Dvojitá vražda

Stanislav Češka DVOJITÁ VRAŽDA Brněnská mordparta vyšetřuje Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 292. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8304-0

STANISLAV ČEŠKA

Dvojitá vražda Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval panu plukovníku Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o práci jím řízeného 1. oddělení SKPV a o kriminálních případech, které byly inspirací této knize.

Výslovně bych si dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

Příběh vyprávěný v této knize se zakládá na skutečných kriminálních případech úspěšně vyřešených policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV. V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněna místa děje a jména, případně také povolání osob, kterých se příběh týká.

Také některé části tohoto příběhu byly změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu. Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem nejen brněnských policistů.

V každém případě si však dovoluji zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

1 Byl pátek odpoledne a právě jim končila pracovní doba. Žádný nový zločin nebyl hlášen, resty v dokumentaci také neměli, služba přes víkend je rovněž nečekala.

Prostě naprosto ideální předzvěst víkendu. Co víc si může policajt přát.

Dva členové brněnské mordparty, její doyen major Vilém Jonáš, už skoro důchodce, a jeho blonďatá kolegyně, kapitánka v rozpuku kariéry a svých třiceti a něco let Jaroslava Kočařová, zamkli své stoly a skříně.

Kapitánka se s mírným pobavením zadívala na svého kolegu, který jí byl takovým policejním tátou a učitelem, i když, jak Jonáš poslední dobou říkal, už svoji mladou kolegyni naučil skoro všechno, co mohl, a může tedy odejít konečně do penze. Kam se mu však, pravda, pořád nechtělo. „Vildo, dnes vypadáš nějak spokojeně,“ poznamenala kapitánka tónem, který spíš připomínal otázku.

Major se spokojeně usmál, podíval se na hodinky a blaženě zapředl: „Bodejť bych nevypadal spokojeně.

Moje Anička právě odjíždí vlakem z hlavního nádraží k sestře a nechává mě samotného doma.“ „To by tě mělo spíš tížit,“ nadhodila s pousmáním kapitánka, která však za léta strávená ve službě po Jonášově boku dobře věděla, že majorova manželka Anna se pokouší řídit svého majora v mnoha směrech jeho života, čemuž se ovšem on více či méně úspěšně vzpírá.

9

Před časem měla Anna Jonášová svému muži dokonce za zlé, že nechce jít do předčasného důchodu, trucovala a odjela nakonec na jejich chalupu. Od té doby se už u Jonášů vyčasilo, Anna Jonášová manželovi zase připravuje teplé večeře a v jejich domácnosti opět vcelku vládne souznění duší. Jenže pořád je, ostatně stejně jako zamlada, paní Jonášová ta, která je přesvědčená, že nejlépe zná potřeby svého manžela, což si ten zase vždycky nemyslí.

A protože kapitánka dobře věděla, že odpoledne hraje na královopolském stadionu svůj další prvoligový mač brněnská Zbrojovka, bylo jí jasné, že jedním z důvodů majorovy blaženosti je to, že se bez obvyklé diskuse se svojí Aničkou může major spokojeně odebrat zhlédnout tento, nepochybně neobyčejně důležitý zápas.

Jak totiž od svého přítele a životního druha, profesora Leoše Vytlačila, šéfa gynekologie z nemocnice v Brně-Bohunicích, dobře věděla, každý zápas fotbalové Zbrojovky je nesmírně důležitý. Pokud její přítel měl volno, nikdy nechyběl. Podobně jako major Jonáš. A onoho pátečního odpoledne kapitánčin přítel volno měl.

2 Kapitánka však byla v tomto ohledu velkorysá a dobře chápala podobné mužské potřeby. Takže svému Leoškovi v návštěvě fotbalového mače nikterak nebránila. Naopak, 10

dokonce měla v počátcích jejich vztahu tu nejlepší snahu s přítelem sdílet potěšení z návštěvy fotbalového stadionu.

Jenže když se poté, co zhodnotila kvalitu odění bojovníků na hřišti i návštěvníků v hledišti, na začátku druhého poločasu dotyčného utkání zeptala, kteří jsou vlastně ti naši, tedy domácí fotbalisté Zbrojovky, pochopila ona i její Leoš, že není predisponována ke konzumaci tak náročného zážitku, jakým může být sledování fotbalového zápasu.

