Luděk Kubát
KDO MÁ PRÁVO ZABÍT?
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Luděk Kubát, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první Vychází jako 402. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1562-0
Manželce Jitce, dále Markétě, Martinovi, Kubovi, Dašce, Sáře, Žofii, Fauně a Romanu Zahradníkovi
V momentě, kdy pohlédla do matčiny tváře, věděla, že je zle. Ta vešla vrávorající chůzí do kuchyně a za ní se o veřeje opřel neznámý muž s lahví vína v ruce.
„Co to nádobí?“ zasyčela matka.
„Nestačila jsem,“ zašeptala dívka. „Vrátila jsem se ze školy před chvilkou a musela jsem napsat úkoly.“
„Nekuňkej!“
„Psala jsem úkoly.“
„Tak to mě vůbec nezajímá. Toto,“ ukázala na dřez plný špinavého nádobí, ve kterém dominovaly hrnky s kávovou sedlinou, silnostěnné sklenice na alkohol a tři prázdné lahve od vína. „Toto je, holčičko, přednější. Lenoch jsi! Jak teď budu před návštěvou vypadat?“ zahihňala se a chytila muže za ruku.
Ten zarudlýma očima těkal z matky na dceru a přitom se drbal na zarostlé bradě.
„Ty nejsi sama?“ Odšpuntoval lahev a mohutně si zavdal.
„To vůbec, miláčku, nevadí,“ usmála se na něj a odhalila chybějící horní řezák. „Ona ví, co se sluší a patří, když si přivedu společnost. Že jo, ty malá mrško.“
„Maminko,“ dívka sepnula ruce, „neposílej mě tam. Já se ve skříni strašně bojím.“
„Ještě slovo a zamknu tě!“ zaječela matka a strčila do ní. „Marš!“
Dívka sklopila hlavu a z tváře jí spadly na prodřené lino drobounké slzy. Zamířila chodbou k vestavěné skříni.
Otevřela dveře, obrátila se k matce, jestli ji neobměkčí, ale ta stála s napřaženou pravicí s vytrčeným ukazovákem a ukazovala dovnitř.
Dívka pochopila, že nemá cenu prosit.
Trochu odsunula kabáty, skrčila se a vlezla dovnitř. Dvířka za sebou zavřela.
Položila si hlavu na pokrčená kolena a tiše vzlykala.
Pokoušela se nehýbat, visící kabáty a šaty jí připomínaly chapadla nestvůr. Při sebemenším pohybu se jí otíraly o pokožku a ona si představovala, jak se jí omotávají kolem krku a zbavují ji dechu.
Pokud ji matka nezamkla, což se stávalo dost často, nechala dvířka trochu pootevřená, aby do uzavřeného prostoru vnikal alespoň proužek světla, a modlila se, aby to ona nezjistila.
„To je drezúra,“ slyšela podnapilý hlas hosta. „Jako cvičená opička.“
Pak následoval smích a po chvíli slyšela, jak se zaklaply dveře do ložnice.
Nekonečně dlouhé minuty musela poslouchat jejich opilecký smích, který se později změnil v mužovo funění a matčino sténání.
Přitiskla si dlaně na uši.
Konečně nastalo ticho.
Dívka ještě nějakou chvíli seděla ve svém vězení, pak opatrně otevřela dvířka a po čtyřech ze skříně vylezla.
Pomalu se narovnala a třela si ztuhlý bok. Pak po špičkách přešla k pootevřeným dveřím do ložnice. Nahlédla dovnitř a na posteli spatřila dvě přikrytá těla.
Dveře zavřela a vydala se do kuchyně.
Zakručelo jí v břiše. Mimo dvou suchých housek, které si po cestě ze školy v supermarketu strčila nenápadně do tašky, nic nejedla. Otevřela ledničku a povzdychla si.
Tři lahve s pivem a kousek okoralého sýra. Popadla jej a ukusujíc jeho měkčí část usedla ke stolu. Nakonec snědla i tvrdou kůrku.
Podívala se na nástěnné hodiny.
Půl dvanácté.
Znovu si povzdychla a zamířila do koupelny. Když míjela kuchyňskou linku, srdce jí zaplesalo. Na promaštěném papíru zahlédla dva nakousané obložené chlebíčky.
Popadla je a do koupelny skoro utíkala. Sedla si na okraj vany a uzobávala co nejmenší kousky, aby jí ta dobrota vydržela co nejdéle.
Poté vlezla do vany, osprchovala se, ze srolované tuby zubní pasty vymačkala poslední zbyteček a ve svém pokojíčku vklouzla do postele, kde si přetáhla přes hlavu tenkou deku.
Do skříně už, maminko, ne, říkala si v duchu. To se raději zabiju.
K probuzení nikdy budík nepotřebovala.
Vstala v sedm hodin, udělala si čaj z pytlíku, který objevila zapadlý mezi zbylými čistými hrnky, posadila se ke stolu a čekala, až čaj trochu vystydne. Před ní, pod prázdnou lahví od vína, leželo několik bankovek, tak jako pokaždé, když si maminka večer někoho přivedla.
