Mluvit o ex... není dobré pro sex by Nakladatelství MOBA

Alena Jakoubková MLUVIT O EX… NENÍ DOBRÉ PRO SEX

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Miroslava Zedníčková Obálka PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2018 © kegfire © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první

ISBN 978-80-243-8060-5

a l e n a ja k o u b k o vá

Mluvit o EX… není dobré pro SEX

Šárce Novotné, která vymyslela konec tohoto příběhu. Děkuju.

Čím víc miluješ, tím víc trpíš...

Henri Frédéric Amiel

První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo. Émile Zola

Proč mám nosit něco, k čemu se mi nehodí ani náušnice? Míša, vedoucí recepce, nechce přistoupit (ze zcela pochopitelných důvodů) na nátlak nadřízených, aby nosila uniformu

Jak mám myslet na sex, když mluví jen o ex...?

Otevřela jsem černě orámovanou obálku a s obavami vyndala parte. S lítostí vám oznamujeme... Přelétla jsem stránku a moje oči se zastavily nad jménem. Jindřich Klepáč. Vzdálený strýc z máminy strany. Vlastně prastrýc. Prastrýc, kterého jsem ale měla moc ráda. To já měla být ta, kdo se o jeho smrti dozví jako první, to já měla být ta, kdo se postará o pohřeb a rozešle smuteční oznámení. Všichni kolem prastrýce věděli, že jsem to já, komu mají dát zprávu, protože teta Květa, poslední z Jindřichovy generace, sestřenice Jindřicha a mé zemřelé babičky, má už svůj věk. A to taky vždycky fungovalo. Takhle jsme byli v rodině domluvení. Byla jsem to já, komu vloni zavolala Jindřichova sousedka paní Horáková, když si Jindřich zlomil ruku, protože uklouzl, když se snažil v rybníku vysekat díru v ledu. Byla jsem to samozřejmě já, kdo si hned vzal dovolenou a odjel do Zlivu a dva týdny se staral o strýce a dohlížel na chod restaurace, dokud se toho Jindra neujal zase sám. Byla jsem to já, když před pár měsíci Jindru skolil těžký zápal plic, kdo přijel, odvezl ho z nemocnice, kde 5

prostě odmítl zůstat, k němu domů, a postaral se, aby měl všechnu možnou dostupnou péči. Zůstala jsem tam tehdy pár týdnů, ačkoli můj šéf z restaurace U Přívozu, kde pracuju, spěl k infarktu. Co se mohlo se strýcem stát? Vždyť jsem u něj strávila s Lili víkend naposledy ani ne před dvěma měsíci, koncem října, a to byl, na svůj věk, pochopitelně, fit. A telefonovali jsme si... to nemůže být déle než týden. Strýc si na nic nestěžoval. Vždycky se ho ptám, jak se mu daří, a on mě pokaždé ujistí, že skvěle. A obvykle to tak opravdu je. Při mé poslední víkendové návštěvě vypadal Jindřich opravdu na svůj věk víc než výborně. Zatímco si moje dcera Lili, k přípravě jídla naprosto netečná, četla ve svém pokoji, vařili jsme spolu v restauraci naše oblíbená jídla, nasmáli jsme se společným vzpomínkám na moje dětství, které jsem z velké části trávila tady u strýce... Tak proč sakra dostávám parte, namísto abych ho sama rozesílala? Proč mi nikdo nezavolal? Proč mi nezavolal sám strýc? Vždyť jsem skoro jeho nejbližší příbuzná. Ví... Věděl moc dobře, že kdyby něco potřeboval, byla bych za ním hned přijela. Co se tam sakra stalo? Kdyby ležel v nemocnici, zavolali by mi, jako vždycky. Posadila jsem se v kuchyni ke stolu, natočila jsem si sklenici vody, to zatracené parte jsem si položila před sebe a četla ho nevěřícně stále dokola, po tvářích mi tekly slzy. 6

Ach, Jindřichu… Nepřestávalo mi to vrtat v hlavě. Jako červík. S babičkou jsem jako malá holka strýce Jindru, jejího bratrance, kterému po revoluci vrátili rodinnou restauraci nedaleko Zlivu, často navštěvovala, trávila jsem tam s babičkou pravidelně celé léto. Strýcova výletní restaurace, mezi rekreanty i místními velice oblíbená – a které Jindra brzy poté, co si ji vzal do parády, vrátil její prvorepublikový lesk – leží na břehu jezera Bezdrev. Opět jsem si připomněla, jak báječné je tam koupání, jak skvostné jsem tam vždycky měla prázdniny. Ale i jako dospělá jsem si to tam moc užívala. Byl to právě strýc Jindra, který mě inspiroval, na jakou profesionální dráhu se mám vydat. Naučil mě vařit, znát koření a bylinky, ukázal mi, jak je správně usušit, aby jim zůstala vůně i chuť. Vždycky jsem se moc ráda pletla strýci pod nohama v restauraci, hlavně v kuchyni. Strýc byl skvělý kuchař, a nikdy nezapomněl, že miluju jahodové knedlíky z kynutého těsta, polité hedvábně hustou domácí smetanou ze statku Moravcových, a posypané strouhanou hořkou čokoládou a mletými lískovými oříšky z lísky z jeho vlastní zahrady. Jezdila jsem za Jindřichem často i poté, co moje babička zemřela, a tu lásku ke Zlivu i ke strýci po mně podědila i moje dcera Lili. A teď mi někdo poslal parte. Jako by strýc neměl rodinu. To přece není možné…? Pořád jsem to nechápala. Byla jsem v kontaktu i se strýcovým lékařem, ten mi měl přece zavolat, stejně 7

