Palec a tichá voda by Nakladatelství MOBA

Palec a tichá voda

JARMILA POSPÍŠILOVÁ

Prolog

Nad hladinou se držel mlžný opar, mléčně zbarvená vrstva připomínala chomáče cukrové vaty plující nad vodou. Na březích kolem rybníka z mlhy vykukovaly stromy, tmavé kmeny se leskly a zelené koruny se vztahovaly k nebi. Listí mokré rosou zářilo ve vycházejícím slunci. Nebe bylo světlé, noční obloha před chvílí

zešedla, šeď velmi rychle získala namodralý odstín, který nabíral na sytosti a šířil se oblohou. Jen na východě jako by hořelo. Nad obzorem se rozlila oranžovo růžová záře a z ní se vylouplo ranní slunce.

Probuzení ptáci štěbetali jeden přes druhého. Jáchym se v ptačím zpěvu nevyznal, klidně by se bez něj obešel. Pořádně ho bolela hlava a všechny zvuky přímo útočily na jeho mozek a rozjitřené nervy.

V chatě byl klid, když odcházel, všichni spali. Denisa se na posteli neklidně zavrtěla, potichu vyklouzl, aby ji neprobudil. Prošel přes pokojík, kde spali kluci, jejich hlavičky na polštářích vypadaly zranitelně a nevinně.

Tomášek se ve spánku odkopal a ležel teď napůl odkrytý

vedle zmuchlané přikrývky.

Jáchym vše registroval, ale prošel ven, jako by se ho nic z toho, co vidí, netýkalo. Nechtěl probudit Denisu ani děti, protože ty by zcela jistě chtěly za mámou,

probudily by ji a jeho šance na chvíli klidu o samotě by byla tatam.

Víkend se celkem vydařil. Jáchym zprvu nebyl nadšený z představy, že stráví skoro tři dny v polorozpadlé chatě u rybníka na konci civilizace. Vždyť tu nebyla ani zavedená elektřina, na záchod se chodilo na latrínu v zadním koutě malé zanedbané zahrádky. Vodu brali ze studny, která byla společná pro jejich i sousední chatu. Ta patřila Denisinu bratranci, ale roky tam nikdo nejezdil.

Přistihl se, že uvažuje, jako by k chatě měl nějaká práva. Ve skutečnosti tu byl pouhým hostem a doufal, že do Denisiny rodiny časem zapadne. Bylo mu s nimi dobře. Poprvé ho vytáhla na společný víkend, který strávil i s jejími dětmi. Kluci byli fajn a s dětskou přímočarostí ho vtáhli do svých her. Večer si rozdělali táborák a opekli si buřty, u ohně seděli dlouho do tmy. Děti byly nadšené, že mohou jít spát později, strkaly do ohně klacíky a rozžhavenými konci pak kreslily do tmy obrazce. Denisa se po dlouhé době smála a byla uvolněná, na chvíli zapomněla na všechny všední starosti. I jemu bylo dobře, mnohem lépe, než by čekal. Napadlo ho, že by léto mohli strávit na chatě. Momentálně pracoval jako skladník ve stavebninách, byl tam zaměstnán jen krátce a neměl tedy nárok na dovolenou, ale dalo by se dojíždět. Určitě by to zvládl. Ze vsi jezdí autobus a na kole by těch patnáct kilometrů také dokázal urazit. Denisa byla zrovna na pracáku, hledala si práci. Brala podporu a klidně by mohli jeden nebo dva měsíce prožít tady. Vždyť by se nestalo nic hrozného, kdyby nastou-

pila do nějakého nového zaměstnání až v září nebo

v říjnu. Kluci ještě do školy nechodili, starší měl začít po prázdninách. Jáchym si maloval idylu, ale zároveň věděl, že se věci nejspíš odehrají jinak.

Denisa ho celý víkend neustále pozorovala, každou chvíli zachytil její pátravý pohled, když se očima střetli, rychle se odvrátila. Znali se skoro rok, prakticky po celou dobu spolu chodili, ale žili každý sám. Denisa byla příliš opatrná na to, aby ho představila dětem. On zase ve svých jednatřiceti letech bydlel s rodiči. Obýval něco jako garsonku, měl k dispozici pokoj se sociálním zázemím a samostatným vchodem.

Před několika měsíci se rozešli, Denisa si vzala do hlavy, že je závislý na pervitinu. Nedokázal jí ani zaboha vysvětlit, že bere jen rekreačně, o žádné závislosti nemůže být řeč. Když zjistila, jak se věci mají, byla nekompromisní.

Chyběla mu, strašně. Tak dlouho za ní chodil a přesvědčoval ji, že je čistý, sliboval, že se drog už ani nedotkne, až povolila a vrátili se k sobě. Dával si záležet, aby neměla důvod o něm pochybovat. Věděl, že další šanci by mu nedala.

Denisa o něho stála stejně jako on o ni, to věděl.

Před několika týdny vzali společně kluky do zoo, pro Jáchyma se jednalo o jasné potvrzení, že má šanci v její rodině zakotvit. Byl šťastný a pyšný, že to dokázal. Náladu mu nezkazila ani jeho máma, které se Denisa nezdála dost dobrá a v jednom kuse trousila protivné poznámky.

Během posledních měsíců si život celkem srovnal, v práci se držel, i když ho ani trochu nebavila. Jenže potřeboval vydržet, dokud mu nevrátí řidičák. Potom ho snad vezmou zpět a zase bude jezdit se sanitkou. Šéf mu to v podstatě slíbil.

