Jezero

Page 1




Arnaldur Indriðason Jezero Originální název: Kleifarvatn Vydáno u Forlagid Publishing, Reykjavík 2004 Překlad Anna Štorkánová Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava Off road factory, s. r. o. Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz Copyright © Arnaldur Inðridason, 2004 Title of the original Icelandic edition: Kleifarvatn Published by agreement with Forlagid Publishing, Reykjavík, www.forlagid.is Translation © Anna Štorkánová, 2007, 2019 Cover photo © Valentin Valkov – Fotolia.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2007, 2019 Vydání druhé ISBN 978-80-243-8639-3


ISLANDSKÁ KRIMI


V současné islandské společnosti si všichni lidé tykají a navzájem se oslovují pouze křestními jmény. Při překladu textu bylo k této skutečnosti přihlédnuto. Jména, osoby a události v tomto románu jsou smyšlené. Jakákoli podobnost s žijícími nebo zemřelými osobami je neúmyslná nebo čistě náhodná.


Spánku – mám tě rád. Z lidové moudrosti



1 Zůstala stát, jako by vrostla do země, a upřeně se dívala na kosti, které tam neměly být. Stejně jako ona sama. Původně si myslela, že to je už zase ovce, která se utopila v jezeře, když ale přišla blíž, viděla na dně nejen lebku, napůl pohřbenou, ale také obrysy lidské kostry. Z písku vyčnívalo několik žeber a pod nimi se rýsovaly obrysy pánve a stehenních kostí. Kostra ležela na levém boku, a ona tedy viděla pravou polovinu lebky, prázdné oční důlky a tři zuby v horní čelisti, z nichž jeden měl velkou amalgámovou výplň. Ve spánkové kosti zela velká díra. Její první myšlenka byla, jestli nepochází od rány kladivem. Naklonila se a zadívala na lebku. Váhavě vsunula prst do otvoru. Byl plný písku. Nevěděla, proč ji napadlo právě kladivo, a představa, že někdo někoho takovou silou uhodí do hlavy, byla příšerná. Kromě toho byl otvor na kladivo příliš velký, asi tak jako krabička od zápalek. Rozhodla se, že se kostry už ani nedotkne. Z kapsy vytáhla mobil a vyťukala třímístné číslo. Přemýšlela, jak to má říci. Celé to v sobě mělo něco neskutečného – kostra tak daleko v jezeře a napůl pohřbená v písku. A ona rozhodně nebyla ve špičkové formě. Nenapadlo ji nic jiného než kladivo a krabička od zápalek. Stěží se dokázala soustředit. Myšlenky jí vířily v hlavě a dělalo jí velké problémy je usměrnit. Příčinou určitě byla kocovina. Vlastně si původně předsevzala, že dnes zůstane doma, pak se ale najednou rozhodla jinak a jela k jezeru. Namlouvala si, že musí zkontrolovat ukazatel výšky hladiny. Byla vědeckou pracovnicí. Tou chtěla být vždycky 7


a věděla, že při takových měřeních jde o přesnost. Jenže prostě měla kocovinu a zdaleka nedokázala logicky myslet. Včera večer se v Institutu pro výzkum energií konal výroční večírek a ona se podívala příliš hluboko do láhve. To se jí občas stávalo. Vzpomněla si na muže, který leží doma v její posteli, a uvědomila si, že se k jezeru trmácela kvůli němu. Za žádných okolností se s ním nechtěla vzbudit ve stejném bytě a doufala, že vypadne, než se vrátí. Doprovázel ji z večírku domů, ale byl to naprosto nezajímavý chlap. Přesně jako všichni, se kterými se seznámila po rozvodu. Nemluvil skoro o ničem jiném než o své sbírce gramofonových desek, a přestože ona dávno rezignovala i na pouhé předstírání zájmu, nedotčeně pokračoval. Někdy v tu dobu usnula v křesle v obývacím pokoji. Když se probudila, viděla, že si lehl do její postele a s otevřenými ústy tam chrápe, na sobě jen těsné slipy a černé ponožky. „Tísňová linka,“ promluvil hlas v telefonu. „Ano, chtěla bych oznámit, že jsem našla kostru. Lebku s dírou dovnitř.“ Zamračila se. Zatracená kocovina! Jak se to vyjadřuje? Lebka s dírou dovnitř. Vzpomněla si na vtip o dánských mincích s dírou – byl to desetník nebo pětadvacetník? „Jak se jmenuješ?“ zeptal se neutrální hlas z centrály tísňové linky. Podařilo se jí posbírat rozběhnuté myšlenky a vyslovila své jméno. „A kde to je?“ „Na jezeře Kleifarvatn. Na jeho severní straně.“ „Vylovila jsi ji v síti?“ „Ne, leží na dně jezera.“ „Ty ses potápěla?“ „Ne. Vyčnívá ze dna. Žebra a lebka.“ „Ze dna?“ „Ano.“ „A jak to můžeš vidět?“ 8


