Pomsta mrtvého kněze by Nakladatelství MOBA

Martina Novotná POMSTA MRTVÉHO KNĚZE Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz © Martina Novotná, 2024 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 Vydání první ISBN 978-80-279-1305-3

Prolog Nepříjemný rozhovor má ještě nepříjemnější důsledek, posel se vydává na cestu, aniž ví, kam a proč jde „Okamžitě mi řekni, kam jsi to dal!“ křičel mladý muž a vztekle třásl druhým, výrazně starším. „Již několikrát jsem ti řekl, urozený pane, že ti to říct nemůžu a neřeknu!“ odpověděl mu ten třesoucím se hlasem. V něm byl jasně slyšitelný právě prožívaný strach. Nebylo to zdaleka poprvé, co ho nezvaný host při návštěvě, kterou si doslova vynutil, takto napadl. Právě naopak, jeho útoky byly čím dál tím častější, a co hůř, i čím dál tím pádnější. Zatímco ze začátku se spokojil s ostrými slovy, nyní již docházelo k napadání nejednou končícímu modřinami a krvavými šrámy. Přes to všechno byl starý muž odhodlán neustoupit a tajemství neprozradit. Co je pár podlitin proti zradě přítele! „Přestaň pořád dokola mlít ty své nesmysly! Víš moc dobře, že na mě podobné kecy neplatí!“ řval mladý muž, vzteky brunátný ve tváři. Postarší sykl bolestí, když mu ještě silněji stiskl ramena. „To nejsou žádné kecy!“ ohradil se přesto. „Poslední vůle umírajícího je…“ zkusil to znovu naléhavě. „Stejná blbost jako všechno ostatní!“ skočil mu útočník neurvale do řeči. „Řekni mi, kam to dal, nebo toho budeš litovat!“ zavrčel výhružně. Uvolnil ruce z ramen druhého, za která ho prve svíral, a zvedl je výš. Pevně jimi obepnul krk své oběti. Druhý muž se je všemožně

snažil strhnout dolů. Proti silnému, mladému soupeři ale neměl sebemenší šanci. Cítil, jak ho pozvolna opouštějí síly, všechno kolem něj začínalo šednout, tvary se rozmazávaly… Těsně předtím, než zcela ztratil vědomí, přemožitel stisk povolil. Muž se svezl na podlahu, kde zůstal bezvládně ležet. S přivřenýma očima namáhavě lapal po dechu. „Přestáváš mě bavit, starochu!“ sklonil se nad ním útočník. „Ještě chvíli pokoušej mou trpělivost a já ti dopřeju to potěšení, setkat se s tím tvým Pánem tváří v tvář!“ zavrčel mu zblízka do tváře. Oslovený bezděky ohrnul horní ret odporem, když ucítil dech svého uzurpátora, prosycený zkyslým vínem. Zase přebral, mihlo se mu hlavou. Mladý muž se pozvolna narovnal a upravil si pomuchlaný šat. Nato klidným, vyrovnaným krokem, jako by se nic nestalo, opustil prostý příbytek své oběti… Muž ležel na zemi a zhluboka dýchal. Snažil se uklidnit, vyrovnat se s tím, co právě prožil. Opět… Sebral poslední zbytky sil, vstal z chladné podlahy a vrávoravým krokem přešel ke dveřím. Zvedl dosud se chvějící ruce a zasunul závoru. Oddechl si, je v bezpečí! Pocit úlevy ale záhy nahradila pochybnost. Teď je v bezpečí. Jenže na jak dlouho? zeptal se sám sebe hořce. Bezradně se rozhlédl kolem sebe. Pohled mu padl na nevelkou, prostou truhlu sloužící na ukládání věcí. Těch měl víc než poskrovnu. To nejdůležitější ale měl! Šouravě se k ní vydal. Když k ní došel, zvedl víko a vytáhl z ní malou skříňku. S ní v rukou přešel na druhou stranu místnosti a položil ji na stůl. Ten byl společně s lavicí, truhlou, postelí a křížem nad oknem jediným nábytkem v místnosti.

Těžce dosedl na lavici. Otevřel skříňku a vyndal z ní psací náčiní a pečlivě složený list papíru. Zhluboka se nadechl a dal se do psaní. Hlavu musel sklonit až těsně k desce stolu, denního světla valem ubývalo a v místnosti tak houstlo nastupující šero. Ruka klouzala po papíře a zanechávala za sebou řádky úhledného písma. Co chvíli se zarazil, když hledal slovo, které by co nejpřesněji vyjádřilo to, co měl na srdci. Konečně byl hotov. Odložil brk a znovu se zahleděl na papír. Očima přelétl, co právě napsal. Spokojeně pokýval hlavou, tak je to dobré, ujistil sám sebe. Počkal, až inkoust zaschne, a stočil list do svitku. Ten převázal silnou stuhou, kterou zatáhl na pevný uzel. „Šimone!“ zavolal postarší muž v kutně na malého chlapce v otrhaných šatech, přičemž mu pokynul, aby šel blíž. „Přejete si, důstojnosti?“ ukláněl se kluk úslužně, sotva k muži doběhl. „Přeju,“ odpověděl mu ten přátelsky. „Víš, že se v šenku U Zajíčka ubytovala skupinka mužů?“ „Jistě! Kdo by si jich nevšiml? Musí být hrozně bohatí! Představte si, že s sebou mají dva vozy plné věcí!“ chrlil ze sebe chlapec obdivně. Takové množství snad v životě neviděl! „Však to jsou také kupci,“ zasmál se muž bodře. Rychle ale zvážněl. „Mluvil jsem s nimi a ukázalo se, že mají namířeno do Turnova.“ „Hmm,“ zahučel chlapec. Netušil, proč mu otec Rustik podobné věci říká. Co je mu do toho, že ti lidé cestují do nějakého Turnova? Města, o kterém nikdy neslyšel a v životě se do něj nepodívá? „A ty pojedeš s nimi!“ prohlásil kněz samozřejmě, jako by odpovídal na chlapcovu nevyřčenou otázku.

