Miluji Paříž by Nakladatelství MOBA

Caroline Vermalle MILUJI PAŘÍŽ

Originální název: Das Herz von Paris Vydáno v Bastei Lübbe AG, Köln, 2016 Překlad Tomáš Butala Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Veronika Hlavatá Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © 2016 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Tomáš Butala, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první ISBN 978-80-243-7477-2

Věnuji svým pařížským přátelům: Petit Ska, Caro, Paco, Kate Všichni jsou Pařížané... a všichni jenom projíždějí.

Člověk není Pařížan jenom proto, že se nachází v Paříži. Nikdy nesmíte lidi (…), kteří vám říkají: „Paříž, ach Paříž! – Pro mě existuje jedině Paříž!“ a tak dále, považovat za Pařížany. Takové nadšení člověk projevuje jen pro věci, které si vysní nebo po kterých truchlí, ale nikdy ne pro ty, které vlastní. Člověk je Pařížan stejně, jako je někdo vtipný nebo zdravý – tedy naprosto neuvědoměle. Opravdový Pařížan své město nemiluje, ale nedokáže žít nikde jinde. Alphonse Karr Le Diable à Paris, 1845

Paříž chce žít; chce žít za každou cenu. George Sandová La Rêverie à Paris, 1867

PROLOG

Kapitola 1,

ve které se seznámíme s naším hrdinou Kdybyste se náhodou v neděli 20. dubna loudali po Rue de Belleville, zahlédli byste možná přes okno restaurace Foodie Nam Nam postavu zamyšleného muže. Asi by tenhle člověk nebyl ničím nápadný, to je pravda, ale seděl u stolu docela sám a vypadal, jako kdyby na něco čekal, ačkoliv na břidlicové tabuli u dveří stál nápis „Zavřeno“. Vedle něj ležel balík v jasně modrém dárkovém papíru ovázaný bledě fialovou stuhou a ještě jeden malý, plochý balíček ve zlatém obalu. Muž pozoroval Paříž venku před podnikem, aniž by ji doopravdy vnímal. Nebylo pochyb: byl to Pařížan. Jsem to ale hlupák: Vy jste tam nebyli a nemohli jste si tedy toho dobrého muže prohlédnout. Člověk se jde projít po Champs-Elysées nebo do čtvrti Marais, ale nikdy ne do Belleville. Pro návštěvníka je Belleville ani ne tak městskou čtvrtí, jako spíš žalostnou epizodou, něčím, o čem se pak vypráví, když ze sebe chce jeden dělat důležitého – ačkoliv se v situaci samotné cítil jakkoliv, jen ne sebejistě. Přitom stačí jen popletená navigace, hezké oči kluka na ulici, anebo to, že člověku prostě dojdou peníze, a hleďme, Paříž nám nabídne Belleville – tu nejušmudlanější čtvrť, orientační bod posledních mohykánů se svými zuřivými graffiti, přetékajícími popelnicemi, multikulturním hem-

žením a bary, které zavírají až příliš pozdě. Pokud je Paříž vznešená dáma, tak Belleville je užvaněná pradlena, která ji s hlasitým smíchem pleskne po zadku v jemném hedvábí. Ale dokonce i lidé, kteří se sem zatoulají, dojdou jen málokdy po Rue de Belleville až ke stanici metra Pyrenées. Mezi indickým obchodem s kořením a alžírským kebabem se nachází Impasse Emile Ajar, malá slepá ulička. Naproti, před číslem 72 na Rue de Belleville, jsou ve třech poněkud křivých schodech zasazeny malé růžové mozaiky, jedna z nich ve tvaru srdce. Na těchto schodech se narodila Edith Piaf – „do nuzných poměrů“, jak nás informuje pamětní tabule na domě. Na rohu Impasse Emile Ajar a Rue de Belleville sídlí podnik Foodie Nam Nam se starým červeným obložením stěn a zmíněným snílkem uvnitř. Je vlastně škoda, že se návštěvníci prakticky nikdy neodváží až sem, protože kdyby se otočili, objevili by, proč přijeli do Paříže třeba přes půl světa: Na konci lehounce klikaté, svažité ulice je v dálce mezi střechami vidět koketní a pyšnou, že se konečně může ukázat od špičky skoro až dolů… Eiffelovku. Vraťme se však k našemu hrdinovi. Ano, můžeme to rovnou prozradit: je to hrdina této knihy, i když ve skutečnosti moc hrdinsky nepůsobí. Je vysoký, má široká ramena a drží se zpříma. Má dlouhé jemné prsty, vlasy hnědé, vlnité a lehounce přerostlé, na jeho oválné tváři není nic nápadného, pleť má spíš bledou, naposledy se holil včera, na jemných rtech mírně neveselý úsměv, v koutku pravého oka má malou jizvu a pohled jeho hnědozelených očí je otevřený a vlídný (nerad prozrazuje, že nosí kontaktní čočky). V šedém, už dost řídkém kašmírovém svetru, tmavě modrých džínech a hnědých

polobotkách, které budí dojem, že toho zažily víc než on, vypadá trochu jako yuppie. Třikrát týdně běhá pět kilometrů po Paříži. Má dvě trasy, jednu pro dobré a druhou pro špatné počasí. Od navyklých běžeckých tras se nikdy neodchyluje. Jmenuje se Guillaume Degénicour a ten den slaví svoje šestatřicáté narozeniny. Jeho jen zdánlivě uvolněné pohyby naznačují, že mu sice stárnutí nenahání strach, ale nutí ho k zamyšlení skutečnost, že už je zase o rok starší, i když je to rok, na kterém už nezáleží. Hlavně tehdy, když je člověk v nedělní odpoledne docela sám a slunce se už pomalu sklání k západu. A především, když si člověk pro svůj život předsevzal mnoho, a v šestatřiceti náhle zjistí, že dosáhl mnohem méně, než si původně plánoval – i když by k tomu měl ty nejlepší předpoklady, protože hovoří mnoha jazyky. Mrkne na hodinky, zamračí se a poškrabe se na čele. Pak se zase dívá z okna. Vím, co se nachází za oknem: není to Paříž, ne. Je to červená nit jeho života. A na té niti klade nohu před nohu, říká si: „Zatím to vždycky dopadlo dobře,“ a nutí se nedívat do hlubiny, kde se otevírá velká všednodenní prázdnota: výčitky jeho matky, proroctví zahořklých lidí, cesty vedoucí do nicoty. Guillaume Degénicour si hraje na provazochodce. Jak to vím? Protože já jsem Guillaume Degénicour. Je tu mimochodem také jedna hrdinka a je v tomto příběhu velice důležitá. Stejně jako hrdina není osobou, do které by to člověk řekl. Můžete mi klidně věřit, protože o tom bych mohl zpívat dlouhou písničku.