„Stojím přímo nad ní a ona leží přede mnou.“ „Dopravila jsi ji na břeh?“ „Ne, vůbec jsem se jí nedotkla,“ zalhala. V telefonu bylo chvíli ticho. „Co je to za nesmysl?“ promluvil hlas rozzlobeným tónem. „Je to snad vtip? Víš, co tě tak hloupý žert může stát?“ „Žádný vtip. Stojím vedle toho a dívám se na to.“ „Takže jinými slovy, ty umíš chodit po vodě.“ „Jezero je pryč,“ řekla. „Tady už není žádná voda, jen obnažené dno. Tam, kde leží ta kostra.“ „Co chceš říci tím, že jezero je pryč?“ „Celé jezero ne, ale tam, kde stojím, není žádná voda. Já jsem vědecká pracovnice v oboru hydrologie a pracuji v Institutu pro výzkum energií. Kontrolovala jsem výšku hladiny a našla tu kostru. Má otvor v lebce a z větší části je zabořená do písku. Nejdřív jsem si dokonce myslela, že jde o ovci.“ „Ovci?“ „Nedávno jsme tu našli ovci, která se před časem utopila v jezeře. Když ještě bylo větší.“ Opět se rozhostilo ticho. „Zůstaň, kde jsi,“ promluvil hlas váhavě. „Pošlu tam vůz.“ Chvíli bez hnutí stála nad kostrou, pak šla k vodě a změřila vzdálenost. Byla si jistá, že když před dvěma týdny odečítala stav vody, kostra ještě vidět nebyla. Určitě by si toho všimla. Hladina tedy za tu dobu klesla o další metr. Touto záhadou se odborníci z Institutu pro výzkum energií zabývali od okamžiku, kdy se zjistilo, že se hladina tak rychle snižuje. Institut tady už v roce 1964 instaloval přístroj, který průběžně zaznamenával stav vody, a jedním z úkolů hydrologů bylo měření kontrolovat. V létě roku 2000 jako by se přístroj porouchal. Den za dnem mizelo neuvěřitelné množství vody, dvakrát tolik, než bylo běžné. Zase se vrátila ke kostře. Měla chuť ji prozkoumat blíže, odházet písek a vyprostit ji. Ale bylo jí jasné, že policie by z toho 9


nebyla příliš nadšená. Uvažovala, jestli to byl muž nebo žena, protože si vzpomínala, že jednou někde četla, nejspíš v nějaké detektivce, že až na pánevní kosti není prakticky žádný rozdíl mezi kostrou muže a ženy. Zároveň si ale vzpomněla, že jí někdo říkal něco úplně jiného, totiž že nesmí věřit tomu, co se píše v detektivkách. Pánev neviděla, ta byla zakrytá pískem, a kromě toho si říkala, že by žádný rozdíl stejně nepoznala. Kocovina se ještě zhoršila, a tak se posadila do písku vedle kostry. Byla neděle ráno a kolem jezera jen občas projelo nějaké auto. Představila si rodinu na nedělním výletě do Herdísarvíku a Selvoguru, což je oblíbená cesta lávovými poli a hornatou krajinou, a pak kolem jezera k pobřeží. Myslela na rodiny v autech. Její muž ji opustil, když vyšlo najevo, že ona nemůže mít děti. Brzy poté se znovu oženil a stal se otcem dvou nádherných dětí. Našel svoje štěstí. Jediné, co na rozdíl od něj našla ona, byl muž, kterého ani neznala a který v ponožkách ležel v její posteli. Čím více času uplynulo, tím obtížnější bylo najít slušného muže. Většinou byli rozvedení jako ona, nebo – což bylo ještě horší – nikdy žádnou ženu nezískali. Když tak zírala na kostru v písku, bylo jí bídně a málem se rozplakala. Asi o hodinu později přijelo od Hafnarfjörduru auto s pruhem. Policisté nijak nespěchali, naopak jeli docela poklidně po silnici, která vedla k jezeru. Byl květen, slunce stálo vysoko na nebi a odráželo se v hladké hladině jezera. Seděla v písku, dívala se k silnici, a když se auto přiblížilo, zamávala. Auto zajelo ke krajnici a zastavilo. Vystoupili dva policisté, podívali se jejím směrem a vykročili. Dost dlouho si prohlíželi kostru a neřekli ani slovo. Jeden se pak špičkou boty dotkl žeber. „Že by tu lovil ryby?“ promluvil ke svému společníkovi. „Myslíš z loďky?“ zeptal se jeho kolega. 10


„Nebo se brodil až sem.“ „Je tam díra,“ řekla a podívala se z jednoho na druhého. „V lebce.“ Jeden z nich se sehnul. „No jo,“ řekl. „Mohl upadnout a rozbít si hlavu,“ řekl jeho kolega. „Lebka je plná písku,“ řekl ten, který promluvil jako první. „Neměli bychom uvědomit kolegy z kriminálky?“ zeptal se druhý zamyšleně. „Není většina z nich právě v Americe?“ dal k uvážení jeho kolega a vzhlédl k nebi. „Na té mezinárodní konferenci o kriminalitě.“ Druhý policista přikývl na souhlas. Oba zase celou věčnost stáli mlčky vedle kostry, až se jeden otočil k ní. „Kde je vůbec všechna ta voda?“ zeptal se. „O tom existují různé teorie,“ odpověděla. „Co teď budete dělat? Smím jet domů?“ Podívali se na sebe, zapsali si její jméno, poděkovali jí, ale neomluvili se, že na sebe nechali tak dlouho čekat. Bylo jí to jedno. Nikam nespěchala. U jezera bylo krásně, jen kocoviny by se zbavila podstatně lépe, kdyby nenarazila na kostru. Uvažovala, jestli muž v černých ponožkách už vypadl, a doufala, že ano. Těšila se, že si půjčí nějaký film a večer se zachumlá do deky před televizí. Naposledy se podívala na kosti a díru v lebce. Třeba by z toho byla dobrá detektivka.

11


2 Policisté ohlásili nález kostry na dně jezera na policejním okrsku v Hafnarfjörduru a trvalo nějaký čas, než vysvětlili skutečnost, že stojí na suchu uprostřed jezera. Policista ve službě se telefonicky spojil s příslušným úředníkem zemského kriminálního úřadu, podal hlášení o nálezu kostry a chtěl vědět, jestli případ nespadá do jejich kompetence. „To je případ pro identifikační komisi,“ prohlásil příslušný úředník. „Myslím, že znám správnou osobu.“ „Kdo je to?“ „Museli jsme ho donutit, aby si vzal dovolenou. Co já vím, pět let si nevybral ani den, ale jsem si jistý, že bude rád, když dostane nějakou práci. Je to specialista na případy pohřešování. Jeho těší ta mravenčí práce.“ Poté, co se policejní komisař rozloučil s kolegy v Hafnarfjörduru, sáhl znovu po telefonu a požádal, aby informovali Erlendura Sveinssona a společně s jeho týmem ho poslali k jezeru jižně od Reykjavíku. Když zazvonil telefon, Erlendur byl ponořený do četby. Těžké závěsy na oknech obývacího pokoje měl zatažené, protože se pokoušel nevpustit dovnitř jasné světlo. V kuchyni žádné pořádné závěsy nebyly, a tak rovnou zavřel dveře. Touto cestou docílil v obývacím pokoji takového šera, že měl důvod rozsvítit stojací lampu u křesla. Erlendur tu historii znal velmi dobře, protože ji četl už víckrát. Na podzim roku 1868 se několik mužů z okresu Skaftártunga vydalo na cestu. Mířili na jihozápad k poloostrovu Reykjanes, 12


