Kriminálka v ofsajdu

Ladislav Beran KRIMINÁLKA V OFSAJDU Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2019 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 295. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8623-2

LADISLAV BERAN

Kriminรกlka v ofsajdu

Na ty prsa mi nesahej, nebo tě fláknu!

Když v pondělí pátého srpna dva tisíce dva přepojil operační důstojník kapitán Maršák kolem půl druhé v noci do kanceláře šéfa písecké kriminálky hovor z nemocnice, konkrétně z úrazovky, že přijali od rychlé neznámého muže, který má těžký otřes mozku, je ošklivě potlučen v obličeji a má zlomenou levou ruku, a padl přitom dotaz, zda si na to přijedou, nezbylo kapitánu Karasovi než říct, že přijedou. Okamžitě vyrozuměl technika Kotrbáčka a vyšetřovatelku Vandovou, kteří s ním drželi výjezd, a vyrazili okamžitě na případ.

Po příjezdu do nemocnice měli páni doktoři zraněného muže ještě v parádě, a tak zatím prohlédli jeho oblečení. Moc toho k identifikaci asi čtyřicetiletého muže nenašli. V peněžence měl necelých padesát korun v drobných, krabičku startek a tiket sportky, na který vyhrál v nedělním druhém tahu – tak jako Karas – na páté pořadí sto dvacet korun. Když si to kapitán Karas prohlédl, s ulehčením konstatoval, že nejspíše o loupežné přepadení nepůjde, i když to zranění na hlavě podle sestry nevypadalo nijak dobře. Když se konečně výjezd dostal k muži, kterého odvážel zřízenec z ošetřovny na jipku, a mohli si ho prohlédnout, jeho obličej jim nic neříkal. Ošetřující lékař nad zraněním muže kroutil hla5

vou a spíš se klonil k tomu, že muž padl rovnou na obličej a přitom si zlomil ruku. Nevyloučil, že to mohlo být i v důsledku opilosti, neboť z muže byl silně cítit alkohol.

Karas pak sjel v nemocnici na dispečink záchranky, kde se dozvěděl, že jim zavolal muž, který se nepředstavil, ale poslal je do Hejdukovy ulice, kde prý našel na začátku tunelu do parku zraněného muže ležet. S tím odjel výjezd do Hejdukovy ulice a nemusel to místo dlouho hledat, neboť tam na chodníku byla krev.

Po návratu na kriminálku to Karasovi nedalo, udělal poručíkům Machovi a Studničkovi budíček a poslal pro ně výjezdové auto, aby sjeli do nemocnice a podívali se na zraněného muže na jipce neurologie, jestli ho nebudou znát. Ti se vrátili s tím, že ten pán ani jednomu z nich nic neříká, a šli si do kanceláře udělat kafe. Na spaní už to nebylo, a tak Studnička vyndal šachy a hráli dámu. Studničku to dlouho nebavilo, protože Mach nad ním stále vyhrával, a v okamžiku, kdy Machovi navrhl, že ho naučí hrát šachy, objevil se v kanceláři šéf kriminálky. „Zabalte to, pěkně se to sere, máme druhýho chlapa ve špitále. Ten tam přišel po svých, je celej pomlácenej a na úrazovce jim tvrdí, že ho přepadli dva chlapi u kostela a sebrali mu peněženku a mobil. Jestli nekecá, tak máme na krku elpaso,“ řekl šéf kriminálky, hodil na stůl před Macha, který se rád držel volantu, podepsanou knihu jízd, a během chvilky už vyjížděla ze dvora Okresního ředitelství Policie dvě auta do nemocnice.

O tom, že je chlap, který přišel do nemocnice, celý pomlácený, se mohli všichni z výjezdu přesvědčit, jen 6

co zašli na ambulanci úrazovky. Toho naštěstí Studnička s Machem hned poznali, protože chodil do hospody k Reinerům: byl to řezník z Masny Karel Pejchal. Přestože byl dost pomlácený, dalo se s ním hovořit a byl schopen podat jakýs takýs popis obou mladíků, kteří ho u kostela zastavili a chtěli po něm cigarety. Když je začal Pejchal hledat po kapsách, tak ten jeden, takový pořízek, ho bouchl do břicha a zřejmě se strefil dobře, protože tu ránu Pejchal nečekal a šel hned k zemi. Pak si jen rukama snažil chránit hlavu, protože do něho oba mladíci začali kopat. A právě ten pořízek ho začal prohledávat a sebral mu z kalhot peněženku, kde byly podle Pejchala asi tři stovky, a z bundy mu vyndali mobil. Víc jim Pejchal nebyl schopen říct, protože si stěžoval, že ho píchá v boku a na prsou, a tak ho zřízenec posadil na vozík a odvezl ho na rentgen.

Ještě než výjezd odjel z úrazovky, tak jim Pejchal popsal oblečení těch dvou a také směr, kudy odešli.

A protože to bylo do Nádražní ulice kousek, Studnička s Machem na nic nečekali a vyrazili okamžitě na nádraží. Pejchal zůstal v nemocnici a výjezd se vydal ke kostelu, kde technik Kotrbáček spolehlivě našel místo, kde došlo k napadení Pejchala. I tady byla na chodníku krev.

Ranní porada u šéfa kriminálky byla samozřejmě ve znamení obou případů z výjezdu kapitána Karase.

Všichni se přikláněli k názoru, že oba případy mají zřejmě spolu souvislost a že i neznámý muž, který ležel na jipce neurologie, se patrně stal obětí loupeže dvou neznámých pachatelů. Kdykoli dojde k tak závažnému 7

