Marie Horová
Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Marie Horová, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
První vydání
Vychází jako 387. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1013-7
Děkuji své rodině za emocionální podporu při psaní, lidem z nakladatelství MOBA za spolupráci a všem čtenářkám a čtenářům za čas, který jsem prostřednictvím řádků mohla strávit s nimi.
Probudil ji podivný pocit, že je někdo v místnosti a pozoruje ji. Zdálo se jí, že ve tváři cítí něčí teplý dech, a pomalu otevřela oči. Ačkoliv byl prostor osvětlený jen slabým světlem pouličních lamp, i tak zcela zřetelně viděla oči člověka sklánějícího se nad ní. Jeho upřený pohled se jí skrz sítnice propaloval až do nitra lebky.
Úplně ztuhla. Snažila se pohnout, ale jako by jí mozek vypnul většinu funkcí a ponechal pouze ty, díky kterým mohla naplno vnímat svou stále rostoucí paniku. Chtěla vykřiknout, ale jen pootevřela ústa a vydala tiché zasténání. Srdce jí bušilo závratnou rychlostí, až měla pocit, že takovou tepovou frekvenci nemůže vydržet a vyskočí jí z hrudníku. Tváře měla v jednom ohni, ale zbytek těla jako by byl ledově chladný a jaksi cizí.
Noční vetřelec jí zakryl ústa rukou a ona na rtech ucítila dotek jemné látky. Měla pocit, že se jí ten kus textilu vpíjí do úst a krku, aby ji pomalu zadusil.
„Vstaň!“ přikázal šeptem.
Zatímco se snažila přinutit své tělo k jakékoliv činnosti, muž měl stále ruku přitisknutou na jejích ústech a kopíroval každý její pomalý pohyb. Posadila se. Chtěla sundat nohy z postele, ale okolo pravé nohy se jí omotal lem široké noční košile s drobnými kvítky, takže málem ztratila rovnováhu a přepadla by z postele, kdyby ji neza-
chytil. Na mikrosekundu byla té nezvané
ná, což jí připadalo absurdní.
Konečně se postavila, ale své tělo stále vnímala jako něco vzdáleného. Loutka. Autíčko na dálkové ovládání.
Nohy měla jako z gumy.
„Do kuchyně,“ přikázal. Stál za ní, ruku stále na jejích ústech a lehce ji postrkoval do vedlejší místnosti. Byl mnohem vyšší než ona, ale to byl skoro každý, protože se svou výškou, jež dosahovala lehce nad metr padesát, byla celý život zvyklá ke všem vzhlížet. Dokonce i ke spoustě svých žáků, kteří byli daleko mladší než ona.
Došli až ke kuchyňskému stolu. Nasměroval ji k židli.
„Jestli budeš řvát, dostaneš ránu,“ řekl a odkryl jí ústa, takže se mohla konečně zhluboka nadechnout. Zatlačil na její ramena, a tak ji donutil, aby se posadila. Sám si sedl na místo po její pravé ruce a položil dlaň na zbraň, která tady už ležela a i ve sporém osvětlení byly její obrysy zcela zřetelné. Stejně zřetelné jako plastová nádoba stojící na stole před ní, plná jakési neidentifikovatelné tmavě šedé hmoty.
„Jez!“ přikázal stále tím bezbarvým hlasem zbaveným veškerých emocí.
Byla stále zmatenější. Opravdu se k ní někdo vloupal, aby jí uprostřed noci přichystal pozdní večeři? Nedávalo to smysl. „Co po mně chcete?“ zašeptala konečně svá první slova od chvíle, kdy ji ten kdosi vzbudil.
„Chci, abys jedla,“ pronesl klidně.
Zírala do misky před sebe a stále nic nechápala.
„Dělej!“ přikázal trochu důrazněji.
„Proč tohle děláte?“ zeptala se rozechvěle.
Nechal její otázku viset ve vzduchu a dvěma prsty poklepal na zbraň, která ležela před ním na stole.
Aniž z něho spustila pohled, pomalu nahmatala lžíci spočívající vedle plastové nádoby. Snažila se přiřadit jeho hlas k někomu, koho zná a jehož tvář by mohla být pod vlněnou lyžařskou kuklou. Měla pocit, že ten hlas opravdu zná, ale mozek stále stávkoval. Prohrábla lžící hmotu před sebou a do nosu ji udeřila vůně hub.
„Já ale houby nejím,“ zašeptala opatrně.
„Vypadám snad, že mě to zajímá?“ uslyšela zjevný úšklebek. „Jez!“
Nabrala si malé sousto na špičku lžíce a vložila ho do úst. Bylo to, jako by se jí na jazyku převalovali malí slimáci. Žaludek se jí stáhl a měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
„Spolkni to,“ přikázal bezbarvě.
Poslechla a nabrala další sousto. Její odpor k jídlu se s každým dalším kouskem zmenšoval, ale zmatení z noční návštěvy rostlo.
„No vidíš, že to šlo,“ pronesl, když lžíce škrábala o dno misky.
„Co po mně chcete?“ zeptala se znovu, jakmile spolkla poslední kus. „Chcete peníze? Moc jich nemám, ale dám vám je,“ řekla odhodlaně. „Nikomu neřeknu, že jste tady byl.“
„Drž hubu!“ zavrčel jeho hlas v nočním vzduchu.
Poslechla a zírala na něho. Minuty ubíhaly. Nic neříkal, jen tam seděl a pozoroval ji. V hlavě se jí honily
tisíce scénářů, každý absurdnější než jiný, stejně jako celá tahle situace.
Nevěděla, jak dlouhá doba uplynula, ale najednou měla pocit, jako by se jí všechno před očima začalo ztrácet v mlze a zvláštně rozplývat. Snažila se mhouřit oči,
aby zaostřila, ale nijak to nepomáhalo. Cítila, jak má v ústech stále více a více slin, až si připadala jako celá smečka Pavlovových psů nad vidinou masa.