Víkend byl náročný. Přestože jej všechno, co během posledních dnů zažíval, naplňovalo štěstím, v hloubi duše se cítil, jako by skládal zkoušku. Věděl, že Denisa sleduje veškeré dění, vyhodnocuje, jak na Jáchyma reagují kluci, jak se k nim chová on a jestli si rozumí. Stále byla ve střehu.

Za celou jejich známost spolu nestrávili nikdy tolik

času, maximum bylo, když spolu mohli zůstat přes noc, většinou v době, kdy měl děti otec. Jáchym se situaci bez problémů přizpůsobil. Dny, kdy se s Denisou neviděl, trávil podle svého a občas si dopřál zakázané ovoce. Pravda byla taková, že bral pervitin docela pravidelně, ale snažil se nezvyšovat množství. Poslední dobou se mu dařilo i dávky snížit a natáhnout intervaly, kdy drogu neměl. Byl přesvědčený, že to zvládá, že se sám své závislosti postupně zbaví, a byl na sebe pyšný.

Jenže v noci na dnešek nemohl spát, byl přece jen celé dva dny v napětí, vědom si Denisina pozorování, a nechtěl nic zkazit. Od večera ho bolela hlava, už se to skoro nedalo vydržet. Vykradl se ven, na vzduch. Došel si k latríně, obešel ji a šmátral po trámku, který nesl stříšku. Do škvíry mezi trámek a vlnitý plech po příjezdu vsunul tenoučké psaníčko, pojistku své záchra-

ny. Teď se hodila. Denisa i kluci budou ještě pár hodin spát. Trošku si dá, jen tolik, aby se dostal zase do formy. S kapkou štěstí Denisa nic nepozná.

Za chvilku seděl na omšelých schodech před vstupem do chaty, díval se na vycházející slunce nad vodou a tělem se mu rozlévala slast. Hlava ho přestala bolet, ruce se již nechvěly a cítil příval energie. Věřil si, všechno dokáže. Potřeboval aktivitu, chtěl něco dělat. Napadlo ho, že třeba Denise obstará z blízkého lesa nějaké dříví. Sebral se a vyrazil, z chaty do lesa bylo blízko, stačilo jen přejít zarostlou louku. Na kraji lesa narazil na hradbu neprostupného křoví, musel jít kus cesty, než našel v hustém trní mezeru. Zkusil se jí protáhnout, ovšem pěšinka pro zvěř nebyla pro něho komfortní. Roztrhl si rukáv na mikině a šlahouny ostružin se mu sápaly na nohavice, přesto šel dál, ale dobrá nálada ho rychle opouštěla.

Překonal křoví a dostal se do vyššího smíšeného lesa, kde ještě vládlo přítmí. Nikde neviděl žádné dříví, které by se mu hodilo. Postupoval lesem z mírného svahu, na zemi našel několik napůl zetlelých větví. O kus dál stála napůl vyvrácená souška, mladá borovička nedorostla a zaschla. Lomcoval pahýlem stromku, který však držel překvapivě pevně. Nakonec se mu povedlo suchý kmen uvolnit. Táhl dřevo za sebou a vyrazil zpět na chatu. Zjistil, že pořádně neví, kudy se dát. Došel k okraji lesa, ale místo, kudy by se prodral ven, nenašel. Pokračoval tedy dál, sestoupil k potoku a po chvíli se před ním objevil rybník. Chata, kam měl namířeno, byla o notný

kus dál, než předpokládal. Na půl cesty k ní si všiml rybářské židle a prutu.

Dostal iracionální zlost, někdo si v klidu chytá ryby, a on se tu dře se dřevem a ještě bude muset šlapat takový kus k chatě. Ústí potoka bylo rozbahněné. Vyškrábal se výš na břeh a mezi stromy pokračoval směrem k chatě. Mezi lesem a rybníkem se táhl kus vlhkého pozemku porostlého kopřivami, některé mu sahaly až k bradě. Prošel jimi a potom už byla cesta lepší. Pod nohama ucítil pevnou půdu. Sevřel souši, hodil si ji na rameno a vyrazil k chatě. Zaplavil ho pocit pýchy, že to dokázal.

Chata byla dál, než se mu zdálo při pohledu z lesa, ale nevadilo mu to, času měl dost. Teď už šel po pohodlné pěšině přes louku, nespěchal. Slunce se na obloze posunulo výš, netušil, kolik je hodin. Hodinky na ruce dávno nenosil a mobil zapomněl v chatě.

Došel k rybářské židli a dostal spontánní nápad, že se na chvíli posadí. Uvelebil se celkem pohodlně a dostal chuť na cigaretu. Denise se nelíbilo ani jeho kouření, nesměl kouřit v místnosti ani před dětmi, ale jinak mu tuto neřest tolerovala. Občas si připadal trapně, když se s cigaretou vytrácel jako psanec do míst, kde nikomu nebude vadit. Nakonec, co by ta baba ještě chtěla, pomyslel si a zvolna v něm začínal doutnat vztek. Dělá

jí vola, modré z nebe by jí snesl, a ještě se bojí, jestli je jí to dost. Vážně, co by po něm chtěla, ženská se dvěma děckama, ta si tak může vybírat. Mohla by být ráda, že o ni vůbec zavadil.