ZAČÁTEK

Kapitola 2,

ve které se vypráví, jak se Guillaume – aniž by to chtěl – zamiluje „Tak kde ty lidi trčí?“ Omar, vysoký černoch v kuchařské zástěře, vejde do lokálu. Za uchem má zastrčenou cigaretu. Omar je nefalšovaným produktem Belleville, i když ne tak docela, protože svoje kulinářské ostruhy si vysloužil v New Yorku a Singapuru. Vrátil se odtud s konceptem fusion restaurace, ve které se podává vegetariánská, veganská, bezlepková a bezlaktózová strava – takový ten druh jídla, kvůli kterému věříme, že tu budeme do sto padesáti. Díky Foodie Nam Nam snad do téhle čtvrti začnou pronikat bohatí a krásní, tedy lidé, kteří jsou tu stále v menšině oproti těm, kteří se tu vyskytují odjakživa: hlavně Číňani, ale taky celá Afrika, Střední Východ, muslimové, židé a lidé bez vyznání. Omar šlehne zlostným pohledem po staromódních pendlovkách na bíle okachlíkované stěně. „Vždyť je to už dvacet minut.“ Už to tak vypadá. Máme 20. dubna, je 16:21 a já jsem oficiálně posledním dochvilným člověkem v Paříži. Na pozvánce na oslavu mých narozenin v restauraci našeho kamaráda Omara stálo: 16 hodin. Můj starý, dost otlučený mobil už asi půl hodiny vibruje, jak do něj přicházejí ty nejdojemnější omluvy.

„No vážně. Ani jeden se sem nedokáže dovalit včas. To je fakt na hlavu.“ Musím se při té ironii usmát. Pokud o sobě může Omar tvrdit, že je dochvilný, tak jen díky tomu, že se fyzicky nachází ve správný čas na správném místě. Ale i on mě nechal dvacet minut o samotě, aby zatím se svým číšníkem Alexandrem vyřešil nějaké papírování. „Nic si z toho nedělej,“ řeknu a dělám, jako kdybych si vůbec nevšiml, jak čas utíká. „Připadám si jako o dvacet let zpátky. Vzpomínáš si na tu pařbu na moje šestnáctiny?“ „Bohužel jo,“ odpoví Omar a rozsvítí minimalistické závěsné osvětlení nad starým řeznickým pultem. Na protější straně ulice zlověstně zvedá nějaký pes nožku u průčelí čínské večerky, které je skoro kompletně počmárané graffiti. Majitel za sklem máchá rukama, aby to zvíře odehnal, jenže pes, pravá pařížská pouliční směs, se o něj ani za mák nestará. „Vidíš,“ prohlásím s povzdechem, „a teď si užívám toho štěstí, že jsem dost starý na to, abych se tím zabýval.“ Omar zakvoká. O Omarově smíchu jsme v kruhu přátel debatovali už mnohokrát. Náš kamarád má postavu fotbalové hvězdy, jeho maskulinní přítomnost uvádí zákaznice do rozpaků a z jeho černých očí vyzařuje autorita. Ovšem jeho smích… no jasně, jeho smích. Společně jsme dospěli k závěru, že to zní jako smích malé holky, která se skvěle baví tím, že griluje barbínu v toustovači. Je to typické, totálně směšné kvokání, které však kupodivu vůbec nenabourává Omarův šarm, spíš naopak. „K šestnáctým narozeninám,“ řekne Omar, „jsi mohl mít herní konzoli, vinyl nebo trenýrky s Mickey Mousem. Ale kde by jim dnes byl konec? Místo toho…“

„Místo toho jsem dostal univerzální lekci o ženách, přátelství a přitažlivosti hezkých bazénů.“ „K nezaplacení.“ „Skutečné bohatství starých, Omare, je perspektiva.“ „Díky které se tomu můžeme smát. Před dvaceti lety nám to tak legrační nepřišlo.“ Omar šteluje stereo. Lokálem se rozezní experimentální hudba. Natáhne krk a zadívá se z okna. „Hele. Myslím, že tohle bude pro tebe.“ Na opačné straně ulice si pes s veselou nenuceností ulevuje. Na protilehlém chodníku stojí Amanda. Amandě je třicet, má pečlivě nalíčený, hezký kulatý obličej a dlouhé černé vlasy, které jí spadají na drahou bundu. Na dobře tvarovaných nohou v růžových punčochách má obuty naleštěné kožené kozačky. V její tváři se zračí neklid, v rukou v rukavicích žmoulá pařížského průvodce ježícího se barevnými záložkami. Amanda ještě nikdy nebyla v Belleville, to je jasné. Vím určitě, že se právě bojí o perly na svých uších, kabelku od Vuittona a o svou čest Američanky. „Ach, ona vážně přišla,“ řeknu (působím poněkud křečovitě, ale s tím se nedá nic dělat). „Kdo je to?“ „Amanda. Praktikantka u nás v cestovce. Je z Connecticutu nebo z Massachusetts, nevím přesně. Každopádně z východního pobřeží. Je v Paříži asi měsíc.“ Omar na mě upře zkoumavý pohled. Snažím se na něj nedívat, ale dobře cítím, že ví, že mu něco skrývám. „A co?“ „Nic, žádné ‚a co‘. To je Amanda a právě dorazila, to je vše. Sláva!“ Omar udělá grimasu, potřese svou dvojitou bradou a já kapituluji:

„Mám pocit, že mě s ní Edie chce dát dohromady, proto ji pozvala. Nejsem si ale jistý, že já… teda, že ona… však víš.“ „Zaprvé bych se divil, kdyby Edie měla tenhle plán…“ začne Omar. „Nechceš mi snad tvrdit, že to není její styl,“ skočím mu do řeči a jsem rád, že můžu změnit téma. „Můžu ti připomenout, že jí vděčíš za svůj spokojený vztah?“ Omar mou poznámku přejde, ale to jsem očekával. „…a zadruhé tahle Amanda je vážně kus.“ „To není ten problém.“ „Ale kdepak. Vylezlo už něco z toho tvého slídění po internetu?“ „Jo, vrásky. Přísahám, že z toho mám vrásky. Podívej,“ řeknu a přimhouřím oči. Omar taky přivře oči. Pak mu dojde, že si z něj utahuju, a zavrtí hlavou. „Počkej, počkej,“ protestuju. „Tahle seznamka vypadá na první pohled docela neškodně, ale ve skutečnosti sázíš všechny svoje naděje na srovnávání. Jako zázrakem narazíš na profil, u kterého můžeš zakřížkovat všechna možná políčka, necháš se k tomu svést a nakonec potkáš nějakou ženskou a jsi zklamaný. Mě deptá, když mě jiní lidi zklamávají, protože mám pak pocit, že jsem starý. Když jsem byl mladý, zdáli se mi všichni lidé skvělí.“ Díváme se, jak Amanda přechází přes ulici. Myslím, že si nás všimla. „Nepřemýšlels někdy o tom, že je láska třeba něco víc než zaškrtávání políček?“ poznamená Omar jakoby sám k sobě. „Já nevím. Ten program po mně chce, abych popsal ideální ženskou, a já poslechnu jako vzorný žáček. Prostě odpovím.“ „Odpovíš…“

