Noční hlasy

Virginia C. Andrewsová

Noční hlasy

Originální název: Midnight Whispers Vydáno v Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York, 1992 Překlad Ivar Tichý Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © 1992 by the Vanda General Partnership All rights reserved, including the right to reproduce this book or portions thereof in any form whatsoever.

Originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc. Translation © Ivar Tichý, 1995, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání druhé, v nakladatelství MOBA vydání první ISBN 978-80-243-7637-0

Prolog

Milá teto Trisho, jsem tak šťastná, že se můžeš zúčastnit oslavy mých šestnáctých narozenin! Mamka sice tvrdila, že se budeš snažit přijet, ale já jsem popravdě ani moc nedoufala, že se budeš moct utrhnout ze zkoušek na své nové broadwayské před­ stavení!

I když mi mamka stále opakuje, že není závistivá, já vím, že Ti závidí, protože jsem ji už kolikrát nachytala, jak se toužebně probírá programy, které od Tebe dostala, a jak si nad nimi sem tam i povzdychne. Taťka to ví taky a je mu jí líto. Zazpívat si čas od času v hotelu, to je pro mamku s jejím talentem přece jenom trochu málo. Myslím si, že ji to trápí ještě víc, když pak za ní někdo přijde a řekne jí: „Byla jste úžasná; měla byste zpívat na Broadwayi.“ Máme sice krásný a čím dál výnosnější hotel a mamka je uznávanou podnikatelkou, ale já si stejně myslím, že se na hotel dívá asi jako vězeň na kouli, která mu brání v pohybu.

Už jsem jí i taťkovi říkala, že já se ředitelkou našeho hotelu stát nechci. Mohl by to být můj bratr Jefferson, kdo se vydá v jejich stopách, já ale ne. Chci chodit na konzervatoř Sarah Bernhardtové, tak jako Ty i mamka, a stát se pianistkou.

5

Byla bych moc šťastná, kdyby se to podařilo. Rodiče se chystají udělat z mých šestnáctin tu nejohromnější událost, jakou kdy tenhle hotel zažil. Přijedou úplně všichni, dokonce i dědeček Longchamp s Gavinem. Na Gavina se moc těším; už jsme se několik měsíců neviděli, i když je pravda, že si prakticky každý týden píšeme.

Vsadím se, že by mamka byla nejraději, kdyby teta Fern zůstala na koleji a oslavy se vůbec nezúčastnila, nicméně taťkovi to neřekne. Když byla teta Fern naposledy doma, hrozně se s mamkou pohádaly nad hodnocením jejího prospěchu a chování, které poslal děkan fakulty.

Bronson přiveze babičku Lauru Sue, ale pochybuju, že bude vědět, kde je a čí je to večírek. Někdy, když se spolu sejdeme, říká mi Claro. Včera mi zase říkala Dawn. Mamka mě nabádá, abych se jenom usmívala a chovala se, jako bych byla ta, za kterou mě považuje.

Za pár dní mi bude šestnáct a dostanu horu nádherných dárků. Ať na to pohlížím odkudkoliv, dá se říct, že jsem holka, která má štěstí. Spolužáci si mě dobírají a říkají mi princezna, protože žiju vysoko na kopci v krásném domě a naše rodina vlastní jedno z nejluxusnějších letovisek na východním pobřeží. Mám krásnou a nadanou mámu, tátu, který je určitě stokrát lepší než můj tajemný vlastní otec, a i když je Jefferson pěkný spratek, je to pořád můj roztomilý devítiletý bratříček. Neříkej mu, že o něm tak mluvím.

Ale někdy, a nemůžu si pomoct, se mi do srdce vloudí takový smutný pocit. Jako by nade mnou stále visel těžký, černý mrak, přestože všude kolem je jen čisté, modré nebe. Kdybych tak mohla být více jako Ty a vidět na všem vždy jen ty světlejší stránky! Mamka říká, že máš optimismus v krvi.

Možná že jsem prostě hloupá. Taťka tvrdí, že je nesmysl věřit na kletby, jenže mně pořád vrtá hlavou, jestli nějaká nebyla uvalena na naši rodinu. Vem si tu hroznou věc, kterou provedla babička Cutlerová babičce Lauře Sue, a podívej se, 6

co udělala mamce, když se narodila. Žádný div, že teta Clara Sue byla tak divoká a zemřela tak mladá. Je mi líto babičky Laury, protože to všechno odnesla svou pomateností.

Lidé říkají, že každá významná, velká rodina prožívá své tragédie a že není důvod považovat se v tomhle ohledu za něco výjimečného. A přesto se nemůžu zbavit pocitu, že ty temné stíny jednou padnou na moji hlavu a že se mi stane něco hrozného. Žádná hudba, co jí na světě je, žádné světlo, smích ani úsměvy nemůžou zahnat ten strach. Ty stíny čekají a sledují mě jako nějaké kruté, hrbaté příšery ze zlého snu.

Bude mi šestnáct – a dodnes spím s rozsvícenou lampičkou. Vím, že je to směšné, ale je to silnější než já. Jedině Gavinovi to není k smíchu. Zdá se, že přesně ví, co cítím. Má to napsané ve svých černých očích.

A ty se mi taky neposmíváš, i když mě hubuješ, že nejsem dost veselá. Slibuju, že se budu snažit. Už se Tě nemůžu dočkat.

I všech ostatních. Bude to nejbáječnější víkend mého života!

Tak to vidíš, jak jsem náladová. Žádný div, že mi taťka říká jojo.

Trisho, jestli už máš program svého nového představení, přivez ho, prosím Tě, s sebou. Jsem na Tebe moc pyšná a modlím se, abys i Ty mohla být jednou pyšná na mě.

S láskou Christie

7

Sladkých šestnáct let

Když jsem se ráno probudila, na nebi dosud visela těžká mračna, hnaná větrem od moře. Nemohla jsem v tomhle mimořádném dni ani dospat. Odhodila jsem růžovobíle povlečenou pokrývku, vyskočila z růžové, bíle puntíkované postele s baldachýnem a rovnou spěchala k oknu, abych se rozhlédla po pozemcích, které se rozkládaly mezi naším domem a hotelem. Venku se už usilovně činili zaměstnanci, co měli na starost okolí hotelu. Stříhali živé ploty, sekali trávu a ostřikovali chodníčky. Tu a tam byli k vidění hosté rozmlouvající spolu během ranní procházky. Mnoho našich hostů bylo staršího věku a přijížděli do hotelu Cutlerova Zátoka už po dlouhá léta.

Pohlédla jsem doprava a spatřila oceán, jehož hladina se stříbřitě leskla jako mince. Na pláž se v honbě za potravou vrhali hladoví racci. Daleko na obzoru se proti šedému pozadí téměř ztrácel zaoceánský parník. Tolik jsem toužila probudit se do dne naplněného slunečním svitem. Těšila jsem se, že se bude moře třpytit tak, jak se ještě nikdy předtím netřpytilo, že budou paprsky slunce laskat okvětní plátky růží, narcisek a tulipánů a dodají listům stromů sytou jarní zeleň.

