Jan Bauer
Pomsta dánského krále
Mordy v časech císaře Rudolfa II.
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Jan Bauer, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1007-6
M o r d y v ã a s e c h c í s a
fie R u d o l f a I I .
Prolog
Lukáš Trobl z Květnice se po studiích na univerzitě v Heidelbergu vrátil do Prahy, sídla římského císaře
Rudolfa II. Doufal, že ho u sebe zaměstná jeho strýc
Maxmilián Trobl, který zastával důležitý úřad dvorního rady zemského soudu. Ale ještě než se ke strýci dostal, zapletl se do rvačky a následně byl neprávem obviněn z vraždy vlašského alchymisty Alessandra Bellarminiho. Z vězení se sice po strýcově zásahu dostal, ale jen za podmínky, že se mu podaří najít skutečného vraha. Lukáš ve svém pátrání, při němž mu vydatně pomáhala půvabná šenkýřka Tereza z krčmy U Krále brabantského, uspěl a našel a usvědčil skutečného pachatele. Díky tomu se stal písařem zemského soudu s pověřením pro zvláštní úkoly. Mezi ně patřilo i vyšetřování závažných hrdelních zločinů.
I
„Lukáši, znáš rožmberského vladaře pana Petra Voka?“ zeptal se svého synovce dvorní rada zemského soudu Maxmilián Trobl z Květnice. Byla to otázka takřka zbytečná, vždyť kdo by neznal jednoho z nejpřednějších českých velmožů?
„Jistě, co má být?“ odvětil duchem nepřítomný Lukáš. Právě se totiž skláněl nad jakýmsi starobylým, latinsky psaným právním spisem, který se snažil pochopit a jehož smysl mu zatím poněkud unikal.
„Pan Vok mě zve do svého hradčanského paláce na hostinu, kterou pořádá na počest tvého dobrého známého, dvorního astronoma Tychona Braha. Bohužel jsem však v té době zaneprázdněn a nemohu se Rožmberkem pořádané hostiny zúčastnit. Proto tě chci požádat, zda bys mne tentokrát nemohl zastoupit. Už proto, že se s dvorním astronomem dobře znáš…“
Lukáš hned pochopil, odkud vítr fouká. Rožmberkovy hostiny byly dobře známé tím, že se při nich na množství vypitého vína příliš nehledělo. Navíc pan Vok jako vyhlášený přítel dobrého truňku nevídal rád, když jeho hosté pili příliš pomalu, nebo se dokonce, ta hrůza, přípitkům vyhýbali. Maxmilián Trobl měl své roky a bujarého popíjení se stranil už proto, aby v případné opilosti nesnížil vážnost zemského soudu. Kdežto Lukáš byl ještě mladý,
silný a – jak se jeho strýci doneslo z pražských krčem a hostinců – v pitkách zkušený.
„Pana dvorního astronoma jsem neviděl od doby, kdy jsme spolu pobývali na zámku v Benátkách nad Jizerou,“ zkusmo připomenul Lukáš. Nechtěl před strýcem vypadat jako někdo, kdo podobné trachtace miluje.
„Já vím, tehdy jsi zachránil život Jeho císařskému Veličenstvu…,“ pokývl hlavou dvorní rada.
„Jeho Veličenstvo mi tehdy přislíbilo Řád zlatého rouna,“ povzdechl si s pocitem ublíženosti Lukáš, „ale bohužel na to jaksi zapomnělo.“
„Nemusíš mi to, drahý synovče, připomínat,“ ušklíbl se dvorní rada. „Kdybych měl tu pravomoc, rád ti ho sám udělím. Ale jak zajisté víš, tuto pravomoc nemám a Jeho Veličenstvo občas trpí krátkou pamětí.“
Lukáš strýcovu lehkou kritiku císaře přešel bez poznámky. Dobře věděl, že dvorní rada zemského soudu si něco takového může dovolit, kdežto z jeho úst by to mohlo být považováno za urážku císařského majestátu. Vždyť stále platí mnohými zkušenostmi potvrzené latinské úsloví, že quod licet Iovi, non licet bovi, čili co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Lukáš se za vola rozhodně nepovažoval, nicméně věděl, kde je jeho místo. Byl sice zaměstnán u zemského soudu, což mu dodávalo jisté sebevědomí, ale jen jako písař, byť občas pověřovaný zvláštními úkoly. A ty se čas od času měnily. Někdy měl odhalit a dopadnout nebezpečného vraha, ale jindy jen seděl v kanceláři a přepisoval veskrze nudné listiny. Nestěžoval si však. Úspěchy v odhalování zločinců se mu na císařském dvoře i v městech pražských postaraly o solidní pověst, která mu dodávala
potřebnou autoritu a posilovala jeho sebevědomí. A navíc ho práce vyšetřovatele bavila.
