Oběšencův vrch

Veronika Černucká OBĚŠENCŮV VRCH Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz © Veronika Černucká, 2023 Foto na obálce © Ladislav Pejchar, 2023 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 Vydání první Vychází jako 390. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-1012-0

Veronika Černucká

Vezmu si každý kousek tvého těla Hrůza ti zastře mysl Strach se zmocní srdce A zlo uchvátí tvou duši To je teprve začátek, lásko Modlitby nepomůžou Peklo tě přivítá s otevřenou náručí Stejně jako ostatní zrádce

Kdysi dávno Uljana pověsila na zeď chaloupky poslední svazek bylinek a spokojeně se usmála. Až nadejde jejich čas, uschlé je rozemele a přidá do nápoje, který uleví ženám a dívkám z vesnice při porodu. Věděla, jak na její řemeslo nahlíží místní farář a felčar, ale bylo jí to jedno. „Čarodějnice! Čarodějnice!“ pokřikovala na ni chasa, když procházela kolem polí. Děvčata i chlapci odložili kosy a sledovali každičký její pohyb. Uljana pohodila pyšně hlavou a schválně se zhoupla v bocích. Místní dívky ji nenáviděly, ale v očích mužů viděla touhu. Báby a dědkové o ní říkali, že je do větru, ale jen ona věděla, jaká je pravda. „Kdybyste tušili,“ zašeptala a pohladila si mírně vystouplé bříško. Její srdce patřilo Klimešovi, synovi nejbohatšího sedláka široko daleko. Setkali se před rokem a ona mu dala své tělo, srdce i duši. Uljana popadla hmoždíř a nasypala do něj hrst zelených lístků. Světnici provoněla šalvěj a ona s přihlouplým výrazem vzpomínala na jejich první polibek. Klimeš ji zatím nepředstavil rodičům, ale to dokázala pochopit. Statkář a bohatá panička z města si pro synka představovali jinačí nevěstu.

Ne někoho, kdo vlastní chaloupku stlučenou z prken a po dvorku mu pobíhá párek slepic. Plůtek drží jen na dobré slovo a pokroucené jablůňky už dávno nerodí.

7

„Hej!“ „Hou!“ „Veselme se!“ Výkřiky přilákaly Uljanu k oknu. Odhrnula potrhané záclony a vyhlédla ven. Po cestě, která se klikatila ke vsi, se šinul zástup rozjařených mužů a žen. Všichni na sobě měli sváteční oblečení, jaké se nosí pouze do kostela. Chlapci zpívali oplzlé odrhovačky a dívkám hořely líce. Některé se chichotaly, ale tak, aby to neviděli rodiče.

Průvod uzavírala skupinka mužů v maskách. V dálce, za pestrobarevnými postavičkami, Uljana zahlédla něco, co jí vyrazilo dech. „To je Klimeš!“ vykřikla a přitiskla si prsty na vzdouvající se bříško.

Klimeš v roli ženicha?

Ale to přece není možné!

Uljana zaúpěla jako raněné zvíře. Vyběhla ze světnice a hnala se k chumlu svatebčanů. „To je Uljana!“ vykřikl kdosi.

Následoval bujarý smích. „Klimeši?“ zašeptala zoufale, i když ji nemohl slyšet.

Ztěžka se opírala o chatrný plot a snažila se nezírat na nevěstu a ženicha. „Klimeši?“ opakovala stále dokola, jako by tomu nedokázala uvěřit.

A přitom to bylo zcela jasné. Milý ji zradil. Když jí přejížděl bříškem palce po nejintimnějších místech porostlých jemným chmýřím, přísahal jí věrnost až za hrob. „Zabij mě, jestli tě někdy zradím,“ šeptal jí horečnatě do havraních vlasů a toužebně k sobě tiskl tělo plné svůdných oblin a křivek. „My dva k sobě patříme a nikdo nás nikdy nerozdělí. Jen smrt.“ „Koukejte! Uljana pláče!“ 8

Uljaně po tvářích stékaly horké slzy a ona je nechala, aby padaly do šněrovačky. „Snad sis nemyslela na Klimeše?“ Ti, kteří se na ni dříve dívali s touhou, se jí nyní posmívali. Dívky se škodolibě šklebily a chlapci si užívali její ponížení. A Klimeš? Ten jí nevěnoval ani pohled. Seděl vedle své nevěsty na povoze a Uljanu nijak neuklidnilo, že co do krásy se jí mladičká dívka ani zdaleka nevyrovná. Na to byla příliš hubená a bledá. Světle hnědé vlasy měla spletené do copu, bázlivě se chvěla a Uljana ji skoro litovala. Dívka měla úzký dlouhý obličej, výrazný nos a příliš široká ústa. „Tys mě zradil kvůli penězům,“ uvědomila si náhle.

Když nevěsta Uljanu zahlédla, zahanbeně sklopila zrak.

Bezděčně si přikryla břicho, jako by chtěla něco chránit.

Nebo spíš někoho, došlo Uljaně. Chtěla být rozumná, ale nedokázala to. „Klimeši,“ zaprosila a vztáhla k němu snědé ruce.

Ten, který přísahal lásku až za hrob, si jí ani nevšiml.

Hleděl zpříma před sebe a ona z něj viděla pouze mírně zvednutý nos a ustupující bradu. „Klimeši!“ vyhrkla zoufale a vrhla se pod kola. „Uhni!“ vykřikl Klimeš a ohnal se po ní bičíkem.

Uljana uklouzla. Spadla do vlhké trávy a pocítila bolest v lýtku. Jeden z chlapců se jí pokusil pomoct, ale ostatní ho zahnali zpátky do průvodu. To byl kovářův Jenda. Ten, kterému před lety zachránila prsty na levé ruce, uvědomila si a vyslala k němu vděčný úsměv. Jenda se zarděl a zmizel v davu vířících sukní. „Sláva novomanželům!“ skandoval dav a Uljana polykala slzy ponížení.

9

„Zmizni, čarodějnice!“ zařval starostův zrzavý synek.

Ten si dovoloval pouze tehdy, když byl mezi druhy. „Táhni z Polné!“ zaječela tlustá dívka s mastnými vlasy stočenými do dvou uzlů.

