Josefovská krev

fovska krev.indd 1

17.05.17 11

fovska krev.indd 2

Jaroslav Kuťák JOSEFOVSKÁ KREV Odpovědný redaktor Jiří Linhart Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Foto na obálce Barbora Fukárková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Jaroslav Kuťák, 2017 © foto na obálce Barbora Fukárková, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první Vychází jako 262. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7476-5

17.05.17 11

fovska krev.indd 3

JAROSLAV KUŤÁK

17.05.17 11

fovska krev.indd 4

Příteli Dr. B. Venturovi a jeho družce

17.05.17 11

fovska krev.indd 5

Děkuji všem svým stálým příznivcům a podporovatelům, především Jirkovi Foltánovi, Vladovi Zvaríkovi, Petru Poppelovi, Liboru Píšovi, Pavlu Schreiberovi, Petru Maškovi, Pavlu Koudelkovi a Mirku Myškovi.

17.05.17 11

fovska krev.indd 6

17.05.17 11

fovska krev.indd 7

Poznámka autora V této knize často používám výraz Cikán v etno­ logickém významu a nemyslím tím nic zlého.

V josefovské pevnosti bydlí mnoho Cikánů. Tento po­ jem považuji za tradiční a používá ho i většina evrop­ ských jazyků. Někdo má raději výraz Rom a já mu to neberu, nechť si ho dosadí místo zde užitého termínu, ale ať budeme našemu sousedskému etniku říkat tak, či onak, nic se nezmění. Stále zůstanou svoji, jako jsou už čtyři tisíce let po svém příchodu do Evropy.

Rád bych tuto detektivku věnoval také nejlepšímu Cikánovi svého života, Edovi Cínovi, což byl shodou okolností můj nejlepší a nejpečlivější trenér fotbalu.

Díky, Edo. Za báje děkuji paní Věře Sílové, za mravenčí práci v diplomce Tereze Kuchtové a všem autorům uvedeným v její práci, za pomoc děvčatům z veřejné knihovny v Josefově, především Martině Sílové.

Ještě něco – pokud vím, stejné křestní jméno jako hlavní hrdina této knihy má ještě jeden pán v celé Čes­ ké republice, ale ten s mým zcela vymyšleným příběhem nemá nic společného.

Také děkuji nedostižitelnému Jaroslavu Haškovi za jeho povídku, kterou jsem zde použil proto, že je bá­ ječná a čistá a hodila se, a taky proto, že ji dnes leckdo záměrně potápí do zapomnění.

7

17.05.17 11

fovska krev.indd 8

17.05.17 11

fovska krev.indd 9

1 Vinnetou Džuga pelášil, jako by sousedovi ukradl chytrý telefon. Bylo před polednem, ale jeho rozvětvená rodina ještě spala, protože do zanedbaných střech josefovských domů nepřetržitě bubnoval příjemný pozd-­ ně letní déšť. Být slunečný den, už by měl na ulici mocné zastání, ale takhle v tom zůstal sám, což znamenalo jediné – prchat jako kapitán Jack Sparrow.

Jack byl Vinnetouovým skutečným idolem. Otci sice neodpustil své křestní jméno, ale mohl dopadnout ještě hůř. Bratři se totiž také jmenovali po tátových hrdinech z dětství – Žofré, Belmondo, Marais, Fantomas a Krkovička. Táta nekriticky miloval hvězdy stříbrného plátna konce minulého století. Jako kluk do hlediště sice nechodil, protože to stálo peníze a ty mu nikdo nedal, ale měl kamaráda promítače. Nikdo netušil, proč se mu mezi hrdiny připletl řezník Krkovička. Snad kvůli masu a uzeninám, které měl Krkovička ve velkém množství pod palcem v dobách socialismu, kdy bylo státním svátkem, visel-li na háku v prodejně turisťák.

Vinnetou prchal ke zdevastovanému Hotelu Veselý.

Věděl, kterým sklepem pronikne do katakomb. Tam se pronásledovatelům bezpochyby ztratí.

