Nelítostná vražda

Stanislav Češka NELÍTOSTNÁ VRAŽDA Brněnská mordparta vyšetřuje Odpovědná redaktorka Lenka Dobrovolná Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první Vychází jako 268. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7635-6

STANISLAV âE·KA STANISLAV âE·KA

Nezralá vražda Nezralá vražda Brnûnská mordparta vy‰etfiuje

Brnûnská mordparta vy‰etfiuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval: panu plukovníku Luďku Blahákovi ze SKPV Brno za cenné informace o práci jím řízeného 1. oddělení SKPV; panu emeritnímu vrchnímu komisaři Vladimíru Matouškovi za cenné informace z kriminalistické praxe; policistům z Obvodního oddělení Policie ČR ve Šlapanicích, kteří mně jednoho zářijového odpoledne pověděli mnoho zajímavého o své práci.

Dovolil bych si zde ještě s úctou připomenout památku univerzitního profesora MUDr. Hanse Bankla, špičkového rakouského odborníka ve forenzní medicíně, který už více než deset let bohužel není mezi námi. Z jeho poutavých populárně-naučných knih věnovaných soudnímu lékařství jsem čerpal poučení nejen pro tento svůj román.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

5

Příběh vyprávěný v této knize se zakládá na skutečném kriminálním případu úspěšně vyřešeném policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV. V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněny: místo děje (příběh se neudál v Brně, nýbrž na východní Moravě, zvolená část Brna pouze evokuje dotyčné prostředí); jména, případně také povolání osob, kterých se příběh týká.

Také některé části tohoto příběhu byly změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tématu. Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení jsou fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci životem reálných (nejen brněnských) policistů.

V každém případě si však dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet skutečnost.

6

1 Klára vystoupila z auta a zadívala se kolem sebe.

Začínala mít pochyby, jestli to byl dobrý nápad, nechat se přesvědčit k téhle cestě do Brna. Jestli nebylo lepší zůstat doma ve Šlapanicích.

I když… Ty peníze potřebovala. Pokud je nebude mít, její vysněný byt v Brně jí nikdy nebude říkat paní.

Pokud je konečně dostane, přidá k nim výtěžek z prodeje svého nevelkého šlapanického 2+kk a konečně se bude moci odstěhovat z dohledu matky. Sice chápala, že se její život matce nemusel tak úplně zamlouvat, jenže byl to její život. A ona má přece právo dělat si, co chce. Matka by jí však nejraději pořád organizovala život.

Najednou jí bylo divné, že kolem ní náhle nastalo ticho. Kde byl?

Vynořil se zpoza otevřených zadních dveří kombíku, kterým sem přijeli. V očích měl najednou cosi divného, co jí nahánělo strach.

Otevírala ústa, aby vykřikla, on k ní však přistoupil a tiše se zeptal: „Co ti je? Není ti dobře?“ „Ne, vůbec ne,“ vypravila ze sebe nejistě, „měla jsem pouze pocit, že si mě jaksi divně prohlížíš.“ „Proč bych si tě měl divně prohlížet?“ řekl hlasem, do kterého se snažil vložit co nejvíc klidu. Jenže už věděl, co musí udělat, aby nezklamal. Bylo to prostě nutné.

Tady a teď!

Tyhle myšlenky způsobily, že to, co mělo ženu před ním uklidňovat, znělo napolo výhružně.

7

A ona to dobře rozeznala. Konečně pochopila, že do toho auta nastupovat opravdu neměla. Že si neměla půjčovat žádné peníze. A že měla zůstat se svojí malou dcerkou ve šlapanickém dvoupokojáčku, kde jim vlastně tak špatně nebylo.

Pozorně se zadívala do jeho očí a v té chvíli jí došlo, že svoji malou Vandu už asi nikdy neuvidí.

Jenže se nechtěla vzdát. Nadechla se, aby zakřičela o pomoc. Po cestě vedoucí kolem nich do lesnatého údolí nejspíš směrem k řece Svratce, neznala to tu podrobně, jen hádala, právě nikdo nešel. Nebylo divu. Bylo vlezle studené únorové odpoledne, vlastně spíš začínající večer, byla už skoro tma. Jenže ten plácek kousek od místa, kde ze dvou rour Pisáreckého tunelu vycházela tělesa dálničního přivaděče, pod kterým zastavili, zase nebyl tak daleko od zastávky trolejbusu, které si všimla, když z Rybnické ulice zahýbali sem dolů k mostu. Kousek odsud bydlí finanční poradce, ke kterému jeli. Když hlasitě zakřičí, třeba ji někdo uslyší.

Z hlasitého volání o pomoc však zůstalo jen tlumené zaúpění.

