Nadechni se potřetí... by Nakladatelství MOBA

Nadechni se potřetí...

Vážení a milí čtenáři, dovolte mi, abych vám v úvodu tohoto románu krátce přiblížil okolnosti, za nichž vznikl, a uvedl některé souvislosti na pravou míru.

Mnozí z vás si tuto peripetii snad vybavují z knihy Podívej se podruhé…, jež vyšla v loňském roce (tedy 2023). Na jejích stránkách se můžete dočíst můj vlastní příběh. Začíná v bodě, kdy jsem jako – snad to nebude znít příliš nabubřele – poměrně oblíbený a uznávaný spisovatel pracoval na dalším dílu své série Ve jménu zákona X, a to za vydatné pomoci imaginárního přítele Xavera. V mnohém směru byl takovým mým protipólem, jejž jsem si vytvořil jako vzor. Fungovali jsme v dokonalé kreativní symbióze, dokud nepřišla Ona. Omlouvám se, že zde nezmíním její jméno, snad je to vůči lidské bytosti přece jen poněkud neuctivé, ale ti z vás, kdo náš příběh četli, jistě pochopí, že každý den v mém životě, kdy jej nemusím vyslovit, napsat, ba ani na něj jen pomyslet, je pro mě velkým darem. Za těch pár let s Ní jsem prošel obrovskou katarzí, sáhl si až na dno a jen velmi nerad se k oné době ve vzpomínkách vracím. Nicméně tehdejší způsob života a zejména mé psychické nastavení vedly k tomu, že jsem po ukončení své detektivní série a období hlubokého prázdna nakonec sáhl po zcela jiném tématu. Po takovém, s nímž jsem sám měl co do činění, byť mi trvalo snad až příliš dlouho, než jsem situaci prohlédl a správně vyhodnotil. A nebýt mého drahého přítele Xavera… darmo myslet!

Druhou velkou inspirací vedle Jejího chování mi tehdy byla návštěva jednoho podkrkonošského penzionu a poznání bodré Hanky a její přítelkyně Evy (jejich jména naopak připomenu velmi rád), které mi kromě selské omelety, již si dodnes připravuji velmi rád, ukázaly, že podobně chorobnými vztahy si prochází mnoho lidí, ale že jisté typické příznaky se v nich opakují, tedy snad má smysl na ně upozornit. Kdyby je pouhý jeden čtenář zavčasu rozpoznal a na základě přečtení mého románu podnikl ten tolik potřebný první krok ven dříve, než by mohlo být pozdě, má mé psaní smysl.

Ač nechtěně, přesto bohatě zásoben vlastní zkušeností jsem se tedy pustil do psaní knihy Balvan o mladé ženě jménem Miriam, která žije v podobném pekle jako tehdy já, snad i horším. Je to žena (chraň bůh, abych se dopouštěl nějakého stereotypního škatulkování, ale přece jen – jisté nerovné podmínky v boji zde už z hlediska fyzické převahy mužů jsou) a matka, což ji oslabuje podruhé. Anebo možná právě ne, protože už příroda sama je nám mnohdy příkladem v tom, čeho jsou matky při ochraně svých mláďat schopny. Do větších detailů bych se tu nerad pouštěl, ty si ostatně na následujících stránkách přečtete sami.

Několik kapitol z chystaného románu Balvan jste si mohli přečíst již ve zmiňovaném Podívej se podruhé… De facto jste byli u toho, když se rodily. Již tehdy jsem připouštěl, že se nakladatelství nemusí příliš pozdávat mnou zvolený pracovní název – není takříkajíc dostatečně marketingově atraktivní. Pro mne osobně měl smysl hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že Rosťa, Miriamin muž, se jako balvan chová – opět si dovolím zde zbytečně neprozrazovat obsah příštích kapitol –, a zadruhé proto, že dle mého skromného názoru poselství, jež bych tímto příběhem rád předal, dokonale koresponduje s myšlenkou, jež se mi v mém vlastním životě bolestně zaryla do srdce. Že totiž, když vám ze srdce spadne balvan, vaše křídla vás znovu mohou nést.

Přesně dle mého očekávání mi ale tento název v nakladatelství rozmluvili. Jednak se údajně nehodí používat slova, která vyvolávají negativní emoci (věděli jste, že po takových knihách čtenáři často nesáhnou, protože si primárně přejí číst něco hezkého?), a jednak by ani obálka nepůsobila příliš lákavě. Nakonec jsme tedy vymysleli název nový, s nímž se jako autor naprosto ztotožňuji, neboť zcela adekvátně vychází z příběhu, redakční rada jej bez okolků schválila a snad si tedy díky němu kniha snadněji najde cestu ke svým čtenářům.

Fakt, že Nadechni se potřetí… společně s obálkou přímočaře naznačuje souvislost s románem Podívej se podruhé…, je v daném případě, domnívám se, velmi férovým a užitečným krokem. Nejedná se sice o druhý díl, de facto ani o volné pokračování, nicméně nepopiratelná souvislost zde je. Nedozvíte se víc o tom, jak pokračuje můj či Její život (vězte, že můj je zcela v pořádku a o Ní jsem díkybohu až na pár momentů, kdy si přišla pro zapomenuté osobní věci, víckrát neslyšel).

Zato zde v kostce představím příběh Miriam, ženy, která neexistuje, a přesto v různých obdobách žije v mnoha našich/vašich domácnostech a dost možná potřebuje lehce popostrčit, aby se zhluboka nadechla a udělala ten klíčový první krok k novému životu. Tentokrát už bez svého věrného přítele Xavera se jí k tomu pokusím dopomoci já, stejně jako to předtím ona udělala pro mě. Slíbil jsem jí to a svůj slib tímto právě nyní plním.

S hlubokou úctou a upřímným poděkováním za vaši čtenářskou přízeň

váš Oldřich Linhart

Když vám ze srdce spadne balvan, vaše křídla vás znovu mohou nést.

Oldřich Linhart

1. Před rokem

Miluje mě vůbec?

