Johan Theorin HON NA VITTRY Příběh o Jarmalandu Originální název: Jakten på hwitrerna. Krönikan om Jarmaland Vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden 2019 Překlad Jaroslav Bojanovský Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava Off road factory, s. r. o. Mapa Anders Parsmo Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Johan Theorin, 2019 Published by agreement with Salomonsson Agency. Map illustration © Anders Parsmo, 2019 Translation © Jaroslav Bojanovský, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-8907-3
J O HAN J O HAN TH E O RI N TH E O RI N PŘÍBĚH O JARMALANDU PŘÍBĚH O JARMALANDU
H NA HO ON N NA VITTRY T T RY VI
Had se vynořil ze studených hlubokých vod horského jezera. Vystrčil nad hladinu nos, otevřel chřtán a nadechl se letního vzduchu. Na jazyku poznal, že i tady, vysoko v horách, vzduch voní trávou a hlínou. Ucítil i jiné bytosti, malá a velká zvířata, která se pohybovala kolem jezírka: lumíci, lišky a občas kolem prošel i medvěd. Velká čtyřnohá zvířata se tu téměř neukazovala – vyhnaly je odsud dvounohé bytosti. Bytosti, které stále něco říkaly, chodily ve skupinách a měly u sebe ostré zbraně. Tihle dvounozí na sebe pokřikovali, zabíjeli a sami byli zabíjeni z důvodů, kterým had nerozuměl. Nezabýval se tím. Mezi horami nyní opět zavládl klid. Dlouhý had byl přesto obezřetný a raději se zdržoval pod hladinou. Snažil se teď něco zavětřit nebo postřehnout, ale nic neslyšel. Dřív občas zaslechl tóny dlouhé trubky, kterou si do hor přinesla jedna z těch dvounohých. Je mladá a mrštná. Táhlé tóny její trubky ho vábily. Rád by je uslyšel znovu. Nyní bylo ale všude ticho. Had zasyčel. Bylo to cosi jako pozdrav ostatním hadům mezi skalami. Byli tam, cítil jejich pach. Poté znovu vklouzl pod hladinu. Chtěl si odpočinout a čekat na tóny trubky.
Stíny pod horou Je den po vítězné bitvě o Salajak a Lovisa Georgsdotterová vychází z hradu. Chtěla by se setkat s jezerním hadem. Nemá u sebe žádnou zbraň. Co by se jí na hoře mohlo stát? S vittry je už přece dobojováno. Jejich hrad byl dobyt a vítězství bylo oslaveno v jeho největší síni. Lovisa si s sebou nese jen svou březovou trubku, kterou jinak svolává na pastvě krávy. Nyní by s její pomocí ráda tady v horách přivábila hada velkého jako plachetnice. Přesto se s ním chce setkat o samotě. „Kam se chystáte, slečno Loviso?“ zeptá se jí jeden ze strážců. Strážci jsou dva a nehnou se od ní ani na krok. „Na malou procházku,“ odpoví stručně Lovisa. „V tom případě půjdeme s vámi.“ Lovisu doprovázejí na každém kroku, je to rozkaz jejího otce Georga. Nyní jí to hodně ztěžuje setkání s hadem. Jsou to dva urostlí vojáci z Frösönu. V sálech a na chodbách hradu ji nikdy nespouštějí z očí. Lovisa se tedy sice může cítit bezpečně, ale zároveň je rozmrzelá. Pokud jsme bitvu vyhráli a vittrové jsou pryč, proč je nutné, aby ji někdo hlídal? Víc už neřekne, jen na stezce přidá do kroku. Projde hradbou a sestupuje po svahu hory. Právě tady se před několika dny odehrála bitva o Salajak. Teď je zde ticho a klid. ‹7›
Vojáci jdou ve stejném tempu za ní. Nehovoří, ale řinčení jejich mečů a dunící kroky v jehličí jsou slyšet víc než dobře. Lovisa zatne zuby. Když pak dojdou k říčce pod horou, zastaví se a zvedne trubku se slovy: „Díky za doprovod, pánové! Teď se ale chci projít chvíli po hřebenu téhle výšiny. Toužím najít ztracený klid, být o samotě.“ Jeden ze strážců zavrtí hlavou. „Musíme vás hlídat, slečno Loviso.“ „V tom případě mě můžete hlídat odsud.“ Strážci jsou skoro o jednu stopu vyšší než ona. Lovisa tedy vyjde kus do svahu, aby se na ně mohla podívat seshora, a pak dodá: „Chci se projít sama. Putovat, jako to dělávají poutníci… Ale jestli zavolám, přijďte za mnou nahoru, ano?“ „A co když uslyšíme zvuk vaší trubky?“ zeptá se strážce a ukáže na nástroj. „Bude to znamenat, že je všechno v pořádku,“ odpoví Lovisa. „Můžete se zaposlouchat do jejích tónů.