Dopisy od babičky

Veronika Doušová Dopisy od babičky

Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o. Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz

© Veronika Doušová, 2024

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024

Vydání první

ISBN 978-80-279-1323-7

VERONIKA DOUŠOVÁ

DOPISY OD BABIČKY

DOPISY OD

BABIČKY

Předkládaný příběh byl reálnými historickými událostmi a skutečnými lidskými osudy pouze inspirován, jako celek je však zcela smyšlený.

Předlohami postav vystupujících v příběhu nejsou reálně existující osoby.

Jana, říjen 2019

Klíč v zámku nejprve párkrát zašramotí (zámek je dost zrezivělý a napoprvé se nezadaří), než se konečně za klapavého zvuku otočí. Se zatajeným dechem zmáčknu kliku a vstoupím do starého domu. Povalují se zde zbytky původního vybavení, pokryté letitým prachem, a celý prostor je prosycen jakousi zatuchlinou. Takovou, jakou cítíte ve všech déle neobydlených objektech. Přesto tu vládne podivuhodné ticho a klid. Nic z toho však nyní nevnímám. Starý dům mě zcela vtáhne do víru vzpomínek a zanese mě daleko do minulosti. Jeden za druhým se mi vybavují různé obrazy z mého dětství. Obličeje, předměty, vůně i chutě. Jsou barevné a zcela živé. Třeba jak jsme se sestrou na půdě zvané loubí skákaly z trámu do voňavého sena. Nebo jak jsme si ve stodole hrály na schovávanou. Jak jsme okukovaly nově narozená mláďata všech zvířat, která na statku žila (a že jich bylo!), a jak jsme poprvé pomáhaly se sklizní česneku. Přijely jsme tehdy triumfálně do dvora usazené na valníku za traktorem a připadaly si strašně důležité.

Jednou jsme si natáhly provaz mezi vikýřem loubí a protilehlým okýnkem sýpky a na něj jsme zavěsily malý košíček. Naše vzdušná pošta, díky níž jsme si předávaly veledůležité vzkazy, vedla přímo nad hnojištěm.

Jindy jsme přibraly ještě kamarádku a vydaly se o půlnoci (samozřejmě že tajně) na hřbitov; a když jsme trochu povyrostly, vyměnily jsme hřbitov za koupaliště a chodily

si tam v noci v rouše Evině zaplavat. Slyším naši babičku, která pro nás přijela na kole, jako by to bylo včera. Její nadávky se rozléhaly do okolních polí a byly pořádně jadrné. Ačkoli jsme se její starostlivosti smály, měly jsme ji moc rády. Snad proto jsme se, když nám s pohoršením v hlase vyprávěla o uličnících, kteří otrhali Petržilkům nezralé meruňky v zahradě, nepřiznaly.

„Vy byste nikdy nic takového neudělaly,“ řekla tehdy s důvěrou v hlase a já si dodnes pamatuji, jak moc jsem se styděla. Ne kvůli naštvaným Petržilkům nebo kvůli ukradeným meruňkám, ale kvůli té hodné stařence, jejíž důvěru jsem nechtěla zklamat.

V tom domě jsem prožila mnoho šťastných let a mám ho prochozený zpředu i zezadu a zespoda i shora. A že zde vždycky bylo co prozkoumávat! Starou ložnici, kde měla babička úhledně srovnané starodávné povlečení, háčkované dečky a ubrusy, nebo komoru, plnou roztodivného harampádí. Hluboký a tmavý sklep, přeplněný bramborami a burgánem, zaprášenou sýpku s obilím a samozřejmě loubí, kde se skladovalo seno a sláma. Stáje a chlívky tehdy ještě obývaly různé druhy dobytka, zahrada za domem byla plná zeleniny a ovoce a rozlehlá stodola přetékala všemožným zemědělským nářadím.

Pohlédnu na oprýskaný štít vysoko nad svojí hlavou. Tahle usedlost skutečně leccos pamatuje. Stávala na pozemku vyměřeném k tomu účelu již před staletími a obklopuje spolu s ostatními domy zdejší nepříliš velkou náves. Moji předci se zde ovšem usadili až na začátku 18. století. Vím to proto, že jsem se před několika lety pustila do pátrání po svém rodokmenu. Zájem o historii a o vlastní kořeny jsem zdědila po svém dědečkovi. Sice si na něj pamatuji jen zběžně, ale mám pocit, že mě ovlivnil víc, než je na první pohled patrné. Babička ho

přežila o dlouhých dvaadvacet let a opustila tento svět teprve před pěti dny. Jakkoli mi bude chybět, útěchou je mi fakt, že se dožila požehnaného věku a odešla smířená se světem i sama se sebou.

Až na poslední tři roky, které strávila u mých rodičů, prožila celý svůj život v tomto domě. A byl to život naplněný těžkou fyzickou prací. Jen stěží dokážu pochopit, co všechno tahle drobná žena musela zvládnout. Ještě v pokročilém věku vstávala za svítání, aby podojila krávu a kozu, obstarala slepice, králíky, kachny a prase. Jezdívala na pole na bicyklu s motyčkou v ruce, kde okopávala česnek a okurky. Plody své práce pak odvažovala do balíků a na káře vozila na poštu, odkud putovaly k zákazníkům, kteří odpověděli na její inzeráty v denním tisku. A kromě toho měla každou chvíli na starosti některé ze čtyř vnoučat, případně všechny naráz.

Vůbec si nedovedu představit, že bych měla něco podobného zvládnout já. Jasně, kdybych musela, nějak bych se s tím asi popasovala, ale snad proto, že nemusím, bydlím v městském, dvoupokojovém bytě, po večerech čtu knihy a zemědělské produkty nakupuji v supermarketu. Je to svým způsobem škoda. Celé generace mých předků žily zemědělskou prací. Půda pro ně byla nejcennějším majetkem a plody jejich práce představovaly jejich základní obživu. Jejich životní styl trvale změnila až čtyřicet let trvající éra jednotných zemědělských družstev. Když družstva zanikala a půda se navracela bývalým majitelům (nebo spíš jejich potomkům), ukázalo se, že doba se změnila. Většina mladých lidí dnes volí jednodušší život ve městech a zemědělská práce dokáže uživit jen podnikatele vlastnící těžkou techniku a ohromné plochy půdy. Jeden takový najímá také pole mých předků, které dnes vlastní rovným dílem matka a strýc.

Fakt, že nikdo z potomstva nestojí o práci na restituované půdě, nesla babička těžce. Zrovna tak jako to, že ji opouštějí síly a ona nezvládne to, co kdysi. Dnešní poslední rozloučení s ní ve mně probudilo vlnu nostalgie. Hned po pozdním obědě, na který jsme si zašli v čistě úzkém rodinném kruhu (jen rodiče, sestra a já), jsem se rozjela sem – do babiččina rodného domu. Nijak jsem to neplánovala, prostě jsem poslechla svoje podvědomí, které mě sem zavedlo.

