Domino

Václav Gruber Domino Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Václav Gruber, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8621-8

domino_Sestava 1 10/26/18 1:32 PM Strรกnka 1

Při troše trpělivosti se nakonec kostky poskládají tak, jak je třeba. Nejde o to, abychom v rozhodující chvíli drželi v ruce tu nejvyšší hodnotu. Podstatné je mít tu správnou…

DŮM U JEZERA I. Artur nechal se stále ještě zavřenýma očima doznívat zbytky příjemného erotického snu, který se postupně rozpouštěl v řídnoucí tmě. Na chvíli po něm ještě zůstane ranní erekce… Otočil se na levý bok. Linda ještě spala.

Ležela na zádech, zhluboka oddychovala a vlnité vlasy měla rozhozené na polštáři. Až vyjde slunce, dostanou barvu zlatého obilí. V létě by touhle dobou už slunce bylo nad jezerem a svítilo do okna ložnice. Jenže je říjen a dny se zkracují. Anebo noci prodlužují, jak se to vezme, vybral si Artur optimističtější pohled na věc. Sklonil se k Lindě. Opatrně z ní stáhl přikrývku a položil jí pravou ruku na bok. Nezřetelně něco zamumlala ze spánku a přitáhla si deku k obličeji. V řídnoucí tmě už rozeznal její siluetu. Artura pořád fascinovaly Lindiny dlouhé nohy. Od drobných prstů, útlých kotníků přes dokonale modelovaná lýtka a štíhlá stehna až k malému ostrůvku zlatavého chmýří. Mám tu nejkrásnější ženu, jakou si lze představit. Artur pocítil narůstající vzrušení a zlehka jí pohladil koleno. Pohnula se. Pomalu sunul ruku výš. „To už je ráno?“ Přetočila se na bok a přitáhla si přikrývku k tělu. „Chci ještě spát…“ „Pak zase můžeš,“ zašeptal a přisunul se k ní blíž. „Arture…“ To tedy neznělo ani trochu svůdně… Přiblížil se rty k její šíji a pravou rukou jí zlehka stiskl bok.

5

„Teď ne, Arture…“ Odstrčila jeho ruku a přitáhla si přikrývku ještě blíž k tělu. „Večer tě bolela hlava,“ řekl a nebyl schopný potlačit vyčítavý tón. „Teď je to trochu lepší.“ „Trochu?“ „Zima mi nedělá dobře.“ „Je tu přece teplo,“ namítl Artur. Celý dům byl příjemně vytopený. Dobře maskované fotovoltaické články na střeše zajišťovaly domu energetickou soběstačnost. Ve velkém krbu v největší místnosti byla navíc už od včerejška připravena březová polena. Původně si představoval večer u živého ohně. Sex, to je hra. Hry mají být zajímavé, napínavé, třeba i dramatické… Artur se považoval za dobrého hráče… Linda ale chtěla do postele. V první chvíli z toho měl radost. Jednou za čas nevadí něžná romantika. Jenže ona chtěla opravdu spát. „Chybí mí slunce,“ povzdechla si a zavrtala se ještě hlouběji pod velkou přikrývku.

Artur se posadil a zklamaně sklonil zrak. Zemská přitažlivost zlikvidovala poslední zbytky snu. Večer jsem měl být důslednější. Nakonec by se ti to líbilo. Nakonec se ti to vždycky líbí… Postavil se a sáhl po županu. Přehodil si ho přes ramena a bos došel k oknu. Mně taky chybí slunce.

Zadíval se na jezero. V červenci a v srpnu slunce vychází nad protějším břehem. Ale i teď je pohled z okna naprosto výjimečný. Plošina, na které stál dům, se mírně svažovala směrem k jezeru. Končila ostrou hranou a svislou skalní stěnou spadající dolů k vodě. Po obou stranách tato přírodní terasa po několika desítkách metrů přecházela v rozeklaná skaliska zčásti zarostlá trnkovými keři, hlohy a různě vysokými borovicemi. Rozlehlá vodní plocha už se místy zaleskla. Za půl hodiny začnou ze zatím tmavé 6

masy lesů v dálce na druhém břehu vystupovat barevné skvrny podzimně zabarvených ostrůvků listnatých stromů. Pohled z okna pro malíře. To Artur nebyl. Anebo pro bohatého majitele prosperující firmy. A to Artur byl. „Dočkáš se,“ otočil se k manželce, která dál ležela ve své posteli se zavřenýma očima a zachumlaná do měkké přikrývky.

