Pes by Nakladatelství MOBA

Děkujeme Švédské kulturní radě za finanční podporu překladu. The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged.

Kerstin Ekmanová Pes Originální název: Hunden Vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm 1986 Překlad Jaroslav Bojanovský Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Off road factory s. r. o. Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Kerstin Ekman, 1986 First published by Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden. Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Rights, Stockholm, Sweden and PLIMA d.o.o. Translation © Jaroslav Bojanovský, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8064-3

k e r s t i n e k m a n o vรก

Kdy začíná nějaký děj? Nezačíná. Vždycky mu něco předchází. Začíná tak, jako potok začíná stružkou a jako ta vytéká z mokřadu s prosakující vodou. A o to, že se mokřad plní vodou, se zase postará déšť. Smrky mají v zimě široké sukně. Sníh dosáhne takové výšky, že pronikne do věnce větví, které jsou nejníže u země. Když ho ke smrkům navěje bouře, utvoří se pod stromy dutiny a doupata. V době bouře a nečasu tam přes den může pobýt liška. Pod sukněmi smrků lehávají tetřevice, ovšem nikdy pod stejným kořenem jako liška. Ta se tam schoulí a vyčkává, až přijde noc. Čeká na měsíční svit a na to, až sníh pokryje pevná ledová krusta. Kde začíná vyprávění? Možná pod kořenem smrku. Ano, pod kořenem smrku. Leželo tam malé šedé zvíře. Stočené do klubíčka, s čenichem pod ocasem. Pes. Ale to on nevěděl. Byl tak malý, že se dokázal vměstnat pod kořen. Ten ho objímal jako drsná hnědá paže. Ale nehřál ho. Pes neměl jiné teplo než to vlastní, tělesné. V jeho nitru zela díra. Nemohl si představovat teplo, mléčné

žlázy, cecíky, mléko. Nepamatoval si na břicho feny porostlé bílými řídkými chloupky, nevzpomínal si na žluté oči, které se leskly, když všichni sáli. Nemohl si to pamatovat. Měl v sobě jen velkou vykousnutou černou díru, hlad po teple a po tom vydatném a vlažném, co naplňuje tlamičku, po fenčiných kousancích do kůže na krku i po tom, jak se olizovala v koutku tlamy, když přišla zvenku a přinesla si v srsti cizí pachy. Jak to, že se ocitl pod kořenem? Nepamatoval si to a nemohl by o tom vyprávět.

Hospodář nasedl na skútr a vyjel na jezero. Chystal se na ryby. Fena viděla, že si obléká zelenou bundu a myslela si, že spolu vyrazí na lov. Doba tomu neodpovídala. Říkal jí to pach březnového vzduchu. Zůstala sedět na zápraží, nehybná, ostražitá. Když skútr zabočil za kůlnu, měla pocit, že svýma slabýma očima zahlédla hlaveň pušky. Byl to vrták do ledu, hospodář ho měl upevněný na zádech. Nepřivolal ji k sobě. Neřekl, co se bude dít. Ale co ta zelená bunda a hlaveň? Dokud skútr nezmizel mezi borovicemi na mokřadu, zůstala fena strnule sedět se slechy sklopenými dopředu. Pak se přece jen rozběhla. Lov! A za ní vyrazilo štěně. Stopa skútru byla široká a vzorek pneumatiky v ní vytvořil důlky a hrbolky. Byla cítit benzinem, naftou a mámou. Štěně běželo, nejistě hopsalo na krátkých nožkách. Brzo mámu ztratilo z očí. Slyšelo zvuk motoru. Pak se rozhostilo ticho a zvíře na dlouhém bílém pruhu, který vedl na jezero, osamělo. Muž přejel jezero až k místu, kde se uvazovala plavidla, a pak vyjel do svahu k salaši, aby zkontroloval, zda je tam všechno v pořádku. Pak sjel zpět na jezero. Feny si všiml, teprve když zastavil. Doběhla k němu