“ Lovisa pak začne stoupat vzhůru. Pospíchá, dělá dlouhé kroky. Její nabíraná suknice se často zadrhne v jehličnatém porostu, ale Lovisa ji pokaždé zdárně vyprostí. Nemá strach, je ze všeho nejvíc rozzlobená a smutná. Vittrů se už neobává. Ti lidojedi jsou pryč. Nad horou Salajak už nepoletují vitterské mahry se svými koženými křídly. Jejich hrad dobyli vojáci a její otec ho změnil v lidské obydlí. Vitterský královský pár byl zajat a uvržen do pozemního vězení. Hrad na vrcholu hory byl tedy dobyt – a přesto tu panuje smutek. Lovisa ví, že si vítězství vyžádalo mnoho životů. Bitvu o Salajak nepřežilo mnoho vojáků, volů i koní. Lovisin kůň Aegir je v pořádku, ovšem ostatní zvířata usmrtily ‹8›
obří valouny, které vittrové svrhli z hradeb hradu. K nejvážněji zraněným patří Samuel Egg. Zle mu ublížil řev jedné z vitter a teď leží v mrákotách v jedné z místností určených pro nemocné. Když byl Samuel při vědomí, Lovisa s ním v podstatě nestihla promluvit. Nemůže ani požádat mírovou radu o to, aby Samuela pomstila. Předtím, na začátku večera, Lovisa stála před zavřenými dveřmi, za nimiž se rada sešla. Slyšela skrze ně jejich hlasy, hlasy mužů, ale dovnitř vejít nesměla. Beztak věděla, kdo tam sedí. Nová mírová rada jejího otce Georga. Založil ji společně se svým rádcem Sejeniusem a pěti rytíři den po vítězství nad vittry. Lovisa její členkou není, ani její bratr Lars. „Co je to mírová rada?“ zeptal se jí Lars. „Rozhodne o tom, co se po skončené bitvě bude dít,“ odpověděla mu Lovisa. „Bude v době míru spravovat zdejší hory.“ „A ten mír už nastal?“ zeptal se Lars. „Ano. Náš otec a jeho rytíři dobyli hrad,“ odpověděla Lovisa s očima upřenýma ke dveřím. „A vittrové jsou pryč.“ „Ale já je viděl v podzemí,“ namítne Lars. „Malé vittry!“ Lars hned následující den po bitvě spadl nešťastnou náhodou do studny. Zachránili ho Samuel Egg a jeho bratři. Lars od té doby mluvil o jeskyni, v níž se tam dole ocitl, a o stínech, které se tam pohybovaly. „Všichni vittrové jsou pryč,“ ujišťovala Lovisa bratra. Přitom věděla, že tomu tak není. Přinejmenším teď ale žádné vittry nevidí. Vystoupala se svou trubkou z údolí a nyní stojí sama u menšího horského jezera. Salajak leží na severu, je to velký shluk oblých skal obepnutý hradbou. Než před několika dny začala bitva, ‹9›
hlídkovali na ní vittrové. Nyní jsou mrtví nebo uvěznění. Ale ne všichni. Někteří uprchli do chodeb a tunelů pod Salajakem a schovávají se tam. Mohou se kdykoli vrátit – je třeba, aby byl hrad střežen. Kým? Třeba hadem z jezera? Lovisa mhouří oči, svítí jí do nich slunce a lesknoucí se vodní hladina bezejmenného jezera na jižní straně hory. Je dlouhé, úzké a hluboké. Také plné ryb – sivenů a pstruhů. Ty jsou potravou pro hada. Pro Storsiho. Lovisa takhle hada pokřtila tehdy, když se poprvé nechal zlákat zvukem její trubky a vynořil se. Storsi se sem přesunul jihu, z lesů a vodních ploch Jämtlandu, a Lovisu poslouchá. Lovisa v to věří. Doufá. Nyní zvedla trubku k ústům a duje do ní z plných plic. Její tóny se nesou nad jezerem. Musíš se ukázat! A poslouchat mě. Nic se ale nestane. Vrcholky hor vracejí ozvěnou tóny trubky a vodní hladina je stále rovná. Dívka zaduje znovu. Zvuk trubky je nyní ještě silnější a delší. Storsi ji tam dole musí slyšet. Jezero se dál poklidně leskne na slunci. Lovisa odloží trubku a povzdechne si. Když se zadívá na hory, všimne si, že o kus dál je něco tmavého a oblého. Temný otvor. Zeje v hoře jako velký trollí chřtán. Není tak vysoko, aby se do něj nedalo vejít. Co to je? Vstup do jeskyně? Do dolu? Lovisa je zvědavá. Uchopí trubku a pomalu se vydá k tomu místu. Myslí při tom na vittry a na písně o hadu Midgårdovi, prapředku všech hadů, který prý spí v obrovské díře pod horami. Kdykoli se ale může probudit. Lovisa dojde až k otvoru. Nahlédne dovnitř. V temnotě jeskyně není nic vidět ani slyšet. Když do ní vchází, má ‹ 10 ›