Copak se asi stane s tímhle domem v příštích dnech a měsících? Sice neznám babiččinu poslední vůli, ale předpokládám, že dům připadne matce a strýci a ti ho nejspíše prodají a výtěžek si rozdělí. Oba mají kde bydlet a udržovat další dům, navíc s rozlehlými (a v dnešní době nadbytečnými) hospodářskými budovami, by jistě bylo nad jejich síly. Počítám s tím, že to takhle dopadne, i když se musím přiznat, že mi ten dům bude svým způsobem chybět.

Snad právě proto jsem teď tady. Abych se tu ještě v klidu rozhlédla a abych si připomněla všechny ty šťastné vzpomínky, které mě s tímto místem spojují.

Přejdu od vrat přes dvorek, nakouknu do stodoly, pak vystoupám na loubí a na sýpku. Nejdéle se však zdržím v obytných místnostech. Ačkoli je zde špína a prach, většina starého nábytku stojí na stejném místě jako v mých vzpomínkách. Kamna s kovovými pláty v rohu kuchyně. Masivní, starodávný kredenc v barvě slonové kosti naproti nim. Staré kanape vedle kredence. A dokonce i čtvercový stůl pod oknem, který je stále ještě potažený igelitovým ubrusem, zajištěným kovovými sponami. Projdu kuchyní a ocitnu se v ložnici, vybavené masivní, dřevěnou manželskou postelí, ve které roky nikdo nespal. Babička dávala po dědově smrti přednost kanapi v kuchyni. Nad postelí

visí manželská fotografie prarodičů, zasazená v dřevěném rámu, a naproti posteli stojí robustní, dubová skříň a babiččin prádelník. Všechno je to pořád tady – tak, jak si to pamatuji. I když špinavější a omšelejší.

Už jsem skoro na odchodu, když mě do očí uhodí cosi zvláštního na podlaze v rohu ložnice. V místě, kde si vybavuji těžký, hnědý noční stolek, který se poděl neznámo kam, je narušené lino. Nevypadá, jako by prasklo, ale spíš jako by ho někdo úmyslně nařízl. Sehnu se, abych ho odhrnula, a strnu. Pod linem je totiž kus podlahy o velikosti asi dvacet na dvacet centimetrů vyříznutý tak, aby se dala vrchní prkna nadzvednout. Když s pomocí starého nože, který najdu v babiččině příborníku, uvolněný díl odklopuji, jsem napnutá jako struna. Vzápětí zjišťuji, že pod podlahou je ukrytá malá, dřevěná krabička. Vypadá jako šperkovnice, ale je v ní pouze zlatý řetízek s přívěskem malého křížku a celý zbytek prostoru zabírá jakýsi sešit s černými, tvrdými deskami.

Netrpělivě jím začnu listovat. Zápisy, datované roky 1944 až 1946, jsou psány důvěrně známou rukou. Vzrušením téměř nemůžu popadnout dech. Držím v ruce deník svojí babičky! Její písmo se sice do doby, kdy jsem jej poznala já, trochu změnilo, ale přesto jsem si jistá, že zápisy psala ona.

Z deníku náhle vypadne volný list papíru. Zvednu ho ze země a čtu:

27. 2. 1945

Milá Aničko, dnes v noci byla pořádná zima; zatím největší od té doby, co přebývám tady v lese. Je to opravdu těžké, být tu a vědět, že se odtud nesmím hnout a musím čekat, až se

něco změní. Občas mám pocit, že už to déle nevydržím a že odtud uteču, i když to způsobí neodkladnou katastrofu. Ale to jsou jen takové slabé chvilky; samozřejmě že nic takového neudělám, protože bych tím neohrozil jen sám sebe, ale i spoustu dalších lidí.

V takových chvílích, kdy je mi nejhůře, mi nejvíce pomáhá myšlenka na Tebe. Na to, že jednou budeme spolu a že už se nebudeme muset před ničím a před nikým skrývat. Aničko, věřím, že ten okamžik nastane dřív, než bychom čekali. Věřím a doufám v to. To mi dává sílu.

P. S.: Děkuji za ty povidlové lívance. Připomněly mi svobodu a zahřály mě na těle i na duši.

P. P. S.: Dopis ihned po přečtení znič, jako všechny předchozí, ale to ti – doufám – nemusím připomínat. Nechci ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby se dostal do nepovolaných rukou.

Tvůj Josef

Po přečtení záhadného listu jsem v mírném šoku. Ač se jedná o cosi zásadnějšího, milostný podtext je zřejmý. Můj dědeček se ale nejmenoval Josef, nýbrž František. Babička se za něho provdala krátce po válce a já jsem měla za to, že byl prvním a jediným mužem v jejím životě. Jejich svazek jsem vždycky pokládala za šťastný a harmonický. Co si pamatuji, vždy se vzájemně ctili a respektovali. Tak jak to dnes již málokdo umí. Realita ale byla zřejmě trochu složitější, uvědomím si překvapeně.

Moje oči ulpí na datu, uvedeném v pravém horním rohu dopisu. Byl napsán zhruba dva měsíce před koncem druhé světové války, dojde mi okamžitě. Onen neznámý muž, který byl pro babičku zřejmě hodně důležitý, se

z nějakého záhadného důvodu ukrýval uprostřed zimy někde v lesích a babička mu tam patrně nosila jídlo. Proč ale dopis nezničila, jak ji o to pisatel prosil? O druhé světové válce toho vím dost natolik, aby mi bylo jasné, že to byla ve všech ohledech složitá doba. Moje bohatá představivost začne pracovat na plné obrátky, až ji musím rázně zarazit. Doufám, že babiččiny zápisky později moji rozjitřenou zvědavost uspokojí.

V téhle chvíli ale založím dopis zpátky do deníku a pokusím se jeho desky trochu otřít kapesníkem. Deník vložím do kabelky a zlatý řetízek s křížkem uschovám do peněženky. Pak za mnou konečně zaklapnou dveře starého domu.

Nasednu do berušky, jak říkám svému červenému a značně ojetému třídveřáku, ale nezamířím rovnou domů. Intuitivně zastavím na parkovišti u místního malého hřbitova bezprostředně za obcí. Byl založen za první republiky a převzal funkci historického hřbitůvku ležícího kolem farního kostela, který tak dlouho odolával všem inovacím v oblasti pohřebnictví, až jednoduše přestal dostačovat.

Otevřu železnou, tepanou bránu a vstoupím do areálu. Cesty i některé náhrobky jsou pokryté zbarvenými listy, spadanými ze zdejších stoletých lip. Ačkoli je již konec října, posledních pár dní dosahují teploty nezvykle vysoko. Odpoledne kolem třetí hodiny bývá kolem patnácti stupňů. Takové dny, jako je ten dnešní, mám obzvlášť ráda. Podzimní sluníčko příjemně hřeje, ale nepálí. A příroda hraje snad všemi možnými odstíny barev. Dozrávají žluté hrušky, oranžové jeřabiny a červené šípky. Zbarvené listí povětšinou ještě visí na stromech – jen tu a tam se některý snese shora a zvolna dopadne na zem. Pokud se počasí vydaří jako letos, dokáže být podzim tím úpl-

ně nejkrásnějším obdobím v roce. Vím, že většina lidí miluje jaro a léto (popřípadě Vánoce a sněhové radovánky) a že se na podzim tak trochu zapomíná. Já jsem svoje nevšední nadšení pro tohle roční období zdědila po babičce Anně.

