Dámská jízda

Anne Carré Dámská jízda Pařížanky a jedna Angličanka v Praze Odpovědná redaktorka Eva Bártová Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Anne Carré, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8901-1

Anne CarrĂŠ

Radce Dík za to, jak se staráš o tátu.

Já

Jmenuji se Anne a bydlím v osmém obvodu v Paříži. Před půl rokem mi bylo padesát osm let.

Nikdy jsem si nemyslela, že se to stane.

Totiž že zestárnu i já.

Nejsem nešťastná, ale určitě nejsem šťastná.

Když žijete na Elysejských polích, čeká se od vás, že štěstím přímo sáláte. Žít zde je privilegovaná záležitost a cosi to o vás vypovídá. Třeba to, že máte peníze. Tady platit nájemné je jenom pro ty, kteří na ně nemusí hledět.

Peněz mám tedy dost.

Pohled z okna mého pokoje je velkolepý.

Bulvár pode mnou tepe rychlým životem lidí, kteří stále někam spěchají. Okolní domy se stejně jako ten můj tváří důležitě a nepřístupně. Chrání bohaté za zavřenými okny a hned tak někoho dovnitř nepustí.

Taky jsem dříve spěchala ranním bulvárem, na snídani mi stačilo pár doušků kávy, venku mě někdy čekal řidič a já se už nemohla dočkat, až usednu za pracovní stůl, zajdu na oběd s přítelkyněmi, večer na party… O to všechno jsem přišla. Tedy kromě svého úžasného bytu na Elysejských polích.

Možná jsem nespravedlivá a zapomínám na fakt, že mám rodinu, tedy spíš střepy z ní, a taky kopu dobrých přátel.

5

Můj bývalý muž Michel nebydlí zas tak moc daleko ode mne, je ve stejném osmém obvodu, ale žije už s někým jiným. Nyní se už na něho nezlobím, dokonce mu přeju mladou manželku a uvřískané dítě, se kterým si ani jeden z nich neumí poradit, ale… naivně a sobecky jsem se domnívala, že mé manželství je neotřesitelné.

Nepřišla jsem na to, dokud mi o tom sám neřekl.

Michel se jednoho deštivého dne vrátil domů, jako vždy unavený z institutu, a hledal nejbližší sofa, kam by mohl uložit své zmožené, stárnoucí tělo, když se jen tak mezi řečí zmínil: „Ve středu se stěhuju. Někoho mám.“ Pak ztichl, aby nechal slova doznít a aby zjistil, jak moc se hodlám hroutit.

Vyrazilo mi to dech, polilo mě horko a v kolenou jsem ucítila takovou slabost, až jsem si musela sednout.

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo: „Znám ji?“ Odkašlal si a řekl: „Je to Claire.“ Jak banální, ba doslova pitomé – to slovo používá moje hospodyně, ale mně v dané situaci přišlo trefné.

Nedá se říct, že jsme s Michelem zůstali dobří přátelé, ale tolerujeme se. Občas se vídáme a někdy dokonce, pod nějakou záminkou, zavítá do našeho bytu, aby si mohl na hodinku nebo dvě odpočinout. Než přinesu servis s čajem, blaženě pochrupuje v křesle. Nebudím ho. Chápu, že v jeho věku je náročné se po návratu domů věnovat tříletému batoleti. Sám sebe vytrestal až až. Na Claire nepřetržitě žárlí a z hádek vlastně nevyjdou.

Moje dcera je krásná pětatřicetiletá žena se stabilní kariérou šéfredaktorky v jednom módním časopise v Torontu. Tvrdě na sobě dřela a nikdy nevyužila toho, že já měla podobnou kariéru tady, v Paříži. Zažila svoje horké chvíle, ale pokud padla, dokázala taky vstát.

6

Helene neměla zpočátku štěstí na muže. Pubertu prožila vcelku bez vážnějších excesů, ale pak se zbláznila do Bernanda. Studovali spolu novinařinu a on měl velké plány, jak ohromí svět jako investigativní novinář. To se však nestalo. Po necelých dvou letech ho ze školy vyhodili.

Ten kluk se mi nelíbil, byl to takový grázlík, co každou holku dostane do kolen širokým úsměvem a obehranými slovíčky. Pro Helene byla ta slova nade vše na světě.

Věděla jsem, že pokud budu mluvit proti němu, obrátí se to leda proti mně.

Trápila jsem se. A pak jsem se trápila ještě víc, když mi oznámili, že se budou brát. Podvědomě jsem cítila, že si vezme příživníka. Bernarde se radostně uvelebil v bytě, který jsme s Michelem dceři zařídili, a nedělal vůbec nic.

To jsem neřekla přesně, on zase měl svoje koníčky. Navštěvoval strip bary, hospody a bůhví kde se s kým pelešil. „Takhle už to nejde. Ten hajzl tě ničí. Musí se s tím něco udělat,“ naléhala jsem na Helene. „On je teď ve složité situaci,“ bránila ho. „Nemůže najít práci, a tak se snaží!“ „Jsi tak pitomá, anebo tě zpracoval?“ Hned jak jsem to řekla, jsem dostala na sebe vztek. Nic se nespraví tím, když ji budu obviňovat. „Co hodláš dělat?“ zeptala jsem se mírněji. „Mami, já čekám dítě.“ Oznámila mi to tiše a ve tváři měla úzkostný výraz.