vysílená. Cecíky jí visely. Ty hloupá, řekl jí muž. Myslela sis, že budeme lovit? Hospodář začal vyvrtávat do ledu otvory, které od posledně zamrzly, a potom pod ním začal chytat ryby. Vzduch byl ostrý a vrcholky stromů nebylo v okolní šedi vidět. Fena seděla vedle muže a mhouřila žluté oči. Její neklidný čenich něco větřil. Během čekání na pána občas obešla otvory v ledu. Muž nic nechytil. Když vytahoval a nořil lanko do studené černé vody, bylo celé pokryté ledem. Nad jezero se přihnal sníh, točil se v šedých vírech. Fena si odfrkla. Hospodář řekl: Pojedem domů. Jel pomalu, aby fenka nemusela běžet příliš rychle. Nevracel se ale stejnou stopou, vzal to obloukem. Když se blížil k domu, na zápraží stála jeho žena s rukama zasunutýma do rukávů svetru. Z norských hor fičel vítr a sníh vířil. Žena muži oznámila, že se jedno štěně ztratilo. To nejšedivější, řekla. V šedé chumelenici ho pak hledali celý den. Chtěli, aby fena našla jeho stopu, ale té se to nepodařilo. Padající sníh dál vířil. Večer přišla bouře. Žena plakala a bědovala, že už štěně nenajdou. Umrzlo, řekla.

Šedá sněhová vánice, která přichází z norských hor, je jako koště. Zamete jezero i les. Tím zmizí stopy po lyžích, skútru, stopy zvířecích pacek nebo ptačích pařátků, u otvorů v ledu neleží zbytky tabáku, červi ani krev. Všechno je bílé, čisté, zahlazené. Bylo ráno po bouři a po muži na skútru nezůstala jediná stopa. Vyjasnilo se. Slunce ještě nevyšlo a nebe se za svítání střetlo se zelenou barvou. Srpek měsíce nad Medvědí hroudou zbledl. Byl potrhaný a křehký. Ze svého úkrytu pod smrkem vzlétl tetřev. Při jeho pohybu se ozval praskot, pták svými křídly zvířil sníh. Vylétl do koruny břízy. Vzápětí tam za ním přiletěl další a pak ještě jeden. Seděli na bříze jako černé plody. Byli tak těžcí, že se pod nimi prohýbaly větve. Ptáci pak začali okusovat pupence. Štěně spalo pod svým smrkem. Když vystrčilo nad čerstvě navátým sněhem čenich a vyškrábalo se z úkrytu, mělo ztuhlé tělo a žízeň. Ačkoli světlo bylo zatím slabé, oslepovalo ho. Štěně uvidělo tetřevy na stromě, ale nevědělo, co jsou zač, ani jestli jsou nebezpeční. Byl v nich život. V tom bílém všude kolem byly jejich černé hlavy tím jediným, co se hýbalo. Pes zacouval zpátky pod strom a začal chroupat sníh.

Probudil tím svůj žaludek. Ucítil v něm bolest, pocítil hlad. Zakňučel, ale nikdo nepřišel. Zamručel a nastražil uši. Neuslyšel zvuk tlapek na korkové krytině ani kroky nohou ve vysokých botách, neozval se žádný hlas. Na chvíli usnul a bolest v žaludku ho provázela do spánku tak silně, že začal kňučet. Když se probral, zdálo se mu, že cítí nejen sníh, chlad a vzduch, ale ještě něco jiného. Začal hrabat. Objevil pod sebou kůru a loňskou trávu. Nakonec našel to, co ucítil. Hrabal ještě dlouho, a jakmile se slunce vyhouplo na oblohu a ozářilo namrzlá okna salaše, měl už v žaludku dva liščí bobky a několik brusinek. Když se probudil, tetřevi už byli pryč. Sluneční světlo se odráželo od sněhu. Bylo to bolestivé, musel přivřít oči. Mhouřil je a hltal sníh, který se mu rychle rozpouštěl v tlamičce. Tající sníh stékal i do jeho úkrytu. Byla mu už velká zima, protože srst, která byla stále štěněčím chmýřím, měl zavlhlou. Jeho zorným polem přeletěla straka a usadila se opodál. Slyšel, jak tam klove a skřehotá. Ten zvuk znal. Skřehotání straky a zavrčení feny, které se ozvalo, kdykoli se drzý pták přiblížil ke krmení. Ostře znějící plácání současně představovalo to dobré: mámu a misku s krmením. Chtěl by za nimi. Jenže když se chtěl vyhrabat z mokrého sněhu, sklouzl bezmocně zpátky. Po chvíli bylo všechno mokré a světle šedé. Došly mu síly. Dlouho ležel ve sněhu a straku už neslyšel. Vzpomínka zmizela. Holé břicho měl zabořené do vlhkého sněhu. Když mu začala být oprav-

