Hejt by Nakladatelství MOBA

ŠTĚPÁN PUDLÁK HEJT

V takové vlahé letní ráno, když člověk sedí v parku pod stromy, poslouchá zpěv ptáků, pije kafe z velkého hrnku a sleduje ostatní rozespalé lidi, jak chodí okolo, se svět nezdá být odporná díra plná vypatlaných idiotů. Je to samozřejmě jen dočasná iluze, ale díky aspoň za to. Lenošivě si natáhnu nohy. Usrknu trochu kafe, které chutná jak třikrát převařené splašky. Přesto mi zrovna teď přijde lepší než všechna dvojitá espressa prémiových značek, která jsem za poslední rok vypil. Espresso mi vlastně nikdy moc nechutnalo. Přijde mi nesmyslně kyselé a hořké. Ale patřilo to k tomu životnímu stylu, k té hře, takže jsem ho pil taky. Mladý, dynamický člověk pracující ve startupu přece nemůže přicházet do kanceláře bez kelímku kafe v ruce. To by bylo jako přijít bez kalhot. Navíc zvolený typ kávy reprezentuje aktuální rozpoložení startupisty. Jednoduché espresso značí „mám hodně práce“. Dvojité espresso „mám příliš práce a jsem unavený“. Cappuccino vyjadřuje „dneska to docela jde“, latte „pohoda, dneska už nic dělat nebudu“, flat white „jsem připraven na všechny výzvy“ a Strawberry Chia Mocca Frappé „včera jsem byl pařit, přehnal jsem to s koksem, probudil se v šest ráno někde na Palmovce vedle cizí

holky, přesvědčil se, že dýchá a že to je skutečně holka, a vyrazil rovnou do kanclu, takže mě nerušte, mám toho dneska hodně“.

Teď jsem si uvědomil, že vlastně přesně nevím, co znamená pojem startup a proč se tomu neříká prostě jen začínající firma. Matně si vybavuju, že to má něco společného s rychlostí nebo potenciálem růstu. Podle mě to neví nikdo.

Ale ten pojem každý rád používá. Nikdo nechce pracovat jen ve firmě. Mnohem lepší je pracovat ve startupu. Být podnikatel je nuda. Mnohem lepší je být startupista. Když před mladým člověkem řeknete startup, hned se mu vybaví moderní kanceláře, drahé hodinky, dyzajnové oblečení, nejnovější iPhone a Macbook, dynamický kolektiv, prestižní konference, články ve Forbesu, Tesla Model S, jachta, soukromý tryskáč a tak dál. Mně se vybaví panické ataky, úzkosti a neidentifikovatelná vyrážka psychosomatického původu. Ano, dřív jsem pracoval ve startupu.

Než jsem se ale posunul do toho úžasného světa proaktivních a vždy pozitivních lidí, kteří si plní své sny, byl jsem novinář. Do redakce jsem nastoupil ještě při studiu žurnalistiky a pak už tam zůstal. Zadařilo se mi hned v prvním roce, když jsem napsal sérii článků o predátorských aktivitách poskytovatelů půjček. Věděl jsem o tom hodně, protože se to týkalo i mé rodiny. Měl jsem ještě hodně energie, takže jsem na tom pracoval po nocích. Nakonec se mi povedlo přesvědčit šéfredaktora, abychom to vydali. Mělo to slušný ohlas, převzala to televize a další deníky. Jmenovali mě stálým redaktorem v ekonomické sekci. Chvíli jsem jel na vlně úspěchu.

Pak už ale přišla jen deziluze. Představa investigativní žurnalistiky ve stylu Woodwarda a Bernsteina se rozplynula v ubíjející redakční každodennosti. Stal jsem se Woodwardem přepisování zpráv z ČTK a Bernsteinem žraní chlebíčků na zbytečných tiskových konferencích. V redakci snad ani nebyl nikdo, kdo by znal Woodwarda a Bernsteina. Když jsem jednou v narážce zmínil kauzu Watergate, tak se mě kolega Lískovec zeptal, jestli je to mapa z League of Legends. Zasmál jsem se jako jediný a byl jsem jako obvykle za kokota.

Kolega Lískovec sice netušil, co je kauza Watergate, ale dokázal vytvářet ty nejlepší clickbait titulky. Kalousek v slzách. Neuvěříte, který zákon mu sněmovna odmítla!

Nebo Seznam zemí s nejhorší kvalitou veřejných záchodů! Kde se umístilo Česko? A další Herec Marek Vašut se opřel do ministra kultury. Tohle si za rámeček nedá!

Dneska je z Lískovce zástupce šéfredaktora, takže to zjevně dělá dobře. Když jsme spolu kdysi nastupovali do redakce, já jako čerstvý absolvent žurnalistiky na Univerzitě Karlově s šestiměsíční praxí v redakci, on jako autor videoblogu o kšiltovkách s desítkami odběratelů, chodil ke mně pro rady. Hlavně ve chvílích, kdy se mu něco nechtělo googlovat. Jo, tenkrát to ještě byla jiná doba, kdy se vzdělání cenilo. Dneska chodí absolventi vysokých škol pro rady k videoblogerům, protože ti druzí obvykle vydělávají mnohem víc.

Nakonec jsem se na novinařinu vykašlal, ale mnohem později, než jsem měl. Měl jsem totiž celou dobu pocit, že je nedospělé odcházet z práce kvůli takové maličkosti, jako že v ní nevidíte smysl. Já se popravdě nikdy necítil úplně dospělý. Většina lidí počítá dospělost od maturity nebo od nástupu do práce nebo od dokončení vysoké

školy nebo třeba od chvíle, kdy začnou bydlet sami. Tím vším jsem prošel, ale nic z toho mi nedalo pocit dospělosti. S každou takovou událostí jsem měl jen čím dál větší pocit, že bych měl být dospělý. Jenže jsem netušil, co to znamená. Je dospělost to, že mě neživí rodiče? Nebo že platím daně? Nebo snad to, že když vyjdu na ulici, tak na sobě mám kalhoty a nesmrdím?