Poznala jsem, že rezignovala, že přinejmenším o Bernardovi něco tuší, nebo dokonce ví, ale…

Pak to řekla nahlas: „Ať je, jaký je…“ Nadechla se a zlomeně dodala: „Je to můj muž.“ Rozplakala jsem se. Myslela jsem, že je konec. Dcera se rozhodla pro život zneužívané ženy a já se s tím musím smířit. Ale jak? Moje milá, chytrá dcera si tohle nezaslou7

žila. Nedokázala jsem odhadnout, co bude dál. Nakonec vše za mě vyřešil sám Bernard.

Dcera snášela těhotenství velice zle. Posléze skončila v nemocnici z důvodu, aby vůbec udržela plod. Za pár týdnů se její stav poněkud zklidnil a požádala lékaře o volný víkend strávený doma.

Netušila, co ji tam čeká. Vstoupila do bytu a z ložnice slyšela nějaké chichotání, sténání… Otevřela dveře a spatřila svého drahouška, jak se válí v posteli se dvěma holkami. Podařilo se jí všechny tři vyhodit z domu, ale předcházela tomu bouřlivá hádka. Její muž se tvrdě bránil opustit pohodlné bydlo. Musel přijet Michel a Helene pomoci. Chvíli na to jsem dorazila i já. Moje holčička v mém náručí potratila.

Postihly ji dvě těžké rány a ta druhá byla ještě ke všemu nevýslovně krutá. Bála jsem se, že skončí v klepetech psychiatrů a polovinu života prožije v jejich péči, ale kdepak. Ženy z našeho rodu to jen tak nevzdají. Než se mohla opět sebevědomě postavit světu, uběhl rok a jeden teskný podzim. Bolest se začala vstřebávat a ona se vrátila do života. Časem poznala Andreho, odstěhovala se s ním do Toronta a dnes mají dvě zdravé a šťastné děti. Úžasný happy end. Co víc si může matka přát?

Jenomže s pocitem štěstí přišel i pocit samoty. Velký prázdný byt, konec kariéry a stárnutí na krku.

Dál jsem se scházela s přáteli, chodila občas na večírky, psala články do časopisu, kde jsem před časem byla ženou číslo jedna. A tak v mém životě zbyly jen, obrazně řečeno, drobečky hozené holubům.

Moje práce byla pro mě dříve moc a moc důležitá, ačkoliv jsem rodinu nikdy nezanedbávala. Stanovila jsem si čas pro práci, čas pro rodinu a v jeho dodržování jsem byla důsledná.

8

Vážila jsem si toho, co jsem měla, i proto, že jsem pocházela z Provence, z jedné malé vesničky. Milovala jsem to místo, odpovídalo mé snové povaze, ale nevyhovovalo mým cílům. Název svého rodiště vám neprozradím. Tam mě mají za zrádkyni, jelikož jsem dala přednost kariéře před rodinou, kterou jsem tam zanechala.

Věděla jsem, co je nedostatek, a své nabyté jmění jsem si chránila jako oko v hlavě.

Původně jsem studovala dějiny umění, ale brzy se mi potvrdilo, že k penězům, k opravdovým penězům se touto cestou nedostanu. Začala jsem psát externě články o módě do ženských časopisů. Celkem slušně mi platili.

Jednoho říjnového rána si mě pozval k sobě do kanceláře šéfredaktor časopisu Fashion Nathalie a nabídl mi práci.

Seděl proti mně proplešatělý muž v dokonalém obleku a tiše si mě prohlížel. Jeho první věta mě vyvedla z míry. „Proč píšete do módního časopisu, když se oblékáte takhle?“ a ledabyle ukázal na můj brčálový svetr a úzkou černou sukni. „Protože mi za to platí,“ odpověděla jsem drze a upřímně zároveň. „Fajn. Líbí se mi, že si na nic nehrajete, ale chápejte, že takhle oblečenou vás tady nemůžu zaměstnat.“ „Vy mě chcete zaměstnat?“ zastavilo se mi srdce. „Vaše články mají šmrnc, umíte modely dobře slovem prodat a to hledám.“ „Zítra k vám přijdu oblečená stylově.“ Sice jsem netušila, kde vezmu peníze na nějaký trendový modýlek, ale teď jsem to neřešila. „Zítra to být ještě nemusí. Ale nastoupit byste mohla od pondělí.“ 9

Bože, já byla šťastná! Překvapím vás, ne kvůli práci samotné, móda mi byla ukradená, ale z té možnosti, že se vyhrabu z živoření.

Netrvalo ani dvanáct let a já seděla na místě svého šéfa. Tehdy jsem už módu milovala. Kdo by taky nepropadl kouzlu kabelek a střevíčků a těch překrásných šatů z mušelínu? Móda se stala mou velkou vášní. Někdy jsem měla pochopitelně pochybnosti, zda mě zasvěcení života této povrchní múze naplňuje, ale možnosti, které mi nabízel svět módy, a to nemluvím o penězích, mi je rychle vyvrátily.