Slunce se už pomalu sklání k obzoru a já si uvědomím, že bych si měla pospíšit. Rychlými kroky dojdu k našemu hrobu, umístěnému na protější straně hřbitova. Nenavštěvuji toto místo často. Nechodím hrob čistit ani zalévat květiny, které na něm stojí. To přenechávám (s jistým studem a velkým vděkem) jiným příbuzným v naší rodině. Ne že bych neměla k tomuto místu respekt. Prostě jen nejsem ten typ, který by pečoval o neživé kameny a prostřednictvím nich vzpomínal na své zesnulé. Já si své blízké uchovávám v sobě. Nepěstuji jejich památku na hřbitově, ale ve svých vzpomínkách. Jsou se mnou, když na ně myslím a když si je zhmotňuji ve svých představách.

Dnes by se koneckonců veškerá péče z mojí strany minula účinkem. Hrob je doslova zasypaný věnci a květinami, které sem byly převezeny po skončení smutečního obřadu. Objevilo se na něm mnoho lidí ze vsi. Většina přijela autobusem, který jsme nechali vypravit. Chtěli jsme umožnit vstup do obřadní síně každému, kdo cítil potřebu se s babičkou rozloučit. Vím, že by to babička takhle chtěla. Vždycky se cítila být součástí vesnického společenství a až do své smrti navštěvovala pohřby všech místních obyvatel. Moji rodiče už naproti tomu žijí mnohem víc sami pro sebe, takže se téměř nestýkáme ani se strýcovou rodinou. Vím, že se máma a její o deset let starší bratr mají rádi, ale jsou příliš odlišní na to, aby spolu trávili volný čas.

Teď stojím před rodinným hrobem a přemýšlím, co tu vlastně dělám. Samozřejmě jsem zde byla již před-

tím s ostatními. Jenže teď bych ráda zavzpomínala na babičku o samotě, jenom sama za sebe. Pokleknu před náhrobkem, zakončeným v horní části kamenným křížem, a věnuji svým předkům krátkou vzpomínku. Nejsem věřící, přesto se tiše pomodlím. I když nechodím pravidelně do kostela, o víře toho vím dost a mám k ní pozitivní vztah. Alespoň k té víře prostých lidí, oproštěné od všech politických aspektů, jak jsem ji poznala u své babičky. Babička byla přes svoji upracovanost (nebo možná právě díky ní) vnitřně naprosto vyrovnaná. Měla v sobě takový zvláštní klid, jaký už dnes u lidí zřídkakdy vidíte. Jako malá jsem s ní chodívala do kostela a dívala se na televizi pokaždé, když papež udílel požehnání. Díky svojí víře babička docela určitě prožila spokojenější život. Nečekala od něho příliš, jak bývá zvykem dneska. Možná měla z dnešního pohledu trochu staromódní zábrany, ale řekněme si to otevřeně: Mnoho lidí by dnes potřebovalo alespoň nějaké zábrany mít.

Jak moc se asi změní moje představy o babičce po přečtení jejích zápisků? zeptám se sama sebe. Každý máme přece svoji třináctou komnatu a babička nepochybně nebyla výjimkou. Cestou k autu se naposledy otočím směrem k hrobu, vybavím si babiččinu vrásčitou, dobrosrdečnou tvář a pak už rázným krokem zamířím ke hřbitovní bráně.

Anna, říjen 1944

V noci se mi zdálo o německých vojácích. Prohledávali celý náš dům, křičeli a šermovali před námi zbraněmi. Bylo to velice působivé. Rozházené věci, německé nadávky a strach. Vzbudila jsem se úplně zpocená.

Poslední dobou mívám podobné noční můry často. Asi kvůli atmosféře, v níž už roky žijeme. Kvůli vší té nahromaděné úzkosti.

Začalo to už před deseti lety, když se začala vyostřovat situace v blízkém pohraničí. I když naše obec i nedaleké městečko byly vždycky české, převážně německé pohraničí se nacházelo jen o pár kilometrů dál. Já jsem proti Němcům nikdy nic neměla. Vím, že se hodně mluvilo o tom, že národnostní situace v republice je složitá a nedá se dlouhodobě udržet, ale já jsem se o politiku a podobné věci příliš nestarala a nechápala jsem, co se vlastně děje. Dlouho jsem si nepřipouštěla závažnost toho všeho. Byla jsem tehdy dětsky bezstarostná – tak, jak by děti měly být. Můj svět tvořilo několik málo hraček, dvě až tři kamarádky a především širé louky a pole obklopující naši ves. První, co můj dětský svět narušilo, byly ustarané tváře dospělých. Ač se moji blízcí snažili o vyrovnaný výraz sebevíc, poznala jsem, že se něčím trápí, a cítila jsem, že se něco změnilo.

Když Hitler obsazoval pohraničí, snažili jsme se namlouvat si, že tím to skončí, ačkoli jsme tušili, že je to pouze začátek. Když přes naši obec prchali Češi z němec-

kých oblastí na severu jen s nejnutnějším majetkem, bylo mi jasné, že je zle. Tehdy jsem k Němcům poprvé pocítila nenávist. A pak začala válka a do mojí každodennosti postupně krůček po krůčku pronikaly všechny nešvary, které přinášela – nařízené noční zatemňování, přídělový systém a hlavně strach.

Ten všudypřítomný strach je ze všeho nejhorší. Nikdo neví, komu může věřit. Lidé si dávají pozor na to, co (a hlavně komu) říkají. Našlapují kolem sebe po špičkách. Když před dvěma lety odvedli mlynáře ze sousední vesnice a popravili ho jen proto, že mlel lidem mouku bez lístků, zlomilo se něco i ve mně. Vždyť jsem toho člověka osobně znala. Tolikrát jsem u něj byla s tatínkem nechat semlet mouku! Byl to dobrák od kosti, samý úsměv, samý vtip. A nejhorší je, že ho musel udat někdo z místních lidí. Někdo, kdo u něj také mlel. Možná že to udělal ze strachu (a já v duchu doufám, že ano), ale pravděpodobnější je, že ho k tomu vedla touha zalíbit se německým úřadům a získat pro sebe nějakou výhodu. Když jsem se dozvěděla, co se s ním stalo, poslední zbytky dětské naivity, které dosud spaly někde hluboko ve mně, zmizely. Zůstala nedůvěra, obezřetnost a strach a od té doby se bojím prakticky neustále. Bojím se o maminku, o tatínka, o sestru, o všechny dobré lidi z obce a okolí. Bojím se, co s námi se všemi bude. Proto také mívám tyhle sny plné strachu.