Na druhou stranu jsem se naučil docela dobře dospělost předstírat. Hrát si na dospělost. V některých situacích jsem si dokonce užíval, jak dobře dokážu dospělost simulovat.

„Dobrý den, byl jsem dnes objednaný na prohlídku u paní doktorky, ale bohužel musím schůzku zrušit, přišlo mi do toho něco neodkladného v práci.“

„Dobře, můžeme to přesunout na příští týden? Hodila by se vám středa ve dvě odpoledne?“

„Ano, to bych snad mohl. Podívám se do kalendáře, vydržte chvíli… Ano, středa ve dvě je za mě dobrá.“

„Píšu si vás.“

„Bezva, děkuju a omlouvám se za komplikace.“

„Nic se neděje, díky za upozornění.“

Právě v takových situacích mě zalíval hřejivý pocit, že jsem se zachoval „dospěle“. Jenže mi zároveň celou dobu připadalo, jako bych postupoval podle příručky Jak být dospělý a že skutečně dospělý člověk přece něco takového nemá potřebu reflektovat. Prostě to dělá. Já to jenom hrál. A úplně stejně jsem to měl s prací.

Už tenkrát jsem měl za sebou desítky, nebo spíš stovky tiskových konferencí. Každý startup, i kdyby dělal sebe-

větší kravinu a všem bylo jasné, že do roka zkrachuje, má potřebu uspořádat tiskovku. Přitom se jedná o jednu z nejzbytečnějších událostí v dějinách lidstva.

Všechno by se dalo vyřešit jedním e-mailem. Může za to nejspíš nějaká kolektivní psychóza, kdy jsou lidé skálopevně přesvědčeni o tom, že je efektivnější řešit věci z očí do očí. Není. Jenže novináři jsou zároveň notoricky známí tím, že neodpovídají na maily. Ignorování mailů je nejspíš jedním ze způsobů uplatňování moci, kterých jinak moc nemají.

Ve skutečnosti je jediným aspektem tiskových konferencí, který není převoditelný do elektronické podoby, občerstvení. Ne, že by si novináři nemohli ty okoralé chlebíčky za patnáct korun za kus a sračkový instakafe koupit sami v libovolných lahůdkách na rohu. Ale přece existují nějaká základní lidská práva, nebo ne? Já jsem se chlebíčkům důsledně vyhýbal. Jenže jak klesal můj zájem o cokoli, co se na tiskových konferencích říká, musel jsem si najít nějaké zástupné téma, kterým zaměstnat svoji mysl, tak jsem se začal soustředit na občerstvení. Samozřejmě z čistě teoretického hlediska. Po roce jsem měl vypracovanou poměrně robustní typologii občerstvení na tiskových konferencích, zahrnující vektory okoralosti chlebíčků a funkci závislosti počtu medovníků na nesmyslnosti sdělení. Od jisté chvíle stačilo podívat se na catering, abych věděl, o čem bude řeč.

Takže když jsem tenkrát dorazil do sdílených kanceláří v centru Prahy, kam skupina mladých lidí svolala novináře, aby jim představila svůj poslední idiotský nápad, zamířil jsem rovnou ke stolu s občerstvením. Tihle hoši to mysleli vážně. Místo standardních chlebíčků se na tácech rozvalovaly avokádové toasty s kysanou smetanou

a takovou tou zelenou blbostí navrchu, co nemá žádnou chuť, ale asi vypadá dobře nebo je možná zdravá. Místo brambůrků a slaných tyčinek tu byla nakrájená zelenina s guacamole dipem. Mezi dezerty jsem nenašel ani věnečky, ani punčáky, a dokonce ani medovník, ale raw kokosový koláč a mrkvové muffiny ze špaldové mouky. K pití byla káva připravená po vietnamském způsobu a Club-Mate.

„Já už tomuhle světu přestávám rozumět,“ poznamenal polohlasně jeden postarší novinář, zatímco si prohlížel avokádový toast, a nevěřícně kroutil hlavou.

Catering napovídal, že půjde o technologický startup, nejspíš sociálně uvědomělý. Myslí ve velkém a podporuje je silná finanční skupina. Mají našlápnuto a směřují vysoko. Během následujícího roku vyberou tak dvacet milionů od investorů, všichni vyhoří, udělají kompletní restart firmy a definitivně zkrachují. Ne nutně v tomhle pořadí.

Posadil jsem se a výjimečně se chystal poslouchat prezentující, abych si potvrdil svou hypotézu, když jsem ji uviděl. Stála na straně místnosti, opřená o zeď, ruce za zády. Na sobě měla černé kalhoty a něco, co vypadalo jako dlouhé sako, ale bez rukávů. Pod ním měla jen krátké tílko, takže to celé bylo formální, a zároveň sexy. Tmavě hnědé vlasy se rozdělovaly někde uprostřed čela a padaly až pod ramena. Oči měla velké a smutné, možná trochu zasněné. Byly hnědé. Asi. Nejsem si jistý, já si moc nevšímám barvy očí. Vážně, kdo si na první pohled všimne barvy očí? Podle mě ti lidé, co při popisu člověka jako první jmenují barvu očí, prostě kecají. Nebo si to předem najdou někde na fotce. Mně to teda tak důležitý nepřijde. Možná byly spíš šedé.

