Jaroslava Černá
Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
www.mobaknihy.cz
© Jaroslava Černá, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1301-5
Pod dveřmi bytu v prvním patře domu nedaleko Staroměstského náměstí se tiše protáhl proužek štiplavého dýmu a zvolna, velmi zvolna stoupal chodbou vedoucí k dalším dvěma bytům a schodům do vyšších pater.
Právě z druhého patra se po chvíli ozval zvuk prudce se otevírajících dveří.
„Pojď sem, Václave, na chodbě něco páchne a je začouzeno,“ zavolala žena vysokým vylekaným hlasem na svého manžela, sklonila se přes zábradlí, a když ji houstnoucí dým rozkašlal, málem se zalkla.
„Tak slyšíš? Dělej něco!“ Rychle se rozběhla zpět k bytu. „Václave, hoří! Myslím, že u sousedů pod námi hoří!“ Ječela na celé kolo a na dřímajícího muže to konečně zabralo. Oheň byl postrachem všech, hrozbou každé rodiny, která topila buď v otevřeném krbu, nebo jednoduchých kamnech.
Václav se v okamžiku probral a v zapraných podvlíkačkách vyletěl na chodbu.
„Proboha! Máš pravdu, odkud to jde?“ ptal se zbytečně, protože i on odhadl, že dým k nim stoupá z bytu
pod nimi, z toho, kde ještě před třemi dny bydlela rodina mladého soudního vyšetřovatele Boleslava Rybáře.
„V tom bytě ale nikdo není, kdo by oheň zapálil?“ podíval se vyjeveně na manželku, a než se taky rozkašlal, přitiskl si na ústa a nos předloktí.
„To je teď jedno, hlupáku! Musíme hasit, nebo vyhoříme taky!“ ječela žena. Rozběhla se do bytu, otevřela okno. „Hoří! Pomozte nám! Hoří!“ vykřikovala do ulice. Skupinka mudrujících žen k ní zvedla hlavu, rozhazovala rukama, ale v nastalém křiku nebylo rozumět jedinému slovu. Ulicí přibíhali další a další sousedé s vědry a mizeli v domě.
Ženě v okně brzy došlo, že spěchají do dvora ke studni.
„Popadni vědro a utíkej hasit!“ křičela zbytečně, protože Václav už běžel po schodech s mokrým hadrem přes hlavu, aby bezpečně proběhl zakouřenou chodbou. U dveří do bytu pod nimi se ale zastavil a nebyl sám. Dva sousedé, u nohou postavená vědra s vodou, se zrovna chystali dveře vykopnout.
„Počkejte,“ zarazil je i přes záchvat kašle a sáhl na kliku. Bylo otevřeno. „Tak rychle!“ vlétl do bytu. Kouř se naštěstí válel při zemi a okamžitě bylo vidět skomírající plameny na podlaze největšího pokoje. „Jak mohla začít hořet podlaha?“ uvažoval nahlas a sledoval, jak oba muži vylili vodu na vyhořelé kolo v prkenné podlaze. Vzápětí doběhli i další sousedi a stačilo pár věder, aby plameny zhasly a zůstal pouze nepříjemný zápach a zbytky kouře, které se teď valily ke dveřím o něco rychleji.
„Je tady průvan,“ otočil se k oknu otevřenému dokořán jeden ze sousedů a udiveně k němu přešel. „Kdo ho otevřel? Že by ho zapomněli zavřít bývalí nájemníci? Možná. Proč ne? Odstěhovali se a nechali větrat. Ani vstupní dveře nezamkli,“ pokrčil rozpačitě rameny.
„Proč by zamykali?“ zamyslel se Václav. „Všechno vystěhovali, nebylo co ukrást nebo zničit a okno jsem včera otevřel já. To já jsem větral, slíbil jsem rodině Rybářů, že na byt dohlédnu, vždyť co by se mohlo stát?“
„Co? Jak vidíš, někoho otevřené okno zlákalo a rozhodl se založit požár,“ sklonil se jeden z mužů k vypálenému fleku a zvedl nad hlavu klacek, který vypadal jako nepovedená louč. „Vidíš, je na něm namotaný zbytek slámy a smrdí po smůle. Ten oheň se sám nezapálil. Někdo sem vhodil zapálenou louč a chtěl byt zničit, to je přece jasné,“ odhadoval. „Naštěstí tady nebylo co zapálit, ale otázka je, jestli to ten žhář věděl, nebo netušil, že je byt prázdný.“ Otočil se ke dveřím, kterými přibíhali další muži s vědry s vodou v rukou.
„Chlapi, konec hašení, je po ohni,“ zastavil je Václav. Nechtěl, aby vyhořelý kus podlahy dál prolévali a promočili strop do bytu v přízemí.
„Co se děje? Prý hoří byt Boleslava Rybáře!“ dral se dovnitř mladý biřic. „Venku je srocení lidí a bojí se požáru!“ Popotáhl nosem. „Páchne to jako smradlavý popel a cítím i kouř.“ Zamračil se a přešel k vypálené díře, ležící téměř uprostřed podlahy. „Jak to mohlo chytnout, když tady nikdo nebyl?“ podivil se a zahleděl se na Václava, který držel v ruce louč.
„Byla na podlaze,“ vysvětloval Václav. „Někdo ji sem donesl nebo ji vhodil oknem nebo nemám ponětí, jak se sem dostala.“
„Polož ji k té vypálené díře, chlape, je to důkaz, že oheň byl zapálen záměrně, to se musí vyšetřit,“ napomenul Václava biřic a hned si ho podezřívavě měřil.
„Já bydlím o patro výš, nikdy bych požár nezaložil, vždyť kdyby se oheň rozšířil tak, jak to chtěl ten žhář,
mohl by shořet celý dům,“ koktal Václav, rozzloben, že by na něj mohl padnout stín podezření.
„Ale vyšetřit se to musí!“ stál si za svým biřic. „Máš klíče od bytu?“
„Mám,“ přiznal Václav. „Včera jsem tady větral, otevřel okno.“
„Tak všichni ven! Dej mi klíče, sám zamknu a nechám si je u sebe. Vykliďte místo zločinu!“ vyzval důrazně všechny přítomné, dohlédl, aby si vzali svá vědra a opustili byt. Když už se muži tlačili do dveří, nečekaně je zarazil: „Počkejte, sousedi! To víte, já hned přemýšlím, kdo byl asi žhář a proč, ale zapomněl jsem vám všem poděkovat, že jste tak duchapřítomně začali hasit. Jistě jste zabránili mnohem horšímu neštěstí. Vždyť víme, co oheň dokáže, když se rozhoří.“
„Víme, mladý muži,“ zabručel Václav. „Mohl jsem vyhořet i já, a kdyby oheň přeskočil na sousední domy, nechci ani domyslet. Děkuji za pomoc, sousedi,“ zavolal na odcházející chlapy. Sice brblali, ale všichni byli rádi, že zabránili nejhoršímu.
