Stanislav Češka
ODLOŽENÁ VRAŽDA
Brněnská mordparta vyšetřuje
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Stanislav Češka, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 389. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1016-8
Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.
Tuto knihu bych také rád opět věnoval kamarádo-
vi Vladimíru Matouškovi, emeritnímu podplukovníkovi a vrchnímu komisaři, vynikajícímu kriminalistovi a také příležitostnému spisovateli a rozhlasovému scénáristo-
vi, který nás už bohužel navždy opustil. Laďa se mimochodem podílel i na vyšetřovacích úkonech skutečného případu, který byl předlohou této knihy.
Laďa, s nímž jsem měl tu čest si tykat a nazývat jej svým kamarádem, mi pověděl spoustu zajímavostí ze své
bohaté kriminalistické praxe. A já mu za to ještě jednou tam nahoru moc a moc děkuji. A rovněž bych si dovolil poznamenat, že Laďa byl také velice, ale velice volným
předobrazem mého oblíbeného člena brněnské mordparty, majora Viléma Jonáše, který vyšetřuje případ popsaný
v tomto románu.
Laďo, chybíš nám stále a budeš nám velice chybět i v budoucnu!
Rád bych také poděkoval panu plukovníkovi Luďku
Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o případu, který mě inspiroval k napsání této knihy, a o postupu vyšetřování tohoto případu.
Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.
případem řešeným policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV za pomoci kriminalistů z Územního odboru Brno-město a Brno-venkov.
V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněny:
některá místa a doby děje,
jména, případně také některá povolání osob, kterých se příběh týká.
Také byly některé části tohoto příběhu změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu.
Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení i ostatní policisté v románu jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.
V každém případě si však dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.
S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.
Plukovník Stanislav Berka už nějakou dobu opět po zhruba čtvrtstoletí vedl 1. oddělení odboru obecné kriminality na brněnském krajském policejním ředitelství, oddělení, kterému se lidově říkalo mordparta.
Berka kdysi, ještě za socíku, začínal na obvodním oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti v rodných Šlapanicích u Brna. Vystudoval brněnskou právnickou fakultu a v polovině osmdesátých let minulého století jej tehdejší legendární náčelník brněnské mordparty, v té době ještě elitního oddělení Veřejné bezpečnosti, plukovník Jeroným Hořec doporučil jako náčelníka mordparty po sobě, když posléze měl povýšit a stát se náčelníkem I. odboru obecné kriminality.
Po Hořcově povýšení byl Berka na toto Hořcovo velmi důrazné doporučení přes své tehdejší mládí jmenován náčelníkem 1. oddělení I. odboru Krajské správy VB, tedy skupiny pro násilné trestné činy a požáry, jak se tehdy mordpartě říkalo.
Berka byl vynikající kriminalista a schopný šéf, i když v této funkci občas prudil své nadřízené. A tak nikoho ani nenapadlo po listopadu 89 šéfa mordparty měnit. Jenže doba byla turbulentní. Nově nabytou svobodu si mnozí vykládali tak, že mohu vše a zapovězeno jim není nic. Do toho všeho navíc přišla tehdejší amnestie prezidenta Havla, která do nepřipravené společnosti vypustila houfy na svobodu nepřipravených kriminál-
tím vším se plácali nebozí policajti, kteří mnohdy nevěděli, kam až mohou při vymáhání zákonů zajít, kteréžto starosti si ovšem vůbec nepřipouštěli jejich protivníci.
Protože i oni přece „měli svobodu“.
S tím vším by se ještě už ne Veřejná bezpečnost, nýbrž po desetiletích opět Policie ČR nějak vyrovnala.
Jenže i v ní začaly nastupovat nové kádry s tím správným, novým třídním pohledem na svět. Tedy v zájmu
pravdy je nutno přiznat, že tomu tak nebylo vždy. K policii přicházeli také mnozí mladí adepti této práce, které prostě policejní práce lákala a oni byli ochotni jí mnohé obětovat a také chtěli něco udělat pro bezpečí druhých. Takoví se v té době, pokud pro to měli předpoklady, mohli dostat i třeba na posty vyšetřovatelů mordparty za mnohem kratší dobu, než je tomu dnes. A mnozí v z nich se také osvědčili a stali se z nich vynikající kriminalisté i odborníci v jiných částech policie. Někteří z nich tak pracují u policie stále.
