Nevinný bratrovrah

Jiří Dobrylovský

Nevinný bratrovrah Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Jiří Dobrylovský, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první ISBN 978-80-243-7624-0

JIŘÍ DOBRYLOVSKÝ

NEVINNÝ BRATROVRAH

PŘEDMLUVA

Nevinný bratrovrah je příběh zakladatele českého státu, knížete Boleslava I. Jak už je z názvu románu dostatečně patrné, hodlám na následujících stránkách zpochybnit největší Boleslavův zločin. Zločin, který mu v dějinách vynesl nechvalný přívlastek Ukrutný: vraždu vlastního bratra, knížete Václava.

Taková snaha se může jevit bláznivá, jenže historie nedávné doby nám ukazuje, co všechno je ve skutečnosti možné. Snad žádná postava anglických dějin neměla od své smrti horší renomé než král Richard III. Lidská bestie, netvor, který v touze po moci vraždil na potkání, v sudu utopil vlastního bratra a kvůli zisku koruny se nerozpakoval poslat na smrt i své synovce, z nichž jeden byl legitimním následníkem trůnu. Tak se to po staletí tvrdilo a takřka všichni lidé o tom byli neochvějně přesvědčeni, zejména díky stejnojmennému Shakespearovu dramatu.

Jenže po 2. světové válce začaly ve Velké Británii sílit ten~5~

dence požadující objektivní přezkoumání života a smrti zlopověstného krále. Hlavní zásluhu na tomto historickém zvratu měl román Josephiny Teyové The Daughter of Time (1951), česky vydaný v roce 1975 pod názvem Vrah či oběť. A co se nestalo?

Ukázalo se, že Richard III., poslední z rodu Plantagenetů, byl panovníkem nadmíru ušlechtilým a všechnu v budoucnu tradovanou špínu na jeho hlavu navršil uchvatitel trůnu Jindřich VII. Tudor, aby tím zdůvodnil a omluvil svůj násilný převrat, a kancléř Tudorovců Thomas More, z jehož pomlouvačného spisu Dějiny krále Richarda III. vycházel (stále ještě za éry Tudorovců) i zmíněný Shakespeare.

Na základě nových zjištění pak v roce 1984 jeden z britských televizních kanálů pozval komisi historiků a odborníků na právo, aby veškerá dostupná fakta a dokumenty posoudili a vynesli nad Richardem svůj verdikt. Zněl „nevinen ve všech bodech obžaloby“.

A když pak byly v roce 2012 v Leicesteru po více než půltisíciletí nalezeny zhanobené tělesné pozůstatky Richarda III., řada anglických měst se mezi sebou utkala o právo velkého krále na svém území pietně pohřbít.

Pokud jde o Boleslava I., je situace neporovnatelně složitější, poněvadž existujících písemných dokladů je jako šafránu, a navíc jeden autor opisoval od druhého. Přesto se v dochovaných kronikách a legendách nachází nejeden rozpor, nejedno bílé místo. Jen jediný příklad za mnohé jiné: V řadě legend se uvádí, že Václav se chtěl vzdát vlády ve prospěch Boleslava a jít za papežem do Říma, aby se prý mohl stát mnichem. A že musel pouze počkat, až bude dostavěn kostel svatého Víta, který slíbil vybudovat. Zakládá-li se tato zpráva na skutečnosti, pak ovšem na obecně přijímaném pojetí Václavovy vraždy vůbec nic nesedí.

Za prvé: proč by Boleslav svého bratra zabíjel, když by měl od něj příslib předání vlády v blízké budoucnosti (kostel byl do~6~

končen za dva a půl roku), během níž by byl navíc do té vlády nepochybně stále více zapojován?

A za druhé nesedí ani samotný Václavův záměr. Chtěl-li se vzdát vlády a stát se mnichem, pak kvůli tomu rozhodně nemusel putovat až do Říma. Ale pokud opravdu chtěl odcestovat za papežem, neměl ve skutečnosti jiný cíl, než jaký popisují legendy? Podobný, s jakým o šest desetiletí dříve jeli do Říma Konstantin s Metodějem? Metoděj se poté na Moravu vrátil jako papežem vysvěcený arcibiskup.

Co když se Václav chtěl od papeže nechat vysvětit biskupem, či dokonce arcibiskupem pro celé Čechy (v podstatě stačilo jen navázat na dosud formálně přetrvávající moravské arcibiskupství z časů Velké Moravy), a vymanit tak zemi z církevní závislosti na řezenském biskupovi? Čin vpravdě státnický, pro který měl zbožný Václav, příslušník přemyslovského rodu, ty nejlepší předpoklady, přičemž dokončení metropolitního chrámu sv. Víta mohlo být rozhodujícím trumfem v jeho ruce. Jelikož by se ale podobný mocenský kalkul ke světci příliš nehodil, dali nejspíše legendisté přednost pokorněji působícímu mnišství...

Jak je z předchozích řádků zřejmé, docházím ve své knize k leckterým závěrům, jež jsou poněkud odlišné od těch, které si lze přečíst např. ve školních učebnicích. Co je však podstatné: pro všechny tyto úvahy, hypotézy a závěry existují kronikářské či legendární důvody a podklady a všechny tyto hypotézy už také byly některým z dlouhé řady českých historiků v minulosti vysloveny (Palacký, Tomek, Pekař, Urbánek, Fiala, Králík, Karbusický, Sklenář, Charvát, Ivanov a další, včetně kontroverzního amatérského historika Václava Tatíčka). Má jediná zásluha spočívá v tom, že jsem tyto dílčí hypotézy poskládal dohromady a vytvořil z nich historický román.