Uljana seděla na mokré trávě a téměř nevnímala změť pentlí, copů a nablýskaných holínek. „Uljano, běž domů,“ poradila jí Jendova babička. Tvář měla rozbrázděnou hlubokými vráskami, stáří už dávno odneslo její krásu, ale úsměv měla tak milý, až Uljaně poskočilo srdce.

Zmohla se pouze na přikývnutí.

Stařenka ji pohladila po rameni pokroucenými prsty posetými jaterními skvrnami. „Klimeš nikdy nebyl pro tebe.“ Uljana to moc dobře věděla, přesto doufala.

V co vlastně? V zázrak? V opravdovou lásku, která neřeší, kdo je kdo? „Nikdo nás nikdy nerozdělí. Jen smrt,“ zopakovala to, co od milého slyšela naposledy. To spolu leželi v lánu obilí a na nahých zádech je šimraly osiny ječmene. „Jsi v pořádku, Uljano?“ zeptala se stařenka starostlivě.

Uljana přikývla. Stařenka jí pomohla na nohy a Uljana se jako v mrákotách vrátila do chaloupky. Dav dál povykoval. Chlapci pískali a dívky si prozpěvovaly. „Nikdo nás nikdy nerozdělí. Jen smrt,“ opakovala si stále dokola, zatímco chodila po světnici a hledala potřebné ingredience.

Ingredience do nápoje, jaký si Klimeš zaslouží.

Nevnímala, co se kolem děje, a naučenými pohyby drtila a sekala bylinky. „Teď to nejdůležitější,“ prohlásila téměř 10

s radostí, když vyšla na zahrádku, aby natrhala tmavě fialové bobulky z keře, který už byl vyšší než ona sama. „Čertova třešeň,“ zašeptala téměř něžně s hrstí plnou jedovatých plodů. Vrátila se domů, a když byla hotová, slunce stálo vysoko na obloze. „Je čas,“ rozhodla se a šla se převléknout.

Její výbava byla prostá a dívky ze vsi by se jí vysmály, přesto v truhle po mámě ukrývala halenu a sukni z hrubého plátna. Na oděv si našetřila z mincí, které dostávala od vděčných pacientů. Od místních i přespolních, kteří věřili jejím schopnostem a nezalekli se výhrůžek církve.

Uljana dokázala ulevit od bolesti více než felčar, a jednou se dokonce stalo, že sem zavítal lékárník z města, aby z ní vymámil návod na mastičky. Lékárník byl vychytralý a měl rád peníze, takže mu bylo jedno, že ji lidé zatracují. Uljana se nenechala zlomit. Umínila si, že všechna tajemství předá své dceři.

Nápoj přelila do dřevěné misky a vyrazila. Dávala si pozor, aby nevyšplíchla ani kapičku. Lýtko ji stále pobolívalo, ale na to nemyslela. Zamířila ke kopci nad vesnicí.

Vrch krkavců, tak mu místní říkali. Nad korunami rozložitých buků létali za soumraku vrány a havrani a pověrčiví vesničané věřili tomu, že je to zlé znamení. Uljana si zaclonila oči a vzhlédla. Dvojice opeřenců kroužila vysoko v oblacích a z jejich hrdel vycházely skřehotavé zvuky připomínající nářek dítěte. Uljana přehlušila výčitky svědomí. Snažila se být dobrý člověk, ale s tím je teď konec. „Chcete čarodějnici? Budete ji mít,“ slíbila sousedům a začala stoupat po vyšlapané pěšině mezi stromy.

Věděla, co se stane, a skoro se na to těšila. Lidé ji budou nenávidět, ale mnohem důležitější je, že se jí 11

budou bát. Bosorka. Ďáblova milostnice. Ať to o ní klidně říkají, jen když jí dají pokoj a budou se jí vyhýbat.

Ostatně, doteď ji trpěli jen proto, že nevěděli, kdy se jim budou hodit její léčitelské schopnosti. „Hej!“ „Hou!“ „Veselme se!“ Na palouku na samém vrcholku kopce se potácely opilé postavy. Uljana v reji rozeznávala povědomé tváře, ale nemohla se nechat rozptylovat. Ona sem přišla jen a jen kvůli Klimešovi. Napůl skrytá za mohutným kmenem se rozhlížela po prostranství, kde se v ne tak dávné minulosti údajně obětovalo pohanským bohům. Uljana to považovala za povídačky k zastrašení dětí, ale teď se jí to docela hodilo. Položila misku s nápojem na zem a odmotala ze sebe režný provaz, který si ovázala kolem boků a který byl nedílnou součástí jejího plánu.

Vystoupila ze stínu a úmyslně se postavila tak, aby ji Klimeš viděl. Znala způsoby, jak k sobě přivábit muže, a věděla, že neodolá. Rudá ústa se leskla, ňadra se chvěla, a když si rádoby nenápadně přejela rukou po stehně, nijak ji nepřekvapilo, že na ni Klimeš zírá. Stál strnule jako socha a očima se vpíjel do jejích. Uljana věděla, jakou nad ním má moc, a bylo to poprvé, kdy se ji rozhodla zneužít. Olízla si rty a pootočila se, aby si mohl prohlédnout kypré boky. Klimeš už nevnímal nic kromě ní. „Pojď,“ zašeptala a vyzývavě se usmála.

Natáhla ruku a počkala, až k ní dojde. Bledou nevěstu nikde neviděla a nikdo z hostů jim nevěnoval pozornost.

Podala mu misku a sledovala, jak pije. Klimeš ji vyprázdnil do posledního doušku. „Pojď,“ zašeptala znovu a lákala ho mezi stromy. „Uljano,“ zašeptal omámeně a nechal se vést.

12

Jindy by byla nevýslovně šťastná, ale nyní věděla, že ho nepohání láska, ale chtíč. Uljana si shrnula za ucho pramen havraních vlasů a sundala Klimešovi z obličeje pavučinu, která tam uvízla, když se prodírali mezi nízkými smrčky. Jehličí je bodalo do nohou i rukou, ale nevěnovali tomu pozornost. Uljana se soustředila na svůj úkol a očarovaný Klimeš za sebou táhl režný provaz, aniž by věděl, proč to vlastně dělá. „Jsme tady,“ oznámila mu.

