Ladislav Beran
DOTEKY ZLOČINŮ
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
Vychází jako 407. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1565-1
To, že oba majetkáři z písecké kriminálky, které říkala zdejší galerka „Machrhaus“, poručík Studnička a poručík Mach, chodili rádi do známé písecké restaurace k Reinerům a od jisté doby jí začali říkat „útulna“, protože tam byla nejen dobrá kuchyně a výborné plzeňské, je pravda. Stejně tak je pravda, že písecká věž, dominanta města nad Otavou, stojí od nepaměti na Bakalářích a je součástí děkanského kostela Narození Panny Marie. Že byli oba písečtí kriminalisté, nakonec i jejich kolegové, právě v této restauraci letitými štamgasty, je fakt, jako je fakt, že galerka se právě této restauraci dost vyhýbala a v osmdesátých letech minulého století dávala přednost neméně známým píseckým hospodám, jako byla hospoda U Bašuse, U Zelených, Na Rychtě, U Humpála, U Jiříka z Poděbrad a Na Studánce. Starší galerka, která měla podle poručíka Studničky v té době ještě glanc a hrála s kriminálkou vždycky fair play, ta pamatovala a milovala známou píseckou „Jedovou chýši“, hospodu U Mostu, jinak pro Písečáky všeobecně známou „Plechandu“.
Případ, o kterém se poručík Studnička a poručík Mach dozvěděli poslední pátek v červenci roku dva tisíce pět právě v restauraci U Reinerů od Veroniky Vostárkové, nebyl, jak se ukázalo, v Písku v té době jediný.
Veronika Vostárková jim o tom začala vyprávět hned po příchodu do restaurace, když je oba spatřila u jejich stolu, odkud viděli do parku. Je pravda, že i ona patřila v této restauraci mezi zdejší štamgasty.
Oba kriminalisté seděli u stolu sami a právě se rozmazlovali nad grilovaným kolenem na prkénku, což byla v tomhle podniku velká ňamka, když si k nim Vostárková najednou přisedla, popřála jim dobrou chuť, zeptala se, jestli je může vyrušit, a když jí na to Studnička přikývl, hned spustila: „Začnu tím, pane Studnička, že chodím s kamarádkama večer cvičit do sokolovny a po cvičení si sem zajdem na pivko. Jedna kamarádka se mi ráno v práci svěřila s tím, že když šla domů parkem, tak jí zastoupil cestu nějakej chlápek, byl podnapilej a hned po ní vystartoval. Chytil ji za ruku a táhl ji do křoví s tím, že na takovou, jako je ona, tady čeká a jeho první bylo: ‚Neboj, nebudeš toho litovat, ale chci pěkně nohy do praku!‘ Kamarádka se mu nakonec vyškubla a utekla mu, ale říkám vám to proto, abyste si udělali opatření a nevyšetřovali jste tady nakonec nějaký znásilnění. Ona to hlásit nechce, ale já si myslím, že byste to vědět měli, třeba to není první případ.“
„Hm. Ale my bysme si s tou vaší kamarádkou u nás rádi promluvili. Jednak bysme jí ukázali pár fotek, jestli by někoho z těch známejch sexuálních loudilů poznala, a případně by s ní náš technik udělal identikit,“ zareagoval okamžitě Studnička.
„No… já jí to řeknu, podle mě to není žádná prdel, když je ten chlap takhle agresivní. Kdyby narazil na
nějakou mladou holčinu, tak… Po Písku se dneska potuluje spousta cizích lidí a…“
Vostárková nedořekla větu a Studnička jí skočil do řeči: „Klidně tu vaši kamarádku za námi pošlete, uděláme jí u nás dobrý kafe, rozhodně ji neukousneme. V každým případě vám, paní Vostárková, děkujeme, ale hledat někoho a nevědět, jak vypadá, to je pak sakra
těžký hledání.“ Studnička vyndal z vesty navštívenku a dal ji Vostárkové. Ta si ji dala do riflí a šla si sednout ke své společnosti do vedlejšího lokálu.
Na telefonát její kamarádky Aleny Halešové si museli Studnička s Machem týden počkat, ale jen co řekla do telefonu, že je kamarádka Vostárkové a že je ta, co měla dát v parku nohy pěkně do praku, byl Studnička doma.
„Rád vás slyším, paní Halešová. Tak na čem se spolu domluvíme?“ spustil na ni Studnička do telefonu.
„No, Veronika mě ukecala a já bych k vám na tu kriminálku dneska po práci, kolem třetí, zašla,“ vypadlo překvapivě z Halešové.
„Výborně, budeme vás čekat, já si na tu dobu zajistím i našeho technika,“ ujistil Halešovou Studnička a bylo to domluveno. To bylo v půl druhé odpoledne a kolem třetí už Studnička postával v recepci u vrátného. Je pravda, že Alena Halešová se kolem třetí opravdu objevila a Studničkovi, když ji spatřil, došlo, že taková udržovaná šmrnc baba se tomu chlapovi lehce ubránila. A když se za chvíli v kanceláři přiznala, že jí táhne už na osmapadesát, Studnička jí upřímně vysekl poklonu. Jen co si Halešová zapálila, tak z ní vypadl popis sexuálního
loudila. Věk kolem pětatřiceti, světlé krátké vlasy, výška asi tak kolem sto pětasedmdesáti, protože byl stejně velký jako ona, silnější postavy, riflový oblek, na nohou adidasky. Když se jí Studnička zeptal, zda by si troufla u technika na identikit, okamžitě na to kývla.
„Klidně, ten jeho ksicht a ty jeho špatný dolní zuby mám pořád před očima, navíc tam šlo na cestu světlo z ulice. Bylo z něj hodně cejtit pivo, takže musel bejt někde v hospodě. Podle toho, že na mě vyrazil v tom parku, jako by vyšel z Prokopovky, co vede kolem pošty, tipovala bych to na hospodu U Humpála nebo Zvíkov. Jak mě tam uviděl, tak se ke mně rozběhl, rozpřáhl ruce a hned spustil: ‚Na tebe tu, holka, čekám, neboj se, bude se ti to líbit, nebudeš toho litovat. A nohy pěkně do praku.‘ Samozřejmě jsem se pořádně vyděsila, když mě chytil za ruku a táhl mě hned do křoví. Sílu měl, ale pud sebezáchovy byl silnější, tak jsem se mu vyškubla a první, co mě napadlo, bylo kopnout ho mezi nohy. K tomu ale nedošlo, protože se za mnou rozběhl, ale zakopl a skončil na zemi. Přiznám se, že jsem měla velkou chuť se vrátit a nakopnout ho, ale byla jsem ráda, že jsem volná,“ skončila
Halešová a to už před ni poručík Mach stavěl hrnek se slibovanou kávou.
