se určitě nepůjde bít do první řady, i kdyby se nakrásně probral!

Zvedl sekeru, aby bezvládnému mladíkovi zničil zbraň. Lučiště z pružného načervenalého dřeva bylo hladce opracované a dlouhé bezmála jako střelec sám.

Tisový luk. Krásná práce. Byl by hřích jej přerazit vejpůl!

Boček na okamžik zaváhal. Pak vyvlékl tětivu ze zářezů, hodil ji za košili a vykoukl ven. Čtyři zbrojní a dva sloužící se bránili z posledních sil.

A nedařilo se jim. Jeden ležel na zemi bez hnutí, dva už útočníci stačili shodit z koní a zbylé tři zatlačovali do rozbahněného dolíku, kde uvízl těžký vůz.

12

Vůdce darebáků se právě skláněl nad nešťastným Smilem. Obtočil mu kolem nohou lýkový provaz a druhý konec si přivázal k sedlu s vysokými rozsochami.

Chce ho usmýkat jako zločince. A statečný syn mocného rodu, místo aby se zkusil bránit, jen kvičí jako prase na porážce.

Nikdy pro mne nehnul prstem. Ale já ho v nouzi nenechám!

Boček se rozběhl po svahu dolů. Nikdo si jej nevšímal.

Nejdřív velitel. Nabrat zezadu, srazit jej k zemi a vzít broušeným ostřím přes krk!

Snadno se vymyslí, hůř vykoná. Náraz cizince překvapil, avšak muž se dokázal překulit přes rameno a v poslední chvíli uhnout před Bočkovou sekerou. Vzápětí vyskočil na nohy a už napřahuje meč.

Je rytíř. Nedá kůži lacino. Vysoký jako já, dobrých šest stop. Ramena má rozložitá, paže obratné a nohy rychlé.

Je to rovný boj. Sekeru si může pořídit každý. Proti rytířskému meči vypadá těžkopádně, nedá se s ní šermovat a bez štítu se zdá být skoro k ničemu. Jenomže ani cizí útočník nemá štít. Nechal jej u sedla. A zatímco Boček může krýt meč okovaným topůrkem, těžká sekera se čepelí krýt nedá. Mohla by vzácný meč snadno přerazit.

Zachytit ostří meče sekerou, strhnout je stranou a železnou hlavou vyrazit soupeři proti obličeji. Tvář má ukrytu za kroužkovým závěsem, ale kroužky kryjí dobře jen proti sečné ráně. Drtivý úder je otiskne na kůži, jako když do stříbra vyrazíš minci. A kost za nimi rozbije na padrť.

Chlap se v poslední chvíli stáhl zpět. Ráně neušel. Avšak místo pádu do náručí smrti jen na okamžik zavrávoral.

A už letí sekerka, aby se zakousla do málo chráněného místa mezi krkem a klíční kostí. Pošle tě do pekla, kam po právu patříš, a…

13

V té chvíli ucítil panoš náraz zezadu. Jeden z jezdců na něj zleva najel s koněm, povalil mladého bojovníka na zem a už se rozpřahoval kopím, aby jej přibil k zemi jako pronásledovaného lončáka. Boček se okamžitě odkulil stranou – co na tom, že do největšího bláta! – a snažil se vyskočit. Marně. Nohy v sešlapaných škorních v blátě podklouzly a mladík dopadl zpátky do kaluže. List kopí mu škrtl o rameno, proťal prošívaný kabátec a způsobil hluboký šrám. Vzápětí jej někdo zezadu uhodil do hlavy a přišlápl těžkou okovanou botou do řídkého bahna.

Zakuckal se, ale touha žít byla silnější. Mrskl sebou jako kapr na suchu a nějakým zázrakem se mu podařilo otočit na záda. Strach mu dodal sílu. Popadl útočníka za chodidlo a zabral mohutnými pažemi jako nikdy v životě.

Michale archanděli, pomoz – nedej zahynout!

A Michael, patron poctivých rytířů, pomohl. Muž v kroužkové zbroji zavrávoral, padl nazad a udeřil se do hlavy o napůl vyvrácený buk. Pár okamžiků zůstal ležet bez hnutí. Boček se rychle vyhrabal na nohy, dlaní si vytřel z očí bláto a rozhlédl se.

Je zle. Z našich už nezůstal nikdo. Právě stáhli z koně posledního jezdce a bez milosti mu rozbíjejí hlavu ratištěm kopí. A Smil – Bočkovi se sevřelo hrdlo. Ano. Smil stále křičí, jako když ho na nože bere. Mohutný kůň, který zůstal bez pána, se kropířem zachytil za nízkou větev. Látka se roztrhla, ryzák s bílou lysinou se z ní pokouší vyprostit a točí se dokola jako káča. Nehledí, kam šlápne. Snaží se jen zbavit omezující pokrývky. Pak kropíř konečně povolí a zvíře vyrazí vpřed. Rozběhlo se po cestě, ubohého Smila táhne za sebou nohama napřed a zoufalý jekot je jenom pohání vpřed. Blátem, přes kameny a závěje listí vleče mladého pána jako provinilce odsouzeného k pomalé 14

smrti. Nákladný oděv je umazaný a potrhaný, obličej zkrvaven k nepoznání.

Pak se náhle hlava nešťastníka zachytila za dlouhé nakadeřené vlasy ve změti kořenů starého dubu. Něco prasklo – a hlas pána z Lipé ztichl.

Strhl si vaz. Kriste, smiluj se – musím pryč!