„Tak nezapomeň, drahý synovče, že ve čtvrtek večer budeš očekáván v Rožmberském paláci, kde mne omluvíš u pana Petra Voka a budeš platným členem jeho pijácké společnosti.“
Maxmilián Trobl ani neočekával Lukášův souhlas, jaksi s ním předem počítal. Ostatně co dvorní rada věděl o dvorním astronomovi Tychonu Brahovi, o jeho druhovi, dvorním matematikovi a astrologovi Johannu Keplerovi, či o konstruktérovi astronomických přístrojů Erasmu Habermelovi, dalším Lukášově známém ze zámku v Benátkách nad Jizerou? Vzhledem k tomu, že před časem se mladý Trobl při pronásledování hraběte Thökölyho s těmito učenými muži sblížil, mohl svého strýce na Rožmberkově hostině úspěšně zastoupit. Však pan Vok bude jistě zírat, že si pouhý písař zemského soudu vřele potřásá rukou se samotným dvorním astronomem. Pak mu už vůbec na mysli nepřijde, že dvorní rada zemského soudu poslal na hostinu místo sebe nějakého mladičkého kancelářského pomocníka.
Maxmilián Trobl rád věci domýšlel do všech podrobností. Také tentokrát se jistě strefil. Vždyť kdo ví, co má ten Rožmberk za lubem. Však se proslýchá, že se u něj v Třeboni scházívají nepřátelé katolické strany včetně emisarů protestantského předáka, vznešeného knížete Kristiána z Anhaltu. Pokud by se dvorní rada Maxmilián Trobl dostavil na Vokovu hostinu, mohla by tak být ohrožena jeho pověst tuhého katolíka. Kdežto pokud bude přítomen pouze jeho synovec, nikdo mu nebude moci nic vyčítat. Pověst dvorního rady zemského soudu
zůstane na císařském dvoře nedotčena. A o to Maxmiliánu Troblovi šlo především. Navenek to zastíral obavou z přemnohého pití a nedostatečnou znalostí základů astronomie, která by v přítomnosti pánů Tychona Braha a Johanna Keplera působila poněkud rozpačitě.
Jenže o tom Lukáš Trobl nepřemýšlel. Brahe a Kepler byli vlastně jeho staří přátelé, s nimiž se rád potká, a politické a náboženské názory pana Voka mu byly lhostejné. Strýc mu prostě poručil, aby ho v Rožmberském paláci zastoupil, a on byl zvyklý ho poslouchat. Však se mu to také často vyplatilo.
Ve čtvrtek večer, jen co na věži svatovítské katedrály odbila šestá hodina, zastavil před Rožmberským palácem na Hradčanech dvěma páry koní tažený černý kočár. Na jeho dvířkách připomínal bílý, zlatě korunovaný lev se dvěma ocasy, že v něm přijíždí zástupce některého z vysokých zemských úřadů. Petr Vok z Rožmberka, celý v černém, neboť dosud držel smutek za svou zemřelou manželku Kateřinu z Ludanic, sám přichvátal, aby uvítal vznešeného hosta. K jeho překvapení z kočáru nevystoupil žádný z jemu známých dvorských úředníků, ale asi třicetiletý mladík s delším a poněkud křivým nosem a úzkým hnědým knírem. Jeho ústa se sebevědomě usmívala a oči hleděly na Rožmberka nadmíru pyšně. Alespoň to panu Vokovi tak připadalo. Sám tomu však nepřikládal žádný význam. Byl zvyklý jednat s těmi nejvýznamnějšími osobami včetně panovníků jako rovný s rovným, a lehce arogantní pohled jemu nepovědomého mladíka ho proto nemohl urazit. Rožmberský vladař měl za sebou velmi náročné životní období, kdy mu nejen zemřela manželka, ale navíc musel s císařem dojednávat
prodej svého krumlovského panství, aby tak dokázal umořit svoje dluhy. A protože Kateřina z Ludanic odešla z tohoto světa, aniž zanechala potomky, a také Petrův starší bratr Vilém neměl žádné děti, musel se nyní poslední Rožmberk zabývat otázkou, kdo zdědí mohutné dominium červené pětilisté růže. Aby na všechny starosti na chvíli zapomněl, rozhodl se uspořádat dnešní hostinu a sezvat na ni především znamenité učence, mezi nimiž se mu tak krásně zapomínalo na všechny naléhavě doléhající starosti.
