Ladislav Beran
ČERNÁ SMRT
Odpovědná redaktorka Olga Poulová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
Vychází jako 401. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1316-9
Technik výjezdové skupiny písecké kriminálky poručík Mařík se snažil pohledem odhadnout počet betonových schodů, pod nimiž leželo v nepřirozené poloze tělo ženy, ale pak mu to přece jen nedalo a začal je poctivě vyšlapávat nahoru a počítat.
„Jedenáct, dvanáct, třináct. Třeba ta ženská spadla sama,“ konstatoval a podíval se za sebe do hloubky, kde se mu zmenšovali jeho kolegové poručík Studnička a poručík Mach.
„Po těch bych, pánové, nechtěl chodit ani střízlivej, natož...,“ nedořekl větu, když před chalupou Klimešových zakvílely brzdy policejního favorita.
„Á, čeho jsme se nejvíc báli, je tady. Dorazil odborník na průsery,“ konstatoval Studnička, jakmile spatřil z vozidla vystupovat zavalitého blonďáka s doktorským kufříkem.
„Je mrtvá?“ vypadlo z doktora Stracha, jen co vešel do prostorné haly rekreační chalupy.
„Tentokrát, doktore, dokonale. Nechci se mejlit, ale řekl bych, že tu může ležet asi tak...,“ zarazil se Mach, neboť zavčas zachytil varovný pohled šéfa kriminálky kapitána Karase.
„Zase jsme to v tom horku uvařili. Ještě že nás nabral cestou pan kapitán!“ stěžoval si doktor na
„dvanáctsetrojku“ a začal se hned zaobírat tím, proč sem vlastně byl zavolaný.
„No, tak ta hlava je jasná, pánové! Tohle je přímo učebnicový případ fraktury lebeční, to by musel poznat i medik ve druhým semestru. Máte už ji vyfocenou?“ otočil se doktor Strach na Maříka, který mu přikývl na souhlas.
„To slítla z těch schodů, ne? Pojďte mi ji někdo podržet, budu jí muset sundat tu košili,“ obrátil se doktor na Macha, který evidentně nejevil příliš velkou ochotu.
„No, mrtvá nebude víc jak dva tři dny. Co vy na to, pane poručíku?“ podíval se doktor pro změnu na Studničku, který mu očima naznačil, že s ním souhlasí.
„Vypadá to tak. Co to má, doktore, tady nad lopatkou?“ sehnul se Studnička níž a rukou se snažil setřít z kůže zaschlou krev.
„Malá, ale je!“ podíval se Studnička na šéfa kriminálky, čímž donutil doktora Stracha k důkladnější prohlídce mrtvé ženy.
„A do prdele! No jo, máte pravdu, pánové! Vypadá to na vstřel. Kulka ale musela zůstat v těle. Tady nikde nic nemá,“ obrátil doktor ženu na záda a snažil se v prsní krajině najít otvor. Bez úspěchu.
„Ale tady já jako obvoďák, pánové, končím. Tady jsem jako obvoďák plat prtnej,“ použil doktor svůj oblíbený obrat a opatrně položil ženu na plyšový koberec, co byl pod schody.
„Jak se ta dáma jmenuje?“ podíval se doktor po zaražených kriminalistech, kterým v tu chvíli nebylo ani jednomu do řeči.
„Klimešová. Lenka Klimešová. Mají tu chalupu dobře patnáct let. Ten její je geolog a hledá vodu,“ zareagoval jako první Mach.
„Hydrolog, pane poručíku, hydrolog. Hydrolog hledá vodu a geolog hledá šutry,“ opravil pohotově doktor Macha a začal se shánět po tužce, aby mohl napsat úmrtní list.
„Něco mi říká, pánové, že tuhle tvář znám?“ vrátil se doktor k ženě, jejíž tvář byla silně zakrvácená.
„Možná se pletu, což jak víte, dělám dost často, ale pokud jde o ksichty, tak na ty mám pamatováka,“ položil doktor Strach důraz na poslední větu, ale pak rychle dodal: „A ta dáma tenkrát určitě nebyla sama. Možná si vzpomenu,“ začal si doktor balit svá fidlátka zpátky do kufříku a podíval se na kapitána Karase.
„Pane kapitáne, ten pán, co si čte Listy Písecka, mě vezme zpátky?“
„Samozřejmě, doktore. Moc děkujeme a radši sbohem. Alespoň pokud jde o takovýhle výjezdy. Doufám, že jste napsal do úmrťáku soudní pitvu?“
„Ježíšmarjá, ještě že jste mi to řekl,“ vzal si doktor zpátky úmrtní list, zaškrtl v něm příslušnou kolonku, rozloučil se se všemi z výjezdu a vrátil se zpátky do své ordinace v Miroticích.
Jen co zmizel modrozelený favorit mezi posledními stromy smíšeného lesa, kapitán Karas vytáhl všechny z výjezdu z chalupy ven.
„Dejte si klidně čouda, pánové, zavolám dispečink, ať sem na to pošle krajánky z Budějc, to je pro mordpartu. A ty, Machouši, spusť, když už máš
takový průserový známosti. To ti nestačí pinkat tenis v Písku, ty erotomane? Komplikuješ si život a mně nejvíc.“
„Já? No, dobře. Bude jí pětačtyřicet. Pořád sama, ten její je pořád pryč. Že má pěkný prsa, sis všiml? Jinak docela fajn ženská do party.“
„A to je jako všechno?“ odhodil Karas na zem nedokouřenou cigaretu a bylo na něm vidět, že je z toho všeho tady pěkně namíchnutý.
„Fakt se s ní znám tejden, šéfe. Maximálně čtrnáct dní. Fakt nekecám. Když jsem sem za ní poprvý přijel, tak se mě hned ptala, kde mám klec na ptáka. Vypadal jsem asi blbě, ale toho „kanára“ jsem od ní dostal na hřišti ani ne za půl hodiny, a to jsem se snažil.“
„Takže se znáte z tenisu?“
„Právě že ne. Poznal jsem ji na výstavě Honzy Novotnejch. Měl v divadle s Hüblem a Javůrkem výstavu, tak jsem tam na chvíli nakoukl. Byla tam sama a tak…“
„Víš aspoň, kdo k ní ještě chodil?“
„Samí kumštýři. Tedy aspoň si tak říkali,“ zatvářil se Mach, když viděl, že Karas povolil.