Od té doby už „na Zbrojovku“ chodil doktor Vytlačil zase sám, pokud tedy měl čas. A pokud se jejich volna sešla, navštěvovali zápasy Zbrojovky doktor Vytlačil a major Jonáš společně. To tedy od doby, kdy se díky kapitánce Kočařové poznali blíže. Sportovní zážitek obou pánů se tak umocnil, protože oba byli fotbalovými odborníky – jak jinak – a oba také byli nadšenými fanoušky brněnského fotbalu v jeho dobách dobrých i zlých, byť tu teď panovaly spíš časy zlé, a také samozřejmě brněnského hokeje v podání nesmrtelné Komety. „Vildo,“ zeptala se svého kolegy kapitánka, „jak dlouho budete doma sami s tvým Brokem?“ „Švagrová je po operaci šedého zákalu na jednom oku. Za týden má jít ještě s druhým okem. Takže ten týden a něco. Možná dva týdny celkem. Proč se ptáš?“ „Já jen, že bych tě k nám pozvala zítra nebo v neděli na oběd a ty bys mně a Leošovi konečně povyprávěl o těch dvou vraždách pro peníze, které se vám tu někdy před deseti lety a něco sešly. Už mi to slibuješ nějakou dobu.“ Jonáš se uculil: „Jo, ty myslíš to přepadení vozu bezpečnostní služby kvůli pětadvaceti melounům, které se 11

sešlo s vraždou pracovnice úvěrové společnosti kvůli čtyřem stovkám.“ Kapitánka přikývla: „Přesně to mám na mysli. Mě by to zajímalo i z hlediska odborného a mého Leoše jako detektivka. Vždyť ho znáš, jak tě vždycky pozorně poslouchá, když se rozvykládáš.“ Jonáš se podrbal za uchem a pomalu odvětil: „Koneckonců proč ne. K vám zajdu vždycky rád. Dobře se známe a tak vím, že tvůj doktor je prima chlap. Toho se drž.

Já se ho dnes na fotbale zeptám, jestli nemá nic proti.

Vím, že posledně cosi vykládal o rybaření.“ Kapitánka s jistou potměšilostí v hlase děla: „Buď klidný, Leoš určitě nic namítat nebude. Máme na víkend naplánované grilování.“ Jonáš se oblízl a zvědavě se zeptal: „Říkáš grilování?

To Leoš nakupoval?“ Kapitánka přikývla: „Tatínek jednoho jeho kolegy je řezník. Naložil pěkně prorostlou krkovičku do svého speciálního láku. Leoš od něj nakupuje pravidelně.

Já k tomu upeču svůj speciální chleba se semínky…“ „… a já k vám dopravím soudek piva,“ nedočkavě přerušil kolegyni oblizující se major, který upřesnil své prohlášení, „hned zítra ráno, aby se to pivo pěkně vychladilo.“ Pak dodal: „A pokud by to nevadilo, dal bych přednost sobotě. Anička mi udělala guláš, kterému prospěje, když se pěkně naleží. V sobotu by se mi tak hodilo to vaše grilování a v neděli a potom v týdnu pak můžu dojíst pěkně uleželý gulášek s tvým vynikajícím chlebíčkem.“ 12

Jonáš se ještě zadíval na kapitánku a zaprosil: „Kdybys totiž navíc, Jaruško moje milá, upekla dva pecny toho svého chlebíčku a jeden mi věnovala domů, vzpomínal bych na tebe při každém kousnutí.“ Kapitánka byla mezi kolegy proslulá svými pekařskými výboji při přípravě domácího chleba. Její výtvory byly předmětem obdivu jak na Facebooku, tak i v reálu, protože už pěkných pár bochníků zmizelo v útrobách jejích kolegů a příbuzných a známých jejich kolegů.

Proto se jen pousmála a bez nejmenšího přemýšlení řekla: „To víš, Vildo, že chlebíček pro tebe bude připravený.“ A s tím za sebou konečně zavřeli dveře své kanceláře a vydali se ke svým domovům.

Tedy domů jela kapitánka, major samozřejmě zamířil na stadion v Králově Poli za fotbalovým zážitkem. Jak doufal, příjemným zážitkem.

3 Jak Jonáš prohlásil, kdyby doktor Leoš Vytlačil nedostal svůj profesorský titul za medicínu, musel by jej obdržet za grilování. Masíčko bylo jak mandle. K tomu Jaruščin chlebíček, který byl spíš cukrovím než obyčejným chlebem, a pivo bylo jako křen. Prostě Jonáš spokojeně oddychoval, stejně jako jeho hostitelé.

13

Všichni tři se pohodlně usadili v křesílkách na zahradní verandě doktorovy vily, každý u ruky znovu naplněné sklenice piva a talířek další kapitánčiny speciality – slaných placiček posypaných kmínem a strouhaným sýrem.

