Inspektor Prevít

František Niedl INSPEKTOR PREVÍT Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Off road factory s.r.o.

Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © František Niedl, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8240-1

František Niedl

INSPEKTOR PREVÍT

1 Ta ženská řvala, jako by jí šlo o život, a nejspíš si to i myslela. Věkem patřila do kategorie, kdy by se zase až tak moc nestalo, kdyby se opravdu utopila, protože to lepší si už nejspíš užila. Ale třeba ne, a možná doufala, že by mohla na tom světě ještě něco urvat. Plácala se jen kousek od břehu jezera v Central Parku u mostu Bow, v místě, kde musel každý středně dorostlý člověk stačit. Ale ona se topila. Včetně toho, že neustále lokala vodu a bylo zřejmé, že pokud bude stejným tempem pokračovat dál, přemístí se zakrátko velká část jezera do jejího těla a ona bude mít vodu sotva po kolena.

Timothy Prévit se zastavil na vyasfaltované pěšině vedoucí od mostu Bow k Cherry Hill Fountain a začal uvažovat, jak by se měl zachovat. Bylo zřejmé, že ta osoba se topí vlastní vinou. Předně neměla v té vodě co dělat, protože udržovaný břeh s parkovou úpravou byl od pěšiny oddělen sice nízkým, ale přesto plotem, který se sice dal překročit, ale byl pro každého středně chápavého jedince dostatečným upozorněním, že za ten plůtek nemá lézt. Další otázkou bylo, zdali spadla do vody nešťastnou náhodou, či se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život.

A Timothy Prévit byl toho názoru, že by se mělo ctít svobodné rozhodnutí každého dospělého jedince, jak hodlá naložit se svým životem. Pokud tím ovšem neohrozí životy jiných. Ale zeptat se té topící na tuto zásadní otázku považoval za nevhodné a technicky za téměř nemožné. Žena teď už víc pila, než řvala.

Prévit se rozhlédl. V povzdálí sice uviděl několik lidí, ti však celou tu scénu buď nezaznamenali, nebo se tvá5

řili, že si ničeho nevšimli. Bylo teprve jaro a voda nejenže nebyla zrovna čistá, ale vzhledem k ročnímu období musela být i dost studená. Nikomu kromě té ženské se do vody nechtělo – ani jemu. Ženská přestávala řvát, asi už byla plná vody. Nejlepší by bylo někoho přivolat na pomoc – třeba policajta. Potíž byla v tom, že on sám byl policajt – ve službě. I když mimo rajon působnosti 17. okrsku, ve kterém sloužil. Jenže jak jim zdůrazňovali, policajtem zůstáváš, i když jsi třeba zrovna na záchodě.

Překročil plůtek a vydal se k vodě. Nejdřív váhavě, ale nakonec se rozběhl. Do vody vstoupil, tak jak byl. V saku, polobotkách, jen svůj zánovní baloňák odhodil na trávu.

Voda byla ledová ještě o něco víc než topící se žena. Prévit nebyl nikdy velkým příznivcem koupání – snad vyjma vany. A byl přesvědčený, že tohle dobrodružství odstůně.

Kdyby věděl, že nachlazení bude tím nejmenším, co ho v důsledku jeho vynuceného samaritánství čeká, jistě by se dokázal vpravit do role hluchého a slepého a rychlostí, kterou dokáže vyvinout středně zdatný běžec, by se vzdálil. Ale to bohužel neudělal.

Když popadl ženu za límec kabátu, sahala mu voda sotva k pasu. „Tady by se neutopila ani mrtvola,“ pronesl otráveně. Žena byla obličejem dolů, a tak se k ní Prévit shýbl a otočil na záda. Ale zdálo se, že si toho dotyčná neváží, protože se rozhodla nedýchat ani v této mnohem pohodlnější poloze. Po vystoupení na břeh byla manipulace s ženou mnohem obtížnější, protože trpěla určitou nadváhou a Prévit spíše podprůměrným fyzickým vybavením. Přesto se mu nakonec podařilo ženu dotáhnout na jen málo svažitý trávník. Sáhl do kapsy a vytáhl svůj služební telefon, který nebyl jenom telefonem, ale to by bylo v tuto chvíli zbytečné rozebírat, protože ten přístroj 6

po koupeli v jezeře už vlastně nebyl ničím, ani tím obyčejným telefonem.