Na druhé straně se ovšem do vysokých postů, ať už v policejním sboru, nebo třeba i na ministerstvu vnitra, hrnuli novodobí kariéristé, kteří měli pocit, že všemu rozumí nejlíp, do té doby se vše dělalo špatně a od jejich příchodu bude vše dokonalé. A tito „experti“ se dali do vymýšlení různých inovací a reforem, které měly za následek výpovědi mnoha zkušených policajtů, kteří si už prostě nechtěli nechat otravovat život a odešli do civilu. Někdy do podstatně lukrativnějších postů, jindy se jim nijak zvlášť nedařilo, jak už to v životě bývá.
Hubatý Berka díky tomu, že neleštil kliky, zůstával stále kapitánem. Ovšem na druhé straně si jeho šéfové byli dobře vědomi Berkových kriminalistických i šéfovských kvalit a nikoho nenapadlo měnit šéfa brněnské mordparty. Tedy až do chvíle, než to napadlo samotného Berku.
V průběhu roku 1995 si řekl, že už bylo dost všech policejních reforem a buzerace seshora, a oznámil svým kolegům, že k poslednímu dni roku hodlá od policie odejít. Berkovi kolegové z jeho rozhodnutí moc radosti neměli. A tehdejší vedení jihomoravské policie také ne. Kolegové jej přemlouvali, aby zůstal, mezi jeho nadřízenými se takoví vyskytovali také, ovšem Berka vyřešil svůj poslední případ, vraždu italského invalidy v Luhačovicích1, se všemi se v dobrém rozloučil a na Silvestra 1995 u policie skončil.
Po Berkově odchodu se potom po nějakém čase stal Berkovým dlouholetým nástupcem jeho přítel a někdejší zástupce Jaroslav Motl, kterého už při svém odchodu od policie na své místo Berka doporučoval.
U Motla to bylo podobné jako u Berky samotného.
Jeho nesporné odborné i lidské kvality šéfové uznávali, takže ani nezpochybňovali jeho šéfování mordpartě.
Protože ovšem měl Motl stejně dobře proříznutou pusu
1 Viz Smrt vilného cizince, román inspirovaný skutečnou vraždou v Luhačovicích v polovině 90. let.
jako Berka a nenechal si do své práce mluvit, přičemž se nakonec vždy ukázalo, že pravdu měl on, a nikoliv šéfové, i Motl byl dlouho pouze kapitánem. A než mu přistály na náramenících slavnostní uniformy plukovnické hvězdy, nějaký ten rok to trvalo.
Podobně jako Motl i Berka byl vzděláním právník, a tak mohl uvažovat o kariéře advokáta nebo státního zástupce. Jenže stát se advokátem v oboru trestního práva a přejít tak říkajíc na „druhou stranu“ se mu nechtělo. To by jako dlouholetý policajt nedokázal a považoval by to, zdvořile řečeno, za neetické a nesrovnatelné se svým svědomím.
V úvahu samozřejmě přicházela také práce státního
zástupce, což by znamenalo zůstat na straně těch, kteří vymáhali dodržování zákonů. Po příslušné praxi a složení zkoušky požadované zákonem by se Berka této práci mohl bez problémů věnovat. Zkušeností a kvalifikace by na to měl více než dost.
Jenže poté, co odešel od policie, znechucený věčnými reformami, nelákala Berku ani tato práce. A tak se rozhodl nastoupit poněkud nejistou dráhu soukromého detektiva. 3
Berkovy začátky v této profesi byly poněkud rozpačité a podobné jeho novým kolegům. Rozvody, nevěrní
dvakrát bavilo, říct nemohl. Jenže dobrý policajt-kriminalista má ty nejlepší předpoklady být i dobrým soukromým očkem, což u Berky platilo dvojnásob.
Protože byl schopný, zakázky mu přibývaly a s nimi rostla i jeho proslulost v branži a samozřejmě také honoráře, které inkasoval.
A najednou nabrala Berkova soukromodetektivní kariéra odpich přímo raketový. Koncem tisíciletí vrcholil „divoký východ“ v naší mlékem a strdím – a tehdy i bohatě zločinem požehnané zemi, což neminulo ani Berku a jeho praxi soukromého detektiva. Postupně se připletl ke třem případům únosů dětí podnikatelů české, ruské a arabské národnosti (v tomto pořadí, jak neopomenul nikdy zdůraznit, když o těchto událostech někdy vyprávěl).
