Naďa Horáková
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafcká úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Naďa Horáková, 2023
© Obálka Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 381. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0802-8
Existuje-li smysl pro skutečnost, musí také existovat smysl pro možnost.
Robert MusilKniha Čas madon volně navazuje na knihu Čas primadon. Znovu se setkáme s některými hrdiny, s nimiž jsme se seznámili v prvním případu, tedy hlavně se sourozenci Jiřím a Emou Šubrtovými.
V Čase madon neočekávejte žádnou vraždu. Vzhledem k názvu se mi to nejevilo vhodné a zajímavý příběh se může obejít i bez potoků krve a zjevného násilí.
Vsadila jsem i na svá letitá studia „esoterických“ disciplín a množství absolvovaných kurzů a seminářů. Od malička mě zajímalo všechno mezi nebem a zemí. Bohužel si musím přiznat, že jsem spíše teoretik než praktik.
Příběh jsem založila na ukradeném náboženském obrazu. Nejsem praktikující katolík, ale narodila jsem se a takřka celý život bydlím na Slovácku, které má k náboženské tradici velmi blízko, a tedy všechny nás do určité míry formuje a ovlivňuje. Ráda chodím do kostelů a na hřbitovy, ctím světce, obdivuji náboženské obrazy a všechny umělecké předměty.
Pokud si hrdinové z Času primadon vzali k srdci nějaké ponaučení ohledně přátelství, hrdinové z Času madon by měli získat pokoru k životu.
Kniha ovšem není žádná moralistní agitka. Psala jsem ji s nadhledem a pokusila jsem se dát důraz na vše dobré, zajímavé a vtipné, co studium esoterických
disciplín a náboženský život přinášejí. Osobně se před lidmi skutečně věřícími i těmi, kteří dokážou vnímat věci za mlžnou oponou, hluboce skláním a nesmírně si jich vážím. Nedělám si ovšem iluze. Za ta léta jsem se setkala i s lidmi, mnohdy velmi komunikativními a přesvědčivými, kteří si z esoteriky i katolické víry dokázali udělat výnosný kšeft. Ono se ne nadarmo říká, hodně povolaných, málo vyvolených.
Další mou zálibou je genealogie, takže velmi děkuji za digitalizované matriky, v nichž můžu hledat své předky v pohodlí domova. Přináší mi to potěšení, ale také nostalgii. Myslím, že každého, kdo se vydá na cestu do minulosti za vlastními předky, čeká neuvěřitelné dobrodružství, které vyústí v určitou míru pokory a díků za to, v ja ké době dnes žijeme. Když se setkáte v 19. století s matkou, která během pár měsíců ztratila pět dětí kvůli epidemii třeba záškrtu, nenechá vás to chladnými, soucítíte s ní. Pak si uvědomíte, jaké malichernosti zbytečně řešíme, jak bezhlavě se ženeme za hmotnými statky, aniž bychom ctili bližního svého.
Proto má tato kniha jednu zvláštnost. Použila jsem v ní mnoho příjmení, jež nosili mí předci (i oba poručíci patří do rodiny). A doufám, že i mí velevážení rodinní příslušníci Alois a Robert Musilovi s nadhledem a moudrostí zvěčnělých přijmou fakt, že jsem je v knize připomněla a přisoudila jim určitou roli. Mrzí mě, že oba pány dnes zná v naší vlasti jen pár odborníků, přitom například kněz Alois byl v akademickém životě i politice své doby významnou personou.
Tímto úvodem jsem vás, milí čtenáři, připravila na to, kterými cestičkami se bude Čas madon ubírat. Je to současný příběh s mírným připomenutím, abychom nezapomínali na desítky generací našich předků.
A nyní stručná rekapitulace toho, co se odehrálo v knize Čas primadon.
Poručík Jiří Šubrt vyšetřoval smrt Leony Radové, Eminy kamarádky. Současně řešil i případ loupeže šperků v brněnském klenotnictví Solař. Pachatele obou případů s Eminou pomocí vypátral a podařilo se mu zajistit i většinu šperků z loupeže. Nejdražší klenot, prsten zvaný Slunce noci, se však nenašel. Jirka má ale nepříjemné tušení, že něco zůstalo jeho bystrému policejnímu zraku utajeno. A kdo jste četli Čas primadon, víte, že se nemýlí.
Galerie U Josefa na Kounicově ulici právě zavírala.
Přesně úderem desáté hodiny večer půvabná rusovláska otočila v zámku klíčem a tlačítkem stáhla venkovní rolety na výkladní skříni a vstupních dveřích. Starší muž v obleku seděl za prodejním pultem, jemuž teď dominovalo několik táců s mnoha skleničkami na víno. Sám dopíjel bílé víno z broušeného poháru. Na dalším tácku leželo na sobě několik talířků se zbytky jednohubek. Galerie byla prostorná místnost s obrazy na všech stěnách. Muž si prohlížel vysoké bytelné šedivé výstavní panely táhnoucí se středem galerie. Na nich byly také nainstalovány obrazy. Lidové madony z 19. století objasňoval plakát na prvním z panelů.
„Myslím, že se vernisáž vydařila,“ řekla dívka a podívala se na sedícího muže.
Přikývl, aniž by spustil oči z obrazů. „Perlová Madona visí nakřivo,“ podotkl.