jako mi volával v těch posledních letech, když už nežila moje babička, když strýc onemocněl, stejně jako mi volali strýcovi zaměstnanci z restaurace, protože věděli, že jsem to já, kdo si hned udělá čas a přijede. Pak se mi najednou do myšlenek přikradlo temné podezření. Že by to byl nakonec Robert? Je pravda, že v poslední době za strýcem občas jezdil, jak mi řekla Jarka, Robertova máma. Neviděla jsem v tom nic divného. Robert je přiženěný bratranec, který ve Zlivu strávil také kus svého dětství, poté co se jeho máma, když ovdověla, přivdala do naší rodiny. Robertovi jsem se vyhýbala jako čert kříži, takže když jsem věděla, že je ve Zlivu u strýce, zůstala jsem o víkendu doma. Robertova máma Jarka si vzala strýce Karla, syna babiččiny a Jindřichovy sestřenice Květy, která také často jezdila do Zlivu, v jehož okolí všichni tři vyrůstali, a trávila tam s Jindrou a babičkou celé léto a celou řadu víkendů. Všichni byli jedináčci a navzájem si byli hodně blízcí. V době, když se Jarka přivdala do naší rodiny, bylo Robertovi asi tak třináct. A byl to nafoukaný puberťák, který mě přehlížel. Mně bylo tehdy deset. Jo, bylo to osudové… Nikdy nezapomenu, kdy jsem ho viděla poprvé. Karel vzal svou novomanželku a vyženěného syna k Jindrovi, abychom se všichni seznámili. Vystoupili z Karlova otřískaného žigulíku, který byl určitě stejně starý jako on, ale Karel ho miloval a s láskou opečovával, protože to bylo jeho první auto. 8

Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Tedy ne do toho auta. Do Roberta, samozřejmě. V mých očích byl už tehdy naprosto úžasný. Hodnotila jsem zjev, pochopitelně. Ty jeho černé kudrny, jiskrné tmavé oči… Jo, byla jsem úplně blbá už tehdy. Pro Roberta jsem ovšem byla tehdy i jednou provždy jen otravná malá holka, které se vyhýbal jako moru, a moc se to nezměnilo, ani když jsme trochu povyrostli. Já jsem do něj byla pořád zamilovaná, kvůli němu jsem od sebe odháněla všechny své ctitele, protože jsem si neuměla představit, že bych se mohla zamilovat do někoho jiného než do Roberta Úžasného, ale můj fešácký přiženěný bratranec si mě prakticky vůbec nevšímal, kromě toho, když mi s kamarády, kterými se ve Zlivu rychle obklopil, vyvedl nějakou kulišárnu. Jinak jsem byla pro něj vzduch. Když mu bylo tak patnáct šestnáct, holky, i ty o dost starší než on, okolo něj začaly kroužit jako vosy okolo bonbonu, a on je bezstarostně střídal jako ponožky. Kdybych se takhle nezodpovědně chovala já, babička by mi utrhla hlavu, ale Robert byl jak pro ni, tak pro Jarku a Květu prostě roztomilej. Byly na něj pyšné, že je to nejhezčí mládenec široko daleko a že je nejoblíbenější mezi děvčaty. Svatá ty prostoto. Škoda, že jsem se nikdy nedozvěděla, co si o něm myslely mámy těch holek, které si Robert bezstarostně 9

utrhl jako kytku na louce, a sotva začala uvadat (rozuměj: chodil s ní už týden), vyplivnul ji jako pecku z melounu a mlsně se začal otáčet za další povolnou kráskou, jenjen se třesoucí, aby na ni Robert upřel své tmavé oko. Ve Zlivu a okolí těch holek musely být mraky… Bral je všechny, blondýnky, brunetky, zrzky, jedno ale měly společné: Byly krásné. A velice sexy. Já byla hubená holka se světlými vlasy a bohužel tím pádem i řasami, protože mi babička zakázala, abych používala řasenku. Nu, pravda, bylo mi dvanáct třináct. Společné jsme s Robertem měli vlastně jen jedno – lásku k vaření. Zatímco ale já ráda vařila prostá jídla, jaká mě naučil ve své kuchyni připravovat strýc Jindra a samozřejmě moje babička, Robert se vychloubal, že hned po vyučení (samo sebou se rozumělo, že se vyučí kuchařem) odjede do Paříže a bude sbírat zkušenosti v nejlepších restauracích, i když zatím se motal strýci pod rukama, stejně jako já. Oba jsme ale snili o vlastní restauraci. Já se v duchu viděla, jak píšu na tabuli před restaurací Hovězí polévka s játrovými knedlíčky a Svíčková na smetaně s brusinkami, Robert se opájel výrazy jako Crème brûlée a Coquille saint Jacques. Nu, společného jsme toho ve skutečnosti měli dost málo. Vlastně nic. Když jsme na sebe náhodou (no… náhodou, které jsem musela trochu napomoct, popravdě řečeno) někde narazili, Robert mi obvykle pocuchal vlasy, dloubl mě 10