„Kumštýři? V životě jsem viděl živýho umělce jen jednou. Byl to sám Mistr Zrzavý. Od tý doby se nějak nemůžu s podobou kumštýře do žádnýho strefit,“ odtušil Karas a šel do další cigarety.
„Jestli to není tím, šéfe, že Zrzavý byl jen jeden,“ prohodil Mach, když jeho pozornost upoutalo něco lesklého v trávě.
„Hergot, není támhleto nábojnice? Vypadá to na longrifku. Proto ten malej vstřel,“ podíval se Mach na
Karase, který to sice vzal na vědomí, ale stále upřeně hleděl na chalupu.
„Zavolej technika, ať to vyfotí. A moc přemejšlej, Machouši, kdo může tady v těch končinách mordovat tak pěkný ženský, jako je Klimešová.“
Krajský výjezd z Českých Budějovic přijel do Cerhonic současně s pohřební službou z Písku. Vrchní komisař Šavrda se šel hned pozdravit s Karasem, který postával před chalupou a nožem si ořezával lískový prut.
„To máš, Karasi, na buřty? Taky bych si dal. Jak to tady vypadá?“
„Dost zamotaně. Byla střelená. Nábojnice se našla tady v trávě a vypadá to, že to schytala na schodech, na který bys nevlezl ani po jednom pivu. Vypadá to, že nahoře i dole budou chybět nějaký obrazy a patrně i nějaký zbraně.“
„Že by klasická zlodějna?“
„Těžko říct, co bylo dřív. Možná, že ji i překvapil.
Má na sobě ještě noční košili. I když technik tvrdí, že to jsou šaty, že jeho žena prej v nich chodí nakupovat.“
„To má Mařík odvážnou ženu, když chodí nakupovat v noční košili,“ opáčil na to Šavrda a vešel za Karasem do chalupy, kde už seděl u Klimešové doktor Texler ze soudního a marně se snažil navléct si druhou rukavici. Karas mu předal úmrtní list od doktora Stracha a hned mu ukázal na kolonku se soudní pitvou.
„Jo, to je v pořádku. Ta dáma má dost silný kosti, kulka bude určitě v lopatce,“ podíval se doktor Texler na Šavrdu a pečlivě zkoumal ženě ruce a nehty.
„Může tu být dobře tři, možná čtyři dny. Víc určitě
ne. Tady má zlomený dva nehty, tenhle je navíc dost zatržený.“
„Co říkáš, doktore, tý hlavě?“ nevydržel to Karas, ale na Texlerovu odpověď si musel chvíli počkat.
„Těžko říct. Mohl ji třeba něčím majznout,“ rozhlížel se Texler kolem sebe a hledal doličný předmět.
„Mohl to udělat dodatečně?“ vyptával se netrpělivý Karas dál a zarazil ve dveřích pohřebáky.
„To mohl, ale to ti tady s určitostí neřeknu,“ zvedl se doktor Texler od mrtvé Klimešové a šel si před chalupu do sudu s vodou umýt ruce.
V okamžiku, kdy se pohřebáci chystali uložit Klimešovou do rakve, objevil se u vchodu chalupy řidič, který odvážel doktora Stracha do Mirotic. V ruce držel popsaný recept, se kterým mával na Karase.
„Šéfe, mám pro tebe vzkaz od toho bláznivýho doktora. Asi by to ale chtělo přeložit do češtiny,“ podal Karasovi recept, který měl v tu chvíli pro obě výjezdovky kriminálky nemalou cenu. Alespoň pro nejbližších pár hodin.
„Co je dneska, čtvrtek?“ podíval se Karas na vrchního komisaře Šavrdu.
„Jestli se doktor Strach nespletl, tak tahle ženská v pondělí ještě žila. Kolem desátý večer v Praze vycházela z vinárny U Fausta. Strach nám píše, že byl v Praze a Klimešovou viděl vycházet z vinárny s nějakým sportovcem. Sto osmdesát výška, asi tak pětadvacet let. A ten sportovec byl podle něho na Klimešovou dost namíchnutej, protože se na ulici spolu hádali.
Odjeli hnědým favoritem s pražskou espézetkou, druhé dvojčíslí snad padesát osm, ale hlavu prej za to nedá,“ skončil Karas luštění v receptu, hustě popsaném z obou stran.
„Nezdá se ti, doktore, že je to tady nějaká kulišárna?“ obrátil se major Šavrda na doktora Texlera, který se znovu sehnul k mrtvé Klimešové a natáčel si její hlavu do stran.
„Ta rána na hlavě, jak na to koukám, se zdá být profilovaná. Ale hergot, od čeho?“ začal se znovu rozhlížet kolem sebe.
„Pánové, já teď asi vypustím nějakou kravinu, ale napadla mě šílená konstrukce. Že byla nejdřív střelená, to už je asi jasný jako facka. I když nechci samozřejmě předbíhat. Pokud ale pitva potvrdí, že kulka nešla opravdu dál, mohla ta dáma zemřít třeba i šokem. Anebo – vrah se mohl jít přesvědčit, zda neminul cíl, což bývá ve slušných detektivkách, řekl bych, skoro pravidlem. A aby se pojistil, majznul ji něčím přes hlavu. Při pohledu na ty schody mu muselo dojít to, co vám, když jste sem přijeli. Nebýt kolegy doktora Stracha a Studničky,“ dodal rychle, „mohla z toho být docela obyčejná nešťastná náhoda. Nemám pravdu?“
„Souhlasím s tím, že tu ránu jí mohl dát klidně i někdo jinej. V téhle poloze,“ ukázal doktor Texler za sebe, kde na koberci svítil bílou křídou obrys zavražděné Klimešové.
„Ta ženská vypadala, jako by omdlela,“ předložil doktor Texler další dvě hypotézy, nad kterými se Mach ušklíbl.
„Jenže tohle není, doktore, televizní detektivka. I když přiznávám, že v něčem můžete mít pravdu. Pro nás je vždycky důležitej motiv. A pak jsme fořti, viď, Karasi?“ mrkl major Šavrda na šéfa písecké kriminálky, který v té chvíli zaregistroval pod stolem mosaznou přezku od bot.
„Támhleto jsi viděl, Mářo?“ ukázal technikovi pod stůl a už se chtěl pro ni sehnout, ale Mařík na něho zařval.
„No to snad, proboha, ne! Nejdřív to musím vyblejsknout a vypadá to, že je na tom nějaká nit. Jinak bych vám byl vděčen, kdybyste všichni konečně vypadli. Pomohli jste nám moc,“ prohodil s ironií jemu vlastní a věnoval se s kolegou z krajského výjezdu ohledání místa činu.
