Mrtvá na pranýři

Milan Růžička Mrtvá na pranýři Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Milan Růžička, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 281. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8075-9

MILAN RŮŽIČKA

Všechny osoby, místa a vztahy jsou výplodem autorovy fantazie a jejich podobnost s žijícími osobami a konkrétními místy je čistě náhodná.

Prolog Stará secesní budova základní školy stála až na samotném výjezdu z města, odkud rozbitá silnice stoupala vzhůru k horní části Šumavy. Ředitel Dalibor Nový ukončil poradu pedagogů a zaměstnanců školy přesně v sedmnáct hodin. Alice Kašparová se otráveně zvedla a zamířila do svého kabinetu o patro výš. Ve dveřích si při pohledu na hromadu sešitů uvědomila, že by měla ještě opravit slohové práce, ale unaveně se posadila na parapet vysokého okna a sledovala hromadný úprk ostatních kolegů.

Na chvíli měla pocit, že za polorozpadlou kaplí na protější straně ulice zahlédla povědomou postavu. Přimhouřila oči a pokusila se na tu dálku zaostřit, ale nikoho neviděla. Snad jen stín, pomyslela si a ještě chvíli sledovala auta projíždějící směrem k náměstí a z města ven. Pak vstala, ze stolu vzala kabelku a těžkou plátěnou tašku, kterou jí ještě dopoledne, rovnou do vyučovací hodiny, přinesl strýc. Přestože oba žijí v jednom malém městě, vzájemně se nevyhledávají. Důvodem je dávná rozepře, během které Alice svého strýce nevybíravým způsobem obvinila z částečného podílu na smrti jejího otce, což se strýce velmi dotklo.

Od té doby věnoval veškerý svůj volný čas pátrání v archivech a opatřování důkazů. Minulý týden konečně našel materiál, který jej přivedl na stopu konkrétního člověka. Prostá pravda byla ale tak děsivá, že se s neteří 5

musel okamžitě podělit o výsledek svého soukromého pátrání, ale hlavně ji varovat.

Na malém parkovišti ve dvoře školy nasedla do svého vozu, obezřetně odbočila na hlavní silnici a zamířila do prudkého kopce až k odbočce na kamenitou cestu směřující k bývalé hájence utopené v lese, odemkla dveře do chodby a rychle je za sebou zavřela. Najednou se necítila bezpečně.

6

Kapitola první Skupinka horkem znavených turistů opustila sluncem rozpálené náměstí. Všichni účastníci vstoupili s úlevou do zastíněné ulice, která se v mírném oblouku svažovala k mohutným věžím kostela. Mladá průvodkyně však po chvíli nečekaně odbočila a mezi ploty upravených zahrádek zavelela k zdolání prudkého svahu. „Lituji, kostel je dlouhodobě uzavřen,“ odsekla, když v davu za sebou zaslechla nesmělé protesty a postupovala stále vpřed v opojné naději, že prohlídka co nevidět skončí a ona si pak ve stínu před radnicí dá jedno hodně studené pivo.

Nikdo neprotestoval. Dospělým i dětem už dávno došly síly, a kdyby se jeden před druhým nestyděli, dávno by se vytratili někam pryč.

Ulice se najednou zúžila. Od posledních nízkých domků vybíhala habrová alej a černý asfalt vystřídala prašná cesta. V pokračujícím stoupání se krajina najednou rozevřela do zvlněných luk a pastvin olemovaných vysokými hřebeny hor. Průvodkyně zastavila, aby se ujistila, že skupinka je stále ještě pohromadě. Byla ráda, když zahlédla opozdilce na začátku stromořadí. Měla tak příležitost trochu si odpočinout. „Kdy už tam budem?“ neodpustil si poznámku asi desetiletý školák. Okamžitě mu na hlavě přistál lehký pohlavek od matky. Průvodkyně se ovívala vějířem zbylých brožurek, které rozdávala na začátku cesty, a ujistila jej, 7

že zbývá už jen pár desítek metrů k poslední zastávce u pranýře. Chlapec protáhl obličej, neboť si pod slovem pranýř nedokázal nic představit, ale ptát už se nechtěl.

Trpělivě čekal.

Když se nakonec došourala i šedovlasá paní s hůlkou, průvodkyně se prudce otočila a vyrazila vpřed. Skupinka za ní. Pomalu se blížili k vrcholu mírného návrší nad městem. Po pravé straně se ze zeleně vynořila věž kostela na náměstí a postupně i střechy dalších domů.

Průvodkyně najednou viditelně zvolnila a po pár krocích dokonce zastavila. Skupinka poslušně vyčkávala, zda se k nim otočí a promluví, ale ona stála jako solný sloup a upřeně hleděla před sebe. Pak opatrně vykročila k pranýři, který byl už jen pár metrů před nimi. Lidé si mezi sebou vyměnili několik nechápavých pohledů, neboť její chovaní, jim připadalo hloupé. Zůstali stát a sledovali, co provede.

Skoro po špičkách došla na dva kroky k vysokému kamennému soklu. V uctivém oblouku a obezřetně jej obcházela. Učinila sotva čtvrtkruh, když zalapala po dechu, divoce se pokřižovala a jako špalek se svezla na kolena.