do tympánu a prohodil něco jako „Jak se máš, prcku?“ a zmizel mi z obzoru. Nenáviděla jsem ho. A taky milovala, samozřejmě. Ty jeho holky jsem nenáviděla od první do poslední, proto jsem ve Zlivu nikdy neměla opravdu blízkou kamarádku. Nechtěla jsem se ani kamarádit s Robertovými zhrzenými bejvalkami, ani mu vodit až pod nos další povyražení v podobě holky, kterou třeba ještě nezná. A že by kteroukoli moji kamarádku sbalil, to byla hotová věc, holky se na něj lepily jako medem pomazané, navzdory jeho pověsti. Často jsem to pozorovala. Tomu prostě nešlo uniknout. Jakási holka normálně kráčela po vsi (kolem rybníka, po lesní pěšině…), pak se jí v zorném úhlu objevil Robert, a každá, ale úplně každá, si prohrábla vlasy, napřímila se, vypjala prsa, popotáhla si výstřih, aby k němu přitáhla Robertovy zraky (což se samozřejmě stalo), a začala se něčemu hlasitě řehtat jako kobyla. Tak to připadalo mně. Robertovi to nejspíš znělo jako zvonky nebeské. Až pak jedno léto, kdy mi bylo šestnáct (jo, sladkých šestnáct), babiččin zákaz řasenky a rtěnky vzal dávno za své, a Robert nedávno oslavil mužné devatenácté narozeniny, jsme se trochu sblížili. No... trochu. Hmmm... Ve skutečnosti to sblížení trvalo jediné odpoledne, a nejednalo se o sblížení srdcí nebo duší. Prostě Robertovi asi došly holky. Naše sblížení (ha ha ha) se odehrálo ve Zlivu u strýce. 11

Myslím, že Robert vzal zavděk mou maličkostí tenkrát jen proto, že už vystřídal všechny atraktivní holky v okolí a začal se nudit. Že by si někdy s nějakou začal podruhé, to nepamatuju. Nu, a co by se taky na venkově dalo jiného dělat, než se povyrážet s holkama, že… Taky si vzpomínám, jak Robertovi ve Zlivu ubývali kamarádi. Kluci ho nesnášeli, protože jim nemilosrdně přebral každou slečnu, na kterou si ukázal. Robertovi to ale nejspíš bylo jedno. O mužské přátelství už nestál, chtěl holky. Holky… Holky… Holky… Tehdy jsme u strýce trávili společné prázdninové dny, jako každý rok, protože Květa se s mojí babičkou hodně kamarádily a těšily se na sebe a na sbírání borůvek, hub, a dalších lesních plodin, které pak i s Jarkou zavařovaly ve velkém. U Jindry jsme se ostatně všichni sjížděli minimálně na jeden společný víkend v měsíci. V Praze jsme se moc často nenavštěvovali, protože babička se musela starat o mě na plný úvazek a Květa bydlela na druhém konci města, takže ve Zlivu také sestřenice potřebovaly probrat, co se za těch pár týdnů, kdy se neviděly, stalo. Nejspíš proto, že na mně Robertovo náročné oko nikdy nespočinulo déle, než co by se otráveně ušklíbl, babička, Květa, i Robertova máma Jarka poslaly k čertu veškerou ostražitost (kterou naprosto zbytečně plýtvaly na těch pár kluků z vesnice, co o mě projevili vlažný zájem a přišli mě pozvat na taneční zábavu nebo do 12

kina) a celé prázdninové dny spokojeně trávily v lese sbíráním šťavnatých jahod, borůvek nebo hub, kterých to léto rostlo mraky, a večery nekonečným zavařováním, sušením, zamrazováním a pečením koláčů pro restauraci... ... No, a tehdy se to stalo. Nikdy jsem nepochopila, jak jsem to mohla dopustit. Ale bylo mi šestnáct, byla jsem zamilovaná… A strašně, ale opravdu strašně naivní. Když se mě Robert jednoho krásného slunného odpoledne znuděně zeptal, jestli se s ním nechci projet, málem jsem omdlela vzrušením. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny hořké sny, v nichž jsem si slibovala, že jednou, až si Robert konečně uvědomí, že jsem pro něj ta pravá (ha ha ha), ohrnu nad ním znechuceně nos a blazeovaně ho pošlu ke všem čertům, aby se ten pacholek dozvěděl, jaké to je, když tě někdo ignoruje (opět ha ha ha nad mou nekonečnou naivitou…) Samozřejmě, namísto abych poslala Roberta ke všem čertům, jak jsem měla už léta naplánované, rozechvěle jsem přikývla s jistotou, že mu konečně došlo, že miluje jen a jen mě. Jo, vím, že soucit si nezasloužím. Sešli jsme s Robertem bok po boku společně pěšinou mezi stromy dolů k rybníku, kde měl strýc u břehu přivázanou ke kůlu svoji letitou, zářivě červenou laminátku. Ano, opravdu, namísto abych si připomněla, s kolika holkama jsem ho už v téhle loďce viděla odplouvat, namísto abych mu řekla, že musel spadnout z višně, 13