Když jsem byla malá, často jsem snívala o tom, že jsou hotel, okolní pozemky, pláže a oceán mojí vlastní říší divů, do 8

níž jsem spadla jako Alenka do králičí nory. Všemu jsem dávala pošetilá jména, a dokonce jsem si představovala, že lidé kolem mě jsou zvířata oblečená do lidských šatů. Šéfkuchař Nussbaum byl starý lev a jeho synovec, dlouhokrký Leon, který pracoval jako pomocný kuchař, byl žirafa. Poslíčci, co pobíhali po hotelu, cupkali jako králíci a pan Dorfman, který se plížil hotelem s očima dokořán a dával pozor, zda všechno běží, jak má, jestli se někde nedějí nepravosti a někdo se nelajdá, byl stará sova. Dívala jsem se na portrét babičky Cutlerové a viděla v ní starou zlou čarodějnici. Dokonce i Richard a Melanie, skoro navlas stejná dvojčata strýčka Philipa a tety Bet, se obrazu bála a strašila mě, Jeffersona i sebe navzájem tím, že volala: „Babička Cutlerová si tě odnese!“ Třebaže mi mamka nikdy nevyprávěla žádné strašidelné podrobnosti, věděla jsem, jak hrozně s ní babička nakládala, když se vrátila zpátky do Cutlerovy Zátoky. Nikdy jsem nepochopila, jak mohl někdo opovrhovat mou krásnou a laskavou matkou. Jako malá holčička jsem občas stávala pod tím portrétem a pátrala v úzkých a tvrdých rysech babiččina obličeje. Snažila jsem se v něm najít stopy krutosti. Kdykoliv jsem kolem té podobizny prošla, sledoval mě pohled jejích studených šedých očí a já potom často mívala noční můry, v nichž babička Cutlerová hrála hlavní roli.

Portrét jejího manžela byl docela jiný. Dědeček Cutler na něm měl vychytralý úsměv. Úsměv, který mě pokaždé přiměl rychle se odvrátit a zkontrolovat, zda mám zapnuté všechny knoflíky. Matně jsem tušila, že provedl něco velice nepěkného babičce Lauře Sue a že výsledkem toho bylo narození mé maminky; ale co se přesně stalo, to mi opět nikdo neřekl. To všechno bylo součástí tajemné minulosti, chmurné a nešťastné historie rodiny Cutlerů. Tolik z jejího odkazu bylo drženo pod zámkem, pohřbeno ve složkách, co byly uloženy v kovových schránkách, nebo uzavřeno v zaprášených fotoalbech někde pod střechou, na půdě hotelu.

9

Stále ubývalo zaměstnanců, kteří si ještě pamatovali dědečka a babičku Cutlerovy, a ti, co zůstali, odmítali odpovídat na moje otázky a vždycky říkali: „Na to se zeptej maminky, Christie. To jsou rodinné záležitosti.“ Vypadalo to, jako by spojení slov „rodinné záležitosti“ bylo kódem pro přísně tajné. Naše hospodyně, paní Bostonová, která bývala hospodyní už za babičky Cutlerové, měla celou zásobu odpovědí, kdykoliv jsem se jí zeptala na cokoliv jiného, ale jakmile došlo na ony „rodinné záležitosti“, odbývala mě ohraným: „Buď ráda, že to nevíš.“ Proč bych měla být ráda? Mohlo to být skutečně tak zlé?

Kdy už budu dost velká na to, abych se mohla dozvědět pravdu? Taťka říkával, že by pro mamku bylo příliš bolestné zacházet do podrobností spojených s ošklivými vzpomínkami, které by ji mohly nanejvýš tak rozplakat. „Nechceš přece, aby maminka plakala, že ne?“ ptával se mě a já jsem vrtívala hlavou a snažila se na všechno to tajnůstkářství zapomenout.

Ale je těžké zapomenout na minulost zakletou ve stínech a neustále prosakující do slov, na minulost, která náhle mění úsměv ve smutek či strach, na minulost, která k vám promlouvá ze starých maleb a náhrobních kamenů vztyčených na starém hřbitově nad hroby Randolpha a Clary Sue. Někdy jsem mívala pocit, jako by mě bylo jen půl, jako bych měla teprve potkat svou druhou polovinu, která jednoho dne vystoupí z temnoty oněch stínů, co mě obklopují, a představí se jako skutečná Christie Longchampová.

Nic ve mně nevzbuzovalo tento pocit víc než vědomí toho, že téměř nic nevím o svém vlastním otci. Znala jsem jeho jméno – Michael Sutton – a z příruček ve školní knihovně jsem se dozvěděla, že býval známým operním pěvcem a že kdysi vystupoval i v Londýně a na Broadwayi. Jeho kariéra nakonec vzala velmi špatný konec a můj vlastní otec se stáhl do ústraní. Mamka o něm nechtěla mluvit. Nechtěla mi vy10

právět, jak se do sebe zamilovali (dokonce natolik, že jsem z té lásky vzešla já), ani mi nechtěla vysvětlit, proč se na mě nepřišel nikdy ani podívat. Vždycky mi slibovala: „Christie, jednou ti to budu všechno vyprávět, ale až budeš dost velká na to, abys to dokázala pochopit.“ Hrozně jsem nesnášela, když mi lidé říkali něco takového.

Kdy budu vlastně dost velká na to, abych dokázala pochopit, proč se do sebe dospělí zamilovávají a zase odmilovávají, proč se nenávidí a ubližují si, proč je babička Laura Sue, která bývala kdysi mladá a krásná, nyní celá pokroucená, zmrzačená a vyhaslá? Brzy mi došlo, že problém nespočívá v mém věku, nýbrž v tom, že pro mamku představuje minulost příliš bolestné a zraňující téma. Bylo mi jí líto, ale pomalu jsem začínala litovat i sebe. Měla jsem přece právo vědět… vědět, kdo vlastně jsem.

Hleděla jsem z okna. Vtom jsem si uvědomila, že se chvěju zimou, protože to červnové ráno bylo právě tak šedé a studené jako moje myšlenky. Zapnula jsem si vrchní knoflík kabátku pyžama. Dokonce i vrabčáci, kteří obvykle hopkali a předváděli se na telefonních drátech, se dnes zdáli podivně tiší, jako by věděli, že slavím šestnácté narozeniny, a chtěli vidět, jak budu reagovat na tu tmavou šeď oblohy. Nervózně si protřepávali křídla, ale dál se krčili na místě a civěli před sebe.