Jmenovala se Emma, jak jsem se o něco později dozvěděl. Když se představovala, dávala důraz na to, že je Emma se dvěma „m“. Štvalo ji, když někdo její jméno napsal jen s jedním „m“. Přišlo jí to důležité, protože to byla součást její identity. Nakonec to bylo její jméno, takže měla právo říct si, jak ho chce vyslovovat a psát, a ostatní by to měli respektovat.

Zatímco z pódia se valily obvyklé fráze jako „Chceme přinést revoluci do…“ nebo „Děláme věci jinak…“, já sledoval Emu. Fascinoval mě způsob, jakým si shrnuje vlasy za ucho. Zdálo se to jako zbytečná snaha, protože jí vlasy během chvilky vždycky zase spadly zpátky. Byl to takový ten bezděčný pohyb, který uděláte dvacetkrát za sebou, ale když se vás někdo zeptá, jestli jste ho udělali, tak odpovíte, že ne. Nebo v tom byl záměr? Možná byla zvyklá na to, že vždycky někdo se zatajeným dechem sleduje, kdy jí ten neposlušný pramen vlasů spadne do tváře.

Přemýšlel jsem, jestli je tu za novináře, nebo za startup. Nic si nezapisovala, to byla první indicie. Jenže to ještě nemusí nic znamenat, já si taky nic nezapisoval. Důležitější indicie byla, že v ruce držela kelímek kávy z nějaké normální kavárny, protože skoro nikdo z naší novinářské eskadry by si na tiskovku nekupoval kafe předem, tedy pokud by neměl vkus na kafe, což se v novinářské branži nestávalo.

V druhé části tiskovky, někde kolem „Do půl roku chceme mít milion aktivních uživatelů, do dvou let dominovat ve středoevropském regionu…“, jsem už jenom vymýšlel způsoby, jak ji oslovit. Potřeboval jsem vědět, co Ema dělá, což jsem se naštěstí vzápětí dozvěděl. Tedy alespoň částečně. Když v závěrečné části začali zakladatelé projektu děkovat, jako kdyby byli na udílení filmových cen, zmínili i externí firmu, která jim dělá startup growth

gurus. A ukázali přitom na Emu. Bezva, aspoň jsme měli o čem mluvit. Neměl jsem totiž nejmenší tušení, co to sakra znamená.

Poté, co se otevřel prostor pro dotazy a několik kolegů, zpravidla těch mladších, naivních, položilo otázky ze slušnosti, se novináři rozdělili do dvou skupin. První skupina posbírala zbytky cateringu a vyrazila pryč. Jednu kolegyni jsem dlouhodobě podezříval z toho, že z chlebíčků z tiskových konferencí živí nejen svou rodinu, ale i další rodinu, která se u nich ve sklepě ukrývá od druhé světové války a zatím jim nikdo neřekl, že válka skončila. Druhá skupina nejdřív taky posbírala zbytky cateringu, a následně se vydala za prezentujícími s dalšími dotazy.

To se dělo jenom výjimečně, když byla prezentace opravdu zajímavá. Což v tomhle případě nebyla. V tomhle případě druhou skupinu tvořili jenom muži a vyrazili, poměrně očekávatelně, za Emou.

Nebyl jsem dost rychlý, takže jsem si na ni musel vystát skoro půlhodinovou frontu. Ema ze sebe mezitím sypala fráze startupového žargonu, až jsem měl chvílemi pocit, že volně přechází do slam poetry: „Naše firma provází startupy od založení až po celosvětový úspěch. Vedeme jejich první krůčky, pomáháme, když neví, jak dál. Kluci mají skvělý nápad a silný tým, který ho dokáže realizovat. Prvním krokem samozřejmě bude proof of concept, což otevře cestu investorům. A nemyslíme jen české investory. Tento nápad má obrovský potenciál pro celosvětový trh, takže naše další rada určitě bude jít do Valley, tedy Silicon Valley, samozřejmě. Věříme, že dokážeme společně uspět v té nejtěžší konkurenci. Klíčová je škálovatelnost. Pokud máte produkt, který je škálovatelný, můžete být další Cloudfare, WalkMe, nebo dokonce

Snapdeal! My se snažíme nastavit u našich mentees takovou unicorní mentalitu...“

Když se poslední redaktor, ve skutečnosti bloger a nepravidelný korespondent pro nepříliš známý web o digitálním marketingu, konečně vykecal, přišel jsem na řadu.

„Popište našim čtenářům, jaký potenciál,“ na chvíli jsem se zarazil, protože jsem si nedokázal vybavit název firmy, o které se tu poslední hodinu mluvilo, „podle vás mají?“

„Nenudí vás už takové otázky?“

Zůstal jsem na ni koukat. Netušil jsem, jak na to reagovat. Vzrůstala ve mně panika. Musel jsem mít výraz jako dítě, co načapá svoje rodiče při souloži.

Ema se zasmála. „Pardon, ale vypadal jste tak krásně vyděšeně!“ Dotkla se mě přitom na rameni.

„Taky jste mě vyděsila. Já totiž jiné otázky neumím.“

„Tak to ale musíte pořád slyšet ty samé odpovědi, ne?“

„Vlastně jo. Asi bych si rovnou mohl odpovídat sám.“

„A proč to neděláte?“

„Nevím, takhle je to větší zábava.“

„Tak schválně, zeptejte se mě na něco, na co se normálně neptáte.“

Byl to ten moment, kdy jsem měl vypálit: „Nechcete jít se mnou na kafe?“ nebo jenom špatně čtu situaci a je to normální konverzace s novinářem? Každopádně to bude výborný materiál pro podrobnou analýzu, co mi poběží v hlavě, až se mi nebude dařit usnout.