ze kterého chtěli na loďkách vyjet lovit ryby. Pustili se nejkratší cestou „za horami“, podél severní strany ledovce Mýrdal. Mezi nimi byl mladý, sedmnáctiletý David. Muži byli na takové cesty zvyklí a trasu znali, ale brzy poté, co se dostali k horám, se náhle změnilo počasí a oni se už nikdy nevrátili do obydlených míst. Bylo zahájeno rozsáhlé pátrání, ale nenašla se jediná stopa. Teprve o deset let později byly jejich kostry čirou náhodou nalezeny ve velké písečné duně jižně od Kaldaklofu. Ležely těsně vedle sebe a přes ně byla přetažená plachta. Erlendur vzhlédl do šera a v duchu před sebou viděl toho chlapce, ustrašeného a vyplašeného. Vypadalo to, že už před odchodem cítil, do čeho jde: celé okolí mluvilo o tom, že svoje bývalé hračky rozdal sourozencům a řekl jim, že se už nevrátí. Erlendur odložil knihu, se ztuhlými údy vstal a zvedl sluchátko. Byla to Elínborg. „Přijdeš, viď?“ zněla její první otázka. „Asi mi nic jiného nezbude.“ Elínborg napsala kuchařskou knihu, která právě měla být uvedena na trh. „Panebože, jsem tak nervózní. Co myslíš, bude se prodávat?“ „Já neumím správně zacházet ani s mikrovlnkou, takže asi nejsem ten pravý…“ „V nakladatelství byli nadšení,“ přerušila ho. „A fotky hotových jídel jsou prostě fantastické. K tomu použili nějaké zvláštní nasvícení. A pak je tam taky jedna kapitola o vánočních jídlech…“ „Elínborg.“ „Ano?“ „Měla jsi nějaký konkrétní důvod, abys mi zavolala?“ „Nějaké kosti v Kleifarvatnu,“ řekla a její nálada poklesla, když už nešlo o kuchařku. „Mám pro tebe zajet. Jezero se zmenšilo nebo něco takového, a proto tam dnes ráno našli kosti. Chtějí, aby ses na to podíval.“ „Jezero se zmenšilo?“ „Ano, tomu jsem mimochodem taky úplně nerozuměla.“ 13


Když Erlendur a Elínborg dorazili k jezeru, Sigurður Óli stál u kostry. Čekalo se na specialisty ze zajišťování stop. Policisté z Hafnarfjörduru obcházeli kolem se žlutou páskou, která by měla ohraničovat místo nálezu, jenže zjistili, že tu není nic, na co by ji upevnili. Sigurður Óli sledoval jejich úsilí a marně se pokoušel vzpomenout si na nějaký z typických vtipů, jaké se vyprávějí o obyvatelích Hafnarfjörduru. „Copak nemáš dovolenou?“ zeptal se Erlendura, který k němu přicházel po písčitém dně jezera. „Mám,“ dostalo se mu odpovědi. „Co tady máš nového?“ „Stojí to za…,“ začal Sigurður Óli. Vzhlédl k silnici, kde právě v tom okamžiku u krajnice zastavil mohutný džíp nějaké televizní stanice. „Oni jí dovolili odjet domů,“ pokračoval a ukázal bradou směrem k policistům. „Té ženě, co kostru našla. Provádí tady nějaká měření. Později si s ní budeme muset promluvit, pokud budeme chtít vědět, proč jezero mizí. Kdyby všechno probíhalo normálně, tak bychom tady měli potápěče.“ „Co rameno, už je v pořádku?“ „Ano. Jak se má tvoje dcera?“ „Eva ještě z léčení neutekla. Myslím, že toho lituje, ale přesně vzato to nevím.“ Erlendur poklekl a pozoroval to, co z kostry bylo vidět. Strčil prst do otvoru v lebce a přejel rukou po žebru. „Někdo ho udeřil do hlavy,“ řekl a zase se zvedl. „To se dá stěží přehlédnout,“ poznamenala Elínborg trochu posměšně. „Tedy v případě, že to je on,“ dodala. „Vypadá to tak trochu na rvačku, ne?“ řekl Sigurður Óli. „Ten otvor je těsně za pravým spánkem. Možná mu stačila jedna pořádná rána.“ „Není vyloučeno, že tady byl sám na loďce, uklouzl a upadl na bočnici,“ řekl Erlendur a otočil se k Elínborg. „Tón, kterým se mnou mluvíš, jsi použila taky v té kuchařce?“ „Úlomky kosti jsou pochopitelně dávno pryč,“ řekla, aniž odpověděla na jeho otázku. 14


