Noc špatných polibků

Dagmar Digma Čechová

NOC ŠPATNÝCH POLIBKŮ

Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová

Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024

www.mobaknihy.cz

© Dagmar Digma Čechová, 2024

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024

Vydání první

ISBN 978-80-279-1326-8

DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ NOC

CO KDYŽ

ŽÁDNÉ ZÍTRA NEBUDE?

ŠPATNÝCH POLIBKŮ

SoučaSnoSt – Radka

Zhluboka se nadechla a v duchu počítala do třinácti. Deset na něj někdy fakt bylo málo.

„Přece nemůžeme tvojí mámě koupit k Vánocům žehlicí prkno,“ podařilo se jí nakonec vypustit nahromaděný vzduch z plic trpělivě a s klidem, protože dělat v hobbymarketu scénu neměla zapotřebí. I když je tady nikdo neznal. Původně kvůli tomu, že pro novou vrtačku, kterou mu pak jako děsné překvapení má pod stromek zabalit ona, musí jet až do Hradce, dost špačkovala, ale teď za to naopak začínala být ráda. Doufala, že jí manžel s výběrem posledního dárku, na který už jí chyběla energie a po všech těch letech i inspirace, pomůže. Plácl ale první věc, která mu přišla na mysl, a byl s tím rychle hotový. Přitom, když šlo o ni, uměl být – ne snad kreativnější, ale osobnější určitě. Dalo se čekat, že od něj zase dostane nějaké erotické prádlo nebo hračku, i když už toho měla plný šuplík a stále se ještě při použití čehokoli z toho červenala. V tomto ohledu ji Ludvík rozhodně nepřestával překvapovat. Často ani netušila, k čemu to je, než jí to ochotně názorně předvedl. Někdy si říkala, že by snad radši vzala zavděk třeba obyčejnou pánvičkou, ale ruku na srdce – které z žen by neudělalo radost, že ji manžel stále považuje za sexy partnerku, přestože od seznámení řádně nakynula?

„Co by ne? Posledně si stěžovala, že se jí z toho ten hadr nějak svlíká. Praskly gumičky nebo co, já těmdle ženskejm

věcem nerozumím,“ pokrčil teď nevzrušeně rameny a div že v ní nevzbudil pocit viny za to, že mu vrchol jeho kreativity rozmlouvá. Obvykle se do ženských věcí uměl na chlapa naopak až netypicky ponořit, takže teď nejspíš fakt jenom neměl náladu na nakupování. „Hele, ve svým věku už má dávno všechno. Buď ráda, že něco potřebuje a že já dokonce vím co.“

„V tom případě by stačilo jí koupit samotnej ten povlak, ale –“

„No jo!“ Plácl se do čela a rozsvítily se mu oči, ani ji nenechal domluvit. „Super, takže ještě ušetříme.“

„Vždyť je to tvoje máma!“ lomila rukama a neodpustila si všeříkající protočení panenek.

„Přesně! Bude ráda, že mě vychovala takhle prakticky a že zbytečně nerozhazuju. Věř mi, znám ji celej život.“ Už zase z něj šel ten sebejistý tón, kterým i svou ženu uměl přesvědčit, že ji má přečtenou nejlíp ze všech lidí na světě.

„Ludí,“ procedila, přestože věděla, jak to oslovení nesnáší, „ženský, kterou máš rád, prostě nemůžeš kupovat dárky, který souvisej s domácíma pracema. Měl bys jí dát něco, z čeho bude mít fakt radost.“ Nepomyslela si sotva před pár vteřinami, že by jí mohl koupit pánvičku? Jenže u nich doma stejně vařil on, tak by to nedávalo smysl. Leda by ji koupila ona jemu.

„No a tu přece mít bude, jestli se jí teďka blbě žehlí a my jí s tím pomůžeme.“

„Co třeba nějakej obrázek do obejváku?“ odvedla řeč jinam, aniž by měla potřebu jeho předchozí reakci komentovat. Než aby se s ním dohadovala, přišlo jí lepší konstruktivně navrhnout něco jiného. „Jak si to tam teď přeorganizovala a přesunula gauč ke druhý stěně, má nad ním spoustu volnýho místa. Měla by to tam útulnější, kdybysme jí ho pomohli vyplnit něčím hezkým, nemyslíš?“ Nečekala na

odpověď, nasměrovala svého nepříliš přesvědčeného manžela do správného oddělení a začala se přehrabovat v zarámovaných motivech.

„Já bych klidně vzal třeba tu Eiffelovku,“ mávl Ludvík po chvíli znuděně rukou k černobílé fotografii navrchu nejbližší hromady. Evidentně dnes nebyl na vybírání dárku naladěný. Jindy by jistě měl milion argumentů, až by ho musela brzdit. „Jezděj se na ni koukat lidi z celýho světa, takže hezká asi je. I když já osobně teda nechápu, co na tý hromadě šrotu všichni viděj.“

„Tvoje máma ale k Francii nemá žádnej vztah, ne?

V Paříži nikdy nebyla, pokud vím.“ Přemítala o tom, jestli tchyně vůbec kdy někam cestovala. Za těch patnáct let, co ji znala, nevytáhla paty z domu dál než na poštu.