Nebyl čas dál oddalovat nevyhnutelný postup a vymýšlet jakékoliv opodstatnění, které by ospravedlnilo nezahájení resuscitace. S dýcháním z úst do úst se Prévit zatím nezdržoval, věděl, že přednost má masáž srdce. A tak si obkročmo na tu oběť sedl a začal s masáží.

Možná to nebyla ta nejlepší poloha, možná si měl kleknout z boku, ale jemu jako vhodná připadala. Byl na ni zvyklý i z jiných činností, i když je zvláště v poslední době nevykonával o nic více nadšeně nežli tuto.

Teprve toto jeho počínání přimělo ostatní návštěvníky, aby se nejdříve váhavě, později však o to spontánněji, začali přibližovat. Především však ze zvědavosti, ale možná i z pocitu nutnosti zasáhnout, jelikož to, co viděli, mohlo znamenat cokoliv. Sex, vraždu, či jiné násilí.

Kupodivu jako první dorazila babka s holí, kterou v tom rozčilení zapomněla používat, snad i proto, že jí tento nástroj jeho nepoužitím nebránil v rychlosti. „Násilníku!“ zaječela a vší silou přetáhla Prévita přes záda. Ten heknul bolestí, ale nenechal se tím atakem vykolejit z rovnováhy. Otočil se, uchopil hůl, která mu měla podruhé dopadnout na záda, vytrhl ji babě z ruky a odhodil stranou. Bába se svalila na zem a situace se začala stávat poněkud nepřehlednou. Aby Prévit odvrátil další útoky na svoji osobu, zavelel, ať někdo zavolá záchranku. Protože, jak je známo, když dostane lid jasný povel, většinou ho s ulehčením splní, neb je tak sejmuta odpovědnost z jeho beder a on je zbaven tíže rozhodování. Hned několik rukou sáhlo po svém dorozumívacím zařízení a Prévit se mohl dál věnovat oživování té plavecké přebornice. Tu starou fúrii, která zaútočila na Prévita, zvedlo několik lidí na nohy, ale drželo ji od 7

něho dál a pro jistotu jí tu její hůl raději, alespoň prozatím, nevrátili.

Po pěšině se rychlým krokem blížil uniformovaný policista – jeden z těch, kterých v Central Parku, těchto zelených plících New Yorku, hlídalo hned několik, protože toto místo oddychu bylo vyhledávaným místem i všelijakých úchylů, jakým mohl být dost dobře i Prévit.

Policista se občas pokusil o běh, ale jeho objemné břicho mu v tom vždy zabránilo.

Odněkud z povzdálí byla slyšet siréna blížící se rychlé pomoci, ale Prévit ve své činnosti neustával. Byl už téměř na pokraji sil, ale že by mu někdo z přihlížejících nabídl, že ho vystřídá, tak to se nestalo.

Nakonec bylo jeho úsilí korunováno úspěchem. Přebornice v plavání sebou zacukala, pak otevřela oči a také ústa. Z nich vytryskl proud vody ještě s něčím neidentifikovatelným. Prévit nestačil uhnout. Byl příliš vyčerpaný a bylo to příliš rychlé. Jen si utřel rukávem saka obličej. „Pomóc!“ začala bába ječet. Bylo to stejné slovo, které používala při topení. Kdyby u toho zůstalo, bylo by vše v pořádku. Ale ona přidala i další slova. „Chtěl mě znásilnit! Pomozte mi přeci! Co stojíte?!“ Prévit vstal a už nyní si byl jistý, že tenhle den nebude patřit k jeho nejlepším. A to ještě den nebyl u konce. „Zůstaňte stát, pane!“ ujal se policista svých povinností a zároveň vytáhl z pouzdra svoji služební zbraň. „Dejte si ruce za hlavu a identifikujte se mi.“ „To půjde dost těžko.“ Policista ohlásil do vysílačky situaci a požádal o posily. „Nemáte žádný průkaz totožnosti?“ položil otázku a v duchu zřejmě cítil, že se ocitl na počátku zajímavého případu, a až bude vyřešen, ocitne se i jeho jméno v hlášení. A to hned na začátku. Už bylo na čase. V poslední 8

době se nemohl zrovna chlubit nějakými brilantními výsledky ve své služební činnosti. Dalo by se říct, že téměř žádnými. „Proč se nemůžete identifikovat?“ pokračoval v pokládání záludných otázek. Alespoň on měl ten dojem, že se jedná o otázky záludné. „Schází mi třetí ruka, abych si mohl sáhnout pro průkaz.“ „Ach tak,“ došlo to i tomu tlouštíkovi a jen ho to utvrdilo v tom, že se bude skutečně jednat o ošidný případ.