Byl vystrašený, s tím se nedalo nic dělat. Ve stavu vzrušení potom zažíval divné věci. Stávalo se mu to stále častěji. Bydleli v josefovské pevnosti, která měla bohatou historii. Uzavřený prostor z nezničitelných cihel, které měly chránit i domy důstojníků před ne9

17.05.17 11

fovska krev.indd 10

přátelským ostřelováním, skrýval nekonečná tajemství, která se před jeho vnitřním zrakem otevírala jako kniha. Proběhl pootevřenými vraty a uslyšel pláč. „Paní Barboro, je to syn. Chlapec jako buk.“ „Tvůj prvorozený, Josefe. Jsem Barbara, pane doktore, Barbara Pankl-Němcová. Zapište mě tak, prosím, do synových listin.“ „Rozkaz. Jak si přejete.“ „Ale doktore, jakýpak rozkaz, sice jsme ve vojenské pevnosti, ale moje žena není voják. – Děkuji ti, lásko.“ „Děkuji tobě, můj milý.“ „Jaké mu dáš jméno?“ „Smím, Josefe?“ „Ano, Barunko.“ „Smím po básníkovi nejčeštějším? Hynek? Karel Hy­ nek zemřel před dvěma lety. Ráda bych…“ „Ach tak,“ ozvalo se a pak se zabouchly dveře.

Po chvilce se znovu otevřely. „Odpusť, má milá, víš, jak jsem prchlivý. Odpusť.“ „Soužití vojáka a spisovatelky bývá břemenné.“ Vinnetou zatřepal hlavou. Někdy výjevy z minulosti slyšel, někdy je vídal. Bývalo to legrační. To podle pocitu, jaký zrovna prožíval, a taky díky tomu starodávnému patosu.

Vinnetou byl Cikán. V rodině měli kartářku tetu Eriku, a proto věřil na duchy. Takže si s nimi nelámal hlavu a bral tajemné výjevy jako normální věc, jako filmové příběhy, které jeho táta hltával kontrolním okénkem vedle obří drnčící promítačky v městském kině.

Zaslechl kroky. Zastavily se před vchodem do zpus10

17.05.17 11

fovska krev.indd 11

tošeného, polorozpadlého hotelu. Ze stěn se olupovala omítka a tapety, leckde se povalovaly zbytky rozbitého nábytku či prken z vylámaných podlah vedle střepů z roztříštěných oken.

Couvl ke dveřím, které vedly do bývalého lokálu.

Opatrně je pootevřel a škvírou vklouzl dál. Kdyby jeho táta znal hoteliéra Veselého, jistě by ho zařadil do své síně slávy.

Vinnetou se přitiskl zády k plesnivé zdi. Zavřel oči.

Jakmile je však znovu otevřel, spatřil zdevastovaný restaurant. Zamrkal a před očima se mu podnik proměňoval do starodávné podoby. Na stěnách visely obrazy jak od častolovického Antonína Hudečka, tak od nejlepších polských malířů jezdectva na lovu a v boji. ❖ Danoušek se často označoval za bramboru, ale josefovský hoteliér Veselý musel být dvakrát takový kus.

Seděl v detektivní kanceláři u krásné Marie a Karla Schwarze, popíjel kávu, odchrchlával a vyprávěl historky o malířích. „Jo, osudy slavnejch bejvaj různý. Takovej malíř Willi Nowak byl známej alkoholik. Když si jednou v opilosti prostřelil koleno, dostal za to od pojišťovny nějaký plnění a za takhle získaný peníze uspořádal s kamarádama první výstavu slavný Osmy. Bylo v ní osm malířů, který byste dneska nezaplatili: Filla, Kubišta, Kubín, Antonín Procházka, Emil Arthur Longen, zapomenutej sudetskej malíř Max Horb, Bedřich Feigl 11

17.05.17 11

fovska krev.indd 12

a Willi Nowak. Členové Osmy byli úplně švorc, výstavu mohli uspořádat jen díky těm penězům z pojistky za prostřelený koleno malíře Nowaka, jehož obrazy kritika často nazývala barevnou omeletou.“ „Kde ty historky pořád bereš?“ zeptal se Karel a položil před hosta talíř s borůvkovým koláčem.