Linda neodpověděla. Každý rok před Vánoci trávila alespoň dva týdny s kamarádkami na jihu u moře. Už dávno před tím, než se před rokem s Arturem vzali. Pojede i letos. Už brzy. Představa teplých podvečerů jí přece jen trochu spravila náladu. „Přineseš mi snídani?“ Artur přikývl. Nic překvapivého. Často vstávala o hodně později než on. Práce na poloviční úvazek s pružnou pracovní dobou jí ponechávala úplnou volnost a Linda ji náležitě využívala. Nemusela by chodit do práce vůbec, ale nechtěla přijít o společenské kontakty, ale také o zdání soběstačnosti a nezávislosti. „Černý, nebo zelený čaj?“ zeptal se. „Zelený,“ odpověděla přesně, jak očekával.

Artur se protáhl, přitáhl si župan k tělu a zavázal měkký pás. Měl bych zase začít cvičit… Kdysi to dělal.

Pravidelně. Ale to už je dávno.

V kuchyni nalil vodu do rychlovarné konvice, zapnul toustovač a odešel do koupelny. Existují cvoci, kteří si v téhle chvíli dávají studenou sprchu. Taky to kdysi zkusil.

Jednou. Opřel se o umyvadlo a vzal do ruky kartáček na zuby.

Zrcadlo je trapně upřímný předmět… Ještěže jsem tak rozespalý, že ten pohled pořádně nevnímám, povzdechl si v duchu a vytlačil na kartáček zubní pastu. V tu chvíli byl Artur přece jen poněkud přehnaně sebekritický. Ve 7

skutečnosti i pár let po padesátce vypadal docela obstojně. Ostatně už za pár minut, až bude doopravdy vzhůru, zmizí i příliš kritický pohled do zrcadla. Definitivně probuzená mozková kůra převezme kontrolu a překryje signály z nejhlubších a nejstarších částí mozku. Těm zase povolí otěže až za tmy.

Položil podnos s šálkem čaje, dvěma tousty a malou miskou pomerančové marmelády na svou polovinu postele a pohladil Lindu po vlnitých vlasech.

Otevřela oči. „Děkuju.“ Sklonil se k ní, aby ji políbil.

Nechala se. „Nasnídal ses?“ „Ano,“ přikývl. „Už musím jet.“ „Vrátíš se brzy?“ Pokusil se zaslechnout v jejím hlase alespoň stopu nedočkavosti. „Budu se snažit…“ Já vím, že se snažíš… Trochu se usmála. V tmavém obleku a světlemodré košili mu to slušelo. Jenže pro ženu před čtyřicítkou není nejpodstatnější, jak vypadá její muž v obleku… Na druhé straně už ale kvalita látky a cena vázanky také mají svou váhu. Tma a různé hračky mohou být zpestřením nočního života, ale já se chci milovat s mužem.

Artur vyšel před dům. Zastavil se, aby se znovu podíval na jezero. Zdvihl si límec krátkého kabátu a chvilku jen tak stál. Slunce je teď už nad obzorem, schované za těmi mraky. Tenhle pohled se hned tak neomrzí. Otočil se k zčásti uzavřenému přístřešku s auty. Vedle sebe tam stály Lindina toyota a jeho jaguár. Lesklé černé auto klasicky vyváženého tvaru, na kapotě tradiční symbol značky, figurka svalnaté šelmy ve skoku. Pohladil tu nádhernou 8

kočku pohledem, otevřel dvířka, aktovku a kabát odložil na místo spolujezdce a uvelebil se na vyhřívaném sedadle.

S takovým autem je dojíždění do práce radost.

Stiskl startér a položil obě ruce na kůží obšitý sportovní volant. Na okamžik se zaposlouchal do tlumeného vrnění silného motoru. Pak přidal plyn a jaguár s vítězným zařváním vyrazil. Predátor se vydává na lov. Do džungle velkoměsta. Artur pomalu projížděl několik desítek metrů dlouhou, uměle vytvořenou soutěskou, která oddělovala jeho svět od toho venku. Byl na svůj pohodlný dům na žulovém ostrohu nad přehradní nádrží náležitě pyšný. Dokonalé soukromí v krásném místě, přitom snadno dostupné krajské město. Když rovnali terén a budovali základy, objevili ve skále puklinu. Vedla do jeskyně, která teď tvořila exkluzivní přírodní sklepení přímo pod Arturovým sídlem. Jeskyně klesala směrem k vodě a končila úzkou štěrbinou. Artur nechal tu škvíru rozšířit a získal tak nenápadný přístup k malé zátoce mezi skalami, ke které se jinak bylo možné dostat jen z vody. Na jaře už tam bude kotvit motorový člun a časem vedle něj i plachetnice.