du pořádná zima, podařilo se mu – navzdory bolavým nohám – překulit a zalézt zpět do díry pod smrkem. Spal. Slunce, které stálo vysoko na obloze, ani na chvíli neproniklo až ke kořeni, pod nímž ležel. Bylo to na severním svahu, na zasněžené stráni za pastvinou. V mrákotách z hladu usnul a čenich měl zastrčený pod kořen ocasu, aby se hřál teplem ze svého mokrého a pocuchaného kožichu. Srdce se v prázdném těle třepotalo jako ptačí křídlo. Vzdorovalo chladu a vlhku a občas se horečně zachvělo hladem po životě, po teple, vlídných hlasech, po mléku, slunečním světle, jazycích, kožíšcích, po packách, bříškách a nohách. Nebyl na louce sám. Dalo se tu zaslechnout škrábání zahnutých veverčích drápků do kůry smrku. Když sníh zmodral, tetřevi znovu vylétli do koruny stromu a usedli tam. Při stmívání si plnili volátka pupenci z břízy, aby jich měli plný žaludek, až nastane noc a zavládne chlad. Ten už se začal plížit z modrých stínů. Pes slyšel koňadru, která celé odpoledne kníkala ve slunečním světle a v padajících kapkách tajícího ledu a sněhu. Nyní, když začala být zima, ptáček utichl a zaletěl pod okraj střechy salaše. Koňader tam seděl celý hlouček, zahřívaly se navzájem. Nastala studená noc. Spali – pod okrajem střechy, s chvějícími se srdci, s tikajícím, pulzujícím krevním oběhem. V puklinách, v doupatech a pod kořeny. Štěně upadalo do stále hlubších mrákot způsobených chladem. Prudká máchání stračích křídel. Straka nepřestává skřehotat na vrcholu břízy. V lese rozkládajícím se kolem

louky je strak hned několik. Nyní se měly dozvědět, že tato straka je tady, že opanovala vrchol stromu a celé území, na které z něj dohlédne. Nikdo jí neodpovídá, ale slyší ji mnozí. Úplně vespod, pod větvemi smrku, které táhne k zemi sníh, jenž předtím, než zmrzl, tál, ji slyší štěně. To se nakonec zcela probudí. Ze spánku, který byl dlouho nebezpečně hluboký, ho probírá umanuté a neustále se opakující stračí skřehotání. Pes se pohne, protože má žízeň. Spolkne trochu sněhu. Ten už ale není takový jako dřív. Ztuhl. Straka dál pokřikuje a pes ze své skrýše vidí, jak se jí při každé kaskádě krákavých zvuků třepotá bílá náprsenka a zadeček přecházející do modra. Probudila ho. A sníh, který spolykal, zase probudil v jeho žaludku hlad. Pes se vydrápe z otvoru. Vtom straka, která provedla to, co měla v úmyslu, odletí. Než zmizí v lese, v zákrutech jejího letu se černě zableskne její tělo. Tohle ráno je jiné. Je tuhá zima, proto se vzduchem nenesou skoro žádné pachy. Z vody, která se vytvořila táním předešlého dne a pak zmrzla, se na větvích bříz vytvořily protáhlé ledové kapky. Když od jezera lehce zafouká, cinkají. Pes se vydává po vlastních stopách z minulého dne, ledová vrstva na sněhu ho řeže do polštářků na tlapkách. Pak se zastaví na sněhu, který je jako zmrzlá podlaha. Nemotorně před sebe klade své velké štěněčí tlapy. Den předtím byl sníh vlhký a měkký a pes se bořil a sklouzával do šedých děr, v nichž se neměl čeho zachytit. Dnes ho sníh unese. Potácí se, ale směřuje stále vpřed a cítí už víc jistoty. Občas postojí a zmrzlou krustu pod nohama olízne.