„Je čas,“ řekl najednou její návštěvník. Zvedl se a zastrčil si zbraň za kalhoty na pravém boku.
Teď umřu, prolétlo jí hlavou.
Stoupl si za ni. Vlasy na zátylku se jí zježily v očekávání dotyku chladného kovu. Ubíhající vteřiny byly nekonečné a táhly se jako tér na slunci. Místo zbraně však najednou ucítila v ústech bavlnu. Roubík z šátku, který ji teď řezal v koutcích úst, jí muž pevně utáhl na temeni uzlem a otočil ji i s židlí tak, že se o stůl opírala levou paží. Začala v žaludku pociťovat mírné křeče, které připisovala momentálnímu stresu. Obešel stůl a pro něco se shýbl. Když opět stál před ní, držel v ruce předmět, který ji vyděsil, protože i přes nedostatek světla a své zamlžené vidění v něm poznala kladivo.
Srdce se jí opět rozbušilo a dech se zrychlil. Zběsile dýchala nosem, takže bylo slyšet její přerývané funění. Kvůli šátku měla pocit, že se snad utopí ve vlastních slinách.
Rozpřáhl se a vší silou ji udeřil do levého kolene. Ozvalo se tlumené zapraskání. Do očí se jí vedraly slzy a nervová zakončení nesla informace o bolesti takovou rychlostí, až měla pocit, že se snad vznítí vedrem, které ji náhle zaplavilo. Její močový měchýř uvolnil trochu
tekutiny, za což se i při té hrůze, kterou právě zažívala, zastyděla. Měla pocit, jako by její šedé, krátce střižené vlasy byly náhle hřebíky propichující jí kůži po celé hlavě jako v tom hororu, který kdysi její manžel přinesl domů na videokazetě. I obrazy, které teď kolem sebe
viděla, byly ve stejné kvalitě jako ta stará véháeska. Ani se nestihla nadechnout a ucítila další ránu. Tentokrát na pravém koleni. Myslela, že každou chvíli omdlí, ale její tělo jí bohužel tuto výsadu nedopřálo. Po tváři jí stékaly slzy a na bradě se mísily se slinami, které už zcela nasytily látku v ústech. Noční košili měla na prsou úplně promočenou.
„Tohle by ti překáželo,“ řekl klidně a sundal jí roubík.
Jako by tím uvolnil stavidla a ona se předklonila a začala prudce zvracet na podlahu. Kapky zvratků jí dopadaly na nahé nohy, jak se rozstřikovaly na chladivém linoleu. Nevěděla, co je horší. Zda úporné křeče v žaludku, nebo rozdrcené klouby v kolenou, které jako by hořely a škubalo jí v nich nesnesitelnou bolestí.
Zvracení přicházelo ve vlnách, až už neměla co zvracet a jen se dávila. Žaludek se svíral tak úporně, ale bolest v kolenou jí nedovolila, aby se schoulila a trochu ten pocit zmírnila. Začala se dusit. Myslela, že je to tím zvracením, ale uvědomila si, že srdce, které doteď zběsile tlouklo, jako by náhle rezignovalo. Lapala po dechu. S vytřeštěnýma očima jí ruce vystřelily k hrudníku v zoufale iracionální snaze najít způsob, jak si uvolnit dýchací cesty nebo poskytnout masáž vlastnímu srdci.
Náhle si vzpomněla, odkud ten hlas zná, ale už bylo pozdě na jakoukoliv debatu. Proč mi tohle dělá? byla tak poslední myšlenka jejího stále méně prokrveného mozku, která však zůstala nevyřčená, protože náhle ztratila vědomí nadobro.
Kapitánka Patricie Charvátová spěchala po úzkém chodníku z pískovcových dlaždic, který vedl ke vchodu malého domku ukrytého za ovocnými stromy. Silný liják, který s sebou přinesla noční bouřka, učesal trávu po okrajích cestičky a její stébla teď zplihle ležela v zajetí tenkého nánosu bahna.
Bylo krátce po desáté a slunce už naplno hřálo, takže v kombinaci s vlhkostí z předchozího deště vytvořilo klima jako v indonéské džungli. Patricie na sobě měla široké kalhoty z lehkého lnu a triko s krátkým rukávem, ale i tak jí bylo příšerné vedro.
U vstupních dveří stál nadporučík Radim Klíma a nakukoval do potemnělého prostoru nevelké předsíně. Trhl sebou, když ho Patricie pozdravila.
„Ahoj,“ pokrčil nos, aby jí dal najevo, že odér, který se z domu linul, není z nejpříjemnějších. „Dneska nás čeká slušný mordor,“ ukázal bradou směrem k místu vraždy. „Leží tady už několik dní.“
„Co o ní zatím víme?“ zajímala se Patricie.
„Klára Votavová, sedmdesát dva let, bývalá učitelka v důchodu,“ odříkal Radim krátký seznam informací, které stihli v tom krátkém čase shromáždit. „Už jsem volal Jáchymovi, aby vydoloval, co půjde.“
Patricie při zmínce o jejich nejmladším kolegovi spokojeně kývla hlavou, protože pokud někdo dokázal najít i nenalezitelné informace, byl to právě Jáchym Lada.
„Kdo ji našel?“ zeptala se vzápětí.
„Támhle pošťačka,“ vyslal pohled k postarší tmavovlasé ženě, která si oběma rukama křečovitě tiskla k hrudi černé kožené desky. U nohou jí stála tmavě modrá brašna na kolečkách. Teď pokyvovala hlavou v reakci na něco, co jí sdělovala nadporučice Lenka Horáková, která stála naproti ní a vedla krátký výslech.
„Patolog už tu je?“
„Jo. Přijel chvíli po mně,“ přikývl Radim.