Berka si posléze v duchu pokorně přiznával, že ve všech třech případech měl víc štěstí než rozumu. A že byl vlastně docela zázrak, že tu dobu pouze s několika kusy olova v nepodstatných částech svého těla přežil. Později už takové kousky neprováděl. Tehdy byl zkrátka, jak si mlčky přiznával, mladší a pitomější. A holt se také potřeboval etablovat v branži. Ovšem když někdy před přáteli o těch dobách Berka vyprávěl, s úsměvem dodával, že s notnou dávkou sebekritiky musí uznat, že od té doby pouze trochu zestárnul.
Berka měl ovšem štěstí nejen v tom, že jeho tělesná schránka tehdejší dramatické události přečkala bez větších poruch. Ještě větší štěstí měl na solidnost svých
zákazníků. Všechny tři rodičovské páry patřily mezi horních deset tisíc. Jinak by jim ostatně tehdy děti nikdo neunášel, to dá rozum. A všechny tři vděčné rodičovské páry si náramně považovaly toho, co Berka pro ně a jejich potomky udělal.
Všichni ti rodiče byli nejen bohatí, nýbrž i náramně vděční. Finančně Berku zabezpečili tak, že od těch pohnutých dob už mohl pracovat opravdu pouze pro radost. I když musel opět v duchu sebekriticky uznat, že je přece jen mírně nepoučitelný a občas se mu i později podařilo zabřednout do pěkných… No, přesně do toho.
Z části svých tří skutečně přebohatých honorářů si tehdy Berka nechal postavit velkou a pohodlnou vilu v brněnské Bystrci. Na parcele, ze které je pěkný výhled na jeho nadevše milovanou Brněnskou přehradu.
Z této vily vyjížděl řešit své případy a při jejich řešení se často pletl do práce svému kamarádovi Motlovi a jeho kolegům. 4
Celá ta léta byli pánové Berka a Motl nejlepšími kamarády. Šéf brněnské mordparty Motl sice občas hudroval, že se mu civil Berka motá do práce, ale nemyslel to zase úplně vážně. Berka jako bývalý policajt věděl, kam až může zajít, a Motl si zase uvědomoval, že ze
spolupráce s chytrým kolegou má prospěch nejen on, nýbrž i policie reprezentovaná Motlem a jeho kolegy. A tak, když bylo třeba, přimhouřil oči a velkoryse přehlédl, že se na vyšetřování toho či onoho případu podílí civil, který tam vlastně nemá co dělat. A když vyšetřování jisté série vražd v Brně nakonec přivedlo Berku zpět do lůna policie2, byl to tentokrát pro změnu zase Motl, který Berku doporučil za svého staronového nástupce, když byl Motl sám povýšen do postu vedoucího odboru obecné kriminality jako kdysi slavný plukovník Hořec. Bylo to proto, že Motlův dlouholetý zástupce major Boura, který byl všemi považován za Motlova nástupce ve funkci šéfa mordparty, byl shodou náhod vyslán na dlouholetou stáž do zahraničí.
Berku ovšem museli přemlouvat Motl, kolegové a nakonec i jeho přítelkyně a životní družka Lucie, aby se opět stal po čtvrtstoletí šéfem mordparty. Když k policii nastupoval podruhé, bral své angažmá jako dočasné a už se zase těšil, jak bude opět soukromým detektivem a sám sobě šéfem.
Nakonec to dopadlo tak, jak prohlásil, že do důchodu holt půjde jako policajt.
A tak onoho pátečního odpoledne zamykal Berka trezor ve své kanceláři na jihomoravském krajském policejním ředitelství a těšil se na víkend. Bohužel se jej chystal
prožít sám, protože jeho Lucie se svojí svatební agenturou „Šťastný start“ zase jednou organizovala monstrózní
2 Viz román Smrt ve Stuttgartu.
svatbu na zámku ve Vranově nad Dyjí. V důsledku toho
dala Lucka svému Staníkovi, tedy Berkovi, pusu už ve čtvrtek v poledne a návrat ohlásila na nedělní odpoledne.
