Šárka Hieková
LÉTO NA ZÁMKU
Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Šárka Hieková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1572-9
Magdaléna se obrátila na bok, protáhla se a pohladila
Radomíra po tváři. Odhrnula pramen dlouhých zlatohnědých vlasů z jeho čela a sklonila se k němu.
„Je čas vstávat, urozený pane, takhle ten obraz nedokončíme.“
Radomír zamrkal a otevřel pronikavé oči, modré jako letní obloha.
Zadívala se do nich a znova zalitovala, že se jí nikdy nepodaří namíchat stejný odstín.
„Možná by se mi lépe vstávalo, kdybys mě políbila,“ usmál se.
Splnit tohle přání bylo snadné. Magdaléna netoužila po ničem jiném než přitisknout svoje rty na jeho a líbat ho, dokud nezůstanou oba bez dechu. Jenomže pak by se nejspíš znovu milovali a ona potřebovala k práci ranní světlo. Rychlá pusa musela stačit.
Radomír se zatvářil zklamaně, přesto vstal a začal se shánět po oblečení, které předchozího večera skončilo v různých částech ložnice.
„Není to zbytečné?“ ušklíbl se. „Mohla bys mě klidně namalovat takhle. Stejně se můj obraz nikdy nedostane na čestné místo v sále a skončí někde v komoře.“
Magdaléna zčervenala. Radomírových skic, kde na sobě neměl jediný kousek oblečení, už namalovala celý štos, byly však jejím tajemstvím.
„Koho zajímá nejmladší potomek z pěti?“ vysvětloval Radomír. „A ještě ke všemu třetí syn? Nikoho. Rozhodně ne mého otce. Dědice už má, náhradníka také. Ode mne se čeká jen služba naší zemi, ať už v církvi, armádě, nebo diplomacii. A sestry, ty se samozřejmě musí co nejvýhodněji provdat,“ pokračoval v monologu, zatímco se oblékal a napil se zvětralého vína, jež zbylo od předešlé noci. Prsty si prohrábl vlasy, které okamžitě vypadaly jako učesané, a postavil se před svůj nedokončený portrét. „Talent máš, to se ti musí nechat,“ pochválil ji. „Je úplně jedno, kolik otec zaplatil za portréty mých starších bratrů a kolik slovutných mistrů si na to pozval, tomuhle se nevyrovnají. Každý vlas, řasa… ten samet vypadá, jako bych se jej mohl dotknout a cítil jeho hebkost, a brokát… nechápu, jak jsi mohla tak dokonale vystihnout ten lesk.“
„Děkuji, pane. Artemisia Gentileschi není jediná malířka – žena. I když se jí zatím nevyrovnám,“ odvětila skromně.
„Je ti sotva dvacet a už teď jsi lepší.“
Magdaléna sklopila oči a trochu zčervenala. Chvála ji těšila, ale nebyla si jistá, zda si ji zaslouží. Možná za pár let. Neodpověděla, raději uchopila štětec a paletu a postavila se před plátno. Světlo, které potřebovala, trvalo jen krátce a spoustu času už promarnila v posteli. Za úplnou ztrátu času to však nepovažovala.
Znovu zčervenala při vzpomínce na to, co se dělo v noci, a usilovně se snažila soustředit, aby se jí nechvěla ruka. Tah za tahem pokračovala v práci a dívala se spíš na plátno než na svůj model. Po hodině ji Radomír začal prosit, aby ho už nechala, že je celý ztuhlý.
„Stejně už nemám světlo,“ usmála se a odložila paletu.
„Několik dní teď budu pracovat na pozadí, tak si odpočinete. Potom dokončím detaily, to vás budu zase potřebovat, ale ne dřív než za týden.“
„Tyranko. Od pózování si odpočinout chci, ale od toho ostatního si v žádném případě odpočinout nepotřebuju.
Myslíš, že bychom se mohli protáhnout v posteli? Určitě jsi od toho stání také celá rozlámaná. Namasíruju tě a pak namasíruješ ty mě, a jestli se to zvrtne i v něco jiného, necháme tomu volný průběh.“
Magdaléna přikývla. Zřejmě bylo dobře, že si Radomír vybral diplomacii, a ne třeba církev. Nedovedla si představit, jak by byl schopný dodržet celibát. * * *
Několikaměsíční práce se blížila ke konci. Zbývalo posledních pár dní.
Magdaléna se toho dne děsila, nepočítala s tím, že se do Radomíra zamiluje, ovšem stalo se. Byl sice knížecí syn, ne však dědic a následník a během svého pobytu na zámku viděla, že všechno, o čem neustále mluvil, je pravda. Nikoho nezajímal a to, co jeho otec nazýval diplomatem, nebylo nic jiného než obyčejný poslíček. Nic tudíž nebránilo tomu, aby se vzali.
Nepocházela sice ze šlechtického rodu, ačkoli s trochou snahy by se kapka modré krve zcela jistě našla, ale její otec patřil k nejbohatším obchodníkům v zemi, a i když nebyla prvorozená, její věno z ní dělalo velice žádanou nevěstu. Ani princezna by nedostala víc.
Počítala s tím, že její návrh Radomíra přinejmenším zaskočí, jeho reakci ale nečekala ani ve snu.
„Zbláznila ses? Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych si vzal obyčejnou poddanou. Tohle nebylo dobré ani jako žert,“ odsekl hrubě.
Vůbec mu nevadilo, že se před malou chvílí snížil k tomu, aby se s tou obyčejnou poddanou miloval. A to už nejméně po sté.
Věřila, že to nemyslí vážně. Najal ji sám kníže, který už dlouhá léta obchodoval s jejím otcem, večeřela s nimi u jednoho stolu a s kněžnou často sedávala v altánu a společně malovaly květiny.
To všechno také řekla Radomírovi.
„Je mi úplně jedno, co si myslí rodiče, můj názor je také nezajímá, ale já se nikdy neožením pod stav, to si pamatuj.“
Zmateně se na něj podívala. Jeho nádherný obličej, teď znetvořený hněvem, se vůbec nepodobal pohledné tváři na plátně.
„Nejsem obyčejná poddaná. Můj otec si klidně může koupit tenhle zámek i se vším, co je v něm.“
„Ale všechno jednoho dne zdědí tvůj bratr.“
„I moje věno by na to stačilo. A navíc… čekám vaše dítě.“
Radomír se rozzuřil, vyskočil z postele, posbíral Magdaléniny šaty, popadl ji za paži a hrubě vystrčil za dveře.