„Tak jdeme za ním,“ vybídla ho Patricie. „Pokud nás tam teda už pustí technici.“
Vešli do malé předsíně s několika páry bot pečlivě seřazenými podél zdi. Nad nimi byl věšák s bundami, kabátem a puntíkovaným deštníkem. Prošli do hloubi domu a s každým jejich krokem zesiloval hnilobný zápach. Patricie se několikrát zhluboka nadechla nosem, aby si sliznice na ten odér přivykly, ale chvíli měla pocit, že nedokáže potlačit dávivý reflex, který to u ní vyvolalo.
Zastavili se u prvních dveří po levé straně a nahlédli dovnitř. Byl to obývací pokoj se starým, ale viditelně udržovaným nábytkem. Největší část pokoje zabíral krémový gauč s velkými růžovými květy, který oproti ostatním kouskům vypadal nově. Zády k nim stál technik v bílém overalu. „Už můžeme dovnitř?“ zeptala se Patricie.
Technik se pomalu otočil. „Sem asi ano. Stejně tady nic není,“ pokrčil rameny. „Ale jak vedle, to nevím.“
Vešli do místnosti. Na zdech viselo několik zarámovaných dětských maleb, pár rodinných fotografií a reprodukce van Goghovy Noční oblohy. Na nízkém konferenčním stolku ležel papírový televizní program otočený na stránce uplynulého čtvrtku. Všude na policích i v úzké knihovně byla spousta dekorací z různých materiálů, které vypadaly na výtvory od dětí. Patricie přelétla hřbety knih. Většinou šlo o cestopisy a pár publikací o péči o zahradu.
Otočila se na Radima a mlčky mu naznačila, že můžou jít dál. Technik jejich odchod ani nezaznamenal. V chodbě narazili na Lenku, která už propustila pošťačku ze zajetí svých otázek. Její zářivě žluté šaty v délce po kolena byly v ponuré chodbě nepřehlédnutelné.
„Ahoj. Tak co říkala?“ vyzvídala Patricie.
„Že ji naposledy viděla minulý týden v úterý, kdy jí doručovala nějaký balíček z e-shopu. Chovala se prý normálně jako vždycky a nevypadala, že by se někoho bála. Dnes jí nesla doporučený dopis, a když nikdo nereagoval na zvonění, chtěla odejít. Všimla si ale, že je kuchyňské okno otevřené dokořán, tak na ni chtěla ještě zkusit zavolat, nakoukla dovnitř a uviděla tu hrůzu.“
„To okno nejspíš otevřela ta včerejší bouřka,“ ozval se za nimi hlas, za kterým se všichni otočili. Patřil vysokému postaršímu technikovi s výrazně vystouplými lícními kostmi a masivním tmavým knírem pod zahnutým nosem. „Vchodové dveře byly zamčené zevnitř a podle zajištěných stop vrah přišel i odešel právě tím oknem. Asi ho za sebou jen přivřel a vítr ho v noci naplno otevřel.“
„Ještě něco?“ zeptal se Radim.
Technik se ošil, jako by ho někdo polechtal mezi lopatkami. „Teprve to musíme vyhodnotit, ale s největší pravděpodobností měl rukavice, protože na rámu okna žádné otisky v místech, kde by se musel chytit, aby se na něho vyhoupnul, nejsou. Ale ještě vyhodnotíme ty z vnitřku domu.“
„Tak díky,“ usmála se Patricie. „Můžeme už dovnitř?“
Technik přikývl.
Když vstoupili do kuchyně, zápach ještě zesílil a navzdory naplno otevřenému oknu se zdálo, že je zažraný i v bílých tapetách s jemným žlutým proužkem a tmavě hnědé kuchyňské lince do tvaru L. Všechno, co se nacházelo na její desce, bylo pečlivě srovnané. Na odkapávači vedle dřezu zůstal umytý hrnek a kávová lžička. I zde na stěnách visely zarámované dětské malby, velká mapa světa poskládaná z dílků drobného puzzle a v úzké rohové komodě stálo mezi šálky z jemného porcelánu několik ručně vyrobených figurek.
Stará paní ležela na zemi vedle jídelního stolu zabírajícího většinu středové plochy nevelké kuchyně. Tělo bylo už dost poznamenané posmrtným rozkladem a obličej nabral modrošedou barvu. Zčernalé rty měla pootevřené, vytřeštěné oči pokryté mléčným povlakem a vrásčitou tvář staženou v bolestivé grimase. Vedle jejího těla byl velký flek zaschlých zvratků, na kterých se s bzučením hemžilo pár tlustých černých much. Jedna z nich právě vylézala z úst oběti a Patricie i Lenka se s odporem otočily.
Zavalitý patolog Lukáš Karas se začal s funěním zvedat z podřepu, ve kterém doteď zblízka zkoumal oběť.
„Dobrý den, doktore, máte pro nás něco užitečného?“ Patricie doprovodila svou otázku několika krátkými
výdechy ústy, protože se jí opět chtělo zvracet. Letmým
pohledem zjistila, že Lenka s Radimem na tom nejsou o moc lépe.
„Nic viditelného,“ pokrčil patolog rameny. „Na příčinu si budete muset ještě chvíli počkat, ale vypadá to na nějaký druh otravy. Jediné, co vám můžu říct jistě, je, že se na její smrti podílela další osoba,“ zalétl pohledem k jejím kolenům.
„A co čas smrti?“ ozval se Radim.
„Vzhledem k počasí posledních dní a stavu těla někdy před víkendem,“ odfrkl patolog a papírovým kapesníkem si otíral zpocené čelo. „Řekl bych pátek, maximálně čtvrtek.“
Radim si vzpomněl na televizní program na stole ve vedlejší místnosti a spokojeně přikývl.
Přijeli pracovníci pohřební služby, a když jim patolog odsouhlasil, že už můžou tělo odvézt, Patricie a její dva kolegové vyklidili místnost.
