Dagmar Digma Čechová
KDO TI PÍŠE?
Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Dagmar Digma Čechová, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-1023-6
„Strach lže a ty mu věříš.“
Friedrich Nietzsche
„To by mě teda fakt zajímalo, co to je,“ dumala Šárka nad mobilem, do kterého už chvíli zírala, jako by ho tím snad dokázala přimět, aby jí prozradil víc. Zvedla ke mně tázavý pohled, v němž se zračila němá výčitka.
Vzal jsem ji na tuhle dovolenou, abych mezi námi pročistil vzduch. Po událostech posledních měsíců totiž zhoustl tak, že už se v tom dusnu nedalo dýchat. Nešlo mi nijak konkrétně právě o ostrov Kos, hledal jsem rozumný last minute zájezd a věděl, že Řecko jako takové ji už dlouho láká. Často o tom mluvila a ještě nikdy se do něj nedostala, bylo tedy asi jedno, čím začne. Jako hlavní parametr jsem si stanovil odjezd co nejdřív, abych ji příjemně překvapil a nestihla se vzpamatovat. A taky abych si to do odletu nerozmyslel sám. Na stránkách cestovky na mě vykoukl tenhle rezort, typické kýčovitě lákavé pozlátko pro turisty, kde na člověka ze všech koutů každý detail křičí, že na tomhle místě prostě musí být šťastný, přestože tu vůbec nic neodráží realitu řeckého života. Že si nic nepřeje víc než odletět sem a svou euforii bez hranic ideálně proměňovat ve spoustu dalších vyhozených peněz v hotelovém baru za drinky, které all inclusive neobsahuje, dýška a suvenýry.
Byl jsem připravený to všechno Šárce dopřát. Doufal jsem a věřil, že si tady odpočine, zapomene na to ošklivé,
co mezi námi proběhlo, a snad mi i odpustí. Že se jeden druhému zase přiblížíme a ta kombinace sluníčka, moře i bazénu, typicky letních, v neustálé smyčce se opakujících vlezlých songů a lidí, kteří se tomu dovolenkovému koktejlu za vlastní našetřené peníze ochotně poddávají, nás znovu sblíží a my dokážeme navázat tam, kde nejsme už… dobré tři měsíce.
Stejně tak jsem ale od začátku věděl, že to nebude nic pro mě. Ta křiklavá modrá, která na mě útočila ze všech fotek, mě neuklidňovala ani nelákala, spíš mě z ní předem chytaly vředy a panika. Na schůzce s delegátkou jsem trpěl pokaždé, když nás s přehnaným entuziasmem chválila za výběr té nejlepší dovolené a několikrát vyzdvihovala místní animátory, kteří prý mají na každý druhý den připravený ohromně zajímavý program. Nesnášel jsem řízenou zábavu a nikdy jsem netoužil trávit čas na podobných místech, mačkat se s upocenými, mastnými, neustále přiopilými lidmi na pláži nebo se s nimi přetahovat o lehátka u bazénu. Nehledě na to, jak trapné mi připadá muset si pořád mazat lebku. Jenže my chlapi, kterým příroda nahoře moc nenadělila a i to málo si brzy vzala zpátky, víme, jak nepříjemné a zároveň rychlé je mít ji spálenou.
Byl jsem to ale já, kdo měl máslo na hlavě, a nutně jsem to potřeboval odčinit. Zkusit Šárku přivést na jiné myšlenky, dopřát jí to, po čem její srdce touží, bez ohledu na to, jak budu sám trpět. Ten týden to vydržím, říkal jsem si. V nabídce last minute byly i delší pobyty, ale tenhle přesně odpovídal mé představě – dostatečně luxusní a působivý pro ni, aby viděla, že se upřímně snažím, a zároveň dost krátký na to, abych to mezi námi nestihl zase pokazit tím, že budu protivný. Od včerejšího příletu se to zatím jakž takž dalo, takže už mě čekalo jenom šest dní. Co bych pro ni a náš vztah neudělal!
Po příletu a ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu vypadala fakt nadšeně, takže jsem se v duchu plácal po rameni. Sex sice nebyl, ale to jsem takhle rychle ani neočekával. Dovolila mi, abych ji několikrát políbil a objal, a dokonce mi v náruči usnula. Už to byl úspěch. Ráno vstala s úsměvem a hned po snídani, jakmile už se mohlo k bazénu, zabrala lehátka co nejblíž u baru a nechala se namazat a obskakovat. Mnou, protože místní barmani nápoje neroznášeli, ale i to jsem chápal jako nutnou daň za to, co jsem jí provedl. Zasloužila si trochu mé nadstandardní péče a já jsem si aspoň chvílemi mohl protáhnout nohy, takže mi to vlastně vyhovovalo. Četla si a spokojeně se usmívala, ale od chvíle, kdy jsem se naposledy vrátil s kelímkem čistého džusu pro ni a pivem, co se českému ani zdaleka nepodobalo, se jí na tváři opět usadily chmury, které jsem nedokázal rozehnat.
„Já fakt nevím, co to může být,“ pokrčil jsem rameny jako už několikrát předtím a snažil se neznít otráveně.
Jí to ale zjevně vrtalo hlavou čím dál víc. Od chvíle, kdy jí naše sousedka a její kamarádka Alena, se kterou se domluvily, že nám po dobu dovolené bude pravidelně lézt do bytu, zalévat kytky a vybírat schránku, napsala o tom dopise, nenechal ji v klidu.
„Je to s dodejkou, tak to asi musí být něco důležitého, ne?“ uvažovala okamžitě nahlas a ode mne se dožadovala souhlasné reakce, jako bych to měl určitě vědět. Zřejmě přepokládala, že jsem takových dopisů vzhledem ke svému věku už musel dostat víc.
„No, asi z nějakého úřadu,“ připustil jsem logický závěr, ale víc k tomu neměl co dodat.