Vůbec netušila, jak je mrštný, i když je poněkud při těle. Najednou stál těsně u ní, pravicí jí nasadil kravatu kolem krku, povalil ji na zem, zalehl vlastním tělem a nemilosrdně ji rdousil. Snažila se mu vysmeknout, jenže se svojí štíhlou postavou neměla proti němu šanci.

Vždyť musel vážit alespoň o polovinu víc než ona.

Chvíli se pod ním cukala. Jeho pravice však svírala její krk pevněji a pevněji a ona pomalu začínala ztrácet vědomí. Najednou ucítila, jak jí pod tlakem jeho ruky 8

cosi prasklo v krku, kterým projela štiplavá bolest, a její odpor zeslábl.

Hrubě ji otočil na záda a oběma rukama znovu pevně stiskl její krk, až se nakonec propadla do mrákot.

Když ucítil, že se žena pod ním přestala bránit, uvolnil sevření svých rukou. Obě ruce ho navíc už trochu bolely.

Chvíli mladou ženu pod sebou pozoroval. Zdálo se, že je po ní. No jo, napadlo jej, co když pouze omdlela.

Nemůže ji tak nechat, musí dokončit, co začal. Musí ji prostě dodělat.

Vstal a z kufru auta vzal tyč od heveru, kterou si chystal, když jej Klára před chvílí tak vyjeveně pozorovala.

Zastavil se nad ní a na chvíli zaváhal. Ležela na zádech tak, jak ji zanechal.

Pak se zhluboka nadechl a zadíval se na ni. Pozorovaly ho její nehybné oči, které nedávaly najevo známky života. Zkusil jí na krku nahmatat tep, jak se to dělá v televizních detektivkách.

Nic necítil. Že by bylo opravdu po ní? Ale co když ne? Netušil, že v té chvíli se Klára trochu probrala k vědomí. V mlhách viděla nad sebou stín jeho postavy. Než však mohla dát najevo nějaké známky života, rozmáchl se a udeřil.

Jednou a znovu a znovu a znovu…

Surově ji vší silou, které byl schopen, mlátil do hlavy a z části obličeje kolem levého oka jí udělal doslova krvavou kaši. Zmocnila se jej jakási euforie, jakou doposud nepoznal. Za tohle ho určitě pochválí. Konečně se pochlapil a udělal něco pořádně.

9

Shodil Klářino tělo do malého jezírka, které bylo vedle nich. Mělo jen pár centimetrů vody. Klára zůstala ležet na břichu s hlavou na břehu těsně vedle vodní hladiny.

Nechtěl nechat nic náhodě, a tak se znovu mocně rozmáchl. Zasadil ještě pár dalších silných ran do temene a obou spánků. Když usoudil, že už to stačilo, půlka její hlavy se červenala krví.

Zamotal zkrvavenou tyč do vojenské šály, kterou vozil v autě jako hadr, a zhluboka oddychoval…

2 Radoslav Doseděl se zadíval s notnou dávkou útrpnosti, do které bylo nutno přimíchat ještě větší dávku pobavení, na svého bígla. „Berte, už mě fakt sereš! Když řeknu ‚k noze!‘, tak mě poslechneš! Nebo ti nasadím vodítko, které tak nemáš rád! Vždyť tě na tom přechodu mohlo přejet auto!“ Neslušné slovo psisku vadilo ze všeho nejmíň. Podle tónu páníčkova hlasu Bertovi došlo, že by se měl fakt zastavit a vrátit. Ušiska mu plandala podél hlavy a on se zadíval na svého pána takovým tím opravdovým psím pohledem, který říkal: Vždyť já tě, ty trumbero, mám doopravdy rád. No, a že tě sem tam neposlechnu. Nó, bóže! Ty mě taky vždycky neposloucháš. Jako třeba teď.

Už jsme tu pár dní nebyli na procházce, a přitom já tuhle cestu tak miluji. Tady se načichám takových zajímavos10

tí. To ty se svým nosem nemůžeš pochopit a ocenit. Ty mně tak akorát přikazuješ, co smím a nesmím.

Tedy jestli si právě tohle psisko myslelo, těžko říct.

V každém případě to tak ale vypadalo. Radoslav Doseděl už pouze pobaveně pozoroval to hnědobílé ušaté stvoření, které před ním stálo a tvářilo se jako nevinnost sama.

Pomalu by mu tu pokoru věřil, kdyby mu den předtím Bert nesežmoulal jednu papuči. „Víš co?“ zeptal se Berta.

Ten štěkl, jako by celý žhavý chtěl znát páníčkův názor.

Radoslav Doseděl však nakonec jen mávl rukou, což si Bert celkem správně vyložil jako pokyn k tomu, aby se za očichávání kraje úzké asfaltky vydal dál směrem k dálničnímu přivaděči.