Je fakt, že Halešová neměla u technika Kotrbáčka s identikitem problém, a když se vrátila zpátky do kanceláře U Studničků, tvrdila, že to je určitě on. Studnička jí mezitím připravil k prohlédnutí asi kolem patnácti fotek z alba sexuálních zvrhlíků, ale z těch si Halešová nikoho nevybrala a tím taky na kriminálce skončila.
„No nevadí, paní Halešová, aspoň máme něco v ruce, kdyby se nám něco podobného ještě někde opakovalo,“ poděkoval Studnička Halešové, se kterou sice nesepsal žádný protokol, protože to nechtěla oficiálně hlásit, ale domluvil se s ní, že kdyby došlo k dalšímu podobnému případu, určitě se ozvou. S tím také Halešová z kriminálky odešla. Studnička s Machem ještě ten večer obešli s identikitem nejbližší hospody, ze kterých by mohl neznámý sexuální zvrhlík vypadnout, ale bohužel se nechytli ani v hospodě U Humpála, ani v hospodách Zvíkov, Na Studánce či U Jiříka z Poděbrad. Zkusili štěstí i ve vzdálené hospodě U Ceprů a ve vedlejší herně, ale ani tam nepořídili. Připadalo jim to divné, ale protože se dozvěděli během týdne o dalších dvou případech v parku v Sovově ulici, což bylo poblíž aleje, kudy se šlo k nádraží, a i v těchto případech padla věta o nohách do praku, začala si kriminálka dělat starosti, aby to opravdu neskončilo nakonec někde znásilněním.
Nejbližší hospoda tady byla Na Sadech, ale tam Studnička s Machem také nepořídili, a tak se nutně nabízela možnost, že se jedná o muže, který zřejmě do Písku přijíždí pozdě večer vlakem. Kriminálka spolu s obvodním oddělením, kdy měl každý policista k dispozici zhotovený identikit, okamžitě udělala opatření. Ke stejnému případu došlo za pár dnů ve večerních hodinách i v Milevsku, v parčíku u Sokolovny. K hlášce: „Pěkně nohy do praku!“ přidal tentokrát muž ještě: „Budeš holka spokojená, jmenuju se Ježek a vydržím píchat celou noc!“
Studničku i Macha, kteří se o tom dozvěděli druhý
den ráno, to zaskočilo a je pravda, že zmínka o Ježkovi nasměrovala hned Macha do „otéčka“ (operativní taktická evidence), hledal pachatele Ježka a jeho fotku v albu, ale nikoho takového nenašel. I v tomto případě se žena pachateli z jeho objetí vysmekla, a jen co došla domů na sídliště, hned volala zdejší obvodní oddělení. Je fakt, že hlídka, která za ní domů přijela, měla k dispozici identikit z Písku a napadená, jejíž jméno bylo
Sylva Vyžlová, jim na něj okamžitě kývla, že to byl on, ale to bylo všechno. Souhlasil v tomto milevském případu nejen identikit, ale i riflové oblečení, včetně toho, že byl muž silně podnapilý a agresivní.
Těch pár hospod a kaváren, co v Milevsku je, Studnička s Machem ještě ten den v pohodě obešli, ale ani v jednom podniku s předloženým identikitem neuspěli. Že se neznámý sexuální zvrhlík, kterému začali
Studnička s Machem říkat „Ježek“, objevil v Milevsku, to už pořádně zneklidnilo i šéfa kriminálky kapitána
Karase, který se při ranní poradě do obou majetkářů, co měli tento případ přidělený, pořádně obul: „Pánové, říkejte si tomu hajzlovi, co nám přepadává ženský, jak chcete, ale čekal bych od vás jednak větší aktivitu, a už bych tady rád toho ožralýho zmetka viděl skučet za katrem na chodbě. Identikit máte, tak nevím, co vám brání v tom, strčit to do novin?“
„Co? Ochrana lidských práv, šéfe. Nemáme ve věci zahájeno trestní řízení. Ještě žádná ženská, co ji takhle napadl, to nechtěla ohlásit úředně jako napadení a neměla zájem lítat po soudech, šéfe. Každou to sice vyděsí,
ale z toho ožraly, co sotva stojí na nohou, mají bžundu, protože mu zatím vždycky každá utekla.“
„Ten identikit pisálkům od novin prostě strčte, beru to na svoji odpovědnost. Až nám tady ten kretén přefikne nějakou ženskou, to bude pozdě. A čí práva budou pak porušený? V tomhle státě jsme vždycky papežštější než papež,“ konstatoval kapitán Karas a bylo rozhodnuto.
S otištěním identikitu muže – spolu s důrazným varováním – nebyl v píseckých novinách žádný problém. A nejen v těch, sáhly po tom i noviny z Táborska a ze Strakonicka, protože byla pro novináře takzvaná „okurková sezona“. Během několika dnů byl v novinách uveřejněn identikit sexuálního zvrhlíka, je ale pravda, že se policii nikdo nepřihlásil a napadení žen jak začalo, tak taky i skončilo. Což byla sice dobrá zpráva, ale šéfa kriminálky kapitána Karase to nijak neuklidnilo, spíš se toho měsíce klidu lekal a bral to jako jakýsi klid před bouří. Studnička s Machem se utěšovali tím, že zřejmě šlo o nějakého sezonního pracovníka, který už se v Písku ani v Milevsku neukáže. A protože se v té době objevila v Písku tři vloupání do rodinných domů v ulici pod lesem Amerika, měli s tím práce až nad hlavu, jelikož to vypadalo podle zjištěných poznatků na cizí pachatele. Měli tak dost rozježděno i mimo Písek, protože to vypadalo na sérii, neboť se vloupání do rodinných domů objevila nejen na Strakonicku, ale i na Prachaticku, a dokonce i na Českobudějovicku, takže o porady u šéfa krajské kriminálky nebyla nouze. Podle tipování takových objektů a způsobu provedení to všechno vypadalo
na jednu a tu samou zlodějskou partu, která se zaměřovala hlavně na peníze, rodinné šperky a věci z garáží, které se daly bez problémů okamžitě udat v každém druhém bazaru. Studnička s Machem si samozřejmě udělali opatření v bazarech a v zastavárnách, kde jejich majitele upozornili na věci, které pochází z trestné činnosti, ale zatím nikde na žádné takové věci nenarazili.