Tuto otázku si Miriam v poslední době kladla čím dál častěji. Svého muže teď každou chvílí nepoznávala a toho nepříjemného cizince, který se místo něj usídlil v jejich domě, nejen že neměla ráda, ale dokonce se ho někdy i bála. Nebyla si jistá, čeho všeho by byl schopen, ale ze způsobu, jakým s ní zacházel, čpělo něco plíživě varovného. Skoro nikdy už se nepodobal tomu okouzlujícímu, šarmantnímu a nesmírně pozornému muži, jemuž kdysi ochotně podlehla a později nadšeně a s plnou důvěrou odpověděla ano. Tomu, který ji doslova na rukou nosil a získával si její srdce nejen úžasnými dárky, ale zejména dojemnými vyznáními lásky až za hrob. Jen aby se to příliš brzy nenaplnilo doslova, napadlo ji teď znovu, sotva za ním zaklaply vchodové dveře. Oddechla si, že už je pryč a ona se opět bude moct několik hodin cítit bezpečně a užívat si malého Lukáška. Obvykle se v takových chvílích sama sebe ptala, co udělala špatně nebo co mu zkazilo ráno, ale dnes ne. Tentokrát si dávala velký pozor a byla si jistá, že mu ona ani nikdo jiný žádnou příčinu nezavdali.

Vycházelo to z něj samého, jako by se uvnitř toho na pohled dokonalého člověka skrývalo něco temného a jedovatého, co bez varování muselo ven.

Ale dost možná měl jenom nějaké vleklé problémy v práci, s nimiž ji nechtěl zatěžovat, a nedošlo mu, že ona ve výsledku tápe a jeho výbuchům hněvu nerozumí.

„Tys mi vypnula budík?“ křičel jí před pár minutami z několikacentimetrové vzdálenosti do obličeje a nedbal na to, jestli kromě ní vzbudí i synka.

„Samozřejmě že ne,“ hájila se polekaně a instinktivně si překryla obličej pažemi, když napřáhl ruku, jako by se ji chystal uhodit. Nikdy to neudělal, ale teď právě vypadal, že k tomu nemá daleko. Její reakce byla reflexivní, ale myslí jí problesklo nepříjemné poznání, že by toho nejspíš skutečně byl schopen. Letmým pohledem zkontrolovala čas na nástěnných hodinách a ihned jí došlo, proč se Rosťa tak zlobí. Už dvacet minut měl být v kanceláři, a místo toho tu vyšiloval nahý a rozcuchaný.

„Tak kdo, když ne ty?“ šílel jako pominutý, ale aspoň už seskočil z postele, aby se mohl začít oblékat. „Luki asi těžko.“

Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, aby s tím měl cokoli společného jejich půlroční syn, ale stejně lichá byla i představa, že by mu s telefonem jakkoli manipulovala ona, a přesto ji vytáhl.

„A nemohl sis ho nějak omylem –“ nedořekla, protože se okamžitě přiřítil zpět k její polovině postele, bolestivě jí přisedl nohu a výhrůžně jí šermoval ukazováčkem před obličejem. Ten svůj měl přitom tak blízko, že se její oči instinktivně zaměřily na černé ucpané póry na jeho nose, a když promluvil, dýchl na ni nepříjemný nasládlý odér.

„Nezkoušej to hodit na mě, ti říkám!“

Teď už samozřejmě chlapce vzbudil, takže se z postýlky ve vedlejším pokoji začal ozývat nešťastný pláč. Miriam by syna nejraději měla stále u sebe, ale Rosťa jí to dovolil jen po dobu šestinedělí, ještě ve starém bytě. Od doby, kdy se přistěhovali sem, trval na tom, že ložnice je určená k něčemu jinému, co se s přítomností dítěte zásadním způsobem neslučuje. Zpočátku namítala, že se Lukášek zatím velmi často budí, a ona tak k němu bude muset běhat zbytečně daleko, ale bylo jí důrazně vysvětleno, že žádné rozmazlová-

ní nepřichází v úvahu, a čím dřív si malý zvykne na správné pořádky, tím lépe pro všechny.

„Tak snad za ním dojdeš, ne?“ syčel jí teď manžel skrz zaťaté čelisti stále zblízka do tváře.

„Já bych ráda, ale…“ pohybem hlavy naznačila, že jí stále sedí na noze. Neochotně se tedy zvedl a ona vyběhla do pokojíčku, kde si synka pevně přitiskla k hrudi a chlácholivě mu broukala do ucha uklidňující melodii.

Pak už se ozvalo jen pár prásknutí dveří a oni konečně osaměli. Žádný pozdrav ani polibek na rozloučenou se dnes nekonaly a ona se přistihla, že se jí nesmírně ulevilo, že je Rosťa pryč. Nejspíš přijde s kytkou a bude se omlouvat, že mu jenom ruply nervy, jako obvykle. To už znala.

„To bude dobrý, broučku, všechno je v pořádku,“ konejšila chlapce, který teď spokojeně sál z jejího prsu a nejspíš už dávno neřešil, co ho tak necitlivě vzbudilo. Ona ale potřebovala slyšet alespoň nějaký uklidňující příslib, i když zněl jejím vlastním hlasem.

Po snídani se rozhodla nedusit vzrůstající zoufalství a zmatek uvnitř sebe a podělit se o své obavy s jediným člověkem, kterému se mohla svěřit.

„Nechceš se stavit na kafe?“ snažila se aspoň do telefonu nasadit normální klidný tón, ale kamarádku neošálila.

„Teprve jsem rozlepila oči, ale…“ hlas v telefonu se odmlčel sotva na pár vteřin, „mohla bych u tebe bejt tak za hodinku. Stačí to?“

„Jasně,“ odvětila přesvědčivě a hned se cítila o něco lépe. S Jitkou se znaly něco přes pět let, od doby, kdy hned po škole začala pracovat v baru a starší, zkušenější kolegyně ji zaučovala. Od prvního okamžiku si padly do oka a Miri se nikdy nikomu tolik nesvěřovala jako právě jí. Vidina, že s ní bude moct už za chvíli sdílet své obavy, ji sama o sobě trochu uklidnila.