„Proč jste si vybrali zrovna tyhle kluky?“

„Nepřijde vám, že mají zajímavý nápad?“

„Upřímně?“

„Upřímně!“ „Ne.“

Teď zase chvíli koukala ona, pak jsme se zasmáli oba, skoro ve stejnou chvíli. „Vy už jste asi prošel hodně podobných prezentací, co?“

„Až moc.“

„Hm, tak to chápu vaší skepsi. Fakt je, že můžete mluvit hodinu o tom, proč zrovna tahle firma bude úspěšná, nebo ne, ale nakonec je to vždycky jenom odhad.“

„Tak proč tihle kluci?“

„Hm,“ opět jí pohled sjel doprava, „je to prostě pocit, něco na nich prostě je. Mají tu energii a důslednost, což se tak často nevidí…“

A byli jsme zas až po uši ve startupovém žargonu. Krásný moment upřímnosti a ironie byl pryč.

Ani nedokončila výčet pozitivních vlastností zakladatelů startupu, když se jeden ze zakladatelů přitočil a tahal Emu na video rozhovor s internetovou televizí. Měl jsem smůlu, televize, i když internetová, je v potravním řetězci žurnalistiky vždycky výš než obyčejné noviny. Neměl jsem čas na nic víc než natáhnout k ní ruku a vyhrknout svoje křestní jméno.

„Emma,“ odpověděla. A usmála se. A podívala se mi do očí. A byla pryč někde ve vedlejší místnosti, kde byla připravená kamera a další série bezvýznamných otázek.

Nevím, v jakém klubu jsme to byli, ale byl narvaný k prasknutí. Rozneslo se totiž, že nevímjaký klub dávali dohromady kluci, kteří předtím provozovali bůhvíjaký bar, což byl podle všeho naprosto legendární podnik, na který všichni s láskou vzpomínali, ale nikdo do něj už nechodil, přestože byl pořád otevřený.

Přišli jsme sem s Ivanem a Martinou. Ivan byl právník, Martina dělala projektovou koordinátorku vzdělávacích programů pro sociálně vyloučené děti. Chodili spolu už od střední. Tvořili takový ten dokonalý pár. Krásní mladí lidé, kterým jejich vztah každý záviděl, možná i proto, že jejich sociální sítě přetékaly fotkami z dovolených u moře, společných výletů do přírody, lyžování v Alpách, nočních párty na terasových barech, sportovních aktivit, kulturních zážitků, nebo prostě jen fotek, kde se láskyplně objímají. Samozřejmě jsem je za to nenáviděl, i když jsem je měl jinak docela rád.

„Takže, kvůli jaký holce tu jsme?“

Ivan mě znal dobře.

Na tuhle událost jsem narazil, když jsem hledal Emu na sociálních sítích. Nedalo to tolik práce. Její profil měl docela dost sledujících. Přišlo mi jako dobrý nápad se „náhodou“ potkat, dokud si mě pamatovala z té tiskovky. Takže když jsem viděl, že se v pátek má zúčastnit tohohle koncertu, hned jsem psal Ivaně a Martinovi, že tu kapelu bych fakt chtěl slyšet naživo.

„No, aspoň je to změna od balení servírek po kavárnách,“ poznamenal Ivan, jakmile jsem jim řekl skutečný důvod, proč tu jsme.

„Já přece nebalím servírky po kavárnách!“

„Aspoň ne úspěšně,“ připustil Ivan.

Kapela už začínala hrát, ale Emu jsem pořád nikde nezahlídl. Dopíjel jsem první gin s tonicem za dvě kila a rozhodně jsem neměl chuť si dávat další. Asi bych to v ten moment zatáhl a šel s Martinou a Ivanem někam, kde bychom se aspoň slyšeli, ale oni už vyrazili na parket. Dav v pravidelných intervalech nadšeně vykřikoval, nejspíš protože začínala další skladba, což se mi nikdy

nepovedlo rozpoznat. Ivan mi kdysi říkal, že od té doby, co si poprvé dal MDMA, slyší hudbu úplně jinak. Nevím, co tím myslel. Asi jako když posloucháte Dylana, ale slyšíte Kluse. Hrozná představa.

Když už jsem si říkal, že bude lepší říct si o číslo té servírce, se kterou jsem chvíli flirtoval při objednávání druhého gintonicu, zahlídl jsem Emu. Byla někde na kraji, trochu se vlnila do rytmu a smála se něčemu, co jí řekl ten týpek vedle ní. Týpek mi byl odněkud povědomý. Vysoký blonďák, vlasy vyčesané na pěšinku a vyholené po stranách, na sobě cardigan, jestli se tak říká tomu divně padnoucímu svetru s knoflíky, a zářivě bílé tenisky. Byl to jeden z těch startupistů z tiskovky. Měl takové divné jméno. Dorián? Damián? Bůhví.

Nevypadalo to dobře. Ema se intenzivně smála všemu, co jí šeptal. Byla to pracovní party? Chovala se tak jenom z profesionálních důvodů? Pak se ale podívala mým směrem a usmála se. V první chvíli jsem myslel, že určitě někdo stojí za mnou, a chtěl jsem se otočit. Naštěstí jsem se udržel a pozdravil ji zpátky pozvednutím poloprázdné sklenice. Usmála se znovu, ale Dorián nebo Damián jí zas šeptal něco prudce vtipného a chytrého, takže byl kontakt přerušen.

„Buď s tím něco dělej, nebo se na to vykašli,“ řekla Martina, napila se a vrátila zpátky na parket.