Že se po měsíci objeví v Písku opět „Ježek“, o tom se Studnička s Machem dozvěděli druhou středu v září na ranní poradě u kapitána Karase. Ten dal na poradě slovo pátračce Čtverákové, která měla výjezd, aby všechny informovala o pokusu znásilnění Štěpánky Neklapilové, ke kterému došlo kolem půlnoci v parku na Smetanově náměstí v Písku.
Čtveráková hned spustila: „No, musím hned uvést, že ta ženská měla opravdu štěstí, že k tomu znásilnění nedošlo, protože ten chlap ji překvapil, když se vracela od dcery, které hlídala děti. Nejdříve ji ten muž minul, ale vzápětí se k ní vrátil, zatáhl ji do toho parčíku, kde ji povalil na zem a hned jí vyhrnul sukni a snažil se rozepnout zip u riflí, který se mu asi naštěstí zasekl. Ona už začala křičet a volat o pomoc. Opět tam padla ta slova o nohách do praku, ale ta Neklapilová měla štěstí, že v tu dobu vyšel z protějšího domu chlap s vlčákem, kterého šel venčit, a když uslyšel to volání o pomoc, tak přeběhl parčík, ale to už ten chlap utíkal Lázeňskou směrem do města. Ten chlap s tím psem se jmenuje Valdemar Jančík a bydlí na Smetaňáku, je to důchodce.“
Čtveráková se na chvíli odmlčela, ale hned navázala: „Jinak Neklapilové je padesát osm let, je to vdova
„Tu pachovku mám, palečky z toho zapalovače asi budou, ale to nechám na technice v Budějkách, moc jsem se do toho, po pravdě, nehrnul,“ ukázal technik na zajištěný zapalovač v igelitovém sáčku.
„Takže tu máme ‚Ježka‘ zpátky, Studno, došlo tak na mý slova. Že je výslech tý přepadený Neklapilový váš, to je ti jasný,“ ukončil šéf kriminálky povídání kolem pokusu znásilnění na Smetanově náměstí a Studnička na to neřekl ani slovo.
Na Štěpánku Neklapilovou si museli Studnička s Machem počkat až do půl desáté, a jen co se objevila v recepci, Studnička pro ni poslal Macha. A když se objevila v kanceláři, oběma hned došlo, že na tu blížící se šedesátku nevypadá ani náhodou. Udržovaná, pěkná ženská, šik oblečená a nebylo divu, že si „Ježek“ vybral právě ji, i když za ní šly Lázeňskou ulicí ke Smetanovu náměstí ještě další dvě ženy, které ale podle ní skončily v novém domě pod silnicí.
Studnička hned pochopitelně vytáhl ze stolu spis, položil před Neklapilovou identikit od Halešové a ta, jen na něj koukla, prohlásila: „Jo, ten to byl!“ Hned nato dodala: „Já bych za to moc nedala, pánové, že už jsem toho chlapa tenhle tejden v Lázeňce asi dvakrát potkala,
13 a bydlí hned za rohem v Jeronýmce. Přijde k výslechu dnes v osm, byla z toho pořádně v šoku a nebyla schopna výslechu. Do nemocnice jet nechtěla, to odmítla s tím, že jí nic není. Na místě technik našel zapalovač, který tomu chlapovi asi vypadl z kapsy, mohly by na něm být jeho palečky a pachovka,“ ukázala Čtveráková na technika Kotrbáčka.
šel jako směrem k Masně, kde je v bejvalým stavebním podniku ta velká ubytovna. To bylo ale už kolem osmé, když jsem šla od dcery domů. Tentokrát měla ale dcera nějaké sezení s kamarádkama v hospodě u Starého mostu a ještě se zdržela u kámošky, takže jsem šla z nábřeží, kde bydlí, dost pozdě. Všimla jsem si, že ten chlap má takovou divně klátivou chůzi.“
„Byl z něho, když vás přepadl, cítit chlast?“
„Jo. To byl, a pořádně. Čeho jsem si u něho všimla, že měl za nehtama nějakou špínu nebo nějakou černou barvu. Nebejt toho pána s tím psem, co ke mně hned přiběhl, když jsem začala volat o pomoc, tak jsem asi dopadla špatně, protože měl velkou sílu a samozřejmě jsem to od něho nečekala, když se ke mně najednou vrátil. Měla jsem to domů už jen kousek, když mě najednou chytil za ruku a odtáhl mě na okraj parčíku, kde jsou ty hustý keře, a flákl se mnou o zem. To už jsem věděla, že je zle, zvlášť když zařval: ‚A pěkně nohy do praku!‘ Začala jsem křičet o pomoc a asi jsem měla jó kliku, protože nemohl rozepnout zip u kalhot a pak přiběhl ten pán se psem, což byla moje záchrana. Ani nevím, jak se jmenuje, ráda bych mu poděkovala,“ skončila Neklapilová svoji výpověď.
Jen co odešla z kriminálky, Studnička s Machem se sebrali a odjeli na ubytovnu do bývalého Okresního stavebního podniku s identikitem. Hned jak ho správcové ukázali, ta o tom dlouho nepřemýšlela.
„Jo, tak ten tu kdysi bydlel, ale jen krátkou dobu,“ řekla. „Byla to parta chlapů, co tady v Písku natírali střechy paneláků takovým černým sajrajtem. Když se
vrátili z práce, tak s tím zasmradili celou ubytovnu.
Hned se mrknu do knihy a řeknu vám, o koho se jednalo. Bylo jich osm, měli čtyři pokoje a byli z Tábora.