Někteří turisté se domnívali, že nenadálá herecká etuda patří do programu prohlídky a začali se pochechtávat. Jeden mladík k ní však přiskočil. Přestože měl tváře rozpálené horkem, okamžitě viditelně pobledl a lehce zavrávoral. „Stůjte! Nechoďte už dál,“ zakřičel směrem ke skupině. Stihl ještě předsunout dlaň na natažené paži, jako kdyby chtěl zastavit auto mířící přímo na něj, a pak se v hlubokém předklonu pozvracel.

8

V ten okamžik se už nikdo nemohl domnívat, že scéna, kterou sleduje, patří do předem připravené dramaturgie a zcela proti mladíkovu varování všichni do jednoho učinili ještě několik osudných kroků.

To pravé divadlo je teprve čekalo. Výjev jako z hororového filmu. U paty pranýře klečela mladá žena. Její tělo bylo ke kamennému dříku přivázáno silným provazem v několika smyčkách tak pevně, že vypadala, jako by byla do tvrdé žuly vrostlá. Poslední omotávku měla zarytou mezi zuby v ústech. Obličej tak zkrvavený, že by ji nikdo nepoznal. U kolen měla položenou kovovou misku. Jeden z mužů, když se podařilo odehnat stranou děti, ji zvedl, ale hned také upustil. „Kurva, to jsou oči, někdo jí vydloubnul oči,“ zařval a úlekem uskočil stranou.

Když už všem konečně došlo, že opravdu hledí na zmučenou mrtvolu, začali instinktivně couvat. Jen průvodkyně dál klečela na místě, kde se zhroutila a hystericky plakala. Někdo zavolal policii. Dorazila skoro okamžitě. Záchranky už nebylo třeba.

* Lucie přecházela silnici směrem ke kostelu právě v okamžiku, kdy z jeho temného vchodu vyběhla žena ve slušivém kostýmku. Křepčila v lodičkách po kamenné dlažbě směrem k radnici a něco nesrozumitelného stále dokola mumlala. Lucie ji dlouhým pohledem doprovodila až do širokého vjezdu barokního průčelí. Pak si ve stánku před samoobsluhou koupila zmrzlinu, posadila se 9

do stínu na lavičku a sledovala ospalé náměstí. Stále si připadala jako na dovolené. Do Krásných Hor se přestěhovali s manželem Mikulášem teprve před pár týdny a ona stále nemohla uvěřit, že nakonec podlehl jejím prosbám, prodal dům i s knihkupectvím v centru Prahy a odešel s ní do malého městečka na Šumavě. Snad nakonec rozhodlo Lucčino překvapivé těhotenství a přání přivést potomka na svět v lepším prostředí než je prašná a smogem nasáklá Praha.

Dlaní pravé ruky si zlehka přejížděla po vypouklém břiše a s chutí ujídala velkou porci vanilkové zmrzliny.

Náměstí se najednou probralo ze své ospalosti nenadále rychlou akcí dvou policistů, kteří kvapně vyběhli ze své služebny, skočili do vozu a s blikajícími světly se jako závodníci odrazili z vyhrazeného parkovacího místa.

Jakmile vjeli do vedlejší ulice, přidali ke svému bleskovému zásahu ostrý zvuk houkačky, která se v ozvěnách ještě dlouho vracela do centra města.

Z radnice se již o poznání pomaleji vracela dáma v kostýmku a za ní poslušně cupital starosta Bálek.

Museli projít kolem Lucie, protože směřovali ke kostelu a tak nechtěně zaslechla část vyhrocené konverzace. „Já jsem vám několikrát říkala, že je to moc velké riziko,“ štěkala a divoce rozhazovala rukama. „Třeba jste se jen přehlédla,“ namítal nesměle starosta. „To je jako kdybyste mi rovnou řek, že jsem blbá,“ zaječela a přidala do kroku. „Pojďte do kostela, nebudeme se dohadovat na ulici,“ pokusil se být důrazný, ale lehce mu přeskakoval hlas.

10

Byl zjevně dost nervózní. Vyběhli společně po schodech k širokému vchodu a zmizeli Lucii z očí.

Na chvíli nastal klid a náměstí upadlo do své přirozené lenivé letní letargie. Ta však netrvala dlouho. Znesvářená dvojice se opět objevila na scéně. Zastavili se před portálem. „Musíme okamžitě zavolat policii,“ pronesla dáma v kostýmku o poznání smířlivěji.

Starosta Bálek se nadechl ještě k odpovědi, ale pak jen mávl rukou a rovnou zamířil k policejní služebně přes ulici. Žena se vztekle plácla dlaněmi do stehen, otočila se na podpatku a zmizela.

Lucii zaujalo nezvyklé vystoupení, kterého byla právě svědkem, zvedla se pomalu z lavičky, ulepenou ruku od rozteklé zmrzliny si utřela do navlhčeného kapesníku a vykročila ke kostelu.

Opatrně zdolala široké stupně a takřka neslyšně vešla krátkým vestibulem rovnou pod kruchtu, kde se na okamžik zastavila. Všude panoval naprostý klid. Vykročila tedy středem hlavní lodi mezi lavicemi k oltáři. Těsně před chórovou přepážkou, jež odděluje prostor pro kněží od věřících, zaslechla vzrušené hlasy. Ženský alt poznala okamžitě, patřil rozčílené dámě. Muž hovořil o poznání tišeji a bylo mu hůř rozumět, ale po pár slovech si byla jistá, že jeho majitelem je správce místní farnosti Páter Lukas.

Z debaty, která připomínala tak trochu hádku, velmi záhy pochopila, že přes noc záhadně zmizely vzácné svícny z patnáctého století. „Ještě že ten trouba hned šel,“ řekla žena.