V tuhle chvíli jsem ale úplně bdělá. Sedím na posteli, zabalená do deky (v místnosti je zima, kamna dávno vyhasla), a snažím se zaplašit zlé myšlenky vyvolané snem a znovu usnout. Po chvíli si lehnu a zavřu oči. Jen na nic nemyslet, říkám si. Pomalu se propadám do slastné nevědomosti, když najednou zaslechnu slabé zaťukání. Chvilku trvá, než mi dojde, že nepřichází ze snu, ale od vstupních dveří. Rázem jsem vzhůru.

Co když byl můj sen předzvěstí skutečnosti? Co když nás přišlo prohledat gestapo? napadne mě v panice. Chvíli se strachy nemůžu pohnout a pak mi dojde, že Němci by neměli důvod být nenápadní. Prostě by vtrhli dovnitř nebo by přinejmenším křičeli a hlasitě bušili na dveře. Tohle bude spíš někdo, kdo se snaží nebýt vidět a slyšet. Snad někdo, kdo chce poprosit o pomoc.

Vyhrabu se z postele a zabalím se do kabátu. Noci jsou v tuhle roční dobu už dost chladné a nechci onemocnět. Každá práceschopná ruka v domě je zapotřebí. Opatrně vykouknu škvírkou mezi dveřmi.

„To jsem já, Aničko. Strýček Toník. Máš tu někde rodiče?“ zazní skrz dveře.

„Pozdrav pánbůh, strýčku. Pojď honem dál. Zaběhnu je vzbudit. Snad tě nikdo neviděl?“ řeknu a rychle za ním zamknu dveře.

„Myslím, že ne, děvenko. Alespoň jsem si ničeho nevšiml.“

Antonín Zich je místní hajný a také můj strýček, bratr mojí maminky. Bydlí v hájovně u lesa, asi kilometr za vsí. Muselo se stát něco závažného, když ho to přimělo přijít v tuhle denní dobu až sem k nám.

Usadím strýčka ke kuchyňskému stolu a běžím vedle do ložnice svých rodičů. Od té doby, co jsem Bětce přenechala komoru, spím v kuchyni. Proto jsem slyšela strýčkovo bouchání já, a ne někdo jiný z rodiny. Vstupní dveře ústí do síně, z níž se prochází přímo do kuchyně, a rodičovská ložnice leží až za ní, daleko od vstupních dveří. Komora je umístěna naproti kuchyni, a od dveří tudíž také nedaleko, ale Bětka spí odjakživa jako dřevo.

Vběhnu do ložnice jako velká voda, z čehož rodiče nejsou zrovna nadšení, ale jakmile pochopí, co se jim snažím sdělit, jsou hned na nohou. Maminka stáhne role-

ty, zapálí svíčku a oba s tatínkem zaujmou místo naproti strýčkovi. Sedíme v téměř úplné tmě a s napětím upíráme zraky na pozdního příchozího.

„Mám v lese dva parašutisty. Ty z toho výsadku, co seskočil minulý pátek. Prozatím jsem je schoval u sebe ve sklepě, ale tam nemůžou zůstat. Němci by mohli prohledat dům,“ začne strýček chvatně mluvit.

Nikdo se nevzmůžeme na slovo. Snažíme se vstřebat, co nám říká, a on nám dopřeje čas, než pokračuje: „Mrzí mě, že vás do toho zatahuju, ale sám to nezvládnu. Málokomu můžu věřit tak jako vám a budu potřebovat pomoct vyhloubit zemljanku v lese, Zdeňku.“

Podívá se na otce a opatrně se usměje. Pak vyhledá pohledem moji matku. „A taky nějaký jídlo, teplý oblečení a deky, Mileno.“

Matka mlčky přikývne, vstane a přesune se do komory. Ví, co je potřeba udělat. Také otec se zvedne a je zřejmé, že je připraven vyrazit na cestu. Jiná možnost vlastně asi neexistuje. Neumím si představit, že by tatínek odmítl strýčkovi pomoct.

„Musíme to zvládnout ještě teď v noci,“ řekne ještě strýček, zatímco si tatínek navléká teplý kabát.

„Hlavně na sebe dávejte pozor,“ zašeptá maminka a podává mužům narychlo sbalený uzlík. Pak už je slyšet jen tiché zaklapnutí dveří.

Tu noc už já ani matka nespíme. Maminka zatopí v kamnech a uvaří nám oběma silnou meltu. Sedíme u stolu a čekáme, až se místnost trochu ohřeje. Nemluvíme a naše myšlenky se ubírají stejným směrem. Myslíme na otce a v duchu se za něj modlíme. Jsem už natolik zkušená, že je mi jasné, v jakém nebezpečí se nyní nalézá.

Několik mrtvých členů paravýsadku nechali Němci přede dvěma dny celý den ležet podél silnice nedaleko městeč-

ka. Poté, co je rozstříleli. Několik lidí z vesnice ta mrtvá těla vidělo na vlastní oči. Tohle všechno vím, ale snažím se na to teď nemyslet a modlím se za tatínka a za strýčka. Bože, dej, ať má jejich výprava šťastný konec. Zbav nás už téhle proklaté války, běží mi v hlavě, zatímco pomalu upíjím kouřící tekutinu z hrnku.

Jana, říjen 2019

Domů dorazím až po setmění. V předsíni si zuji boty a kabát pověsím na nástěnný věšák. „Ahoj,“ zahlásím směrem do bytu. Matěj sedí v křesle a sklání se nad rozehranou šachovou partií. Ačkoli mě doprovodil na dopolední obřad, musel se hned po jeho skončení vrátit do zaměstnání, takže o mojí návštěvě babiččina domu nic neví.

„Ahoj,“ odpoví, aniž by zvedl hlavu, a dál nevzrušeně šoupe figurkami po šachovnici. Ani stopa zájmu po tom, kde jsem byla a proč jsem se vrátila tak pozdě. Přemýšlím, jestli to takhle mezi námi bylo vždycky a já jsem to jen přes svoje růžové brýle neviděla, nebo kdy a proč se to vlastně pokazilo. Poslední rok jako bychom ani nežili spolu, spíš se jenom potkáváme a tahle letmá setkání nezanechávají na našich skutečných životech, které se odehrávají tam venku, žádné podstatné stopy.

Kdysi jsem Matěje šíleně milovala. Vlastně ho miluji pořád. Jenže tehdy, když se naše světy spojovaly v jeden, jsem věřila, že tahle láska dokáže dát rámec našemu společnému životu, že překlene všechny rozdíly, které mezi námi existují. Dneska už vím, že to tak jednoduše nefunguje a že samotná láska (byť sebevětší) k vytvoření spokojeného vztahu nestačí.

„Víš, co se mi dneska stalo?“ zkusím to.

„Ne,“ následuje Matějova stručná odpověď.

Dívám se, jak bere do ruky bílou věž a jedním tahem vyhazuje ze hry černého pěšce. Nikdy jsem tuhle jeho

hru, kdy táhne sám proti sobě, nepochopila, ale zároveň mi nikdy dřív nevadila. Považovala jsem ji za jakousi jeho roztomilou výstřednost. Dnes mě vytáčí a dráždí.