„Neprovedl jsi někde něco?“ mhouřila podezíravě oči a já jsem nevěděl, jestli můžu jen tak rozhodit rukama, jako že opravdu netuším. Stále ještě jsem se snažil našla-
povat opatrně, protože příměří mezi námi bylo příliš křehké. Raději jsem tedy předstíral, že se usilovně snažím si vzpomenout.
„O ničem nevím. Tak se to prostě dozvíme, až se vrátíme, ne? Nejspíš o nic nejde. Nebudeme si tím kazit dovolenou, lásko…“ pokusil jsem se ji políbit a přemýšlel, jak ji nejspolehlivěji přivést na jiné myšlenky. „Dáš si to ještě jednou?“ kývl jsem k prázdnému kelímku a rovnou se zvedl.
Neřekla nic, ale neprotestovala, což jsem vzal jako souhlas a vyrazil za o půlku mladšími chlapci za barovým pultem, kteří snad z podstaty své pozice flirtovali se všemi turistkami pod čtyřicet, zatímco na mě házeli otrávené a nepřístupné obličeje. Tentokrát jsem je dokonce zaslechl mluvit se dvěma slečnami, které přiletěly s námi z Prahy, lámanou češtinou, kdežto mně předtím nechtěli rozumět ani v angličtině.
Neměl jsem zapotřebí si získávat jejich sympatie, a tak jsem bez mrknutí oka pronesl: „Pivo a pomerančový džus,“ a světe, div se, bez řečí mi oba drinky připravili. Ať už mi skutečně rozuměli, nebo si pamatovali, co jsem si bral předtím, vlastně mi to dost usnadnili, takže jsem se k našim lehátkům vracel dokonce s úsměvem.
Zamrzl mi na rtech, jakmile ze Šárky vypadlo, že si nechala od Aleny poslat podací číslo toho podivného doporučeného dopisu s dodejkou, o kterém až doteď věděla jen to, že je na moje jméno. Teď už si ale někde na webu České pošty zjistila, odkud byl poslaný. Takže místo aby to přestala řešit, zajímalo ji to ještě víc.
„Ty znáš někoho v Českých Budějovicích?“ Zase ten podezíravý pohled.
„Ne,“ odpověděl jsem popravdě, „nikoho tam neznám. Fakt netuším, kdo a proč by mi odtamtud mohl něco posílat.“
„No někdo evidentně ano,“ podotkla s jedním koutkem pozvednutým nahoru a napila se. „Nejednal jsi s někým z Budějovic?“
„Za prvé si nikoho takového nevybavuju a za druhé, kdyby to bylo pracovní, nepřišlo by mi to přece domů, ale na firmu. Svoji soukromou adresu klientům nedávám.“ Tohle ji nejspíš jen tak nepřejde. Bude jí to vrtat hlavou celý den.
„Nemůže to být třeba pokuta? Nebyl jsi teď někdy v Budějovicích?“ dál mě propalovala těma neklidnýma očima a já jsem v duchu proklínal Alenu za to, že jí to vůbec psala. Ty dvě si ale, podle toho, co jsem věděl, sdělovaly úplně všechno, takže mě to nemohlo překvapit.
„Ne, ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy byl v jižních Čechách,“ odpovídal jsem trpělivě, i když už jsem toho měl plné zuby. Do mých představ o tom, jak se tady budeme romanticky sbližovat, měla realita dost daleko.
Mimoděk jsem se podíval na svůj mobil, kolik je hodin. Ne že bych snad už měl hlad, ale oběd by mohl představovat příjemné vyrušení z tohohle otravného kolovrátku.
„Nepůjdeme do vody?“ navrhl jsem po zjištění, že musíme ještě minimálně hodinu vydržet, než nám bohatá nabídka místní i všemožných cizích kuchyní, jak slibovali v popisu zájezdu, přinese kýženou změnu tématu a rozptýlení aspoň na pár desítek minut.
„Běž sám, já teď nejdu,“ popadla svůj telefon a chystala se to nejspíš znovu rozebírat s Alenou.
Když už bych měl plavat sám, raději bych si zašel k moři, ale netroufal jsem si ji opustit a vzdálit se příliš daleko. Slíbil jsem, že ten týden strávíme spolu a že udělám maximum pro odčinění své viny. A hodlal jsem to také splnit. Dlužil jsem jí to.
„Myslíš, že tam má ženskou?“
Zírala jsem na zprávu od Aleny a nebyla schopná hned odpovědět. Nic takového jsem si nemyslela, ale nemohla se divit, že ji to napadlo. Možná bylo divné spíš to, že to jako první nepřišlo na mysl mně, jenže já jsem Danielovi prostě potřebovala věřit, jinak bych s ním přece nemohla být. Byla jsem přesvědčená, že není ten typ, který by si vydržoval milenku, natož aby jich měl víc a pendloval mezi nimi. A z Ústí to do Budějovic je fakt štreka, takže by to bylo dost nepraktické. Ačkoli, pořád to bude o půlku blíž než do Ostravy, bodlo mě u srdce. Aleně jsem přesto odpověděla vyhýbavě.
„Ta by mu asi neposílala dopis s dodejkou, ne?“ přivedla jsem ji na stejnou úvahu, k níž jsem před chvílí došla sama.
„To asi ne, to bude z nějakého úřadu. Nám takhle chodila vždycky jenom oznámení, když některý ze sousedů žádal o povolení ke stavbě nebo vrtal studnu a tak. Prostě když se to týkalo nás jako sousedů.“
„Jako že by měl Daniel v Budějovicích utajený barák?“ Tomu jsem se upřímně zasmála. Bydleli jsme spolu už tři roky v jeho bytě, a i když já bych si dokázala představit mít domeček, jeho takový obrázek nijak nelákal. Byl v paneláku naprosto spokojený, tak proč by si tajně pořizoval dům, a ještě přes půl republiky? To nedávalo smysl.