Snad necelou hodinu po odjezdu pohřebáků se objevilo před chalupou Klimešových bílé daewoo. Podezřele klátivá chůze dámy v bílém kostýmu byla už od pohledu víc než nebezpečná.
„Čau, mládeži! Ono je tu zase nějaký mejdlo?“ vypadlo ze ženy a hned se obrátila na kapitána Karase.
„Tebe, dědulo, neznám. Máte tu ještě něco k pití? Proboha, ale ne šámpáňo, v tom jsem se před chvílí koupala, ještě teď mám mokrý bradavky,“ vypnula žena svoji hruď a za němého úžasu všech přítomných vešla do chalupy.
„Proboha, kde se tady ta bílá slepice vzala? Poslední chalupa, pokud vím, je odtud dobrý tři kilometry,“
ozvalo se hromování Maříka, po němž následovalo důrazné ultimátum.
„I kdybyste byla Margaret Thatcherová, tak tady žádnej chlast nedostanete a koukejte odtud vypadnout nebo za sebe neručím!“
To už se dostali ke vchodu chalupy Karas se Studničkou a dámě v bílém snad konečně došlo, že tentokrát tady o žádné mejdlo nepůjde.
„Vy jste kdo, vážená? Tady se vyšetřuje zločin, jestli vám to nedošlo. Paní Klimešová byla zavražděná,“ spustil na ženu Karas a pozval ji ke stolu na terasu, kde se už úřadovalo.
Pravdou je, že dlouholetá přítelkyně Lenky Klimešové Věra Tomíšková kriminalistům spadla z nebe. Interiér chalupy znala jako své boty a kamarády a kamarádky také. K jejímu oživení paměti stačila krátká, ale studená sprcha za chalupou, kde chtěl mermomocí asistovat s ručníkem Mach, ale bylo mu to Karasem důrazně odepřeno.
„Mluvili jste, pánové, o vraždě, kdo jí to mohl udělat?“ zeptala se Tomíšková, jakmile se vrátila osvěžená ze sprchování.
„To vědět, vážená, tak už si tady opejkáme buřty,“ odpověděl Tomíškové major Šavrda a hned se jí zeptal, kdy viděla Klimešovou naposledy.
„Dneska je čtvrtek, v pondělí. Určitě v pondělí. Byla se mnou v Praze. Jela si do servisu pro auto. Měly jsme spolu rande v jednom hotelu na Smíchově. U recepčního jsem ale měla vzkaz, že v Praze asi zůstane, protože to auto mělo být hotový až druhý den. Má ho tady?“ zabloudila Tomíšková očima ke stodole.
„Nikde tu není. Musel ji sem někdo přivézt,“ zasáhl do debaty Mach a okamžitě se začal vyptávat na sportovce s hnědým favoritem.
„S favoritem? Neznám.“
„Třeba nějaká stará láska?“ připomenul se opět Mach.
„Počkat, to bude určitě někdo z tenisu. Když je Lenka v Praze, tak si jde obyčejně zapinkat na antuku. Tady za chalupou mají jen uválcovanej písek.“
„A kam jezdí v Praze hrát, to víte?“ ozval se Šavrda, když se náhle objevil na zápraží chalupy technik Mařík.
„Něco máme!“ lákal Karase a Šavrdu dovnitř chalupy, kde jim vzápětí ukázal zakrvácenou tenisovou raketu.
„Našli jsme ji schovanou pod schodama za závěsem.
Je na ní krev.“
„Doufám, že na ní chlapi najdou ještě nějaký otisky,“ pronesl nespokojený Šavrda, ale pak, jako by si to uvědomil, přátelsky prohodil k oběma technikům, že by si zasloužili každý malýho ferneta.
„Půjdete už nahoru?“ začal se znovu zajímat o ohledání, když se náhle objevila ve dveřích Tomíšková.
„Nahoře má David sbírku bambitek a starý hodiny.
David je zatíženej na starožitnosti. I když pokud jde o ženy, tak je spíš na mladší. No, ale řekněte, pane majore, je snad ze starý slepice špatná polívka?“
„Nás by teď spíš zajímalo, kam jezdila Klimešová hrát v Praze tenis,“ odpověděl Tomíškové major Šavrda, jemuž do humoru právě moc nebylo, protože tento měsíc už vyjel s krajskou mordpartou na třetí vraždu v kraji.
„Co vím, tak Lenka jezdila do Podolí, ale i tam, kam ji kdo zrovna pozval. Poslední dobou měla slabost pro jednoho malíře v Průhonicích. Tedy spíš pro jeho dva kurty s antukou a desetimetrovým bazénem.“
„Jméno!“ vykřikl Studnička.
„Pavel. Myslím, že Pavel. Dělá dost divokou modernu. Nedávno měl výstavu s jedním fotografem, co zase dělá takový dost hanbatý akty. Ale krásný!“
„Nahoře to vypadá, že na stěně byly nějaký dlouhý pušky a šavle. Mohla by sem ta dáma na chvíli skočit?“ ozval se najednou technik Mařík ze schodů a ta, které se to týkalo, nabyla okamžitě důležitosti.
„Co vím, tak nahoře v pokoji Davida byly samý turecký šavle a taky pušky. David o nich říkal, že mají dost velkou cenu. Asi jo, protože Lenka se mi jednou zmínila o tom, že kdyby je prodala, měla by na nový auto, jaký mám já. David už to ví, co se tu stalo?“ otočila se Tomíšková na Šavrdu, který na chvíli znejistěl a pak zavrtěl hlavou.
„Jsme tu hodinu. Je prej snad někde v Turecku.“
„V Turecku? To snad ne. Co vím, tak je teď někde v Libyi a na Vánoce by měl přijet domů,“ podivila se Tomíšková a začala opatrně vyšlapávat jeden schod po druhém nahoru do podkroví.
„Vypadá to, že si holt ty Vánoce bude asi muset udělat dřív,“ odtušil zamyšlený Šavrda a bylo na něm vidět, že ho v té chvíli asi cosi důležitého napadlo.
Pitevní protokol potvrdil, že Lenka Klimešová nezemřela na následky vniknutí střely do těla. Kulka uvízla v lopatce, jak už předpokládal mirotický obvoďák
doktor Strach, a balistická expertiza zajištěné střely prokázala výstřel ze sportovní malorážkové zbraně. Příčina smrti byla krajským patologem doktorem Texlerem stanovena jednoznačně, byla to rána do hlavy kovovou tenisovou raketou. Bohužel, zajištěné daktyloskopické stopy na tenisové raketě nevykazovaly počet shodných znaků, a byly tudíž brány jako neupotřebitelné.