Ten na něj vykulil oči překvapením. „Co jste říkal, důstojný otče?“ vyhrkl, jako by se chtěl ubezpečit, že se prve nepřeslechl. „Že pojedeš s nimi,“ zopakoval duchovní klidně. „Já? Proč?“ „Potřebuji, abys doručil tento list na Příhrazy,“ ztišil náhle otec Rustik hlas. Obezřetně se kolem sebe rozhlédl, jako by se chtěl ubezpečit, že ho nikdo nepozoruje. Nato ze záhybů svého kněžského roucha vytáhl pečlivě stočený svitek a podal ho chlapci. „Schovej ho!“ nabádal ho naléhavě. „Nikdo nemusí vědět, že jsem ti ho dal. Jediný, komu ho dáš, je otec František, co slouží na Příhrazech. Víš, ten, co ti o něm tak často vyprávím. Ti kupci tě vezmou s sebou do Turnova, už jsem to s nimi domluvil,“ chrlil ze sebe vzrušeně. „Tam se pak už musíš doptat, kudy kam. Nebude to jednoduché, ale ty to zvládneš, viď?“ ubezpečoval se. „Jsi přece šikovný kluk,“ usmál se na Šimona otcovsky. „Hlavně si pospěš, odjíždí již za chvíli. Říkali, že jen co skončí mše, vydají se na cestu, aby co největší kus urazili za světla. Sám víš, že teď v zimě jsou dny krátké.“ „Ale proč…“ nechápal chlapec. „Je to opravdu důležité, Šimone. Otec František musí tuto zprávu dostat co nejdřív, tak se nezdržuj a jdi. Ti kupci na tebe čekat nebudou. Hlavně nezapomeň, ten list je pro otce Františka, co slouží na Příhrazech! Nikomu jinému ho nedávej, jasné?“ opakoval. „Jasné, důstojnosti,“ přikyvoval kluk horlivě. „Tak já tedy…“ „Utíkej,“ pohladil ho kněz po vlasech. „Počkej ještě,“ zadržel ho v rozporu se svými předchozími slovy. „Na, vezmi si to!“ podával mu malý, plátěný váček.

„Co je to?“ zeptal se chlapec, který se už už chystal vyběhnout z kostela. Rozpačitě natáhl ruku, aby si podávaný váček vzal. „Peníze na cestu,“ odpověděl kněz samozřejmě. „To přece nemůžu!“ vyhrkl chlapec vyděšeně a strhl ruku zpět. „Přece si od vás nemůžu…!“ „Nemůžeš, ale musíš!“ skočil mu duchovní spěšně do řeči. Znovu se kolem sebe rozhlédl. „Vezmi si to a jdi!“ naléhal. Čím déle se bude s chlapcem vybavovat, tím větší je nebezpečí, že si jich někdo všimne… „Cesta je dlouhá a náročná, obzvláště teď v zimě. Musíš něco jíst… Šimone, prosím, vezmi si to a jdi už! Čím dřív odjedeš, tím lépe!“ opakoval. Dokonce začal chlapce lehce popostrkovat ke dveřím. „Jak si přejete, důstojnosti,“ podvolil se ten. Vzal váček a ukryl ho do kapsáře s úctou, jako by do něj ukládal tu nejcennější relikvii. Ač bylo v měšci jen několik málo drobných mincí, pro chudého sirotka představovaly skutečné bohatství. „Jdi už!“ opakoval kněz do třetice. Chlapec se mu tedy hluboce uklonil, otočil se na patě a v mžiku byl ten tam. „Bůh tě provázej,“ zašeptal kněz, když mu zmizel z očí. Zhluboka se nadechl, jako by doufal, že ledový vzduch panující v kostele zchladí jeho rozjitřené city. Zimomřivě se otřásl, zima začínala být vskutku nesnesitelná. Vykročil k sakristii, aby se tam vysvlékl z bohoslužebného roucha, a vypravil se zpět do svého příbytku. Zdejší fara byla malá a prostá, jednu velkou výhodu proti kostelu ale i tak měla. Dala se zadýchat! Vrhl rychlý pohled na ošatku, kam věřící ukládali milodary a almužny. Neznatelně si povzdechl, bez štědrých darů pana Miloty bude těžké vyjít… S hlavou plnou

starostí zamířil k postranním dveřím. Neušel ale ani pár kroků, když za sebou uslyšel pevný mužský hlas. „Počkej na mě!“ rozkázal mu ten. „Musíme si promluvit! Opět!“ dodal příchozí významně. Otec Rustik se zachvěl. Bezděky zvedl pravou ruku a spěšně se pokřižoval. Vskutku bude potřebovat, aby při něm stáli všichni svatí…