„Jsem Lukáš Trobl z Květnice a mám povinnost omluvit svého strýce dvorního radu zemského soudu pana Maxmiliána Trobla z Květnice,“ představil se mladík a lehce se před Petrem Vokem uklonil.
„Chcete mi, mladý muži, říci, že pan dvorní rada nepřijde?“ odpověděl Rožmberk otázkou, jako by se chtěl ubezpečit, že opravdu dobře slyšel.
„Ano, musím svého strýce u Vaší Urozenosti co nejponíženěji omluvit,“ řekl Lukáš už trochu silnějším hlasem. Vzpomněl si, že mu kdosi, snad právě strýc, připomenul, že více než šedesátiletý Rožmberk už vzhledem ke svému pokročilému věku poněkud nedoslýchá.
Petr Vok se po Lukášově odpovědi zatvářil poněkud dotčeně. Alespoň to tak navenek vypadalo a mladý
Trobl v té chvíli nevěděl, jak se zachovat. Neměl by snad strýce nějak přesvědčivěji omluvit? A čím asi, když sám netušil, že si dvorní rada nechce zadat účastí na hostině známého příznivce jednoty bratrské?
Naštěstí ho ze vzniklých rozpaků vytrhl příjezd dalšího kočáru, z něhož vystoupil mnohem významnější host, sám dvorní astronom, původem dánský učenec
Tycho Brahe. Od té doby, co ho Lukáš viděl naposled, znatelně přibral, měl na sobě šedý, kožešinou podšitý plášť a na hlavě biret z černého aksamitu, zdobený dvěma pštrosími péry. Jeho umělý stříbrný nos se nápadně leskl, dlouhé zrzavé kníry mu takřka zcela zakrývaly ústa. Na krku mu pod bílým okružím visel na zlatém řetězu jakýsi amulet, zobrazující podivné neforemné zvíře. Lukáš však už předem věděl, že Brahe se při zvláště slavnostních příležitostech rád chlubívá Řádem slona, který kdysi ve svém šťastnějším období obdržel od bývalého dánského krále Frederika II. Později ovšem hvězdář upadl v nemilost, uraženě opustil svoji observatoř Uranienborg na ostrově Hven a vydal se na cestu po Evropě, která skončila v Praze na dvoře vědymilovného císaře Rudolfa II.
Přítomnost jednoho z hostů však Lukáše překvapila. Byl to totiž žid David Gans, žák pražského rabína Jehudy Löwa. Kráčel důstojně oblečený v černém taláru a tvářil se nadmíru povýšeně. Nepochybně ho nepozval Petr Vok, ale sám Brahe. Gans byl totiž sám hvězdářem a matematikem a s učeným Dánem spolupracoval na výpočtech pohybu planet. Jeho účast jako žida byla přinejmenším neobvyklá. Patrně kdyby záleželo jen na panu Vokovi, jistě by se tu nemohl objevit. Nicméně Brahe jako dvorní astronom byl osobností natolik váženou, že nemusel respektovat dobové zvyklosti a na nějaké předsudky se neohlížel. Vždyť i sám císař Rudolf II. přijal na Pražském hradě rabína Löwa, vedl s ním učenou debatu a od židovského primase Maisela si panovník půjčoval peníze na nákup svých uměleckých sbírek a také na válku s Turky.