Byly už skoro tři hodiny odpoledne, obloha se zatahovala temně šedými mraky slibujícími něco březnového sněhu, byla stále větší zima a páníček se choulil ve své péřové bundě. Psovi to však nevadilo. Byl prostě rád, že se může proběhnout venku.

Když doběhl pod přivaděč, najednou se zastavil, otočil hlavu vpravo a nasál vzduch.

Jako by tam ucítil něco náramně zajímavého. Bert štěkl směrem k páníčkovi, a aniž by se zajímal o jeho mínění, vydal se okamžitě pod tělesem přivaděče doprava k blízkému jezírku.

Radoslav Doseděl jen obrátil oči k nebesům a řekl si, že toho dne se asi moc daleko nedostanou, pokud bude Bert s takovým zaujetím zkoumat vše v okolí cesty.

Pes se u jezírka zastavil, cosi tam očichal a pak se obrátil k pánovi a hlasitě se rozštěkal.

11

„Berte! Nech to a pojď sem! K noze, Berte!“ Pes se však rozštěkal ještě víc. Střídavě čichal k čemusi, co Radoslav Doseděl z cesty neviděl, a obracel se k pánovi, doprovázeje ten obrat skoro zuřivým štěkáním.

Bylo prostě jasné, že Bert volá k sobě svého pána a nedá si ten nápad vymluvit. „No počkej, ty prevíte, teď tě už vezmu přes zadek vodítkem,“ vrčel Radoslav Doseděl, když opouštěl asfalt cesty, aby se vydal těch pár metrů ke svému neposlušnému bíglovi. „Uvidíme, kdo z nás dvou bude poslouchat!

Já, abys věděl, budu poslouchat tak nanejvýš manželku.

Ale ty, ty jeden chlupatý prevíte, ty budeš…“ Poslední větu už nedořekl. Pochopil, že tentokrát měl pravdu Bert, když trval na tom, aby přišel páníček za ním, a ne naopak.

Zprava vtékal pod most dálničního přivaděče miniaturní potůček, který se pod mostem, pár metrů od cesty, rozléval do nevelkého mělkého jezírka.

No, popravdě řečeno, taky se to jezírko dalo nazývat velkou kaluží. Jak bylo komu libo. Bylo zarostlé vegetací, teď v zimě povadlou. Vlevo, už na druhé straně mostu, bylo ukončeno malou kamennou hrázkou, přes niž přetékal čůrek vody. Ten pokračoval dál vpravo od cesty, po které přišel Radoslav Doseděl se svým Bertem, jako potok zvaný Čertík a po nějakém tři čtvrtě kilometru končil svoji pouť ve Svratce.

Tam, kde stáli Radoslav Doseděl se svým psem, tvořila půda malý hrbol, který zakrýval výhled z cesty na jezírko. Proto odtud nebyla vidět žena, která ležela na břiše, tělo a nohy ve vodě, pokryté u břehu tenkou vrstvou 12

ledu, hlavu položenou zčásti na pravé tváři, takže Radoslav Doseděl nemohl přehlédnout, jak zkrvavené a dobité má levé oko a jeho okolí a přilehlé temeno hlavy.

V duchu se svému psovi omluvil, pohladil jej po hlavě a tiše řekl: „Klid, Berte. Já se o to postarám.“ Bylo nanejvýš pravděpodobné, že ta nepochybně ještě mladá žena už nebude mezi živými. Přesto uchopil Radoslav Doseděl do ruky opodál se válející klacek a zlehka šťouchnul do ženina ramena: „Haló, paní!

Můžu vám nějak pomoci?“ Jak Radoslav Doseděl sledovaný najednou ztichlým Bertem čekal, odezva však nepřicházela.

Muž se napřímil a sdělil pozorně jej sledujícímu psovi: „Nedá se nic dělat, kamaráde, musíme zavolat 112.“ A vzal do ruky mobilní telefon…

3 Plukovník Jaroslav Motl, vedoucí brněnské „mordparty“, tedy přesně řečeno vedoucí 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje, se usadil s lahví piva a sklenicí ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji prvního patra rodinného domu na Rybnické ulici v brněnském Novém Lískovci.

Jaroslav Motl patřil k inventáři brněnského krajského policejního ředitelství. K policii, vlastně tehdy ještě Veřejné bezpečnosti, nastoupil už v 80. letech minulé13

ho století. Brněnské mordpartě pak šéfoval už od konce 1. poloviny 90. let, kdy po menších turbulencích vystřídal ve funkci svého tehdejšího šéfa a dosavadního přítele Standu Berku. Toho už přestaly bavit ty věčné policejní reorganizace okořeněné, naštěstí pouze tehdy, prudkým nárůstem zločinnosti, výrazně podpořeným prezidentskou amnestií. Berka jako mnoho jiných kolegů dal tehdy policii vale a stal se úspěšným soukromým detektivem.