Autor

~7~

L. P. 925

NÁSTUP K MOCI

Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Čechové na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl.

(První staroslověnská legenda o svatém Václavu) Poté, co dospěl v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru a zatvrzelost srdce... „Byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle vám vypovídám poslušnost.“ (Svatováclavská legenda „Crescente fide“) Tehdy zlomyslní lidé začali popouzet bratry proti sobě. Zprvu navedli Václava, aby vyhnal matku... I vyhnal svou matku na Budeč, ale zakrátko kaje se, přivedl ji k sobě.

(Proložní legenda o svatém Václavu k 28. září) ~8~

Dlouho očekávaný obřad nastolení nového knížete na dědičný stolec českých knížat konečně nadešel.

Již čtyři roky uběhly od smrti Vratislava, dosud posledního knížete z přemyslovské dynastie, a i když nominálně se jeho nástupcem stal Vratislavův starší syn Václav, vlády se dosud neujal. Podle zvyklostí české země byl pro podobný úřad příliš mladý a zemi proto vládla vdova po Vratislavovi, Václavova matka Drahomíra. Vládla dobře a prospěšně, to uznávali i její nepřátelé, nicméně hrdost českých mužů přesto uráželo, že mají poslouchat ženu, ke všemu ženu ze vzdáleného polabského kmene Stodoranů. Čeští velmoži se nemohli dočkat, až na stolec usedne jeho jediný právoplatný majitel. Václavova intronizace se přitom mohla uskutečnit už před dvěma roky, starý na to byl dost.

Avšak Drahomíra, vědoma si pochybné pověsti, kterou mezi českou šlechtou její starší syn požíval (spíše mnich než kníže), to pod všelijakými záminkami stále odkládala a Václav, v politických intrikách pramálo zkušený, se proti tomu nedokázal prosadit. Nyní však už Václavovi táhlo na osmnáctý rok a další odklady nebyly možné. A proto ten dnešní slavný den.

Již od brzkého rána byl Pražský hrad plný nervozity, spěchu a radostného očekávání. Mladý Václav podle svého zvyku vstal ještě před rozedněním a hned spěchal do malého chrámku svaté Panny Marie, druhého nejstaršího kostela v Čechách, na jitřní bohoslužbu. Teprve až když se tímto způsobem posílil na duchu, přijal prostou snídani, aby se i tělu dostalo všeho, co potřebovalo.

A pak už se rozpoutal nekonečný a místy i únavný kolotoč rituálů a ceremonií, na jejichž konci měl stanout v čele českého knížectví nový legitimní vládce. Dosud ještě žádná slavnost v dějinách nepřilákala do Prahy tolik návštěvníků jako Václavův nástup k moci. ~9~

Shromáždění domácích velmožů i pozvaných hostů bylo vpravdě impozantní; od smrti moravského krále Svatopluka se knížata českých kmenů ještě nikdy nesešla v tak reprezentativní sestavě. Přítomna byla všechna kmenová knížata českým Přemyslovcům vazalsky podřízená. I když, nutno podotknout, v některých případech se jednalo o podřízenost čistě formální a jen s krajní nechutí trpěnou.

Zejména lucký Vlastislav a zlický Radislav dávali otevřeně najevo, že s novým knížetem Čechů hodlají jednat jedině jako rovný s rovným, a ještě kdoví jestli. To mocný Vok z charvátského kmene a Priznoslav, kníže Dúdlebů, byli daleko obezřetnější. Přestože rovněž projevovali náležité sebevědomí, chovali se vůči mladému Václavovi korektně a žádnou vyzývavostí neprovokovali.

Vedle konkurentů českých Přemyslovců zde byli samozřejmě přítomni i jejich věrní spojenci, zástupci malých kmenů ze severu. Ti se k Václavovi otevřeně hlásili a vyslovovali mu bezvýhradnou podporu – ať už to byl vršovský Božej z Lutomericů, Slavomír, kníže Lemúzů, nebo Mstislav z kmene Děčanů.

Nastolovací obřad, při němž byl Václav posazen na posvátný kamenný stolec na hradním nádvoří, proběhl za soustředěné pozornosti všech přítomných. Totéž platilo i pro následnou děkovnou bohoslužbu v kostele svatého Jiří, postaveném Vratislavem. A poté už Václav, ozdobený všemi atributy knížecí moci, předstoupil před lid jako jeho nový vladař.

Všichni napjatě očekávali, jaká slova novopečený kníže pronese a s jakými vladařskými záměry se představí. Václav ale k všeobecnému překvapení ponechal otázku mocenských plánů stranou. Namísto toho své první veřejné vystoupení zaměřil především na duchovní záležitosti, v nichž byl mnohem zběhlejší. Konečně i z toho se dalo pochopit, co nový kníže považuje za důležité a jaké priority si pro nastávající léta vlády stanovil. „Čechové, věrní i nevěrní, přátelé i nepřátelé, až do dnešní~ 10 ~

ho dne jsem jen zpovzdálí sledoval, co dobrého i zlého se v mé zemi děje. Viděl jsem skutky poctivých lidí, ale viděl jsem také, jak se někteří zpupně roztahují a škodí těm, kteří jsou slabí a nemohou se bránit. Zatím jsem neměl žádnou moc proti těmto nepravostem zasáhnout a potrestat ty, kteří se jich dopouštěli.