„No dobře, když to chceš vědět tak přesně: mělo by jí být kolem třiceti, tmavovlasá. Krátké vlasy…“ Omar zakoulí očima, ale to se dalo čekat. „Jen se směj,“ řeknu. „Dlouhovlásky jsou jak klamavá reklama. Pět minut vypadají nádherně, ale pak si vlasy sepnou nějakými sponkami, svážou si je do uzlu nebo si kolem hlavy natáhnou ty nechutné gumové věci, co vypadají jak nevímco. A navíc se všude v koupelně povalují vlasy, a to vážně nechceš. Krátké vlasy jsou fajn. Víš, na čem jsi, dokonce i když leje jako z konve.“ „Počítám, žes taky zakřížkoval: metr šedesát pět, po rozchodu, jedno dítě, vegetariánka, ctižádostivá. Chodí brzo spát, vysokoškolačka, ujíždí na asijském umění, běhání a amerických seriálech v angličtině a bydlí ve 20. obvodu. Jsou to tři roky, Guillaume! Není na čase udělat v té své tabulce pár změn?“ „19. obvod by taky ušel,“ zabručím. Soustředím se na to, co se děje venku. Amanda se mi ztratila z očí. Možná si všimla našich deprimovaných výrazů a rozmyslela si to. Musím přiznat, že by mi to bylo skoro milejší. „Tobě se to mluví, ty máš svou Charlie…“ řeknu nakonec. „Zlatý oči,“ odpoví Omar. „Nepovídej?“ Rozezní se zvonek nade dveřmi. Je to Amanda. Uvidí mě a úlevně se usměje, jako kdyby se konečně zase ocitla na známém území. „Ahoj!“ Následuje krajně neohrabané přivítání. Nakloním se ke dvěma polibkům na tváře, jak je v Paříži obvyklé, zatímco Amanda v tu samou chvíli zahájí americké objetí a příliš pozdě si uvědomí, že tady se lidi líbají. Její rty trefí můj

krk v jakémsi nedobrovolném polibku, který by, kdyby nebylo té trapnosti, mohl působit skoro přidrzle. Aby se z toho vykroutila, zavrtá se úplně rudá Amanda do svojí tašky a vytáhne z ní miniaturní oranžovou taštičku s logem Louis Vouitton. „Všechno nejlepší k narozeninám, Guillaume!“ Mlčky balíček převezmu, provinile a s připitomělým úsměvem. „To nemuselo být, Amando. Neměla sis dělat škodu. Já… ehm… otevřu to, až přijdou ostatní, ano?“ Když mi dojde, že mě pozoruje, stále červená jak americké požární auto a stále v té své parce, rozhodnu se, že nechám děkovné polibky předepsané francouzskou etiketou raději plavat. Co ale udělat místo toho? „Jasně, jasně,“ vyhrkne chvatně a mne si ruce. „Edie tu ještě není, že?“ Omar zakročí. Nahlas a s rozmáchlými gesty prohlásí, že všichni mají zpoždění. Potom od Amandy převezme bundu a vybídne ji, aby se posadila vedle mě, a přinese jí sklenici červeného, aniž by se jí předem zeptal, co chce pít. Omar má ženy mnohem líp přečtené než já. Sedíme s Amandou u stolu a bez valného úspěchu se snažíme o aspoň trochu inteligentní rozhovor. Vypráví mi, co ji zdrželo. S energií zoufalce se o to pokouší francouzsky. „Metro, tam bylo hodně lidí a pak se zastavilo, like paff!“ Strčí zprudka do stolu, jako metro, když na něco najede. Ref lexivně zachytím kymácející se sklenici. „A já takhle.“ Nasadí výraz ženy, která se ptá, co se právě stalo. „A nějaký člověk v metru dělá yaha, yaha, yaha.“ Nadávající Francouz se zamračeným obočím a povýšeneckým chováním. „Já říkám no, no, no.“ Znázorňuje ženu, která se rozhodla co nejrychleji někam zmizet. „Já teda jdu

na ulici, you know, jdu a jdu dlouho,“ žena úplně bez dechu, „ale ta ulice, you know,“ ulice v prudkém kopci, „a…“ vyplazuje jazyk. A tak dál. Držím se své sklenice jako záchranného kruhu. I já jsem bez dechu po tomhle stoupání po Rue de Belleville a na nedosažitelný vrchol francouzského jazyka. Edie mi říkala, že ji Amanda hned svůj první den u I LOVE PARIS (cestovka, u které všichni tři pracujeme) poprosila, jestli by s ní dál mohla mluvit jenom francouzsky, aby dělala rychlejší pokroky. Pokroky se ovšem vždycky dostavují pomaleji, než člověk čeká. O tom bych mohl vyprávět, protože mluvím osmi jazyky, když počítám i ty mrtvé. Mám cukání odpovědět jí angličtinou, kterou ovládám plynně, ale i teď stejně jako vždycky zůstávám hodným hochem, který respektuje to, o co ho někdo požádá. Když probereme počasí, nejnovější drby o majitelce cestovky a sklon pařížských ulic, nevíme, co dál. Nakonec se uchýlím k důvěrnosti, abych odlehčil strnulou atmosféru. „Před chvílí jsem si vzpomněl na svoje šestnácté narozeniny. Je to přesně dvacet let. Dělal jsem oslavu. A birthday party. Pozval jsem asi čtyřicet lidí. Bylo horko, skoro jako v létě.“ Jednoduchými slovy a s důrazem na každé slabice jí vykládám o svém mládí ve Vendée u moře. Bydlela tam i Omarova babička. Když jsme byli malí, vídali jsme se jen o prázdninách, ale později se k babičce přestěhoval a chodili jsme spolu na střední. Čím víc jsem toho vyprávěl, tím zřetelněji se mi události vybavovaly. Dům mých rodičů v Les Sables d’Olonne, exotická tapeta v obýváku, kde jsme chtěli tancovat, vůně čokoládového dortu upečeného Omarovou babičkou, který nikdy nebyl úplně propečený, ale zato byl neskutečně dobrý. Zase se tam vidím mezi

lahvemi s kolou, balonky a singly navršenými na stereo soupravě mého otce. Dal jsem se do gala, napomádoval jsem si vlasy a oblékl si nový svetr, který mé babičce připadal příšerný. Úplně nečekaně mě zaplaví vlna nostalgie, a to před touhle holkou, kterou skoro neznám a která evidentně nerozumí ani polovině z toho, co povídám. Omar pozná až od baru, že upadám do melodramatu, a zavolá: „Ten pád, Guillaume, ten pád. Ušetři nás madlenek a těch dalších keců.“ Než abych Amandě vysvětloval, že se s těmi madlenkami jedná o narážku na Marcela Prousta a živost vzpomínek na dávno uplynulé věci a ztracený čas, zatímco ty kecy… no nic. Nakonec si povzdechnu: „Zkrátka a dobře: ze čtyřiceti pozvaných jich přišlo pět. Only five people came.“ „Ach,“ udělá Amanda, přičemž její trochu nucený, zděšený výraz dalece překročí přiměřenou míru. Než však stačí dojít k ukvapeným závěrům (kterých jsem toho děsného odpoledne před dvaceti lety udělal ažaž), já raději pokračuju: „Další den ve škole jsem zjistil, že jedna holka, se kterou jsem si jednou vyrazil – dated, you know – kterou jsem ale nepozval, k sobě domů pozvala celou třídu. Její rodiče měli bazén. A swimming pool. Revenge. Pomsta.“ V tu chvíli se Amandin obličej rozzáří blaženým úsměvem. Zatímco já ještě přemýšlím, co na mé k smrti smutné historce může být důvodem k veselí, ona zvolá: „I know! Ten den jsi poznal Edie!“ „Na to určitě nikdy nezapomeneme,“ prohlásí Omar a posadí se k nám. „Mí čtyři nejlepší kamarádi tam přesto byli…“ mluvím dál. „Mezi nimi Omar, který tehdy ještě nosil dredy. A je-