Jednou se odvážila peníze sebrat a v samoobsluze za ně nakoupila potraviny, ale když se vrátila s plnou nákupní taškou a spatřila matku, jak na ni čeká s nepříčetným výrazem ve tváři a vařečkou v ruce, pochopila, že si to šeredně odnese. Bylo to poprvé, co v zamčené skříni strávila celou noc. Tři dny nešla do školy, musela počkat, až se jí trochu ztratí podlitiny, které jí dřevěná vařečka na těle způsobila.
Od té doby se peněz položených na stole nedotkla.
Dveře se rozlétly a do kuchyně vešla matka s rozcuchanými vlasy a velkými, tmavými kruhy pod očima.
Mezi prsty držela zapálenou cigaretu. Popadla dceřin hrnek s chladnoucím čajem a zhluboka se napila. Pak odběhla na záchod, odkud se za chvíli začal ozývat dávivý kašel.
Dívka zavřela oči a dlaněmi si přikryla uši, aby ty hrozné zvuky nemusela poslouchat.
„Kde jsou chlebíčky?!“
I přes dlaně slyšela mámin řev.
„Tys je sežrala!“
Dívčino čelo narazilo po úderu rukou na desku stolu. Vzápětí ji matka uchopila za vlasy a hlavu nadzvedla.
„To byly moje chlebíčky!“ prskala sliny do dceřiny tváře.
„Nic jsem od včerejška nejedla,“ bránila se holčička, ale dostala druhou ránu.
Ani zoufalý pláč matku neoblomil. Facky sice přestaly, ale ječení ne.
Od sousedů někdo zabušil na zeď, ať toho proboha nechá, nebo zavolají policii.
To trochu zabralo.
„Až se večer vrátím,“ zasyčela matka, „bude tu jak v klícce. Vytřeno, nádobí umyté a tady…“ přešla ke kuchyňské lince a ze skříňky pod umyvadlem vytáhla kýbl, poloprázdnou lahev s čisticím prostředkem a hadry.
„Pojď za mnou!“ přikázala.
Neurvale chytila dceru za loket a vlekla ji do ložnice. Pustila ji, z mezery za skříní vytáhla hliníkové štafle a postavila je před okno. To otevřela.
„Aby ses nevymlouvala, žes je nemohla otevřít.“
Poté vylezla na nejvyšší stupínek a začala stahovat záclony.
„Ty vypereš. Ručně,“ přikázala vedle stojící dceři. „Až budeš hotová, vlezeš si do skříně, pamatuj si to. Až přijdu, nechci tě vidět.“
Když se začala natahovat pro druhý díl záclon, dívka se do ní vší silou opřela.
Křik trval po celou dobu, kdy matčino tělo padalo z osmého patra.
Dívenka se obrátila, vrátila se do kuchyně, oblékla se, popadla batoh s učivem a u dveří si obula boty. Než zmáčkla kliku, na chvíli se zamyslela, pak, jak byla zvyklá, se zula a vrátila do kuchyně. Ze stolu sebrala peníze a strčila je do kapsy sepraných džínsů. Opět se obula, z věšáku odebrala svazek klíčů, pečlivě za sebou zamkla a zamířila ke schodům. Výtahem nikdy nejezdila, prostory jí připomínaly chvíle, které musela trávit ve tmě mezi kabáty v nenáviděné skříni.
Cestou dolů nikoho nepotkala.
To, že za domem leží tělo její matky, ji ani trochu netrápilo.
Do začátku vyučování zbývalo ještě dost času, tak cestou do školy vešla do obchodu a z peněz, které našla na stole, si koupila tři housky, dvacet deka salámu a lahev limonády. Před regálem s cukrovinkami se zastavila, chvíli váhala, ale pak pohodila dlouhými vlasy, které jí ve třídě všichni záviděli, a do košíku přihodila dvě čokoládové tyčinky, které zbožňovala, ale už si ani nepamatovala, kdy je měla v ústech naposledy.
Před obchodem jednu tyčinku nedočkavě rozbalila a s chutí se do ní zakousla. Zatetelila se blahem, jakmile ucítila tu opojnou chuť čokolády a nastrouhaného kokosu.
Když pamlsek dojedla, obezřetně se rozhlédla kolem, jestli je sama, roztrhla obal a vylízala zbytky čokolády.
Před školou vhodila zmuchlaný obal do odpadkového koše a potom, jako téměř každé ráno, sebrala pár pytlíků od brambůrků, které se povalovaly na chodníku, dala je, kam patří, a pak po schodech vyhopkala do vestibulu školy.
Do začátku hodiny zbývalo ještě deset minut, tak si z tašky vyndala tlustý deník. Nalistovala čistou stránku, napsala dnešní datum, z penálu vyndala černou pastelku, chvíli přemýšlela a pak začala psát. Když zvonek ohlásil začátek první hodiny, deník zavřela a uložila zpátky do batohu. Vzápětí vešla do třídy učitelka a už od dveří hlásila, že si dají menší diktátek. Kromě ní, která mateřský jazyk zbožňovala, začali všichni v místnosti vyluzovat nesouhlasné mručení, které jim ale bylo houby platné.