To by snad teoreticky i smysl dávalo, ale věděla jsem, že svému synovi a bývalé ženě nechal byt, ve kterém před rozvodem společně bydleli. Ondřej sice už byl dospělý, ve svých čerstvých pětadvaceti by mohl klidně myslet na to, že by se odstěhoval od matky… Já sama jsem v tom věku už bydlela sama několik let, ale pronajímala jsem si s dalšími děvčaty dohromady byt a byla ráda za vlastní postel a pár metrů čtverečných. Nicméně, ne že by si Daniel nemohl dovolit dopřát synovi luxus vlastního domu, ale jak jsem ho znala, neudělal by to. Neumetal by mu cestičku ve věku, kdy se má kluk sám stavět na vlastní nohy. Nehledě na to, že se Ondra z mého pohledu dokonale potatil a pohodlí bytu, kde ho nečekala žádná fyzická práce a neustálé povinnosti kolem domu, mu nejspíš vyhovovalo úplně stejně.
Nikdy jsem se s Klárou nesetkala. Nebyl k tomu žádný důvod a Daniel o ní dokonce i nerad mluvil. I když jsem se ze začátku pokoušela něčeho dopátrat, nikdy mi ani pořádně nevysvětlil, proč jim to nevyšlo. Jediné, co jsem od něj slyšela, bylo, že špatně snášela to, že on byl věčně v práci a ona s malým dítětem sama doma. Přišlo mi to poměrně malicherné a rozhodně ne neřešitelné, ale vzhledem k tomu, jak strašně mladí oba byli, nebylo se čemu divit, že to neustáli a manželství jim nevydrželo. Naštěstí pro mě, jinak bych u něj měla smůlu a byla nejspíš i dál sama, stejně jako několik předchozích let. Už tak mi to dalo hodně přemlouvání a přesvědčování, že mi ten velký věkový rozdíl mezi námi nevadí a že to zvládneme. Patnáct let je sice víc než půlka mého života, ale věděla jsem, co dělám, když jsem do toho šla.
Nikdy jsem nebyla na kluky svého věku. Přišli mi hloupí a dětinští, neuměli se k partnerce chovat a jenom by
„Hele, a nemohl ho třeba koupit pro Ondru?“
„Pochybuju. Ten bydlí s mámou.“
brali. Dávat jim nebylo vlastní. I můj první delší vztah byl s opravdu dospělým mužem, ačkoli rozdíl byl tehdy sotva poloviční. I tak jsem si ale za ten rok ověřila, že mít vedle sebe partnera, se kterým můžu mluvit vážně o životě, který má rozhled a něco odžito, který už se dostatečně vyblbnul a je připravený se usadit s jednou ženou, bez neustálého ohlížení se po lepším, je pro mě zásadní. Tenkrát to nevyšlo, protože začal chtít děti a já jsem se na to ani trochu necítila, o to lákavější pro mě byl Daniel, který jasně proklamoval, že o žádné další nestojí. Ondru sice vídal jen jednou za čas, ale ani tak po intenzivnějším vztahu s dítětem, natož malým, netoužil. Musela jsem ho dlouho přesvědčovat, že mé biologické hodiny zcela mlčí a že já ho rozhodně do ničeho tlačit nebudu, než se podvolil a začal mě brát vážně. Časem se naštěstí uvolnil a i v práci se nakonec všichni smířili s tím, že žiju se šéfem a je to tak v pořádku. Uznali, že si v pracovní době oba plníme, co máme, a náš vztah nás nijak neovlivňuje. Daniel naštěstí nebyl mým přímým nadřízeným, takže jsme nemuseli poslouchat pomluvy, že snad mám nějaké úlevy, i když ze začátku se pár jedovatých průpovídek přece jen objevilo.
My jsme ale věděli své. Milovali jsme se, já jsem mu snad dodávala mladickou energii a on pro mě představoval kotvu. Maják. Jistotu, ke které jsem se mohla každý den vracet. Psychologové by nejspíš měli jasno – jako dítě z rozvrácené rodiny, z níž otec příliš brzy nadobro vymizel, jsem v životě logicky postrádala mužský vzor. Jakákoli další podobnost s mým tátou by ale byla zcela lichá. Daniel byl pozorný, něžný, zábavný, uměl se chovat ve společnosti, chodil se mnou do divadla, na plesy i do fitcentra, dokázal se mnou držet krok a dokonale jsme se doplňovali. Četli jsme si myšlenky, a ještě než jeden z nás něco řekl, druhý naprosto přesně věděl, co uslyší. Uvědomovali
jsme si, že to možná nebude trvat až do smrti, nic jsme si neslibovali, ale snažili se užít si to na maximum.
Nepoznala jsem ve svém životě muže, s nímž bych si víc rozuměla. Nedělal si ze mě hloupou legraci, někdy byl snad až příliš vážný, ale to prostě k jeho věku patřilo. Ve svých téměř čtyřiceti třech letech byl stále velmi pohledný, a navíc už měl i ve firmě vybudovanou vyšší manažerskou pozici. Nepotřeboval sám sobě ani nikomu jinému nic dokazovat, měl všechno, co si jen mohl přát.
Posunula jsem si sluneční brýle na nose níž, abych přes jejich hranu lépe viděla na jeho stále ještě slušně vypracované tělo v bazénu. I když byl věkově o tolik jinde, neviděla jsem v něm žádného starce, pro mě představoval chlapa v ideálním věku a kondici. Plaval líně, jako by spíš jen tak zabíjel čas a nešlo mu o pohyb samotný. Zádové svaly se mu při každém tempu dokonale napínaly a já jsem na chvíli zatoužila je pohladit a políbit, ale věděla jsem, že to ještě nedokážu. Zatím to všechno příliš bolelo.
„Třeba ho zdědil,“ vyrušila mě z rozjímání další Alenina zpráva a mně chvíli trvalo, než mi došlo, kdo a co. Vypadala, že jí to nedá spát snad ještě víc než mně. Možná bych to už dokázala i na chvíli pustit z hlavy, nebýt jí.