den z nich přivedl svou novou přítelkyni. Byla blonďatá, totálně praštěná a nosila naprosto šílené hadry, dnes by se tomu říkalo vintage, a třpytky na víčkách. Totaly crazy. Byla to Edie. Všichni pak časem odešli do ciziny, kromě Edie a mě. My jsme šli do Paříže.“ „Nic z toho nám ale roky neubere,“ řekne Omar a pohladí se dlaní po své dokonale holé lebce. Když se pak zase odkolébá za bar, podívám se mimoděk na hodiny. Amanda si toho všimne. Trochu se ke mně nakloní, upřeně se mi zahledí do očí a jemně mi anglicky oznámí, že si nemám dělat starosti, a že moji přátelé dnes určitě přijdou. Protestuju, možná trochu moc vehementně, že ve mně ten zážitek nezanechal žádné trauma. Potom zase oba mlčíme, ale tato Amandina krátká věta, tenhle autentický okamžik mě dojal. Koutkem oka ji pozoruju. Je vážně hezká. Že by měl Omar pravdu? Možná bych tu tabulku měl vážně změnit. Ze zdivočelých myšlenek mě vytrhne zabzučení mobilu. „Esemeska od Edie,“ houknu na Omara. „Rasistický taxikář Place de la République.“ Omar propukne ve svůj legrační smích, ale jeho kvokání je záhy přerušeno ohlušujícím řevem silné motorky. Dokonce i veganské dortíky s jahodami a plátky růží se roztřesou. Přímo před vjezdem a značkou se zákazem parkování zaparkuje ve slepé uličce Harley-Davidson. Sesedne z něj podsaditý chlápek, rovné popelavě světlé vlasy, výraz buldoka, bunda z umělé kůže posetá skleněnými perlami a nýty, které znázorňují nejrůznější symboly občanské neposlušnosti. Louis-Jean. Ve třiceti je z nás nejmladší a připojil se k téhle partě přátel teprve před pěti lety, když se nastěhoval do bytu nad Foodie. Tam už sice zase nebydlí, ale má tu dál něco jako svůj domovský přístav. Vede malou

grafickou kancelář, která pracuje hlavně pro výrobce aut. Ve volném čase produkuje experimentální umělecké filmy, které mu požírají veškeré úspory. Rád kreslí velkoformátové Pin-ups a věnuje svou veškerou, údajně neexistující něhu svému černému kocourovi jménem Papež. S helmou v ruce vejde. Prostorem Foodie Nam Nam zavane poryv mužnosti. Mám dojem, že Amanda klopí pohled. „Sorry, že jdu pozdě,“ řekne Louis-Jean. „Stavěli mě policajti. Kruháč na Champs-Elysées. I v neděli odpoledne se tam jezdí jak na čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Autobus jak kráva s osmdesáti turisty řezal zatáčku po dvou kolech. Fakt nekecám, po dvou kolech! Koho ale zastavili? Jasně, dobráka starouše, co si na chopperu hezky bublá těch svých třicet. Jasně. Ale kdo nosí helmu, musí mít máslo na hlavě. Papíry sem. Žijeme v zemi plné fašounů. Buď zdráv, dlouháne.“ Louis-Jean políbí Omara na tváře. Motorkář a vysoký černoch u toho vypadají jak dvě holky. Amanda si toho všimne. „Tys jel třicet?“ otáže se Omar pro forma. „Ne, to jsem jen tak plácl. Možná jsem valil šedesátkou, ale pořád to bylo bezpečnější než to, co předváděl ten autobus. Hele, myslel jsem, že dneska odpoledne tu bude uzavřená společnost?“ pokračuje s pohledem na Amandu, která ostentativně pozoruje svou sklenici s vínem. „Kolegyně od Edie,“ zašeptá Omar. „Američanka. Musí se na ni mluvit po-ma-lu.“ Louis-Jean zamíří ke mně a popadne mě za ramena tak prudce, že mě málem strhne ze židle. „No, prcku, šestatřicet, není to paráda? Jasně, je to paráda. Řekni, že je to paráda.“

„Je to paráda, Louisi-Jeane. Můžu ti představit Amandu? Amando, tohle je Louis-Jean.“ „Dobrý den, mademoiselle. Nenechte si ucpávat hubu francouzskou větnou stavbou. Jak to říká básník? Kdo se stará o to, co mluví rty, když člověk slyší odpověď srdce. Nemám pravdu?“ Amandě v panice ztuhne úsměv. „Jak, prosím?“ „Louis-Jean is very happy to meet you,“ sdělím jí tlumeně. „Okay. Já taky,“ odpoví uklidněná. Šlehnu po Louisi-Jeanovi vyčítavým pohledem. „No co je? Chci jen nechat zazářit naši francouzskou kulturu, přesně jak to chce ta ministryně. Dívej, támhle je Charlie.“ Vidím, jak Omar zvedne oči k oknu a znepokojeně pospíchá k našemu stolu. „Ani slovo o tom, co jsem vám říkal. Ona ještě nic neví. Jasné?“ procedí. „Cože, tys jí to pořád ještě neřekl?“ odpovím s údivem. „Vždyť je to už měsíc!“ Charlie venku prochází dlouhým krokem kolem graffiti a skoro s nimi splývá. Úzké černé džíny zdůrazňují její figuru s dlouhými končetinami, ruce má zastrčené v kapsách černé mikiny. V Martenskách a s kůží opálenou v dalekých zemích, která teď není ve stínu kapuce příliš k rozeznání, připomíná takový ten druh holek, které malým maloměstským klukům, jako jsem byl já, nahánějí na školním dvoře strach. Člověk se musí podívat podruhé – ale kdo si s tím dá tu práci? – aby zaznamenal přímé držení těla bývalé baletky, mírnost jejích očí orámovaných černou linkou a její tichý hlas, který vždycky mluví pravdu. Charlie má v sobě moudrost daleko převyšující jejích sedmatřicet let, a my všichni – bez výjimky všichni – jsme se jí už někdy

v těžkých situacích svěřovali a naslouchali jejímu spravedlivému soudu. Pracuje jako poradkyně pro úřad práce, ale tahle činnost zcela neuspokojuje její touhu změnit svět. Charlie je mimořádný člověk a má z nás všech nepochybně nejkrásnější duši. „Tohle není vhodná chvíle, lidi,“ varuje nás Omar. „Věřte mi, ještě se to nehodí.“ „Ne, jasně že jí nic neřekneme, to je samozřejmé,“ uklidňuje ho Louis-Jean. „A teď drž klapačku, už je tady.“ „Omare,“ pokračuje dál hlasitěji, „co je to za břečku, co nám to tady servíruješ? Copak tu nemáš sancerre? Ááá, zdravím tě, Charlie!“ „Omlouvám se, že jdu pozdě. Bavila jsem se támhle dole s jedním týpkem.“ Týpek. Víme, co to znamená: bezdomovec v metru. „Všechno nejlepší, Guillaume,“ pokračuje a políbí mě na tváře. „Tenhle svetr ti opravdu sluší.“ „Tenhle svetr…“ vetře se Louis-Jean. „Říkáš to, jako kdyby měl ještě nějaký další.“ Charlie ho ignoruje a osloví s mateřským úsměvem Amandu. „Všechno v pohodě, Amando?“ „Ano, díky,“ odpoví Amanda vděčně. Konečně na ni někdo mluví pomalu a ve srozumitelných větách. „Zvykáš si na Paříž? Máš ráda Paříž?“ „Ach…“ začne Amanda, načež pokrčí rameny, aby vyjádřila, že se nepřiklání ani ke kladné, ani k záporné odpovědi. „Ne tak, jak jsem čekala. Složité. Já… složité.“ Zdá se mi, jako by se jí rty při druhém „složité“ zachvěly. „Časem se to zlepší, o tom nepochybuj.“ Charlie položí Amandě ruku na rameno.