Mladík hmátl do kaluže pro sekeru a skočil k zvířeti, které bylo nejblíž. Zvolil dobře. Smilův vraník nebyl z nejlevnějších. Ale vyplatil se. Zvlášť když si na něj rozmařilý hejsek půjčil u Židů v Praze a denáry opomněl vrátit. Hřebec je vytrvalý, lehký a pohyblivý, dokáže se nést jako labuť, a přitom má mírnou povahu. Neplaší se, neutíká. I dítě by na něm dokázalo jet.

Boček se vytáhl do sedla, chytil zdobené otěže a pobídl koně vpřed.

Za sebou uslyšel výkřiky. Krkavci neradi nechávají kořist uletět.

* Les se rozzářil do rudé a zlaté. Mezi mraky nad obzorem se prodralo slunce. Zasvitlo jen na pár okamžiků, jako by pronásledovanému chtělo vlít do žil sílu a dát novou naději.

A že jí je třeba! Stezka prudce klesá. Z vršku se v mokru musí pěkně pomalu, ale Boček nemá času nazbyt. Vraný kůň chvílemi klouže skoro po zadku a mladík se zaklání v sedle, div mu na hřbetě neleží, aby udržel rovnováhu.

Z cesty, kudy jsme s vozem přijeli, jsem uhnul doleva, na jelení chodník. Doufal jsem, že se ve hvozdu dokážu ztratit. Nevyšlo to. Ujíždím cestou necestou jako štvaný srnec přes vršky a rokliny. Kůň už sotva dýchá – a pronásledovatelé se mě drží jak hovno košile!

15

Les je hustý a stezka neprošlapaná. Člověk tudy nejspíš neprošel roky. Avšak mezi stromy už prosvítá světlo. A kde je louka nebo paseka, tam jsou lidé.

Nemohl se splést víc. Když konečně stanul na kraji lesa, pod kopyty hřebce začvachtala voda.

Bažina – to mi byl čert dlužen!. Sotva znatelná pěšina zmizela. Brzy se setmí. A nazpět nemůžu.

Někde na kopci zaržál kůň. Pronásledovali ho s vytrvalostí honicích psů. A když zajíc nezná kraj, těžko se honcům ztratí.

Nakonec navedl vraníka doleva kolem slatiny. Bujnou zeleň už spálil první mrazík a po kraji bažiny se s trochou dobré vůle dalo projít. Jen dopředu, vydržet ještě chvíli! Hlava se motá, rána na rameni pálí jako čert a kůň se nerozhodně točí na místě a couvá. Má strach.

Nechce se mu do vody. Kdo ví, co číhá v hlubině. A ten strom…

Bočkovi po zádech přeběhl mráz. Mohutná, napůl vykotlaná vrba s větvemi svěšenými až na zem nesla podivné ovoce.

Někdo je pomocí proužků z bílé látky rozvěsil na holé ratolesti. Věci samy o sobě nevzbuzovaly obavy. Přesto věděl jistě, že tady by neměly být.

Ošklivé panenky upletené ze slámy. Ptačí lebky s malými zobáky. Svazek dávno uschlých květů. Šíp s hrotem z obroušeného kamene. Náramek z pramínku vlasů.

Svazek kůstek ovázaný černou nití. Náhrdelník z žaludů.

Dětská košilka z režného plátna lemovaná stužkou rudou jako krev. Pár vyschlých ptačích křídel. Štětinatá oháňka z divočáka, srnčí spárek a zaječí pracička… Kdo sem jen mohl zavěsit ty podivné trofeje?

Kolem stromu je půda pevnější. A mezi rákosím se ztrácí sotva znatelná pěšina. Vede hloub do močálu.

16

Stráží ji podivní hlídači. Někdo zatloukl do vlhké země trojici kůlů a na ně pověsil lebky. Jedna je vlčí, se zbytky šlach a srsti. Druhá nejspíš medvědí, vybělená stářím.

A třetí lidská. Zbytky dlouhých vlasů jsou vlhké od mlhy, důlky hledí do prázdna s tichou výčitkou. Pojď dál, mládenče. Jen vejdi. A dopadneš jako já.

Panoš se znovu otřásl. Co je to za podivné čáry? Nepůjdu tam – leda bych byl blázen!

Jenomže pak se od paty kopce ozvaly výkřiky. A Boček se zaťatými zuby pobídl koně vpřed. Brzy zmizel mezi rákosím a vrbičkami. K obětnímu stromu dojelo krokem pět jezdců. „Vydal se do bažiny,“ promluvil ten na ryzáku. „Musíme jet. Lovec nepočká. Je třeba přinést oběť.“ „A co on?“ ozval se další. „Co by? Odtamtud se živý nedostane!“

* Všimli si jej okamžitě. Chvilku jen kroužili kolem jak vlci kolem nepozorného koloucha. A pak se shromáždili v rákosí, aby se poradili. „Ten… ten…“ ukázal na cizího mládence jeden s kratší nohou a sraženými zády. „Přišel nám rovnou pod nůž!“ „Má koně! Bude hostina!“ přidal se druhý. V ruce držel prak a zuby měl řídké jak kolíky hrábí. „A nový Strážce! Ten starý už nestojí za nic.“ „Aaaa… šaty! Schovám je. A… a obleču si je na svatbu!“ ozval se další se strupatou kůží a hubou od ucha k uchu. „To si počkáš, Žabáku – nevěsta se ti teprve dneska narodila!“ 17

„Pravda… ale když si počkám… eee… tak se dočkám!“ vyhrkl strupatý. „Taky má sekeru,“ namítl ten s kratší nohou. „Je silný!“ „Je nás dost! Chytíme ho! Musíme…“ „Nic!“ uťal je přísný hlas. Muž, který promluvil, měl vlasy bílé jako mléko, oči zakalené, ale hlas pevný a rozhodný. „Dnes přišel do osady nový život. Chceš tam přivést i smrt?“ „Neee.“ „Tak zavři hubu, Žabáku, a nech ho být. Jdeme – musíme přivítat tvou novou nevěstu!“

* Zešeřilo se. Bylo čím dál těžší vytáhnout nohu z bláta a položit ji před sebe.