***
Na výtvarnou výchovu, jež následovala po první hodině, se dívenka těšila úplně nejvíc. Její výkresy často učitelka vystavovala v areálu školy, a jednou jí dokonce přinesla diplom a velkou krabici temperových barev za přesvědčivé vítězství v soutěži. Diplom ovšem doma skončil roztržený v koši, hned jak se s ním matce pochlubila.
Barvy naštěstí dopředu bezpečně ukryla.
***
V polovině hodiny, kdy žáci malovali vodovými barvami květiny, které přinesla učitelka ve vysokém stupni
těhotenství, se otevřely dveře a do třídy vešla ředitelka
školy. Přelétla očima žáky a její pohled spočinul na dívce s dlouhými plavými vlasy.
Začala něco šeptat do ucha své podřízené, ta viditelně zbledla a vzápětí se chytila za břicho. Ředitelka jí pohotově pomohla posadit se na židli a sama se vydala za dívkou. Přistoupila k ní a řekla přiškrceným hlasem. „Vezmi si své věci a pojď se mnou do ředitelny. Uklízet to nemusíš,“ dodala, když dívenka začala, jak byla zvyklá, vymývat štětce.
Většina dětí na svou spolužačku závistivě hleděla a záviděla, že nemusí v kreslení pokračovat.
Dívka sbalila vodové barvy, popadla hotový obrázek a položila ho na stolek, za nímž seděla stále bledá učitelka, která najednou natáhla ruku a pohladila děvče po vlasech. Ředitelka čekala u dveří a tvářila se stále rozpačitě, jako by nevěděla, co si počít.
Dívka se ve dveřích otočila ke svým spolužákům a neznatelně kývla, jako by se s nimi loučila.
Seděla ve sborovně na židli, ruce způsobně za zády, oči sklopené k podlaze a nenápadně pozorovala dva policisty.
Moc toho ale neslyšela, pouze něco o mytí oken a výraz „silná podnapilost“.
Konečně hovor skončil a všichni tři zamířili k ní.
„Miláčku,“ řekla ředitelka lítostivým hlasem. „Je nám to strašně líto, ale tvoje maminka ráno myla okna
a pravděpodobně se jí zamotala hlava a ona z okna vypadla. Lidé se jí snažili pomoci, ale bohužel, zranění byla vážná.“
Pohladila ji po vlasech.
Dívka stále hleděla na podlahu a dlaněmi přejížděla po sepraných džínsech. Pak oči pozvedla.
„Maminka je mrtvá?“
Ředitelka přikývla.
„Opravdu se nedalo nic dělat. Už jsem volala tvé tetě, měla by se tu co nevidět objevit a prozatím si tě vezme k nim domů. Z vyučování tě samozřejmě omluvíme, nemusíš se obávat. Až teta přijde, zajdete tady s panem policistou k vám domů a vezmeš si věci, které budeš v nejbližší době potřebovat. Doufám,“ znovu ji pohladila, „že se brzy uvidíme.“
Dívka přikývla, z kapsy kalhot vytáhla kapesník a vysmrkala se.
Tu partu výrostků, kteří sedávali v parčíku před panelovým domem, kde s rodinou tety bydlela, z hloubi duše nenáviděla. Místo aby na lavičce seděli jako normální lidé, posedávali na opěradle a botami znečisťovali sedací plochu. Pokud je někdo z procházejících, hlavně to byly starší osoby, napomenul, buď ho ignorovali, nebo sprostě nadávali. Tu a tam parčíkem prošli policisté, ale to vždycky parta okamžitě seděla způsobně a čekala, až strážci pořádku zmizí za nejbližší zatáčkou. Pak se puberťáci vrátili na svá místa a z kapes vytáhli balíčky cigaret. Někdy jim někdo ze starších kamarádů koupil lahev vína, tu pak nechávali mezi sebou kolovat.
Nikoho slabšího než oni nenechali kolem projít bez hrubých nadávek.
I jí se stalo, že na ni pokřikovali, a jednou jejich vůdce, který bydlel v témže domě jako ona, seskočil z lavičky a rozeběhl se k ní. Vzala nohy na ramena a utíkala, seč mohla. Už ji skoro měl, když se naštěstí blízko vynořila dvojice mladíků, a v té chvíli to její pronásledovatel vzdal. Ovšem hned druhý den, když se potkali ve škole na chodbě, se k ní přitočil, strčil do ní a pak jí pošeptal, že příště jí to neprojde, ať se připraví.
Od té doby si dávala velký pozor, a když byla parta na svém místě, raději počkala, až odejde poslední z nich, anebo obešla celý blok domů a šla zadním vchodem. ***
Do konce školního roku zbýval už jen týden a dívka se vracela z výtvarného kroužku. Blížila se šestá hodina a ona, jako vždycky, opatrně vyhlédla zpoza mohutného dubu na okraji sídlištní zeleně. Na lavičce nikoho nezpozorovala, tak se cestičkou podél potoka vydala na druhý konec parku. Potok byl po dvoudenním dešti dost rozvodněný, vydlážděným korytem se valila špinavá voda a řítila se do metrové betonové skruže zapuštěné pod frekventovanou silnici.