Jen biřic zůstal stát nad vypálenou dírou do dřevěné podlahy a přemýšlel, co udělat. Zahleděl se na páchnoucí louč, přešel k oknu.
Vhodit ji dovnitř by vůbec nebylo těžké. Zase tak vysoko to není. Ale proč by to někdo dělal? Proč by zapaloval prázdný byt? Jedině že by nevěděl, že se rodina našeho mladého soudního vyšetřovatele vystěhovala. Potom by to ale znamenalo… Mladý biřic se v myšlenkách zarazil. Nechtěl se dále domýšlet, protože při představě, co se mohlo stát, ho zamrazilo.
Náš Borek byl v nebezpečí! vykřikl málem nahlas, protože soudního vyšetřovatele Boleslava Rybáře si vážila
celá Praha, ale hlavně páni konšelé, radní, a především samotný primátor. Pro vrchnost byl Boleslav, pro přátele Borek. Pod přezdívkou ho znali všichni a jako vyšetřovatel byl postrachem všech provinilců a vrahů. Zatím vyřešil každý zapeklitý případ, který mu ctěný soudce Hykl přidělil. A to mu dává jen ty nejtěžší vraždy. Samotný soudce Hykl dobře ví, že v Borkovi má chytrého pomocníka, který dokáže přijít věci na kloub a případy vyřeší ke spokojenosti všech. I když je mladý, dokáže nejen přemýšlet, dostat se provinilcům do hlavy, ale především umí naslouchat lidem a pak má moudrého rádce a pomocníka, mistra Hanuše, mistra katovského řemesla. Biřic stál bezmocně nad spáleništěm, ale strach
z nebezpečí, ve kterém by mohl být oblíbený Borek, ho neopouštěl. Musím si o tom s někým promluvit, rozhodl se v duchu. Ale s kým? Přece nemohu utíkat za Borkem a vystrašit nejen jeho, ale i celou rodinu. Musím přímo za soudcem Hyklem, poradit se. Soudce je moudrý muž a měl by vědět, co se stalo, protože kdybych mu založení ohně zamlčel a Borkovi hrozilo další nebezpečí, nikdy by mi neodpustil, že jsem nikoho nevaroval, zvažoval v duchu a pak se rychle rozhodl: Něco udělat musím!
Okno nechal otevřené, ale zastavil se u souseda Václava, aby mu vrátil klíče.
„Hlídej ten byt,“ vybídl přísně muže. „Nechal jsem tam větrat, ale zkontroluj, jestli se oheň třeba zase nerozhořel. Rozumíme si?“
„Rozumíme, mladíku, budu hlídat,“ kývl Václav. „A co uděláš ty jako biřic? Víš, co bys měl vykonat?“
„Půjdu k soudci, musí to vědět, nechci nic podcenit.“
„Pravda, je to všechno divné,“ přikývl Václav, protože i jemu se honily hlavou podobné myšlenky.
V domě Boleslava Rybáře
„Nic nemohu najít, nic není na svém místě,“ dolehlo k Aničce z koupelny tiché brblání jejího milovaného Borka. Nedivila se. V novém, velkém domě se teprve zabydlovali a jejich nová pomocnice v domácnosti Františka a maminka Apolena všechny věci z krabic teprve postupně vybalovaly.
„Na svém místě nemůže nic být, když je přestěhováno a všechno si své nové místo hledá,“ zamumlala Anička pobaveně jen pro sebe. „Neboj se, zvykneš si… a co hledáš?“ zavolala tiše, aby nevylekala svého hladového synka, přisátého k prsu. Popravdě ji ale Borkovy starosti moc nezajímaly, protože zatínala zuby, aby překonala bolest při kojení. Bradavky, nezvyklé na takový nápor nenasytné pusinky, zatím stávkovaly a kojení pro ni nebylo tím nejlepším, co ji jako mladou, čerstvou matku mohlo potkat. Přesto se snažila, protože maminka Apolena ji utěšovala, že si zvykne jak ona, tak bradavky a celé její tělo.
„Už jsem našel alespoň osušku!“ zaslechla Borkův vítězoslavný hlas a vzápětí se muž objevil mezi dveřmi
s velkou měkkou osuškou kolem beder. „Oblečení mám ve skříni?“ ptal se zmateně, ale s rozněžnělým úsměvem, ke kterému ho vždy dohnal pohled na jeho kojící manželku. „Jsi jako madona na obraze v kostele svatého Jiří,“ rozmyslel si oblékání a posadil se k Aničce.
„A víš, jak vypadáš ty?“ rozesmála se šťastná matka.
„Jako Jan Křtitel?“ bavil se Borek, ale rychle vstal, políbil Aničku na čelo a otevřel velkou skříň. „Je tady úplně všechno, co na sebe potřebuji navléknout,“ promnul si spokojeně ruce a pátral očima po pečlivě naskládaném prádle. „Tvoje maminka je poklad, ještěže ji máme. Teď už jen abych si zvykl, kde mám podvlíkačky a košile, a budu spokojený chlap. Potřebuji pár dnů a budu doma.“
Navlékal na sebe bílou halenu a domácí kalhoty.
„Vždyť jsi doma,“ uklidňovala ho Anička. „Ten nový dům je nádherný,“ začala se rozplývat. „Je světlý, prostorný, pohodlný a hlavně – všichni se sem vejdeme.“
„Je tak velký, že o sobě ani nebudeme vědět, ale i to bude k dobru nás všech,“ souhlasil Borek. „To víš, rodina Zápských byla přece jen šlechta a hned tak někde by bydlet nechtěli. A nevadí ti,“ zarazil se, „že se tady taky staly dost kruté věci?“ Záměrně nepoužil slovo vraždy.
„Kruté věci?“ zavrtěla Anička hlavou. „Skončily tady svůj život dvě ženské, které mladého pána Adama dost trápily a dohnaly ho k vraždě Kaprštejna.“
„Ale Aničko!“ zhrozil se Borek.
„Já vím, to, že někdo někoho trápí, není důvod k vraždě, a také vím, že sám Adam se provinil těžkým zločinem zabitím Kaprštejna. Jen se to snažím brát jako znamení, že zlo bylo potrestáno a že nám všechny ty události přinesly do života štěstí. Nechci se trápit tím, co se stalo, ale radovat se, že nám se díky tomu změnil život. Páni konšelé
ocenili tvé schopnosti soudního vyšetřovatele překrásným domem. Dobře vědí, co dělají. Potřebují tě, tvoji chytrou hlavu a bystrý úsudek. Přidělit nám dům po Zápských, který odkoupilo město, to byl vskutku chytrý tah. Už se nikdy nebudeš moci vymlouvat, že máš starosti s bydlením nebo že by tě mohl budit tvůj hladový synek. Všichni teď vědí, že nám pomáhá maminka Apolena, že si můžeme dovolit hospodyni a ty se můžeš kdykoli věnovat své práci.