Dávno sesedl. Boty měl promočené skrz naskrz, nohavice po kolena obalené bahnem. Cítil se na smrt unaven.

Z rákosí se tu a tam ozval ptačí křik, ale s nastupující tmou utichl i ten. A Boček se nemohl zbavit dojmu, že jej někdo sleduje.

Močál je rozlehlejší, než se na první pohled zdá. A brzo bude noc. Kriste, ochraňuj! Bažiny jsou nebezpečné, to ví každý. Obrovské pijavice ti vysají krev. Divoké stromy tě chytí a schlamstnou jako malinu. Vodník tě stáhne do hlubiny, tělo pohodí rybám a duši schová do hrnce. Divé žínky tě nalákají do močálu, budou kolem tebe tančit, dokud se nad tebou bahno neuzavře, a – V té chvíli Boček došlápl na chomáč mechu. Zelený polštářek se pod ním zahoupal – a najednou se propadl až po stehna. Neubránil se výkřiku. Kůň polekaně uskočil. Mokré otěže vyklouzly mladíkovi z ruky. Poku18

sil se zachytit za neduživé keříky u tůně, avšak vytrhl je i s kořeny. A kalná voda mu najednou sahala až po pás.

Zachvátila jej panika. Zoufale se snažil vybřednout, ale propadal se stále hloub.

A pak se na stezce před ním něco pohnulo.

Byla shrbená a vrásčitá jako stará vrba. Košili měla sepranou, dřeváky olepené bahnem a šátek žádný. Šedé vlasy se jí kolem hlavy vlnily jako hadi, tváře byly povislé, zuby stářím zčernalé, ale korálkově černé oči jasné a kulaté jako ptačí. Opírala se o křivou hůl a v druhé ruce nesla velký košík přikrytý plachetkou. „Podívejme se,“ zaskřehotala. „Kdepak ses tady vzal, krasavče?“ Trhl sebou a propadl se o další dlaň. „Pomoz mi,“ zasténal. „Prosím!“ „Proč ne,“ ušklíbla se babice jako samotná smrt. „Co dáš?“ Boček se zachvěl. Čarodějnice. Na ty jsem zapomněl.

Jenomže když se propadáš do močálu, nemáš na výběr. „Udělám cokoliv!“ zaječel. „Dobrá. Jedna noc se mnou,“ zachechtala se. „Bereš?“ Rozmýšlel se sotva dva údery srdce. „Ať je po tvém!“ „Tak dobrá!“ Babka se rozhlédla, udělala pár kroků k napůl vyvrácené vrbě a vytáhla zpoza kmene silný lýkový provaz s uzly uvázaný ke starému stromu. „Tu máš – chyť se! Zkus se vytáhnout ven!“ Zachytil se konce lana a rychle si je omotal kolem dlaně. Pak se pokusil přitáhnout k pevné zemi. A najednou špičkou škorně zavadil o něco pevného. „Co… co to tam je?“ „Dno. A na něm pořádný dubový špalek. Nestojím o nezvané hosty. Ale nejsem na tom tak zle, abych je musela topit v bažině.“ Babizna se rozhlédla a přitáhla 19

si k tělu plášť z hrubé vlny. „Teď vylez. Když půjdeš po stezce, narazíš na zemnici. U ní je tůňka s čistou vodou.

Zkus se trochu umýt. Pak se můžeš uvnitř ohřát. A najíst.

Ať máš sílu!“ „A kam jdeš ty?“ Podivnýma očima se zadívala k obzoru. „Mám práci.

Dnes v noci se mrtví vracejí mezi živé. V horách se probouzí Pán lovu. Vyjíždí z úkrytu v lesích a s družinou divých lovců se bude krajinou prohánět až do jara. Pokud někoho zastihne, uštve ho jak jelena. Přemýšlej o tom, než pomyslíš na útěk. Po setmění není dobré zůstat venku sám.“ Pevněji stiskla košík a vykročila po cestě do močálu.

Za pár okamžiků zmizela ve tmě. A z močálu se ozval tichounký nářek. Když člověk propadne hříchu, andělé na nebi pláčou.

Jenomže ti jsou nesmrtelní, namítl v duchu Boček.

A mně se po tom všem pořád chce žít!

Vyhrabal se z bláta. Chvilku odpočíval. A pak vykročil po sotva vyšlapané pěšině.

Jinudy to stejně nešlo. Po chvíli se stezka rozšířila a vyústila v nevelké prostranství. Uprostřed stála kruhová chýše z pevného bukového dřeva, napůl zapuštěná do země. Pod střechou z rákosu se sušily svazky bylin a z komína se kouřilo.

Z posledních sil odsedlal koně a uvázal ho ke stromu.

Stáhl škorně i mokrý oděv a pokusil se opláchnout ve studené vodě. Pak, nahý jako praotec Adam, otevřel dveře, odhrnul závěs ze silné kůže a nahlédl dovnitř.

