Čas zrádců - Cambridgeská pětka

Hannah Coler Čas zrádců Cambridgeská pětka Originální název: Cambridge 5 – Zeit der Verräter by Hannah Coler Vydáno ve Limes Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany, 2017 Překlad Kristina Himmerová Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Off road factory s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © 2017 by Limes Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Translation © Kristina Himmerová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8631-7

ČAS ZRÁDCŮ CAMBRIDGESKÁ PĚTKA

Ottovi, díky kterému bylo možné všechno

„Cambridgeská pětka“ od roku 1934 do roku 1963: Kim Philby, Guy Burgess, Donald Maclean, Anthony Blunt, John Cairncross Cambridgeská skupina v 70. letech 20. století: Hunt, Jenny, Stef, Georgina, Denys Cambridgeští studenti v roce 2014/2015: Jasper, David, Wera

(MICHAELMAS TERM) Od 7. října do 5. prosince 2014

1 30. září 2014 New College Cambridge Zasedací pořádek se rovnal popravě. Nalevo od Hunta posadili ženu po osmdesátce, která byla někdy v minulosti provdaná za někoho důležitého, na něhož už si sama pravděpodobně nevzpomínala. Její mručivý hlas a zvýšená hladina alkoholu v krvi mu připomněly Margaret Thatcherovou v posledních letech života. Kdo přesně tato žena byla, mu nikdo nevysvětlil, a on už to ani nechtěl vědět. Od předkrmu na něj nepřetržitě mluvila – šlo o nějaké problémy s personálem. Lidi, kteří museli pracovat pro někoho takového, bylo možné jedině litovat.

Hunt se rozhodl konverzaci s ní dál nepodněcovat, nestála mu za tu námahu. Žena zřejmě patřila do oné kategorie bohatých bezdětných vdov, které jsou zvány na koleje v Cambridgi, kde z nich chtějí dostat nějaký štědrý příspěvek. Jiné vysvětlení pro její přítomnost si nedokázal představit. Podle něj by neměla obětovat sebemenší dar.

V posledním desetiletí vydala New College víc peněz za odstupné pro žalující bývalé zaměstnance než na podporu potřebným studentům. Kolej přitom již více než dvě stě let sužoval akutní nedostatek peněz a žádný z těchto procesů si nemohla dovolit. Už jen název New College byl po všech stránkách zavádějící. Na „New“ College nebylo nového vůbec nic. Od jejího založení v roce 1790 se sotva financovaly nějaké větší renovace. Vedení 9

koleje se pokusilo udělat z nedostatku přednost. Na jejích internetových stránkách kolej vychvalovalo jako architektonickou perlu, která „spí jako Šípková Růženka, nedotčená již více než dvě stě let“. Šípková Růženka samozřejmě opakovaně procházela nezbytnými opravami, a v devadesátých letech 20. století byly dokonce vybudovány nové koupelny. Brzy nato však koleji zase jednou došly peníze. Ředitel teď pravděpodobně doufal ve finanční injekci od „paní Thatcherové“. Byla však příliš opilá, než aby k tomu došlo. „Víte, kolik musím za své služebnictvo odvádět na důchodové pojištění?“ „Celé jmění?“ zeptal se Hunt s nadějí v hlase. „To si ani neumíte představit!“ „A co na to říká váš daňový poradce?“ Zjevně ho neslyšela, ješitnost jí pravděpodobně nedovolovala nosit naslouchátko. „Vytvářím pracovní místa,“ vyštěkla. „Ale myslíte, že mi při tom stát pomáhá?“ Sedělo jich ve velké jídelně sedm. Byla to honosná místnost, která patřila k soukromému traktu koleje a byla pojmenována po básníkovi Wordsworthovi, jehož portrét visel na jedné z tmavě zelených stěn. Na dlouhém jídelním stole z období regentství leželo kvalitní kolejní stříbro, čerstvě naleštěné, a mezi ním v malých miskách méně zdařilé fialovo-bílé květinové dekorace. Celá ta scéna měla nejspíš zdůraznit, že jsou toho večera na návštěvě významní hosté. Tím si však Hunt nebyl tak jistý. Žádný z hostů nevypadal na potenciálního nositele Nobelovy ceny. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude bezduchý večer.

Sedět vedle Thatcherové rozhodně nebyla žádná radost, ale ještě větší nestydatostí byla žena po jeho pravici – Jenny Greenová, s níž ho již několik desítek let spo10

jovalo pevné nepřátelství. Když byli oba ještě mladí, měl nesmírný požitek z její smyslnosti. O tom už teď nemohla být vůbec řeč. Dávno vytěsnil z mysli, proč se jejich vztah rozpadl, ale Jenny si zřejmě pamatovala každičký detail.