Kapitola 1 Na Příhrazy přichází nečekaný host, Tadeáš je donucen opustit domovský hrad a vydat se na dlouhou pouť do neznáma „Co se to tu děje, chlapi?“ rozlehl se nádvořím příhrazského skalního hradu pevný mužský hlas. Oslovení ztuhli, jako by do nich udeřil blesk. Rázem ustali v činnosti, které se s velkým gustem právě věnovali. Soudě podle rozjařených výkřiků to muselo být něco nanejvýš zábavného. Ovšem ne pro všechny. Muž mezi pobaveným halekáním jasně rozpoznal i zoufalé volání o pomoc. Právě proto se rozhodl zasáhnout. Věděl, jak nepatřičně se jeho lidé dokáží chovat, když se nudí. Jako právě teď. Byl vrchol zimy, dny tak byly krátké, noci naopak dlouhé. Díky tomu se toho na hradě moc nedálo. Lidé tak, vojáky nevyjímaje, měli dlouhou chvíli, kterou se snažili ukrátit, jak se jen dalo. „Ale nic, veliteli,“ vykoktal dobře rostlý mladík se světlými vlasy, podle všeho mluvčí celé oslovené skupiny. Rozpačitě si přitom špičkou těžké kožené boty pohrával s kamínkem ležícím na zemi. Sám před sebou se hanbil za to, že se dal k zábavě ostatních strhnout i on. „To vaše nic vypadalo dosti zajímavě,“ ucedil velitel hradní posádky Jozífek chladně. Na potvrzení zastávaného postavení si zapřel ruce v bok a široce se rozkročil. Ondra, voják, se kterým mluvil, naprázdno polkl a podvědomě se přikrčil. Vrhl kradmý pohled po svých kumpánech, jako by u nich hledal pomoc v nepříjemné situaci.

Té se mu ovšem nedostalo ani v nejmenším, muži stáli jak zařezaní a upřeně hleděli do země. Věděli, jak pádnou ruku dokáže velitel mít, a v žádném případě nestáli o to, se o tom znovu přesvědčit. Jozífek byl mladý muž mohutné postavy, který byl zdejším pánem Tadeášem z Příhraz jmenován coby velitel hradní posádky docela nedávno. Vděčil za to především své šikovnosti a odvaze, ale i schopnosti udržet na hradě patřičný pořádek. Velitel Jozífek byl rázný a nikomu nic neodpustil, na druhou stranu byl ale i uznalý, a vojáci se tak mohli spolehnout, že trest přijde jen tehdy, když si ho skutečně zaslouží. Jako právě teď, uvědomovali si neradostně. „Tak dozvím se k čertu konečně, co jste tu prováděli?“ zařval velitel vztekle, když se nikdo z vojáků neměl k tomu, aby mu podal hlášení. Sevřel ruce v pěst a výhružně vykročil k vojákovi, který se ho prve snažil přesvědčit, že se nedělo vlastně vůbec nic. Ondra zbledl. To, že je Jozífkova pravá ruka, neznamená, že nemůže dostat pár facek. K těm se ostatně velitel právě chystal. Vykasané rukávy nenechávaly nikoho na pochybách, k čemu se schyluje. „Támhleten kluk se domáhá návštěvy otce Františka!“ vyhrkl spěšně. Rukou ukázal kamsi za sebe. Ostatní vojáci pochopili a v mžiku se rozestoupili. Velitel Jozífek tak spatřil drobného chlapce, kterého pevně svíral Janek, jeden z nejsilnějších a nejmohutnějších mužů posádky. „Domáhá?“ opakoval velitel, jako by se obával, že se prve přeslechl. „Copak někdo takový se má co něčeho domáhat?“ zvedl udiveně obočí, když sjel chlapce zkušeným pohledem od hlavy k patě. Roztrhané a špinavé oblečení, stejně jako vyhublá postava jasně svědčily

o tom, že kluk věru nepatří k těm, kteří mají právo se něčeho domáhat. „Co jsi zač?“ štěkl po něm. „Šimon!“ špitl chlapec sotva slyšitelně. „Tos mi toho řekl,“ zavrčel velitel Jozífek. „Co tu chceš? A jak ses sem vůbec dostal?“ zamračil se. Druhá otázka byla ovšem určena již opět Ondrovi. „No, víte, veliteli,“ dal se ten do nejistého vysvětlování. „Jak bych vám to řekl…“ soukal ze sebe. „Nejlíp česky,“ ušklíbl se Jozífek. „A hlavně rychle! Nezapomínej, že trpělivost není má silná stránka!“ houkl na vojáka. „Ona byla otevřená brána… Víte přece, že je urozený pán na projížďce. Co chvíli se má vrátit, tak jsme už otevřeli, aby mohl hned vjet do podhradí a nemusel se zdržovat čekáním, až přijede, než my otevřeme. Víte přece sám, jak nesnáší zimu,“ mlel Ondra o překot. Na nějaké vzletné formulování vět nebyl čas. Potřeboval velitele přesvědčit, že s ostatními vojáky, kteří byli právě na stráži, nic nezanedbali. Jak se zdálo, podařilo se. Velitel Jozífek se netvářil již tak nepřístupně jako prve, dokonce nepatrně přikývl na souhlas. Odpor jeho pána k zimě a mrazu byl všeobecně znám. „Ale hned jak prošel branou, všimli jsme si ho!“ pokračoval Ondra, povzbuzen velitelovým obměkčením. „K ohrožení bezpečnosti hradu tak nedošlo!“ ubezpečoval honem. „Hmm,“ zahučel velitel a znovu se otočil na chlapce. Ten spěšně strhl pohled, který až dosud na Jozífka upíral, stranou. Nestál o další rány a posměšky. Těch se mu od hlídkujících vojáků dostalo již až dost. Poté, co ho kupci vyložili v Turnově a jejich cesty se tak rozešly, vydal se hledat skalní hrad Příhrazy a především otce Františka. Ač se na cestu zevrubně vyptal, několikrát zabloudil. V zimě, kdy všechno pokrývala