„Nemohl bys nekoukat do té šachovnice, když se mnou mluvíš?“ řeknu zbytečně zostra.

„Jasně. Vydrž, až dokončím partii,“ odpoví. Takže mě alespoň vnímá.

S rezignovaným výrazem se přesunu do kuchyně, kde vybalím z tašky nákup, který jsem stačila obstarat ještě před návštěvou babiččina domu, a začnu krájet zeleninu na salát. Na rozdíl od Matěje preferuji lehké večeře, protože to prospívá mojí postavě, kterou se snažím si zuby nehty udržet.

Najednou stojí za mými zády. „Zase bude zelenina?“

„Klidně si můžeš namazat chleba nebo vzít něco z lednice.“

„Udělám si vajíčka. Cos předtím potřebovala?“

„Vlastně nic důležitýho.“

„Tak proč mě rušíš při partii?“ zeptá se se stopou výčitky v hlase a začne klepat vajíčka do pánve.

Chvíli ho pozoruji. Pořád je to hezký chlap. Za ty roky, co jsme spolu, skoro nepřibral a svaly má jako ze železa. Když jsme se seznámili, pravidelně cvičil a chodil běhat. Dneska nazuje běžecké boty jen zřídka, přesto ho každodenní otužování a manuální práce, které se věnuje, udržují v dobré fyzické kondici. V mnohem lepší, než jakou mám já. Moje štíhlá postava je výsledkem pečlivě hlídaného jídelníčku, což je pro mě mnohem přijatelnější varianta než představa, že bych nazula tenisky a šla běhat. Matěj vzhlédne od sporáku. „Dáš si taky?“

„Ne. Mně bude stačit ten salát.“

Když jsme se s Matějem před deseti lety seznámili (opravdu už je to tak dlouho?), byla to z mojí strany lás-

ka na první pohled. Takové to bláznivé, nespoutané poblouznění bez jakýchkoli hranic, jakého je schopná jenom osmnáctiletá holka. Na vesnické tancovačce mě pozval na tanec a já si dodnes pamatuji, jak na mě zapůsobil jeho úsměv, který mu pokaždé zbrázdil tváře rýhami drobných vrásek a úplně změnil výraz jeho obličeje. Měl na sobě staromódní, flanelovou košili s kostkovaným vzorem a s rukávy ohrnutými těsně nad lokty a z nich vyčnívala svalnatá předloktí, plná vystouplých žil. Pamatuji se, jak mě ty ruce ohromily, protože jsem do té doby znala jen povolená těla svých spolužáků, která jsem tu a tam zahlédla při hodinách tělocviku. Matěj se představil a byl tak bezprostřední, upovídaný a vtipný, že jsem ho rázem měla plnou hlavu. Je to až k nevíře, protože dneska spolu prohodíme stěží pár slov.

„Netrap se, holčičko,“ řekla mi doma druhý den máma, když jsem jí o Matějovi vyprávěla a bědovala nad tím, že zrovna odjíždí pracovat až někam na Moravu, „takových ještě potkáš.“ Navzdory matčiným předpokladům mně tahle bláznivá zamilovanost vydržela celé dva roky. Pak jsem konečně dosáhla svého a začala s Matějem chodit. Dokonce jsem se kvůli tomu rozešla se svým stávajícím klukem a odmítla další dva vážné nápadníky.

Za zády se mi ozve specifické zasyčení, jak si zrovna Matěj otevřel lahváče. „Jdeš k televizi?“ zeptá se. „Za chvíli začínaj zprávy.“

Šachy, pivo a televize, myslím si, to je středobod jeho vesmíru. Kdysi mi to nevadilo. Kdysi mi Matěj připadal dokonalý. Změnil se on, nebo spíš vzrostly moje nároky?

„Ne, budu si radši číst,“ odpovím.

A je to. Dnešní přísun konverzace je vyčerpán.

Anna, říjen 1944

Otec se vrátí těsně před svítáním. Matka hned postaví vodu na čaj a ukrojí mu pořádný kus chleba. Obě si vydechneme úlevou, když nás ujistí, že je při práci nikdo neviděl.

„Výsadkáři jsou ukryti tak dokonale, že kdybych nevěděl, kde hledat, nenašel bych je,“ říká otec. „Bude ale nutné zajistit jejich pravidelné zásobování a prozatím se o to budeme muset postarat my. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe.“

Maminka není dvakrát nadšená, ale slibuje, že se ujme přípravy jídla pro oba muže, a já se k ní ihned připojím. Dohodneme se, že pokud si pro jídlo nebude moci strýček zajít k nám, donesu mu ho do hájovny. Naše vzájemné kontakty jsou natolik samozřejmé, že by neměly vzbudit podezření. Donést potraviny parašutistům už bude jeho úkol. Jako hajný se v lese pohybuje denně a zná ho jako své boty, takže to pro něj nebude problém. Když se probudí Bětka a přijde do kuchyně na snídani, jsme na všem domluveni, a proto se rozhodneme před ní prozatím mlčet. Pro všechny bude bezpečnější, pokud nebude o ničem vědět.

Cítím, že se po tom přestálém stresu potřebuji nadýchat čerstvého vzduchu. „Dojdu pro chleba,“ nabídnu se. „Tohle byl poslední kousek,“ ukážu směrem k Bětce, která statečně bojuje s patkou několik dnů starého pečiva.

Ještě když byla maminka malá, pekla babička chleba pravidelně doma – asi jednou za čtrnáct dní. Dneska už se do takového pečení pouštíme jen občas a to pak vůně

čerstvých bochníků zaplaví celý dům. Častěji ale chléb kupujeme v místním konzumu. Je to mnohem jednodušší a ušetří se tak spousta času. Je to zkrátka pokrok, který se nedá zastavit.

„Vezmi taky mouku a cukr,“ souhlasí maminka a podává mi potravinové lístky. Bez nich bych totiž v obchodě neuspěla, i kdybych měla peněženku napěchovanou penězi. Co není na lístku, na to nemám nárok. Takhle to teď chodí. Jako by nestačilo, že Němci ovládají naše území a naše výrobní kapacity, oni rozhodují dokonce i o tom, kolik toho smíme sníst. Navíc i to málo, co je na lístku, musíme zaplatit. Jakkoli mně tenhle systém vadí, vím, že my tady na vesnici jsme na tom o moc lépe než lidé z města. Jako samozásobitelé sice dostáváme méně lístků a musíme plnit povinné dodávky, ale vždycky se nám povede nějaké potraviny zatajit a ty pak výhodně zpeněžit na černém trhu. Co vím, tak to takhle děláme všichni. Mezi lidmi se dokonce říká, že potravinové lístky byly zavedeny pro případ, že by selhal černý trh.

Tohle všechno se mi honí hlavou, když procházím pod okny sousedů. Přímo před jejich vraty padnu do rány panu Kolářovi. Ještě to mi dneska scházelo!