„Musíme ty kosti vyprostit,“ řekl Sigurður Óli. „Kdy přijedou technici?“ Erlendur viděl, že na krajnici zaparkovalo další auto, a došlo mu, že nález kostry se už asi rozkřikl mezi novináři. „Neměl by se tady postavit stan?“ „Ovšem,“ řekl Sigurður Óli. „Ti ho určitě budou mít s sebou.“ „Ty si myslíš, že tady úplně sám chytal ryby?“ zeptala se Elínborg. „Je to jen jedna z možností,“ řekl Erlendur. „Ale co když opravdu dostal ránu do hlavy?“ „Pak by to v žádném případě nebyla nešťastná náhoda,“ řekl Sigurður Óli. „Nevíme, co se stalo,“ řekl Erlendur. „Možná dostal ránu. Třeba byl na jezeře s někým jiným a ten na něj najednou vytáhl kladivo. Možná byli jen dva. Ale taky jich mohlo být pět.“ „Nebo,“ vložil se do toho Sigurður Óli, „to schytal někde úplně jinde, třeba v Reykjavíku, pak ho dopravili sem a tady potopili.“ „A jak ho potopili?“ zeptala se Elínborg. „K tomu je třeba něco těžkého, co mrtvolu udrží u dna.“ „Je to dospělý člověk?“ zeptal se Sigurður Óli. „Řekni jim, aby se drželi v patřičné vzdálenosti,“ řekl Erlendur, který sledoval, jak reportéři jdou od silnice k jezeru. Od Reykjavíku se blížilo malé letadlo a přeletělo velmi nízko nad nimi, takže viděli muže s kamerou namířenou na ně. Zatímco Sigurður Óli šel naproti reportérům, Erlendur se vydal k vodě. Malé vlnky líně narážely na břeh a na hladině se zrcadlilo odpolední slunce. Zamyslel se nad tím, co se tady děje. Mizí voda vinou lidí, nebo je to dílo přírody? Tohle skoro vypadalo, jako by jezero chtělo odhalit zločin. Skrývají se v jeho hlubinách, kde panuje věčná tma a ticho, další strašná tajemství? Zase se otočil k silnici. Přes písek k nim pospíchala skupina techniků v bílých overalech. Měli s sebou malý stan – a tašky 15


plné tajemných předmětů. Když zvedl hlavu k nebi, ucítil na tváři teplé slunce. Třeba vysušilo jezero právě ono. První, co technici objevili, když za pomoci lopatek a štětců vyprostili a očistili kostru, bylo lano. Leželo mezi žebry, vedlo podél páteře a mizelo v písku. Vědecká pracovnice v oboru hydrologie Sunna si udělala pohodlí pod dekou na pohovce. Zasunula videokazetu do přehrávače. Americký thriller se jmenoval Sběratel kostí. Muž s černými ponožkami byl pryč. Nechal po sobě dvě telefonní čísla, která spláchla do záchodu. Film právě začal, když se u dveří ozvalo zazvonění. Rozhodla se předstírat, že nikdo není doma. Věčně ji někdo ruší. Lidé se buď chtějí vypovídat po telefonu, nebo je za dveřmi podomní obchodník se sušenými rybami nebo kluci, kteří sbírají vratné láhve a lžou, že výtěžek půjde na Červený kříž. Znovu zazvonění a zase zaváhala. Pak si nahlas vzdychla a odhodila deku stranou. Když otevřela dveře, stáli proti ní dva muži; jeden z nich, mohlo mu být něco přes padesát, nevypadal nijak zvlášť vesele, měl svěšená ramena a podivně truchlivý výraz v obličeji. Druhý byl o hodně sympatičtější, vlastně docela přitažlivý. Když Erlendur zpozoroval, s jakým zájmem si žena prohlíží Sigurðura Óliho, nedokázal potlačit úsměv. „Jdeme kvůli Kleifarvatnu,“ řekl. Když se usadili v obývacím pokoji, vysvětlila jim, co se podle názoru odborníků z hydrologického odboru Institutu pro výzkum energií děje s jezerem. „Jezero nemá žádný povrchový přítok,“ vysvětlovala, „zato se voda vsakuje dnem jezera do podloží, v posledním desetiletí přibližně jeden metr krychlový za vteřinu, a přesto se udržuje jakýsi setrvalý stav.“ Erlendur a Sigurður Óli se na ni dívali a pokoušeli se předstírat zájem. 16


„Vzpomínáte si na velké zemětřesení na jižním Islandu 17. června 2000?“ zeptala se a oba přikývli. „Pět vteřin po zemětřesení se zatřáslo i jezero a odtoková rychlost se zdvojnásobila. Když se jezero stále zmenšovalo, nejprve se vědci domnívali, že to souvisí s malým množstvím srážek, pak ale vyšlo najevo, že voda uniká puklinami ve dně. Ty tam sice byly už desítky let, ale po zemětřesení se rozšířily a následky vidíte sami. Hladina poklesla nejméně o čtyři metry.“ „A proto se kostra objevila,“ řekl Erlendur. „Když se hladina snížila o dva metry, našli jsme žebro nějaké ovce,“ řekla Sunna. „Tu ale nikdo nepřetáhl kladivem.“ „Co myslíš tím, že ji nikdo nepřetáhl kladivem?“ zeptal se Sigurður Óli. Podívala se na něj. Pokusila se nenápadně zašilhat na jeho ruce, jestli nosí snubní prsten. „Viděla jsem díru v lebce,“ řekla. „Víte už, kdo to byl?“ „Ne,“ odpověděl. „Nejspíš musel mít loďku, ne? Aby se dostal tak daleko do vody…“ „Pokud se tím chceš zeptat, jestli tam někdo může dojít pěšky, tak odpověď zní ne. Na místě, kde leží kostra, byly ještě před nedávnem nejméně čtyři metry vody. Jestli se to stalo před více lety, což se přirozeně neví, mohla tam být hloubka ještě daleko větší.“ „Takže tam ten člověk musel jet na loďce,“ řekl Sigurður. „Jsou na tom jezeře loďky?“ „V blízkosti je několik chat,“ řekla a podívala se mu do očí. Měl krásné tmavomodré oči pod tenkým obočím. „Možná u nich jsou loďky. Já jsem ale na jezeře nikdy žádnou neviděla.“ S ním bych si na loďce vyjela, říkala si v duchu. Erlendurovi zazvonil mobil. Byla to Elínborg. „Měl bys ještě přijet,“ řekla. „Co je?“ zeptal se. „Přijeď a uvidíš sám. Je to nanejvýš pozoruhodné. Něco takového jsem nikdy neviděla.“