se přesto na pozoru. Denní světlo zvolna mizí, ochladí se. Tunel se pomalu zvyšuje a rozšiřuje. Lovisu znepokojuje, že navíc klesá stále hlouběji, ale přesto jde dál, krok za krokem. Znovu nastraží uši. Nic neslyší. Žádné vittry ani hada Midgårda. Neozvalo se ve tmě přece jen nějaké tiché zaškrábání? Dívka se opatrně rozhlíží kolem sebe. Stěny jsou nerovné, plné puklin a stínů. I ty jsou ale mlčenlivé. Lovisa stejně začíná cítit, že tu není sama. V momentu, kdy se chce otočit a vrátit zpět, se náhle pohnou tři stíny. Vyloupnou se z pukliny v tmavé stěně. Dívka zatají dech. Vittrové. Vitterští bojovníci. Předtím je viděla jen zdálky, nyní ji od nich dělí deset kroků. Tři postavy jsou nejméně o dvě stopy vyšší než ona. Mají husté černé vlasy a válečné oblečení ušité z kůže. Každý nese na rameni kamennou palici. Lovisa se ani nehne, stále zatajuje dech, nejraději by byla neviditelná. Chystá se couvat a běžet o život k východu. Vtom ale zaslechne další zaškrábání – tentokrát za zády. Rychle se podívá přes rameno: stojí tam čtvrtý vitterský válečník. I on vystoupil z úzké chodbičky mezi stěnami. Je mohutný a vysoký, zvedá palici. Dívka nemá šanci utéct. Tunel jí najednou připadá ledově studený. Dál stojí vzpřímeně na místě. Neboj se, pomyslí si, dej průchod své zlosti. Vzpomeň si na Samuela. Ten by se pustil do boje! Lovisa pak zvedne trubku a nadechne se. „Nejsem tady sama,“ říká tiše, avšak zřetelně. Vittrové na to neodpoví, zato Lovisa uslyší za zády tiché zasyčení. Všichni čtyři vittrové se k ní pomalu blíží. Lovisa cítí pach hlíny, kamení a zatuchliny. ‹ 11 ›
Prudce zaduje do trubky. Zvuk, který z ní vyjde, je ohlušující a donutí vittry, aby se na okamžik zastavili. Podívají se jeden na druhého a dál míří k Lovise s napřaženými palicemi. Lovisa sice nemá žádnou zbraň, ale je připravena bojovat. Člověk proti čtyřem lidojedům. Čtyři na jednoho. Za zády jí náhle zcela zmizí denní světlo. Od vchodu do jeskyně něco syčí. Lovisa nevěří vlastním očím: vidí obrovskou hadí hlavu. Storsi! Veliká hadí hlava se pohupuje a stéká z ní voda. Hadovo tělo zůstalo venku, uvnitř je jen jeho hlava bránící průniku světla. Had se pomalu souká dovnitř mezi stěnami a upírá na vittry žluté oči. Vyplazuje dlouhý jazyk, jako by si jím chtěl jeskyni očichat. Vitterský bojovník necouvá. Napřáhne palici směrem k hadovu jazyku a spustí válečný pokřik: „Áááááá!“ Had se na křičícího válečníka pronikavě zadívá očima, které nemrkají. „Áááááá!“ Storsi si křiku nevšímá. Otevře chřtán a zaútočí. Útok je tak rychlý, že ho Lovisa ani nepostřehne – uslyší jen vittrův výkřik. Storsi vittrovi stiskl dlouhé paže. Vittra se brání, ale marně. Lovisa se konečně pohne – vykročí a dlouze zatroubí směrem k hadovi. Zpátky, Storsi! Zpátky do jezera! Had ji poslechne a začne couvat. Brzy je venku. Vittru, svou bezmocnou oběť, vleče s sebou. ‹ 12 ›
Během okamžiku jsou oba pryč. Vchod do jeskyně je prázdný. Znovu se objeví světlo. Lovisa slyší, jak na sebe zbylí tři vittrové něco pokřikují. Tunelem se nesou jejich těžké kroky. Nakonec zvolna utichají pod Salajakem. Lovisa vybíhá z jeskyně na čerstvý vzduch. Chce na hada zatroubit, aby vittru pustil, ale je pozdě. Vidí, že had a jeho kořist jsou už u jezera. Ozve se žbluňknutí a Storsi vklouzne do vody. Jeho hlava i vittra mizí pod hladinou. Lovisa sleduje, jak se pod ní naposledy zavlní jeho dlouhé tělo. Storsi i vittra jsou pryč. Mezi horami je opět ticho. Jedinou stopou po zápasu je kamenná palice ležící v jehličí. Lovisa ji nechá ležet. Nadechne se a sestoupí dolů svahem zpět do údolí. Tam uslyší volání: „Slečno Loviso! Kdepak jste?“ „Tady!“ Lovisa si všimne svých strážců – a nejsou sami. Na jihu se objevila celá karavana vojáků. Jsou v ní i voli a vozy, přes jezera v údolí se plaví vory, které vezou menší i velké klády. Dívka nemá čas se zamýšlet nad tím, k čemu všechny ty klády budou, protože k ní hned přiskočí oba strážci. Tváří se znepokojeně a jejich luky jsou připravené vystřelit. „Všechno v pořádku, slečno Loviso?“ Lovisa přikývne a spěchá k nim – nechce, aby stihli doběhnout k jezeru a objevili Storsiho. Kdyby ho zahlédli, mohli by na něj vystřelit šípy. „Ano, jsem v pořádku,“ řekne pak. „Stalo se něco?“ „Máte se vrátit do hradu, slečno! Váš otec má prý pro vás nějaké nové zprávy.“ ‹ 13 ›