„O práci vůbec nemluv, ať nějaké neštěstí nepřivoláš, jsem rád, že je klid a žádné zapeklité vraždy se nekonají.“ Borek se sklonil k manželce a vzal do náruče svého malého potomka Boleslava. Už byl zkušený otec a věděl, že si dítě po tak vydatném kojení musí říhnout a že Aničce se z lože vstávat nechce. Pomalým klidným krokem procházel ložnicí, jemně hladil Bolečka po zádech. „Možná se toho děje dost, ale myslím, že soudce Hykl se mě snaží šetřit a řešení případů přiděluje jiným vyšetřovatelům,“ rozumoval tichým hlasem. „Je pro nás více než soudce, myslím, že jsme přátelé a má pro mě pochopení. Nový dům, dítě, jistě si dokáže představit, že potřebuji trochu času a klidu, abych si na ty novinky zvykl. No ty jsi můj šikovný kluk,“ pochválil stejně klidným tónem synka, když se ozvalo hlasité říhnutí. Zvolna přešel k loži, kde odpočívala manželka, a opatrně položil usínajícího chlapečka do kolébky. „Zdřímneš si?“ otázal se jí, když konečně přestal sledovat dítě.
„Jen chvilku, vždyť už bych měla být plná síly,“ odpověděla Anička trochu smutně, protože se pořád necítila tak dobře jako před porodem a protože ji trápilo, že sama nemůže řídit vybalování a ukládání věcí v novém domě.
„Jen odpočívej, asi tě zmáhá kojení.“ Borek políbil Aničku na čelo. „Já s Apolenou a Fanynkou všechno
zvládnu,“ ujistil ji. „A jdu do kuchyně, čekají na mě police na hrníčky a talíře. Než vstaneš, bude hotovo a pak si řekneš, jak nádobí srovnat, aby bylo všechno tak, jak si sama přeješ a potřebuješ. Vždyť ty jsi teď paní velkého domu!“ usmál se a po špičkách se vytratil do přízemí.
To je nádhera, radoval se v duchu z prostorného domu, i když ho sám ještě celý neznal. Nebyl ve sklepě, zatím nezašel na půdu, neprošel si celý dvorek a zahrádku za domem. Ale bydlíme! Hlavně že ložnice už je útulná, a než přijde podzim, budeme zabydlení.
Borek zvolna scházel po širokém schodišti do přízemí a těšil se z nového domu a života. Až ve dveřích do kuchyně se zarazil. Apolena i Františka stály zády k němu a pozorně sledovaly muže, který do zdi nad pracovní deskou zazdíval čtyři velké skoby.
„Co se tady děje?“ vyrazil ze sebe překvapeně. „Právě jsem se chystal pověsit police a vidím, že se mi někdo plete do práce.“
„Pane Borku,“ otočila se k němu Františka, „víte, já jsem si myslela, že když si pozveme zedníka, pomůže vám to. Přece jen nejste na takovou práci zvyklý a tady Matěj to bude mít hned hotové. Je to dobrý řemeslník, dobře ho znám a v domě nepracuje poprvé. Zápští si ho zvali na všechny práce, udělala jsem něco špatně?“ zatvářila se rozpačitě.
„Možná je to tak lepší,“ souhlasil Borek smířlivě, „kdyby police spadly, alespoň to nebude na mě.“
„Nespadnou, pane vyšetřovateli.“ Muž slezl z krátkého žebříku. „Jen musíme počkat, než zaschne malta, a pak je společně pověsíme. Pomůžete mi?“
„Matěji, vy nevíte, jak moc jsem se těšil na to, že budu nový dům zařizovat sám, ale musím uznat, že tak šikovný
jako vy nejsem, budu tedy pomáhat a budu rád, když se zednických prací ujmete vy.“
„Vždyť je skoro všechno hotové,“ rozhodil muž rukama. „Nastěhovali jste se do hotového, máte vybíleno, všechno jen září čistotou a police? To je maličkost, za dva dny nemáme co dělat.“
„Tak si dáme něco k jídlu, co říkáte?“ Františka byla ráda, že se Borek nezlobí, i když mu zedník vzal práci. „Posaďte se, hned nakrájím chleba a sýr, také máme pomazánku z tuřínu, tu si dá i naše maminka. Spí?“ obrátila se na Borka.
„Spí,“ kývl a otočil hlavu k malé vstupní hale, odkud se ozval zvuk zvonku nade dveřmi.
„Někdo k nám jde na návštěvu,“ řekla Apolena a vydala se otevřít.
„To není návštěva,“ zapochyboval Borek. „To někdo zuřivě tahá za řetízek a spěchá. Bojím se, že se asi v klidu nenajíme.“
„Přišel za tebou, Borku, soudní posel,“ hlásila paní Apolena s obavami, ale více říct nestačila.
„Pane soudní vyšetřovateli, přeje si s vámi mluvit ctěný soudce Hykl,“ oznamoval zadýchaný mladík.
„Stalo se něco?“ povzdechl si Borek. „Snad nějaká vražda?“
„O ničem nevím, pane, jen jsem pro vás měl dojít.“
Tak jsem se radoval, že mě soudce šetří, že budeme mít klid zabydlet se v novém domě, ale hned je všechno jinak. Co se asi děje, přemýšlel Borek cestou k budově soudu, která byla tentokrát o pár minut delší než z jejich bývalého bytu. Dům Zápských neležel přímo v centru u Staroměstského náměstí, ale dost blízko, aby on došel do soudní budovy pěšky a ženy to neměly daleko na tržiště.
V soudní budově
„Vstupte!“ ozvalo se hlasitě z pracovny soudce Hykla hned po Borkově naléhavém zaklepání na bytelné dveře.
„Pane soudce, nechal jste si mě zavolat,“ pronesl Borek rozpačitě, protože výraz váženého muže se mu vůbec nelíbil. Hluboká vráska mezi staženým obočím svědčila o starostech a už se v duchu připravoval na špatné zprávy o nějakém závažném trestném činu, který bude muset vyšetřit, i když se mu to teď vůbec nehodí.
„Boleslave, sedni si,“ pokynul soudce rukou, nadechl se, ale bylo vidět, že neví, jak začít, a to u něho nebylo obvyklé. Borek sledoval, jak se najednou otočil k oknu, ruce složil za zády a nervózně proplétá prsty. Už muže znal a věděl, že nesleduje dění na ulici ani střechy blízkých či vzdálených domů, ale že přemýšlí.