Dívka přešla k jednomu panelu. „Jo, visí. Zítra to opravím. Ouško není asi úplně ve středu.“
„Říkal jsem ti, Moniko, že máš všechny obrazy zkontrolovat, než je pověsíš,“ řekl Josef Bystřický, majitel galerie.
„Mohl jsi to zkontrolovat sám, tati,“ odpověděla neutrálně a mrkla na láhev s vínem, z níž si otec naléval další dávku do drahocenného poháru. Zbylo v ní na dně. Dolila si tu trošku vína do skleničky a láhev odložila do plastové zelené bedny na jediné prázdné místo.
Posadila se do ratanového křesílka, z nohou setřepala střevíčky s vysokými podpatky a také pozorovala panely s obrazy madon.
„Od rána jsem prodala šest tvých obrazů,“ informovala otce. „Měl bys zase malovat, nebo nebudu mít co prodávat.“
„V ateliéru mám čtyři před dokončením, milá dcero,“ naznačil Josef Bystřický spokojeně bradou ke stropu.
„Kdyby tohle byla prodejní výstava, tak je prodám všechny,“ řekla Monika na adresu obrazů s madonami.
Josef Bystřický dopil a vstal. „Tohle uklidíme zítra,“ ukázal ke skleničkám a talířkům. „Přespíš dnes u mě.“
Monika přikývla. Nechtělo se jí ani jít samotné přes noční Brno domů, i když ty dva kilometry běžně zdolávala během chvilky, ani čekat na tramvaj. Nechala skleničku nedopitou na stolku vedle křesílka. Vzala do ruky střevíčky a bosá následovala otce do druhé místnosti galerie, v níž se nacházela malá kuchyňka a sklad v jednom. Tam na ni čekaly pohodlné pantofe. Nazula si je a z věšáku si vzala růžový batůžek a také maličkou růžovou taštičku s dlouhým uchem. Vyšli ze skladu zadními dveřmi na chodbu rekonstruovaného čtyřpatrového domu postaveného za první republiky. Monika na temné chodbě rozsvítila a Josef Bystřický zamkl zadní dveře galerie a následně zamkl i mříž chránící dveře.
Pak stoupali po širokých schodech do čtvrtého patra, kde měl Josef byt a ateliér. Velké okno na prvním odpočívadle propouštělo tlumený chaotický světelný smog města a skrz vzrostlý oleandr v hliněném květináči vrhalo na spoře osvětlenou chodbu prapodivné stíny. Pokud člověk na chodbě nerozsvítil, okno fungovalo jako velká světelná lupa, kdy stíny nabíraly na mohutnosti a jejich tvary se zdály být až morbidními.
Poručík Jiří Šubrt seděl v kanceláři v budově policie na Cejlu. Kdo mohl, využil dvou nastávajících prodloužených víkendů za sebou a k nim si přidal ještě čtyřdenní dovolenou, aby si prohřál kosti v tuzemských i zahraničních termálech nebo někde v exotice i se svými dětmi školou povinnými. Svobodní bezdětní měli smůlu. Ranní porada, kterou vedl kapitán Urbánek, se nesla v přátelském duchu. Na oddělení jich byla sotva polovička. Někteří si vzali dovolenou už dnes. Svobodní poručíci Šubrt a Veldamon museli přistoupit na několikadenní maraton služeb a pohotovostí. Kapitán Urbánek vyslechl hlášení podřízených o vyšetřovaných případech, rozdělil úkoly a trochu ironicky jim popřál hezký a klidný den i nadcházející víkend.
Když Jirka přišel z porady, zasedl k počítači, aby zpracoval hlášení z právě vyřešeného případu loupežného přepadení. Jeho kolega David Veldamon se zastavil na plk za účetní Ivetkou, jejíž manžel Jára byl elitní odstřelovač a Davidův kamarád ze základní školy.
Jirka hleděl na monitor, ale místo psaní přemýšlel o svém životě. Od loňských prázdnin chodil s Filipou Radovou, docentkou gemologie na Masarykově univer-
zitě. Klapalo jim to úžasně, až na to, že na sebe neměli moc času. Filipa stoupala po kariérních akademických příčkách a celý nynější semestr trávila na stáži na londýnské univerzitě. Přestože byla o nějaký ten nepodstatný pátek starší než on, zakládat hnízdo netoužila. Zatím mu to vyhovovalo, ale tušil, že brzy přijde doba, kdy si celou situaci se směřováním jejich vztahu musí prodiskutovat. Cítil se osamělý.
Dveře do kanceláře se otevřely a do místnosti vstoupil zbytkovým alkoholem stále ještě lehce opojený poručík David Veldamon. Plavé vlasy, oříškové oči a ostře řezaná tvář.
„Máme kšeft,“ řekl a Jirku po pár vteřinách zasáhl alkoholový odér, když přišel ke stolu. Žvýkačka již přestala výpary absorbovat. David ji vyplivl do ubrousku a vyhodil do koše. Ten ubrousek použil ne proto, že by byl tak pořádkumilovný. Starý mládenec v něm, zvyklý na péči starostlivé matky, se proti něčemu takovému vzpouzel, ale vyplivnout lepkavou hmotu přímo do koše se bál. Paní Škarková, uklízečka těsně před důchodem, byla na žvýkačky háklivá.