Berka si tak naplánoval na sobotu kondiční běh kolem
Brněnské přehrady a posléze opulentní oběd v jeho oblíbené bystrcké restauraci U Pepy, patřící přátelům, manželům Josefovi a Aleně Kroupovým. Restauraci, kde Berka měl, jak říkal, svoji druhou kancelář. Následně si potom Berka hodlal dopřát u manželů Kroupových opulentní večeři a po dalším ranním nedělním běhu u přehrady se Berka chystal spořádat u Kroupů další oběd pro labužníky.
Poté, co se tak úspěšně proběhne a prožere víkendem, měl Berka naplánovanou návštěvu městského fotbalového stadionu na Srbské ulici, na kterém hodlal shlédnout další vítězný prvoligový zápas brněnské Zbrojovky. Tedy alespoň doufal, že konečně vítězný zápas, a nikoliv další důrazné vykročení k opětovnému návratu do druhé ligy.
A posléze byl potom Berka odhodlán zápas Zbrojovky buď oslavit opět u Kroupů, pokud tedy dopadne dobře a Berkova milovaná Zbrojovka si do tabulky připíše další tři body, v opačném případě se nedělní večeře v hospůdce U Pepy měla změnit v kar. Ovšem nadlábnout se Berka hodlal v každém případě. A protože už by měl mít doma svoji Lucku, samozřejmě hodlal u dotyčné večeře pohostit nejen sebe, nýbrž i svoji milovanou družku.
Prostě víkendový program jedna báseň!
Jak už to tak ovšem bývá, Berka mínil a okolnosti měnily.
Nejprve se ozvalo ťuknutí na futro otevřených dveří Berkovy kanceláře a na prahu se zastavila Berkova zástupkyně kapitánka Jaroslava Kočařová.
Svoji blonďatou hlavu s usměvavým obličejem zamířila na šéfa a zeptala se: „Už ti volal Vilda Jonáš?“
Berka se na Jarku zadíval nechápavě, když v té chvíli se mu rozehrál soukromý mobil.
„Posaď se, Vilda mi zrovna volá,“ pokynul Berka Jarce.
„Nazdar, Stando, jak se máš?“ ozvalo se z mobilu hlasité zahlaholení nyní spokojeného penzisty, emeritního majora Viléma Jonáše, bývalého doyena brněnské mordparty, Berkova kolegy ještě z dob socíku a od té doby také věrného kamaráda.
„Na konci pracovního týdne, pokud tu tedy nemáme nový případ z pátku, se nemohu mít jinak než dobře,“ odvětil hlasem plným optimismu Berka.
„Mluvila s tebou o mně už Jarka Kočařová?“ otázal se Jonáš.
„Teď se mi posadila v kanclu na židli,“ odpověděl Berka, „a ty jsi právě zavolal. A jak doufám, řekneš mi to, co měla vyřídit Jarka.“
„To víš, že jo,“ pronesl Jonáš, „jen se ptám, abych se po Jarce neopakoval.“
kamaráda Berka.
„No, jak bych to…,“ optal se pátravě Jonáš, „prostě, chceš se mít ještě líp? I s Luckou?“
Berka se zašklebil, což viděla Jarka a neviděl Jonáš, a s pobavením vysvětlil Vildovi svoji víkendovou situaci: „Věc se má tak, že se musím mít dobře sám. Lucka totiž opět zase jednou připravuje ve Vranově nad Dyjí jeden monstrózní počátek cesty k rozvodu.“
Jonáš, který samozřejmě znal obor, ve kterém podnikala Berkova přítelkyně, chápavě pronesl: „Je mi to jasné, opět jednou svatba na zámku. Ale třeba to těm dvěma tentokrát vyjde.“
„Třeba jo. A třeba od zítřka poteče naše řeka Svratka zpět ke svým pramenům,“ pronesl s dalším úšklebkem Berka.