„Zkuste obejít sousedy, zda neviděli něco nezvyklého, řekněme v době od čtvrtka do soboty. Potom z těch výpovědí vybereme to, co bude odpovídat době vraždy.
Já jedu za Jáchymem, jestli už něco zjistil, a pak musím kontaktovat pozůstalé, pokud nějací jsou. Ale podle těch fotek v obýváku nejspíš ano,“ povzdechla si Patricie. „Sejdeme se u nás na baráku.“
Lenka s Radimem kývli na souhlas a vydali se do okolních domů.
Truhlářská dílna Pavla Votavy se nacházela pár set metrů za cedulí, která výrazným červeným přeškrtnutím oznamovala konec města. Bývalý statek byl po rekonstrukci a rozlehlému dvoru teď místo kupek slámy vévodily úhledně poskládané dlouhé fošny a palubky v různých velikostech.
Patricie zaparkovala před jednou z bíle omítnutých budov, která měla ve štítu štukem vyvedený nápis L.P. 1886. Nikde v dohledu nebyl vidět žádný zaměstnanec, tak šla za ostrým zvukem pily vycházejícím z největšího objektu, zřejmě kdysi sloužícímu k ustájení hospodářských zvířat.
Uvnitř to vonělo dřevem a bylo tu ještě o několik stupňů tepleji než venku. V silných světelných pruzích, které sem dopadaly řadou oken pod stropem, tančil nazlátlý dřevěný prach. S každým pohybem kohokoliv v hale své víření zrychlil a vyslal do tance více svých částeček. Kromě několika velkých strojů a pracovních ponků tu byla také spousta hotových i rozpracovaných výrobků. Všimla si řady vyskládaných dveří a oken, o kus dál stálo několik kuchyňských skříněk s dvířky v různých dekorech a také zahradní nábytek čekající na nátěr. Pohybovalo se tu asi deset zaměstnanců. Zamířila
ke dvěma mužům, kteří byli nejblíže a právě hoblovkou protahovali dlouhé prkno. Vrstva pilin válející se všude okolo nich podstatně ztlumila její kroky, které byly i bez toho v rámusu stroje neslyšitelné, takže se jí muž s rezavými ježatými vlasy stojící blíže k ní lekl a hlasitě zaklel, když ji zaznamenal ve svém zorném poli.
„Tady nemůžete bejt, dámo!“ zakřičel na ni, odebral ohoblovanou fošnu a položil ji na hromadu ostatních ke zdi.
Druhý muž vypnul hoblovku a sundal si z uší velká červená sluchátka. „Co potřebujete?“ zeptal se stejně hlasitě jako ten první, protože měl nejspíš zalehlé uši od předchozího rachotu.
„Hledám pana Votavu,“ odpověděla Patricie zřetelně a ustoupila o krok stranou, když první muž přinášel další kus dřeva k ohoblování.
„Ten tady teď není,“ zahučel druhý muž a poškrábal se tlustou rukavicí ve svém tmavém plnovousu posetém několika pilinami.
„A kde ho najdu?“
„Tak to nevim. Někam odjel,“ pokrčil muž rameny, „zkuste to pozdějc. Ale měla byste jít čekat někam jinam.“ Nasadil si sluchátka a chystal se opět spustit hoblovku.
„Kapitánka Charvátová, kriminální policie,“ vytáhla Patricie svůj průkaz a zvedla ho do úrovně mužových očí krytých ochrannými brýlemi. „Sežeňte ho, prosím,“ dodala nesmlouvavě.
Mužův pohled zalétl ke spínači hoblovky a pak zpátky k Patricii. „Tak počkejte chvíli,“ povzdechl si, sundal opět sluchátka i rukavice a ze zadní kapsy vylovil zaprá-
šený mobil. „No, šéfe, Dvořák. Je tady nějaká ženská od kriminálky a prej s váma potřebuje mluvit.“ Muž se odmlčel a poslouchal hlas na druhém konci. „Nevim. Zeptám se.“ Otočil se na Patricii: „Prej kvůli čemu to je a jestli to nepočká.“
„Bohužel nepočká. Musím s ním mluvit hned a osobně,“ zavrtěla Patricie hlavou a vyhnula se první části otázky.
„Tak prej musíte přijet,“ řekl muž, ještě chvíli poslouchal a pak beze slova zavěsil.
„Mám vyřídit, že tu bude tak za patnáct dvacet minut,“ oznámil muž a ukládal si telefon zpátky do kapsy. „No ale stejně byste tady neměla bejt,“ ošil se a bylo vidět, že když teď ví, kdo Patricie je, není mu moc příjemné ji nějakým způsobem komandovat. Kus od nich někdo zapnul pokosovou pilu, a když se kotouč zahryzl do dřeva, vydalo to pištivý zvuk. „Pojďte, zavedu vás k jeho kanceláři,“ vybídl ji po chvíli muž, který se před chvilkou představil jako Dvořák.
Vyšli ven a na ostrém slunci oba přimhouřili oči. „Tipnu si,“ řekl muž, když Patricii vedl přes dvůr k budově, před kterou parkovala, „zase někdo nechal povotevřenou větračku a vloupali se k němu, co?“
Patricie neodpovídala a muž pokračoval v monologu. „To těm lidem můžete řikat furt dokola, a stejně neposlechnou. Pak stačí jouda s ruličkou od toaleťáku a kusem provázku a je vevnitř.“ Zarazil se, jako by nad něčím přemýšlel, a vzápětí pokračoval dál: „I když dobrej zloděj to zvládne i bez toho a zabere mu to sotva pár vteřin.“ Otevřel dveře, vešel do světlé chodby a zamířil ke schodišti. Patricie ho následovala.
Ocitli se v malém prostoru nad schody. Muž zaklepal na jediné dveře, které tu byly, a bez vyzvání vešel dovnitř. „Ahoj, Terko, může tady paní od kriminálky počkat na šéfa?“ zeptal se a ukročil stranou, aby mohla Patricie projít.