To atmosféru večera mohlo stěží zlepšit. Naoko se zrovna přeli o výši poplatků za studium, ale ve skutečnosti šlo o vysoké náklady, které si vyžádal jejich vztah. „Přiměřené? Takže ty si myslíš, že jsou vysoké poplatky za studium přiměřené, Hunte?“ „Říkám, že jsou přiměřené pro elitní univerzity. Jinak bychom už nemohli zaměstnávat ty nejlepší vědecké pracovníky a držet krok s nejlepšími americkými univerzitami.“ „A jak se teda ke studiu na Cambridgi má vůbec dostat dítě z dělnické rodiny? Můžeš mi to vysvětlit?“ „Díky stipendiím, Jenny. Musíme mít víc státních stipendií, ale zároveň je potřeba mít vysoké studijní poplatky a pustit žilou bohatým rodičům studentů. Taky jsme měli stipendium, vzpomínáš?“ „Co to má co dělat s námi?“ Huntovi tato otázka nestála za další odpověď. Jenny moc dobře věděla, že to s nimi souvisí hodně. Byli ve svých rodinách první generací, která mohla studovat.

Tenkrát v sedmdesátých letech jim s Jenny bylo fantasticky. Nechtěl už myslet na hádky, které jejich vztah ukončily, ale vzpomínat jen na sex – obzvlášť ve chvílích, kdy tuto vzpomínku nutně potřeboval, aby se dostal do nálady. V poslední době na ni musel myslet častěji. Vídal pak před sebou výjevy – mladou Jenny, jak po něm lačně natahuje nahé baculaté ruce. Tehdy to byla její plnost, která ho přitahovala. Ta mohutná nadloktí – jejichž současný stav mohl pod jejími pytlovitými šaty 11

jen vytušit – bývala silně masitá. Vzrušovala ho samotná malátnost jejích pohybů. Když zvedla nahou paži, aby vytáhla nějakou knihu z police, nemohl se udržet. V jeho vzpomínkách na sobě vždy měla letní šaty bez rukávů.

Byla to hořká ironie – žena, pro kterou v sexu neexistovaly žádné hranice, působila mimo postel jako pohraniční policista. Jenny byla historička jako on, ale chorobně závislá na marxistické teorii. I teď mu chtěla dokázat, že měla vždycky pravdu. Ten boj mu připadal bizarní. Už léta nepublikovala nic, co by mělo nějakou vědeckou hodnotu, zatímco jeho knihy byly ověnčené cenami. Podle svého názoru byl jasným vítězem.

Jenny v podstatě šestkrát napsala jednu a tu samou knihu. Začátky a konce se samozřejmě lišily, ale prostřední část se vždy točila kolem jediné myšlenky, která ji kdy napadla. Výsledkem bylo přesně podle bonmotu Trumana Capoteho „nikoli psaní, ale vyťukávání“. Uvažoval, co se v jejím životě mohlo tak pokazit, že začala všechno a všechny nenávidět. Když se s ní seznámil, nemohl nic z toho tušit. Její přehnaná ctižádost mu tenkrát občas lezla na nervy, ale tu měli v tomto městě všichni, udržovala motor v pohybu.

Zatímco předstíral, že poslouchá její monolog o poplatcích za studium, snažil se soustředit na druhý chod. Velmi rychle pochopil, že jediné dobré na této večeři bude jídlo. Co je v té omáčce za přísady? Jen trocha smetany. Hořčice? Možná tymián?

Sotva se mohl soustředit, protože Jenny pořád ještě žvanila. O dobrém jídle nikdy nic nevěděla a zjevně nedokázala ocenit ani tu rybu. Místo toho si ji teď posypala vrstvou soli. Soudnost opravdu nikdy nebyla její silná stránka. Opakovaně to prokazovala nejen při 12

jídle. Hunt si vzpomínal na jeden z jejích trapných feministických blogů, na němž svému omezenému okruhu čtenářů sdělovala, že skoncovala s muži – zřejmě poté, co oni skončili s ní. A jak nyní znovu sáhla po slánce, nebyl to jen kulinářský zločin, byl to také téměř staropanenský pohyb. Očividně už dlouho s nikým nespala; člověk nemusel číst její blogy, aby tohle poznal. Pro každé zkušené oko to bylo jednoznačné.