Šéfoval jim nějakej – měl takový divný jméno,“ sáhla správcová do registračky u okna a začala hledat. „Tak tady byli od července, myslím, že dělali něco i v Milevsku, protože se vraceli dost pozdě. Měli šedýho tranzita.
Jo, už to mám. Ten jejich vedoucí se jmenoval Robert Štykar, tady mám na něj i mobil. Jak se ale jmenoval tenhle váš namalovanej, to vám neřeknu, ale chodil na ubytovnu dost nacamranej, na rozdíl od jeho kolegů.
Tady se za měsíc vystřídá spousta lidí,“ dala správcová
Studničkovi k dispozici knihu hostů, aby si mohl vypsat všechna jména, a to Studničkovi stačilo.
Jen co odtud odešli a sedli do auta, vytočil Studnička mobil Štykara, zeptal se ho, kde by ho mohli najít, a když mu odpověděl, že jsou momentálně ve Strakonicích na sídlišti, co je u Plaveckého stadionu, hned tam za ním vyrazili.
Studnička s Machem si celou cestu malovali, že se ze Strakonic vrátí do Písku s „Ježkem“, ale už za půl hodiny to nebyla pravda. Jen co ukázal Studnička Štykarovi identikit a řekl mu, proč tohoto muže hledají, ten zakroutil hlavou.
„Tak toho, pánové, asi jen tak nenajdete,“ řekl. „Před tejdnem jsem ho vyrazil, protože je mu milejší chlast než práce a já se nenechám zavřít za někoho, kdo mi spadne namazanej z osmýho patra paneláku. Jedná se o Petra Krementa z Tábora, je rozvedenej. Jinak mám za to, že když jsme byli v Písku, že si tam nabouchl
nějakou babu. Tuším, že se jmenuje Šecová nebo Štecová, tak nějak, a je to snad nějaká prodavačka u Vietnamců. Víc nevím. Jo, jmenuje se Blanka. Jinak jestli ho hledáte pro to znásilnění nebo pro pokus, tak to by mu bylo podobný, všude s sebou tahal porno časopisy. Jinak v Táboře bydlí na sídlišti Náchod, mimochodem, je to bejvalej voják, ale z vojny ho po dvou letech vysypali jako roťáka, právě kvůli chlastu.“
„Vy jste taky natírali ty střechy u paneláků v Milevsku?“ zajímal se okamžitě Studnička.
„Jo, tam jsme byli asi tejden na sídlišti, spali jsme na ubytovně na zimáku. Jestli ten vůl ožralej má v tom znásilnění prsty, tak ho co nejdřív zavřete, nebo to zkusí zase jinde. Nic jinýho si ten ožrala nezaslouží. Jo, a dejte si na něj majzla, má pistoli, pořád s ní před náma machroval,“ prohodil na odchodu do paneláku Štykar a s tím Studnička s Machem ve Strakonicích skončili a vrátili se zpátky do Písku.
Jakmile se Studnička s Machem vrátili do kanceláře, Mach okamžitě sedl k počítači a začal hledat v databázi evidence obyvatel Blanku Šecovou i Štecovou. Byla to nakonec ta druhá. Okamžitě vyjel z počítače sjetinu s jejími nacionálemi včetně její fotografie a to samé udělal u Petra Krementa z Tábora. Hned nato vyrazili oba majetkáři na sídliště Jih, kde Štecová bydlela. Měli štěstí, Štecovou zastihli doma a vypadalo to, že je někam přichystaná, protože jim přišla otevřít oblečená na ven s kabelkou v ruce. Studnička stačil říct jen „kriminální služba“ a už jí strkal pod nos fotku Petra Krementa.
„Najdeme tu u vás tohodle pána, paní Štecová?“ zeptal se jí dost ostře.
„To těžko. S tím pánem jsem se už dávno rozešla, a to ve zlém, navíc mi dluží tisícovku. Zkuste jeho sestru v Jistebnici. Jmenuje se Jana Kaduchlová a bydlí tam někde u náměstí. Promiňte, ale dost pospíchám, jdu vyzvednout dceru ze školky,“ zavřela Štecová za sebou dveře a namířila si to rovnou k výtahu. Studnička se s Machem po sobě podívali a oběma došlo, že tady nepochodí. Nechali Štecovou odjet výtahem, sešli z pátého patra po schodech a rovnou vyrazili do Jistebnice na obvodní oddělení.
Je třeba přiznat, že ani sestra Petra Krementa o svém bratrovi dlouho neslyšela. Studničkovi a Machovi řekla, že ho viděla někdy před měsícem, kdy se u ní zdržel asi dva dny a opět odešel.
S tím se také vrátili do Písku a Studničkovi nezbylo nic jiného než zajít za pátračkou Čtverákovou, aby po Petru Krementovi vyhlásila pátrání jako po podezřelém z pokusu znásilnění, s důrazným varováním, že hledaný Petr Krement je ozbrojen.
Tím taky pro ten den Studnička s Machem skončili a jejich první cesta, když přešli Starý most, vedla do parku. Šli se rozmazlovat do útulny k Reinerům, kde se, jakmile se u jejich stolu objevila servírka Tereza, oba rozhodli pro jejich oblíbenou baštu – grilované koleno na prkénku. Jen co jim ho servírka přinesla, popřáli si dobré chuti a hned se do něho pustili.
V okamžiku, kdy se na Studničkově prkénku objevila kůže z Machova kolínka, kterou on nerad, se objevila
u stolu Veronika Vostárková. Jen co jim popřála dobrou chuť, tak se zeptala, jak jsou daleko s tím sexuálním loudilem.
„Budete se, paní Veroniko, divit, dobře. Dejcháme tomu hajzlovi konečně na záda, už víme, o koho jde. Zrovna dnes jsem po něm nechal vyhlásit pátrání, protože s tím sice nějakou dobu přestal, ale teď už ho budeme stíhat za pokus o znásilnění. Doufám, že teď se brzo zadrží a bude mít konečně s tím obtěžováním utrum.“
„Tak to jsem ráda, to musím říct holkám na cvičení, že už se nemusí bát. Koukám, pane Studnička, že se zase oba rozmazlujete, vy tu kůži milujete, co?“
„Ta je na tom kolínku nejlepší, paní Veroniko.“
„No, já nevím, ale to vám pěkně zvedne cholesterol, a jak na vás koukám, už jste zase asi něco přibral, co? Můžu se zeptat, kolik vážíte?“
„Můžete, tím já se netajím. Nedávno jsem se vážil a s brejlema mám něco málo přes sto osm.“
„Sto osm? Ježíšmarjá, tolik? A bez brejlí vážíte kolik?“ zasmála se Vostárková.