Prožila jsem spoustu oslnivých večerů, kde paní Móda hrála prim, poznala celou řadu celebrit a mnoho krásných mužů, z nichž někteří vůbec muži nebyli, spoustu překrásných žen, jež léty propadaly zoufalství jménem stárnutí, ale nic z toho se nevyrovnalo tomu, jak moc jsem si užívala chvíle s rodinou.

Prvních patnáct let manželství jsem svého muže milovala i podváděla, ale potom mi jedna přítelkyně odhalila pravý stav manželství mého, jejího a taky jiných žen v našem postavení.

V našem postavení se věrnost dvakrát neřeší. Manželka dává světu najevo, že vše je, jak má být, protože pod roušku manželství nesmí nikdo nahlédnout.

Isabelle mi tenkrát oznámila: „Spím s tvým mužem, tedy spíš jsem spala. Teď má asi tu brunetu…“ Pronesla to zlehka, jako by mluvila o rodičovské schůzce, ze které nemusí mí strach, jelikož má doma premianta. „Ty spíš…? Už jsi zase pila, nebo co? Co mi to tu vykládáš?“ ječela jsem na ni.

Zamyslela se. „Nó, počkej… Dnes jsem moc nepila.

Nejsi přeci tak pitomá, že nevíš o tom, koho má Michel 10

zrovna v posteli. To já mám o Paulovi přehled,“ zarazila se a upila víno ze sklenice. „No vlastně už ne, nezajímá mě. Ale ta holka, ta nicka… měla jsi vidět, jak se na ni díval tvůj muž, když jsem je spolu viděla.“ Naštvaně do se nalila zbytek vína. „Tak Michel mě podvádí… To je zlý sen.“ „A co ty tvoje avantýry? Co? Sama máš máslo na hlavě. Tak si tu nehraj na ublíženou,“ nastavila mi zrcadlo. „To jsem podváděla já jeho a měla výčitky svědomí.

Od něho bych to nečekala,“ vztekala jsem se. „Ty jsi ale pokrytec,“ rozesmála se.

Měla pravdu.

11

Francouzská láska

a francouzská nevěra Francouzská láska je po světě známá jako láska volná.

Vykládaná je ale různě. Slyšela jsem, že Francouzi jsou bez zábran. A jak jsou promiskuitní!

Dodnes nevím, nakolik jsem byla na koleji promiskuitní já, když jsem spala se dvěma kluky. Tedy s každým v jiném čase. Nemohla jsem se rozhodnout jen pro jednoho, oba byli báječní milenci.

Měla jsem spolubydlící Cecile se jménem tak cudným, jako by jejím životním cílem bylo vstoupit do kláštera. Vlastnila pozoruhodný notýsek, kam si zapisovala jména kluků, s nimiž to dělala. Po každém čísle nezapomněla u dotyčného připsat čárku. Věděli to o ní všichni a její aktivity byly pro mnohé z nás přes čáru, ale když některý kluk neměl zrovna po ruce svoji holku, bral, co se mu samo nabízelo.

Na začátku semestru nosila s sebou jen tento malý notýsek. Koncem druhého semestru už na jejím nočním stolku ležel nový velký notes, v němž se řádek za řádkem plnil lesem modrých čar. Za některými se objevil červený vykřičník, jenž hlásal do světa, že tahle čárka se obzvlášť povedla.

Tak tomu říkám promiskuita.

Myslím si, že my, Francouzi, máme k nevěře pouze benevolentnější přístup. Milujeme samotný akt a umí12

me si ho patřičně vychutnat. Je to jako s dobrým vínem.

Všimněte si, že o styku mluvíme jako o milování a neshazujeme ho nízkou vulgaritou. No tedy až na některé výjimky.

Vše začíná přitažlivostí. Víte, že vás doma čeká věrný a oddaný manžel, který právě připravuje večeři při svíčkách, ale nemůžete si pomoct. Jste prostě POBLÁZNĚNÁ.

Myslíte na svůj objev všude a stále. Cítíte dotek jeho ruky, úplně formální a pro něho nic říkající. Ale vy při té vzpomínce létáte.

Jsou národy, nebo možná jen jedinci, kteří tuto situaci zvládnou a dokážou si poručit. Francouzi si poručit ve věcech lásky a těla NEUMÍ. Žijeme ve svém opojení, soužíme se v něm a pak mu podlehneme. NENÍ VĚTŠÍ RADOSTI, NEŽ NĚKOMU PATŘIT VE CHVÍLÍCH MILOVÁNÍ.

Měla jsem celkem slušný počet milenců. Přiznat se k tomu mi nevadí. Byly to často vztahy divoké, sebezničující. Vždy však byly opravdové. Některým svým láskám jsem dávala přezdívky a potom si je tím dobírala.

Mám moc hezké vzpomínky na Líbače.

Když mi táhlo na třicet, byl v naší redakci zaměstnaný jeden drobný kluk s černou čupřinou na hlavě a orlím nosem, prostě typický Francouz, jako stážista. Seděl v kanceláři se mnou a Dianou. Při psaní textů se díval na Dianiny záda. Pokud se chtěl podívat na mě, musel se vyklonit do strany. Seděla jsem veledůležitě naproti nim. Valnou část pracovní doby sebou takhle neklidně šil. Moc toho nenapsal a můj šéf by ho dávno vyhodil, kdyby nebyl synem jeho dobrého přítele.