Amanda jí věnuje nekonečně vděčný úsměv, jako kdyby měla ta slova účinek hřejivého termoforu. Charlie prostě dokáže působit přesvědčivě i u takových banalit. Kdybych tatáž slova použil já, měli by mě za povrchního blba. U Charlie tomu tak ale není. Možná to bude tím, že Charlie od nepaměti nikdy nelhala a my instinktivně rozeznáváme nevinné, kteří mluví pravdu. Dívám se, jak Charlie kráčí k Omarovi, ale sklopím oči, když se líbají. I když je to jen letmý polibek na ústa. Jejich rty se sotva dotknou. Je to polibek sehraného páru. Navzdory určitým zádrhelům trvá tenhle milostný příběh už osm let. Dost na to, aby si parta přátel tvořená nezadanými jedinci dělala naděje. Charlie se obslouží kouskem bio čokolády z vitrínky na pultě a zeptá se: „Na koho ještě čekáme?“ Nikdo však nemá šanci odpovědět, protože se za bojového pokřiku rozletí dveře, lokálem se prožene jakési tornádo, přistane na mně a skoro mě převrhne i se židlí. „Všechno nejlepší, táto.“ Zatímco ze mě paže mého šest a půl ročního Petit Baze vymačkávají zbytek vzduchu a jeho pusy mi vybuchují v uších tak hlasitě, že musím mhouřit oči, zpozoruji Juliette. Má v rukou dvě tašky z květované látky a školní brašnu s motivy ninjů. Juliette. Pětatřicet let, krátké hnědé vlasy, metr šedesát pět, vegetariánka, ctižádostivá, vysokoškolský diplom, má ráda asijské umění, běh a americké seriály v originálním znění. Není rozvedená, protože jsme se nikdy nevzali, a bydlí ve 20. obvodu, jen dvě ulice ode mě. Se svým snoubencem Marcem. Juliette pozdraví naše malé shromáždění a odloží tašky na židli kousek ode mě.

„Varuju tě, je vyloženě hyperaktivní,“ povzdechne si a políbí mě na obě tváře. „Dala jsem mu pro jistotu kapky proti roupům, ale nevím, jestli je to kvůli tomu. Možná to bude taky úplňkem.“ Petit Baz s rozcuchanými vlasy a červenými brýlemi se vrhne ke stolu, zmocní se velkého balíku a zeptá se: „Co je v tom dárku?“ „Ach ano, a všechno nejlepší,“ řekne Juliette. „Taky pro tebe něco máme.“ Drží v ruce igelitovou tašku s logem knihkupectví Fnac. „Omlouvám se, ale už jsem neměla čas to zabalit. Vybral to Baz.“ Petit Baz popadne igelitku a s očima svítícíma radostí mi ji strčí pod nos. Basile je ještě moc malý, než aby chápal, že tyhle oči jsou pro mě tím nejhezčím dárkem. A vůbec nezáleží na tom, co se skrývá v igelitce. Ale jelikož jsou v jeho věku narozeninové dárky něčím posvátným, pronesu nadšeným tátovským hlasem: „Copak je v tom sáčku? Ach! DVD! Harry Potter!“ „Máma říkala, že se na něho s tebou můžu dívat, i když je to pro větší.“ Juliette protočí oči, jako kdyby chtěla říct: „Však ty to zvládneš.“ Čeká mě totiž právě týden s Basilem. Abyste rozuměli, dohodli jsme se na týdenní střídavé péči. Štěstí naší podivné rodiny spočívá v tom, že si vzájemně důvěřujeme, že oba děláme to nejlepší. „Jo, dalo by se říct, že je hyperaktivní,“ ozve se LouisJean a lechtá kluka. Petit Baz se hlasitě směje a naznačuje ninjovské výpady. Juliette oznámí, že se nemůže zdržet, protože na ni čeká Marc (sevře se mi žaludek), dá Petit Bazovi pusu, mávne nám všem na pozdrav a jediné, co tu po ní zůstane, je závan parfému, po kterém šílím, a stopa její rtěnky na tváři mého syna.

„Kdy sfoukneš svíčky?“ vyptává se Petit Baz. „Čekáme ještě na jednoho hosta.“ Hodiny ukazují 16:50. Omar zahučí: „Tedy vážně, tohle už přehání.“ „Edie – ona nepřijde?“ ptá se Amanda. „Ale ano, určitě přijde,“ usměje se Charlie. „Edie si nenechá ujít žádnou párty. Ach, mimochodem, ten chlap, co s ním byla, ten Argentinec – jak že se jmenuje?“ „Sebastian,“ pomůžu jí. „Přesně tak. Ten přijde taky?“ „Myslím, že ne,“ míní Omar. „Říkal jsem jí, aby nevodila nikoho, kdo nebude u našich rodinných oslav natrvalo. Člověk si na ty lidi zvykne a pak prásk, jsou pryč a už je nikdy neuvidíš.“ Charlie se zasměje. „Do prdele,“ křikne Louis-Jean a praští tlapou do stolu, což Amandu vyleká a Petit Baze nadchne. „Edie má společný dárek. Bez ní nemůžeme začít.“ „Otevřeme šampaňské. To ji přiláká, uvidíš,“ řekne Omar a jde do lednice pro lahev Veuve Clinquot. Charlie se zatváří nedočkavě, popojde ke mně, opře se ramenem o moje a řekne: „Ale ten modrý dárek už klidně můžeš rozbalit.“ To mi nemusí říkat dvakrát. Roztrhnu dárkový papír a zvednu víko krabice, která je v něm zabalená. Nahlédnu dovnitř a uvidím kulatou zelenou rostlinu. Navíc je celá posetá zlatými ostny. „Aby sis trochu zkrášlil byt,“ prohlásí Charlie s šelmovským pohledem. „To je pro mě? Co to vlastně je?“ ptám se, trochu se šklebím a snažím se toho zeleného ježka osvobodit z krabice.

„To je gremlin, takový ten skřet. Teď ještě vypadá roztomile, ale když ho zaliješ, zničí ti život,“ odpoví Louis-Jean, který mi evidentně čte myšlenky. „Hele, přestaň. Je to echinokaktus. Naprosto nenáročný na péči,“ vysvětluje Charlie trpělivě. Já už jsem si ale všiml, že má něco za lubem, takže mírně znervózním. Amanda vyprskne smíchy a Louis-Jean se šklebí a pokyvuje hlavou. Říkám si, co je na té rostlině asi tak veselého, když tu Petit Baz ukáže prstíkem na květináč a snaží se něco přečíst. Otočím kaktus. Na modrém květináči stojí černým písmem: I WILL SURVIVE. Místnost naplní písnička Glorie Gaynorové zremixovaná nějakým dýdžejem. Omar stojí u sterea a je na sebe evidentně pyšný. Ovšemže jsem pochopil narážku na Juliette, ale přistoupím na jejich hru a pošeptám kaktusu: „Neposlouchej je, starouši. My dva si budeme rozumět.“ Všichni se smějí. Pak rozbalím i druhý balíček ve zlatém papíru. Je to CD, které mi vypálil Omar, mix songů, které rád poslouchá. Jsou to hlavně americké věci, dost ponuré, jejich názvy vždycky okamžitě zapomínám. Občas mám podezření, že Omar provozuje svůj podnik jenom proto, aby si občas mohl zahrát na dýdžeje. Řeknu: „Hej, paráda,“ a ukážu cédéčko ostatním. Omar je s účinkem svého daru zřejmě spokojen a já schovám CD do kapsy u saka. Mám doma jednu kompletní poličku cédéček, která pro mě sestavuje od doby, co nám bylo třináct. Když u sebe doma pořádám večírek, strčím někdy některé z nich do přehrávače, abych se trochu pochlubil, jinak na ně sedá prach. Jenže narozeniny bez Omarova cédéčka by nebyly narozeniny.