„No? Abych se přiznal, tak bez brejlí na to, paní Veroniko, na štěstí nevidím. Jak vy to, paní Veroniko, děláte, že si pořád držíte takový léta stejnou figuru?“
„Dvakrát v týdnu chodím cvičit a na takový kolínko na prkýnku tady musím zapomenout.“
„To je ale velká, nebojím se říct, kardinální chyba, paní Veroniko. Nevíte, o co přicházíte, protože tohle kolínko, to je fakt nebe v hubě, jak říká Bohdalka,“ odložil Studnička příbor, sáhl do vesty a vyndal z kapsy pohlednicovou fotku Petra Krementa.
„Tak to je ten pán, paní Veroniko, co nás tady zlobil. Kdybyste ho někde zmerčila, tady máte moji vizitku, volat můžete i v noci,“ půjčil Studnička Vostárkové fotku, která s ní odběhla do vedlejšího lokálu, kde byla se svojí společností, a vrátila se s ní až za půl hodiny.
„Fotku vracím, tak ho mají, pane Studnička, všechny holky v pamatováku,“ ukázala Vostárková na hlavu.
„Váš mobil mají holky taky, teď ještě aby se tu ten sexuální loudil objevil, my mu dáme nohy do praku…,“ utrousila na odchodu Vostárková a podivila se nad tím, že Studnička s Machem pokračovali v tom svém rozmazlování, protože měli oba v ruce jídelní lístek a hledali, čím se dorazit.
Ten večer se Studnička s Machem v útulně U Reinerů nijak nešetřili a na ranní poradě u šéfa kriminálky chyběl nejen poručík Mach, u kterého to nebylo nakonec nic divného, ale chyběl i poručík Studnička, který se šéfovi kriminálky ozval v průběhu porady. Kapitán Karas, jen co se mu Studnička ozval v telefonu, pustil okamžitě mikrofon, aby si to mohli vyslechnout i ostatní.
„Tak spusť, Studno, ať víme všichni, proč mi na mý poradě pauzíruješ.“
„Dnes se, šéfe, dostavím do práce dýl, nejede mi auto, vypadá to na baterku.“
„Což takhle přijet, Studno, autobusem?“
„Rád bych, šéfe. Nemám autobus. Mám jen starou škodovku,“ vypadlo ze Studničky a kanceláří se ozval pobavený smích.
„Ony ti ty prdelky, Studno, jednou dojdou. Víš, proč tě to auto nechalo ve štychu? To máš za to, že se nemodlíš.“
„Aha. No… na bejvalýho ministranta z kostela svatýho Jakuba dobrý! Machouš už je v práci? Včera jsme se trochu dýl zapomněli U Reinerů.“
„Ten až přijde, tak to schytá, děláte si oba z práce cochcárnu. Dám vám oběma dejchnout. A vypadá to, že vám budu muset dát do Tábora řidiče.“
„My jedeme do Tábora, šéfe?“ podivil se Studnička.
„Jo. Vy jedete do Tábora, protože tam leží ve špitálu ten sexuální zvrhlík Krement. V noci na sídlišti, kde bydlí, vystartoval na ženskou u garáží se slovy: ‚A nohy pěkně do praku!‘ A hned s ní flákl o zem. Nějak si ale nevšiml manžela, který v tu chvíli vyšel zrovna z garáže. Ten ho okamžitě poslal jedinou ranou k zemi. Co myslíš, že udělal?“
„To netuším, šéfe.“
„Zařval na něj: ‚A pěkně nohy do praku!‘ A kopl ho do koulí. Teprve pak zavolal policajty, ale ti museli zavolat, hned jak přijeli, rychlou, protože Krement prej šíleně řval, a skončil tak na urologii ve špitálu. Koukej, Studno, mazat do práce, nohy snad ještě, do prdele, máš,“ ukončil kapitán Karas hovor a položil telefon. Je pravda, že Studnička ještě stihl u šéfa kriminálky konec ranní porady, kde už byl i jeho kolega z kanceláře, poručík Mach. To, že na cestu do Tábora dostali Studnička s Machem od šéfa kriminálky řidiče, kterým byl poručík Starosta – pokus znásilnění Neklapilové byl jeho případ, jelikož měl po své lajně násilnou a mravnostní – se dalo
čekat. Studnička ani Mach nakonec nedostali od šéfa kriminálky dýchnout, jak jim sliboval.
Cestou do táborské nemocnice se všichni stavěli u šéfa táborské kriminálky, který byl o případu informován, a jen co mu Studnička řekl, že chtějí jet do nemocnice za Krementem, ten jen mávl rukou.
„Jak myslíš, Studno,“ řekl, „ale co jsem se informoval, tak je Krement pod sedativy, ledujou ho a asi s ním moc nepohovoříte. Že by vzal kramle ze špitálu, to vůbec nehrozí, protože prej má koule jak tenisáky a nemůže vůbec chodit. Já jsem domluvenej s doktorem, že mi zavolá, až se jeho stav zlepší, a pak si pro něho přijedeme, protože ten pán má tady u nás taky co vyprávět. Hned pak dáme do Písku vědět,“ rozmluvil tak kapitán Herold Studničkovi cestu do nemocnice na urologii a s tím se zase všichni vrátili do Písku, protože to bylo opravdu zbytečné.
Pro Petra Krementa si sjeli Studnička s Machem na táborskou kriminálku až po týdnu a odvezli si ho i se sdělením obvinění z pokusu znásilnění, k němuž se Krement přiznal. To už mu písecká vyšetřovatelka Vandová nadělila do usnesení i případ z parku na Smetanově náměstí a skončil ve vazbě, neboť bylo nebezpečí, že by mohl v trestné činnosti pokračovat, i když je pravda, že po zkušenostech Krementa z Tábora na Náchodském sídlišti to písecký soudce dost zvažoval.