„Borku,“ oslovil soudce nečekaně svého vyšetřovatele přezdívkou, kterou sám málokdy používal. Odvrátil se od okna a rukama se opřel o své mohutné křeslo za stolem. „Ty víš, jak moc jsem si tě oblíbil. Jsi velmi bystrý mladý muž a vážím si tě pro tvé schopnosti vyšetřovat závažné vraždy ve vyšších kruzích. Díky tobě jsem se i já
stal uznávaným soudcem. O tvých uzavřených případech jsem nikdy neměl sebemenší pochybnosti a vždy jsi mi usnadnil rozhodování. My dva se navzájem potřebujeme. Já ti věřím, že dotáhneš každý případ. Ani páni konšelé zatím nikdy neměli důvod zpochybnit naši společnou práci.“ Soudce se odmlčel a posadil se za stůl. „Je ti známo, že my s manželkou děti nemáme, a já musím přiznat, že jsi mi velmi blízký, kdybych měl syna, přál bych si, aby byl jako ty.“
Borkovi se zdálo, že se soudci jemně chvěje dolní ret a že mu něco dělá velké starosti. „Pane soudce, co se stalo? Něco jsem provedl? Nějak jsem vás zklamal?“
„Ty ne, Boleslave,“ zavrtěl soudce odmítavě hlavou, „ale řekni, když jste se stěhovali ze svého starého bytu, nenechali jste třeba hořet oheň v krbu? Nebo zapálenou svíci?“
„Pane soudce,“ zarazil se překvapený mladík, jemuž se položené otázky zdály nesmyslné, „o čem to mluvíte, na co se mě to ptáte? Copak bych nechal hořet oheň v krbu v opuštěném bytě? Navíc koncem léta? Vždyť jsme ani netopili. O co jde?“ Zamračil se, protože soudci vůbec nerozuměl.
„Jde o to, že ve vašem starém bytě zahořelo!“ plácl soudce zaťatou pěstí do stolu. „A já se to snažím nějak rozumně vysvětlit a vyhnout se pochybnostem a strachu.“
„Strachu z čeho? Nebo o koho?“ vyjelo z Borka, ale hned mu to došlo. „O mě?“ Upřel na muže překvapený pohled.
„A co by sis asi pomyslel ty?“ otázal se soudce a následně se dal do vysvětlování: „Ráno ke mně přiběhl biřic a hlásil, že ve tvém starém bytě začalo hořet, ale sousedé z ulice i ti nad vámi si všimli kouře a duchapřítomně oheň uhasili. Odnesl to naštěstí jen kus dřevěné podlahy, protože jinak tam nezůstalo nic, co by mohlo oheň rozhořet.
Ale dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby tam visely závěsy, ležely koberce, na loži byly peřiny a spousta dalších věcí, které vzplanou jako suchá sláma?“ Odmlčel se a sledoval vyjeveného Borka. Tušil, co se mu honí hlavou.
„A dovedeš si představit, co se mohlo stát, kdybyste v bytě spali? Byli byste v nebezpečí! A to mě nenechává klidným. Vzpomínáš si, jak tě při vyšetřování jedné z posledních vražd ohrožoval nožem ten najatý blázen? Kdybys nebyl tak duchapřítomný, mohl tě zabít. A já se bojím, že teď ti hrozilo něco podobného, dokonce i zbytku tvé rodiny.“
„Vždyť v tom bytě tři dny nikdo nebyl, jak mohlo začít hořet?“ vzpamatoval se Borek.
„Zapomněl jsem ti říct, že chlapi na místě našli smolnou louč. A soused tam větral, bylo otevřené okno, takže si nejspíš někdo počkal a hodil do bytu zapálenou louč s jediným cílem – ublížit ti!“
„Pak ten žhář ale nevěděl, že jsme se tři dny předtím odstěhovali,“ začala Borkova mysl pracovat naplno. „Takže nežije v naší blízkosti a šlo mu jen o to, aby se mě zbavil. Ale proč? Já teď přece žádnou vraždu nevyšetřuji, aby se někdo bál, že ho odhalím. Možná mě potřeboval zastrašit, ale pak je to hlupák,“ přemýšlel nahlas.
„Anebo, Boleslave, se chystá k nějakému zločinu, a protože ví, jak zdatný jsi vyšetřovatel, tak se tě potřebuje zbavit předem,“ přidal soudce další teorii, která ho předtím nenapadla. „V každém případě musíme být obezřetní, a pokud dojde k nějakému napadení nebo vraždě, musíme brát v úvahu i tuto možnost.“
„Ještě je tu jedna varianta, pane soudce,“ pokračoval Borek. „Představte si, že se po půlnoci vrací z krčmy parta zpitých mladíků, jeden má v ruce zapálenou louč a najednou uvidí otevřené okno. Co je asi v opilosti napadne?
Není možné, že se v zápalu hrdinství a touze po obdivu nějaký blázen odhodlal prostě jen vhodit zapálenou louč do okna a bavit se tím, co se stane? Copak opilí hlupáci přemýšlí, co by tím mohli způsobit?“
„Boleslave!“ vykřikl soudce a vyskočil z křesla. „Tomu přece sám nevěříš a já už vůbec ne! Mám o tebe starost, nelíbí se mi to. Musíš být opatrný! Tvůj nový dům naštěstí stojí v zahradě a není tak jednoduché hodit do okna zapálenou louč. Ale stejně, slib mi, že budete zavírat okna, rozhlížet se kolem a na všechno podezřelé si dáš pozor. Také tvoje Anička ani paní Apolena a Františka by neměly chodit samy na trh a tobě přidělím biřice, aby tě chránil.“
„To snad ne, pane soudce!“ bránil se Borek. „Já budu opatrný, slibuji, biřic by možná mohl častěji procházet naší ulicí, abych byl klidnější. Ale teď potřebuji zajít do našeho starého bytu podívat se, jak to tam vypadá, promluvit se sousedem a pak se uvidí. Nebudu propadat panice, právě teď, když se nám tak daří a jsme z nového bydlení nadšení. A kdybyste viděl mého synka,“ rozněžnil se novopečený otec. „Ten jenom jí a spí.“
„No, jenže já myslím nejen na tebe, Boleslave, ale také na tvoji rodinu, protože bych si nikdy neodpustil, kdyby se ti něco kvůli vyšetřování stalo. A teď mě napadlo –začni přemýšlet o těch ze svých vyřešených případů, kdy obvinění skončili na popravišti. Byl tam někdo z příbuzných, kdo by se chtěl mstít, a nás to třeba ani nenapadlo? Možná nám unikl někdo ze šlechtického příbuzenstva Kaprštejna nebo Zápských. A co Manuel Ponti?“
„O nikom, kdo by se chtěl mstít za odsouzené, nevím,“ zavrtěl Borek hlavou. „Navíc jen blázen by si myslel, že byli odsouzeni mou vinou. Děláme přece jen svoji práci, zbavujeme svět zločinců a děláme to dobře.“
„Asi si to všichni nemyslí,“ zabručel soudce. „Boleslave, slib mi, že kdyby se kolem tebe dělo cokoli, co by se ti nelíbilo, hned přijdeš za mnou a budeme to řešit spolu.“
„Slibuji, pane soudce, děkuji za starost, ale pořád věřím, že to zahoření je jen nějaká nešťastná náhoda. Přesto ale prosím – Anička se nesmí nic dozvědět, potřebujeme, aby v klidu kojila a její jediná starost byla ta o synka.“
„Ode mě se nic nedozví,“ kývl soudce, „ale že se to neroznese městem, to ti zaručit nemohu. Znáš lidi, jak se objeví oheň, vždycky vypukne panika. Tak už běž, ať ti doma něco neuteče.“
„Věšíme dnes police v kuchyni,“ usmál se konečně Borek, lehce se soudci uklonil a spěchal domů. Na police ale myslet nedokázal. Věděl, že Hykl má pravdu, a při myšlence, co všechno se mohlo stát, zatínal zuby. A když se zastavil ve svém starém bytě, prohlédl si spáleniště a smolnou louč, bylo všechno ještě horší. Jen nevěděl, s čím si má dělat starosti. Chce se mě zbavit někdo z minulosti, nebo to souvisí s přípravou něčeho v budoucnosti? Na nic nepřijdu, pouze musíme být všichni opatrní a pozorní, povzdechl si před brankou do předzahrádky jejich nového domova. Napadlo ho, že musí všechno zamykat, nasadil úsměv, a když otevřel dveře domu a dolehl k němu cinkot nádobí, líbilo se mu to.