„Jdi do svého pokoje,“ křičel na ni. „Nemysli si, že mě budeš vydírat. Žádné lži ti nepomůžou. Zítra dokončíš ten portrét a vypadneš. Co si o sobě myslíš? Nejsi víc než obyčejná služka!“
Magdaléna běžela nahá dlouhou chodbou do své komnaty a modlila se, aby cestou nikoho nepotkala, což se jí naštěstí splnilo. Potom si oblékla dlouhou košili, posadila se na postel a brečela, dokud jí nedošly slzy.
Lítost se změnila na zlost. Rozhodovala se jen chvíli. Přes košili přetáhla jednoduché šaty, upravila se a nikým nepozorována se vyplížila ze zámku.
Věděla přesně, kam jít. Bylo to daleko, poháněl ji však vztek a ten způsobil, že necítila žádný strach, ani když šla přes les.
Kořenářčinu chatu našla snadno, ačkoli tam byla jen jednou před pár lety. Bála se, zda ji stará žena přijme, ale ta byla na noční návštěvy zvyklá.
Nalila Magdaléně odvar z máty a trpělivě vyslechla celý příběh.
„Co po mně tedy chceš?“ zeptala se stařena poté, co Magdaléna skončila vyprávění. „Chceš se zbavit outěžku, nebo si přeješ, aby se do tebe zamiloval a vzal si tě?“
„Ani jedno,“ zavrtěla dívka odhodlaně hlavou. „Chci, aby se trápil, aby nikdy nepoznal lásku, aby se zamiloval do dívky, která jím bude pohrdat, a aby jeho duše nenalezla pokoj ani po smrti.“
„To je hodně věcí najednou, avšak není to nemožné,“ pokývala kořenářka hlavou. „Peníze máš?“
Magdaléna beze slova položila na stůl měšec. Vědma jej potěžkala a spokojeně se usmála.
„Dobře, dostaneš všechno, co si přeješ, ale nejdřív mi musíš opatřit pramen jeho vlasů. Až ho budeš mít, přijď zase za mnou.“
Magdaléna sundala z krku medailon, ze kterého si vysypala do dlaně zlatohnědou kadeř. Chvíli ji podržela v ruce, jako by se s ní loučila, a předala ji stařeně.
Netušila, jak se dostala domů, vůbec na nic si nepamatovala, ale když se probudila, svírala v ruce zbrusu nový štětec se zlatohnědými vlákny.
Byl čas dokončit obraz.
Magda zírala na monitor už pět minut. Nemohla tomu uvěřit. Nakonec musela zavolat kamarádku, aby jí potvrdila, že se skutečně neplete.
„No, co vejráš, vyšlo ti to,“ plácla ji Zuzka do zad. „Tohle chce zapít.“
„Aneb důvod se vždycky najde.“
„Správně a tohle je pořádný důvod. Čtyři měsíce na zámku! Prodloužíš si prázdniny.“
„Prázdniny?“ zdvihla Magda obočí. „Prázdniny jsem nikdy neměla, od čtrnácti makám každé léto jako šroub. Navíc to není zámek, ale ruina. A ty měsíce jsou jen dva.“
„Tak to ať sebou zámeckej pán trochu hodí, abys měla kde spát. Teď už nech toho vejrání a jdeme do hospody.“
Magdě se nikam nechtělo, raději by v klidu vstřebala tu dobrou zprávu, ale kamarádka nečekala na odpověď, chytila ji za ruku a odtáhla na chodbu.
Hospodu provozovali dva studenti na druhé straně kolejí. Už na konci prvního ročníku si tam nainstalovali malou pípu a za mírné ceny točili pivo a rozlévali panáky. Za celé čtyři roky na to nikdo nepřišel, a pokud ano, nechal si to pro sebe.
Zuzka rychle zaklepala, otevřela dveře a vstrčila Magdu dovnitř.
„Panáka pro zámeckou paní a její oddanou poddanou,“ zavelela Zuzka takovým tónem, že Jirka s Ondrou vyvinuli trojnásobnou rychlost.
„Budu tě jezdit navštěvovat, jasný? Už jsem si vygooglila tu nádhernou zahradu s jezerem.“
„Myslíš to chroští a kačák?“
„Nebuď pesimistka.“
„Jirko, už víš, kdo po vás převezme hospodu?“ snažila se Magda změnit téma.
„Jo, dva kluci ze třeťáku maj zájem, nabídli nám slušný odstupný.“
„Tak si ten poslední měsíc pořádně užijeme, ne?“ smála se Zuzka a poručila si pivo.
„Já už ne,“ zavrtěla hlavou Magda. „Stěhuju se k Milanovi.“
Zuzka položila půllitr na malý stolek tak prudce, až vyšplíchlo trochu piva. „Cože? Kdy? Já myslela, že zůstaneš na koleji až do konce? Nemůže Milan ještě pár týdnů počkat? V sobotu jsme pozvaný na pařbu.“
„Na tu ještě půjdu. Ondro, natoč mi taky jedno.“
Magda neměla chuť ani na panáka, ani na pivo, a už vůbec se jí nechtělo jít na nějakou sobotní pařbu kdoví kam, ale brala to jako rozlučku se Zuzkou.
„Ježiš, pochlub se konečně, ať to nemusím dělat za tebe,“ protočila Zuzka oči a šťouchla loktem do kamarádky. „Vyšlo jí to léto na zámku, jede tam už v červnu. Bude restaurovat obrazy pro nějakýho pracháče.“
„Ty bláho, na to, že nemáš žádný zkušenosti, pěkná brigáda,“ hvízdl Jirka.
„Někde ty zkušenosti získat musím a Národní galerie mě k tomu nejspíš nepustí,“ pokrčila Magda rameny. „Tohle je naštěstí v soukromých rukách a majitel mi věří. I když teda nechápu proč, zatím jsem nic moc nedokázala.“
„Sama jsi to řekla, někde se začít musí,“ uklidňoval ji Ondra.
Někde se začít musí. Jen ona však věděla, kolik ji stálo úsilí sehnat někoho, kdo by ji pustil k vzácným dílům.
Jenomže profesor Korec jásal, že je to skvělé téma na její diplomovou práci, že jí doporučí podzimní termín, protože tohle prostě musí někdo zpracovat a bude k tomu potřebovat dostatek času. Nakonec to byl zřejmě on, kdo majitele obrazu přemluvil, ačkoli se o tom ani slovem nezmínil.
Magda seděla, upíjela pivo, které jí ani nechutnalo, a přijímala gratulace za cizí zásluhy. Teď nesměla zklamat.