II
Petr Vok si dal na hostině skutečně záležet. Snad aby odvedl pozornost od svých nemírných dluhů, které ho dovedly až k prodeji krumlovského panství, choval se jako obzvláště rozmařilý hostitel. Hosté seděli kolem bílým ubrusem přikrytého dlouhého stolu, na němž už byly připraveny proutěné košíky s ovocem, skleněné mísy s marcipánovými figurkami, což byla novinka, kterou do Čech přinesli vlašští cukráři a pekaři, a nechyběly tady ani malované porcelánové vázy s květinami. Každý z přítomných měl před sebou také bohatě zlatem zdobenou skleněnou číši, do níž půvabné číšnice stále dolévaly víno ze stříbrných konvic. Často se při tom až nápadně předkláněly a vzhledem k jejich hlubokým výstřihům si přítomní pánové mohli dosyta vychutnat pohled na jejich kyprá bělostná ňadra. Lukáš byl z číšnic trochu nesvůj a představoval si, jak hosté krčmy U Krále brabantského asi civí na prsy jeho přítelkyně Terezy. Obsluhující dívky sice neznal, ale když viděl, s jakou neskrývanou dychtivostí přítomní hledí na jejich poloobnažená ňadra, byl by se málem rozhodl, že Tereze takové předvádění zakáže. Rázem si uvědomil, že šenkýřka by se takovému zákazu určitě vysmála. Vždyť vzrušující pohled na dívčí krásu patřil k tomu, co krčmám a hostincům sjednávalo přízeň ve-
řejnosti a krčmářům a hostinským zvyšovalo výdělky. „Však mě neubyde, když někdo uvidí moje kozy,“ říkávala Tereza, když se ji Lukáš pokoušel napomínat. „Jsi snad farář, aby ti to vadilo?“
Proti tomu neměl mladý Trobl co namítnout. Navíc si uvědomoval, že Tereza opravdu není jeho majetkem ani oficiální milenkou. Vždyť byl už několik let šťastně ženatý s Kordulou, dcerou svého strýce dvorního rady Maxmiliána Trobla z Květnice, a toto manželství mu zajišťovalo vyhlídku na další kariéru u zemského soudu. Terezu sice mohl občas tajně pomilovat, tedy pokud k tomu svolila, ale nic víc. Už proto musel chtě nechtě strpět, že krásnou šenkýřku svlékají štamgasti očima a hledívají na ni s neskrývanou dychtivostí. Ale
Tereza mezi obsluhujícími dívkami nebyla, takže Lukáš momentálně neměl k žárlivosti důvod. Vždyť co oko nevidí, srdce nebolí.
Zato Petr Vok, který seděl v čele stolu, s velkou radostí přihlížel, jakou pozornost jím najaté číšnice v hostech vyvolaly. Sám si vždycky potrpěl na něžné pohlaví a o jeho milenkách se vyprávěly hotové legendy. Jenže to bylo kdysi. Dnes z něj byl životem unavený stařec, který se sice rád pokochal pohledem na nějakou krasavici, ale vášeň z něj už dávno vyprchala. Jeho manželka Kateřina z Ludanic odešla nedávno na věčnost a proslýchalo se o ní, že si s ní pan Vok příliš neužil. Umírala se zatemnělou myslí, zklamaná tím, že si její manžel více než jí hleděl hofmistryně fraucimoru, rázné a energické Zuzany Vojířové z Vacovic.
Kromě číšnic nebyly přítomné žádné ženy, tedy až na jednu, která svou krásou mladého Trobla okamžitě
zaujala. Však nebývalo zvykem, aby se podobných hostin účastnily ženy, pokud ovšem neobsluhovaly hosty nebo nepřipravovaly pochoutky v kuchyni. Ta neznámá kráska byla nápadně vysoká blondýna se složitým účesem oděná do temně modrých šatů s velkým hranatým výstřihem a s nepřístupnou, nápadně bledou tváří. Lukáš by se na ni rád zeptal některého ze sousedů u stolu, ale všichni na jeho zvědavou otázku jen krčili rameny. Pomyslel si tedy, že je to patrně některá z Vokových milenek, jimiž byl tento renesanční frejíř pověstný, a s předstíranou lhostejností si nabral plnou lžíci bohatě kořeněné masové kaše, která se podávala jako předkrm.
Hned vedle Lukáše seděl konstruktér hvězdářských přístrojů Erasmus Habermel, který ho kdysi osvobodil z vězení na zámku v Benátkách nad Jizerou. Však mu to také hned připomněl: „Nebýt vás, příteli, tak bych tady dneska neseděl. Vždyť jste mi zachránil život.“
„Vždyť se tehdy vlastně nic nestalo,“ usmál se Habermel.
„Až na to, že náš nejmilostivější císař jen o vlásek unikl smrti,“ připomenul Lukáš.