Když dívka obešla keř, strnula.
Na břehu potoka stál nenáviděný boss party a snažil se do igelitového pytle nacpat naříkající kotě.
„Co to děláš?!“ vykřikla a hnala se k němu. „Koukej ho pustit!“
„Neotravuj,“ odsekl a bokem do ní strčil, až upadla na hromadu štěrku.
Vzápětí se mu podařilo vřískající kotě do pytle dostat. Bleskurychle pytel zavázal na uzel, rozmáchl se a vhodil jej do vody.
„Ty hajzle!“ zavřískla a sklouzla po příkrém břehu do potoka.
Trýznitel se zachechtal a upaloval pryč.
Vodou, která jí dosahovala do půl stehen, se dívka brodila k pytli, který byl proudem unášen ke skružím.
Byla od pytle necelý metr, už se pro něj natahovala, ale v té chvíli se zamotala do chomáče travin, zakopla a plácla sebou do vody.
Téměř okamžitě se narovnala, ale to už pytel s kotětem zmizel v tmavém tunelu.
Začala se škrábat na břeh. Kameny byly kluzké, trvalo docela dlouho, než se dostala nahoru. Vzlykala. Stála nekonečné vteřiny u silnice a doufala, že jí projíždějící řidiči dají přednost. Konečně se jeden ustrnul, zastavil a ona mohla silnici přeběhnout.
Igelitový pytel už nezahlédla. Potok po padesáti metrech ústil do řeky.
Slzy jí vytvořily ve špinavé tváři dvě cestičky.
Pomalu se odvrátila, přešla silnici a se zaťatými pěstmi zamířila k domovu.
„To si odpykáš, to si odpykáš,“ říkala si po celou dobu.
Dva dny před prázdninami se žačka rozloučila s paní učitelkou, která vedla výtvarný kroužek, a spěchala ještě na hodinu juda. Po perných šedesáti minutách se osprchovala a pospíchala domů.
Lavička byla naštěstí prázdná, přesto parčíkem prolétla a za chvíli si odemykala domovní dveře.
Výtah pochopitelně ignorovala, stále se v uzavřených prostorách necítila dobře.
Vyšla pár schodů, když z prostoru, kde byly sklepy, zaslechla podivný zvuk. Zaváhala, ale přesto se vydala po schodech dolů. Zmáčkla vypínač, ale světlo se nerozsvítilo. Vzhlédla ke stropu a uviděla prázdnou objímku. Žárovku zas někdo ukradl, zavrtěla nechápavě hlavou. Sundala si batůžek a z postranní kapsičky vyndala baterku.
„Je tu někdo?“ zavolala, když vešla na chodbičku vedoucí ke sklepním kójím.
Ozvalo se jakési zachrčení.
Rozsvítila baterku, dodala si odvahy a opatrně se podívala za roh.
Zatajil se jí dech.
Na betonové podlaze ležel na zádech její úhlavní nepřítel. Přes ústa a nos měl přehozený kus hadru a vedle sebe překocenou plechovku s toluenem.
Přešla k němu a naklonila se nad něj.
Z očí mu viděla jen bělmo.
Strčila si baterku mezi zuby a dvěma prsty mu z obličeje stáhla nacucaný hadr.
Vůbec ji nevnímal.
„Blbečku,“ usmála se a povstala. „Chcípni.“
Odvrátila se a zamířila zpátky. Po dvou metrech se ale zastavila. Vzpomněla si na černý pytel s kotětem, jak mizí v betonové trubce.
Vrátila se a z batohu vytáhla igelitový sáček na přezůvky. Ty vyndala a položila na podlahu. Sáček přetáhla chlapci přes obličej a poklekla mu na hruď.
Ani se moc nebránil, ale i kdyby, jejím vypracovaným svalům by se stejně neubránil.
Když se přestal hýbat, sáček mu z obličeje, na který se nedívala, stáhla a strčila si ho do kapsy.
Popadla hadr nasáklý toluenem a položila mu ho zpátky na obličej.
Sebrala přezůvky, strčila je do batohu, pak pozorně prohlédla podlahu, jestli něco nezapomněla, a vydala se ke schodům.
Na rohu se ještě obrátila a tiše zamňoukala.
Teta byla ještě v práci. Dívka si ukrojila krajíc chleba, namazala máslem a přešla do svého miniaturního pokojíku. Poklekla před skříní, sáhla pod ni a vytáhla malou plechovou krabičku. Otevřela ji, vyňala z ní ocelový klíček a tím si odemkla spodní šuplík psacího stolu. Ujistila se, že je doma stále sama, a až potom vytáhla svůj deník. Posadila se ke stolu a pod dnešní datum začala psát černým fixem.
Chvíli předtím, než měla třídní učitelka začít rozdávat vysvědčení, vstoupila do třídy ředitelka školy.
Postavila se těsně před první řadu lavic, a přestože všichni věděli, o čem bude mluvit, sdělila jim smutným hlasem, co se přihodilo žákovi jejich školy. Pak začala mluvit o škodlivosti návykových látek a úpěnlivě všechny nabádala, ať se podobných věcí vyvarují.