Od nynějška bude všechno jinak. Nejprve ale to nejdůležitější,“ otočil se Václav k Drahomíře, jež seděla po jeho boku na stejně honosném křesle jako sám kníže a svou důstojností se od nastupujícího vladaře nijak nelišila. „Po smrti mého otce nastaly pro zemi velice těžké časy,“ pokračoval. „Vy, vladykové, jste mne přinutili opustit církevní školu na Budči, prý abych se připravoval na vládu, což jedině pokládáte za důstojné knížete. Přitom byli v té samé době zabiti mnozí dobří křesťané včetně mé báby Ludmily. A ty, matko,“ zvýšil vyčítavě hlas, „jsi žádnému z těchto zločinů nedokázala zabránit, čímž jsi na sebe uvalila těžkou odpovědnost. Řídila jsi po dobu mé nezletilosti zemi a já rád uznávám, že jsi ji v mnoha ohledech řídila dobře. Ale i přesto se jedná o hřích před Bohem, neboť je řečeno, že žena nemá panovat mužům. Žena, která vládne, je jako izraelská Jezábel. Jako tvůj syn nemohu dopustit, aby se tvoje duše obtížila takovou vinou, a proto tě s okamžitou platností posílám tam, odkud jste mne vy všichni přinutili odejít. Na budečském hradišti budeš odteď žít v ústraní, aby ses odvrátila od marnivých starostí všedního dne a zbavila se touhy po světském panování.“ Mezi shromážděné velmože jako kdyby sjel z čisté oblohy blesk. Cože, vznešená kněžna Drahomíra, ta nezpochybnitelná jistota minulých let, má odejít do vyhnanství? Nezbláznil se Václav?

Avšak nejhůř ze všech přítomných nesl Václavovo rozhodnutí jeho mladší bratr Boleslav. Před časem oslavil třinácté narozeniny a každý dobře věděl, jak svou matku miluje a jak moc je na ni upnutý. Teď mu zcela spontánně vhrkly slzy do očí, ale ~ 11 ~

rychle je potlačil. Ve svém věku už nebyl, aspoň podle měřítek tehdejší doby, dítětem, i když ještě nebyl ani dospělým mladým mužem. Proto musel svůj zármutek navenek potlačit, jakkoliv ho vnitřně rozdíral. Umínil si však, že si o tom s bratrem co nejdřív mezi čtyřma očima promluví, a jestli Václav neustoupí, bude toho litovat.

Václav mezitím ve svém projevu pokračoval: „A nyní k vám všem: Ty dny, kdy si každý svévolně dělal, co se mu zlíbilo, a na jiné se neohlížel, jsou pryč. Ode dneška bude v mé zemi pořádek a běda všem, kdo by se tomu chtěli protivit. Lidé nízkého rodu musí s pokorou poslouchat své vladyky, a ne se proti nim bouřit. A vladykové je naopak musí chránit, a ne jim jako dosud způsobovat všemožná příkoří. A zejména jsou povinni hájit práva bezbranných vdov a sirotků. Na soudech se nesmí dít žádná nespravedlnost, na což mám v úmyslu osobně dohlížet. Každý bude žít s ostatními v míru, a kdo by mír porušil, s tím se tvrdě vypořádám. A všichni, nejmenší i největší, budou poslušní matky církve. Veškerá pohanská modloslužba musí v Čechách jednou provždycky přestat. Kdo bude přistižen, jak obětuje modlám, toho stihne ten nejpřísnější trest. Církvi chci s pomocí Boží vrátit důstojnost, o kterou byla v posledních letech připravena, a vzdělaným církevním služebníkům přiznám právo podílet se na správě země, jak je to zvykem ve všech civilizovaných zemích. Tak tomu chci a tak to bude. Domluvil jsem.“ Po posledních Václavových slovech zavládlo hrobové ticho.

Shromáždění velmožové si jen neochotně a s krajním sebezapřením uvědomovali, že od Václavova nástupu k moci nastává v Čechách nový řád. Pro většinu z nich to bylo dost nepříjemné zjištění, jelikož v dřívějších dobách si členové nejmocnějších rodů v zemi dělali doslova, co chtěli.

Ale našli se i tací, kteří Václavův proslov kvitovali, a nejvýznamnějším z nich byl mladší bratr novopečeného knížete.

Václavova slova o pořádku a bezpodmínečné podřízenosti pa~ 12 ~

novníkovi z přemyslovského rodu u něj našla nanejvýš příznivý ohlas. Jen kdyby nebylo toho šíleného rozhodnutí o poslání matky do vyhnanství...

Prvním Václavovým vladařským činem se stalo přenesení těla jeho babičky Ludmily z Tetína do Prahy, kde byla poté uložena v chrámu svatého Jiří. Trvalo to řadu dní a vše bylo provedeno s velkou okázalostí, avšak žádnou slávu ani vděčnost si tím kníže mezi domácím lidem nezískal. Spíše naopak – šeptanda o mnichovi v knížecím rouchu ještě zesílila.

Nejvyšší velmožové země v čele s mladším bratrem Boleslavem se proto odhodlali k ráznému kroku. Na slavnostním shromáždění k poctě Ludmily, jež Václav následně svolal, jeden po druhém vystupovali a žádali knížete, aby pamatoval na budoucnost své země a oženil se. A aby se svou ženou zplodil syny, kteří budou zárukou zdárného pokračování přemyslovské dynastie na českém knížecím stolci. Odvolávali se přitom právě na blaženou Ludmilu, jež své zemi darovala Spytihněva a Vratislava, kteří se oba stali vynikajícími panovníky.