Zamračila jsem se na ně a složila ruce pod prsy, nahrbená přesně tak, jak to mamka neměla ráda. Nemohla jsem za to, co cítím. Taťka říkával, že jsem jako větrná korouhvička. „Stačí se na tebe podívat a vím, jestli bude ten den hezky nebo ošklivě.“ Měl pravdu. Byla jsem průhledná jako okenní tabule.

Kdo chtěl, mohl mi vidět až do duše. A počasí skutečně vždycky ovlivňovalo moji náladu. Pokud soustavně pršelo, raději jsem se ani nedívala z okna. Dělala jsem, jako by venku bylo hezky, a jednoduše jsem ignorovala ťapkání kapek 11

po střeše. Pokud záclonami pronikl sluneční paprsek a políbil mou tvář, rázem jsem otevřela oči a vyletěla z postele, jako by byl spánek vězením a denní světlo klíčem k jeho těžkým, železným dveřím.

Pan Wittleman, můj učitel klavíru, o mně říkal totéž.

Když byl tmavý, zamračený den, vybíral záměrně těžké Brahmsovy a Beethovenovy skladby, zatímco bylo-li venku slunečno, přicházela na řadu svěží a radostná dílka Čajkovského anebo Liszta. Říkával, že mé prsty musí za deště vážit o deset liber víc. „Ty jsi měla být květinou,“ poznamenal jednou a jeho těžká tmavohnědá obočí se stáhla k sobě. Svou hustotou trošku připomínala chlupaté housenky. „To, jak se otevíráš a zase uzavíráš.“ Věděla jsem, že si mě dobírá, přestože se tvářil vážně.

Byl to přísný, ale tolerantní muž, jehož soukromé hodiny navštěvovala celá řada mladých lidí z Cutlerovy Zátoky.

Mnoha nepatrnými náznaky mi dával najevo, že jsem jeho nejslibnější žačkou. Říkal mi, že doporučil mé matce, aby mě rozhodně přihlásila k přijímacím zkouškám na Juilliard v New Yorku.

Otočila jsem se, protože jsem zaslechla, jak můj mladší bratr Jefferson vyšel ze svého pokoje a namířil si to chodbou ke mně. Napjatě jsem sledovala, kdy se pomalu pohne klika u dveří. Dělalo mu ohromnou radost, když se mohl tiše vplížit dovnitř, zatímco jsem ještě spala, a začít mi s řevem skákat po posteli. Snad už stokrát jsem mu za to vynadala, jenže to bylo málo platné. Říkala jsem mamce, že výtvarníkům, kteří si vymysleli postavičku zlého Denise, musel můj brácha sloužit za předlohu.

Tentokrát ho překvapím. Dívala jsem se, jak se klika otáčí a dveře se kousek po kousku otvírají, aby mohl Jefferson po špičkách proklouznout dovnitř. V okamžiku, kdy se objevila jeho chodidla, jsem vzala za dveře a prudce je otevřela.

12

„JEFFERSONE!“ vykřikla jsem. Jefferson vyjekl, ale potom se rozesmál a vletěl do mé postele, kde se zachumlal pod deku. Byl dosud v pyžamu. Plácla jsem ho po zadku. „Říkala jsem ti, že s tím máš přestat. A zvykni si konečně klepat.“ Vystrčil hlavu zpod pokrývky. Byl úplně jiný než já. Nikdy jsem ho neviděla sklíčeného a taky se nikdy nerozčiloval na počasí, pokud mu vysloveně nebránilo dělat to, co si naplánoval. Dokázal si hrát venku v teplém, mírném deštíku právě tak jako za jasného slunečného dne. Jakmile se jednou zabral do světa své fantazie, nic mu nevadilo. Paní Bostonová ho musela vždycky čtyřikrát nebo pětkrát volat, aby ji uslyšel, a když jste ho vyrušili ze hry, zakabonil se tak, že z jeho safírových očí zůstaly jenom dvě tmavé štěrbiny, jimiž si vás zlostně měřil. Měl taťkův temperament, oči a postavu, ale mamčin nos a ústa. Jeho vlasy, které byly po většinu roku tmavě hnědé, v létě – zřejmě díky tomu, že trávil spoustu času na slunci – zesvětlaly, až měly takřka barvu mandlí. „Dneska máš narozeniny,“ prohlásil; moje protesty zcela ignoroval. „Mám ti dát šestnáct na zadnici a jednu navíc pro štěstí.“ „To zrovna. Kdo tě k tomu navedl?“ „Raymond Sanders.“ „Víš co? Vzkaž mu, ať naseká sám sobě. Vypal z mojí postele a jdi si pěkně do svýho pokoje,“ nařizovala jsem mu. „Chci se převlíct.“ Posadil se s přikrývkou složenou v klíně a upíral na mě zkoumavý pohled. „Jaký myslíš, že dostaneš dárky? Asi to bude pěkná hromada. Na tu tvoji oslavu přijede tolik lidí,“ dodal s roztaženýma rukama, dlaně vzhůru. „Jeffersone, není slušný přemýšlet o dárcích, které člověk dostane. Stačí, že všichni ti lidi vůbec přijedou. Někteří z pěkný dálky. A teď už mazej, nebo zavolám tátu,“ řekla jsem a ukázala směrem ke dveřím.

13

„Dostaneš hodně hraček?“ ptal se dychtivě, oči plné očekávání. „To sotva. Je mi šestnáct, Jeffersone, ne šest.“ Zašklebil se. Vždycky se mu silně nezamlouvalo, když dostal k narozeninám místo hraček oblečení. To pokaždé otevřel krabici, na okamžik ulpěl pohledem na kousku oděvu, co v ní našel, a hned zase s nadějí spěchal k dalšímu balíčku. „Co je na šestnáctých narozeninách tak důležitýho?“ zeptal se.

Odhrnula jsem si vlasy z čela tak, aby mi spadaly na záda, a posadila se do nohou postele. „To, že když je holce šestnáct, lidi s ní začínají jednat jinak,“ vysvětlovala jsem. „Jak?“ Jefferson měl v zásobě na tisíce otázek a dokázal tím svým „proč“ a „jak“ a „co“ přivádět lidi na pokraj šílenství. „Prostě to tak je. Chovají se k tobě víc jako k dospělýmu člověku než jako k dítěti nebo miminu, jako jsi ty.“ „Já nejsem žádný mimino,“ protestoval. „Je mi už devět.“ „Jenže se tak chováš. Každý ráno se sem za mnou vplížíš a vřískáš mi tu jak pominutej. A běž se už oblíct na snídani,“ řekla jsem a postavila se. „Musím se osprchovat a vybrat si, co si vezmu na sebe.“ „Kdy přijede teta Trisha?“ zeptal se místo toho, aby odešel. Nejdřív se musel vyptat na hromadu různých věcí. „Brzo odpoledne.“ „A Gavin?“ „Asi ve tři, ve čtyři hodiny. Spokojenej, Jeffersone? Můžu se už konečně oblíct?“ „Tak se obleč,“ řekl a pokrčil rameny. „Nebudu se oblíkat před klukama,“ namítla jsem.