„To by mi snad řekl. Nevím o tom, že by mu někdo zemřel. A nezapomeň, že nejsme manželé, takže společné jmění ho děsit nemusí, aby přede mnou zatajoval majetek.“
O svatbě mezi námi nikdy nepadlo ani slovo. Dokonce ani na jaře, kdy by se to zřejmě i nabízelo…
„Buď ráda, že jsi dneska v kanceláři nebyla. Roman se na poradě zase rozpovídal a seděli jsme tam úplně zbytečně skoro tři hodiny. Přitom neřekl absolutně nic nového, co bychom už neslyšeli nebo sami dobře neznali,“ volal Daniel do útrob svého bytu už z chodby. „Potřeboval jsem s ním probrat ještě nějaké detaily ohledně toho teambuildingu v Ostravě, ale nedostal jsem se vůbec ke slovu. Když jsem za ním nakonec zašel, odbyl mě, ať to udělám, jak myslím. Že mi prý věří. Jako bych snad už někdy takové akce organizoval.“
Vešel do obývacího pokoje a cestou si uvolňoval kravatu. Vypadal po dlouhém dni vyčerpaně, ale zdaleka ne tak jako Šárka. To mu bylo jasné ihned, jakmile ji uviděl, a v tu ránu z něj jeho vlastní únava spadla.
„Ani se nemusím ptát, jak ti je. Vidím to až odsud. Nechceš odvézt na pohotovost?“ přisedl si na kraj gauče, na kterém ležela, celá bledá a s očima vytřeštěnýma ke stropu, a starostlivě jí sáhl na čelo. Na horečku to netipoval, ale něco jí zjevně být muselo.
Dlouhé světlé vlasy měla stažené v uzlu vyčesaném tak vysoko, že mu s ním vždycky přišla jako nějaká juniorská závodnice aerobiku. To klubko vlasů mu tak nastavovalo nepříjemné zrcadlo, kdy si připadal spíš jako její otec. On také rozhodně nevypadal nijak zle a sám sobě připadal
v nejlepším věku a na vrcholu sil, ale ve firmě, kde nosila upjaté kostýmky a seriózně upravené vlasy, mu věkový rozdíl mezi nimi přece jen nepřipadal tak do očí bijící.
Jak si ji teď tak prohlížel, uvědomil si, že nevypadá jen nemocně, ale i nešťastně. Že by jí bylo až tak zle? Měl by ji hned vzít k lékaři bez ohledu na její případné protesty. Přesně podle očekávání slabě zakroutila hlavou, ale vzápětí jí z koutků očí stekly první slzy.
„Co se děje, lásko?“ Měl o ni opravdu strach. Takhle ji ještě neviděl. Vždycky byla tak silná a plná energie, až se vedle ní občas styděl, když ho chytla záda nebo špatně snášel chřipku.
„Asi jsem těhotná,“ rozplakala se naplno a schovala obličej do dlaní. Nechtěla vidět jeho výraz, stačilo jí to, jak se cítila sama. Vyčerpanost posledních dní přisuzovala velkému pracovnímu nasazení, a když začala zvracet, byla přesvědčená, že za to může přehnaný trénink ve fitcentru. Před pár týdny prodělala střevní chřipku a od té doby si stále připadala podivně nafouklá, a tak si teď dávala pořádně do těla, aby byla co nejdřív zpátky ve formě.
„Asi? Takže si nejsi úplně jistá?“ zaslechla jeho bezbarvý hlas.
„Dělala jsem si test,“ kývla hlavou ke konferenčnímu stolku, na kterém ležel podlouhlý papírek se dvěma modrými proužky.
„Jak se to mohlo stát?“ pronesl do ztichlého pokoje po hodné chvíli. Do tváře mu přitom vidět nepotřebovala, uměla si jeho výraz představit. Překvapený, nesouhlasný, nejspíš i naštvaný.
„Nevím, asi selhala antikoncepce, nejsou stoprocentní,“ pokrčila jemně rameny. „Píšou na nich devadesát osm procent, člověk by si myslel, že to stačí.“ Řešila to už pár hodin a k lepšímu závěru nedošla. Byla si jistá, že si pilulku
ani jednou vzít nezapomněla. Dávala si na to velký pozor a měla na telefonu nastavené upozornění, které jí každý den ve stejnou dobu připomnělo, že o takovou komplikaci ani jeden z nich nestojí.
Daniel mlčel tak dlouho, že si nakonec stáhla dlaně z očí a přece jen jeho tvář vyhledala. Pátrala v ní aspoň po špetce pochopení a ubezpečení, že jsou spolu na jedné lodi, ale místo toho se jí zdálo, že v ní zahlédla něco docela jiného. Snažila se jeho výraz rozklíčovat a tomu, co ji napadlo, odmítala uvěřit.
„Co? Nevěříš mi snad?“ uhodila na něj šokovaně. „Myslíš si, že jsem to na tebe nějak narafičila, abych si tě pojistila?“
„Ne, samozřejmě že ne…“ Pokud ji tím mínil ujistit, nepodařilo se. Mohla za to ta pauza, než promluvil, a taky hlas, který mu přeskočil. Znala ho příliš dobře.
„Dane…“ hlesla a ztěžka polkla. „Nemyslíš si, doufám, že jsem nějaká zlatokopka, která celou dobu jde jenom po tvých penězích, že ne?“
Jako manažer v IT firmě měl velmi slušný plat a v podstatě neotřesitelnou pozici. Vedl tým odborníků a společně úspěšně řešili zakázky za miliony. Několikrát do roka se mu ozývali headhunteři, aby ho za zajímavých podmínek přetáhli ke konkurenci, ale on byl loajálním zaměstnancem stejné firmy už dvacet let. Brzy měl jít do důchodu jeden z ředitelů divize a právě o Danielovi se mluvilo jako o jediném pravděpodobném kandidátovi na uvolněnou pozici. Byl bezpochyby skvělá partie a lhal by, kdyby tvrdil, že ho ze začátku jisté pochybnosti o jejích důvodech nenapadaly. A že to neslýchal od kolegů, kteří se ho v dobré víře snažili přivést k rozumu. Bylo mu čtyřicet, když mu začala pětadvacetiletá kolegyně nadbíhat, a mezi zaměstnanci se brzy šuškalo leccos.