„Dobrý den,“ vyslala Patricie pohled k mladé ženě za stolem.
„Dobrý den. No ale já nevím, kdy se vrátí. Odjel zaměřovat nějakou kuchyň,“ řekla omluvným tónem, a jak pohnula hlavou, ve sklech brýlí se silnými hnědými obroučkami se jí zaleskl odraz monitoru s několika bílými obdélníky, které na něm měla otevřené.
„To je v pohodě. Už sem s ním mluvil. Za chvíli je tu,“ řekl muž.
Mladá žena kývla hlavou k prázdné židli na opačné straně stolu a naznačila tak Patricii, že se má posadit.
„Tak já mizím. Na shledanou,“ rozloučil se muž, a než Patricie stačila zareagovat, byl pryč.
Černovláska s asijskými rysy se opět pustila do své práce a tvářila se, že Patricie v podstatě neexistuje, což jí vyhovovalo.
Pavel Votava opravdu dorazil za necelou čtvrthodinu. Byl to průměrně vysoký, štíhlý muž s mírným předkusem a pomalu nastupující lysinou v krátce sestřižených
tmavých vlasech.
„Omlouvám se, že jsem vás zdržel, paní…“ řekl po rychlém pozdravu a krátce se odmlčel, když čekal na Patriciinu nápovědu.
„Charvátová,“ doplnila ho.
„Takže co pro vás mohu udělat, paní Charvátová?“
Patricie zabrousila pohledem k jeho spolupracovnici, která si sice stále hleděla víc své práce než dění v míst-
nosti, ale přesto nechtěla probírat tak osobní věc před ní.
„Mohli bychom si promluvit někde v soukromí?“
„Jo. Tady vedle,“ vykročil ke dveřím za stolem. Patricie se zvedla a šla za ním. Myslela na to, jak nesnáší tyhle situace, kdy musí během chvíle bezstarostným lidem otočit život o sto osmdesát stupňů.
V malé místnosti zabírala celou jednu stěnu vysoká skříň se spoustou polic s vyrovnanými šanony. Na obrovském stole z masivu ležely štosy dokumentů a technických výkresů. „Elektronická doba,“ ušklíbl se, když odklízel ze židle hromádku papírů, aby si měla Patricie kam sednout. „Tak co jste chtěla probrat?“ zeptal se, když se posadil za stůl naproti ní.
„Pane Votavo, říká se mi to velice těžko, ale bohužel vám musím oznámit, že vaše maminka je po smrti.“
Na chvíli se odmlčela, aby mohl tu informaci zpracovat, a pak dodala: „Upřímnou soustrast.“
Vypadalo to, jako by zkameněl, a jen nepřítomně zíral před sebe někam skrz Patricii. Trvalo to asi půl minuty, ale jí to přišlo jako celá věčnost.
„Jak?“ zeptal se chraplavě a krátce si odkašlal. „Myslím, jak zemřela?“
„Byla zavražděná,“ řekla Patricie.
„Tak to jste se museli splést,“ najednou vypadal, že si oddechl. „To nemůže být máma. Nikdo by neměl důvod ji zabíjet.“
„Bohužel, pane Votavo, je to vaše matka,“ pronesla Patricie klidně.
„Panebože,“ zašeptal a schoval tvář do dlaní. Když se opět narovnal, šedomodré oči se mu leskly. Naklonil se na pravou stranu a chvíli něco hledal v zásuvce pod
deskou stolu. Vytáhl krabičku cigaret a zelený plastový zapalovač. „Nebude vám to vadit?“
Patricie zavrtěla hlavou.
Stoupl si k oknu a otevřel obě jeho křídla dokořán. Když si připaloval, ruce se mu trochu třásly a musel škrtnout několikrát, než našel ten správný grif a objevil se malý plamínek. Zhluboka potáhl a vydechl oblak kouře, který se líně převaloval v horkém vzduchu. „Ségra už to ví?“
Patricie zavrtěla hlavou. „Ne. Nejdřív jsem jela za vámi.“
„To je dobře,“ znovu potáhl. „Mohl bych jí to říct já?“ zadíval se na Patricii prosebně.
„Pokud chcete,“ vyslala k němu tázavý pohled.
„Bude to tak lepší,“ zadíval se jí upřeně do očí. „Jak zemřela?“
„Přesná příčina bohužel ještě není známá. Musíme počkat na pitvu,“ přiznala Patricie.
„Na pitvu,“ vydechl společně s kouřem.
„Ještě bych od vás něco potřebovala,“ vytáhla telefon. „Pracujeme i s verzí, že vaše maminka vyrušila zloděje. Mohl byste se podívat na tyhle fotky, jestli tam něco nechybí?“ Po stole k němu přistrčila přístroj, do kterého si stáhla fotky od techniků. Pečlivě vybrala ty, na kterých nebylo vidět, k čemu v tom domě došlo.
Típl cigaretu do keramického popelníku na venkovním parapetu a posadil se. Chvíli přejížděl prstem po displeji, když listoval fotkami. Pak zavrtěl hlavou a vrátil telefon Patricii. „Nevidím, že by tam bylo něco jinak.
Můžu tam zajet?“
Patricie si vybavila zápach, který v domě byl, a jako by doufala, že se časem o trochu zmírní, řekla: „Raději
až později. Nevím, jestli tam ještě nejsou technici. Dám vám vědět.“
„Dobře.“
„Ještě bych se chtěla zeptat, kdy jste svou maminku viděl naposledy.“
„Minulý týden. V úterý, myslím,“ krátce se zamyslel. „Jo. V úterý. Vezl jsem jí nákup. Vždycky tak jednou za čtrnáct dní mi napíše větší nákupní seznam, aby to nemusela tahat autobusem.“
„Jak na vás působila?“
„Normálně. Jako vždycky. Byla v pohodě. Dali jsme si spolu večeři. Mluvila o takových těch běžných věcech. O zahradě, o tom, co viděla ve zprávách, o sousedech. Znáte to.“
Patricie přikývla. „Takže neříkala, že by se s někým pohádala, nebo že by se dokonce někoho bála?“
„Tak to vůbec. Říkám, byla ve stejné náladě jako vždycky.“
„Potom už jste s ní nemluvil?“
Zavrtěl hlavou.
