This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s. r. o.
Pro tebe, milá čtenářko, milý čtenáři, a pro Helen se vzpomínkou na úchvatnou slavnost
Up Helly Aa se sněhem, mrazivou zimou a pletenou vikingskou helmou na hlavě, samozřejmě
Kapitola 1
Nad rolovací plochou letiště v Glasgow bičovanou poryvy větru se hnaly těžké, tmavé mraky. Čekající letadlo Loganair Saab 340 se v nepříznivém počasí tohoto prvního lednového pátku celé otřásalo. Křídla se v bočním větru pohupovala a cestující čekali na odložený start a připravovali se na drsný let.
Jezz na svém místě ve třetí řadě zastrčila palubní časopis zpátky do kapsy sedadla před sebou, vytáhla desinfekční ubrousek a otřela si ruce. Pohledem zabloudila ven z okénka. Obrysová světla přistávací dráhy tonula v dešti.
Nakládka zavazadel už skončila a reflexní vesty letištního personálu svítily v okolní šedi. Stěrače letištní dodávky na zavazadla běžely naplno a statečně bojovaly s proudy vody. Jezz si s povzdechem vybavila, jak při své poslední skotské cestě zabíjely s kamarádkou Lisou čas před nástupem v letištním baru Caledonian u čaje a sendvičů.
Tentokrát letěla sama. Nikdo, kdo by ji rozptýlil od toho tísnivého pocitu před startem. Napjatě sledovala čtyři listy vrtule venku za oknem.
A tohle má zařídit, že se letadlo odlepí od země? A že se v tom nečase udrží ve vzduchu? Nervózně si okusovala nehty. Vrtule za okénkem vypadala jak předělaný nástropní větrák z obchodu pro kutily.
Jezz se opřela. Přitiskla si dlaň na břicho kousek nad pupíkem, napočítala do tří a nadechla se, tak jak se to učila na józe. Potom hluboký výdech. Obyčejně jí to pomáhalo uklidnit se. Obyčejně.
Nespokojeně mžourala do sterilního světla. Srdce jí nervozitou nepravidelně bušilo. To nebylo dobré. Stiskla tlačítko na přivolání letušky.
Letuška se konejšivě usmála a vypnula signál nad Jezz. „Co pro vás mohu udělat, madam?“
„Promiňte… ehm…“ Jezz zašilhala po jmenovce. „Anno, čekáme už hrozně dlouho a nic se neděje. Zruší se náš let, když bude dál takhle foukat?“
„Nebojte se. Za chvilku budeme startovat.“ Anna se naklonila nad volné sedadlo vedle Jezz a ukázala z okénka. „Déšť se brzy zmírní.“
Jezz si všimla, jak si ji Anna ze strany měří a přestala masakrovat své nehty.
„Sice to vypadá nepříjemně, ale nad Severním mořem je to lepší, takže můžeme očekávat klidný let.“ Anna se napřímila. „Jakmile dokončíme nástup, odlétáme.“
Jezz se nuceně usmívala. Doufala, že sedadlo vedle ní zůstane prázdné. „Přijdou další cestující?“
„Let je zaplněný do posledního místa.“ Anna si ladným gestem přehodila cíp červeně károvaného šátku přes rameno a povzbudivě kývla. „Ještě chvilku strpení.“
Jezz si otřela zpocené dlaně do džínů. Každá minuta strávená v téhle létající krabičce sardinek byla minutou navíc. Doufala, že si vedle ní alespoň sedne někdo milý. Ideálně někdo, kdo nebude mít potřebu do ní celou dobu něco hučet. Její angličtina byla dobrá, ale na shetlandské nářečí si bude muset zase zvykat, na což v tuhle chvíli neměla nervy. Smůla, že letadlo bylo tak plné. Jezz zavřela oči a snažila se myslet na něco hezkého. Na východ slunce nad mořem. Na polární záři, kterou doufala, že spatří. Na novou práci a dobrodružství čekající na Shetlandách. Asi za minutu oči zase otevřela. Nemělo to smysl. Nervózně
zase vytáhla palubní brožuru a znovu studovala polohu nouzových východů.
Do kabiny vnikl ledový vítr. Nástup přerušený prudkým deštěm pokračoval. Chybějící cestující stoupali po úzkých, strmých schůdcích do letadla. Na oblečení se jim leskly kapky deště. Vetchý starší pán, elegantně oblečená žena a obrovitý chlápek s ohnivě rudým plnovousem a stejně tak rezavými zvlněnými vlasy deroucími se zpod vlněné čepice. Musel se krčit, aby nenarážel hlavou do stropu. Navzdory zimě na sobě měl bílo-modré triko Nike s krátkými rukávy, z nichž se dmuly bicepsy. Jezz byla z práce ve fitness zvyklá na svalovce, ale tato vikingská směska byla unikát. Buďto celé dny vzpíral činky, nebo pracoval na stavbě. Bylo jí záhadou, jak hodlá tu masu svého těla napasovat do sedadla. Právě se otočil k ženě za sebou a dunivě se zasmál. Jeho hlas se přitom skutálel přes několik oktáv až kamsi dolů do sklepa. Jezz otráveně zafuněla. Už dávno nikoho neslyšela smát se tak hlasitě a otravně. Přimhouřenýma očima si ho měřila. Byl jí na první pohled nesympatický. Jeden z těch týpků, kteří na sebe musejí neustále upozorňovat. S rostoucí nervozitou se dívala, jak ten milý starší pán míří k jednomu z posledních volných sedadel, zatímco ten ryšavý obr vtipkoval s letuškou a mával jí před nosem palubním lístkem. Anna přehlédla řady sedadel a ukázala směrem k Jezz. Jezz tušila, co se stane, a dívala se jinam. Jako kdyby tím mohla něčemu zabránit.
Murphyho zákon, pomyslela si kysele. Když se něco může pokazit, pokazí se to. Přesně jako když toust spadne na zem vždycky namazanou stranou a elektronika se pokaždé rozbije okamžitě po vypršení záruky. Anebo jako tehdy, když se jedinkrát v životě pokusila propašovat přes
celníky joint koupený v coffeeshopu v Amsterdamu. Při takových kontrolách ji vždycky jen odmávli, protože působila navenek spíš nenápadně. V současné době nebudil pozornost už ani ten stříbrný kroužek v levém chřípí.
Ovšem právě tehdy, když jednou jedinkrát provedla něco zakázaného, ji celníci zastavili.
Jezz zaznamenala, že se někdo zastavil vedle ní. S neblahou předtuchou otočila hlavu.
„Zdravím!“ Ryšavý obr s širokým úsměvem cpal svůj batoh do přihrádky nad její hlavou.