Klimeš hleděl na mýtinu plnou divokého býlí. Kvetly tu roztodivné střapaté květiny, které ještě nikdy neviděl.

Kolem mýtiny stály vysoké buky a on fascinovaně hleděl na lišejníkem porostlý balvan. Uljana mu položila ruce kolem krku. Klimeš měl rozšířené zorničky, zrychlil se mu dech a v obličeji byl celý rudý. Dlaní mu přejela po čele. Výborně. Pleť měl suchou a teplou, neklamný důkaz toho, že rulík zlomocný začal účinkovat. „Točí se mi hlava,“ zakvílel.

Uljana ho podepřela a odvedla k velkému balvanu.

Klimeš se motal a cukal sebou jako slaboduchý. Pohyboval se trhaně a ani si nevšiml, že mu podjela noha, když šlápl na podivně bachratou houbu s tenkou nohou a fialovým kloboukem. Uljana ho držela pravou rukou a levou od sebe odháněla hejno neodbytných mušek. Nad hlavami jim prolétl párek vran temných jako noc. „Klimeši, slyšíš mě?“ Nevěrník se snažil zaostřit, ale nedokázal to.

Uljana se k němu naklonila a olízla mu lalůček ucha.

Začala odříkávat slova kletby, kterou ji naučila matka.

Kletba byla rodinným dědictvím a po staletí se předávala z matky na dceru. „Vezmu si každý kousek tvého těla.

13

Hrůza ti zastře mysl. Strach se zmocní srdce a zlo uchvátí tvou duši. To je teprve začátek, lásko. Modlitby nepomůžou. Peklo tě přivítá s otevřenou náručí stejně jako ostatní zrádce.“ Ruku v ruce došli k balvanu porostlému lišejníkem. „Miluju tě, Uljano,“ vykoktal Klimeš a zašmátral po jejím ňadru.

Uljana se krákavě zasmála a vykroutila se mu. Podala mu režný provaz a dívala se, jak ho přehazuje přes větev. „Dokud nás smrt nerozdělí,“ připomněla mu a stáhla se do ústraní.

Opírala se o kmen porostlý lišejníkem a zpovzdálí sledovala, jak Klimeš uvazuje smyčku. Přetáhl si ji přes hlavu a zavrávoral. „Klimeši!“ ozvalo se ze směru, odkud přišli.

Na mýtinu vběhla Klimešova nevěsta. Z obličeje jí vyprchala všechna barva a výstřih svatebních šatů měla potřísněný zvratky. „Nedělej to!“ zaječela a rozeběhla se k němu.

Pozdě.

Klimeš jí věnoval pološílený úsměv a vykročil do prázdnoty.

Z koruny stromů ho sledovalo několik vran. Korálkové oči se jim leskly, zobáky měly zvědavě pootevřené a všechny do jedné se těšily, až si pochutnají na čerstvé mršině.

14

Před lety Marýna sešplhala ze žebříku a rozeběhla se k návsi.

Místní zasvětili celý den masopustu a ona pochopila, že ve stodole u Sedláčků nebude v bezpečí. Kde tedy přespí? V dávno nepoužívané čekárně na nádraží, kde se schází vandalové, nebo na faře? Bohumil Dobeš je zlatý člověk, ale už toho pro ni udělal tolik, že se jí příčí ho zase otravovat. Několik dní vytrvale sněžilo a Polná byla zakrytá sněhem. Marýnu zábly nohy, a když se do ní zakousla zima, přetáhla si přes hlavu květovaný šátek s třásněmi. Horečnatě si dýchala do zmrzlých dlaní a dávala si bedlivý pozor, aby se vyhnula masopustnímu průvodu.

V dálce u kostela zaslechla řehtačky a halasný smích.

Dobře. Tak tedy doprava. Bez ohledu na náledí se rozeběhla směrem k hospodě. Tu spravovala Klotylda Smetanová, vdova starající se o dva syny. Klotylda byla rázná ženská, ale když zesnulému manželovi diagnostikovali rakovinu, obrátila se na víru. Místní o ní říkali, že je náboženská fanatička, ale Marýna netušila, co to znamená.

Stejně je to fuk. Fanatička nebo ne, Smetanová je hodná ženská, která ji nenechá odejít s prázdnou. Marýna se vyhnula hloučkům rozhihňaných dětí z místní školy.

Děcka na sobě měla roztodivné masky a některé z nich vypadaly skoro strašidelně.

15

„Marýno!“ zakřičel mrňous v kostýmu mnicha. Přes hlavu měl přehozenou kápi a ona z něj viděla pouze rozpláclý nos a arogantně zkřivená ústa.

Hbitě uskočila před letící plechovkou od koly. „Smradi!“ zakřičela a zahrozila jim pěstí.

V dětech zabublal smích. „Nevychovanci,“ zabrblala.

Nechtěla se pouštět do potyčky a raději se vzdálila.

Neměla ráda konflikty ani hádky. Věděla, že je nemůže vyhrát, protože ji ve vsi nikdo nebral vážně. Slyšela, jak ji častují, a už se s tím smířila. Pro jedny byla pošahaná ženská z lesa, někteří ji nazývali tulačkou a další cikánkou.

Bohužel v tom byl kus pravdy. Její původ byl všelijaký a vždycky ji to táhlo do lesa. Nejraději měla Oběšencův vrch. Marýna přeskočila zamrzlou strouhu a zamířila k zídce porostlé svlačcem. Na zledovatělých hroudách hlíny to klouzalo, ale zvládla to.

V oknech hostince se svítilo a ven se linula hudba a vůně jitrnic. Marýna zálibně začichala. V břiše jí hlasitě zaškrundalo a ona si překříženýma rukama zakryla žaludek. Nepomohlo to a Marýna si povzdechla. Hlad byl horší než zima a jen několikrát za celý život se jí poštěstilo přecpat se k prasknutí. Párkrát se vetřela na svatbu a jednou jí štěstí přálo během posvícení. Marýna doběhla k oknu. Mráz na okenici nakreslil podivné kapradí a okno vypadalo jako popraskané. Marýna na něj dýchala, dokud nezačala sípat. Rukávem svetru prožraného moly očistila námrazu a nahlédla dovnitř. Lidem z Polné se musí nechat, že se umí bavit, pomyslela si závistivě.