Jeho dilema vyřešil příjezd záchranky, za níž v závěsu následoval označený vůz policejní hlídky.

Zachráněná dál vykřikovala, že ji chtěl ten surovec znásilnit, a posádka záchranky najednou nevěděla, koho má zachraňovat, protože všichni přítomní jí připadali až moc živí.

Krátce po příjezdu policejního vozu dorazili i věčně nadržení reportéři. Jeden z policistů z motorizované hlídky se pokusil dát konečně všemu řád a usoudil, že by měl začít s obviněným. „Prý jste se odmítl identifikovat.“ „To říká ten blbej polda.“ „Pozor na ústa!“ „Těžko jsem se mohl identifikovat, když mi předtím poručil, abych si dal ruce za hlavu.“ „Teď ale ruce za hlavou už nemáte.“ „To je pravda.“ „I když bych vám měl správně nasadit pouta.“ „Pak bych se opět nemohl identifikovat.“ „Tak se do toho pusťte. A žádné hlouposti.“ Prévit si opatrně sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl kožené pouzdro. Když ho otevřel, objevil se v něm policejní odznak a průkaz.

9

„A sakra,“ ulevil si policista. „Tak povídejte.“ Prévit se dal do vyprávění. „Zní to věrohodně,“ shrnul policista. „Ale víte, jak to chodí. Bude záležet na svědeckých výpovědích a také na tom, jestli se ta ženská bude dál držet své verze. Mezi námi,“ naklonil se k Prévitovi, „já bych ji neznásilnil, i kdybych k tomu dostal přímý rozkaz.“ Zachráněná odmítala nastoupit do sanitky, očividně si užívala přítomnost reportérů a kamer. Zvadla, až když jí píchli nějakou uklidňující injekci, a přestala klást odpor.

Uložili ji na nosítka a šoupli do vozu. V té chvíli se začala dožadovat odvozu i babka s holí, prohlašujíc, že utrpěla újmu při útoku toho násilníka, jak fyzickou, tak psychickou. A tak ji šoupli do sanitky také.

Přijely další dva policejní vozy. Jeden jako posila pro vyšetřování a druhý, aby v něm odvezli Prévita na 20. okrsek sídlící na 82. západní, jen kousek od Amerického přírodovědného muzea. Ten měl pod svojí pravomocí tuto část Central Parku. A Prévit byl rád, že Central Park nespadá pod jeho domovský okrsek. Už viděl ty rozšklebené ksichty, až by ho jeho kolegové vyšetřovali. Kaminski, Ganz, McGregor… Stejně se to dozví, ale to už bude všechno vyšetřené. Nebo ne?

Vlastně to ani nebylo od místa činu daleko, dalo by se to dojít pěšky. Prévit chodil rád pěšky. Ale znal pravidla, tak nasedl.

Seržant Stiller byl docela příjemný chlap, nepřivázal ho želízky k ústřednímu topení a dokonce mu přinesl kafe. Sepsali spolu Prévitovu výpověď a ten pak musel čekat. Čas se vlekl. Stiller nechal Prévita čekat na lavici na chodbě – bez dozoru. Asi po dvou hodinách si ho zavolal k sobě.

10

„Můžete jít.“ řekl. „A dál?“ „Dali jsme dohromady dostupné výpovědi. Není to tak špatné. Horší je, že si paní Mahonenová stojí zarputile na svém. Pokud by se vše odehrálo beze svědků, bylo by to tvrzení proti tvrzení. I když… ta její verze je jen těžko uvěřitelná. Protože to byste musel být skutečný zoufalec, abyste vlezl na někoho o dvacet let staršího, než jste vy, a ještě s takovou vizáží. Myslím tedy s vizáží paní Mahonenové. Jste zoufalec, detektive?“ „V tuto chvíli určitě,“ povzdychl si Prévit. „Ale ne v tom smyslu, jak byla otázka položena.“ „Podle svědků jste se jí snažil pomoci a podle vyjádření lékaře, který se jí věnoval, když byla odvezena do nemocnice, jste jí opravdu zachránil život. Pak by byly nepochopitelné vaše myšlenkové pochody, kdybyste se ji nejdříve pokusil utopit a pak zachraňovat. Abyste ji nakonec mohl znásilnit?“ „Myšlenkové pochody lidí jsou někdy dost složité. Jako například pyroman. Nejdříve zapálí, aby mohl následně pomáhat hasit.“ „No, to jsem radši neslyšel. Ale je tu ještě něco,“ řekl Stiller záhadně. „Trochu jsme si paní Mahonenovou proklepli a on to není její první případ s podobným nařčením. Je to zaznamenané v jejím trestním rejstříku. Ale případ zatím neuzavíráme, už jen proto, abychom nebyli nařčeni, že straníme kolegovi. A mimochodem.“ Stiller se zašklebil. „Pozdravuje vás poručík Butler.“ „Tak to vám pěkně děkuji.“ „Neblázněte, museli jsme se na vás informovat u některého z nadřízených. Stejně by se to dozvěděli.