Dan se nežinýroval a začal je polykat téměř bez kousání. „To je dobrota,“ zamlaskal si. „Mám doma obrovskou skříň plnou knížek o malířích, sbírám je celej život. Až se jednou pohnou a zřítěj se na mě, zaživa mě pohřběj. Voni malíři obecně chlastali. Například malíř Karel Boháček – taky chlastal a taky neměl ani vindru.

Nosil pěšky z Mladý Boleslavi obrazy do Prahy a ještě na místě peníze prochlastal.

Jednou jsem v rámci svejch sběratelskejch aktivit narazil na zajímavej kontakt. Dostal jsem se k panu strojnímu inženýrovi, kterej byl svýho času u Forda. Bylo mu 102 let. Po celej důchodovej věk sepisoval vzpomínky, měly několik průklepů, originály si nechával svázat do kůže a ukládal je do knihovny. Zapamatoval jsem si, že se jeden svazek jmenoval ‚Mé rodné Choroužvičky‘. Tak jsem dědkovi říkal Choroužvička.

Zajel jsem k němu domů, abych si ho připravil. Choroužvička seděl v křesle v salónu, na nohou bačkory, ale na sobě oblek s kravatou. Manželka, ohnutá do pravýho úhlu, nám přinesla odpolední čaj s hrubě nakrájenými chlebíčky. Choroužvička ji odmávl jako hmyz, nasadil si půlčíka do špičky, řekl: ‚Pane doktore, jak jistě víte…‘ a usnul.

12

17.05.17 11

fovska krev.indd 13

Jednou si ale vzpomněl, že zná dceru malíře Boháčka. Napsal jí ‚list‘ a rozjeli jsme se za ní. Sotva Choroužvička usedl do auta, pochopitelně usnul. Přijeli jsme do vesnice, kde bydlela, vzbudil se a řekl, že už tam jsme.

Ta ženská měla dementního syna v gumácích, kterej nás nechápavě sledoval s ústama dokořán. Dal jsem jí lahvičku kirsch likéru, jak mi doporučil Choroužvička.

Sbírala tatíčkovy obrazy, ale domek byl hrozně vlhkej, a tak ty věci trpěly. Byla ochotná mi prodat nějaký pastely, ale kvůli vlhkosti z nich už dávno stejkala barva.

Nekoupil jsem nic. ‚Jo, náš tatíček, to byl zlatej člověk,‘ říkala. Pak během půl hodiny vyzunkla tu třešňovku a docela obrátila: ‚Tatíček byl pěknej parchant! Línej jako veš a vzteklej!

Furt na mě řval. Nikdy mě neoslovil jménem. Pořád mě oslovoval jenom ty! Když zkapal, ulevilo se mi!‘ Přestože měla k tatíčkovi velice ambivalentní vztah, stejně mi nic kloudnýho neprodala. Tak jsem odjel se spícím Choroužvičkou s prázdnou. Byl by ještě koláček, Marie?“ „Tady.“ „Když se najím, musím si jít lehnout. Udělám chru chru s Popinkou, a když se proberu, jsem z toho spánku tak vyčerpanej, že otočím bůček na druhou stranu a ještě si zdřímnu. A to se to pak spí, když jsem se dobře najed u kamarádů.“ „Tobě nikdo nevaří, Danoušku?“ zeptal se Karel. „No já přece, kdo jinej. Samý laskominy.“ Dan byl Karlův kamarád už od vyšetřování zločinů 13