Václavovi toto přesvědčování nebylo ani trochu po chuti, avšak nakonec přednesené důvody uznal a přislíbil, že se podle přání nejmocnějších představitelů lidu zachová. Souhlas se sňatkem pak Boleslavovi poskytl důvod, aby se na bratra soukromě obrátil v záležitosti jejich matky Drahomíry. „Chci s tebou mluvit, bratře,“ oslovil Václava jeho mladší sourozenec, když po závěrečné bohoslužbě k poctě Ludmily opouštěli bok po boku svatojiřskou baziliku.

Václav překvapeně vzhlédl: „Proč tak formálně, copak spolu nemluvíme den co den?“ „Je to tak,“ přikývl Boleslav, „ale tohle je vážná věc, o které bych s tebou chtěl mluvit jen mezi čtyřma očima.“ Kníže pokýval hlavou: „To je něco jiného. Pojďme se projít ~ 13 ~

tamhle k hradbám,“ ukázal jižním směrem k valu s mohutným palisádovým ohrazením. „Je tam klid a můžeme tam mluvit zcela o samotě.“ „Tak co tě tíží?“ zeptal se o chvilku později, když spolu stáli na dřevěném ochozu, z něhož se otvíral překrásný výhled do vltavského údolí. „Jsem rád, že jsi souhlasil se svou svatbou,“ začal zeširoka Boleslav, „i když vím, že bys raději zůstal v celibátu. Ale pro zájmy své země se člověk musí obětovat.“ „Máš pravdu,“ připustil bez nadšení Václav. „Už máš představu, s jakou ženou by ses chtěl oženit?“ šel Boleslav neúnavně za svým cílem. „O tom jsem zatím opravdu neuvažoval, uhodili jste s tím na mne sotva před pár hodinami.“ „Chápu. Ale to je tvoje věc, o které jsem s tebou mluvit nechtěl.“ „A co máš tedy na srdci?“ „Jde o naši matku. Jistě se mnou budeš souhlasit, že není možné, abys ji nepozval na svou svatbu. Vlastně tě chci požádat, abys ji z Budče povolal zpátky do Prahy,“ řekl Boleslav.

Václav se zarazil. Postoj mladšího bratra chápal, věděl o poutu, jež mezi ním a Drahomírou existuje, ostatně sám byl přece také jejím synem; jenže na druhou stranu, kdyby tak záhy odvolal své jen několik týdnů staré rozhodnutí o matčině vyhnanství, byl by všem pro smích. Citové vztahy v rodině jsou věc jedna, vladařská prestiž věc druhá. Jak tohle skloubit dohromady, aby si před lidmi nezadal a aby proti sobě nepopudil žádnou zúčastněnou stranu? „Souhlasím s tebou, že v nepřítomnosti své matky bych se ženit nemohl, to by bylo veřejně nepřijatelné,“ začal opatrně, „ale jak jsem ti právě říkal, o své nevěstě nemám ještě ani nejmenší představu a příprava svatebního obřadu potom taky nějakou dobu potrvá.“ ~ 14 ~

„Jestli mi tím chceš naznačit, že je dost času a matka může zatím klidně zůstat na Budči,“ napřímil se odhodlaně Boleslav a v očích se mu objevil tvrdý výraz, „tak v tom s tebou v žádném případě nesouhlasím.“ Nyní bylo na Václavovi, aby projevil jistou ráznost. Jakkoliv byl laskavý a svého mladšího bratra miloval, všechno má své meze a česká země má jen jednoho velkého knížete. „A co mám podle tebe dělat?“ vyjel prudce. „I kdybych ti chtěl vyhovět, jak by to vypadalo? A jak bych vypadal já, když by se moje názory měnily jako počasí? Mám snad ze sebe udělat přede všemi hlupáka?“ Jenomže Boleslav byl odvážný a neústupný a nenechal se zastrašit ani vládnoucím knížetem. „Toho jsi ze sebe přede všemi udělal, když jsi matku vyhnal,“ odsekl s veškerým vzdorem svých blížících se čtrnácti let, „takže když to teď odvoláš, nic tím neztratíš. Pokud by ti snad ješitnost nedovolila veřejně přiznat chybu, můžeš se vymluvit na tu chystanou svatbu, u které ti matka bude pomáhat. Anebo se můžeš odvolat na Boží přikázání. Cti otce svého a matku svou, znáš to. Takový důvod ti uvěří všichni, kdo tě znají. Děkuji ti za rozmluvu,“ pohodil Boleslav vzpurně hlavou, otočil se a hrdě odkráčel pryč.

Václav zůstal na ochozu stát jako opařený a zcela bezradný, jak se tváří v tvář hrozícímu rodinnému konfliktu zachovat.

~ 15 ~

L. P. 926

NEVĚSTA Z JIHU

... vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav si byl vědom, co je to bázeň Boží, a ulekl se slova, jež praví: Cti otce svého a matku svou... přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem prosil: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích.

(První staroslověnská legenda o svatém Václavu) Byl totiž kdysi od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů přinucen obcovat s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav. I řekl k ní: Hle... již toho zanechme my dva mezi sebou... ty měj mě za bratra a já tebe za sestru.

(Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu) Po tomto kmeni následuje ze slovanských kmenů... kmen Dúlába [tj. Dúdlebi], jehož král se v této době jmenuje Wándžsláf [tj. Václav]...

(Alí al-Masúdí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů 34) ~ 16 ~

Měl-li Václav starosti nebo potíže jakéhokoliv druhu, neutápěl je v medovině či ve víně, nezaháněl je na bohatýrských hostinách v kruhu svých věrných ani žádným jiným způsobem typickým pro většinu mužů. Namísto toho po probdělé noci, během níž si stále dokola opakoval a rozebíral rozmluvu s Boleslavem, zamířil hned za úsvitu do chrámu svatého Jiří na poradu se svým zpovědníkem, knězem Pavlem.

Pavlovi, vynikajícímu znalci lidských duší, stačil jediný pohled do Václavovy tváře, aby pochopil, že kníže je se svým rozumem v koncích a z jakéhosi blíže neurčeného důvodu neví kudy kam. „Co tě trápí, synu?“ zeptal se proto hned po pozdravu přímo, záměrně používaje pro Václavovo oslovení církevní titul „syn“ namísto světského „Milost“. Mohl si to vůči mladému knížeti dovolit tím spíše, že sám byl věkovitým mužem, který kdysi sloužíval již Václavově babičce Ludmile. Přívětivým gestem knížete vybídl, aby usedl na kamenné sedátko u zdi, a sám se posadil na to sousední.

Václav usedl sice beze slova, při tom mu však unikl neradostný povzdech. Pár okamžiků jen seděl, oddávaje se trudným myšlenkám, brzy se ale vzchopil; přišel si přece do kostela pro radu a té se mu těžko dostane bez toho, že by se knězi svěřil se svými problémy.

Ještě jednou si povzdechl, tentokrát již odhodlaně, a začal zpovědníkovi do nejpodrobnějších detailů líčit, co za nepříjemnost jej včerejšího slavného dne potkalo. „Ale tvůj bratr má pravdu, Milosti,“ poznamenal Pavel, když kníže se svým vyprávěním skončil. Pohotově při tom přešel na vladařský titul, aby tím zdůraznil, že přes své duchovní sklony je Václav v první řadě světským panovníkem, odpovědným za svou zemi a svůj lid. „Zplození potomka a dědice je tvou základní povinností,“ dodal. „To už jsem taky pochopil,“ připustil Václav s nevelkým entuziasmem, „a jsem v tom ochotný Boleslavovi a vladykům ~ 17 ~

vyhovět. Co mě ale tíží mnohem víc, je ta záležitost s mou matkou.“ „Ano, rozumím,“ přitakal Pavel zamyšleně a obezřetně zároveň, protože i když v záležitosti Václavovy ženitby se s Boleslavem bezvýhradně shodoval, v otázce Drahomíry se naopak jejich stanoviska diametrálně lišila. Pavel nikdy nezapomněl, že Ludmila, jeho dřívější paní, před necelými pěti roky zemřela násilnou smrtí a že za strůjce tohoto zločinu byla mlčky považována tehdy vládnoucí Drahomíra. Přímé důkazy pro to sice chyběly, ale o vzájemné nevraživosti obou kněžen se všeobecně vědělo. A co se týče onoho vyhnanství, tak před časem jako Václavův zpovědník nastupujícího knížete sám nenápadně popíchl, aby kněžnu Drahomíru poslal z Prahy pryč. Bylo nepochybné, že v její nepřítomnosti ponechá Václav církvi daleko větší podíl na moci, než když by do toho mohla jeho matka zasahovat. „Toto je velmi choulostivá věc,“ rozhoupal se kněz až po drahné době k nějaké odpovědi. „Jisté je, že na tvé svatbě musí být vznešená kněžna Drahomíra přítomná, a tím také můžeš v pravou chvíli veřejně zdůvodnit ukončení jejího budečského pobytu,“ opsal Pavel šetrně Drahomířino vyhnanství. „Ovšem jestli ta chvíle nastala už nyní, jak se tvůj mladší bratr domnívá, tím bych si vůbec nebyl jistý. Je tu celá řada hledisek, na které je nutné brát ohled, a zdaleka přitom nejde jen o citová pouta v rodině,“ kázal Pavel obecné pravdy, záměrně se vyhýbaje tomu, aby k čemukoliv zaujal jednoznačný postoj. „K tomuhle poznání jsem dospěl taky,“ podotkl Václav ne bez netrpělivosti na adresu zpovědníka. „Ale přes všechny důvody pro i proti jsem nebyl schopný dospět k nějakému závěru. Rád bych bratrovi vyhověl, ale bojím se dvou věcí.

Jednak toho, co by na tak náhlou změnu mého postoje řekli vladykové, a obavu mám i z toho, jak se po svém návratu bude chovat moje matka a jestli se nebude snažit přivlastnit si ~ 18 ~

zpátky aspoň část té moci, kterou měla před mým nástupem na knížecí stolec.“ „A co bys udělal raději? K jaké možnosti tě srdce táhne?“ otázal se Pavel alibisticky, aby se nejprve ujistil, kterou radu kníže přijme s větší ochotou. Jít do případného střetu s Boleslavem byla jedna věc, nepříliš nebezpečná, pokud si Václav bude myslet pravý opak než jeho třináctiletý bratr. Ovšem něco úplně jiného by bylo jít proti oběma knížecím bratřím za předpokladu, že budou názorově zajedno.