Když se po dvou dnech, kdy skončil Petr Krement v českobudějovické věznici, objevili Studnička s Machem k večeru v restauraci U Reinerů, první cesta Studničky vedla do lokálu, odkud slyšel hlahol ženských
hlasů. A jen co se tu objevil, hned tady oznámil, že se nemusí bát, že ten, z něhož měly strach, je konečně za mřížemi v base. Veronika Vostárková u stolu vstala a vysekla mu za to poklonu.
„No, abych se, dámy, přiznal, tak ona to není jen naše zásluha,“ začal vysvětlovat, jak k jeho zadržení došlo, a když se dostal k tomu, jak Krementa zpacifikoval manžel přepadené ženy, najednou nevěděl, jak by to nějak slušně vysvětlil.
To si však vzala za své Vostárková, která se ho dost hlasitě zeptala: „Doufám, že toho sexuálního loudila nakopal aspoň pořádně do koulí, pane Studnička?“
Když jí na to Studnička přikývl, ozval se u stolu řev a takový potlesk, že by ho mohli závidět i herci v Národním divadle.
V útulné kavárničce Pod věží poblíž píseckého děkanského kostela seděl u okna docela sám postarší, prošedivělý muž. Zahloubán lovil očima v nekonečných sloupcích inzerátů čerstvé Annonce, když se jeho pohled svezl na tučně vytištěný inzerát v první polovině stránky.
„Proboha, to snad nemůže bejt pravda!“ vykřikl muž dost nahlas. Nebyl si jistý, zda inzerát četl opravdu správně, a proto si jej přečetl ještě jednou.
„‚Prodám sbírku stříbrných tabatěrek z napoleonské války. Značka: Při diskrétním jednání výrazná sleva.‘
To je ale blbost! Snad nejde, proboha, o ty… V muzeu v Lyonu je jedna. Já mám jednu. A v soukromé sbírce v Mnichově jsou tři,“ kroutil muž nad inzerátem pochybovačně hlavou, což si nesprávně vyložila servírka, která byla o dva stolky dál, a okamžitě k němu namířila.
V tu dobu ukazovaly hodiny na kostelní věži něco málo po desáté hodině a na druhém konci města vycházel na procházku postarší kriminalista, blížící se policejnímu důchodovému věku. S jezevčicí Betynou, starou dámou, která tyhle dopolední procházky milovala, vyrážel poručík Studnička z písecké kriminálky takhle už třetí týden. Byl z toho málem jakýsi kondiční rituál,
který vedl přes kamenný Starý most, kolem Svatotrojického hřbitova na Městský ostrov a kolem Tumpachova zahradnictví až k hotelu Pod skalou, kde si oba rekonvalescenti dopřávali propláchnutí hlavy a ani jezevčice
Betyna tady nepřišla zkrátka. Od svého páníčka dostávala kolečko krvavé tlačenky a Studnička si tu pár metrů od hučícího jezu, přímo v idylickém prostředí pod smuteční vrbou, vychutnával při malém pivu pohled na starý most.
Tuhle každodenní idylu narušilo Studničkovi docela obyčejné setkání se štamgastem písecké kriminálky
Ferdinandem Haverou, bývalým hokejistou, nyní bezdomovcem, jenž propadl alkoholu, malým zlodějnám a drogám a kterému na kriminálce přezdívali Ferda „Hever“.
Ten, jen co spatřil Studničku, spustil: „Budete mít, komisaři, svinskou práci,“ hodil Havera hlavou k panelákům a přihnul si z lahve rumu.
„U druhýho věžáku leží v křoví mrtvá ženská. Ale já jsem nic, komisaři, neviděl,“ potáhl Havera znovu z lahve.
„Koukám, Ferdo, že ty s tím chlastem nemíníš dát pokoj a pořád pálíš svíčku z obou stran,“ zareagoval okamžitě Studnička.
„Velká závist, komisaři, to dobře znám. Vy poldové prostě nemůžete překousnout, že jsem to byl já, a ne vy, co jsem si koupal tyhle špinavý hnáty v šampáňu a žral jsem v Německu kaviár po naběračkách,“ začal Havera v ruce žmoulat jednu ubalenou polovysypanou cigaretu, ale moc se mu to nedařilo.
Jezevčice Betyna už byla nervózní a táhlo ji to k novinovému stánku, kolem něhož bylo nezvykle rušno a kde v tu dobu „čítávala“ v klidu vzkazy od Jeřábkovic Bena. Studnička to včas zaznamenal a hned mu došlo, že zmínka Havery o mrtvé ženě u věžáku nebude žádný hec, když vtom se ozvalo kvílení sanitky z Kollárovy ulice.
„Jedou pozdě, komisaři,“ prohodil na chodníku u novinového stánku Studničkův známý od Reinerů, se kterým se Studnička čas od času potkal na zahrádce známé písecké hospody v parku.
„Necháme to, pane Hašek, na doktory,“ zareagoval na to Studnička a dělal si cestu hloučkem zvědavců k nízkému křoví, za nímž bylo vidět v nepřirozené poloze tělo ženy ve žlutých šatech. Studnička mimoděk zaklonil hlavu do vyšších pater věžáku a pak se pár metrů od křoví zastavil. Bylo po dešti a těch zvědavců taky bylo víc než dost.
„Můžete mi říct, kdo z vás tady byl první?“ obrátil se Studnička k hloučku lidí, ale nikdo se k těm rozjetým šlápotám v bahně nehlásil. Najednou se nad ním otevřelo okno v prvním patře a vykoukla z něho mladá žena s natáčkami na hlavě.
„To já jsem volala policajty, pane Studnička. Věšela jsem plenky a… Myslíte, že skočila? Kolem pátý ráno, ale možná to bylo i dřív, jsem zaslechla nějaký slabý výkřik a žuchnutí. Vypadalo to, jako když někdo hodil něco do prázdnýho kontejneru,“ řekla žena, prohmátla plenky na věšáku pod oknem a chtěla už zavřít okno. „Támhle u popelnic má kutloch ten
opilec, co u nás spával v zimě za výtahem, třeba něco
viděl,“ objasnila žena Studničkovi Haverovu důležitost v případu a pak už se ke slovu dostali oba doktoři ze záchranky, kterým se Studnička představil, že je z kriminálky.