11

„Paní Ekrtová, neměla jste to tak vyhrotit,“ odpověděl farář. „Je to blb a za svoje hříchy bude pykat.“ „Nemluvte mi tu o hříchu.“ „Nebuďte sakra pořád tak připosraný.“ „Už vás mám ale dost,“ zavřeštěl. „Ale klid otče, vy jste přece z obliga,“ snažila se jej trochu uklidnit. „Měli jste ty svícny odvézt rovnou k vám do ústavu a byl by pokoj.“ „Mám papír podepsaný starostou, že si město převoz nepřeje.“ „No tak to evidentně rozhodl o něčem, co mu nepřísluší.“ „Ano, a to je naše výhoda,“ ukončila žena debatu.

Nastala pauza. Lucie stála jako přikovaná. Čekala, zda bude hovor pokračovat. Přesunula se blíž k sakristii a postavila se za přenosné varhany tak, aby ji nemohli vidět, kdyby se rozhodli vyjít ven.

Překvapily ji kroky z opačné strany, od vchodu. Viditelně zdrcený starosta se vracel z policejní služebny.

Naštěstí celou dobu hypnotizoval podlahu před sebou, takže si Lucie vůbec nevšiml. Prošel úzkou mezerou v balustrádě do kněžiště a dveřmi do sakristie. „Víte, co mi na policii řekli?“ spustil bez jakéhokoli úvodu. Žádné reakce se nedočkal, farář i restaurátorka Ekrtová čekali, čím je ohromí. „Že je nějaká pitomá krádež nezajímá, protože u pranýře vyšetřují vraždu,“ sděloval, až se zajíkal.

12

Páter Lukas po jeho slovech vyběhl před oltář, kde poklekl a tiše se modlil. Lucie slyšela jen nezřetelné drmolení, ale byla si jistá, že se obrátil k všemohoucímu.

Ekrtová jen cosi prohodila o akceschopnosti místní policie, důrazně starostovi doporučila, aby záležitost neodkladně vyřešil a kvapně odešla.

Lucie prošla boční lodí skrytá za mohutnými sloupy a před vchodem na ostrém slunci Ekrtovou sledovala, jak seběhla pár metrů dolů k budově muzea, kde měla zaparkované auto. Bez dlouhých okolků nastoupila, nastartovala, objela kruhovou kašnu a zmizela na silnici směrem k Vimperku.

Ráda by se ještě vrátila zpět, ale každou chvíli měl přijet Mikuláš. Byli domluveni, že se pro ni cestou ze Sušice zastaví. Rozhodla se tedy, že ještě zajde do turistického informačního centra v přízemí radnice.

Za pultem stála dívka ve staromódních brýlích a s uplakanýma očima. Na pozdrav nereagovala. „Je mi líto jestli vás ruším, ale potřebovala bych něco o mobiliáři z kostela odnaproti,“ vychrlila ze sebe.

Dívka několik vteřin stála, jako kdyby vůbec nechápala, co má dělat, než se odhodlala Lucii obsloužit. Otevřela široký šuplík a hledala v záplavě všech možných prospektů ten pravý. Nakonec našla slibně vyhlížející publikaci.

Lucie se chystala zaplatit, když se do místnosti vřítil postarší muž s nezvyklou ondulací na hlavě. „Mluvil jsem s Pekařovou. Slyšela jste o té vraždě?“ nebral na Lucii ohled. „Před chvílí mi telefonovala, našla prý Alici mrtvou u pranýře,“ mluvila jako stroj.

13

„Až ji policie vyslechne, pošlete ji za mnou do muzea,“ řekl sladce jako operetní sólista.

Jen přikývla a rozplakala se. Mezi vzlyky si od Lucie vzala peníze a vrátila jí drobné.

Mikuláš už postával před samoobsluhou a nervózně přecházel z místa na místo. Jakmile Lucii uviděl, rozhodil zoufale rukama a šel jí naproti. „Kde vězíš, člověče?“ tvářil se nazlobeně. „Pojď honem do auta, všechno ti povím,“ táhla jej za rukáv celá rozrušená. „Tak copak se děje?“ zeptal se trochu nevrle, když ji usadil na zadní sedadlo a sám rychle skočil za volant.

Ve stručnosti a hodně na přeskáčku Mikulášovi vypověděla vše, co za jedinou hodinu strávenou na náměstí prožila a čeho všeho byla svědkem. Atmosféru dramatického líčení příběhu ještě dokreslovalo ječení sirén policejních vozů, které se po městě proháněly jako při cvičných manévrech. Tentokrát šlo ale o skutečnou akci, a protože informace o vraždě a krádeži vzácných předmětů obdrželi strážci bezpečnosti prakticky v jeden okamžik, tak honem nevěděli, kde začít.

Mikuláš jen nevěřícně zakroutil hlavou, když Lucie skončila. Nastartoval a vyrazil z náměstí ulicí, která opisovala takřka celý obvod malého města, sjel k dolní stanici lyžařského vleku a pak prudce vzhůru na takzvaný Jezevčí vrch, z kterého se úzká asfaltka hustým lesem vinula k Anninu údolí. Za mostkem následoval další strmý kopec až na konec lesa, kde začínaly pastviny. Bílá kaplička ohlašovala příjezd do malé 14

osady s několika domy a sotva deseti stálými obyvateli.