„Že ne?“ zopakovala teď rozčileně a on byl nucen sáhnout až do nitra své duše a vyslovit to, čemu skutečně upřímně věřil. I kdyby měl být za naivního vola.
„Ne,“ odpověděl tentokrát pevně a objal ji.
„Co budeme dělat?“ vzlykala mu v náruči. „Ty už jsi žádné další dítě nechtěl a já… Nemám to dané až tak definitivně jako ty, ale rozhodně jsem ho neměla v plánu teď ani v blízké budoucnosti. Chtěla jsem cestovat, podívat se do Řecka, studovat jazyky… Zůstat ještě pár let mladá a nezávislá, něco dokázat. Tohle je strašná čára přes rozpočet a není to fér. Proč se to muselo stát zrovna mně?“
„Nám,“ opravil ji. „Stalo se to nám, je to problém…“ Samotnému mu znělo velmi nevhodně nazývat to tak. „Je to situace, která se týká nás obou. A oba ji společně budeme řešit.“ Políbil ji a pak se jí pevně zadíval do očí. „Podpořím tvoje rozhodnutí, ať už bude jakékoli. Jsme v tom spolu.“
Věděl, že jí to dluží, že musí. Ta informace pro něj byla úplně nová a ještě si nedokázal představit, co přesně to pro něj bude znamenat. Když s Klárou čekali Ondřeje, bylo jim osmnáct. Byli mladí, naivní a plní romantických představ, které si obhájili před rodiči a z nichž je následující roky rychle a spolehlivě vyléčily. Teď byl o čtvrt století starší, ale nepřipadal si ani moudřejší, ani připravenější na dítě. Už to jednou zažil a věděl, že selhal. Jenže stejně tak dobře věděl, že na potrat by nenutil ani tehdy Kláru, natož teď Šárku. Kdyby k tomu došla sama, samozřejmě by ji podpořil a nejspíš by se mu ve výsledku i ulevilo, ale rozhodně by jí to nikdy nedokázal navrhnout.
Ji v tu chvíli snad poprvé zamrzelo, že je Daniel takový džentlmen. Posledních několik hodin přemítala, co mu odpoví, až se jí zeptá, co s tím chce dělat. Do této chvíle to nevěděla. Nechtěla měnit celý svůj život, ale jen tak
bezhlavě podstoupit interrupci a riskovat, že už pak třeba nikdy další dítě mít nebude, se jí příčilo. Rozhodně nebyla připravená na to, stát se matkou, ale bylo jí osmadvacet, v podstatě na to měla ideální věk.
Přistihla se, jak uvažuje nad tím, kterou z těch variant ho víc zklame. Jestli tou, když si bude chtít dítě nechat, a tak si k sobě Daniela navždy připoutá a totálně mu nabourá jeho dosavadní představy o životě, nebo když se toho vetřelce ve svém lůně dobrovolně vzdá a nechá ho zabít. Po celé ty roky se snažila, aby si jí Daniel měl za co vážit, a teď absolutně netušila, co je správně. Kdyby se on vyjádřil jednoznačně, kdyby jí to pomohl rozseknout, nebyla by ta zodpovědnost celá na ní. Jistě, je to její tělo, pro ni to bude znamenat daleko větší změnu a zátěž, takže bylo asi správnější, aby s řešením přišla právě ona, pokud se v takové situaci o nějaké správnosti vůbec dalo mluvit.
Jako by jí opět četl myšlenky, zopakoval, s pohledem hluboce upřeným do jejích uplakaných očí: „Rozhodni se sama za sebe, podle toho, jak to cítíš.“
„Já… asi…“ vysmrkala se do papírového kapesníčku a otřela si tváře, než k němu zvedla zrak. „Jestli čekám naše dítě, nedokážu ho zabít.“
„Dobře,“ neuhnul. „Zajdi si k doktorovi, ať víme, co a jak. Třeba to je jenom nějaký planý poplach,“ snažil se ji utěšit, ale okamžitě si uvědomil, jak hloupě to muselo vyznít. Ona už mluví o jejich společném dítěti a on nahlas doufá, že to lékař vyvrátí. „Promiň, nemyslel jsem to tak…“ začal zmatkovat, ale položila mu prsty přes ústa.
„Myslel. A já ti naprosto rozumím. Jen se bojím, že tohle nejspíš žádný omyl není.“
„To sis toho moc nenandala,“ zhodnotil jsem její dětskou porci těstovin a talířek s dvěma plátky krájeného melounu. „Měla by ses pořádně najíst. Vždyť tam byla ještě spousta masa a i ty špízy vypadaly dobře,“ nechápal jsem takové zbytečné upejpání. Zaplatil jsem all inclusive proto, abychom se nemuseli jakkoli omezovat, a teď jsem byl vcelku rád, že v ceně zájezdu nebylo vyčísleno, jak velkou část z toho balíčku představovalo jídlo. Ne že by mě ty peníze mrzely, mohl jsem si to dovolit a chtěl jí dopřát to nejlepší, ale kdybych tušil, že se bude stravovat takhle, vyplatilo by se vzít zájezd bez jídla a doběhnout jí pro oběd do toho malého supermarketu přes ulici.
„Já v tom vedru prostě nemám hlad, no,“ pokrčila lhostejně rameny a sjela pohledem na můj plný talíř, kde bylo od každého trochu. Bavilo mě ochutnávat různá jídla a navíc jsem předem počítal s tím, že mi něco z toho nemusí chutnat a najím se toho ostatního. Nečekal jsem však její následnou rýpavou připomínku. „Nikdy jsem nechápala ty starší generace, které, když je něco zadarmo, naberou si i do kabelky na později. Pak nemáme mít my Češi v zahraničí špatnou pověst.“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mě to nedotklo. Házet mě do jednoho pytle s důchodci, kteří si na wellness víkendu nosili na snídani krabičky, to snad bylo trochu moc.
Nebyl jsem na podobné invektivy od ní zvyklý, zřejmě se na mě ještě stále zlobila. Od jara jsem ji většinu času nepoznával.