Lovisa zvedne oči k Salajaku. Její myšlenky směřují k jejímu otci a mírové radě. Ke starým mužům, kteří věří, že vittrové byli poraženi a jsou pryč. „Dobrá, půjdeme,“ rozhodne. „Také mu chci něco říct.“
‹ 14 ›
Čekání „Já ji zabiju,“ říká Niklis Egg bratru Jöranovi. Oba bratři sedí na temné chodbě u zavřených dřevěných dveří. Ztěžka dosedli na podlahu. Niklis se dívá na svůj meč, který se jmenuje Storm a je ostrý, i když zlomený. Získal ho během pochodu k Salajaku. „Já se s ní utkám,“ říká pomalu. „Je jen otázkou času, kdy ji zabiju.“ „Koho?“ ptá se Jöran. „Tu, která srazil Samuela. Vitterskou mahru s koženými křídly.“ Jöran skloní hlavu. V hradě vittrů je ticho, žádní nepřátelé už tu nezůstali. Je tu klid jako v nebi, jenomže bratrům Eggovým to není nic platné. „Niklisi, ta mahra už je mrtvá,“ říká Jöran. „Oba, vittra i ona, zahynuli v lavině.“ „Ty jsi viděl jejich těla, bratře?“ ptá se Niklis. Zároveň se dívá na konec chodby. Je tam okno, které vede na sever, k velké propasti pod hradem, k níž se bratři předešlého dne spustili a kde vittry zmizely v lavině. „Budu bodat Stormem do sněhu,“ řekne. „Tak dlouho, dokud nezrudne.“ V místnosti za dveřmi leží jejich starší bratr Samuel Egg. Mahra ho těžce zranila v době, kdy si už všichni mysleli, že je dobojováno. Mahra zmizela a bratři teď nemohou nic dělat, musí se postarat o svého bratra, který ‹ 15 ›
je v bezvědomí. Muži pana hejtmana vyzdvihli Samuelovo tělo podél skalní stěny na nosítkách upevněných čtyřmi lany. Samuel byl vytažen do hradu a pak uložen v místnosti pro nemocné. Pak se za ním zavřely dveře, u nichž teď sedí Niklis s Jöranem. „Musí zemřít,“ zopakuje Niklis. Hlava mu třeští, bolí ho uši a celé tělo. Když lezl po skalní stěně, také ho zasáhl mahřin křik. Ze všeho nejhorší je ale výjev, který má stále před očima: to, jak Samuel spadl a krvácel z úst. Kolem bratrů projdou vojáci, ale žádný z nich se nezastaví. Oknem dopadá dovnitř sluneční světlo, pomalu se plíží po podlaze a směřuje k večeru. Jöran náhle prudce zvedne hlavu a zaposlouchá se. „Slyšel jsi to?“ ptá se. „Nebyl to Samuel? Nekřičel?“ „Ne,“ odpoví Niklis a sevře meč. „Ještě se neprobral.“ Jöran zatím splétá lano – tato práce mu jde od ruky, je dobrý lezec, zato v boji za moc nestojí. Niklis cítí, že mu hlava třeští stále silněji. Potřebuje se té bolesti zbavit. Nakonec se zadívá na bratra a osopí se na něho: „V boji jsi zaváhal, bratře.“ Jöran sebou trhne a pustí jedno vlákno. „Cože? Jak to myslíš?“ „Nechtěl jsi bojovat s mahrou,“ odpoví Niklis. „Já to viděl! Zůstal jsi viset na laně a nespustil ses tam, kde se bojovalo.“ „Já jsem šplhal,“ namítne Jöran. „Jsem dobrý v lezení, mnohem lepší než v boji. V tvém případě je tomu naopak!“ „Šplhají veverky,“ řekne Niklis. „Vojáci zůstanou na místě a pustí se do boje.“ ‹ 16 ›
Niklis tím trochu ulevil své zlosti, hlava už ho bolí o něco méně. Pod kamennou klenbou se rozléhají tlumené kroky. Niklis zvedne oči a uvidí, že se k nim přítmím blíží postava v bílých šatech. Je to slečna Lovisa, hejtmanova dcera. Následují ji dva mohutní vojáci. Samuela okouzlily její velké modré oči hned při prvním setkání s ní. Niklis takovému kouzlu nepodléhá. Když k nim Lovisa dojde, nevstane. „Obcházím zraněné,“ vysvětluje dívka. „Jak se vede… vašemu bratrovi?“ „Špatně,“ odpoví Niklis. „Neprobral se.“ Lovisa polkne. „Zaútočila na něj vittra, že?“ „Ano,“ přikývne Jöran. „Její výkřik Samuela zasáhl přímo do prsou.“ Lovisa sklopí oči a Jöran se rychle zvedne. Poklekne před ní, odkašle si a natáhne k ní ruku. Podává jí rudý šál. „Slečno, našli jsme ho mezi skalami pod hradem. Spustit se tam byl Samuelův nápad…“ Lovisa sklopí hlavu a s třesoucími se prsty si od něj šál vezme. „Díky, pane Jörane. Právě se chystám za svým otcem. Povím mu o vašem bratrovi.“ Lovisa, následována strážci, se otočí a odejde. Niklis a Jöran zůstanou sedět u dveří a dál vyčkávají.