bělostná pokrývka sněhu, vypadala všechna rozcestí stejná. Když už si zoufal, vynořila se před ním silueta skalního hradu Příhrazy, tyčící se k nebi jako nějaké orlí hnízdo. Z posledních zbytků sil se k němu dovlekl. Doufal, že to, že našel bránu proti všem zvyklostem dokořán, je dobré znamení. Že zde bude coby posel otce Rustika náležitě přijat. Záhy se ale přesvědčil o své naivitě. Sotva vešel na nádvoří, vyřítila se na něj skupina mužů, dosud skrytá před nepřízní počasí ve strážnici, malé, dřevěné boudě hned vedle brány. Rázem ho zasypali množstvím strkanců. Nic nepomáhalo, že křičel, že má důležité poselství pro otce Františka. Jozífek se znovu zamračil. Pak pokynul Jankovi, aby přivedl chlapce blíž. Ten ho chytil v podpaží a dovlekl ho před velitele. Ruku mu přitom zkroutil za zády tak nepříjemně, že se chlapec hluboce předklonil, aby si aspoň trochu ulevil od bolesti, která mu prostupovala celým tělem. „Pusť ho!“ rozkázal velitel Jankovi věcně. Neměl rád, pokud se s někým bezdůvodně zacházelo takto surově. I to byl jeden z důvodů, proč byl velitelem hradní posádky on, a ne mnohem silnější Janek. Ani Tadeáš, pán z Příhraz, nebyl zastáncem zbytečného násilí. Na druhou stranu ale uznával, že to bez něj občas nejde. Byl tak rád, že má mezi lidmi i někoho takového jako Janek. Člověka, který v případě potřeby s velkou ochotou nahradil nepřítomného a drahého kata. Janek si okázale odplivl, aby tak dal najevo, že s velitelovou útlocitností nesouhlasí. Nicméně poslechl a chlapce opravdu pustil. Zůstal mu ale stát za zády, připraven kdykoli zasáhnout, kdyby snad měl zaječí úmysly. Chlapec vskutku vrhl rychlý pohled po otevřené bráně, z místa se ale nehnul. Nemůže utéct, i kdyby stokrát

chtěl! Jakože chtěl… Mám tu důležitý úkol! připomínal sám sobě. Rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu a poděšeně přeskakoval pohledem z velitele Jozífka na vojáka Ondru a zpět. „Co tu chceš?“ zopakoval velitel Jozífek otázku, na kterou zatím nedostal odpověď. „Mám důležité poselství pro otce Františka,“ špitl chlapec. „Jaké?“ vyslýchal ho velitel Jozífek dál. „Nevím.“ „Co to na mě zkoušíš?“ zavrčel voják temně. „Máš mu něco vyřídit, a nevíš co?“ „Nevím, přísahám, že nevím! Otec Rustik mi neřekl, co je v tom listě napsáno!“ vyhrkl chlapec plačky. Bezděky se znovu otočil po otevřené bráně. Jak rád by jí vyběhl ven! Jankův varovný pohled ho ale doslova přimrazil na místě. Šimon naprázdno polkl a otočil se zpět čelem k veliteli. „Ty máš vzkaz od otce Rustika?“ zpozorněl Jozífek. „Taky jsi nám to mohl říct hned!“ ozval se Ondra ve snaze ospravedlnit předchozí pochybení. „Kdybychom věděli, že máš vzkaz od otce Rustika…“ Rázem zmlkl, když velitel významně pozvedl pravačku. „Tak to je něco jiného,“ usmál se velitel na chlapce takřka přátelsky. Jméno kněze sloužícího až kdesi daleko znal. Čas od času od něj otci Františkovi chodívaly dopisy, stejně jako on psával listy otci Rustikovi, kdykoli se dozvěděl, že je na Příhrazech či v jejich okolí někdo, kdo směřuje k Ledči nad Sázavou a je ochotný za menší peníz jeho list doručit. „Tak mi ho dej, já mu ho odnesu,“ natáhl ruku. Chlapec ale o krok couvl. „Odpusťte, pane, ale otec Rustik mi nakázal, že ho mám dát přímo otci Františkovi a nikomu jinému!“ řekl omluvně, ale pevně.