Jean Líbač mě hluboce miloval. Skládal hloupoučké veršíky a nechával mi je na stole mezi papíry. Chodil za 13

mnou jako pejsek a taky tak kňoural. Hrozně mě to bavilo. Kochala jsem se jeho trápením, vychutnávala si ho ve chvílích, kdy stál hodiny v dešti před mým domem. Byla jsem pěkně krutá. Hrála jsem s ním tyto mučící hry se stejnou precizností jako kočka s myší. Nakonec se mi ho ale zželelo.

Jaro tenkrát vonělo sladce, všechno se dralo vstříc k životu. Sedl si v parku nedaleko ode mne. Tohle bylo moje oblíbené místo. Oblíbená lavička pod oblíbeným stromem. Ptáci nad mojí hlavou švitořili z plných plic.

Důchodci hráli petanque a maminky s kočárky spolu při chůzi diskutovaly na téma Taky používáš stejnou značku plenek jako já?.

Dovolila jsem mu, aby si sedl vedle mě. Zrudl a byl tak rozechvělý, až mi ho bylo líto.

Pohladila jsem ho po ruce: „Ale jdi, já nekoušu.“ „Miluju tě, víš?“ zaúpěl zoufale. „Já vím. Jsi sladký.“ Jemně jsem ho políbila na tvář. „Ty si se mnou jen zahráváš,“ vykřikl, až se lidi kolem na nás překvapeně podívali. Odtáhl se jako raněné ptáče.

Co já jsem to za mrchu, nadávala jsem si. Ten kluk je na tom špatně a to mojí vinou. „Ale jdi. Vždyť já tě taky miluju,“ obratně jsem zalhala. „Nelži. Máš mě jen pro smích. Všichni to ví, že si ze mě tropíš blázny.“ Nenaletěl mi? Nebo trucuje? Jeden starý muž, který jako hráč pétanquu měl zrovna pauzu, na mě zle pohlížel. Četla jsem mu v hlavě letmou myšlenku: Zase jedna potvora.

Všechno se proti mně spiklo. Dotkla jsem se Jeanova ramene a vybídla ho: „Pojď, půjdeme jinam.“ Měla jsem volno do tří a on měl volno vlastně stále. Netušila jsem, kam s ním jít. V restauraci by nejspíš 14

pokračoval v započaté scéně. Co by dělal v kině, to jsem nedokázala domyslet. Jít do jiného parku?

Rozhodla jsem se, že ho vezmu k sobě, udělám mu velký hrnek kávy a pokusím se ho dostat do pohody.

Jean celou cestu nepromluvil. Šel odevzdaně jako býk na porážku a díval se do země.

Vstoupili jsme do domu a já zbytečně poznamenala: „Tady bydlím.“ Podíval se na mě prázdnýma očima. „Ach, jo,“ povzdechla jsem si. „Ty to vlastně víš.“ Ve třetím patře jsem otevřela dveře svého bytu a… a ani nevím, jak jsem se dostala dovnitř. To mě a Jeana smetla jakási vlna tsunami.

V mžiku byla naše těla nahá, propletená, svíjející se na velké manželské posteli.

Nepomyslela jsem na to, že by se manžel mohl náhodně vrátit dřív domů, a dceru měla chůva přivést domů až kolem páté.

Dodnes na kůži cítím milion jeho polibků. Zlíbal celé mé tělo, milimetr po milimetru, a bylo to úžasné.

Na sekundu se ode mě odtrhl a povstal, abych si mohla prohlédnout jeho vztyčený úd, který v další vteřině do mě vnořil. Vyvrcholili jsme spolu. Zachraptěl konečným uspokojením. Jako by měl strach, že mu někam uteču, celou mě zalehl. Nedostával se mi dech. „Pusť, nemůžu dýchat,“ odstrčila jsem ho.

Odvalil se na stranu a šťastně vydechl: „Děkuju.“ Usmála jsem se sama pro sebe: „Já ti taky děkuju.“ „Bylo to moc krásné.“ Hladil mě po prsou a usmíval se.

Otočila jsem k němu hlavu: „To bylo.“ „Točí se mi z tebe hlava a chci tě… každý den až do skonání světa.“ 15

„Nebuď patetický. Všechno má svůj konec.“ „Tohle ne. Tohle nikdy neskončí.“ „Jdi ty, brepto.“ Cítila jsem, jak jeho horká ruka postupuje směrem k mému klínu. Zachvěla jsem se. „Už ne, proboha, teď jsme skončili.“ Chabě jsem se bránila. „A znovu začneme.“ Přitiskl se k mému boku a hned jsem byla ztracená. Tělo mi zvláčnělo touhou, která mi znovu zatemnila mozek. „Miluju tě, miluju tě,“ opakoval. Žár nás znovu spaloval, chtíč nad námi převzal velení.

Třela jsem mu úd, jenž mohutněl.

Usmál se na mě: „Nemusíš.“ Něžně mě líbal mezi stehny a já křičela: „Nemuč mě.

Pojď už.“ Podruhé to bylo stejně krásné jako poprvé.

Muži posedlí líbáním udolají každou ženu.

Polibek, horký francouzský polibek, položí ženu na lopatky a přinutí ji složit zbraně.