Charlie už tancuje. Amanda si netroufá vstát, ale už se taky pohupuje na židli. Večírek začal. Než se můžu zvednout, začne mi na stole vibrovat telefon. Louis-Jean se nad něj skloní a oznámí, že na displeji stojí „babička“. „Omare, to je pro tebe!“ zařve přes lokál. Odstrčím Louise-Jeana loktem a vezmu to. Je to matka, která volá z babiččina domu na Île d’Yeu ve Vendée. Musím si zacpat levé ucho, abych rozuměl, co máma říká, protože Gloria Gaynorová stále ještě huláká. „Všechno nejlepší k narozeninám, drahoušku. Tady je všechno v pořádku. Babička je trochu unavená, ale to se zase spraví. Nechci tě dlouho zdržovat, vím, že slavíš s kamarády. Poslala jsem ti něco málo na účet, tak si to pak nezapomeň zkontrolovat. Ať se ti daří, můj Guillaume. Předám ti babičku.“ „Ježkovy oči, kdy konečně přestane všem vykládat, že jsem unavená.“ Babiččin hlas z telefonu přímo exploduje. „V osmdesáti mám snad právo odložit si zadek do křesla, když chci mít klid! Bože, bože!“ V pozadí slyším matku. „Poslední týden skoro nevylezeš z postele. Znám tě přece. Jsi vyčerpaná.“ „Neposlouchej svou matku, mele nesmysly. Já jsem úplně fit. A co ty? Pořád ještě svobodný?“ „Pořád. Rozhodl jsem se ale, že se ožením s první, která mi přeběhne přes cestu, jen abych ti udělal radost, babi.“ „Hodný chlapec.“ Omar ztišil hudbu, jde ke mně a nařizuje: „Půjč mi ji!“ Podám mu telefon. „Madeleine? Tady je Omar. Jak se máš?“ Zbytek už neslyším, protože se okamžitě uklidí do zadní místnosti, ale je mi jasné, že budou mluvit o mých citech

k mé bývalé. Když o tom mluví ostatní, budí to opravdu soucit, ale v hloubi duše dobře vím, že moje blouznivé představy a já se k sobě za daných okolností docela hodíme. Omar se baví s mou babičkou, jako kdyby byla jeho vlastní, ale má to svůj důvod: když jsme byli kluci, byly naše babičky nejlepší kamarádky. Z Omarova staršího bratra se postupem času stal agresivní flákač, a zatímco matka dělala všechno možné, aby zabránila jeho sešupu do pekla, byl malý Omar svědkem jejich neustálých konfliktů. Když jejich matka po delší nemoci umřela – Omar je toho názoru, že za tu nemoc mohl Bertrand – oba bratři se nastěhovali k babičce. Moje babička se rozhodla, že se Betranda trochu ujme a ten budižkničemu na její hru překvapivě přistoupil. Časem se ocitl, pokud ne na pravé, tak alespoň na lepší cestě. Před pár lety se dokonce snažil dělat pokání, ale o tom nevím nic bližšího, protože před Omarem se o Bertrandovi mluvit nesmí. Myslím, že Omar tak rád plká s mou babičkou proto, že jenom ona mu může říct, jak se vede jeho bratrovi, aniž by se na to musel vyptávat. Bertrand je koneckonců jediným členem rodiny, který Omarovi zůstal. Když mi Omar vrátí telefon, slyším, jak babička říká matce: „On je vždycky tak sladký, tenhle chlapec.“ „Haló, babi, to jsem já, tvůj skutečný vnuk, ne ten, kterého bys ty chtěla.“ „Jo, jo. Kde jsme to přestali? Aha, Omar mi říkal o tom tvém srovnávání. Ale víš, jsou věci, které si člověk hlavou nerozhodne. Život pro nás má pořád v zásobě překvapení, tak už to chodí. Jestli se chceš jednoho dne stát dědečkem, musíš důvěřovat a brát věci tak, jak přijdou. A nejenom věci, ale i lidi, přátele, a když už jsme u toho, tak i smrt.“

„Opravdu veselé téma…“ začnu. Ale když se babička rozjede, je těžké ji zabrzdit. „Když necháš věcem volný průběh, nebudeš se tolik nervovat. Ale hlavně – a to své staré babičce můžeš věřit – můžeš tímhle způsobem ze všeho vykřesat to nejlepší. Musíš jenom důvěřovat, ale to vlastně vůbec není těžké. Přestaň hledat a najdeš.“ „Díky, babi,“ řeknu a naznačím Omarovi, ať mi přinese sklenku šampaňského. „Příští týden ti zavolám, platí? Líbám tě.“ „Počkej chvilku, Guillaume,“ přeruší mě, „chtěla jsem ti ještě říct…“ Na dvě vteřiny se odmlčí, což je v jejím proudu řeči velmi dlouhá doba. „Víš přece, že tě mám ráda. Jsi hodný chlapec. Já…“ Já už ale neposlouchám. Venku na ulici se děje něco neslýchaného, co mě přiměje odtáhnout telefon od ucha. Louis-Jean popojde k oknu, aby líp viděl, a také Omar a Charlie a dokonce i Amanda přitisknou nosy na sklo. Edie se s funěním blíží po strmé Rue de Belleville. Na kole. „…zeninám a všechno nejlepší. (…) Jsi tam ještě?“ ptá se babička z telefonu. „Jistě, jistě, babi. Posílám ti pusu. Zavoláme si příští týden. Ahoj. Ahoj!“ Když to položím, říká Omar: „Už nebudu pít. Myslím, že mám halucinace.“ „Vážení,“ vyprskne Louis-Jean, „to bude drsná zima.“ „Nevěděla jsem, že umí jezdit na kole,“ řekne Charlie. „A dokonce bez koleček,“ dodá Petit Baz, který si stoupl na židli, aby líp viděl. Já se jen přihlouple usmívám. Najednou zapomínám všechno ostatní, nešikovné polibky od Amandy, červí