17


3 Vstal, vypnul televizní noviny a zhluboka si vzdychl. Byla v nich podrobná zpráva o nálezu kostry v jezeře a interview s příslušným úředníkem, který prohlásil, že případ se vyšetřuje. Přistoupil k oknu a zadíval se směrem k moři. Na chodníku si všiml manželského páru, který každý večer procházel kolem jeho domu, manžel jako vždy metr napřed, zatímco žena se pokoušela s ním udržet krok. Během procházky si povídali, on mluvil dozadu a ona s jeho zády. Už léta chodili kolem jeho domu a dávno nevěnovali nejmenší pozornost okolí. Dříve někdy vzhlédli k jeho domu nebo k jiným v této ulici u moře a zahrad. Někdy se dokonce zastavili, aby si prohlédli nové ploty nebo terasy. Tuto procházku podnikali za jakéhokoliv počasí a v každé roční době, vždy ve dvou. Zadíval se přes moře a na obzoru uviděl velikou nákladní loď. Slunce ještě stálo poměrně vysoko na nebi, ačkoliv už byl večer. Bylo krátce před nejsvětlejší roční dobou, ale pak se dny zase začnou krátit, až z nich nakonec nezbude téměř nic. Jaro už začalo. Když poprvé cestoval lodí do ciziny, právě končilo léto. Tehdy nákladní lodě nebyly tak velké a neexistovaly kontejnery. Vzpomínal si na námořníky, kteří v nákladním prostoru rovnali pytle vážící padesát kilogramů. Vzpomněl si na jejich drsnou řeč a námořnickou hantýrku. Znali ho, protože v létě pracoval v přístavu, a dělalo jim dobře vytahovat se, jak podvádějí celníky. Některé jejich historky byly tak dobrodružné, že dobře věděl, že si je vymysleli. Jiné byly napínavé a dramatické a nebylo třeba k nim nic přidávat. A některé historky 18


nikdy neslyšel, přestože říkali, že by to určitě nevykládal dál, on, komunista s maturitou! Prý nevykládal dál. Zase se zadíval na televizi. Připadalo mu, jako by celý život čekal na tuto zprávu. Kam sahala jeho paměť, byl socialista, stejně jako všichni ostatní členové rodiny z matčiny strany – a z otcovy taky. Stát se nestraníkem bylo nemyslitelné; vyrůstal v nenávisti ke všem reakcionářům. Jeho otec se již v prvních desetiletích dvacátého století angažoval v dělnickém hnutí. U nich doma se hodně diskutovalo o politice, většinou šlo o americkou vojenskou základnu v Keflavíku, kterou si hýčkala a opečovávala tenká vrstva majetných. Z přítomnosti vojáků profitovali především islandští kapitalisté. A pak jeho přátelé, kteří všichni měli podobný původ. Jejich názory byly radikální a někteří měli velké řečnické nadání. Dobře se pamatoval na politické schůze. Na jejich vznětlivost a vášnivost, když si brali slovo. Tyto akce navštěvoval společně se spolužáky, kteří byli tak jako on aktivními členy mládežnické organizace strany. Vyslechli předsedajícího, který pronášel strhující, jadrné promluvy proti kapitalistům z loděnic, kteří vykořisťují proletariát – a proti americkým vojákům na základně, s nimiž byli tito bonzové jedna ruka. Slýchal to často a vždycky se stejně hlubokým a žhavým přesvědčením. Všechno, co vyslechl, ho okouzlovalo a strhávalo, takže se z něj stal patriot a neohrožený socialista, který přesně věděl, čemu má věřit. Věděl, že pravda je na jeho straně. Na těchto schůzích často diskutovali o americké vojenské přítomnosti v Keflavíku a o nekalých záměrech islandských kapitalistů, kteří měli v úmyslu dát Američanům svolení k vybudování vojenské základny na islandské půdě. Velmi dobře věděl, že země má být zašantročena Američanům proto, aby si islandští kapitalisté mohli žít jako prasata 19


v žitě. Jako mladík zažil, jak policie v žoldu kapitalismu použila slzný plyn a obušky k rozehnání demonstrace. Tito zrádci vlasti byli lokaji amerického imperialismu! Žijeme pod knutou amerických plutokratů! Dorostu nechyběl důrazný slovník. On sám patřil k utlačovanému lidu. Dal se strhnout nadšením, paličskými proslovy a spravedlivou myšlenkou, že všichni jsou si rovni. Ředitel v továrně by měl být na straně dělnictva. Pryč s třídní společností! Choval neotřesitelnou a upřímnou víru v socialismus. Měl vnitřní potřebu zapojit se, aby přesvědčil druhé a bojoval za ty, jejichž postavení bylo tak špatné, za dělníky a všechny utlačované. Lide, slyš signály. S obrovským nadšením se podílel na diskusích na schůzích a příslušnou četbu si obstarával v mládežnických organizacích nebo pátral po knihovnách a knihkupectvích. Bylo toho dost. Pracoval s plným nasazením a v hloubi duše byl přesvědčen, že jeho zbraní je pravda. Mnohé z toho, o čem se v mládežnické organizaci diskutovalo, ho naplňovalo uspokojením, že bojuje za spravedlivou věc. Postupně se naučil odpovědím na otázky o dialektickém materialismu, třídním boji a jeho úloze v dějinách, o kapitálu a proletariátu. Čím víc četl a čím více byl nadšený tím, co čte, tím lépe byl připravený přidávat své vlastní postřehy, přičemž citoval duchovní elitu revoluce. Ve znalosti marxistické teorie a v rétorice po nějakém čase přerostl kamarády svého věku natolik, že na sebe upozornil předsednictvo mládežnické organizace. Když se konaly volby do předsednictva a jednotlivých komisí nebo když musela být odsouhlasena rezoluce, bylo vždy vystříleno velmi mnoho prachu. Zeptali se ho, jestli je ochoten angažovat se v předsednictvu. Tehdy chodil do primy, kde založili debatní kroužek „Rudá vlajka“. Jeho otec rozhodl, že jako jediný ze čtyř sourozenců obdrží vyšší vzdělání. Celý život mu za to pak byl vděčný. 20