17.05.17 11

fovska krev.indd 14

u zámku Myštěves. Ukázalo se, že má nejen hluboké kunsthistorické znalosti, ale že taky umí dobře analyzovat vzniklé situace. „Na hlavě jsem míval enžílu a byl jsem hubenej jak lunt. Teď mám holou lebku a vypadám jako brambora. Co máš v životě za radosti? Jenom spánek, prachy a jídlo.“ „A obrazy,“ dodal Karel. „Taky, ale na ty už nemám prachy. Co jsem měl, to jsem prodal.“ „Vždyť jsi loni v Zaloňově koupil dvě dodávky starožitností,“ nesouhlasil Karel. „A kde jsou? V prdeli jsou. Já hrozně rád platim dluhy. Třeba mi přijde za takový akvizice čtyři sta tisíc, sednu k počítači a platím jednu věc za druhou, složenky, dluhy, penále, něco pošlu dětem na přilepšenou, zaplatím nový vobrazy… A když jsem hotovej a mám pěknej pocit, zjistím, že mi na kontě zůstalo dvanáct tisíc.“ „Peníze jsou jen peníze, Danoušku,“ utěšovala ho Marie. „Tobě se to řiká. Seš krásná, chytrá, bohatá a máš výcvik u americkejch tajnejch služeb. Ty víš, jak na věc.

Ale já? Dyť jsem chudák. Jako můj strejda Hugo, co k nám každý léto, co pamatuju od svýho dětství, jezdil na návštěvu, aby se rozloučil s rodinou, protože umíral.

Nakonec umřel loni. Bylo mu šestadevadesát, haha.“ „Trápilo ho něco?“ zeptal se Karel. „Hovno mu bylo. Vždycky tvrdil, že je na smrt nemocnej, ale že to doktoři při prohlídce ještě nenašli. No a co vy? Co teď vlastně děláte?“ 14

17.05.17 11

fovska krev.indd 15

„Teď celkem nic,“ odpověděl soukromý detektiv Ka­ rel Schwarz a mimoděk si uhladil knírek. „Nic se neděje.“ „Jezdíme na golf na Novou Ameriku,“ dodala Marie. „Tam je to prej zavřený…“ „Není,“ řekl Karel. „Zavřeli jednu devítku ze tří.

Bohemka s Maple Hills pořád fungujou. Woodland se nerentoval. Údajně se na něm budou pást krávy. Co bude dál, se ještě uvidí. No ale – jeden případ jsme málem dostali. Kriminálka našla v bytě na podlaze nějakou paní, ležela tam tři dny. Doktor konstatoval smrt, a když ji náš kamarád vyšetřovatel Honza Macek nechal otočit na záda, vydechla a pohnula se.“ „Byla naživu?“ „Ano. Že prej to Honza ještě nezažil.“ „A nic jinýho se nestalo?“ „Pak ještě geometři při měření našli na okraji Hradce mrtvolu, ale Honza říkal, že to byl nikým nehledanej bezdomovec a že tam ležel aspoň rok. Úplně vysušenej.“ „Chudák, to se zas tak často nestává, že?“ řekl Dan a položil si ruce na břicho. „Můžu poprosit vo něco k pití?“ ❖ Vinnetou se opíral o secesní skleněnou výplň dveří. Sklo bylo zdobené leptanými květinami, jejich pokroucenými stonky, proplétajícími se mezi ornamenty, a spanilými dívčími tvářemi. Uvědomil si, že z chodby bude vidět jeho stín, a posunul se blíž ke zdi.

15

17.05.17 11

fovska krev.indd 16

Poničený interiér dával jen tušit, že tu bývala restaurace. Z kouta se ozýval dunivý smích. Za stolem s vykrojenou deskou trůnil obří muž, břich vložený ve stole.

Pan hoteliér Veselý se vždy dobře bavil. Restaurace však za jeho časů ještě nebyla secesní. Slavný pan Veselý tu pracoval na počátku devatenáctého století. Pokřikovali na něho důstojníci, šavle řinčely a sklenice cinkaly, vedle rakouských pochodových písní se ozývaly i české lidové a francouzské lascivní. Hoteliér spokojeně přitakával, ruce měl zkřížené na břichu a podřimoval. „Pane domácí, hej!“ ozvalo se ode dveří z ulice.