Motl však patřil k srdcařům, kteří policajtské povolání dědili už v několikáté generaci. Jako velkou rodinnou památku uchovával fotografii svého praděda, který ještě za Rakouska sloužil u četnictva a pokračoval v této službě i za první republiky. Motlův děda a otec to potom dotáhli až do krajské mordparty.

Motl, podobně jako jeho předchůdce Berka, patřil a patří mezi nejlepší kriminalisty v této zemi. Oběma však byl vlastní jeden nedostatek, který je dnes na překážku snad ještě víc než dříve, a tudíž zabraňuje úspěšné kariéře.

Motlovým zájmem byla totiž práce, kterou vykonával. Kromě ní pak ještě jeho podřízení, bez nichž by lapání pachatelů těch nejtěžších násilných trestných činů nemohl provozovat. Zvýšená empatie vzhledem k nadřízeným a uctivé leštění klik jejich kanceláří následované rituálními tanečky majícími za cíl vetření se do jejich zájmu Motla, podobně jako jeho předchůdce Berku, jaksi nebraly za srdce.

Fakt ovšem byl, že Motlovi nadřízení zase nebyli tak hloupí, aby se zbavovali šéfa mordparty, která má vynikající objasněnost řešených případů. Nicméně Motl měl dlouho pouze služební hodnost kapitána. Teprve až 14

v posledních letech se ledy hnuly, jeho povyšování nabralo rychlé tempo a on si před nedlouhým časem mohl na slavnostní uniformu připnout třetí, plukovnickou hvězdu.

Zhruba ve stejné době získala Motlova elegantní žena Kateřina, špičková odbornice v soudním lékařství a neomezená vládkyně nad pitevnou brněnského Ústavu soudního lékařství, díky své vysoké odbornosti, erudici, publikační činnosti, pedagogickým úspěchům na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a věhlasu v tuzemsku i cizině titul profesorky. Takže u Motlů mohli slavit.

Ovšem vinou pracovní vytíženosti obou se zase tak moc neslavilo.

Motl se toho březnového dne usadil se sklenicí piva, jelikož jej jeho nadřízený, tedy šéf Odboru obecné kriminality při brněnském krajském policejním ředitelství, vyhnal na dvoutýdenní dovolenou. Loni si Motl totiž vybíral teprve předloňskou dovolenou, a na letošek mu tak zbyla skoro celá dovolená z loňska. Za to taky dostal Motlův šéf pořádně vynadáno s tím, že se to už nesmí opakovat. Ten sprduňk přišel zase od šéfa Motlova šéfa, tedy náměstka krajského policejního ředitele pro Službu kriminální policie a vyšetřování, tedy lidově řečeno kriminálky.

Plukovník Motl sice protestoval, protože se mu na dovolenou v březnu nechtělo. Stále ještě zasněžené hory jej totiž nijak nelákaly, lyžování zrovna nemusel, jenže nadřízený na plukovníkovy protesty nebral zřetel. Pouze je utlumil sdělením, že další, minimálně dvoutýdenní volno mu dá v termínu, který si vybere, aby se svojí paní 15

mohl na pořádnou dovolenou k moři. Věděl, že je Motl na rozdíl od lyžování miluje. No a teď se může alespoň věnovat procházkám.

Motl neměl s dovolenou problém proto, že by se cítil nepostradatelný. Věděl, že se na své lidi může spolehnout. Jenže jeho práce jej prostě bavila. Podobně jako jeho manželku. Ta se k němu měla z podobných důvodů, způsobených přebytkem dovolené, připojit za dva dny.

Takže Motlovi nic nebránilo v tom, aby si pustil televizi a podíval se, zdali někde vysílají nějaký kriminální seriál.

Plukovník kriminálky sledoval televizní kriminální seriály s neskrývaným potěšením a většinou se bavil. Někdy kvalitním příběhem, jindy pitomostí a neinformovaností tvůrců, kteří ve svém díle evidentně nedbali rad odborných poradců z řad příslušného policejního sboru, pokud se je tedy obtěžovali přizvat.

A když narazil třeba na případy takového komisaře Schimanského, pobaveně si vždy řekl a, pokud byla přítomna, svěřil se s tím rovněž své Káče, že mít dva takové komisaře na oddělení, neskončí v penzi, nýbrž v blázinci.

4 Než se uvelebil u televizoru, nedalo to plukovníkovi, aby nezkontroloval ulici. Holt jistá profesionální deformace.

16

Vše se zdálo být na jejich novolískovecké ulici, tedy Rybnické, normální. Motl byl, jak tomu říkala jeho Káča, poněkud nakažený od svého přítele Berky. Ten měl totiž velkou sbírku nejrůznějších modelů aut, autobusů, trolejbusů a tramvají a byl expertem přes historii MHD, tedy městské hromadné dopravy. Takže od něj Motl načerpal mnohá poučení, načež si také začal budovat sbírku modelů a sledoval trolejbusy, které mu jezdily pod oknem.