Těžko vymyslet, čím by se tohle bydlení dalo ještě vylepšit.

Vyjel ze skal a přidal plyn. Tak jako každý den čekalo Artura několik kilometrů vinuté, ale kvalitní silnice mezi lesy a pak rychlostní čtyřproudovka do města.

Linda se trochu protáhla. Přikrývka se svezla a Linda spokojeně přejela dlaněmi po plných a pevných prsech.

Opravdu tady není zima. Možná by bývala trocha ranního sexu příjemná… Možná, kdyby se býval Artur trochu víc snažil… Posadila se a sáhla po šálku s čajem. Artur dokáže být i roztomilý… Pokud chce… Když si ji více než před rokem přivedl do svého exkluzivního sídla nad jezerem, trochu se bála samoty. Zbytečně. Vlastní auto 9

a pohodlná blízkost města vymazaly rychle všechny eventuální nevýhody bydlení na samotě. Navíc téměř pravidelné společenské večírky se zajímavými hosty… Artur byl atraktivní muž středního věku a rád se pochlubil před svými přáteli a známými. Domem, autem, manželkou…

A taky už si během toho roku stihla udělat vlastní známé.

Zakousla se do toustu s pomerančovou marmeládou. Teď už bude Artur nejspíš v kanceláři. Představila si manžela, jak cestou k psacímu stolu chrlí řadu pokynů na tu svoji nudnou sekretářku…

II. Artur netrpělivě pověsil krátký kabát na ramínko a cestou k psacímu stolu už chrlil řadu pokynů na sekretářku.

Anna… Tichá, výkonná, spolehlivá. Pracovali spolu už několik let. Trochu znal i Annina manžela, který přednášel ekonomii na zdejší univerzitě. Nenápadný štíhlý muž nejspíš podobně starý jako on. Šedivý, nevýrazný vědec… hodí se k sobě. Než Artur nabídl Anně místo, pracovala na stejné fakultě jako její manžel. Občas se pokusil představit si svoji sekretářku jako ženu. Štíhlé ženy středního věku v kostýmku a lodičkách bývají sexy.

Podíval se na ni. Ale ne všechny. Anna byla do značné míry Lindiným protikladem. „Je tam něco hořlavého?“ ukázal na desky s poštou, které mu Anna položila na psací stůl. „Není,“ odpověděla klidně. „A v mailu?“ Jen zavrtěla hlavou.

Opravdu důležitý mail by byl vytištěný v těch deskách.

A pokud Anna usoudila, že není nutné šéfa dokonce ani 10

na žádný mail upozornit, počká elektronická pošta do odpoledne. „Pošlete mi sem Stefana.“ Přikývla, usmála se a obrátila se ke dveřím.

Artur se posadil za psací stůl a letmo pohlédl za odcházející sekretářkou. Má asi docela hezké nohy… Artur nikdy neviděl Anniny nohy od horního okraje kolenní čéšky výš.

A určitě nemá punčochy a podvazkový pás, ale punčocháče. A neprůhledné bílé kalhotky… Otevřel desky s poštou.

Stefan byl skoro o dvacet let mladší než jeho šéf. Po absolvování stavební fakulty technické univerzity strávil dva roky na postgraduálním studiu v Regensburgu a rok v Lyonu. Pak nastoupil do malé projekční firmy v hlavním městě. Návrhy, plány, stavební dozor, shánění dodavatelů, dohadování se s investory… S Arturem se seznámil na veletrhu v Londýně. Když mu při večeři Artur nabídl místo, vzal si na rozmyšlenou čtyřiadvacet hodin. Příští večer se domluvili.

Ozval se signál vnitřního informačního systému. „Ano?“ ohlásil se Stefan. „Máte jít k šéfovi.“ „Hned?“ „Jistě.“ „Tak jo,“ řekl a přerušil spojení. Ta Anna je ale studený čumák. Taky by někdy mohla přijít se vzkazem osobně.

Se vzkazem a s úsměvem. A třeba uvařit kafe. No co, je ráno, kafe nejspíš dostanu u šéfa… Zvedl se od psacího stolu a trochu se protáhl. Psací stůl stál před oknem.