Skončit s muži v šedesáti bylo rozhodně poněkud opožděné rozhodnutí. Z dobrého večírku by měl člověk vždycky odcházet jako první. Přesto měl dojem, že se důsledkům tohoto rozhodnutí vnitřně pořád ještě brání. V tomto ohledu s ní skoro soucítil. Ženy v Jennyině věku v této společnosti neměly dobré postavení. Zpravidla to byla mrzutá stvoření, která pro to měla dobré důvody. Muži si jich nevšímali už ani v případě nouze.

Definitivní ztráta sexuální přitažlivosti se pro tyto ženy musela rovnat rozsudku smrti a ony jako by procházely všemi fázemi truchlení: počáteční nevěřícností, když je muži prostě začali přehlížet, poté vztekem, když už je nikdo neposlouchal, následovala rezignace kvůli vlastní bezvýznamnosti, až pak někdy konečně nastoupila fáze smíření.

Jenny byla jistě stále ještě ve fázi vzteku a on si nemohl dělat naděje, že by fáze smíření dosáhla zrovna ten večer.

Přitom proti ženám jejího věku nic neměl. Obvykle byly vděčné za každý projev pozornosti a – pokud se nenechaly unést ezoterikou – při rozhovoru byly stále ještě zábavnější než dvacetileté studentky. Jeho samotného „femmes fragiles“ nikdy nezajímaly. Anne, jeho současné přítelkyni, bylo pětačtyřicet let a někdy na to rozhodně vypadala. Po letních prázdninách mohla vypadat na 13

třicet, ale když začal semestr, věnovala svým studentům tolik energie, že krátce před Vánoci překročila padesátku.

V menopauze však ještě nebyla. Ta zjevně kvalitu života žen výrazně zhoršovala.

Jenny v tom nejspíš zrovna lítala. Silně se potila. Její vlasy – které na začátku večera ještě vypadaly čerstvě vyfénované – se jí teď lepily na čelo. Nebyl si jistý, jestli jí tváře tak zrudly, protože ji rozčílily „vysoké poplatky za studium“ nebo protože jejím tělem právě proběhl nával horka. Měla by nutně začít užívat nějaké hormonální přípravky, ale pravděpodobně něco takového odmítala jako karcinogenní. Odjakživa byla jednou z těch vyznavaček přírodní léčby, které ještě při prasklém slepém střevu polykají Bachovy květy. „A jak to jde s těmi historickými pořady?“ Jennyin hlas překypoval ironií.

Předstíral, že nechápe. „Historické pořady?“ „Ty tvoje dokumenty BBC, kterými nás už delší dobu obšťastňuješ.“ „Zrovna připravujeme novou sérii.“ „Takovou hovadinu bys dřív nikdy nedělal, Hunte.“ Jenny byla výsledkem punkové generace a její řeč někdy připomínala bojovnou píseň kapely Sex Pistols.

Zřejmě si připadala mladě, když tu a tam utrousila slova jako „hovadina“ nebo „do prdele“, třebaže z jejích úst zněla prastaře.

Hunt se usmál. „Bude mít šest dílů.“ „Pro jakou věkovou skupinu to má být? Vždyť nikdo osmnáctiletý nemůže vydržet sledovat, jak se takoví dědci poflakují po bitevních polích!“ Neměl ponětí, o čem to mluví, nebyl vojenský historik a po bitevních polích se nikdy netoulal. Specializoval se 14

na politické dějiny, patřil k fosiliím, které přežily všechny módní trendy a zabývaly se diktátory a jejich myšlenkovými pochody – nikoli historií slz ani světobornou otázkou, jak často beduínky v devatenáctém století menstruovaly. I on byl v sedmdesátých letech socializován, ale na rozdíl od Jenny se od té doby po obsahové i jazykové stránce rozhodně posunul dál. Každá z jeho osmi knih byla věnovaná jinému tématu. Nikdy se neopakoval a neustále cestoval, aby se dostal k senzačním archivním materiálům a novým myšlenkám. Bez výzev nemohl žít.