Zakroutil pusou z jedné strany na druhou, jako by tu myšlenku musel nejdříve přežvýkat. „Proč ne?“ zeptal se nakonec.

14

„Jeffersone! Už bys toho měl vědět dost na to, abys mi nemusel dávat takový otázky.“ „Já se oblíkám před mámou i paní Bostonovou.“ „Protože jsi ještě dítě. Vypadni už!“ Znovu jsem ukázala ke dveřím.

Jefferson se pomalu svezl z postele, ale potom se zarazil.

Stále přemítal o tom, co právě slyšel. „Richard a Melanie se před sebou taky svlíkají a oblíkají,“ řekl. „A je jim už dvanáct.“ „Jak to víš?“ Vždycky mě zajímalo, co se děje u strýčka Philipa a tety Bet. Žili dosud ve staré části hotelu, tam, kde dříve bydlela babička Laura s Randolphem. Dvojčata měla nyní každé svůj pokoj, avšak až do letoška sdílela jeden společný. Příliš často jsem tam nechodila, ale pokud už jsem starou část navštívila, zastavila jsem se u zamčených dveří bývalého apartmá babičky Cutlerové. Doteď jsem neměla příležitost nahlédnout dovnitř. „Viděl jsem je,“ řekl Jefferson. „Ty jsi viděl Melanie, jak se oblíká?“ „Hmm. Byl jsem u Richarda, když si přišla půjčit jeho modrý ponožky,“ vysvětloval. „Oni se dělí o ponožky?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. „Hmm,“ kývl Jefferson hlavou. „Měla na sobě jenom spoďáry a tady nic,“ ukázal si na hruď. Spadla mi brada. Melanie už začínala růst prsa. „To je hrozný,“ řekla jsem.

Jefferson jenom pokrčil rameny. „Chystali jsme se jít hrát badminton.“ „Na tom nezáleží. Holka v jejím věku by se neměla producírovat polonahá před svým bráchou a bratrancem.“ Jefferson opět pokrčil rameny a hned ho napadlo zase něco nového. „Jestli dostaneš nějaké hračky, mohl bych si s nima večer hrát? Mohl?“ „Jeffersone, vždyť jsem ti říkala, že se žádnýma hračkama nepočítám.“ 15

„A kdyby přece jenom?“ naléhal. „Jo, můžeš. Pokud ovšem hned teď odejdeš,“ dodala jsem. „Bezva,“ vykřikl a hnal se ke dveřím.

Právě v ten okamžik zaklepala mamka a otevřela dveře.

Můj bráška do ní div nevrazil. „Co se děje?“ zeptala se. „Jefferson je právě na odchodu, abych se mohla oblíct,“ vysvětlovala jsem s očima zlobně upřenýma na svého bratra. „Tak běž, Jeffersone. Nech svoji sestru na pokoji. Dneska nebude vědět, co dřív.“ „Christie mi slíbila, že si budu moct hrát s jejíma hračkama,“ prohlásil. „S hračkama?‘ „On si myslí, že dostanu k narozeninám hromady hraček,“ vysvětlovala jsem. „A tak.“ Mamka se usmála. „Tak běž, Jeffersone, a obleč se, ať můžeš na snídani.“ „Jsem pirát,“ oznámil nám a zvedl ruku, jako by v ní držel meč. „Jó ho hó, tak mi nalejte rum,“ zvolal a vyběhl ze dveří.

Mamka se zasmála a potom se ke mně s úsměvem obrátila.

Přistoupila ke mně, objala mě a políbila. „Všechno nejlepší, miláčku,“ řekla. „Tohle bude nádherný den.“ Viděla jsem jas v jejích štěstím zářících očích. S ruměncem ve tvářích byla krásná jako nějaká modelka ze stránek módních časopisů. „Děkuju, mami.“ „Táta se šel osprchovat a oblíct. Chce, abychom ti náš dárek dali už u snídaně. Myslím, že se na tvoje narozeniny těší víc než ty sama,“ řekla a pohladila mě po vlasech. „Já se nemůžu dočkat, až tady všichni budou,“ prozradila jsem. „Přijede teta Trisha, viď? Pořád to platí?“ „Ovšem. Volala včera večer. A říkala, že ti přiveze divadelní programy a spoustu dalších suvenýrů, které se nějak týkají divadla.“ 16

„Už se nemůžu dočkat.“ Vytáhla jsem z šatníku světle modrou sukni a halenku s připínacím límečkem a krátkými rukávy. „Možná by sis měla vzít teď ráno ještě nějaký svetřík. Je pořád trochu chladno,“ radila mi mamka, která se ke mně přidala, aby mi pomohla ustrojit se na oslavu. „Tohle ti bude moc slušet.“ Ukazovala na růžové šaty bez ramínek s výstřihem do srdíčka a nabíranou sukní přes vrstvenou krinolínu. Dostala jsem i lodičky a rukavice, jejichž odstín ladil s barvou šatů. Když jsem si ty šaty prvně zkoušela, měla jsem pocit, že v nich vypadám jako cvok. Měla jsem na ně příliš malá prsa, ale mamka mi k mému překvapení koupila vyztuženou podprsenku.

Efekt, který přinesla, mi vyrazil dech. Mezi zdviženými prsy se mi vytvořila hluboká rýha. Zrudla jsem od hlavy až k patám.

Můžu si něco takového vzít na sebe? Odvážím se toho? „Začínáš vypadat tak dospěle,“ povzdechla si mamka a obrátila se ke mně. „Z mojí malé holčičky vyrostla mladá dáma. Než se nadějeme, skončíš střední školu a půjdeš na vysokou,“ dodala a znělo to melancholicky. „Mami, já bych chtěla udělat to, co navrhoval pan Wittleman. Ráda bych se zúčastnila konkurzu na Juilliard nebo na Bernhardtku,“ řekla jsem a mamčin úsměv pohasl. Z nějakého důvodu měla z mého odchodu do New Yorku strach a příliš mě v mojí touze nepovzbuzovala. „I mimo New York najdeš řadu dobrých konzervatoří – několik dokonce přímo tady, ve Virginii.“ „Ale mami, proč bych nemohla do New Yorku?“ „New York je příliš velký. Mohla by ses v něm cítit osamělá.“ „V New Yorku jsou největší příležitosti,“ opáčila jsem. „Pan Wittleman si to myslí taky.“ Mamka se nechtěla přít. Místo toho nasadila svůj smutný výraz, sklopila něžné modré oči a svěsila hlavu. Bývala 17