Tohle není manažerská kancelář. Když Stefan zdvihl hlavu, díval se velkým trojdílným oknem na střechy okolních domů. Mezi domy staré zástavby sem tam koruna stromu. Teď na podzim jsou barevné. Malá, ale útulná 11

pracovna samostatného specialisty. Stefan věřil, že časem bude sedět ve velké kanceláři zády k oknu, oddělený širokou pracovní deskou od konferenčního stolu se židlemi pro ostatní vedoucí pracovníky velkého podniku. Jeho podřízené. Trochu zaváhal, ale pak nechal sako na opěradle pohodlné dřevěné židle. Kdyby byl u Artura ještě někdo další, Anna by se určitě zmínila.

Vyšel na chodbu. Ředitelská kancelář je ve stejném patře. Jako jeden z mála měl Stefan privilegium vstupovat přímým vchodem z chodby. Zaklepal na dveře a vešel. „Dobré ráno.“ „Ahoj. Pojď dál.“ Artur Miler odhodil kožené desky s poštou a ukázal na malý stolek se dvěma křesílky v rohu místnosti stranou od velkého psacího stolu. „Předpokládám, že kávu jsi dnes ještě nestihl.“ Nečekal na odpověď a otevřel dveře k sekretářce. „Anno, prosím vás, uvařte nám kafe.“ Stefan pomalu došel ke konferenčnímu stolku a oběma rukama se opřel o opěradlo koženého křesla. Takže to opravdu bude jednání ve dvou. „Sedni si,“ Artur se zabořil do křesla a počkal, až si jeho podřízený sedne taky. „Včera jsem byl v Praze.“ Stefan zvedl pohled. Podzimní Praha je krásná, ale o to v tuhle chvíli určitě nejde. Která ministerstva Artur včera asi navštívil? Nejspíš stihl i Úřad vlády… „Vypadá to, že na ten Brusel máme slušnou šanci.“ Stefan zpozorněl. Tak to je opravdu zajímavé sdělení. „Ten Brusel“ znamená východní část bývalého vojenského prostoru na rozhraní našeho a sousedního kraje. Lesy, louky, rybníky… Kilometry čtvereční dosud netknuté přírody. Příležitost… Když Artur poprvé uslyšel o nápadu na stavbu letního sídla Evropského parlamentu v bývalé východní Evropě, jen se trochu usmál a pokrčil rame12

ny. Nesmysl. A zrovna v tomhle místě. Vyloučené. Šlo o podobně bláznivý nápad, jako byl před lety plán na obnovení těžby zlata v těchto místech. Jenže na začátku třetího tisíciletí není v Evropské unii nemožné nic. Milerova firma úspěšně dokončila stavbu nového národního centra v Bruselu. Když před několika lety slavili získání velké zakázky, Artur správně vytušil, že prožívá zásadní zlom ve své kariéře. Veliký obchod, a co je podstatné, nové kontakty. V Praze, v Bruselu, ve Washingtonu… Peníze se v Evropské unii občas pohybují podivuhodným způsobem. Podstatné je, že se pohybují. Tím, že se peníze pohybují, vytvářejí další peníze… V posledních letech v Arturovi sílil pocit, že se konečně dostal do té správné společnosti. „Takže oni to opravdu myslí vážně?“ zeptal se Stefan. „Máme začít připravovat projekt.“ Artur se zkoumavě podíval na svého mladšího spolupracovníka. Postupně se dozvíš, o co všechno jde. Až doposud byl Artur majitelem úspěšné firmy. Zakázky státní i mezinárodní, úspěchy za mořem… Teď jsem poprvé účastníkem dělení opravdu významné kořisti. Pozemky, na kterých se původně rozkládal jeden z největších vojenských výcvikových prostorů v republice, teď budou měnit majitele.

Stefan neřekl nic. Správně tušil, že dostane příležitost udělat ve své kariéře další krok. Další krok k takové kanceláři, jakou má Artur, k takovému bydlení, jako má Artur, k takovému autu… Vybavil si i Arturovu manželku. Jen na okamžik. „Zatím to není jisté, ale máme šanci.“ „Jak se to bude vyvíjet dál?“ Když Artur Stefanovi poprvé řekl o tomhle nápadu na rozsáhlou stavební akci, byl Stefan samozřejmě také překvapený. Svět se zbláznil, možné je všechno. Inteligentní člověk se přizpůsobí.

13

„Mají zájem o Duponta a vědí, že my na něj máme dobré spojení.“ Stefan přikývl. V tomhle je moje cena. Profesor André Dupont je teď šéfem katedry designu v École d'Architecture v Marne-la-Vallée. Předtím pracoval na univerzitě v Lyonu. Roční francouzskou stáž strávil Stefan na jeho pracovišti. Jako oblíbený žák. Enfant terrible z východu.