Navzdory všemu. Mládežnická organizace byla velmi aktivní, vydávala informační bulletin a organizovala mnoho podniků. Předseda byl dokonce pozván do Moskvy. Když se odtamtud vrátil, mohl o státě dělníků a rolníků referovat z vlastní zkušenosti. Výstavba byla grandiózní. Lidé tak spokojení! Všichni měli všeho dost. Kolchozy a plánované hospodářství zaznamenaly takový pokrok, že všechno ostatní odsunuly do stínu. Pokrok v průmyslu po válce přesahoval nejodvážnější předpoklady. Jako houby po dešti rostly továrny v majetku státu, tedy dělníků, a řízené jimi samotnými. Na okrajích měst vyrůstala nová sídliště. Lékařská péče byla zdarma. Všechno, co četli, všechno, co slyšeli, byla tedy pravda. Úžasná doba! Do Ruska sice odjeli i jiní soudruzi a mluvili o úplně jiných a špatných zkušenostech, tím se ale stranický dorost nenechal ovlivnit. Tito lidé byli přisluhovači kapitálu. Zradili jejich věc, boj za spravedlivou společnost. Schůze debatního kroužku „Rudá vlajka“ bývaly hojně navštěvovány a způsobily, že se k hnutí přidávali další lidé. Jednohlasně byl zvolen předsedou, což vzbudilo pozornost vlivných členů Socialistické strany. V posledním roce na gymnáziu, které absolvoval s výborným prospěchem, bylo jasné, že má vlohy k tomu stát se jednou z vůdčích osobností strany. Odvrátil se od okna a šel ke klavíru, nad kterým visela fotografie maturitního ročníku. Chlapci v černých oblecích, děvčata v černých šatech. Díval se na obličeje pod bílými čapkami. Budova školy se leskla ve slunci a bílé čapky jen svítily. Měl druhý nejlepší průměr známek z maturitních předmětů a k prvnímu místu mu chybělo velmi málo. Přejel rukou po fotografii a s bolestným sevřením u srdce vzpomínal na léta na gymnáziu. Na dobu, kdy jeho přesvědčení bylo skálopevné a nic jím nemohlo otřást. Během posledního ročníku mu byla nabídnuta spolupráce ve stranických orgánech. O letních prázdninách pomáhal 21


v přístavu vykládat nákladní lodi, seznámil se tam s dělníky a námořníky a diskutoval s nimi. Mnozí zastávali reakční stanoviska a jeho označovali za komunistu. O práci žurnalisty se zajímal ještě dříve, než získal práci v novinách, a věděl, že stranický tisk je důležitou základnou stranické práce. Společně s představenstvem mládežnické organizace se setkávali v domě náměstka předsedy strany. Hubený místopředseda seděl zabořený v křesle, kapesníkem si čistil brýle a tichým hlasem obšírně poučoval o budování socialistického státu na Islandu. Všechno, co v tom malém obývacím pokoji tehdy vyslechl, bylo tak pravdivé a správné, že si uložil do paměti každé slovo a cítil mrazení až v morku kostí. Byl nadaný žák. Ať se pustil do čehokoliv, historie nebo matematiky, nikdy se nemusel nijak namáhat. Co měl jednou v hlavě, to už v ní zůstalo a bylo kdykoliv k dispozici. Paměť a schopnost učit se mu přišly velmi vhod při novinářské práci a na tuto činnost si rychle zvykl. Práce mu šla od ruky, měl nadání rychle chápat, a dokázal vést dlouhá interview, aniž by si musel cokoliv zapisovat, s výjimkou několika málo vět. Uvědomoval si, že ve své novinářské práci není úplně objektivní, ale kdo to o sobě vlastně může říct? Měl v úmyslu zapsat se na podzim na univerzitu, byl ale požádán, aby dále pracoval v novinách. Nemusel příliš dlouho přemýšlet. Uprostřed zimy si jej místopředseda strany pozval domů. Svobodná demokratická strana v Německé demokratické republice nabídla několika islandským studentům stipendium na univerzitě v Lipsku. Pokud by stipendium přijal, musel by si sám hradit výdaje na cestu. Ubytování a stravování by zajistila hostitelská země. Byl velmi zvědavý na to, jak to vypadá ve východní Evropě a v Sovětském svazu zvlášť, a chtěl vidět na vlastní oči poválečnou výstavbu. Chtěl cestovat a poznat cizí země – a taky se učit cizí jazyky. Chtěl zažít socialismus v reálu. Před maturitou si pohrával s myšlenkou, že by se ucházel o studium na 22


univerzitě v Moskvě, ale ještě s tím nezačal, když byl pozván k místopředsedovi. Ten si vyčistil brýle kapesníkem a naznačil, že studium v Lipsku je jedinečnou šancí poznat komunistický stát zevnitř, vidět socialismus na vlastní oči a k tomu získat vzdělání, které později může být zemi velmi užitečné. Místopředseda strany si nasadil brýle. „A naším cílům. Budeš se tam cítit dobře. Lipsko je historicky významné město a má spojitost s našimi kulturními dějinami. Jezdí tam Halldór Laxness na návštěvu svého přítele Jóhanna Jónssona. A naše islandské ságy, které shromáždil Jón Árnason, byly v roce 1862 vydány právě v Lipsku u J. C. Hinricha.“ Přikývl na souhlas. Četl všechno, co Halldór Laxness napsal o socialismu ve východním bloku, a obdivoval ho pro jeho přesvědčivost. Rodina přemýšlela, jestli by neměl přijmout místo na nákladní lodi, aby si vydělal na cestu. Jeden z jeho strýčků z otcovy strany znal nějakého člověka od loďařské společnosti a vždycky mu zajišťoval letní brigády v přístavu. S cestou lodí tedy nebyly problémy a rodina se ocitla v sedmém nebi. Nikdo z nich se nikdy nedostal do světa, a už vůbec ne proto, aby tam studoval na univerzitě. Bylo to skoro jako v pohádce. Zázrak byl vydatně diskutován v telefonních hovorech i dopisech. Lidé říkali, že z něho něco bude. Nakonec třeba i ministr! Loď nejprve zastavila na Faerských ostrovech, pak v Kodani, Rotterdamu a Hamburku, kde se vylodil. Odtamtud jel vlakem do Berlína a několik hodin spal na nádraží. Ještě v noci nasedl do vlaku jedoucího do Lipska. Věděl, že ho nikdo nečeká. Na lístku v kapse bundy měl adresu a bude se vyptávat na cestu tak dlouho, až dorazí k cíli. Stál před maturitní fotografií, zhluboka si vzdychl a zadíval se do obličeje přítele, se kterým studoval v Lipsku. Na gymnáziu chodili do stejné třídy. Kdyby jen tehdy věděl, co se stane! 23


Uvažoval, jestli policie zjistí pravdu o muži z jezera. Utěšoval se, že uplynulo hodně času a nikdo se nebude příliš zabývat tím, co se tehdy přihodilo. Muž v jezeře už nemohl nikoho zajímat.