Nyní vyprovodil pohledem dva z nových kloubových trolejbusů, které nedávno brněnský dopravní podnik koupil a které se právě minuly na zastávce u jejich domu.

Když trolejbusy odjely, každý na jinou stranu, přilákala Motlův pohled přistávající helikoptéra rychlé lékařské pomoci. Rovněž obvyklá kulisa života v okolí Fakultní nemocnice Brno-Bohunice. Pilot se tentokrát blížil k heliportu ve špitále ve vyšší výšce, než to občas činil, takže helikoptéra nebyla příliš slyšet a nerušila tak okolí.

Když helikoptéra zmizela nad nemocnicí, Motl se už chtěl konečně usadit k televizi a pivu, jenže zase zahoukala sanitka rychlé lékařské pomoci přijíždějící od nemocnice. Tomu se Motl příliš nedivil, protože u trolejbusové zastávky byl přechod pro chodce a záchranky tam houkaly normálně a občas je i vzbudily, když měli otevřená okna.

Motl by už od okna odešel, jenže tahle sanitka se chovala poněkud podivně. Místo toho, aby pokračovala za přechodem směrem k Pisárkám, do města, zacouvala doleva na Kluchovu ulici. Ovšem jen proto, aby odtud 17

mohla sjet na úzkou asfaltku vedoucí na opačné straně Rybnické docela strmě dolů a doprava a pak zase doleva a pod dálničním přivaděčem potom údolím potoka Čertík až k cyklistické stezce podél řeky Svratky. Pokud jste jeli od bohunické nemocnice, bylo totiž poněkud problematické zahnout přímo doprava dolů na zmíněnou cestu.

Znamenalo to totiž otáčku skoro o sto osmdesát stupňů, což ztěžka vytočilo menší osobní auto, natož sanitka.

Proto ten manévr.

Protože se tudy jezdilo zezadu k několika rodinným domům, které byly na Rybnické směrem do města, Motla by manévr sanitky nijak nezaujal. Jenže hned za ní přijelo auto pracovníků OKTE1, tedy policejních techniků z krajského policejního ředitelství na Kounicově, které Motl samozřejmě dobře znal.

Tohle vypadalo zajímavě. Motl už už sahal po telefonu, pak mávl rukou, protože si řekl, že jeho zástupce, čerstvě povýšený podplukovník Čeněk Boura, všechno zvládne. A on sám má přece dovolenou.

Pak jej přece jen po chvíli přemohla zvědavost, jaký zločin se udál kousek od domu, ve kterém bydlí šéf mordparty, a znovu sahal po svém mobilu.

V té chvíli se však telefon rozehrál a ozval se z něj dobře naladěný hlas majora Viléma Jonáše, doyena oddělení, který by už mohl jít do důchodu, jenže se s prací na kriminálce jaksi nemohl rozloučit. Podobně jako u Motla a většiny kolegů z mordparty mu to pátrání po zločinu bylo nejen prací, nýbrž i koníčkem.

1

OKTE – Odbor kriminalistické techniky a expertiz

18

„Promiň, Jardo, že tě otravuji na dovolené. Všechno samozřejmě zvládneme bez tebe. Jen jsem ti chtěl sdělit radostnou novinu, že kousek od domu máš pěkně nainstalovanou mrtvolu, ke které jsem se dostal, protože máme s Jarkou Kočařovou výjezd, jak si nepochybně pamatuješ. To o vraždě ti volám, aby ses nedivil, co tu máte teď za ruch. Jo a teď taky přijel Čenda Boura a kluci z OKTE,“ dodal ještě Jonáš. „Sice otravuješ, to je fakt,“ uchechtl se Motl, „jenže jako starý pardál znáš starou pravdu, že správný policajt je ve službě furt. Co máš ale tak veselý hlas? Nepamatuji se, že by tě vraždy ladily do růžova.“ „Ale to víš, že ne,“ pronesl už vážněji Jonáš, „jenže moje drahá zákonitá choť Anna se konečně smířila s tím, že ještě nejdu do důchodu, přestala trucovat a vrátila se do Brna z naší chalupy na Vysočině. Takže mě už zase bude čekat teplá večeře. Náš Brok, který se mnou sdílel a sdílí domácnost, je sice převelice chytré psisko, které má to nejlepší ze všech psích ras, na které si vzpomeneš, jenže večeři mi umí tak maximálně sežrat. Uvařit nikoliv. Doufám, že je to už naposledy, co moje milá Anička takhle trucovala na chalupě.“ Když Motl Jonáše vyslechl a pobaveně politoval, major mu vysvětlil: „Volám ti ale kvůli té vraždě. Jak jsem řekl, jestli nechceš, nemusíš sem chodit. Máme tu zavražděnou mladou ženu. Tedy smrt ještě nebyla oficiálně určena, sanitka přijela právě teď, ale nemusíš být doktor, abys poznal, že ta chuděra je už nebožka.“ „No jo, plně na vás spoléhám, jenomže jsem zvědavý,“ odpověděl Motl, „vražda pomalu před prahem 19