„Zdravím,“ odpověděla úsečně. Snad tím dala dostatečně jasně najevo, že nemá zájem si povídat.
Buďto to nezaznamenal, nebo mu to bylo jedno, jak dokládal jeho setrvalý úsměv. Když dosedl, kožené sedadlo pod ním zaúpělo. Koleny přitom narazil do sedadla před sebou. S teatrálním gestem se naklonil dopředu a omluvil se.
Jezz využila příležitosti a nenápadně posunula paži.
Tím si zajistila střední opěrku, když už prohrála v boji o místo na nohy. Koleno jejího souseda netlačilo do opěradla před ním, ale opřelo se o její nohu. Vyčítavě se podívala na jeho silné stehno v černých kožených kalhotách.
„Hezky sprchlo, co?“ Máchl rukou směrem k okénku. „A to lidi pořád tvrdí, že počasí na Shetlandách je děs. V Glasgow přitom prší mnohem častěji. Dokonce i v detektivkách s Jimmy Perezem to vždycky vypadá, jako by nám na Shetlandách nikdy nesvítilo sluníčko ani hodinu. Ve skutečnosti ale filmaři často stříkali vodou z hadice, aby měli ve filmu ponurou atmosféru. A když už o tom mluvíme, na Shetlandách za poslední roky mimochodem nebyla ani jediná vražda a…“
„Pst!“ Jezz káravě zvedla ukazovák ke rtům a sedla si zpříma. Letuška něco hlásila, ale Jezz neslyšela, protože reproduktory chrčely a ten chlápek jí žvanil do ucha. „Ničemu nerozumím.“
„Ty jsi Němka, co?“
„Je to poznat?“
„Trochu.“
„Co ta letuška říkala? Něco s přistáním, ne?“
„No jo, nahoru se dostaneme. Ale není jisté, že přistaneme.“ Pokrčil rameny.
„Cože?“ Vytřeštila na něj oči. „To je vtip, že jo?“
„Ty mě taky nenecháš domluvit. Proč jste vy lidi z pevniny pořád tak netrpěliví?“ Stáhl si vlněnou čepici. Měl z ní lehce splácnuté vlasy. „Chtěl jsem říct tohle: není jisté, jestli přistaneme, protože na Shetlandách je mlha. Pilot proto říkal, že počká na další hlášení o počasí, protože nemá smysl odlétat, když v cíli možná vůbec nepřistaneme. Počkáme si ještě asi deset minut.“
Jezz polkla a sklopila oči, aby na něj dál nezírala s panikou v očích.
„No tak, oni vědí, co dělají.“ Mrkl na ni. „Ty nelétáš moc často, že? Strach z lítání je ošklivá věc. Jeden kamarád to má taky. Mimochodem, já jsem Magnus. Magnus Grant.“
„Jezz,“ odpověděla škrobeně. „A ne, nebojím se létat. Já jenom nesnáším tyhle věci s vrtulemi.“
„Mohlas jet trajektem.“ Sklonil hlavu a zabýval se svým bezpečnostním pásem.
Jezz vylovila z kapsy bundy mobil a znovu zapnula data. Dokud stáli na zemi, určitě to nevadilo. Nejprve naťukala zprávu kamarádce Maře, která ji měla na Shetlandách vyzvednout, aby ji varovala před zpožděním.
Potom projížděla instagram, dokud se neozvalo hlášení s výzvou k vypnutí telefonů.
„Vzhůru do oblak,“ prohlásil Magnus v dobré náladě, když stroj burácel po vzletové dráze. Hučení vrtulí Jezz připomínalo zvuk kotoučové pily. Věděla, že v Saabu 340 bývá během letu hluk. Minule to ale tolik neházelo. Vyděšeně zatínala prsty do loketních opěrek.
„Dnes je to trochu divočejší. Mělo by to ale brzo přestat,“ uklidňoval ji Magnus. „Už jsem zažil horší lety.
Jednou se letadlo nad Severním mořem propadlo o dvě stě metrů. Vzdušná díra. Byl to mazec. Po kabině létaly kelímky s pitím. Letuška ale naštěstí kvůli turbulencím nenalévala nic horkého. Dokonce i pilot říkal, že tohle ještě nezažil a ať si po přistání dáme whisky na jeho zdraví.“
„No super,“ procedila Jezz. „Pokud máš v zásobě ještě další hororové historky, necháš si je prosím pro sebe?“
„Promiň, ale tvoje noha se tak silně tlačila na tu mou, takže jsem si myslel, že tě uklidní, když uslyšíš, že se piloti vyznají i ve špatném počasí. Víš, jak téhle společnosti říkáme my domorodci?“
„To netuším.“ Jezz se vůbec nesnažila projevit zvědavost, což Magnuse zjevně vůbec netrápilo.
„Neříkáme jí Flybe, ale Fly-Maybe. Protože lety mívají často zpoždění nebo se ruší kvůli počasí. To je legrační, že?“ Zase ten burácivý smích.
„Můžu se potrhat smíchy.“ Otočila hlavu k okénku a dívala se do husté přikrývky mraků. Tenhle Magnus jí byl totálně proti srsti. V podstatě by nedokázala ani pojmenovat, co přesně na něm jí jde na nervy. Nejen to, co říkal, ale také, jak to říkal. Jeho vystupování bylo celkově trochu moc. Trošku moc moc domýšlivý a až moc
sebejistý. Kdyby existoval nějaký knoflík, kterým by se dalo otočit a poněkud tomu muži ubrat na intenzitě, byl by pravděpodobně docela snesitelný.
„Jinak si už můžeš odepnout pás.“ Magnus vstal a podal si z přihrádky batoh. Když se posadil, postavil si na sklopný stoleček plastovou krabičku z Tesca. Jezz se nenápadně podívala. Coleslaw, přečetla na obale. Ušklíbla se. Nehledě na to, že při devadesátiminutovém letu rozhodně nikdo neumře hlady, tak kdo si proboha bere do letadla zelný salát?
„Hele, už se nese čaj,“ zaradoval se Magnus a převzal od letušky kouřící pohárek a k němu karamelovou tyčinku značky Tunnock’s. Nepoložil si však nic na stolek a podal obojí Jezz, aby si pak sám vzal od Anny další. „Na, dej si.“
„Díky, ale já jsem vlastně nic nechtěla.“
„Víš, že tělo za letu ztrácí spoustu vody? Musíš pít.“ Magnus usrkl svého čaje, potom utrhl víčko ze zelného salátu. Do typického letadlového vzduchu se vmísil nakyslý odér. Jezz ohrnula nos. Se zájmem si prohlížela tetování na Magnusově předloktí. Strom s rozložitou korunou a kořeny s keltskými vzory vyřezávanými do kmene. Z větví vzlétali havrani. Yggdrasil, jasan ze severské mytologie tyčící se nad světem. Jezz jeden čas chodila s tatérem, takže o tomhle něco věděla. Jaký význam mohl tento motiv pro Magnuse mít?