Dívka s plavými vlasy seděla vzpřímeně a hleděla na umělohmotné desky, do kterých si později uloží vysvědčení.
Prozatím v nich měla vložený arch papíru a na něm spousty kreseb realisticky vyvedených kočiček.
Černých.
Všechny kočky měly veliké, vytřeštěné oči.
V deváté třídě si tato žákyně podala přihlášku na keramickou školu. Přijímací zkoušky zvládla na výbornou a po čtyřech letech studia jí její profesor doporučil, ať pokračuje dále na vysoké škole. Navrhl Akademii výtvarných umění v Praze.
Byl to i její sen, tak jej poslechla a profesor byl v sedmém nebi, když mu přinesla dopis, ve kterém jí vedení slovutné školy gratuluje, že zvládla zkoušky a umístila se na druhém místě.
Koncem září se rozjela do hlavního města.
Není nic nádhernějšího než klášterecké babí léto. Největší vedra pominula a denní teploty kolem dvaceti stupňů byly už přijatelné. Seděli jsme na zahradě u mistra cechu kovářského Carlose Červeného a debatovali, jako vždycky, o umění. Carlos, nehledě na naše dvojčata
Markétu a Martina, kteří za několik dní nastupují do třetí třídy základní školy a teď si kreslili u vedlejšího a zároveň s našpicovanýma ušima bedlivě naslouchali, o čem se bavíme, prohlásil lakonicky, že mimo několika jedinců, kteří něco umějí, jde současné výtvarné umění do prdele. Šárka jej pod stolem nekompromisně nakopla.
„Podívejte,“ začal rozvíjet plodnou diskusi a přitom si masíroval nakopnuté lýtko, „ty mladý neumějí nakreslit postavu nebo ksicht. Na výstavách se prezentují povětšinou pochybnými videoprodukcemi, z kterých náhodným návštěvníkům po pár minutách třeští hlava a do rukou dostanou třas. To se stalo nedávno mně. Nebo nainstalujou do výstavní síně všelijaké haraburdí a považují to za vrchol umění. Určitě si pamatujete, co se stalo nedávno,
„Za pár let po nich neštěkne ani tady náš Fousek. To za našich mladejch let, řekni, Ctirade,“ strčil do mě, „to bylo jiný. Jaks neuměl ve škole nakreslit figuru, marš kreslit, nebo ze školy poletíš! Kresba je základ.“
„To s tou kresbou, jaks tady naznačil, s tím naprosto souhlasím,“ přikývl jsem, „ale pokrok, kamaráde, nezastavíš. Nemůžeš malovat stejně jako v šestnáctém století…“
„To já chápu,“ skočil mi Carlos do řeči, „ale nejprve musíš zvládnout kresbu. Připouštím, že třeba něco umí, ale na co se mořit hodiny a dny, když během pár minut nahází na plátno kýble barev a pak přes to udělá nahá modelka pár kotrmelců… I když…“ trochu se zasnil. Zřejmě si tu modelku představoval.
„Podívej, Carlosi,“ vrátil jsem ho do reality. „Je to pořád stejné. V renesanci nebo baroku se vysmívali
21 mám dojem, že v New Yorku. Ráno přišla uklízečka poklidit místnosti v galerii, a když si všimla v koutě jakési hromádky smetí, nemeškala, smetla ji na lopatku a vyhodila do popelnice. Když přišel majitel galerie, málem ho trefil šlak. Ta hromada svinstva, jak to nazvala uklízečka, patřila mezi nejdražší exponáty. Možná, že to do dneška splácí. Tak mně řekněte, jestli byste si to koupili a vystavili doma v obýváku. Já teda rozhodně ne a už vůbec bych si nepouštěl na stěnu nějaké bláboly. Za pár let po takových sra…“ zarazil se a podíval se po dětech, které přestaly kreslit a s napětím sledovaly strejdu Carlose, co za sprosťárnu z něj vypadne. Ten raději odsunul nohy z Šárčina dosahu.
gotice. Kubismu dlouho nemohli přijít kritici na jméno…“
„Kritici ať jdou do prdele!“ rozčílil se vousatý kovář, který nedbal Šárčiných výhružných pohledů.
Markéta s Martinem mu viseli na rtech.
„Mažte do kovárny!“ přikázal jim Carlos. „Něco si tam ukujte.“
„Seš na hlavu?“ zavrčela Šárka.
„Výheň je studená,“ zasmál se kovář. „Přece si od nich nenechám podpálit barák.“
„A co mařena?“ zeptala se Šárka.
„Ať si zvykaj,“ prohlásil. „Ostatně, jak víš, je léčivá. Mně zachránila téměř život. Astma. Byl jsem jak vánek. Nebejt jí, už tu nejsem.“
Šárka pohledem přejela jeho bicepsy a prohodila něco o věchýtku.
Markéta i Martin odmítli návštěvu kovárny, sklonili hlavy nad papír, ale uši měli stále našpicované.