„Ani telefonicky? Nevolal jste jí?“
„Vy svojí matce voláte denně?“ zeptal se trochu podrážděně.
Patricie nechala otázku bez odpovědi a řekla uklidňujícím tónem: „Snažíme se jen zmapovat její poslední dny.“
„Chápu.“ Najednou jako by na něho plnou silou dopadla realita, díky které se ocitl v jedné místnosti s člověkem od kriminálky. Patricie čekala, že se každou chvíli rozpláče. Místo toho se opět zvedl a stoupl si k oknu zády k Patricii. „Mohl bych teď být sám?“
Vstala i Patricie. „Nechám vám tu svoji vizitku, kdybyste si vzpomněl na někoho, s kým měla vaše maminka spory, nebo vás napadlo cokoliv, co by nám mohlo pomoct vraha najít.“
Jen přikývl, ale nic neřekl. Mlčky stál a koukal z okna.
„Tak na shledanou,“ rozloučila se a místnost opustila.
„Samozřejmě.“
Jáchym měl zprávu od patologa otevřenou ve svém počítači. Ostatní mu koukali přes rameno a očima přelétávali řádky na monitoru, ve kterých je nejvíc zaujaly informace, že paní Votavová zemřela na celkové selhání orgánů v důsledku otravy a že jí vrah před smrtí ještě rozdrtil kolena tupým předmětem.
„Nedává to smysl,“ prolomila Lenka ticho. „Proč ji nezabil nějak rychleji? U otravy není zrovna jistá doba smrti.“
„Dokud nebudeme mít zprávu z toxikologie, nebudeme vědět, jak dlouho ji někdo trávil. Některé jedy jsou vcelku rychlé,“ pokrčila Patricie rameny.
Horko bylo k zalknutí a každý z nich občas posmutnělým pohledem zabrousil k rozbité klimatizaci u stropu, kterou jim slibovali opravit už téměř měsíc. Zatáhli všechny žaluzie, okna pod nimi přitom nechali dokořán, stejně jako dveře do chodby na protější straně, aby vytvořili alespoň trochu průvan, ale vzduch v kanceláři se ani nehnul. Nevýhoda prostor v posledním patře budovy s rovnou plechovou střechou.
„A nemohla se otrávit sama?“ zeptal se Jáchym.
„A co ta rozbitá kolena? Že by se sám někdo chtěl takovým způsobem sprovodit ze světa, je nesmysl,“
zavrtěl hlavou Radim. „Celé to je docela sadistické. Takový styl popravy si nevybereš, pokud nechceš toho člověka mučit.“
„Ale proč?“ vyslala Patricie otázku, která běžela hlavou všem. „Od jejího syna i lidí z okolí víme, že byla absolutně nekonfliktní člověk. Navíc nešlo o loupež. Mladý Votava říkal, že se nic neztratilo. Uvidíme v pátek, až si to tam prohlédne osobně. Byla jsem se tam dnes podívat a ještě ho tam pustit nemůžu, ale zatím to nevypadá, že by šlo o zloděje, kterého by vyrušila. Ten by ji navíc zabil nějak rychleji. Něčím by ji praštil, bodl nožem nebo střelil,“ přejela si rukou po čele u kořínků vlasů, kde se jí perlily drobné kapičky potu. „Nejednalo se ani o sexuálně motivovaný útok, tak jaký měl, sakra, někdo motiv ji zabít, a ještě takovým způsobem?“
„Prostě jen ze samotného pocitu moci?“ pokrčila Lenka rameny.
„Dobře, ale nějak si ji vybrat musel. Navíc ten způsob mě pořád vrací k myšlence, že muselo jít o někoho blízkého. Když jde o otravy, bývá to většinou někdo, koho oběť zná. Musíme pořádně projet vztahy i majetkové poměry v té rodině,“ shrnula Patricie a otočila se na Lenku a Radima, kteří měli na starost výslech svědků v okolí. „Zjistili jste něco víc od těch sousedů?“
„Vlastně nic moc zajímavého,“ začala Lenka. „Její manžel zemřel asi před dvěma roky. Oba byli oblíbení, nikdy neměli s nikým žádné spory. S dcerou i synem prý vycházeli dobře. V tom domě bydleli celý život a všichni z těch, které jsem vyslýchala, o celé té rodině mluvili jen v dobrém.“ Z orosené láhve s vodou, kterou držela v ruce, každou chvíli stékaly kapky a vytvářely tmavé
kaňky na jejích červených šatech. Stačily však uschnout rychleji, než se zvládly rozpít do větších tvarů.
„U mě to samé,“ rozhodil Radim rukama. „Ale kdybyste někdo chtěl poradit, jak bojovat proti slimákům, tak o tom teď díky jejímu sousedovi od vedle vím všechno. A taky vím, jak na bělásky,“ znalecky pokýval hlavou.
Jáchyma pobavila představa Radima coby zahradnického bojovníka proti škůdcům a krátce se zasmál.
„I když jedna věc by tu možná byla,“ ozvala se Lenka.
„A to?“ zbystřila Patricie.
„Hodně se stýkala s jednou paní o kus dál v ulici. Byly v podobném věku, takže si rozuměly. A té se asi čtrnáct dní zpátky svěřila s tím, že měla, pocit jako by ji někdo sledoval.“
„Jak sledoval?“ zeptal se Radim.