Zato Jenny už dlouho žádnou výzvu nepřijala. Třicet let dělala pořád to samé a jemu působilo potěšení konfrontovat ji teď s tou nejnepříjemnější ze všech otázek: „Kdy můžeme počítat s vydáním tvé dlouho očekávané nové knihy, Jenny?“ Vrhla na něj menopauzální pohled. „Rozhodně k tomu nebude žádnej podělanej televizní dokument.“ Hunt se zasmál svým známým vlčím smíchem. Cambridge byla místem s kalvinistickou pracovní etikou, kde se nakonec všechny drby točily kolem jediného tématu: kdo co publikoval a jakou cenu by za to mohl dostat. Na obávanou otázku, jakým tématem se člověk zrovna zabývá, musel mít každý vždy po ruce dobrou odpověď, jinak se o něm začalo říkat, že vyhořel nebo – což bylo ostudnější – že je nudný. Potenciální výmluvy jako vytížení výukou nebo zahlcení administrativními úkoly nebyly tolerovány. Tlak, aby byl člověk vždy plně informován (nebo alespoň předstíral, že všechno četl, a proto má na všechno protiargument), byl enormní. V Cambridgi se neproduktivita nepromíjela. Člověk musel být připraven svou práci neustále prodávat – samozřejmě rafinovaně, s notnou dávkou ironie a falešné skromnosti. Jenny toto 15

pravidlo pro přežití patrně vytěsnila. Přemýšlel, proč už asi nepíše nic, co by mělo nějakou hodnotu. V humanitních vědách existovala jasná dělicí čára – člověk patřil buď do kategorie Tolstoj, nebo do kategorie Čechov, což znamenalo dlouhou, nebo krátkou trať. On sám běžel dlouhou trať, ale Jenny byla odjakživa čechovská sprinterka a na velkou knihu jí zcela zjevně nestačil dech. Nyní se zřejmě již zcela vypsala.

Podávalo se pětichodové menu a byl nejvyšší čas, aby se začal servírovat hlavní chod. Hunt doufal v bažanta, ale to srnčí taky vypadalo velmi slibně. S povděkem se podíval na Jamese, kolejního sluhu. James nejenže věděl, co každý známý host pije, ale zpravidla byl informován i o dalších zálibách. To mu za ta léta zajistilo slušný vedlejší příjem.

Srnčí bylo měkké a křehké. Hunt se chtěl soustředit už jen na tu křehkost. S přibývajícím věkem zjišťoval, jak jídlo v jeho životě získalo na důležitosti. Měl z něho teď větší požitek než ze sexu. Z úvah o originální kombinaci příloh (pórek, jedlé kaštany, zámecké brambory a pálivá omáčka) ho vytrhla jeho stará sousedka nalevo. Očividně byla toho názoru, že už povídáním s Jenny promrhal moc času a teď je na řadě zase ona. „A co vy vlastně děláte?“ Byla to jedna z mála vět Thatcherové, nebo jak se tahle přebytečná ženská jmenovala, která nezačínala slovem „já“. Hunt měl zrovna v ústech lahodný sladký kaštan a musel se přinutit pomalu jej polknout, aby mu nezaskočil. Byl považován za jednoho z nejslavnějších historiků Velké Británie. Byla to arogance, nebo ignorance, že ho nepoznala? Nejspíš to druhé. Naklonil se tedy 16

obzvlášť přátelsky k paní Thatcherové a věnoval jí svůj nejlepší vlčí úsměv. „Dělám v pojišťovnictví.“ Podle něj tím jejich rozhovor definitivně ukončil.

Zdálo se, že je vážně zmatená. Pravděpodobně přemýšlela, jestli má svůj majetek dostatečně pojištěn, nebo od něj má honem požadovat poradenství zdarma. Bohatí lidé jsou – kromě zakládající generace – nesmírně nudní společníci. Životní pojištění by se jí snažil rozmluvit. „Ale připadáte mi tak povědomý. Přece jsem vás už musela někde vidět?“ „Lloyd’s. Pojišťujeme po celém světě.“ „Já nejsem u Lloyd’s.“ „Jaká škoda pro nás.“ Mlčela. Navzdory alkoholovému oparu jí zřejmě začínalo svítat, že tu něco nesedí. Hunt se pokoušel opět věnovat přílohám, ale této ženské se podařilo zesílit jeho mírnou rozmrzelost. Proč tohle dnes večer podstupoval?

Září bylo v Cambridgi ten nejhezčí čas – turisté město konečně opustili a studenti se ještě nenahrnuli zpátky na koleje. Na chvíli mohl být člověk sám a nikým nepozorován. Alespoň pokud byl dost chytrý na to, aby nepřijímal žádné zbytečné pozvánky na večeři.

Dal znamení Jamesovi a ten chápavě přikývl. Teď už pomůže jedině alkohol. Rozhodl se, že bude pít víc než Thatcherová, aby sérii zklamání, která tento večer nabízel, nemusel dále snášet ve střízlivém stavu. V životě už samozřejmě zažil nespočet nevydařených večírků.