S Líbačem jsme se scházeli dlouho, něco přes rok, a vždy to bylo intenzivní a krásné. Jenže čas je prevít.

Ten může za to, že jsem měla pravdu nakonec já a náš vztah se rozpadl. Dnes už nevím, kdo koho opustil a kdo trpěl a kdo nikoliv. To není důležité. Důležité je to, že to bylo, že mi to naplnilo život touhou a vášní, kterou jsem už v manželství postrádala.

Líbač zcela nezmizel z mého života. Vlastní jedny noviny a stal se z něho dokonce i dobrý novinář, v což nikdo nedoufal. Má rodinu, děti, a dokonce i první vnouče. Je to postarší pán s decentním bříškem, který si nyní do postele bere svoje asistentky a ke mně se chová zdvořile a chladně. Ale to je: c‘est la vie.

16

Francoise

Měla jsem nového milence, krásného kluka, něco po třicítce, se kterým jsme plánovali vyrazit do světa, ale mně se najednou nechtělo vůbec nic.

Alain byl ještě dítě, určitě ne v posteli, ale mentálně ano. Moc jsem nerozuměla jeho generaci. Je jim přes třicet, nechtějí závazky a zůstávají pořád tak trochu dětmi.

Já v jejich věku měla dítě a o životě věděla své, ale oni se chtějí jenom bavit.

S Alainem jsem bezpochyby omládla, nabíjel mě mocnou energií. Byl roztomilý jako štěně. Když jsme však vylezli z postele, připadala jsem si jako jeho matka, která nesnese rozmary hloupého puberťáka.

Dokolečka jsem si říkala, že jsem spokojená. Dosáhla jsem v životě toho, co jsem chtěla, a můžu být na sebe hrdá.

Nepomáhalo to. Propadla jsem depresi.

Co mám, bože, dělat v padesáti osmi letech, když nikoho nezajímám?!

Litovala jsem se tak den, dva a stačilo. Nejsem bolestín a tuto vlastnost u druhých nesnáším.

Zvedla jsem telefon a zavolala své přítelkyni Francoise. „Ahoj Francoise. Tady Anne. Jak se máš?“ zeptala jsem se vesele.

17

„Ahoj, drahoušku, jsem právě na klinice, dneska mi budou dělat rty,“ oznamovala mi radostnou zprávu. „Ty jsi bláznivá. To nemyslíš vážně? Rty už máš jako kačer Donald. Vykašli se na to a přijď ke mně na večeři.“ Zvláštní bylo, že na plastiku nechodila kvůli nějakému muži, ale kvůli tchýni, která jí neustále tvrdila, že vypadá staře… „Já nemůžu, Anne. Teď budu několik dní nedostupná. A neříkej mi takové věci. Já ten zákrok POTŘEBUJU!“ „Starou belu potřebuješ.“ Náhle jsem si vzpomněla na způsob, jak ji tutově odradím. Nesnášela totiž bolest. „Ty jsi zapomněla, jak to bolí? Minule jsi byla skoro deset dní opuchlá a ty rty tě celou dobu bolely.“ Na druhém konci bylo ticho. „No ale já TO POTŘEBUJU,“ zasténala.

Už jsem ji měla na lopatkách. V nátlaku jsem pokračovala. „Za jak dlouho jdeš na sál?“ „No, každou chvíli. Ty, ty… ale umíš nahnat člověku strach. Minule to bolelo hodně. Úplně jsem na to zapomněla,“ mluvila nervózně.

V mobilu jsem zaslechla blížící se hlas sestry: „Paní Lanvinová, pojďte prosím se mnou.“ „Vem si kabelku a uteč! Vzpomeň si, jak hrozně to bolí. Přijeď za mnou, drahoušku. Dělej, dělej,“ naléhala jsem na ni. „Tak jo,“ souhlasila.

Než zamáčkla mobil, slyšela jsem rozhořčený hlas sestry, která se jí jistě snažila zastavit svým tělem.

Po dlouhé době jsem se rozesmála.

Francoise jsem znala snad tisíc let. No tak možná ne tisíc, ale od vysoké určitě. Studovaly jsme spolu na fakul18

tě. Tolik jsme toho dohromady prožily, dobrého i zlého…

Sblížilo nás to jako propletené kořeny jednoho stromu.

Sedla jsem si na sofa a zpod stolku vytáhla malé album. Byly jsme v něm my dvě jako mladé a pak starší a ještě starší.

Francoise byla velice fotogenická a krásná, typ, který si určitě zapamatujete. Díky jejímu vzhledu ji objevil modeling. Jeden fotograf se nám vnucoval v menze a sliboval nám slávu modelek, ale já ho poslala do háje. Byla jsem pevně soustředěná na svůj cíl dostudovat a nic jiného mě nelákalo, ačkoliv jsem cítila, že peníze by z toho mohly být. Francoise se ale přesvědčit nechala.

Byl začátek osmdesátých let a po uvolněných sedmdesátkách nastaly léta ještě uvolněnější. Drogy, alkohol, sex na jednu noc… O aidsu se mnoho nevědělo a s kapavkou si nikdo hlavu nelámal.