Přestože byl vyčerpaný, hlad ho toho rána zavedl daleko. Vítr navál kolem salaše vysoké závěje. K nim se pes nepřiblížil. Stále pomaleji stoupal do svahu. Chvílemi se tak zadýchal, že se zastavil a zůstal ležet na sněhu. Celou dobu zvedal oči ke stodole. Když se dostal až k ní, lehl si před vrata. Díval se na ně, jenže nikdo nepřišel. Kňučel, zaštěkal, ale neodpověděl mu žádný hlas. Pak se u vrat stočil do klubíčka. Neusnul. Ohlédl se k mokřadu – něco zavětřil. Po chvíli si také všiml, že na pasece mezi sazenicemi borovic cosi peláší. Byl to zajíc. Pes se zvedl a na ztuhlých nožkách začal scházet ze svahu. Věřil, že v místech, kde viděl pohyb, možná uslyší jeden vysoký nebo jiný, chraptivý hlas. Nebo fenu. Možná by se tam dalo najít něco k snědku. Ačkoli se mezi sazenicemi borovic ještě vznášel hutný, pronikavý pach, zajíc byl už dávno tentam. Aspoň že tam po sobě něco nechal: několik teplých bobků. Pes je snědl a vydal se hledat další. Vtom zaslechl nějaký hlas. Byl přísný, silný a nesl se v jediném tónu. Pes se právě ocitl na mokřadu. Na místě, kde rostly břízy a malé podmáčené borovice. Stály v tak velkých odstupech, že se tam neměl kde schovat. Přikrčil se a přitiskl břicho na namrzlý sníh. Pak ten hlas uslyšel znovu. Hlas mu spílal. Když zvedl oči, uviděl černá roztažená křídla. Ta už znal, jejich vzhled měl zarytý hluboko pod kůží. Znamenal nebezpečí. Pes se připlazil k malé borovici, ale ta byla tak řídká, že skrze ni stále viděl siluetu vrány. Náhle se ozvalo víc hlasů a objevilo se několik dalších černých kroužících těl. Vrány ho ale nechaly na pokoji, hledaly něco jiného, jenže

na bíle zaváté ploše pokryté po ranním mrazu tenkou ledovou krustou, přesto stále tak silné, že unesla psa, to nenacházely. Pes se nahrbil – stále se měl na pozoru před vránami, které měl nad hlavou a byl připravený se ještě víc přikrčit, kdyby se objevily v jeho blízkosti – a opatrně našlapoval vpřed. To, co ho pohánělo, co jeho čenich vnímal stále silněji, bylo silnější než strach. Byl to pach. Vzlínal ze sněhu. Přiměl ho, aby začal hrabat a čenichat. Přestože vrstva praskajícího ledu byla ostrá, rychle jí pronikl. Cítil, jak k němu stoupá vábivý pach, pach potravy. Sníh při oblevě poklesl, jeho vrstva se ztenčila. Byl nyní těžký a šedý, ale pes už se do něj bezmocně nezabořil jako předchozího dne, když se po něm snažil jít. Stál na místě, hlavu a přední nohy v díře pod sebou. Odhraboval sníh, který sem navála bouře. Najednou poprvé ucítil na jazyku chuť toho, co tu tak silně a vábivě vonělo, třebaže toho měl v tlamě jen kousíček. Hrabal dál, dokud se nedostal až tam, kam chtěl. Jeho zuby se zakously do zmrzlého boku porostlého tuhými chlupy. Dosáhl svého. Byla to potrava. Vrány se vztekaly. Viděly, že pes objevil to, po čem pátraly a co před nimi ukryla sněhová bouře. Kroužily kolem, klesly o něco níž, dosedly na vrcholy borovic a nazlobeně krákaly z plných plic. Pes ale pro ně jako kořist nepadal v úvahu. Když se k němu přiblížily na příliš malou vzdálenost, zavrčel. Pokud se skláněl nad sněhem pokrytou horou masa, jeho tělo plné vůle bylo samý sval. Vrány nemohly vědět, že zuby, které na ně cenil, jsou ještě mléčné. Když se na obloze objevilo

slunce, pes byl stár osmdesát čtyři svítání, a kdyby na mokřadu pod sněhem neobjevil mršinu losa, nedožil by se už ani o den víc. Ze zaječích bobků se dlouho žít nedá. Noci byly hodně studené. Pes si hledal nějaký úkryt v blízkosti své zásoby potravy, ale na mokřadu žádný vhodný nenašel. Musel vyběhnout na jižní svah, kde své ochranitelské větve rozprostíraly mohutné smrky. Viděl odtamtud na místo, kde na sněhu ležely roztroušené kousky kožešiny. Sotva za svítání začaly krákat vrány, zvedl se a své noční útočiště opustil. Zakrslé břízy a borovice byly nyní každé ráno potažené bělostnou vrstvou ledu. Díky zmrzlé krustě na sněhu se pes dostal k mršině s vlnící se střechou z pokřikujících vraních těl. Před několika dny se před nimi krčil strachy. Nyní měl kulaté břicho, v noci si byl schopen udržet tělesné teplo a během dne býval občas rozčílený. Drahocenné teplo dokázal v těle zachovat díky tomu, že se stočil tak, aby měl přitom čenich pod kořenem ocasu. Ráno býval vyhládlý, ale ne vysílený. Jakmile ho probudil křik vran, býval netečný, ospalý a prokřehlý. Když ale viděl, jak vrány na sněhu klovají do jeho potravy, rozzlobil se. Poté co uplynulo několik takových rán, pochopil, že když se k ptákům přiblíží, vrány vmžiku odletí. Pokaždé se před tím v klidu vyčural. Seděl na sněhu schoulený jako fena a ze zlodějů s velkými zobáky nespouštěl oči. Jen co vyšlo slunce, námraza na stromech začala tát a stékat. V poledne tekla voda proudem. Slunce žhnu-