Pořád jsme tak trochu exotičtí. A možná dokonce čím dál víc i zajímaví. „Vypravíš se za ním,“ řekl Artur. Jen takový maličký náznak otázky. Šéfovský dotaz. Než věta dozní, otazník se narovná. „Kdy?“ zeptal se Stefan věcně. „Co nejdřív.“ „Pojedeš taky?“ „Ne,“ zavrtěl Artur hlavou. „Já to teď musím pohlídat v Praze. Nejsme jediní zájemci.“ Tomu Stefan rozuměl. Zákulisní boje o tučné sousto už probíhají. A pokud se ukáže, že bychom mohli být favority, pustí se do nás. „Na první jednání pojedeš sám. Až Dupontovi vyložíš, o jakou zakázku jde, bude mu jasné, že jsem musel zůstat doma. „Jasně,“ přikývl Stefan. Vůbec mu nevadilo, že na jednání do Francie pojede sám. Byl radši. Je to přece ten další krok. Můj krok… „Zavolám panu profesorovi. Jestli někde necestuje, určitě si na mě čas udělá.“ „Necestuje,“ usmál se Artur. „Díval jsem se na stránky katedry. Má na celý měsíc rozepsané přednášky.“ Do kanceláře vstoupila Anna s podnosem se dvěma šálky kávy a dvěma croissanty. „Anna už ví, že pojedu do Paříže?“ ukázal Stefan na francouzské pečivo.

14

„Anna ví vždycky všechno,“ pokrčil rameny Artur a vstal. Došel k psacímu stolu a z koženého kufříku vyndal desky s několika listy papíru a podal je Stefanovi. „Na tohle se podívej hned.“ Stefan otevřel desky a napil se kávy. Nejdříve zběžně prolistoval celý spis a pak začal číst podrobně.

Artur mezitím otevřel notebook. Podklady k novému rozsáhlému projektu v lesích středních Čech zatím v podnikové síti dostupné nebyly. Většinu souborů, které teď Artur stahoval na flashku, Stefan znal, ale úplně všechno ne. Žijeme v době, kdy jakékoliv sny se mohou stát realitou. Pokud se probudíme v tom správném okamžiku. „Jasný,“ řekl po chvíli Stefan, zaklapl desky a zakousl se do croissantu. „Jo,“ Artur podal Stefanovi flashku, „je tam pár nových věcí. Budeš teď dělat jenom na tomhle, tak ať to máš všechno v hlavě.“ „Dobře,“ přikývl, strčil do pusy poslední kousek rohlíku a vstal. „Kdy to probereme?“ „Dnes odpoledne,“ Artur se podíval na hodinky. „Ve tři, tady.“ „Bezva, to už snad budu vědět, kdy na mě Dupont bude mít čas. Dík za snídani.“

III. Stefan zastavil bílého sportovního golfa a vypnul motor.

Na tomhle parkovišti zatím pořád ještě místo bývá. Většinou. Dál už snad ani aut přibývat nemůže, podle statistik už všichni dospělí alespoň jedno auto mají. Při15

bývat bude náklaďáků. Vozíme sem tam každou blbost a životní úroveň si zvyšujeme tím, že ve střední Evropě můžeme koupit jablka z jižní Itálie pomalu i v noci.

Jestlipak si v jižní Itálii zvyšují životní úroveň nákupem českých jablek v tamním supermarketu? Třeba jsou oba supermarkety součástí stejného řetězce a jablka by mohl vozit i stejný kamion. Co se dá dělat, pohyb je základní vlastností života. Trochu se ušklíbl. České národní centrum v Bruselu, na kterém se Arturova firma podílela, je taky o něco honosnější, než by mohlo být. A jak bude vypadat to letní sídlo Evropského parlamentu… Stefan vypnul rádio a otevřel dveře. Mezera tak akorát, aby se dalo pohodlně vystoupit. Zabouchl dveře a zamkl dálkovým ovládáním. Před ním byl největší městský park.

Jedna z výhod bydlení v téhle čtvrti. Za parkem řeka, pak pás řídkého lesa, zahrádkářská kolonie a potom louky a pole až k jižnímu dálničnímu obchvatu. Z okna svojí garsonky Stefan viděl tohle vše kromě dálnice, ta byla daleko a za terénní vlnou. Dobré bydlení.

Zády k parku se rozhlédl, přeběhl přes úzkou silnici, pak už jen dvacet metrů po chodníku přes pás trávy a vešel do hlavního vchodu desetipatrového věžáku.

Stojí tu nedaleko od sebe čtyři. A kupodivu neruší. Ten, ve kterém už třetí rok bydlel Stefan, je k parku nejblíž.