„Někdo mi ustavičně šlape po záhoncích vzadu na zahradě,“ zahartusí. „Nevíš o tom něco, Anno?“

A divíte se, dědku zlá? dere se mi na jazyk. Vždyť máte rád jen sám sebe a všem okolo škodíte. Místo toho řeknu jen: „O ničem nevím,“ a jdu rychle dál. Nemám chuť se s ním dohadovat. Ještě slyším, jak si něco brblá mezi zuby. Vždycky to byl morous, ale před dvěma lety ukázal, co je doopravdy zač. Tehdy byl pro neoprávněné držení zbraně zatčen místní strojník Bor, slušný člověk a otec čtyř dětí. Po vesnici se říká, že ho udal Kolář. A asi na tom něco bude, protože zatímco Bor byl deportován do koncentračního tábora,

Kolářovi začali s rozsáhlou rekonstrukcí statku. Patrně inkasovali tučnou odměnu. Kde by jinak vzali tolik peněz?

Od té doby mu většina lidí z vesnice nemůže přijít na jméno.

Projdu kolem místní kapličky a minu pomník vojínů padlých v první světové válce. Když procházím kolem budovy, kde sídlí správní komise, na malou chvíli očima spočinu na obecní vývěsce.

Obyvatelstvo se důrazně varuje, aby neposkytovalo sovětským padákovým agentům, kteří byli vysazeni v naší oblasti, žádnou podporu, čtu na vylepeném letáku. Obyvatelstvo je povinno ohlásit ihned každou stopu a každé objevení těchto agentů. Kdo přispěje k dopadení agentů, dostane přiměřenou odměnu až do výše 100 000 K. Každý, kdo poskytne padákovému agentu podporu, ukryje jej nebo neudá jakékoli pozorování o přítomnosti padákových agentů, bude potrestán smrtí. Polije mě studený pot. Tenhle leták vidím poprvé a z jeho přečtení se mi dělá špatně od žaludku. Raději rychle odvrátím zrak a přidám do kroku. O dvě minuty později už stojím před místním konzumem, který nabízí potraviny a drobné drogistické zboží. Dnes je v obci jediný, ale ještě před několika lety tomu tak nebylo. Před válkou vládli místnímu obchodu zdejší Židé. Je to smutný pohled, dívat se na jejich opuštěné a rozkradené krámky. Živě si pamatuji ruch, který panoval před skromnými výlohami většiny z nich. Když zavřu oči, stále si dokážu jejich majitele vybavit. Majestátního pana Levita, zručně stříhajícího různobarevné látky. Věčně rozesmátého majitele koželužny, pana Gehorsama. I místního hokynáře, zavalitého pana Flussera. O zákazníky neměl žádný z nich nouzi a nikomu jejich víra nevadila. Co se s nimi asi stalo?

Rychle zaženu vzpomínky a vstoupím do obchodu. Obrovská váha, stojící na pultu v rohu místnosti, ostře kontrastuje se skromností ostatního vybavení.

„Co si dáš, Aničko?“ křičí na mě zpoza pultu paní Vomáčková, jen co mě zahlédne ve dveřích.

Jako by bylo z čeho vybírat, usměji se pro sebe. V regálech vzadu na stěně vidím několik propečených bochníků chleba od místního pekaře. Žlutavé rohlíky jsou vysypané v koši na zemi. Sklenice na pultě jsou naplněné cikorkou a praženým žitem na kávu. Vedle nich se pod skleněným poklopem ukrývá pár kousků tuku. Pod pultem jsou vyskládaná mýdla a nádoba s pracím práškem. A při zdi vedle pultu s váhou stojí pytle s moukou, cukrem, kroupami, čočkou a rýží. A to je všechno.

Ukážu na chleba.

Prodavačka zkušenými prsty odstřihává příslušný kupon.

„Copak že byl tvůj pan otec dneska tak brzo po ránu venku?“ pronese jakoby mimochodem.

Zalapám po dechu a upustím podávaný bochník. Rychle se pro něj ohnu a horečnatě přemýšlím. „Byl, byl… jenom potřeboval trochu na vzduch,“ koktám. „V poslední době nějak špatně spí.“

Zkoumavě se na paní Vomáčkovou podívám. Jsem si skoro jistá, že nemá žádné podezření. Není to zlá ženská, jen od přírody zvědavá a práce v konzumu tuhle její vlastnost ještě podporuje. Ví o všem, co se ve vesnici šustne. Její syn Gusta je na seznamu osob hledaných kvůli odbojové činnosti. Většina místních se domnívá, že matka o místě pobytu svého syna něco ví.

„Vy jste tatínka viděla?“ ptám se hned.

„Ale kdepak já? Já nevylezu ven dřív, než musím. Ale pan Kolář povídal. Byl tu ráno pro rohlíky.“

Takže je to horší, než jsem si myslela, ale aspoň vím, odkud hrozí nebezpečí. Rychle se rozloučím a běžím domů, abych tatínka varovala.

Jana, říjen 2019

„To bude tím, žes nikoho jinýho neměla. Měla bys zkoušet, vybírat. Ne vsadit všechno na jednu kartu,“ filozofuje moje sestra, když jí vyprávím o svých problémech s Matějem.

Je sobotní odpoledne a Matěj právě teď sedí někde u řeky s nahozenými pruty a čeká na záběr. Mezi jeho zájmy totiž kromě šachů, sledování televize a popíjení piva patří ještě rybaření. Takže já zaujímám krásné páté místo. Kdysi jsem chodívala na ryby s ním, jenže kdeže loňské sněhy jsou.

„Moc dobře víš, že jsem chodila ještě s Markem,“ bráním se, ale Lenka protáhne obličej a dá tak jasně najevo, co si o tom myslí.

„To byla spíš taková pubertální láska, ne?“ Sedí na pohovce naproti mně a tváří se vševědoucně. Ačkoli o dva roky mladší, v oblasti partnerských vztahů je proti mně ostřílená přebornice.

Vím, že má vlastně pravdu. S Markem to nebyla láska v pravém slova smyslu. Alespoň z mojí strany ne. Potkala jsem ho v době, kdy byl Matěj přes dvě stě kilometrů daleko a já jsem se pro něho trápila. Marek byl na mě hodný a myslím, že o mě opravdu stál a já jsem v té době přesně někoho takového potřebovala. Pomohl mi po tom fiasku s Matějem zvednout sebevědomí a já jsem mu pak za ním na oplátku utekla. O panenství jsem nicméně nepřišla s Matějem, ale s Markem a nikdy později jsem toho neli-

tovala. Marek byl totiž přesně takový, jaký by podle mě měl první milenec být (něžný a ohleduplný), a já jsem si byla jistá tím, že mě nijak nevyužije.

„Já si prostě jenom myslím, že bys měla vyzkoušet víc chlapů. I v posteli,“ nepřestává filozofovat Lenka.

„Jenže to není jednoduchý, pustit si jen tak někoho k tělu,“ protestuji.

„Já samozřejmě nemyslím jen tak někoho a věř mi, zase tak složitý to není,“ míní.