„Přesně! Takže ji nikdy neviděla a takhle by ji konečně měla pořád na očích. Když nemůže Mohamed k Eiffelovce, přijde Eiffelovka k Mohamedovi.“

„Nehodilo by se jí to tam ani barevně,“ vzdychla. Už jí bylo jasné, že se pro dnešek měla spokojit s nákupem vrtačky, protože on nic dalšího v plánu neměl, a tak byl připravený to protivně bojkotovat, dokud to sama nevzdá. To ona ale rozhodně nehodlala, potřebovala mít tuhle povinnost z krku. „Podle mě by jí tam pasovala spíš nějaká sada pastelovejch obrázků s kytkama nebo kamenama, takový ty přírodní motivy. Podívej se z druhý strany toho regálu, jestli tam něco šikovnýho nenajdeš,“ navigovala ho mimo své zorné pole, aby jí dopřál trochu klidu pro vlastní pečlivý výběr.

„Ahoj Kájo,“ ozvalo se jí za zády, sotva Ludvíkova drobná postava – kupodivu bez protestů – zmizela za abstraktními motivy jakéhosi moderního malíře. Nebo malého děcka, těžko říct.

Automaticky se ohlédla a zůstala zírat na muže před sebou. Stál až příliš blízko a její čichové buňky neomylně

zaznamenaly příjemnou nevtíravou vůni, jaké se kdysi bez úspěchu opakovaně snažila podsouvat tomu svému. Tenhle se ale na rozdíl od něj usmíval a oči přitom měl doširoka rozevřené, jako by právě potkal starou známou a chystal se ji obejmout. Panebože, on se chystá… Cítila, jak se jí podlamují kolena. Instinktivně o krok ucouvla a v tu chvíli narazila do mnohem povědomější postavy bez vůně. Prudce se na ni ohlédla přes rameno s výrazem prozrazujícím paniku, jež se jí neomylně a s narůstající intenzitou zmocňovala.

„Nic takovýho tam ne–“ Ludvík se zarazil a snažil se vyhodnotit, co se to před jeho očima děje. Vypadal u toho jako rozhodčí na ping-pongovém zápasu. „Radko? Kdo to je? Ty ho znáš?“

„Radko? Pardon, to… bude omyl,“ vykoktal dotyčný, zaskočený ještě víc než ti dva, otočil se na podpatku a zmizel kdesi v oddělení záclon a závěsů.

„Kdo to byl?“ zopakoval její doprovod podmračeně a pichlavýma očima hledal postavu prchající mezi regály.

„Slyšels. Omyl. S někým si mě splet.“ Nasucho polkla a kývla hlavou zcela opačným směrem. „Koukneme na ty žehlicí prkna? Tohle si asi bude muset vybrat sama.“

Ludvík nejprve zamrkal překvapením a pak se spokojeně usmál. „Stačí ten hadr, ne? Fakt ho neznáš?“

„Ne. Nejspíš ho zmátly moje bujný křivky,“ pokusila se o odlehčený tón.

Zatímco její manžel o pár minut později – vrcholně spokojený z nákupu povlaku na žehlicí prkno s obrázkem Eiffelovky, čímž podle něj geniálně pořídili dárek 2 v 1 –platil parkovné, naťukala třesoucími se prsty esemesku.

Musíme se vidět. Nutně. Naše místo, pátek 19 hod.

Stihla ji i odeslat, než se vrátil, a zavrtala se do sedačky, co nejhlouběji to šlo. Tchyniny pocity byly v tu chvílí tím posledním, na co myslela.

Stejný večeR, jiná míSta

ZoRa

„Nemohli bysme se jednou v klidu najíst?“ Gabriel zvedl obočí a čekal, až mu jeho žena věnuje trochu pozornosti.

„Hm?“ odlepila od telefonu pohled, který přesunula na jeho rty, ale špičkami gelových nehtů po paměti ťukala zprávu dál.

„Najíst. V klidu. Aspoň jednou,“ zopakoval klíčová slova. Nepůsobil naštvaně, spíš rezignovaně a unaveně.

„Jako myslíš doma?“ Její oči se nejprve roztáhly doširoka a vzápětí zúžily do malých nevěřícných škvírek.

Zora pátrala v paměti. Není to přece tak dávno, co opravdu sama uvařila večeři, ale místo romantiky bylo výsledkem čistokrevné fiasko. Přestože se upřímně snažila, svým výtvorem ze sóji ho neohromila. Potřeboval maso a toho se ona prostě odmítala dotknout. Jíst v restauraci si dovolit mohli, vydělávali oba víc než slušně a nemuseli živit nikoho dalšího, takže se řešení nabízelo samo. Zatímco Gabriel se snažil konečně zabít kus býka, který kuchaři přes všechny snahy zjevně odolal, ona vidličkou honila po talíři rizoto z červené řepy. Levou rukou jí to moc nešlo, ale v pravé svírala telefon a snažila se už dobrých dvacet minut domluvit s kolegyní směny na příští dny.

„Jako myslím bez toho tvýho věčnýho esemeskování nebo co to tam pořád děláš.“

„Řeším s Blankou směny.“

„To jste snad mohly v práci…“

„Když mě to napadlo až odpoledne a ona doteď nebyla na příjmu.“

„Co?“ Nebylo to dlouhé co, jako že jí nerozuměl, ale krátké, úsečné, skoro jako by na jeho konci ani nebyl otazník.

„Hm?“

„Ptám se, co tě napadlo.“

„Že bych za našima zajela už ve čtvrtek. Ale ona měla mít v pátek volno a –“

„Proč?“ Gabriel znovu prskl jednoslovný dotaz, neboť stále žvýkal právě zdolaný kus svého úlovku, a tvářil se nevzrušeně.

Třetí „hm“ nepřidala, jen čekala, až polkne a svou myšlenku rozvine.

„Proč tam chceš jet dřív. Bylas tam přece nedávno.“

„Máma je nemocná,“ připomněla mu s lehkou výčitkou.