Traduje se, že před lety, ještě zamlada, ztrestala mokrým hadrem nynějšího náčelníka za žvýkačku přilepenou na boku stolu. Měl z ní vítr celý policejní sbor. Každý nováček dostal papírek s ponaučením, jak se má jako civilizovaný občan České republiky chovat na pracovišti, co se týče hygienických pravidel. Na konci textu stála jí vlastnoručně
složená říkanka: Žvýkačka je trest boží, ničí naše plomby i zboží, nechtěj vidět mé tesáky mroží!
Když se té básničce zasmál, co by nepovedenému dílku, dostalo se mu upozornění, že paní Škarková je
schopná z přilepené žvýkačky nechat si u techniků zjistit DNA pachatele a ztrestat ho hadrem nebo smetákem před nastoupenou jednotkou.
„Kde jsi pařil?“ zeptal se Jirka svého o dva roky mladšího kolegy a trochu závistivě na něho upřel své modré oči, protože on měl službu na telefonu.
„Řeknu po cestě.“
„Kam jedeme?“
„Jdeme. Tady kousek. Kounicova, galerie u Janáčkova náměstí. Technici jsou už tam. Vloupačka.“
„Můžeme jet,“ zaprotestoval Jirka, protože otevřeným oknem ševelil vlahý jarní deštík.
David vzal z šuplíku svého stolu novou žvýkačku a hodil si ji do úst: „Jdeme.“
3.
Galerie U Josefa vypadala naprosto nedotčeně. Ovšem jen co se týkalo vstupu z ulice. Mříž u zadních dveří měla rozbitý visací zámek a dveře byly vypáčené. Žádná práce v rukavičkách. Dva technici, Ilja Šípek, zvaný Iljušin, a nováček Fredy, kterého Iljušin zaučoval, tedy Alfréd Soukal, vše zdokumentovali a teď sbírali otisky.
Akademický malíř Josef Bystřický seděl za prodejním pultem a zadumaně hleděl na stále přítomnou kupu použitého skla a talířků. Nevypadal, že by se ho vloupačka nějak moc dotkla. Dopíjel čaj, který měl ke snídani. Ležel před ním i talířek s nedojedeným chlebem se šunkou.
„Tak co se ztratilo?“ zeptal se ho David.
„Je to divné,“ pokrčil malíř rameny. „Jen jeden obraz.“ Ukázal na panely, na nichž spořádaně visely obrazy madon ve dvou řadách nad sebou. Jeden dílek chyběl. Třetí obraz vpravo na třetím panelu v první řadě od spodu.
„Je cenný?“ chtěl vědět Jirka.
„Neřekl bych,“ mínil malíř.
„Tak proč ho někdo vzal?“ nechápal David.
Malíř Josef Bystřický opět pokrčil rameny. „Kdyby to byl můj obraz, ani bych vás kvůli tomu nevolal, jenže tohle jsou všechno půjčené obrazy od soukromníků.“
„Od sběratelů?“ dělal chytrého David.
„Tak půlka, zbytek jsou obrazy, co se našly někde na půdě po pradědečkovi.“
„Můžete mi to objasnit?“ zeptal se Jirka. „Ty obrazy teda nejsou cenné?“
„Jak se to vezme,“ vysvětloval malíř Bystřický. „Podívejte, ten obraz na stěně za panely má cenu devět tisíc eur. Pavel Houska, kvaš a perokresba na japonském papíře. Kdybych chtěl krást, vezmu si ten. Je vycházející hvězda. Prodává po celém světě. Tyhle madony jsou lidové výtvory z 19. století. V podstatě je to stejná tvorba, jako když si dnes někdo nakoupí korálky a podle vzorů na internetu dělá náramky. U některých těch obrazů známe autory, ale byli to většinou prostí lidé, kteří měli výtvarné nadání a dokázali napodobit nějaký votivní obraz z kostela. Takových obrazů jsou mraky, některé podařenější. Jejich cenu určuje zájem. A ten teď roste. Takže klidně za ten obraz dostanete pár stovek nebo pár tisíc. Ceny jsou prostě smluvní. Mnohdy je u některých těch obrazů cennější starý rám.“
„Včera byla vernisáž?“ pochopil David podle použitého nádobí.
Jirka přikývl, protože právě studoval plakát na prvním panelu.
„Ano,“ odpověděl Josef Bystřický. „Představovali jsme právě tady ty madony. Výstava nebyla prodejní. Domluvil jsem se se svým známým. On všechny ty obrazy sehnal.“
„Kdo to je?“ chtěl vědět Jirka.
„Zdeněk Lhotský, památkář,“ odpověděl Josef Bystřický. „Ten vám řekne, čí ten obraz byl.“ Na sněhobílou
zadní stranu své vizitky krasopisně opsal ze svého mobilu Lhotského telefonní číslo.
„To se vám vyplatí pořádat neprodejní výstavy?“ podivil se David.
„Jsem umělec, ne handlíř,“ odfrkl Josef Bystřický. „Naše galerie má výborné jméno po celé republice, můžu si to dovolit. Vystavují u nás významní umělci.“
„Kolik máte procent z prodeje jednoho obrazu?“ pátral dál David.
„Sto procent,“ usmál se Josef Bystřický lišácky. „Prodávám i své obrazy, jsem akademický malíř. A prodávám i do ciziny. Zbytek je obchodní tajemství.“
David se již dál neptal, protože akademický malíř dal najevo, že tohle nemá s krádeží obrazu nic společného.
„Můžete mi popsat, jak vypadal ten ukradený obraz?“ požádal teď Jirka.