Pocházela jsem z vesnice a, i když jsem nebyla právě prudérní, tohle na mě bylo příliš. Viděla jsem, jak někdy kluci a holky končí na břehu Seiny a jsou přitom úplně mimo. Leželi tam jako kusy bezcenného hadru s vymytými mozky.

Viděla jsem takhle i Francoise. Jak rychle šla nahoru její popularita, tak rychle propadala drogám. Dodnes nevím, kolik čeho brala. Jednoho dne jsem ale poznala, že už překročila hranice, kdy droga táhne nahoru, a že se ocitla v pasti stále větší potřeby drog.

Neustále se vymlouvala: „Berou to všichni a jsou v pohodě. I já jsem v pohodě.“ Přitom se ani neudržela na nohou, pozvracená a špinavá. Oči rozpité s výrazem do nekončena. Sbírala jsem ji jako balík špinavého prádla kdekoliv, kam zrovna upadla.

Nenáviděla jsem celý ten módní svět, kde nikomu nezáleželo na nikom a kde každý v něčem jel. Na kokain 19

naučila Francoise její manažerka. Prý bude víc uvolněná.

K dalšímu svinstvu ji přivedl její přítel Pierre. Byl modelem jako ona, ale ani zdaleka tak vyhledávaným.

Vycítil příležitost, jak se zadarmo dostat k LSD. Francoise byla zazobaná dost. Čím víc ona padala hlouběji, tím víc stoupala jeho star. Zpočátku o něm psali jako o příteli Lanvinové. Netrvalo až tak dlouho a jeho fotky zaplnily přední stránky bulváru, kde se už objevoval bez ní, zatímco její kariéra skončila na dlažbě. A to doslovně.

Poprvé poznala, kam až to dopracovala, v momentě, když si ji zavolala manažerka Sam k sobě do kanceláře. „Sedni si,“ poručila jí Sam s ledovým pohledem v očích.

Francoise chvíli trvalo, než se jí to podařilo. Motala se a něco si přitom blekotala. „Skončila jsi, panenko,“ oznámila manažerka a znechuceně od ní odvrátila obličej na stranu. „Nemůžu se na tebe ani podívat. Připomínáš mi koš na odpadky.“ Francoise se chabě bránila: „No, to nemůžeš. Mám podepsanou smlouvu.“ „Smlouvou si můžeš vytřít… však víš.“ „Nemůžeš mě vyhodit. Nezaplatím byt a…“ Úplně ji to vyvedlo z míry. „Vypadni,“ hodila po ní letmý pohled a rukou ukázala na dveře. Šla se vyplakat k Pierrovi, ale ten právě obšťastňoval její kamarádku, a tak ji vyhodil taky.

Té noci mi zavolala, aby se se mnou rozloučila.

Zvedla jsem telefon a v něm jsem uslyšela něčí přerývaný dech. „Kdo je to?“ zeptala jsem se. Ten zvuk v mém uchu působil strašidelně.

20

Nic. „Kdo je to?“ zahulákala jsem nervózně do sluchátka. „To jsem já, Francoise,“ bezvýrazně ze sebe vypravila.

Hned jsem zpozorněla. „Co se děje? Kde jsi?“ „Já nevím, je tu nějaká řeka a vidím lavičku a ty mladý, co se tam líbají,“ mluvila nesouvisle. Jako obvykle. „Co se stalo, Francoise? Proč mi voláš teď v noci?“ „Oni… oni…“ Tiše se rozplakala. „Co oni?“ „Oni mě vyhodili. Sam mě vyhodila,“ zanaříkala.

Vůbec mě to nepřekvapilo. Ta krysa Sam ji do toho dostala a teď se jí zbavila. Hnusná krysa, zanadávala jsem si v duchu. „Chci se jen rozloučit,“ tichounce zašeptala, ale já jsem ji zaslechla. „Jak rozloučit? Ty nejdeš domů, k Pierrovi?“ „Tam jsem byla. Někoho tam má. Nechce mě tam.“ „Panebože, Francoise! Jak sis mohla takhle posrat život! Jedu za tebou. Ještě jednou se porozhlédni a řekni mi, jestli to tam poznáváš?“ vybízela jsem ji. „Ne, nejezdi, Anne. Já už tu nebudu.“ „Francoise??? Co to zas vyvádíš? Kde jsi?“ Típla mobil a mně to došlo.

Okamžitě jsem začala jednat.

Nejdřív jsem zavolala tomu kreténu Pierrovi.

V telefonu se mi ozval jeho zfetovaný hlas. „Co chceš?

Francoise tady není,“ zavrčel na mě. „Já vím, ty kreténe. Je někde u Seiny a chce se zabít,“ zařvala jsem na něj. „Kecáš. Proč by to dělala? Že mám jiný holky, ví už dávno,“ řekl úplně lhostejně.

21

„Koukej si vzpomenout, kam jste spolu chodili k Seině. Jaký jste tam měli oblíbený místo. Snad ji najdu včas.“ Teď už jsem ječela jako smyslů zbavená. „Nejčastěji jsme chodili k Vlámskému mostu. A už mě neotravuj,“ vyštěkl a zavěsil.

Zavolala jsem na policii, aby tam přijeli, a sama jsem si objednala taxíka. Na taxikáře jsem byla pěkně hnusná a permanentně jsem na něj kvílela, že jde o život, aby zrychlil.