Toulal se ve svých myšlenkách, nálada se mu rychle měnila. Měl chuť něco rozbít nebo se třeba poprat. Vedl podivný vnitřní dialog a ztratil pojem o čase. Cigaretu už dávno dokouřil, na zemi ležel vyhaslý nedopalek. Jáchym se zvedl z židle a shýbl se pro soušku. Ztratil rovnováhu a upadl, kolenem projela ostrá bolest. Zanadával a s obtížemi se postavil. Periferně uviděl kohosi ležet u vody.

„Co se tam válíš? Vstaň a pojď mi pomoct, vole.“

Žádná odpověď. Belhavě sešel k vodě a viděl, že dotyčný leží divně, nohama a spodní částí trupu na břehu, ale hrudník, ramena a hlavu má ve vodě. Ležel tváří dolů.

„Vylez z té vody, co tam blbneš?“

Opatrně strčil špičkou boty do boku ležícího člověka, pak se k němu sehnul a odskočil, jako by ho uštknul had. Měl dost zkušeností z předchozího zaměstnání, aby poznal, že se jedná o mrtvého. Rozhlédl se kolem sebe, rukama vjel do vlasů a několikrát se zhluboka nadechl.

Pohlédl zpět k židli a všiml si, že pár metrů od ní leží batoh. Napadlo ho, že mrtvému už jeho věci k ničemu nebudou, podívá se, jestli v batohu není něco cenného.

„Jáchyme, kde jsi, Jáchyme.“ Denisin hlas ho probral a on se rychle snažil zkoncentrovat. Nesmí na něm nic poznat. Přemýšlel, jak jí nejlépe odpovědět, její hlas se přiblížil.

„Tady jsem, už jdu.“

Denisa mezitím došla ke břehu a uviděla Jáchyma, jak prohledává rybářův batoh.

„Co to děláš?“

„Nic, jen se dívám. Jemu to už stejně k ničemu není.“ Mluvil hodně rychle, sám se slyšel, ale neuměl tempo své řeči ovládnout.

„Komu, co to meleš, čí je to?“ Denisa udělala pár kroků a všimla si těla ve vodě. Vytřeštila oči a přitiskla si ruku na ústa, nevědomky se kousala do dlaně.

„To není, jak si myslíš,“ spustil Jáchym, věděl, že v žádném případě nemůže přiznat ani zrnko pervitinu, a myslel především na to, aby na něm nic nepoznala.

Denisa zírala na tělo.

„Je mrtvý, díval jsem se, já to přece poznám. Tomu už nepomůžeme. Jen jsem si chtěl prohlídnout jeho věci. Šel jsem ti do lesa pro dříví,“ plácal páté přes deváté.

„Vysvětlím ti to, fakt o nic nejde.“

Denisa jenom zakroutila hlavou, otočila a rychle se rozběhla směrem k chatě.

I.

Zrezlá dvířka skřípěla a odmítala se otevřít. Dana stála před poštovní schránkou a tiše si mumlala nadávky. Měla všeho dost, dnešní směna byla náročná a ještě cestou domů zmokla.

Silou dvířka vytrhla a bylo jí jedno, jestli je ulomí. Však je již dávno měl Honza spravit, válí se celé dny doma a ani pitomou schránku nemůže dát do pořádku. Chystala se, že mu řekne své, jen co se za ní zavřou dveře bytu. Taktak zachytila hromádku tiskovin, která se vyvalila ven a málem spadla do louže u Daniných nohou. Vesměs šlo o reklamní letáky, ale ona jimi nepohrdala. Naopak si vždy sedla na lavici v jídelním koutě, před sebou hrnek kávy, nasadila si brýle a pozorně se podívala, jaké zboží je ve kterém supermarketu v akci. Vypisovala si jednotlivé položky na seznam, podle kterého nakupovali. Museli šetřit.

Mezi letáky se mihl bílý lístek, vytáhla ho a píchlo v ní. Oznámení, že má na poště doporučené psaní. Nesnášela to. Ze zkušenosti věděla, že takovéto dopisy znamenají nepříjemnosti a potíže.

Její už tak špatná nálada se začala měnit na mizernou. Podle výzvy si může psaní vyzvednout ještě dnes do šesti do večera. To by mohla stihnout, poštu měla

skoro za rohem. Povzdechla si, vrátila se k přístřešku a znovu vytáhla svoje letité kolo.

Za nějakých pět minut stála u přepážky a přebírala si úřední obálku. Nejraději by ji hned roztrhla a podívala se, co je uvnitř, ze všeho nejvíce ji odjakživa ničila nejistota. Na odchodu z pošty se srazila se sousedkou Bartoňovou, která ji srdečně zdravila. Odpověděla jí a utrousila pár nezbytných zdvořilostí. Zkrotila svoji netrpělivost, nebude psaní otevírat na ulici, však je za chvíli doma. Kdyby byla autem, určitě by to nevydržela a v soukromí vozu by si hned psaní přečetla, ale na kole se cítila jako obnažená. Kdokoliv šel kolem, mohl něco zahlédnout nebo ji vyrušit, případně se rovnou vyptávat. Například taková Bartoňová. Dana ji odjakživa považovala za drbnu, a přestože se od ní mnohokrát dozvěděla zajímavé informace o lidech z okolí, sama byla opatrná a chránila si soukromí. Dokonce před ní snad utajila i bratrovu smrt. Tedy přesněji řečeno, tu neutajila a o Emilově vraždě se psalo i v novinách, ale nikdo ze sousedů neví, že jde o jejího bratra. Ani novináři ji zatím neotravovali.