„Byla to Madona Růžencová. Dcera vám ho ukáže. Všechny obrazy máme nafocené.“
„Dáte nám na ni kontakt?“
„Hned přijde. Zařizuje u zámečníka, aby přišel opravit ty dveře,“ kývl hlavou k zadní místnosti, kudy se zloděj dostal do galerie.
Vtom do galerie vešla rusovlasá Monika Bystřická. Davidovi se rozšířil úsměv od ucha k uchu. „Ahoj Bystrouško!“
Monika se také začala usmívat, když ho poznala.
„Čau Davide, co ty tady?“
„Vyšetřuju,“ řekl a okamžitě roztáhl náruč.
Monika ho objala.
„To je náhoda! Roky se nevidíme a spojí nás zločin,“ okomentoval situaci David. „Doufal jsem, že tu budeš, hned jak jsem zjistil, že se kradlo u vás.“
Josef Bystřický i Jirka na ně hleděli málem s otevřenými pusami.
„Tati, to je David Veldamon, chodil s naším Petrem na gympl, pamatuješ…“ vysvětlovala Monika.
Josef Bystřický jen pokrčil rameny, že si nepamatuje, s kým jeho syn chodil do školy.
„A to je poručík Jirka Šubrt,“ představil David i svého kolegu.
Monika jen kývla hlavou, ale ruku mu nepodala. Zřejmě u ní nebyl policajt jako policajt.
„A co dělá Petr?“ vyptával se David.
„Projektuje. Bydlí v Ostravě. A co ty?“
„Pomáhám a chráním,“ mrkl na ni. „Tak kdybys chtěla pomoct…“
„Ehm, ehm,“ vracel Josef Bystřický přítomné do reality. „Máte snad vyšetřovat…“
„Máš vyfocený ten ukradený obraz?“ řekl David Monice najednou komisně jako spořádaný komisař.
„Dej mi kontakt, pošlu ti ho mejlem.“
David vytáhl z kapsy vizitku a podal jí ji. Poděkovala a strčila si ji do maličké růžové kabelky kterou měla křížem přes prsa.
„Co ty si o tom myslíš? Proč někdo ten obraz odcizil? Je cenný?“ nadhodil k ní David.
„Není vědma. A odborník na výtvarno jsem tady já,“ prskl mu do toho Josef Bystřický naštvanou slinu. „Už jsem vám řekl, že neměl větší cenu.“
„Můžete nám dát kontakt na lidi, co byli tady na vernisáži?“ vložil se do hovoru Jirka. Vnímal, že Mistr začíná být podrážděný. Nedokázal ale rozklíčovat, jestli je to kvůli dceři, nebo kvůli tomu, že David nedoceňuje jeho odbornost.
„Moniko,“ kývl Josef Bystřický na dceru. „Pošli jim i ty fotky.“
„Jaké fotky?“ zeptal se David.
„Z vernisáže,“ odpověděla Monika. „Fotila jsem tady.“
„Kolik tady bylo lidí?“
„Tak pětatřicet?“ odpověděl Josef Bystřický poněkud nejistě.
„Všechny jste znali?“ zeptal se teď Jirka.
„Většinu. Někteří známí přivedli své známé, tak ty jsem neznal.“
„A ty?“ obrátil se David na Moniku.
„Neznala jsem ani ty, co táta,“ pokrčila rameny.
„Sepište jména, která znáte,“ požádal oba Jirka. „Pak nám je ztotožníte na těch fotkách a my se pokusíme identifkovat zbytek. Prosím tedy i telefonní čísla, pokud na ně máte kontakt.“
„Já to s Monikou udělám,“ rozhodl iniciativně David. „Zavzpomínáme na mladá léta.“
Monika přikývla a zasmála se. Josef Bystřický se zatvářil, jako by kousl do citronu, ale neřekl nic. Přece jen zakazovat něco dospělé za pár dnů již osmadvacetileté dceři by bylo kontraproduktivní, zvláště když se jednalo o pomoc policejním orgánům.
„Přijď odpoledne,“ řekla Monika. „Vytisknu ty fotky a popíšu je.“
„Jsi zlatá, Bys…“ zbytek důvěrného oslovení raději spolkl. Bylo zřejmé, že otec by mu nejraději zakroutil krkem. „A taky obejdu majitele bytů, jestli si něčeho nevšimli.“
Technici dokončili svou práci, vzali otisky Mistrovi i Monice a prozkoumali vstupní vrata do dvora.
Iljušin pak referoval, co zjistili: „Zloději se museli dostat do domu vraty do dvora, když bylo ještě odemčeno, protože zámek byl neporušený. Ovšem tady v tom skladu je to podobný styl vloupaček jako do obchodů s potravinami. Zatím jich je deset po celém Brně. Dělá na tom nadporučík Myška.“ S tím se technici rozloučili.
„Kdo zamyká vrata do dvora?“ zeptal se Jirka malíře Bystřického.
„Většinou nikdo,“ pokrčil Bystřický rameny. „Místo kliky je koule a dveře se zaklapnou. Ale když kouli potočíte a zatlačíte na dveře, otevřou se. Jenže to vědí jen domácí.“
4.
„Proč jsi jí říkal Bystrouško?“ zeptal se Jirka, když vyšli z galerie na ulici. Přestalo mrholit a vyšlo slunce. David se zastavil u přechodu a ukázal na protější parčík na Janáčkově náměstí na rohu s Antonínskou ulicí. „Něco ti ukážu.“
Přešli do parku, který obklopovaly Chleborádova vila, Památník Leoše Janáčka a rektorát VUT. Zastavili se u sochy na kulatém betonovém podstavci navozujícím dojem mramoru.