Veselý zvedl hlavu. „Kdopak nás dnes bude obsluhovat?“ Byli to muži v buřinkách a dlouhých kabátech do deště. Odkládali si deštníky a svrchníky a rozhlíželi se po volných místech. „Bylo by místo pro slušné obchodníky s obilím?“ „Odkudpak jsou ctění pánové?“ zlomil se před nimi v pase vrchní číšník, zatímco příslušníci vojenské posádky je ignorovali. Hodlali si jich začít všímat, teprve kdyby hrozila šarvátka. Teď ale měli po manévrech a zabojovali si víc, než bylo zdrávo. „Až z Rychnova, mí drazí! Jedeme od Jičína, uzavřeli jsme pěkné obchody, máme chuť na dobré josefovské pivo!“ „Tak to jsou u nás správně, prosím, pánové, následujte mne!“ nakrucoval se číšník při vidině slušného spropitného. „Kdepak!“ bránil se mocný statkář. „Přeji si, aby nás osobně obsloužil pan Veselý.“ „Ale pánové…,“ namítal vrchní. „Ale co?“ 16

17.05.17 11

fovska krev.indd 17

„Náš pan šéf v takovýchto případech vyžaduje příplatek.“ „No a? My na to máme, že mám pravdu, pánové?“ rozhlížel se po rozjásaných společnících. „Šedesát tolarů.“ „Šedesát?“ zamnul si bradu obchodník. „To je cena, za kterou si koupím kravku!“ „Nebo starýho Veselýho!“ zachechtal se hoteliér a vstal. „Berte, nebo nechte bejt.“ „Slovutný pan Veselý, hostinský český osobně!“ jásal rychnovský handlíř. „Ten musí být zaplacen dobře.

Bereme, pánové! Pojďme se usadit. Budeme pít, co hrdlo ráčí!“ V koutě u okna pod obrazem rakouského císaře seděl zamračený muž v uniformě, rajtkách a naleštěných holínkách, o které si švihal bičíkem. „Věděj, Veselý, někdy bych jim nejraděj dal vysázet pětadvacet,“ zavrčel velitel posádky.

Hoteliér neprodleně opáčil: „Excelence, kdybyste dal mně vysázet pětadvacet, měl byste z toho radost jen vy sám. Kdybych ale mohl já vysázet pětadvacet vám, měla by radost celá posádka.“ Vinnetou znovu zaslechl zlověstné kroky. Nedalo se nic dělat, opravdu musel utéct do podzemí.

Hoteliér Veselý chodíval do sklepa, když mu bylo příliš teplo. V srpnu prý sedával kdesi v dodnes neznámém kamenném koutě, o kterém sám mluvíval, ale kde ho nikdo nedokázal najít. Bylo to zvláštní, protože vážil pověstných 204 kilogramů, které se jen tak někam neschovají. Opravdu tolik měl, potvrdilo se to, když mu 17

17.05.17 11

fovska krev.indd 18

příslušníci josefovské posádky uspořádali velkolepý pohřeb, aby mu prokázali poslední čest. Cestou na hřbitov vezli rakev s hostinským na dělostřelecké lafetě.

Vinnetou se živil sklepními krádežemi. Bral vše od marmelád přes starý papír, železo a různé nářadí až po bicykly. Byl jediným občanem Josefova, který se nebál toulat nekonečnými katakombami a kanály pod městem. Katakomby, kanalizace a kasemata měly dohromady více než čtyřicet kilometrů a svítilo se jen tam, kam směli turisté, takže na pár stech metrech.

Otec mu říkal, že v sobě určitě musí mít indiánskou krev, protože je odvážný stopař, a že mu tedy vybral správné jméno.

Minul místo, kde stával výčep, a v místnosti, kde bývala kuchyně, proklouzl dalšími dveřmi a sbíhal do sklepení. Klenutý cihlový strop měl sice několik světel, ale ta už dávno nesvítila. Vinnetou si zapnul mobil a rozsvítil blesk.