Václav zamyšleně sešpulil rty: „Kdybych se mohl spolehnout, že ze strany vladyků žádné nebezpečí nehrozí, nebo kdybych aspoň věděl, jak ho omezit na snesitelnou míru, tak bych Boleslavovi rád vyhověl a matku pozval zpátky,“ řekl přesvědčeně. „Ona sama už si doufejme dá pokoj; pověřil bych ji organizováním svatebního obřadu, to ji zaměstná a poskytne jí pocit důležitosti, aniž by tím získala nějakou moc.“ Po takto rozhodně vyjádřeném stanovisku českého knížete si kněz Pavel s lítostí uvědomil, že udržet Drahomíru v exilu již nebude možné. To pro církev nebylo nijak výhodné, nicméně pokud se kníže postará, aby nemohla do vladařských záležitostí žádným způsobem zasahovat, tak by to snad nemuselo představovat až takový problém. Tohle už si bude muset pohlídat on sám jako Václavův nejbližší poradce. A ti vladykové se k tomu vlastně náramně hodí... „Jestli tvá matka získá nebo nezíská zpět svou bývalou moc, je jedině v tvých rukou, Milosti,“ začal Pavel knížete opatrně zpracovávat, „s tím ti nemůžu nijak pomoci, jelikož církev do světského panování nezasahuje,“ vyslovil pustou lež, poněvadž jestli do něčeho církev zasahovala s veškerou vehemencí, tak to byla právě světská moc. „Ovšem pokud ty se postaráš o tento problém, já ti po­ můžu s tím druhým, s tím, co si o tom budou myslet vladykové.“ „Ano?“ zeptal se Václav, nemálo potěšen, že by se jeho včerejší rozmíška s Boleslavem mohla zdárně vyřešit. ~ 19 ~

„Ano,“ potvrdil kněz. „Dobré doporučení ti včera dal tvůj bratr, který je přes svůj mladý věk již neobyčejně moudrý,“ považoval Pavel za užitečné pronést na Boleslavovu adresu uznalou lichotku, jež se k jeho sluchu dozajista donese a naladí ho vůči církvi vstřícněji, než tomu dosud bylo. „S názory velmožů si nemusíš lámat hlavu, protože když zdůvodníš návrat své matky svou svatbou, k níž tě sami vladykové vyzývali, tak to naopak budou považovat za své vítězství.

A vedle toho můžeš s výhodou využít svým bratrem Boleslavem uvedené Boží přikázání „cti otce svého a matku svou“. Kdo by se mohl opovážit kritizovat knížete, který jako dobrý syn církve svaté pokorně doznává svůj omyl a v duchu Božích ustanovení jej hledí napravit? A pokud by s tím snad některý z velmožů přesto nebyl zcela srozuměn, církev už se postará, aby byl uveden na cestu správného smýšlení,“ zpochybnil Pavel své tvrzení o absenci světského panování ze strany církve. „To by bylo dobré,“ pronesl s úlevou Václav, jemuž tím spadl velký kámen ze srdce, „jsem rád, že jsem se za tebou vypravil, důstojný otče. Ty vždycky dokážeš mé duši ulehčit.“ „To je přece má povinnost,“ uklonil se Pavel, „nicméně mě tvé uznání nesmírně těší, synu. Ale když už o tom mluvíme,“ pospíšil si zpovědník převést rozmluvu do oblasti, v níž by mohl knížete a tím i běh budoucích událostí žádoucím způsobem ovlivnit na mnoho let dopředu, „máš už vybranou nevěstu, nebo se o nějakou teprve hodláš ucházet?“ Na takto přímo položenou otázku Václav s jistými rozpaky připustil, že zatím ještě žádnou přesnou představu nemá, a poněvadž byl zvyklý s knězem Pavlem projednávat většinu svých soukromých záležitostí, automaticky toto přiznání doprovodil protiotázkou: „Měl bys snad pro mě nějaké doporučení, důstojný otče? Máš veliké zkušenosti. Kam bych se měl podle tebe při hledání nevěsty obrátit, aby to bylo pro mne i pro naši zemi prospěšné?“ ~ 20 ~

Kněz Pavel si zamyšleně promnul bradu: „To je těžká věc, knížecí Milosti, se svou ženou budeš žít ty a nikdo jiný, takže rozhodování leží především na tobě, ale kdybych ti měl poskytnout ze své nepatrné moudrosti prospěšnou radu, navrhl bych, aby ses držel sňatkových zásad svých předků. Tvůj dědeček Bořivoj se oženil s Ludmilou ze Pšova a tím ke svému knížectví připojil celé Pšovsko. Tvůj otec Vratislav v tomto směru projevil ještě větší ambice, když se oženil s tvou matkou Drahomírou z kmene Havolanů. V tom však přecenil své síly, protože Havolané jsou příliš daleko, než aby se dalo uvažovat o nějakém účinném spojenectví s nimi. Z obou těchto případů se dá vyvodit doporučení svázat rod Přemyslovců s knížecím rodem, který je dostatečně mocný, aby spojenectví s ním bylo bezpečnou zárukou proti všem možným nepřátelům, a přitom se nachází dostatečně blízko.“ Václav souhlasně přikývl a jeho zamyšleně svraštěné obočí a přimhouřené oči naznačovaly, že rady kněze Pavla přesně odpovídají jeho vlastním úvahám. A tedy že navzdory svému tvrzení už nějakou představu v každém případě má. „Dostatečně mocný a dostatečně blízko je lucký kníže Vlastislav,“ řekl přemítavě, „jenže to je náš úhlavní nepřítel, se kterým máme nepřetržité problémy, a navíc nemá žádnou dceru. Takže bychom potřebovali někoho jiného, podobně mocného, kdo by nám umožnil vytvořit proti Lučanům pevný svazek, na který by si ani Vlastislav netroufl zaútočit.“ Kněz Pavel pochvalně kývl hlavou, více než spokojený se státnickým uvažováním mladého knížete. „A kdo by to mohl být?“ otázal se, zvědavý, jak si s tou otázkou Václav poradí. „Jako nejvhodnější se mi jeví Vok, kníže Charvátů. Jejich a naše území spolu přímo sousedí a ve spojení s našimi spřátelenými kmeny na severu by tak vznikl ohromný celek, na který by si Vlastislav netroufl ani křivě pohlédnout. A dceru vhodného ~ 21 ~