případu, jako byly tyto dva, a kriminálka takzvaně vaří z vody, není to záležitost jen těch, policejním žargonem řečeno, co mají tuto lajnu na starosti, ale na případu se podílí celá kriminálka. Tak tomu bylo i tentokrát, a proto se do tipování možných pachatelů zapojili všichni, neboť víc hlav, víc rozumu. Už to, že se to stalo z neděle na pondělí, kdy byla většina hospod a barů ve městě v pozdních hodinách zavřena, práci kriminalistů dost ztěžovalo, navíc popis obou pachatelů nikomu na poradě u šéfa kriminálky nic neříkal. Studnička s Machem na nádraží, kam odjeli rovnou z nemocnice, nepořídili. A směrem, který udal Pejchal kriminalistům, že měli pachatelé od kostela odcházet, žádná ubytovna nebyla. Protože tím směrem byly nejblíže jen Smrkovice, případně Semice nebo Putim, rozhodl šéf kriminálky, že se bude pátrat a tipovat v nich, a hned po poradě se tam taky vyrazilo. Oba „násilníci“, poručík Lojda a poručík Starosta, si vzali Smrkovice a Semice. Majetkáři Studnička a Mach vyrazili do Putimi. Když se všichni kolem poledne vrátili – Studnička s Machem provedli šetření a tipování dokonce i v Ražicích a ve Skalách –, nula od nuly pošla, nic konkrétního nezjistili. Když s tím přišli za kapitánem Karasem, který si od rána vařil už čtvrté kafe, ten, jen co si do něho naházel čtyři kostky cukru, jak bylo jeho zvykem, překvapil všechny další jobovkou. „No, musím říct, že jste mě nepotěšili. Ani já vás nepotěším, pánové. Za chvíli nám sem přivezou písečtí obvoďáci chlapa, který jim tam přišel nahlásit další elpaso, který mají na triku ty dva hošánci a k němuž 8

došlo patrně před tím přepadením řezníka Pejchala v Janáčkově ulici před knihkupectvím Elim. Odehrálo se přesně tak jako u Pejchala. Nejdřív chtěli pánové cigarety, a když jim řek Kučera, to je ten přepadenej, že nekouří, tak si řekli o peněženku.“ Šéf kriminálky udělal dramatickou pauzu a hned pokračoval: „Ten vyšší kluk ho chytil za ruce a ten menší pořízek toho Kučeru šácnul a vzal mu z riflí peněženku, ve který měl jen stovku. Tím pádem máme, pánové, za noc tři elpasa, dva chlapy ve špitálu, z toho jednoho museli dopoledne poslat vrtulníkem až do Brna, protože to vypadá, že má prasklou lebku. A to já za celou dobu, co sedím za tímhle stolem, fakt nepamatuju. Mám chuť říct, že je to přímo posraným navrch. Má snad někdo jinej názor?“ „Líp bych to, šéfe, neřek. I když, protože jsem na tomhle oddělení známej slušňák, použil bych, šéfe, spíš slovo pokakaným.“ Studnička na Macha mrkl a čekal, co to s Karasem udělá, ale ten to měl vyloženě na bábovce a nechtělo se mu kontrovat. „No, nebudeme z toho dělat pohřeb, pánové. Byly horší případy a dostali jsme se z toho. Obejděte, chlapi, ty svý ovečky v galerce, jestli by jim popis těch dvou něco neřek. Oba mluvili česky, takže můžem Ukrajince vyloučit, cikáni to nebyli, tak by se ty dva volové měli najít,“ pravil Karas, začal si nandávat půlčíka startky do cigáršpičky, a jen co si zapálil, tak pokračoval. „Abych řek pravdu, dost jsem o tom špekuloval a ten první případ z Hejdukovky mi do toho nějak nepasuje.

9

Kdyby ty dva tomu chlapovi řekli o cigarety, ten by jim je určitě dal. Vždyť měl skoro celou krabičku startek a peněženku v kapse. Sice to byl švorcák, ale byla by to pro ty dva ideální oběť, protože byl namazanej. V krvi měl skoro dvě promile. Tam mi to fakt nehraje, i když to zpočátku tak vypadalo.“ „Mně, šéfe, zase nejde do hlavy, že toho chlapa z Hejdukovky ještě nikdo doma ani v práci nepostrádá,“ ozval se Studnička. „Nepostrádá. Třeba je doma sám a nikde nedělá.

Cožpak máš v Písku teď málo lidí bez práce? Jediný, co můžeme, budeme mu holt držet palce, aby se z toho v tom Brně dostal, a snad nám pak řekne, jak to bylo.

Zaměřte se na ty dva, víc vám k tomu neřeknu.“ „Doufám, že si to tu nezopakujou. Čtveráková už vyhodila do celostátního pátrání jejich popis, tak snad to někomu venku něco řekne. Škoda, že ten Pejchal není schopen dát dohromady s technikem identikit. Hledali by se líp,“ postěžoval si Studnička a zvedl se s Machem od stolu. „Divíš se? Vžij se, Studno, do jeho situace. Ten byl rád, když to koupil nečekaně na solar a šel hned k zemi, že dopad jak dopad. Nečekaná rána na solar, to je stejný, jak když tě kopne někdo do koulí.“ „Tebe už, šéfe, někdo kop do koulí?“ ozval se poručík Lojda. „Jednou se to podařilo chlapovi, to jsem ještě sloužil v uniformě strážmistra jako obvoďák. Příšerná bolest.

Porod je proti tomu čajíček.“ 10

„A ten chlap to, šéfe, přežil?“ „Utek nám. Chytil se až za měsíc ve Volarech u jednoho jeho kamaráda, co tam s koněm tahal dřevo z lesa.

To už z člověka ten vztek dávno vyprchá. Jedno už si budu pamatovat do smrti, že koně se má člověk bát zezadu, berana zepředu a vola ze všech stran. Dobrá zkušenost. Jeho žena nás tenkrát zavolala na zákrok, že přišel domů ožralej, zmlátil ji, děti vyhnal na chodbu a vyházel nábytek z okna ze třetího patra na ulici. Co šlo, tak doma rozbil. Když se vrátil po dvou letech z kriminálu, tak se za měsíc utopil pod Václavským jezem, když ho ožralej přecházel na druhou stranu. To už jsem sloužil na kriminálce a setkal jsem se s ním podruhý, tentokrát jako s utopencem, když jsem ho tahal s hasičema do člunu. Byl těžkej jako prase a havranům se pomalu nevešel do přepravní rakve. Moc silnej zážitek.

Brno se, Studno, ještě neozvalo?“ „Nikdo nevolal. Neměl bych, šéfe, zavolat do Brna na kriminálku, aby tam poslali jejich technika a vzal tam tomu chlapovi jeho palečky? Třeba by AFIS někoho vyplivnul a věděli bysme, o koho jde.“ „Já bych s tím, Studno, počkal, na to je vždycky času dost. Sjeďte s Machoušem do špitálu, páni doktoři jsou na telefonický volání hajsavý, když zavolají do Brna oni, tak jim to určitě řeknou. Přece už je to nějakou dobu,“ řekl Karas, zvedl se od stolu a šel si udělat kafe. „To už mě, šéfe, taky napadlo. Snad mě nevyhodí,“ odpověděl Studnička, nechal si od Karase podepsat knihu jízd a odjeli s Machem do nemocnice.