Věž s plochou střechou, na které se ježí antény. Maják na konci města.

Výtah jede do posledního patra padesát čtyři vteřin.

Pokud ho někdo po cestě nezastaví. Nezastavil. Stefan vystoupil. Pěšky by teď byl ve třetím patře. Maximálně.

Ušetřil jsem určitě alespoň čtyři minuty. Kolik jsem jich během dnešního dne ztratil?

Zaklapl za sebou dveře garsonky. Je na nich číslo 10C. Před časem ho napadlo podívat se, kdo bydlí pod 16

ním. 9C, Burešovi. Seznámit se nešel. Na devítiletce jsem taky chodil do céčka. Tam jsme se všichni znali. Tady ani všechny lidi, co se mnou bydlí v domě, nepoznám. Shodil z nohou mokasíny a vešel do pokoje. Tak jako skoro každý den položil aktovku na psací stůl a opřel se o parapet velkého okna. Bydlet v krajském městě má různé výhody.

Tenhle pohled k nim patří. Když je jasno, tak takhle na podzim vpravo mezi korunami stromů zapadá slunce.

O dovolené se lidé chodí na západy slunce dívat. Doma je to většinou nenapadne… Dnes ale bylo zataženo.

Otočil se od okna a došel ke kuchyňskému koutu.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by mohl zajet do města na večeři, pak ale otevřel ledničku. Při pohledu na láhev vína trochu zaváhal. Francouzské, hodilo by se.

Balit budu stejně až zítra. Sbalit se na pár dnů pobytu v hotelu je práce maximálně na půl hodiny.

Poletíš? zeptal se dopoledne Artur.

Ne, pojedu autem. Když spočtu cestu na letiště, čekání, pak než se vymotám po příletu… autem to ani o tolik delší není. Stefan rád jezdil autem. A nerad létal.

Vyndal z ledničky sýr a papriky a zapnul rychlovarnou konvici s vodou na čaj. Vytáhl z kapsy mobil. Trochu zaváhal. Ale co, nanejvýš mi to nezvedne.

Zvedla. „Ahoj Zdeno.“ „Našel jsi ještě nějaké moje věci? Myslela jsem, že už u tebe nic nemám.“ „Ne, nemáš, ale…“ „Tak co potřebuješ?“ „Nechtěla bys jet na výlet…“ „Nechtěla,“ odpověděla stručně. „… do Paříže,“ dořekl Stefan do už hluchého telefonu.

Pokýval hlavou a podíval se na displej. Spojení ukon17

čeno. Vypadá to, že definitivně. Co se dá dělat. Takže to bude dost individuální výlet. Devět hodin. S rádiem, s vlastními myšlenkami… Třeba se něco dozvím. Odložil mobil. Konvice právě krátkým pípnutím oznámila, že splnila zadaný úkol a vypnula se. Zatím funguje bezchybně. S přístroji je to jednoduché. Když přestanou poslouchat, vymění se. O kolik je to u lidí jiné? Pokud by chtěl, nemusel by být dnes večer sám, to Stefan věděl. Ale na výlet do Paříže by to nebylo… Přelil horkou vodu do keramického džbánku s přesně odměřeným množstvím černého lístkového čaje. Vaření ho nebavilo, ale na čaji si dával záležet. Vždycky měl doma několik druhů černého i zeleného čaje. Nastavil minutky, ukrojil několik plátků sýra a dva krajíce chleba. Stihl ještě očistit papriku, než minutky zazvonily. Přenesl si večeři k jídelnímu stolu. Jíst se má pomalu. Proto se má při jídle mluvit a pít. A když je člověk u večeře sám… Stefan sáhl po detektivce.

Zakousl se do chleba a začetl se do první stránky další kapitoly. Po večeři se přesune do pohodlného křesla. Dopije čaj a dočte knihu. Poklidný večer osamělého muže… Ne, opravil se v duchu. Poklidný večer samostatného muže.

Telefon se rozvibroval krátce potom, co si sedl do křesla. Že by si to Zdena rozmyslila? Sáhl do kapsy. Nerozmyslila. Stefanovi se rozbušilo srdce. Číslo, na které sám volat nesmí. Jednosměrný kontakt. „Ahoj, jsi sám?“ „Ano.“ „Já taky…“ Stefan se horečně snažil vymyslet větu, kterou by zaplnil prodlužující se pauzu. „Máš volný večer?“ 18

„Jistě.“ Podkrovní byt na Jižním předměstí. Původní Jižní předměstí. Stará zástavba, vzrostlé stromy. Není to daleko, pár stanic tramvají… „Za hodinu?“ „Ano…“ Nemusel říkat, že se těší. I z jednoho slova v telefonu se dá leccos poznat… „Tak pa…“ V telefonu cvaklo.