„Vynikající. Na, ochutnej!“ Jezz se před nosem vznášela vidlička naložená zelným salátem.
„Díky, nemám zájem.“ Křivě se usmála.
„To jsem tušil.“ Magnus pokýval hlavou a vsunul sousto do úst. „Nejlepší prostředek na kocovinu. Ta včerejší rozlučka se svobodou byla bomba. Někdy není nic skvělejšího
než táhnout s pár kámoši z podniku do podniku. Užívat si okamžik, o tom je přece život, no ne?“
Jezz se nenamáhala odpovědět. Zatímco Magnus přežvykoval, využila příležitosti, aby si ho blíž prohlédla.
Ale ano, nevypadal špatně. V podstatě byl dokonce dost sexy, pokud měl člověk slabost pro pořádné chlapy, ne ty decentní týpky v obleku a italských designových botách.
Ošlehaný obličej s jemnými vráskami smíchu, zářivě modré oči a ohnivě rezavé vlasy spadající ve vlnách až na ramena. K tomu rudý plnovous sahající až na hruď. Jezz měla zvláštní pocit, že Magnuse už někdy viděla, ale to bylo dost nepravděpodobné. Nejspíš to bylo tím, že byl úžasně podobný Kristoferu Hivjuovi, tomu herci ze Hry o trůny. Jako dvojčata, která rozdělili hned po porodu, pomyslela si s úsměvem. Takže typově docela sexy, kdyby tu nebylo to přehnaně hlasité, vlezlé chování. S pokrčením ramen si Magnuse zařadila do škatulky chlapů, s nimiž se dá užít zábava a potom se s nimi někde opít. Ne muž k zamilování.
„Poprvé na Shetlandách?“
„Proč tě to zajímá?“ Do háje. Kousla se do jazyka. Prostě jí to ujelo. Nechtěla být neurvalá, ale právě zjistila, že taková je. Jeho chování ji k tomu provokovalo.
„Jestli tě to zajímá, tak jsem tam už byla teď v létě,“ dodala smířlivěji.
Magnus přikývl. Už skoro dojedl. Se spokojeným zamručením odložil jednorázovou vidličku a otřel si ubrouskem ústa. Saab 340 se naklonil přes křídlo do zatáčky. Kabinu zaplavily paprsky zapadajícího slunce. Magnusův profil působil proti ostrému světlu jako tmavá vystřihovánka. Výrazné čelo s lehkým klenutím, ušlechtile řezaný nos, markantní linka brady pod plnovousem. Velice mužný. Jezz se přistihla při tom, že ho pozoruje o něco
déle, než bylo vhodné. Odtrhla od něj oči a sáhla po své tyčince. Folie při rozbalování šustila.
„Zdržíš se?“ zeptal se Magnus. „Trochu neobvyklý čas na dovolenou. Jedině, že bys letěla kvůli Up Helly Aa. Ale to bude až za tři týdny.“
„Up Helly co?“ Jezz nechápavě potřásla hlavou.
„Neříkej, žes o tom nikdy neslyšela!“ Magnus vykulil své ledovcově modré oči, jako kdyby nedokázal pochopit, že Jezz sedí v letadle na Shetlandy a nemá nejmenší ponětí o téhle čertvíjaké věci.
„Takže…,“ začal Magnus a nasadil vážný výraz. „Up Helly Aa je asi ta nejvíc cool záležitost, kterou Shetlandy nabízí. Každý rok láká davy turistů. Všechno ubytování na Shetlandách je rezervované dlouho dopředu. Neseženeš ani volnou postel v komoře na smetáky. Up Helly Aa je náš svátek. Je to tradice. A ta nás spojuje. Účastní se toho všichni bez ohledu na věk nebo povolání.“
Opřel se a odmlčel se. Zřejmě aby podtrhl význam této tajuplné společenské události.
Jezz svraštila čelo. Proti její vůli se jí zmocnila zvědavost. Bohužel stále tápala ve tmě. Magnus sice chrlil informace jako vodopád, ale schopnost něco jasně vysvětlit k jeho silným stránkám zřejmě nepatřila. Ukousla si kousek tyčinky. „Popravdě řečeno ale stále nemám tušení, o co se jedná.“
„Aha. Já jsem to neřekl?“ Magnus se podrbal ve vousech. „Pálíme vikingské lodě.“
Jezz spustila ruku s tyčinkou. „Cože děláte?“
„To je taková tradice. Převlečeme se za vikingy, uděláme průvod s muzikou a se vším všudy a jako zlatý hřeb spálíme dřevěnou loď, na které děláme měsíce předem. Replika středověké dračí lodě v životní velikosti. Padne
na ni dost času. Vsadím se, že kdybychom ji chtěli prodat, dostali bychom balík peněz. Teoreticky. Ale to pochopitelně nikdy neuděláme.“
„Počkej, rozumím správně?“ Jezz nevěděla, jestli se má smát, nebo zoufale zakvílet. „Vy do té lodi nejdřív investujete spoustu práce a potom ji spálíte? Během… kolika, pár minut?“
„No jo.“ Magnus přikývl.
„Copak jste se úplně zbláznili?“
„Ne, ale je to fakt legrace.“
„Tebe vždycky zajímá jenom legrace?“ popichovala se zdviženým obočím.
„Ne. Mně baví i ta dřina předtím. Dá to opravdu hodně práce postavit vikingskou loď.“ Magnus hlasitě srkal čaj. Přitom Jezz dlouze pozoroval. „Ehm, máš v koutku kousek karamelu.“
„Ach!“
„Up Helly Aa se zkrátka musí zažít. A Mirrie Dancers samozřejmě taky.“
„To je nějaká taneční skupina?“
Magnus se zazubil. „Ne, to je polární záře.“
„Rozumím.“ Přikývla. Mirrie Dancers, veselí tanečníci, vhodné pojmenování. Zadumaně se dívala z okna. Rudě žhnoucí slunce mizelo v mracích. „Polární záři bych hrozně ráda viděla.“
„S trochou štěstí uvidíš.“ Magnus znovu sáhl do batohu a vytáhl placatku. „Dáš si?“
„Whisky? Ne, díky.“
Magnus zaklonil hlavu a dopřál si poctivý doušek. Pravděpodobně chtěl zabránit poklesu hladiny zbytkového alkoholu v krvi. Potom vrátil lahev na místo a uložil batoh do přihrádky. Ztěžka se svalil do sedadla.
„Určitě si na Up Helly Aa nenech ujít průvod v Lerwicku.