11

Když se Studnička s Machem po půl hodině vrátili z nemocnice, už ve dveřích Karasovy kanceláře spustil: „Už víme, šéfe, proč jsi kapitán a taky proč šéfuješ týhle kriminálce. Chlap je už v pořádku, ani ho nemuseli operovat. Za dva dny ho převezou do písecký nemocnice. Jmenuje se Arnošt Anděl, proto taky nad ním stáli všichni svatí, je rozvedenej, bydlí na Gottwalďáku, je to stavař, projektant na volný noze,“ pochlubil se Studnička s informacemi a přišel si ke Karasovi pro pohlazení po hlavě, ale ten zavrtěl hlavou. „S tím počkej, Studno. Pohlazení po hlavě já nedávám svým podřízeným jen tak pro nic za nic. To snad víš. Přijď si pro pohlazení po kebuli, až budeš vědět, jak se to tomu Andělovi stalo. Jinak s tím kapitánem a šéfem kriminálky jsi začal dobře. Jo, v tom pokračuj, to se moc dobře poslouchá. A do tý nemocnice si za dva dny sjedu s tebou, když to byl můj výjezd. Jen doufám, že s tím Andělem bude nějaká řeč, když měl ten těžký otřes mozku, a vzpomene si, jak se mu to stalo.“ Karas ukázal na dveře a Studničkovi i Machovi došlo, že tady oba pro dnešek skončili. Že skončí Studnička s Machem ten den po práci U Reinerů, to se dalo od nich čekat. Jen co se tu objevili a sedli si ke svému stolu, objevil se u nich jejich známý Tomáš Tříska, který se na stará kolena pustil do rekonstrukce činžovního domu a měl s tím dost velké potíže.

Památkáři si na něho totiž stále něco nového vymýšleli a sem tam mu něco dokonce vyloženě zakázali. Ještě než se u stolu objevila servírka Tereza, zeptal se Stud12

ničky, jestli neví něco o Arnoštu Andělovi, že mu dělá na domě stavební dozor, a že ho nemůže nikde sehnat. „Tak moje žena mu říká Bumbálek, protože jsme ho ještě neviděli střízlivýho. Nikdo v baráku o něm neví a už není doma nějakou dobu. Hledal jsem ho v nemocnici a řekli mi, že tam byl přijatý, ale už tam není. Neporazilo ho někde auto?“ „Tomáši, auto to určitě nebylo, protože se našel ležet před průchodem do parku v Hejdukovce, ale bude v Písku už za dva dny. Museli ho vrtulníkem transportovat do Brna, protože měl těžký otřes mozku. Jak se mu to stalo, to nevíme, sami čekáme na to, až nám o tom něco řekne. Říkáš Bumbálek? No, podle krve toho měl upito dost.“ „Aby ne. Arnošt má, pokud jde o pití, takzvaný kvartální opíjendy, to s ním není žádná řeč. Hned je u něho každej debil a každýho posílá do prdele. Od tý doby jsem taky s památkářema na válečný stezce. No, hlavně že je živej. Potřebuju s ním vyřešit fasádu, protože památkáři se mi zase šprajcli na barvě. Posral bych se z toho. Nejdřív vadily památkářům plastový okna, teď zase fasádní barva. Říkáš, Studno, v průchodu do parku? Tak to šel domů od tý svý Ivany. Ta bydlí někde u divadla.“ „Nevíš, Tome, jak se jmenuje?“ „Jo, to mi pověz. Pražáková? Ne, to je jeho sousedka. Pružánková. Tu asi dobře znáte. Je to taková vysoká hubená blondýna, prsa moc nenosí, chodí spolu bumbat na Hvězdu. Už ji párkrát chytli, jak byla nakupovat zadarmo fernet v samošce. To šel sichr od ní. Tak říkáš, za dva dny že bude v Písku ve špitálu? Tak to já si tam za 13

ním hned skočím, tam bude aspoň střízlivej.“ Tříska si vzal od servírky pivo a hned se do něho s chutí podíval. „Stavař je Arnošt úžasnej, ale nesmí čuchnout ke špuntu od fernetu, to má hned nenechavý ruce a žádný kozy pro něj nejsou dost velký. Když ještě dělal ve stavebním podniku a něco se tam v kanceláři slavilo, to prej ženský před ním lezly na strom. No, nebudu rušit, pánové, plzeňskýmu zdar!“ pronesl Tříska, nadzvedl svoje pivo a Studnička s Machem si s ním přiťukli.

Ty dva dny, kdy se měl objevit Arnošt Anděl v písecké nemocnici na neurologii na doléčení, byly pro Studničku a jeho kolegu Macha nekonečné. To čekání jim zkrátil šéf kriminálky tím, že je oba poslal do Školicího střediska Krajské správy PČR v Lišově na poradu všech okresních majetkářů, která měla být sice až za týden, ale všechno bylo najednou jinak. Dalo se čekat, že se tady bude hovořit nejen o majetku, ale Studnička nezapomněl na loupežná přepadení, která jim visela, a dal tu k dobru popis obou výtečníků. Ten popis jejich kolegům nic neřekl, a tak se Studnička s Machem vrátili v odpoledních hodinách do Písku. Hned jak přišli do své kanceláře, volal Studnička na neurologii, jestli už je k mání Arnošt Anděl. Nejvíc ho zajímalo, jestli se s ním dá hovořit a je schopen výslechu. Brala to vrchní sestra, která se odběhla zeptat pana primáře. Když se vrátila k telefonu, tak Studničkovi sdělila, že pan Anděl už se z Brna vrátil, ale že by bylo lepší počkat do zítřejšího poledne, až bude po vizitě. Studnička poděkoval a hned zašel za šéfem kriminálky.