Na druhý pokus tedy dorazila domů a úplně zapomněla, že chtěla Honzovi vynadat kvůli rozbité schránce. Jen skopla za dveřmi tenisky, bosá došla do kuchyně, v jídelním koutě mrskla tašku na lavici a nešetrně roztrhla obálku.

„Čau, jdeš dneska nějak pozdě. Byla jsi nakoupit?“

Ve dveřích stál její muž a vypadal, že se snad od rána ani neučesal.

V Daně se vzedmul vztek, bouchly saze, jak sama říkávala.

„Do prdele, Honzo, co ty po mně ještě chceš. Mám za sebou fakt blbou směnu. Celý dny se flákáš doma a ještě si ani nedojdeš do obchodu, sakra.“

„Co tě zase bere, jsem se jenom ptal, tak se hned nehádej.“

„Já se nehádám.“

„Ale hádáš, poslední dobou se s tebou nedá vůbec mluvit. Nic jsem ti neudělal, a ty hned vyjíždíš.“

„Nic jsi mi neudělal, to je fakt. Ty totiž vůbec nic neděláš, ani tu blbou schránku nedokážeš spravit,“ vzpomněla si.

„Co je se schránkou, co zase máš?“

„Co? Dvířka jsou tak zkřivený, že skoro ani nejdou otevřít.“

„Jo tohle. To už je tak dlouho, proč ti to vadí zrovna dnes, prosím tě.“

„No právě. Už je to tak dlouho. To má být jako výmluva nebo co? Přesně to mi vadí. Je to dlouho a ty celý dny sedíš doma a nemůžeš jít a opravit to, co? Všechno je na mně. Co vůbec děláš, když já jsem v práci?“

„S tebou se dnes nedá mluvit,“ Jan Šafář znechuceně mávl rukou a zmizel v chodbě.

Dana se nadechla k ostré odpovědi, ale pak si vzpomněla na dopis, mávla rukou a konečně se pustila do čtení.

Dopis byl ze soudu, obálka celkem tenká, lehká. Napadlo ji, že to možná bude předvolání k hlavnímu

líčení, před časem jí na policii říkali, že bude určitě předvolaná. Jednak jako svědek a také jako poškozená. Uvědomila si, že jí vyšetřovatel říkal něco o tom, že u soudu může požadovat náhradu škody, tedy přesněji řečeno nemajetkové újmy. Dosud to neudělala, nevěděla, jak na to. Jen si na internetu zjistila, že může požadovat řádově statisíce, to pro ni byla významná suma.

Možná by si měla najít advokáta, který jí s tím pomůže, ale copak si jeho služby může dovolit? Je ráda, že měsíc od měsíce zaplatí nájem a inkaso.

Roztrhla obálku. Žádné předvolání v ní nebylo. Musela si písemnost přečíst dvakrát, aby pochopila souvislosti. Krajský soud ve Vysokém Brodě rozhodl v neveřejném zasedání o předběžném projednání obžaloby a vrátil věc do přípravného řízení. Po druhém pozorném čtení pochopila, že krajský státní zástupce podal obžalobu na Jáchyma Veselého pro zločin vraždy na jejím bratrovi, ale soud tuto obžalobu prostudoval spolu se spisem a dospěl k závěru, že obviněný byl před soud postaven předčasně, když nebylo náležitě objasněno, co přesně se stalo.

Z kontextu rozhodnutí vyplynulo, že návrh na předběžné projednání podal obhájce a namítal, že policie nepostupovala dostatečně pečlivě, že neobjasnila celou řadu otázek. Podle obhájce zejména chybí motiv, nebylo vyvráceno alibi obžalovaného Jáchyma Veselého a nebyl objasněn původ některých stop zjištěných na místě činu. Jáchym Veselý se sice nejprve doznal, ale později svoje doznání odvolal s tím, že tak učinil

pod psychickým nátlakem. Kromě tohoto pochybného doznání neexistuje žádný nezpochybnitelný důvod považovat ho za pachatele a navíc ani toto doznání neobjasňovalo motiv a průběh vraždy.

Dana sice pochopila, co právě přečetla, ale nerozuměla tomu a nevěděla, co přesně to znamená pro ni. Zda může uplatňovat svoje nároky coby poškozená a proti komu. Když se zamýšlela nad obsahem soudního rozhodnutí, byla si stále více jistá, že o vině Jáchyma

Veselého existují závažné pochybnosti a pokud nebudou vysvětleny, soud ho nakonec úplně osvobodí.

Zalila ji vlna znechucení a nahlas zaklela.

Do kuchyně vešel Honza a podrážděně se jí zeptal, jestli by se nechtěla konečně uklidnit.

„Na, přečti si to,“ přisunula k němu listiny, na kterých se povalovaly její brýle.

Honza si je s klidnou samozřejmostí nasadil, oba měli stejné dioptrie a brýle si běžně vzájemně půjčovali. Danu napadlo, kolik je v takových samozřejmých gestech intimity. I přes podrážděnost a stále častější rozmíšky patří k sobě.

„Co je to?“

„Však si to přečti.“

Seděla za stolem strnule jako socha a čekala, že se její muž prokouše úřednickým jazykem. Četl pomalu a pozorně, pak soudní rozhodnutí položil na stůl a brýle si zdvihl na čelo.