Ema se odpojila od skupinky a vyrazila mým směrem. Vypadalo to dobře.

„Ahoj, co ty tady?“ zeptal jsem se.

„Co?“

Nevypadalo to dobře. „My se přece známe, viděli jsme se v úterý na tiskovce, dělal jsem s vámi rozhovor,“ přešel jsem pro jistotu zpátky do vykání.

„Aha, dobrý den.“

Nevypadalo to vůbec dobře. Prohodila něco o tom, že tu je s klukama z toho startupu. Chtěl jsem něco vypotit, aspoň nabídnout tykání, ale to už se bavila s barmanem, což byl evidentně ten, kterého předtím zdravila. Zmizel jsem, jakmile to šlo.

Měl jsem v plánu vzít si doma láhev skotské a skleničku, sednout si někam ven s výhledem na noční Prahu a melancholicky rozjímat o smyslu práce a životních rozhodnutích. Doma jsem žádnou skotskou neměl, a navíc jsem zjistil, že mi vytekla pračka, takže jsem místo výhledu na noční Prahu klečel na kolenou a hadrem vytíral koupelnu. Nicméně melancholický jsem byl dost.

Setkání s Emou mi bolestivě připomnělo, jak moc nezajímavý jsem. Moje práce nesměřovala nikam, neměl jsem žádný cíl. Vybral jsem si špatně. Psal jsem o věcech místo toho, abych je dělal. Psal jsem o úspěšných lidech, ale sám jsem živořil s podprůměrnou mzdou. Obdivoval jsem lidi, kteří dokážou vytvořit něco z ničeho, mají vizi, se kterou přijdou před investory, a bez zardění si řeknou o dvacet milionů, mají odvahu riskovat a rozhodovat se z minuty na minutu, dokážou vybudovat firmu s miliardovou hodnotou, stát se slavnými a úspěšnými, mít tisíce followerů na sociálních sítích, kteří hltají každou jejich radu a moudro, můžou chodit do nejlepších restaurací, jezdit v Tesle Model S nebo občas klidně i MHD, aby dali najevo, že jsou nad věcí. A nemusí se snažit nikoho balit, protože vždycky někdo balí je. Obdivoval jsem je a taky jsem jim záviděl. Hlavně záviděl. Možná je i trochu nenáviděl.

Takže někdy ten večer, zatímco jsem ždímal hadr, jsem se rozhodl. Proč zabíjet čas v práci, kde vás nikdo neocení, máte plat učitele základní školy a vaše jediná naděje na kariérní postup by přišla v momentě, kdyby noviny koupil nějaký oligarcha a polovina vašich kolegů by na protest odešla? Chtěl jsem zkusit druhou stranu. Chtěl jsem být startupistou.

Vždycky jsem snil o tom, že odejdu z práce nějak pompézně. Půjdu uličkou mezi stoly kolegů, v jedné ruce krabici s věcmi, druhou rukou budu posílat fakáče směrem ke kanceláři šéfa, který bude jen zmateně čumět, jeden z kolegů se zvedne a začne pomalu tleskat, ostatní se začnou přidávat, až bude tleskat celý kancl, šéf bude zuřit a, těsně předtím, než nastoupím do výtahu, se jim lehce ukloním a řeknu něco jako: „Sbohem, troubové!“

To se samozřejmě nestalo. Jednak protože jsem byl všem u prdele a jednak protože jsem měl šéfa vlastně celkem rád. Jasně, byl to tak trochu prasák, co to zkoušel na každou stážistku, co prošla dveřmi kanclu, poslouchal hard rock, jezdil na motorce a pohrdal každým názorem, který se jen trochu odchyloval od jeho konzervativního pohledu na svět. Vlastně se divím, proč už před dvaceti lety nepřešel do redakce Reflexu. Ale zároveň byl zábavně sarkastický a měl velkou zálibu ve skotské whisky, o kterou se rád dělil.

Kolegové se se mnou chodili loučit, i když to bylo trochu rozpačité. Z našeho oboru lidi většinou odcházeli buď do jiné redakce, nebo do PR agentury. Já jsem nic takového neoznámil, takže se obecně předpokládalo, že

jsem buď vyhořel, nebo mě vyhodili, nebo obojí. Dokonce se se mnou přišel rozloučit kolega Lískovec.

„Čau, tak jsem slyšel, že odcházíš. Tak ať se ti daří. A tvůj stůl teď bude volný?“

Díky, budeš mi chybět, ty asociální hovado.

Jakmile podáte v práci výpověď, je strašně důležitý zůstat aktivní a každý den se chovat, jako byste byli v práci. Vstát brzo, oblíct se do pracovního, odstranit všechny rušivé elementy, jako je rádio nebo televize, pauzy si dávat maximálně jednou za hodinu a půl.

Takže když mi kolem třetí odpoledne volal Ivan, jestli se večer chystám na sraz lidí ze střední, byl jsem ještě v posteli, dojídal snídani objednanou přes dovážkovou službu a na mobilu sledoval videa dvacetiletých influencerů, kteří si z karibské pláže nebo pětihvězdičkového italského hotelu zcela neironicky stěžují na to, jak je jejich život náročný. Docela jsem je chápal. Taky jsem měl už dva dny v posteli drobečky z chipsů a hrozně se mi nechtělo měnit povlečení, protože to se zdálo jako nesmyslně náročná činnost. Zároveň jsem věděl, že, na rozdíl od těch influencerů, mi velmi rychle docházejí peníze a musím s tím začít něco dělat.

