Když se rojí smrt

Jarmila Pospíšilová KDYŽ SE ROJÍ SMRT Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Zdenka Gelnarová Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2016 www.mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová 2016 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2016 Vydání první Vychází jako 240. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-6980-8

JARMILA POSPÍŠILOVÁ

Když se rojí smrt

1. ČÁST

I.

Do oken kanceláře se opíralo nízké odpolední slunce a v jeho ostrých paprscích se chvěl prach.

Skleněné tabule byly špinavé po dlouhých zimních měsících plných plískanic.

Mělo by se tu zase jednou pořádně uklidit, pomyslel si Karel Osika, ale bez valného zájmu nechal tu myšlenku odeznít. Nechtělo se mu nic řešit. Očima zabloudil k hodinám na zdi. Za chvíli bude šest večer a on bude moct konečně vypadnout. Stejně už dnes nikdo nepřijde.

Naproti němu seděla místostarostka a už chvíli něco povídala. Nevnímal ji, neměl na nic náladu.

Od samého začátku mu lezla na nervy, dráždila ho její neutuchající aktivita kombinovaná s puntičkářstvím. Nejspíš to jen vyplývalo z její povahy, byla 5

prostě taková, ale on velmi často bral její nápady a iniciativu jako kritiku své dosavadní práce.

Byl vyhořelý a věděl to o sobě. Kdyby měl na vybranou, do posledních komunálních voleb by už nekandidoval a nestál by ani o funkci starosty. Počáteční elán dávno vyhasl, vztahy mezi lidmi se podle něj jenom zhoršovaly a administrativy rok od roku přibývalo. Někdy si připadal spíš jako obecní otloukánek než jako starosta. Tuto práci dělal už téměř dvacet let, poslední dvě volební období byl takzvaně uvolněný, to znamená, že byl starostou na plný úvazek a opustil své předchozí povolání. V době posledních voleb mu chyběly tři roky do důchodu a do své původní profese výpravčího se vrátit nemohl. Z drážního prostředí vypadl a návrat ho nelákal, navíc na železnici v uplynulých letech proběhlo masivní propouštění a jeho funkce byla dávno zrušená. „Tak co s tím budeme dělat?“ zeptala se Denisa a on se rychle vrátil do reality. Vůbec nevěděl, o čem mluvila a na co se ho ptá. „Mělo by se tady pořádně uklidit,“ snažil se rychle změnit téma. „Jistě, ale jen jsem chtěla vědět…“ „Podívej se, jaký je tu binec.“ „No dobře, tak si pojďme udělat brigádu. Třeba v sobotu, to bych mohla,“ odtušila a nadechla se, aby se vrátila ke svému dotazu.

Ta baba je neskutečná, ještě po něm bude chtít, 6

aby to tu uklízel. Jako by už tak nedělal dost. Jenže jeho úmornou práci stejně nikdo nevidí a neocení. Kdyby tak osobně pucoval okna před zraky celé vesnice, to by byla jiná. Ne, on se žádnému populismu propůjčovat nebude. „Ale houby. Mého a tvého času je na tohle škoda. Domluvím to s Božkou. Pár korun za brigádu jí bodne. A je to pracant.“ Zdálo se, že místostarostka chce něco namítnout, ale než se zmohla na odpověď, rozlétly se dveře a z chodby k nim zavanula syrová vlhkost. Do místnosti vešel Petr Holan, pozdravil a Karlovým uším to znělo jako výzva k boji. Příchozí rázným krokem přešel kancelář až k jejich stolům a z celého těla mu čišel adrenalin.

Starosta vnímal napětí, okamžitě poznal, že Holan je rozrušený a nese jim problémy. Neměl toho člověka rád. Pořádně ho sice neznal, byl mu však od první chvíle nesympatický. Zbohatlík, není ve vsi ještě ani rok, ale roztahuje se tu a nos má nahoru.