Ohledání mrtvého těla ženy netrvalo doktorům dlouho. Konstatovali smrt pádem z velké výšky a černovlasý lékař, co se začal víc zajímat o prsty mrtvé ženy, pro sebe jen tak prohodil: „Tak tohle jsem ještě neviděl.“ Pozval k ženě kolegu, který jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Tak tahle žena by se zabila, i kdyby skočila jen ze stolu. Určitě půjde na pitvu, ale už teď vám mohu, pane poručíku, s jistotou říct, že musela trpět jako zvíře. Měla osteoporózu v tom nejhorším stádiu.
Víte, kdo to je?“
„Zatím ne,“ odpověděl Studnička, zaclonil si oči proti ostrému slunci a snažil se strefit do balkonu v předposledním patře, kde se mu zdálo, že je zachycen kus látky ze šatů.
„To je jasná sebevražda. Já to viděl,“ ozvalo se brebtavě Studničkovi za zády a vzápětí se do toho vložila Betyna, která tenhle hlas neměla ráda. „Ječela celou dobu, co padala. Jo, takovejhle skok, to se dá těžko ustát a ještě hůř se to bere zpátky,“ rozdával vrávorající Havera kolem sebe rozumy, ale u lidí to nijak nezabralo.
Studnička naznačil jednomu ze strážmistrů v uniformě, aby „korunního svědka“ odkázal do patřičných míst, když vtom se za ním ozval moc dobře známý hlas: „Tak co, Studno, vypadla, nebo skočila?“ zeptal se jej
šéf kriminálky kapitán Karas, který přijel s výjezdem na místo a v náručí držel Betynu.
„Těžko říct, šéfe. V takovým ohozu se okna nemejou, zvlášť ne kolem čtvrtý ráno.“
„Takže to druhý, Studno?“
„Nebo to třetí,“ ozvalo se nesměle z nedalekého hloučku a Studnička ani kapitán Karas nestačili zaregistrovat, komu z přihlížejících zvědavců ten ženský hlas patřil.
Výslech „korunního“ svědka Havery si musel vzít na starost kolega Studničky, poručík Mach, protože Studnička si s Haverou už nějakou dobu navzájem nepadli do oka a šli si spíš po krku, než by si mohli kápnout do noty. Havera byl většinou pod parou, a tak každá rozmluva s ním byla opravdu „příjemným“ zážitkem. Mach si vzal Haveru do výjezdového auta a odjel s ním na kriminálku.
Jen co zavřel dveře kanceláře, tak na Haveru spustil dost ostře: „Tak co, Ferdo, sneseš mě alespoň deset minut?“
„Vás, pane Mach, vás klidně i hodinu. Klidně se ptejte. Koukám, že komisař Studnička už nějakou dobu klempíruje, co?“
„Snad se už brzo vrátí. Kdyby chodil do práce, bylo by mu určitě líp. Studnička mi řekl, že jsi prej snad viděl chlapa, jak chvíli po tom, co ta ženská dopadla na zem, k ní přišel a pak rychle odjel autem.“
„Jaký snad? Tak to, doprdele, bylo. Nejsem přece slepouš. Připadalo mi, jako by tam u ní něco hledal.“
„Typ auta a espézetku, tu jsi…“
„Neviděl. Už jsem to řekl tomu zvědavýmu strážmistrovi z obvodu. Byl jsem rozespalej. Jinak to byla bezpečně audina a barva byla taková podivně hnědá. Asi jako podnikatelovo hovno.“
„No tos mi fakt pomohl. Nevšiml sis alespoň, co měl ten chlap na nohou?“
„Konečně správná kriminalistická otázka, pane Mach. Byly to ‚najky‘ a byly bílý jako prdel mý bejvalky. Pokud byste měl problém s touhle barvou, tak moje bejvalka teď bydlí v Táboře na Náchodským sídlišti. Jinak ta skokanka, co jsem se doslechl, měla prej kvartýr narvanej starožitnostma.“
„To, jestli byla v balíku, to ti, Ferdo, teď zrovna neřeknu, mě by spíš zajímalo, co ten chlap u ní hledal a jestli to, co hledal, taky našel.“
„Jo, tak to nevím, pane Mach, to si musíte vypátrat vy, mě za tohleto erár neplatí,“ řekl si Havera o cigaretu a to už Mach sedl k počítači a začal psát s Haverou výslech.
Jen co se za štamgastem kriminálky Haverou zavřely dveře píseckého ředitelství policie, namířil si to Mach k technikům.
„Zdravím vás, mravenečkové pracovití, tak jak jsme na tom? Musíme bezpodmínečně najít klíč od pokoje tý Brychtový. I když mi něco říká, že asi bude nejlepší propátrat to místo pod věžákem minohledačkou. Bez klíče jsme totiž u toho speciálního zámku víte kde?“
„Já bych ti to, Machoušku, i prozradil, ale moje žena mi už podruhý s tebou zakázala mluvit, protože prej od
tebe nosím domů samý sprostý anekdoty,“ prohodil na to technik Kotrbáček a jeho kolega hodil po Machovi dvě velké černé daktyloskopické fólie s vyznačenou trasologickou stopou.
„Najdi si, Machouši, nohy k týhle botě. Podle podrážky to budou sportovní boty.“
„Neříkejte, pánové, že jste kolem tý ženský našli v tom bahně něco kloudnýho? Mohly by to bejt ‚najky‘?“
„Jejich barvu bys náhodou nechtěl?“
„Představ si, Kotrbáčku, že nechtěl. Byly bílý jak… jak Náchodský sídliště v Táboře,“ vypadlo z Macha a nedalo mu to, když opouštěl kancelář, aby se ve dveřích neotočil a nevychutnal si dva udivené obličeje. „Chtěl jsem říct, pánové, bílý jako prdel bejvalky Ferdy Havery, ale protože je ode dneška ze mě slušnej polda, tak jsem vám tu radost neudělal,“ zavřel Mach dveře a litoval toho, že si nemůže vyslechnout reakci svých kolegů. František Brychta se vracel domů ze své oblíbené kavárny Pod věží až po půl dvanácté. V té chvíli vůbec netušil, že je vlastně „papírovým“ vdovcem. Do téhle nepříjemné reality ho postavily až zapečetěné dveře jeho bytu a strohá výzva policie, aby se okamžitě ozval telefonem na linku 158. Do příjezdu kriminálky se o nepříliš zarmouceného souseda ochotně postarala paní Eliška ze čtvrtého patra, kterou překvapilo, že Brychta zprávu o smrti své ženy přijal v naprostém klidu, jako by se ho vůbec nedotkla.