„Liška Bystrouška,“ řekl David.
Jirka si prohlížel sochu. Dlouhonohá dívka s liščími rysy ve tváři a liščím ocasem se ladně opírala o kmen stromu, jako by lákala kolemjdoucí k milostné hře.
„Je jí fakt podobná,“ zavrtěl Jirka nevěřícně hlavou.
„Navíc se jmenuje Bystřická,“ pokrčil David rameny.
„A je zrzka.“
„Tohle je nádherná socha,“ rozplýval se Jirka. „Nikdy jsem si jí nevšiml.“
Vypadal tak nažhaveně, že David ihned výstražně zareagoval: „Pozor! Monika byla vždycky středem pozornosti. Ale jako nedobytná tvrz!“
„Asi si je vědomá své ceny,“ pokrčil Jirka rameny a znělo to skoro okouzleně.
„Filipa by mohla žárlit,“ podíval se na něho David.
„Nebo už je zataženo nad rybníčkem?“
„Nevím, co bude, až se vrátí. Kdyby o mě stála, tak neodjede na celý semestr na stáž.“
„Atraktivní a vzdělaná holka ti nebude dělat domácí puťku. Musíš si vybrat. Buď domácí krb, teplé večeře a slovo, nebo krása a nezávislost. Krasavice v domácí zástěře vařící pivní guláš a citující Hegela se dnes hledá těžko.“
„Odkdy jsi flozof?“ zasmál se Jirka.
„Od té doby, co ji hledám,“ odpověděl David.
„Krásnou kuchařku s Hegelem?“
Přikývl: „Asi ale budu muset slevit, jinak budou osamělé studené večeře pořád.“
„Bydlíš u rodičů,“ zasmál se Jirka.
„Už mi bylo naznačeno, že bych si měl založit vlastní hnízdo.“
„Tak odtud to tvoje rozpoložení,“ pochopil Jirka.
„Od té doby, co naše Ema bydlí u Martina, si mě doma hýčkají.“
„Tvůj táta je malíř, tak snad víš, jak se pohybují provize v galeriích,“ řekl najednou David, co mu stále vrtalo hlavou. „Kdyby měl provizi jen deset procent, za prodej Houskovy kvaše dostane přes dvacet tisíc. A to má určitě víc.“
„Záleží na domluvě,“ pokrčil Jirka rameny. „Může to být až třicet procent.“
„Tomu říkám zaměstnání,“ posteskl si David.
„Každé má svoje,“ namítl Jirka.
„Tak jak to teď uděláme?“ zeptal se David.
„Vyslechneme Lhotského, já pak sepíšu hlášení v kanceláři a ty zajdeš za Bystrouškou,“ navrhoval Jirka.
„Beru! Zavolám mu, jestli má čas.“
Vytáhl z kapsy bundy galerijní navštívenku s telefonním kontaktem na Zdeňka Lhotského a vyťukal číslo.
„Poručík Veldamon, Policie České republiky,“ představil se.
„Jó, vy určitě voláte kvůli Růžencové Madoně, že?“ řekl přátelský mužský hlas zasvěceně.
„Ano, potřebovali bychom pár informací.“
„Jsem teď v letohrádku Mitrovských, jestli můžete, přijďte hned. Jinak až večer.“
„Dobře, hned.“
„Až přijdete ke schodišti, tak mě prozvoňte. Přijdu tam.“
David ukončil hovor a podíval se na Jirku: „Čeká nás v letohrádku Mitrovských. To zvládneme, ne? Je to max dva kilometry.“
Jirka povzdechl. Davidova mánie chodit po Brně pěšky byla pověstná. Než mohl zaprotestovat, viděl už jen Davidova záda a rychlý pohyb jeho hýždí, jak nabral směr na jihovýchod k Výstavišti.
5.
K bělostnému letohrádku Mitrovských přišli za dvacet pět minut. Oba se posadili na lavičku pod schodištěm vedoucím ke vstupu do letohrádku a David zavolal památkáři Lhotskému. Ten telefon nebral, ale vzápětí uslyšeli lehké kroky sbíhající schodiště. Objevil se zachovalý pětačtyřicátník ve sportovním saku.
„Lhotský,“ podal jim oběma ruku. „Nebudeme to probírat tady. Jdu na oběd.“ Rukou ukázal k restauraci Mitrovski nacházející se jen pár kroků od nich v parku.
Oba přikývli. Rychlý přesun k letohrádku vyčerpal jejich zásoby tělesných tekutin a tělo si žádalo jejich doplnění nejlépe v podobě zlatavého moku.
Posadili se k volnému stolu. Výhled na park a letohrádek byl neobyčejně příjemný. Lhotský si objednal řízek s bramborovým salátem a oni dva nealkoholické pivo.
„Co potřebujete, pánové?“ zeptal se.
„Všechno o té výstavě, vernisáži a o obrazech madon,“ ujal se slova Jirka.