Karel byl starousedlík, v obci se narodil, vyrůstal mezi místními a nikdy nežil jinde. Podle jeho názoru nová výstavba obci nic dobrého nepřinesla, ale nahlas to neříkal, věděl, že je to nepopulární postoj. „Dobrý den, copak nám nesete?“ usmála se Denisa mile, ale na příchozího její vstřícnost nijak nezapůsobila. „Přišel jsem si stěžovat.“ Místostarostčin úsměv poněkud zvadl. Vyzva7

la hosta, aby se posadil, a nasadila soustředěný výraz. Karel Osika naznal, že by měl převzít iniciativu, aby si ve vlastní kanceláři nepřipadal jako páté kolo u vozu. „O co jde?“ „O včely. Konkrétně mi vadí včelín pana Bartoně. Stojí v těsném sousedství mého domu.“ Karel měl co dělat, aby neobrátil oči v sloup. Co všechno má starosta řešit? Dnes jsou to včely, nedávno si jeden nóbl chalupář stěžoval na zápach hnoje z nedalekých koňských stájí. Za chvíli začne těm převlečeným měšťákům vadit i kohoutí kokrhání. „Tak těsné sousedství to zase není. Mezi vámi a včelínem je ještě jedna parcela.“ „Jo, taková úzká nudle. Teď akorát začínají kvést stromy a já mám zahradu plnou včel.“ Karel i Denisa mlčeli. Stížnost jim oběma připadala absurdní a ani jednoho nenapadla vhodná replika. „Totiž, abyste mi rozuměli. Jde o to, že můj mladší syn je těžký alergik a včelí bodnutí ho může ohrozit na životě.“ „Aha, chápu. Obávám se však, že v tomto směru nemá obec žádné kompetence. Řekl bych, že je to asi typický sousedský spor. Mluvil jste o tom s Bartoněm?“ „Jistě, několikrát. Včera jsme se kvůli tomu už pohádali, je to jako mluvit do dubu. Nic ho nezajímá, vidí jenom sám sebe. Včelín tam prý stává od8

jakživa, byl tam dřív než můj barák, prý mám jít…

Nechtějte vědět, jak byl sprostý. I před mojí ženou.“ Karel si Bartoňovu reakci dovedl živě představit, znal ho celý život. A do jisté míry mu sám dával za pravdu. Jeho včelíny stávají na svých tradičních místech po celém katastru obce už roky.

Všichni si na to bez problémů zvykli a místní by už jinde med nekoupili, ten Bartoňův byl vyhlášený.

Jenže na druhou stranu – je tu nemocné dítě. Zapeklitá situace. Karel si byl téměř jistý, že jako starosta nemá v této věci žádné kompetence, ale s určitostí to nevěděl. Asi se radši poradí s právníkem. Petra Holana rozhodně nepodceňoval. Kdyby se něco stalo tomu dítěti, nechtěl, aby mu kdokoli vytýkal, že byl lhostejný a případ neřešil.

Podíval se na místostarostku a ta si jeho pohled vyložila jako pokyn, aby se ujala slova. „Nebojte se, určitě to vyřešíme,“ spustila aktivně a on se musel ovládnout, aby ji před Holanem neokřikl jako školačku. Jak chce asi problém řešit?

Nic o tom neví, ale plané sliby by rozdávala jako na běžícím pásu. Copak nezná Bartoně? Všichni tu přece dobře vědí, co je zač. Rychle jí skočil do řeči. „No, jak jsem řekl, nemáme v tomhle ohledu potřebné kompetence, ale podíváme se na to. Zkusím s Bartoněm promluvit sám. Ovšem pokud neustoupí, budete se s ním muset asi soudit. Já si to ještě zkonzultuji na kraji, ale kromě domluvy s tím asi nic nezmůžeme.“ 9

Petr Holan už působil o něco klidněji než při svém příchodu, ale nezdálo se, že by ho starostova odpověď uspokojila. „Já to tak v žádném případě nenechám. Zítra mám schůzku s právníkem. Dáte mi vědět, jak jste s Bartoněm pořídili, předpokládám.“ Neznělo to jako otázka, a dokonce to neznělo ani moc zdvořile.

Karel by mu nejradši odsekl, že není žádný jeho poskok, ale dobře věděl, že stěžovatele musí vyrozumět o tom, jak stížnost vyřídil. „Nemějte obavy, váš podnět vyřídíme, jak náleží,“ odtušil studeně.

Holan jen přikývl, zvedl se a odešel stejně rázně, jako přišel. „No to je teda nadělení,“ ucedil Karel, když se zavřely dveře a kroky na chodbě odezněly. „Ale něco s tím musíme udělat, to nemůžeme tak nechat.“ „A jak si to přestavuješ?“ „Tak já nevím, ale nějaké řešení přece musí existovat.“ „Aha, tak víš co? Informuj se někde, co by se s tím dalo dělat z moci úřední, protože já to nevím.