„Já vím. Už dlouho. Co na tom jeden den změní?“

Nádech, výdech. „Na tátu je toho moc, chci mu trochu pomoct.“ Radši se na něj nedívala, uměla si ten pochybovačný pohled představit. „Ale Blanka stejně nemůže ten pátek vzít, takže pojedu podle původního plánu až odpoledne.“ Odsunula telefon po naškrobeném sněhobílém ubruse poněkud prudčeji, takže její rozladění nešlo přehlédnout.

„Budeš to mít studený,“ připomněl jí Gabriel věcně, ať už si o skutečných důvodech toho naštvání myslel, co chtěl.

Sotva zvedla ještě nepoužitý nůž a poprvé zakrojila do řepové hlízy, deska stolu zavibrovala a ozvalo se pípnutí zprávy. Zořina ruka se automaticky vymrštila k přístroji, až nůž skončil na ubruse a zanechal na něm ošklivou fialovou skvrnu, ale její muž byl ještě rychlejší. Vítězoslavně se na ni teď šklebil a mával jejím růžovým iPhonem nad hlavou.

„U jídla se ne–“ chtěl si z ní utahovat, ale nepočítal s tak prudkou reakcí.

„Dej mi to!“ Ledový klid v jejím hlase ho přiměl neodporovat. Nebyli přece malé děti.

„Co to s váma ženskejma je?“ neodpustil si, ale dál se věnoval svému steaku. Byl dost starý na to, aby věděl, který boj se dá vyhrát, a do těch předem marných už se nepouštěl.

agáta

„Chceš tam šunku, nebo sýr?“ Snažila se upoutat Pepovu pozornost už chvíli, ale vypadal plně zabraný do něčeho v notebooku. Zopakovala tedy svůj dotaz potřetí, tentokrát hlasitěji.

„Cože?“ zvedl hlavu od monitoru a zahlédl balíčky v Agátiných rukách. „To je fuk. Dej tam, co chceš.“

„Co chci já?“ brblala nespokojeně a míchala u toho krůtí guláš na zítřejší oběd. Sice jí příprava jídla pro celou rodinu zabírala každý večer několik hodin, ale jednak ji tahle rutina uklidňovala a jednak aspoň měla pod kontrolou, co jedí. Kromě snídaně, kterou měli všichni na stole podle toho, v kolik vstávali, jim denně připravovala i svačiny do školy a do práce a po návratu na ně vždy čekal teplý oběd. Jen k večeři si každý z nich bral, co chtěl. Nakupovala ovšem samozřejmě ona, takže i výběr v lednici prošel jejím rozhodováním. „Oukej, budeš teda svačit to, co chce tvoje žena. Hlavně mi pak neříkej, že ti řídím život, když se neumíš rozhod–“

„Koukej,“ přerušil ji nečekaně nadšeným tónem a soudě podle toho, že se sám nepohnul ani o píď, zjevně očekával, že přijde ona k němu, aby mohla koukat.

Znovu tedy podlila guláš, usoudila, že už je čas do něj vsypat připravené kousky papriky a mrkve, a směs řádně promíchala, než si umyla ruce a vydala se k jídelnímu stolu zjistit, co tak zajímavého její muž objevil, že ji kvůli tomu tahá od vaření.

„Co to je?“ zírala bez jakýchkoli emocí či myšlenek na fotografie na monitoru.

„Auto,“ dostalo se jí zcela vážné odpovědi bez sebemenšího doplnění důvodu, který by osvětlil, proč se zrovna na něj musela jít koukat.

„To poznám, díky,“ odfrkla si dotčeně a protočila panenky. „A proč koukám na nějaký džíp nebo co to je?“

„To je esúvéčko,“ vyvedl ji obratem z omylu o tom, co pozná, a vzápětí jí vyrazil dech nečekaným dovětkem. „Kupuju ho.“

„Co? Ty? Proč?“

„Todle je auto pro pořádnýho chlapa. Šetřím si na něco takovýho už roky a teď jsem konečně objevil tohodle mazlíka.“

Spolkla je. Všechny ty jedovaté poznámky, které se jí draly na jazyk v souvislosti s označením pořádný chlap, a soustředila se na podstatnější část Pepova sdělení.

„Na co potřebuješ nový auto? Máš přece oktávku.“

„To není nový,“ chytil se zase drobné nepřesnosti v její otázce, která se mu hodila do krámu. „Třetí majitel, najeto nějakejch dvě stě třicet, ale v dieslu, takže ještě pofrčí dlouho. Dvouapůllitr,“ dodal tónem, který ji měl zřejmě o něčem přesvědčit. Nebyla si jistá, o čem přesně, a tak mlčela a dál čekala na nějaký pádnější argument. Ten měl zřejmě přijít vzápětí. „Oktávku dám tobě k Vánocům.“

Na tenhle pyšný pohled, říkající si o pochvalu a dost možná i záplavu díků v kleče u jeho chodidel, byla připravená ještě míň než na předchozí překvápko.

„Já mám přece Bublinku,“ připomněla mu, protože to vypadalo, že mu některé detaily zřejmě unikaly. Společné peníze k nim nepatřily, už dávno se domluvili, že si kromě nákladů na domácnost a děti pojedou každý za své.

„No právě,“ odfrkl si pohrdlivě. „V tý, když to do tebe někdo napálí na dálnici, nemáš šanci. Oktávka je daleko bezpečnější.“

„Když to do mě někdo napálí na dálnici, budeme všichni radši, když šanci mít nebudu a zůstanu na fleku, věř mi. Nic ve zlým, ale nejseš ten typ, co by zvládal přebalovat ležáka,“ utrousila naštvaně. „Já oktávku nechci, dost dlouho jsem auto sháněla, než jsem narazila na Bublinku. Nemám v plánu na tom, čím jezdím, cokoliv měnit.“ Nebyly to ještě ani dva roky, co si ji pořídila.