Jelikož Jonáš znal nejen práci Lucky, nýbrž i Berkovy názory na ty, jejichž svatbám se Lucka věnovala, řekl pobaveně: „Ty jsi čím dál větší pesimista, pokud jde o svatby. To proto jste se doteď s Luckou nevzali?“
Jonáš vlastně odpověď znal a Berka to věděl, nicméně i tak Vildovi už po několikáté pobaveně zopakoval:
„Vždyť víš, že jsem Lucce už párkrát manželství nabízel. Jednou jsem při tom dokonce klečel na jednom koleni. Ona ale furt nechce. A ono nám to koneckonců takhle vyhovuje.“
„Ono je to trochu jinak,“ dodal už vážně Berka. „Lucka si totiž vede takovou soukromou evidenci, jak ty její manželské páry spolu vydrží. A fakt je, že většinou to vychází tak, že čím dražší a honosnější svatba, tím dřívější a bouřlivější rozchod. Není to tedy úplně stoprocentním pravidlem, ale u svateb, které Lucka organizovala, to tak vychází. Čím vyšší je její účet za organizaci svatby, tím víc a s větší pravděpodobností posléze inkasují rozvodoví advokáti. A čím je svatba skromnější, tím spíš spolu ti dva vydrží. No, ale kvůli tomuhle mi asi nevoláš, Vildo.“
Oslovený se zachechtal a děl: „To opravdu ne. Chtěl
jsem vás s Luckou, tedy nejen vás, pozvat zítra k sobě na chatu na přehradu. Ale vidím, že u tebe to je podobné jako u Jarky. Její Leošek je zase na konzultaci v AKH ve Vídni. Tak přijď aspoň ty, stejně jako Jarka.“
Berka se podíval tázavě na kapitánku, jejíž přípravu svatby s přednostou gynekologicko-porodnické kliniky ve Fakultní nemocnici Bohunice Leošem Vytlačilem, se kterým se Jarka seznámila při vyšetřování jednoho neveselého případu krkavčí matky vraždící své novorozence3, měla Lucka také v plánu.
„Jo, je to tak,“ přikývla s úsměvem Jarka. „Leošek se mi vrátí v neděli večer, tak jsem Vildovi slíbila, že přijdu aspoň sama. Pozvali si jej z AKH, tedy Všeobecné
3 Viz román Vražda neviňátek – Brněnská mordparta vyšetřuje 2.
nemocnice ve Vídni, k jakýmsi gynekologickým operacím, na jaké je Leošek specialista. Být tam kongres, vzal by mě s sebou, pokud bych mohla. Ale tohle je čistě pracovní. Takže jsem tu zůstala na ocet.“
Berka se pousmál: „Já jsem pro každou špatnost. Ale ještě jsi mi, Vildo, neřekl, o co jde.“
„Jde o to, že já jsem doma také sám. Manželka je u nemocné dcery, aby jí pomohla s vnoučaty, a já jsem na naší chatě na přehradě. A zrovna když jsem sám doma, zadařilo se mi s rybářským prutem a chytil jsem pár kaprů a candátů. Už udím jako divý a zbyla mi také spousta masa na grilování. Tak mě napadlo, že byste zítra před polednem přišli a pomohli mi s likvidací těch ryb. Místa tu mám dost, můžete se vyspat a v neděli ráno, když zase budou jezdit lodě, se pak vrátit.“
„Tak to se nemusím rozmýšlet,“ pronesl rázně Berka. „Naplním tašku suchým bílým vínem ze svého sklepa a před polednem jsem u tebe. A pak v neděli od tebe zamířím na fotbal na Zbrojovku.“
„Já zase napeču chleba a pěkně čerstvoučký jej donesu,“ dodala Jarka.
Kapitánka totiž byla na mordpartě i v jejím okolí pověstná tím, že se věnovala dvěma koníčkům, fotografování a pečení. Její fotky obdivovali kolegové a známí na facebooku, ovšem hlavně byla obdivována kvůli svému chlebu. Ten byl, v nejrůznějších podobách a složení, vítaným dárkem kolegům k různým výročím a také nesmírně vítanou součástí různých oslav a sezení, které na mordpartě organizovali.
„Hele, Vildo,“ vzpomněl si ještě Berka, „je to tvá chata, ale nechceš taky zavolat Jardovi Motlovi? Co vím, tak jeho Káča je už od pondělka na kongresu forenzní medicíny v Berlíně a vrátí se až v pondělí. Tak pěkně se nám to tu sešlo.“
„Už se stalo,“ odvětil halasně Jonáš. „Jarda přijde také a donese svoji slivovici.“
„Tak to nám nebude nic chybět,“ zamnul si spokojeně ruce Berka. „Kdy se máme dostavit?“
„Když pojedete lodí v deset dopoledne rovnou od bystrckého přístaviště, bude to přesně tak akorát,“ vydal pokyn Jonáš.