medicínu od Juliette, Omarovo tajnůstkářství, perly moudrosti mé babičky a šestatřicet let tance na laně. Pozoruju Edie na kole. Amanda je jediná, kdo se zachová rozumně. Vytáhne z kabelky mobil a zachytí tu legendární událost na fotce. Musíme vypadat dost zvláštně, když s nosy nalepenými na skle obdivujeme Edie. Edie nás už samozřejmě dávno uviděla, ale drží se v sedle vypůjčeného kola zpříma jako svíčka, jako kdyby něco takového provozovala každý víkend. Cyklistka má jehlové podpatky, dlouhé nohy navlečené v úzkých džínách, které jsou od kolen dolů úplně mokré, přes ramena má cosi na způsob peruánského ponča, z jejích dlouhých blond vlasů kape a tváře jsou zrůžovělé námahou. Na řídítkách visí oškubaná papírová taška. „Z takové námahy dostane člověk žízeň,“ praví Louis -Jean, svalí se na židli a dolije si šampaňské. Když se dveře otevřou, sedíme už zase na svých místech. Edie vejde do restaurace se vztyčenou hlavou. Pohled jejích tmavě modrých očí nepůsobí skoro vůbec rozpačitě a malý pršáček jako by chtěl říct, že jí je všechno lhostejné. Jako kdyby lokálem zabzučel elektrický výboj. Všichni instinktivně vycítí, že bude lepší nic neříkat. Dokonce i Louis-Jean. Baz o kousek ustoupí, aby ji nechal projít. Slavnostně kráčí mezi stolky. Její podpatky klapou na staré dlažbě. Edie je už dvacet let jednou z mých nejlepších kamarádek. Ne, moje nejlepší kamarádka. Se svými bláznivými nápady, chaotickými láskami, mnoha talenty a malými sympatickými nedostatky občas obrací naše existence vzhůru nohama. Edie baží po životě, někdy dost netrpělivě a s jistou nezdrženlivostí. Tím je pravým opakem mé rozvážné obezřetnosti, a přesto jsme nerozluční. Já jsem na její pozornost budící výstřelky zvyklý, ale ten-

tokrát na mě udělá opravdu dojem. Možná je to tím, že zůstává sama sebou, úžasně lhostejná vůči mínění jiných, vášnivá a tvrdohlavá. Je jí vlastní tahle mimořádná neohroženost, i když s tím mokrým oblečením, potrhanou taškou a rozpitým make-upem to vypadá, že natrefila na nějaké nepříjemnosti, které by zřejmě vykolejily i ty nejdrsnější z nás. Edie si sedne naproti a pronikavě se na mě zahledí svýma modrýma očima. Její hrudník prozrazuje silný vnitřní přetlak, ale přesto se snaží zůstat v klidu. S teatrálním gestem položí navlhlou tašku, evidentně dárek, přede mne na stůl. Je to účelná, elegantní taška; o pár hodin dřív musela vypadat lákavě. Nějaká událost, na jejíž líčení všichni čekáme, z ní ovšem udělala tohle oškubané, ubohé a špinavé origami, z něhož visí navlhlá zlatá stuha. Chci poděkovat, ale uprostřed slova se zarazím a jen si odkašlu. Edie uchopí prázdnou sklenici a zvedne ji nad hlavu, aniž by spustila oči z balíčku. Omar okamžitě pochopí a naplní jí sklenku šampaňským. Nikdo stále neřekl ani slovo. Dokonce i hudba zmlkla. Edie vypije sklenici na jeden zátah, což má uklidňující účinek na její dýchání. Sotva je sklenka prázdná, zase ji zvedne. Omar okamžitě poslechne. Tentokrát ale řekne: „Povíš nám teď, co se stalo, nebo musíme nejdřív vyžahnout dvanáct lahví?“ Ovšem teprve až Edie vyprázdní do poslední kapky i druhou sklenici, uráčí se pohnout rty, na kterých jí všichni visíme. „Nenávidím Paříž.“ Souhlasné mumlání. Amanda se zeptá: „Kvůli metru, ne?“ Charlie pohladí Edie po paži, Omar automaticky sáhne po své cigaretě a vsune si ji mezi rty. Sice ještě ne-

víme, jak se to vyvine, ale vlastně s Edie všichni soucítíme. A samozřejmě čekáme na pokračování. Edie však jen zopakuje: „Nenávidím Paříž.“ Nic víc nepřijde. Po pár vteřinách ticha ukáže Louis-Jean na balíček na stole. „Nechci nikomu kazit náladu, ale… ehm… tohle cosi je náš společný dárek?“ „Ne, to bude jenom obal,“ utěšuji je. To by na mém místě řekla Charlie. „To, co je uvnitř, určitě…“ „Ne, ne,“ přeruší mě Edie. „To, co je uvnitř, je taky v háji.“ Nasadí výraz, který mě zabolí do hloubi duše. Najednou se obávám, že se rozpláče, a s touto obavou nejsem sám. Ona se však usměje a podívá se na mě. „Co mám říct? Zdá se, že mi přinášíš neštěstí.“ „Já? Já jsem přece nic neudělal!“ (A je to pravda, čestně. Já jsem opravdu nic neudělal.) Dlouze se nadechne, pročísne si prsty svoje blond vlasy a začne: „Takže: zavolám si taxíka. Neprojeli jsme ještě ani první semafory a ten chlap už mi stačil vysvětlit, že je to jedině vina Židů a Arabů, že to jde s celou zemí z kopce.“ „Tak to vidíte,“ zajásá Louis-Jean a pleskne dlaní do stolu, „před chvílí jsem přece říkal, že žijeme v zemi plné…“ Zvednu ruku, abych mu dal najevo, že si může svoje komentáře nechat pro sebe a má nechat mluvit Edie. „Nejdřív jsem ho nechala žvanit, protože máš dnes narozeniny a já jsem už i tak měla zpoždění. Jenže na Place de la République jsem to už nevydržela. Bylo to silnější než já. Řekněme to takhle: Slovo dalo slovo.“ Nikdo z nás nepochybuje, že se nejednalo o zrovna vybraná slova. Pod Edieiným chováním pravé dámy se skrývá výbušný temperament a – ve vzácných okamžicích – taky velmi barvitá slovní zásoba.

„Takže slova. A kdo měl to poslední?“ zajímá se Louis-Jean. „Moje lodičky. Dveře jeho mercedesu si budou pamatovat, že mám velikost čtyřicet.“ Charlie zamumlá: „Ach jé,“ a dodá, že to taky mohlo dopadnout špatně. „Pršelo, jako obvykle žádný taxík k sehnání, a ty sis půjčila kolo,“ vyvodí Omar. „Tys nevzala metro?“ ptá se Amanda, která je metrem evidentně posedlá. Charlie zavrtí hlavou a tiše odpoví: „Edie nikdy nejezdí metrem.“ „Když jsem ho seřvala a řekla mu, že je hov…“ pokračuje Edie. „Neříkej to!“ zvolám a zacpu Petit Bazovi uši. Můj syn visí Edie na rtech a nic by neslyšel raději než soubor nadávek, které Edie vyplivla taxikáři na hlavu. „V pořádku, my si to domyslíme.“ „…a kopla jsem mu svým deseticentimetrovým podpatkem do auta. Vypálil pryč jako raketa. Přesně v tu chvíli mi došlo, že jsem na zadním sedadle zapomněla dárek pro Guillaumea.“ Kolektivní výkřik. Amanda se vyptává: „Cože? Cože?“ a já se jí snažím tlumočit, aniž bych něco zmeškal: „Her shoe… in the car… left the bag…“ Amanda na mě zírá a Edie se potají raduje. „A dál?“ zeptáme se sborově. „Jak dál?“ zeptá se Edie. „Co byste na mém místě dělali?“ „No tak každopádně ses nemohla vrátit do obchodu a koupit to znova,“ konstatuje Omar suše a já už chci za každou cenu zjistit, co se v tom balíčku nachází. „Jistěže ne. Udělala jsem velkou scénu, rozběhla jsem se za tím taxíkem a ječela jsem, ať ho někdo zastaví. Nakonec