Kolem šesté se mi povedlo vstát, umýt se a vyrazit ven. Lidi ze střední jsem měl, proti všem předpokladům, docela rád. Tahle skupina lidí byla plná rozporů. Jen s nimi se mohlo stát, že diskuse o holení prdele plynule přejde v otázku, jestli je název jisté dejvické kavárny akronym, nebo akrostich. Mimochodem je to akronym, samozřejmě. Jen tihle lidé s oblibou chodí do nejzaplivanějších

nádražních hospod, aby v pauzách mezi pitím místního samoseru, který zde eufemisticky nazývají pivem, na upatlaných záchodech za večer prošňupali průměrný měsíční plat učitele základní školy. A jen tihle lidé jsou schopni tři hodiny probírat význam médií pro fungování liberální demokracie, aby se pak šli vyblít před budovu Ministerstva vnitra. Obecně dost rádi diskutovali o politice, což jsem upřímně nesnášel a snažil se tomu vyhýbat.

V průběhu jedné rozvášněné diskuse o environmentalismu se mě někdo zeptal: „A ty jsi vlastně levičák, nebo pravičák?“

Zamyslel jsem se a po chvíli reagoval otázkou: „Když chci, aby konečně roboti převzali vládu nad lidstvem, dělá to ze mě levičáka, nebo pravičáka?“

Pak už se mě neptali. I když mám podezření, že od té doby mě pokládají za pravičáka.

Když už jsem zvažoval, že bych se vrátil do své drobečky zamořené postele, ocitl jsem se vedle René. René měla debilní jméno a skvělý nápady. Vystudovala práva a nastoupila do advokátky, jenže jako každého trochu schopného člověka ji okamžitě začali sdírat z kůže. Dvanáct hodin denně včetně víkendů je v tomhle oboru takový hezký standard. Zároveň ale dojížděla na to, že byla spíš pečlivá a pracovitá než průrazná. Tyhle dvě věci zjevně nejsou moc kompatibilní, aspoň ne při takové pracovní náloži. Přes to všechno si ale René nějakým záhadným způsobem našla čas, vytvořit si vlastní systém k analyzování zákonů. Říkala mi o tom nápadu před rokem a už tenkrát mi to přišlo jako skvělý nápad. Taková ta užitečná věc, kterou by měl dělat stát jako servis lidem, kteří se musí brodit tím legislativním hnojem, ale nedělá to, protože… No, nejspíš proto, že to je stát.

René začala způsobem, jak dřív začínaly startupy, než startupovou scénu vyplnily pseudofirmy s hodnotou miliardy dolarů ještě před založením. Začala prostě dělat něco, co jí usnadňovalo práci. Šlo o to, že znění zákonů, zvlášť těch českých, sestává z bizarně komplikovaných souvětí a vzájemných odkazů. Luštit takovou zrůdnost po dvanácti hodinách v práci zhruba odpovídá skládání Rubikovy kostky po dvanácti pivech. Je to téměř nemožné. René v záchvatu čiré geniality udělala něco, co by nikoho z nás nenapadlo: uplatnila svoje středoškolské znalosti. Zákony si začala rozkreslovat podle větného rozboru z češtiny pro prváky, přidala základní pravidla logiky, co jsme se učili ve třeťáku v matematice, a všechno doplnila systémem štítkování, který zhruba odpovídal taxonomii ryb, s níž jsme z nějakého nepochopitelného důvodu strávili celý druhák biologie s profesorem Karasem. Výsledky její práce byly dva. Jednak dokázala, že některé zákony jsou v rozporu se základními pravidly logiky a větné stavby, jednak vytvořila nástroj, který právníkům zásadním způsobem usnadňoval práci.

Zbytek večera jsme mluvili o tom, jak by z toho šel udělat startup. S každým dalším pivem jsem ze sebe valil další a další moudra o startupech a René vypadala víc a víc nadšená myšlenkou vykašlat se na advokacii a jít dělat vlastní byznys. Oba jsme získali pocit, že tohle teď bude naše cesta, že to je nápad, který přišel v pravou chvíli, a že se do toho musíme pustit společně. Když se ten pocit nerozplynul ani v kocovině, která přišla den poté, ani několik následujících dnů, sešli jsme se s René znovu a domluvili se, že do toho půjdeme. René v práci oznámila, že končí, a založila firmu nazvanou Lawliness. Já vy-

klepal drobečky z povlečení, dal prát prádlo a umyl si vlasy. Tak se ze mě stal startupista. Splnil se mi sen, který jsem nikdy neměl.

Do rozjíždění Lawliness jsem se pustil s arogancí obvyklou pro všechny startupisty. V mém případě ale arogance neplynula ani tak z toho, že bych věděl, jak se to dělá. Byl jsem jenom skálopevně přesvědčený, že vím, jak se to nedělá. Což ve výsledku vyšlo na stejno. Problém byl v tom, že jsem až příliš dlouhou dobu strávil psaním o startupech, takže i když jsem byl v některých ohledech opatrnější, stejně se moje myšlení pohybovalo v předem určených mantinelech.

První týdny jsme trávili tím nejzábavnějším, co v životním cyklu startupu, snad kromě úspěšného prodeje, může být: vymýšlením. Většinu času jsme seděli po kavárnách, kreslili si, jak by měla vypadat aplikace, sestavovali plány vývoje, business plány, cash flow plány a jakékoli jiné plány. Protože dokud plánujete, nemusíte pracovat. Všechny plány jsou samozřejmě vycucané z prstu a obvykle se odvíjejí od toho, kolik alkoholu v sobě máte. Očekávali jsme dva tisíce korun za základní měsíční přístup na osobu (po třech skleničkách vína), a časem rozšířit aplikaci na premium přístup pro firmy za deset tisíc (po dalších dvou skleničkách). Do půl roku jsme chtěli mít sto klientů, do dvou let se dostat na tisíc (dvě láhve vína ve dvou). Do tří měsíců jsme chtěli mít základní aplikaci naprogramovanou (láhev vína a několik panáků). A během dvou let jsme chtěli expandovat do středoevropského regionu (už nevím, ale musela to být nejmíň láhev tvrdýho).