Představ si to: je chladný, tmavý večer na konci ledna. Město se hemží lidmi, všechno se tlačí po stranách ulice. A pak v celém městě zhasne osvětlení. Tma jako v pytli.
Vzduch srší napětím. A potom… Prásk!“ Magnus nadsazeným gestem vytrčil prsty, aby znázornil explozi. Zdálo se, že sklon k přehánění je jednou z jeho charakterových vlastností. „Oblohu osvítí oranžová záře. Stoupají oblaka kouře. V ulicích se vznáší vůně tisícovky hořících pochodní. Hraje hudba. A pak se dá průvod do pohybu, vikingská loď úplně vepředu.“
Magnus zmlkl a Jezz se přistihla při tom, že mu visí na rtech. Odtrhla od něj oči. Uznávala, že Magnus má jistý bavičský talent. Doufala, že si nevšiml, jak na něj civěla. Zívla a předstírala únavu, aby nepojal mylný dojem, že právě získal novou fanynku. Těch měl jistě dostatek.
„Já na té slavnosti mimochodem hraju velkou roli,“ prohlásil Magnus svým sytým hlasem.
„Jak jinak.“ Dlouze zívla. V duchu už Magnuse viděla v přitroublém převleku, s vikingskou helmou a štítem, jak vede průvod. Docela by to do něj řekla. Omluvně se usmála. „Promiň, ale jsem unavená. Chci si zdřímnout.“
„Dobrý nápad. Šlofík neuškodí.“ Magnus si sklopil opěradlo, založil paže na hrudi a zavřel oči. Jeho dech se ztišil a zpomalil. Zanedlouho usnul a chrápal jako dřevorubec.
Jezz si oddechla. Konečně klid – až na to hlasité chrápání. Taky si sklopila sedadlo a udělala si pohodlí.
Kapitola 2
Jezz dřímala. Hučení motorů se jí ve snu proměnilo ve zvuk motorky. Seděla za svým přítelem Bastim na tisícovce BMW a rachotili si to přes alpské průsmyky. Basti v kožené motorkářské soupravě ji svými širokými zády clonil před větrem. Slunce na ni hřejivě svítilo, v břiše ji to šimralo radostí a vzrušením. Zkušeně se s Bastim položila do zatáčky, cítila se svobodná a šťastná a…
Jezz procitla ze spánku. Na rameno jí tlačilo něco těžkého. Na tváři ji šimraly měkké, vlnité vlasy a v nose cítila nezvyklou mužskou vůni. Ospale stočila oči k té rezavé záplavě vlasů, pak si vzpomněla. Na rameni se jí ocitla Magnusova hlava. To snad ne? Jezz ztuhla. No paráda! Ve spánku se k ní tulil cizí člověk, který jí dokonce nebyl ani sympatický. A co teď? Opatrně do něj šťouchla ukazovákem.
„Haló?“
Žádná reakce.
Dloubla ho loktem do boku. Magnus zamlaskal. Zdálo se, že se mu v této pozici líbí.
Zatímco přemýšlela, jak ho probudit, rozsvítil se signál k připoutání se a zaznělo příslušné hlášení. Magnus to neregistroval. Jezz si řekla, že není jejím úkolem zajišťovat, aby byl Magnus při přistání bezpečně připoután. Zvedla ruku a zamávala na letušku.
„Ach, předpokládám, že to není váš přítel, že?“ řekla Anna a znepokojeně si spícího Magnuse změřila.
„Jistěže ne,“ odsekla Jezz o trošku příkřeji, než bylo nutné. „Znám toho člověka přesně devadesát minut a věřte mi, že mi to připadá až moc dlouho.“
„Zdá se, že je hodně upovídaný.“ Anna chápavě pokývala hlavou. „A hodně unavený.“
„Dal si lok whisky a usnul. Ve vteřině.“ Jezz luskla prsty. „Jako kdyby ho někdo odpojil ze zásuvky.“
„Rozumím. Alkohol ve vzduchu působí dvojnásobnou silou než na zemi. Já to vyřeším. Hned to bude.“ Anna Magnusem chvíli jemně třásla. „Pane, můžete prosím zvednout opěradlo? Budeme přistávat.“
Magnus potřeboval chvilku, ale pak se úplně probral. Posadil se zpříma jako svíčka, sáhl na páčku vedle sebe a vrátil opěradlo do svislé polohy. Jezz si také sedla pořádně. Místo na těle, na němž si ustlal Magnus, ji hřálo a lehce mravenčilo.
„Kde jsme to přestali?“ Magnus se na ni zamyšleně zadíval. „A jo, povídal jsem ti o Up Helly Aa. Bývá v poslední úterý v lednu. Budeš ještě na Shetlandách? Jestli jo, přijdeš na průvod?“ zeptal se a plynule tak přešel od hlubokého spánku k bdělé upovídanosti.
„Jak to děláš?“ Zvedla obočí. „V jednu chvíli tady spokojeně chrápeš a o vteřinu později už meleš jako kafemlýnek.“
„Cože, já jsem vážně chrápal?“
„To taky,“ prohlásila Jezz chladně. „Kromě toho sis udělal z mého ramene polštář.“
Magnus na ni nevěřícně hleděl svýma světlýma očima, které byly modré jako moře za slunečného dne. „Sakra…“ Přežvýkl to slovo jako žvýkačku a rozpačitě se podrbal na hlavě. „Tak to se omlouvám. Můžu to nějak napravit? Kávou na letišti nebo tak něco?“
„Není třeba. Omluva stačí.“ Jezz pohodila rameny. Změna tlaku při přistávání jí nedělala dobře. Několikrát polkla, aby ulevila tlaku v uších.