‹ 17 ›
Falešní mniši Stmívá se, slunce zapadlo za hory. Lovisa si pečlivě uvázala rudý šál kolem krku. Je to památka na Samuela Egga. Jinou nemá. „Pojďte,“ řekne vojákům. „Půjdeme za mým otcem na nádvoří.“ Sestoupí pak po kamenných schodech velkou bránou, ale na svahu je zastaví pokácené stromy. Jsou to kůly bez kůry, které předtím Lovisa viděla, jak se přepravují v údolí. Nyní je muži vytahují vzhůru svahem. Voli a tesaři dělají všechno proto, aby je dostali na plošinu ležící západně od hradu. „Otče!“ vykřikne Lovisa a vyběhne do svahu. Hejtman Georg společně se svým rádcem Rickardem Sejeniusem dohlíží na práci. Zatímco rádce pozdraví Lovisu pokynutím hlavy, otec se ani nehne; ruce má pod kabátcem zkřížené na prsou. „Nebyla jsi tu, dcero.“ „Jistě, otče,“ odpoví Lovisa a podívá se mu do očí. „Procházela jsem komnatami pro nemocné. Navštívila jsem zraněné hrdiny.“ „Loviso, ale ty jsi zašla ještě dál, za hradbu. Až do údolí.“ „Byla to jen krátká procházka,“ brání se Lovisa. „Doprovázeli mě mí strážci, chránili mě.“ Nezmíní se, že její nejlepší ochránce měří kolem sedmdesáti stop, má lesklé šupiny a široký chřtán. Po ‹ 18 ›
očku se dívá přes rameno na strážce. Ti ale proti její polopravdě nic nenamítají. Její otec přikyvuje s očima upřenýma na klády. Vojáci a tesaři je na svahu u hradu skládají na velké hromady. Lezou po nich a zajišťují je dlouhými lany. Vedle nich stojí mniši v šedých hábitech a chystají se požehnat jejich dílu. Lovisa rovněž sleduje práci. „K čemu jsou ty klády, otče?“ zeptá se. „Pro zajatce,“ odpoví hejtman a zvedne oči k hoře. „Z menších klád vybudujeme velkou ohradu pro vittry. Větší rozřežeme a postavíme z nich plavidlo.“ „Plavidlo? Tady v horách?“ „Popluje vzduchem, slečno Loviso!“ řekne pyšně Sejenius. „Nebude mít plachtu, zato mnoho lan,“ dodá její otec. „Spustíme je za hradem pomocí všelijakých kladek. Bude to jakási plošina, která nám sem pomůže dopravit stříbro z nitra hory.“ Otec víc neřekne a Lovisa se ani neptá. Sleduje, jak vojáci nad nimi skládají klády. „Máte prý pro mě novinku, otče,“ řekne pak. Hejtman přikývne. „Ty a Lars pojedete domů. Vrátíte se na Frösön.“ „Proč, otče?“ „Bitvu jsme vyhráli,“ odpoví hejtman. „Už jste tu dost dlouho. To, že jste sem jeli s námi, nebylo zpočátku lehké rozhodnutí. Kdyby ještě žila vaše matka, byli byste doma ve větším bezpečí.“ Lovisa ho vyslechne, ale odváží se vzdorovat: „Nepotřebuji ochranu, otče. Zvládnu to sama.“ „Promluvíme si později,“ řekne její otec. „Nyní naší stavbě požehnají mniši a…“ ‹ 19 ›
Jeho řeč je náhle přerušena křikem. Ozývá se z míst, kde jsou složené klády. Lovisa vidí, že se šedí mniši vyškrábali na hromadu dřeva. Poznává jejich hlasy. Jejich válečný pokřik. „To nejsou mniši!“ zavolá Lovisa na otce. Hejtman a Sejenius se sice otočí, ale jsou příliš pomalí. Příliš staří. „Otče, to jsou vittrové!“ pokračuje Lovisa. „Válečníci!“ Lovisa nemůže na nic čekat, rozběhne se rovnou do svahu. „Pojďte!“ zavolá, aniž je jasné na koho. Běží za ní ale její strážci, ti zřejmě jako jediní pochopili hrozící nebezpečí. Tesaři se plně věnují stavbě ohrady. Lovisa ukáže nahoru a vykřikne: „Oni je uvolňují!“ Na mysli má klády a mnichy. Vittry. Shodili ze sebe mnišské hábity. Lovisa vidí, že jim velí vitterská žena s dlouhými černými vlasy. Sklání se nad dubovými kůly a v ruce drží cosi jako ostrý kamenný nůž. Snaží se jím přeřezat lana. „Lučištníci!“ zavolá Lovisa. „Střílejte!“ Vojáci okamžitě pokleknou a sundají si z ramenou luky. Lovisa dál běží vzhůru svahem. Slyší, jak napnutá lana praskají. Klády na vrcholu se chvějí. „Zastavte je!“ Lovisa je sama, nemá tu Storsiho, přesto běží ke kládám. Slyší, jak za ní zní napnuté luky a sviští šípy. Kolem hlavy, směrem k falešným mnichům, jí prolétnou dvě šedivé čáry. Jedna zasáhla cíl. Lovisa vidí, jak z hromady klád padá postava. Ale dvě další tam stojí dál. Vittra s černými vlasy vítězoslavně křičí. Lana jsou už téměř přeřezaná. ‹ 20 ›