„No ty vole, to je ale bordel. Ten kluk má určitě protekci. Však ti říkali, že je ze zazobané rodiny.“

„Jo, to říkali,“ přikývla Dana. Vzpomněla si na sdílného vyšetřovatele, působil na ni až příliš suverénně. Neskrýval nadšení, že vraha dopadli tak záhy. Navíc se jim doznal, to byl přece jasný úspěch. A ano, chlapec je z vlivné rodiny, sice černá ovce, ale nějaké tlaky se nejspíš čekat dají. Vyšetřovatel se tvářil, že na něj si žádní zbohatlíci nepřijdou. Kluka dopadl a vraždu mu dokáže, můžou mu tak leda posílat balíky do vězení. Tak teď to mají. U vyšetřovatele vlivná rodinka nejspíš nepochodila, klukovi sehnali drahého advokáta a zkusili to u soudu. A oni, obyčejní lidi, se spravedlnosti nedočkají. Podobné myšlenky táhly Daně hlavou a cítila pachuť na jazyku.

„Nalej mi panáka.“

Honza překvapeně zamrkal, nic nekomentoval a hbitě vyskočil. Ze špajzu vytáhl dosud neotevřenou lahev poctivé slivovice, hrábl do skříňky pro skleničky a oběma nalil. Dana svoji skleničku vypila jedním lokem a přisunula ji směrem k lahvi. Pochopil, nalil znovu, už o něco méně.

„Opatrně s tím, holka. Je to třiapadesátka, ať to s tebou nesekne.“

„Dnes je mi to jedno.“

„Jo, dnes jo, to ti věřím, ale zítra ti bude blbě. Věř zkušenému,“ pokusil se o žert, ovšem Dana nereagovala.

„Tohle mi bude muset někdo vysvětlit. Myslím, že policajti něco zvorali. Nebo se soudce nechal ovlivnit.“

II.

„Člověče, já čím dál častěji přemýšlím, že si vezmu výsluhu a skončím. Nakonec bych se neměl vůbec špatně. Jenom nemám takovou parádní chalupu,“ nadhodil major Stárek a upil kávu z pořádného keramického pucláku.

„Co není, může být. Teď prý budou ceny rekreačních nemovitostí klesat,“ opáčil Viktor.

„Ty o něčem víš? Tady u vás nebo někde poblíž by se mi vážně líbilo.“

Starý kriminalista měl pro Kročín slabost a nijak se tím netajil.

Viktor zavrtěl hlavou. „Zatím nic. Ale čas od času se něco objeví. Jestli tu máš skončit, dočkáš se. A jestli navíc objasníš Rybkovu vraždu, lidi ti budou věřit a můžeš nám tu dělat starostu. Tebe by volili, o tom nepochybuj,“ špičkoval.

„Však tu už jeden policajt starostou je. Myslím, že ses v tom našel. Nebo ne?“

„Neskuhrám. Ale v nejlepším se má přestat. Jsem v půlce druhého volebního období a někdy toho mívám už plné zuby. Občas to člověka naplňuje, říkáš si, že to má smysl. Pak tě semele nápor byrokracie, je to rok od roku horší. Dorazí tě občas mezilidské vztahy. A to si

udržuji určitý odstup, jsem náplava a nevyrůstal jsem tu.

Jinak bych to měl asi těžší. Ale všude je něco. Nakonec třeba bude na prodej barák po Rybkovi. To je náhodou docela pěkná nemovitost.“

Major Stárek jen mávl rukou. Objekt se mu sice líbil, ale rekreovat se v domě po oběti vraždy, kterou vyšetřuje, by nedokázal. Viktorovi nemusel nic vysvětlovat.

„Vůbec nevím, co s tím případem budu dělat. Je to na draka. Nebyl jsem u toho na začátku. A teď, když nám to přistálo na stole, nevím, odkud začít. Je to celé zdrbané, ušité horkou jehlou. Já vůbec nechápu, jak mohl Rychtář podat obžalobu. Kdysi to býval pedant. Teď

máme případ znovu u nás na stole, spis už měl v rukách kdekdo. Veselý, oba jeho advokáti, státní zastupitelství, lidi ze soudu. Taky pozůstalí po Rybkovi, protože jsou poškození. Pokud vím, i oni se se spisem seznámili. Ke všemu o našem debaklu informovali i v regionálních zprávách. Kdo dal novinářům echo, netuším.“

„Tak tvůj debakl to přece není.“

„To máš jedno. Jsem šéf, Doubek je pryč, dělat na tom budu já. A nehodlám připustit, aby se z toho stal pomníček, zatím nemám ani jeden. Budeme makat pod tlakem, to je jasné.“

Viktor věděl, že se s ním chce major bavit především o nedávno zavražděném Emilu Rybkovi, řekl mu to do telefonu, už když si tuto neoficiální návštěvu sjednával. K vraždě došlo v katastru sousední vesnice, která již spadá do jiného okresu a s Kročínem má méně administrativních vazeb. Nicméně stále jde o stejný kraj, proto

případ vyšetřuje vysokobrodská kriminálka. Pokud jde o Rybkovu smrt, věděl Viktor Palec prakticky totéž, co všichni. Někdo toho chudáka zamordoval u Velkého rybníka, když si vyrazil na ryby. Byl tam každou chvíli, někdy na kole, jindy pěšky, měl to z domu kousek. Přestože rybníky Velký a Malý spadaly do katastru sousední Soukenice, kročínští je považovali za své. Měli je téměř za humny, na potoce, který protékal jejich obcí a pramenil v lesích nad osadou Javoří, a ta byla přece taky jejich.