Zvonek se skutečně ozval zhruba o hodinu později a tou dobou už si hrála na dece s usměvavým Lukáškem a na dra-

matické ráno málem zapomněla. Až když kamarádka vytáhla zákusky se slovy: „Tuším, že se nálož cukru bude hodit,“ vrátily se jí pocity, které mezitím potlačila.

„To by Rosťa zuřil, kdyby to viděl,“ spráskla Miriam pobaveně ruce. „Od porodu se snažím zhubnout do původní formy, a ještě mi pořád trochu chybí. Tohle je celkem krok stranou,“ zírala toužebně na medovníkové řezy.

„Neboj, neuvidí. Zahučí to do nás mnohem dřív, než se tady objeví,“ ujistila ji bodře Jitka, a zatímco v kuchyni cinkaly talířky a lžičky, pitvořila se na Lukáška. „Ten zase vyrost!“ konstatovala. „Pokaždý si říkám, že příště musím přijít dřív, protože takhle mám vždycky pocit, že je to úplně jiný dítě.“

Miriam v duchu vzpomínala, kdy se viděly naposledy. Odhadovala to tak na dva měsíce, takže za tu dobu se určitě musel změnit hodně. Chtělo se jí říct, ať se Jitka zastaví klidně každý den, ale stejně jako ona dobře věděla, že to není možné. A tak nechala jejich společné přání vyšumět do ztracena.

„Tak povídej. Co se děje?“ obrátila pak empatická kamarádka pozornost k ní. Před malým si naštěstí zatím pozor na ústa dávat nemusely, a tak téma, které ji sem narychlo přivedlo, otevřela bez okolků.

„Co by se dělo?“ Miriam se nervózně ošila a najednou nevěděla, jak začít.

„Mám oči i uši. Něco tě trápí. Tak to vyklop, ať to stihneme probrat rychle, musím dneska do práce dřív. Včera už jsem neměla sílu na úklid, tak to tam vypadá jako po výbuchu.“ S návštěvou nepočítala, a tak jí na kamarádku zůstala jenom chvíle. Nebyl čas ztrácet čas.

„Když já ani přesně nevím,“ svěsila Miri ramena. „Možná to jenom moc řeším. Možná o nic nejde. Možná…“

„Možná ti budu umět nějak pomoct, ale musíš mně říct něco konkrétního,“ popoháněla ji energická žena.

Hluboký nádech, výdech a pak zaznělo: „Změnil se.“

„Rosťa?“ Jako by snad mohla být řeč o někom jiném.

Jitka si jen chtěla být jistá, aby si zbytečně nedomýšlela nějaké vlastní konspirační teorie, ale o správnosti svého tipu byla naprosto přesvědčená. Přikývnutí na druhé straně přesto působilo nesměle a nejistě. „Jak změnil?“ Znala ho jako za všech okolností dokonalého společníka a baviče, vždy byl středem pozornosti a nikdo, kdo se s nimi setkal, nemohl mít sebemenší pochybnosti o tom, jak moc Miriam miluje.

„Je teď pořád podrážděnej, se vším nespokojenej, hodně křičí…“ I přesto, že se právě svěřovala se svými nepříjemnými obavami, uvědomila si, jaká úleva je moct před kamarádkou mluvit tak, jak jí zobák narostl, a ne se muset hlídat.

„Praštil tě?“ Šlo jen o logickou otázku, která se nabízela, nic víc.

„Ne, proboha!“ Zděšení v modrých očích bylo upřímné, takže vcelku hravě dokázalo přesvědčit i Jitku.

„Nemá nějaký problémy v práci?“

„Nevím, nemluví se mnou o tom. Je to, jako by tady s náma byl jenom napůl.“ Zamyšleně se dloubala v medovníku a svá slova formulovala ztěžka. „I když sedí u stejnýho stolu, připadá mně pořád duchem nepřítomnej, jako kdyby tady nebyl rád. Kromě chvil, kdy si hraje s malým, to teda úplně září.“

„Ještě že tak,“ podotkla Jitka věcně, „však ho taky chtěl hlavně on.“

Tenhle úhel pohledu Miriam na okamžik zaskočil. Skutečně se ale sama ve svých dvaadvaceti letech na mateřství ještě necítila a o deset let starší manžel ji musel dlouho přesvědčovat, ale od chvíle, kdy zjistila, že je opravdu těhotná, takové myšlenky naprosto vytěsnila. Nakonec stihla devět dní před porodem oslavit ještě třiadvacáté narozeniny, takže už jí to tak brzy ani nepřipadalo.

„Neumím si představit, že bych ho neměla,“ zjihl jí hlas i pohled, když sledovala chlapečka, který spokojeně žužlal gumovou želvičku. „Naprosto ho zbožňuju.“

„A Rosťu taky?“ zvedla kamarádka zvídavě pěstěné obočí.

„Samozřejmě,“ zazněla velmi rychlá odpověď. „Je to skvělej chlap, stará se o nás, vydělává peníze, postavil nám tenhle dům, Lukáška miluje… a mě taky, jenom má teďka asi nějaký problémy, vůbec jsem ti to neměla říkat,“ mávla rukou, ale Jitce drobná pauza v její řeči neunikla.

„Každej samozřejmě má lepší a horší období,“ začala tedy opatrně. Aby se v situaci lépe zorientovala, potřebovala, aby se kamarádka rozpovídala víc, ale nechtěla ji otázkami na tělo zastrašit a naopak umlčet.

„Přesně,“ souhlasila Miri až příliš rychle, než aby to zkušenější ženu mohlo uspokojit, natož uklidnit.

„Ale základem vztahu je přece komunikace, takže jestli si na tobě vybíjí nějakou frustraci z práce, nedělá dobře a není to vůči tobě fér. Zkus si s ním o tom promluvit. Ať se ti svěří a budete na řešení dva, nebo minimálně ať víš, že s tím prostě nemůžeš nic udělat, ale že nemá cenu si jeho výlevy brát osobně.“

„Hm, asi máš pravdu.“ Tahle reakce opět nepůsobila příliš přesvědčivě, a tak Jitka přece jen přitlačila na pilu.