Nikdo tam nebyl. Od pece v koutě však sálalo teplo.

A na dřevěný rošt někdo odstavil kotlík, ze kterého se kouřilo. Žabí hlen, hadí oči a muří nohy, ušklíbl se Boček. Pak však neodolal a zvedl pokličku.

20

Žaludek se mu sevřel hlady. Prosná kaše s kousky masa vypadala líp než cokoliv, co v posledním týdnu jedl. Čert vzal! Když umřít, tak aspoň s plným břichem!

* „Hej – vstávej, mládenče! Něco jsi slíbil.“ Zpěvavý hlas pohladil jako šátek z nejjemnějšího plátna. Trhl sebou. V chýši bylo šero a za okénkem zakrytým velkou rybí měchuřinou černočerná tma. Pak někdo otevřel dvířka pece a přihodil na žhavé uhlíky suché dřevo.

Musel jsem usnout. Čarodějnice je zpátky. Bude chtít zaplatit.

Boček naprázdno polkl. A já zaplatím rád.

Dívka, kterou spatřil v záři plamenů, ničím nepřipomínala shrbenou babici. Byla statná a krásná jako břízka na kraji lesa. Tmavé vlasy splývaly kolem hladkých tváří v měkkých vlnách, bílé zuby svítily v úsměvu a pevná ňadra vyzývavě napínala sepranou košili. Jen oči měla stejné, živé a kulaté jako ptačí.

Jistě. Proměnila se, jak to čarodějky dovedou. Není to nic než šalba a klam. Ale lepší lež než pravda. Rytíř nemůže porušit slib. A když do pekla, tak na pořádné kobyle!

Vyskočil jako jelen a natáhl ke krásce ruce. „Jsem tady.

A slib dodržím!“ „K ničemu tě nenutím,“ usmála se a rozvázala šněrování košile. „Nemáš strach?“ „Mám,“ přiznal poctivě. „Avšak pro lásku mne snad Bůh nezatratí.“ „Který Bůh? Ten, kterého přibili na kříž – nebo ten, co se jako Lovec toulá krajem po nocích?“ Stáhla si košili a popošla k nahému mladíkovi. Oheň v peci zapraskal 21

a plameny vylétly výš, jako by chtěly temnotu držet v bezpečné vzdálenosti. Vítr zahučel, dýchl do komína a rozfoukal saze po podlaze z udusané hlíny. Z dálky zaznělo volání jelena a na blatech něco zaplakalo, jako když zamňouká kočka.

Pak se z velké dálky ozval zvuk rohu a štěkot psů.

Možná je tím směrem nějaký dvorec. Anebo to je opravdu prastarý bůžek, který se v kraji udržel Kristu navzdory?

Boček se zachvěl. Bůh je jen jeden, chtěl říct, avšak slova mu přes rty nepřešla. Jak by mohla, když místo pobouření z rouhačské řeči cítil jen vůni sušených bylin – a horko ve slabinách? „Co na tom záleží?“ promluvila znovu. „Dnešní noci se mrtví vracejí. Jen život se může postavit smrti. Proto by nikdo neměl jít na lože sám.“ Vztáhla k němu dlaně, upracované a popraskané.

Vyzařovala z nich síla, klidná a hluboká jako řeka na podzim.

Objal ji prudce, jako by byla vyvolenou Evou, na niž čekal od počátku světa. Únava, zranění i neradostný osud, vše zmizelo v nenávratnu. Dej muži ženu – a dokáže pohnout zemí!

* Spal, či bděl? Nevěděl.

Cítil se prázdný, a přitom podivně naplněný. Plul po řece v košíku z proutí, slyšel ptačí křik a po tváři jej hladily sluneční paprsky. Myšlenky se objevovaly a zase mizely jako stříbřité bělice na mělčině. Vlnky se čeřily v třpytivých paprscích. Někdo zpíval. Avšak píseň, která by jej jindy znepokojila, jej dnes naplňovala podivným klidem.

22

„Vychází měsíc, tváře má bledé, schovej se, dítě mé, Lovec už jede. Ženou se jezdci na křídlech zimy.

Utíkej – nebo pojedeš s nimi!

Blíží se Lovec s družinou běsů.

Skolí tě, odnese do klína lesů, skryje tě před světem za hradbou stromů, nikdy se, dítě mé, nevrátíš domů!

Hvozdem zní rohy, krev horce pění, nevolej o pomoc, nikdo tu není.

Dech už se krátí, srdce ti buší, schvátí tvé tělo, vezme si duši!

Divokým hvozdem lovci se ženou.

Budeš mu obětí, budeš mu ženou.

Bez šatu, bez jídla, věna i krovu, sláva ti, nevěsto pro Pána lovu!“

Byla to smrt? Byla to láska? Anebo obojí?

Neznal odpověď. Avšak když vedle sebe ucítil hebké tělo dívky s ptačíma očima, byl si najednou naprosto jist. Žena je odpovědí na cokoliv.

* „Mladý pane – čas vstávat!“ Země už se nehýbala. Zvenčí sem pronikalo světlo.

A odhrnutý závěs na okamžik zastínila mohutná postava. „Probouzí se. Vstávej, pane – venku svítí slunce a tys naživu!“ Otevřel oči. V první chvíli si nedokázal uvědomit, kde je. Odpočíval na otepi slámy v koutě chatrče. Někdo jej omyl, ránu na rameni natřel hojivou mastí a přikryl spáče čistou houní.