Na místě už byla policie a sanitka. Spatřila jsem nějakou ženu ležící na trávě a záchranáře, jak se nad ní sklání.

Letěla jsem k nim a skoro nedýchala strachem.

Francois už byla při vědomí. Když mě poznala, usmála se a vztáhla ke mně vyzáblou ruku.

Sáhla jsem po ní a pevně ji stiskla. „Už to bude dobrý, uvidíš,“ utěšovala jsem ji.

Záchranář a jeho kolega ji naložili do sanitky.

Poblíž stál mladý pár a policie ho zpovídala.

Zaslechla jsem jednoho z policajtů, jak se mladíka ptá: „Takže jste ji vytáhl na břeh vy?“ „Ano. Všimli jsme si jí hned, jak pomalu vstoupila do vody. Byla oblečená a zdálo se nám to divné. Nejdřív jsme na ni křičeli. Nereagovala. Když měla vodu po ramena, skočil jsem do řeky a vytáhl ji ven.“ „Zachránil jste jí život. Jste kabrňák.“ Policista se na něho přátelsky usmál. „Pojedete s námi?“ zavolal na mě jeden ze záchranářů. „Určitě,“ kývla jsem hlavou na souhlas a rychle nastoupila do sanitky.

Během cesty do nemocnice jsem seděla vedle Francoise, hladila ji a říkala samá povzbudivá slova. „To zvládneš, víš, že z nás dvou jsi byla vždycky silnější.“ 22

Utěšovala jsem ji, jak nejlépe jsem mohla.

Obrátila ke mně svoje rozšířené panenky a zašeptala: „Zvládnu. Slibuju. Už kvůli tobě.“ Stala jsem se pro ni pevným bodem, ke kterému se upřela.

Zvládla to. Cesta k uzdravení byla ale dlouhá. Nejdřív psychiatrie, potom práce na statku, kde umývala i poblité záchody, ale ze závislosti se dostala. Její démoni ji občas paralyzují a ona propadne panice a depresi, ale celkem úspěšně to skrývá, aby tím neohrozila své manželství.

Její muž je mamánek, není vůbec stavěný na řešení jejích problémů, a tak je schovává a utíká s nimi ke mně.

U dveří zazvonil zvonek. Otevřela jsem a Francoise vběhla dovnitř jako velká voda. „Tak kvůli tobě mám na klinice ostudu. Už mi tam nikdy nepomůžou,“ hleděla na mě nevrle. „Ale pomůžou. Milují tvoje peníze.“ Potutelně se na mě podívala a pak jsme obě rozesmály. „Jo, jo. Máš pravdu.“ Smála se uvolněně a já byla ráda, že s tímhle tématem jsme už skončily. „A co je tak veledůležitého, že jsem musela okamžitě přijet?“ vyzvídala. „Nejdřív se posaď. Otevřu víno a potom ti to povím.“ Donesla jsem do pokoje láhev Sauvignonu Blanc a dvě broušené skleničky.

Francoise se usmívala sama pro sebe. „Co ti přijde tak legrační?“ zeptala jsem se. Uvelebená na sofa vypadala jako model, který čeká na malíře. „Ále, když si vzpomenu, co jsem před chvilkou provedla, musím se tomu smát. Zachovala jsem se jako potrhlá holka.“ 23

Přejel mi mráz po zádech. Velice nerada si připomínám naše mládí. Taky jsem byla pěkné kvítko.

Sedla jsem si vedle ní a vyhodila nohy na protější stolek. „Tak už mě nenapínej,“ vyzvídala přítelkyně.

Podívala jsem se na skleničku vína ve své ruce a pojednou jsem zrozpačitěla. Co mám Francoise vlastně říct? Že nevím, co se svým životem teď, když mi táhne na šedesátku? O takových věcech se nebavíme. Bavíme se vždy o ní, o její rodině, protože ona ji má a já žiju sama. „Mám depresi,“ oznámila jsem suše. „Ty máš depresi?“ Překvapeně na mě zírala. „Já mám depresi skoro pořád a to ty pomáháš mně dostat se z ní. Já nevím, jak se lidi dostávají z deprese. Tohle mi nedělej.“ „Tak promiň, že si připadám stejně jako ty. Ty máš depky, protože tě honí minulost. Já je mám, protože…,“ zarazila jsem se. Na svět jsem působila vždy vyrovnaně a zdálo se, že vše mám pod kontrolou. „Ty ji máš proč?“ uhodila na mě. „Připadám si stará jako Eiffelovka. Víš, jak majitelé vydavatelství mi delší dobu naznačovali, že potřebují omladit krev…“ „Je to banda kreténů. Po dvou měsících, co jsi z vedení odešla, tě chtěli přeci zpět. Mohla ses vrátit, ne?“ Zdálo se, že tento rozhovor jí nesvědčí. Nerada poslouchala, že někdo jiný má problémy, stačily jí ty její. „To bych nikdy neudělala,“ řekla jsem pevně. Nabyla jsem pocitu, že zvolit si za vrbu Francoise byl hloupý nápad, ale chtěla jsem dát tomu, co se děje ve mně, jméno a s někým to probrat, a proto jsem pokračovala. „Znáš mě?“ „Samozřejmě že tě znám. Znám tě jako silnou ženskou, která si mě nikdy k sobě nepozvala kvůli tomu, že 24

má depku.“ Nervózně vjela rukou do své bohaté, lesklé hřívy. „Co ti vlastně chybí? Michel ti nechal byt velký jako zámek. Máš nás holky, občas ti přijede Helene…