„Jasně, ty tvoje ženský parametry při nákupu auta si přesně vybavuju,“ odfrkl si posměšně, úplně stejně jako to dělal tehdy. „Malý, modrý, kulatý. Takhle se přece auto nevybírá.“

„Já si ho tak vybírám a jsem s výsledkem naprosto spokojená.“

„Prosím tě, je to mrňavý, líný…“

„Mně to stačí. A vyhovuje. Je to ideální auto přesně pro takovou ženskou, jako jsem já. A jak ty jsi prosím tě došel k názoru, že právě teď potřebuješ auto pro pořádnýho chlapa?“ Nebyla v tom žádná osobní kritika. Nebo aspoň neměla být, i když se ten náznak nedal tak úplně přeslechnout.

„Jsem ho chtěl vždycky. A teď na něj mám a našel jsem to pravý. Kupuju ho.“ Tečka. Nemusel to vyslovit, ale ona to slyšela. Pepa, který se neuměl rozhodnout mezi šunkou a sýrem, teď měl naprosto jasno. „Ty dostaneš oktávku,“ pokračoval stejným oznamovacím tónem, „a dělej si s ní, co chceš. Třeba ji prodej, jestli si i pak budeš myslet, že ta tvoje cé trojka je lepší. Já to s tebou myslím dobře. A v pátek si jedu pro sorento.“

Před ukvapenou odpovědí, jíž by mohla litovat, ji zachránil zvuk příchozí zprávy. V rychlosti ji přelétla očima a pak mu stejně suše jako on jí oznámila: „Budeš si muset rande s novým mazlíkem domluvit na jindy.

V pátek hlídáš děti, já už mám na večer jiný plány.“ maRiana

„Tyhle už teda meruňkovým?“

Jindřichova slova přerušila tóny Tiché noci a vytrhla ji ze zamyšlení. Mariana na dálku zkontrolovala poměr slepeného a neslepeného lineckého, a přestože by osobně preferovala ještě trochu víc těch s rybízovým džemem, s úsměvem přikývla a nechala to tak. Rodinnou pohodu nebylo třeba něčím tak malicherným narušovat. Pokračovala ve válení tenké placky, protože Jituška už se třásla na další vykrajování.

„Můžu ještě dělat ty vločky? Ty mám nejradši,“ zářily jejich holčičce oči.

„Tak jo, vloček není nikdy dost,“ mrkla na ni Mariana, udělala jí prstem moučnou stopu na nosíku a znovu se pohroužila do svých úvah.

„Na co myslíš?“ Samozřejmě mu to neušlo. Byli na sebe napojeni už tak dlouho, že přesně věděl, že ji něco trápí. Nejspíš i sám tušil co, jen ji chtěl nechat to vyslovit.

„Na mámu. A na Štědrý večer. Poprvé bez táty.“ Bylo to už půl roku, ale o Vánocích to je pro všechny vždycky bolestivější. V mnoha rodinách to byly jediné dny a dost možná i doslova jediný večer v roce, kdy se všichni sešli u jednoho stolu. Každý nepřítomný člen najednou jako by scházel mnohem víc.

„Počítám s tím, že si ji na svátky vezmeme k sobě,“ pronesl jemně, ale přesvědčivě. Toto řešení předpokládal od začátku, nemuseli o tom spolu vůbec mluvit.

Vyslala k němu vděčný láskyplný pohled, ale pak lehce zakroutila hlavou. „Ona nechce, mluvila jsem s ní o tom. Trvá na tom, že zůstane doma. Prý mu tak bude blíž. Trávit Štědrý večer u nás by pro ni byla další změna.“

„Takže bude radši sama?“

„Myslela jsem, že bychom mohli jet my tam.“ Bylo to venku.

„Aha,“ odtušil a prudce se nadechl. S touto variantou nepočítal a musel si svou reakci nejprve promyslet. Dál se tedy oba pohroužili do své práce, než je zvonivým hláskem přerušila dcerka.

„A teď zvonečky,“ zamávala vykrajovátkem a vyžádala si matčino přikývnutí. Byla ještě malá a jejich rozhovor moc nevnímala. Věděla, že dědeček v létě zemřel, a z toho, o čem rodiče mluvili, pochopila, že babička bude na Vánoce s nimi. To jí stačilo.

„Myslíš, že není šance ji přesvědčit?“ ozval se po chvíli Jindřich. „Já se samozřejmě podřídím a přizpůsobím, ale tady u nás je víc místa a… byl by tu větší klid.“ Pronesl to neurčitě, ale to zaváhání ji nenechalo na pochybách, že oba myslí na totéž.

„To je to, čeho se bojím já. Aby se neobjevil problém a všem nám ty Vánoce nepokazil.“

„Ten problém má jméno,“ připomněl jí na její vkus snad až příliš tvrdě. „Monika prostě vždycky problematická byla a bude. Musíte to s ní nějak vyřešit. Roky od ní byl pokoj, ale teď, co se probírá to dědictví, už je jí zase všude plno.“

„Pochopitelně, byl to i její táta. Má nárok na svůj podíl,“ vzdechla. Myslel to dobře, ale bylo to příliš citlivé téma. Řešení, uspokojivé pro všechny, zatím nenašli.