když si myslí, že mu sednu na lep, namísto, abych mu vmetla do té jeho samolibé tváře, že se ke mně pořád přezíravě chová, jako bych byla obtížný hmyz, zatvářila jsem se jako blažený idiot a do tý zatracený loďky skočila málem po hlavě. Ano, opravdu vím, že si soucit nezasloužím. Robert vesloval a já si užívala jemné chvění letního vzduchu a nenápadně pozorovala, jak se Robertovi napínají pod bílým tričkem svaly. Nastavila jsem tvář slunci, nechala své dlouhé blonďaté vlasy vlát ve větru a nechala mluvit Roberta. Svěřoval se mi se svými plány, což mi lichotilo. Už vloni úspěšně složil učňovské zkoušky, našel si práci v kuchyni jednoho pražského mírně luxusního hotelu s dobrou restaurací, kde nasbíral nějaké zkušenosti s evropskou kuchyní, a přihlásil se na kurz francouzštiny. Teď tam dal ale výpověď a po prázdninách se chystá odjet do vysněné Paříže, kde si vyjednal místo pomocného kuchaře v braserii Le Mets du Roy na severním předměstí, v Saint Denis. „Je to jen obyčejná hospoda, ale jako začátek je to dobrý, ne?“ „Hmmm,“ přitakala jsem. Představa, že Roberta třeba léta neuvidím (z té vidiny mě rozbolelo břicho), mi brala potřebný entuziasmus k tomu, abych se alespoň naoko radovala z bratrancových plánů. Robert mě ale nejspíš nevnímal, potřeboval mě jen jako zpovědnici, aby si mohl utřídit myšlenky, protože pokračoval v líčení, jak bude sbírat ve Francii zkušenosti: 14

„V Le Mets du Roy zůstanu jen rok, Ello,“ vykládal, „pak se pohnu někam dál. Musím nasbírat co nejvíc nejrůznějších zkušeností, aby moje cévéčko mělo ty správné grády. Možná zkusím vzít job na zaoceánském parníku,“ básnil. „Tam se vaří pro nejnáročnější smetánku. A nejpozději do pěti let bych rád vedl vlastní kuchyni.“ Otevřela jsem oči. „Vlastní restauraci?“ „Tu si pak jednou otevřu v Praze. Ve Francii si na ni vydělám.“ Do dneška cítím tu bolest, jako by mi Robert vzal srdce do dlaně a pevně ždímal, ždímal... Přestože mi bratranec nikdy nedával ani stín naděje, že by mě chtěl zapojit do svých plánů, přesto jsem, někde v koutku duše, doufala, že se tak stane. Ano, doufala jsem v nemožné. ARobert mi v tom okamžiku tuhle naději zašlapal do země. Všimla jsem si, že už dávno nejsme uprostřed rybníka. Robert mířil na druhou stranu, na místo, kde se do něj kousek od Zálužic vlévá Pištínský potok. Ani už nevím, jak se to seběhlo a proč jsem neprotestovala, protože i mně, šestnáctileté náně pitomé, muselo být jasné, co má bratranec v plánu, když si to se mnou sype co nejdál od civilizace. Dneska už si nevzpomenu, jestli jsem se víc bála, než doufala v zázrak. Spíš jsem doufala v zázrak, že mě Robert přece jen miluje, protože to jsem si přála už tak dlouho, že jsem byla náchylná tomu uvěřit. 15

Robert zavesloval ke břehu na úplně osamělém místě, na místě, kam nebylo odnikud vidět, na hustě zalesněném pruhu země, a vytáhl loďku z vody. „Vystup si,“ houkl na mě nikoli právě romanticky, ale podal mi ruku, abych se o ni mohla opřít. „Kam tady chceš jít?“ zajímalo mě, protože jsem pořád ještě nechápala, že Robert nemá v úmyslu vzít mě na romantickou procházku lesem a vyznat mi lásku. „Nech to na mně,“ odbyl mě Robert. Najednou se ukázalo, že v loďce, jistě čirou náhodou, je deka. Celkem neochotně jsem Roberta následovala do lesa, protože bratranec pustil moji ruku, pod paží nesl srolovanou deku a mně začalo pomalu (ale opravdu jen hodně pomalu) docházet, k čemu se schyluje, i když jsem v sobě to podezření zašlapala. Šla jsem za Robertem jako ovce na porážku, protože na romantické rande to nevypadalo, dokonce po pár stech metrech už ani v mých naivních očích ne. Jenže jsem nedokázala udělat to jediné rozumné – nedokázala jsem se otočit a vrátit se k loďce. Něco hluboko ve mně, co jsem neuměla pojmenovat, a neumím to pojmenovat ani dnes, o nějakých patnáct, šestnáct let později, mě k Robertovi přitahovalo jako magnet. Jako jedovatý magnet. Když Robert došel na místo, kam měl namířeno, na malou mýtinu mezi jinak hustě porostlými jehličnany, na měkounký mech rozložil deku, svlékl si tričko a trenky, ukázal, co v nich má, a mně, které se tento pohled naskytl poprvé v životě, se zastavilo srdce. 16