Velitel Jozífek překvapeně zamrkal. „Jak se opovažuješ…“ začal zostra. Pak si ale uvědomil, že on by v chlapcově případě nejednal jinak. Kdyby mu jeho pán nakázal, že má někomu donést dopis a předat mu ho osobně, taky by ho nikomu jinému nedal. „Dobře tedy,“ podvolil se. „Pojď, zavedu tě k otci Františkovi,“ nabídl se. Nato zamířil ke schodišti, pevně přistavěnému k jedné z pískovcových věží, na kterých byl skalní hrad Příhrazy zbudován. Aniž se otočil, aby se přesvědčil, zda ho kluk následuje, začal stoupat po příkrých, dřevěných stupních vzhůru. Chlapec poslušně spěchal za ním. Měl pocit, že kdyby ještě chvíli stál na sněhem pokrytém nádvoří, kde se proháněl ledový vítr, zmrzl by. „Tak se podíváme, co nám otec Rustik píše!“ prohodil otec František vesele. Strhl stužku poutající list a rozvinul ho. Dychtivě se do něj začetl. Očima klouzal po řádcích, úsměv mu ze rtů postupně mizel, až zmizel zcela. S každým dalším přečteným slovem byl výraz jeho tváře zachmuřenější a vážnější. „Víš, co je v tom listu psáno?“ zeptal se, když skončil. „Nevím, důstojný otce,“ zavrtěl chlapec odmítavě hlavou. „Otec Rustik mi nařídil, abych vám ho donesl a předal. Vám osobně, nikomu jinému. Co v něm je napsáno, mi ale neřekl,“ opakoval to, co před chvílí řekl veliteli Jozífkovi. „Takže ty sám jsi také z Chřenovic? A otce Rustika znáš nějak blíž? Nebo tě jen poslal s tímto dopisem, protože jsi měl cestu okolo Příhraz?“ vyptával se postarší duchovní naléhavě. Křečovitě přitom svíral list od svého dávného přítele, se kterým ho pojilo mnohem více než jen společná řehole.

„Ano, důstojnosti, jsem z Chřenovic a otce Rustika znám moc dobře. Hodně mu pomáhám v kostele, dokonce mě občas nechá i přespat…“ vykládal chlapec. Co odešel velitel Jozífek, cítil se mnohem bezpečněji. Voják ho dovedl do hradní kaple, kde dle očekávání dlel otec František na modlitbách. Uctivě ho pozdravil a předestřel mu, co ho k němu přivádí. Když se ujistil, že může kněze nechat s nečekaným návštěvníkem o samotě, uklonil se a spěšně odešel. Mezi zdmi kaple se vůbec necítil dobře. Jeho duch byl příliš divoký a vášnivý na to, aby ocenil nástěnné malby, byť mistrně vyvedené. Ty zachycovaly nejvýznamnější okamžiky ze života svatého Augustina, světce, jemuž byla kaple zasvěcena. Jemu byly mnohem bližší ženy, víno a zpěv než kněží, voda a kázání, jak s oblibou říkával. Ovšem vždy tak, aby to jeho pán neslyšel. Tadeáš z Příhraz byl člověk hluboce věřící a jako takový velitelovy názory neschvaloval. „A pana Lévu znáš taky?“ skočil mu otec František naléhavě do řeči. Chlapec zbledl jako čerstvě napadlý sníh. „Znám,“ přikývl toporně a stáhl hlavu mezi ramena. „Takže se ho taky bojíš,“ pochopil otec František. „Toho se v Chřenovicích bojí všichni.“ „Hmm,“ odtušil otec František a znovu se zadíval na dopis, již značně zmuchlaný. „Takže je situace opravdu tak vážná, jak se zdá…“ brblal si pod vousy. „Nebo možná ještě víc,“ dodal temně. „Pak ovšem nezbývá nic jiného než ji řešit!“ prohlásil nahlas pevně a odhodlaně vykročil ke dveřím. V nich se zarazil. „Jdi do kuchyně!“ rozkázal chlapci, doposud stojícímu na místě. „Řekni Klárce, ať ti dá něco k jídlu. Na mou zodpovědnost!“ hodil přes rameno již zvenku.

Šimon měl v ten moment pocit, že se mu samou radostí rozskočí srdce. To bylo přesně to, v co doufal, když prošel hradní branou. Dostanu najíst, a ještě k tomu se ohřeju! liboval si v duchu. V kuchyni bude jistě teplo! zasnil se. Rázem se ale zakabonil. Kde ta kuchyně je? Nevadí, hrad nemůže být tak velký, aby ono krásné místo nenašel, břicho mu jistě napoví! S tímto přesvědčením vyrazil z kaple i on. „Buďte mi vítán, důstojný otče,“ usmál se muž středních let s havranovitě černými vlasy. Vstal od stolu, za nímž při příchodu otce Františka seděl, a hluboce se mu uklonil. „Omlouvám se, že tě ruším, pane Tadeáši,“ začal kněz formálně. „Vy mě nerušíte nikdy!“ prohlásil oslovený dvorně. Jeho slova ale nebyla prázdnou frází, jak by se mohlo zdát. Tadeáš z Příhraz považoval otce Františka za skutečného přítele. Za člověka, kterému mohl svěřit všechny své starosti, ale i radosti, aniž by se musel obávat, že ty budou použity, lépe řečeno zneužity, proti němu. „Prosím posaďte se a řekněte mi…“ kynul mu. „Mám na tebe velkou prosbu, pane Tadeáši!“ vyhrkl kněz spěšně a těžce dosedl do sesle, kterou mu Tadeáš při jeho příchodu pohotově uvolnil. Nebyl to ani tak projev úcty či zdvořilosti, ale nutnosti. V místnosti jiné důstojné místo k sezení nebylo. „Co se stalo?“ zeptal se pán z Příhraz zaskočeně. Pokud mu otec František takto skočil do řeči, muselo se jednat o něco opravdu nanejvýš důležitého. „Potřebuji, abys jel do Chřenovic a ochránil otce Rustika před panem Lévou!“ vychrlil ze sebe kněz takovou rychlostí, že mu Tadeáš stěží rozuměl.