14

„Šéfe, zítra můžeme sjet dopoledne po vizitě do nemocnice za Andělem, když je to případ s tvýho výjezdu. Teď jsem mluvil s vrchní sestrou z neurologie.“ „Jo? Tu dobře znám, to je taková fešanda. Příjemná, ale na sestry je metr. Tu rád uvidím. Když jsem tam ležel, tak...,“ nedořekl Karas větu. „Tak jsi tam sestry dost sekýroval. Vím svý. Moc dobře si pamatuju, jak jsi jim tam chtěl velet. Jedna sestra mi řekla, že nejhorší pacienti jsou bejvalý primáři a šéfové z kriminálky. Já zase rád uvidím Anděla. I když to není můj případ,“ neodpustil si Studnička poznámku a odešel k sobě do kanceláře.

Arnošt Anděl ležel přesně na tom pokoji, kde kdysi ležel šéf kriminálky kapitán Karas, a byl tam sám, což Studnička s Karasem uvítali. Nad sebou měl „šibenici“ s nějakou baňkou, z níž mu odkapávala přes kanylu do ruky infuze, a to, že se tam objevila kriminálka, ho nijak nepřekvapilo. Po zraněních v obličeji nebyla památka, jediné viditelné zranění byla ruka v sádře. Šéf kriminálky šel přímo k věci a hned se ho zeptal, jestli si pamatuje, jak k tomu zranění přišel. Anděl se slabě pousmál a hned spustil: „To vám řeknu hned, pane kapitáne. Bylo to mou vlastní blbostí. Měl jsem něco upito, protože jsem se vracel od své známé domů, a najednou vidím, vyjde proti mně ženská v bílým triku a má takovýhle kozy,“ snažil se Anděl ukázat oběma rukama poprsí, ale v tom to začalo nad ním zvonit a během chvilky se objevila v pokoji sestra a vynadala Andělovi i oběma kriminalis15

tům, že pan Anděl musí mít ruku s infuzí v klidu. Něco udělala s přístrojem nad Andělem, a když odešla, Anděl prohodil: „Kam se na tu ženskou v průchodu tahle sestra hrabe!“ Studničkovi okamžitě naskočila poznámka Třísky U Reinerů a začal tušit, jak se to všechno seběhlo. „No a já jen ze srandy tý ženský řek: ,Tomu říkám kozy, to si šáhnu!‘ A rozpřáh jsem takhle ruce,“ naznačil Anděl. Jak to udělal, začalo zvonit znovu. Do pokoje vlítla ta samá sestra a už ve dveřích řekla, že tam byla naposled, že nemá jen jeho a jestli se to bude opakovat, že to řekne doktorovi. Studnička s Karasem dělali, že jich se to netýká, a Karas se Anděla zeptal, co bylo dál. „Zařvala na mě: ‚Na ty prsa mi nešahej, nebo tě fláknu!‘ To mě naštvalo, tak jsem si jednou rukou šáhl.“ „Tou, co máte zlomenou?“ „Jo. Touhle. Najednou měla v ruce takovej vystřelovací obušek a tím mě flákla přes ruku. Šílená bolest.

Jako když vás někdo kopne do koulí. A šel jsem po hubě na zem. Víc fakt nevím. Probudil jsem se až tady v nemocnici.“ Sestra, co to všechno slyšela, se posměšně uculila, upravila zase něco na přístroji nad Andělem a Studnička by v té chvíli rád věděl, co si o tom myslela. „No, my už jsme mysleli, že vás, Anděli, někdo přepad. Tu noc jsme měli dvě přepadení a dávali jsme to do souvislosti s vaším zraněním,“ začal Studnička s Karasem vysvětlovat oba případy včetně popisu těch dvou mladíků, když v tom si Anděl na něco vzpomněl.

16

„Tak tyhle dva maníky jsem v Hejdukovce potkal.

Chtěli po mně cigarety, tak jsem jim je dal, protože je oba znám z bejvalýho podniku, co jsem dělal. Toho menšího znám, jmenuje se Čarda, toho druhýho jménem neznám, ale oba to jsou zedníci. No, zedníci, spíš přidavači, protože se ani jeden z nich nedoučil. Jinak popis tý ženský na mě nechtějte, já měl oči jen pro ty její kozy,“ přiznal Arnošt Anděl, když v tom se otevřely dveře a v nich se objevil Tříska a měl v podpaží desky s plánem rekonstrukce jeho baráku. Jak ho Anděl uviděl, překvapením zvedl obě ruce, a protože to začalo opět nad ním zvonit, Karas se Studničkou rychle opustili pokoj. Na chodbě se potkali se sestrou, která běžela od sesterny, tentokrát i s doktorem. Karas jí stačil na odchodu říct, že oni jsou v tom tentokrát nevinně, ale sestra si o tom asi myslela své a neřekla mu na to ani slovo.

Po příjezdu na kriminálku vlezl Studnička do počítače na evidenci obyvatel a okamžitě si našel zmíněného Čardu. Vytáhl si jeho fotografii a s Machem odjeli do nemocnice za Pejchalem a domů za Kučerou. Oba bezpečně poznali mezi pěti fotkami náhodně vybraných mužů Libora Čardu z Písku. A pak už se do toho zapojili i oba násilníci z vedlejší kanceláře a kolem druhé odpolední v kanceláři U Studničků seděl nejen Libor Čarda, ale i jeho společník Vít Smudek. Oba loupežné přepadení Pejchala i Kučery přiznali a skončili v cele předběžného zadržení, neboť vyšetřovatelka Vandová zvažovala vazbu. Tu nakonec s ohledem na zranění Pejchala podala a oba výtečníci skončili v českobudějovic17

ké věznici. Případ zranění stavaře Arnošta Anděla byl po dvou měsících odložen, neboť se nepodařilo najít ženu, která mu toto zranění způsobila, a poručík Studnička tak přišel u šéfa kriminálky o pohlazení po hlavě, které dával kapitán Karas svým podřízeným jako foršus na odměnu při objasnění případu.