Klády se chvějí, Lovisa jich napočítá celkem devět. Vittrové do nich kopají a snaží se je shodit dolů, kde pracují vojáci a kováři, jsou tu koně a stany s nářadím. Všechno může být zničeno, několik lidí by mohlo i zemřít. Dokud se klády nezačnou valit, Lovisa má stále šanci je zastavit. Vrhne se k jednomu z přeřezaných lan. Zatne zuby a popadne je vší silou. Takovou do té doby ještě nikdy nevyvinula. Klády na ni sice tlačí, ale zůstávají na místě. Lovisa nesmí lano pustit. „Pospěšte si!“ křičí přes rameno. „Pomozte mi!“ Vedle její hlavy cosi udeří. Kamenná palice. Nahoře stojí vittra a chystá se uhodit znovu. „My se nikdy nevzdáme, člověče!“ Vittra mluví syčivě, má špatnou výslovnost lidského jazyka. Lovisa jí sice rozumí, ale neví, co jí na to říct. Veškerou sílu věnuje tomu, aby nepustila lano. Zasviští další šípy, další vitterský bojovník je zasažen. Ne však jejich velitelka. Ta stojí dál na hromadě dřeva a chce ještě Lovise něco sdělit: „Jsme pod vámi. Budeme tam tak dlouho, dokud nezískáme zpátky svůj hrad!“ Pak dlouhým skokem seskočí z hromady. Lovisa vidí, že dopadla do jehličí na druhé straně, přelétla plošinu a klesla k zemi. Pak i s palicí zmizela v nenápadném otvoru. „Pomoc!“ zavolá znovu Lovisa. Lano jí každou chvíli vyklouzne z rukou. To se nesmí stát! „Vydrž! Taky už je držím!“ zavolá kdosi vedle ní. Je to její otec. Přišel na poslední chvíli s několika vojáky ke kládám. Lovisa může konečně povolit; už skoro necítí prsty. „Zadržte je!“ křičí hejtman. „Svažte je!“ ‹ 21 ›
Vojáci se rozběhnou k raněným vittrům. Lovisa usedne na zem. Točí se jí hlava a je velmi unavená. Upře oči k vrcholu hory a vzpomene si na vittřina slova: Jsme pod vámi.
‹ 22 ›
Loučení Chodbou se nesou vzdálené výkřiky. Jöran si v první chvíli myslí, že se probudil Samuel, ale pak zjistí, že zvuky přicházejí zvenku. Co se to tam děje? Záhy je opět klid. Do chvíle, než se Niklis zvedne a zatne pěsti. „Už toho mám dost! Musí už ty dveře otevřít!“ Jöran také vstane, ale pěsti nezatne. „Počkej, nemůžeme přece…“ Niklis už ale mezitím přistoupil ke dveřím do místnosti pro nemocné a třikrát na ně tvrdě zabušil. Otevřely se během několika okamžiků. Vykoukl z nich ranhojič Heikel. „Chci vidět svého bratra!“ naléhá Niklis. Heikel kupodivu souhlasně přikývne. Působí ale unaveně. „Samuel se zrovna probral,“ řekne potichu. „Můžete jít dál.“ „Je… vyléčený?“ zeptá se Jöran. Pan Heikel mlčky zavrtí hlavou. Niklis lituje, že tu není ranhojič Hasveros, jenomže ten po vítězné bitvě opustil hrad a pokračoval v cestě na sever. Jeho znalosti by se jim nyní hodily. Heikel je vede místností, v níž hoří voskovice a louče. Samuel leží na úzkém lůžku. Nespí, ale jeho obličej je zpocený a bledý jako stěna. Zadívá se na bratry se slovy: „Tak vy žijete…“ ‹ 23 ›
Niklis cítí, jak se mu žalem stahuje hrdlo. Jöran vedle něj přikyvuje s třesoucími se rty. „Samueli, my chtěli jen…,“ říká Niklis. „Postarejte se o naši matku,“ přeruší ho starší bratr Samuel. „A ten šál dejte…“ „… dceři pana hejtmana,“ dodá rychle Jöran. „Lovisa už ho dostala, Samueli.“ Bratr už víc neřekne. Znovu upadne do bezvědomí s očima upřenýma do stropu. „Běžte už,“ vyzve je Heikel, který jim stojí za zády. Bratři jsou odvedeni za dveře, kde opět musí čekat. Čas se vleče. Slunce zapadá a chodby hradu se začínají nořit do tmy. Najednou se ozve nějaký zvuk – jako by se někdo šoural po kamenné podlaze. Niklis ucítí pronikavý pach oleje. Zvedne oči a vidí, že se k nim blíží hnědý hadrový pytel a za ním ještě jeden, menší. Ne, není to pytel, je to stará shrbená žena ve špinavých šatech. Sundá si kapuci a zvedne louč. Niklis si všimne, že má jen jedno – levé – oko. Nemá je zakryté páskou, má místo něj jen zašitou jizvu. Pravé oko si je oba se zájmem prohlíží. „Dobrý večer, chlapci,“ řekne. „Jsem Maja a rozsvěcím na chodbách světla. My lidé bohužel nevidíme ve tmě tak dobře jako vittrové. A kdo jste vy?