Hospoda byla narvaná k prasknutí. Místních tu bylo tolik, že by je nedokázala spočítat. Do školy chodila spo16

radicky, většinou v zimě, nebo když pršelo. Úřady nad ní zlomily hůl a nikdo se o ni nezajímal. Pivo teklo proudem a Smetanová nestačila čepovat. Stála za pípou, na rtech jí pohrával unavený úsměv a spíš než hospodskou připomínala selku. Měla kulaté tváře, naducaný obličej a mohutné poprsí. Ve výstřihu volné tuniky se leskl zlatý křížek a vlasy v barvě obilí jí splývaly na atletická ramena. Když setřásla pěnu z půllitru a vzhlédla, Marýna zamávala.

Klotylda se usmála a naznačila, aby šla dovnitř. Marýna rozpačitě přešlápla. Ne že by měla něco proti lidem, ale když to šlo, raději se jim vyhnula. Zřejmě musela vypadat vyděšeně, protože hospodská za ní vyšla ven.

V pravé ruce držela džbánek piva a v levé krvavé jelítko a krajíc chleba. Přes loket měla přehozený zánovní kabát s límcem z beránka. Klotylda ho nosila minulou zimu a Marýna ho nesmírně obdivovala. Nejraději by si hrála s dřevěnými olivkami, ale tušila, že je to nezdvořilé.

Klotylda položila jídlo na nízkou zídku z cihel a donutila Marýnu, aby se oblékla do kabátu. „Tak a teď ti bude teplo,“ prohlásila spokojeně.

Marýně v Polné všichni tykali, a tak se nad tím nepozastavila.

Smetanová si založila ruce v bok a prohlédla si ji od hlavy k patě. „Sluší ti víc než mně.“ Marýna o tom pochybovala, ale mlčela, aby si to Klotylda nerozmyslela. Kabát byl teplý a voněl po aviváži.

To bylo o dost příjemnější než vůně naftalínu, kterou nasáklo oblečení z fary. Farář ho vyndával z plastových pytlů a ona od něj odcházela s chumlem pomačkaných svršků.

17

„Dě – Děkuji,“ zakoktala se jako pokaždé, když tonula v rozpacích. „Není zač, Marýno,“ usmála se na ni Klotylda a odvážila se ji pohladit po rameni.

Marýna sebou cukla. Připadala si jako vystrašené zvířátko a Klotylda okamžitě ruku stáhla. „Promiň,“ zamumlala a donutila ji, aby rozpřáhla ruce. Vložila jí do náruče nadílku jídla a popřála jí dobrou chuť. „Až budeš mít cestu kolem, nech džbánek u dveří.“ Obě věděly, že to může být zítra stejně jako za týden nebo za měsíc. Marýna neměla hodinky a velká a malá ručička v ní vyvolávaly zmatek. Utěšovala se tím, že čas nepotřebuje znát. Nač taky? Jí stačily hvězdy a slunce na nebi. Příroda se řídila vlastními zákony, a co potřebovala znát, odkoukala od lesní zvěře. „Užij si masopust, Marýno,“ popřála jí a zářivě se usmála.

Marýna bázlivě ucouvla. Klotylda byla srdečná osoba a ona se bála, že ji bude chtít obejmout a vlípnout polibek.

To by nesnesla. Lidské doteky neměla ráda. Netušila, co znamenají, a podvědomě se bála, že jí chce někdo ublížit.

Klotylda se rozesmála. Smála se hlasitě a upřímně. „Už tě nebudu trápit.“ Spiklenecky na Marýnu mrkla a zmizela ve dveřích.

Marýna nikam nespěchala, proto si sedla na zídku a pustila se do jídla. Zhltla jelítko i krajíc chleba a džbánek s pivem se rozhodla vzít s sebou. Nad Polnou létaly petardy a ona okouzleně hleděla na vybuchující světla všemožných barev. Ohňostroj vylekal havrany a ti teď kroužili nad Oběšencovým vrchem. Vyděšeně krákali a báli se vrátit do svých domovů. Marýna si uvědomila, 18

že ji to k nim táhne. Nakonec proč ne? Pod Oběšencovým vrchem stojí posed a těsně pod vrcholem kopce je krmelec, kde se dá pohodlně přespat.

Marýna znala zkazky o podvedené Uljaně a zrádném Klimešovi, ale rozhodně nevěřila tomu, že je vrch prokletý. Odjakživa byla na straně zrazené čarodějky. Klimeš ji zradil, tak nesl následky. Turisté se vrchu vyhýbali jako čert kříži a málokdo si troufl vylézt na kámen, na kterém Klimeš skoncoval se životem. Oba aktéři dávného příběhu jsou už mrtví, i když v Polné žijí jejich potomci. Uljana porodila dceru a Klimešova manželka jen o několik týdnů později povila syna. O Polné se traduje, že tu žijí čarodějnice, ale Marýna se ke své smůle zatím s žádnou nesetkala. Považte, opravdová čarodějnice.

Marýna bez obtíží vystoupala až na samý vrchol. Sněhule se bořily do sněhu, ale na to byla zvyklá. Navzdory prudkému stoupání se ani nezadýchala. Protože znala místní cestičky, došla ke krmelci zezadu. Tak aby po sobě nezanechala stopy ve sněhu. Jestli po něčem netoužila, pak po tom, aby ji otravovala opilá omladina. Kluci a holky sem vyráželi na stezku odvahy a bůhví co je dneska napadne. Místní pálí slivovici ze všeho možného a nikdo nezná míru.

Marýna rozhrnula seno a opatrně do něj postavila džbánek s pivem. Vysoukala se do krmelce a zavrtala se do sena. Čouhaly jí jen oči a nic nedbala na to, že se jí pichlavá stébla zarývají do kůže. Natáhla se pro džbánek a mocnými doušky vypila skoro polovinu obsahu.

Spokojeně mlaskla, odříhla si a otřela si ústa do rukávu.

V útrobách se jí rozlévalo příjemné teplo a ona cítila, jak se jí klíží oči.