René byla vždycky spíš pragmatičtější typ, jenže ani ona nakonec nebyla imunní vůči logickým klamům startupového plánování, které jsem, často nevědomě, rozjížděl ve velkém: „Ty už máš tu aplikaci víceméně hotovou ještě z doby, kdy jsi byla v advokátce. Takže bude stačit, když to rozkreslíme a zadáme programátorům, aby to nakódili. Za dva měsíce bychom to měli mít.“

„Hele a nejsou dva měsíce moc optimistický?“

„Máš pravdu, nechme si tam rezervu. Píšu tři měsíce.“

„Jo, to zní rozumně.“

Trvalo půl roku, než jsme byli schopní dát dohromady tu úplně nejzákladnější verzi, která byla jen osekanou kopií toho, co René zvládla udělat v Excelu. Já měl řídit vývoj, ale o řízení vývoje jsem nevěděl vůbec nic. Myslel jsem, že si stačí vybrat programátory a říct jim, jaký má být výsledek. S programátory je to ale obvykle tak, že žádné zadání není dost podrobné, a to zadání, které máte podrobně popsané, z větší části předělají, protože samozřejmě ví líp, jak to má být. Neměl jsem vůbec tušení, jak se stanovují termíny dodání, a hlavně, jak někoho donutit termíny dodržovat. Chodily mi estimace počtu hodin na další a další fáze vývoje, ale já absolutně nevěděl, jestli je osm hodin na přípravu serveru hodně, nebo málo, nebo kurva hodně, nebo kurva málo. Takže jsem jim nakonec všechno odsouhlasil a s René jsme jenom koukali, jak nám každý měsíc odtékají peníze.

Paradoxně nejlepší věc, která se může startupům v jejich počátcích stát, je nedostatek peněz. Nutí vás to chovat se racionálně, nevymýšlet šílené plány, nenajímat hromadu externistů a nepronajmout si třípokojový kancl v Holešovicích se střešní terasou. Cílem první fáze by mělo být dotlačit produkt do fáze prototypu. Ideálně

dostat i pár známých do beta verze a odladit základní chyby, než se jde za investorem pro první peníze. Když máte už od začátku peněz dost, chcete mít už od začátku dokonalý produkt. Místo dotažení alespoň základní prezentovatelné verze začnete řešit hromadu nesmyslů a vylepšení. V průběhu vývoje vás pořád napadá, co by mohlo být lepší, koho najmout na testing, UX, customer care, sales a PR, jestli si pro jistotu rovnou nepronajmout větší kancl, a po třech měsících vývoje samozřejmě chcete od základu překopat kód, nebo vás o tom alespoň přesvědčují programátoři. Je to nejlepší cesta, jak do dvou let zbankrotovat, aniž byste cokoli vytvořili.

O tom všem jsem přemýšlel na terase našeho kanclu v Holešovicích, který jsme si pronajali po dvou měsících fungování. Budova byla dost omšelá, místy plesnivá a všude to smrdělo, ale byli jsme v Holešovicích, v centru progresivní startupové komunity! Prostor jsme sdíleli se startupem na recyklaci oleje na smažení, hudebním labelem zaměřeným na post-postpunk a jazz metal, producentem umělých předkožek (samozřejmě veganských) a jedním vyžilým marketérem, který už nejspíš neměl žádné zakázky, ale rád trávil čas mezi mladými lidmi.

Z úvah mě vytrhla René, které se složila do plastového křesla a hlasitě vydechla.

„Jak to dopadlo?“ zeptal jsem se. Otázka směřovala na schůzku s advokátem, se kterým se René znala už od studia práv a od kterého jsme si slibovali, že by mohl poslat nějaké peníze naším směrem.

René jen zavrtěla hlavou.

„Nemá peníze?“

„Ale jo. A dokonce se mu líbí, co děláme.“

„Ale?“

„Vlastně nevím, kde byl problém. Ukazovala jsem mu nákresy aplikace a timeline vývoje, co jsme dávali dohromady.“

„Ukazovalas mu forecasty?“

„Jo.“

„A odhad vývoje počtu klientů?“

„Jo.“

„A ani tak se nechytl?“

„Ne.“

„A chtěl něco vědět?“

„Ptal se mě, kolik teď utrácíme peněz a kdy budeme mít hotové něco, co budeme moct prodávat.“

„A cos mu řekla?“

„Řekla jsem mu po pravdě, kolik utrácíme. A že podle plánu vývoje bychom měli mít první verzi za dva měsíce.“

„A co na to on?“

„Vlastně nic. Jen se usmál. A pak říkal, že se s náma rád potká za půl roku.“

„Hm.“

Oba jsme chvíli mlčeli a přemýšleli.

„Takže mu přišlo, že utrácíme moc?“

„Asi jo. Nevím. Možná máme takhle na začátek moc lidí, nemyslíš?“

„Hm, možná jo. Možná bychom měli popřemýšlet, jestli nějak neosekat náklady.“

Nakonec jsme se shodli, že najmeme někoho, kdo se bude starat o fundraising.