18

Na druhé straně katru Když se po velké amnestii prezidenta Václava Havla, která nejedné kriminálce v republice pořádně zamotala hlavu, vrátila z výkonu trestu Vilma Janoušková, v písecké galerce známá jako Pulina, nebylo to pro kriminálku žádné překvapení. Poté, co si ze svého posledního nepodmíněného trestu za příživnictví formou prostituce v trvání jednoho roku neodseděla ani dva měsíce, se přišla poslušně ohlásit na píseckou kriminálku, i když už nemusela, protože tato povinnost delikventů po revoluci už padla. Vilma se na to jaksepatří vyfešákovala, protože si ráda hrála na tuzexovou dámu, a tenkrát z toho bylo na kriminálce malé pozdvižení. Přišla totiž do Zeyerovky s krabicí dortů a flaškou myslivce a nedala si od poručíka Studničky vysvětlit, že nahoru až do třetího patra už nemusí, že se s ní nic o tom, kde bude dělat a kolik si přinesla z basy peněz, psát nebude. Pulina trvala na tom, že si musí s pány kriminalisty připít na návrat a že už jim odpustila, že ji zavírali za příživu, že moc dobře ví, že to byla jejich práce. Samozřejmě, že se vytasila s trestním rejstříkem, kde měla úředně zamazány své minulé tresty a připomněla Studničkovi, že na ni nebude mít teď kriminálka gebíry, protože už není povinnost pracovat, a ona že se dá na podnikání.

19

Studnička ji nakonec tedy vzal do třetího patra na kriminálku, a jen se tu objevila, byla kancelář U Studničků plná. Šéf kriminálky kapitán Karas se jí hned zeptal, v čem bude jako podnikat, ale to Janoušková neprozradila, musí si to nejdřív srovnat v hlavě, ale že nápad už má a že už ji za katr nikdo nedostane. Nakonec z ní přece jen vypadlo, že teď, když není prostituce trestná, asi začne podnikat ve veřejných službách. „Nějakou korunu jsem si, pane kapitáne, našetřila z tý dřiny v Jitexu, budu podnikat v erotice.“ „Z Jitexu? Vždyť ty jsi tam, Vilmo, jenom hostovala a byla jsi pořád samá absence. Kdybys řekla, že máš ve strožoku nasušíno od Italů a Němců, který v Písku přišli vždycky o dost marek...,“ neodpustil si šéf kriminálky narážku na nedávnou minulost Janouškové. „No, tak něco mám na knížce, to jo, ale nemyslete si, pane kapitáne, že se z těch Italů někdo předal. Je pravdou, že jsem si za večer vydělala víc než na pletárně v Jitexu za tejden. V base jsem si sehnala zatím tři holky, mám už i vyhazovače.“ „Hergot, ty neztrácíš čas, Vilmo. Z basy jsi tejden a už máš i vyhazovače?“ otázal se Studnička, vyndal ze skříně skleničky a začal je stavět na stůl. „Pane Studnička, člověk se musí o sebe na důchod postarat. Bude mi dvaačtyřicet, v tomhle věku si nemůžu hrát na Pretty Woman a těžko tu v Písku narazím na nějakýho pracháče. Na vyhazovače mi kejvnul Karel Kavan. Toho určitě znáte. To je truhlář, kterýmu říkají všichni Poláček. Chodí taky k Reinerům.“ 20

„Není to, Vilmo, ten vysokej chachar, co má na pravý ruce vytetováno ‚Bylo nás pět‘ a má jen tři prsty?“ „Jo, to je on. Tříprsťák! Karel dělal na vojně džudo a lepšího vyhazovače v Písku neseženu. Už mám i bordelmamá. Kývla mi na ni držkatá Dáša Bočanů, co se mnou táhla partu.“ „No to sis, Vilmo, s Dášou moc nevybrala. Ta shodila dobře dvacet kilo, nedávno jsem ji viděl na plovárně a vypadala jako šarpej. Všude jí ta kůže visela,“ připomněl se poručík Mach. „Dáša má raka, pane Mach. Už se z toho, holka, dost vykřesala, snad nad tou sviní sviňskou vyhraje. Dáša je kámoška, přece ji nenechám ve štychu,“ prohlásila Vilma, otevřela láhev myslivce a všem nalila. „Tak na to mý podnikání, pánové, ne? Nebo se tu pořád říká soudruzi?“ „Vilmo, když jinak nedáš, já bych to spíš viděl na to, abys už nebyla nikdy na druhý straně katru, když máš teď díky Havlovi ten svůj trestní rejstřík tak čistej. Co ty na to?“ „Asi máte pravdu, pane kapitáne. Za katr už bych fakt nechtěla,“ řekla Vilma a chopila se skleničky. „Já jsem to tušila, že mi ten bordel na kriminálce neprojde. Ale ráda vás všechny zase vidím, pánové.“ Nato si Janoušková přiťukla s každým. Je pravdou, že byla jediná z galerky, co se na kriminálce po amnestii objevila a nechtěla tu po sametové revoluci nikoho propouštět.

To, že to Vilmě Janouškové tak, jak si to v devadesátém roce naplánovala, s tím jejím podnikáním nevyšlo, 21

vyhazovač tříprsťák Poláček zůstal u truhlařiny a její kamarádka Dáša skončila v invalidním důchodu, je pravda. Stejně tak je pravda, že Vilma Janoušková do měsíce zmizela z Písku a nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Po nějaké době, to bylo někdy na jaře, potkal Studnička Bočanovou a zeptal se jí, co je s Vilmou, že už o ní dlouho neslyšel. „Vy to nevíte, pane Studnička? Vilma odjela makat do Dubí.“ „Do tý velký porcelánky, co se dělá cibulák?“ „Ale prdlajs do porcelánky. Kde žijete, pane Studnička? Šlape tam chodník, ale touhle dobou to vypadá, že už je tam nastálo v jednom bordelu. Dělá bordelmamá.

Když jsem s ní naposled mluvila telefonem, tak mi říkala, že tam mají narváno. Jezdí jim tam samý prachatý Němci. Až prej tam vydělá milion, tak se do Písku vrátí. Je to fakt kámoška, už druhej měsíc mi poslala dvě tisícovky. „A co ty, Dášo, všechno dobrý?“ „Jak kdy. Mám po druhý chemoterapii a už mi zase chutná jíst a začínám přibírat,“ pochlubila se Bočanová a plácla se přes zadek. „Slyšela jsem, že máte po tý amině na kriminálce dost fofr. Kdybyste potřebovali něco z galerky, víte, kde mě najdete. Vy s panem Machem jste na mě byli vždycky hodný.“ „Však jste se nás obě něco nazlobily!“ „No jo. Co bylo, bylo, pane Studnička. Chlapy nemůžu ani vidět. Jsem zase sama. Prchal, když zjistil, že mám raka, tak vzal hned zpátečku a vrátil se k tý svý.