Několikrát se k Lucii ještě během jízdy otočil, aby se jí zeptal na podrobnosti, ale udělalo se jí v zatáčkách špatně od žaludku a celá bledá čekala, až Mikuláš konečně zastaví.

Ze zahrady pod vzrostlými jabloněmi sledovala, jak Mikuláš u domu vyklízí auto plné tašek s nákupem a doufala, že se jí rozbouřené útroby trochu uklidní.

V trávě kousek od ní se mihnul had. Trochu se lekla, ale už si docela zvykla, že všude kolem je spousta havěti.

Pozorně však sledovala lehké záchvěvy konečků lučního porostu, aby se přesvědčila, že se nezvaný host odplazí někam daleko od ní. „Haló, čekám na tebe,“ volal Mikuláš od branky.

Shodila nohy z lavičky a vklouzla do sandálů. Lehce si očistila sukni a pod námořnické tričko nabrala trochu čerstvého vzduchu. Seběhla z malého srázu a zavěsila se do Mikuláše. Zamířili hned k vedlejšímu stavení, které přes léto fungovalo jako hospoda pro místní, chalupáře a početné turisty. Byla to vlastně jen jedna veliká místnost bez hostinského. Kdo chtěl pivo, tak si jej natočil sám a příslušný obnos zanechal v plechové kasičce hned vedle výčepu.

Chlápek, kterému zařízení patřilo, vždy jen po čase vyměnil prázdné sudy za plné, vysypal kasu a zase někam zmizel. Mikuláš s Lucií jej zatím ani nezahlédli, přestože na pivo a točenou limonádu chodí v parných dnech docela pravidelně.

Posadili se k dlouhému stolu u okna, kde už seděli dva místní sedláci.

15

„Zdravíme, rodinko,“ pronesl žoviálně mladší z nich, kterému všichni říkali Brázda. „Slyšeli jste už vo tý vraždě?“ spustil Brázda okamžitě, a oba tím notně překvapil. „Něco málo jsem zaslechla před chvílí na radnici,“ přiznala Lucie. „Ta holka, co ji našli u pranýře, byla učitelka z místní školy,“ sděloval ochotně. „Jak to víte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Sekal jsem tam hned vedle louku, když přijeli policajti, tak jsem se šel podívat.“ Ráda by se zeptala, co viděl, ale přišlo jí nepatřičné pokládat mu takové otázky a tak spoléhala, že nakonec všechno vyklopí sám. Zvlášť, když mu Mikuláš rychle podstrčil čerstvě natočené pivo. Dlouze se napil a pak bez jakýchkoliv skrupulí spustil.

Nejprve oklikou a trochu zbytečně popisoval správnou technologii sečení louky traktorem s připojenou žací lištou, než se dostal k dramatickým událostem dnešního dopoledne. Hodně barvitě vylíčil děsivý obraz, který se mu naskytl, když nepozorovaně dorazil k pranýři. Lucii se v jednu chvíli udělalo zase trochu nevolno od žaludku, neboť si Brázda dal na dramatickém zachycení detailů opravdu záležet.

Nezdržel se dlouho, neboť policajti obehnali místo činu hodně zeširoka páskou. Tak ještě chvíli očumoval z dálky a pak rychle vypadl. Skočil do traktoru a uháněl domů, neboť, jak několikrát ještě později zopakoval, jej z té hrůzy úplně rozbrněly nohy. „No a teď sedím tady, abych se trochu vzpamatoval,“ dodal na závěr.

16

Mikuláš došel k výčepu a natočil ještě dvě piva a limonádu pro Lucii. Do kasy vhodil peníze a vrátil se ke stolu.

Brázda se odmlčel a Lucie s Mikulášem seděli jako opaření. „Znal jste ji?“ osmělil se po chvíli Mikuláš. „Kašparová se jmenovala, Alice Kašparová, a před dvěma lety nastoupila jako učitelka na místní základce,“ odpověděl a bylo patrné, že se mu už také plete jazyk v ústech.

Mikuláš kývl na Lucii, aby jí naznačil, že půjdou. Do džbánku si ještě vzal s sebou několik točených. „Nemůžu se z dnešních zážitků nějak vzpamatovat,“ řekla zlomeně. „Pojď, sedneme si nahoru do sadu…,“ nestihl dokončit větu. V kapse mu zazvonil telefon. Džbán podal Lucii a zkoumavě se podíval na displej. „Kameník, prosím,“ ozval se do telefonu. „Bálek, dobrý den,“ zaskřehotal nejistý hlas ve sluchátku. „Dobrý den, pane starosto,“ odpověděl překvapeně Mikuláš. Jakmile Lucie zaslechla, kdo volá, mávla znechuceně rukou a odešla. „Potřeboval bych s vámi navečer mluvit.“ Mikuláš s odpovědí nespěchal. Na malý okamžik se odmlčel, jako kdyby přemýšlel, bude-li mít čas, ale pak se se starostou domluvil, že se sejdou v šest večer za mostkem v Annině údolí. „Spolehněte se,“ ujistil jej ještě Mikuláš nakonec a až když hovor skončil tak mu došlo, že se mohl ještě zeptat na důvod tak naléhavé žádosti.