Když ne od nás, tak z policejního oběžníku. A když ne z toho, tak z televize určitě.“ 11

Detektiv z oddělení vražd a násilných činů, Timothy Prévit, vyšel před policejní budovu a upřímně si oddychl.

Byla to jedna z těch chvil, kdy by si s chutí zapálil, pokud by kouřil. Bylo chladno a on se poplácal po žebrech, aby si trochu prokrvil tělo. Pak strnul. Tam, kde měla být v podpaží jeho služební pistole, nahmatal jen prázdné pouzdro. Teprve teď si uvědomil, že v tom rozrušení nepostřehl, že v místě, kde obvykle nosí asi tři čtvrtě kila navíc, není nic.

Dostavila se jedna z chvil, kdy neměl daleko k tomu, aby propadl panice. Má se vrátit a ohlásit ztrátu zbraně?

Protokol, do kterého uvedl poškození svého telefonu, byl uzavřený. Musel ji ztratit, když manipuloval s tím bezvládným tělem. Třeba ji najde a vyhne se dalším vážným komplikacím. Protože ztráta zbraně je dost vážnou komplikací.

Rozběhl se tedy zpátky k jezeru, i když vnitřní hlas mu říkal, že je to zbytečné.

Stmívalo se, a když celý zadýchaný doběhl na místo, nikoho dalšího tam už nepotkal. A také proč? Vždyť se tam už nic zvláštního nedělo. Pročesal každý kousek, který přicházel v úvahu. Bez výsledku. Musel si přiznat, že jeho očekávání bylo jen toužebným přáním. Té pistole by si při tom množství lidí, které se tam pohybovalo, někdo všiml. Teď uvažuj Timothy, nabádal se. Nález zbraně nahlášen nebyl. Pak zbývají vlastně už jen dvě možnosti.

Někdo ji skutečně našel a nechal si ji. To byla ta horší varianta. Nebo mu vypadla do vody, když z ní tahal tu Mahonenovou. V tom případě jí tam nic nehrozí. Nebylo myslitelné, aby se teď v té tmě potápěl do ledové vody.

A pokud tam je, počká, až ho napadne, jak ji najít. Doposud zbraň nikdy nepotřeboval a nosil ji jenom proto, že mu to ukládaly služební předpisy.

12

Rozhodl se, že půjde. Měl dvě možnosti. Buď se ještě vrátit na okrsek, ale po tom všem, co se mu dnes přihodilo, se mu tahle varianta vůbec nelíbila. Zbývalo mu už jenom jít domů, i když ani z této možnosti neměl příliš velkou radost. A tak se nakonec vypravil domů. Šel pěšky. Byt jeho rodiny byl také na 82. západní, ve velkém nájemním domě, na rohu s Columbus Avenue – jen o kousek dál, než byl 20. okrsek, odkud zhruba před půlhodinou vyšel. Byt, ve kterém bydleli, by si ze svého policejního platu nemohl dovolit, navíc, když jeho žena Mavis před několika lety usoudila, že její zaměstnavatelé (a bylo jich několik) ji hrubě nedoceňují. Pracovala v archivu, ve veřejné knihovně, jako sociální pracovnice a nakonec se rozhodla, že nebude dál mrhat svými schopnostmi, navíc za tak ubohou mzdu. Prohlásila, že se bude raději plně věnovat rodině. Ale nedalo se říct, že by se toto její plné nasazení nějak zvlášť na fungování rodiny projevilo. Byly tu však jisté finanční prostředky ze strany její rodiny, které jim umožnily žít na úrovni střední vrstvy.