22

Byl to ubožák. Chlap, kterej si hraje se srdcem ženy, schopné pro něj udělat první poslední, a když je ženská v řiti, zmizí, je hajzl.“ „Cos na to Prchalovi řekla?“ „Měla jsem na jazyku, že je to nevděčnej čurák, ale pak jsem to spolkla a řekla jsem mu, že je to kokot. Čurák je pohlavní orgán, ale kokot, to je zkurvená povaha.“ Bočanová si z kabelky vytáhla cigarety a zapálila si. „Jestli se tý svině zbavím a bude to k tomu, tak půjdu dělat do Družstva invalidů. Doma bych se z toho zcvokla, musím mezi lidi. Četla jsem tuhle v novinách, že tu nějaký frajeři vykradli u Masny garáž, co byla narvaná cigaretama a chlastem.“ „Jo. To je pravda. Myslím, že už jim dejcháme na záda. Jsou to frajeři od pryč. Víc nás ale trápí kostely. Takový léta vydržely ty sochy svatejch v kostelech, a jen se otevřely hranice, tak ty kostely doslova hoří.

Co tu Němci neukradli za války, tak my jim to tam teď za marky navozíme sami. My Češi jsme hroznej národ.

Obávám se, že za chvíli se budou Němcům prodávat i fabriky a doly.“ „V tom se, pane Studnička, nevyznám. Nedávno jsem koukla z okna a všimla jsem si, že Jirka Burian s Michalem Hálkem vyndávali z auta takový tři malý kamenný koryta. Ty vám nikde nechybí?“ „A víš, že chybí? To budou určitě ty koryta, co byly ukradený na chalupách v Chrastinách a v Novosedlích. To udělá Machovi radost. Ty se teď všude kradou 23

a všechno to jde taky do Německa. Tak se, Dášo, brzo tý svině zbav a uzdrav se. Budeme ti držet palce. Dneska páni doktoři dokážou dělat v medicíně zázraky. Jeden kolega z dopravky měl rakovinu prostaty a dostal se z toho. Musíš věřit tomu, že se z toho dostaneš.“ „Jo, to znám. Věř, a víra tvá tě uzdraví. To mi říká každej,“ prohlásila Bočanová, típla nedokouřenou cigaretu a rozloučila se se Studničkou, který ji ten den viděl naposledy. To, že ta svině sviňská nad bývalou delikventkou Dášou Bočanovou nakonec vyhrála, o tom se dozvěděl Studnička v květnu, když otevřel Písecké postřehy a v rubrice „Rozloučili jsme se“ objevil i jméno Dagmar Bočanové, která zemřela ve věku třiceti osmi let. Že se Vilma Janoušková objeví v Písku až po deseti letech, to se dozvěděl poručík Studnička od pátračky Čtverákové, když přišla do kanceláře U Studničků na odpolední kávu. Jen co jí Studnička dal tatranku, kterých měl ve druhém šupleti stolu přímo hafo, zeptala se ho, jestli ví, že Vilma Janoušková je v Písku a že koupila v Erbenově ulici za půl milionu barák. „No, to nevím a je to pro mě novina. Koukám, že ty prciny v Dubí slušně vynáší. Teď už věřím, že ona tady z toho brzo udělá bordel. Kde ses to, Petro, dozvěděla?“ „Mluvilo se o tom v kadeřnictví v Portyči. Nejdřív jsem si myslela, že jsem to jméno přeslechla, ale když padlo jméno Vilma a že dřív měla v Písku pletky s Italama, byla jsem doma. Janoušková to tam předělává a bude tam mít masážní salon jménem Vilma pro zahraniční klientelu.“ 24

„A zatraceně! Ten masážní salon si umím dost dobře představit. Za první republiky bordelmamá Šestáková ten její vykřičenej dům na Pěníku v Portyči přejmenovala na Dům laskavé neřesti, aby tak zavřela pánům radním hubu. To vím od táty. To abychom se tam s Machoušem co nejdřív ukázali.“ „Vy dva tam půjdete fakt na masáž? Vám je málo, že vás každý ráno na poradě masíruje za neznámý Karas?“ „My tam, Petro, půjdeme na zdvořilostní a přátelskou návštěvu. Deset let jsem Vilmu neviděl, jsem na paní podnikatelku v erotických službách moc zvědavej.

Hlavně jsem zvědavej na ty její ‚masérky‘, co si s sebou z Dubí přivezla,“ pravil Studnička a sáhl do šuplete pro druhou tatranku, protože on rád nejen frťana, ale i sladký.

Do Erbenovy ulice se jako první z kriminálky nepodívali Studnička s Machem, jak Studnička sliboval, neboť měli po své majetkové lajně oba práce až nad hlavu a bavili se vloupáním do rekreačních objektů a do bytů. Dostal se tam jako první šéf kriminálky kapitán Karas, který tam jel dvacátého listopadu na výjezd, neboť si ho tam zavolal doktor Duriš z „rychlé“. Ten při prohlídce mrtvé Miroslavy Bastlové zjistil, že ta má na obou rukou vpichy po injekční stříkačce, z čehož usoudil, že jde o narkomanku a vyhodnotil to jako podezřelé úmrtí. V ten den se také na kriminálce objevila Vilma Janoušková, neboť tu měla k tomu co říct. A s ní přišly i tři její „masérky“, na kterých bylo okamžitě vidět, čím se v salonu Vilma živí. Šéf kriminálky si vzal na starost 25

masérky, Vilmu Janouškovou strčil ze staré známosti do kanceláře U Studničků a se slovy „Tady se můžeš, Vilmo, pobavit s pány o tom, jak v Dubí vynáší prciny“ za ní zavřel dveře. Že by byla z toho shledání Janoušková nadšená, jako tomu bylo před deseti lety, to se nedá říct. Těch deset let na ní bylo setsakramentsky znát a byla na ní znát i doba, kdy před ní padali Italové a Němci do kolen.

I když se patrně snažila sebevíc, tak na ní bylo vidět, že si na ní za tu dobu v Dubí příroda zařádila. Ještě než si Janoušková sedla na přiznávací židli u psacího stolku, tak se rozhlédla po kanceláři. „Koukám, pánové, že vám byla ta Zejerovka malá a že jste si po revoluci polepšili,“ upozornila Vilma a ukázala na hustý zelený koberec a na nové zařízení v kanceláři. „Jo, pokud jde o barák, tak to jsme si fakt polepšili.