„Cože?“ zamrkal nyní překvapeně. „Obávám se, že jsem vám ne zrovna dobře rozuměl…“ namítl nejistě a pátravě se otci Františkovi zadíval do horečnatě rudé tváře. Kdyby nevěděl tak jistě, že jeho přítel nepije, byl by si myslel, že je opilý. Oči se leskly, líce žhnuly nepřirozeným ruměncem, jazyk přejížděl přes okoralé rty… „Ani se ti nedivím,“ odtušil kněz. Zvedl třesoucí se ruce a přejel si jimi po obličeji. „Snad si vzpomeneš, urozený pane, že občas mluvím o otci Rustikovi,“ začal již mnohem klidněji. „Jistě, je to váš dobrý přítel,“ přitakal Tadeáš. „Víc než přítel,“ usmál se kněz zasněně. „Vyrůstali jsme v jednom sirotčinci. Spolu jsme se rozhodli zasvětit život Bohu… Jsme si spíše bratry než přáteli, ale to je teď jedno…“ odmítl staré vzpomínky. „Teď nejde o minulost, ale o přítomnost a budoucnost. Proto je mnohem důležitější, co mi napsal ve svém posledním dopise,“ řekl věcně a podal Tadeáši list, který celou dobu nervózně žmoulal v ruce. Pán z Příhraz ho vzal a ne zrovna ochotně rozbalil. Nerad četl zprávy určené někomu jinému. Tohle byly přesně ty chvíle, kdy litoval, že tuto pro šlechtice tolik nezvyklou dovednost ovládá. S neznatelným povzdechem se na ni zadíval. „Myslíte, že je to opravdu tak vážné?“ zeptal se, když zvedl oči od úhledných řádků. „Přece jen vztáhnout ruku na kněze…“ zapochyboval. „Jak je to dlouho, co ses ty sám zabýval smrtí jednoho z nich?“ odpověděl mu otec František otázkou. Tadeáš mlčky přikývl, nebylo k tomu co dodat. Skutečně se sotva před pár měsíci stal svědkem toho, jak byl kněz z nedalekého kostela zavražděn jen proto, aby nemohl vyzradit viníka mnohých dalších zločinů. Zkrátka i duchovní byli jen lidé a jako takoví se mohli stát

obětí nejrůznějších hanebností, jako všichni ostatní. Stejně jako jejich pachateli… „V prvním okamžiku jsem se také snažil přesvědčit se, že celá ta záležitost nebude až tak vážná,“ spustil otec František dutě. Pohled přitom upíral na ruce, složené v klíně. „Otec Rustik občas tak trochu přehání, zveličuje… Obávám se ovšem, že to nebude tento případ,“ povzdechl si smutně. Na sesli se hrbil, choulil se do sebe čím dál tím víc. Čím déle o tom mluvil, tím více ho obsah přítelova vzkazu tížil. Vrásky kolem očí a úst se prohloubily, dlouhé, šedé vlasy se začaly lepit na potem orosené čelo. Otec František měl již svá léta, přesto z něj za normálních okolností doslova sálala radost ze života. Kdo ho potkal, měl hned lepší náladu. Nic z toho ale nyní nebylo pravdou, teď víc než cokoli jiného připomínal hromádku neštěstí. „Proč myslíte?“ zeptal se Tadeáš. Nikoli ale ze zvědavosti, jak by se snad mohlo zdát, ale ze zájmu. Zraňovalo ho, když viděl otce Františka v takovém stavu. „To kvůli tomu klukovi, co ho přinesl,“ ukázal na vzkaz ležící na stole. „Obyčejně dopisy nosí kdokoli, kdo se zrovna namane. S tímhle dopisem ale přišel člověk otci Rustikovi vyloženě blízký. Někdo, komu věří… A i on se pana Lévy bojí. Obávám se, že tentokrát otec Rustik nepřehání a situace je opravdu až tak zlá, jak píše,“ opakoval otec František své přesvědčení. „A právě proto jsem tě chtěl požádat, urozený pane, abys tam dojel a…“ „Na chřenovickém panství nemám žádná práva!“ namítl Tadeáš věcně. „I kdybych tam nakrásně dojel a zjistil, že je situace opravdu taková, jak se obáváte, důstojnosti, nemám, jak bych…“ bránil se. Představa, jak se v mrazu a sněhu táhne kamsi do horoucích pekel, se mu vůbec nezamlouvala.

„Jsi chytrý a velmi vzdělaný člověk, pane Tadeáši,“ skočil mu duchovní opět do řeči. „Jsem si jist, že pokud shledáš, že je otec Rustik opravdu ohrožován na životě, jistě najdeš způsob, jak přesvědčit opata Sázavského kláštera, aby ho povolal zpět do bezpečí klášterních zdí. Chápej prosím, blíží se slavnost Narození Páně, rád bych zase někomu prospěl… jako loňský rok tobě,“ dodal zdánlivě nevinně. Tadeáš při jeho slovech ale doslova ztuhl. Přesně pochopil, co jimi otec František míní. Tadeáš miloval vyjížďky na koních. V sedle dokázal strávit nekonečné hodiny. Tenkrát v zimě si ale nevyjel sám, nýbrž v doprovodu právě otce Františka, což se ukázalo jako nanejvýš prozřetelné rozhodnutí, kterým si zachránil život. Když se v jeden okamžik jeho kůň splašil a shodil ho ze sedla, byl to právě otec František, kdo jančící zvíře chytil a přivedl zpět jeho pánovi. Nebýt toho, čekala by Tadeáše nedůstojná smrt umrznutím. Při pádu si vymkl kotník a bez cizí pomoci by se zpět do sedla nedostal. Pán z Příhraz pevně sevřel rty. Jestliže se otec František takovýmto způsobem domáhá jeho vděčnosti, musí mu na tom, aby jel na Chřenovice, skutečně záležet. „Hmm,“ pokýval zamyšleně hlavou. V komnatě se rozhostilo tíživé ticho. Stejně jako mlčel Tadeáš, neměl se k dalšímu hovoru ani starý kněz. Nehnutě seděl na svém místě a upřeně hleděl na ruce, složené v klíně. Cítil se hrozně. Jako ten nejsprostší vyděrač! Čestný člověk by se přece nikdy nesnížil k tomu, aby si takto vynucoval splacení dluhu! Jenže on neměl na výběr, potřeboval pana Tadeáše přesvědčit, aby se vydal na Chřenovice a ochránil otce Rustika před tamním pánem. Aby toho dosáhl, byl ochoten udělat vše.