Byla jsem jako paralyzovaná. Robert mě netrpělivě vyzval: „Ello, na co čekáš, svlíkni se,“ a posadil se. Myslíte, že jsem ho něčím majzla po hlavě a utekla jsem k loďce? Ne, prostě jsem poslechla. Udělala jsem, co mi nařídil. Svlékla jsem se. Robert po mně sáhl… …nu, a potom jsem přišla o panenství. Bez špetky romantiky, za absolutní absence citu. Míněno Robertova citu, samozřejmě, já jím překypovala. Nevím, co jsem čekala, snad aspoň… mám tě rád? Nebo… bylo to hezké? Bolelo to, ale ani jsem nemukla. Robert, který si ani nevšiml, že jsem panna, si bez jediného slovíčka odbyl své, naštěstí to netrvalo dlouho, a s heknutím se ze mě odvalil. Mě jen potom suše vyzval: „Tak pojď, vrátíme se.“ Zadržovala jsem slzy ponížení, nechtěla jsem, aby je Robert viděl. Se všemi těmi strašnými pocity jsem se chtěla vyrovnat někde o samotě, zalezlá pod peřinou. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že nenávist k Robertovi převážila nad zamilovaností. Tehdy poprvé jsem Roberta viděla takového, jaký opravdu byl. Začala jsem ho nenávidět. A po lásce nebylo rázem ani stopy. A tak to už zůstalo. 17

Moje nenávist k Robertovi mi znemožňuje, abych navázala vztah s jakýmkoli mužem. Moje nedůvěra v lásku ve mně kvůli němu pevně zakořenila, nemohla jsem se jí zbavit, a doufala jsem, že už Roberta nikdy neuvidím. Ptá se však osud na to, co chcete nebo nechcete? I během zpáteční cesty ke strýcovu domu Robert mluvil o svých plánech do budoucna, v nichž moje nepatrná existence samozřejmě nefigurovala. Jako by se mezi námi nic nestalo. Použil mě a odložil, jako to udělal s každou holkou, která mu zkřížila cestu. Ano, to jsem pochopila už tenkrát v té loďce. Připadalo mi to vždycky zvláštní, že mě Robert tak bytostně nesnášel, protože nás spojovala pro oba vskutku osudová láska k vaření. Jak to, že jsme si nerozuměli, své plány nesdíleli? Robert byl vyučený kuchař a já studentka hotelové školy, přece? Ale kdepak, pamatuju se, že když se dozvěděl, že jdu na hotelovku, vytahoval se, že se tam nenaučím pořádně vařit, protože budu šrotit teorii, zatímco on byl v té době na praxi ve francouzské restauraci v Repre na náměstí Republiky. Jenže Robert není muž, který by chtěl s milovanou (ha ha ha) ženou sdílet cokoli jiného než lože, a to ještě pokud možno pokaždé s jinou milovanou (ha ha ha) ženou. Zatímco já měla v hlavě zmatek, protože jsem Robertovi jako tupá ovce dovolila, aby se mě zmocnil, jen proto, abych se vyhnula jeho výsměchu, jako že na dospělácký radovánky nemám dost odvahy (fakt důvod, že jo) a asi taky trochu proto, že začal polibkem, který mi vystřelil mozek z hlavy, a já ztratila rozum. 18

Moje srdce plakalo. Robert mi namachrovaně vykládal, jaký úspěch ho čeká v cizině. Oči mu zářily, když snil o michelinské hvězdě. Jo, byla jsem tak pitomá... A tak naivní.

Sklouzla jsem pohledem na parte a pátrala po datu pohřbu. Pozítří. Rozhodla jsem se, že Lili nechám raději doma. Mé dceři je patnáct. Od smrti babičky ji vychovávám sama. Stále mě překvapuje, že je tak jiná, než jsem bývala já. Kuchyně ji absolutně nezajímá, jen to, co v ní pro ni vykouzlím, abych jí udělala radost. Pořád leží v knížkách. I na víceletém gymnáziu má vyznamenání. Moje dcera plánuje, že po maturitě vystuduje dějiny umění a bude pracovat v nějaké vyhlášené zahraniční galerii. V Paříži, Římě nebo v New Yorku. Ach jo... Zase jsem se ponořila do vzpomínek.