„A teď mi řekni, Machouši, kde začít?“ přihodil Studnička znalecký posudek z daktyloskopie na hromádku expertiz, které mu byly poslány od krajské mordparty, a začal se shánět na stole po své staré dýmce.
„Všechno, co řekneš, je bohužel zatím jen naše spekulace. Oba se snažíme uvažovat jako pachatel, což nám vůbec nejde. Z jednoho prostýho důvodu – jsme zkrátka poldové. Kde je, hergot, psáno, že v jednání pachatele musí bejt vždycky logika? Tolikrát jsme se o tom oba přesvědčili a zase s tím blbneme,“ vyjel Mach na Studničku, který se začal cpát gasterinem.
„Kurňa, dneska mě to zase bere. To je ten ovárek od Hlavínů,“ chytil se Studnička za žaludek, zapil tři bílé prášky studeným kafem a zapálil si dýmku.
„Mohla se ta Klimešová s pachatelem poprat? Mohla. Ty zlomený nehty určitě neměla od pletí záhonu, kdoví, jestli vůbec nějakej záhon v životě vyplela,“ uvažoval Studnička nahlas.
„Jo, on se nakrknul a přijel za ní s bouchačkou.“
„No? Když o tom tak uvažuju, ale je to samozřejmě hodně odvážná verze, máš ty, Machouši, vůbec nějaký slušný alibi? Ono dostat dvakrát po sobě na hřišti od ženský kanára, to je někdy na zabití. Stát se to mně,
poručíkovi z kriminálky, já bych to asi jen tak nevydejchal.“
„A s ní to seklo pod schody a on, když zjistil, že ještě žije…,“ pokračoval Mach, aniž vzal na vědomí Studničkovu impertinenci.
„Přišla na řadu raketa,“ skončil Studnička hecování a opět se vážně zamyslel.
„To by nám šlo. Teď ještě sehnat nějakýho vola s bouchačkou nebo někoho, kdo nám vezme tu raketu.“
„Já bych, Studno, hledal v Praze. Fotku Klimešový máme, co bys tomu řekl dát si něco dobrýho U Fausta? Slyšel jsem, že tam dělají výbornou česnečku, ta by ti ten tvůj bachor vyléčila. Řeknu starýmu o auto a můžeme se zastavit na městský správě, jestli už ten jejich slavnej počítač vyházel ty hnědý favority,“ navrhl Mach a za necelou půlhodinku už je unášelo auto směrem na Prahu.
Mezitím, co se Studnička s Machem blížili ku Praze, se snažil kapitán Fišárek z prachatické kriminálky spojit telefonicky s Pískem. Jeho čtvrtý pokus ztroskotal a skončil na ústředně Krajské správy PČR v Českých Budějovicích. Šéf písecké kriminálky kapitán Karas právě zápasil se silnou slupkou špekáčku, když v tom mu na stole zadrnčel telefon.
„Jsem tady a hledím na displej,“ vypadlo okamžitě z Karase a snažil se spolknout kus studené uzeniny.
„To je dost. Tady je kriminálka Prachatice, Fišárek a pátej pokus. Ty, veliteli, takhle se ten ministr za ty telefony opravdu nedoplatí. Dovolat se k vám po služební lince, to je fakt na bednu a doslova horor.“
„Tenhle pocit mám, Fišárku, někdy taky. Třeba by měl ministrovi někdo navrhnout, že by vnitru přišli levněji poštovní holubi,“ kontroval Karas a dusil se dalším soustem buřtu.
„Proč volám, veliteli. Nechybí vám nějaký bambitky?“ ozval se znovu Fišárek a podle zabarvení hlasu byl na tom v tu chvíli asi stejně jako Karas.
„Máš snad k tomu něco? Jestli jo, máš u nás bednu platana.“
„To bys musel, veliteli, přidat, nás je tady moc,“ zasmál se Fišárek a ve stručnosti sdělil šéfovi kriminálky, že na přechodu ve Strážném zadrželi celníci osádku vozidla, dva pány, kteří chtěli vyvézt ilegálně z republiky zájmové starožitnosti.
„Podívej, tak oni, milánkové, to jejich auto nezamkli, a když se v hospodě nacpali dršťkovou a vrátili se zpátky k autu, tak jim tam ty věci někdo tajně strčil a přikryl je dekou. Tomu se říká fantazie. To ať vykládají víle Amálce nebo vodníku Česílkovi,“ rozčílil se k nepříčetnosti Karas, a dokonce se smířil s tím, že do Prachatic na kriminálku přivezou ty bedny protivínského platana dvě.
„Podívej, veliteli, my to fakt nebereme jako úplatek. Navíc se to ani nesmí, ale protože vy nám to příště oplatíte, tak je to oukej! Nám tu teď letí vloupačky do kostelů, ale vražda je vražda, viď?“
„Poslouchej, Fíšo, kolik je vlastně těch bambitek?“
„Čtyři. A dvě perský pušky. Ale opravdu krásný kousky. Vlastně kecám. Ty bambitky jsou jenom tři. Tohle, jak na to koukám, to vypadá na nějakej starej
bubíňák, kterej je předělanej na malorážkový patrony. Člověče, z toho se asi muselo nedávno střílet. Pomůže vám to, veliteli?“ zeptal se Fišárek zbytečně, protože Karas už v tuhle chvíli za stolem doslova rostl.
„Takže, Fíšo, ty chlapy nám tam hlídej jako oko v hlavě. Jsme tam sofort,“ ukončil Karas telefonát a za chvíli už na Šumavu vyrážela z Písku dvě vozidla písecké kriminálky.
Přestože byl pátek a kolem třetí hodiny odpoledne, kdy většina Pražáků je v červenci už dávno na chalupách, vinárna U Fausta na Karlově náměstí hučela jako včelín. Studničkovi dalo dost práce se propracovat ke stolu, kde seděla osamocená žena středních let. Podle kabelky přehozené na vedlejší židli se dalo usuzovat, že zde buď není sama, anebo na někoho čeká.
„Bylo by tu místo pro dva zpocené fešáky z Písku?“ oslovil Studnička „čekanku“, ta bez zájmu pokývla hlavou. Studnička se začal rozhlížet kolem sebe a naklonil se k Machovi.