Nejsem vševědoucí a nerozdávám plané sliby. Já si zítra promluvím s Bartoněm. Pozítří si na to spolu sedneme a ty do té doby zjistíš, co budeme dělat, když si Bartoň nedá říct.“ Denisa zalapala po dechu, zjevně nečekala, že starosta obrátí její iniciativnost proti ní a přehodí 10

na ni horký brambor. Karel si její úžas vychutnával, malicherné vítězství ho potěšilo víc, než by si byl myslel. Dnes už měl Denisy opravdu plné zuby.

Na funkci místostarostky si ji prosadila opozice, on by si byl přál i nadále spolupracovat s Tomášem Říhou. To byl mlčenlivý a poctivý parťák, bylo na něj spolehnutí. Jenže poslední volby byly jiné. Karel Osika pamatoval doby, kdy byl rád, když vůbec sestavil jednu kandidátní listinu, přitom kolikrát musel lidi prosit, aby šli do zastupitelstva. Tentokrát kandidovala tři volební uskupení. To jeho sice s převahou zvítězilo, ale zbývající dvě strany vytvořily koalici a on naplno prožíval politikaření na obecní půdě. V obci, která má asi osm set obyvatel a napjatý rozpočet, mu hra na koalici a opozici připadala jako zbytečný luxus.

11

II.

Ticho v pokoji bylo konejšivé a působilo jako příslovečný balzám na nervy. Za ty roky života v rušné městské ulici už Radka úplně zapomněla, jaký je tu klid. Záclona v otevřeném okně povívala v průvanu, ze sadu voněly rozkvetlé stromy a všechno bylo důvěrně známé. Najednou nechápala, jak mohla žít někde jinde, vždyť přece patří sem, domů.

Jehlice se v Radčiných rukou míhaly s jistotou dlouholeté zkušenosti a jejich jemné cinkání bylo jediným zvukem v podvečerním tichu. V posledních měsících se ke své někdejší zálibě vrátila, potřebovala se něčím zaměstnat a zjistila, že pletení ji téměř zázračně uklidňuje. Od dětství byla velmi tvořivá. Ještě na studiích si občas něco upletla, čistě pro pocit, že má ve svém šatníku nějaký originální kousek. Upřednostňovala kvalitní příze z přírodních materiálů, přestože byly na její studentskou kapsu dost drahé. Postupně však začala mít jiné zájmy, byla dost společenská a ráda se bavila. Kdo by seděl doma se štrikováním, když všude kolem je tolik zábavy? Po ukončení vysoké školy ekonomické nastoupila do banky a zcela ji pohltila práce. Bavila ji a navíc o sobě zjistila, že má ambice. Byla chytrá, uměla se rychle a správně rozhodovat, ke všem čerstvým odborným vědomostem měla i dobrou intui12

ci. V prvních letech dosáhla dobré pracovní pozice a cítila, že je pro vedení firmy perspektivní.

Pak potkala Jiřího a byla z toho velká láska. Občas smutně vzpomínala na romantické začátky jejich vztahu. Seznámili se, když si vyřizoval provozní úvěr pro svoje podnikání a ona posuzovala jeho žádost. Pak se začali scházet, rychle zjistili, že si prakticky ve všem rozumějí a vyhovují si.

Jak je možné, že už to není pravda? Copak se dokázal tak moc přetvařovat? Nebo snad byla ve své zamilovanosti zaslepená a nevnímala žádné varovné signály?

Otěhotněla a s naprostou samozřejmostí se vzali, těšili se na rodinný život. Zpočátku ji péče o malého natolik zaměstnávala a současně naplňovala štěstím, že si neuvědomovala, jak se její svět začíná zmenšovat a ona se zvolna izoluje od okolí. Jiří převzal plnou zodpovědnost za rodinu a pečlivě kontroloval její život. Najednou neměla žádné soukromí, žádný osobní prostor a už vůbec ne čas pro sebe.

Byla jen manželka a matka.