“ „Bratři Eggové,“ odpoví jí Niklis. „Jöran a Niklis.“ „A tak, bratři… Schováváte se před vittry?“ Niklis hodí hlavou k místnosti. „Čekáme tu na bratra. Už brzy odtamtud vyjde.“ Maja se zachmuřeně zadívá na dveře. „Z téhle místnosti jich mnoho nevychází.“ Žena pak zasune ruku podobnou pařátu do pytle. Vytáhne kovový držák a velkou voskovici a s přemáháním uchytí držák mezi dva kameny ve stěně – tak vyso‹ 24 ›
ko, kam dosáhne. Pak do něj upevní voskovici a zapálí ji loučí. „A je to,“ řekne. „Teď uvidíte stejně dobře jako vittrové.“ Ozve se zaskřípání – dveře se otvírají. Konečně, pomyslí si Niklis. Jenže ve dveřích se neukáže Samuel, ale Heikel. Tiše vyjde ven, pomalejším krokem než Maja. „Jak je mu?“ ptá se Jöran. Ranhojič krátce a rozhodně zavrtí hlavou. Není třeba slov. „Váš bratr se už neprobudil. Vydal se na další cestu.“ Heikel pak lehce pohladí Niklise a Jörana po ramenou; je to gesto tiché útěchy. Potom odejde. Oněmělí bratři zůstanou sedět na podlaze. Za Heikelem vyjdou na chodbu dva vojáci. Nesou nosítka zakrytá dekou. Jöran se prudce vztyčí, Niklis zůstane na zemi. Oběma rukama sevře Storm. „Půjdeš se mnou na pohřebiště, bratře?“ zeptá se Jöran. Niklis zavrtí hlavou. „Tam nic není… Jdu ke kovářům.“ „Proč?“ „Aby mi nabrousili meč,“ odpoví Niklis. „Ta mahra musí zemřít. Zaslouží si pomalou smrt.“ Jöran jde se skloněnou hlavou za nosítky se Samuelovým tělem ven k z hradu, na místo, kde jsou pohřbíváni vojáci.
‹ 25 ›
Hroby Kam pohřbívají vittrové své mrtvé? V hradu, nebo v tunelech pod ním? Jöran neví. Nové hroby lidí se nacházejí západně od hradu, ve stínu několika břízek. Po bitvě bylo vykopáno padesát dva hrobů. Ten třiapadesátý je Samuelův. Jöran ho právě kope, když vtom zaslechne, jak někdo křičí: „Eggu, máš se dostavit na hrad!“ Volá na něj zbrojnoš a tváří se u toho nakysle. Jöran ho poznává, je to Helge Malík. On a jeho bratr Sixten se během pochodu na Salajak škorpili s bratry Eggovými. „Tak půjdeš, Eggu?“ „Kopu hrob pro mého bratra, který padl,“ odpoví Jöran. Zem je kamenitá, ale Jöran už je hotov a odloží krumpáč vedle plachty. „Pojď mi pomoct a já půjdu!“ zakřičí, ale Helge zůstane stát za břízami. „Ani nápad… Mrtví můžou člověka nakazit!“ Jöran opatrně spustí tělo zavinuté v plachtě do jámy a zasype ji hlínou a kamením. Helge pouze přihlíží. Odkašle si, plivne a nakonec dodá: „Volá tě k sobě rytíř Magnus, Eggu. I tvého bratra Niklise. Po tom útoku se musí sejít mírová rada.“ „Po jakém útoku?“ podiví se tomu Jöran a utře si pot z čela. „Z podzemí zaútočili vittrové. Tak pojď už!“ ‹ 26 ›
Jöran pomalu vstane a rukou udělá nad hrobem kříž. Nechat tu Samuela je těžké. Cesta domů, do údolí na jihu země, bude namáhavá a dlouhá. Jöran pak následuje Helgeho Malíka do hradu. Projde hlavní bránou až k zavřeným dubovým dveřím. Na lavici před nimi někdo sedí a vyčkává: Niklis. „Náš bratr už byl pohřben,“ říká Jöran. „Přišel jsi o to.“ Niklis se krátce podívá na Jörana. „Zavolali mě sem, abych hlídal,“ vysvětluje a zvedne svůj malý meč. Je stále krátký, ale ostřejší. „U hradu došlo k útoku.“ „Zahynul někdo?“ ptá se Jöran. „Několik vojáků si polámalo nohy… A máme dva nové vitterské zajatce.