„Zdržel ses,“ vítala ho Anička. „A my jsme zatím v kuchyni všechno dokončili. Ale všechny talíře do police nedáme, budeme jíst, pojď se posadit a povídej, co chtěl pan soudce?“
„Vlastně nic, jen ho zajímalo, jak se nám daří v novém domě,“ zalhal Borek, a než se pustil do jídla, rozhlédl se kolem stolu. Seděli tam všichni, které měl rád a které toužil mít kolem sebe. Jen malý Boleček musel ještě zůstat v nové ložnici v kolébce.
28. srpna 1647, o dva dny později
„Hyjé!“ Muž zapráskal bičem nad hřbety koní. Seděl na kozlíku vozu zaplněném zbytky materiálu a nářadím, které potřeboval pro svoji práci mistra kata. Otočil se, protože jeho dva pomocníci ztichli a on je podezříval, že navzdory drncání povozu si ustlali na slámě a zdřímli. Usmál se, ještě na koně spokojeně zamlaskal a zase se propadl do svých myšlenek. Staroměstský kat Jan Mydlář, všemi přezdívaný Hanuš, aby se jeho jméno nepletlo s proslaveným otcem Janem Mydlářem, se dnešní podvečer vracel z Rokycan, kde prováděl velmi důležitou exekuci odsouzených provinilců. Bylo jich šest a všichni skončili podle práva, po předepsaném mučení na oprátce. Hanuš se na chvíli zamračil. „Prý že to stejně nejsou všichni z těch lupičů, kteří už více než rok trápí celý kraj. Copak to vadí?“ zabručel si pro sebe tiše. Ti, kteří zbyli, už se ničeho špatného neodváží, aby neskončili jako jejich kumpáni. „V kraji bude konečně klid a klidný mohu být i já, protože výdělek bude stačit na pár týdnů, i kdyby nebyla práce v hlavním městě,“ pochvaloval si spokojeně a pak se rozhlédl po krajině. Usoudil, že bude
muset zpomalit, a to se mu vůbec nelíbilo. Dosud jsme projížděli otevřenou krajinou, a i navzdory padajícímu soumraku bylo dobře vidět na cestu, jenže za chvíli vjedeme do vysokého lesa a tam nedosáhne ani světlo měsíce, byť je skoro v úplňku, honilo se Hanušovi hlavou. Ale nedalo se nic dělat. Přitáhl koním opratě, i když to do Hořovic, kam chtěl na noc dojet, byla odhadem ještě dobrá půlhodina rychlé jízdy.
Vůz vjel mezi stromy a najednou nebylo slyšet vůbec nic než dusot koňských kopyt.
Hanuš se přestal soustředit na cestu a s mírným úsměvem se zase vrátil k příjemným myšlenkám. Byl spokojen se svou prací, s bohatým výdělkem a těšil se, že pozve přátele k bohatě prostřenému stolu v té nejlepší krčmě. Svých přátel si cenil, protože jich mnoho neměl. Přece jen byl staroměstský kat, a i když se mnohé změnilo, nikdo netoužil se s ním veřejně posadit ke stolu. O to více si vážil přátelství dvou mužů, kteří zase oceňovali jeho moudrost a znalosti lidského těla. Hanušovy myšlenky se stočily k milovanému otci, po kterém převzal katovské řemeslo a který ho naučil všemu, co musí dobrý mistr svého řemesla znát. Ze zápisků a knih si nastudoval celé lidské tělo, protože musel vědět, co se s ním děje při lámání kolem, tříštění kloubů, a především kam musí mířit úder katovského meče, aby se odsouzený netrápil a skonal jednou dobře vedenou ranou. Také měl po otci záznam celé pitvy, kterou ho obdaroval doktor Jan Jesenius.
Hanuš si při té vzpomínce hluboce povzdechl. Otec a Jesenius byli přátelé, a přesto je potkalo to nejhorší, co se muže v životě kata přihodit. Významný lékař se znelíbil vrchnosti a skončil s hlavou na popravčím špalku.
Meč držel právě Hanušův otec a on si dobře vzpomínal, že se Jan Mydlář toho dne dlouho modlil ve svém pokoji. Klečel před ukřižovaným Kristem a mnoho dalších dnů měl zarudlé, uplakané oči plné smutku. Hanuš těžké
vzpomínky, které byly živé, přestože byl tehdy ještě chlapec a těžko chápal, co se děje, raději zaplašil. Až časem mu došlo, že ta známá hromadná staroměstská poprava
českých pánů představovala začátek těžkých dnů, bojů v celé Evropě, plenění měst a vesnic vojskem, bídy lidu v českých zemích.
Bože, zvedl Hanuš prosebný pohled k tmavnoucí obloze, nedopusť, abych já někdy musel stínat hlavy svým přátelům nebo nevinným.
Tou tichou prosbou se muž vzpamatoval, ale moc se kolem sebe nerozhlížel. I když byl teplý večer ještě cítit pozdním létem, tma padla rychle, koně ale naštěstí mezi vysokými stromy cestu hledat nemuseli. Neměli kam uhnout. Vůz pomalu projížděl lesní cestou a Hanušovi zase ulétly myšlenky do Prahy.
Jak moc se od doby života jeho otce změnilo a kolik toho změnil Jan Mydlář starší sám silou své osobnosti, rovným jednáním, smyslem pro spravedlnost a moudrostí! Nejprve se k němu chodili lidé radit tajně, později mu začali dávat najevo přízeň dokonce i vlivní a urození Pražané a často se stávalo, že si k němu v krčmě přisedl některý ze sousedů, aniž se bál pomluvy a opovržení za to, že sedí u katovského stolu.