Když se občas chtěla vidět s kolegyněmi z práce, musela o každou volnou chvíli bojovat a smlouvat a po návratu stále dokola vysvětlovat, kde a s kým byla. V té době bývala hodně unavená z péče o temperamentní dítě, takže to po nějaké době vzdala a utěšovala se nadějí, že se všechno postupně časem upraví a že to tak nejspíš mají všichni. Prostě skončilo bezstarostné mládí. A ona je přece šťastná.

13

Nebo by alespoň měla být, má přece všechno, co si kdy přála.

Na návrat do práce se těšila podobně, jako se v dětství těšívala na prázdniny. Zase bude mezi lidmi.

Nešlo jen o peníze, které se jim samozřejmě v rodinném rozpočtu také hodily. Pro ni byla důležitá i seberealizace, potřebovala si potvrdit vlastní hodnotu.

Během rodičovské dovolené se začala cítit rozpolceně. Na jednu stranu byla až neskutečně šťastná, jako by teprve syn dal jejímu životu opravdový smysl.

Přesto postupně cítila, že ztrácí sebejistotu a postrádala určitou míru svobody. Stáhla se domů, k dítěti a k péči o domácnost. Jiřímu to vyhovovalo a považoval za samozřejmé, že ona bude pečovat o rodinu a on se postará o peníze. Cítila se na něm závislá, instinktivně to poznal. Stále více věcí rozhodoval sám, přestože se k ní nikdy nechoval s otevřeným pohrdáním. Zpětně si uvědomovala, že byl v té době šťastný.

Když nastoupila do práce, dával od počátku najevo svoji nespokojenost a nechápal, proč by měl pomáhat v domácnosti. „Tak zůstaň doma, já nás přece uživím,“ namítal pokaždé. „Copak ti doma něco chybělo?“ Ano, chybělo. Zprvu mu to nedokázala říct, nechtěla ho ranit a doufala, že se všechno časem urovná. Jenže Jiří ke všemu začal žárlit. Musel vědět o každém jejím kroku, kontroloval jí mobil i maily, nesměla se nikde zdržet. Z práce běžela vždycky rovnou do školky a domů. Začali se hádat.

14

Potom přišel úraz, zlomila si nohu v kotníku.

Cestou domů z práce zakopla a ošklivě spadla. Ještě teď jí naskakuje husí kůže, když si vzpomene na slyšitelné křupnutí lámané kosti. Byla dlouho doma, s nohou v sádře a později v ortéze, pohybovala se pomocí berlí. Po nějaké době k ní domů přijel šéf a nabídl jí rozvázání pracovního poměru. Papírově by ji převedli na místo, které se bude rušit, a ona dostane tučné odstupné. Cítila lítost a zklamání, ale neměla sílu bojovat, nabídku přijala. O pár dní později ji navštívila kolegyně a prozradila jí, že za jejich šéfem byl několikrát Jiří. „O tom vůbec nevím, nic mi neříkal.“ „Jo, pokaždé mu vylíčil, jak je to s tebou špatné.

Prý tě pravděpodobně čeká operace a potom lázně a rehabilitace.“ „Ale to není žádná pravda!“ „Hele, já jsem to sama slyšela.“ „Nechápu to.“ „Asi je ten tvůj nejradši, když tě má doma sám pro sebe,“ kolegyně neobratně zavtipkovala, ale Radce se chtělo brečet.

Ten večer se s Jiřím pohádala. Byl to jejich první opravdu ostrý konflikt a ona mu vyčetla všechno, co roky mlčky přecházela a snášela. Po celou dobu jejich manželství to byla vždycky ona, kdo ustoupil, ale tentokrát se sama za sebe postavila s rozhodností, která ji překvapila snad ještě víc než Jiřího.

Tou hádkou se mezi nimi cosi křehkého rozbilo 15

a Radka věděla, že už se to nikdy nespraví. Jiří její argumenty odmítal a tvářil se ublíženě. Dával jí najevo, že čeká, a že se zase umoudří a za všechno se omluví. Několik dní spolu nemluvili. V bytě se doslova dusila a cítila se jako vězeň.