„Kamaráde, jak na to koukám, tak tady to bude asi moje nejdražší česnečka v životě.“
„Česnečku tu mají výbornou, tu si dejte,“ zapojila se žena do debaty a Mach musel dát Studničkovi už po několikáté za pravdu, že teprve dobré jídlo dovede dát lidi dohromady.
„Česnečka už není!“ ozvalo se nad Studničkou dost neurvale a rozběhaný číšník mu hodil na stůl jídelní lístek.
„Takhle tu bejvá nabito i večer?“ zeptal se Studnička ženy, která si zapalovala podle plného popelníku už pátou cigaretu.
„Chodí sem dost sportovci. A taky policajti,“ naznačila žena k vedlejšímu stolu, který byl plně obsazen, Studnička s Machem se uculili.
„Ale vy asi budete to první. Nebo snad ne?“ prohodil Mach a chvíli trvalo, než mu žena odpověděla. Rukou si upravila účes, který to vůbec nepotřeboval, a pak lehce zavrtěla hlavou.
„Na policajta tu čekám a koukám, že pán nezná hodiny.“
„A je to sportovec,“ nedal si Mach pokoj a ženě nezbývalo nic jiného než přikývnout na souhlas.
„Někteří policajti hrajou i tenis,“ přisadil si Studnička, a protože Mach nechtěl zůstat pozadu, pronesl s vážnou tváří, že ne všichni policajti jsou blbí, jak se o nich píše. Trapné ticho, které snad nemělo konce, prolomil příchod dvoumetrového mládence. Políbil svoji přítelkyni na ucho a mírným bodyčekem se opřel do Studničkovy židle, až se zakymácela. Rozzářená žena omládla.
Věkový rozdíl tu byl víc než evidentní, a tak mezitím co Mach objednával pro oba dva nejlacinější jídlo – smažený sýr s hranolky, studoval Studnička mládence, kterého si bůhví proč tipnul na dopraváka.
„To bude asi ten sportovec s tím míčem, co?“ začal Studnička dost neomaleně a nemohlo mu ujít, že ruka ženy rychle sjela z dopravákovy nohy.
„Snad ne taky policajti?“ uhodil mladík na Studničku a Macha a ti to docela rádi vzdali.
„Taky. Zajímáme se o tuhle tašku. K ní se dobře hodí tahle dáma,“ vyhodil Studnička na stůl dvě fotografie a než se stačil mladík rozhoupat, už si je prohlížela jeho přítelkyně.
„Tašek, těch je v šatně kolikrát tolik, že se divím, že si to lidi nespletou. Ale tuhle tvář znám dobře. Zaujme hned. Nejen chlapa,“ podala žena fotografii svému příteli, který se při pohledu na Klimešovou zarazil.
„Tak já tady po cizích ženskejch moc nekoukám. Ani jinde,“ mrkl mladík na Studničku, za což od ženy dostal slušný šťouchanec do žeber. „Ale tuhle dámu jsem určitě viděl na kurtech Dana Košatky v Průhonicích. Je to sochař. Nedávno se vrátil ze Států. Jeho brácha je taky policajt. Slouží asi tři roky.“
„A ty jsi určitě dopravák, mám pravdu?“ zkusil Studnička znovu štěstí, ale pohořel.
„Jsem zatím tady na poříčáku, ale snad mi brzo vyjde kriminálka. Co je s tou ženskou, že jsem tak zvědavej?“
„Hledáme mladíka, který s ní tady byl v pondělí. Podobnou tašku měla mít u sebe. Alespoň to tvrdí zdejší šatnářka, která si na ni moc dobře pamatuje,“ začal Studnička líčit to, co se zatím zjistilo, a samozřejmě popsal mladíka s hnědým favoritem.
„Hnědý favorit? Zrovna včera jsem slyšel na tréninku, že si někdo v Modřanech otevřel soukromou půjčovnu aut. Má prej samý hnědý favority. Možná blbost, ale znáš to?“ přispěl s trochou do mlýna budoucí kriminalista z poříčáku podporučík Ruda Šenkýř a Studničkovi bylo v té chvíli jasné, že tohle modřanské řešení přijde na řadu jako poslední, protože hnědých favoritů jezdí po republice zkrátka moc.
„Ty, Rudo, když ses zmínil o těch Průhonicích, neznáš tam taky nějakýho divokýho malíře? Tedy spíš
ty jeho divoký obrazy?“ opravil se rychle Studnička a Mach jej vzápětí doplnil.
„On možná není zas až tak divokej malíř, jako prej maluje příšerně velký plátna.“
„To je Olda Kyzour. Je pěkně drahej. To vás musí na kriminálce v Písku pěkně platit. Vy máte o jeho věci zájem? Jeho věci nejdou pod sto tisíc. Některý jsou i za víc,“ prohodila společnice Šenkýře, na což Mach okamžitě zareagoval.
„Počkejte si, až bude tady Ruda na kriminálce. Nebudete často vycházet z údivu. Ani s penězi,“ ale to už naznačil Studnička vrchnímu, že chtějí platit a tím jejich návštěva U Fausta skončila.
Velká prosklená vila, postavená ve stylu přímořské haciendy, se svojí architekturou do Průhonic moc nehodila. Ten, kdo ji postavil, byl však patrně jiného názoru než Mach se Studničkou, a hlavně, na rozdíl od těch dvou, na to měl.
„Á, jdeme dobře, je tam party. Na to já mám, Studno, frňák,“ pronesl znalecky Mach a celý zpocený se vysoukal z auta.
„Ne abys zase žvanil, že jsme ve službě a pivo nesmíme,“ poznamenal na to Studnička a rozkýval zvon u kovové branky. Chystal se zatáhnout za provaz ještě jednou, když se od terasy domu proti nim vyřítil štěkající bernardýn.
„Tak to ne, to zdrháme, Studno. To nebude žádnej televizní Bohouš,“ odskočil od branky Mach, který se
psů bál a obdivoval Studničku, který se se psem docela kamarádsky domlouval o jeho páníčkovi. Pes, jako by mu rozuměl, přestal štěkat. Protože pes na páníčka nereagoval, zkusil se Studnička dožadovat paničky a pes se pomalu, až líně začal pokládat na cestu, která vedla od branky přes zahradu k domu.
„Je otevřeno!“ křikla z terasy spoře oděná blondýnka v mini plavečkách a opět zašla do domu.