Obě vypily víc, než snesly. Následujícího dne se Magda probudila s bolestí hlavy. Ta ještě zesílila, když zjistila, kolik má nepřijatých hovorů od Milana.
Třesoucí se rukou si na telefonu zapnula zvonění a ten se vzápětí rozdrnčel.
„Hmm,“ řekla a zívla si. Ani se nemusela představovat, byl to opět Milan.
„To ti nevadí, že se ti dvě hodiny pokouším dovolat?!“ zařval na ni, až byla nucená oddálit mobil od ucha.
„Měla jsem vypnuté zvonění, promiň.“
„Objednal jsem tě na ten laser. Zítra odpoledne.“
„Cože? Říkala jsem ti, že nechci.“
„Takhle se s tebou nemůžu nikde ukazovat, vypadáš, jako kdybys utekla z Valdic. Máš mě trochu reprezentovat.“
„Dobře,“ vzdychla. „Ten symbol na rameni si nechám odstranit, stejně se nepovedl, sundám i dredy, s tím počítám, slíbila jsem to, ale tetování na zápěstí zůstane.“
„O tom si ještě promluvíme, až přijdeš.“
„Večer se zastavím a přespím u tebe. Vyhovuje?“
„Budu doma v šest,“ odpověděl stručně.
Magda položila telefon, zaúpěla a přetáhla si peřinu přes hlavu.
„Proboha, vykašli se na něj!“ Zuzka stáhla z Magdy peřinu a mračila se. „Ještě jste se ani nevzali, a už ti rozkazuje.“
„On prostě jen ví, co chce. Navíc má pravdu. Toho tetování se zbavím docela ráda a dredy si nechávám odrůstat už od Vánoc. Konec studentských let. Je čas na změnu,“
vysvětlovala Magda. „Náhodou si vážím toho, že mi dovolil bydlet na koleji. A hlavně tu brigádu. Přece jen budu dva měsíce pryč.“
„Dovolil?!“ zvolala Zuzka. „Ten den, abych se musela ptát chlapa na svolení, ještě nepřišel a ani nepřijde.“
„Já to neberu tak, že bych ho poslouchala, prostě si jen vážím jeho názoru.“
„Jasně, no hlavně že máš povolenou tu pařbu.“
Magda se kousla do rtu. O tomhle Milan nevěděl, nejspíš by zuřil. Souhlasil s tím, že si chce užít bezstarostná léta na vysoké škole, ke kterým patřily i divoké večírky, ale pokaždé dal najevo svou nelibost a připomenul jí svoje přání, aby se začala chovat rozumněji.
Zuzce to okamžitě došlo.
„Neboj, nic mu neřeknu. Nějak rychle zapomněl na svoje mládí, geront jeden. Vsadím se, že pařil v jednom kuse a sklátil každou, která se před ním neschovala. Kdy se z něj vlastně stal takovej suchar?“
„Nevím, jeho máma říkala, že byl už od malička na svůj věk až moc vážný.“
„Whatever. Ty s ním žiješ. Jdeš na přednášku?“
„Jdu. Dej mi deset vteřin, dám si aspoň sprchu.“
Odpoledne se převlékla, sbalila si pár věcí a jela do Milanova bytu. Měla to sotva tři stanice tramvají. Už i kvůli té malé vzdálenosti ji často přemlouval, aby se k němu nastěhovala, ale vždycky ho přesvědčila, že jí je na koleji dobře.
Odemkla těžké, vysoké dveře starého činžáku a vyběhla do druhého patra. Dveře od bytu byly naopak nové, moderní, se třemi bezpečnostními zámky. Všechny je odemkla, vešla dovnitř, odkódovala alarm a odnesla si věci do svého pokoje. Nehledě na to, jak moc ji chtěl mít Milan u sebe, trval na oddělených ložnicích. Tvrdil, že chrápe, má rád klid a často
pracuje dlouho do noci. Zpočátku jí to vadilo, později si zvykla. Navíc v tom byla i trocha romantiky, když se vplížil do její ložnice, aby se s ní pomiloval. Akorát ne tak často, jak by si přála, ačkoli na druhou stranu to pokaždé stálo za to. Milan prostě podával stoprocentní výkon na všech frontách.
Odložila si tašku a šla se podívat do ledničky. Voda a řapíkatý celer. Měla to vědět a zastavit se někde na hamburger nebo nudle, teď už bylo pozdě.
Sedla si před televizi a nějakou dobu přepínala programy, stále dokola, aniž by si vybrala. Nakonec televizi vypnula a vzala do ruky telefon. Znova si přečetla e-mail s potvrzením práce na léto a vygooglila si něco o historii zámku.
Nenašla nic jiného, než co už zjistila před odesláním žádosti, pouze někdo na internet přidal víc fotek. Nový zámecký pán to s opravou zřejmě myslel vážně. Kolem budovy stálo lešení a zámek měl zbrusu novou střechu.
„No sláva, aspoň mi tam nebude pršet,“ řekla nahlas a přejela prstem na další obrázek. Pár jednoduchých místností už bylo hotových a popisek říkal, že se jedná o pokoje pro služebnictvo, a tudíž bylo snadné je opravit. Další fotka ukazovala koupelnu s měděnou vanou a popisek u té poslední hlásal, že funguje i elektřina.
„To bude mít Milan radost,“ pronesla spokojeně.
„Z čeho?“ ozvalo se za ní.
„Uff, vylekal jsi mě. Plížíš se jako duch. Doufám, že budeš mít radost z toho, že nebudu žít celé léto jako ve středověku, jak jsi mě strašil,“ odpověděla a natočila k němu mobil.
„Řekl jsem v době kamenné, ale to vyjde na stejno.“
„Tady se můžeš přesvědčit, že je tam tekoucí voda, elektřina, a jsem si jistá, že i internet.“
„Stejně si tě přijedu zkontrolovat,“ upozornil ji přísně.
„O tom nepochybuju,“ věnovala mu ten nejspokojenější úsměv, protože neexistovalo nic, co by ji mohlo naštvat. Možná jen…
„Co bude k večeři?“ zeptal se. Magda však neměla pocit, že ho to opravdu zajímá. Spíš chtěl odvést řeč jinam.