„Je to tvůj manžel, ale to mu nedává žádný právo na tebe bezdůvodně křičet. Nenech si to líbit, ozvi se, řekni mu, že si to nepřeješ a že ti to vadí…“

„To nejde,“ hlesla Miriam sotva slyšitelně.

„Proč ne?“

„On… mě v těch chvílích neposlouchá. Cokoli řeknu, je špatně. Když má špatnou náladu, je lepší radši mlčet a počkat, až se uklidní. Pak se omlouvá a slibuje, že už se to nestane.“

Jitka začínala tušit, že problém asi bude hlubší, než se kamarádka snaží předstírat.

„Hele, ať je to, jak je to, manželství má bejt vyrovnanej vztah dvou rovnocennejch lidí. Oba v něm maj svoje práva i povinnosti a zasloužej si respekt toho druhýho. I když je Rosťa o dost starší, neznamená to, že tě má nějak vychovávat nebo peskovat nebo že snad ty nemáš právo se ozvat,“ nadzvedla jí bradu a vynutila si pohled do očí. „Nenech ho, aby tě válcoval. Seš skvělá holka, ale jako by z tebe nějak vyprchala všechna šťáva…“

„Asi jsem jenom unavená,“ zamluvila to Miri, na kterou toho najednou bylo moc. Už zase ztrácela půdu pod nohama. „Malej se v noci pořád hodně budí, nejspíš jsem prostě jenom přecitlivělá a o nic nejde,“ pokusila se o úsměv a strčila si do úst další sousto sladkého dezertu.

Jitka vycítila, že by teď žádný větší tlak nic dobrého nepřinesl, ale předsevzala si, že na ni trochu víc dohlédne. Něco jí na tom zavánělo…

Ihned po Jitčině odchodu Miri naložila plátky vepřové krkovice do jemně pikantní marinády a o několik hodin později jako vždy vařila brambory tak, aby byly čerstvě scezené přesně v 15:20, kdy její manžel přicházel hladový domů. Dávala si dnes obzvlášť pozor na správné načasování, aby mu nezavdala příčinu k další rozmrzelosti.

Když však hodiny ukazovaly tři čtvrtě na čtyři a Rosťa stále nepřicházel, tušila, že se to bez nepříjemnosti nejspíš neobejde. Nakonec dveře klaply až pět minut po čtvrté. Okamžitě zapnula plotýnku pod připravenou pánvičkou a přemýšlela, jestli mu vystydlé brambory má jen ohřát, nebo raději opéct.

„Kdepak je můj kluk?“ zaslechla jeho hlas z obýváku, aniž by se nejprve zastavil u ní. Ani to nevěstilo nic dobrého. „Táta je konečně doma, broučku. Dneska to byl dlouhý den, viď? Jestlipak mi tě tady maminka moc nezlobila?“

Pak se ozývalo spokojené dětské výskání a ona by se nad představou, jak Rosťa šimrá svými vlasy Lukáška v obličeji jako obvykle, moc ráda blaženě usmívala. Svíral ji ale strach, že by jí ten výraz nejspíš na dlouho nevydržel.

„Co je k obědu?“ objevil se jí manžel náhle za zády. Nedošel ale až k ní, aby ji políbil, a tak její obavy zesílily.

„Už ti smažím krkovici a ohřívám brambory…“

„Ty snad nevíš, že je ohřívané nesnáším?!“

Bylo to tady. Jakýmsi zvráceným způsobem se jí snad i trochu ulevilo, že se to nesnesitelné napětí nebude dál stupňovat, ale vše se děje podle očekávaného scénáře.

„Vím, ale… přišel jsi pozdě, tak –“

„A čí to asi bylo vinou?“ zasyčel jí nečekaně do ucha, až jí z toho naskočila husí kůže. Stejně jako ráno, i teď jí jeho přílišná blízkost naháněla hrůzu. „Přišel jsem totiž pozdě do práce a musel si to nadělat. Což ti mohlo dojít, takže nevidím jediný důvod, proč jsi je neuvařila na správný čas, jak bych od své ženy předpokládal. Tohle už jsme si snad vysvětlili!“

„Máš pravdu, nedošlo mi to. Promiň.“ Jistěže ji mělo napadnout, že když zaspal, dostane se nejspíš i domů o něco později. Mohla si to spočítat, ale kvůli návštěvě kamarádky na to dočista zapomněla. „Můžu ti je opíct, jestli chceš.“

„Opíct?“ zopakoval po ní se zjevným odporem.

„Opéct, promiň.“

„Aby mi zase vystydlo maso, než to uděláš?“ prskal dál, ale aspoň jí konečně dopřál trochu prostoru a šel se posadit ke stolu. „Nevím, co je na tom tak hrozně těžkého, sladit dvě věci dohromady,“ kroutil hlavou nad její neschopností.

Věděla, jak je pro něj důležité, aby měl jídlo naservírované hned a nemusel na něj čekat, unavený po celodenní dřině. Tentokrát mu skutečně dala důvod se na ni zlobit. Jednoznačně byla její chyba, že situaci nedomyslela. Plátky právě otočila, takže zbývaly nějaké tři až čtyři minuty dusna,

než před něj konečně postaví talíř a splní si svou povinnost, i když už teď je jasné, že ne dostatečně dobře.

„Máme pivo?“

„Jistě, v lednici. Mám ti ho –?“

„Jen si radši všímej vaření, ať mi to nepřipálíš. Víš, že dvě věci najednou nezvládneš. Otevřu si ho sám.“

Zvedl se ze židle a jí po zádech znovu přeběhl mráz, když ucítila, jak přechází sotva pár centimetrů za ní. Nechtěla se na něj dívat, a tak očima raději popoháněla zlátnoucí krkovici. Vzápětí zaslechla syčivý zvuk otvírání zátky a následné bouchnutí dvířek od skříňky s odpadkovým košem. Se zatajeným dechem si uvědomovala každý jeho pohyb a ztuhlá ramena ji pomalu začínala bolet.

„Koho jsi tady měla?“ zahřímal Rosťa a ona ztuhla ještě víc, jakkoli se to už zdálo nemožné. „Povídám, kdo tady byl?“

Přece jen byla nucena se otočit a zahlédla v jeho ruce papír, v němž byly původně zabalené medovníky. Nemělo cenu zapírat. A neprovedla přece nic hrozného…

„Na chvilku se tady zastavila Jitka,“ pronesla přesto provinile a otočila se zpátky ke sporáku, aby měla kontrolu alespoň nad tou krkovicí.