„Nechci vám do toho mluvit, ale podle mě by neměla mít nárok vůbec na nic. Všechna ta léčení, co jí rodiče platili, garsonku jí koupili… Její problém, že ji pak prodala pod cenou, aby měla na pití a bůhvíco ještě.“ Nechtěl drogy zmiňovat před dcerkou, na takové informace o tetě byla ještě moc malá.

„Máš pravdu, ale nemůžeme ji přece jen tak nechat na ulici. Má dluhy. Je to moje sestra, nechci se na ni vykašlat.“ Vytáhla z trouby plech zlatavého cukroví a počkala, až Jituška vykrojí poslední zvoneček, který přesně pasoval do zbývajícího volného místa na dalším.

„Už to má notářka vyčíslené? Co všechno kde vlastně dluží?“

Unikl jí tichý povzdech. „Asi ještě ne. Má pak zavolat a dát nám termín schůzky.“

„Aby to ve výsledku nebylo víc než její podíl…“ podotkl Jindřich a ohlédl se po telefonu, který zavibroval na stole vedle talíře s pečlivě vyskládaným slepeným cukrovím. „Přišla ti esemeska.“

„Přečteš mi ji, prosím tě?“ zamávala na něj rukama od mouky. Nikdy si mobil nezamykala žádným heslem, neměli před sebou s manželem tajemství.

Jindřich si utřel prsty od džemu a přelétl očima text zprávy.

„Zajímavé,“ zvedl pobaveně obočí. „Píše ti nějaký Kája a dává si s tebou v pátek rande.“

Mariana se konečně uvolněně zasmála. „To není nějaký Kája, ale nějaká Kája. Mám takhle uloženou Radku už od gymplu, byla to její přezdívka.“

SoučaSnoSt – pohRomadě

„Čau baby. Co hoří?“ Zora vpadla do kavárny jako velká voda, ale překvapilo to zřejmě pouze obsluhu. Tři ženy u stolku, ke kterému se hrnula, se po sobě jen shovívavě podívaly.

„Ještě nevíme,“ odpověděla za sebe a Agátu Mariana. „Ale zas tak moc to nejspíš nehoří, klidně se můžeš nejdřív svlíknout, posadit se a něco si dát. Kája nám to určitě řekne v klidu pak.“

„Teda ten tvůj bohorovnej klid bych někdy fakticky potřebovala,“ špačkovala Zora při věšení dlouhého semišového kabátu vedle jejich prošívaných bund. „Dala bych ti za něj kus svýho ohně, nechceš?“

„Ani ne, díky. To bych Jindřichovi neudělala,“ zvedla ruce na obranu a dál se spokojeně usmívala. Bylo fajn být zase takhle pohromadě. Od maturity se jim to mockrát nepovedlo, ačkoli si slibovaly přesný opak. Kdysi bývaly nerozlučná čtyřka, přesto je vítr dospělosti rozfoukal do různých stran. Neměly to k sobě zase tak daleko, ale takový už život zkrátka byl. Přivál jim do cesty práce a partnery, některým i děti, a každopádně spoustu věcí a starostí ke každodennímu řešení. Letos tedy trhaly rekordy, když se viděly už podruhé za sedm měsíců, a bylo velmi příjemné zjistit, že spolu i přes pauzy stále mohou trávit čas jako skvělé kamarádky, jimiž bývaly už před téměř třiceti lety.

„Tak co se děje?“ naléhala Zora znovu, sotva vyfasovala svůj Aperol Spritz a všechny si připily na shledání.

„Potkala jsem toho Standu, když jsem s Ludvíkem v Hradci kupovala dárek k Vánocům pro tchyni,“ vyhrkla Radka nešťastně a překryla si oči dlaněmi.

„Počkej, počkej, zpomal,“ brzdila ji teď překvapivě tatáž osoba, která ji ještě před chvílí popoháněla. „Moc informací. Jedna rada, co mě naučila korektorka a která se může hodit i tobě: nejdůležitější informaci dávej vždycky na konec věty. Takže to zkus znovu. Tchyně na tom – předpokládám – nebude to nejdůležitější a troufám si tvrdit, že dárky k Vánocům taky ne.“

„Potkala jsem toho Standu,“ zkrátila tedy Radka podle instrukcí předchozí prohlášení na to nejdůležitější. Stáhla dlaně z očí a bezradně těkala z jedné kamarádky na druhou. „Ludvík ho viděl taky,“ dodala ještě podstatný detail.

„Ludvík je tvůj muž, to si pamatuju,“ pochválila se Zora, „ale kdo je sakra ten Standa? Měly bysme ho jako znát?“ Tvářila se pochybovačně a ani nepředstírala, že by se snažila lovit v paměti.

„Jeden z tý tvojí rozlučky.“ Agáta se na rozdíl od ní chytala a všem v tu chvíli v paměti automaticky vyskočil obrázek toho večera.

květen – RoZlučka Se Svobodou

„Tak popojedem!“ Zora opět třímala v ruce skleničku prosecca a nutila i ostatní, aby ji vypily do dna. Byl to její večer a trvala na tom, že se musí slavit pořádně. „Jako zamlada!“ dodala ještě, taky už poněkolikáté, a vyklopila do sebe veškerý obsah.

V celé hospůdce nebyl jediný člověk, který by nevěděl, že se příští pátek podruhé vdává a pořádá rozlučku ve stejné sestavě jako kdysi, tedy s bývalými spolužačkami a nejlepšími kamarádkami z mládí. Většina přítomných už si vyslechla i to, že si na rozdíl od první mladické nerozvážnosti, která moc dlouho nevydržela, tentokrát budoucího manžela řádně vybrala. Je solidní, zajištěný, nebude jí dělat ostudu a oba jdou do svazku s nohama pevně na zemi a nemají naivní a nereálná očekávání. Proto se klidně berou v květnu, protože to v praxi znamená jenom to, že je všude volno, a pověrčiví jsou jenom nezkušení blázni.