„Povězte mi, co se vlastně tehdy stalo? Byl jsem sice také v tom benáteckém zámku, ale některé události jaksi unikly mé pozornosti.“
„Jedna uherská nevěstka, jmenovala se Adriana, chtěla císaře otrávit. Najal ji k tomu strašnému úkolu vyslanec sedmihradského vévody hrabě Thököly…“
A Lukáš se s pýchou rozpovídal o tomto nebezpečném případu, při němž se náramně vyznamenal.
„Jistě se vám císař odměnil za záchranu svého života,“ zajímal se Habermel.
„Abych se přiznal, rozhodně mě nezahrnul ani penězi, ani svou přízní.“
„To je pro Habsburka příznačné. Panu Brahovi je stále dlužen slíbený plat dvorního astronoma, a tudíž ani já nemohu dostat zaplaceno za přístroje, které jsem pro pana Braha sestrojil. Císař je buď skoupý, nebo zapomnětlivý…“
V té chvíli je přerušil hlas hostitele Petra Voka: „Drazí přátelé, dovolte, abychom si všichni společně připili na zdraví, především na zdraví jednoho z nás, váženého a ctihodného pana dvorního astronoma Tychona Braha!“
Všichni hosté kolem stolu povstali a pozvedli své poháry. Ozval se cinkot skla, jak se číše vzájemně dotýkaly, a také nadšené výkřiky obvyklé při přípitcích. Však nezůstalo u jediného. Hned vzápětí hbité číšnice poháry doplnily vínem a Tycho Brahe pocítil povinnost odpovědět na přání pana Voka a na oplátku jemu popřát zdraví, štěstí a příznivé postavení hvězd.
Z kuchyně paláce už voněla opékaná selátka a hosté se mohli těšit také na nadívané kachničky či pstruhy na másle. Lukáš byl však jako na trní. Chápal, proč se jeho strýčkovi na hostinu u Rožmberka nechtělo. Vždyť pan Vok brzy rozpoutal, jak byl zvyklý, skutečné kulinářské, a především pijácké orgie. Přestávky mezi přípitky byly stále kratší, a když se žádný z hostů nepřihlásil, Petr Vok ho rád zastoupil. A víno teklo proudem do vyprahlých hrdel.
Třebaže Lukáš strýčkovi slíbil, že se hostiny zúčastní v jeho zastoupení, hodlal večera využít k dostaveníčku s přítelkyní Terezou, půvabnou šenkýřkou z krčmy U Krále brabantského. O jeho záletu samozřejmě ne-
měla jeho manželka Kordula ani ponětí a Lukáš mohl směle tvrdit, že strávil celý večer v Rožmberském paláci. Však když měl pocit, že už je většina hostů poněkud opilých, nenápadně se vytratil a rychlým krokem se setmělými ulicemi vydal ke krčmě U Krále brabantského. Ani nešel dovnitř, jen ze dveří zamával na Terezu, otočil se a po schodech vydal do patra, kde měla šenkýřka svoji komůrku. Věděl, že nebude muset dlouho čekat a brzy bude moci svou milenku sevřít v náručí. Nemohl však tušit, k jaké hrozné tragédii zatím v Rožmberském paláci dojde…
III
„Tak co? Jak pohostinný byl včera Rožmberk?“ uvítal Lukáše dvorní rada Maxmilián Trobl.
„Co ti mám, strýčku, povídat? Pilo se opravdu přes míru, ale podávané víno bylo výtečné. Pan Vok opět potvrdil pověst znalce dobrého moku.“
„Více mi k včerejšku neřekneš?“ Dvorní rada se na svého synovce pátravě zadíval.
„Snad jen to, že jsem tě u pana Voka omluvil, jak jsi mne žádal. Ostatně byla tam včera spousta lidí, kterým se musel věnovat.“
„A co dvorní astronom Tycho Brahe?“
„Dostavil se náramně vyšňořen, nezapomněl ani na svůj Řád slona, kterým ho kdysi vyznamenal dánský král.“
„Nic se panu dvornímu astronomovi nestalo? Byl jsi tam vůbec včera?“ Tón hlasu dvorního rady zněl vskutku podezíravě.