Lence se možná zdá řešení mého problému jednoduché, jenže já jsem jiná než ona – věčná čekatelka na toho pravého, která vybírá mezi masami opačného pohlaví metodou pokus-omyl a hojnou měrou při tom využívá sociální sítě a seznamky. A slaví úspěchy. Se svojí štíhlou a tak akorát vysokou postavou, vosím pasem, výraznými boky a dlouhýma nohama je idolem téměř každého muže. Stačí pohodit dlouhými, blond loknami a na dětsky nevinném obličejíčku nahodit úsměv a většina mužů propadá po prvním rande jejímu kouzlu. Ovšem Lenka se nespokojí jen tak s někým. Naopak. Čím více o ni dotyčný nápadník usiluje, tím rázněji ho odmítá.

„Pokud nepřeskočí jiskra hned na začátku, nemá to smysl,“ tvrdí. „Navíc nechci žádnýho hodnýho troubu. Pokud nenajdu to, co opravdu hledám, budu radši sama.“ A protože pana dokonalého dosud nenašla, zůstává tvrdošíjně věrná svému single statusu.

Jenže já sama být nechci.

„Nefunguje vám to, což znamená, že nastal čas rozhodit sítě a poohlídnout se po něčem jiným,“ říká teď Lenka a z jejích úst zní ta myšlenka natolik přesvědčivě, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě. A ačkoli s ní tak úplně nesouhlasím, musím přiznat, že na jejím úsudku nějaké to zrnko pravdy je.

„Jenže já asi nedokážu Matěje po těch letech jen tak opustit,“ bráním se dál.

„Pak si musíš ujasnit, co vlastně chceš. Ale čistě mezi náma si myslím, že sis nevybrala dobře. Potřebuješ někoho trošku víc na úrovni.“ Mrkne na mě a mně je jasné, že mi právě diplomaticky naznačila, že je Matěj hlupák a že přes její síto by rozhodně neprošel.

Ačkoli přehání, v jednom má pravdu. Zamilovala jsem se totiž tak bezhlavě, že jsem jaksi přehlédla fakt, že nás s mým vyvoleným nespojují žádné společné zájmy. Prostě nic, na čem by se dalo stavět. Nebo to alespoň v tuhle chvíli nevidím.

„Stačí říct, Jani, a já ti pomůžu. Vím, že se se sociálními sítěmi tak úplně nekamarádíš,“ říká teď o něco smířlivěji a já se při představě virtuálních profilů, vyumělkovaných fotografií a svádivých zpráv vnitřně oklepu.

Ano, tyhle moderní komunikační a seznamovací metody jdou skutečně zcela mimo mě. Necítím ani tu nejmenší potřebu sdílet soukromé informace s cizími lidmi, a i když mě Lenka už dlouho přesvědčuje o tom, že záleží čistě na mně, co a s kým budu na internetu sdílet, zatím se jí nepodařilo mě zlanařit. Informace, které chci svým kamarádům zprostředkovat, jim kdykoli ráda sdělím tváří v tvář.

„Leni, já nevím,“ řeknu upřímně, „moc se mi do toho nechce.“

„Tak mi alespoň slib, že o tom budeš uvažovat,“ trvá si na svém.

„To bych ti, myslím, slíbit mohla,“ řeknu a Lenka se konečně zatváří spokojeně, jako bych jí dala bůhvíjaký příslib. „Nezapomeň být pozítří u notáře,“ připomenu jí a konečně se mi podaří změnit téma. „Co myslíš, jak to dopadne?“

„Myslíš s babiččiným domem?“ Koukne na mě trochu nechápavě. „Jak by to jako mělo dopadnout? Prodá se a mamka se strejdou se šábnou o zisk,“ řekne nevzrušeně. Zdá se, že o svém mínění vůbec nepochybuje.

„A nebude ti to trochu líto? Přece jenom jsme tam prožily príma dětství.“

„Nebuď sentimentální, ségra! Co by s tou barabiznou v dnešní době kdo dělal? Bylo by tam práce jak na kostele, možná ještě víc,“ zhodnotí Lenka a zatváří se mírně znechuceně. „Jasně, dětství bylo fajn, ale musíš koukat do budoucnosti, ne se babrat v minulosti.“

To je celá Lenka. Pokud jsem čekala, že pochopí nostalgii, která se mě v posledních dnech zmocnila, dost jsem se spletla. Ačkoli ji mám fakt ráda, občas se divím, že pocházíme ze stejného rodu, a dokonce od stejných rodičů. Jako zrovna teď.

Anna, říjen 1944

Hned následujícího dne připadne příprava jídla pro lesní muže, jak našim chráněncům říkám, na mě. Rodiče se po společné snídani odeberou na pole. Práce je tam stále dost, ačkoli je už většina úrody pod střechou. Dneska budou hnojit a orat, a proto zapřahají naše dva koně. Bětka si přehodí přes ramena školní brašnu a vyráží za vzděláním.

Letos dokončuje poslední povinný ročník na místní obecné škole. Původně chtěla na měšťanku do městečka, ale neprošla povinným výběrem, který zavedla okupační správa. Paradoxně to má i svoji světlou stránku, protože je to pro ni takhle mnohem pohodlnější. Nemusí se každý den za jakéhokoli počasí trmácet přes deset kilometrů pěšky tak, jako jsem to ještě před několika lety dělala já. Chodily jsme tehdy z naší obce hromadně (já, Irena, Jarmila a ještě několik mladších děvčat) a jenom v zimě, když bylo opravdu hodně sněhu, jsme se občas ráno svezly autobusem.

Bětka je součástí školského systému, jehož snahou je cílená germanizace. Tím, že našim dětem znemožní přístup k vyššímu vzdělání, se naši utlačovatelé snaží snižovat vzdělanost našeho národa. Na školách se učí podle odlišných osnov, než byly ty, které jsem znala já. Občas si spolu večer s Bětkou sedneme, ona mi ukazuje, co zrovna probírali, a já vytáhnu svoje staré sešity a čtu jí z nich. Vždycky jsem rozčarovaná, když vidím v učebnicích přeškrtané pasáže. Obzvlášť ráda Bětce vykládám

kapitoly z našich českých dějin – nepřekroucené – tak, jak jsem se je ještě před okupací učila já.

Když dneska za Bětkou, obtěžkanou školní brašnou, zaklapnou dveře, dočasně v našem hospodářství osamím. Než se pustím do vaření, čeká mě každodenní práce, která se nedá odložit. Péče o statek je poměrně náročná a rozmanitá a já i Bětka se na ní velkou měrou podílíme. Tatínek s oblibou říká, že když mu Bůh nedopřál syna, musejí se jeho dcery o to víc ohánět. Nemyslí to nijak zle, i když vím, že by si syna přál.