Stefan se podíval na displej. Kdyby tu byla Zdena, tohle číslo by v paměti jeho mobilu nejspíš nebylo. Nebo ano…?

Poprvé se setkali v Arturově pozoruhodné vile. Ohromila ho. Nejdřív ta vila. Už když projížděl úzkou soutěskou mezi skalami, měl pocit, že vstupuje do jiného světa.

Zastavil na plošině před nízkou stavbou. Za tří stran skály a sem tam keře, na té čtvrté se otevíral pohled na jezero.

V hloubce pod srázem se leskla hladina rozsáhlé přehradní nádrže. Pak uviděl ji. Spolu s Arturem vítala hosty před vchodem do domu. Večírek pro nejbližší spolupracovníky.

Podala mu ruku a on v jejích šedozelených očích viděl, že poznala, na co myslí. I ona už v tu chvíli věděla, co se stane. Jenom ještě nebylo jasné kdy.

Pojď dál, pozval ho Artur.

Můžu se jenom podívat na jezero? pootočil se Stefan.

Než se úplně setmí.

Hlavně tam nespadni, zasmál se Artur.

Pomalu došel k hraně skalní terasy. Pod ním sráz.

Dvacet, možná pětadvacet metrů. Prakticky kolmá stěna.

Tady je třeba opravdu dávat pozor.

Taky se mi ten pohled líbí, ozvalo se za ním. Došla až k němu.

Nádherné místo, řekl… a nádherná žena, dodal už jen pro sebe. Co všechno můžu Arturovi závidět? Škoda, že 19

je ta voda tak hluboko, pokračoval zase nahlas. Nebo k ní je nějaký přístup?

Vy nerad létáte?

Jak jste to poznala?

Zasmála se.

Z toho, jak se žena zasměje, se dá hodně poznat. Dalo by se slézt po laně.

A zpátky? namítla.

Provazový žebřík?

Něco vám ukážu. Odvedla ho zpátky k domu. Z nevelké předsíně vedl široký vstup do haly, kde se už shromáždili hosté. Kromě Stefana, který tu byl poprvé, ostatní už šéfovo exkluzivní bydlení znali.

Tady, ukázala na menší dveře vlevo. Stiskla vypínač a otevřela. Za dveřmi bylo úzké kamenné schodiště. Po několika stupních vystřídala stěny vyzděné z kamenů souvislá skála. Stefan schody nepočítal, ale odhadoval, že sestoupili přibližně o dvě patra. Pak jeho průvodkyně otevřela další dveře a vstoupili do jeskyně.

No, to je tedy sklep, vydechl a rozhlédl se po nepravidelně klenutém stropu. Podél zdí stojany s lahvemi vína, jednoduchý stůl, dvě židle. To je původní?

Artie to nechal jen trochu zarovnat. Ale to není všechno.

Sáhla na polici s vínem vpravo. Prozradím vám tajemství, řekla. V ruce držela klíč. V rohu na jednoduché věšákové zástěně visel starý kabát. Linda věšák odsunula stranou a objevil se nepravidelný otvor ve skále. O tomhle zatím moc lidí neví.

Sestup pokračoval teď už nepravidelně klikatou chodbou osvětlenou několika žárovkami.

Poslední dveře tvořila masivní kovová mříž. Odemkla zámek. Tady se to muselo rozšířit, původně tu byla jen několikacentimetrová štěrbina, prohodila tónem průvodkyně.

20

Vyšli do malé zátoky. Byla tma a hladina se leskla.

Když se kolem něj snažila protáhnout, aby ho dovedla po úzké pěšině k vodě, zavadili o sebe boky. Nebyla to náhoda, poznal to.

Zastavila se. Vyčkávala?

Proto jsi mě sem zavedla? Objal ji oběma rukama kolem štíhlého pasu a přitiskl ji k sobě. Nebránila se. Pak se k němu otočila a líbala ho stejně dychtivě jako on ji.

Když ale sjel pravou rukou na její levý bok, odtáhla se od něj. Ne, teď ne.

Nikdo tu není, namítl nepříliš inteligentně.

Bylo by to na tobě poznat, zasmála se.

Uvolnil svoje objetí a ona si upravila šaty.

Sejdeme se ve městě. V úterý, chceš? Pátravě se mu zadívala do očí.