„To víš, že jsem tam včera byl,“ dotčeně odsekl Lukáš. „Proč se ptáš, strýčku?“
„Slyšel jsem, že pana dvorního astronoma postihla včera na hostině u Rožmberka prudká horkost a museli ho na nosítkách odnést do domu někdejšího říšského místokancléře Jakuba Curtia, kde Brahe s rodinou bydlí. Jak to, že o tom nevíš?“
V Lukášovi by se v té chvíli krve nedořezal, jak zbledl. Jeho zaměstnavatel, strýc a tchán ho přistihl při zjevné lži. Teď se jistě začne zajímat, kde jeho synovec a zeť vlastně byl, když neví, že se dvornímu astronomovi udělalo na hostině v Rožmberském paláci natolik špatně, že ho museli odnést domů.
„Odešel jsem dřív,“ zamumlal omluvně.
„Ale domů jsi nešel…,“ pokračoval dvorní rada ve výslechu.
„Mechanik Erasmus Habermel mi chtěl předvést svůj věčný kalendář, který zkonstruoval pro pana Voka,“ zalhal Lukáš. Nemohl přece říci, že si to v komůrce nad krčmou U Krále brabantského rozdával se šenkýřkou Terezou.
„Aha, co je zač ten věčný kalendář?“
„Taková soustava kovových kružnic, kde se dá nastavit rok, měsíc a týden a jejich natáčením zjistíš, jestli byla třeba 15. října středa, nebo čtvrtek…,“ koktal zaskočený Lukáš.
„A nač takovou čertovskou věc Rožmberk potřebuje?“ zajímal se dvorní rada. Z jeho odpovědi bylo znát, že Lukášově výmluvě příliš nevěří.
„Zřejmě mu dodává pocit moci a důležitosti,“ zamyslel se soudní písař.
„Víš, kdyby ses nezajímal o kdejaký hloupý vynález, tak bys věděl, co se vlastně dvornímu astronomovi stalo.
Chce to vědět i Jeho císařské Veličenstvo. Co mu mám povědět?“
V soudním písaři by se v té chvíli krve nedořezal. Co si má počít, aby se neprozradil? Tady už hrozilo, že bude muset přiznat, že zatímco nemocného Dána odnášeli na
nosítkách, on v té době obcoval s Terezou. Ta krásná šenkýřka ho vždycky omámila. Dokonce po ní toužil, i když držel svou manželku Kordulu v náručí. Prostě se přes všechnu snahu nedokázal ovládnout.
„Nemohl pana Tychona Braha někdo otrávit?“ zajímal se dvorní rada a stále si svého zetě prohlížel podezíravým pohledem. Lukáš se z toho snažil nějak vykroutit.
„Hned se zaběhnu zeptat do Rožmberského paláce,“ odvětil možná až příliš rychle.
„Ale opatrně. Ne abys pana Voka hned nařkl, že dvornímu astronomovi podal jed.“
„Neboj, strýčku, tak hloupý nejsem.“
„V to doufám,“ odsekl dvorní rada a stále si Lukáše prohlížel, jako by jeho slovům nevěřil. Mladík opustil kancelář zemského soudu snad příliš rychle. Další vyptávání svého strýce a tchána v jedné osobě by už asi nevydržel.
Rožmberský palác, výstavná budova zdobená sgrafity v podobě ornamentálních psaníček, nebyl od císařského hradu příliš vzdálen. Stačilo přejít Hradčanské náměstí. Byl tak blízko, že to až vzbuzovalo podezření, že pyšný rod červené pětilisté růže si ho zde zbudoval proto, aby symbolicky konkuroval českým králům a od přestěhování Rudolfa II. z Vídně do Prahy i samotnému císaři. Však také zemřelý Vokův starší bratr Vilém z Rožmberka zastával úřad nejvyššího purkrabího, byl tedy druhým nejmocnějším mužem v království.
Petr Vok vysokého postavení svého bratra nijak nevyužil. Skoro by se dalo říci, že ho politická kariéra příliš nelákala. Ne že by neměl žádné ambice. Potíž spočívala v tom, že na rozdíl od svého bratra nebyl katolík,
ale luterán, což ho navzdory jeho obrovskému panství v poledních krajích Čech v očích katolíka Rudolfa II., i když tolerantního, na císařském dvoře poněkud diskvalifikovalo. Později Vok pod vlivem své mladičké a předčasně zemřelé manželky Kateřiny z Ludanic dokonce přešel k jednotě bratrské, považované za snad ještě horší herezi než luteránství. A pak už na jakýkoliv zemský úřad mohl zapomenout. Přesto měl v Praze přímo na Hradčanech sídlo, které mu každý záviděl, byť on sám se v něm příliš nezdržoval. Snad proto, aby ho zde neobtěžovali četní neodbytní věřitelé.