Můj otec byl důstojný a sebevědomý muž, vzpomínal Hanuš, a já jdu díkybohu v jeho stopách. Ctím zákony, držím se práva a plním své povinnosti, jak se ode mě očekává, usmál se do tmy. A nejen to. Dosáhl jsem toho, že si mě váží i mladý soudní vyšetřovatel Boleslav Rybář.
Je to chytrý mladík, a i přesto se někdy potřebuje poradit, zjistit, jak byla oběť zbavena života, jakou zbraní, aby mu jeho vyšetřování dávalo smysl.
Mých znalostí lidského těla si váží i ctěný pan soudce
Václav Hykl a také to dává najevo i ve společnosti konšelů a radních. Dobře ví, čemu je nutné naslouchat při mučení podezřelých, jak rozeznat pravdu od lži a jak odhadnout povahu provinilce.
Pan soudce ví, že člověka si musíme vážit pro jeho moudrost a schopnosti, ne podle postavení nebo podle řemesla, které zdědil po otci jako já. Takových lidí není zatím mnoho, hodně nevzdělaných, hloupých lidí se mě bojí, myslí si, že to já rozhoduji o životě a smrti, a vůbec je nenapadne, že se pouze řídím zákonem a rozhodnutím soudu nejlépe, jak umím. Pan soudce ví, že katovské řemeslo je opravdové umění a vyžaduje zručnost, aby odsouzený netrpěl.
Hanuš se znova usmál, tentokrát už do noční tmy. Nepobídl koně, chtěl do Hořovic dojet bezpečně a v duchu si představoval, jak pozve Boleslava a soudce Hykla na bohatou večeři, když najednou ztuhl a bezděčně se přikrčil.
Odněkud ze tmy zpoza kmene jednoho ze vzrostlých stromů se zablesklo, zazněl výstřel a kolem hlavy mu zasvištěla kulka.
Ve stejné chvíli se z levé strany lesa vyřítily tři temné mužské postavy. Jedna se vrhla proti koním, další dvě spěchaly k vozu.
Chtějí krást, to je jisté, blesklo Hanušovi hlavou, ale také viděl, že jeho dva holomky na voze nečekaná rána, která zazněla v tiché noci, probudila a hned jim došlo, co se děje.
„Přepadli nás! Dělej! Vstávej!“ vzpamatoval se rychleji starší Vavřinec a hned se chopil rýče, protože dva lupiči na ně zaútočili šavlemi a bylo jisté, že dojde k boji na život a na smrt.
Hanuš sledoval, jak se útočníci na chvíli zarazili, protože zjevně nečekali, že se na voze skrývají další dva muži, a připraveni jen ke krádeži, museli začít bojovat. Netušili, že síly budou vyrovnané, a statečně se šavlemi pustili do nerovného boje s rýčem a lopatou, tedy s nářadím, které katovi pomocníci zručně ovládali.
„Bojujte, chlapci!“ vykřikl Hanuš. „Já si beru na mušku toho u koní!“ rychle přejel pohledem chlapa před vozem, který se snažit zklidnit vyplašené koně a pevně je chytil za uzdu.
Ten chlap musí být silný jako býk, usoudil Hanuš, vytáhl zpoza opasku bambitku, postavil se na kozlíku s rozkročenýma nohama a nachystaný k ráně zamířil. Věděl, co dělá. Vystřelil v okamžiku, kdy se mezi hlavami koní objevila hlava zbojníka, tak jistě, jako by mířil do terče. A mířil dobře, protože trefil muže přímo do čela a ten se v okamžiku svalil bezvládný mezi koně.
Hanuš se otočil, aby pomohl svým chlapcům, ale než se nadechl, viděl jen, jak se Vavřinec rozmáchl a dobře mířenou ranou rýčem trefil dalšího útočníka přímo do hlavy. Že to byla tvrdá rána, o tom svědčil zvuk tříštění kostí tvrdé lebky. Zazněl krátký nelidský řev a druhý útočník se skácel k zemi. Ve stejné chvíli se mrštně vyhnul výpadu katův zbývající pomocník a šavle se zaryla ostřím do krajnice vozu. V té chvíli po něm skočil Vavřinec a začal ho škrtit.
„Nezabíjej ho! Ušetři jeho bídný život!“ vykřikl Hanuš.
„Potřebujeme alespoň jednoho loupežníka vyslechnout!
Hoďte mi provaz!“ zavelel, sám srazil přiškrceného, sípajícího muže na zem a zručně mu svázal nejdříve ruce za zády a pak nohy tak pevně, že se lump nemohl ani hnout. Hanuš vstával z pokleku na zemi, a když zvedal záda, něco ho zarazilo. Něco uviděl. Nedaleko od nich stály dvě postavy. V prvním okamžiku ho napadlo, že se mu to snad musí zdát, ale chvíli se nehýbal a nepohnuly se ani dvě záhadné postavy. V noční tmě je sice bylo těžké rozeznat, ale jedna věc je prozradila. Měly na sobě zářivě bílé haleny se širokými rukávy, a i když na ně oblékly vesty, bílá barva ve tmě přímo zářila, dokonce se v ní rýsovaly i široké bílé límce. Nohy v černých kalhotách vidět nebyly, ale že je někdo sleduje, bylo jasné.
Hanuš se chvíli nehýbal, zůstal ohnutý, kontroloval pevně stažené provazy na nohou útočníka, ale oči měl upřené do nedalekého lesa. Kdo to k čertu je? Kdo nás sleduje a co potřebuje vědět a vidět? Už neváhal, napřímil se a pomalu se otočil. Nic ale neviděl. Jestli tam někde mezi stromy stáli dva muži, teď jsou pryč. Zdálo se mi to? Zarazil se a jemně, odmítavě zavrtěl hlavou. Nezdálo, viděl jsem je!
„Tak jednoho útočníka máme jistého, teď si prohlédneme ty druhé dva, jak jsou na tom,“ oslovil své dva pomocníky, i když si byl jist, že zbývající lupiči jsou oba po smrti.
„Vavřinče, zapal pochodeň, ať se podíváme, jakým lotrům jsme se to ubránili,“ přikázal staršímu z holomků a sám rychle přešel před vůz, aby uklidnil vzpínající se koně, které strašila mrtvola pod jejich předníma nohama. Jakmile mrtvé tělo vytáhl na kraj cesty, utišili se.
„I ten další chlap je na pravdě Boží,“ řekl mladší pomocník Petr a táhl mrtvolu za ruce na stejné místo.
„Tvoji ránu nemohl přežít,“ rozesmál se. „Vždyť jsi mu vymlátil mozek z hlavy.“
„Dal jsem mu ránu, jakou se přerážejí hnáty odsouzených delikventů při lámání kolem,“ přikyvoval Vavřinec. „Jen jsem to zkusil na lebku a povedlo se. Chce to správně mířit a pořádnou sílu.“
„Ti dva už nám neublíží, nezaslouží si více naši pozornost,“ pronesl Hanuš, když si obě mrtvoly prohlédl ve světle louče. Poté se obrátil, protože k nim zpoza vozu doléhaly nadávky jediného přeživšího.