„Nejsem zvyklá tolik pít,“ naklonila se Agáta k Marianě.

„To mi povídej, už teď je mi zejtra blbě,“ zhodnotila nešťastně Radka a pokusila se odložit na stůl skleničku, ze které se sotva napila.

„Do dna! Nepodváděj!“ odhalila ji okamžitě ostražitá budoucí nevěsta a pohybem ruky jí naznačila, aby laskavě dokončila svůj úkol, protože dnes tu velí ona.

Za lítostivých pohledů zbývajících dvou kamarádek Radka chtě nechtě uposlechla, protože Zora uměla být urputná a beztak by jí nedala pokoj, jen by strhávala ještě víc pozornosti, pokud to vůbec bylo možné.

„Potřebujeme další flašku,“ houkla na obsluhu rozjařeně nejveselejší žena v lokále, ozdobená navíc čelenkou s miniaturním závojem, aby nikdo nebyl na pochybách, že má nárok na všechno, co si dnes usmyslí. Nevěstám se přece neodporuje.

Číšník spokojeně přikývl a sáhl do lednice, kam jich v předtuše skvělého kšeftu dal nachladit dostatečné množství. Takové zákaznice byly nejlepší. Ze zkušenosti doufal, že až dojde na panáky – a že na ně dojde, o tom nepochyboval –, budou si objednávat něco fajnového za dost peněz, protože tak jako tak potom rychle odpadnou. Ženy se uměly opít často líp než muži, ale obvykle neměly trénink a vycvičené spalování. Po té bublinkové lázni jim budou stačit dvě tři kolečka a stoprocentně bude po všem.

„A jde se tancovat!“ zavelela Zora. „Tak šup šup, holky, vstáváme, trsáme!“ popoháněla je rozmáchlými gesty a už se vlnila uprostřed parketu. Rozhodně se nedalo říct, že by se tam sama styděla. Být středem pozornosti jí vyhovovalo odjakživa.

„Na tohle?“ pokusila se Radka o marný odpor.

Kapela, na kterou nutně musely vyrazit do pětatřicet kilometrů vzdáleného městečka, kde nikoho neznaly a nikdy nebyly, hrála velmi pestrou směs songů, jimiž se na střídačku snažila uspokojit všechny generace přítomných hostů. Postarší pár již naštěstí lokál opustil – Mariana měla podezření, že za to tak trochu mohla přílišná energie oslavenkyně –, takže dechovek proběhla jen jedna série a teď byla na řadě odrhovačka od Kabátů vysvětlující, že pohoda

je, když se chlapi perou a nemají přitom problém sáhnout po lecjakých řezných a sečných zbraních.

„No tak, holky, hejbejte se, nebuďte starý!“ křičela rozdivočelá Zora a tahala je za ruce, dokud všechny neposkakovaly spolu s ní.

„Tý jo, takhle jsem si nezatrsala, už ani nepamatuju,“ snažila se Agáta popadnout dech, když písnička skončila.

„To asi žádná z nás,“ rozesmála se Mariana. „Doby diskoték máme dávno za sebou.“

„Ale není to špatný,“ libovala si překvapivě i ufuněná Radka. „Moje špeky se teda ještě nepřestaly otřásat, to ta zatracená setrvačnost. Můžu dělat lidem okolo sebe slušnej větrák,“ chechtala se na celé okolo a nakazila i ostatní. Postupně se všechny objaly a u toho se smály jako tehdy před lety, kdy spolu ještě sdílely všechno dobré i zlé ze svých, z dnešního pohledu zcela bezstarostných, životů.

Právě v tu chvíli do hospůdky dorazila trojice mužů, jež nesourodá divoká skupinka na parketu okamžitě zaujala. Usadili se k vedlejšímu stolu, nakláněli se jeden ke druhému a zcela nepokrytě je komentovali. Nestávalo se často, aby sem přicházely cizí zajímavé objekty, a vzhledem k jejich stavu by se večer mohl zajímavě vyvinout.

SoučaSnoSt – pohRomadě

„Standa? Kterej z nich byl Standa?“ Zora marně pátrala v paměti. „Toho si nějak nevybavuju. Teda, ono je vlastně úplně fuk, jaký jméno řekneš. Nepamatuju si totiž ani jedno,“ mávla rukou a rozesmála se.

„Tys je neposlouchala ani ten večer, pokud si vzpomínám,“ vložila se do toho Agáta. „Mělas pro ně ty svoje přezdívky. Jak jen to bylo? Ten šukatelnej,“ vyslovila to, i když jí to přes pusu nešlo moc ochotně, „ten marnej a ten třetí, to bylo jak?“

„Zahradník,“ poradila jí Mariana. „Akorát už si přesně nevzpomínám, jak na to přišla.“

„No, tak to vám mileráda připomenu,“ rozhodila Zora rozšafně rukama. „Ty chlápky si sice ani trochu nevybavuju, ale když jsem jim dala tyhle přezdívky, musel tam bejt jeden, kterej jasně stál za hřích…“ rozhlédla se po nich a Agáta jí to potvrdila.

„Robin.“

„Fakt? Tak dík, jsem ráda, že to vím,“ odtušila pobaveně. „Ne že by na tom záleželo…“

„Poslední chlap, se kterým jsi spala před svatbou, a ty nepotřebuješ vědět, jak se jmenoval?“ neodpustila si dobře mířenou střelu Mariana.