Vyrůstala jsem u babičky. U mé milované babičky... Když se můj otec před čtyřiatřiceti lety dozvěděl, jak vím z vyprávění, že moje máma s ním čeká dítě, ze všeho nejdřív se hrozně opil. Když se po několika dnech vzpamatoval z kocoviny a trochu o tom zapřemýšlel, usoudil, že je na to, aby zakládal rodinu jako nějaký maloměšťák a nedejbože se staral o haranta, příliš mladý, a bezodkladně se odebral kamsi ke všem čertům, a nikdy o mě neprojevil ani špetičku zájmu. Nikdy jsem ho neviděla, a protože máma ze vzteku zničila všechny jeho fotografie, ani nevím, jak vypadá. V době, kdy ještě žila babička, mě nezajímalo, jak můj táta vypadá a jak se jmenuje, protože příjmení mám po mámě a babičce, ale když jsem pak dospěla a sama se stala matkou, změnilo se to. Po babiččině smrti mě napadlo, že bych to ráda zjistila. Ne že bych očekávala gejzíry lásky, ale chtěla bych vědět, co se z něj stalo a jestli založil rodinu, pokud se na to cítil někdy zralý. Protože já dalšího potomka neplánuju, ostatně ani nemám, s kým bych ho měla mít, mohly by jeho případné děti být pro Lili rodina, až tady jednou nebudu ani já. Nikdy jsem se však nedostala k tomu, abych po tátovi začala pátrat. A po babiččině smrti bylo pozdě. Moje máma brzy po mém narození usoudila to samé co táta, tedy jakože je příliš mladá a krásná na to, aby se starala o dítě, a sotva mi byl rok, odkráčela z mého života i ona. Protože namísto toho, aby se starala o mimino, dávala přednost návštěvám barů a diskoték (na její obranu 21

snad mohu říct, že byla tehdy jen o dva roky starší než já, když se mi narodila Lili), mužští se kolem ní k babiččině velké nelibosti jen točili. V nějakém zapadlém holešovickém baru se seznámila s jakýmsi postarším seladonem (jak mi ho později popsala babička), který jí okamžitě, když se o mně zmínila, vyložil, že o haranty, notabene cizí, ani za mák nestojí. Nevím, jak dlouho trvalo mé mámě, než si ujasnila, co vlastně od života chce… Každopádně dala přednost finančně zajištěnému, problémy nezatíženému životu po boku dobře situovaného taxikáře před utíráním nudlí a vařením kašiček. Prostě si udělala v hlavě jasno: Bezstarostně mě odložila u babičky co obtížnou překážku, hodila jí na krk moji obživu i výchovu a spokojeně se vrátila k životu svobodné holky, diskotékám, barům a chlapům, co za ni byli ochotni platit. Mě přišla občas navštívit, aspoň těch prvních pár let, dokud jsem byla malá, ale pouto mezi námi nikdy nevzniklo. Vím, že babička ji čas od času informovala, co se mnou je, ale myslím, že to dělala jen proto, že se nedokázala vyrovnat s tím, jaká je její vlastní dcera matka. Jako dospělá jsem se s mámou přestala stýkat úplně, necítila jsem k ní nic než opovržení a hořkost, byla pro mě příliš viditelným důkazem mé vlastní nedostatečnosti a nechtěnosti. Když vás nemají rádi ani vlastní rodiče… To není hezké pomyšlení, věřte mi. Je to něco, s čím se nikdy nevyrovnáte. 22

O mámě vím jen to, že neměla další děti. Brzy poté, co od nás odešla, nechala si odstranit dělohu, jak alespoň řekla babičce. Pravděpodobně jsem pro ni byla příliš nehezkou zkušeností. Ale nakonec to bylo dobře, nevěřím, že někdo, kdo bezstarostně odloží dítě a nestará se o něj, může být dalším dětem dobrým rodičem. Nijak mi to ale nevadilo, alespoň obvykle, k sebelítostivým úvahám jsem se neuchylovala často, babičku jsem moc milovala a měla jsem s ní krásný život. Babička brzo ovdověla, na dědu si vůbec nevzpomínám, zemřel, když mi byly tři měsíce, a svůj život zasvětila mně. Muselo to pro ni být těžké, začít v pětačtyřiceti letech fungovat jako pracující matka-samoživitelka bez jediné koruny alimentů od kteréhokoli z mých rodičů, ale zvládla to na jedničku. Popravdě mi nikdy nic nechybělo. Babička se o mě láskyplně starala, vytvořila mi báječný domov. Ve škole jsem se dobře učila a babička si přála, abych šla na gymnázium. Jenže já, inspirovaná strýcem Jindřichem, jsem se chtěla stát kuchařkou a stála jsem si na svém. Kuchyně byla odjakživa můj sen, a když jsem popustila uzdu fantazii, představovala jsem si, že si jednou otevřu někde na venkově nebo v nějaké klidné pražské čtvrti podobnou domáckou restauraci s vynikající kuchyní, jako má ve Zlivu prastrýc Jindra. Babička, která si myslela, že mám na víc než na výuční list, mě přivedla na myšlenku vystudovat střední hotelovou školu, abych měla aspoň maturitu. Nakonec, 23