Už pár let měl pocit, když vešel a zaklaply za ním dveře jejich bytu, že vchází na nepřátelské území. Přestože se jednalo o prostor, kde žili jeho nejbližší. Ale takový pocit zažíval i v práci a jinde. Musel si přiznat, že nebyl oblíbený. Dalo by se říct, že se to netýkalo snad jen jeho rodičů, jejichž vztah k němu byl nefalšovaný a vřelý. „V televizi říkali, že jsi úchyl,“ přivítala ho jeho čtrnáctiletá dcera Peggy.

Mavis svoji dceru okřikla, ale ne příliš důrazně. Byli přítomni všichni. Kromě Mavis a Peggy i jeho dvanáctiletý syn Alan a samozřejmě nechyběla jeho tchyně Lorna.

Ta ostatně nechyběla téměř nikdy. Zatím mlčela, ale to neznamenalo, že to tak zůstane.

13

„Time,“ nasadila zoufalý tón Mavis, „můžeš nám vysvětlit, co se vlastně stalo?“ „A co říkali v televizi?“ pokusil se Timothy uhrát oddychový čas. „Bylo to zmatené. Ale především…“ „Prý jsi ji chtěl znásilnit, tati,“ přidal se Alan. „Jak to mluvíš, Alane?“ zasáhla Lorna. „Tak ošu…“ „To by stačilo!“ vykřikla Mavis rezolutně. „Taky si myslím,“ připojil se Timothy. „Kromě toho bych musel být už opravdový zoufalec, abych lezl na takovou starou megeru.“ „No dovol!“ ohradila se Timothyho tchyně rozhořčeně. „Jak jsem si všimla, jednalo se o dámu v nejlepších letech.“ „No jistě, Lorno, to jste vy všechny – dámy v nejlepších letech.“ „To je ale úroveň,“ pronesla Lorna s despektem. „Jen to potvrzuje tezi, že člověk většinou i přes dosažené vzdělání nezapře svůj původ. Tohle nebudu poslouchat.“ Lorna naznačila odchod, ale když viděla, že se ji nikdo nepokouší zastavit, znovu se posadila. O takové představení, kdy se mohla připojit k morálnímu vláčení svého zetě, rozhodně nehodlala přijít. „Topila se a já jí pomohl z vody. To je všechno,“ odhodlal se ke krátkému vysvětlení Timothy. Chtěl mít už konečně tento výslech, který nebyl toho dne prvním, za sebou. Dojít se vykoupat a zalézt do postele. Ještě že nebyla středa. Protože tu vyhradila Mavis k vykonávání manželských povinností. Byla přebornicí v tom, jak udělat nepříjemnou povinnost z něčeho, co bývalo dříve něčím docela příjemným. „Tohle je celé tvé vysvětlení?“ nedala se tak snadno odbýt Lorna. „Uvědom si, že budu jistě při nejbližším 14

setkání kongregace naší presbyteriánské církve tázána na tuto událost. Co mám pastoru Evansovi říct?“ Aby šel do prdele, měl sto chutí odpovědět Timothy.

Ale to nebylo možné. Především ne před dětmi, a kromě toho, pak by se do postele opravdu hned tak nedostal. „Můžeš mu říct, že jsem, z křesťanské lásky, chtěl pomoci bližnímu svému, ale nevěděl jsem, že jsem narazil na blázna a jaké nepříjemnosti mi to způsobí. Kromě toho bych pastoru Evansovi doporučil, aby především zpytoval své vlastní svědomí.“ Pastor Evans bojoval s démony v podobě mladých chlapců. Jednou to prosáklo až na povrch a došlo i na vyšetřování. Ale kongregace se za pastora postavila, tak jak to ostatně mnohdy bývá na celém světě, a on vyvázl.

Jeho pověst zůstala nepošramocená a nikdo se moc nepozastavoval nad tím, co to udělá s duší těch chlapců – ani jejich rodiče.

Pastor Evans byl představeným kongregace sídlící v Rutgersově presbyteriánském kostele na Broadwayi, jen kousek od křižovatky se 74. západní. Ta blízkost jejich bydliště rozhodla o tom, že se po nastěhování do jejich bytu přihlásili právě k této kongregaci, či spíše Lorna je přihlásila. I když Rutgersův kostel nebyl nijak výstavný ani významný. Dalo by se spíše říct, že byl bezvýznamný.

Ale i to nejspíš rozhodlo. Bezvýznamná v bezvýznamném se může stát významnou.