domu šéfa mordparty, to je zajímavé. To jsme tu v Brně ještě nejspíš nikdy neměli. Něco na sebe hodím a zajdu na chvilku za vámi.

5 Za pár minut už stál Motl pod dálničním přivaděčem, kde vládl čilý ruch, obvyklý při podobných smutných příležitostech.

Motl se pozdravil s přítomnými a Jonáš se jej zeptal: „Chceš se sám nějak zapojit do vyšetřování?“ Motl zavrtěl hlavou: „Ale vůbec ne. Dělejte všichni, jako bych tu nebyl. Do vyšetřování se vám nebudu montovat. Ani teď, ani dál. Mám přece dovolenou. Pouze ji zahájím poněkud netradičně.“ Jonáš přikývl, protože za dlouhá léta vzájemné spolupráce svého šéfa dobře znal a věděl, že Motl si na nic nehraje a svá slova myslí vážně.

Doktor od záchranky se právě zvedl od ženina těla a Jonáš se jej hned zeptal: „Tak co, Radku? Den a přesný čas, jakož i příčinu smrti jistě znáš. Nebo jsi to všechno uhodl, alespoň doufám.“ Prošedivělý padesátník od záchranky byl totiž Jonášův dobrý známý. Dohromady je už před lety svedlo vyšetřování jedné ošklivé vraždy. Postupně se jejich vztah vyvinul od kolegiální známosti v přátelství a doktor Radek Šimek, který byl starým mládencem z přesvědčení, byl občas pozván k Jonášům na oběd, tedy pouze když 20

paní Jonášová netrucovala na chalupě. Pokud tomu tak bylo, pánové spolu zašli na pivo a večeři, což ostatně občas činili, i když byly vztahy v Jonášově domácnosti bez mráčku.

Doktor Šimek si sundával ochranné rukavice, kývl směrem k Motlovi a pronesl vážně: „Tohle už bude pouze pacientka pro vaši paní, plukovníku. Tahle chuděra už má život za sebou.“ Potom doktor pokračoval už s pohledem směrovaným k Jonášovi: „Ještě vám vypíšu List o prohlídce zemřelého a Průvodní list ke klinické pitvě dospělých, abychom nakrmili úředního šimla, ale myslím, že příčina smrti je jasná i vám v medicíně nevzdělaným.“ Jonáš chápavě přikývl: „Někdo tu ženu prostě umlátil.“ „Přesně tak,“ zdvihl doktor oči od svých formulářů, „podle mě tady došlo prostě k vraždě. Někdo tu dámu umlátil nějakým tupým předmětem. Klackem, trubkou, co já vím. Co tady mohu soudit, tak ta mrtvá utrpěla zlomeninu lebeční klenby, určitě se závažným nitrolebním poraněním. K přehlédnutí také není tahle tříštivá zlomenina nosu.“ „Můžeš alespoň přibližně určit čas smrti?“ zeptal se Jonáš.

Doktor Šimek pokrčil rameny: „Tady na místě je to tak trochu věštění z křišťálové koule. Navíc máme teploty kolem nuly, což odhad doby smrti ztěžuje. Na těle mohu konstatovat rigidní posmrtnou ztuhlost… No, podle známek na těle včetně krevních stop vám tady do průvodního listu k pitvě napíšu čtyři až šest hodin před 21

nálezem mrtvoly. To je ovšem minimum, skutečná doba úmrtí bude nepochybně dřív. Bližší se určitě dozvíte po pitvě. Jinak já vám ještě vyplním ta lejstra a pojedeme.

Tělo je vaše.“

6 Jonáš poděkoval a poodešel ke kolegyni, kapitánce Jaroslavě Kočařové, své parťačce v posledních měsících.

Kapitánka Kočařová, drobná přírodní blondýnka s hustými vlasy staženými do ohonu, takříkajíc klamala svým sexy tělem. Na ženy u mordparty se stále ještě mnozí dívali poněkud s nedůvěrou, Motl si však kapi­ tánku, podobně jako její rovněž blonďatou kolegyni kapitánku Sylvu Pošvářovou, po úspěšně vykonaném výběrovém řízení stáhl z městské kriminálky, protože jednak jsou místa a situace, kdy žena pořídí víc než muž, a potom také, a to především, u obou mladých kriminalistek rozpoznal nadání pro často nevděčnou a nepříjemnou práci v mordpartě.