Viktor vyšetřování Emilovy vraždy téměř ani nezaregistroval. Bylo velmi rychlé. Police vraha odhalila prakticky okamžitě, prý ho téměř chytili při činu. Každopádně se měl na místě motat ještě v době, kdy tam přijela hlídka. Šlo prý o feťáka, byl sjetý pervitinem a k činu se doznal. Žádné větší šetření v místě Rybkova bydliště neprobíhalo. Samozřejmě došlo na domovní prohlídku u oběti, při ní byl Viktor přítomen jako nezávislá osoba, potom dům zapečetili. Časem pečeť zmizela, Viktorovi se doneslo, že se v domě objevila Emilova sestra, zdržela se tam jedno sobotní dopoledne a od té doby snad v domě nikdo nebyl. Možná tam sestra přece jen jezdí, ale nikdo ji neviděl, případně se to Viktorovi nedoneslo, nijak zvlášť se nezajímal.

V době Rybkovy smrti byl major Stárek na dovolené, pak několik týdnů marodil po úrazu, který si způsobil pádem z kola. A pár dní po návratu ho čekala katastrofa.

Na stole mu přistál Rybkův spis spolu s rozhodnutím soudu o vrácení věci do přípravného řízení, tedy jinými

slovy, soud případ vrátil jako nedostatečně objasněný.

Když si vše podrobně prošel, musel dát major soudci za pravdu. Kauzu vyšetřoval ambiciózní policista, který byl k nim přidělen teprve nedávno a předtím stihl projít řadou jiných oddělení. Měl pověst protekčního kariéristy. Major se na něho díval poněkud nedůvěřivě, ale nechtěl kolegu odepsat bez šance. Poctivě ho zařazoval do týmu a snažil se, aby zapadl mezi kolegy a učil se řemeslo. Protože tak major svoji práci vnímal.

Jako řemeslo.

Kapitán Doubek však byl problém. Zapadnout mezi kolegy netoužil, jen nerad si nechával přidělovat úkoly, byl citlivý na všechno, co vypadalo jako poučování. V oddělení působil všeho všudy dva měsíce a major pomalu přemýšlel, jak se ho zbaví dřív, než mu Doubek

svým chováním rozklíží celou dosud sehranou mordpartu. A pak šel na dovolenou a jejich nadřízený svěřil

Rybkův případ právě Doubkovi.

Když major zjistil, co všechno bylo v kauze špatně, vlétl bez ohlášení se spisem pod paží k řediteli a za zavřenými dveřmi tam seděl skoro dvě hodiny. Posléze se na chodbách proslýchalo, že měl vyhrožovat svým okamžitým odchodem a věc postavil do polohy Doubek, nebo on.

Na přímé otázky major nikdy neodpověděl a nikdy také nevyzradil nic o průběhu jednání s ředitelem. Výsledkem bylo, že Doubek z oddělení zmizel a major musel řediteli slíbit, že zpackanou kauzu dá do pořádku osobně.

„Představ si, že jsem takový vůl. Já bych toho Doubka

původně ani vyhazovat nechtěl. Ale když jsem si ho vzal

k sobě do kanclu a chtěl s ním projít, co je špatně, byl arogantní, že jsi něco takového ještě neviděl. Nadával na soudce a na advokáta, prý jsou v tom určitě prachy, ten Jáchym Veselý je ze zazobané rodiny. Svoje vlastní chyby vidět nechtěl. Takže podle Doubka je v tom protekce, on vůbec nepochopil, co všechno zkonil. Argumentoval tím, že kluk se přece doznal, tak co bychom se s tím měli víc párat. Co ti budu říkat, měl jsem rudo před očima. Prý je to feťák, beztak patří do lochu. Viktore, oba už něco pamatujeme a na dobu, kdy doznání bylo korunní důkaz snad ani vzpomínat nechci. A i tehdy, když soudruzi z estébé někoho k doznání donutili, tak na kriminálce se pořád dělalo řemeslo, kdy se muselo všechno objasnit, stopy musely sedět a souvislosti dávat smysl. Na vraždách vždycky. Prostě jsem nemohl zkousnout, že někdo s takovým přístupem bude u mordparty.“

„A kde skončil?“

„To se podrž. Na vnitřní kontrole.“

„Je ti jasný, že si s tebou bude chtít vyřídit účty? Dřív nebo později.“

„Jasně. Doufám, že spíš později, zatím je to nováček s máslem na hlavě, teď by to moc řvalo. A já už to stejně asi zabalím. Dodělám Rybku a pak možná jeden dva případy a končím. Ale s tím Rybkou nám musíš pomoct.“

„Rád. Udělám, co půjde, taky nechci, aby to nakonec vyšumělo.“

„Nic nevyšumí, ale stopy jsou vychladlé.“

Major Stárek během chvilky shrnul celou kauzu. V jedné ze dvou chat na břehu Velkého rybníka se

rekreovala dvojice s dětmi. Šlo o matku dvou předškoláků a jejího partnera. Chodili spolu celkem krátce, ona se s ním už jednou rozešla kvůli drogám. Našel si práci a slíbil jí, že už si nevykouří ani marihuanu, natož aby se dotkl pervitinu nebo čehokoli jiného. Uvěřila mu a zdálo se, že všechno bude v pořádku, proto nakonec svolila, že s ním a s dětmi může strávit víkend. Ukázalo se, že Jáchym není tak čistý, jak se tvářil, bez perníku nevydržel ani ten společný čas na její chatě. Ráno brzy vstala, nikde ho neviděla, myslela si, že je někde kolem chaty, nehledala ho. Sešla jen tak k rybníku, na břehu zahlédla nějaký pohyb, slyšela

Jáchyma mluvit, šla tedy za ním a pak uviděla Rybku s nohama ještě na břehu a s trupem a hlavou ve vodě.