„Prý si všimla nějakého muže, který šel za ní od autobusu, a asi o týden později ho viděla znova, jak se prochází ulicí a neustále sleduje její dům.“
„Věděla, kdo to byl? Dala ti nějaký popis?“
Lenka zavrtěla hlavou. „Ta její kamarádka jí to rozmluvila, že šlo jen o náhodu, a paní Votavová se o něm už pak nezmínila, takže neví, jestli ho viděla ještě někdy později.“
Na dlouhou bílou tabuli zabírající téměř celou jednu stěnu umístil Jáchym fotky z místa činu a zeleným fixem napsal základní informace o oběti. Patricie teď vzala červený fix a napsala NEZNÁMÝ MUŽ?.
„To zní jako první slibná stopa. Znovu je všechny obejděte. Ptejte se konkrétně na toho člověka. Třeba si ho všiml ještě někdo jiný, jen na to zapomněl,“ vyslala
instrukce k Radimovi s Lenkou. „Potřebujeme hlavně zjistit konkrétní dobu, kdy se tam pohyboval, a úplně skvělé by bylo, kdyby ho někdo dokázal popsat.“
„Zjistím, jestli jsou tam nějaké kamery,“ ozval se Jáchym, „třeba budeme mít štěstí.“ Ukazovákem si posunul lenonky s tenkými skly blíž ke kořeni nosu.
„Noc ze čtvrtka na pátek odpovídá tomu, co nám řekl patolog a co jsme zatím zjistili, takže se při vyslýchání svědků zaměřte na tento čas. Taky projedeme finanční situaci v rodině, ať máme něco v ruce, až s nimi budeme mluvit,“ otočila se na Jáchyma, který krátce kývl. „Dnes bych se měla potkat s dcerou paní Votavové, tak uvidíme, co mi řekne ona.“
„Tak jedeme,“ vyzval Radim Lenku. Když se otočil, byl vidět tmavý pruh, který mu na zádech vytvořil pot stékající po páteři. „Ale nejdřív si vezmu jiný triko, protože smrdím i na Google mapách. Vedro k posrání, fakt,“ dodal ještě a zamířil do malé kuchyňky, která sloužila také jako šatna.
„Zkus trochu víc času strávit s tou její kamarádkou,“ vyslala Patricie prosbu k Lence, která čekala na svého kolegu. „Nevěřím, že v té rodině bylo úplně všechno tak sluníčkově krásné, jak všichni tvrdí. Vždycky se něco najde. Když si s ní budeš povídat dýl, třeba něco řekne.“
„Spolehni se,“ usmála se Lenka.
Martin stál u kuchyňské linky a dojídal poslední kousek sýrového sendviče, když mu začal zvonit telefon. Pohledem zjistil, že je to Patricie. Utřel si prsty do kostkované utěrky ležící vedle dřezu a hovor přijal.
„Ahoj,“ pozdravil s úsměvem, který volající sice neviděla, ale určitě ho zaznamenala z tónu jeho hlasu.
Pozdrav mu opětovala a přešla k otázce: „Už jsi zpátky?“
„Jo,“ potvrdil. „Vrátil jsem se včera.“
„A jak bylo?“
„Nakonec dobře,“ přiznal. „A jak se máš ty?“ Přešel na stejně nezávazný tón konverzace, ačkoliv cítil, že takhle brzy ráno by mu nevolala, pokud by nechtěla něco důležitějšího než zjišťovat, v jakém je psychickém rozpoložení.
„Jde to,“ odpověděla s drobným zaváháním. „Nezajdeme dnes na oběd?“
„Rád bych, ale mám to teď nabité,“ přiznal popravdě. „Ještě mám nějaká sezení v ordinaci a pak jedu s Lukášem do Prahy.“
„Jako s naším patologem?“
„Jo,“ přitakal. „Jedeme spolu na koncert.“
Vzhledem k tomu, že teploty ani v noci nijak výrazně nepadaly, bylo už v tuto dobu dost citelné teplo. Mar-
tin po ranní sprše nepoužil ručník a nechal vodu na těle samovolně uschnout. Pod ním se teď na okrové dlažbě vytvořila malá loužička. Lehce do ní klepnul prsty pravé nohy, drobné kapky se rozstříkly v jemném vějíři a část mu jich ulpěla na nártu. Budu to muset utřít, prolétlo mu hlavou, nebo tu zase budu mít naštvaný liebesbrief. Paní na úklid mu ráda nechávala vzkazy, ve kterých ho peskovala jako malé dítě.
„Nikdy bych nevěřila, že ten morous může mít i nějaké přátele,“ zasmála se.
„Podceňuješ jeho sociální dovednosti,“ bránil pobaveně patologa Martin.
„To je možné,“ přiznala. „Uděláš si na mě čas zítra?“
„Děje se něco?“ zvážněl, když už nehodlal ignorovat lehkou naléhavost, kterou cítil v jejím hlase.
„Ne. Nic. Jen bych tě ráda viděla, když jsi byl teď pryč,“ zalhala.
„Tak navrhni místo a čas,“ rezignoval na další vyptávání.
„Zítra v jednu U Rybáře?“ nahodila udici.
„To zní fajn. Budu tam,“ souhlasil.
„Těším se. Užijte si to dneska, kluci,“ dodala a zavěsila.
„Dneska to dědkům šlapalo,“ usmál se spokojeně
Lukáš Karas na sedadle spolujezdce, když zamířili na výpadovku k domovu.
„Jen jsem si chvílemi připadal jak na dětském koncertě,“ nadzvedl Martin ruce nad volantem a nechal je s jemným ťuknutím dopadnout zpět.
„Myslíš kvůli tomu světlu?“ zeptal se Lukáš.
Martin přikývl. „Kdo se zdravým rozumem pořádá rockovou show za denního světla? Vždyť tam spousta efektů ani neměla šanci vyniknout.“
„Tipl bych, že ten, kdo se musí řídit zvukovými limity,“ chápal pořadatele patolog.