Jonáš se nadechl a dal se pomalu do vzpomínání, které přetavil do poutavého vyprávění z doby, kdy byl ještě kapitánem. Jak to uměl jenom on… *** Jiří Nováček si ztěžka vzdechl. Stál před hrobem své manželky na šlapanickém hřbitově. Vzali se před čtyřiceti lety, vychovali tři děti a ty je už obdařily čtyřmi vnoučaty.

Výchova dětí ležela především na bedrech manželky, protože Jiří Nováček byl zkušený montér, který sjezdil půl světa ve službách své firmy, která přežila i těžké období po listopadu 89. On jezdil po světě, stavěl elektrárny, vydělával tak slušné peníze a jeho Anežka zatím doma vychovávala jejich děti. Děti, pro které byla tátova přítomnost spíše svátkem.

A tak se těšil, že teď, když se v plném zdraví a síle dožil důchodu, užije si konečně společný život se svojí Anežkou a spolu s ní alespoň vnoučatům vynahradí to, co nedopřál svým dětem.

Jenže člověk míní a krutý osud mění. Rakovina slinivky byl neúprosný ortel lékařů nemocnice na brněnském Žlutém kopci. Jednu chvíli to vypadalo tak, že se Anežce přece jen podaří zvítězit v nejtěžším souboji jejího života.

Ta naděje však trvala opravdu pouze chvíli. Neúprosný osud jim nedopřál radost společného života. A Jiří Nová14

ček tak se svým srnčím ratlíkem Rexíkem už víc než půl roku chodil za svojí Anežkou na hřbitov, ze kterého byl výhled na Šlapanice pod ním a daleko do kraje. Za jasného dne až na Pálavu v dáli. Tak jako tomu bylo i dnes.

Jiří Nováček znovu sklopil hlavu k pomníku před sebou. I když jinak modlení moc nedal, tiše odříkával Otčenáš a Zdrávas, Maria, protože věděl, že by se to Anežce líbilo. A Rexík, jindy dovádějící a poskakující kolem svého pána, tiše a způsobně seděl vedle jeho pravé nohy, protože svými psími smysly neomylně vycítil, že páníček v té chvíli potřebuje klid.

Konečně se Jiří Nováček sledovaný Rexíkem probral ze svého soustředění, udělal nad hrobem pravicí symbolický křížek, pak pohlédl dolů k psí hlavě oddaně jej sledující a s posmutnělým úsměvem pověděl: „Tak pojď, ještě se kousek projdeme.“ Pejsek krátce štěkl, dávaje tak najevo, že páníčkovi dobře porozuměl, a potom se spolu vydali k východu z hřbitova.

4 Tentokrát, když prošli severovýchodní hřbitovní branou, se nevydali doprava, směrem do města.

Dali se opačným směrem, pomalu prošli kolem zdi hřbitova, došli ke křižovatce a tady zahnuli úzkou asfalt­ kou vpravo směrem k vrchu Žuráň.

15

Bylo sucho, a tak si Jiří Nováček řekl, že vyjdou stezkou vedoucí přes pole ze silnice na Žuráň a rozhlédnou se odtud zase jednou po okolí, jako to kdysi udělal tehdy vítězný Napoleon Bonaparte.

Jenže v té chvíli od malého lesíka, no malého lesíka, spíš možná většího remízku, zaznělo cosi, co připomínalo střelnou ránu. A potom ještě jednu, možná dvě. Alespoň uším Jiřího Nováčka to znělo jako rány ze střelné zbraně.

Udiveně se zadíval tím směrem.

Neviděl nic, jen se mu zdálo, že z křoví u cesty na druhé, odvrácené straně lesíka, vyčuhoval kousek nějakého modrého auta.

V první chvíli mu pud sebezáchovy zavelel, aby se obrátil a šel pryč. Pak v něm však zvítězila zvědavost.

Navíc měl odjakživa pro strach uděláno, a tak kývl dolů na pejska: „Pojď, Rexíku, jdeme. Půjdeme se podívat, jestli nám tu nějaký pytlák nestřílí na zajíce.“ Rexík se na pána podíval takovým tím oddaným psím pohledem, pak zase krátce štěknul a vydal se vedle páníčka vstříc dobrodružství.

Když přišli blíž, Jiří Nováček uviděl, že na kraji silnice, zpola zakrytá keři, které tam rostly, stála proti sobě dvě auta, tmavě modrá Škoda Rapid a bílá Škoda Felicia Combi1. Ta Vzhledem k době, kdy se román odehrává (zhruba polovina prvního desetiletí 21. století), se jedná samozřejmě o Škodu 743, tedy původně Garde, posléze Rapid a vůz Škoda Felicia vyráběný v posledním desetiletí 20. století.