„Ne, opravdu, připadám si fakt bídně. Řekni prosím, jestli pro tebe můžu něco udělat. Jak se vlastně dostaneš z letiště? Jediné spojení je autobus do Lerwicku a ten už asi odjel, když máme takové zpoždění. Zamluvila sis auto z půjčovny? Taxíkem se to prodraží.“
„Nedělej si starosti, mám odvoz.“
„Určitě?“ Na čele se mu vyrýsovala ustaraná vráska. „Já bydlím v Lerwicku a můžu tě kousek svézt, jestli chceš. Z letiště stejně vede jen jedna cesta.“
„Díky, ale já si poradím,“ řekla Jezz rychle. „Má kamarádka tam už určitě dávno je a čeká v hale.“
„Jak myslíš.“ Svislá vráska zmizela. „Mimochodem, tys mi stále ještě neprozradila, jak dlouho zůstaneš.“
„To sama přesně nevím. Podle toho, jak se mi tu bude líbit.“ Jezz ztichla. Pocítila tlak na hrudním koši a zhoupnutí žaludku. Když se stroj s poskočením dotkl země, instinktivně zatnula prsty do opěrek. Magnus ji svým žvaněním natolik rozptýlil, že úplně propásla poslední vteřiny před přistáním. S úlevou, že má pod sebou konečně pevnou zemi, se naklonila blíž k okénku. Venku vládla tma, ačkoliv bylo teprve pozdní odpoledne. Když na Shetlandách přistála před půl rokem poprvé, bylo léto, dny nekonečně dlouhé a noci světlé. Tentokrát to bylo naopak. V zimě se tma na Shetlandy snášela brzy. Vzhledem k šedesáti stupňům severní šířky se slunce nad obzorem nezdrželo dlouho. Zamyšleně pozorovala bledý odraz své tváře: černé vlasy ostříhané na kluka, oči, které v úzkém obličeji vypadaly obrovské. Od nosu ke koutkům úst se táhly dvě přímé, hluboké vrásky. Vrásky, které se
člověku tvoří po čtyřicítce, ne v osmadvaceti. Z myšlenek ji vytrhl Magnusův hlas.
„Moment, ty letíš na dovolenou a nevíš, na jak dlouho?“ Magnus zněl udiveně.
Otočila se k němu s podrážděným výrazem. „Kdo říkal, že letím na dovolenou?“
„Bod pro tebe.“ Magnus rozvážně pokýval hlavou.
„Takže tu jsou dvě možnosti. Buďto jsi tady kvůli práci, nebo kvůli lásce.“
„Tos uhodl,“ řekla. Se značnou dávkou sarkasmu. Který Magnus buď neslyšel, nebo ho ignoroval.
„Tak co z toho?“
Nastala pauza, v níž si Jezz uvědomila, že Magnus je nejen hlasitý a otravný, ale také vytrvalý a až absurdně zvědavý. Pokud mu neodpoví, nepřestane se nejspíš vyptávat. Její prsty sledovaly bezpečnostní pás. Přezka se s cvaknutím otevřela, ačkoliv signalizace ještě nezhasla. „Když to musíš nutně vědět, potřebuju změnu vzduchu a jsem tady za prací. Spokojený?“
Jezz se v duchu připravovala na další otázku, ale Magnus se jen dobromyslně usmál. „Takže tě vítám u nás doma. Doufám, že se ti tady bude líbit.“
To taky doufám, řekla málem Jezz, ale pak se rozhodla pro prosté díky. Bylo od něj přece hezké, že našel pár milých slov na uvítanou, protože aby k sobě byla upřímná, začínalo jí být z vlastní kuráže poněkud úzko. Někdy sama žasla, jak spontánně v poslední době dokáže dělat takováto rozhodnutí. Na druhou stranu si přísahala, že bude dělat už jen věci, do kterých bude mít opravdu chuť. Návštěvy její rodiny mezi ně nepatřily.
„A proč Shetlandy?“ zeptal se Magnus. „Prostě tak.“
Magnus si pohladil plnovous. „Zní to, jako kdybys poslepu píchla prstem do mapy.“
„Co je na tom špatně?“ Její tón byl nechtěně hrubý. Dlouze se nadechla a s výdechem ze sebe vypustila napětí. Proč by se rozčilovala? Bavila se s cizím člověkem, kterého už nikdy neuvidí.
„Nic není špatně, pokud ti srdce říká, že je to správně,“ prohlásil Magnus trpělivě.
„Co?“ Jezz se na něj zaraženě podívala. Na vteřinu měla pocit, že ji prokoukl, ale Magnus skutečný důvod její cesty přece nemohl znát. „Jak jsi na to teď přišel?“
„Poslouchej svoje srdce, to bylo vždycky moje heslo.“
Magnus vážně pokýval hlavou.
Signál bezpečnostních pásů zhasnul. Letuška otevřela východ z letadla a vysunula schůdky. Kabinou zavanul mrazivý zimní vzduch.
Magnus vstal a podal si z přihrádky batoh. Potom se obrátil k Jezz. „Jestli chceš, můžu počkat, až si vyzvedneš zavazadla a půjdu s tebou k východu. Nechci se vtírat, ale byl bych radši, kdybych věděl, že tě opravdu někdo vyzvedne. Nechci tě nechat trčet na letišti samotnou.“
„Super, ale to není nutné,“ odpověděla Jezz, současně ji ale překvapilo, že se nabídl. Magnus zřejmě vůbec nebyl tak špatný, jen zkrátka nebyl její typ.
„No dobře.“ Mávl jí na rozloučenou. „Byla to s tebou fajn. Tak zatím, Jezz, třeba se uvidíme. To by mě potěšilo. A nenech si utéct průvod! Up Helly Aa je mega!“
„Rozumím. Zatím.“ Jezz se nezávazně usmála. Zůstala sedět, zatímco si Magnus hodil ruksak na rameno a odkráčel.
Ahoj a na neviděnou, prolétlo jí hlavou. Dívala se za ním, jak se krčí, aby prošel dveřmi do temné noci. Pocho-
pitelně až poté, co se halasně rozloučil s letuškou. Jezz zakoulela očima. On si to nemohl odpustit. Potřeboval publikum.
Magnus. To jméno bylo současně charakteristikou. Veliký. Důležitý. Numero uno. Jako jedna z posledních vstala ze svého sedadla ve třetí řadě a zvedla se na špičky, aby z přihrádky vylovila tašku. Jedno jí bylo jasné. Té slavnosti, na níž bude Magnus vystupovat, se obloukem vyhne. Šance, že mu náhodou vběhne do náručí, byla příliš velká. Naštěstí byla varována.
Kapitola 3
Příletová hala letiště Sumburgh vypadala opuštěně. Světla nad check-inem již zhasla. Přepážka turistického centra byla zavřená, půjčovna aut taktéž. Na dlažbě se matně odráželo světlo zářivek, okolo přetékajících košů ležely prázdné kelímky od koly a další odpadky, všední pozůstatky normálního letištního provozu. V letištním baru u východu ještě tamní zaměstnanec skládal židle.
Potom zhasnul osvětlení nad pultem a šel. Jezz se nervózně otočila kolem své osy. Tři čtvrtě na sedm jednoho lednového večera a zdálo se, že za chvíli tady zavřou už úplně všechno. Vrtulové letadlo, v němž Jezz přistála, bylo posledním příletem. Další stroj neměl startovat dřív než ráno, jak tvrdila tabule letů nad její hlavou.
Zhluboka dýchej, Jezz, pokoušela se zklidnit. Dobře to dopadne. A co když ne?