17

Lucie odpočívala v širokém křesle, zatím jen skromně zařízeného pokoje. Většinu starého nábytku nechali v Praze s úmyslem pořídit si valnou část vybavení nové domácnosti až po určitém čase. Až se s novým prostředím sžijí, jak zdůrazňovala Lucie, když Mikuláš nadhazoval, že nemá pořádně na čem sedět. „Co chtěl?“ zajímala se. „Sejít se,“ odpověděl. „Důvod?“ podivila se stejně jako před okamžikem Mikuláš. „Nevím, dělal tajemnýho.“ „A domluvili jste se?“ nedala pokoj a stále vyzvídala. „Jo, v šest večer dole u mostku.“ „Chceš, abych šla s tebou?“ „Myslím, že by mu to nebylo recht,“ odmítl nabídku, pohladil ji po vlasech a šel se do kuchyně napít. Když se vrátil, Lucie spala stočená do klubíčka. Potichu se vytratil ven z domu. V chodbě si vzal z police dva poslední výtisky místního zpravodaje a usadil se na zápraží, kde byl po celý den alespoň trochu stín a odkud měl dokonalý výhled na cestu vinoucí se od nedaleké kaple až dolů na konec vsi.

Rád by se začetl, ale jen tak bezmyšlenkovitě listoval stránkami sem a tam. Úvahy jej stále odváděly k událostem dnešního dopoledne. Proplétalo se mu v hlavě vyprávění Lucie a naturalistické „očité“ svědectví sedláka Brázdy. Byl si jistý, že večerní setkání se starostou zcela jistě bude souviset s oběma nenadálými událostmi, jež rozčeřily doposud klidné vody malého šumavského města, a napadlo jej, zda přece 18

jen neudělal chybu, když tak ochotně a rychle souhlasil.

Nakonec se mu přece jen podařilo alespoň na moment přemoci chmury a začetl se do místního plátku.

Prostudoval kompletně jedno celé číslo, a než jej odložil, nalistoval ještě druhou stránku, aby se podíval, kdo rediguje něco tak strašného. Vilém Jůzl Horský, stálo v tiráži tučným písmem. Mikuláš časopis naštvaně odhodil.

Pivo už mu nechutnalo. Bylo teplé a zvětralé. Opřel si hlavu o zeď a sledoval velký ciferník na věži kaple.

Pomalu ho přemáhala únava, až nakonec usnul. Nebyl to spánek nikterak osvěžující. Dokonce měl pocit, že občas sám sebe slyší, jak chrápe. Z neklidného „stavu beztíže“ jej až po půldruhé hodině probrala Lucie, když vedle něho postavila misku s bramborovou polévkou a pořádný kus chleba. Pomalu otvíral oči a několik vteřin vůbec netušil, kým je. Divoké sny mu natolik pomotaly vztah k vlastnímu já, že jen tupě zíral před sebe. „Svačina,“ houkla na Mikuláše a sama se usadila ke starému rozvrzanému stolu.

Vstal a svalil se na lavici vedle ní, až trochu nadskočila. Do řečí mu nebylo a tak se společná konzumace obešla beze slov. Lucie listovala časopisem, který Mikuláš odhodil, a netvářila se, že by jí mlčení nějak zvlášť vadilo.

Když dojedli, zkontroloval hodiny na kapli. „Za chvíli budu muset jít,“ řekl otráveně. „Nezapomeň si telefon,“ upozornila ho a sklidila nádobí ze stolu. „A přijď brzo,“ dodala, než zmizela ve dveřích.

19

Měl ještě sice dost času, ale rozhodl se, že pomalu půjde. Ubalil si cigaretu na cestu a po děravé silnici se vydal mezi pastvinami obehnanými elektrickým ohradníkem k mostku v hlubokém údolí pod osadou. Vyhnul se zarostlé úvozové cestě a pokračoval dál oklikou po silnici, která se nořila do hlubokého lesa, a stále kontroloval čas na hodinkách.

K cíli dorazil asi o deset minut dříve. Postavil se k zábradlí lemující betonovou mostovku a sledoval, jak voda pod ní ubíhá.

Starosta přijel pár minut po šesté. Zaparkoval šedivou služební škodovku na malém plácku za mostem.

Mikuláš se mu vydal naproti. „Zdravím vás, pane Kameníku,“ natáhl starosta svou upocenou ruku. „Dobrý večer,“ odpověděl chladně Mikuláš. „Pojďte, půjdeme podél potoka ke staré štole a já vám všechno vysvětlím,“ navrhl a naznačil pravicí směr.

Mikuláš na moment zaváhal, ale nakonec kývl a následoval jej na cestu k potoku. „Asi už víte, co se dnes všechno ve městě semlelo…,“ spustil bez úvodu. „Něco málo jsem zaslechl,“ potvrdil. „Hnusná vražda a ještě krádež vzácných svícnů ze čtrnáctého století,“ zaúpěl a teatrálně se chytil za hlavu. „Musíte mi věřit, ale já to neudělal,“ pokusil se Mikuláš mírně odlehčit situaci. „Ale to já přece vím,“ zakabonil se, avšak hned zařadil zpátečku, protože si uvědomil, že to byl on sám, kdo o schůzku tak vehementně stál.

20

„Nějak ztrácím smysl pro humor,“ dodal rychle. „Tak co vás trápí, pane starosto?“ zeptal se přímo Mikuláš. „Mám podezření,“ vyhrkl. „Běžte na policii,“ odpověděl Mikuláš bezelstně. „Šílíte? Akorát se mi vysmějou,“ zděsil se. „Co ale chcete po mně?“ „Měl bych pro vás návrh,“ odpověděl a mírně ztišil hlas, přestože široko daleko nikdo nebyl.