věku Vok má. Jenom...,“ dodal Václav neurčitě. „No, to se teprve uvidí.“ „Co jsi chtěl říci, můj synu? Máš snad z něčeho obavy?“ „Mám,“ přisvědčil Václav. „Jde o to, že Vok se to vždycky snažil hrát na všechny strany, s každým být zadobře a současně na své sousedy působit jako hrozba. Vlastně už jeho otec byl takový, jak jsem slyšel; dokonce se prý pokoušel připojit ke svému území Pšovsko, jenomže Bořivoj ho v tom předešel a pšovský Slavibor dal Ludmilu jemu. Pšovsko je teď naše a Charváti nám to dodnes neodpustili, i když se snaží nedávat najevo žádné nepřátelství. O to víc se teď ale zaměřují na Zlicko a mezi významnými rody Charvátů a Zličanů byla v posledních letech uzavřená řada manželství. Nejsem si jistý, jestli by byl Vok ochotný tak najednou změnit svou dosavadní koncepci vytváření spojeneckých svazků. Musí mu přece být jasné, že jako můj tchán už by nemohl s kdekým pletichařit a hledět si jen svého prospěchu. Určitě to ale budu vědět teprve tehdy, až k němu vyšlu poselstvo se žádostí o ruku jeho dcery. Proto jsem říkal, že se uvidí.“ „Na tom, co říkáš, je hodně pravdy,“ připustil Pavel uvážlivě. „Vok by sice spřízněním s tebou získal na prestiži, ale už by nemohl vystupovat jako nezávislý kníže, ke všemu jeden z nejmocnějších v širém okolí, a musel by se podřídit tobě.

Obávám se, že něco takového by mu bylo proti mysli. Ale zkusit se to musí, Charváti by rozhodně byli nejužitečnějším spojencem.“ „Jenomže když to nevyjde a Vok mou nabídku odmítne, ať už pod jakoukoliv záminkou,“ pokračoval Václav zasmušile, „tak se tím naše vztahy s Charváty naopak zhorší. A potom budeme potřebovat spojence nejen proti Lučanům, ale i proti Charvátům a Zličanům. A v tom případě nám pomáhej Bůh,“ dodal chmurně. „Ještě jsou tu Dúdlebové,“ nadhodil Pavel nejistě, dobře si vě~ 22 ~

dom ošemetnosti celé situace. „Dúdlebové jsou rovněž mocní a přitom na řece Mži sousedí jejich území přímo s naším. A kníže Priznoslav má dceru Svatavu, která by měla mít roky akorát na vdávání,“ pokusil se vnést do věci trochu optimismu. „To je pravda, jenže na tom všem mi dělá starost jedna věc,“ zatvářil se znepokojeně Václav. „Podle toho, co se mi o Svatavě doneslo, nemá úplně nejlepší pověst. Je prý svéhlavá a domýšlivá a sám Priznoslav, který už není nejmladší, s ní má údajně potíže.“ „Také jsem se to o ní doslechl,“ přiznal neochotně kněz Pavel, „ale na tom je dobré aspoň to,“ usmál se vypočítavě, „že její otec bude nejspíš rád, když se jí zbaví, a nebude tudíž dělat problémy. Ostatně lepší partii, než jsi ty, by pro svou dceru těžko našel. Zkus se, synu, domluvit nejdříve s Vokem, a pokud by tvou nabídku nepřijal, tak Priznoslav tě určitě neodmítne. Dúdlebové přitom budou od jihu vytvářet důležitou protiváhu proti našim nepřátelům na západě i na východě. A pak, až bude vše dojednáno, musíme doufat, že jako tvoje žena se Svatava zklidní a bude vědět, co se na českou kněžnu sluší a patří.“ Charvátský Vok Václavovy námluvy podle očekávání odmítl.

Sice velmi zdvořile, s poukazem na všechny možné a nemožné okolnosti a s připojeným přáním všeho zdaru, ale že se nehodlá stát podpůrným pilířem moci českých Přemyslovců, to bylo zcela evidentní. Zcela jinak se vyvíjela situace na jihu Čech u kmene Dúdlebů.