„Tak jdi první. Všude vykládáš, že tě starší ženský a velký psi milujou,“ popíchl Mach Studničku, který přece jen váhal. Pak vzal za kliku a hrdinně otevřel branku. Bernardýn se zvedl a viditelně o ně přestal jevit zájem.
„Nedělej ze sebe hrdinu, Studno, je mu horko, jinak by tě sežral,“ nedal si Mach pokoj, ale pořád se raději držel v závěsu za Studničkou. To už jim vycházel z domu vstříc proplešatělý padesátník v dlouhé košili a Mach to hned okomentoval.
„To bude asi nějaká pražská móda. Má na sobě přesně takovou košili, jakou měla na sobě Klimešová,“ stačil poznamenat, ale to už na ně muž volal.
„Tímhle autem to plátno, pánové, neodvezete,“ ukázal majitel haciendy k zaparkovanému favoritu a chvíli trvalo, než si všichni vyjasnili situaci.
„My jsme nepřijeli pro žádný plátno, my jsme z písecký kriminálky a přijeli jsme na kus řeči,“ ozval se Studnička a hned vytáhl z vesty fotografii Lenky Klimešové, kterou ukázal Mistrovi štětce.
„Jo, tuhle dámu samozřejmě znám. Párkrát si sem přijela zapinkat, je to známá mé ženy a jmenuje se
Lenka,“ vrátil kumštýř Studničkovi fotografii a hned navázal.
„Občas taky jezdila k mýmu kamarádovi Danovi Košatků, ale ten je teď někde venku. Stalo se snad něco? Půjdeme ke mně do aťasu a zavolám vám Mirču,“ proplétal se Kyzour s kriminalisty mezi hosty, kterým bylo v chladné hale, plné cizokrajných rostlin a stromů, určitě dost příjemně.
„Teď mě, pánové, napadlo, že by vás asi spíš zajímal ten její nový džigolo, nebo snad ne? Párkrát sem s ním přijela, moc bych za to nedal, že ten pán už byl někde na hanbě, když to řeknu velmi kulantně, pánové! Koukalo mu to z očí.“ Kyzour otevřel velkou lednici a bez řečí vyndal na stůl tři vychlazené plzně.
„Koho to, Oldo, zase pomlouváš?“ ozvalo se najednou od dveří a nebylo vůbec pochyb o tom, že se jedná o paní domu.
„Pánové jsou z písecký kriminálky. Jde jim hlavně o toho blbánka, co si ho sem párkrát přivezla Lenka. Znáš ho?“ poskytl Kyzour své ženě čas na odpověď, ale ta zavrtěla hlavou.
„Vím o něm jen to, co ty. Jmenuje se Víťa. Má snad dělat někde plavčíka nebo maséra. Lenka se do něčeho zapletla?“ změřila si Kyzourová oba kriminalisty nepříjemným pohledem a chvíli zacláněla v otevřené lednici, kde si nemohla nic vybrat.
„Byla zavražděna,“ pronesl na to Studnička a čekal, co to s paní Mirčou udělá.
„A vy si myslíte, že Víťa? To pusťte, pánové, z hlavy. Byl rád, že ji má. Stál ji taky pěkný prachy. Mladej
„Nevzpomínáte si, že by se tu ten Víťa objevil s hnědým favoritem?“ skočil Kyzourové do řeči Mach.
„Ten a auto? Kde by na něj vzal? Byl rád, že měl na obědy. Tady byl vždycky Lenčiným autem. Platí alimenty na tři děti. Jinak kdybyste chtěli vědět, jakej byl v posteli, tak výbornej,“ zavadila neomaleně Kyzourová pohledem o svého muže a zapálila si.
„Myslíš, Mirčo, že by Magda o tom Víťovi něco nevěděla? Párkrát jsem je spolu potkal v Praze,“ dostal se znovu ke slovu Kyzour a na jeho ženě bylo vidět, že zmínka o Magdě jí nebyla ani trochu po chuti. Studnička s Machem vycítili mezi manžely napětí.
Opouštěli hlučnou vilu se smíšenými pocity a jediný, kdo je šel vyprovodit až ke vrátkům, byl bernardýn Gusta, který se nechal od Studničky dokonce podrbat za uchem.
Zadržené mladíky přivezené z Prachatic si hned po návratu z Prahy vzali do parády Studnička s Machem, kteří se nestačili ještě pořádně vzpamatovat z úmorné cesty a popíjeli jednu studenou sodovku za druhou. Bratři Horové měli ve svém trestním rejstříku už druhou přílohu, na svůj věk už slušně popsanou.
„Jak na to koukám, představovat se asi moc nemusíme. Kafe jste určitě dostali v Prachaticích, od nás dostanete maximálně každej sodovku a koukejte sebou hejbat, ať vám v tom vedru nezteplá,“ přivítal bratry Horovy Studnička a nabídl tomu staršímu místo na chodbě v separaci.
25 milenec nebo milenka má vždycky velkou spotřebu,“ vzala Kyzourová vraždu jako fakt.
„Ty jsi Petr nebo Pavel?“
„Máte to v občance. Pokud znáte celou abecedu, tak si to v ní můžete přečíst,“ odbyl Studničku Petr Hora a hodil významný pohled na svého bratra.
„Nenapovídej mu. Je dost starej na to, aby věděl, že spadla klec,“ zareagoval na to Studnička a vzal si druhého Horu do kanceláře.
„No tak, Pavlíku, ty tvrdíš, že vám ty zbraně dal někdo do auta, zatímco jste byli v hospodě. Řeknu ti, že to je ale pěkný darebáctví!“ podíval se Studnička na mladšího Horu, který okamžitě uhnul pohledem.
„Jo, tohle ti posílá brácha,“ hodil Mach před Horu krabičku cigaret a posadil se ke Studničkovi.
„A klidně to zabal. Před chvílí mi to na chodbě všechno brácha pustil. Udělali jste v Praze červenou toyotu. Na Malý Straně, abych byl přesnější. Je to tak?“ připálil si Mach od Hory cigaretu a chvíli nerozhodného mlčení vystřídala jediná holá věta.
„Ten kretén!“
„Podívej, Pavle, moc bráškovi nenadávej. Tyhle zbraně mají totiž jednu velikou průserovou vadu. Pochází z chalupy, kde se vraždilo. Střílelo se tam do ženský, která už to nerozchodí. Takže si to laskavě v tý makovičce pěkně srovnej,“ spustil Mach na Horu, který bezmocně sklopil hlavu.