Mikuláš se instinktivně rozhlédl kolem a netrpělivě očekával, s čím starosta přijde. „Budete mi dělat asistenta,“ řekl sebevědomě. „Já?“ neskrýval překvapení. „Ano, vy,“ odpověděl tak, jako kdyby Mikuláš neměl vůbec na vybranou, ale pak mu vysvětlil, že na radnici je dlouhodobě neobsazené místo archiváře, které by se pro něho stalo výbornou pozicí k rychlému proniknutí do místních poměrů. „Podívejte se, já tuším, kdo má na svědomí vraždu i krádež v kostele,“ pronesl a pak se na moment odmlčel, jako kdyby přemýšlel, může-li Mikulášovi svěřit vše, a pak jen dodal: „Bohužel, nemám příliš možností ověřovat si svoje domněnky.“ „A vy si myslíte, že bych to měl udělat za vás.“ „Přesně tak.“ „Proboha, jak jste přišel zrovna na mě?“ „Ve městě vás nikdo pořádně nezná a to platí i obráceně, což vám umožní zajímat se, ptát se a seznamovat se.“ „A pozice archiváře bude skvělá zástěrka.“ 21

„Já věděl, že si budeme rozumět,“ zamnul si ruce starosta.

Dostali se až ke staré štole, kterých tu v okolí zbylo po průzkumu těžby zlata více. Starosta došel až k mříži svařené z ocelových tyčí. „Sakra, zase někdo ucvaknul zámek,“ zaklel a vzal do ruky zbytek řetězu.

Mikuláš namířil svítilnou z mobilního telefonu do hluboké tmy podzemní šachty, ale dál než tři čtyři metry nedohlédl. Chtěl tedy vstoupit dovnitř, ale starosta jej nekompromisně zadržel. „Ať vás to ani nenapadne,“ chytil jej za rukáv. „Proč?“ nechtěl se nechat zastavit. „Dobrých dvacet let tam nikdo nebyl.“ „Opravdu?“ ukázal Mikuláš na přeštípnutý zámek a pomalu, bez jediného vrznutí, otevřel pravé křídlo mříže. „Počkejte, já zavolám někoho ze statku s pořádným světlem,“ učinil ještě pokus Mikuláše přibrzdit. „Půjdu jen pár metrů,“ odbyl ho Mikuláš a postupoval vpřed. Chabým světlem jedné diody mobilního telefonu mířil střídavě dopředu před sebe, pod nohy a ke stropu, kdyby se profil šachty snížil.

Starosta přešlapoval na místě a projevoval svoji charakteristickou nerozhodnost. Když se mu Mikuláš ztratil z dohledu, ještě chvíli pokřikoval zmatené povely a pak se přece jen vypravil za ním. Jenže pospíchal tak, že do Mikuláše zezadu vrazil a málem mu telefon vyrazil z ruky. „Co blázníte, člověče?“ zavrávoral a zapadl až po kotníky do hluboké louže.

22

Starosta zahuhlal něco, co sice mohla být omluva, ale také nemusela. Zbytky denního světla pronikajícího do nitra důlního díla od vstupní brány už dávno pohasly a provizorní svítilna už také skomírala. „Měli bychom se urychleně vrátit,“ navrhl úzkostlivě starosta. „Asi máte pravdu,“ odpověděl Mikuláš. Než se však stihli obrátit, zaslechli zvuky, které je úplně ochromily.

V první moment nebyli schopni určit, odkud přicházejí.

Zvuk se v dlouhém a klenutém prostoru tříštil o stěny a v mnohonásobné ozvěně ve vlnách přicházel a vzápětí zas mizel někde v hlubokém podzemí.

Jen krátce na sebe v té sílící tmě pohlédli a dali se na rychlý ústup. Dá-li se škobrtání přes výmoly a zbytky kolejnic nazvat koordinovaným ústupem. Jakmile spatřili denní světlo, ještě zrychlili. Přesto jim cesta zpět zabrala dobré tři minuty. Starosta se okamžitě a hbitě pověsil na ocelové vzpěry mříže s úmyslem rozrazit ji a vyběhnout ven, ale ta se ani nepohnula. Narazil hlavou do jedné ze svislých tyčí, zavrávoral, udělal pár kroků zpět a upadl.

Mikuláš, který si držel mírný odstup, rychle zastavil a snažil se zjistit, proč starostův pokus dopadl tak katastrofálně. Netrvalo mu to dlouho. Obě veřeje byly totiž stažené novým řetězem a zajištěné mohutným visacím zámkem. Rychle se ještě snažil vyhlédnout ven, zda nespatří někoho, kdo je tu tak pohotově uvěznil.

Starosta Bálek se s bolestivým sykotem sbíral ze země. „Co se stalo?“ byla jeho první slova, když se pomalu po mříži vyškrábal na nohy.

23

„Někdo nás tu zavřel,“ oznámil suše Mikuláš. „Jak je to možný?“ šklebil se a osahával řetěz omotaný kolem ocelových vzpěr.

Mikuláš na jeho otázku neodpověděl. Jednak vůbec netušil, jak je možné, že je někdo, ať vědomě či ne, uvěznil ve staré zlatonosné štole, a jednak se pokoušel na svém telefonu zjistit, zda se z té díry někam dovolá. Vystrčil ruku ven z portálu a sledoval na displeji sílu signálu. „Jakého máte operátora?“ otočil se na starostu. „Mobil mám v autě,“ zchladil jeho poslední naději.