„Jak to víš?“ mhouřila Zora sebevědomě oči.

„Nechci ti brát iluze, ale to tam tak nějak tušili všichni, podle těch zvuků, co se ze záchoda ozývaly. Všechny

ženské musely chodit čůrat ven, naštěstí pro ně to teda netrvalo dlouho.“

„Zatímco chlapi v tu dobu postávali na pánech neobvykle často a dýl, než asi bylo nutný,“ doplnila ji Agáta pobaveně.

„Myslím, jak víš, že byl poslední,“ kontrovala Zora a užívala si pohled na šokované kamarádky. „Byl, no… Klid, vy puritánky! Za prvý jsem ještě byla svobodná, takže jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, a za druhý to byla rozlučka se svobodou, takže bylo potřeba se s ní rozloučit stylově. A jen tak mimochodem, nespala jsem s ním.“ Počkala, až se k ní upřou tři páry pochybovačných očí, a teprve pak svou myšlenku dokončila: „Usnout jsme při tý rychlovce fakt nestihli.“ Vtipné to ovšem přišlo jenom jí. „Beztak, co si vybavuju, za moc nestál. Hlavně neuměl vůbec líbat a to fakt nesnáším.“

„Tak to seš vlastně statečná, když ses u toho musela tak přemáhat,“ rýpla si ještě Agáta, ale pak stočila řeč k původnímu tématu. „Ale chtělas nám vysvětlit toho zahradníka.“

„Jo tohle! No, jestli ten druhej byl marnej, tak to je asi taky jasný. Prostě už od pohledu nic zajímavýho. Zahradník, to je takový to něco mezi. Domů si ho hnedka nebereš, ale je dobrý ho mít poblíž, kdyby něco. Na záskok za šukatelnýho se může hodit.“

„Ty seš fakt hrozná,“ kroutila Mariana hlavou.

„No a kterej z nich teda byl ten tvůj S…lávek?“ Zora jeho jméno neudržela ani teď.

„Standa,“ opravila ji Radka a poněkud neochotně dodala: „Ten marnej. Ale není žádnej můj!“ vyslala k nim nešťastný pohled.

„Tak o co jde? V čem je problém? Vymáčkni se už. Když jsi nás sem kvůli tomu táhla, tak za tím musí něco bejt, že jo. Tys s ním taky měla sex nebo co?“

„Ne, proboha! Šílíš, Zoro? Každej není jako ty!“ zoufalá Radka se nečekaně rozkřičela, což ostatní překvapilo. Nebyly u ní na takové výlevy zvyklé.

„Klid, holky,“ zasáhla Mariana, které neušlo, jak je kamarádka rozhozená. Zjevně ji to opravdu hodně trápilo. „Nechme Káju mluvit.“

„Když já nevím… Něco se asi trochu stalo… Ale já…“ zhluboka se nadechla, než dořekla: „… mám okno.“ Zrudla studem a nervózně si žmoulala prsty.

„Neboj,“ položila jí na ně dlaň Mariana a k překvapení všech přidala do skládačky vzpomínek chybějící dílek. „Jenom jste se líbali.“

„Jenom?!“ Radka na ni vytřeštila oči.

květen – RoZlučka Se Svobodou

„Nechceš vzít domů, Kájo?“

Marianin návrh Radku zaskočil. Probrala se z mikrospánku, zamžourala okolo sebe a snažila se rozpomenout, kde je a co se to děje. Seděla venku na lavičce, sama, a bylo jí celkem chladno.

„Já? Pro mě… škyt… přijede Ludin… škyt.“

„No, tak mu napíšeme, ať zbytečně nejezdí, a já tě vezmu k nám, co říkáš?“

„Bude naštvanej… škyt… chtěl pro mě přijet.“

„Stačí, že tě přivezl sem, vždyť je to od vás kus cesty,“ trvala Mariana na svém a snažila se kamarádku podepřít a zvednout z lavičky, což nebylo jednoduché. Jejích šedesát kilo na nějakých minimálně o padesát víc, ještě k tomu nespolupracujících, nemělo.

„Ty už jdeš?“ ozval se jim za zády Standa, který si původně jenom odskočil a teď se vracel zpátky ke svému úlovku. Zklamání z nečekaného vývoje se ani nesnažil maskovat.

„Vezmu ji domů, potřebuje si jít lehnout,“ pronesla Mariana nesmlouvavým tónem a byla mile překvapená, že neprotestoval.

„Pomůžu ti,“ nabídl se naopak a zvedl Radku ze druhé strany. Společně se jim to povedlo poměrně snadno. „Máš zařízenej nějakej odvoz?“

„Manžela,“ kývla k přibližujícím se světlům povědomého auta. Jakmile Radku nasoukali na zadní sedadlo,

poprosila ještě Jindřicha, aby jí dal chvilku, a vrátila se rozloučit a poprosit o nějaký kyblík nebo vhodnou nádobu pro případ potřeby, což se později ukázalo jako velmi prozíravé.

„Bude v pohodě?“ volal za ní ještě Standa mezi dveřmi.

„Postarám se o to,“ věnovala mu přátelský úsměv, potěšená jeho starostlivostí. Ze všech tří jí přišel nejsympatičtější. Původně to zkoušel na ni, ale rázně ho odmítla s tím, že je šťastně vdaná a nemá zájem, takže nakonec skončil u Radky, která už se bránit nedokázala.

„Bude v pohodě?“ mrkl do zpětného zrcátka s obavami i Jindřich, než se rozjeli.