„Já to náhodou všechno sním,“ bránil jsem se nařčení, které se ani moc neschovávalo mezi řádky. „Z plavání jsem vždycky hladový,“ dodal jsem ještě, pravděpodobně zcela zbytečně, protože to můj obraz v jejích očích nemohlo vylepšit.
„Hm,“ posadila se k jednomu z volných prostřených stolků v jídelně s výhledem na bazén i moře a začala se vidličkou přehrabovat v těstovinách.
Nechal jsem to raději být a pustil se do jídla. Souvlaki mohlo být víc ochucené a musaka na moje gusto obsahovala zbytečně moc lilku, ale nijak jsem si nestěžoval. Oběd probíhal mlčky, dokud Šárka vidličku neodložila na prázdný talíř.
„Pořád mi to vrtá hlavou. Musíš tam někoho znát. Proč mi nechceš říct, o co jde?“ zaútočila na mě staronovým tématem.
Aha! Takže za jejím nechutenstvím nestálo ani tak to, co se mezi námi odehrálo a kvůli čemu jsem za tuhle trestnou výpravu zaplatil pětačtyřicet tisíc, ale ten zpropadený dopis, ke kterému jsem jí při nejlepší vůli nebyl schopen podat adekvátní vysvětlení.
„Šári, to není o tom, že bych nechtěl. Já fakt absolutně netuším, od koho to je. Nikoho v Budějovicích neznám. Nejspíš o nic nejde, jenom nám prostě nezbyde než počkat, až se vrátíme domů a já si ten dopis vyzvednu na poště.“
I mě teď docela přešla chuť, ale nemohl jsem si dovolit nechat skoro půlku jídla, když jsem předtím obhajoval nandaný plný talíř.
Pustila se beze slova do melounu a nastalé ticho bylo stejně nepříjemné jako její otázky. Z toho pekla nebylo
cesty ven. Jakmile dojedla, zadívala se na moře a zdála se být opět nepřítomná, jako za poslední týdny už tolikrát.
Sledoval jsem její profil a znovu žasl nad tím, že si ta mladá krásná holka vybrala právě mě. Se svojí pěstěnou figurou, neustále dokonale upraveným vzhledem a přirozeným šarmem si snadno získávala pozornost mnoha mladších kolegů, a dokonce i klientů, kteří absolvovali jednání v naší zasedačce. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se po ní mnozí z nich ohlíželi, když nám přinesla kávu nebo požadované dokumenty. A jejím nesporným plusem, tolik ji odlišujícím od jejích vrstevnic, bylo, že se kouzlo nevytratilo, ani když otevřela pusu. Byla krásná, chytrá a milá, toho jsem si všiml hned, jak k nám nastoupila. Ale byla také mladá, což mi ze začátku bránilo v jakýchkoli dalších úvahách nad ní v jiné roli než jen naší hlavní asistentky, překladatelky a korektorky.
Když jsem už poněkolikáté měl dojem, že po mně vrhá delší pohledy než po ostatních a že mou společnost snad i vyhledává, v duchu jsem si huboval za domýšlivost. Bylo jí pětadvacet a mně skoro čtyřicet. Byl jsem mimo její ligu, ale musel si to neustále připomínat. Pak si mě na toto téma začali dobírat kolegové a osobní přátelé z řad podřízených.
Ani oni nebyli slepí, dokonce mě jeden čas podezírali, že už s ní dávno spím, jen to před nimi dokonale maskuju. A když si pak na firemní grilovačce dodala odvahy a bez ostychu se mnou flirtovala, na rovinu jsem to vybalil. Že mi to lichotí, ale jsem na ni moc starý. Že co je v domě, není pro mě a vztahy na pracovišti nedělají dobrotu. Že sice nejsem její přímý nadřízený, ale i tak by bylo krajně nevhodné si spolu něco začínat. Dodnes nechápu, kde se v ní tehdy vzala ta odvaha, s níž mě políbila, bez ohledu na to, kdo se právě dívá. Všichni jsme měli trochu upito, ale ne tolik, abychom se na to mohli vymlouvat.
Dočista mi tenkrát vylíbala mozek z hlavy. Byl jsem už nějakou dobu úplně sám, občasné záležitosti na jednu noc jsem nepočítal, tam šlo oběma stranám jen o rozptýlení a ulevení fyziologickým tlakům. Když se ke mně přisála, spustila ve mně nejen okamžitou reakci těla, ale i dlouho potlačovanou touhu právě po ní. Měl jsem jí plnou hlavu, aniž bych si to uvědomoval.
Zpočátku jsem čekal, že se mě brzy nabaží a přejde ji to. Ale ona vypadala tak spokojeně a upřímně, když mi říkala, že mě miluje, až jsem se tomu nakonec poddal a nastěhoval si ji domů. Za celé tři roky jsem toho nelitoval, jen se průběžně divil tomu, že mi ještě neutekla s někým mladším. Podvědomý strach, abych jí stačil, mě nutil cvičit pravidelně, nejen jednou za čas jako do té doby, a zjistil jsem, že mi to víc než vyhovuje. Měl jsem tak čistou hlavu do práce a snad si i trochu namlouval, že můžu zastavit čas.
Ty tři roky s ní byly to nejhezčí, co mě potkalo za hodně dlouho. Dokud se to celé nepokazilo. Dokud jsem to nepokazil sám.
Bože, jak se může tak cpát a míchat přitom páté přes deváté? běželo mi hlavou a měla jsem co dělat, abych po něm nevrhala znechucené pohledy. Sama jsem přitom bojovala s každým soustem.
Vůbec jsem se nechtěla takhle cítit! Možná za to stále ještě mohly rozhozené hormony… nebo prostě fakt, že se mi kvůli tomu dopisu od rána vracely všechny ty nepříjemné pocity nedůvěry a strachu, které jsem se v posledních týdnech tak zoufale snažila hodit za hlavu. Nemohl se mi ale divit, po tom všem!