„Domluveno,“ ukončil jejich hovor Berka.
7
Následujícího sobotního dopoledne se před desátou hodinou v bystrckém přístavišti lodní dopravy s úsměvy zdravili Berka, Motl a Jarka Kočařová.
Kapitánka měla na zádech velký batoh, ve kterém bylo uložených několik bochníků jejího proslaveného chleba, Motl měl v tašce tři litrovky moku z ovoce z jeho a Káčiny zahrady. Jak poinformoval kolegy, šlo o dvě láhve jablkovice a jednu litrovku meruňkovice. Kromě
lihovin ještě Motl nesl krabici se zákusky, pro které zajel do cukrárny v bohunickém Campusu.
Nejhůř na tom byl z hlediska hmotnosti nákladu Berka, který ve velké cestovní tašce vláčel čtrnáct sedmidecových lahví suchých bílých a růžových vín od jeho oblíbených vinařů z jižní Moravy. Naštěstí to měl z nejmenší dálky, a navíc přijel taxíkem, kde na něj také jeho taška s cenným nákladem čekala.
Protože Berka tušil, že i kolegové budou mít plné tašky, a věděl, že dopravní podnik zrušil přístaviště Osada, ze kterého to bylo kousek k Vildově chatě, požádal taxikáře, aby na něj počkal na parkovišti u přístaviště, a zašel pro kolegy, kterým už předtím volal, aby si nekupovali lístek na loď.
Když všichni nastupovali do čekajícího taxíku, vzhledem k nákladu, který s sebou vláčeli, se na Berku vůbec nezlobili, že jim místo lodě zařídil dopravu autem.
Za pár minut už potom vystupovali u Vildovy haciendy, jak on sám nazýval svoji chatu, srdečně se navzájem přivítali a zároveň nasávali vůně, které se začínaly linout od Jonášova grilu…
Jonášova chata měla malé podkroví, kde pohostinný Vilda ubytoval jedinou dámu v jejich společnosti a Berku s Motlem pozval k sobě do přízemí, které mělo dvě místnosti. V každé byla jedna patrová palanda, takže
Jonáš zůstal ve svém a Berka s Motlem si dali věci do sousední místnosti.
A potom se už sešli na zastřešené verandě chaty s výhledem na hladinu Brněnské přehrady, kde už měl
Jonáš připravená čtyři zahradní křesílka kolem stolu, na kterém byl papírový ubrus a kempingové tácky na jídlo,
tečně moc nádobí. S úšklebkem dodal, že jako milovník přírody ji nebude zatěžovat saponáty.
Motlovy zákusky a Berkovo víno dali do velké chladničky, kterou měl Jonáš svoji chatu prozíravě vybavenou, a pro začátek si dali jako aperitiv Motlovu meruňkovici a jako předkrm něco uzených kousků candáta a kapra, které Jonáš připravoval už předešlé odpoledne a večer.
Vilda zatím s odborností sobě vlastní kouzlil u grilu, na kterém postupně víc a víc voněly kusy naporcované z candátů a kaprů, které Jonáš vylovil z útrob přehrady.
Jonáš se jen spokojeně usmíval, když byl zaplavený chválou svých bývalých kolegů. Kolegů, se kterými se pořád a rád stýkal a oni s ním. A také kolegů, kteří se občas chytrého emeritního majora nerozpakovali zeptat na ten či onen případ. A Jonáš se rád zamyslel a pověděl jim svůj názor na věc. Marná sláva, dobrý policajt zůstane policajtem navždy a Vilda byl náramně dobrým policajtem.
8
Když už byla ugrilována část ryb, Jonáš dal na gril další maso a mísu s připravenými grilovanými kusy ryb položil na stůl, aby si každý nabídl podle libosti. Jarka k tomu na další velký podnos nakrájela svůj proslavený
chleba a Berka po hlubokém zamyšlení vybral k pití jako první láhev svého oblíbeného Irsai Oliveru.