Sotva jí lékař ukončil pracovní neschopnost, zavolala otci. „Podívej, svoje problémy si musíš vyřešit sama.“ To byl prostě otec. Co si pamatovala, nikdy ani ji, ani bratra v ničem nepodpořil, nechtěl nic vědět o jejich starostech a trápeních. Všechno řešívali s mámou a jenom s ní. Otec se rodinou nikdy nenechal omezovat. „Já si to taky vyřeším. Jen ti chci říct, že se vracím do Lomné.“ „Jak to myslíš?“ „Přesně jak to říkám, nastěhuju se zpátky domů, i s Honzíkem.“ „Ale to přece nejde…“ „Je to taky můj dům a místa je tam dost,“ připomenula mu. Bylo jasné, že se to otci líbit nebude, ale nemínila se nechat odbýt.

Dům, ve kterém vyrůstala, patřil jejich matce a stejně tak sad a další pozemky. Po její smrti ho zdědila společně s bratrem a otcem, každý teď vlastnil jednu třetinu.

Nyní tu už bydlela týden a prakticky denně čelila Jiřímu a jeho telefonátům plným výčitek a proseb. Jak dny míjely, byla si stále více jistá, že se 16

chce rozvést. Nedokázala si představit další společné soužití s ním. Dnes mu své rozhodnutí oznámila. „Budu chtít kluka do své péče. Tys ho sprostě unesla, vytrhla jsi ho z domova a bráníš mi ve styku.“ „Podívej, neřvi na mě, nejsem na to zvědavá. To vyřeší soud.“ „Jo, jasně. Aby ses ještě nedivila, jak to vyřeší. Ty tam určitě někoho máš, co? To jsem si mohl myslet. Děláš ze mě blbce.“ „Nikdo z tebe blbce nedělá, na to si už hodně dlouho stačíš sám.“ „Co si o sobě myslíš, krávo pitomá.“ Telefonát ukončila bez rozloučení, prostě zavěsila. Nemělo cenu už nic říkat. I přes Jiřího nenávistnou reakci cítila úlevu. Rozhodla se, řekla mu to, je to za ní. Věřila, že od nynějška se už její život bude jen zlepšovat. Zase bude o sobě rozhodovat sama.

Hned zítra se začne zajímat o novou práci. Mohla by nastoupit prakticky hned, do Jílové je to jen kousek a v okolních obcích je taky pár firem. Když nebude vybíravá, určitě si brzy něco najde.

V chodbě klaply vstupní dveře, uslyšela štrachání, pak tlumený zvuk a zasakrování. Otec se vrátil domů, pravděpodobně narazil do nábytku a nebyl v nejlepší náladě. Bylo jí to jedno. On si nevšímal jí ani Honzíka, ona si nebude všímat jeho, jsou prostě dva spolubydlící. Otec užíval místnosti v přízemí, ona se nastěhovala do patra. Měla tu všechno, kdysi dávno tu ještě mámini rodiče vybudovali samostat17

ný byt s veškerým příslušenstvím. Když byla malá, bydlela s rodiči nahoře a babička s dědou dole. Pak oba prarodiče rychle po sobě umřeli, její rodiče byt v přízemí upravili a rodina se přestěhovala dolů.

Ve starém selském stavení je dost místa, takže s otcem se nemusí prakticky vůbec vídat. Při nejbližší příležitosti si s ním dohodne, jakým způsobem se budou podílet na společných nákladech, a pak se můžou jeden druhému vyhýbat po libosti.

18

III.

Marie sklidila ze stolu a nádobí naskládala do myčky. Před chvílí se rozloučila s Helenou. Strávily spolu příjemné odpoledne, po delší době si obě našly čas a poseděly u kávy. Přesto se Marii zdálo, že něco není v pořádku, jako by tu byl nějaký stín.

Měla mírně provinilý pocit, že se v posledních měsících vídá s přítelkyní méně často, než tomu bývalo dříve. Možná je Helena osamělá, a proto z ní cítila lehký nádech smutku.

Nesmysl, pokárala se v duchu. Pravdou bylo, že Marie teď trávila většinu volného času s Klenským, jejich vztah už nebyl žádným tajemstvím a okolí je zcela přirozeně začínalo vnímat jako pár. Helenu měli rádi oba, Petr si s ní rozuměl, často ji zvali a také ji společně navštěvovali. Marie věděla, že kamarádka jí partnerské štěstí přeje.