24


4 Nad kostrou postavili stan. Elínborg stála před ním a dívala se, jak Erlendur a Sigurður Óli rychlými kroky přicházejí po vyschlém dně jezera. Večer značně pokročil a reportéři byli pryč. Poté, co se rozkřiklo, že na dně jezera byla nalezena kostra, provoz na silnici zhoustl, ale nyní se už zase zklidnil. „No konečně,“ řekla, když dorazili. „Sigurður Óli si ještě nutně musel dát hamburger,“ odpověděl podrážděně Erlendur. „Co se děje?“ „Pojďte se mnou,“ řekla a otevřela stan. „Je tu také lékařka ze soudní patologie.“ Když se Erlendur zadíval na jezero, které se tu poklidně rozlévalo v podvečerním tichu, musel myslet na pukliny v jeho dně. Zadíval se k nebi, kde slunce stálo ještě tak vysoko, že bylo jasno jako ve dne. Zadíval se na bílá oblaka těsně nad sebou a nedokázal se smířit s faktem, že v místě, kde stojí, byla dříve hloubka čtyř metrů. Technici mezitím kostru uvolnili, takže byla vidět celá. Nikde nebyl žádný zbytek kůže nebo oblečení. Vedle kostry klečela asi čtyřicetiletá žena, která žlutou tužkou načmárala cosi nečitelného na kyčelní kost. „Je to muž,“ řekla. „Středně velké postavy a s největší pravděpodobností tak kolem čtyřicítky, ale to se musí ještě upřesnit. Nevím, jak dlouho ležel v jezeře, snad čtyřicet, padesát let. Možná dokonce déle, ale to je pouze spekulace. Až kosti prozkoumám v laboratoři, snad budu schopná dát přesnější informace.“ Vstala a podala jim ruku. 25


Erlendur věděl, že se jmenuje Matthildur a se soudním lékařstvím právě začala. Rád by se jí zeptal, proč se specializovala na zločiny. Proč se nestala lékařkou jako ostatní a nevydělává na islandském systému sociální péče. „Dostal ránu do hlavy?“ zeptal se Erlendur. „Vypadá to tak,“ odpověděla. „Ale těžko říct, co bylo použito k úderu, protože jakékoliv stopy kolem otvoru byly zahlazeny.“ „Jde tedy o úmyslnou vraždu?“ zeptal se Sigurður Óli. „Všechny vraždy jsou úmyslné,“ řekla lékařka. „Jsou jen různě stupidní.“ „Bez jakýchkoliv pochybností se jedná o vraždu,“ vložila se Elínborg, která mlčky poslouchala jejich rozhovor. Stála na druhé straně od kostry a ukázala na velkou jámu, která tam byla vyhloubena. Erlendur přešel na její stranu a uviděl, že v jámě je velká černá kovová bedna, pomocí lana upevněná ke kostře. Bedna byla ještě z větší části zabořená do písku, ale na straně, která byla obrácená vzhůru, se nalézalo něco jako ulámané osičky s černými kotouči a černými knoflíky. Poškrábaná a místy vyboulená bedna byla naplněná pískem, protože se otevřela. „Co to je?“ zeptal se Sigurður Óli. „Čert ví,“ řekla Elínborg, „ale pomocí toho se potopil.“ „Není to nějaký měřicí přístroj?“ zeptal se Erlendur. „Něco takového jsem nikdy neviděla. Technici říkají, že by to mohla být vysílačka. Šli se najíst.“ „Vysílačka?“ opakoval Erlendur. „Jaká vysílačka?“ „To oni nevědí. Nejdřív budou muset tu věc celou vyhrabat.“ Erlendur se zadíval na lano upevněné ke kostře a na černou bedničku, která byla použita k tomu, aby se tělo potopilo. Před jeho vnitřním zrakem procházeli muži s mrtvolou, vlekli ji z auta, přivazovali k přístroji, veslovali s ní na jezero a hodili přes palubu. „Takže byl potopen?“ 26


„Tohle si těžko mohl udělat sám,“ prohlásil Sigurður Óli. „Člověk přece nevesluje doprostřed jezera, nepřiváže se tady k tomu přístroji, nevezme ho do náruče a neshodí do vody, přičemž myslí nejen na to, aby se praštil o bočnici, ale taky na to, aby za každou cenu šel přes palubu a zmizel. To by byla nejpitomější sebevražda v dějinách lidstva.“ „Je ten přístroj těžký?“ zeptal se Erlendur a nenechal se vyprovokovat. „Mně připadá, že je velmi těžký,“ řekla lékařka. „Mělo by smysl hledat na dně jezera smrtící zbraň?“ zeptala se Elínborg. „Pomocí detektoru kovů v případě, že to bylo kladivo nebo něco podobného. Třeba byla odhozena do jezera společně s mrtvým.“ „To je věc techniků,“ řekl Erlendur, poklekl vedle černé bedny a odhrábl písek. „Třeba to byl amatérský radista,“ poznamenal Sigurður Óli. „Přijdeš na party, až vydají moji knihu?“ zeptala se Elínborg. „Asi budu muset.“ „Pochopitelně tě nenutím.“ „Jak se ta kniha jmenuje?“ zeptal se Erlendur. „O pokrmech a jejich složkách,“ řekla Elínborg. „Možná to zní trochu zvláštně, ale je to úmyslná narážka na různé složky v mojí práci a taky na vhodné složení připravovaných dortů a koláčů a jiných jídel…“ „Fakt geniální,“ řekl Erlendur a udiveně pohlédl na kolegu, který si nahlas odfrkl. Eva Lind seděla se zkříženýma nohama v bílém koupacím plášti a jako v hypnóze si na ukazováček navinovala dlouhý pramen vlasů. Za normálních okolností nesměli pacienti během terapie přijímat návštěvy, ale personál Erlendura dobře znal, a tak nikdo nic nenamítal, když požádal, aby ho pustili dovnitř. Dost dlouho seděli mlčky ve společenské místnosti pro pacienty. Na zdech visely plakáty proti konzumaci alkoholu a drog. 27