„Chtěl jsem uspořádat výstavu lidových obrazů, jenže státní instituce zájem neměly, protože prý nemají uměleckou cenu. Zmínil jsem se o tom Pepovi Bystřickému a on zájem měl. Je to už tak tři roky. Sháněl jsem obrazy, kdo by nám je zdarma zapůjčil. Pak jsme si stanovili datum a vernisáž včera proběhla. V podstatě jde o to, že
už několik let připravuji odbornou publikaci o obrazech madon a ta výstava mi hodně pomůže. Monika bude dělat výtvarnou stránku knihy.“
„Tak proto ty obrazy nafotila,“ došlo Jirkovi.
Lhotský přikývl.
„Jak dlouho znáte malíře Bystřického?“ chtěl vědět David.
„Tak patnáct let,“ pokrčil Lhotský rameny. „Maloval obraz pro jeden kostel v mém předchozím působišti. Tam jsme se seznámili.“
„Komu patřil ukradený obraz?“ chtěl vědět Jirka.
„Myslím, že byl z Vyškova, ale s jistotou to nevím.
Přece jen těch obrazů je třicet.“ pokrčil rameny. „Seznam majitelů mám v počítači. Jak se k němu dostanu, hned vám to pošlu.“
„Jakou mají ty obrazy cenu?“ chtěl vědět Jirka.
„To máte těžké. Dřív takové obrazy visely v každé ložnici. Časté byly reprodukce, ale někde si ho koupili od místního naivního malíře, který si tím přivydělával, když je maloval třeba v zimě, kdy nebylo na poli do čeho píchnout. Tato díla, většinou od neznámého autora napodobují votivní obrazy, které lidoví umělci vídali v kostelech. Některé se dají přímo určit, podle kterého vzoru byly namalovány.“
„Proč jste si vybral zrovna madony?“ chtěl vědět David.
„Protože od baroka se úspěšně rozvíjel mariánský
kult a z těch lidových obrazů se dodneška zachovalo nejvíc právě madon. Nejde jen o obrazy, ale také o sochy.
V každém kostele ještě dnes máte sochu Panny Marie.“
„Je možné, aby právě ten ukradený obraz měl velkou cenu?“ zeptal se Jirka.
„Teoreticky ano,“ souhlasil Lhotský. „To, co jsme viděli, mohla být třeba přemalba a pod ní je cennější obraz. Jenže jak by to mohl ten zloděj zjistit? Já se o votivní obrazy zajímám přes dvacet let. Je to moje specializace, hlavně mariánský kult, a ničeho jsem si na žádném z těch obrazů nevšiml.“
„Vyloučené to ale není,“ dodal Jirka.
„Samozřejmě, možné je všechno.“
„Ještě bych vás požádal o seznam lidí, které jste znal na vernisáži, a jejich telefonní čísla,“ řekl David poté, co servírka přinesla piva.
„Jasně, pošlu vám všechno. Když mě něco napadne, zavolám,“ přislíbil památkář Lhotský a hladově polkl, protože servírka již přinášela jeho gábl.
„Nevšiml jste si na vernisáži něčeho zvláštního?“ zeptal se ještě David.
Památkář Lhotský zavrtěl hlavou, ale bylo zřejmé, že je už ani nevnímal. Řízek voněl na sto honů.
Před restaurací se policisté rozešli. Jirka zamířil na tramvaj, aby se dopravil do kanceláře, a David se pěšky vracel do galerie Bystřických.
David byl ze setkání s Monikou potěšený. Vždycky byla pěkná, ale že se z ní vyloupne taková krasavice, ho překvapilo.
V galerii byla sama.
„Tak jsem tady,“ řekl jí a rozhlédl se.
„Neboj, táta je nahoře v ateliéru a maluje. Musí pracovat, abych měla co prodávat.“
„Vždyť je tu obrazů!“ namítl.
Usmála se, ale neodpověděla. Ani ona zřejmě neměla v úmyslu prozrazovat obchodní strategie galerie. Místo odpovědi mu podala kupu fotek z vernisáže.
„To je perfektní práce!“ podíval se na ni s obdivem.
U všech osob na fotografích bylo napsáno, jak se jmenují, a pokud byl onen člověk neznámý, byl u něj otazník. U některých jmen připsala i telefonní čísla.
„Celkem jsem napočítala čtyřicet lidí, kteří se tu v průběhu vernisáže vystřídali. Deset z nich neznáme.
Dvacet lidí tady bylo od začátku vernisáže v sedm večer až do konce v deset hodin. Původně jsme měli končit
v devět, ale někteří, když čichnou k alkoholu zdarma, nevědí, kdy mají odejít.“
„To je asi všude,“ konstatoval David pobaveně, že ani milovníci umění nedělají výjimku.
„Zbytek přišel později nebo odešel dřív. Akce byla volně přístupná veřejnosti, takže klidně se mohl zastavit kdokoliv z ulice.“
„A co tenhle?“ ukázal David na hnědovlasého muže s otazníkem, který byl na několika fotografích, ale na žádné se nedal identifkovat. Buď byl otočený zády, nebo alespoň měl odvrácenou hlavu, nebo byl schovaný za něčími zády. Nevypadalo ani, že by k někomu patřil. Byl střední postavy, štíhlý, zřejmě mezi třiceti a čtyřiceti. Rife a černá kožená bunda.
Monika pokrčila rameny. „Táta netuší, ani kdo to je, ani s kým přišel.“ Pak Davidovi podala list se jmény všech známých lidí i s telefonními čísly. Pak ještě fotky s třemi neznámými, u nichž byl napsáno, s kým na vernisáž přišli.