* Průvodkyně Pekařová se celá zubožená dotrmácela k radnici, kde postával hlouček zaměstnanců. Bylo již dávno po pracovní době, ale nikdo nechtěl odejít. Všichni doufali, že z ní vymámí nějaké informace o vraždě u pranýře. Museli si však počkat, neboť ji policie zadržovala na místě nálezu těla nebohé učitelky Kašparové až do okamžiku odjezdu pohřebního vozu. „Ti šupáci mi ani nenabídli, že by mě odvezli autem,“ mávla vztekle k policejní stanici. „No to se nesmíš divit, Helenko, oni mají teď spoustu práce,“ konejšila ji vedoucí informačního centra Rosolová, malá těhotná zrzka, která již počítala zbývající dny do mateřské.

Pekařová samozřejmě moc dobře věděla, na co všichni čekají a nenechala se tedy vůbec pobízet. „Pojďte alespoň do průjezdu,“ řekla unaveně.

24

Někdo jí strčil do ruky lahev studeného piva a současně přibouchl široká vrata. „Holky, já vlastně ani nevím, jestli vám můžu vůbec něco říct,“ zaváhala. „Heleno, musíš, už kvůli naší bezpečnosti,“ prohlásil někdo v davu. „Jasně, ten vrah se tu určitě někde potlouká,“ dodala Rosolová.

Pekařová se dlouze napila a pak dopodrobna vyprávěla vše od okamžiku, kdy se skupinou turistů opustila náměstí a vedla je na Šibeniční vrch k pranýři. Při líčení některých detailů se hlavně starším dámám podlamovala kolena. Rosolová se dokonce málem skácela k zemi.

Ještěže stála u zdi a několika duchapřítomným okolo­ stojícím se ji podařilo včas zachytit.

Asi po půl hodině se obecenstvo začalo rozcházet, když se k Pekařové nejprve přitočila Rosolová, protože si na poslední chvíli vzpomněla, že ji ředitel muzea Hořeňák žádal, aby Helenu poslala za ním a pak ještě starší paní s další Jobovou zvěstí: „Někdo ukradl svícny z kostela, Helenko,“ pronesla a bez dalšího vysvětlování se od ní odvrátila a zamířila ke schodišti.

Pekařová na moment zcepeněla. Odložila nedopitou lahev na popelnici u vrat a uháněla přes náměstí k faře. Když však míjela schody ke kostelu, všimla si, že mříž i dveře jsou otevřené. Okamžitě vyběhla nahoru a vplula dovnitř.

Páter Lukas stál v kněžišti před oltářem a s někým rozčíleně hovořil. Rozkládal divoce rukama, gestikuloval a z výrazu tváře bylo jasné, že debata mu není vůbec příjemná.

25

Pekařová se zastavila u poslední lavice hned za vchodem. Páter si jí musel okamžitě všimnout, ale nenechal se vyrušit. Dál vedl živou komunikaci s člověkem, který zůstával v anonymitě, neboť stál v hlubokém portálu do sakristie.

Páter najednou zvedl ruku na pozdrav, jako kdyby se s neznámým loučil, prohodil ještě dvě tři nesrozumitelná slova a vykročil směrem k Heleně. „Helenko, slyšel jsem, co vás dnes potkalo,“ řekl soucitně. „Otče, takovou hrůzu jsem jaktěživ neviděla,“ spráskla ruce. „Pojďte dozadu, dáme si trochu mešního,“ vedl ji uličkou mezi lavicemi.

Posadila se ztěžka na polstrovanou židli k malému kulatému stolku a pozorovala pátera, jak u kredence nalévá červené víno do sklenic. Obyčejně totiž mívali role obrácené, protože Pekařová jako hospodyně na faře obstarávala i chod světských potřeb v kostele. Tentokrát však byla ráda, že může být obsloužena.

Přemýšlela, má-li se bez okolků zeptat, nebo čekat, zda jí sám poví, kdo byl onen neznámý návštěvník.

V nose se jí totiž okamžitě usadila neznámá, velice smyslná vůně bezpochyby velmi luxusního dámského parfému. Než se ale rozhodla, oslovil ji páter sám. „Tak vyprávějte, Helenko, ať ulevíte duši,“ vybídl ji laskavým tónem.

Nechtělo se jí znovu prožívat utrpení, které musela dnes podstoupit, ale nemohla mu odepřít alespoň letmé zprostředkování průběhu několika předcházejících hodin.

26

Otec Lukas pozorně poslouchal každé její slovo, občas se napil, ale ani při těch nejvypjatějších pasážích nedal na sobě znát žádné citové pohnutí. Byla jeho nezúčastněným postojem upřímně zaskočena, neboť pátera znala jako nesmírně empatického duchovního. „Vždyť vy jste Alici dobře znal,“ řekla skoro vyčítavě.

Vůbec na lehce štiplavou poznámku nezareagoval.

Byl jako v transu, ale seděl klidně a nehnutě.

Pekařová jej přestala sledovat a stejně těžce jak dosedla, tak se i sebrala ze židle a vstala. Unavenou chůzí opustila páterovo privátní zázemí a zamířila k místu, kde vždy stávalo šest zlatých, velmi vzácných svícnů. „Ekrtová zjistila dnes ráno, že chybí,“ pronesl za jejími zády. „Snad se zase brzy najdou,“ zašeptala pro sebe a bez dalších slov opustila kostel. Páter rychle vykročil ke vchodu za ní. Postavil se do širokého portálu a sledoval, jak její štíhlá postava hbitě mizí v úzké uličce pod náměstím.