Horší už je to s těma, co si sem přivedeme do kanceláře a posadíme je na tuhle židli. Galerka už dávno nehraje fér jako v minulosti a o drogách jsme před revolucí četli jenom v knížkách,Vilmo!“ šel Studnička rovnou k věci. „Vzpomínáš si, Vilmo, cos nám řekla, když ses vrátila po amině z basy? Já ti to rád připomenu. Řekla jsi, že už by ses nechtěla vrátit za katr. Jak to vypadá po tý domovce u tebe v podniku, kde se našly v pokoji tý holky – a nejen u ní – drogy a jehly, obávám se, Vilmo, že máš opět slušně našlápnuto do basy,“ zavyhrožoval Studnička, zapálil si dýmku a Janoušková byla jako zařezaná. Pak, jako by jí došlo, o co tu hraje, se začala bránit.

26

„Tak moment, pánové, pokud jde o ten perník, tak v tom nejedu a to spolu brzo skončíme,“ ozvala se Janoušková a ukázala obě ruce. „Tím neříkám, že i já si občas nedám nějakýho toho džointa marjánky. Kde si to holky shání, to se musíte zeptat jich. Do podniku mi přijde za den spousta lidí, některý už jsou štamgasti, ale na nich občanky samozřejmě nechci. My nejsme, pane Studnička, hotel, my jsme masážní salon. To, že si Mirka píchala to svinstvo, to vím tak dva tři měsíce, a kde si to sháněla, to už nám, bohužel, neřekne. Taky jsem jí řekla, že jestli s tím neskončí, tak půjde, já nemám ráda problémy. Já tu nebyla deset let, já tu dnešní galerku neznám.“ Janoušková si zapálila cigaretu, řekla si Machovi o kafe a jela dál. „To, že tady někdo prodává to svinstvo, na to je tu kriminálka, aby si to zjistila. Mně bude brzo šedesát a z tý starý galerky v tomhle svinstvu těžko někdo jede. Já, pánové, nejedu v drogách, to není moje parketa, teď se mnou akorát ztrácíte čas. Za tohle mě za katr nedostanete, pánové, ani náhodou. Jestli to Mirka s tím svinstvem přepískla, to je ale její problém. U mě jste, pánové, žádnou marjánku nenašli, já jsem tady skončila,“ konstatovala Janoušková a podívala se na Studničku, který ukázal Machovi na počítač, aby s ní sepsal protokol o podání vysvětlení. Odešel do kanceláře šéfa kriminálky, který tam měl v práci jednu „masérku“, která mu přiznala, že si pro mařenu chodí do parku k Hudebnímu pavilónu, kde se schází feťáci. A podle popisu kluka, který tu udala, se mělo jed27

nat o Ivana Žofku, který byl kriminálce známý jako Bolen. Všechny čtyři dámy byly po hodině propuštěny a kriminalistům nezbylo nic jiného, než si počkat na výsledek pitvy. Případ přidělil kapitán Karas poručíku Mařínkovi a poručíku Romanovi, kteří měli po své lajně na kriminálce problematiku drog. To, že se Ivan Žofka, zvaný mezi galerkou Bolen, objeví ještě ten den na kriminálce, to se dalo čekat.

Pro Ivana Žofku si sjeli oba drogaři do jednoho píseckého baru, kde ho zastihli u hracího automatu, který krmil, co to šlo. Bolen byl na kriminálce jako doma, takže ani moc neprotestoval, že ho poručík Mařínek odtáhl od hracího automatu. Jen co se objevil na kriminálce, tak putoval za katr v separaci na chodbě a provokativně se zeptal Mařínka, jestli si tu nemůže zapálit džointa. „On tě ten humor, Bolene, brzo přejde, až ti ukážeme výslechy holek z masérskýho salonu Vilma. Nezapomeň, že jsi v podmínce, takže to vypadá na červeňáky a skončíš v teplákách v Budějkách. Tam budeš rád za každou startku, kterou ti přivezeme.“ „To byste mi fakt udělali, pane Mařík? Za pár pitomejch džointů? Vždyť mařenu dneska kouří v Písku kdekdo. Neuděláme spolu handl? Dobře, tu podmínku jsem prosral, ale proč hned červeňáky a vazba? Máte na mě broky, já to beru. Tu podmínku nemám za mařenu, ale mám ji přece za ty ukradený flašky v Bille. Stejně to tam mají rušit. Pojďte na handl a nebudete litovat, pane Mařík,“ začal Bolen s Maříkem smlouvat, ale ten už kráčel dlouhou chodbou k sobě do kanceláře, kde seděl 28

poručík Studnička, a hned mu oznámil, že Bolen chce jít na handl, aby nešel do vazby. „Mno... Bolen si tu marjánku odsedí tak jako tak!

Záleží, co z něho vypadne. Nech ho za katrem tak dvě hodiny a pak si ho sem vezmem. Moc bych za to nedal, že nám položí toho, co sem tahá z Prahy to péčko. Konkurenci nemají feťáci rádi. Já si jdu k sobě uvařit kafe.“ Studnička odešel od drogařů, a jen co si postavil vodu do konvice, ozval se mu na stole telefon. „Studnička, jsem tady a poslouchám,“ vyštěkl do telefonu. „Tady je Vilma, pane Studnička. Jestli vám to pomůže, teď z holek vypadlo, že si vzpomněly, že Mirka dost často hovořila o nějakým Petrovi z Prahy, kterej jí vozil do Písku peří a chodila si pro to do skleníku u mostu. Jestli se tomu svinstvu, co si píchala, tak říká, to já vůbec netuším.“ „Jo, tak se taky říká pervitinu. Díky, Vilmo. Příště si ty svoje „masérky“ líp ošéfuj, jinak budete na kriminálce víc jak doma,“ zavyhrožoval Studnička, položil telefon a šel to hned říct do kanceláře drogařům.

Ivana Žofku si vyzvedl po dvou hodinách ze separace na chodbě kriminálky poručík Mařínek a Bolen se ho hned zeptal, zda s ním půjdou na ten handl. „Pokud nám, Bolene, řekneš víc o tom Pražákovi Petrovi, co sem tahá z Prahy perník, tak...“ „To je to nejmenší, pane poručíku. Jmenuje se Fa­ bián a písecký feťáci mu říkají Kabelka. Nosí s sebou takovou malou hnědou taštičku a v tý má psaníčka.