„A to ti mám jako věřit?“

„Samozřejmě, je to pravda,“ hlesla. „Nikdy jsem ti přece nedala důvod –“

„Ne? A co ten prodavač v lékárně? Svlékal tě očima přímo přede mnou.“

Nandala obě porce na talíře, i když sama teď cítila všechno možné, jen ne hlad. Žaludek měla stažený, ale dobře věděla, že Rosťa si přeje, aby obědvali spolu. Když je nesla ke stolu, snažila se mu už poněkolikáté vysvětlit to nešťastné nedorozumění.

„Má prostě v popisu práce se na zákazníky usmívat, nic víc se nestalo.“

„Mám oči! Na mě se nikdy takhle neculí.“

Jako by snad ona za to mohla!

„Co chtěla?“

„Kdo?“ Zaskočil ji, protože byla myšlenkami stále u poslední návštěvy lékárny.

„No Bublina přece! Tvrdilas, že tu byla ona.“

Naservírovala mu oběd a příbor a posadila se s očima sklopenýma ke svému talíři.

„Tak, normálně. Jenom holčičí řeči.“

„A kvůli tomu sem leze? Když to nebylo nic důležitého, tak proč si nevšímá svého? Má pracovat, ne courat po návštěvách, ne?“

„Je to kamarádka…“

„Pěkná kamarádka! Bůhví, co tady spolu děláte, když jsem v práci. Nelíbí se mi to a byl bych rád, kdyby sem za mými zády nelezla.“ Žvýkal a u toho ji propaloval pohledem.

Cítila ho, ještě než poplašeně hlavu zvedla.

„Rosťo, prosím tě… Je to jediná kamarádka, která mi zbyla,“ upřela na něj prosebné oči.

„Máš se starat o naše dítě, ne se vykecávat. Akorát ti nabulíkuje bůhvíjaké nesmysly. A mluvíš pak jak nějaká socka,“ připomněl jí dnešní lingvistický prohřešek. „Už jsem řekl! Nechci, aby sem chodila. Vyjádřil jsem se jasně?“

Věděla, že jí nezbývá než kývnout. Nechtěla, aby se zbytečně zlobil. Nezasloužil si to. Staral se o ně a na oplátku vyžadoval jenom to, aby ona stejně dobře pečovala o domácnost a jejich syna. Nedokázala se však ubránit slzám a myšlence, že bez možnosti trávit aspoň sem tam čas s Jitkou bude opuštěná ještě víc než dosud.

Před čtyřmi lety

„Mohu vás pozvat na panáka, slečno?“ usmíval se na Miriam muž, kterého tu ještě nikdy neviděla. Většinou sem chodili štamgasti, jen malou část zákazníků tvořily nové tváře. A zdaleka ne vždycky byly tak pohledné.

„Děkuju, ale jsem v práci,“ usmála se na něj a dál z barového pultu otírala mokrá kolečka od lahví a sklenek. To, že je abstinentka, vědět nepotřeboval.

„Ale vždyť to na vás přece nikdo neřekne. Já rozhodně ne a támhle Bublina snad není vaše šéfová, ne?“ kývl hlavou směrem ke kolegyni, kasírující právě stůl v rohu.

„Jitka? No to není, ale proč jí říkáte tak ošklivě? Je to moc milá holka,“ vyčinila mu lehce. Samozřejmě nechtěla být na zákazníka hrubá, ale nechat ho zbytečně urážet kamarádku nemohla.

„Holka? To bych se maličko hádal. Ta určitě bude starší než já, řekl bych.“

„Vážně?“ Dala si ruku s utěrkou v bok a měřila si ho pobaveným pohledem, ve kterém se zračilo vědomí převahy. „Je jí dvacet sedm.“

„No dobře,“ zvedl ruce nad hlavu v obranném gestu, „tak tedy není. Ale neusmívá se ani zdaleka tak krásně jako vy.“

„Ale jděte,“ pohodila rozpustile hlavou, „zákazníci ji milujou.“

„Nevěřím. Každý mužský, který do tohohle lokálu přijde, musí mít oči jenom pro vás,“ flirtoval s ní otevřeně.

Byla na to z téhle branže samozřejmě zvyklá, a tak se netvářila nijak pohoršeně a hrála tu hru s ním. Často z toho na konci káplo větší dýško, když nedělala upejpavou a dopřála mužům trochu toho neškodného laškování. Dál to nikdy zajít nenechala.

„Prozradím vám tajemství, jo?“ naklonila se lehce přes bar, ale ne moc, aby to nepůsobilo příliš vyzývavě. „Řekla bych, že je máme celkem spravedlivě rozdělený. Někdo dává přednost zajíčkům a jinej zase zkušenejm ženskejm,“ mrkla na něj a šla načepovat pivo dvojici pravidelných hostů, kteří pomalu dopíjeli. Mít dokonalý přehled o tom, co se děje v lokále, patřilo k jejím superschopnostem.

„Nevěřím, že vy byste byla o tolik nezkušenější. Mladší rozhodně, ale taková krásná dívka musí mít na každém prstě pět nápadníků,“ nepřestával jí lichotit.

„No, deset!“ zasmála se a odběhla obsloužit staré známé tváře.

„Neotravuje tě?“ zvedl k ní jeden z mužů zrak, když jí podával prázdný půllitr. Sebevědomě zavrtěla hlavou a on pro jistotu dodal: „Kdyby cokoliv, jsme tady. Vyneseme ho v zubech.“

„Díky,“ mrkla na ně a vrátila se za bar opláchnout použité sklo. Mezitím tam přišla i Jitka a vařila si kávu.

„Chceš taky? Já už mám dneska asi šestý kafe, ale pořád mě neopouští chuť natáhnout se na stůl a dát si dvacet. A to se ještě pěknejch pár hodin do postele nedostaneme,“ protahovala si unaveně ztuhlá záda.