Úkosem pohlédl na Tadeáše, přejíždějícího si ukazovákem pravé ruky po nose od jeho kořene až po špičku a zase zpět. Samým očekáváním ani nedýchal. Jak se pán z Příhraz rozhodne? „Říkal jste, důstojnosti, že ten kluk, co přinesl ten vzkaz, je přímo z Chřenovic?“ prolomil Tadeáš panující ticho. Potřeboval se ubezpečit, že se prve nepřeslechl. „Ano, je přímo z Chřenovic!“ potvrdil kněz živě. V srdci mu vyskočila jiskřička naděje. Vždyť pokud se pan Tadeáš takto ptá, znamená to, že vskutku vzbudil jeho zájem! Že snad i připouští, že by otci Rustikovi přišel na pomoc! „Podle toho, co říkal, je i velmi blízký otci Rustikovi. Určitě ti toho o něm může dost říct…“ dodal spěšně. Jak praví staré přísloví, železo je potřeba kout, dokud je horké. Tadeáš zamyšleně pokýval hlavou. „To doufám,“ odtušil neurčitě. „Znamená to tedy, že pojedeš, urozený pane?“ nevydržel to již kněz a zeptal se přímo. Chtěl to slyšet jasně a jednoznačně. „Hmm, pojedu,“ potvrdil Tadeáš bez viditelného nadšení. Bezděky se podíval z okna. Při pohledu na bílé království venku se zimomřivě otřásl. Ještě jsem ani pořádně nerozmrzl po své poslední cestě po panství, kdy jsem se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak to na mém území vypadá, a čeká mě cesta další, mnohem delší a náročnější, povzdechl si upřímně. „Kam?“ ozval se ode dveří jasný, i když poněkud zadýchaný mužský hlas. „Co tu děláš?“ zeptal se Tadeáš překvapeně příchozího. „V kuchyni jsem načapal nějakého kluka. Cpal se polévkou, jako by týden nejedl. Když jsem se ho ptal, co

je zač a co tam dělá, řekl, že ho do kuchyně poslal otec František s tím, že má jeho jménem dostat najíst. Tak jsem se chtěl důstojného otce zeptat, zda je to pravda. Když jsem ho nenašel v jeho cele ani v kapli, napadlo mě, že bude u tebe, urozený pane, a proto jsem přišel sem,“ vysvětlil postarší muž přísných rysů a tázavě se zadíval na kněze. „Ano, pane Dominiku, je to pravda,“ přikývl ten. „Skutečně jsem ho tam poslal. Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekl, pane Tadeáši, a nepožádal tě napřed o svolení,“ obrátil se na zdejšího pána. „Pochop prosím, že vzhledem ke zprávě, kterou ten chlapec přinesl, jsem…“ koktal rozpačitě. Až nyní si uvědomil, že vlastně rozdával z cizího. „To je v naprostém pořádku, důstojný otče,“ mávl Tadeáš ledabyle rukou. Miska snědené polévky bylo to poslední, co ho nyní trápilo. „Děkuji,“ usmál se kněz ulehčeně a vstal. „Když dovolíš, urozený pane, šel bych se nyní pomodlit za bezpečný průběh tvé cesty a za zdárné pořízení,“ řekl. Nato se oběma přítomným mírně uklonil a odešel. „Jaké cesty?“ vyhrkl muž dychtivě, sotva za knězem zapadly dveře. „Musím jet do Chřenovic,“ odpověděl Tadeáš přímo a zatvářil se přitom, jako by žvýkal šťovík. „Teď? V tomhle nečase?“ zděsil se správce příhrazského panství Dominik z Chlumu. Zhluboka se nadechl, aby konečně srovnal dech. Byl již postarší a chůze po strmých schodištích, připomínajících spíše žebříky, ho zmáhala. Ač by to panu Tadeáši nikdy neřekl, jeho rozhodnutí přestěhovat se z bytelné tvrze na skalní hrad se mu zajídalo. Jenže pán je pán a na jeho názor se nikdo neptal.