29

Perník tu prodává za tisícovku a najdete ho ve skleníku u mostu, kam jezdí první středu v měsíci,“ vypadlo okamžitě z Bolena, ale to už se tu ve dveřích kanceláře objevil poručík Studnička. „Tisícovka, to jsou, Bolene, přece slušný prachy. Mě by zajímalo, kde ty perníkáři na to berou, když nikdo z nich nehákuje. Neříkej, že o tom něco nevíš, když už z tebe vypad ten Pražák. Handl je handl, Bolene. Víš moc dobře, že na kriminálce nebylo nikdy nic zadarmo,“ pronesl Studnička, posadil se proti Žofkovi a čekal, co z něho vypadne. „Něco vím, ale nevím, jestli to není kec. Nina Prášilů se mi nedávno pochlubila, že jí Franta Hrubešů půjčil tři tisícovky na nájem a že měl u sebe deset tisíc. Prej prodali s Boháčkem nějakýmu chlapovi z Příbrami takovej ten malej traktůrek, co seče trávu. Víc fakt nevím, pane Studnička,“ přísahal Bolen a zvedl k přísaze dva prsty. „Tu přísahu sis moh odpustit, ty máš do skauta daleko. Ale abys neřek, že na kriminálce nedržíme slovo, půjdeš dneska domů a za katr už zpátky nepůjdeš.

A jestli ti můžu dát, Bolene, dobrou radu, na trávu už se vyser! Vidíš, kam tě to dovedlo,“ hodil okem Studnička po Mařínkovi, který mu na to přikývl a začal hned listovat v kalendáři, kdy je první středa v měsíci.

Na první středu v měsíci, která byla už za týden, se kriminálka dobře připravila. Prosklenou kavárnu u starého mostu, které se říkalo skleník, si obsadila. Hlavně si ji však pořádně obšancovala ze všech stran a čekalo se na Pražáka Fabiána s hnědou taštičkou. Ten se tu objevil 30

s autem na parkovišti před skleníkem až kolem poledního, a jen co vešel do kavárny, zamířil si to k oknu, z něhož bylo vidět na starý most. Pátračka Čtveráková, která tu seděla poblíž, si zavolala servírku, zaplatila útratu, a sotva vyšla z kavárny, vešli tam oběma vchody poručík Mařínek a poručík Roman. Poručík Mařínek ukázal Fabiánovi, který si nestačil objednat, služební průkaz a požádal ho o občanský průkaz. „Hledáte, pánové, někoho, kdo je mi podobnej?“ vypadlo z Fabiána. „Už jsme ho našli,“ pravil Mařínek, vytáhl z kapsy pouta a nasadil je Fabiánovi, který na to neřekl slovo a poslušně odešel s kriminalisty z kavárny za slušného zájmu přítomných hostů. „Mám tady auto,“ ukázal Fabián na bílé Uno na parkovišti. „To si prohlídneme taky,“ odpověděl Mařínek, vzal si od Fabiána taštičku, a když ji otevřel, pokýval hlavou. „No, tak tímhle zbožím jste nás, pane Fabiáne, moc potěšil. Zrovna tyhle malý psaníčka my sbíráme,“ ukázal Mařínek Fabiánovi na služební auto a tím akce kriminálky u skleníku skončila.

Po příjezdu na kriminálku poručík Mařínek vysypal na stůl obsah hnědé taštičky a spočítal celkem dvacet pět malých psaníček s pervitinem. „No, tohle všechno udat po tisícovce, to už je slušnej vejvar! Že nejste, Fabiáne, s tímhle zbožím v Písku poprvý, to už víme. Tuhle zákaznici znáte? Ta skončila po tom vašem perníku na pitevně.“ Mařínek položil před 31

Fabiána fotku Miroslavy Bastlové a ten se na ni ani nepodíval. „Její pitomost, že to přeťápla. Já to svinstvo nevyrábím, ani si nepíchám,“ odsekl Fabián, vyhrnul si rukávy u košile a ukázal Studničkovi čisté ruce. „Jsem jen pošťák. Víc vám neřeknu. Ani to auto není moje.“ Fabián si založil ruce na prsa a opravdu odmítl do protokolu vypovídat. „Nebudete vypovídat vy, Fabiáne, budou jiný,“ naznačil Mařínek, aby poručík Roman vytáhl z psacího stolku červeňáky a během půl hodiny už vyráželo auto kriminálky na Čimelice na obvodní oddělení, kde Fabián skončil ve fešácké cele předběžného zadržení, neboť byly u něho shledány důvody vazby.

Uklizením pošťáka Petra Fabiána do vazební věznice se tak uvolnily ruce oběma majetkářům, Machovi a Studničkovi, kteří si pozvali na kriminálku nejdříve Ninu Prášilovou, aby jim potvrdila slova Bolena o zapůjčení tří tisíc od Hrubeše a o prodaném traktůrku. To z ní vypadlo, jen co dosedla na přiznávací židli v kanceláři U Studničků. Hned nato si sjeli Mach se Studničkou pro feťáky Hrubeše a Boháčka. Jako první šel zahřívat přiznávací židli do kanceláře U Studničků Sylva Boháček, zatímco recidivista Hrubeš skončil za katrem v separaci.

S dosud netrestaným Sylvou Boháčkem, který si před revolucí čichnul ke zlodějně a byl amnestovaný Havlem, takže nestačil ani ochutnat vězeňskou stravu, nebyl problém. Stačilo se zmínit o ukradeném traktůrku, který s Hrubešem prodali, a mluvil o pěti vykradených chalu32

pách na Protivínsku jako kniha. Všechny ukradené věci skončily v bazarech na Českobudějovicku a ukradený traktůrek skončil u Hrubešova příbuzného z Příbrami.

Do zlodějen zatáhl Boháčka, který nikde nepracoval, Hrubeš, který všechny peníze utopil v automatech a za peří, které si Hrubeš kupoval od Fabiána. Recidivista Hrubeš sice odmítl do protokolu vypovídat, ale tím si také podepsal cestu za Fabiánem do vazební věznice v Budějovicích. Tím také skončily pro píseckou kriminálku případy, kdy byli, na rozdíl od těch druhých, na druhé straně katru.

33