Psát inzeráty na pracovní pozice ve startupech je disciplína sama o sobě. Což jsem nevěděl, takže můj první

pokus zněl takto: „Do nově založené firmy Lawliness, připravující aplikaci usnadňující právníkům a advokátům práci se zákony, hledáme někoho, kdo by nám pomohl s: fundraisingem, hledáním a realizací nových obchodních příležitostí, plánováním a přípravou obchodních kanálů, nastavením reportingu obchodních kanálů.“

Nebyl to zrovna nejúspěšnější inzerát. Vlastně se na něj přihlásil jen jeden padesátník z Přerova, který právě procházel krizí středního věku a nutně potřeboval jakoukoli práci, díky níž by nemusel prodávat svoje zánovní Porsche, a tím pádem by si ještě chvíli mohl udržet vztah s tou pětadvacetiletou asistentkou, kvůli které se odstěhoval od manželky. Jeho jediná otázka byla na výši mzdy. Žádné podružnosti, jako třeba co by byla náplň práce, ho nezajímaly.

Po dvou týdnech jsem si uvědomil, že někde asi bude chyba. Sedl jsem si doma s láhví vína, prošel několik inzerátů ostatních startupů a ten náš upravil následujícím způsobem: „Do naší smečky startupových dravců hledáme našlapaného pohodáře, co dokáže rozlousknout tyhle ořechy: vlašák, ve kterém se ukrývá náš potenciální investor, kokos plný kokosové vody nových sales příležitostí, pistácii ukrývající pořádně výživné sales kanály, lískový oříšek toho nejlepšího sales reportingu, co jsme kdy ochutnali!

Do naší smečky zapadneš, pokud: máš smysl pro detail, dokážeš se na věci podívat s nadhledem a vnímat je jako celek, umíš pracovat samostatně, jsi týmový hráč, dokážeš naskočit do rozjetých projektů a dodržovat deadliny, jsi kreativní a dokážeš myslet outside-the-box.“

Poslal jsem upravený inzerát Ivanovi, čistě pro pobavení: „Čus, upravil jsem náš inzerát. Přihlásil by ses k nám?“

„Sorry, že odpovídám se zpožděním. Přečetl jsem to a musel se jít vyblejt. Už tam chybí jenom pár smajlíků a flexed biceps emoji.“

Měl pravdu. Doplnil jsem do textu několik smajlíků a každou odrážku nahradil nějakým příhodným emoji. Trochu mě překvapilo, že pro každý druh ořechu existuje emoji. Poslal jsem upravenou verzi Ivanovi a šel spát s tím, že ráno vymyslím nějakou normální úpravu textu. Do rána jsme měli na mailu pět životopisů a neustále chodily další. Marně jsem v nich hledal náznaky ironie, protože mi nepřišlo, že by někdo na takový inzerát mohl reagovat vážně. Ale vážně se to dělo. Chvíli jsem uvažoval, jestli inzerát nestáhnout a ty životopisy prostě nesmazat.

Tušil jsem, že na takový inzerát nemůže reagovat nikdo, s kým bychom mohli dlouhodobě pracovat. Jenže takhle jsem aspoň mohl přijít za René s tím, že máme zájemce, se kterými už domlouvám pohovory, a ještě chvíli se tak tvářit, že mám věci pod kontrolou a že vím, co dělám.

Navíc jsem si říkal, že by mezi nimi shodou okolností mohl být někdo použitelný. A když ne, aspoň mi to dá čas upravit inzerát nebo rozhodit sítě mezi známými. Síla sebeklamu je obrovská.

Někdo moudrý kdysi řekl, že když přijímáte nového člověka do firmy, máte si vytisknout všechny životopisy, které vám dorazily, náhodně odměřit půlku a hodit ji do koše. Nechcete přece pracovat s lidmi, kteří nemají štěstí. Přesně to jsem měl udělat, ale místo toho jsem seděl v místnosti, které jsme říkali „zasedačka“, i když podle kombinace betonu a kachliček šlo spíš o pitevnu nebo

zakázkovou varnu pervitinu, a čekal na prvního z dlouhé série kandidátů, kteří se nám přihlásili. Vedle mě seděla René, která, pokud bychom ji nedonutili účastnit se pohovorů, by teď testovala poslední výplod našich programátorů. Jednak protože mi přišlo důležité, aby zakladatelka firmy byla při přijímání nových zaměstnanců, což jsem si přečetl v nějaké příručce, jednak protože jsem neměl tušení, co bych tam sám dělal.

Před námi na stole ležel životopis první kandidátky, který měl tři strany, což bylo v ostrém kontrastu s faktem, že jí bylo dvaadvacet a zrovna dokončila vyšší odbornou školu. Většinu životopisu tak vyplňoval výčet zálib, motivačních citátů a skills, mezi nimiž byla prvním místě empatie a na druhém vnímání pocitů druhých lidí.

„Dobré ránko, já jsem Ivetka,“ švitořila drobná blondýnka v zářivě žlutém svetříku a minisukni, která vtrhla do zasedačky jako miniaturní, levným parfémem vonící tornádo. Upřímně netuším, jestli dokážu podle čichu rozlišit levný parfém od drahého, ale než jsem si to dokázal srovnat v hlavě, pokračovala: „Já jsem ta, která dokáže rozlousknout vaše ořechy!“

Varlata se mi instinktivně stáhla zpátky do těla a pro jistotu jsem překřížil nohy. „Aha, vy narážíte na náš inzerát,“ došlo mi.

„Ano, je to skvělý inzerát!“

René mým směrem poslala lehce nenávistný pohled. Začal jsem litovat, že jsem se kdy naučil psát.

„Takže, podle životopisu jste teď dostudovala obchodní školu,“ začala René. „Máte už nějakou pracovní zkušenost?“

„Jistě! Mám pět měsíců praxe jako asistentka manažera prodeje v mezinárodním oděvním řetězci.“