Určitým handicapem mohlo být pro obě mladé ženy to, že byly poměrně útlé, zdánlivě skoro až křehké. Nepříliš velký počet kilogramů však obě dámy nahrazovaly svojí rychlostí a mrštností kombinovanou se zálibou v bojových uměních. O tom se ke svému velikému překvapení už mohlo při zatýkání přesvědčit pár nadělaných a namyšlených mužských, které jedna či druhá 22

dáma rychle přivedly k rozumu a poslušnosti. K nebývalému překvapení takových machů.

Mužští kolegové obou policistek se po podobné akci vždycky dobře bavili tím, jak podobní týpkové zkrotli.

Jejich stud často způsobil, že u výslechu „zpívali jako Carusové“. Jen aby už byli od té baby, co je tak znemožnila, pryč. „Zavoláš Káče ty nebo já?“ zeptal se Jonáš kolegyně. „Doktor od záchranky už skončil?“ zeptala se kapitánka. „Jo,“ přikývl Jonáš, „teď ještě vyplňuje formuláře.

Jak bude hotový, záchranka odjede.“ „Když mluvíš o Káče, tak doktor asi potvrdil vraždu,“ spíš poznamenala, než že by se ptala kapitánka. „Jak jinak,“ přikývl znovu Jonáš, „vždyť jsi tu mrtvou sama viděla.“ „S Káčou jsme kamarádky, já jí zavolám,“ usmála se kapitánka a dala se do telefonování.

Po chvilce, která na dámský hovor opravdu nebyla nijak dlouhá, jak uznale konstatoval Jonáš, holt šlo o hovor víceméně služební, kapitánka řekla: „Máme pro Káču poslat hned auto. Bude nachystaná a okamžitě přijede.“ „To zařídím zase já,“ prohlásil Jonáš, který se do toho úkolu obul s vervou, protože za minutku se rozjel jeden z policejních vozů, houkající a blikající, aby přivezl profesorku Motlovou.

23

7 Než se manželka jejich šéfa dostavila, popošli Jonáš s kapitánkou k obrýlenému čtyřicátníkovi, který stál vedle asfaltové cesty kousek od nálezu těla a zvědavě sledoval policejní cvrkot na místě činu. U nohou mu seděl bígl s obojkem připnutým k vodítku, což se zdálo naprosto zbytečné, protože pes se snad s ještě větší pozorností než jeho pán věnoval témuž, tedy náramně bedlivému sledování dění pod mostem, a skoro se nepohnul. Ostatně i v tom se podobal páníčkovi.

Kapitánka navzájem představila majora a toho muže a poté řekla majorovi: „Tady panu Dosedělovi vděčíme za nález těla.“ Radoslav Doseděl se poněkud nejistě usmál a poznamenal: „Tu nebožku jsem nenašel já, ale můj Bert.“ Pes, když uslyšel své jméno, povyskočil, zadíval se na Jonáše a štěkl.

Major se usmál: „Asi ze mě cítí mého Broka. To štěknutí však znělo docela přátelsky. Mohu jej pohladit?“ Radoslav Doseděl se uculil a odpověděl: „Bert je sice neposlušný a občas docela svéhlavý uličník, ale jinak je přátelský. Myslím, že proti pohlazení nebude nic namítat.“ Ukázalo se, že Bertův páníček měl pravdu. Majorovo hlazení a drbání se Bertovi očividně zamlouvalo.

Když se Jonáš sledovaný pobaveným pohledem své kolegyně, která dobře věděla, jak velcí kamarádi Jonáš a jeho Brok jsou, zase napřímil, obdivně prohlásil: „Ří24

káte, že váš Bert je neposlušný. Nevypadá to tak, sedí přímo předpisově.“ „Zdání klame, pane majore,“ ušklíbl se Radoslav Doseděl, „to je pouze teď, protože Berta zaujalo to vaše hemžení tady pod tím nadjezdem. Jinak pro mě občas bývá problém vymluvit Bertovi jeho nápady. Ostatně, kdyby mě poslouchal, tak se tu spolu nebavíme. To on objevil tu ženu. Běhal tady kolem jako poděs a u té chudinky se zašprajcoval a rozštěkal. Já na něj volal, ať běží ke mně. Jenže Bert si nechtěl nechat poručit. Jen tam stál a štěkal, abych za ním přišel.

To víte, normálně jdu dál a Bert za mnou zase přiběhne. Kdybych měl běhat já všude tam, kam si to zamíří on, tak bych místo kilometru ušel nejmíň třikrát tolik.