Helena Procházková byla zajímavá osoba, měla mnoho zájmů, široký přehled. Znala mnoho lidí v okolí, ale i po celé republice. Spoustu známých měla v Brně, Praze a prakticky ve všech velkých městech. Jako výtvarnice měla velmi dobré jméno a mnoho společenských kontaktů. Byla všechno jiné, jen ne osamělá. Svoji samotu na chalupě ve Studánkách milovala a potřebovala ke své tvorbě. A ani tam nebývala sama. Kromě Marie s Klen19

ským ji navštěvovala řada lidí z uměleckých kruhů, i když Helena si do tichého světa svého soukromí zvala jen lidi, ke kterým měla blízko. A když se jí zastesklo po společnosti a velkoměstském životě, vždycky na řadu dní zmizela do Brna a pak se ráda vracela do klidné vesnice, kterou znali jen místní. Říkávala, že rozlišuje mezi samotou a osamělostí a že by každý člověk měl umět být sám se sebou. Vycházet dobře se sebou samým je základem všech fungujících vztahů. Jestliže někdo neumí být sám, utíká před samotou, znamená to, že nepřijal sám sebe. Pak nemůže být šťastný s nikým jiným, protože jen hledá, jak by přehlušil svoji osamělost, ale ve skutečnosti nemá co nabídnout.

Marie tyto její názory dobře znala a sdílela je, sama vyznávala stejnou filozofii.

Helena dnes opravdu nebyla ve formě. Marie si zpětně vyčítala svoji necitlivost, měla se zeptat, co ji trápí. Teď si to vyčítala. Vždyť o ni samotnou neprojevila žádný zájem. Sotva kamarádka přijela, vytáhla ji na zahradu. Bylo docela teplo a dalo se sedět venku. „Támhle vzadu plánujeme altán. Mně se odjakživa drobné zahradní stavby líbily, vždycky jsem chtěla aspoň pergolu.“ „Jasně, to bude pěkné.“ Teď, když si zpětně vybavovala jejich rozhovor, se jí zdálo, že Helenina reakce byla trochu vlažná, spíše jen zdvořilostní.

20

„Že jo? Já bych to chtěla nechat udělat tesařskou firmou, přece jen to nebude žádná maličkost. Jenomže Petr to chce přes prázdniny postavit sám.“ „On to umí?“ Marie pokrčila rameny. „Já nevím. A on možná taky ne. Ještě nic tak velkého nedělal, ale chuť do toho má. Je docela šikovnej kutil, už mi tu sem tam něco dělal a baví ho to. Jenomže zatím to byly jenom drobnosti. Říkám si, že altán na něho bude velké sousto.“ „Ale no tak ho nech, ať to zkusí. Nepodceňuj ho.“ Marie přikývla, sama o problému smýšlela podobně. Nebyla si jistá, že Klenský stavbu zvládne, ale věděla, že by mu měla nechat prostor, aby se o to alespoň pokusil. Jejich vztahu by určitě neprospělo, kdyby pochybovala o jeho schopnostech. Ostatně, když to nepůjde podle představ, řemeslníka si můžou zjednat vždycky. „Spíš je otázka, kde na to chce vzít čas,“ dodala Helena. „Tak to netuším. Plánujeme, že v zadní zdi vybudujeme venkovní krb, spíš takové ohniště s grilem a pec. Viděla jsem to u známých, normálně v tom pekli pizzu nebo i chleba. A Petr chce i udírnu. Všechno to na sebe bude navazovat, už si to nakreslil a na internetu si postahoval všelijaké návody.

Vypadá to moc hezky. Prakticky by se tam mohlo v létě vařit.“ „A využijete to vůbec?“ 21

„Ale jo, v létě je člověk rád venku. Já tedy rozhodně, vždyť víš.“ Byla to pravda, sotva počasí dovolilo, servírovala Marie návštěvníkům pohoštění na čerstvém vzduchu v zahradě. Sama sedávala s kávou a knížkou celé hodiny na terase nebo na zápraží. „A Petr tak rád griluje,“ dodala.

Když si nyní promítala jejich rozhovor, bylo jí zpětně trochu trapně. Proč by měly Helenu do detailu zajímat plány, které s Klenským mají? Kvůli Mariinu nadšení z budoucího altánu se ani nedostaly ke svému obvyklému povídání. Neprobraly nic z toho, o čem se tak živě bavívaly. Ať už to byly knihy, současné dění ve světě, v poslední době i spirituální pohled na život a různé filozofické otázky.