* Všichni radní už dávno seděli okolo podlouhlého stolu ve starostově kanceláři a střídavě rozebírali krádež v kostele a na místní poměry nevídanou vraždu mladé učitelky. Tajemnice Vaňková žhavila na chodbě telefony a sháněla starostu. Bylo už dvacet minut po devatenácté hodině a schůze městské rady měla již dávno začít.

27

„Starosta zatím nedorazil, ale je potřeba, abychom se my čtyři zatím bez tajemnice domluvili na jedné velmi důležité věci,“ pronesl opatrně a ne moc nahlas Míla Chýně. „Posloucháme,“ řekl kastelán. „Chtěl bych ještě dnešní program doplnit o jeden bod,“ řekl Chýně a zvedl hlavu od lejster. Ostatní se k němu s očekáváním otočili. „Jde o přípravu rekonstrukce bývalého hotelu Karafiát.“ „Starosta něco říkal, ale nebyl moc konkrétní,“ pronesl Jůzl a něco si zapisoval do svého redaktorského bloku. „Já vím, že jsme o možném využití mluvili v předvolební kampani, ale mám pocit, že to nikdo nemyslel moc vážně,“ přidal se Hořeňák, který se od začátku tvářil znechuceně. „A právě v tomto duchu by další přípravy měly pokračovat,“ vysvětloval Chýně.

Všichni tři se na sebe podívali a nejvíce zaskočený Hořeňák se postavil. „Do prdele, co je tohle za pitomost, začínám tě mít plné zuby!“ vystartoval proti němu a ostatním přišla jeho reakce až nepřiměřená. „Budeme prostě postupovat tak, jako kdybychom měli opravdovou vůli hotel zrekonstruovat,“ nenechal se Chýně vyvést z míry. „Mně se takový nápad líbí,“ ozval se Jůzl. „Takže necháme udělat posudek na barák, potom vypíšeme architektonickou soutěž, zadáme ke zpracování 28

projektovou dokumentaci…,“ vyjmenovával jednotlivé kroky kastelán Šváb. „Ano, ano a zase ano, my občanům prodáme iluzi, že se budou mít lépe,“ zajásal Chýně. „A až nás za dva roky znovu zvolej, tak jim opatrně vysvětlíme, že se někde něco nepovedlo,“ prohlásil s neskrývanou ironií Hořeňák. „Trochu mi uniká smysl celé akce,“ zvedl oči od bloku Jůzl. „Všechny úkony, které tu před chvílí vyjmenoval kastelán, přece něco stojí,“ naťukl jejich myšlenkové pochody Chýně. „Takže bychom se na tom trochu přiživili,“ rozsvítilo se Jůzlovi. „Se mnou tedy nepočítejte,“ řekl Hořeňák a nalil si sodovku do sklenice. „Co blbneš, Hugo,“ vyprskl Jůzl. „Děláme tu spolu komunální politiku takovejch let a vždycky jsme z toho měli akorát hovno,“ spráskl rukama. „No tak to podepíšu,“ přidal se kastelán. „Pánové, není důvod spěchat, můžete si vše v klidu promyslet,“ snažil se je Chýně uklidnit. „Ostatní ať si přemýšlejí, nad čím chtějí, ale není tu starosta a já bych rád slyšel jeho názor a osobně si myslím, že si kopete pěkně hlubokou jámu,“ vzepřel se ředitel muzea a naštvaně opustil místnost. „A je po jednání,“ zašeptal Jůzl. „Omyl, jsme stále tři,“ opravil ho kastelán. „Aleno, pojďte, začneme sami,“ vstrčil hlavu do chodby místostarosta Chýně.

29

„Vůbec mi to nebere,“ řekla nešťastně. „Netrapte se,“ řekl mírným hlasem a pohodlně se usadil do starostova křesla. „Snad bychom přece jen měli ještě počkat,“ namítl kastelán Šváb.

Vaňková stále doufala, že starosta nakonec přijde, ale i poslední pokus spojit se s ním telefonicky selhal a ještě než se rezignovaně usadila v rohu místnosti, rozdala radním seznam projednávaných bodů schůze.

* Hugo Hořeňák opouštěl budovu muzea krátce po osmé hodině večerní bočním vchodem do tmavé ulice, tak jako pokaždé. Zaskočil si po nevydařeném jednání rady do pracovny pro poznámky ke knize o gotickém umění na Šumavě, kterou připravoval, a vypravil se nejkratší možnou cestou k domovu.

Bydlel sám, jako starý mládenec, v domku po rodičích.

Postavili ho ještě němečtí usedlíci před druhou světovou válkou vysoko na prudkém svahu nad náměstím. Ze skromné zahrádky před domem měl úchvatný výhled do krajiny a každého, kdo se jen mihl dole ve městě, měl jako na šachovnici. Jen natáhnout ruku a hýbat figurkami z políčka na políčko, říkal si v duchu, pokaždé když shlížel dolů.

Ještě jednou zkontroloval, jsou-li dveře muzea skutečně zamčené, obešel blok a směřoval přes náměstí k východní straně kostela, kde byl mezi opěrnými sloupy gotické stavby vztyčen Kohoutí kříž. Hugo se před ním pokaždé na chvíli zastavil. Jako historik se pochopitelně 30