Na prvním místě byl ještě pořád jeden večer v polovině sedmdesátých let. Hunt byl tenkrát doktorand a na večírcích ho představovali jako nové zázračné dítě. V té době by šel kvůli jídlu zdarma kamkoli. Hostitele onoho večera 17

sotva znal. Byli dvakrát starší než on, oba uznávaní literární vědci. Dvojice už delší dobu pracovala na životopise Edwarda Albeeho, a proto by jejich chování nemělo nikoho překvapit. Podle všeho chtěli svým hostům nabídnout dobré představení, a tak se navzájem tři hodiny dráždili chtíčem (od aperitivu do poslední vodky). Vypadalo to jako nějaká jejich sexuální předehra a z voyeurského hlediska by to bylo velice zajímavé, kdyby ovšem manžel krátce před půlnocí nezařval: „Tak nám přece povyprávěj, proč sis nechala vzít i jeho dítě!“ Nato několik přítomných mužů zmizelo a Hunt už taky brzo odešel, i když s tou věcí neměl nic společného. Ale to byla sedmdesátá léta, kdy šlo ještě o sex a rozdělení moci. Nyní byla témata pro hororovou večeři především politické povahy. Mohlo to přirozeně fungovat jen v případě, že se dali dohromady běžní levicoví čtenáři Guardianu (tyto noviny četlo devadesát procent akademiků z Cambridge) s mužem, jako byl Simon Heffer, jenž pracoval pro konzervativní listy a podporoval trest smrti. Od poslední války v Iráku Hunt takových katastrofálních večerních sešlostí zažil několik.

Ve srovnání s nimi byla skoro příjemná zkušenost sedět mezi Thatcherovou a Jenny v přechodu.

Obvykle nepatřil k těm, kteří se při rozhovoru ohlížejí po důležitějších lidech. Na recepcích se mohl spolehnout, že to po chvíli všechny zajímavé lidi přitáhne k němu. Už léta se mu nestalo, že by ho někdo nepoznal. Ale když ho jeho společnice u stolu po jeho pravici znala až moc dobře a ta po jeho levici vůbec, nechal teď pohled demonstrativně klouzat po stole sem a tam. Byl jich lichý počet, čtyři ženy a tři muži. Šikmo naproti němu seděl Stef. Hunt se celý večer snažil vyhýbat jeho pohledu a pomalu musel začít dávat 18

pozor, aby to nebylo moc nápadné. Kdysi dávno spolu studovali. Stef se stal jedním z počítačových géniů, ve dne v noci vysedával před obrazovkou a měl velké potíže s ploténkami. I teď mluvil jen o své práci: „Chceme z vědeckého parku udělat britské Silicon Valley.“ Georgina, Stefova sousedka nalevo, předstírala nadšení: „To je úžasné! Ale jak to chcete dokázat?“ „Díky daňovým výhodám. Každý měsíc se u nás usadí jeden nový start-up. Tam venku jsou lidi přímo fanaticky zapálení.“ „Co je to za podniky?“ zeptala se Georgina. „Máme hlavně firmy zabývající se biomedicínou a novými technologiemi.“ Stef nikdy o ničem jiném nemluvil. Měl sice rodinu, ale práce pro něj byla vším. Přinejmenším tento aspekt Hunt dokázal pochopit, i pro něj byla každá další kniha důležitější než dlouhé monotónní hodiny strávené v průvanu na dětských hřištích. Dnes už se to samozřejmě nesmí říkat nahlas, ale pravda je taková, že děti člověka vyčerpají. Tenkrát po té katastrofě s Jenny se na chvíli s někým oženil a dobře si vzpomínal, že prvních pět let v roli otce bylo jedno dlouhé odpírání spánku přerušované jen nekonečnými infekčními nemocemi. Jeho manželství to nepřežilo. Ještě dnes v těch nejtemnějších chvílích vídal vyčítavý výraz své bývalé ženy, když zase jednou zmizel na několikatýdenní cestu do archivu. Pro něj to bylo jediné východisko, pokud chtěl zůstat při smyslech.

Stef zřejmě podobně trpěl pod jhem rodiny, ale nikdy z toho nevyvodil žádné důsledky a u své ženy a dítěte zůstal. To však znamenalo jen to, že byl fyzicky přítomný. Jeho duševní život se odehrával na míle daleko od 19

rodiny, v jeho high-tech firmě. Dokonce ani smrt jeho ženy na tom před rokem patrně nic nezměnila. Stef byl teď ovdovělý otec, ale své pracovní vytížení tomu zcela zjevně nijak nepřizpůsobil.