„Voda a řapíkatý celer?“
„Hmm, zapomněl jsem nakoupit. Vlastně bys to měla dělat ty. Běž se převléknout, zajdeme si někam do restaurace. Vlasy si nějak zapleť, ten hedvábný šátek ti posledně docela slušel.“
Kdyby neměla dredy, nevlastnila by deset různých šátků Hermès. Všechny se jí naštěstí líbily a nosila je ráda. Dredy si uměla upravit tak, aby vypadaly jako složitý drdol z šedesátých let, a zbytek rozcuchaných vlasů zakryl šátek. Ze skříně vybrala jednoduché koktejlky a sáčko s dlouhým rukávem, aby Milan neměl zbytečné poznámky k tetování. Obrazce na zápěstí pak schovaly hodinky a několik náramků.
Byla připravená. Dokonce i Milan se tvářil spokojeně. * * *
Milan měl několik oblíbených restaurací, které střídal podle nálady, a nikdy nezkoušel žádnou novou. Říkal, že nemá rád překvapení. Každá z nich patřila k těm nejluxusnějším, ačkoli Magda nechápala proč. Většinou dostala mrňavý kousek masa na obrovském talíři, zalitý nějakou divnou omáčkou a domů se vracela hladová.
„Vybrali jste si?“ zeptal se číšník.
Milan přikývl. Ani výběr jídla se často neměnil. On prostě neměl rád překvapení.
Magda zhltla kuře a salát a určitě by zvládla další dvě porce a zákusek, ale musela si nechat zajít chuť.
Ještě větším zklamáním bylo, že si musela nechat zajít chuť i v posteli. Celý večer se těšila, povídali si spolu, smáli se a všechno nasvědčovalo tomu, že večer skončí milováním, ale dostala jen pusu a slib, že jí zítra všechno vynahradí.
Sám musel vědět, že je to nesmysl, protože odpoledne měla jet opět na kolej.
Třeba na to vlítneme hned ráno, pomyslela si a spokojeně usnula.
Brzy ráno se Milan skutečně objevil v její ložnici, ale ne kvůli sexu.
„Obleč se a pospěš si. Zajdeme někam na snídani a na devátou jsi objednaná,“ řekl stroze a opustil ložnici.
Magda se neochotně vyhrabala z peřin, šla do sprchy a pak se oblékla. Milan už netrpělivě čekal.
„Máme ještě spoustu času,“ ohradila se, když významně zvedl obočí.
„Nerad chodím pozdě.“
Pozdní příchody neměla v lásce ani Magda a nevzpomínala si, že by na ni on – nebo kdokoli jiný – musel někdy čekat, nicméně často poslouchala, že je rozlítaná umělkyně, která nemá pojem o čase.
Na kliniku samozřejmě přišli s předstihem a další půlhodinu strávili v čekárně. Nakonec se přece jen dostali na řadu. Milan vstrčil Magdu do dveří, jako kdyby byla neposlušná dcera, a ujal se slova.
„Za jak dlouho myslíte, že to zmizí?“
„To je velice individuální,“ snažila se lékařka o vysvětlení. „Každý potřebuje jiný počet sezení a jinak dlouhou přestávku mezi jednotlivým ošetřením. Průměr je pět ošetření s přestávkou minimálně měsíc, ale lepší je mít pauzu dva až tři měsíce.“
Otázky pokračovaly a Magda nechápala, co to má znamenat. Už dávno si postup našel na internetu a sledoval desítky videí s podrobným návodem. Všechno jí hned také ukazoval a doprovázel motivačními hesly jako: „Zbavit se těžkých kovů z odstraněného tetování je pro tvoje játra stejná zátěž jako vypít pět set lahví tvrdého alkoholu.“
„Počkejte prosím na chodbě,“ požádala Milana lékařka, která rozhodně nepotřebovala za zády někoho, kdo jí bude do všeho mluvit.
Milan zamračeně poslechl a Magdě se trochu ulevilo. Odhodlaně vešla do ordinace.
Odstranění tetování bylo mnohem nepříjemnější než jeho vznik před dvěma lety, ale vydržela to. Na kadeřníka už však neměla náladu. Dredy mohly ještě několik dní počkat.
S výmluvou, že potřebuje procházku a čerstvý vzduch, odmítla nasednout do Milanova auta. Místo toho naskočila do tramvaje, což odporovalo jejímu tvrzení o procházce, a vrátila se na kolej. Okamžitě dostala textovku, ve které jí Milan spílal za dětinské chování, ale jen nad ní mávla rukou, nechtěla nic řešit.
Na koleji využila toho, že je pokoj prázdný, a na chvíli se natáhla na postel. Potřebovala si odpočinout. Zavřela oči a tak dlouho si říkala ještě pět minut, až nakonec usnula.
Vzbudila ji Zuzka. Vtrhla do pokoje jako velká voda a hlásila všechny novinky, které se udály za posledních čtyřiadvacet hodin.
„Jirka a Ondra se konečně vyoutovali, jako kdyby to každej nevěděl. Oni ti Ondrovi rodiče jsou nějaký pobožný nebo co. Ta šprtka Miruna chrápe s profesorem Macháčkem a tohle nám přišlo,“ položila na postel tajemný balíček. „Je to na tu zítřejší pařbu,“ dodala na vysvětlenou.
Magda si přitáhla blíž černou krabici, která tvarem a velikostí připomínala krabici od bot, až na to, že byla velmi luxusní, vyrobená z nějakého lesklého plastu. Na víku byl zlacený symbol a uvnitř cosi zabaleného do hedvábného papíru, rovněž černého. Nedočkavě se podívala na obsah a strnula.
Uvnitř byly dvě černé krajkové masky zdobené štrasem, dvě sady bílého krajkového prádla a karta ke dveřím.
Magda se zmateně podívala na Zuzku.
„Můžeš mi vysvětlit, co je to za párty?“
Zuzka musela svatosvatě odpřisáhnout, že nejde o žádný sex, sepsat to písemně a slíbit, že se přimluví u profesora literatury, aby dal Magdě lepší známku, jestli v tom bude něco nemravného. Teprve po několikanásobném ujištění se nechala přemluvit a v sobotu večer nastoupila do taxíku.
Po krátké jízdě zastavil vůz na okraji Prahy před úplně obyčejnou patrovou vilkou z třicátých let s částečně opadanou omítkou a rezavým plotem. Byl to ten úplně nejmíň nápadný dům.
„Už čekáme jen na vás,“ přivítala je sympatická třicátnice, ale neznělo to jako výčitka.
Zuzka postrčila Magdu dovnitř.
Interiér domu už nebyl obyčejný ani starý a všechen ten luxus působil vkusně.