obvykle tak veselá a plná života, že vždy, když se nad něčím zasmušila, posedla mě zlá předtucha a zničehonic jsem cítila v srdci strašlivou prázdnotu. „A kromě toho, mami, vždyť i ty jsi v New Yorku studovala konzervatoř. A teta Trisha taky… a podívej se, kam to dotáhla!“ připomněla jsem jí. „Já vím,“ připouštěla neochotně mamka. „Já za to nemůžu, ale prostě o tebe mám strach.“ „Nebudu o moc mladší, než jsi byla ty, když ses musela začít starat o hotel.“ „Ano, miláčku, to máš pravdu, jenže mě se nikdo neptal, jestli se mi do toho chce, nebo ne. Nebylo to nic, o co bych stála, ale já neměla na vybranou,“ povzdechla si znovu mamka. „Budeš mi vyprávět, proč jsi odešla z konzervatoře? Budeš?“ „Brzy,“ slíbila. „A řekneš mi konečně pravdu o tom, jak se to má s mým vlastním otcem?“ naléhala jsem. „Jsem na to už dost velká?“ Mamka se na mě dívala, jako by mě viděla poprvé v životě. Potom se jí po rtech rozlil andělský úsměv. Prsty mi odčísla z čela pramínek mých zlatých vlasů. „Ano, Christie. Dnes večer. Přijdu za tebou do pokoje a všechno ti řeknu,“ slíbila. „Úplně všechno?“ ptala jsem se se zatajeným dechem.

Mamka se zhluboka nadechla a přikývla. „Úplně všechno.“ Když jsem přišla do jídelny na snídani, seděl taťka u stolu a četl si noviny. Byl na něj jako obvykle pěkný pohled.

Mamka musela ještě jít popohnat Jeffersona, kterému jinak takové úkony, jako je čištění zubů nebo česání vlasů, trvaly celou věčnost, zvlášť pokud ho při tom zaujal některý z jeho náklaďáků nebo vláčků. „Všechno nejlepší k narozeninám, zlato,“ popřál mi taťka.

Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.

18

Dosud vypadal spíš jako můj bratr než jako nevlastní otec.

Oba moji rodiče vypadali tak mladě, že na mě všechny kamarádky žárlily. Nejvíc ze všech Pauline Bradlyová, vnučka paní Bradlyové, vedoucí recepční v našem hotelu. „Tvůj táta má úplně pohádkový oči,“ říkávala často Pauline. Protože taťka často pracoval venku, získávala jeho pokožka přes léto barvu bronzu a jeho tmavé oči se v tom opáleném obličeji blýskaly jako leštěný onyx. Když se zasmál, vystavil na odiv nádherně bílý chrup. Byl vysoký, svalnatý a poslední dobou si nechal narůst delší vlasy, které si česal tak, že mu nad čelem tvořily měkkou vlnu. Nebylo těžké pochopit, proč ho mamka milovala už od dob, kdy oba byli vlastně ještě děti. „Tak jaké to je, dosáhnout sladkých šestnácti let?“ zeptal se s hřejivým úsměvem. „Vlastně ani nevím. Jsem tolik vzrušená, že nic necítím.

Aspoň myslím,“ vychrlila jsem a taťka se usmál ještě víc. „Jak tak pozoruju tvoji matku, člověk by si myslel, že šestnáct je jí,“ vtipkoval. „Copak jste to říkal, vážený pane?“ zvolala mamka, která právě vstoupila do místnosti s Jeffersonem po boku. „Jejda.“ Taťka popadl noviny a předstíral, že se opět zabral do čtení. „Jen tak mimochodem,“ ozvala se mamka znovu, když si sedala ke stolu, „jestli si tady někdo v jednom kuse dělá starosti, aby všechno klaplo, jak má, pak je to tvůj otec. Jídlo, výzdoba, hudba. Kdo jiný než on přivádí lidi k zoufalství tím, jak trvá na tom, že živé ploty musí být na chlup přesně zastřižené a každá květina musí mít dokonale rovný stonek? Člověk by si myslel, že se tu chystá večírek pro anglickou královnu!“ Taťka na mne zamrkal zpoza štítu svých novin. „Tati, tati, můžu s tebou dneska jezdit na sekačce?“ žadonil Jefferson. „Můžu? Prosím.“ 19

„Uvidíme,“ odvětil taťka. „Záleží na tom, jestli sníš celou snídani, a taky na tom, kolik lidí se z tebe zcvokne během jediné hodiny.“ Já a mamka jsme se rozesmály. „Krásné narozeniny, Christie,“ popřála mi paní Bostonová, která právě vstoupila do jídelny. Odložila podnos, na němž nesla talířky s vejci a kukuřičnou kaší, aby mě mohla obejmout a políbit. „Děkuju, paní Bostonová.“ „Bude z tebe krásná oslavenkyně.“ „Přijdete na oslavu, že?“ ujišťovala jsem se. „To se ví. Koupila jsem si speciálně kvůli tomu nové šaty.

Moderní.“ Rychle hodila okem po taťkovi. „A nechte si to pro sebe, pane Longchamp.“ Taťka potlačil smích a složil noviny. Potom sáhl dolů vedle své židle a vytasil se s malým balíčkem. „Dneska je tohle ta jediná chvíle, kdy budeme jako rodina sami a všichni pohromadě, a tak jsme se s mámou rozhodli, že ti dáme náš dárek už teď,“ prohlásil. „Mysleli jsme, že by ti mohl přijít vhod, když uvážíme, jak je každý okamžik vzácný.“ „Týbrďo,“ pronesl Jefferson ohromený stříbrným obalem a temně modrou stužkou.

Začala jsem balíček opatrně rozbalovat tak, abych nepoškodila ten hezký papír. Nervozitou se mi chvěly ruce. Chtěla jsem si uchovat každou vzpomínku na tenhle den. Otevřela jsem podlouhlou krabičku a hleděla na nádherné zlaté hodinky. „Jé, ty jsou krásný!“ vykřikla jsem. „Děkuju, tati.“ Objala jsem ho. „Děkuju, mami,“ vrhla jsem se k ní, abych ji mohla políbit. „Můžu ti je připnout?“ zeptal se taťka a vyndal hodinky z krabičky. „Mají alarm? Hrajou nějakou písničku? Jsou vodotěsný?“ zajímal se Jefferson.

20

„Jsou to dámské hodinky,“ odvětil taťka, zatímco mi je opatrně zapínal kolem zápěstí. „Koukni se na ně,“ vyzval ho, když byl hotov. „Moc ti sluší, Christie,“ řekla mamka. „Je na nich správný čas?“ zeptal se Jefferson. „Jsou tak mrňavý… Poznáš to vůbec?“ „To víš, že poznám.“ Usmívala jsem se na všechny, šťastná, že jsme pohromadě a že se máme navzájem rádi. V našem domě zavládla tak slunečná pohoda, že jsem na několik okamžiků dokonce zapomněla, jaký je venku zachmuřený den. „Je na nich ten nejlepší čas ze všech časů!“ Mamka s taťkou se zasmáli a potom jsme se za veselého klábosení pustili do snídaně.