“ Jöran se posadí. Vytáhne malou Samuelovu stříbrnou hůlku, jednu z mála věcí, která po bratrovi zbyla. Druhou hůlku vlastní Niklis. Říká se, že pocházejí od vittrů. Hůlka ve tmě svítí. Jsou na ní tenké rýhy – Samuel si na hůlku udělal během pochodu k Salajaku každé ráno zářez. Nyní jich je třicet šest. Tolik dnů pochodovalo vojsko na sever z Askersundu. Dnes je sedmatřicátý den. Jöran vezme kámen a vyryje na hůlku další čárku. Pak ji schová do kapsy. V tu chvíli se otevřou dveře. „Niklis a Jöran Eggovi!“ zavolá na ně voják. Sál, v němž rada zasedá, je vysoký a dlouhý. Niklis a Jöran stojí vedle sebe mezi stěnami, u nichž jsou seřazeny štíty a praporce rytířů. Jöranovi připadají všechny erby podobné, zato Samuel by je jistě uměl všechny pojmenovat; znal by i jména jejich majitelů. Nad tím vším se zvedají členové rady. Rytíři, kteří veleli bitvě, sedí u dlouhého dubového stolu, uprostřed je hejtman Georg. Jöran samozřejmě poznává pana Mag‹ 27 ›
nuse, velitel vojska. Ten sedí také uprostřed a přes ramena má nový černý plášť. Po jeho boku sedí rytíři Birger z Borgholmu, nejmladší ze skupiny, a John z Hornu, ten je zase nejvyšší. Vedle něj usedl tělnatý rytíř Arkos z Lundu, který v ruce drží pohár vína, a šlachovitý, zarputile se tvářící rytíř Roland. Za zády má své zbrojnoše, bratry Malíky. „Jak se vám vede, bratři lezci?“ ozve se náhle tichý hlas. Tu otázku položil plavovlasý zvěd Gabriel Grau, který se protáhl ke dveřím. Na zádech si nese kuši a na rameni mu sedí elf, malý Corl. „Na rozdíl od našeho bratra jsme na živu,“ odpoví mu Niklis. „Bil se až do poslední chvíle,“ říká Gabriel. Okno za Gabrielem vede k zadní části hradu. Jöran tam zahlédne propast, kterou zakrývá mlha. Skálu, kde vittra srazila Samuela. Na kamenné podlaze se krčí dvě hubené postavy. Starý muž a stará žena s šedobílými vlasy a skloněnými hlavami. Oba působí mnohem křehčeji než vittra, která zaútočila na Samuela. Nemají křídla. „Víte, co jsou zač?“ zeptá se Gabriel Grau. Jöran zavrtí hlavou. „Vitterští vládci!“ Jöran pochopí, že je to královský pár, který byl zajat po bitvě. Oba jsou drobní; on si přitom myslel, že budou ohromní. Nyní zřejmě probíhá jejich výslech, protože rytíři se k nim sklánějí a kladou jim otázky. „Musíte odpovídat,“ říká hejtman. „Kolik vittrů uteklo do podzemí?“ Král tiše odpovídá skandinávským jazykem, je ho sotva slyšet. ‹ 28 ›
„Můžeme mluvit jen sami za sebe,“ říká král. „Jsme Yzil a Esell.“ „Yzil a Esell,“ zopakuje žena. „O ostatních nic nevíme.“ Hejtman se zamračí a napřímí se. „Vaše Výsosti… je nám známo, že vittrové jsou pod Salajakem. Ale my je dostaneme a zajmeme. Zvlášť ty, kteří bojovali v hradu… Jak jim říkáte?“ „Mahry. Garda mahr,“ odpoví král tiše. „Okřídlené vitterské mahry,“ upřesní královna. „Je jich třicet.“ Rytíř Roland, který sedí nejblíže k páru, se na krále s královnou zadívá nepřátelsky. „Vaše garda zabila svým křikem několik našich vojáků,“ řekne. „Mahry, které přežily, neujdou trestu!“ Protože král a královna mlčí, hejtman kývne hlavou k oknu: „Poslední otázka. Co víte o místech, která se rozkládají severně od hradu? Už jste někdy byli na skalní stěně, které se říká Jarmaland?“ Král se zadívá k severu. „My odtamtud přišli. Je to už dávno,“ řekne. „Nechceme se tam vrátit.“ „Co tam je?“ „Nic dobrého,“ odpoví král. „Je tam stříbro?“ zeptá se čísi hlas. Je to pan Sejenius, hejtmanův rádce. „Ano, hadí stříbro,“ řekne královna, „ale to vám nepatří.“ „Proč ne?“ podiví se hejtman. „Co se nachází v Jarmalandu?“ Následuje dlouhé ticho – král s královnou se na sebe vystrašeně zadívají. Corl vzlétne z Gabrielova rame‹ 29 ›
ne a proletí nad jejich hlavami. Královna před ním ucukne. „Skály a temnota,“ odpoví nakonec král. „To je Jarmaland.“ „Nepřátelé a smrt,“ dodá královna. „My rytíři jsme na to zvyklí,“ namítne Roland. „Na obojí.“ Sejenius mávne na stráže. „Odveďte je do vězení k ostatním zajatcům!“
‹ 30 ›