„S dovolením, pokud mohu,“ obrátil k ní pozornost neznámý muž na barové stoličce a chvíli se přehraboval v aktovce, odkud nakonec vytáhl tabulku sedmdesátiprocentní čokolády. „Tumáte, vezměte si ji. Pomůže vám.“

„To jste hodnej, ale musela bych jí spořádat tak minimálně kilo…“

„Věřte mi a dejte si. Kakao v kombinaci s těmi cukry udělá divy,“ posunul lákavou cukrovinku směrem k Jitce.

„Tak když myslíte…“ Pokývla na znamení díků a pustila se do dárku. „Hmm, nevím, jestli mně tadle dobrota nějak pomůže, ale rozhodně neuškodí. Teda, jestli po ní zase nepřiberu dvě kila, i když má sotva deset deka. Já nechápu, jak je todle možný, ale běžně se to děje.“

„Rádo se stalo. Případně ještě,“ nakukoval jí přes rameno na nabídku slaných pochutin v regálu, „jestli tady máte mandle… ty vám zase dodají hořčík a i ten vás probere.“

„Vy jste nějakej výživovej poradce nebo co?“ zaujaly jeho rady Miriam. Ten chlápek vypadal, že opravdu ví, o čem mluví.

„Ne, to ne,“ zasmál se pobaveně. „To jsou staré dobré fígle z dob studií. Ještě, co si vzpomínám, fungují banány a samozřejmě cola.“

„To bych teprve vypadala, kdybych se vším tímdle cpala! To budu radši padat na hubu,“ otřásla se Jitka a dál si vychutnávala výbornou laskominu. „Vás jsem tady ještě neviděla. Jen projíždíte?“ Na rozdíl od Miriam byla zvyklá se sama ochotně pouštět do družného hovoru s hosty, aby si ukrátila směnu.

„Nedávno jsem se sem do města přistěhoval a zatím nějak neměl potřebu vyrážet na drink… Dneska mě ale něco táhlo ven a vidím, že to nejspíš musel být osud,“ vyslal další obdivný pohled k mladší z barmanek a nesnažil se ho nijak skrývat. „Ale vaše kolegyně si se mnou odmítá dát skleničku. Nemohla byste jí domluvit? Na oplátku,“ kývl bradou k čokoládě v Jitčině ruce. Oči přitom nespouštěl z dívky ve zjevných rozpacích. Ty se ovšem právě v tu chvíli vytratily a nahradilo je upřímné rozčilení. Jakým právem ten chlap používá někoho dalšího, aby na ni vyvíjel nátlak? Tohle už se jí opravdu nelíbilo. Ať už jí předtím přišel sympatický sebevíc!

„Je dospělá, má občanku,“ nahodila její kolegyně pohotově a čekala, co se bude dít dál. Aspoň dneska bude nějaké vzrůšo a směna jim uteče rychleji.

„Nejspíš ne moc dlouho,“ přisadil si neznámý a dál svou kořist prosebně hypnotizoval. Ta se ale odlepila od baru, opřela se o regál za svými zády a založila si ruce na prsou.

„Už pět let,“ vyvedla ho z omylu sama a pokračovala v řeči o sobě ve třetí osobě, aby mu naznačila, že to není zrovna dvakrát slušné. „A je v práci, což už vám jednou říkala. A má nejen svoji pusu, ale dokonce i hlavu, takže se umí sama rozhodovat a nepotřebuje, aby to za ni dělal někdo jinej.“ Pěkně mu to vytmavila! Alespoň se tedy domnívala, že ho to musí od dalších podobných pokusů spolehlivě odradit. Nemohla se ovšem mýlit víc, její vzdor ho jen podnítil přitlačit na pilu.

„Nebuďte tak přísná, usmějte se na mě trošku. Umíte to moc krásně.“

„Díky, ale já se dokonce ani nesměju na požádání. Musím to tak sama cejtit.“ Nenápadně mu tak dala najevo, že k tomu momentálně nevidí žádný důvod, a Jitka tu hru mezi nimi pozorně sledovala. Miriam ten muž z nějakého důvodu neuvěřitelně iritoval, reagovala na něj vyloženě přecitlivěle, což u ní nebylo obvyklé.

„A co když se o to pokusím?“ nevzdával se dál, jako by její odpor snad ani nevnímal.

„O co jako?“

„Rozesmát vás. Pak si se mnou dáte skleničku?“

„To jste si mě s někým splet. Já nejsem žádná šíleně smutná princezna.“

„Ne? A já bych zrovna řekl, že spolu máte dost společného. Ona to také jen předstírala, i když se jí ve skutečnosti chtělo smát.“

„Jenže mně se fakt nechce.“ Vzala do ruky utěrku a znovu začala utírat před chvílí dokonale uklizený pult, čímž mu nevědomky pouze potvrdila vlastní nervozitu.

„Pak ovšem nemáte co ztratit, ne?“ pokrčil rameny a očima ji dál provokoval.

„Dobře,“ opřela se znovu zády a se zaťatými rysy ho vyzvala, aby začal. „Rozesmějte mě,“ nahodila typicky princeznovský panovačný tón.

„Hmm,“ zamyslel se provokativní muž u baru a ukazováčkem si přitom poklepával po horním rtu. „Smím používat vtipy?“

„Jestli se na nic lepšího nezmůžete,“ pohodila Miriam jedním ramenem. Odjakživa jí přišlo ubohé, když někdo neměl vlastní humor a k pobavení společnosti potřeboval otřepané anekdoty, které si přečetl na facebooku.

„S jednou podmínkou,“ vmísila se do toho bez pozvání Jitka. „Když už používáte tudle lacinou berličku, tak ať se u toho aspoň trochu zapotíte.“ Tázavě se po ní podíval a bylo na něm znát, jak horečně přemítá, jaký limit si pro něj asi připravila. „Musí bejt o barmankách.“

„Vy jste tedy ostrá, nijak mě nešetříte,“ pokýval uznale, „ale já to přijímám. Nejsem zvyklý se vzdávat snadno, když mi o něco jde. Takže…“ Na chvíli se zamyslel, než se zdviženým prstem jeden z paměti vylovil. „Jistý notně podnapilý host cestou na WC málem vrazí do nějaké ženy a utrousí směrem k ní: ‚Uhni, krávo!‘ Když pak zvedne oči, všimne si, že to byla barmanka, která mu celý večer nalévala. Omlouvá se jí horem dolem a nakonec ji pozve na panáka. ‚Co si dáte?‘ povídá jí. A ona na to: ‚Čtyři vodky. Do každého žaludku jednu.‘“

Zatímco Jitka se upřímně zasmála, Miriam ani nehnula brvou.