19

Vtom její pozornost upoutala tmavá silueta v dálce. „Koho to sem čerti nesou?“ zavrčela a vypila zbytek piva. Džbánek zahrabala do sena a zachumlala se tak, aby ji nebylo vidět.

Po pěšině od vsi se blížila postava v masce. Dotyčný nebo dotyčná, to Marýna nepoznala, byl zahalený v černém plášti. Přes hlavu měl přehozenou kapuci, ze které trčel papírový zobák natřený nahnědo, a Marýna se dovtípila, že sem zabloudil člen masopustního průvodu. Maska byla poměrně propracovaná a Marýna nepochybovala o tom, že dotyčný představuje havrana. Havran se ploužil přes mýtinu, a když přišel blíž, Marýna si všimla, že za sebou něco táhne. Když jí došlo, co to je, málem vyjekla.

Zdusila výkřik a nevěřícně zírala na prádelní šnůru, ke které byly přivázané vrány.

Marýna jich napočítala sedm. Většina byla mrtvá.

Tmavá tělíčka byla ztuhlá a oči pokrývala šedavá blána.

Dvě vrány mlely z posledního a jedna statečně bojovala o život. Kolem krku měla uvázaný provaz stejně jako družky a z hrdla se ozývalo žalostné kvílení. Co to má být? Nechápala Marýna. Nikdy nebyla pobožná, ale když sledovala zjevení v černém plášti, měla chuť se pokřižovat. Postava mířila ke kameni, na kterém se oběsil Klimeš, a Marýna mohla jen tipovat, co tam chce s vránami dělat. Jde o podlou sázku, nebo chce vystrašit místní?

Havran nebyl vyšší než Marýna, ačkoliv takhle z krmelce se to posuzovalo těžko. Vrány za sebou zanechávaly oblé dolíčky a Marýna si uvědomila, že je ráda, že o ní dotyčný neví.

Havran došel ke kameni. Pohodil šňůru s vránami do sněhu a sundal si kapuci. Marýna ho okamžitě poznala.

20

Krev jí ztuhla v žilách a nedokázala pochopit, na co se to vlastně dívá. Celý výjev byl naprosto absurdní. Havran uchopil šňůru a vylezl s ní na balvan. Uchopil mrtvou vránu a spolu s provazem ji přehodil přes větev mohutného buku. Mrtvé vrány se kymácely ve větru a živé marně lapaly po dechu. Havran zaklonil hlavu a začal se smát.

Marýna se neodvažovala dýchat. Havran slezl z balvanu a ve sněhové břečce našel kámen. Popadl ho a rozmlátil umírajícím vránám hlavu. Marýna polykala žaludeční šťávy.

Když o mnoho let později došlo k první vraždě, okamžitě věděla, kdo ji má na svědomí.

Byl to on.

Dítě v masce havrana.

21

Nyní Eliška Sedláčková prošla garáží a vyklouzla z domu zadním vchodem. Pečlivě se rozhlédla, zda na zahradě nejsou rodiče. Máma v kuchyni štupovala ponožky, ale co kdyby vyšla natrhat petrželku do polévky? Táta zabíjel slepice, a když ji žádal o pomoc, kategoricky odmítla.

Ona a zabíjení? Ani náhodou. Eliška prošla mezi zeleninovými záhony a zamířila k třešním a jabloním. Okem znalce hodnotila jednotlivá místa a pátrala po zákoutí, které fanoušci ocení. Měla několik požadavků. Ani náznakem nesmí být vidět zchátralý dům volající po opravách. Ze zdí se loupe omítka, na střeše jsou zubaté díry po chybějících taškách a z okapu vyrůstají trsy trávy.

Až začne natáčet, potřebuje mít za zády Oběšencův vrch. Dnešní příspěvek na blog se ho totiž týká. Navíc kopec působí zlověstně a strašidelně. A Eliška by byla hloupá, kdyby nevyužila všechny pověsti s ním spjaté.

V neposlední řadě jde také o to, aby vynikla Eliščina exotická krása. Dívka byla pyšná na tmavé vlasy, mandlové oči a po celý rok opálenou pokožku. Na to, že jí bylo teprve čtrnáct, měla vyvinutou postavu s oblinami na správných místech. Eliška byla ženská se vším všudy.

Nebyla hubeňoučká jako Olina ani atletická jako Vlaďka.

Vnady dokázala prodat a bavilo ji, když tatíci z Polné zahanbeně klopili zrak a nutili se jí dívat do očí.

22

Jediné, co ji trochu trápilo, byl mírně křivý nos. Tvarově by ušel, ale celý se podivně stáčel doleva. Naštěstí Eliška odkoukala finty od slavných vizážistů, takže si dokázala poradit. Stačí pár tahů štětcem, správný úhel záběru a bude z ní uhrančivá kráska. Možná to zní povrchně, ale co dělat, když je vaší devizou pouze vzhled?

Eliška byla průměrná žačka, sport ji nebavil, a když šla do čtvrté třídy, diagnostikovali jí dyslexii. Nebyla nijak zvlášť oblíbená a nevlastnila jedinou věc, kterou by jí spolužáci záviděli. Vinu svalovala na chudobu a hluboce se styděla za to, v jakých podmínkách žije. A aby toho nebylo málo, oběma rodičům se blížila šedesátka.

Eliška procházela zahradu, kriticky ji hodnotila a zastavila se až před maliním. Keře nebyly bujné, ale přímo nezvladatelné. Šlahouny se rozpínaly po okolí a Eliška raději nechtěla vědět, co na ně říkají sousedé na druhé straně plotu. Ale jako pozadí pro natáčení byly ideální.

Eliška zabodla do trávy selfie tyč a umístila do ní mobilní telefon. Šetřila na něj několik dlouhých měsíců, a když ho konečně dostala, byla šťastná jako blecha. Rodiče nechápavě kroutili hlavou, a ona jim nedokázala vysvětlit, proč je kvalitní fotoaparát tak důležitý. Moderní technika je nezajímala a dodnes nepochopili, kdo je bloger.