23

Vše vyhlíželo mnohem obyčejněji než včera. Od pícky však sálalo teplo, z nízkého stropu visely plátěné váčky s bylinami a na stole ležela zapomenutá miska s okoralou plackou.

Už si vzpomínám. Všechny pobili. Já vyvázl jen tak tak. A upadl do tenat čarodějky. Přišel o srdce. A málem i o nesmrtelnou duši.

Muž, který právě vešel dovnitř, měl teplý plášť a pěkný modrý kabátec lemovaný rysí kožešinou. Vypadal blahobytně. Měl mohutné břicho, nohy jako dva sloupy, avšak postavou připomínal spíš medvěda než vypaseného pašíka. Bujné vousy se mu kolem obličeje vlnily jako roj včel. A musel ledacos pamatovat – kučery nad čelem byly hustě protkané stříbrem. „Prospal celý den a celou noc.“ Za statným velmožem vešla dovnitř dívka. Vlasy měla zakryté šátkem, na sobě hrubou neforemnou košili, ale oči živé a kulaté jako ptačí. „Na ránu jsem dala psí jazýček a uvařila mu odvar z vrbového listí. Blouznil, ale teď už je v pořádku.“ „To rád slyším!“ Muž v modré bez okolků přistoupil ke slamníku. „Včera narazili v lese nedaleko Střílek na zapadlý vůz. Nějací lotři ti pobili družinu, pobrali koně a odvezli truhlice. Ale až zjistíme, kdo to byl, potrestáme je bez milosti!“ „A… kdo jsi ty, pane?“ vyhrkl Boček. „Mikuláš ze Zbraslavi,“ pousmál se statný šlechtic. „Purkrabí na Buchlově. Nečekali jsme tě tak brzy. Ale jsem rád, žes naživu. Pojedeš se mnou – a po Božím narození může být svatba!“ „Svatba?“ „Jistě! Vše je smluveno a Lidmila se tě už nemůže dočkat!“ „Ale –“ 24

„Žádný strach!“ Purkrabí se bez okolků posadil za rozviklaný stůl a ulomil si kus placky. „Tady Kateřina je šikovné děvče. Podle koně a listu v brašně u sedla dobře poznala, že jsi urozený. Tak vzhůru, pane Smile – den je krátký a nevěsta čeká!“ Posadil se jako omámený.

Pane Smile?!

Jistěže! Mám pěkného koně a list od Čeňka z Lipé v brašně. Smila tu nikdo nezná. Pan Mikuláš si myslí, že jsem to já.

Měl bych mu říct pravdu. A pak se blátem vydat na Veligrad, abych v modlitbách, práci a odříkání přečkal zimu.

Anebo… Proč nenatáhnout ruku a nechytit, co osud nabídl? Do Čech je daleko. Než se přijde na to, že jsem si s pánem vyměnil místo, uplyne hodně vody. A možná se na to nepřijde nikdy. Jen hlupák by takovou příležitost zahodil!

Ano. Zůstanu na hradě. Aspoň abych zjistil, kdo zabil nešťastného ženicha. A pak se uvidí.

Odhrnul houni a natáhl se po košili, kterou mu přinesla přičinlivá Kateřina. „Děkuji ti,“ řekl vděčně. „Za všechno. Kde jste mě našli?“ „Nedaleko odtud. Kůň tě přivezl z lesa.“ „Pamatuju si, že jsem jel přes bažinu. Byl tam zvláštní strom. Hlavy naražené na kůlech. A stará čarodějnice, která…“ „Ano. Blouznil jsi a mlel něco o čarodějnicích,“ usmála se. „Přes bažinu se přejet nedá. Utopil by ses, než bys řekl švec.“ „Topil jsem se. Ta stařena mi hodila provaz. Ale musel jsem jí slíbit, že –“ „Měl jsi horečku. A naši bábu jsi tu ani nezahlédl, to vím jistě. Ten den, kdy jsem tě našla, ji volali k rodičce.

Ještě se nevrátila. Všechno se ti jen zdálo.“ 25

„To… to je dobře. Moc dobře!“ vyhrkl Boček. Cítil úlevu – a zároveň smutek, protože přelud nelze milovat.

Rychle se oblékl, obul navlhlé škorně, vyskočil a hrnul se ven. Bylo k polednímu a po několikadenním mrholení konečně vysvitlo slunce. Kruhová chýše stála na kraji rozlehlého močálu. Nad pokroucenými stromy se ještě válela mlha. Mírný větřík ohýbal rákosí a zanášel sem podivný zápach, jako když se rozbije zkažené vejce.

Opačná strana vyhlížela utěšeněji. Kus od břehu stály dvě velké usedlosti a několik menších zemnic. A daleko na obzoru, na vymýceném kopci, se do výšky tyčil kamenný hrad.

Buchlov. Královské zboží. Jenomže král je bůhvíkde.

Kdo drží hrad, vládne kraji. A pan Mikuláš vypadá na chlapa, který se o sebe umí postarat. Na Buchlově určitě nebude nouze o dobré sousto nebo o hlt piva. Čert ví, co jej přimělo hledat ženicha až v dalekých Čechách – a vzít prvního, který se namanul!

Vzadu za chýší podupávali koně. Purkrabí s sebou vzal tři zbrojné. Jeden z nich právě sedlal Smilova vraníka. „Výborně!“ přivítal Bočka pan Mikuláš a přátelsky jej poplácal po zádech. „A teď mi pověz – jak k tomu napadení došlo? Viděl jsi někoho?“ „Zapadl nám vůz. Šel jsem do svahu pro větve. Pak se objevili jezdci,“ připomněl si panoš osudný den. „A nějaký mládenec na nás z vývratu začal střílet šípy.“ „A dál?“ „Těch chlapů bylo pět nebo šest. Žádní obyčejní lapkové. Dobře vyzbrojení, s dřevěnými maskami přes tváře.