Během sobot a nedělí – pokud jsem se nestarala o Jeffersona – jsem obvykle pomáhala v hotelu, aby si mohli oddechnout lidé z recepce. Někdy přicházela Pauline, pak jsme pracovaly spolu. Každou chvíli se kolem nás v hale motali obdivovatelé z řad poslíčků a nás bavilo s nimi flirtovat. A stejně tak bylo zábavné brát telefonáty a bavit se s lidmi, kteří volali až odněkud z kalifornského Los Angeles nebo z Montrealu v Kanadě.

Dnešní den však patřil jenom mně a já nemusela dělat vůbec nic. Po snídani jsem se rozhodla, že se půjdu podívat, jak pokračují práce na výzdobě tanečního sálu. Jefferson pochopitelně škemral, aby mohl jít se mnou. „Dneska bys měl nechat svou sestru na pokoji,“ napomínala ho mamka. „To je v pořádku, mami. Když nebude zlobit,“ prohlásila jsem a měřila si ho přísným pohledem, jímž bych se však mohla právě tak snažit rozehřát led na rybníce. Nikdo kromě taťky a paní Bostonové bratříčka nedokázal zkrotit, pokud se sám nechtěl chovat slušně. „Já budu hodnej,“ dušoval se. „Pokud ano, budeš mi odpoledne smět pomoct s trávníkem,“ řekl taťka. To bohatě stačilo na to, aby Jefferson seděl 21

u snídaně jako přibitý, rychle dojedl, co měl na talíři, a vypil celou sklenici mléka. Potom se mě poslušně chytil za ruku a už jsme se hnali ze dveří. Seběhli jsme ze schodů a rázovali si to k hotelu. Cestou jsme dokonce předstihli mamku.

Velký taneční sál byl zalitý světlem, protože dekoratéři právě pracovali na jeho výzdobě. Mamka rozhodla, že moje oslava bude pojata v duchu hudební slavnosti, a tak byly po stěnách rozvěšeny hudební nástroje vyřezané z růžového a bílého polystyrénu. Tuby, trumpety, bubny a trombony, ale i housle, hoboje a violoncella. Všemu ale dominovaly dva velikánské polystyrénové klavíry na protilehlých koncích sálu.

Ze stropu visely různobarevné polystyrénové noty a na každé straně sálu se vznášely obrovské hrozny balonků, nafouknutých plynem, s nápisy „Všechno nejlepší, Christie!“ a „Sladkých 16“. Mamka mi vysvětlila, že až mi všichni kolektivně zazpívají přání, balónky budou vypuštěny.

Po sále pobíhali servírky a číšníci, kteří prostírali na stoly modré a růžové papírové ubrusy s motivy not v partituře.

Na stolech byly umístěny košíčky s hřebeny a zrcátky, které si každý z hostů mohl odnést na památku. Na zadní straně zrcátka byla nalepená moje fotografie. V čele sálu byl stupínek, na němž jsme měli sedět já, taťka, mamka, babička Laura s Bronsonem, teta Trisha, teta Fern, děda Longchamp se svojí ženou Edwinou a Gavinem a několik mých nejlepších kamarádek ze školy. Jefferson byl nadšením bez sebe, když zjistil, že je pro něj a jeho kamarády, jakož i pro Richarda a Melanie, vyhrazen samostatný stůl.

Jen pro tenhle večírek byly nad taneční parket nainstalovány třpytivé otáčející se koule, které vrhaly po stěnách a po stropě barevná světélka, a pulzující reflektory. Byla přizvána hotelová kapela a mamka slíbila, že s jejím doprovodem zazpívá jednu, možná dvě písničky.

Všichni byli přesvědčeni, že se tu chystá nejvelkolepější oslava, jaká se kdy v hotelu konala. Naši zaměstnanci, pokud 22

neměli přímo zajišťovat hladký průběh celé události, byli pozváni také a většinou se stejně jako my třásli nedočkavostí.

Stáli jsme s Jeffersonem ve vchodu a očima hltali horečné dění. Všichni byli v pilné práci a nikdo si nás nevšímal.

Náhle jsme však zaslechli něčí hlas: „To bude pěkně drahá záležitost.“ Otočili jsme se a za námi stáli Richard s Melanie tak blízko vedle sebe, že se prakticky dotýkali. Jako obvykle byli oblečeni tak, aby bylo zřejmé, že k sobě patří: Melanie měla sukni v barvě námořnické modři – Richard kalhoty stejné barvy, Melanie měla bílou, modře puntíkovanou halenku – Richard zcela identickou košili. Teta Bet trávila spoustu času tím, že jim sháněla stejné oblečení. Byla velice hrdá na to, že má dvojčata, a nikdy nezmeškala příležitost se s nimi vytáhnout. Protože byli oba slabozrací, nosili brýle se silnými čočkami.

Oba se honosili slámově žlutými vlasy a modrýma očima po strýčkovi Philipovi. Po tetě Bet zdědili ostrý nos a úzké rty. Richard byl o něco silnější a o nějaké dva tři centimetry vyšší. Melanie zase měla rovnější zuby a menší uši. Richard se pyšnil cutlerovskou postavou – široká ramena a úzké boky, hlavu držel až arogantně zpříma a mluvil s oním nosovým přízvukem jako teta Bet. Z těch dvou byla Melanie větší introvert a já měla pocit, že je taky inteligentnější, navzdory zdání převahy, které z Richarda přímo sálalo. „Ahoj,“ řekla jsem. „Je to tu jako v pohádce, co myslíte?‘ „Jako v pohádce,“ opakoval Richard suše s úšklebkem na tváři. Obrátil se k Jeffersonovi. „Otec říká, že budeme sedět spolu u stolu. Doufám, že nebudeš kolem sebe prskat jídlo nebo střílet papírový kuličky a dělat nám a Christie ostudu.“ „Jefferson nic takovýho dneska večer dělat nebude, že ne?“ pronesla jsem výhružně. „Né,“ odvětil můj bratr a strčil si ruce hluboko do kapes. „Odpoledne budu s tátou sekat trávu.“ 23

„Ohromný,“ odtušil Richard koutkem úst. „Nic bych si nepřál tolik jako mlátit se v tom vedru na nějaký mašině kolem dokola a vypouštět z ní čmoudy.“ „Co budeš teda dělat?“ zajímal se Jefferson, nedotčený Richardovým sarkasmem. Vždycky se mi líbilo, jak dokáže vůči Richardovým jízlivostem zachovávat přezíravý postoj.