„Carlosi,“ pokračoval jsem. „Víš, že stejně jako ty obdivuju staré mistry a jsem rád, když lidi koukající na mé obrazy nemusejí hádat, co a koho jsem namaloval, ale dnešní moderní umění neodsuzuji. Asi to vidí jinak než my, starý pardálové. Hele, vezmi si třeba muziku. Naši rodiče nás hnali, když jsme je nasírali Cepelínama nebo Párplama. A dneska? Duc duc muzika, ale jim se to zkrátka líbí. S tím nic nenaděláme.“
„To mně povídej,“ rozčílil se. „Včera jsem čekal před kinem na vnučku a nějakej čtrnáctiletej frajírek pouštěl spolužákyním z mobilu takovou zpívanomluvenou
odrhovačku. Řeknu vám, vážení, tolik sprostejch slov, co se z toho krámu linulo, jsem jakživ neslyšel. A vony holčičky si k tomu ještě podupávaly nožkama. Měl jsem sto chutí mu to vytrhnout z pazourů a rozdupat. Naštěstí přišla vnučka a zachránila mě.“
„To by mě zajímalo,“ konstatoval jsem, „co budou poslouchat jejich děti, jestli teda nějaké budou mít, vždyť na nějaký sex kvůli těm svejm verglům nemají ani čas. To za našich mladejch let, pamatuješ Carlosi,“ zasnil jsem se. „Jo, to byly časy.“
Markéta i Martin opět zbystřili a čekali, jestli to pro ně zajímavé téma nějak rozvinu. Tentokrát jsem od Šárky schytal kopanec já.
„Tak to s tebou naprosto souhlasím,“ přikývl nadšeně Carlos. „Jakmile jsme zjistili rozdíly mezi náma a holkama… No jo, už mlčím,“ odfrknul si, když spatřil Šárčinu tvář. „A co na to říkáš ty, Františku?“ obrátil se na našeho faráře, který, pokud mu to dovolil čas, rád zaskočil mezi nás umělce a do podobných rozhovorů se také rád vmísil.
„Já dávám za pravdu tady Ctiradovi,“ zazněla odpověď od druhého stolu, kde František seděl společně s našimi dětmi. „Pokrok, Carlosi, nezastavíš. Vždyť ty také nekováš nebo nesocháš stejně jako mistři před pár staletími a pevně věřím, že kdyby měli možnost tvoje věci posoudit, určitě by byli jimi nadšeni.“
Na Carlosovi bylo vidět, že ho Františkova pochvala potěšila, a já doufal, že se vrátíme k příjemnějším
tématům. Za dvě hodiny nás čekala vernisáž v galerii Kryt, kde jsme po roce vystavovali svá díla.
Byl jsem vyslyšen. Vrzla tepaná vrátka, Carlosův výrobek.
„Můžeme dál?“ ozvalo se zpod loubí a na dvorek vešla profesorka Alžběta Borecká a za ní její studenti pátého ročníku Akademie výtvarných umění. Tři dívky a jeden mládenec.
„Dobré odpoledne,“ zahlaholili a Carlosova manželka a František odběhli pro další židle. My se trochu smrskli, aby se pětice ke stolu vešla.
„Nerušíme?“ zeptala se profesorka, asi pětačtyřicetiletá brunetka. „Pokud ne, jsme rádi, a jestli ano, máte smůlu, už sedíme.“
Rozesmála se a my se přidali.
„Tak povídejte,“ zajímala se klášterecká sochařka Gita Průsová, „jak pokračujete v restaurování?“
2
Město Klášterec dostalo konečně po dlouhém vyjednávání grant na zrestaurování nástěnných maleb a štuk ve zdejším kostele Panny Marie Utěšitelky a zadalo práci restaurátorům z pražské akademie. Vedoucí katedry Restaurování výtvarných děl malířských Alžběta Borecká vybrala nejlepší studenty a ti spolu s ní už měsíc, centimetr po centimetru, obnovovali dílo malíře Hagera z konce osmnáctého století.
Místní stavební firma jim v kostele postavila speciální lešení a restaurátoři dennodenně šplhali do více než desetimetrové výšky a tam tvrdě pracovali. Několikrát jsem se s jejich dovolením po žebříku vydrápal a obdivoval jejich trpělivost. Byly to hodiny a hodiny práce. Nejprve s pomocí navlhčených tamponů malbu důkladně čistili. Třebaže fresky byly staré více než dvě stě let, byly poměrně zachovalé a barvy zazářily, jako by je mistr nanesl teprve nedávno. Pouze v některých případech museli restauratéři chybějící kus domalovat, ale opravdu jen v nejnutnějších případech.
Seděl jsem vedle nich a tiše jejich důkladné práci přihlížel.
Já si při své tvorbě vystačím s klasickou paletou barev a několika štětci, takže když jsem uviděl jejich krabice s pomůckami, doslova jsem spráskl ruce. Hotová chemická laboratoř. Opravdu jsem je obdivoval. Byla to úmorná a někdy i vysilující práce, ale na všech bylo vidět, jak je práce baví, přestože museli nekonečné hodiny ležet na zádech a pracovat se zvednutýma rukama. Při pohledu na ně jsem si vybavil, jak asi musel trpět geniální sochař Michelangelo Buonarroti, když mu papež Julius II. přikázal vymalovat Sixtinskou kapli.