„Má tam kyblík.“

„Snad se trefí. Co jste to pily?“

„Prosecco a tequilu. Spoustu prosecca a spoustu tequily,“ vzdychla Mariana unaveně. „Zora řádí jako utržená ze řetězu.“

„Dohání mládí? Ve třiačtyřiceti?“ zvedl ironicky obočí a nesouhlasně se zašklebil.

„Ta bude vždycky mladá, na rozdíl od nás.“ Ne že by se právě ona stavěla nějak kriticky ke svému vzhledu, měla se ráda takovou, jaká byla, ale kvalit Zořiny sebedůvěry nedosahovala nikdy. Dávno vzdala veškeré snahy o umné líčení, vystačila si s kvalitním krémem a řasenkou. Vlasy si sotva třikrát v životě obarvila henou, ale svůj přirozený vzhled neměla tendenci nijak měnit a Jindřichovi to vyhovovalo. Na přeplácané umělotiny Zořina typu byl alergický.

„Nebude. Jenom si to myslí a to ji velmi brzo přejde, neboj, lásko. Ty ale vypadáš mnohem střízlivější, čím to?“

„Lila jsem to do fíkusu,“ rozesmála se. „Asi jim jeden dlužíme, tenhle to nemůže přežít. Opravdu ti nevadí, že jsem Káju vzala k nám?“ ztišila hlas, i když se ze zadní sedačky ozývalo pochrupování.

„Moje skvělá žena se potřebuje postarat o kamarádku v nouzi. Kdo jsem já, abych jí v tom bránil?“ pohladil ji něžně po stehně a svou dlaň tam nechal spočívat i dál.

„Její milovaný manžel a nejlepší mužský pod sluncem,“ opatrně ho políbila na krk, aby ho moc nerozptylovala od řízení.

SoučaSnoSt – pohRomadě

„Jak…? Jak…?“ Radka se nedokázala vymáčknout.

„Viděla jsem vás,“ pokrčila Mariana se shovívavým úsměvem rameny. „Nebylo ti dobře a bylas dlouho pryč, tak jsem tě šla hledat. Našla jsem vás spolu na lavičce a nechtěla rušit. Počkala jsem si, až odejde na záchod, a pak tě odvezla k nám.“

„Skoro nic si nepamatuju.“ Radčin obličej opět zmizel za hradbou roztřesených dlaní.

„Co si nepamatuješ, to se nestalo,“ poradila jí ochotně Zora ohrané klišé.

„Ale ono se to stalo, víš?“ upřely se na ni oči plné sebeobvinění. „Každej není jako ty. Já jsem Ludvíka nikdy nepodvedla. Jsem vdaná a takový věci prostě nedělám,“ zvyšovala Radka opět hlas. Celá ta situace jí byla velmi nepříjemná a Zořin přístup teď rozhodně nepomáhal.

„Nebo děláš, jenom si je pak nepamatuješ,“ zkusila to provokatérka znovu odlehčit, ale podle vyčítavých pohledů narazila na neprostupnou bariéru. „Ježíši, holky, to byl pokus o vtip, neberte se tak vážně, vždyť se přece nic nestalo.“

„Pro někoho to není nic,“ upozornila ji jemně Mariana. „Káju to evidentně trápí.“

„Jak ji proboha může trápit něco, co si ani nepamatuje?

Třeba Mariana kecá,“ mrkla na ni Zora, všemožně se snažící stáhnout z jejich party tu depresivní deku, kvůli které

se sem rozhodně netáhla. Hodlala si večer užít, a ne se účastnit lekce morálky kvůli něčemu tak zanedbatelnému.

„Když… jsem ho teď potkala, něco se mi trochu vybavilo,“ ozvalo se z hromádky neštěstí tichým nejistým hlasem. „Vím, že nekecá,“ zvedla provinilé oči a upřela je na sklenku, kterou bezděčně drtila prsty. „Naskočil mi najednou takovej obraz, jako záblesk, jak mě Standa líbá. Úplně jsem v tom krámě ztuhla.“

„A co po tobě chtěl?“ zajímalo Agátu. „Myslím teďka. Řekl něco, z čeho mohl Ludvík pochopit, že mezi váma k něčemu došlo?“

„Naštěstí ne,“ úlevně se poprvé usmála. „Oslovil mě Kájo, takže jsme to uhráli na omyl. Vy jste mi tam tak celej večer říkaly, tak si myslel, že je to moje jméno.“

„Tak tos měla fakt kliku,“ zhodnotila Zora. „A vy dvě,“ ukázala na ni a na Marianu, „jste to spolu jako druhej den neprobíraly, když jsi spala u ní? To mi neříkej, že na to nepřišla řeč.“

„No, asi ne…“ pátrala Radka marně v paměti a pak si pohledem řekla u kamarádky o pomoc.

„Nepřišla,“ potvrdila Mariana. „Kája se vzbudila s pěknou kocovinou, byla ráda, že je ráda. Navíc měla fakt okno, takže mi přišlo lepší jí to nepřipomínat. A pak si pro ni přijel manžel.“ Vyhledala ji očima a pátrala v kamarádčině obličeji po náznacích toho, že si pamatuje alespoň jejich ranní rozhovor. Ona se ale tvářila neměnně, plně zabraná do vlastních úvah.

„Já se tak stydím,“ složila znovu obličej do dlaní a o jejích slovech nebylo pochyb.

„Za co, prosím tě?“ překvapivě to tentokrát nebyla Zora, ale Agáta, kdo tak zareagoval. „Pro jednu pusu se přece svět nezboří. Bylas opilá, nemohlas za to. To není žádný podvádění, z toho si vůbec nic nedělej.“