Koně měli kryté černými kropíři, které vlály ve větru.“ „Pánbůh s námi!“ pokřižoval se buchlovský purkrabí. „Ale to se dalo čekat. Je Všech svatých. A Lovec s družinou vyrazil do lesa.“ 26

„Lovec?!“ „Starý bůžek. Pán lovu. Jezdí v čele divé družiny, která není z tohoto světa. I on sám je přízrak, temný a nebezpečný. Nejlíp mu jít z cesty. Buď rád, žes vyvázl živý! Jsi první, kdo přežil Lovcův útok – jiní to štěstí neměli!“ „On zabíjí lidi?“ „Nejspíš,“ uhnul rozpačitě očima pan Mikuláš. „Občas někdo zmizí. Těla se pochopitelně nenajdou. Ale to není žádný div. Lovec je sebere. A oni pak musejí uhánět s ním, dokud někde v horoucím pekle nevypustí duši.“ „Nevypadali jako přízraky. Přinejmenším koně měli skutečné. A muž, který je vedl…“ Zbrojný v plášti s vybledlým erbem českého krále podal mladíkovi otěže černého hřebce a další přiváděl koně panu Mikulášovi. Boček natáhl ruku – a pak najednou vytřeštil oči, jako by spatřil ducha.

Ten, kterého nazývají Lovcem, seděl na statném ryzáku s širokou lysinou. Na stejném, jakého má pan Mikuláš, buchlovský purkrabí!

Rychle se odvrátil, aby skryl úžas a zděšení. Pan Mikuláš. Je vysoký a silný. Pohybuje se však lehce a obratně. Jako správce Buchlova zná kraj a ví, co se kde šustne. Musel vědět, že jsme na cestě. Jenomže – proč by se pokoušel ženicha zbavit, když se svatbou souhlasil?

Cizího válečníka jsem musel poranit v obličeji. Avšak husté vousy mohly šrám skrýt. Jestli je to on, zbaví se mne, ani nemrkne. „Muž, který je vedl?“ Purkrabí si panoše změřil pátravým pohledem. „Poznal bys ho?“ „Nevím,“ vydechl Boček. „Na přilbě měl jelení parohy. Do tváře mu však vidět nebylo. Málem mě zabil, než jsem se dokázal dostat ke koni a utéct. Na nic víc si nevzpomínám.“ 27

* Na rozcestí pan Mikuláš stočil koně. Avšak ne k hradu. Namísto doleva se vydali vpravo.

Jedeme pryč od Buchlova. A dál od lidí. Jen hlupák zabíjí před svědky. Rána do zad, zakopat v lese – a sbohem navěky!

Křižovatku strážil prastarý rozložitý dub. Na mohutný kmen však někdo místo obvyklého kříže přitloukl jelení lebku s obrovským parožím. „Šestadvacaterák?“ svraštil navzdory obavám nevěřícně čelo Boček. „Kdo ho ulovil?“ „Stříbrničtí.“ Pan Mikuláš ukázal na pěšinu, která se ztrácela v lese. „Nejlepší lovci v kraji. Zastavíme se u nich.

Taky by sis měl prohlédnout dvorec, ať nekupuješ zajíce v pytli.“ „Kdo jim dovolil lovit v královském lese?“ „Jsou svobodní muži. To privilegium mají odpradávna. Když král přijede na Buchlov, doprovázejí jej a dokážou pro něj najít nejlepší kusy.“ „A proč si trofej nenechali?“ „Starý Kuna zasadil jelenovi smrtelnou ránu. Ale když k němu přišel, zvíře v posledním tažení vykoplo a přerazilo mu nohu. Když stařík vyzdravěl, kázal vrátit paroží lesu.“ Purkrabí se zamračil. „Na znamení díků svatému Hubertu, jak jinak. Starým zvykům těžko bránit.“ Přebrodili nevelkou říčku a vydali se starým hvozdem dál. Kopce tu byly mírnější a brzy se jim otevřel výhled do zvlněné krajiny. Les však neustupoval. Jen tu a tam se objevila hrstka chalup s nově vyklučenými políčky.

Lidé zvedali hlavy, když malá družina projížděla kolem. Práce na polích už skončila a pěkný den bylo třeba využít ke svážení dřeva.

28

Mávali panu Mikuláši na pozdrav a zvědavě si prohlíželi mladého Bočka. Zdálo se, že z jezdců nemají strach.

V Čechách bylo zle, další studený a deštivý rok přinesl neúrodu a to málo, co dokázali lidé z polí získat, pobrali braniborští. Zima bude krušná. Ale tady, na kraji Hříběcích hor, vypadali sedláci spokojeně. „Žijí z lesa,“ promluvil pan Mikuláš, když najeli na širší cestu a na vršku před nimi se objevila osada. „Ta trocha žita, ovsa, hrachu a zelí, kterou sklidí, by je uživit nestačila. A tak do mouky přidávají rozemleté žaludy a bukvice. Sbírají maliny, ostružiny a houby, suší na zimu jablka a hrušky. V lese pasou dobytek i prasata, vybírají včelám med, kolem potoků sbírají raky a loví. Je to dobrý život.“ V chladném vzduchu zavoněl kouř. Projeli rozbláceným prostranstvím mezi několika chalupami a zamířili ke dvorci. Rozlehlý komplex měl kamennou podezdívku, ale samotné budovy byly ze dřeva a střechy z rovně štípaných šindelů. Nedávno jej obehnali kolovou hradbou a vsadili těžká, pevná vrata – nutné opatření ve zlých časech.