Tichem se nesl vrzavý zvuk gumových podrážek. Jezz se ohlédla a napjatě se usmála na uklízečku v modré kombinéze. Úklidový vozík, který vytlačila z dámských toalet, na ni byl evidentně moc těžký. Jezz neklidně přecházela po hale. Kde se Mara zasekla? Tohle nebyl její styl. Mobil měla nedostupný. Snad se jí nic nestalo. Jezz z toho napětí cítila tlak v hrudi. Málem litovala, že odmítla Magnusovu nabídku, že tu s ní počká. Ale jenom málem.
„Jezz!“ Vstupní posuvné dveře se s tichým zabzučením otevřely. Mara vpadla do haly, tváře měla červené rozrušením. Rozpažila a přicházela k Jezz. „Ach, ty chudáčku! Omlouvám se, žes musela čekat! Už sis určitě dělala starosti.
Sesuv zablokoval silnici, musela jsem to objíždět. Jak na potvoru se mi ještě k tomu vybil mobil, nemohla jsem ti zavolat.“
„Maro!“ Jezz s úlevou políbila kamarádku na obě tváře. „Už mě opravdu chytala panika, že letiště zavírá. Nevím, co bych pak dělala. Ale to je jedno, jsem tak ráda, že tě vidím. Naštěstí jsi neměla nehodu. Už jsem tě viděla trčet v příkopu.“
„Ukaž, já ti to vezmu.“ Mara odhodlaně uchopila madlo přecpané cestovní tašky. Volnou rukou se zavěsila do Jezz a společně vykročily k východu. „Auto stojí hned před dveřmi. Za hodinu jsme v Seaview a uděláme si pohodlíčko. Večeři stačí jen ohřát a lahev dobrého vína jsem taky koupila. Ach, sakra, málem bych zapomněla.“ Zastavila se a hřejivě se na Jezz usmála. „Vítám tě na Shetlandách.“
Když o necelou hodinu později Mara odbočila na skřípějící štěrk příjezdové cesty k penzionu Seaview, ve světle reflektorů vířily drobné vločky. Cestou vyprávěla o nejnovějším vývoji ve svém penzionu, který už půl roku provozovala ve Wallsu, jedné obci na severozápadě Mainlandu, největšího ostrova Shetland. Jezz s radostí navázala na starou důvěrnost z dob, kdy spolu bydlely, cestou si užívala bezstarostného plkání a srdečného smíchu nad některými zážitky s hosty. Světlomety pohasly, Mara vypnula motor, klíčky však nechala v zapalování. Typické Shetlandy, pomyslela si Jezz a musela se usmívat. Bylo to, jak říkal Magnus, na ostrovech neexistovala kriminalita, která by stála za zmínku. Tak jsem tady, řekla Jezz a protáhla si zatuhlá ramena. Když vystoupila z auta, naplnilo ji radostné rozrušení z očekávání příštích měsíců. Do tváře jí zavanul studený, slaný vítr. Poprvé po měsících měla pocit, že se může volně
nadechnout. Bylo správné rozhodnutí nechat všechno za zády. V šeru napínala oči směrem k podlouhlé budově stojící kousek pod parkovištěm. V oknech se svítilo, cedule nad vchodem vítala hosty. V dálce šumělo moře, jinak ale vládlo takové ticho, že se člověku zdálo, že slyší padat sněhové vločky. Jezz si nevzpomínala, že by se kdy ocitla na místě, kde je tma tak černočerná. Jako kdyby přes tento kout světa někdo přetáhl těžkou pokrývku.
„Jdeš?“ Mara zatím vytáhla z kufru její cestovní tašku. Přišla k Jezz a zase se jí zahákla za paži. „Všechno v pořádku?“
Jezz přikývla. „To je neskutečné, jaká je tady tma. Člověk nevidí ruku před nosem. Jak tuhle samotu přežiješ v zimě? Nepřipadáš si občas ztracená?“
Mara mávla rukou. „Ne, já mám zimy tady nahoře dokonce radši než ta dlouhá, světlá léta. Žádný den není stejný jako ty ostatní. Zbožňuju procházky za tichých mrazivých dní v zátoce. To ticho mezi oblohou, zemí a mořem se nedá popsat slovy, ale hluboko se do tebe zarývá. A ve dnech, kdy přijde vítr, je prostě jen boží být venku, nechat se ovívat čerstvým větrem, slyšel křičet racky na pobřeží, zatímco se na útesech tříští příboj. K tomu to dramatické světlo. Věř mi, nikde bych nežila radši než tady. Celý rok.“
„Což je určitě i Gavinova zásluha.“ Jezz se zazubila. „Jak vám to klape?“
„Líp, než bych si kdy uměla představit.“ Úsměv v Mařině hlase se nedal přeslechnout. „Všechno prostě funguje.“
„To mě těší. Podle mě je Gavin úžasný.“
„Něco podobného si myslí i on o tobě. Mám tě od něj pozdravovat. Mrzí ho, že je dnes tak zapřažený, jinak by se zastavil, aby tě pozdravil. Ale u přádelny se právě staví nová skladovací hala, takže chce být u toho a pomáhat.“
„To je jasné. No tak máme aspoň víc času samy na sebe.“
„Škoda, že zůstaneš jen jednu noc. Víš určitě, že si to nechceš protáhnout do neděle?“ Mara jí položila ruku na loket.
„Ráda bych, ale bohužel to nejde. V pondělí nastupuju a neděli potřebuju, abych se zabydlela. Pochybuju, že by Alison byla nadšená z toho, že jí nová zaměstnankyně do salonu mezi všechen ten tyl nakráčí v roztrhaných džínách a vysokých botách. Doufám, že moje krabice už dorazily.“
„Tys uvolnila svůj pokoj v bytě, aby si na tu dobu našli někoho jiného?“
„Jo.“ Jezz pocítila záchvěv špatného svědomí, když pomyslela na to, jak Lisa, ta třetí do party, při ranním loučení zadržovala slzy. „Chudák Lisa, naše původní parta se úplně rozpadla. Teď si zase musí hledat novou spolubydlící.“
„Nebo spolubydlícího.“
„Nebo,“ souhlasila Jezz.
„Anebo taky odejde na Shetlandy.“
„Lisa?“ Jezz pozvedla obočí. „V životě ne. Na to vsadím měsíční plat.“
Mara se zachichotala. „Pojď do toho. Já předtím přemluvím Alison, ať ti pořádně zvýší plat, abych vyhrála co nejvíc. Pojďme dovnitř, docela profukuje. Počkej, já nám posvítím.“ Vytáhla z kapsy mobil a zapnula svítilnu. Vločky se v malém kuželu světla míhaly téměř vodorovně.
„Příchod k domu není osvětlený?“ zeptala se Jezz udiveně.