Lorna dříve navštěvovala se svým zesnulým mužem Johnem mnohem reprezentativnější boží stánek, kostel Jana Husa. Ten stál sice také na 74., ale východní – na druhé straně Central Parku – a John a Lorna byli jeho významnými členy. Ovšem jen do té doby, než John neopatrnými obchody na burze zkrachoval. A vzhledem k tomu, že se jednalo nejen o neopatrné, ale i nedovole15

né transakce, při kterých byli poškozeni i jiní, tak radši pro jistotu spáchal sebevraždu. To bylo jedno z mála mužných rozhodnutí tohoto sice okouzlujícího, ale jinak povrchního a nepříliš nadaného muže. To málo, co po něm zbylo, bylo zabaveno alespoň na symbolické umoření jeho dluhů. Jediné štěstí, že s Lornou měli rozdělený majetek. Nebyl to Lornin nápad, protože ta Johna bezvýhradně milovala, ale podmínka dědictví po jejích rodičích. Byla tam ještě další omezení, protože John by si už našel cestu, jak se k jejím penězům dostat. A tak bylo zachráněno alespoň něco. O luxusní byt, který byl jejich společným vlastnictvím, Lorna přišla – stejně tak jako o úctu spoluoveček v kongregaci při kostele Jana Husa.

Timothy byl přesvědčený, že Lorna tesknila spíše po odloučení od té honosné stavby než po tom, po kterém byl kostel pojmenován. Navenek sice dávala najevo fascinaci nad někým, kdo se pro svou víru nechal veřejně uškvařit, ale Timothy byl přesvědčený, že vnitřně se s něčím takovým neztotožňovala. Ještě má v živé paměti, jak řvala, když se omylem opřela rukou o rozpálenou plotýnku varné desky.

Nakonec se Timothymu podařilo zbavit dotěrných otázek členů své rodiny. Předtím ještě přetrpěl večeři, osprchoval se – vanu si tentokrát odpustil – a odebral se do ložnice.

Zalezl do postele, ale televizi si tentokrát nepustil, jak často činíval, pokud se nevěnoval třeba četbě či něčemu jinému (jako například ve středu). Nechtěl na obrazovce vidět svůj obličej.

Zhasl noční lampičku, natáhl se na záda a díval se do ztemnělého stropu. Neuvažoval o rozvodu, na to byl až příliš dobře vychovaný, ale přemýšlel o tom, zdali to takhle půjde až do smrti nebo třeba do důchodu, kdy 16

děti už budou od nich pryč a Lorna pravděpodobně na pravdě boží. Zdali to bude neustále ten stereotyp, neustále se otáčející kolečko, které poháníš ohmatáváním stále stejných šprušlí. No, všechno stejné asi nebude. Středy pravděpodobně odpadnou, nebude chodit do práce, o to víc k doktorovi… Proč dal na první místo ty středy?

Vždyť dřív mu to nepřipadalo tak hrozné. Dokonce se jim s Mavis ten sex docela líbil – aspoň zpočátku. Postupně se ale ta chuť začala vytrácet. Hlavně po narození dětí.

A také s jejich vzhledem a celkovou fyziognomií.

Timothy byl realista a bylo by pošetilé si nalhávat, že by kdy mohl být idolem ženských srdcí. Nikdy neoplýval přílišnou krásou, což bohužel musel říct i o Mavis.

A přibývajícími lety dostávala jejich těla spíše hruškovitý tvar s těžištěm uprostřed. Někdy ho napadla hrůzná myšlenka, že by mohli být s Mavis bratr se sestrou. Což by bylo sice hrozné, ale při pohledu do zrcadla ne úplně nepravděpodobné. Pokaždé tu myšlenku rychle zavrhl.

Při pohledu na jejich děti neshledával žádné známky genetického poškození.

Co je s Mavis vlastně dalo dohromady? Zřejmě oboustranná nouze, čímž neměl na mysli tu hmotnou.

Před Mavis měl všehovšudy dvě známosti. A tím, kdo vzájemný vztah ukončil, byla vždycky ta druhá strana. Až Mavis s ním zůstala. Nedělal si falešné iluze, že by to bylo jeho neodolatelností, ale s největší pravděpodobností na tom byla obdobně. To její biologické hodiny byly rozběhnuty mnohem rychleji než ty jeho.

Byl jsem z nouze ctnost, řekl si Timothy a usnul.

17