lo a zahřívalo mu hřbet. Byl sytý a hledal místo, které by mu přes den mohlo posloužit jako útočiště. Ležel opřený o kmen smrku a plný žaludek a teplo ho natolik omámily, že nebyl schopen udržet otevřená víčka, ani když něco těsně vedle něho zapraskalo nebo písklo. Usnul na vlídném slunci. Jakmile zaslechl, že někde spadla šiška nebo se zlomila větévka, zamžoural jedním okem. V poledne toho v lese moc slyšet nebylo. Tiché švitoření různých druhů sýkor, které měly pořád něco na práci ve smrcích. Zurčení vody. Krůpěje padající z větví. Tady se spalo. Do modravých smrákání, která odčerpávala sílu, se pokaždé vplížil hladový chlad. Pes znovu potřeboval získat nějakou potravu. V mordě krvácel, rostly mu nové zuby. Vrchní vrstva sněhu zmrzla. Když se na nebi večer objevily hvězdy a vydechovaly na rozježené smrky své světlo, v lese zavládla krutá zima. Pes se vrátil do svého úkrytu, dlouho si vybíral, jak si lehne, dlouho to místo ušlapával a pak se tam konečně s dlouhým povzdechem stočil do klubíčka. V noci občas zaslechl štěkot. V takové chvíli vždycky zvedl hlavu a zachvěl se očekáváním. Zůstal ležet, ale napětí v něm přetrvávalo. Když povolilo, zůstávala po něm nechuť a únava. Jediným lékem na to byl spánek. Štěkot býval chraptivý a pronikavý. Hlasité zvuky přicházely od jezera. Nebyl to štěkot, na který čekal, nebyl mámin. Bylo v něm cosi nebezpečného, dralo se to do jeho dřímoty. I když tou dobou spal, lehce se mu zachvívaly všechny svaly. Štěkot nakonec vždycky ustal.

Tělo se mu uvolnilo a upadlo do hlubokého spánku, který přinášel zapomnění. Pes řadil den ke dni a ty prokládal studenými záblesky nocí, které se zařezávaly do spánku v podobě sovího zahoukání nebo zapraskání namrzlé větvičky, která se právě zlomila. Ale neskládal je do řady. Jeho život a paměť, to byly obrazy v obrazech, které se rozsvěcely a zhasínaly, střípky dnů s velikým nebem, výraznými závany pachů a útržky výkřiků, které se osamoceně snášely mezi stromy k zemi, dokud se neusadily hluboko v něm, v jednom z obrazů – ve tmě plné křiku, která se měnila v šedivý rozbřesk, v závěji ostrého sněhu, jenž ho zaháněl zpět do úkrytu, v dny a noci plné hladu, kdy se třásl chladem a vlhkem, v mrazivé dny, kdy mu slunce hřálo hřbet. Z těchto obrazů vycházeli, anebo do nich vstupovali ostatní obyvatelé mokřadu: ten bílý s dlouhýma ušima, který v ostrých zatáčkách kličkoval mezi stromy, velké šedivé hory, které přecházely po mokré půdě, ti malí, pípající a zaujatí prací na stromech, ti těžcí, černí, kteří posedávali ve vrcholcích bříz, i ti šedí, kteří vždycky přebíhali od kořene ke kořenu tou nejkratší cestou. Pes se sice ani jednou nedostal do jejich těsné blízkosti, zato jeho paměť byla protkaná jejich stopami a pachy, jejich křikem a štěbetáním a také chraptivým štěkáním kohosi neviditelného, kdo se čas od času pohyboval na jezeře. Věděl, že místo, kde se nachází jeho potrava, musí mít pod neustálým dohledem. Do nejhlubšího spánku se mu vkrádaly zvuky nutící ho zvednout čenich a snažit se zachytit pachy šířící se z mokřadu. Potom