Priznoslav byl Václavovou žádostí o ruku jeho dcery neobyčejně poctěn a vyšel českému knížeti všemožně vstříc, avšak příjezd nevěsty do Prahy se přesto nevyvedl. Nepochybně za to alespoň částečně mohla skutečnost, že starý a nemocný kníže Dúdlebů nemohl svou dceru do Prahy osobně doprovázet a dohlížet na ni. Role vůdce poselstva byla přiřčena jednomu z Priznoslavových synovců, z něhož si Svatava vůbec nic nedělala. ~ 23 ~

Do bran Prahy vstoupila nastrojená, nalíčená a ověšená šperky, což by se snad ještě dalo pochopit jako snaha zalíbit se ženichovi. Co se ale v žádném případě pochopit nedalo, to bylo její pyšné chování vůči veškerému přítomnému lidu, který se shromáždil, aby jí připravil nadšené přijetí.

Přezíravě a bez jediného úsměvu, jako císařovna tváří v tvář lůze, hleděla nehybně vpřed a ani jednou se neobtěžovala byť jen pokynout jásajícím davům. A když své nastávající přikročil vstříc sám kníže Václav, provázený Drahomírou a Boleslavem, dvorně se jí uklonil a vybranými slovy ji uvítal, mihl se strnulou tváří mladé nevěsty nepatrný úsměšek.

Vnímavému Boleslavovi, který stál po levici svého staršího bratra a měl Svatavu před sebou takřka na dosah ruky, tento záchvěv mimických svalů neunikl, marně však přemýšlel, co jej mohlo způsobit. Praha byla nesporně daleko výstavnějším hradištěm než Priznoslavovy Dúdleby a Václav sám byl vysoký urostlý muž, na něhož by každá žena pohlédla se zalíbením.

Mohl za to snad Václavův oděv, na velkého knížete nejspíš až příliš prostý a vedle vyšňořené Svatavy působící jako pěst na oko?

Boleslav před příjezdem dúdlebského poselstva bratrovi doporučoval, aby se své nevěstě předvedl v náležitém lesku a s veškerým myslitelným přepychem, ale on to odmítl se slovy: „Chci, aby si mě oblíbila takového, jaký jsem, a aby mě měla ráda jako člověka, ne jako knížete.“ To by bylo samozřejmě ideální, jenže zvěsti o Svatavině povaze dávaly tušit, že získat si její přízeň nebude nic jednoduchého.

Priznoslav ji zplodil ve velmi vysokém věku téměř šedesáti let, a protože její matka, o čtyřicet let mladší než Priznoslav, zemřela při porodu, stala se Svatava ze strany svého ovdovělého otce vcelku přirozeně předmětem všemožného rozmazlování. V důsledku špatné výchovy byla tudíž nemálo zkažená a počáteční dojem z příjezdu do Prahy to dokonale potvrzoval. ~ 24 ~

Že si dúdlebská princezna náklonnost českého lidu svým vystupováním nezískala, se dalo snadno pochopit. Jenže zatímco velmožové i prostý lid se spokojili několika opovržlivými na­ dávkami, pronesenými v soukromí na její adresu, a dál se celou věcí nezabývali, srdce Václava i jeho nejbližších se plnilo neklidem. Paradoxně největší znepokojení pociťoval Boleslav, přestože se ho bratrův sňatek zdánlivě týkal nejméně. Rozhodně daleko méně než samotného Václava a matky Drahomíry.

Drahomíra, které se hned následujícího dne Boleslav se svými obavami svěřil, se alespoň navenek utěšovala nadějí, že až se její nastávající snacha sama stane matkou, vystoupí do popředí dosud potlačené lepší rysy její povahy. A Václav – nu, ten byl nepochybně připraven snášet s pokorou veškerá případná protivenství, jež mu budoucnost nadělí. Vždyť i vstup do manželství považoval za osobní oběť přinášenou svému národu a své zemi.

Mladší Drahomířin syn tudíž zůstal se svými starostmi o bratra nepochopen. Ve věku čtrnácti let měl ještě pořád sklon pohlížet na svět černobíle a nikterak proto nesdílel optimismus starších a zkušenějších lidí, že se vše nakonec nějak urovná. Pokud urovná, výborně, nic lepšího si nelze přát. Ale jestli ne...

Boleslav pozoroval Svatavu a její pyšné chování i k nejvznešenějším příslušníkům dúdlebského kmene, kteří ji provázeli do Prahy. Jestliže se takto projevovala vůči svým vlastním, čeho je možné se od ní nadít, až se stane českou kněžnou? Boleslav nevěděl, ale tušil, že Václava čekají těžké chvíle.

O týden později se v chrámu svatého Jiří konala slavná svatba, která měla spojit v jedno kmeny středočeských Čechů a jihočeských Dúdlebů. Svatební obřad byl velkolepý, avšak jeho jinak skvělý průběh znatelně pokazila nepřítomnost řady očekávaných gratulantů. Přestože byli pozváni hosté ze všech kmenů v české kotlině, dostavili se jen zástupci Lemúzů, Lutomeri~ 25 ~

ců a Děčanů. Západočeští Chebané a Sedličané a východočeští Charváti do Prahy vyslali posly s formální omluvou, Lučané a Zličané se neobtěžovali ani touto společenskou konvencí.

To dobře ukazovalo, jak si Václav v Čechách doopravdy stojí a kdo jsou jeho přátelé i nepřátelé. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že Václavovo manželství se Svatavou má zaděláno na pořádné potíže, a postupem času nejrůznějších problémů dále přibývalo. A to nejen ve vztahu k ostatním kmenům, ale i v manželství samotném, kde se různost povah knížete a kněžny projevovala čím dál větším odcizením. Odcizením, jež nedokázalo překlenout ani narození syna Zbraslava o dva roky později.

~ 26 ~