„Ale je, jenže zlobí elektrika. V zapojení vnějšího osvětlení něco nefunguje. Při takovém počasí často vyletí pojistky. Naštěstí mi ubytování přes léto běželo tak dobře, že jsem si zvládla odložit peníze na opravu. Hned jak přestane mrznout, přijede elektrikář.“
Jezz se sklonila a vysunula madlo své cestovní tašky.
„Radši ji poneseme. Na štěrku se kolečka nebudou točit.“ Mara se omluvně ušklíbla. „Dávej pozor, kam šlapeš. Na bahně to může klouzat. Cesta je po podzimních deštích v trochu horším stavu.“
O chvíli později už Jezz a Mara seděly u dlouhého dřevěného stolu v jídelně a pochutnávaly si na fish and tatties, výborném lokálním pokrmu z vařené ryby, brambor a záplavy slaného shetlandského másla. K pití bylo červené víno pro Maru a voda pro Jezz.
„Tak a teď povídej,“ řekla Mara nakonec a načala téma, jemuž se Jezz chtěla vyhnout. Zadívala se zkoumavě přes stůl. „A nic mi nenamlouvej. Něco se přece děje. Jinak by ses ve vteřině nerozhodla vzít tu práci u Alison.“
„Prostě jsem si to rychle rozmyslela.“
„Z ničeho nic?“ Mara ji hypnotizovala pohledem, jako kdyby byla specialistka na mikromimiku. „To ti nezbaštím. Muselo se něco přihodit. Ty normálně nebýváš tak spontánní.“
Jezz mlčky pokrčila rameny. To u ní byla standardní odpověď, když se někdo zajímal o její minulost. Anebo o to, proč tolik nadělá kvůli některým věcem, jako například kvůli jídlu. Nebo proč nepije alkohol. Nebo proč si tak úzkostlivě hlídá cvičení a jógu. Všichni si samozřejmě mysleli, že si zakládá na své velmi štíhlé postavě, že si vypěstovala návyk na zdravou stravu a sport, aby se stále vešla do velikosti XS. Jí však bylo jedno, co si myslí ostatní, pokud se díky jejich mínění mohla vyhnout hovorům o minulosti.
„Ale no tak.“ Mara zahájila další pokus o prolomení hradby mlčení. „Víš už dávno, že Alison hledá šikovnou krejčovou na úpravy svatebních šatů. A až teď se najednou
rozhodneš přiletět? Během dvou nebo tří dní? Když do tebe předtím tři měsíce marně hučela? Nevykládej mi pohádky.“ Mara držela prázdnou vidličku jako vykřičník. „Ty jsi sice vtělená mlčenlivost, pokud se něco týká tebe, ale natolik dobře tě znám. Když máš problémy, máš sklony jednat bez rozmyslu.“
Jezz napíchla pár zelených hrášků a donutila se je spolknout, ačkoliv samým napětím téměř neměla místo v žaludku. „Ale nesmysl. Fitko zkrachovalo, takže potřebuju novou práci. Kromě toho jsem potřebovala změnit klima. Znáš to, žijeme jen jednou. Takže jsem si řekla, že se tomu poddám a budu žít pro změnu zase v jiné části světa.“
„Nevěřím ti ani slovo. Tak pověz, co se děje,“ dotírala Mara. „Byla jsem to koneckonců já, kdo ti tady všechno v předstihu zařizoval. Už proto mi dlužíš vysvětlení.“
Jezz si nervózně pohrávala s piercingem v nose a přemýšlela při tom, co může Maře vyprávět, aniž by lhala nebo se dotkla příliš temných hlubin. Chvíli vládlo ticho.
„Zlomené srdce?“ přerušila Mara opatrně mlčení.
Jezz hleděla jakoby skrz kamarádku. Ta věc s Bastim už proběhla dostatečně dávno na to, aby se přes ni přenesla, ale jako vysvětlení posloužit mohla. Vidličkou otřela kousek fenyklu nalepený na noži. „Něco na ten způsob.“
„Tak to je v háji.“ Mara si soucitně povzdechla.
„To je jedno. Tahle kapitola je uzavřená.“ Sklonila se nad talířem, jako kdyby právě neexistovalo nic důležitějšího, a pitvala rybu jako chirurg, který při operaci uvolňuje arterie. Snažila se o nenucený tón. „Nesnáším rybí kosti. Jsou v tom nějaké?“
„Jsou, ale dají se snadno vytáhnout.“ Mara se na důkaz zavrtala vidličkou ve své makrele a vypreparovala dlouhou, celkem nebezpečně vyhlížející páteř s kostmi.
„No super. A já si myslela, že ryby jsou zdravé.“ Jezz zakoulela očima na znamení, že to myslí ironicky. Když jí v kapse džínů začal zvonit mobil, celá ztuhla.
„Vibruje ti zadek,“ konstatovala Mara a lovila jazykem zrnko pepře uvízlé mezi zuby. „Nechceš se podívat, kdo to je?“
„To vím i bez toho.“
„Jo?“
„Jo,“ odvětila Jezz stručně.
Mara se ušklíbla.
Jezz si povzdechla. „Je to stoprocentně moje matka. Potom jí zavolám.“
„Takže tě její volání pořád ještě štve?“
„Proč myslíš?“
Mara mávla nedbale rukou. „Drahoušku, žila jsem s tebou půl roku v jednom bytě. Vím všechno. Od velikosti tvé podprsenky přes značku očních linek až po fakt, že jsi závislá na jahodové zmrzlině a k smrti nesnášíš vanilku.“
„Nepovídej.“ Jezz se zazubila.
„Matka chce určitě vědět, žes šťastně přistála.“ Mara upila vína.
„Jasně. Pak jí zavolám. To nehoří. Teď ale na zdraví, pokud pro tebe není tabu ťuknout si s něčím bez alkoholu.“ Jezz pozvedla svou sklenici s vodou. „Na nás a na všechny kouzelné náhody v životě. Před pár měsíci jsem ti záviděla, že sis vzala volno od života a vypadlas na Shetlandy, a tradá…“ Zvedla paže a vteřinu v té póze vytrvala. „Teď jsem tady taky. Kdo by si to pomyslel?“
„Hm, kdo by si to pomyslel? Ovšem z toho mého volna se vyklubal trvalý pobyt,“ mrkla na ni Mara. „Dej si pozor. Kvůli lásce někde uvízneš snáz, než bys čekala.“
„Pokud mi na Shetlandách skutečně přes cestu přeběhne pan Dokonalý, nemám problém tady zůstat,“ tvrdila Jezz směle. „Vztahy na dálku nejsou nic pro mě.“
„Pro mě vztah na dálku taky nepřipadal v úvahu ani hned na začátku, když to mezi mnou a Gavinem začalo být vážné. Je těžké chtít existovat na dvou místech najednou,“ souhlasila Mara.