Jáchym zrovna prohledával jeho batoh. Vypadal divně, strašně rychle mluvil, choval se prý jako nepříčetný. Volal na ni, že ten člověk je mrtvý, že už mu nikdo nepomůže, a dál prohledával jeho věci. Vyděsila se, na nic nečekala, utekla do chaty, kde se i s dětmi zabarikádovala a zavolala policii. Jáchyma pochopitelně zadrželi, tvrdil zpočátku, že tam toho člověka našel, že šel do lesa na dříví, pak se trochu ztratil a vylezl někde o kus dál na břehu rybníka. V dálce přes vodu viděl chatu, tak pokračoval podél břehu, až našel toho rybáře. Už byl mrtvý. Napadlo ho, že se mu podívá do věcí, jestli tam nemá něco cenného, už přece nebude nic potřebovat. Neuměl vysvětlit, co ho to napadlo, nevěděl, jak dlouho byl z chaty pryč a kde se přesně pohyboval a evidentně byl sjetý.

Kapitán Doubek byl od počátku přesvědčený, že má vraha. Nelámal si hlavu s tím, že podle patologa Rybka zemřel někdy během noci a ne až v době, kdy na břeh přišla svědkyně. Rybka byl podle prvotních odhadů zavražděný nejméně před čtyřmi až šesti hodinami, pitva dobu určila přesněji, mezi půlnocí a jednou ráno. Podezřelý tvrdil, že v té době spal, připouštěla to i svědkyně, ale nemohla odpřisáhnout, že by si nevšimla, kdyby z chaty odešel. Pravděpodobně by se neprobudila, byla po celém dnu dost unavená a poměrně rychle usnula. Spát šli někdy po jedenácté večer, nevěděla to úplně přesně.

Rybka zemřel utopením, ale po zápase. Někdo ho evidentně napadl, povalil na zem na břehu, nakonec ho překulil na břicho. Tvář a horní část trupu měl Rybka ve vodě. Vrah mu klečel na zádech a rukama tlačil hlavu pod vodu. Celé se to muselo seběhnout dost rychle.

Kolem byly stopy po zápase, Rybka ale neměl za nehty cizí tkáň, na účinnější obranu se nejspíš ani nezmohl. V blátě zůstaly otisky bot jak Rybky i Jáchyma, tak ale i nějaké další osoby. Dvě docela pěkné trasologické stopy podrážek o velikosti třiačtyřicet ukazují, že na místě musel být nějaký další muž. Jáchym nechal poměrně dost stop na batohu, ale na těle mrtvého skoro žádné. Pár kapek jeho potu ulpělo na suché části zad, toho se Doubek držel. Ovšem na Rybkovi ulpěla DNA další osoby, šlo o slinu na kalhotách, na stehně. To Doubek přešel, prý kalhoty nebyly nejčistší a kdoví do čeho si dříve Rybka sedl. Stejně tak si nelámal hlavu se stopami

bot, prý že místo je veřejně přístupné, kdoví jak dlouho tam byly.

Ani motiv Jáchyma Veselého nebyl objasněný, podle Doubka šlo o feťácký zkrat, možná nějaká nesmyslná hádka, která se zvrtla, možná pokus loupeže, aby měl na další dávku. Přitom Veselý neměl vysloveně nouzi, pracoval a byl z movité rodiny. Veselý se doznal, ale později doznání odvolal. Nebyl kloudně schopný popsat, k čemu mezi ním a Rybkou došlo, prý se hádali, strkali, pak Rybka spadl do vody a on ho tam nechal, říkal, si, že zase vstane. Jindy zase tvrdil, že Rybku škrtil, čemuž ovšem neodpovídaly žádné stopy ani Rybkovo zranění. Pak se zasekl, prohlásil, že k vraždě se doznává, Rybku zabil on, ale víc že k tomu vypovídat nebude. Doubek si s tím hlavu nedělal. Doznal se, je to feťák. Nejspíš sám pořádně neví nejen proč, ale ani jak Rybku zabil, možná má okno nebo to na ně hraje. Veselý doznání později

odvolal, prý se přiznal pod nátlakem. Ze strachu, aby ho nezadrželi. Doufal, že když jim řekne, co chtějí slyšet, pustí ho domů a dál bude vyšetřování probíhat, zatímco on bude na svobodě. Nepředpokládal, že ho vezmou do vazby, Doubek mu prý měl slibovat, že po doznání půjde domů. Feťák se prostě bál absťáku, ve vazbě by se k drogám nedostal. Rozhodně ne hned v první době, když ještě neví, jak to ve vězení chodí.

Obvinili ho, dostal advokáta ex offo, který se sice celkem snažil, ale rodina na nic nespoléhala a sehnala mu drahého advokáta s pověstí dravce.

„To se jim vyplatilo, jak je vidět,“ konstatoval Viktor.