„Dobře, co chcete vědět?“
„Všechno, Pavle, a hlavně žádný pohádky ovčí babičky. Jednoho z vás naložíme a uděláme si malej vejlet do Prahy, kde ukážete místo, co jste vykradli ten auťák,“ ozval se Studnička a otevřel další sodovku.
„Zbytečný. Já vím, koho jsme vykradli. Ten chlap jezdí k jedný paničce, co má starýho venku. Alespoň to o ní říkali chlapi v hospodě.“
„Popis toho chlápka, co si vozí zadek v tý toyotě,“ neudržel se Studnička a hned nato se napil sifonu přímo z lahve.
„Popis? Pětatřicet, kdoví. Bude asi dost vycpanej prachama. V autě jsme mu vzali i japonskej přehrávač. Teď už je to jedno. Byly tam dvě jednoranný malorážkový pistole. Jednu jsme hned prodali na hlaváku v Praze. Prodával ji brácha, stejně nás vzal na hůl.“
„Teď nekecáš, Pavle?“ vložil se do výslechu Mach a Hora zavrtěl hlavou.
„Stejně je to v prdeli. Pustíte nás?“
„Když se to ověří a bude to pravda, není důvod vás tady držet,“ ozval se Studnička a mladý Hora si zapálil.
„To vykradený auto parkuje poblíž nějakýho ústavu nebo zvláštní školy na Malostranským náměstí, možná už to bude Sněmovní. Panička bydlí hned za rohem. Je to nějaká šmíra. Černý dlouhý vlasy, celá v kůži,“ rozpovídal se Hora a bylo na něm vidět, že má k těm dvěma naprostou důvěru.
Pravdou je, že ten den cesta do Prahy Studničku a Macha stejně neminula. S kapitánem Honzovičem z pražské mordparty si domluvili rande v zapadlé ulici v hospodě U Vola. Jen co se tu objevili, vítal je od dveří policajt, který tu byl jako doma.
„Je tu, kapitáne, poblíž nějakej ústav pro děti nebo zvláštní škola?“ zarazil Honzoviče Studnička a pokynul jejich řidiči, aby si s nimi sedl ke stolu.
„Jeli jste kolem něj. Už tam dlouho nebude. Vyhazujou je naši páni senátoři. Tu vaši babu, co k ní jezdí frajer s červenou toyotou, jsem náhodou objevil. Shodou okolností jí minulej tejden vykradli kvartýr. Byl jsem tam na výjezdu, jmenuje se Cibulová.“
„Co všechno jí vzali?“ hořel Studnička nedočkavostí.
„Samý starožitnosti. Je to pecka za půl melounu, slušně vybílenej kvartýr. Má to ale mouchy. Moc věcí nám v tom nehraje.“
„Hlavně ten picálista, co?“ neudržel se Mach a stůl v rohu pod Švejkem se otřásl smíchem.
„A co její starej?“ pokračoval hned Mach, který se mezitím zaměstnával už druhým pivem.
„Někde venku hledá vodu. A ona pro změnu chlapy. Těžko říct, kdo je na tom teď líp. Vás by spíš asi zajímal ten mladej, ne? Nás docela taky,“ pousmál se Honzovič a objednal pro řidiče písecké kriminálky velkou kofolu a kafe.
„Jestli bude ta dáma doma, možná budeme za chvíli chytřejší,“ navrhl Studnička a netrvalo dlouho a zvonili ve Sněmovní ulici u bytu Martina Cibuly.
„To bude určitě Víťa,“ byl slyšet ženský hlas za dveřmi, v nichž se vzápětí objevila krásná ženská.
„Paní Cibulová?“ prokázal se Mach odznakem kriminální služby a dáma ve dveřích ze sebe dostala přiškrceným hlasem:
„Proboha!“
„Jsme z Písku. Máte návštěvu?“ naznačil Studnička pohledem do bytu a Cibulová lehce mávla rukou.
„Už odcházejí,“ prohodila Cibulová, pozvala Studničku a Macha do bytu a usadila je v prostorné hale před servírovací stolek.
„Poslužte si, jako doma. Led je v ledničce u okna.“
„My jsme spíš oba na pivo,“ zklamal Mach hostitelku, ale jen na chvíli, neboť ta zmizela v kuchyni a přinesla každému dvě plechovky vychlazeného radegastu.
„Hořím zvědavostí. Zatím jsem toho s kriminálkou moc neměla. Tedy kromě vykradeného bytu a ukradeného auta v Paříži, které bylo z půjčovny.“
„Jsme tu kvůli paní Klimešové. Znáte ji?“
„Jistěže. Můj manžel dělá s jejím Davidem v Libyi. Stalo se něco?“
„Byla zavražděná,“ vzal to tentokrát Studnička na sebe a roztřesená Cibulová sáhla po jedné plechovce piva.
„Promiňte,“ omluvila se a rozčileně si nalila polovinu sklenice finské vodky.
„Ptejte se, na co chcete, řeknu vám, co budu vědět,“ vzpamatovala se Cibulová poměrně brzo z překvapení a kopla vodku naráz do sebe.
„Nás zatím nejvíce zajímá pán, co za vámi, nebo k vám, jezdí toyotou,“ vypadlo ze Studničky a nalil si do sklenice pivo.
„Michal? Proboha, proč právě ten?“ vyděsila se podruhé Cibulová, ale tentokrát to zděšení přece jen trvalo poněkud déle.
„S Klimešovými se Michal samozřejmě dobře zná. Je přece ze stejnýho podniku a nějakou dobu byl s klukama v Turecku.“
„Nás by spíš zajímalo, kde ho najdeme teď,“ nenechal se odbýt Studnička, když se náhle v předsíni ozvalo vytrvalé zvonění. Nervózní Cibulová se nemohla odtrhnout z křesla, ale pak přece jen tiše pronesla:
„To by mohl být Michal,“ mrkla na hodinky a namířila si to do předsíně, z níž už bylo slyšet harašení klíče v zámku. V tom se otevřely dveře a objevil se v nich chlap jako hora.
„Čeká na tebe, Michale, kriminálka z Písku,“ vysypala ze sebe Cibulová jedním dechem, aniž jí stačil Mach něco říct, a tahle věta měla doslova kouzelný účinek. Muž malinko nakročil levou nohou do bytu, ale pak rychle zabouchl dveře a vzápětí bylo slyšet dvojí pootočení klíče v zámku. Dunivé dupání po schodech nenechalo Studničku a Macha na pochybách, že milenec Cibulové se s nimi nechce, alespoň v nejbližší době, setkat.