„Pořád ještě se stýkáš s tou starou škatulí?“ zeptala se Eva a dál si na ukazováček natáčela vlasy. „Přestaň o ní mluvit jako o staré škatuli,“ řekl Erlendur. „Je o dva roky mladší než já.“ „Právě proto to je velmi přiléhavé. Stýkáš se s ní?“ „Ano.“ „A dál? Navštěvuje tě doma?“ „Udělala to jednou.“ „A jinak se setkáváte v hotelu.“ „Tak nějak. Jak se ti daří? Pozdravuje tě Sigurður Óli. Říká, že rameno bude pomalu v pořádku.“ „Netrefila jsem se. Mířila jsem na jeho palici.“ „Nechápu, že se můžeš chovat jako blázen.“ „Opustila už toho svého chlapa? Ta tvoje Valgerdur byla přece vdaná? Jednou jsi říkal něco takového.“ „Do toho ti nic není.“ „Takže jí je to jedno? Ty šoustáš s vdanou ženskou. Na co při tom myslíš?“ „My spolu nespíme. A tobě do toho opravdu nic není. A nemluv o tom tak hrubě.“ „To je teda pech, že jsi s ní ještě nic neměl.“ „Myslel jsem, že tady dostaneš nějaké léky, například proti velmi špatné náladě.“ Vstal a ona k němu vzhlédla. „Já jsem se neprosila, abyste mě sem zavřeli. Nežádala jsem, aby ses o mě staral. Chci, abys mě nechal na pokoji. Nechal na pokoji!“ Bez rozloučení opustil společenskou místnost. „Pozdravuj tu starou škatuli!“ zavolala za ním Eva Lind a nevzrušeně si dál natáčela vlasy. „Pozdravuj tu zatracenou starou škatuli,“ opakovala tiše. Erlendur zaparkoval vůz před domem a šel po schodech nahoru. Když vystoupal do svého patra, přede dveřmi bytu uviděl vytáhlého mladého muže. Měl dlouhé vlasy a kouřil. 28


Horní polovinu těla měl ve stínu, takže mu Erlendur neviděl do obličeje. Nejdřív si pomyslel, že to bude nějaký kriminálník, který si s ním přišel vyrovnat účet. Občas míval telefonní hovory, hlavně když ti lidé byli opilí, ve kterých mu vyhrožovali vším možným, protože jim tím nebo oním způsobem zkřížil cestu jejich již tak dost bídné existence. Ale byli i tací, kteří se ukázali před jeho domem. Na něco takového se nyní připravil. Mladý muž se napřímil, když ho uviděl. „Můžu u tebe přespat?“ zeptal se a nevěděl, co si má počít s nedopalkem cigarety. Erlendur viděl na linoleu dva zašlápnuté nedopalky. „Kdo…“ „Sindri,“ promluvil mladý muž a vystoupil ze stínu. „Tvůj syn. Ty mě neznáš?“ „Sindri?“ zeptal se udiveně Erlendur. „Jsem zase jednou ve městě,“ řekl. „Napadlo mě, že bych se u tebe mohl ukázat.“ Sigurður Óli se právě uložil do postele vedle Bergþóry, když zazvonil telefon na jeho nočním stolku. Podíval se na displej a hned věděl, kdo volá. Neměl v úmyslu se ozvat. Při sedmém zazvonění ho Bergþóra šťouchla do boku. „Vezmi to,“ řekla. „Jemu to udělá dobře, když si s ním promluvíš. Má pocit, že mu pomůžeš.“ „Já nechci, aby si myslel, že mi může volat domů v každou denní i noční hodinu,“ řekl Sigurður Óli. „Nebuď takový,“ řekla a sáhla přes něj po telefonu na jeho nočním stolku. „Ano, je doma,“ řekla. „Okamžik.“ Podala mu sluchátko. „To je pro tebe,“ řekla s úsměvem. „Ty už jsi spal?“ zazněl hlas na druhém konci. „Ano,“ zalhal. „A taky jsem tě žádal, abys mi nevolal domů. Nemám to rád.“ 29


„Promiň,“ řekl hlas. „Nemůžu spát. Beru antidepresiva, uklidňující prostředky, prášky na spaní a nic nepomáhá.“ „Nemůžeš sem jen tak volat, kdykoliv se ti zachce.“ „Promiň,“ řekl muž. „Není mi dobře.“ „V pořádku,“ řekl Sigurður Óli. „Je to přesně rok. Dnes.“ „Ano. Já vím.“ „Celý rok pekla.“ „Pokus se na to nemyslet,“ řekl Sigurður Óli. „Nejvyšší čas, aby ses přestal trýznit. To ti nijak nepomůže.“ „To se snadno řekne,“ řekl muž. „Já vím. Ale aspoň se o to pokus.“ „Co jsem asi myslel těmi zatracenými jahodami?“ „To jsme probírali už tisíckrát,“ řekl Sigurður Óli. Otočil se k Bergþóře a zavrtěl hlavou. „Nebyla to tvoje vina. Musíš si to uvědomit. Přestaň se mučit.“ „Ne,“ trval na svém muž. „Byla to moje vina. Všechno byla moje vina.“ Pak zavěsil.

30


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.