Máš Alaina. Ksakru, proč s ním neřešíš svoje depky?“ „Alaina mám do postele, což moc dobře víš. Něco mi chybí, ten život je k uzoufání prázdný,“ posteskla jsem si. „Závidím ti ten tvůj prázdný život. Já musím být pořád k dispozici. Pro děti, vnoučata, pro Marion…“ Marion byla její despotická tchyně. Tu jsem jí tedy nezáviděla. Nehodlala opustit místo v domě a odstěhovat se do prestižního penzionu pro seniory. To by přišla o potěšení trápit celou rodinu, vyjma jejího milovaného syna. „Já vím, že to máš těžké, ale s kým si mám popovídat, když se cítím mizerně?“ „Ach, promiň, “ chytla mě za ruku a pevně ji sevřela. „Jsem tak sobecká. Ale jak ti můžu pomoct?“ zasténala.

Dolila jsem nám. Po víně budeme uvolněnější a rozhovor nebude tak nechutně vážný. „Nevím, Francoise. Dřív jsem měla tak natřískaný diář, že jsem nevěděla, co dřív. Teď o mě nikdo nestojí.“ Poklesly mi ramena a celkem slušně jsem se litovala. „To není pravda. Neustále tě zve někdo na večeři, na vernisáž do galerie nebo na Fashion look,“ vymlouvala mi to. „Samí cizí lidi. A pak… už mě to nebaví.“ Ramena mi poklesla ještě o něco níž.

Francoise napadla spásná myšlenka: „Co cestování?

Chtěli jste s Alainem jet na Východ.“ Šťastná, že přišla na řešení, se na mě povzbudivě usmívala. „Myslím, že to by ti pomohlo.“ „Ne,“ odpověděla jsem nevrle. Sklenici vína jsem vypila až moc rychle. „S Alainem určitě nikam nepojedu.“ Nastalo nepříjemné ticho.

25

„Tak nevím,“ povzdechla si Francoise. „Já taky ne,“ souhlasila jsem.

Seděly jsme a pily sklenici za sklenicí. „Tak se pusť do nějakého nového projektu, do něčeho, co by tě bavilo.“ Francoise to nevzdávala. „Do čeho třeba?“ „No… já nevím. Vždycky jsi chtěla navrhovat módní doplňky.“ „Á, ty myslíš moje naivní období, kdy jsem si myslela, že svými kabelkami porazím na trhu Louise Vuittona.

To mi bylo tak třiadvacet. Rada k nezaplacení,“ odfrkla jsem. „Tak napiš autobiografii. Dnes ji píše každý druhý a tvůj život opravdu stál za to,“ přišla s dalším nápadem. „Abych si připadala ještě starší? Memoáry píšou lidi nad hrobem.“ Teď už jsem byla vysloveně nespravedlivá. „Mám dojít ještě pro jednu láhev?“ zeptala jsem se.

Francoise zavrtěla hlavou. „Ne, lezeš mi šíleně na nervy. Já to nedám. Nevím, co chceš, co se s tebou děje.“ Vstala a já myslela, že chce odejít, ale ona si šla jen pro kabelku a z ní vytáhla mobil. „Zavolám holkám. Dáme si sraz a řešit to budeme dohromady.“ Našla v seznamu první jméno a stiskla volání. „Ahoj Isabelle, jak se máš? Dobře, to ráda slyším.

Něco bych od tebe potřebovala. Ne, neboj, nechci si od tebe půjčit ty růžové šaty.“ Úplně jsem slyšela, jak si Isabelle oddechla. Francoise ji ještě chvíli zpracovávala, když náhle zvolala: „V Antoine! Tam jsme dlouho nebyly. Prima nápad. Obvolám ještě ostatní. Pozdravuj Paula a vyřiď mu, že je drahoušek. Tak v pátek.“ S úlevou položila mobil na stolek a rozhodně se mi zahleděla do očí.

26

„Chci vědět, zda to do pátku zvládneš?“ „Nedělej ze mě psychopata. Jistě, že to zvládnu,“ poznamenala jsem podrážděně. „To ráda slyším, protože kapacita mého chápajícího já je vyčerpaná a hodlá jít domů, dát si sprchu a jít do postele.“ Zamířila k předsíni. „Objednám nám stůl a ne, že si to na poslední chvíli rozmyslíš,“ řekla mi výhrůžně. Hodila na sebe sako a sáhla po kabelce. „Zítra ti zavolám, hned ráno. Vem si prášek na spaní a jdi spát.“ Objala mě. „Ano, mami,“ slíbila jsem. „Počkej, zavolám ti taxíka, určitě jsi na kliniku nejela svým autem.“ „Zavolej, dík.“ Obula se a já vytočila číslo jedné taxi služby.

Po jejím odchodu na mě padla taková únava, že jsem šla hned na kutě. Nepotřebovala jsem ani prášek na spaní. Během chvilky jsem usnula.

27