Chvíli štelovala telefon tak, aby ji kamera zabírala lehce zespoda. To proto, aby vypadala útlejší a její rysy výraznější. Po několika cvičných snímcích přistoupila k malinám a naaranžovala je tak, jak potřebovala. Přidala několik lístků a doufala, že to nebude poznat. Jindy by rozmazala pozadí, ale to nemohla kvůli Oběšencově vrchu. Vzhlédla a málem vydechla obdivem. Oběšencův vrch se majestátně tyčil nad Polnou netečný k pomluvám, 23

které o něm místní i přespolní šířili. Škoda jen, že všichni krkavci někam zalezli. To chrápou nebo co? To by bylo, kdyby kroužili nad korunami stromů a sem tam zakrákali.

Ale co už.

Eliška zkontrolovala svůj vzhled v kapesním zrcátku a provedla krátkou jazykovou rozcvičku. Video samozřejmě sestříhá, ale vždycky je lepší, když se to udělá pořádně hned napoprvé. Ok. Tak jdeme na to. Eliška se natočila ke kameře mírně bokem, zhoupla se v kolenou a na prstech ukázala vítězné véčko. To byl její pozdrav fanouškům, její poznávací znamení. Když začala před dvěma lety natáčet videa a psát články ze života v Polné, ani ve snu by ji nenapadlo, že bude úspěšná. Nyní ji sleduje skoro padesát tisíc fanoušků, což by jí mohla závidět leckterá česká celebrita. Vrstevníci ji doslova žrali a Eliška měla kladné ohlasy i od jejich rodičů a prarodičů. „Zdravím vás z Polné,“ zajásala a vyslala do kamery stowattový úsměv. „Hlásí se vaše oblíbená Ellis.“ Oblíbená Ellis bylo už možná přes čáru, ale proč jim to nevsugerovat? „Asi vám nemusím říkat, jaké temné události se v Polné kdysi odehrály.“ Nezní příliš rozjásaně? Zchladila nadšení a pokračovala. „V následujících dnech uplyne šest set let od tragédie, díky které dostal jméno kopec za Polnou.“ Teatrálně ukázala na Oběšencův vrch a zakoulela očima. „Synek bohatého sedláka zradil krásnou čarodějku a ta ho proklela. Mladík se oběsil a od té doby našemu kopci říkáme Oběšencův vrch.“ Eliška ztišila hlas, aby 24

vystupňovala napětí. „Nebudete tomu věřit, ale dodnes se na Oběšencově vrchu pořádají sabaty. Dokonce se říká, že mezi námi žijí čarodějnice.“ „Eliško, co tam blbneš?“ Eliška alias blogerka Ellis zaúpěla. Proč zase otravuje? „Co chceš, mami?“ „Přišly za tebou holky. Čekají na dvorku.“ Eliška si zastrčila ofinu za ucho a vypnula nahrávání. „Co děláš?“ zajímalo matku.

Eliška si málem hlasitě odfrkla. Nevysvětlovala jí to už tisíckrát? Jenomže máma je máma. Ta alespoň předstírá zájem. Táta je horší. Podle něj je to ztráta času a ona by měla dělat něco pořádného. Jasně. Třeba bych mohla škubat spařené slepice. Fuj. „Nahrávala jsem video,“ odpověděla. Obě věděly, že máma netuší, o čem je řeč.

Eliška sklidila propriety a loudavě se vydala za mámou. Bože, co to má na sobě? Byly dny, kdy se za mámu vážně styděla. Věděla, že je to od ní hnusné, ale nemohla si pomoct. Máma byla nízká a zavalitá. Šedivé vlasy si sepnula do neuspořádaného drdolu a jako obvykle se neobtěžovala s make-upem. Huňaté obočí potřebovalo usměrnit, černé tečky na nose chtěly vymačkat, ale nejhorší byla lýtka prokvetlá křečovými žílami a ztvrdlé paty. Tohle přece není o penězích. Elišku štvalo, že o sebe máma nedbá a že rezignovala na to, jak vypadá. „Proč sis nevzala šaty?“ zamumlala vyčítavě.

Máma se bezelstně usmála a Elišku bodlo u srdce.

Vyčítala si, že je na mámu ošklivá. „Vždyť jsem doma,“ namítla.

25

Eliška nechtěla být povrchní, ale co holky řeknou, až ji uvidí ve vytahaných teplácích se zpuchřelou gumou a sešmajdaných papučích? Máma většinou nosila dederonovou zástěru potištěnou drobnými kvítky, ale dneska ji vyměnila za starorůžové tričko s vybledlým nápisem na hrudi. Olina i Vlaďka jsou fajn, ale i tak. Olina vypadá jako éterická víla a Vlaďčina máma je kapitola sama pro sebe. Starostova manželka vlastní kosmetický salon a dokáže se na vás podívat tak, až se ošijete. Z každého uhříku je rázem měsíční kráter a běda tomu, kdo váží víc, než přikazují tabulky.

Máma zahnula na dvorek a Eliška zatnula zuby. Proč je neodvedla do altánu? Lavičky jsou sice oprýskané a růže by potřebovaly prořezat, ale pořád se to dá chápat jako husté retro. Zato dvorek! Když tam s mámou došly, Elišce se zhmotnily všechny noční můry. Táta seděl s rozkročenýma nohama nad škopkem plným horké vody a snažil se oškubat slepicím tuhá brka. Mrtvá slepice s holým krkem narážela zobákem do zinku a táta šťavnatě nadával. Lysou hlavu měl zpocenou stejně jako věneček ryšavých vlasů nad ušima. Z pod trička mu vylézal bledý pupek a Eliška nechápala, proč se v pětatřiceti stupních potí v holínkách.

Olina byla vždycky útlocitná, proto na něj hleděla vyděšenýma očima. Vlaďka se tvářila téměř pobaveně.

Každá byla úplně jiná, ale i přesto tvořily nerozlučnou trojici. Olina měla husté kudrnaté vlasy v barvě medu, pihovatý obličej a pomněnkové oči posazené daleko od sebe. Nos měla krátký a tupý. Bábinky ze vsi se rozplývaly nad její krásou, ale závistivé spolužačky tvrdily, že na ní není nic extra. Vlaďka žila odmalička sportem.