Žena je zavedla do jednoho z pokojů. „Tady si odložte. Jste tu poprvé, tak vám ještě rychle vysvětlím, o co jde. Je to v podstatě senzorické cvičení na zvýšení vnímavosti vašich smyslů. Budete v naprosté tmě a už po několika minutách zjistíte, že mnohem intenzivněji vnímáte všechny chutě, vůně a doteky. Máme připravenou celou řadu stimulačních pomůcek od peří až po jehličkové válečky, horký vosk, led, nahřáté lávové kameny, kaviár či čokoládu. Jsou povoleny doteky, v žádném případě nic erotického, líbání ani hlasité mluvení. Vlastně doporučuji nemluvit vůbec, kromě situací,
kdy vám bude něco nepříjemné. Osobně však doufám, že k žádné takové situaci nedojde.“
„Prostě jako ASMR, ale všemi smysly,“ přidala se Zuzka k výkladu.
„Přesně tak,“ přitakala potěšeně hostitelka. „Chcete něco na uvolnění?“
Magda zavrtěla hlavou, Zuzka přikývla a dostala malou tabletku. Pravděpodobně extázi.
Hostitelka je uvedla do velké místnosti, kompletně černé, polstrované s několika gauči, pohodlnými křesly a nízkými lůžky. Na gaučích sedělo sedm mladých mužů a pět žen, všichni v prádle a s maskami. Každý z nich byl přibližně ve stejném věku jako Zuzka s Magdou a z toho, co se dalo odtušit pod maskou a podle postavy, i velmi atraktivní.
Uprostřed stál kulatý stůl s pomůckami, o kterých se hostitelka už zmínila. Neleželo na něm nic, co by vypadalo nebezpečně. Peří, kostky ledu, různé druhy tkanin a kožešin, malé latexové bičíky, jehličkové válečky a úplně stejný hrnec, jaký měl Milan doma na sýrové fondue, akorát že v tomhle se hřál vosk.
„Za minutu zhasnu. Podívejte se, kde co je, ať zbytečně netápete a ty dvě hodiny si plně užijete. Orientace v prostoru je součástí cvičení.“
Magda se rychle rozhlédla kolem. Prohlížela si přítomné a přemýšlela, zda se jí bude dotýkat žena, nebo muž a kdo to bude.
„Nepočítej, že ti nějak pomůžu,“ zašeptala Zuzka. „Já jdu rovnou na toho blonďáka.“
Magda se okamžitě zaměřila na něco, čím by je mohla od sebe rozeznat, ale nebylo to tak snadné, barva vlasů nebo tetování jí byly ve tmě prakticky k ničemu. Jeden měl delší kudrny, to už bylo aspoň nějaké vodítko, dva měli plnovous, jeden strniště a…
Světlo zhaslo.
Ozvaly se kroky a tichounké chichotání, jak přítomní hledali svého partnera. Ona sama však zůstala sedět na místě.
Hostitelka měla pravdu, už za několik minut dokázala slyšet a vnímat mnohem víc. Rozeznala vzdechy, slova a zvuky, které vydávaly různé pomůcky. Sprej se šlehačkou, který byl poměrně hlasitý, ale i korálky, hladké kameny, šustivé hedvábí.
Sotva se zklidnila a začala pravidelně dýchat, někdo se vedle ní posadil. Znova znervózněla a rozbušilo se jí srdce.
„Klid,“ zašeptal jí do ucha jeden z mužů.
Jeho hlas doslova vibroval a nervozitu vystřídalo mírné vzrušení. Chvíli se nedělo nic, teprve když už si myslela, že budou vedle sebe jen tak sedět, ucítila dotek něčeho chladivého. Doufala, že jí muž řekne, co to je, a také chtěla slyšet jeho hlas, ale byl zticha. To byl zřejmě smysl celého cvičení, musela na to přijít sama.
Nejspíš šlo o nějaký vyleštěný polodrahokam, možná růženín, kterých viděla před zhasnutím na stolku hned několik. Jakmile rozluštila záhadu kamene, ucítila pro změnu něco ostrého. Jehličkový váleček byl na první dotek nepříjemný, ale ten pocit se záhy změnil na nádherný. Slastně vydechla, muž odložil váleček a položil na její břicho hladký lávový kámen, naštěstí ne moc horký. Dřív než vychladl, vystřídala jej kostka ledu.
„Je to příjemné, mohla bych udělat něco pro tebe?“ zašeptala, a muž přiložil ukazovaček na její ústa, aby ji umlčel.
„Psst, až jindy, dneska si to užívej.“
Ten ukazováček už tam nechal a hladil jím její rty. Po chvilce ucítila, jak na ně něco nanáší, a odhadla, že jde o nějaký druh čokoládového krému. Chtěla se olíznout, ale muž byl rychlejší. Špičkou jazyka, tak pomalu, jak jen mohl, zbavoval její rty sladké pochoutky.
Takhle obcházejí zákaz líbání, pomyslela si. Neprotestovala však, a to ani když jeho jazyk několikrát omylem zabloudil až do jejích úst.
Přitiskl svou tvář na její a ona poznala, že je to ten s tím strništěm, nic jiného si nedokázala vybavit. Kupodivu o něm mnohem víc informací nasbírala až poté, co zhaslo světlo.
Především hlas, mohl by klidně číst pražský telefonní seznam a ona by jen seděla a poslouchala. Vlasy měl příjemné na dotek a stejně tak pokožku, pod kterou se rýsovaly pevné svaly. Dlaně drsné, ale ne příliš. V kamenolomu tedy zřejmě nepracoval.
Jeho rty se oddálily. Najednou jí začaly chybět. Byly nádherně hladké a pružné a jeho dech voněl. Vlastně i jeho kůže příjemně voněla.
Magda se zhluboka nadechla a uslyšela tiché uchechtnutí. Její společník věděl, že se jí líbí všechno, co dělá. A nemýlil se. Naštěstí neměl v úmyslu přestat. Sladkou chuť vystřídala slaná. Tu, ať už to bylo cokoli, slízal o poznání rychleji a pak už Magdu prostě jen líbal.
„Tohle nesmíme,“ zašeptala, když jí dal pauzu na nádech.
„Pst, chvíli poslouchej, nejsme jediní,“ odpověděl šeptem. Ten hlas. Kdyby neseděla, podlomila by se jí kolena.
Zaposlouchala se. Skutečně uslyšela zvuky, které mohly znamenat, že se líbá také někdo jiný, a když vydržela v klidu ještě o něco déle, uslyšela i neklamnou známku soulože.
„Asi bych měla jít.“
„Promiň, nechtěl jsem udělat něco, co se ti nelíbí. Už se to nestane.“
Věřila mu, ale kupodivu ji to mrzelo. Přinejmenším s tím líbáním mohl pokračovat, protože nikdy v životě ji nikdo tak nelíbal.