Proč mají takoví lidé děti, je těžké pochopit. Děje se to z čiré lhostejnosti, na nátlak manželky nebo proto, že to od nich očekává společnost? Je to strach ze smrti a osamění? Hunt věděl, že se nikdy neměl stát otcem. Nikoho tím neučinil šťastným. Budou-li z jeho dětí navzdory očekáváním úspěšní lidé, jistě to nebude jeho zásluha.

Konečně se hlavní chod začal sklízet ze stolu. Spočítal si, že od něj celá večeře včetně zákusku a kávy bude vyžadovat ještě půl hodiny utrpení.

Pohlédl na hostitelku. Bylo mu naprosto jasné, že za tento sadistický zasedací pořádek nese vinu Georgina.

Opět tak prokázala svůj špatný smysl pro humor.

Všichni byli bývalí spolužáci – Hunt, Jenny, Stef, Georgina a Denys. S trochou úsilí Georgina bývala mohla rozjet vlastní kariéru, ale cesta přes jejího průměrně nadaného muže Denyse jí připadala pohodlnější. Nyní byl Denys ředitelem koleje a Georgina pořádala nekonečné jídelní maratony s poloslavnými osobnostmi veřejného života jako důkaz toho, že se její životní plán osvědčil.

Hunt Georgininu náhlou proměnu z emancipované studentky na dobrou manželku sledoval s rostoucí nedůvěrou. Radikálnost tohoto vývoje mu připomínala lidi, kteří se s přibývajícím věkem mění z ateistů na evangelikály. Tyto extrémní změny, zdá se, nijak nesouvisejí s příslušným vyznáním, ale pouze s omezenou strukturou osobnosti těchto věřících. Levicová Jenny a hluboce konzervativní Georgina si sice nemohly být politicky vzdálenější, ale jejich radikálnost je spojovala. Obě byly 20

stoprocentní, ve svém životě dělaly všechno v hlubokém přesvědčení o své pravdě. Pochybnosti o sobě samých jim byly zřejmě cizí. Obě byly jako dívky nadšené skautky.

V hitlerovském Německu nebo v zaniklé NDR by z nich pravděpodobně byly zapálené vůdkyně Svazu německých dívek nebo Svobodné německé mládeže. Georgina pro to byla ten správný typ: wagnerovská Valkýra, vysoká, blonďatá a mohutná, se zářivě modrýma očima. I tomuto stolu vládla s vtíravou veselostí vůdkyně dívčího družstva. Její večírky byly známé tím, že byly naplánované s vojenskou precizností a zasedací pořádky se zakládaly na promyšlené formaci bitevního šiku z osmnáctého století. Byla tam obě boční křídla, která chránila střed.

Ten představoval její muž Denys, jenž musel být pro svou sociální nekompetentnost krytý dobromyslnými známými. Taková propracovaná stolovací choreografie však mohla hladce fungovat jedině u větších společností.

Dnes večer to byla malá sešlost s lichým počtem účastníků a o tom, kdo chybí, se přirozeně nikdo nezmiňoval.

Ale ať už to byl kdokoliv, Hunt mu záviděl.

Přesně podle příručky dokonalé hostitelky Georgina tuto nevyváženost ignorovala. Postupně mluvila ke všem svým hostům, aby jim věnovala přiměřených pět minut pozornosti.

Hunt přemýšlel, jestli by – až na něj přijde řada – neměl říct něco ze svého fiktivního života pojišťováka.

Samozřejmě věděl, co od něj Georgina očekává, nějakou pěknou krátkou historku z natáčení s BBC. Bylo v módě pohrdat médii, ale zároveň by všichni přítomní dali levou nohu za to, aby mohli mít vlastní dokumentární seriál.

Georgina na něj vyčkávavě pohlédla. „Hunte, řekni nám něco o svém novém projektu!“ 21

„Bude to velká senzace, Georgino. Hitlerovy deníky jsou proti tomu nic.“ „Takže nás všechny překvapíš?“ „Budu se snažit, abych vás ani v budoucnu nenudil.“ „Slibuješ, Hunte?“ „Slibuju.“ Viděl, jak je zklamaná. Georgina prostě neměla žádnou fantazii. Neměla ani základní představu o tom, co se odehrává v jiných lidech. Její lidovou psychologii znal až příliš dobře – spolu s Jenny si ho už před lety zaškatulkovaly a uložily do jednoho ze svých šuplíků. Byl sice slavný historik, v soukromém životě byl ale podle jejich názoru považován za ztroskotance.