sice znovu usnul, ale nespal klidně. Jeho štěněčí spánek býval jen dřímotou. Poddával se jí a při tom se vzdával veškerých nároků na život, který ho sytí – ovšem jen do chvíle, než se opět probudil a zatoužil po teple a plném žaludku. Jeho spánek býval přerušován sžíravým hladem, který o sobě dával vzápětí vědět, a také neklidem a tlumeným napětím, okamžiky, kdy byl schopen ihned zareagovat a svaly se mu nalily krví. Zklidnil se a usnul až poté, co kolem něho znovu zavládlo ticho, nebo když se vytratil pach, který ho dráždil. Klid a spánek mu byl dopřáván díky plnému žaludku a hřejivým slunečním paprskům, které si uložil pod svou zdravou suchou srst. Přesto čekal – i ve spánku, i když byl nasycený. Čekal na něco, co nemělo podobu ani jméno. On by to ale poznal – stačilo by, aby to zaslechl, nebo aby zavětřil povědomý pach. Žil ve svém očekávání stejně jako tak žije kámen v potoce se zakalenou vodou, téměř nehybnou pod zkrabaceným a zvrásněným ledem. Jednou v noci ho probudil zvuk, který znal, a proto si uměl představit, co se právě děje: nějaká kost je drcena silnými čelistmi. Vyškrábal se z otvoru a zůstal sedět pod smrkem. Nehýbal se, plně se soustředil. Dál se kolem rozléhalo skřípění zubů, které se zakusují do kosti. Čekal na okamžik, kdy něco zavětří a kdy se představa stane konkrétním obrazem: chroupání se promění v máminy zuby a stín na mokřadu se zhmotní do těla feny. Svítil měsíc a zledovatělý sníh se leskl. Na bílou plochu dopadaly černé stíny větví. Pes udělal několik

kroků po ledové krustě a vystoupil ze stínu smrku. Uviděl, jak se někdo sklání nad jeho potravou. Přál si, aby to byla ona, jeho paměť přetvářela toto příliš podlouhlé tělo a příliš chlupatý ocas do její podoby. Třebaže ho od strachu dělil jen vlásek, došel opatrnými krůčky až na určité místo – ucítil, že se zrovna tam má zastavit. Zmítal se mezi ostražitostí a očekáváním. Pak vyrazil. V posledním úseku ho poháněla už jen touha. Když se ale dostal do tak blízké vzdálenosti, že rozpoznal dlouhé hubené nohy, trojúhelníkovou hlavu, špičatý čenich a zdvižené uši, zarazil se. V břiše mu ztuhla krev, žaludek se pohupoval, třásl se pod srstí strachy. Všiml si, jak se v měsíčním svitu, zrcadlícím se na ledovém povlaku, zableskly oči. Měly neznámý zlý výraz. Vtom ho do čenichu udeřil liščí pach. V první chvíli se chtěl otočit a utéct zpět do díry pod smrkem. Jenomže liška svírala v tlapách kus losí mršiny. Když se k němu donesl její pach, měl nutkání k lišce přiběhnout a vycenit na ni zuby. Liška strnula, stála v klidu. Byl to dospělý samec se zimní srstí, každý chlup v ocasu měl zježený, aby oháňka působila v měsíčním svitu mohutným dojmem. Velký objem, velké tělo. Nehybný k němu vysílal ve vlnách opovážlivou zprávu o své přítomnosti. Pes se posadil. Náhle, nemotorně, jako by si dřepl na zadek na korkovou krytinu v kuchyni. Zadní noha mu vylétla k uchu – začal se drbat. Drbal se, jako by ho na celém světě nezajímalo nic jiného než příšerně svědící ucho. Lišák, který se na něj stále šklebil se svým zvednutým horním pyskem, zaběhl do nedalekých smr-