„Víte, paní Eliško, my už jsme šest let rozvedený a pro mne je moje bývalá žena naprosto cizí člověk,“
reagoval na kondolenci spoře oděné sousedky Vlčkové Brychta, čímž svým způsobem vysvětlil i to, že se o smrti své ženy dozvěděl až tak pozdě. „Moje žena se léčila na psychiatrii, poslední dobou trpěla představou, že Havel musí bejt doživotním prezidentem a já že musím skončit v kriminále. Obojí mě dost děsilo. Bylo to fakt k nevydržení,“ rozhodl se Brychta, že otevře své srdce sousedce, ale neodbytné zvonění v předsíni mu k tomu nedalo příležitost. Stejného vysvětlení se dostalo i poručíku Machovi a techniku Kotrbáčkovi na kriminálce.
„To by nám zatím, pane Brychta, stačilo. Museli jsme váš byt otevřít násilím, dali jsme vám do dveří nový zámek, tady máte k němu dva klíče. Ale nás zajímá pokoj vaší bývalé ženy. I ten jsme museli otevřít násilím, byl zamknutý na dva západy, překvapilo nás, že má ve dveřích speciální zámek. Klíče od jejího pokoje jsme nenašli. Bála se něčeho nebo někoho? Taky by mě zajímalo, proč jste se rozvedli?“ položil Mach důraz na poslední větu.
„Opravdu musím, pane poručíku? Určitě v tom nenajdete žádné pikanterie,“ podíval se Brychta na Macha, když vtom vešel do kanceláře mírně kulhající poručík Studnička. „Dobře. Musí-li to bejt… Tak tedy, začalo to už hodně dávno, před sedmatřiceti lety. Oba jsme byli zubní laboranti a práce s ušlechtilým kovem nás oba přivedla i k ušlechtilému zájmu a tím byly starožitnosti. V té době se ještě dalo sehnat i to, na co se člověk právě zaměřil,“ rozhlédl se Brychta kolem a jeho pohled spočinul na rezavé žehličce na uhlí na
okenním parapetu. „No, žehličky to zrovna nebyly,“ pousmál se Brychta shovívavě. „Ale nikdo z nás to nesbíral jen proto, že v tom byly uložený nemalý peníze. Měli jsme oba docela obyčejnou radost z krásných věcí, které měly příběh,“ odmlčel se Brychta a po krátké odmlce pokračoval. „Časem člověk zjistí, že ten jeho třípokoják v paneláku není nafukovací, a začne se postupně některých věcí zbavovat… Už na studiích jsem sbíral kapesní hodinky. Tím, že mají vztah k určité události, mají pro mě cenu. Mám opravdu evropské unikátní kousky,“ vyndal Brychta z kapsičky zlaté „cibule“, které už od pohledu lákaly. „Obdivuju a skláním se před starou precizní hodinářskou prací. Ty hodinky patřily jednomu, který… ale raději ne, připadalo by vám to asi morbidní,“ začal Brychta jemně natahovat hodinky a po chvíli je zase vrátil do bílé vesty. „Pak jsem se ale nějak, sám nevím proč, zamiloval do Velký francouzský revoluce. Přiznávám, že jsem tomu úplně propadl a začal jsem sbírat všechno z té doby. Napoleon mě doslova fascinuje. Byl to malý velký muž.“
„Hodinky jste si nechal?“ zeptal se dosud mlčící Studnička.
„Nejsem milionář, pánové. Musel jsem chtě nechtě prodávat. A tím to vlastně u nás všechno začalo. Jednou jsem se vrátil z práce a zjistil jsem, že mi chybí jedny hodinky. Přitom žádný vloupání do bytu.“
„Hlásil jste to?“ ozval se znovu Studnička.
„Bylo to zbytečný. Zloděje jsem znal. Ten švýcarský zázrak prodala moje žena. Co, prodala! Vyměnila jej
u jednoho starožitníka v Praze za smuteční náhrdelník s onyxovými kameny.“
„Kvůli tomu jste se rozešli?“ podivil se Mach.
„Moje žena se k týhle hanebnosti nikdy nepřiznala. Navíc ty kameny v tom náhrdelníku byly slušný falzum. Na to už byli machři ve čtrnáctým století. Místo drahých kamenů to bylo, pánové, leštěný černý uhlí,“ požádal Brychta o cigaretu a sklenici vody a opět se rozhovořil.
„Naštěstí jsem ty hodinky po detektivním pátrání a šílených peripetiích mezi pražskou galerkou dostal asi za měsíc zpátky a věřte mi, pánové, stálo mě to moc!“ napil se Brychta vody a hned nato si zapálil.
„Smutnej příběh,“ konstatoval Mach, ale pak mu to nedalo a podíval se upřeným pohledem na Brychtu.
„Teď mi dovolte, pane Brychta, jednu záludnou otázku. Z toho balkonu jste svoji bejvalku nevyhodil, ani jste jí nijak nepomohl?“
„Jistěže ne! To je přece absurdní!“ vybuchl zrudlý Brychta, začal lapat po dechu a otočil se k Machovi zády. Studničkovi i Machovi došlo, že Brychta s nimi skončil. Přestože předposlední část Brychtovy výpovědi, v níž zmínil pražskou galerku, měla až tajemný nádech, poručík Mach už Brychtu netrápil. Věděl, že s tímhle volnomyšlenkářem a obdivovatelem Napoleona se zřejmě nevidí naposledy, a propustil ho z kriminálky.
Ač se snažili páni technici sebevíc, klíč od zamčeného pokoje, z něhož vyskočila Ilona Brychtová, nenašli. To se poručík Mach dozvěděl, když zašel k pánům technikům na kafe.