„Žádná barmanka by v práci takhle nepila,“ setřela ho.

„No jistě, protože by pak nemohla s hosty zacházet jako s budíky, že?“ vrátil jí provokativně.

„To je jako jak?“ zajímalo Jitku. Upíjela kávu a přikusovala k tomu hořkou čokoládu. Už si ani nepřipadala tak unavená, ať už to bylo čímkoli. Vzpruha byla vítaná bez ohledu na zdroj.

„Natáhnout je,“ odpověděla místo něj suše Miriam. „Což taky neděláme. Co tam máte dál?“

Umíněný neznámý pochopil, že tahle slečna bude tvrdší oříšek, než čekal. O to víc ho však lákalo tu její tvrdou slupku rozlousknout.

„Víte, jak si cizinec, který neumí ř, objedná – u barmanky –“ znovu zvedl prst a významně pohlédl na Jitku, „tři piva?“

Starší z těch dvou aspoň zakroutila hlavou, zatímco ta mladší dál držela čelisti pevně semknuté.

„Pět piv, ale dvě ne, jo?“

Následoval další smích, ale i tentokrát bohužel pro něj z nesprávné strany.

„Tak jinak. Víte, jaké jsou dva hlavní důvody, proč muži chodí do baru?“ zkoušel to dál. Obě mlčely, protože ta jediná, která by byla ochotná promluvit, měla momentálně plnou pusu. „Buď ten, že nemají manželku, nebo ten, že ji mají.“ Musel uznat, že tenhle vtípek byl slabší, zjevně nepobavil ani Bublinu.

„A který z nich to byl u vás?“ vyslal k němu nečekanou provokaci objekt jeho neutuchajícího zájmu.

„Ten první.“

„To mě nepřekvapuje,“ rozhodla se ho Miriam nešetřit. Rozhodně se nemínila dát lacino, a čím déle to trvalo, tím víc byla rozhodnutá donutit ho odejít s nepořízenou.

„Myslíte si, že o mě ženy nemají zájem? Náhodou, už jsem mohl mít manželku,“ prozradil lehce posmutněle, „ale nakonec ze svatby sešlo.“

„Co se stalo?“

Jak rád by tu otázku s upřímným zájmem a účastí v hlase slyšel z těch druhých úst!

„Došlo mi, že není ta pravá, se kterou bych chtěl strávit celý život a mít s ní děti. Bylo by nám asi fajn, ale já… nedokázal jsem se spokojit s fajn. Čekám na tu pravou.“ Dál ji propaloval pohledem bez ohledu na to, že jeho odpověď

měla být mířená k Jitce. „Nechtěl jsem si zavřít dveře, až ji potkám. A dobře jsem udělal.“ Věděl, že riskuje, že mu na to nejspíš neskočí, že je to až příliš okaté, ale její tvrdošíjné odmítání ho nesmírně dráždilo. „Věřím, že když jsou si dva lidé souzeni, nakonec je osud svede dohromady. I kdyby to mělo být třeba v baru.“

Jitka si v tom malém prostoru náhle začala připadat navíc, a tak se vydala do lokálu sebrat prázdné sklo a zjistit, kdo ještě hodlá pokračovat a kdo už musí domů, ať už k té pravé, nebo k té fajn. Zdvořilé udržování konverzace s hostem tak zbylo na nepotěšenou Miriam.

„A jak ji poznáte?“

„Prostě poznám. Vím to.“

„A co když to ona nebude cejtit stejně?“

„Tak jí to dokážu. Budu se jí dvořit, dokud nekývne. Nevzdám se. A pak ji budu na rukou nosit…“

„Zase jeden takovej, co kouká jenom po hubenejch, aby ji dokázal unýst,“ posteskla si vracející se Jitka. „Takže já mám zase smůlu,“ zavrtěla poněkud kypřejším pozadím.

Tentokrát se zasmáli všichni tři.

„Konečně,“ naklonil hlavu spokojeně ke straně. „Úsměv vám opravdu sluší víc.“

„Ale to se nepočítá, nerozesmál jste mě vy,“ připomněla mu Miriam, ovšem už přece jen mírnějším tónem. Možná jenom moc tlačil na pilu, ale vlastně nijak nepříjemný nebyl.

„Také si výhru nenárokuji,“ přikývl. „Ať už vás rozesmál kdokoli, jsem rád, že to někdo udělal. Ačkoli mé ego samozřejmě poněkud utrpělo, protože to muž má přece být vždycky někdo,“ pronesl s důrazem na poslední slovo a po pauze, kterou si dopřál, aby jeho následující slova dostatečně vyzněla, dodal: „Aby to fungovalo, až žena řekne: ‚Někdo by měl umýt nádobí. Někdo by měl vynést koš.‘ A tak dál.“

Tentokrát se skutečně rozesmála a vykouzlila další spokojený výraz i na jeho tváři. Beze slova tak z poličky nad

barem stáhla dva prázdné panáky, i když nesplnil Jitčinu podmínku zadaného tématu.

„Ale nepiju s nikým, koho neznám.“

„Dobře děláte. Velmi mě těší, říkají mi Rosťa.“

„Miriam.“

Nalít si do své sklenky čistou vodu z označené lahve původně od vodky, aniž by si toho zákazník všiml, už uměla dokonale. Oba byli ve výsledku spokojeni.