David projel očima jména lidí na vernisáži. Najednou mu cuklo obočí. Na jedné fotce objevil novináře Turečka.
„Co tady dělal Patrik Tureček?“ zeptal se a vyznělo to nelibně, protože novinář byl pro Davida persona non grata.
„Fotil tady obrazy madon,“ odpověděla Monika. „Domlouval to s ním táta a památkář Lhotský.“
„Tvoje fotky nestačily?“ divil se David.
„Vždycky je lepší, když je několik zdrojů,“ odpověděla Monika. „Plánují zpracovat publikaci o madonách.“
„Co vlastně děláš?“ zeptal se jí David.
„Vystudovala jsem výtvarku, ale dělám tátovi holku pro všechno. K tomu reklamy, obalové dizajny, prostě
co se dá. A jak ty ses dostal k policii? Přece jsi studoval práva a mám pocit, že brácha říkal, že jsi dělal doktorát.“
„Jo, jenže mě nebaví sedět v kanceláři. Tak jsem si udělal „rekvalifkaci“ a je ze mě policajt a řeším případ krádeže naprosto bezcenného obrazu od naivního venkovského umělce.“
Monika se pobaveně zasmála jeho ironii.
„Bydlíš doma?“ chtěla vědět.
„Jasně, stejně jsem furt pryč. A ty?“
„Mám byt,“ povzdechla trochu. „Naši se před čtyřmi roky rozvedli. Táta vzplanul hříšnou láskou k mladé výtvarnici a máma to neskousla. Našla si jiného a spálila mosty. Teď s přítelem bydlí v Adamově. Tátu to úplně vyřídilo, vůbec netušil, že by to mohlo vzít takový konec. Jenže máma je hrdá. Neodpustila mu. A mně jako odškodné za ten úžasný rozpad rodiny společně koupili byt. A starej se sama o sebe, my máme svých starostí dost.“
„Vadí ti to?“
„To si piš, že vadí. Chci mámu i tátu, jak spolu sedí v kuchyni a hádají se o kraviny.“
„Chápu, mám to doma denně,“ usmál se s jakousi dětskou pýchou v tváři. „Máš někoho?“
„Čerstvě rozešlá,“ usmála se docela bezstarostně.
„Neklapalo to?“
„Docela jo, jenže jsem měla jiné představy o životě.“
„Jaké?“ nadhodil.
„Naprosto rozdílné než on,“ mávla rukou, že už je to pryč. „A ty? Na gymplu jsi chodil s Tamarou. Vím, že jste se rozešli.“
„Vydrželo nám to od třeťáku osm let. Jenže ona chtěla být paní advokátová, ne paní policajtová.“
„Chápu,“ zasmála se. „A stýkáte se?“
„S jejím manželem advokátem,“ odpověděl docela pobaveně. „Někdy nám vyfoukne podezřelého dřív, než ho dostaneme k výslechu.“
„Dokážu si představit, jak to musí mezi vámi jiskřit!“
„Nedokážeš, takovou fantazii nemáš!“ řekl suše.
Zasmáli se tomu oba. „Tamaru občas vídám. Vypadá
úžasně pěstěně a elegantně. Ty její šaty stojí majlat.“
„Pan advokát se umí zřejmě otáčet,“ řekl David a mrkl na ni.
„Tamara je úspěšná architektka, to jsi nevěděl?“ nesouhlasila s vyzněním jeho odpovědi.
„Ne, opravdu?“ řekl a vypadal potěšeně, že se jeho bývalce daří. „Nejsem zpátky v Brně ani rok, takže jsem ještě nepotkal všechny staré známé.“
„A kde jsi byl před tím?“
„V Praze, ale nějak mě to táhlo domů,“ přiznal.
„Mám pro tebe ten ukradený obraz,“ vzpomněla si Monika a z obrovitých kartonových desek vytáhla velkou barevnou fotku. „Růžencová Madona.“
Davidovi se zatajil dech. Panna Marie s Ježíškem v náručí a kolem nich květinový kruh. Na hlavě měla korunku a v ruce držela růženec z červených korálků.
„To je nádherný obraz!“
Přikývla. „Určitě jeden z nejkrásnějších z tady vystavených madon, ale nedá se říct, že by byl nejvzácnější.“
David posbíral fotky a chystal se k odchodu.
„Počkej,“ chytila ho Monika za ruku. „Byla jsem iniciativní. Ode čtyř do sedmi sem přijde pár lidí.“
„Co byli na vernisáži?“
„Jasně, přece musíme pomáhat, i když nemáme povinnost chránit,“ zasmála se rozpustile.
„Máme tu ještě nějaké víno. Ulila jsem ho před tátou, dáš si?“
Přikývl: „Tak nalej!“
Monika zašla do kuchyňky a přinesla dvě skleničky a sedmičku tramínu.
„Kde máš ten byt?“ zeptal se, když otvíral láhev.
„V Žabovřeskách, Eleonory Voračické, znáš to tam?“
„Ne, Žabiny moc neznám,“ přiznal.
„Je to kousek pod Kraví horou,“ dodala Monika.
„Monte Bú znám dobře,“ ožil David. „Máme tam zahrádku s chatkou.“
„Fakt? Neřekla bych, že jsi zahradník.“
„Jsem jen konzument výpěstků, zbožňuju okurky. Naši jich každý rok sklízejí tuny, aby uspokojili mé potřeby.“
„Kecko,“ podala mu skleničku a tu svoji pozvedla.