Nikdy jsem nechtěla, aby mě starší partner miloval jenom kvůli věku a tomu, jak vypadám. Stálo mě dost úsilí si udržovat postavu a někdy bych s chutí celý den strávila nenamalovaná, aby si moje pleť odpočinula, ale obavy, že už mu nebudu připadat atraktivní, byly příliš silné. Samozřejmě jsem se mu chtěla líbit, ale zároveň jsem doufala, že mě má rád pro mě samotnou. Že se mnou není proto, aby ostatním dokazoval, že na to stále má dost sil. Věřila jsem, že Daniel není ten typ. Že mě upřímně miluje a nemusím nic dokazovat ani já jemu.
A přesto mě zradil a ublížil mi tak, jak nikdo před ním. Jak mám teď být v klidu, když mi to nedokáže nijak vysvětlit? Mám si tady s ním celý týden užívat bezstarostné dovolené a dělat jakoby nic, a pak s hrůzou trnout, co na
nás z té obálky vykoukne za překvapení? Mám s ním teď
klidně spát a po návratu domů si znovu připadat jako ta nejhloupější husa na celém světě?
Věděla jsem, že si od té dovolené slibuje, že spolu znovu začneme spát. Samotné už mi to chybělo, ale ještě to nešlo. Nemohla jsem. I když jsem si plánovala, že tomu dám šanci, a už snad i byla na půli cesty, zprávy od Aleny to všechno vrátily na startovní čáru, ne-li před ni. Můj mozek byl rozjetý na maximum a spřádal divoké konspirace.
Variantu s nemovitostí jsem ihned zavrhla, o tom bych jistě věděla. Daniel by neměl jediný důvod mi něco takového tajit. Ať už by ji zdědil, nebo koupil pro Ondřeje, nic by mi do toho nebylo a nijak bych se mu do toho nemontovala, to určitě dobře věděl. Pokud v Českých Budějovicích opravdu s nikým nejednal ani tamtudy neprojížděl, aby to mohla být pokuta, zbývala jediná možnost z těch, co Alena zmínila.
Jiná žena.
Kde by k ní ale přišel a jak by to přede mnou dokázal utajit? A proč by mu od ní chodil doporučený dopis s dodejkou? To prostě nedávalo absolutně žádný smysl. Přesto se mi hlavou neustále honila paranoidní myšlenka na to, že v tom je nějaká jiná. Nedokázala jsem ten děsivý kolotoč vypnout, a jak ubíhaly minuty a hodiny, napadaly mě všechny možné verze toho, jak by to bylo možné. A čím víc se Daniel snažil, abych to přestala řešit, tím podezíravější jsem byla.
„A co dřív?“ nehodlala jsem opustit téma, které mě příliš pálilo. Raději ať se dozvím pravdu hned a můžu pak učinit svobodné rozhodnutí, co s námi bude dál a jestli s ním třeba dokážu i spát. Jinak bude tenhle týden dokonalým očistcem.
„Co dřív? Jak jako dřív?“ zvedl hlavu od jakýchsi masových kuliček a vypadal skutečně zaskočeně, jako by snad nevěděl, co už od rána řeším.
„Neznal jsi v Budějovicích někoho dřív? Neměl jsi tam třeba ještě přede mnou někoho?“
„Ne!“ zazdil tu variantu na můj vkus až příliš rychle a hlasitě.
Šestý smysl mi v hlavě okamžitě spustil zvonkohru varovných signálů. Daniel se jednoznačně choval podezřele. Proč by se na mě jinak takhle utrhoval, kdybych netrefila hřebík na hlavičku? Kdyby neměl co skrývat?
Aby mou teorii ještě podpořil, prudce vstal od stolu a beze slova rozčileně odešel. Slyšela jsem jeho kroky za zády, ale neotočila se. Složila jsem hlavu do dlaní a přemýšlela, co se to s námi stalo. O to překvapenější jsem byla, když o chvilku později přinesl dva hrnky s kávou a zase se posadil na své místo.
„Podívej, Šárko, byl bych rád, kdybychom přestali pořád dokola řešit něco, co stejně nevyřešíme. Proč si nemůžeme prostě užít dovolenou? Už jsem ti několikrát odpověděl, že skutečně nemám nejmenší tušení, kdo mi mohl poslat nějaký zatracený dopis z Budějovic. A ty, místo abys mi věřila, to neustále omíláš a hledáš něco, co neexistuje. Jsme tady, abychom načerpali slunce a byli si zase blíž. Proč máš takovou potřebu rýpat se v něčem, co nás akorát rozděluje? Já ti nedokážu dát žádnou uspokojivou odpověď a na tom se nic nezmění. Jestli v tom hodláš pokračovat, nikam to nepovede, jenom se na sebe budeme i po zbytek týdne mračit. Nechceš to prostě nechat být, dokud se nevrátíme domů?“ vzal mě za ruku a vyslal ke mně úpěnlivý prosebný pohled.
„Promiň, je to pro mě moc těžké. Nedokážu to takhle na povel.“ Už mi zase vlhly oči, a to jsem si přísahala, že
brečet nebudu. Za celý život jsem toho snad nenabrečela tolik jako za poslední měsíce.
Stáhl ruku a popadl do ní raději hrnek. Zhluboka se napil a vrtěl přitom hlavou.
„To se v tom opravdu potřebuješ babrat, i když nám tím zkazíš dovolenou? Nemůžeš to aspoň zkusit přestat řešit a trochu si užívat toho, kde jsi? Přece jsi vždycky chtěla do Řecka…“
„Je pro mě těžké,“ zopakovala jsem a upřela na něj snad až zbytečně tvrdý pohled, „věřit ti.“
Tentokrát odešel doopravdy.
„Tak co říkal doktor?“
Daniel našel Šárku opět na gauči, tentokrát schoulenou do klubíčka a žmoulající promáčený kapesník. Přesto si uchovával naději, dokud to ona nevysloví a nesebere mu ji definitivně. Kravatu si dnes raději stáhl už na chodbě, i tak měl ale pocit, že se udusí.
„Potvrdil to,“ vzlykla a otočila uslzené oči k němu.