„Mlč! Hovado!“ okřikl ho Vavřinec. Stejně jako ostatní měl radost, že zákeřný útok přežili. To, že i oni sami zabíjeli, Hanušovy pomocníky vůbec nerozrušilo. Ze své práce byli zvyklí na zmrzačená těla a smrt je nemohla nijak zaskočit. Navíc všichni tři věděli, že chránili a zachránili vlastní životy.
„Mistře, ta vaše šťastná rána zbojníkovi mezi oči, to byl první krok k našemu vítězství,“ změnil Vavřinec tón hlasu. „Ve tmě tak přesně zamířit, to dokáže jen ten nejlepší střelec,“ chválil nadšeně svého pána, protože věděl, že má pravdu. „Bylo to sice tři na tři, ale oni měli výhodu, byli připravení. Můžeme na sebe být hrdí.“
„Tak chlapci, dost řečí,“ přerušil mistr chvalozpěvy.
„Svázaného muže naložte na vůz, předáme ho v Hořovicích rychtáři, protože tento les už patří pod jeho rozhodování. A ty dvě mrtvoly zatáhněte z cesty ke kraji lesa, oni si je hořovičtí ráno za světla najdou a zakopou na správné místo.“
„Hotovo, mistře,“ ozvalo se vzápětí z vozu. Oba katovi pomocníci už na něm seděli společně se svým svázaným zajatcem.
„Hyjé!“ ozvalo se hlasitě z kozlíku, bič jemně zapráskal nad hřbety koní a ti se – nyní opět klidní – rozjeli k Hořovicím.
Za necelou půlhodinku už Vavřinec pěstí bušil na pevně zamčenou městskou bránu.
„V noci nikomu nesmím otevřít!“ křikl na tři pocestné strážce brány z malého okna ve věži nad bránou.
„Pane strážný, to by vás rychtář nepochválil, kdybyste nás nechal čekat do rána před branami města,“ zaklonil hlavu Hanuš. „Jsme domluveni, že v Hořovicích přenocujeme. Jsem pražský mistr kat Jan Mydlář a na cestě nás zdrželi loupežníci. Jednoho vám vezeme zajatého a pan rychtář bude rád, že jsme zlikvidovali i zbytek bandy, která sužovala celé okolí.“
„Už běžím, vážený mistře!“ ozvalo se třesoucím hlasem z okna a v bráně za chvíli zarachotil klíč. „Pomocníka jsem poslal pro rychtáře, bude z vašich zpráv nadšený, i když ho probudíme. A myslím, že se probere i půlka města, když se rozhlásí, že ta prokletá banda už je snad celá zlikvidovaná. Vždyť ti, kteří nebyli pověšeni, propadli dnes v noci peklu a toho posledního přibijeme na městskou bránu pro výstrahu.“
„To by byla pro takového bídáka moc lehká smrt,“ ozvalo se strážnému za zády z šera ulice. V doprovodu desátníka městských mušketýrů, držícího v rukou zapálenou pochodeň, spěchal k Hanušovu vozu hořovický rychtář. „Mistře! Co jsem to zaslechl? Podařilo se vám vymýtit poslední zbytky té zlodějské bandy? To je ta nejlepší zpráva. Jen pojďte dál, vám bude městská brána vždy otevřená. Najíte se, všechno nám povíte a snad se i trochu prospíte před cestou do hlavního města.“
„Pane rychtáři, všechno se dozvíte,“ promlouval zvolna mistr kat. „Jen ať si vaši biřici převezmou vězně. Co s ním uděláte, nechám na vás, ale máte pravdu, ten bídák si zaslouží tu nejhorší smrt.“
„A všechna městečka a vesnice v okolí si vaší zásluhou oddechnou,“ vedl rychtář Hanuše a jeho dva pomocníky do krčmy, ve které už svítila všechna okna.
„Jen musíme věřit, že jsme se ubránili opravdu posledním loupežníkům,“ prohodil náhle kat zamyšleně, protože se mu nečekaně vybavily dvě postavy v bílých halenách ve tmě lesa. „Velkou část bandy jsme pověsili v Rokycanech, dva připravili o život v lese a osud toho posledního je na vás.“ Mistr Hanuš se posadil k prostřenému stolu a se zadostiučiněním sledoval, jak si k jeho stolu přisedávají i sousedé z Hořovic. Dnešní noci nikomu nevadilo sedět u jídla společně s mistrem katovského řemesla, naopak – poklepávali ho po ramenou a slova chvály nebrala konce.
Snad každý trochu chytrý člověk dnes pochopil, že práce kata je stejně důležitá jako každé jiné řemeslo a že navíc vyžaduje velké znalosti, zdatnost a moudrost, pomyslel si spokojeně Hanuš. Výčepem zazvonily žejdlíky s chmelovinou. Dnešní noci si každý chtěl připít se staroměstským mistrem katem, prohodit s ním pár slov, vyjádřit obdiv jeho síle, dobré mušce a neohroženosti.
Praha, o dva dny později
„Nemohl jsem se tvého vzkazu s pozvánkou ke společnému posezení dočkat, příteli,“ vítal se soudce Hykl s Hanušem, a když zahlédl jeho udivený obličej, jen se usmál.
„No, nediv se, mistře, tvé hrdinské skutky tě předběhly a už se nám všechno doneslo,“ snažil se vysvětlovat Borek, když se usadili ke stolu v malé místnosti za výčepem ve známé krčmě na Staroměstském náměstí.
„Neříkejte, že už všechno víte,“ začal Hanuš zklamaně. „Já jsem vás chtěl pozvat ke společnému posezení, k dobrému jídlu, protože jsem se v Rokycanech dočkal dobrého výdělku. Také jsem se chtěl pochlubit, že jsem dostal další peníze i od vděčného hořovického rychtáře za likvidaci posledních lupičů, kteří se nás, hlupáci, pokoušeli přepadnout a okrást v noci na cestě. Jenže netušili, na koho narazili. Dva jsme zabili hned na místě, třetího předali k výslechu. Snad se hořovičtí konšelé dozvědí jen dobré zprávy, že ti tři už byli poslední z loupežnické bandy, celý kraj si vydechne a lidé budou na cestách zase v bezpečí.“
„Máš za sebou těžké dny, dobrou práci a svůj výdělek si zasloužíš. Rádi s tebou alespoň něco projíme a propijeme,“ poplácal soudce Hykl Hanuše přátelsky po zádech a hned se mlsně zahleděl na mísy plné dobrot, které přinášel sám hostinský. Nenechal si ujít příležitost, aby obsloužil tak vážené hosty, a navíc i on zaslechl zveličené řeči o hrdinském činu mistra Hanuše.