Přes den však byla brána otevřená dokořán. Na dvoře stál ohromný špalek a nějaký stařík na něm štípal dřevo. „Pomáhej Pánbůh,“ zahlaholil od vrat pan Mikuláš. „Kde je vás víc?“ „Vítej, pane,“ uklonil se neobratně stařec. „Chlapci jsou s potahem v lese, Anče v kuchyni a Janek si poranil nohu. Leží ve stáji.“ „Ošetřil ho někdo?“ „Starý Kuna slíbil, že se tu večer zastaví.“ „Běž a najdi ho. Ať dědek přijde a vezme s sebou i ostatní. My se zatím podíváme na Janka.“ Ve stáji bylo šero. Avšak praktickému Bočkovi stačil jediný pohled na prázdná místa. Pár koní. Čtyři dojné 29

krávy. Chovný býk – má samostatné stání a podle síly pažení to bude pořádný pacholek. Zvířata se sem vracejí jen na noc. Budou na pastvě, dokud vše nezapadne vysokým sněhem.

Vtom se vzadu u stěny něco pohnulo. Špinavý, ale dobře živený chlap byl bledý jako stěna a stehno měl omotané zakrváceným hadrem. „Ty jsi Janek?“ Boček k němu bez okolků přistoupil a podal mu ruku. „Pojď – pomůžeme ti.“ Zvedl nešťastníka, podepřel jej a vedl ven. „Jednoho dne si usekneš vlastní hlavu,“ zavrčel purkrabí, když spatřil klopýtající dvojici. „Cos dělal, nemehlo?“ „Smekla se mi sekera, pane,“ zaúpěl raněný. „Kmen se otočil. A větev mi roztrhla nohu.“ „Nevadí.“ Mladý panoš nasměroval Janka k hromadě dřeva. „Spravíme to.“ „Copak jsi ranhojič?“ ušklíbl se pan Mikuláš. „Udělám, co se dá.“ Boček opatrně usadil zraněného na kládu. „Vezmu pryskyřici z borových kmenů, zkusím ji rozehřát…“ „Chceš mu do rány nalít vroucí smůlu?“ zavrtěl hlavou purkrabí. „Když nezemře na sněť, pomine se bolestí!“ Janek se rozhlédl jako polapené zvíře, ale Boček mu jen položil ruku na rameno. „Žádný strach. Vypláchnu ránu čistou vodou, obložím teplou pryskyřicí a zavážu čistým plátnem. Nebude to bolet – ne víc než teď.“ Pustil se do práce. A ani nepostřehl, že se rozblácený dvůr pomalu začíná zaplňovat.

Nejdřív se objevil nevelký, šlachovitý muž v pěkném kožíšku s čapkou z veverčiny. Opíral se o hůl, ale navzdory vysokému věku se pohyboval čile a oči měl bystré. Za ním následovali další chlapi se sekerami v rukou a několik žen 30

různého věku, jedna s dítětem u prsu. Nakonec dovnitř vjel dvoukolák naložený až po vrch dřívím, tažený silnou ryšavou klisnou s mohutnýma nohama a velkou lysinou. „Pane Mikuláši.“ Stařík v kožíšku popošel k buchlovskému purkrabímu. Zdálo se, že spolu hovoří jako rovný s rovným. „Kohopak jsi nám přivezl?“ „To je ten mládenec z Čech, Kuno. Smil z Lipé. Bude si brát Lidmilu.“ Starý Kuna přimhouřil jedno oko. „Tak přece! Nu – a jak se ti jeví?“ „Postaral se o hloupého Janka jak o rodného bratra,“ řekl na půl úst pan Mikuláš. „Uvidíme.“

* „Dávám, co les dal. Ať si máte čím vystlat svatební lože.“ Boček zatajil dech. Kunovi synové rozprostřeli na stůl ve světnici obrovskou medvědí kožešinu a pět pěkných vlčin. „Díky. Lesu i tobě,“ promluvil, jako by mu ta slova někdo napověděl. „Tvoje práce?“ „Jen medvěd,“ pousmál se stařík. „Na vlka už jsem moc starý. Luk ještě napnu, ale oči mi neslouží jako dřív.“ „Máš obratné syny,“ přidal se i pan Mikuláš. „Budu potřebovat jelena a pár mladých divočáků na svatební hostinu. A počítám s vámi. Bude to o sobotě po Božím narození. Přijďte – pivo poteče proudem!“ „Přijdeme. A teď zpátky do práce!“ Vyšli na dvůr. Odněkud zazněl zvon. Boček se mimoděk pokřižoval, ale purkrabí jen mávl rukou. „Nejbližší kaple je na Buchlově. To jsou kravské zvonce – vedou z pastvy.“ 31

Měl pravdu. Pasáček, umazaný kluk v roztrhané košili, přihnal čtveřici pěkných krav. A za ním vedl starší pastýř na řetězu býka, obrovské stvoření připomínající divokého zubra.

Pěkný dobytek, uvědomil si Boček. I dvorec. Smil by nad tím vším ohrnul nos. Ale jen hlupák by zahodil takovou příležitost!