Smekl jsem před všemi imaginární klobouk a vrátil jsem se do svého ateliéru, kde jsem usedl do pohodlné židle za malířský stojan.
„Jistě si to, Gito, umíš představit,“ odpověděla profesorka Borecká. „Pomalu. Ale nás to baví, že, holky? Vlastně, máme tady jedno silnější pohlaví,“ opravila se, když se vedle ní ozvalo zakašlání.
„No proto,“ zašklebil se trochu podsaditější Jan Masný. Jeho tvář byla zarostlá hustým rusým plnovousem, takže by mohl z fleku hrát vikinského nájezdníka, ovšem vzhledem k jeho mírumilovné povaze by v dobách, kdy vládla hrubá síla, určitě dlouho nepřežil.
Další členkou skupiny byla Jarmila Štěpánová. Zpod
pestrobarevného šátku na hlavě jí vykukoval blond ježek a její postava, očividně formovaná pravidelným posilováním, napovídala, že šance na přežití v nelítostných soubojích by ve srovnání se svým kamarádem měla podstatně větší.
Ráda nosila trička bez rukávů a dávala na odiv své potetované bicepsy.
Mistr Carlos byl Jarmilou už několikrát vyzván, aby se s ní poměřil v páce, a přestože jej nikdy neporazila, soudě podle jeho naběhlých žil na krku a čele, měl co dělat, aby se před ní neztrapnil.
Druhá dívka, éterická Eva Halová, na mě působila, jako kdyby vystoupila z obrazů Alana Lee, který geniálně ilustroval trilogii Pána prstenů. Kdyby před natáčením slavného velkofilmu proběhl casting na královnu elfů v Česku, australská herečka Cate Blanchettová by možná utřela. Ovšem Evin vzhled klamal, měla stejnou páru jako Jarmila.
Poslední děvče, Roberta Burešová, kráska s dlouhými vlasy, působila jako vamp. Její otec, jak nám prozradila, pocházel z Kréty a ona svým vzhledem dělala čest hrdému národu z tohoto ostrova, což se ovšem o jejím otci říct nedalo. Ten po bouřlivé noci s českou turistkou zmizel ve vysokých horách strmě padajících do Středozemního moře a jak ona, tak Roberta, která se za devět měsíců narodila, černovlasého elegána už nikdy nespatřily.
Matka si po čase zvykla a dceři to vůbec nevadilo.
Robertu měli všichni rádi, nezkazila žádnou legraci, ale dneska mi připadala trochu zakřiknutá a nejistá. I přes poměrně velké teplo měla na sobě dlouhý svetr, jehož rukávy si neustále přetahovala přes zápěstí.
Zatímco kolem se debatovalo o probíhající práci v kostele, já si Robertu po očku prohlížel a dumal, proč je tak zaražená.
„Kde je Petr?“ zaslechl jsem hlas profesorky Borecké. Otázka patřila právě Robertě. Poslední člen skupiny Petr Voldán a Roberta, jak všichni věděli, patřili k sobě.
Ta jen pokrčila rameny a opět si stáhla levý rukáv svetru až k prstům.
„Dneska se v kostele vůbec neukázal,“ pokračovala profesorka. „Slíbil, že do zítra bude se štuky na pravé straně hotov a my už se taky blížíme do finále. Ještě týden a končíme.“
„Nevím, kde je,“ špitla Roberta, „já ho taky neviděla.“
Všiml jsem si, že se Eva Halová nadechuje, jako by chtěla něco říct, ale při pohledu na zakaboněnou
Robertinu tvář si to rozmyslela, popadla skleněný džbán s malinovou limonádou a nalila si trochu do sklenice.
„On to dožene,“ řekla Roberta už trochu silnějším hlasem a povstala. „Půjdu si ještě před vernisáží lehnout. Jsem trochu unavená.“
Když odstrčila židli a já se odsunul, aby mohla projít, maličko zavrávorala a chytila mě za ruku. Rukáv se jí trochu vykasal a já zahlédl menší podlitiny na zápěstí. Trvalo to vteřinu. Zděšeně se na mě podívala, rukáv si bleskurychle přetáhla zpět a pak se rozběhla k vratům.
Nebyl jsem jediným, kdo si podlitin všiml. Modřiny zahlédli i její spolužáci. „Blbečku,“ zavřískla naše malá Markéta. Vstal jsem a hodlal ji usměrnit, takže jsem nemohl vidět jejich nesouhlasné pohledy.
4
Hodinu po zahájení vernisáže byla galerie, tak jako obvykle, když se dojedlo a dopilo, poloprázdná. Zůstali tu pouze ti, kdo vystavovali, studenti se svou profesorkou a kurátorka.
Jan Masný, stojící mezi dveřmi, se odvrátil a mohutně si kýchl. „Pardon,“ omluvil se, „to ta alergie. To zas bude tejden,“ povzdychl si a preventivně zůstal stát opodál.
Dopíjeli jsme poslední lahev vína, kterou někdo z nás prozřetelně ukryl za jeden z praktikáblů, a pokračovali v tématech, s nimiž jsme odpoledne začali u Carlose na zahradě.