Okovanými dveřmi ze silných fošen, které ostře zavrzaly, se dostal do kanalizace. Chodby kanalizace se nijak zvlášť nelišily od katakomb, jen měly kónickou podlahu pro lepší odtok splašků. V moderní době už se nepoužívaly, alespoň tady ne.

Proběhl za roh a sklonil se. V úrovni půl metru nad podlahou zíval vstup do podzemí.

Padl na všechny čtyři a jako kocour proklouzl do tajných chodeb.

Tam už mobil vypnul. ❖ 18

17.05.17 11

fovska krev.indd 19

Čím víc se Danoušek ládoval Mariinými laskominami, tím silněji ho ovládal pocit, že hostitele musí bavit historkami. Měl jich nekonečné množství.

Zastrčil do úst laskonku, dvakrát žvýkl, spolkl ji a pokračoval: „Odjel jsem z baráku, protože mi přišla baba na úklid. Vystoupíme s Popinkou z auta u pole, kde zrovna pohnojili, abysme se prošli, a to pole pro ni bylo, jako když pustíš dítě do cukrárny. Vlítla mezi ty hovna, válela se v nich, čuchala a žrala je. Já na ni řval, ať se okamžitě vrátí, ale vona ne, kráva jedna blbá.

Když mi konečně naskočila zpátky do auta, zasrala mi sedačku, furt jsem na ni řval, až se ke mně votáčela zády. Doma jí bába chtěla votřít tlapky, ale Popinka hupsla rovnou do čerstvě povlečený postele. ‚Ty pitomá krávo!‘ řval jsem na ni. ‚Už seš úplně blbá, nechám ti dát injekci, ať vod tebe mám pokoj!‘ Vona se otočila prdelí a nemluvila se mnou. Ignorovala mě až do večera. Když byla vykoupaná, nějak jsme se zase smířili a teď mi už zas v posteli volizuje nohy a je to moje láááška.

Psi člověku rozuměj. Já spim v noční košili a vona si Popinka vždycky čumákem inhaluje páníčkovy hadry. Tůdle jsem byl nasranej, že mi poslintala vypranou košili, tak jsem jí vynadal. Přijdu pak z hajzlu, Popina leží v posteli a moje noční košile se válí na zemi. Já ji tam nehodil. To musela vona. Ať mi nikdo nic neřiká, psi rozuměj lidský řeči. Se psem je to konkubinát jak se starou, protivnou bábou.“ Karel se zasmál. „Ty se teda umíš rozčílit.“ „Ale hovno!“ zařval Danoušek.

19

17.05.17 11

fovska krev.indd 20

„Nekřič na mě.“ „Nekřičím,“ řval Danoušek o stupeň slaběji. „Já holt takhle mluvim, jako bys mě neznal. Promiň, Marie, už jsem starej dědek. Jednou jsem za oknem slyšel bábu, jak varuje velikonoční koledníky: ‚Tam ani nechoďte, chlapci, bydlí tam takovej nevrlej, zlej dědek.‘ Co, Marie? Takový hovado jako mě jsi v Americe nepotkala, co?“ „Potkala,“ odpověděla Marie a postavila před něj konvici s kávou. Dan dával před espresem přednost překapávané s mlékem. Mohl jí vypít hodně. „To neni možný.“ „Ale je.“ „A koho?“ „Seržanty výcviku. U tebe se pozná, že to nemyslíš zle.“ „Divadlo jednoho herce, haha. Výborný kafe.“ Marie mu ke kávě přidala ještě další borůvkový koláč. Vložil si ho do úst, přivřel oči, zamlaskal a pokračoval. „Jsem holt takovej blb. Jako študák jsem jezdil na brigádu – rozvážel jsem mlíko z malejch kravínů. Vstával jsem v půl třetí, abych rozhicoval náklaďáček Erenu, ve čtyři jsem naložil starýho Babicha s čibukem v hubě a jeli jsme. Babich pocházel z kolotočářský rodiny. Naložili jsem kolem pěti konví, nechali tam pět prázd­nejch a jeli jsme do další vsi pro další mlíko. Babich byl, jak řečeno, ze světský rodiny, úplně negramotnej. Tak jsem si z něj střílel. Jeli jsme kolem tabule z názvem obce a povídám: ‚Tak jsme v Kočíně.‘ 20

17.05.17 11

fovska krev.indd 21

‚Jojo, Kočín,‘ odpověděl Babich, ale na tabuli bylo psáno Dříteň.