„Děkuju. Neudělal jsi nic, co by mi vadilo.“ Vlastně by ani neprotestovala, kdyby zašel o kousek dál. Jenomže tohle všechno bylo nové a ona se cítila zmatená.
Uslyšela zvuk, který připomínal cinknutí lžíce o hrnec, a než jí došlo, co to je, skanul na její rameno horký vosk. Přesně na místo, ze kterého si nechala odstranit tetování.
Neubránila se výkřiku. Místností to zašumělo, někdo se zeptal, jestli nemá rozsvítit, ale Magda je ujistila, že je všechno v pořádku, že se jen lekla.
„Honem, led,“ sykla na svého společníka a v duchu ocenila, že bez zaváhání poslechl.
„Ublížil jsem ti?“
„Ne, jen mi to místo včera ošetřovali laserem,“ zašeptala. Nemělo cenu vysvětlovat, co přesně jí dělali.
„Je mi to líto,“ šeptal, a jeho hlas zněl téměř zoufale.
„Víc ledu.“
Muž poslechl, a když se led rozpustil, okamžitě přiložil další, dokud mu Magda neřekla, že už to stačí.
„Můžu ti to nějak vynahradit?“
„Líbej mě.“
* *
Tichý gong oznámil konec.
Po obou stranách dveří se rozsvítilo skomíravé světlo, které bylo příliš slabé na to, aby něco viděli, pouze jim naznačilo, kde je východ. Muži zamířili k jedněm dveřím, ženy ke druhým.
Magda se neochotně vrátila do reality. Cítila slabou závrať, ale neměla jinou možnost než se zvednout a jít se převléknout.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se její partner.
„Vždyť jsme se neviděli,“ odpověděla tiše a zmizela ve dveřích určeným pro ženy.
Rychle, jak jen mohla, se oblékla, povzbudila i Zuzku k rychlejšímu tempu a opustila vilu.
V taxíku nemluvila, naštěstí kamarádka visela na telefonu, ale když byly zpátky na koleji, rozhovoru už se nevyhnula.
„Říkala jsi, že v tom nebude žádný sex,“ vyčetla Zuzce. Skopla boty a posadila se na postel.
„No, a měla jsi snad nějakej?“ ohradila se Zuzka.
„Já ne, ale někdo si tam užíval.“
„To jsem byla já.“
„Ta hostitelka říkala, že nic takového nesmíme,“ řekla Magda.
„Jasně,“ ušklíbla se Zuzka. „Proto byla na stole miska kondomů.“
„Nevšimla jsem si.“
„Co koukáš tak naštvaně? Na rozdíl od tebe jsem nezadaná a můžu si dělat, co chci. Beztak nás nikdo neviděl.“
„Ale slyšel,“ namítla Magda. Chtěla jen připomenout porušení pravidel, jenomže to znělo spíš jako výčitka, že na ni se nedostalo. Raději zabořila obličej do polštáře a předstírala únavu.
„Nemáš špiclovat. A… vážně nic nebylo?“
„Jenom pusa,“ přiznala Magda.
Nebyla to úplně lež. Přece nemusela prozradit každý detail.
„Slyšela jsem, jak jsi zařvala.“
„To byl horký vosk.“
„Každý má nějakou úchylku,“ uchechtla se Zuzka a zvedla telefon, který naštěstí začal opět zvonit.
Zatímco se vybavovala, šla se Magda osprchovat a zalezla do postele. Potřebovala trochu klidu, nebyla si úplně jistá, jak ten zážitek zpracovat.
Kdyby se s někým líbal Milan, nejspíš by zuřila, přesto necítila žádné výčitky svědomí, a jestli, tak jen docela malé. Jednak toho muže už nikdy neuvidí a za druhé to bylo něco, co člověk prožije jenom jednou v životě. Aspoň taková stydlivka jako ona.
Díky zkouškám, které následovaly v květnu jedna za druhou, se návštěva kadeřnictví musela odložit. Zuzka ten čas využila k tomu, aby ještě na poslední chvíli udělala stovky fotek Magdiných vlasů a uspořádala smuteční párty za dredy.
Milan prskal, neměl rád jakékoli změny v přesně naplánovaném harmonogramu, ale když Magdu konečně dotáhl do vyhlášeného salónu, trochu se zklidnil.
„Prosím, zkuste je nechat co nejdelší,“ zaprosila Magda a posadila se do kadeřnického křesla před velké zrcadlo.
„To nebude problém, vidím, že už si je necháváte nějakou dobu odrůstat, ale s větší délkou než na ramena nepočítejte. Udělám, co budu moct. Vy si zajděte na skleničku,“ obrátil se mladý, hubený kadeřník na Milana. „Regenerační kúra zabere minimálně dvě hodiny.“
Milan přikývl a odešel.
„Jste si jistá?“ zeptal se kadeřník na Magdy poté, co osaměli. „Mám pocit, že jemu na tom záleží víc než vám.“
„Asi to tak působí, ale není to tak. Už když jsem s nimi začínala, slíbila jsem sama sobě, že s koncem studentského života půjdou dolů. A tenkrát jsem ho ještě neznala.“
„V tom případě můžeme začít.“
Kadeřník se chopil nůžek a pečlivě zkoumal, kolik toho půjde zachránit a co už je nenávratně spečené. Dal si záležet, vystřídal několik regeneračních zábalů a nakonec použil lehký přeliv o odstín tmavší, než byla Magdina původní barva.
„Takhle vám více vyniknou oči, dodá to vašim vlasům lesk a odrosty přirozeně splynou,“ vysvětloval.
Magda věděla, že z ní chce mít Milan blondýnu a tmavší barva mu bude proti srsti, ale ona sama byla s odstínem naprosto spokojená. Vlastně by se nebránila ani úplně černé.
„Máš to nějaký tmavý,“ spustil Milan hned, když si ji přišel vyzvednout, dredy však byly pryč, proto bez váhání zaplatil a vzal Magdu na oběd.
Šla vedle něho a pozorovala svůj obraz ve výlohách. Bylo to nezvyklé, cítila se volně a lehce. Pohazovala delším mikádem a usmívala se.
„Příště si to nech trochu zesvětlit. Chápu, že si ty vlasy musí teď chvíli odpočinout a…“
„Hmm,“ zareagovala, aniž by vnímala, co říká. V duchu už se viděla na párty, kterou koncem týdne pořádala Zuzka.