Přiťukli si a potom už bylo slyšet pouze spokojené pomlaskávání prokládané pochvalami hlavnímu hrdinovi dne Vildovi za jeho rybářské a kuchařské umění a také Jarce za její jako obvykle vynikající chlebík.
Když zahnali největší hlad a už tak jenom uzobávali kousky ryb a kousky chleba a zapíjeli to Berkovým vínem, už třetí lahví, postupně se hovor stáčel, jak už bývá tam, kde se sejde několik policistů, na jejich práci.
Nejmladší z nich byla Jarka Kočařová. Když bylo před pár lety volné místo na mordpartě, vybral si ji Motl ve výběrovém řízení. Dobře odhadl, že mladá kriminalistka z brněnského městského ředitelství, jejíž táta mu mimochodem kdysi šéfoval, je chytrá a bude mít snahu na sobě pracovat.
Ovšem Motl jako dlouholetý a nadmíru zkušený a schopný policista dobře věděl, že kvalitního policistu, a tím spíš kriminalistu z vás neudělá žádná škola. Ta vám dá pouze základy a vědomosti, od kterých se můžete odpíchnout. Někdo to chce a dokáže, jiný na to dlabe a potom jsou tu ti, kdo mají pocit, že už dávno sežrali všechnu moudrost světa a jediné, co je zajímá, je jejich kariéra. Vybudovaná za jakoukoliv cenu.
V podstatě kvůli těm třetím odešel kdysi, před čtvrt stoletím, od policie Berka, jak Motl věděl. A jak to Motl sám udělat nemohl, protože Jarda Motl totiž pochází ze staré policajtsko-četnické rodiny. Už jeho praděd sloužil za Rakouska a potom v nově vzniklém Českosloven-
sku u četnictva. Následovali děda a otec jako příslušníci
brněnské policie či posléze Veřejné bezpečnosti. Z tohoto výčtu je zřejmé, že Motl měl tohle řemeslo zadřené hluboko pod kůží a nemohl se s ním rozloučit, i když jej poměry u sboru prudily podstatně víc než Berku. Byl to prostě srdcař, který díky svému nadšení dokázal vychovat i řadu mladých policistů, pokud tedy měli zájem.
Jednou takovou policistkou byla právě Jarka Kočařová. Tak jako kdysi na výchovu, tedy policejní výchovu, Motla a Berky dohlížel legendární plukovník Hořec, dohlížel na Jarčinu výchovu Motl. A podobně jako Hořec kdysi dal Berku s Motlem pod křídla zkušenějším kolegům, posadil Motl po jejím příchodu na mordpartu Jarku do kanceláře k Vildovi Jonášovi. A mezi touto nesourodou dvojicí stárnoucího zkušeného kriminalisty a mladé, horlivé policistky se vyvinulo nejen policejní partnerství, nýbrž i přátelství. Tedy ve vší počestnosti. Vlastně to bylo cosi jako vztah mezi dědou a vnučkou nebo strýcem a neteří.
Jonáš měl tak říkajíc na výchovu mladých policistů samozřejmě víc, ale v duchu si říkal, že Jarka se mu „povedla“ nejvíc.
A když se na mordpartu po dlouhých letech vrátil Berka a několikrát spolupracoval s Jarkou, brzy zjistil, jak schopnou kolegyni mu osud a kamarád Motl nadělili. A když pak Berka převzal vedení mordparty, udělal z Jarky k jejímu překvapení svoji zástupkyni. A kolegové jí tohle jmenování přáli.
Debata se postupně stočila ke vzpomínkám na případy, na které se jaksi nedá zapomenout.
Berka připomenul případ vraždy brněnského podnikatele4, ke které se přimotal jako soukromý detektiv, protože jej tehdy přišla žádat o pomoc jeho dávná láska ještě z dob socialismu, jejímž manželem byl posléze onen zmizelý podnikatel. Onen podnikatel měl prosperující obchodní firmu, která běžela v podstatě sama a zajišťovala dotyčnému muži a jeho rodině slušné živobytí.
Dotyčný muž však byl náramně činorodý a nedokázal se nudit, takže kromě své obchodní firmy se ještě více méně bavil tím, že se věnoval dovozu použitých a bouraných vozů z ciziny, které následně nechával opravit a posléze prodával.