Jistě, jeho soukromá bilance byla na první pohled skličující. Ale měl-li být upřímný, dlouhodobé vztahy ho nikdy doopravdy nezajímaly. Už jen představa, že by celý život musel spát s jednou ženou, pro něj byla nesnesitelná. Samozřejmě to zkoušel, ale stejně tak si pravidelně zas a znova dával předsevzetí, že bude víc sportovat.

Tyto úmysly nemůžou nikdy dlouho vydržet. Disciplínu dokázal mít jen v práci, ale energii na to, aby řídil ještě svůj soukromý život, tu už opravdu neměl.

Georgina patřila k těm, kteří si myslí, že lidé jako on za svůj úspěch musí zaplatit vysokou cenu – teorie, která všechny neúspěšné tohoto světa naplňuje ohromným uspokojením. Vypadalo to, že si osobní katastrofy svých více či méně prominentních hostů vychutnává s opravdovou rozkoší. Zažívali – jako každý průměrný člověk – velké osobní prohry: rozbitá manželství, odcizené děti a nějaké ty problémy s alkoholem. Georginu to však jednoznačně utvrzovalo v tom, že člověk nemá v životě riskovat ani se pokoušet o nic výjimečného. Ona sama 22

se tímto pravidlem přísně řídila. Ani jí, ani jejímu muži Denysovi nikdo nemohl předhazovat, že by se někdy o něco takového pokusili.

Hunt se podíval na Denyse, který právě projevoval soucit s úpadkem Thatcherové. „Vaše obavy velmi dobře chápu.“ Denysova účast se zdála být upřímná. „To ty vedlejší náklady!“ naříkala Thatcherová. „Ty jsou dnes enormní.“ „A kdybyste prodala svůj dům v Marbelle?“ „V téhle krizi? Před čtyřmi lety se jeho cena ještě odhadovala na čtyři miliony. Teď bych mohla být ráda, kdybych za něj dostala polovinu.“ Hunt s Denysem na okamžik skoro pocítil soucit.

Jako ředitel musel svůj život trávit nasloucháním potenciálním sponzorům, jako byla Thatcherová. Ale Denys byl sám taková fádní postava, že to pravděpodobně jako ponižující ani nevnímal. Ten člověk nevystupoval v žádné dobré historce, natož aby se postaral o nějaký skandál.

Ostatní si ho nespojovali s ničím jiným než s nudou.

V Cambridgi skandály všichni milovali a zároveň se jich báli. Sex se studentkami už nebyl tak běžný. Ten zažil největší rozmach v sedmdesátých letech. V dnešní době už na to většina lidí neměla čas ani energii. Navíc to bylo prostě příliš velké riziko. Kdo by měl chuť vystavit se doživotnímu nebezpečí vydírání?

Nyní se spřádaly jiné intriky. Fámy o zfalšovaných kritikách knih, jejichž cílem bylo odklidit z cesty rivaly, byly na denním pořádku a pro všechny nezúčastněné byly zdrojem velké zábavy.

Kariérní sebevražda se samozřejmě dala spáchat i podezřelými výroky o muslimech, židech nebo ženách.

23

Věty, které docenti neopatrně zamumlali na přednášce, studenti slastně nahrávali na mobilní telefony a šířili je na internetu. Někdy se však o skandál postarali i studenti sami. Padali zfetovaní z oken, navzájem se obviňovali ze znásilnění nebo psali plagiáty. V posledních letech si všechny fakulty musely pořídit zvláštní software, protože se to mezi diplomovými a disertačními pracemi plagiáty jen hemžilo.

Konečně zákusek. Panna cotta, ne zrovna originální volba, ale jistě dobrá. Při troše štěstí tím večer brzy skončí. Tato vyhlídka Huntovi výrazně zlepšila náladu a vážně uvažoval, jestli by Georginu neměl přece jen ještě zachránit zábavnou historkou.

Sluha odsunul stranou čtyři mohutné svícny, aby na stole udělal místo na dezertní víno. Chvilku to vypadalo, jako by se zvedala opona. Huntovi se najednou uvolnil výhled na mladou ženu, kterou zatím vnímal jen na půl oka. Seděla po Stefově pravici, a protože se nechtěl dívat jeho směrem, doteď si jí nevšímal. Napůl ji zakrýval svícen a měla skoro tak hrozné místo jako on, mezi Stefem a ředitelem.