abych jí vyhověla, jsem si zvolila obor hotelový management, kde se kladl důraz i na cizí jazyky. To mi vyhovovalo, už na základce jsem se vedle angličtiny učila i hlavnímu jazyku nejlepší kuchyně na světě – francouzštině. Střední hotelovka nabízela i italštinu. Babička samozřejmě doufala, že mě škola, zaměřená na to, co mě odjakživa baví nejvíc, zaujme a budu se chtít v oboru vzdělávat dál. Snila o tom, že pak půjdu i na vysokou a jednou budu řídit nějaký krásný hotel s vyhlášenou kuchyní. Chtěla pro mě to nejlepší. Chudák babička. Když jsem se jí musela na podzim toho roku, co mi bylo šestnáct, přiznat, že jsem těhotná, viděla jsem, že ve mně vidí moji mámu v mém věku. Že se historie nechvalně opakuje, i když mojí mámě bylo aspoň osmnáct, když přišla do jiného stavu. Strašně jsem se tehdy styděla. Jako nikdy před tím a nikdy po tom. Tolik jsem si přála, aby na mě byla babička pyšná. Bylo to to jediné, co jsem jí mohla dát, čím jí oplatit její péči a lásku. O tom, že bych šla na potrat, jsem neuvažovala ani na okamžik. Chtěla jsem být jiná než moje máma. I když jsem byla teprve ve druhém ročníku střední školy, tak nějak jsem si věřila, že své dítě neopustím a s babiččinou pomocí je vychovám, a doufala jsem, že mi to babička jednou odpustí. A hlavně jsem věděla, že mi pomůže, abych si mohla dodělat školu. Na tom jí záleželo, stejně jako mně. 24

Babička se však tehdy zeptala: „Kdo je otcem toho dítěte, Ello? Vždyť s nikým nechodíš.“ Na tuhle otázku jsem kupodivu nebyla připravená. Tak nějak mi bylo jasné, že to dítě bude jen moje, a na Roberta jsem nemyslela. Nebylo to jeho dítě. Prostě nebylo. Říct Robertovi, který už žil v Paříži – a jen občas se ke mně tu a tam dostala nějaká drobná zprávička o jeho úspěších, že s ním čekám dítě, pro mě bylo nemyslitelné. Takové ponížení bych nepřežila. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se to Robert nikdy nedozví. Zavrtěla jsem hlavou. „To nikdy neprozradím.“ „Ale proč? Je to někdo…“ babička nechala větu vyznít do ztracena. „Babi, neptej se,“ prosila jsem. „Je to ženatý chlap? Nějaký tvůj učitel?“ vyzvídala babička dál. „Ne, jen… nechci to říct.“ Věděla jsem, že by babička tenkrát pohnula nebem i zemí, aby přes Jarku a Květu Roberta dohnala k zodpovědnosti, klidně i proti mé vůli. Nedovolila by, aby mu to jen tak prošlo. Proto, ujišťovala jsem se v duchu, otce svého dítěte před babičkou musím za každou cenu utajit. Za každou cenu A tak jsem opakovala: „Nikdy to neprozradím.“ „Ello, to musíš říct. Je to důležité,“ naléhala babička. 25

„Já svého otce neznám a mámu vlastně také ne,“ oponovala jsem babičce. „Je to... takový kluk...“ soukala jsem ze sebe. „Stejně starý jako já,“ lhala jsem, „využil mě. Nemá o mě zájem, chtěl se jen se mnou... vyspat,“ vysypala jsem ze sebe a hanbou jsem se propadala, protože tohle byla nahá pravda. „Nechci, aby se stal součástí života mého dítěte, babi.“ „No dobře, děvče moje, zatím to necháme tak, ale musíme si o tom brzy promluvit důkladně. Pomůžu ti, Ello,“ ujistila mě babička, „ale jak víš, mám jen malou penzi, vždyť vidíš, že sotva stačí pro nás dvě. Dítě stojí peníze. Velké peníze.“ „Já vím,“ špitla jsem. „A musíš dostudovat, to pro nás bude priorita,“ naléhala na mě. „Já vím,“ rozplakala jsem se. Babička mě objala a přitiskla si mě k sobě. „Jak to chceš zvládnout, Ello,“ pokračovala babička starostlivě, „ještě dva a půl roku na škole s dítětem na krku a bez peněz? Já se budu o děťátko starat, abys mohla chodit do školy, ale potřebujeme peníze na spoustu věcí, a ten kluk nebo jeho rodiče nám na to budou muset přidat, a samozřejmě také platit alimenty.“ Chtěla jsem, aby už babička přestala naléhat. „Babi, prosím, neptej se,“ zašeptala jsem. A protože to byla moje milovaná babička, přestala se ptát. Později se mi ale svěřila, že podezřívala každého chlapa v okolí, sousedy počínaje a mými učiteli konče. Myslela si, že mladý kluk by se nějak prozradil. ALiliinu tvá26