To mu ovšem ještě také nestačilo. Rozjel proto ještě další podnikání. Na úrok 4 až 6 procent měsíčně půjčoval peníze a za půjčky si nechával ručit nemovitostmi. Pokud byl dluh splacen, bylo vše v pořádku a smlouvu o půjčce zničil. Pokud ne, dotyčnou nemovitost posléze převzal a prodal. Ke cti mu ovšem sloužilo, že neoblboval své kunčafty nějakými odstavci „psanými malým písmem na rubu smluv“. Jeho podmínky byly sice tvrdé, ale jasně dané a transparentní a ani on sám nebyl žád-
4 Viz román Smrt poctivého lichváře.
ný ranař vyžívající se v násilí. Takže v podstatě nebylo
důvodu, aby přišel k úrazu.
Jenže jednoho dne ráno odjel z domova a už se manželce nehlásil. Brzy bylo jasné, že se muž musel stát obětí násilného trestného činu, takže si případ od městské kriminálky převzala Motlova mordparta. A jak už bylo řečeno, dostal se k němu Berka jako soukromé očko, protože jej o pomoc požádala manželka zmizelého podnikatele.
Tento případ měl ovšem závažný problém, Berkovi a policistům scházel jeden podstatný důkaz, tělo oběti. Postupně zjistili, kdo stojí za zmizením dotyčného podnikatele a kdo jej zřejmě zavraždil. Ovšem bez těla oběti jim chyběly v tomto případě důkazy.
Nakonec to trvalo víc než rok, než se podařilo tělo oběti nalézt. Bylo uloženo v odložené skříni zabalené v igelitu a v montážní pěně, takže pitva byla opravdu lahůdková záležitost pro silné nátury, což tehdy platilo i pro kriminalisty zvyklé na ledacos.
Vrah byl nakonec odsouzený na 13,5 roku nepodmíněně, přičemž se nikdy ke svému činu nepřiznal. A měl vlastně štěstí, protože svůj čin spáchal ještě v době platnosti starého trestního zákoníku. Být souzený podle toho nového, dostal by nejspíš větší trest.
Jarka pozorně poslouchala Berkovo vyprávění, a když skončil, poznamenala: „Děkuji ti, Stando, za shrnutí tohoto případu. Už mi o něm vyprávěl Vilda, ale bylo to na etapy, protože nám do toho vždycky něco vlezlo. Takhle sice stručně, ale vcelku jsem to slyšela
poprvé.“ Potom se obrátila k Vildovi a zeptala se jej:
„Tady to byl případ, kdy jste dlouho neměli tělo oběti, ale nakonec jste je našli a pachatel byl odsouzený. Ty ses mi už kdysi dávno ale zmiňoval o jakémsi případu někdy ze začátku tisíciletí, kdy jste našli tělo oběti až někdy po třech letech, a i když jste věděli, kdo vraždu spáchal, prostě důkazy chyběly. A sliboval jsi mi, že mi o tom případu povyprávíš. Nějak jsme se k tomu ale nikdy nedostali a ty jsi nakonec odešel do penze.“
„Takže teď bych to měl napravit?“ poznamenal Vilda a usmál se.
„Bude lepší příležitost?“ vrátila mu Jarka úsměv.
„Asi ne, to máš pravdu,“ přisvědčil Vilda.
Na Motlovi bylo vidět, že vzpomíná, a zamyšleně
pronesl: „To asi Jarka myslí, jak jsme našli… Tedy našli, jak našel, vlastně spíš ohlásil, našli ji ti mladíci… Tedy jak ten kolega z Jiříkovic oznámil v roce 2003 nález té mrtvoly u Prace.“
„Jo, přesně,“ přikývl Jonáš. „Jak tam ten chudák ležel tři roky v hokejové brašně ponořený do vodní nádrže.“
Pak se Jonáš zeptal Motla: „Chceš to, Jardo, vyprávět ty?“
Motl se usmál, odmítavě zavrtěl hlavou a pobaveně odvětil: „Kdepak já, od vyprávění jsi u nás byl odjakživa ty, Vildo. A navíc já jsem tento případ sledoval jenom jako šéf. Dělal jsi na tom tehdy ty. Tuším, že s Čendou Bourou.“
„Bylo to tak,“ přikývl Jonáš. „Tehdy byl Čenda ještě kapitán.“