1

16

byla polepená nějakými nápisy. Co na nich bylo, to Jiří Nováček neviděl, protože byl ještě dost daleko, aby mohl přečíst nápisy na reklamních polepech auta.

Rapid stál čelem k němu, felicie obráceně. Rapid měl navíc přední zavazadlový prostor otevřený.

U aut stáli dva muži, kteří se o čemsi dohadovali.

Jiří Nováček v té chvíli nemyslel na to, že by někdo z těch mužů mohl vystřelit také na něj. Už totiž narazil na pošuky, kteří se bavili střelbou na polní zvěř, a tyhle dva považoval za něco podobného. Takže jej ani nenapadlo, že by mohl být také v ohrožení. Podobně jako třeba zajíci.

Oba muži byli zabraní do své diskuze, a tak si stále nevšímali přicházejícího Jiřího Nováčka.

Ten se už tak přiblížil, že byl schopný do určité míry rozpoznat jejich obličeje.

Najednou si jej jeden z diskutérů konečně všiml a upozornil na příchozího svého partnera.

Jiří Nováček pouze uslyšel slovo „kurva“ a už jeden z mužů rázně zabouchl dveře zavazadlového prostoru rapidu a pak hned oba muži nasedli do svých vozů a rychle je nastartovali. Ten ve felicii se ihned rozjel, ten v rapidu kolem sebe zvířil trochu prachu, jak se za kvílení pneumatik razantně otočil a odsvištěl za svým partnerem.

17

5 Obě auta zmizela za malou terénní nerovností, kterou zde úzká silnice překonávala.

Jiří Nováček jen mávl rukou, protože rozběhnout se za auty by nedávalo žádný smysl. Řekl si, že se raději podívá na místo, kde ta dvě auta se svými řidiči stála. Třeba tam najde něco zajímavého.

Jak si usmyslel, tak provedl.

Na místě, kde auta ještě před malou chvilkou stála, čichající Rexík ihned objevil na zemi cosi, co byla zřejmě krev.

Jiří Nováček si krev na hlíně a trávě zvědavě prohlížel a zdálo se mu, že tohle je na zajíce docela dost. Tak možná mohlo jít o srnu. Tu zase ale v těchto místech hned tak nepotkáte. Bylo to prostě jakési divné.

Ještě vedle té krve objevil cosi, co mu připadalo jako mozek. Tak jej napadlo, že to zvíře bylo asi trefené do hlavy, a proto tak krvácelo. No co jeden ví?

Udiveně si řekl, že ti dva byli asi pěkní mamlasové. Kousek od té krvavé skvrny totiž ležel jakýsi sprej, zřejmě se slzným plynem. Připadalo mu, že ti dva asi nedokázali to zvíře zastřelit, tak je nakonec zraněné omámili tím slzákem a potom podřízli. No mamlasové.

Už už se chtěl narovnat a zavelet Rexíkovi k odchodu, když si všiml SIM karty zapadlé v trávě kousek od toho spreje.

18

Mohla to být náhoda, ovšem byla by to asi velká náhoda, kdyby ta SIM karta nepatřila ani jednomu z těch dvou, kteří se zde dohadovali.

Jiří Nováček si kartu vzal a pozorně ji prohlížel. Byla od stejného operátora, u jakého byl on sám, a tak si řekl, že kartu zasune do svého mobilu, aby zjistil, jestli tam není v seznamu kontaktů uložené nějaké jméno.

V kontaktech nic nebylo. Buď je vlastník karty vymazal, nebo tam nic neuložil.

V seznamu zpráv se však jedna vyskytovala. Jiří Nováček zkusil zavolat na číslo od zprávy, avšak jediné, co slyšel, byl vyzváněcí tón.

Na dotyčné číslo tedy napsal alespoň esemesku, že našel tuto kartu a že ji chce vrátit. A že se případně ještě ozve.

6 Josef Zobal, vrátný v areálu místního zemědělského podniku Bonagro, dostal chuť na cigaretku. Bylo prosincové pozdní odpoledne, za dva dny Mikuláš, venku poněkud nevlídno, jenže kouřit v jeho kukani, kde bylo příjemně vytopeno, bylo jaksi nevhodné. Ostatní kolegové byli totiž nekuřáci, takže mu nadávali, když po jeho odchodu domů vrátnice smrděla kouřem. Pokuřovat před ní v areálu podniku mu bylo také žinantní, protože ředitel 19