Nikdy se spolu nenudily, dokázaly sedět i mlčky a vychutnávat si pohodu přítomné chvíle. Vždycky vnímaly jedna druhou a jejich rozhovory bývaly vzájemně obohacující.

Marie si uvědomila, jak moc by jí Helena chyběla. A to i přesto, že v jejím životě teď zaplňoval stále větší prostor Petr Klenský. Pomyslela si, že Helena si tu během dnešní návštěvy musela připadat hloupě. Vyčítala si, že se chovala jako nějaká slepice. Chlubila se jí tu a kamarádka si mohla myslet, že ji pozvala jen proto, aby měla publikum, někoho, kdo bude obdivovat její domácí štěstí. Vždyť Heleně se může zdát, že Marii ztrácí, že je už odzvoněno jejich ženskému přátelství, protože jedna z nich má chlapa.

22

Je vůbec možné, že jsem mohla připustit, aby se tak cítila? Já? Nezávislá a svobodomyslná a tolerantní, jak jsem si o sobě vždycky myslela. Marie zpytovala svědomí a sebekritikou nešetřila. Rozhodla se, že při nejbližší příležitosti kamarádku navštíví a všechno napraví, jenom to nesmí udělat násilně. Helena byla inteligentní a vnímavá ženská, každou křečovitost by poznala a určitě by se stáhla. Nechtěla by uvádět do rozpaků sebe, ale ani Marii.

Stála nad otevřenou myčkou a přemýšlela, jak to navléct. Očima spočinula na rozkvetlé třešni, z kuchyňského okna na ni měla výhled. Vévodila celé zahradě, v něžných bílých květech zářila jako nevěsta. Marie se nechala okouzlit, celá zahrada vypadala nádherně. Všechno bujelo a kvetlo, škoda, že to vždycky trvá tak krátce. Dostala nápad. Ještě před chvílí stejný výjev obdivovala i Helena. „Jo, je to krásné. Každý rok nádherně kvete, ale málo plodí.“ „Říká se, že třešně nemají růst osamoceně. Potřebují opylovače.“ „Tady v sousedství je třešní dost. Ale máme málo včel. Pokud vím, už tu nikdo nemá úly.“ „Tak to bych ti mohla domluvit s Bartoněm, ten má plno pojízdných včelínů. Jeden nebo dva úly by ti sem určitě rád dal.“ „Kdo to je?“ „Jeden známý. Bydlí v Lomné.“ 23

Marie se pořád neorientovala. „Taková malá osada, je to součást Chrastin.“ „Aha. Tam neznám nikoho.“ Chrastiny se nacházely už na samé hranici okresu, v cípu vklíněném do lesů patřících vojenskému prostoru. Byly ještě kus za Studánkami a Marie tam snad nikdy nebyla. „Bartoň se znával s Edou, celkem dobře spolu vycházeli. To je co říct, protože se skoro s nikým nesnese. Ale včelaření rozumí, docela dobře se tím živí. Musím říct, že jeho med je prvotřídní, pravidelně u něho nakupuju.“ Marie se rozhodla, že zítra Heleně zavolá a přemluví ji, aby s ní zajela za včelařem pro med. Bude jí tvrdit, že už jí došla zásoba. A pak se můžou stavit někde na oběd nebo zajet do nějakého zahradnictví v okolí, jako za starých časů. Skoro se jí zastesklo po výletech s Helenou.

Klenskému nic říkat nebude. Beztak má tento víkend službu. Určitě by nic nenamítal, ale Marie cítila, že by si měla nechat nějaký osobní prostor. Ne že by mu chtěla něco tajit. Věděla, že Klenský by přinejmenším nechal Helenu alespoň pozdravovat.

Neuměla si to přesně vysvětlit, ale cítila, že pokud by s ním svoji cestu za Helenou probírala předem, bylo by to, jako by ho žádala o svolení, nebo jako by s ním svůj problém konzultovala. To nechtěla. Věděla, že Petrovi křivdí, rozhodně by ji neomezoval a ani by nechtěl, aby mu hlásila každý svůj krok, ale 24

nemohla si pomoct. Pokud s Helenou pro med pojede, bude to jen jejich věc. A Petr si pak na medu může pochutnat a ona mu třeba popíše jejich zážitky. Ale až potom.

25