Nasedli a pobídli koně k domovu. U brány je zastavil statný mladík, jeden z Kunových synů. Přes plece měl přehozeny tři páry divokých kačen. „Otec posílá,“ řekl krátce. „Díky – budou se hodit.“ Pan Mikuláš pokynul jednomu ze zbrojných, aby zvěřinu převzal. A Boček naprázdno polkl.

Mladý lovec měl luk. Vzácnou, překrásnou práci z načervenalého dřeva se světlým jádrem, dlouhou bezmála jako dospělý muž. „Výborná zbraň,“ řekl pomalu panoš. „Odkud je?“ „Otec ji udělal z jahodového stromu. Rostou prý někde na jižní straně Vlčáku,“ ukázal mladík na daleký kopec, který se ztrácel v oparu. „Každý mladý Kuna od něj o postřižinách dostane dobrý luk.“ Boček zaváhal jen okamžik. „A prodal by nějaký?“ „Jistě,“ přikývl lovec. „Střílecký purkrabí loni za takový zaplatil stejnou cenu jako za deset jasanových pro posádku. Na jaře jsem jeden vezl na Lukov. A nějaké budou mít i v Hradišti. Ale tobě bych koupi neradil.“ „Proč?“ „Tisový luk se vyplatí jen dobrému lučištníkovi. Musel bys cvičit od dětství, aby ses jím stal.“ „Pěkný zvyk,“ pochválil pan Mikuláš, když vjeli do lesa. „Já dal k postřižinám synovi prvního koně. Měl naštěstí víc rozumu než sedmiletý kluk.“ „A kde je tvůj syn teď?“ 32

„Už není.“ Purkrabí se zadíval do dálky a zamrkal očima. „Sloužil v družině Mikuláše Opavského a zůstal na Moravském poli. Tělo nenašli. Ale kdyby byl naživu, dávno by se vrátil domů.“ „Bůh dá, že se ještě objeví,“ povzdechl si Boček. Ale nejspíš ne. Mrtvých byly tisíce. A stovky dalších natlačilo nepřátelské vojsko do Moravy. Koho nezabili, toho řeka odnesla kdovíkam.

Dobrý pan Chval z Lipé zapomněl v táboře dýku milosrdenství, úzkou čepel na dobíjení padlých nepřátel. Těsně před bitvou mě pro ni poslal. A nejspíš mi tím zachránil život. „Bůh dá. Snad.“ Pan Mikuláš pobídl těžkého ryzáka a znovu se ohlédl ke Stříbrnicím. „Mám už jen Lidmilu.

To Kuna dopadl líp. Synů mu naživu zůstalo všech jedenáct a pět nejstarších už má i rodiny.“ „Jedenáct?!“ „Ano. Se staříkem je jich dvanáct. Starají se o královský les a slouží jako přísedící loveckého soudu. Chytají pytláky i zloděje dřeva, ryb nebo včel. A soudí je podle loveckého práva.“ „Umějí bojovat?“ „Spíš střílet z luku. Ale jsou to pořádní chlapi a vyznají se v lese. Jen hlupák by se pokusil vyplenit Stříbrnice.“

* Na sklonku podzimu se stmívá brzy. A po jasném dni přichází mrazivá noc. Koním se kouřilo od nozder a na obloze se třpytily hvězdy, když konečně vjížděli do brány Buchlova.

Dvě mohutné věže. Jedna na východě, jedna na západě úzkého hřebenu. Pevná hradba na severní a jižní straně.

A vně hradeb ještě jedno opevnění. Dovnitř se musí přes 33

parkán. Kdyby nepřítel prolomil první hradbu, nemá zdaleka vyhráno. Než se dostane ke druhé bráně, musí obejít skoro celý hrad, vystavený útokům posádky západní věže.

My jsme však přátelé. Proto jsme mohli sesednout z koní, předat je čeledínovi a projít druhou bránou. Ta zůstává v klidných časech otevřená. Na vnitřním nádvoří je k jižní straně přistavěn jednoduchý obytný palác s hrotitými okny. Cítím kouř. Uvnitř bude určitě pěkně teplo.

Boček se nemýlil. Pan Mikuláš bez okolků vešel dovnitř – avšak místo do patra zamířil rovnou do kuchyně. „Tam je nejtepleji,“ usmál se na panošův tázavý pohled. „A kuchařka se nenaběhá do schodů.“ Kuchyň na Buchlově byla obrovská. Čas večerního jídla minul, ale z kotle odstaveného na kraji otevřeného ohniště voněla hrachová kaše se slaninou. Starší tělnatá žena, která si od pana Mikuláše hned vzala zastřelené kachny, jim nabrala plnou mísu, přidala kus nakrájeného uzeného a ošatku placek. A sotva desetiletý kuchtík přinesl pořádný džbán silného piva. „Požehnej nám, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, tento pokrm,“ začal pan Mikuláš, sotva se usadili u bytelného stolu v sousední jizbě. Zbrojní se ztišili. I Boček zvedl oči k nebesům.

Chvála Kristu. V Čechách je hlad. Avšak buchlovským dopřál všemohoucí Bůh jídla dost a… Bůh? Ten, kterého přibili na kříž – anebo ten, jenž se jako Lovec toulá krajem po nocích?

Rychle se pokřižoval, aby zahnal kacířskou myšlenku.

Pak zamumlal amen a sáhl po lžíci. Ve Stříbrnicích je uctili jen čerstvým sýrem. A mladé tělo vytráví rychle.

Netrvalo dlouho a do všech údů se mu rozlilo příjemné teplo. S plným břichem přišla ospalost. A silné pivo jí začalo vyhrávat hořkosladkou ukolébavku.

34