26

Byla vysoká, svalnatá a usměvavá. Světlé vlasy nosila svázané do ohonu, milovala sportovní oblečení a na svět hleděla očima, které byly jednou šedavé, jednou zelené jako mech a jindy hnědé. Vlaďka si neuvědomovala, že je hezká, anebo jí to bylo jedno. „Ahoj,“ pozdravila své nejlepší kamarádky a ušklíbla se směrem ke škopku s mrtvými slepicemi. „Ahoj,“ pozdravila ji zvesela Vlaďka.

Olina zírala na kymácející se hlavu oškubané slepice a vypadala, že co nevidět omdlí. Vlaďka do ní šťouchla, aby se vzpamatovala. „A – Ahoj,“ zadrhla se a uhnula očima.

Teď si prohlížela chlívek, ve kterém dřívější majitelé chovali prasata. Chlívek se rozpadal stejně jako zbytek stavení a rodičům sloužil jen na ukládání nepotřebných krámů. Eliška by se ráda starala o růžovoučkého pašíka, ale i to vyžadovalo peníze. „Půjdeme dovnitř,“ navrhla.

Kamarádky ochotně souhlasily. Táta přejel nevraživým pohledem selfie tyč, kterou nesla v podpaží, ale spokojil se pouze s tím, že významně pozvedl obočí. Máma se šťastně usmívala a ujišťovala holky, že jim přinese občerstvení. Táta zavrtěl hlavou a vrátil se k práci. „Co dělá Barča?“ zeptala se Eliška ze slušnosti, když vedla kamarádky po schodech do svého pokoje. Schodiště bylo prožrané červotočem, skřípalo a Eliška doufala, že se nepropadne. „Co by dělala?“ zasmála se Vlaďka. „Zlobí jako obvykle.“ Holky se zasmály, ale byly rády, že tu s nimi Vlaďčina pětiletá sestra není. Máma o ní říkala, že je živější, a pro 27

učitelky ve školce byla šídlo. Pro Elišku to byl nevycválaný otravný spratek. Čemu se divit? Máma je věčně v trapu a tátovi všichni lezou do zadku kvůli funkci na radnici. „Račte dál,“ pozvala je do svého království.

Na pokojík v podkroví byla náležitě pyšná. Jasně že neodpovídal náročným představám holek, ale v rámci možností udělala, co se dalo. Obíhala bleší trhy, pídila se po výprodejích a otravovala sousedy z Polné, jestli náhodou neukrývají na půdě nebo ve sklepě zapomenutý poklad v podobě lampičky nebo nočního stolku. Všechno pak natřela fuchsiovou barvou a vytvořila důstojné bydlení pro úspěšnou blogerku. Jedna zeď sloužila k natáčení videí. Ta byla obzvláště vyšperkovaná. Kamarádky měly pro její koníček pochopení, ale že by ji chtěly následovat?

Vlastně ji stálo dost sil, aby je přemluvila k tomu, aby se občas mihly ve videu.

Vlaďka skočila na postel a udělala si pohodlí. Seděla v tureckém sedu opřená o pestrobarevné polštářky a protahovala si ztuhlé svaly. Olina se posadila do žlutého ušáku v takzvaném čtecím koutku. Eliška knihám neholdovala, ale mezi fanoušky měla řadu knihomolů a police přetékající knihami působily velmi efektně. Většinou šlo o vyřazené tituly z místní knihovny, které nikdy nikdo nečetl. Eliška je poskládala podle barev, přidala pár monster s proděravělými listy a rázem měla koutek jako z katalogu. Olina knížky milovala a nikdy jí neunikl žádný nový kousek v Eliščině knihovničce. „Eli, vrátíš mi tu knížku o genetice, co jsem ti půjčovala na referát?“ zeptala se Olina ostýchavě.

Hlas měla tichý a konejšivý. Eliška se vůbec nedivila, že ji Vlaďčin táta přemlouvá, aby hlídala Barču. Když jí 28

před spaním předčítala pohádky Olina, Barča do několika minut vytuhla a chrněla celou noc.

Ve Vlaďce zabublal smích. „Nemůže, po večerech ji studuje.“ „Ha. Ha. Ha.“ Eliška probodla kamarádku ošklivým pohledem. „Tak schválně, kde ji asi tak má?“ provokovala Vlaďka.

Pravda je, že knížku zahodila hned, jakmile referát dopsala. Kam ji ale dala? Ne, v knihovně není, toho by si Olina všimla. Na nočním stolku se neválí a není ani na parapetu. Hodila ji do prádelního koše, aby nepřekážela při natáčení? „K čemu ji potřebuješ?“ ozvala se, aby získala čas.

Olina se zarděla. „Chci se jen na něco podívat.“ Olina se chce šprtat o prázdninách? Eliška protočila oči. Vlaďka rozbalila žvýkačku, nacpala si ji do pusy a vyfoukla parádní bublinu. „Je pod postelí!“ vykřikla Eliška.

Lehla si na břicho a plazila se po zemi. Když se vynořila, černé vlasy měla plné pavučin. V nose ji štípal prach a několikrát kýchla. Rukávem saténové halenky otřela titulní stránku a knihu předala kamarádce. „Díky,“ prohodila Olina a strčila knihu do batůžku. „Co kdybychom si udělaly selfíčko?“ navrhla Eliška.

Než mohly odmítnout, donutila je, aby se zvedly.

Rozestavila je jako figuríny ve výloze a zakřenila se do mobilu. „Sýýýýýýýýýr.“ „K čemu to je?“ zajímalo Vlaďku.

29

„To hned uvidíš,“ prohlásila tajemně a odeslala foto na facebook.

Olina se jí naklonila přes rameno. „Sejdeme se na sabatu. Už brzy,“ přečetla nahlas.

Vlaďka dostala záchvat smíchu a Olina se zamračila.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Eliščina máma s plným podnosem. Byl na něm malovaný džbán, který se dědil z generace na generaci, a tři skleničky s ledem. Máma položila tác na nízký stolek a založila si ruce v bok. „Víš, co si táta myslí o sabatech?“ zeptala se přísně.