čků. Zůstal tam nehybně stát. Štěně se zatím dál drbalo na uchu, zadní noha bušila do ledové krusty. Lišák pak zmizel a po chvíli se objevil o kus dál na mokřadu – hřbet, dlouhý chvost, mizející čára. Pes si vůbec neuvědomil, jak se to všechno seběhlo. Podařilo se mu zahnat lišáka a uchránit si potravu. Lišák byl skutečně pryč. Pes donutil ztuhlé nohy k chůzi a čenichal v jeho stopách. Na několika místech zanechal pár kapek své moči. Bylo to poprvé, co to udělal se zvednutou zadní nohou. Pak schroupal losí kost, kterou lišák vyprostil ze sněhu. Když se nasytil, posadil se, nastražil uši a zaposlouchal se do jasné noci. Nakonec začal štěkat. Jeho zvučný a nezkušený štěkot se nesl mezi stromy. Poslouchal, jak mu ho vrací ozvěna, a zaštěkal znovu. Náhle ho přepadly mrákoty, a tak se po vlastních stopách vydal pomalým kokem zpět do svého zázemí. Chraptivý štěkot nesoucí se od jezera ho v noci častokrát vytrhl ze spaní. Nahrbil se, zavrčel. Když pak opět upadl do polospánku, stávalo se, že mu z plic a z hrdla vyšla odpověď. Nemínil to udělat, ani si nebyl své reakce vědom. Probouzel ho vlastní štěkot, který trval stále déle a přecházel do vytí. V takových chvílích se vždy posadil, zaklonil hlavu a odhalil ohryzek. Vyl. Pysky na samém okraji mordy stočil do kroužku; vytvořily otvor, jímž vydechoval. Začal se pouštět na zledovatělý sníh. Tlapy měl stále velké a nemotorné, zato nohy se mu prodloužily. Při běhu se mohutně odrážel. Čas od času se zastavil

a zaposlouchal se do chrčivého štěkotu od jezera. Za zády už neměl nic, co by si pamatoval. Když se dostal na louku před salaší, uviděl jezero. Svit měsíce se odrážel od ledu, který se rozprostíral na vodě jako namodralá bílá kůže a sahal daleko, dál než pes dohlédl. Jeho nohy se daly do běhu. Na hladkém povrchu bylo jeho tělo lehčí. Jeho chůze rychle získala rytmus, po chvíli už utíkal velmi svižně. Běžel jen tak, neměl žádný cíl. V jeho těle zpívala měsíční zář, chlad a rychlost. Neexistovala žádná hranice, žádný les ani břeh. Aniž si to uvědomoval, jeho tělo se pohybovalo po kruhových drahách, jeho stopy na lesklém namodralém ledu vytvářely protáhlou ležatou osmičku. Nezastavil se. Rychlost jeho běhu se snižovala sama od sebe, dráha byla stále sevřenější. Nakonec už jen kráčel pomalým tempem a pak pocítil, že ho rozbolely tlapy. Zastavil se a začal si je olizovat. Měly slanou chuť, kterou dosud neznal. Slaný pach byl velmi silný a ulpěl na sněhu. Zapomněl, jak ještě před chvílí běžel rychle a jak se zprudka odrážel. Teď jen popocházel po ledu a sledoval pronikavě páchnoucí liščí stopy. Občas zavětřil i jiný pach, hutný a dusivý, složený z několika vůní a zápachů. Vyvolal v něm vzpomínky, jenže ty se neměly čeho zachytit. Procházel kolem otvorů vyvrtaných v ledu, čenichal, hrabal tlapou ve sněhové pokrývce na ledu. Objevil drobky tabáku a slupky od pomeranče. Jeho čenich kolem nich pátral podobným způsobem, jakým si počínala jeho paměť. Když se pak do zbytků zakousl, odfrkl si a musel je vyplivnout. Jejich chuť byla příliš výrazná a nepříjemná. Nakonec našel u jednoho

otvoru malého mníka. Rybka sice byla na kost zmrzlá, ale když se jí zakousl do hřbetu, ucítil na jazyku rybí chuť. Mníka pak spolkl, aniž vyplivl kůstky z jeho hlavy. Nakonec si pečlivě olízal tlapy. Zamířil ke břehu, k vlastním stopám, které ale byly tak chaotické, že se po nich nemohl vydat. Pokaždé ho přivedly zpátky na jezero. Přestal tedy čenichat na ledu, zvedl hlavu a rozběhl se ke kamenům u břehu. Když byl asi v polovině cesty, zdálo se mu, že se mezi nimi někdo choulí a pozoruje ho. Změnil raději směr. Poté co popoběhl kousek dál, tělo, které ho vskrytu pozorovalo, zmizelo a stalo se jedním z kamenů. Zatímco se vracel do lesa nad mokřadem, měsíc zapadl. Sníh ležící v přítmí mezi smrky psa neunesl. Stále se bořil a nakonec se stočil do klubíčka u kořene a olizoval si z tlap krev, která měla slanou chuť. Když usínal, v lese nastal pohyb. Za svítání se ozýval jeden pták za druhým – zkoušeli, jestli je vlhký vzduch dostatečně silný na to, aby jejich zpěv unesl. Tou dobou už ale pes spal. Voda proudila lesem tak, až to zpívalo. Šplouchala pod sněhem. Psovy tlapy šlapaly rovnou do mokrého. Věčně měl vlhké břicho. Jakmile vodě unikl tím, že vylezl na pařez nebo našel úkryt u spleti kořenů vyvráceného stromu, olizoval si dosucha tlapy a břicho. V uších mu zněly ptačí hlasy a zurčení vody. Silné světlo sálající z nebe ho oslepovalo a uspávalo. Občas se pokusil na slunci položit na bok a spát, ale nešlo to. Vlhkost si ho pokaždé našla.