si toho řidič všiml, otočil se uprostřed ulice, zastavil pět metrů přede mnou a hodil dárek do škarpy. Tolik k pařížským taxikářům. Děkuju pěkně!“ „Všichni nejsou takoví,“ namítá Charlie. „Myslím, že většina řidičů je celkem milá. Nemůžeš je házet do jednoho pytle.“ „Podívej se na moje nohy,“ prohlásí Edie rozhořčeně a ukáže na promáčené džíny. „Ti ostatní s ním hned projevili solidaritu. Další, co jel kolem, to vzal přímo přede mnou pořádnou louží.“ „No dobrá,“ zakročím, abych tu debatu utnul, „moc rád bych si teď rozbalil tento zcestovalý dárek. Nebo co říkáš, Bazi? Zjistíme konečně, co je uvnitř?“ Petit Baz přistoupí ke stolu, přičichne k tašce a pronese: „Smrdí to jako pes.“ Omar předstírá přísný výraz a dává mu tak najevo, že má být zticha. Edie teatrálně pokračuje: „Když jsem ale stála na chodníku a kapala ze mě voda, najednou mě osvítilo.“ Nevím proč, ale trochu se odtáhnu, jako kdyby se na stole nacházelo něco výbušného. Pochopitelně nemůžu dárek vybalovat zrovna teď. „Dospěla jsem ke dvěma důležitým rozhodnutím,“ pokračuje Edie. „Zaprvé budu od teď bojkotovat pařížské taxíky a jezdit jenom na kole.“ Všeobecné veselí. Předpovídáme nadcházející zhroucení taxikářského průmyslu a vtipkujeme na účet cyklistů. Omar a Charlie s chichotáním zmizí v kuchyni. „A moje druhé rozhodnutí zní,“ zamumlá Edie, „že odcházím z Paříže. Odstěhuju se do New Yorku.“ Louis-Jean se zachechtá, Amanda vykulí oči. Já jsem jako praštěný do hlavy. Vím, že to myslí vážně. Pokud se

rozhodla odejít, tak půjde. Kupodivu není jediná otázka, která mě k tomu napadne, opravdu tou nejdůležitější: „Ten Sebastian, ten tvůj Argentinec, půjde s tebou?“ Edie pokrčí rameny a skloní hlavu. Tuším, že to znamená ne. New York, New York. Zpívám si v duchu o městě, které se chová jaksi divně: nechce se mi v mozku uchytit, ačkoliv Edie už celé roky mluví o tom, jak to město obdivuje a jak se tam rozjede, jakmile si to bude moct dovolit. Spojené státy. Tak blízko, ale teď, když Edie mluví o tom, že tam odjede, najednou tak daleko. Než ale stačím pro New York najít v našem společném vesmíru pro všechny přístupné místo, zhasnou světla a Omar tenkým hlasem a dost falešně nasadí Hodně štěstí, zdraví... Charlie přichází s velkým čokoládovým dortem, na němž hoří šestatřicet svíček. Je z toho tak trochu zmatek. Louis-Jean a Petit Baz zpívají zplna hrdla. Edie jakoby zadržuje dech; hledí na mě a já se dívám na ni. Do čela jí padá pramen vlhkých vlasů a v očích se jí odrážejí plamínky šestatřiceti svíček. Na okamžik v těch očích zabloudím, protože v nich nacházím něco, co jsem ještě neviděl. Křehký svit, letmé drolení té neporazitelné živelnosti, která vždycky byla znamením Edie. Nebo aspoň té Edie, o které jsem si myslel, že ji znám. V příští vteřině ten svit zmizí a já sedím před svým dortem a nevím, co si počít s tajemstvím, které mi má kamarádka svěřila jenom náhodou: i Edie trpí osamělostí. Brali jsme její lásky vždycky jako něco neškodného a její lhostejnost a ráznost jsme měli za projev nezávislosti. Teď je mi však jasné, že i ona hledá někoho, kdo pro ni opravdu bude něco znamenat, a nezáleží na tom, na kterém kontinentu se nachází. A to jsem si říkal, že jsem jediný, kdo tady hledá. Petit Baz začíná být netrpělivý.

„Tak co je, táto? Foukáš nebo ne?“ Co se stane potom, je mi stále ještě záhadou. Technicky vzato naberu vzduch a foukám ne sice vší silou, ale se sebejistotou pětatřiceti let zkušeností s narozeninovými dorty. Plamínky se však sotva zatřesou. Než však vůbec můžu začít podezřívat Omara, který možná z legrace nastrkal do dortu nějaké speciální svíčky, foukne z plných plic Petit Baz a všechny svíčky rázem zhasnou. Všichni tleskají, přiťukávají si, ale já se na tom tak úplně nepodílím. Místo toho se vracím v čase a vidím svíčky na dortu před rokem a před dvěma, třemi, deseti a patnácti. A říkám si, jak se mohlo stát, že jsem nerozpoznal tuhle prostou, jinou pravdu. Já… „Tak, a teď konečně rozbal dárky. I ty, co smrdí jako pes,“ poručí Louis-Jean. Moje ruce a prsty pracují jako roboti. Rozbalím dárek od Amandy a najdu manžetové knoflíčky z kovu a černé kůže, které jsou na všechny moje košile příliš krásné. „Amando, thank you so much,“ (zčervená, dobře to vidím). Říkám si, že takhle drahý dárek je nejlepším důkazem toho, že mě Edie chce dát s Amandou dohromady, a při této představě mě podivně zašimrá v břiše. Nakonec se moje ruce přesunou ke zválené tašce. „Tohle vymyslela Edie,“ slyším. Zvednu balíček a podržím si ho před očima. Zní to možná hloupě, ale skoro se mi derou slzy do očí. Sklo v rámečku je rozbité, ale to, co původně chránilo, je neporušené. Je to rukou psaný dopis. Podepsaný Voltairem. Mí přátelé jsou šťastní. Viděli, že mě tento dárek hluboce dojal. Kolem mě víří slova: aukce, Edie okamžitě zvětřila šanci, žádný extra dopis, ale stejně, podívej na ten podpis, rámeček se koupí nový, to není problém, kdo je Voltaire, táto? Mám dojem, že jim děkuji a dívám se na ně tak nějak obecně,

ale pak se ocitnu před Edie a najednou je pro mě všechno drahocenné, naléhavé a křehké. Vidím ji před sebou – včera, předevčírem a snad tisíckrát, kdy jsme se viděli. A já s Juliette a pak s pár dalšími, ona s mým nejlepším přítelem, pak s těmi, na jejichž jména si už nevzpomínám, pak zase občas singl, někdy ona, někdy já, ale nikdy oba současně. Nebo možná ano, jen jsme si toho nevšimli. Je mi, jako kdyby naše přátelství den za dnem kreslilo jen jakési záhadné tvary, čárky a tečky, a dnes, po dvaceti letech, konečně o pár kroků poodstoupím a vidím nový obraz osvětlený šestatřiceti svíčkami, který však dobře znám – je nádherný a musí získat ještě další barvy. Miluju Edie.