Skleněné vchodové dveře zadrnčely a do výstavní síně vtrhnul Petr Voldán. Dlouhé mastné blond vlasy mu padaly do obličeje a podle vrávorajícího kroku bylo patrné, že má upito.
„Á, tady jsou ti slavní umělci,“ zaskřehotal a začal obcházet vystavená díla.
„Petře!“ zavolala na něj profesorka Borecká a zamířila k němu. „To už je po třetí, co ses takhle zřídil.“
„Jsem plnoletý,“ Petr Voldán se k ní obrátil a zamrkal zarudlýma očima, „tak si můžu dělat…“
„Tak to teda prr, kamaráde, stále studuješ,“ přerušila jej profesorka a chytila ho za triko. „Mě vůbec nezajímá, že si plnoletý, ostatně, jako dospělý se rozhodně nechováš.“
„Blbost,“ zašklebil se její student a vytrhl se jí. „Sračky, samý sračky!“ Začal se nepříčetně smát a ukazoval na vystavená díla. „Že máte vůbec drzost něco takového vystavovat, to teda nechápu.“
Carlos položil skleničku na pultík, ale já ho zadržel. Nevím, vlastně vím, jak by to asi dopadlo, kdyby mezi nimi vznikl nějaký konflikt…
„Petře, prosím tě,“ Roberta se přidala k profesorce. „Nedělej ostudu a běž si raději lehnout.“
„Ty… ty…“ Petr Voldán na ni namířil ukazovák. „Ty maž domů, ještě si to spolu vyřídíme.“
Roberta Burešová se nerozhodně podívala po profesorce.
Voldán vzápětí přestal jevit zájem o díla, chytil Robertu za zápěstí a vlekl ji ke dveřím. Pochopil jsem, odkud přišlo nešťastné děvče k těm modřinám.
Roberta se mu vysmekla a snažila se uniknout z jeho dosahu. Voldán se nemínil vzdát a rozeběhl se za ní.
Jako první po něm vystartoval Carlos. Už jsem se jej zastavit nesnažil. Carlos dvěma kroky přistoupil k Voldánovi. Jednou rukou ho uchopil kolem krku, druhou za opasek kalhot a jako pírko ho odnesl ke dveřím.
Za roh jsme neviděli, zaslechli jsme jen otevírání dveří a pak mlaskavý zvuk, jak tělo dopadlo na chodník.
„A je to,“ oprášil si ruce kovář, když se vrátil zpět.
Profesorka Borecká běžela s obavou ven. Přece jen měla studenty na starosti.
Za pár minut se vrátila.
„Do neděle dodělá štuky,“ oznámila nám, „v pondělí maže zpátky do Prahy. Pak se rozhodneme, co s ním.“
„Že se na něj, prosím tě, nevybodneš.“ Jarmila Štěpánová přešla k židli, na které se choulila uplakaná Roberta. „Je to psychopat žárlivej a ještě ke všemu začíná chlastat. Ke mně by si to hošánek nedovolil.“
Překřížila si ruce přes prsa.
Eva Halová před Robertou poklekla a chytila ji za ruku. „Jarmila má pravdu, vykašli se na něj, ještě ti něco udělá. Ty máš na víc než na takovýho blbečka.“
Roberta si utřela uplakané oči.
„To až v poslední době začal takhle vyvádět, jinak byl docela hodnej.“
Eva si povzdychla.
„Hele, Robíku,“ pohladila ji po ruce. „Já se dlouho rozmýšlela, jestli ti to mám říct, ale po dnešku už s tím musím ven. Holka z druháku, která s ním chodila před tebou, s ním
měla stejné problémy, jako máš teď ty. Myslel si, že je jeho
majetek, a taky se tak k ní choval, ale dozvěděl se to její bratr a jednoho dne si na Petříka před školou počkal. Já byla čirou náhodou u toho. Brácha se mu snažil domluvit po dobrém, ovšem on se začal prsit, takže si ho podal a zmaloval mu ciferník. A řekl mu, že jestli se jí ještě jednou dotkne, dopadne mnohem hůř. Holka měla od té doby pokoj.“
„Roberto,“ připojila se profesorka. „Jsi dospělá holka, máš svůj rozum, ale já tady s děvčaty naprosto souhlasím. Petr nevypadá, že by se změnil, a podle mě chlapec bude mít co dělat, aby dostudoval. Sice je dobrý štukatér, ale tímto způsobem… nevím, nevím.“
Podívala se po svých ovečkách. „Asi to raději rozpustíme, nemyslíte? Zajdeme si na večeři a vy pak půjdete na pokoje. Jak jsem vám říkala, zítra ráno jedu do Prahy, takže pro dnešek bych navrhovala: žádné courání po městě. Půjde se spát.“
Poslední věta zazněla spíše jako rozkaz.
Všichni její svěřenci se s námi rozloučili a my ostatní je brzy následovali.
Kam jinam než ke Carlosovi. Bez dětí. 5
V restauraci, kde se studenti se svou profesorkou stravovali, panovala pochmurná nálada. Děvčata se v jídle nimrala, pouze Jan Masný si večeři vychutnával.
Ticho prolomila až Jarmila.