Měl hlad. Když tenkrát v noci běhal po ledu, nejprve se snažil najít svůj zdroj potravy na okraji mokřadu, ale nepodařilo se mu to. Ráno – poté, co si chvíli pospal přitisknutý ke smrkovému kmeni nebo u kamene – ztratil obraz místa s potravou v jeho paměti ostré obrysy. Psovi tak zbyl jen neklid a hlad. Jeho tělo nyní sestávalo jen z bolavého žaludku a potácejících se tlap. Aby mohl zdolat sněhovou břečku, musel zvedat nohy vysoko. Les byl prosycený silnými pachy a hlasy. Pes ale nemohl na nic z toho, co se hýbalo, položit tlapu. Nacházel brusinky, které se ukazovaly pod tajícím sněhem u pařezů. Ve spánku, za dlouhých jasných rán, kdy šum v lese neustále sílil, uslyšel zvuk, který do té doby neznal. Bylo to bublání, které mu připomínalo stoupající vodu, která zpívá. Zvedl hlavu a zaposlouchal se do něj, ale jen co příliv zvuků utichl, znovu usnul. Když se jednou zrána probudil, byl šumivý zvuk tak blízko, že v něm rozpoznával hlasy. Vstal a jeho chladem ztuhlé nohy opatrně vykročily. Sluneční paprsky vrhaly šikmé pruhy mezi smrkové kmeny na úbočí. Vyhnul se jim, aby ho neoslepovaly. Bublavý zpěv teď slyšel velmi blízko. Rozeznával jednotlivé kolísající hlasy. Když jeden utichl, nastoupil místo něj druhý, dlouho zvonil v uších a pak splynul se šuměním lesa. Před očima se mu zablesklo malé jezírko pokryté nedotčeným bílým sněhem. Slunce vystoupalo nad smrčinami porostlý svah. Hladina jezírka psa oslepovala. Přesto viděl, že se na jeho březích pohybují černé stíny. Když se rozběhl,

uslyšel, jak tam vzlétl nějaký pták. Kolísavý zpěv rázem utichl. Dlouho čenichal na ledu a větřil čerstvý pach. Našel ale jen pero, zahnuté černé pero z tatrče, ocasu velkého tetřevího kohouta. Potuloval se, anebo spal. S blížícím se ránem ho opět probudil zpěv, který se nesl celým lesem. Nyní se za ním plížil opatrněji. Zastavil se, položil se do sněhu na břicho a nastražil uši. Pod smrky bylo šero. Přesto zahlédl dvě silná těla, která od sebe na kraji mokřadu odbíhají a vzápětí se k sobě zase přibližují. Těla jako by se vyloupla ze šumu a z hlasů. Jako by se z nich stvořila a zčernala. Ptáci pobíhali s roztaženými křídly a vlekli při tom za sebou zadky. Pes slyšel jejich kolotavé, bublající zvuky. Všiml si, že o kus dál je takových ptáků víc. Okraj mokřadu ožil kroužícími černými těly. Pohybovala se na bílém sněhu a jejich zpěv střídavě sílil a slábl. Pes ležel v jejich blízkosti tak dlouho, dokud ho do očí nezačalo bodat slunce odrážející se od bílého proužku na jejich ocasech. Pak se rozběhl, ale ne prudce. Tetřeví kohouti vzlétli, jako když do nich střelí. Těžcí ptáci začali mohutně mávat křídly a rozlétli se do tolika různých směrů, že pes nestihl ani jednoho z nich zachytit pohledem. Zmizeli. Tetřeví slepice neviděl, ty stačily odběhnout do vrbin. Zaslechl jen jejich poděšené kvokání. Jakmile tetřevi odletěli, začal se drbat na uchu. Krystaly ledu pod proudící vodou a kyselé brusinky. Peříčka v mechu, rozčepýřená, bez pachu. V žaludku bolest z vody, mokré tlapy ve vlhké půdě. Poskakovat,