„Urozený pan Petr Vok z Rožmberka vás nemůže přijmout,“ řekl Lukášovi komorník v přízemí Rožmberského paláce.
„To jsem tušil. Po včerejšku vyspává, co?“
„Nejsem pověřen k tomu, abych komukoliv poskytoval nějaké informace.“
Mladíček v černém sametovém kabátci s vyšitou červenou pětilistou růží, erbovním znamením pánů z Rožmberka, se tvářil náramně důležitě.
„Hele, panáčku, jsem písařem zemského soudu a přicházím od dvorního rady Trobla. Jestli nechceš být obviněn z maření úředního vyšetřování a skončit v Daliborce, přivedeš mi hofmistra nebo kohokoliv jiného, s nímž bych si mohl pohovořit.“
„Dobře. Podrobuji se úřední moci a prohlašuji, že tak činím zcela dobrovolně,“ odsekl komorník a zmizel uvnitř paláce.
Lukáš čekal ve vstupní hale poměrně dlouho. Zatím si prohlížel obrazy předků pana Petra Voka. Zvláště ho zaujal rytíř v lesklé zbroji a s obnaženým mečem, jehož
portrét byl vsazen do zlaceného rámu. Na tabulce si přečetl, že se jedná o pana Vítka z Prčice, kastelána na hradě Práchni a zakladatele rodu Vítkovců. Lukáš samozřejmě věděl, že z rodu Vítkovců se vydělily rody pánů z Hradce, pánů z Landštejna, pánů z Krumlova, pánů ze Stráže a konečně i pánů z Rožmberka. Všechny tyto rody měly v erbu pětilisté růže, které se ovšem lišily barvami. Podle staré legendy pocházel tento Vítek z římského patricijského rodu Orsini, který se pro jakési prohřešky v rodné Itálii uchýlil do Čech. Však se jí vehementně držel starší bratr pana Petra Voka Vilém, který si podle ní upravil svůj erb a pak na to málem doplatil, když jistý vlašský lapka z rodu Orsini na něm pro údajné příbuzenství vymáhal peníze.
„Ach, to jste vy, mladý muži,“ ozval se znenadání na schodech hlas přicházejícího Petra Voka. „Komorník něco říkal o muži ze zemského soudu a já už se bál, že jsem opět obviněn z nesplácení svých dluhů.“
Lukáš se před Rožmberkem mírně uklonil a usmál se: „Nebojte se, urozený pane z Růže, nepřicházím kvůli vašim dluhům, ale kvůli panu dvornímu astronomovi.“
„Copak je s ním? Jak se mu daří? Včera ho z hostiny odnesli s velkou horkostí na nosítkách.“
„Dvorní rada Maxmilián Trobl se obává, zda se ho někdo nepokusil otrávit,“ opatrně řekl Lukáš.
„Otrávit? Nesmysl,“ pobaveně se zasmál pan Vok. „Ještě nikdo nepřipravil jed, který by působil jen na jednu osobu. Všichni jsme přece jedli stejná jídla a pili stejné víno. Bylo snad špatně vám, pane Troble, nebo mně?“
„To ne, ale nechápu, proč postihla nemoc jenom pana dvorního astronoma.“
„Víte pane, Tychona Braha trochu znám jako v jádru poněkud stydlivého muže. Pokud si vzpomínám, po celou hostinu se ani jednou neuchýlil na prevét, kdežto my ostatní jsme tam běhali každou chvíli, někteří si dokonce chodili ulevit na dvůr ke hnojné jámě.“
„To je pravda,“ souhlasil Lukáš. Jak si vzpomínal, sám se byl na dvoře vymočit asi třikrát. Vypité víno prostě chtělo ven.
„Takže chyba bude zřejmě v tom, že pan dvorní astronom jaksi, abych tak řekl, lidské přirozenosti zadost neučinil a důsledky tohoto zadržování se projevily horkostí a bolestí. Pan Brahe se prostě styděl jít vyčůrat. A teď mne omluvte, čeká mne na loži paní Zuzanka.“
Petr Vok se významně pousmál, odvrátil a na tak starého muže poměrně rychlými kroky pospíchal vzhůru po schodišti.