řičku babička zkoumala málem pod mikroskopem, ale pravdy se nikdy nedobrala. Aspoň doufám. S babiččinou pomocí jsem odmaturovala, ale byly to krušné dva roky, to musím přiznat. Lili se narodila v květnu. Druhý ročník jsem po dohodě s ředitelstvím školy ukončila už koncem dubna složením všech nutných zkoušek a během prázdnin jsme s babičkou měly dost času na to, abychom přeorganizovaly náš byt, přizpůsobily ho miminku, vypořádaly se s novou situací a vymyslely fungující modus operandi na další dva roky mé středoškolské docházky. Často jsem si říkala, že moje babička musí být anděl, když odchovala tři generace holek z naší rodiny. Když se narodila Lili, překročila babička už šedesátku, ale přesto se bez mrknutí oka stala opět jedinou živitelkou naší rodiny. Já se do péče o Lili a domácnost zapojovala, jak jen to šlo, ale tak chytrá, abych zvládla školu, aniž jsem se doma musela připravovat, jsem nebyla. Přesto si myslím, že jsme s babičkou měly štěstí. Bydlely jsme v jejím rozlehlém čtyřpokojovém zbraslavském bytě v činžovní vile s pěkně udržovanou zahradou, v tiché, trochu zastrčené ulici. Lili byla překrásné a mimořádně hodné miminko. Skoro pořád spala, takže jsem měla víc času na učení i na to, abych se ujala některých domácích povinností. Peněz jsme sice nazbyt opravdu neměly, kromě babiččina důchodu jen příspěvek na dítě, ale nějak jsme s nimi dokázaly vyjít. Pro Lili, to už jsme věděly, že se mi narodí holčička, jsme zařídily pokoj, který do té doby sloužil jako od27

kladiště nevyžehleného prádla a tu a tam i jako pokoj pro hosty. (To jsme to prádlo vždycky vyžehlily.) Koupily jsme kočárek a postýlku z druhé ruky, skříň a dva šuplíkové prádelníky jsem natřela na bílo, babička přešila nějaké nepoužívané záclony a stěny jsme vymalovaly zářivě žlutou barvou. Pokoj vypadal vesele, když jsem všude rozesadila plyšáky všech možných velikostí, které jsem dostala od spolužaček, a na okenní parapety přinesla květináče s rozkvetlými orchidejemi, které babička pěstuje ve velkém a je v tom opravdu mistr. Ačkoli jsem se snažila s dítětem i v domácnosti pomáhat, jak to jen šlo, babička, která kladla největší důraz na maturitu a vzdělání vůbec, se zase proměnila v matku-samoživitelku a vzala většinu práce na sebe, ale věk a nekonečná péče o malé miminko ji musela strašně vyčerpávat. Nikdy mi však nedala nic najevo. Jen občas jsem ji přistihla, jak se na Lili pátravě dívá a snaží se v jejích jemných, něžných rysech najít náznak podoby jejího utajovaného otce. Naštěstí se zdálo, že Robertovy rysy na sametové tvářičce své pravnučky nevidí. Aspoň v to nikdy nepřestanu doufat, protože babička byla bystrá a životem těžce zkoušená žena. Možná to věděla, a mně nic neřekla? To už se nikdy nedozvím. Snad ji alespoň těšilo, že já jsem zjevně svou dcerku milovala a nehodlala jsem ji opustit, jako moje máma opustila mě. Viděla, jak se o Lili starám, a myslím vždy v první řadě na ni. 28

A nikdy, ani jednou, jsem si nevyšla večer s nějakým mužem. Tolik jsem si přála být jiná než moje máma. Babička ale měla i slabší chvilky: „Doufám, Ello, že se nedožiju toho, abych musela vychovávat ještě čtvrtou generaci Rodových ženských,“ pronesla suše, když Lili poté, co ji vykoupala a položila do čerstvě povlečené postýlky, zatímco já v kuchyni biflovala nenáviděnou matiku, z níž mě druhý den čekala důležitá písemka, vyblinkala krupicovou kaši jak na povlečení, tak i na babiččiny hezké bleděmodré domácí šaty. A tak musela Lili vykoupat a povléct jí postýlku znovu. Já jsem také někdy hleděla do dcerčiny roztomilé tvářičky a hledala nějaký Robertův rys, který by ho usvědčil z otcovství, ale Lili byla naštěstí celá jako já, máma a babička. Zdědila po nás šedé oči a světlé vlásky, které se jí kroutily v neposlušných kudrnách. Někdy, když se usmála, na pár okamžiků jsem viděla i Robertův úsměv. Vždycky jsem se provinile otočila po babičce. Myslím, že nejhorší chvilku v tomto ohledu jsem prožila, když se u nás, to byly Lili dva měsíce, ohlásila teta Jarka, aby se konečně podívala na náš přírůstek do rodiny. Krve by se ve mně nedořezal, když se Jarka sklonila nad postýlkou, vzala moji dcerku do náruče a posadila se s ní do ušáku v obývacím pokoji. Tiše jí něco broukala, a Lili se na svoji utajovanou babičku skoro usmívala. Ani jednou nezaplakala, bylo jí u Jarky dobře. Ce29

lou Jarčinu návštěvu, která trvala skoro dvě hodiny, protože Jarce se nechtělo dát miminko z rukou, jsem trnula, kdy jí to dojde. Nedošlo. Naštěstí. Tehdy ještě ne. Protože Jarka s Karlem k nám chodili dost často, měla jsem milion příležitostí klepat se hrůzou, že Jarka v Liliině tvářičce pozná podobu svého syna. Že by si něčeho všiml Karel, to mě ani nenapadlo. Ach jo… A ještě tu byla Květa… Ach jo…