Luxusní černá krabice ze senzorického večera se báječně hodila. Zuzka do ní uložila odstřižené dredy, nad kterými pronesla smuteční řeč. Do proslovu zahrnula i konec školy, studentských let a mládí. Potom je se spolužáky pořádně zapili.
„Nemůžu si na tebe zvyknout,“ pohladila Zuzka Magdu po hladkých vlasech.
„Taky jsem si ještě nezvykla. Každé ráno je hledám a pohled do zrcadla je… prostě divný. Co s nimi uděláme?“ kývla směrem ke krabici.
„Rituálně spálíme, pohřbíme někde v přírodě, necháme na památku, zabetonuješ do základů svýho prvního domu… ještě jsem to nedomyslela.“
Magda vzala krabici a položila ji na skříň.
„Věřila bys, že ani žádnou nostalgii necítím? Dokonce jsem ráda, že se zbavím i toho tetování. Jsem jiná, ale to neznamená, že horší.“
„No já snad omdlím,“ chytila se Zuzka teatrálně za hlavu. „Víš, co to znamená? Už jsi to přijala. Je konec.“
„Čeho, proboha?“
„Vejšky, mládí, všeho! Ty si dělej, co chceš, já se nevzdávám, obarvím se na růžovo a první den přijedu do práce na inlajnech.“
„Tobě to věřím,“ smála se Magda. „Taky ti něco řeknu. Jestli si z toho všeho nechám jednu jedinou věc, budeš to ty.“
„Já věděla, že mě miluješ.“
„To ne, ale víš toho na mě až moc, takže si to u tebe nechci rozházet.“
Magda se snažila tvářit statečně, trochu strachu však přece jen cítila. Od malička měla život naplánovaný, věděla, co bude druhý den. Teď už byla na všechno sama. Sama si určovala, co bude dál, a to bylo zároveň vzrušující i děsivé.
Zazvonil telefon. Milan jí oznámil, že koupil lístky do divadla a zamluvil stůl v restauraci. Tím ji vrátil do reality a připomněl, že doba, kdy bude rozhodovat sama za sebe, zřejmě ještě dlouho nenastane.
Zbytek května utekl rychleji, než si Magda přála. Zkoušky a různé rozlučovací mejdany jí splývaly v jeden. Brzy nastal den, kdy se musela vystěhovat z koleje.
Zuzana odmítla jakékoli loučení.
„Hlavně žádný slzy,“ řekla přísně. „Budu u tebe na zámku pečená vařená. Na pár dní se jen zastavím u našich, abych jim ukázala, že žiju a zkoušky mám zdárně za sebou. Zvládla jsem je hned v prvním možným termínu,“ culila se. Magda mohla jen závidět. Zuzka se sice tvářila, že má z vysoké školy ráda pouze studentský život, ale učila se dobře a studium s přehledem zvládala. Ona sama byla sice chytrá, pořád se jí však zdálo, že to nestačí a musí víc zabrat,
že ke zkouškám ještě není připravená. Chyběla jí kamarádčina lehkost, bezstarostnost a sebevědomí.
* * *
Magda chtěla jet vlakem, ale Milan nedal jinak, než že ji odveze. Nejspíš se skutečně potřeboval ujistit, že jeho přítelkyně nebude žít pod mostem nebo v jeskyni.
Promotali se Prahou, chvíli jeli po dálnici a přibližně po dvaceti minutách sjeli na okresní silnici, která už zoufale potřebovala opravit. Po dalších deseti minutách odbočili na silnici ještě užší a v horším stavu.
„Už tohle by mělo být varování,“ zabručel Milan, když přejel přes výmol a zatvářil se, jako by to všechno byla Magdina vina.
„Myslím, že jedeš špatně,“ upozornila ho Magda, která se kromě mobilu dívala i do staré a podrobné turistické mapy a jednoduchého nákresu od majitele nemovitosti.
„Navigace říká vlevo,“ trval na svém a pokračoval v jízdě.
„Ano, protože obec i zámek mají stejné jméno. Ve skutečnosti jsou od sebe asi třicet kilometrů. Pamatuješ, jak jsme jeli na dovolenou do vesnice Janův důl a zjistili jsme, že se tak jmenují rovnou tři? A co Kladruby, těch je, pokud vím, devět.“
„Klid, jedeme správně, zadal jsem adresu do navigace a já nemám nějakou obyčejnou. Támhle na té křižovatce se dáme doprava a budeme tam.“
Magda pokrčila rameny a neodpověděla. Když byl Milan takhle umanutý, nemělo cenu se s ním hádat.
Nakonec se o tom brzy přesvědčil sám. Dojel k ceduli s oprýskaným nápisem Slatiměřice a zastavil. Vystoupil z auta a rozhlédl se kolem. Deset domků, autobusová zastávka a rybníček pokrytý žabincem, na jehož hladině plavalo pět hus. Ale možná to byly kachny, to Milan nikdy nerozeznal.
„Kde je ten tvůj zámek?“ podíval se vyčítavě na Magdu.
„Tady,“ ukázala prstem na mapě. „Nechceš zkusit ještě tu druhou odbočku?“
„Nechci, ale asi mi nic jinýho nezbývá. Zatracený vesničani, vymyslej jeden název a hurá, hned ho použijou na všechno.“
Nakonec přece jen přestal nadávat, nasedl zpět do auta a zkusil silnici, na kterou už ho Magda jednou upozornila.
Po další půlhodině zaparkovali před zámkem.
„Hledáme majitele,“ udeřil Milan na prvního, kdo šel kolem.
„Czego pan szuka?“
„Pán nešuká nikoho, majitele mi zavolej.“
Dělník zmizel uvnitř budovy, okamžitě se však vrátil a někoho s sebou vedl.
„Dobrý den, promiňte, jestli jsem vás nechal čekat. Majitel je ve městě, má nějaké jednání s bankou, ale já ho zastupuju. Radim.“ Mladý sympatický muž natáhl k Milanovi ruku.
Ten ji přijal vlažně. O to srdečněji si s ní potřásla Magda. „Magda,“ představila se.
„Tak pojďte, Magdo. Ukážu vám váš pokoj, snad se vám bude líbit. Troufám si říct, že jsme vám přidělili ten nejlepší.“
Nechali se odvést do budovy, ze které i v parném létě dýchala zima, ale do Magdina pokoje trochu svítilo slunce a byl teplý a útulný.
Nízké okno, u každé z delších stěn jedna postel a mezi nimi, přímo pod oknem, psací stůl a po každé straně úzká skříň. Podlahu tvořil jen beton natřený šedou industriální barvou, na který někdo hodil několik vzájemně neladících kusů koberce.