„Copak, Boleslave, co se ti honí hlavou?“ zarazil se Hanuš, když už si nakládal kousky masa na talíř. „Copak nemáš hlad?“
„Od oběda jsem nejedl, abych si tvé pozvání na hostinu užil,“ probral se Borek. „Jen mě napadlo, že je to všechno divné.“
„Co se ti nezdá?“ pomlaskával soudce s plnou pusou.
„Nelíbí se mi to,“ zavrtěl Borek hlavou. „Nelíbí se mi, že by mohli být zbylí zlodějíčkové z bandy tak hloupí a hned dva dny po popravě svých společníků se pustit do další akce. Vždyť museli být vystrašení a bylo by přirozené, kdyby se na nějakou dobu odmlčeli, nebo alespoň změnili místo pro své krádeže a přepadávání povozů. Já na jejich místě bych se vytratil do jiného kraje, a oni se rychle vzpamatovali a hned se dopustili dalšího přepadení? A ještě k tomu se odvážili napadnout mistra kata? Neříkejte mi, že v noci číhali v lese jen tak a čekali na nějaký povoz, aby mohli krást.“
„Máš pravdu, chlapče,“ souhlasil Hanuš a přimhouřil oči, snad aby si mohl scénu znovu v duchu projít. „Jako první zazněl výstřel, pak vyběhli z lesa tři muži, jeden přímo ke koním a ti druzí dva vlastně mířili ke mně. Až když se z vozu zvedli moji pomocníci, zarazili se a zaútočili na ně s vytasenými šavlemi. Netušili, že jsme tři, chlapci leželi na slámě.“
„Příteli, ti loupežníci tě nechtěli okrást, vždyť nevěděli, co vezeš, ale šli po tobě. Věděli, kdo jsi. Copak tvůj vůz
vypadá, jako by byl naložen zbožím, které se dá zpeněžit?“
přemýšlel dál Borek nahlas.
„Myslíš, že to byla pomsta za popravy jejich společníků? To by ale museli být v Rokycanech, všechno sledovat a jak by se dozvěděli, že se budu navečer vracet? Jak by mohli vědět, že plánuji přespat v Hořovicích?“
„Nevím, ale je jen jedno vysvětlení. Někdo z tvé blízkosti jim musel dát zprávu,“ zabručel nespokojeně Borek. „A i když všechno nedopadlo podle jejich představ, šlo jim o tebe, jsem si tím čím dál více jist.“
„Boleslave, každý rozumný člověk přece ví, že já o životě a smrti nerozhoduji, jsem jen pouhý vykonavatel zákona a rozhodnutí soudu,“ namítl Hanuš chabě, ale najednou se zarazil, rysy v obličeji mu ztuhly, vidlička se soustem masa se zastavila před ústy. Mistr kat na chvíli přestal vnímat okolí.
Soudce si změny v Hanušově výrazu hned všiml. Chvíli ho sledoval, pak bloudil pohledem střídavě na Borka a na Hanuše. „Co se stalo?“ vypravil ze sebe s obavami.
„Já jsem si na něco vzpomněl,“ pronesl Hanuš tiše. „Vybavilo se mi, že jsem na kraji lesa, ve tmě mezi stromy zahlédl dvě postavy. Úplně jsem na to zapomněl, protože to byl pouhý okamžik. Když jsem se zvedl a ohlédl, nikdo tam už nestál. Ale bylo to divné, protože ti dva na sobě měli bílé košile. Museli být hloupí, protože ta bílá látka ve tmě zářila.“
Soudce i Borek mlčeli, přesto že se jim honila hlavou spousta myšlenek.
„Možná tam byli náhodou, jen se k přepadení připletli,“ dodal Hanuš a mírně pokrčil rameny.
„Anebo všechno z dálky sledovali,“ probral se soudce. „Napadlo tě, Boleslave, to co mě?“ obrátil se na Borka a ten jen přikývl. „Možná se oba pleteme, možná je to všechno pouhá náhoda, ale stejně jsem znovu pln obav a podezření,“ bručel soudce. „Myslím, že ti musíme vysvětlit, co nás vede k pochybnostem o pouhém přepadení hloupých zlodějíčků. Obávám se, že je za tím vším něco více.“
„Za čím vším?“ nerozuměl Hanuš, ale soudce se nadechl a stručně mistrovi popsal „nehodu“ s ohněm v Borkově starém bytě.
„To jsou nesmysly!“ vyjekl nejprve nevěřícně Hanuš. „Kdo by nás ohrožoval a proč?“
„Ohrožoval?“ zvýšil soudce hlas. „Borkovi – kdyby tam byl – by šlo o život! A také celé jeho rodině. A ty? Copak jsi sám nepopisoval, že jste bojovali na život a na smrt?“
„Bojovali,“ přisvědčil mistr chabě, „ale stejné by to bylo při každém přepadení,“ namítl, ale bylo vidět, že mu soudcovy otázky vrtají hlavou. „Chcete tím vším říct, že my dva jsme v nebezpečí?“ zvedl k soudci a hned i k Borkovi oči, do té chvíle sklopené.
„Je to jedna z možností,“ odvětil Boleslav a oba muži přikývli.
„Nesmíme nic podcenit, musíte být opatrní a pořád se kolem sebe rozhlížet, jestli vás třeba někdo nesleduje, nestojí před domem,“ radil soudce.
„U mého domu nikdo nestojí, to bych si všiml, vždyť víte, že bydlíme o samotě a každý, kdo by mě chtěl sledovat, by se ihned prozradil. Mému domu se lidé vyhýbají, ovšem kromě domluvených nočních návštěv, kdy si nešťastníci chodí pro bylinky od mé manželky. Ale ty všechny známe.“
„V naší ulici ještě skoro nikoho neznáme, ale před domem se nikdo nezastavuje a nesleduje nás,“ pronesl Borek zamyšleně. „A co okolí vašeho domu, pane soudce, vy jste si ničeho nebo nikoho podezřelého nevšiml?“
začal se vyptávat a zaskočilo ho, že se soudce zarazil a zamračil. „No, nezlobte se, ale jestli někdo usiluje o náš život, můžete být v nebezpečí i vy,“ vysvětloval rychle.
Soudce si zhluboka přihnul ze žejdlíku a pak se opřel o zeď za sebou. „Možná máš pravdu, Boleslave, ale v koutku duše doufám, že jsou to všechno pouhé nešťastné náhody a shody podivných okolností, které nás nutí se domýšlet, že by se nám někdo mohl mstít, nebo se nás chtěl zbavit. Ať je to, jak chce, musíme brát v úvahu
všechny možnosti a být opatrní, protože pokud jim šlo o vás, zatím se jim žádná akce nevydařila a v budoucnu mohou přitvrdit. Nezbývá než vyčkat.“ Opět se pořádně napil a bylo na něm vidět, že ho dnešní setkání a rozumování s přáteli více rozrušilo, než že by si společně užili
klidného přátelského večera u dobrého jídla.