Olina zabodla pohled do ohoblovaných prken na podlaze a Vlaďka přeskakovala pohledem z Elišky na paní Sedláčkovou a zpátky. Těšila se na výměnu názorů a nijak to neskrývala. Z té bude jednou právnička, proletělo Elišce hlavou. Eliška pokrčila rameny. Kdyby je máma nezaslechla, táta by se o tom nikdy nedozvěděl. „Já s tátou naprosto souhlasím. Ani jeden z nás nechce, aby ses do něčeho namočila.“ Namočila? Eliška se ušklíbla. Co si máma myslí? Že budou tancovat nahé při úplňku a popíjet lektvar z rulíku?

Vždyť je to jenom takové neškodné blbnutí. „Zapomeň na to,“ přikázala jí máma, jako kdyby dokázala číst myšlenky.

Proti své vůli přikývla. „Dobře,“ ucedila máma a opustila pokoj.

Olina začala rozlévat domácí limonádu a Vlaďka čekala, jak Eliška zareaguje. Ta vlezla na facebook a připsala: „Ale tajně!“ K tomu přidala pomrkávajícího smajlíka.

30

Regina Havlíčková vyřízla ze suché půdy hlávku kapusty. Otrhala pokroucené listy, odřízla košťál a nepotřebné části hodila na kompost. Když vzhlédla, všimla si za plotem dvou postav. Okamžitě je poznala. Farář Bohumil Dobeš byl vysoký distingovaný pán v letech. Působil impozantně a jako obvykle měl na sobě sutanu s kolárkem. Regina si nemohla pomoct, ale napadlo ji, že starosta Arnošt Snížek vedle něj vypadá směšně. Starosta letos oslavil padesátku a evidentně ho postihla krize středního věku. Protáhlou lebku měl holou jako poleno, a tak raději nevycházel bez pokrývky hlavy. Ve výstřihu sportovní košile se blýskal řetěz z kočičího zlata a kalhoty potřeboval o číslo větší.

Farář byl slušný a hodný člověk, kdežto starosta se stylizoval do role bodrého strejce z dědiny. Byl rozšafný, s každým vtipkoval, ale Regina mu nevěřila ani pozdrav.

Zazlívala mu především to, že jeho strana získala v zastupitelstvu nadpoloviční většinu, a tak mohl v Polné rozhodovat prakticky o všem. A že si toho byl náležitě vědom. „Šašku,“ zavrčela a připravila hlávku o další listy. Na okamžik zadoufala, že jen tak zevlují u plaňkového plotu, ale když se nehýbali z místa, s povzdechem šla otevřít.

Dlouhá sukně z černé síťoviny se jí motala mezi lýtky a tmavě fialový top bez ramínek k sobě nemilosrdně lákal sluneční paprsky, ale dbala na svou image.

31

„Dobrý den, pánové,“ pozdravila bez nadšení.

Starosta kývl na pozdrav, farář přidal i úsměv. Po očku si ji prohlíželi a ona předstírala, že to nevidí. Farářovi se objevily kolem očí laskavé vrásky, zato starosta nedokázal zakrýt pohoršení. „Chystáte se na sabat?“ Pokrčila rameny, aby ho popíchla ještě víc.

Bohumil Dobeš si odkašlal, aby starostovi připomněl, že od Reginy něco chce. „Ehm,“ odkašlal si Snížek důležitě. „Můžeme dál?“ „Pokud máte příkaz k domovní prohlídce, tak ano,“ zavtipkovala.

Starosta vytřeštil oči a farářovi zacukaly koutky úst.

Snížek sebou trhl, až mu kšiltovka spadla do čela. Ty jsi byl vždycky suchar, okomentovala to Regina v duchu.

Dobešovi je přes sedmdesát, ale má větší smysl pro humor než ty. Regina nechápala, po kom se vyvedla starostova dcera. Vlaďku zná od narození a vždycky to byla prima žába. Ne jako její afektovaná matka, která se kvůli botoxu nemůže usmát. Uvidíme, jak si povede malá Barborka. Zatím to vypadá, že si vždycky prosadí svou. A ne, že by to Snížkovým nepřála. „Copak jste spáchala nějaký zločin?“ rýpl si starosta.

Regina rozpřáhla ruce a zatočila se, až jí vířila sukně. „O žádném nevím. Ledaže by byla krása zločinem.“ Starostovi poklesla brada a nevěděl, co říct. Farář na Reginu spiklenecky mrkl. Byla jízlivá, ironická a ráda provokovala, ale přesto ji měl rád. Občas ho podezírala, že právě proto. S většinou místních byla nuda, ale Regina věděla, jak si užít pořádnou legraci.

32

„Pojďte dál,“ pobídla je a čapla konsternovaného starostu za ruku. „Ehm,“ odkašlal si a rázně se jí vykroutil.

Společně procházeli zahradou a Regina si vychutnávala jejich užaslé pohledy. Milovala rostliny všeho druhu a zahrada připomínala džungli. Džungli plnou exotických a roztodivných rostlin. Některé se kroutily jako hadi, jiným trčely z kalichů dlouhé blizny ve tvaru penisu a několik odrůd připomínalo slepičí pařátky. Farář se okouzleně rozhlížel kolem sebe a starosta neodolal pokušení, aby nepohladil chlupaté listy, které ho zašimraly do obličeje, když procházeli kolem garáže, kde parkoval jasně oranžový fiátek. „Radši na to nesahejte. Je prudce jedovatá.“ Pobaveně sledovala starostův vyděšený pohled. Snížek o sobě rád tvrdil, že dokáže zachovat výraz pokerového hráče, ale opak byl pravdou. Regina jím za to pohrdala, i když chápala, že za to nemůže. To jsou prostě chlapi. „Dělá si legraci,“ ujistil starostu farář a vyslal k Regině nesouhlasný pohled.

Farář měl výrazný římský profil. Ostře řezané čelo, zahnutý jestřábí nos a nápadně vystouplou bradu. Jiní by pocítili strach, ale ona ne.

Pokrčila rameny a zeptala se, jestli přišli kvůli něčemu konkrétnímu. „Prý tu máte keře rulíku zlomocného,“ vyhrkl starosta, který si dával pozor, aby stál co nejdál od chlupaté rostliny. „No a?“ Starostu její bezstarostnost překvapila. „Je prudce jedovatý,“ informoval ji.

33