„Tak to potom jo,“ pokýval hlavou Martin. „Taky jsem si to užil,“ dodal s úsměvem. „ale příště vyrazíme raději někam do haly.“
„Bude i příště?“ podivil se Lukáš.
„Jasně,“ potvrdil Martin. „Proč by nemělo být?“
„To je vlastně fakt. Proč by nemělo být?“ spokojeně odsouhlasil Lukáš.
Kolem auta se míhaly zšeřelé stromy a nad zvlněnou krajinou se začínaly objevovat první blesky vzdálené bouřky, které vytahovaly ze tmy siluety kopců.
Autem duněly basy a patolog dlouhou dobu nic neříkal. Martin si myslel, že kvůli hlasité hudbě, tak ji trochu ztlumil a v tu chvíli sebou jeho spolujezdec trhnul a mírně zachrápal.
„Ty spíš?“ zeptal se Martin překvapeně.
„Ne. Jen jsem se zamyslel.“
„Nekecej. Tys tu normálně vytuhl,“ zasmál se hlasitě Martin.
„Tak asi jsem si trochu zdříml,“ přiznal Lukáš a zívl.
„Vůbec jsi mi neřekl, jaký je Kolman jako šéf,“ zajímalo Martina.
„Já vlastně ani nevím,“ rozhodil Lukáš rukama. „Šéf jako šéf. Moc s ním do kontaktu nepřijdu, ale myslím, že je moc neprudí, takže asi dobrý. Ale tohle je otázka spíš na Patricii než na mě.“
Několik metrů před nimi se objevily dvě bíle zářící oči a Martin výrazně zpomalil, aby do zvířete, které se vydalo na výlet přes silnici, nenarazil. Nakonec musel úplně zastavit. Zvíře na ně chvíli zíralo a pak se pomalým krokem vydalo dál.
„Mluvil jsi s ní teď někdy?“ zeptal se Lukáš, když projeli okolo místa, kde srna zamířila do pole a byl z ní vidět už jen bílý zadek v potemnělé krajině.
„Ráno mi volala,“ pokýval Martin hlavou a o trochu víc sešlápl pedál plynu.
„Kvůli tomu případu?“
„Jakému případu?“
„Aha. Tak nic,“ zavrtěl se patolog na sedadle a urovnal si bezpečnostní pás pod svým objemným břichem, které bylo teď nasoukané do černého trika s obrázkem vousatých členů ZZ Top, jejichž vystoupení skončilo před pár desítkami minut.
„Ne, počkej. Nemůžeš to nakousnout a pak nedoříct. Kvůli jakému případu?“
„No asi tomu, co teď vyšetřuje.“
„Co je s ním?“
„Já ho mám jen z pohledu patologa,“ kroužil kolem, jako by čekal, že to jeho společník vzdá, aby se tak téhle debatě vyhnul a mohl se dál věnovat zpracovávání zážitků z dnešních koncertů, které v rámci rockového festivalu viděli a hlavně slyšeli.
„Povídej,“ vyzval ho Martin
„Stará paní. Vypadá to, že ji vrah otrávil a ještě před smrtí jí rozbil kolena nějakým tupým předmětem, s největší pravděpodobností kladivem. Za celou svoji kariéru jsem se s podobným případem nesetkal,“ pokrčil rameny.
„Tak jsem myslel, že se ti o tom zmínila, když jste spolu mluvili.“
„Mluvili jsme spolu jen chvilku,“ upřesnil Martin. „Čím ji otrávil?“
„Zatím se čeká na zprávu z toxikologie, takže nevíme.“
„A tvůj odhad?“
„V tomhle neodhaduju,“ řekl patolog a zvedl ruce dlaněmi od sebe, takže to vypadalo, že se chystá chytit neviditelný míč.
„Opravdu zvláštní způsob zabití,“ souhlasil Martin. „Jaký je motiv?“
„Na to se právě budeš muset zeptat Patricie, já o tom víc nevím,“ řekl patolog omluvně.
„Zítra s ní jdu na oběd, tak třeba s tím přijde sama,“ prohodil Martin spíš pro sebe.
Ozvaly se první tóny skladby Thunderstruck od AC/ DC. „Tohle se nedá poslouchat potichu,“ natáhl se Lukáš k rádiu, přejel prstem po displeji a zvýšil hlasitost téměř na maximum, čímž ukončil debatu o vraždě.
Martin se usmál a na prázdné silnici ještě o něco zrychlil.
Když Martin vešel do bistra U Rybáře, Patricie už seděla u malého stolku v zadní části místnosti. Na obložení z palubek namořených do šedavého odstínu naplaveného dřeva visely různé podběráky a rybářské pruty. Prošel pod rybářskými sítěmi zavěšenými u stropu a vyhnul se několika dalším kulatým stolům stejným jako ten, ke kterému mířil.
„Čekáš dlouho?“ zahájil konverzaci lehce nervózní otázkou.
„V pohodě. Přišla jsem o něco dřív,“ uklidnila ho. „Nevadí, že už jsem nám objednala?“
Zavrtěl hlavou. Patricii znal už mnoho let, takže věřil tomu, že její výběr jeho chuťové buňky nezklame. „Rád se nechám překvapit,“ řekl a snažil se posadit tak, aby své téměř dvoumetrové tělo nasoukal k nízkému stolku, kolem kterého navíc nebylo dost místa. „Nechceš jít radši na terasu? Je tam pěkný výhled na řeku.“
„A taky příšerné vedro,“ zamračila se. „Tady je alespoň trochu příjemně. Doufala jsem, že v noci zaprší, ale přišla jen spousta blesků, čtyři kapky a bylo po bouřce.“
„Taky jsem čekal víc vody,“ souhlasil a ukázal prstem na její modrobílé pruhované triko. „Stylové,“ ohodnotil výběr jejího oblečení.