„Já ti nevím, Viktore. Ostatně, je to jejich věc. Já bych ale řekl, že Veselého dostala z basy ven totální Doubkova neschopnost, ta kauza vůbec nedrží pohromadě. S tím by si poradil asi i student prvního ročníku na právech. Byl jsem i za Rychtářem, chtěl jsem vědět, jak vůbec mohl podat obžalobu. Bylo mu trapně, je si vědom své chyby. Působil na mě úplně vyhasle, jako by mu bylo všechno jedno, úplně ztratil páru. Prý před časem prodělal těžký covid a měl nějaké následné komplikace, působil na mě, že je úplně bez energie. Jako by to už ani nebyl on.“

III.

V okně protějšího domu se znovu mihl záblesk světla. Tak přece se jí to nezdálo. S bušícím srdcem Dagmar Drtilová zmáčkla vypínač a její obývák se ponořil do tmy. Oči si chvilku zvykaly na změnu, ale pak se s jistotou propletla známým prostorem kolem nábytku a postavila se tak, aby na Emilův dům viděla.

Chráněná tmou a závěsem, přes který opatrně nakukovala, pozorovala, jak se za Emilovými okny hýbe světelný kužel. Musel tam někdo chodit s baterkou. Zdálo se, že nezvaný host se pohybuje klidně a systematicky. Ruka, v níž svírala mobil, se jí začínala nepříjemně potit, tělem se rozlévala divná slabost. Měla strach. S očima přišpendlenýma na okno se svezla na židli u jídelního stolu, cítila, že jí po čele stéká pot a štípe ji do očí.

Ráno přijela policie a několik hodin prohledávali Rybkův dům. Byla doma a pozorovala, co se děje. Nikdo jí nic neřekl, jen v obchodě zaslechla ženské mluvit o tom, že Rybkův vrah je venku z vazby a prý se věc má znovu vyšetřovat. Údajně už všechno bylo ve zprávách na internetu.

Policie odjela až někdy po poledni, celou dobu se Dagmar snažila zachytit aspoň útržky hovorů, více než hodinu plela a okopávala před domem trvalkový záhon.

Z toho co viděla, nebyla příliš moudrá. Odpoledne si sedla k internetu, ale nic kloudného nezjistila. Opravdu našla pár zmínek o tom, že soudce vrátil kauzu Emilovy vraždy policii k došetření, ale žádné bližší podrobnosti se nedočetla.

Viděla, že před odjezdem jeden z policistů dveře Emilova domu zapečetil. Zvědavec, který tam nyní šmejdil, byl buď hodně otrlý, když pečeť porušil, nebo přišel jinudy, nejspíš zadem. Byl to Emilův vrah? Je přece venku z vazby, a kdoví jestli je opravdu vrahem. Co když původně nechytili toho pravého a teď se někdo bojí. Nejspíš hledá, co by ho mohlo usvědčit.

Pohledem bezděky přejela starožitnou komodu v koutě. Co má dělat? Jestli dotyčný nenajde, co hledá, možná půjde po ní. Napadne ho, že si u ní mohl Emil cosi důležitého schovat? Vždyť se mezi lidmi vědělo, že k sobě měli blízko. Bylo jí divné, že po jeho smrti jí policie věnovala jen okrajovou pozornost. Odpověděla jim na jejich otázky a nechali ji být. Sama nijak aktivní nebyla. Emilova smrt jí otřásla a ona váhala, co má udělat. Mezitím stihli případ objasnit, k vraždě se během několika hodin přiznal jakýsi feťák, policie se už o nic kolem Emila nezajímala a jí se ulevilo.

Váhavě pozorovala světlo za okny a potom vytočila linku 158.

„Drtilová. Chtěla bych oznámit, že u souseda naproti je asi zloděj nebo rozhodně někdo, kdo tam nemá co dělat. Je tam tma a vidím pohyb světla, jakoby od baterky, mám to přes ulici,“ vysypala ze sebe.

„Dobře, paní, řekněte mi ještě adresu. Proč se domníváte, že jde o zloděje, nemůže to být porucha elektřiny?“

Dagmar udala adresu a doplnila, že jde o dům, kde bydlela oběť nedávné vraždy, stále se to vyšetřuje a dnes dopoledne tu byla policie. Dům je asi zapečetěný, tak tím spíš si myslí, že je tam někdo nelegálně.

Policista na druhé straně okamžitě změnil tón. I když s ní od počátku mluvil zdvořile, cítila, že si možná myslí, že volá nějaká potrhlá babka a že ve skutečnosti o nic nejde. Teď už byl mnohem věcnější.

„Dobře, paní. Zůstaňte doma, nevycházejte na ulici, ať se s tím dotyčným nepotkáte. Posílám tam hlídku. Zjistí, co a jak, pak vás budou kontaktovat, abyste jim vše popsala podrobněji.“

„Ano, děkuji vám. Po pravdě, trochu se tu teď bojím.“

„Buďte v klidu, paní, ale jak říkám. Zůstaňte doma. Přijedou policisté v uniformách a označeném policejním autě. Na uniformách mají služební čísla, když budete chtít, můžete znovu zavolat a ověřit si je. Zamkněte se doma, mějte po ruce mobil, ale já věřím, že se nemusíte bát. Kolegové tam budou za pár minut.“

Hlídka přijela zhruba během deseti minut, Dagmar celou dobu zírala na Emilův dům. Světlo baterky viděla ještě nějakou chvíli, pohybovalo se jaksi klidně, beze spěchu. A pak zmizelo. Čekala, jestli uvidí návštěvníka ve dveřích, ale nezahlédla nic. Musel jít zadem, přes zahradu a dvůr, pomyslela si. Nebo prohledával přístavbu a dřevník ve dvoře.

Palec a tichá voda