„Jestli je tohle nejlepší pokoj, chtěl bych vidět ten nejhorší,“ ucedil Milan.
„Jsou tu dvě postele, znamená to, že budu mít spolubydlící?“ zeptala se Magda a snažila se o milý tón, aby zmírnila Milanovu strohost.
„Ne, je to jen pro vás. Mám tu druhou postel odstěhovat? Chcete místo ní třeba gauč?“ navrhl mladík ochotně.
„Myslela jsem, jestli by mě mohl navštívit můj přítel nebo kamarádka?“
„Samozřejmě, pokud těch kamarádů není třeba dvacet.
I když v tom případě by si mohli postavit na zahradě stan. Nikdo by je nevyhodil. Tím spíš, kdyby třeba chtěli přiložit ruku k dílu.“
„Děkuju, zeptám se,“ usmála se Magda a konečně si sundala batoh, který položila na jednu z postelí.
„Jdu pro tašky,“ oznámil Milan a odešel do auta pro zbytek věcí.
Nebylo jich mnoho, Magda si sbalila jen to nejnutnější a většinu nákladu tvořily výtvarné a restaurátorské potřeby.
„Dáte si s námi oběd?“ pozval je Radim. „Jíme společně a vaří nám jedna paní z vesnice. Paní Hana. Dneska vám na uvítanou udělala svíčkovou, jindy jsou jídla mnohem skromnější. Třeba včera jsme měli buřtguláš, ale jakej.“
Milan zbledl, vytáhl z kapsy nějakou lahvičku s vitamíny, hrst si jich nasypal do pusy a bez zapití je spolkl.
Magda v duchu zaúpěla. Nikdo ho přece nenutil, aby s nimi jedl, nemusel se hned tvářit, jako by mu Radim nabízel vitriol.
„Tak já musím. Ještě se chci zastavit v kanceláři. O víkendu přijedu,“ řekl rychle, políbil Magdu na rty a spěšně se vytratil ze zámku.
Ta se za ním chvíli dívala a pak se otočila na Radima. „Dala bych si tu svíčkovou.“
Radim se na ni potěšeně usmál a odvedl ji úzkou chodbou do velké místnosti, což byla, jak vysvětlil, bývalá zámecká kuchyň a jídelna pro služebnictvo.
„A kde jí vrchnost?“ ušklíbla se Magda.
„Obávám se, že taky tady. To asi pochopíš, až tě tu provedu. Promiň, vůbec jsem se nezeptal, jestli ti můžu tykat, my si tady všichni tykáme.“
„Jasně, jsem na to zvyklá ze školy. Navíc myslím, že jsme stejně staří. V srpnu mi bude dvacet šest.“
„Mně bylo únoru dvacet sedm. To není zas takový rozdíl.“
Starší kyprá paní položila před Magdu talíř s dřevorubeckou porcí svíčkové. Zcela nepochybně byla na své kuchařské umění pyšná a měla ráda, když lidem chutnalo. Magda se naklonila k Radimovi. „Je v pohodě trochu nechat, nebo kdo nedojídá, dostane deset ran bičem?“
„Dřív jsme používali palečnici, ale od tý doby, co máme selátka, můžeš nechat zbytky,“ odpověděl s vážnou tváří.
„Selátka? Můžu je vidět?“
„Jasně, ale nejdřív se najíme, ne?“
Možná to bylo tím, že měla hlad, nebo tím, že kuchařka skutečně byla mistr ve svém oboru, ale na selátka nezbyl ani kousek. Kdyby se Magda nestyděla, vylízala by talíř.
„Koukám, že pašíci umřou hlady,“ díval se Radim do jejího talíře. On sám byl s jídlem sotva v půlce.
„Promiň,“ špitla a mírně zrudla.
„To nic, vezmeme ve spíži nějakou mrkev.“
V tichosti dojedli, odnesli talíře, přičemž si Magda vysloužila od kuchařky pochvalu a ujištění, že příště dostane porci ještě větší.
Radim pak vzal několik mrkví, nakrájel je na kousky a nasměroval Magdu ven z kuchyně. Pokračoval dlouhou chodbou, až společně došli k jednomu ze zadních východů. Otevřel staré dveře a před nimi se rozprostřela neudržovaná zahrada, po jejíž levé straně stála velká stodola a stáje.
„Koně tu nemáme, ale pořídili jsme si aspoň prasátka, dvě ovce, aby spásaly trávu, a kozu, která spase prakticky všechno ostatní. Hana z ní šílí. Hned první den kompletně
sežrala záhon salátu a okousala všechny ovocné stromky. Proto ji nepouštíme ven, dokud nebude hotová pořádná ohrada. Jak vidíš,“ kývl směrem do rohu zahrady, kde pracovali dva muži, „nebude to trvat dlouho.“
„To je dobře, takové krásné počasí, a ona musí být zavřená.“
„Kdybys ji obden sundávala z vrcholu hrušně, mluvila bys jinak,“ smál se Radim.
Potom jí ukázal malá prasátka, nakrmili je mrkví a úplně nakonec následovala prohlídka zámku. Vzali to doslova od sklepa až po půdu. Radim celou dobu vyprávěl o historii a plánech do budoucna. Zejména zdůraznil, jak moc záleží na tom, aby zámku vrátili, pokud možno, co nejpůvodnější podobu.
„Třeba tady jsme odšroubovali zadní stěnu nějaké skříňky, o které jsme si mysleli, že je to zbytek dřevěného obložení, a pod ní jsme našli tapety z hedvábí. Poslali jsme je do Číny a doufáme, že vyrobí co nejpodobnější.“
„Obdivuju tvoje znalosti.“
„Já vím úplný minimum. Karel, teda pan Král, majitel, ti k tomu řekne mnohem víc, až se vrátí.“
„Zámecký pán se skutečně jmenuje Král Karel?“ vyprskla Magda.
„Vždyť je to běžný jméno,“ ohradil se Radim, ale ani on nedokázal zadržet smích.
„Promiň.“
„Přestaň se pořád omlouvat. Tak pojď, konečně ti ukážu to, kvůli čemu jsi sem přijela.“
Magda Radima poslušně následovala do jedné z místností, která sice nebyla z největších, ale díky umístění v rohu měla velká okna ze dvou stran a bylo v ní nejvíc světla.
„Někde jsem četl, že na určení správnýho odstínu pigmentu je potřeba denní světlo a žádný umělý ho nedokáže nahradit.“