„Na co?“
„Na setkání!“
David usrkl ze skleničky a hned ji zase postavil.
„Zapomněl jsem! Nejdřív musím obejít barák, jestli někdo něco neviděl nebo neslyšel. Můžeš mi sepsat
jména nájemníků?“
Monika přikývla, vzala volný list papíru a sepsala mu majitele bytů.
„Na šestku ani nezvoň, investiční byt,“ radila mu.
„Majitelé sem jezdí jednou za uherský rok.“
7.
Jirka se dostal domů až večer. Sepisoval hlášení o loupeži a vyřizoval spoustu hovorů i za rekreující se kolegy. Naštěstí i zločin, jak se zdálo, ctil volno. Vytiskl e-maily s fotkami, které mu poslala Monika. Byly bez popisu. Vypnul počítač a fotky vzal s sebou domů.
Táta svítil v ateliéru na dvoře. Máminy klíče visely na obvyklém místě, takže i ona zřejmě byla v ateliéru s ním a četla si tam, zatímco on tvořil.
Otevřel ledničku a hleděl do ní jako do televize. Naštěstí byl její program bohatý. Vytáhl kastrůlek s gulášem a ohřál si ho. Pípla esemeska. Filipa. Její usmátá fotka hovořila za vše. Večeře s nějakým starším akademikem v saku, bílé košili a se sametovým motýlkem pod krkem. Odpověděl emotikonem palec nahoru a povzdechl. Nejprve byl v pokušení poslat jí osamělé selfíčko s gulášem, ale pak usoudil, že by se tím jen shodil. Ještě měsíc a vrátí se. Najednou nevěděl, jestli se na její návrat opravdu těší. Hlavou mu proběhl obraz lišky běžící lesem. Když Filipa odjela, volali si každý večer. Teď už jen jednou za týden. Občas esemeska. To hovoří za vše.
Dojedl, umyl nádobí a s fotkami od Moniky zašel za rodiči do ateliéru. Vše bylo tak, jak předpokládal. Táta stál u malířského stojanu a maloval portrét, zřejmě práce
na zakázku. Máma ležela na divanu a četla, podle názvu nějaký severský krvák.
„Co se děje, synu, že jsi přišel za starými rodiči?“ zeptala se ho.
„Na odbornou radu,“ kývl k otci.
„Tak spusť,“ usmála se máma.
Otec odložil štětec a posadil se na židli ke stolku u divanu.
„Máme nový případ, krádež obrazu,“ začal Jirka objasňovat situaci a podal otci fotku obrazu.
„Růžencová Madona,“ řekl otec.
„Ty to znáš?“ vyhrkl Jirka.
Otec se na něho pobaveně podíval: „Jsem restaurátor. Něco bych měl vědět.“
Máma se na manžela i syna hrdě usmívala.
„Tak teda co ty na to, tati?“
„Tohle ukradli?“ zeptal se otec pochybovačně.
„Jo, někdo se vloupal do galerie a sebral jenom tenhle jediný obraz.“
Otec si obraz pečlivě prohlédl.
„Podle mě nemá velkou cenu,“ potvrdil nakonec svůj prvotní dojem.
„Je z 19. století,“ přidal Jirka.
Otec prozkoumal fotku lupou, která vždy ležela na stolku u divanu. „Podle téhle fotky za to ruku do ohně nedám, ale je to zhruba první třetina 20. století.“
„Cože?“
„Podle jasnosti barev,“ odpověděl otec. „Pokud by měl být obraz z 19. století, musel by ho někdo před lety restaurovat.“
„Znáš památkáře Lhotského?“ zeptal se Jirka otce.
„Vím, kdo to je,“ přitakal otec. „Peče s Pepou Bystřickým. Dohazuje mu kšefty na restaurování obrazů.“
Jirkovi zatrnulo, že krádež údajně bezcenného obrazu nebude tak jednoduchá, jak se ještě před chvílí zdálo. „Obraz ukradli právě z galerie malíře Bystřického.“
„Pepa s tou krádeží nemá nic společné,“ hájil otec svého konkurenta. „Jako restaurátor nestojí za moc, ale své obrazy prodává dobře.“
„Stejně jako ty?“ chtěl vědět Jirka.
„Já maluju z lásky,“ zasmál se otec. „Neživím galerii, tak si můžu dovolit nasadit cenu a počkat si.“
„Tak vyprávěj, jak je to s tou krádeží,“ pobídla ho matka.
Jirka jim ve stručnosti povyprávěl, co zatím s Davidem zjistili. Dal rodičům k zhlédnutí i fotky z vernisáže. Obvykle se doma o vyšetřovaných případech nešířil, ale tohle bylo něco jiného. Otec byl výtvarný expert, takže mu mohl s lecčím pomoci.
„Tohle je památkář Lhotský,“ ukázal muže na jedné fotce otec. „A tohle je kunsthistorička Judita Šmeralová.“ Klepl prstem na pěstěnou ženu, s níž se Lhotský právě bavil. „Malíř Houska,“ ukázal mladšího muže na fotce.
„Bystřický má v galerii jeho obraz za devět tisíc euro,“ podotkl Jirka.
„Tvoří na japonský papír, tempera, kvaš, perokresba,“ řekl otec. „Má styl, tak si nechá zaplatit. Je žádaný i jako ilustrátor. A tohle je kunsthistorická legenda Antonín Holík.“