To víš, že chci.

Dám ti adresu.

Přikývl.

Pomalu došli těch několik metrů k vodě. To je tedy koupaliště, prohodil Stefan a sklonil se k hladině. Průzračnou vodou viděl pomalu klesající dno vysypané různě velkými oblázky. Sáhl do vody. Kolem ruky se rozběhly malé vlnky a kamínky na dně jako by se pohnuly. Není tak studená, řekl a s úsměvem se na ni obrátil.

Musíme se vrátit.

Má pravdu. Na koupel v jezeře je přece jen trochu zima. Jestlipak se sem někdy dostanu, až bude teplo…

Takhle, ve dvou… Zdvihl se od vody a vydal se za Lindou k železným dvířkům. Nechala ho projít prvního a pak za sebou zamkla.

Způsobně vystoupali zpátky do vily. On o dva schody napřed, ona za ním. Stejně jako dveře ze skalní chodby na pláž, zamkla i vstup do sklepení.

21

Už jsem se bál, že jste spadli ze skály, prohodil Artur, když se objevili znovu v hale. Úžasné, uznale pokýval hlavou Stefan.

Ano, příjemné bydlení, zasmál se pán domu.

Po večeři mu vtiskla do ruky kousek papíru. Byla na něm adresa bytu na Jižním předměstí. V osm, šeptla.

Příští úterý večer spolu prožili tři hodiny plné bouřlivého sexu v podkrovním bytě Lindiny kamarádky v Borské ulici. Podobný večer se opakoval ještě dvakrát.

Dneska to tedy bude počtvrté. Od kolikátého setkání to přestanu počítat? Stefan se podíval na hodinky. Je spousta času, pohodlně se stihnu i osprchovat.

IV. Zazvonil a zaklepal. Jako minule. Stejně si špehýrkou zkontrolovala, kdo stojí za dveřmi. „Co kdyby to byl někdo jiný?“ zeptal se, když za sebou zavřel dveře a objal ji. Měla na sobě jednoduché černé šaty s úzkými ramínky. A s rozparkem na boku. Dlouhým, přesně padnoucím k jejím štíhlým nohám. „Neotevřela bych,“ usmála se. „Asi…“ „Provokuješ.“ „Nemám?“ Trochu ukročila. Přesně tak, aby se prostřižená sukně rozevřela. Vysoko nad koleno.

Ucpal jí ústa dlouhým polibkem. „Pojď se mnou do sprchy,“ řekla a otočila se k němu zády, aby jí rozepnul šaty, pak podprsenku… „Do kdy se dneska musíš vrátit domů?“ zeptal se, když pak leželi pod společnou přikrývkou na velikém lůžku.

22

„Dnes?“ protáhla se. „Stačí až zítra ráno.“ „Co to?“ „Po divadle zůstanu přes noc u kamarádky,“ odpověděla. „A kde je kamarádka?“ zeptal se Stefan. „Chtěl bys, aby tu byla s námi?“ řekla a trochu přimhouřila oči. „Co když se vrátí?“ „Nevrátí, Táňa má jiný program.“ Třeba je s Arturem, napadlo Stefana a trochu se usmál. „Copak?“ „Ty víš, kde je?“ „Plánujou s Terezou podzimní výlet na jih.“ „A ty s nimi nemusíš plánovat?“ Zavrtěla hlavou. „Já vím, jak to bude.“ „Pojeď se mnou do Paříže.“ „Jak tě to napadlo?“ „Artur mě posílá na pracovní cestu.“ „Ty jsi blázen,“ zasmála se. „My jsme přece úplně tajní milenci. Ještě tajnější, než byli Romeo a Julie.“ „Hm, těm se utajení nakonec taky moc nepovedlo…

Ta tvoje Táňa ví, že jsem tu s tebou já?“ Otočila se na bok a vzepřela se na lokti. „Myslím, že tě nezná. A neptala se. Jestli chceš, seznámím vás. Až tu budeme příště…“ Přejel jí ukazovákem po rtech.

Zlehka ho políbila na špičku prstu. Já vím, na co teď myslíš. Táňa je skrýš, mé tajné útočiště. A ty jsi první muž, který sem za mnou přišel. „Zná Artura?“ „Potkali se.“ „Tak to by asi bylo lepší, abys nás neseznamovala.“ „Tak pozveme Terezu. Tu Artie nezná.“ 23

„A to říkáš, že já jsem blázen?“ Domů se Stefan vrátil až po rozednění. Sice se moc nevyspal, ale zase měl k snídani čerstvé rohlíky.

24