Nebo jsem ho požádal, ať mi přečte, co dávaj v kině. ‚Nemám brejle,‘ bránil se. ‚Koukej, je to velkejma písmenama támhle na vývěsce.‘ ‚Já mám nějak zamlžíno,‘ řek mi.

Syn mu vyšel pomocnou třídu základní školy a následoval světskou tradici rodiny.

Nedávno ale za mnou přijel, aby se pochlubil, a ukázal mi starej, nádherně kaligraficky vyvedenej a německy psanej diplom o absolvování výuky náboženství, tělocviku a dalších předmětů.

Dole bylo krásný kulatý razítko s nápisem Leipziger Schwachsinnigenenschule Leipzig 1897. ‚Vidíš, my nejsme žádný blbci. Už pradědeček měl německý školy!‘ ‚Máš pravdu, Karlíku, nebyli jste žádný blbci,‘ řekl jsem mu a mladej Babich hrdě odkráčel k mercedesu.“ „Ty přece neumíš německy,“ namítl Karel. „Ale přeložil jsem si to – Lipská škola pro slabomyslný, haha,“ zasmál se Dan a strčil si do úst poslední borůvkový koláč. ❖ Vinnetou měl sehnutou hlavu. Podzemní chodby josefovské pevnosti neměly víc než sto pětasedmdesát centimetrů do výšky. Rakouští vojáci byli mizerně živení, a tudíž malí, ale hlavní strategický důvod pro 21

17.05.17 11

fovska krev.indd 22

stavbu tak nízkých chodeb byly prušácké pickelhaubny – vysoké, špičaté vojenské přilby – které by v případě nepřátelského vniknutí vyvolaly mezi pruskými vojáky zmatek.

Vinnetou znal tajná znamení a číslování na stěnách chodeb, která sloužila pohybu vojsk potmě a podle nichž už se uměl snadno orientovat. Postupoval rychle, zastavil se až po dvou stech metrech, aby naslouchal.

Kdepak, ti dva nažehlení hoši ho nemohli najít.

Nic neslyšel. Jen ticho. Zlověstné ticho.

Rozhodl se, že vystoupí z temnot na bezpečné místo.

O pár minut později vyšel ze sklepa zrenovované budovy, vystoupal po schodech a za okamžik stál pod interiérovými štukami. Otevřenými dveřmi nahlédl do místnosti. Za velkým psacím stolem seděl štíhlý uniformovaný muž a probíral se archivem takzvaných rezervátů. Tahle práce nemohla být svěřena obyčejným vojákům, protože se jednalo o choulostivé záležitosti.

Listiny obsahovaly výnosy plukovníka a vyšších důstojníků o poklescích, vyšetřováních a trestech živých i mrtvých, známých i neznámých josefovských vojáků podle toho, kdy sloužili u pluku a kam byli přeřazeni.

Dále strategické úkoly, vypracované v různých letech, nadační a jiné listiny a mezi tím konduitní seznamy alespoň pěti set důstojníků. Na stole ležely tisíce pomíchaných lejster vytažených z beden a tento důstojník je prohlížel, rovnal, evidoval a ukládal.

Vinnetou zatřepal hlavou, aby se zbavil staré vize, udělal pár kroků a zastavil se před vchodem do pobočky městské knihovny v Josefově. Doma u mámy by ho 22

17.05.17 11

fovska krev.indd 23

pronásledovatelé třeba ještě hledali, ale kdo by čekal Cikána ve veřejné knihovně?

Stiskl kliku a vešel mezi police pečlivě očíslovaných knih, opatřených plastikovými obaly. „Dobrý den, Martino,“ řekl. „Jak se máte?“

23

17.05.17 11