Před více než rokem

Na jejich seznámení teď vzpomínala často. Byl urputný a nevzdával se, ale zůstával přitom vždy milý a šarmantní. Od toho prvního večera nevynechal jedinou její směnu, dokud nekývla na schůzku. Vzal ji do divadla a po skončení představení na skleničku a ani náznakem se ji nesnažil přemlouvat, aby šla k němu. Jen ji na rozloučenou políbil tak něžně a krásně, že příště už ji přesvědčovat nemusel. Těšila se a kývla hned. Na třetí schůzce skončili v jeho posteli a od té doby trávili většinu času spolu.

Byl za všech okolností nesmírně pozorný, a to jak jako společník, tak i jako milenec. Když ji po půl roce požádal, aby se k němu nastěhovala, přišlo jí to brzy. Bylo jí čerstvě jedenadvacet, a ačkoli chápala, že muž v jeho věku už přemýšlí jinak, necítila se na to připravená. Z jedné strany ji ale přesvědčoval on a ze druhé na ni v práci tlačila Jitka.

„Takovej skvělej mužskej! Nenech si ho utýct, prosím tě. Vždyť tě naprosto zbožňuje, to vidí i slepej. Druhýho takovýho už potkat nemusíš.“

„Já ale fakt nevím, jestli už se chci takhle vázat… Navíc je o deset let starší, bude brzo chtít děti a na to se tuplem ještě necejtím.“

Nicméně vidina Rosťovy každodenní přítomnosti v jejím

životě víc, než jim dovolovaly několikahodinové schůzky v závislosti na jejich směnách, byla lákavá. Cítila se s ním opravdu jako princezna. Neustále ji zahrnoval pozornos-

tí a dopřával jí pocit naprosté výjimečnosti. Viděla mu na očích, jak moc ji miluje, a sama to cítila stejně. Navíc by tak mohla přestat odevzdávat nemalou část své výplaty za nájem bytu, ve kterém si stejně nikdy nepřipadala jako doma.

A tak si nakonec jednoho krásného dubnového dne přestěhovala těch pár věcí, které pro ni něco znamenaly, a nečekala ani na konec výpovědní lhůty. Vrátila bytnému klíče hned, jak se rozhodla, přestože ji varoval, že jí kauci ve výši tří nájmů nevrátí, když si za sebe nenajde náhradu. Nezáleželo jí na tom. Usínala a probouzela se v náruči milovaného muže a výplata už jí teď zůstávala celá. Nakonec jí na účtu překvapivě přistála náhrada za půl druhého měsíce, takže si zřejmě pan domácí někoho našel dříve, než čekal.

Pak už všechno šlo ráz na ráz. Za necelý rok stála před zrcadlem ve svatebních šatech a nervózně drtila dlaně své svědkyni, jíž logicky nemohl být nikdo jiný než nejlepší kamarádka, která navíc byla u jejich seznámení.

„Mám strach,“ přiznala Miriam. „Je to všechno tak strašně rychlý!“ V duchu se automaticky vypeskovala a opravila na „rychlé“, přestože ji nikdo kromě Jitky nemohl slyšet. Vedle vždy precizně spisovně mluvícího Rosti si občas připadala hloupě, když mluvila, jak jí zobák narostl, přestože ji on sám nikdy otevřeně nekritizoval, jen sem tam pozvedl obočí. „Myslíš, že dělám dobře?“ Věděla, co uslyší, snad o tom jen potřebovala ještě jednou ujistit.

„Hele, jestli tam okamžitě nenakráčíš a neřekneš to nejlepší ano svýho života ty, tak přísahám, že si vedle něj stoupnu sama a řeknu ho já,“ rozesmála se Jitka, ale pak jako správná svědkyně zvážněla a zkoukla Miri od hlavy k patě. „Ta nejkrásnější nevěsta na celým světě – nebo teda minimálně v Praze, abys mně zase moc nezpychla – se momentálně chystá vzít si toho nejúžasnějšího, nejmilejšího a nejpozornějšího fešáka, co znám. Kterej ji chtěl od prvního okamžiku, kdy ji viděl, a obětoval kvůli tomu celou čokolá-

du. Kterej si na ni počkal, i když dělala drahoty, a snesl by jí modrý z nebe. Nejsem, co se týče chlapů, žádnej velkej expert, ale tohle je to nejlepší, co tě mohlo potkat. Budeš s ním mít naprosto dokonalej život a já ti slibuju, že vám do něj polezu horem dolem a budu se snažit si trochu toho vašeho štěstíčka nakrást pro sebe, dokud mě nevyhodíte komínem. Je normální, že máš strach. Každá na chvilku znervózní – aspoň teda podle toho, co jsem slyšela,“ připomněla už poněkolikáté, že sama takové štěstí na partnery nemá, „ale děláš to nejlepší pro sebe i budoucí malý Mirísky a Rosťáčky. Tak, teď se pořádně nadechni a pojď ten důležitej krok udělat.“

A tak Miriam pevně sevřela oční víčka, zhluboka se nadechla a s důvěrou vykročila vstříc novému životu.

Po pár dalších měsících byla těhotná. Stále se vznášela v oparu zamilovanosti a nemohla se nabažit láskyplných gest svého muže, takže ani neprotestovala, když ji požádal, aby přestala brát antikoncepci. Co lepšího by pro něho mohla za to všechno udělat než dát mu vytouženého syna?

Tou dobou už kousek za Prahou rostl jejich budoucí nový dům, který Rosťa nechal architekta nakreslit přesně podle svých představ, a ona ho nepřestávala obdivovat za to, jak dokonale ho dokázal promyslet do nejmenších detailů. Zpočátku měla obavy, jak složité bude dostávat se odtamtud do práce, ale i z těch ji manžel obratem vyvedl. Bál se o ni a miminko natolik, že ji přesvědčil, aby pracovat přestala, a raději ji živil sám. Se svojí svědkyní Jitkou se vídala dál, ale jen ve dny jejího volna, musela totiž manželovi slíbit, že do baru už nevkročí. A svůj slib nehodlala porušit, to by si Rosťa nezasloužil. Opečovával ji přímo příkladně, dopřával jí vše, co si ve své těhotenské rozmlsanosti a přecitlivělosti usmyslela. A ona ochotně plnila veškerá jeho přání i instrukce. To bylo to nejmenší, jak mu mohla jeho péči a pozornost oplatit.

Nadechni se potřetí...

DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