Byla to hezká dívka, ale rozhodně ne jeho typ. Polodlouhé hnědé vlasy, laskavý kulatý obličej s inteligentníma očima. Odhadoval, že jí je něco přes dvacet. Připadala mu jaksi povědomá, ale nedokázal ji nikam zařadit.

Seděla tam jako někdo, kdo má pocit, že by měl něco dělat. Ale jako by jí nebylo jasné, co přesně se od ní očekává. Její nevinnost ho na chvíli až dojala. Jistě to nebyla žádná sexuální neposkvrněnost, na to už byla stará, byla to nevinnost mladé ženy, která nemá ponětí, do jaké jámy lvové se to dostala. Už dávno žádnou nevinnou ženu 24

neviděl: jeho studentky, byť některé působily jako porcelánové figurky, byly zkušené a tvrdé jako z oceli. U této mladé ženy se zatím asi žádná tvrdost nerozvinula, byla nejspíš příliš nízko na kariérním žebříčku – buď ji zatím přehlíželi, nebo ji jen tak z rozmaru šetřili. Ale byla to některá z kolegyní? Vypadala velmi mladě. Poznal už mnoho nadprůměrně nadaných lidí, například Emma Rothschildová začínala v šestnácti letech jako studentka na Oxfordu a brzy poté nastoupila na jednu z kolejí.

V dnešní době to byli nadprůměrně inteligentní čínští studenti přírodních věd, kteří začínali studovat ve čtrnácti letech a pak v osmnácti dostali místo na koleji, ale takové příběhy byly pořád ještě výjimkou. Nemohla to být kolegyně, o tom by se jistě něco doslechl.

Ale proč tu tedy byla? Její postavení v téhle hierarchii bylo zjevně velmi nízké. Že by patřila k těm charitativním případům? Ženy jako Georgina na večírky příležitostně zvaly případy pro charitu, aby ukázaly, že nejsou vypočítavé.

Georgina sice byla všechno, jen ne mateřský typ. Věděla ale, jaké projevy citů se od ní očekávají. Ideálními hosty by pro ni s největší pravděpodobností byl černý homosexuální novomanželský pár nebo mladý pacient trpící rakovinou (v raném, a tedy zatím tom atraktivnějším stadiu). Ta nevinná dívka ovšem nemohla být opravdový charitativní případ. Nebyla to černoška a nevypadala chudě, ani že by měla rakovinu.

Všiml si, že na dívce spočívá nejen jeho, ale teď už i Georginin pohled. Byl to jeden z jejích nervózních pohledů. Jako by signalizoval, že se jedná o společenské faux pas a že tedy hrozí bezprostřední nebezpečí, že dívka tohoto stolu není hodna.

25

Konečně si vzpomněl, odkud tu nevinnou zná. Ta situace nepostrádala jistou komičnost. Do Georgininy dokonalé sítě se vloudil fatální omyl. Tato mladá žena nebyla snaživá docentka, jejímž pozváním by Georgina mohla demonstrovat svoje neexistující feministické založení – byla to prostě jen studentka. A k tomu Němka, jmenovala se Wera něco. Před několika měsíci měl na stole její žádost s fotografií. Její projekt nebyl nezajímavý. Pracovala na disertační práci o sovětských špionech a z nějakého podivného důvodu se specializovala na Kima Philbyho. To ho zaujalo a přislíbil, že její práci tento semestr povede.

Snažil se zaslechnout, o čem se se Stefem baví. Konverzace se pomalu rozjížděla. „Vy děláte na robotech?“ ptala se dívka. „Ne tak docela. Moje firma mimo jiné vyvíjí počítačové programy pro roboty.“ „Souvisí to nějak s drony?“ Hunt se musel pousmát. Když bude mít štěstí, začne se ta nevinná slečna za chvíli rozčilovat kvůli zbrojnímu průmyslu, který takové projekty financuje. Stef se asi obával něčeho podobného a odpověděl opatrněji: „I k tomu se ty programy dají využívat, ano.“ „Je to ale etické?“ zajímala se Wera. „Čím lepší programy vyvineme, tím cílenější může být jejich nasazení.“ „Aby oběťmi nebyli další civilisté?“ Hunt se zadostiučiněním zpozoroval, že Stef už je viditelně podrážděný. Chybělo jen, aby se do toho vmísila ještě Jenny. Pozvedl sklenici a připil Georgině. Večer se nakonec možná přece jen nějak vyvine.

26