„Jsem v šestém týdnu.“
„Sakra,“ uteklo mu a hned by si za to nafackoval. Na žebříčku nejstupidnějších vět, které můžete říct těhotné přítelkyni, by se to jistě nacházelo velmi vysoko. „Nikdy bych nevěřil, že jsou ty prášky tak nespolehlivé.“
„Za normálních okolností ne,“ podělila se s ním o to, jak jí lékař vysvětlil pravděpodobnou příčinu jejího otěhotnění. „Víš, jak jsem měla tu střevní chřipku? Prý když žena zvrací a má průjem, významně se snižuje účinnost antikoncepce, protože ta pilulka jednoduše ještě není vstřebaná a dostane se z těla. Kdybych to tušila…“ Zoufale se posadila a vedle ní tak vzniklo místo, kam Daniel mohl přisednout a pevně ji k sobě přitisknout.
„Hlavně si nic nevyčítej. Stalo se. Nikdo z nás to neplánoval.“ Opřel si ji o rameno a políbil ji něžně do vlasů.
Dnes je měla rozpuštěné, tak jak to na ní měl nejradši. „Kolik máme času?“
Popotáhla nosem. „Na co?“
„No, na rozmyšlenou. Dokdy se dá udělat to…“
„Myslíš potrat? Nevím, neptala jsem se.“
„Aha.“
Vyvlékla se z jeho objetí a otočila se tváří k němu. „Aha? Co znamená tohle aha?“
„Nic,“ ošil se, „jen jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, kolik máme času, než… to bude definitivní.“ Jeho snaha to vylepšit nevyšla.
„Ale ono už to je definitivní, Dane. Já nejsem nějak jako napůl těhotná, ale úplně. Taky z toho neskáču radostí, ale tam uvnitř mě prostě roste dítě. Naše dítě. A dost možná taky jediné, které kdy budu mít.“
„Takže jsi rozhodnutá,“ suše konstatoval a vstal, aby si natočil sklenku vody. Potřeboval to nějak vstřebat. Dokud to nebylo úplně jisté, stále doufal, že test vyšel falešně pozitivní, oba si oddechnou a vše se vrátí do starých kolejí. Teď musel čelit realitě, kterou si ani trochu nepřál. Byl samozřejmě připravený svou zodpovědnost přijmout, ale stejně tak dobře věděl, že jeho život bude totálně naruby a že mu bude chvíli trvat se s tím smířit.
„Proč to říkáš tímhle tónem?“ vyštěkla na něj podrážděně. Ona za jejich situaci přece nemohla, tak proč se k ní teď obrací zády, jako by něco provedla?
„Jakým?“
„No, jako bys byl překvapený. Říkala jsem ti to přece už předevčírem. Že jestli se to potvrdí, nedokážu… se toho jen tak zbavit,“ připomněla mu.
„Já vím, jenom jsem doufal… že si to třeba necháš projít hlavou, že to spolu probereme, využijeme toho času, který nám zbývá, a zvážíme všechny možnosti.“ Nejspíš by došli ke stejnému závěru i tak, ale nebylo mu po chuti být takto postavený před hotovou věc, aniž by měl právo do
toho mluvit. Doplnil sklenku, kterou mezitím stihl vypít, a ačkoli doma o samotě nikdy nepil, dostal najednou chuť na něco ostřejšího. Zvažoval, zda by to Šárce vadilo, když ona si s ním pochopitelně dát nemůže.
„A kde zůstalo to tvoje ‚podpořím každé tvoje rozhodnutí‘, kterým ses tak oháněl? Teď, když je to jisté, tě ta bezmezná podpora rychle přešla, že?“ Napadlo ji, jestli ji skutečně tak rozčiluje jeho přístup, nebo s ní už cloumají těhotenské hormony a reaguje přecitlivěle.
„Já ho samozřejmě podpořím, jak jsem řekl. Jenom jsem si myslel, že bych do toho mohl třeba taky trochu mluvit,“ zvýšil hlas i on, jakkoli se mu to příčilo. O těhotenství věděli pár hodin a už do jejich vztahu přinášelo
nežádoucí novoty. A co teprve, až se to narodí a bude to celé noci brečet a ona bude zoufalá, že neví, co má dělat?
Jednou už to zažil a na repete se vůbec netěšil.
„Tak mi promiň, že jsem věřila tvému slovu!“ utrhla se na něj znovu. „Co bych tak asi od tebe mohla slyšet nového? Od začátku přece dobře vím, že další dítě nechceš.
Oznámil jsi mi to na prvním rande a pak ještě několikrát, než jsem tě dostatečně přesvědčila, že tě do žádného tlačit nehodlám.“ Vyskočila z gauče a ráznými kroky dokráčela k němu. „Mám pro tebe novinku – ani já nejsem nadšená z představy, že místo do práce a mezi lidi budu chodit na hřiště poslouchat supermámy, jak hezky papají a kakají, a vědět přitom, že se jim nikdy nebudu moct ani z půlky rovnat. Nemám v sobě ty mateřské pudy, které by mě předurčovaly k tomu, zvládat to nějakým šestým smyslem. Moje máma nebyla zrovna skvělým vzorem a já sama jsem nikdy netíhla k mazlení s cizími miminy. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, že vůbec někdy budu dítě chtít a že bych ho mít měla!“ vyslovila svou největší obavu, jíž se užírala už třetí den.
Odložil skleničku a znehybnil ji svým objetím. „Budeš skvělá máma, neboj. Přijde to samo, jakmile se to narodí.“
Věděl, že to tak ženy mívají. Potvrdilo se mu to před pětadvaceti lety s Klárou. Také v sobě celé těhotenství živila podobné pochyby, ale jakmile byl Ondřej na světě, změnilo se to jako mávnutím kouzelného proutku. Až moc. Od té chvíle jako by pro ni nic jiného neexistovalo. Ani on.
„Budu tlustá,“ změkla mu v náruči a podle hlasu poznal, že už má opět na krajíčku. „Nebudu se ti líbit.“
„Ale budeš. Miluju tě,“ zašeptal jí do vlasů.
„Já tebe taky,“ vydechla a rozplakala se naplno. „Ale mám strach.“