Choval se, jako by jeho starší bratranec trpěl nějakou podivnou chorobou, a tudíž bylo nejlepší nevšímat si ho víc, než bylo třeba. „Máme namířeno do herny,“ oznámila Melanie. „Budeme hrát s dětma hostů člověče nezlob se.“ „Můžu se dívat?“ zeptal se Jefferson. „Pochybuju, že se dokážeš jenom dívat,“ utrousil Richard uštěpačně. „Ale…“ „Můžeš jít s námi,“ dokončila Melanie. „Christie, chceš jít taky?“ „Ne. Jdu za panem Nussbaumem. Říkal, abych se ráno stavila.“ „Kuchyně…,“ pronesl Richard opovržlivě. „Neměl bys hotelem tak pohrdat, Richarde,“ napomenula jsem ho. „Jsi Cutler.“ „Vždyť neřekl nic zlýho,“ vyjekla Melanie, jako bych svou výtku adresovala jí. „Není správný povyšovat se nad lidi patřící k personálu.“ „Je to náš hotel,“ připomněl mi Richard. „Jenže tím nic nezískáme, když u nás nebude chtít personál dělat nebo nebude odvádět pořádně svoji práci,“ řekla jsem důrazně.

Ti dva na mě s otevřenými ústy zírali přes silné čočky, jež zvětšovaly jejich oči do té míry, že se víc než dětem podobali žábám. Richard nakonec pokrčil rameny. „Jdeme,“ zavelel. „Jé,“ vzpomněla si Melanie a otočila se ke mně. „Všechno nejlepší, Christie.“ 24

„Áno,“ zavřeštěl Richard jako papoušek. „Všechno nejlepší.“ Po jejich odchodu jsem se vydala do kuchyně. Jakmile mě pan Nussbaum uviděl, rozjasnil se mu obličej. Mamka říkávala, že je v hotelu od nepaměti a nejspíš si svůj věk vymýšlí.

Odhadovala, že by mu mohlo být kolem osmdesátky. Před několika lety konečně připustil, že si nechá nasadit do kuchyně pomocníka, jímž se stal jeho synovec Leon, vysoký, vyzáblý, hnědovlasý muž s ospalýma světle hnědýma očima. Ačkoliv stále vypadal, jako by se dosud zcela neprobudil, byl to vynikající kuchař a víceméně jediný člověk, jemuž Nussbaum dovolil, aby se mu pletl do vaření. „Á, naše oslavenkyně,“ zvolal Nussbaum. „Pojď se podívat,“ pobízel mě a já jsem přistoupila k jednomu z pultů, co přetékal tácy s předkrmy. „Budou tři různé druhy garnátů zapečených ve zvláštním těstě, masové pirožky, smažené cukety a výběr sýrů, některé se šunkou, jiné se slaninou. Tohle dělal Leon,“ ukazoval. „Pojď,“ vyzval mě, vzal mě za ruku a vedl jinam, aby mi ukázal krásné kousky prvotřídního hovězího. „Pro ty, co nebudou chtít hovězí, mám připravená kuřata na víně. Podívej, co nám upekl pekař,“ dodal a ukázal mi malé houstičky a chleby ve tvaru not. „Dort ti ukázat nemůžu, protože to je velké překvapení.“ „Vypadá to všechno tak krásně!“ „Jaké by to mělo být, když je to pro krásnou mladou dámu?

Co, Leone?“ „Jo, jo,“ souhlasil Leon a plaše se na nás usmál. „Můj synovec,“ poznamenal pan Nussbaum a potřásl hlavou. „Kvůli němu nebudu ani moct odejít na penzi.“ Obdařil mě zářivým úsměvem. „Ale nedělej si s ničím starosti. A dobře se bav.“ „Děkuju, pane Nussbaume,“ řekla jsem. Opustila jsem kuchyni a zamířila do haly. Když jsem však zahýbala za roh, potkala jsem strýčka Philipa, zrovna přicházel ze staré části hotelu.

25

„Christie!“ vykřikl. „To je báječné – mám příležitost pogratulovat své oblíbené neteřince soukromě. Všechno nejlepší!“ Objal mě, přitiskl k sobě a něžně mě líbnul na čelo.

K mému překvapení se s tím nespokojil a líbal mě dál po straně hlavy až na tvář, polibek vedle polibku.

Strýček Philip byl krásný, šarmantní muž, vždy elegantní ve svých ručně šitých sportovních sakách a kalhotách s puky tak ostrými, že byste se o ně mohli pořezat. Nosil zlaté, diamanty vykládané manžetové knoflíčky, zlaté prsteny a zlaté hodinky. Vlasy měl vždy dokonale sestříhané a učesané, ani vlásek nevybočoval z řady. Boty se mu zásadně leskly jako zrcadlo. Vzít si sako bez kravaty, to pro něj znamenalo být lajdácky oblečen.

Tetička Bet musela být vždy stejně tiptop. Nikdy by si neoblékla nic, co by právě nebylo v módě nebo od vyhlášeného návrháře. Nikdy nevyšla mezi lidi bez dokonalého účesu a bez make-upu, který podtrhoval to, co považovala za své největší přednosti: dlouhé řasy, úzká ústa a malou bradu.

Strýček Philip odtáhl rty od mé tváře, ale stále si mě přidržoval na vzdálenost natažených paží, prohlížel si mě a pokyvoval hlavou. „Stala se z tebe velmi, velmi krásná mladá dáma, dokonce krásnější, než byla tvá matka, když jí bylo tolik co tobě,“ pronesl tiše, takřka šeptem. „Ale strýčku, to ne. Nejsem hezčí než máma.“ Zasmál se a dál mě objímal. Začína1a jsem se cítit nepříjemně. Věděla jsem, že mě má strýček Philip rád, ale někdy jsem si už připadala příliš stará na ta láskyplná objetí a jeho laskání mě přivádělo do rozpaků. Pokusila jsem se vykroutit tak, že jsem skrčila ramena a snažila se při tom nebýt nezdvořilá, jenže on mě sevřel ještě o něco pevněji. „Líbí se mi, jaký nosíš poslední dobou účes,“ poznamenal. „S tou ofinou působíš mnohem dospělejším a zkušenějším dojmem.“ Něžně mi prstem přejížděl po čele.

26

„Děkuju, strýčku. Měla bych už raději jít před hotel. Každou chvíli má přijet teta Trisha.“ „No ovšem, teta Trisha,“ utrousil posměšně. „Ta ženská mě jednou přivede do blázince. Nedokáže chvilku v klidu posedět. Pořád sebou vrtí, točí se na všechny strany a pobíhá sem a tam, a ty ruce… Jako kdyby měla k zápěstím přivázaný dva ptáky, kteří neustále třepetají křídly.“ „To je tím, že je umělkyně, strýčku.“ Dál mě držel a upíral na mě ze své výše vážný pohled, třebaže jeho hlas zněl nadneseně. „Správně. Divadýlko.“ „Už musím jít,“ zopakovala jsem. „Já taky. Ještě jednou všechno nejlepší,“ popřál mi a znovu mě políbil na tvář. Teprve potom mě pustil. „Děkuju,“ pípla jsem a spěchala pryč. Něco melancholického v jeho pohledu způsobilo, že mi srdce vylekaně poskočilo.