Nejprve musím obstarat dobytek. Vyjdu z obytného stavení, přejdu rozlehlý dvorek, vejdu do kůlny a po dřevěných schodech vylezu na loubí, které vyplňuje prostor nad stájemi. Proutěnou přidávačku naplním senem. Pak vyšplhám po prudkých schodech do prostoru nad obytným stavením, který se využívá jako sýpka. Tam naberu do připravené ošatky zrní. Ze dvora projdu prostornou a ze dvou stran průchozí stodolou, stojící vedle kůlny. Ocitnu se na oploceném plácku, který je vyhrazený králíkům a slepicím. Za ním se nachází už jen menší zeleninová zahrada s několika ovocnými stromy. Doplním králíkům čerstvé seno a vyměním vodu a nasypu zrní slepicím.

Pak se vrátím zpátky na dvorek. Jeho střed je vyhrazen čtvercovému hnojišti a kolem něho se ze tří stran rozkládají chlívky a stáj. Do prasečího žlabu nasypu vařené brambory rozmíchané se šrotem a do vedlejšího chlívku dám koze seno. Pro tuhle chvíli mám splněno. Koně, kteří bývají ustájeni v protějších stájích, už jsou ve službě a kravku jsem podojila ještě před snídaní. Teď už mě čeká jen nenáročná práce v teple domova.

Vrátím se do kuchyně a přemýšlím, co budu vařit.

Kuchařka jsem vcelku obstojná, tedy za předpokladu, že strávník není příliš náročný. A to v případě našich

partyzánů určitě nehrozí, zasměji se pro sebe. Už jsem si vytvořila solidní škálu jídel, která se dají z dostupných surovin vykouzlit. Jsou poměrně jednotvárná (samá jablka, brambory, zelí a mouka, maso jen výjimečně), ale zato jsou vydatná a chutná. Dneska jsem se rozhodla pro bramboráky se zelím a jablkové lívance s hruškovou zavařeninou.

Než se pustím do práce, musím ještě zaběhnout k obecní studánce pro vodu. Přehodím přes sebe pléd, hlavu si zabalím do šály, protože dost fouká, a když tlačím káru s prázdnými konvemi kolem Kolářových, otřepu se znechucením a přidám do kroku. Zastavím se až u malé výklenkové kapličky se soškou Panenky Marie, která stojí za posledním stavením. Studánka je odtud už jen pár kroků. Na chvilku proto pokleknu a pomodlím se. Zrovna se chystám vstát, když se něčí ruka dotkne mého ramene. V mžiku ucuknu, vykřiknu, převalím se na zem a praštím se do lokte. Všechno během zlomku vteřiny.

František Urban je v okamžiku u mě, podává mi ruku a pomáhá mi postavit se na nohy. To on mě tolik vylekal.

„Vůbec jsem tě neslyšela přicházet, Franto,“ řeknu trochu vyčítavě.

„Však tu taky klečíš a vůbec nevnímáš okolní svět,“ směje se. „Vždycky jsem si toho na tobě všímal.“

„Čeho jako?“ nechápu.

„Že dokážeš hodně přemýšlet. Tak usilovně, že přestáváš vnímat, co se kolem tebe děje. Dělala jsi to, už když jsi byla malá.“

Jako děti jsme spolu s Frantou chodili do obecné školy. Ačkoli on je o rok starší než já, sešli jsme se dvakrát ve stejné třídě.

„Jdeš pro vodu?“ mrkne na káru s konvemi. „Pomůžu ti je naplnit.“

Neprotestuji, plné konve jsou dost těžké a mám s nimi co dělat. Sleduji Frantu, jak urputně pumpuje vodu a naplněné konve nakládá zpátky na káru.

„Měla by ses brzo vdát.“

Kouknu na něho podezřívavě. „Proč jako?“

„Rodiče stárnou, bratra nemáš,“ odhadne. „Budeš potřebovat šikovného a silného muže.“ Řekne to tak, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě.

„Snad tím nemyslíš sebe,“ zasměji se, ale on na mě jen mrkne a omluví se, že spěchá na pole, a nemůže mi proto pomoct odtáhnout káru domů.

„Bylo by mi potěšením,“ říká, „ale už tam na mě čekají.“

Když se rozloučí a odběhne, nevím přesně proč, ale uleví se mi. Jsem z té jeho narážky na vdávání trochu nesvá.

Během vaření však na Františkovy poznámky zapomenu a o půldruhé hodiny později už běžím s uzlíčkem v ruce do hájovny. A samozřejmě jako naschvál narazím venku na Koláře.

Koláři, Koláři, proč nesedíš v žaláři? zpívám si v duchu, abych si nějak ulevila.

„Co to neseš, Anno?“ ptá se zvědavě.

Co je ti do toho, dědku? odpovídám si pro sebe. A nahlas řeknu: „Ale, trochu zbytků od oběda strýčkovi do hájovny. Však víte, žije sám a stravuje se příšerně. Kdybychom mu občas něco nepřinesli, nesní nic pořádného, jak je den dlouhý.“

Sama mám ze sebe radost, jak chytře jsem ho odbyla. Moje vlastní výmluva mi přijde dostatečně věrohodná.

Kolář sice kouká trochu nedůvěřivě, ale nedám mu šanci, aby se dál ptal, a pospíchám odtud.

Hájovna stojí asi kilometr od vesnice u lesa. Cesta vede mezi poli, a nebýt psího počasí, je to příjemná procházka. Dnes je však opravdový nečas. Vítr od rána ještě

zesílil, a navíc mrholí. Brodím se v holínkách rozbahněnou cestou a šátek si přidržuji přes pusu a nos, takže mi koukají jenom oči. Strýček v hájovně není, ale to mě nijak nevykolejí. Vím, že má během dne spoustu pochůzek po lese a nezastaví ho ani rozmary počasí. Pro tyhle případy máme vymyšlený postup, kterého se teď držím. Otevřu dveře do sklepa, které se nacházejí zezadu hájovny, a už notně promočený uzlík položím nahoru na schody. Však už si s ním strýček dál poradí sám.

Když se vrátím, všichni členové rodiny už jsou doma. Maminka dokončuje improvizovaný dort z dostupných surovin a já si teprve teď uvědomím, že mám dneska narozeniny. Při všem tom napětí posledních dnů bych na to málem zapomněla.

Stále stojím ve dveřích, když mi maminka podá malou krabičku z tvrdého kartonu. Opatrně ji otevřu a spatřím stříbrný řetízek s jakýmsi medailonkem. Když ho vezmu do ruky, vidím, že se jedná o madonku. Ze zlatého, oválného přívěsku na mě hledí Panenka Maria s děťátkem v náručí.

„Dostala jsem ho od své maminky k osmnáctým narozeninám a ráda bych ho teď darovala tobě,“ vysvětluje matka a připíná mi šperk kolem krku.

„Nikdy jsem si nevšimla, že bys ho nosila,“ podivím se. Pokrčí rameny. „Měla jsem strach, abych ho neztratila.“

Pak už mi všichni blahopřejí a usadíme se společně ke stolu. Maminka přinese dort s máslovou osmnáctkou, který je i přes svoji jednoduchost výtečný a nadýchaný. Uvařím pro všechny meltu a pak už jen sedíme a povídáme si a je nám dobře. Skoro tak jako za starých časů.