„To jste udělala schválně!“ vyjel Mach ostře na Cibulovou a běžel do pokoje k oknu. Dole na ulici spatřil mladíka, jak nasedá do červené toyoty a odjíždí dolů na Malostranské náměstí.
„A jsme v prdeli! Nechal klíč v zámku,“ hlásil Studnička z předsíně a nemohlo mu ujít, jak si Cibulová těžce dosedla do křesla, nalila si dalšího panáka, se kterým neměla problém.
„Proboha, snad tu Lenku on…,“ nedořekla větu a znovu si nalila. Po vysvobození Studničky a Macha z „vězení“, kterého se ochotně, i když s velkým kroucením hlavy zúčastnil služební řidič, se všichni rozjeli za kapitánem Honzovičem. Řidič občas hodil okem do
zpětného zrcátka, ale když zjistil, jak se ti dva tváří, zanechal jakýchkoliv pokusů s nimi navázat hovor.
„Co je nám platný, že víme, kdo je Michal, když nám ten pán ukázal záda,“ prohodil do ticha konečně Studnička.
„Což ten se chytí, z toho strach nemám. Horší budou ty rádoby vtipný kecy od starýho,“ rozepnul si Mach košili až do pasu, protože v autě se nedalo vůbec dýchat.
Kapitán Honzovič z Městské správy PČR vedl Studničku a Macha dlouhou chodbou k sobě do kanceláře a jen co mu Studnička vysvětlil, jak dopadli u Cibulové, zavolal si k sobě pátrače poručíka Jandu, kterého pověřil vyhlášením celostátního pátrání po Michalu Švábovi, který se pohybuje v červené toyotě s pražskou espézetkou. A jakmile odešel z kanceláře, tak měl Honzovič pro Studničku a Macha zajímavost.
„Budete se, pánové, divit, ale ta vaše Tomíšková, jak jsem zjistil, tak moc ráda cestovala. Vloni byla pětkrát v Turecku. Není to tak dávno, co se vrátila z Libye. Navíc je to kurvička, nebo alespoň dřív byla. Má u nás záznam, a dokonce seděla,“ vyhodil Honzovič na stůl materiály Tomíškové s třídílnou fotografií, když v tom se za ním probudil telefon.
„Jo, ti jsou tady,“ podíval se Honzovič na Studničku a podal mu sluchátko.
„Touží po vás Cibulová. Vy jste jí museli nějak padnout do oka.“
„No, prosím,“ ohlásil se odměřeně Studnička a z telefonu se vzápětí ozval provinilý hlas Cibulové.
„Víte, pane poručíku, já nevím, jestli vás to bude zajímat. A už vůbec nevím, jestli to třeba dává nějaký smysl. Ale teď jsem přišla na to, že manželovi chybí v psacím stole taková malá pistolka. Byla na malý patronky. Od kdy tu není, to samozřejmě nevím, ale má na ni zbrojní pas,“ odmlčela se Cibulová na chvíli.
„A vy myslíte, že Michal Šváb…?“ uhodil nekompromisně Studnička na Cibulovou, která po krátkém zaváhání pronesla do telefonu důležitou větu.
„Jo, Michal o ní věděl.“
Dalo-li se hovořit o Cibulové jako o hostitelce, Tomíšková, které Studnička s Machem doslova vyhnali z bytu valutového kunčofta, po němž zbyla v obývacím pokoji jedna bílá ponožka, tak ta se mohla klidně jmenovat paní „Opatrná“. Sotva je vyzvala k tomu, aby si sedli, a od první chvíle se k nim chovala nepřátelsky.
„Tak čím začneme, paní Tomíšková?“ šel Studnička hned k věci, neboť byl na tuhle dámu pěkně nažhavený.
„Já jsem s váma mluvit nechtěla. Měla jsem jinej program,“ vrátila se Tomíškové její suverénnost.
„Snad abychom začali tím, jak jste s Klimešovou vycházela. Nebylo to určitě nic moc,“ střelil Studnička naslepo.
„Sháníte drby, nebo vyšetřujete vraždu?“ odsekla mu Tomíšková a nervózně sáhla po zlatém cigaretovém pouzdře. „Já ji nezabila.“
„K tomu se, paní Tomíšková, taky dostaneme. Nám teď stačí opravdu málo. Vysvětlete nám účely vašich návštěv v Turecku a v Libyi. A taky by nás zajímal původ všech těch věcí. Až na maličkosti je to věrná kopie
Klimešovýho bytu,“ vložil se do hovoru Mach a v duchu si sám pro sebe řekl, že teď vyleze Tomíšková s advokátem. Nezasáhnout Studnička, málem se tak stalo.
„Vážená, komu myslíte, že asi patří otisky na raketě, kterou jsme našli v chalupě Klimešový, a co byla celá od krve, hm? My už výsledek známe,“ zkusil Studnička blafovat a Tomíšková po této otázce doslova ztratila barvu z obličeje. Předlouhé mlčení a zakloněná hlava dozadu se zavřenýma očima byla její odpověď.
„Byla to hrozná mrcha. Nenáviděla jsem ji,“ vyrážela ze sebe Tomíšková přerušovaně a podle výrazu v jejích očích o tom nikdo z přítomných nepochyboval.
„Tady už jsem, jak koukám, zbytečnej,“ prohodil kapitán Honzovič, podíval se na Studničku a chystal se k odchodu.
„Hlavně s tou dámou dobře dojeďte domů, tohle už zvládnete sami,“ rozloučil se Honzovič s oběma a při odchodu z bytu Tomíškové pohladil pro štěstí hlavu zlatého Buddhy na stolku v předsíni.
Překvapivé přiznání Věry Tomíškové bylo pro Studničku a Macha jen polovičním úspěchem. Více než dvacetiletý věkový rozdíl mezi Tomíškovou a Klimešovou byl setsakramentský důvod, proč k ní David Klimeš tak důvěrně přilnul. Tomíšková v autě cestou do Písku vysvětlila návštěvy v Turecku a v Libyi, stejně tak přepychově zařízený byt. Když došlo na vysvětlení události v Cerhonicích, nastalo v autě hluboké ticho. Teprve když si Tomíšková zapálila, mohla se vrátit v myšlenkách o několik dnů zpět a spustila.
„My jsme se chtěli s Davidem opravdu vzít. Už dávno.“