„Je to moc komplikované. Já chci žít a užívat si okamžiku.“
„Hezká zásada, na tu si připijeme,“ oznámila Mara a pozvedla sklenici. „Na to, aby tvůj pobyt na Shetlandách byl tak krásný, jak si ho představuješ, nebo ještě lepší. A na ten bláznivý, nádherný život.“
Jezz také zvedla sklenici. Srdce jí splašeně poskočilo, když pomyslela na to, jak rychle se může život proměnit během jediného okamžiku. O to důležitější bylo uvědomovat si, jak drahocenný je každý den. Ano, chtěla žít svobodně a divoce. Teď a tady. S větrem ve vlasech a solí na kůži.
Kapitola 4
Světla přístavu v Lerwicku vrhala rozptýlenou naoranžovělou záři do jasné noční oblohy. Magnus – nebo Magnie, jak mu všichni říkali – si to s vyhrnutým límcem rázoval po nábřeží. V mrazivém zimním vzduchu za ním vlál sražený dech jak chuchvalce cukrové vaty. Jako téměř každého večera za posledních pár měsíců byl Magnie na cestě do provizorní loděnice, v níž stavěli loď drakar. Patřičně vybavené skladiště se nacházelo za terminálem trajektů: budova z vlnitého plechu bez oken, s širokými posuvnými vraty a úzkými dveřmi vedle nich. Z ní ven pronikalo bušení kladiv a změť hlasů, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že se uvnitř děje něco důležitého. Magnie se zastavil a upřel pohled na obyčejné dřevěné dveře, za nimiž se nacházelo momentálně nejstřeženější tajemství Lerwicku. Mazec, pomyslel si Magnie. Stále jaksi nedokázal uvěřit, že tahle velká věc, na níž se podílel už
šestnáct let, se za nějaké tři týdny skutečně odehraje. Se spokojeným šklebem se díval na zalaminovaný list papíru.
Jen pro členy jarlovy družiny!
Vetřelcům budou vyloupány oči rezavou lžící!
Výstraha byla jasná. Za všechny ty roky, kdy Magnie sloužil v družině vikingského náčelníka, se ještě nestalo, aby do loděnice vstoupil někdo nepovolaný. Když vzal za kliku, pocítil v žilách adrenalin. Obřad Up Helly Aa měl v krvi, tak jako má rybář v krvi otevřené moře a farmář
svá pole. Odmala ho tento festival ohně fascinoval víc než Vánoce i se všemi dárky. Těmito dveřmi prošel už nesčetněkrát. Nejdřív jako podavač nářadí. Potom už jako výrobce přileb a štítů, stavitel lodi nebo výrobce celé hory pochodní, které dlouho a vytrvale hořely navzdory větru i dešti. A teď na to došlo, roky, poté co ohlásil, že už je připravený, a výbor ho jmenoval budoucím jarlem.
Tento rok se ujme role vikingského náčelníka, postavy, kolem níž se celé Up Helly Aa točí. Nebylo to šílené?
S radostným rozechvěním kolem žaludku otevřel dveře.
Přivítal ho odér potu a čerstvých pilin. Bylo mu málem úzko, když viděl, s jakou horlivostí lidé jeho týmu pracují na Yggdrasilu. Drakar během posledních pár týdnů rychle nabýval tvar. Několik mužů přitloukalo poslední prkna na vnějším obšití trupu. Jiní se zabývali konstrukcí dračí hlavy, která měla čnít nad přídí. Ti mladší natírali vesla zelenou a černou barvou na dřevo, nebo dělali poslední úpravy na zeleno-bíle pruhované plachtě.
„Woohoo!“ Magnie zvedl ruce a prsty udělal V na znamení vítězství. „Vypadá to dokonale, lidi! Vy jste neskuteční! Nejlepší tým všech dob!“
„Čus, Magnie!“, „Nazdar, brácho!“, „Jaká byla párty, amigo?“, „Já na tvým místě bych se staral spíš o nevěstu než o ženicha!“ hulákalo to zpátky.
Magnie se chystal odpovědět, ale v té vteřině se na něj přiřítil uragán. Proti kinetické energii padesáti kilo psí lásky neměl šanci. Než se vzpamatoval, padal pozadu k zemi.
Zmateně mžikal do světla zářivek nad sebou a současně se snažil odstrčit hlavu své pubertální skvrnité dogy, která mu předními prackami tančila sambu na hrudi a snažila se mu růžovým jazykem olízat obličej. „Dolů, Thore, ty pitomče! Taky tě rád vidím, ale přestaň na mě slintat, to je vážně hnus.“
V zorném poli se mu objevil vousatý obličej Stewarda Wylieho s řídkými šedivými vlasy nad vysokým čelem. Steward byl náčelníkem ohnivé slavnosti před dvaceti lety. Pokud se někdo vyznal, tak on. Magnie byl rád, že ho má na palubě.
„No konečně,“ zakrákoral Steward. „Nemohl se tě dočkat. Udělej mi tu laskavost a zbav mě té nemotorné příšery. To sis musel pořizovat zrovna sloní mládě?“
Magnie se vydrápal na nohy a se zubatým úsměvem si otíral čelo. „Mám tu radši pobíhat s čivavou na ruce? Navíc jsem si ho nepořídil, on ke mně přiběhl sám.“
Steward založil paže na hrudi. V očích se mu zablesklo. „Neříkej? A proč ho podle tebe někdo vyhodil? Tenhle pes dožene k šílenství každýho.“ Thor, jako by to chtěl potvrdit, se začal točit dokolečka a štěkal při tom jako šílenec.
„Tak dost, Thore! Sedni!“ Magnie se vrhl kupředu a zachránil před rozsypáním vědro hřebíků.
Thor ustal v honu za vlastním ocasem. Nachýlil černobíle skvrnitou hlavu ke straně a tázavě na Magnuse upřel krví podlité oči.
„Hodný kluk, Thore,“ pochválil ho Magnus.
„Hodnej? To si děláš srandu? Chceš vědět, co za ty dva dny všechno provedl? Roztrhaný mopy, převrácený piksly s barvou… to by byl dlouhej seznam. A k tomu svačiny, co nám ukradl a polykal je jako jednohubky, plechovky piva, co zpřevracel a vylemtal. Jednou jsem mu jen tak tak vyrval kůži, co máme na helmy.“ Steward přimhouřil oči. „Poslyš, dostává ten pes od tebe někdy nažrat, nebo proč žere jak kyselina?“
„Nemůže za to. Je ještě ve vývinu.“ Magnus pohladil skvrnitou hlavu nacházející se ve výšce jeho pasu.