Právě když jsem vstoupila do haly, spatřila jsem mamku, která se vítala s tetou Trishou. Objímaly se, zatímco já jsem běžela napříč halou. Teta Trisha na sobě měla dlouhé, tmavě červené šaty se sukní, která jí sahala téměř ke kotníkům a rozevírala se při každém pohybu, jako by patřila tanečnici flamenca. Obutá byla do sandálů s řemínky až k lýtkům. Přes ramena si přehodila bílý šál. Její tmavě hnědé vlasy stažené do drdolu mi připadaly okouzlující. V ušních lalůčcích se jí pohupovaly dlouhé náušnice, zhotovené z mořských lastur. „Christie, drahoušku!“ zvolala a rozpřáhla náruč. „No podívejte se na ni!“ Držela mě za ramena. „Vždyť ty jsi pokaždé, když přijedu, zase o něco krásnější! Dawn, tahle ženská má namířeno na jeviště,“ dodala a pokývala hlavou. „Snad,“ připustila mamka a upřela na mě pyšný pohled. „Trisho, nemáš hlad?“ „Jako vlk. A už se nemůžu dočkat tvého večírku,“ obrátila se ke mně. „Řeknu Juliovi, aby ti vzal věci do domu,“ ozvala se mamka. „Budeš tam bydlet… ve Fernině pokoji,“ oznámila pak.

27

„Fern nepřijede z koleje, aby se zúčastnila oslavy?“ zeptala se Trisha, oči vykulené úžasem. „Ale ano. Souhlasila, že bude spát v hotelu,“ řekla mamka.

Pohled, který na tetu Trishu upřela, říkal, že je za to jenom ráda a že se vynořily zase nové problémy, problémy, o nichž se rodiče snažili diskutovat jenom mezi čtyřma očima. Jenže stěny, jak známo, mají uši, a tak jsme s Jeffersonem věděli, že má teta Fern ve škole opět nějaké vážné trable. „Pojď,“ vybídla ji mamka. „Vezmu tě do kuchyně na nějakou specialitku. Víš, jak tě Nussbaum rád obskakuje. Tak toho využijeme.“ „Prima. Christie, v kufru pro tebe mám ty divadelní programy.“ „Moc děkuju.“ Ještě jednou jsem ji, předtím než se s mamkou vydaly do kuchyně, políbila. Jak odcházely, pusy se jim na chvilku nezavřely a ani jedna z nich nebyla s to dokončit větu, aby jí druhá dřív nevpadla do řeči.

Zbytek dne se mi hrozně vlekl. Samozřejmě jsem očekávala Gavinův příjezd, a jak jen to bylo možné, už jsem postávala před hotelem. Konečně pozdě odpoledne dorazil z letiště taxík. V naději, že je to děda Longchamp s Edwinou a Gavinem, jsem seběhla ze schodů jako vítr, ale z vozu vystoupila teta Fern.

Měla na sobě staré ošoupané džíny a vybledlé tričko.

Nechala si ostříhat své krásné dlouhé vlasy, které taťkovi tolik připomínaly vlasy jeho matky. Srdce se mi sevřelo, protože jsem si uvědomila, jak bude zklamaný.

Teta Fern byla vysoká, téměř tak vysoká jako taťka, a měla postavu modelky – dlouhé nohy a štíhlý trup. Navzdory tomu, jak si všemožně ubližovala, navzdory tomu, že kouřila všechno od cigaret po tenké doutníky, nalévala se alkoholem a ponocovala do časných ranních hodin, měla pozoruhodně čistou a jemnou pleť. Její oči byly stejně tmavé jako taťkovy, jenom je měla menší a užší a občas se v nich objevil vyloženě intri28

kánský výraz. Nesnášela jsem, jak zvedá horní ret v koutku úst, kdykoliv se jí něco nelíbí. „Hoďte tu tašku dovnitř,“ poručila řidiči, když vytáhl její zavazadlo z kufru. Potom se na mě podívala. „Ale, není tohle princezna osobně? Všecko nejlepší,“ řekla a vytáhla ze zadní kapsy krabičku cigaret. Byla do svých džínů tak napasovaná, že jsem neměla nejmenší představu, kam se ty cigarety mohly ještě vejít. Bryskně si vsunula cigaretu do úst a s pohledem upřeným na hotel si zapálila. „Pokaždý když sem přijedu, všechno se to ve mně nějak sevře,“ zamumlala. „Ahoj, teto Fern,“ pozdravila jsem konečně. Blýskla po mně letmým úsměvem. „Kde k čertu všichni jsou? Ve svejch kancelářích?“ ptala se sarkasticky. „Mamka je v domě s tetou Trishou a taťka je vzadu za hotelem. Něco tam dělá.“ „Teta Trisha,“ utrousila opovržlivě. „To ještě nepřišla o dech?“ „Já mám tetu Trishu moc ráda,“ řekla jsem. „Za prvý to ve skutečnosti není tvoje teta, takže nechápu, proč jí tak říkáš, a za druhý je to tvoje věc.“ Teta Fern se odmlčela, potáhla a vyfoukla kouř vzhůru. Potom se na mě opět zadívala. „Hádej, co jsem ti koupila k narozeninám,“ vybídla mě s prohnaným úsměvem. „Nemám zdání.“ „Dám ti to později, ale nesmíš to ukázat svojí matce ani jí říct, že jsem ti to dala. Slibuješ?“ Zmocnila se mě zvědavost. „Co to je?“ zeptala jsem se. „Výtisk Milence lady Chatterleyové. Už je načase, aby ses dozvěděla, o co vůbec jde,“ řekla. „Tak jsem zase tady. Opět doma,“ dodala a vydala se po schodech do hotelu.

29

Zamrazilo mě v zádech zlou předtuchou. Nehovořila jsem s ní víc než několik minut, ale srdce mi už tlouklo rychlejším tempem v neblahém očekávání věcí příštích. Teta Fern byla jako blesk z čistého nebe, jako hrom, jenž dokáže otřást základy jakéhokoliv štěstí. Pohlédla jsem k oceánu. Po obloze se dosud valila mohutná mračna, vážně odhodlána zabránit slunečním paprskům proniknout k zemi. Sklonila jsem hlavu a vydala se nahoru, když se za mými zády ozval jekot klaksonu. Otočila jsem se a uviděla přijíždět další taxík.

Ze zadního okénka mávala čísi ruka a potom jsem spatřila i tvář.

Byl to Gavin. Jeho nádherný úsměv vyplnil prázdnotu v mé duši a přinesl naději, že sluníčko vykoukne stejně rychle, jako se muselo dát na ústup.

30