Tady jsem si napřed myslel, že ta Bertova umíněnost dosáhla nového vrcholu, a naštvaně jsem mu chtěl sešlehat zadek řemínkem. Když jsem však uviděl, co objevil, musel jsem se mu omluvit.“ „Hýbal jste nějak s tělem, pane Doseděle? Nebo sahal jste na něj?“ zeptala se kapitánka.

Tázaný zavrtěl hlavou: „Ne, mně bylo vlastně hned jasné, že ta paní bude asi mrtvá. Jen jsem pro jistotu do ní zkusil zlehka šťouchnout tím klacíkem, který jsem vám ukázal a mají jej teď vaši technici. Když nijak nereagovala, tak jsem hned volal 112.“ „Kde jste tu chodil?“ položila další dotaz kapitánka. „No, napřed jsem si to namířil přímo k Bertovi. Zhruba tam od toho místa, kde teď stojí záchranka. Když jsem zjistil, že ta paní bude asi mrtvá, vzpomněl jsem si na detektivky v televizi.“ 25

„To jako proč?“ pobaveně se zeptal Jonáš.

Radoslav Doseděl se podrbal na bradě a rozpačitě ze sebe vypravil: „Protože tam vždycky policajti nadávají, že jim lidi, tedy čumilové, podupou místo činu a zničí důkazy. Já se hned rozhlédl kolem a všiml si těch stop pneumatik končících kousek od těla té mrtvé. Řekl jsem si, že třeba jsou od vrahova auta. Tak jsem na ně upozornil ty záchranáře, kteří přijeli první, aby je nepodupali. A vaši příslušníci si to už po mém upozornění pohlídali sami.“ Pak se znovu, evidentně se vzrůstajícími rozpaky, podrbal na bradě a nejistě pokračoval: „Já vím, je to asi blbost, že jo. Moc prožívám detektivky.“ Kapitánka Kočařová uznalým tónem svědka pochválila: „Ale vůbec ne, pane Doseděle. Kéž by měl každý tolik předvídavosti, co jste měl vy. Třeba ty stopy důležité nebudou, ale radši počítejme s tím, že pro nás významné být mohou.“ Radoslav Doseděl pokrčil rameny: „Fakt je, že tu občas bývá zaparkované nějaké auto. Jestli od nějaké návštěvy v okolí nebo od výletníků, těžko říct.“ „Chodíte tu pravidelně?“ položil další dotaz pro změnu zase Jonáš. „Spíš bych to řekl jinak,“ odpověděl Radoslav Doseděl, „my bydlíme o kus dál, pod rehabilitačním ústavem na Zoubkově ulici. Většinou s Bertem chodíme na Kamenný vrch. Občas se tam ale Bertovi nechce a potom se objevíme tady. Přijdeme sem s Bertem několikrát do měsíce, pravidelnost v tom však nehledejte.“ „Kdy jste tu byli naposledy?“ zeptal se znovu Jonáš. „Aha, myslíte kvůli té mrtvé?“ 26

Když Jonáš i kapitánka přikývli, Radoslav Doseděl se zamyslel: „To vám asi moc nepomůžeme. Naposledy jsme tu byli před devíti… Vlastně ne, už je to deset dní. Určitě deset dní. A to Bert tady to jezírko nechal bez povšimnutí.“ Po krátkém zamyšlení pak ještě dodal: „I když… To vlastně bohužel není vůbec průkazné. Ta žena tady ještě nemusela ležet, mohl foukat vítr proti jezírku a třeba taky Bert neměl náladu nebo ho tehdy ten pach třeba nezaujal. Co já vím, co se tomu ušatému uličníkovi honí v té jeho chlupaté hlavě. Jediné, co mohu brát jako jistotu, je to, že Bert si nedá jen tak poručit.

Takže vám asi nepomůžeme.“ Oběma kriminalistům pohrával úsměv na tvářích, protože když se Radoslav Doseděl rozvykládal o povaze svého psa, vypadal opravdu docela zoufale.

Kapitánka nebohého páníčka hned utěšila: „Nemusíte se nijak omlouvat. Naopak. Přece to byl váš Bert, kdo našel tělo zavražděné a postaral se nám o práci. Takže své si tohle zlobivé psisko určitě odpracovalo. Jenom vás ještě poprosíme – to víte, vše musí být zachyceno na papíře. Můžete k nám přijít zítra, řekněme v devět dopoledne na Kounicovu na krajské policejní ředitelství?

Tady máte moji vizitku, abyste věděl, koho z recepce zavolat. Já ten text vaší výpovědi připravím a vy to jen podepíšete, případně opravíte nebo doplníte, abychom vás dlouho nezdržovali. Postarám se o vás buď já, nebo některý kolega.“

27