Příhrazy spíše než hrad připomínaly orlí hnízdo. Rozkládaly se na několika pískovcových věžích, které byly propojeny důmyslným systémem žebříků a můstků. Ty se daly v případě nebezpečí vtáhnout. Jednotlivé věže tak byly od sebe odděleny a útočníci se na ně neměli šanci dostat. Vyšplhat po příkrých, často kolmých stěnách bylo nad lidské síly. Samotný hrad byl malý, skládal se z několika světniček vytesaných přímo do skály. Jednu z největších, vylámanou hned pod panským palácem, obýval právě správce Dominik. Tadeáš sám v nich příliš času netrávil. Měl rád teplo a to v chladném pískovci věru nenašel. Mnohem raději se proto uchyloval do dřevěné části hradu. Ta byla tvořena především panským palácem, jakousi podlouhlou kvádrovitou stavbou s plochým stropem. Zdaleka nejraději se ale zdržoval ve své komnatě, vybudované na nejvyšší pískovcové věži. Nemohl se nabažit výhledů do okolní krajiny. Dávaly mu zapomenout na všechno zlé, co v nedávné době prožil a před čím chtěl uniknout právě tím, že si nechal vybudovat nové sídlo. Daleko od všeho a všech… „Hmm,“ zahučel nyní otráveně. Nepotřeboval, aby mu někdo vykládal, jaké je venku počasí, sám to věděl až moc dobře. Znovu se zimomřivě otřásl, naklonil se a ze stolu vzal pohár vína. Na jeden doušek ho vyprázdnil. „Nechcete si to ještě rozmyslet, urozený pane?“ zkusil to správce Dominik znovu. „Nyní opravdu není nejmoudřejší opouštět bezpečí hradu. Jen si vzpomeňte, jak to mohlo dopadnout loňskou zimu!“ připomněl významně. Tadeáš sebou trhl, jako by dostal políček. Kdyby mu jeho ponížení s vymknutým kotníkem takto neurvale vmetl do tváře kdokoli jiný, nechal by ho přísně potrestat. U správce Dominika to ale bylo něco jiného. U něj to nebyla drzost, ale upřímná starostlivost.

Dominik z Chlumu byl správcem příhrazského panství ještě za života Tadeášova otce. Když ten zemřel a veškerý majetek přešel na jeho jediného syna, mladého pana Tadeáše, zdědil ten vlastně i správce Dominika. Tadeáš tomu byl ze srdce rád, věděl, že je na něj spolehnutí a dá se mu plně důvěřovat, a to bylo pro něj to nejdůležitější. Co na tom, že se mnohdy nechoval s náležitou úctou, jakou byl svému novému pánu povinován. Jako právě teď, kdy mu takřka vyčítal jeho rozhodnutí. Tadeáš si byl ale jist, že to pramení z obavy o jeho bezpečnost. Správce Dominik mu byl nejen správcem panství, ale vlastně i vychovatelem, blízkým člověkem nahrazujícím mu otce, o kterého přišel tak záhy a nečekaně. To všechno dávalo Dominikovi z Chlumu právo mluvit s ním směleji a otevřeněji, než by se dalo očekávat. „Nic si rozmýšlet nebudu!“ prohlásil Tadeáš, jak nejpánovitěji dokázal, a dal tak najevo, že jakékoli pokračování v hovoru na toto téma je zbytečné. „Musím tam jet!“ dodal po chvíli téměř omluvně. „Zajdu za velitelem Jozífkem, aby…“ povzdechl si správce Dominik, když pochopil, že Tadeáše od jeho rozhodnutí neodradí. To se mu ostatně nepodařilo ještě nikdy. Když se pán z Příhraz jednou rozhodl, nebylo v lidských silách ho v jeho záměru zviklat. „Nikam nechoď,“ zadržel ho Tadeáš mírně, ale pevně. „Velitel hradní posádky zůstane zde. Stejně jako všichni ostatní vojáci,“ dodal rychle, aby předešel dalšímu dohadování. Tomu se ale ani tak nevyhnul. „Nechcete snad jet sám, můj pane!“ vykřikl správce Dominik zděšeně. Přesně toho se obával. Znal svého pána, a tudíž věděl, jak nesnáší velkolepé doprovody, v nichž si naopak někteří urození doslova libovali.

Tadeáš byl ale jiný, byl rád sám, lidskou společnost nevyhledával, spíše se jí stranil. Stejně jako nepovažoval za potřebné dávat na odiv své postavení a majetek. Majetek má sloužit lidem, ne oni majetku, říkával. „Chci,“ potvrdil teď prostě. „Myslím, že to není moudré,“ kroutil správce Dominik odmítavě hlavou. „Sám víte, jaké nebezpečí po cestách hrozí. Lesy jsou plné lapků, vlci se zase přemnožili…“ strašil. „O to větší pozornost upoutá početná družina,“ skočil mu Tadeáš do řeči. „Osamělého jezdce si nikdo až tak nevšimne. Navíc se pohybuje mnohem rychleji, než když s sebou táhne zástup lidí,“ vyjmenovával i on důvody pro své rozhodnutí. „Navíc nebudu sám, pojede se mnou Vítek. A jak ses mohl již několikrát na vlastní oči přesvědčit, ten vydá za tucet vojáků!“ řekl hrdě. Byl rád, že má někoho takového ve své družině. „To ano, Vítek je vskutku velmi šikovný mladý muž,“ potvrdil správce upřímně. Nebylo to tak dlouho, co byl osobně svědkem toho, jak onen mladík sám holýma rukama zlikvidoval dva nebezpečné rváče ohrožující hosty v šenku Na Rozcestí. „Ale stejně…“ nechtěl se vzdát. „Velitel Jozífek a všichni ostatní zůstanou na Příhrazech!“ ukončil Tadeáš rázně rozhovor. Na podobné dohadování neměl čas. Potřeboval se náležitě připravit na cestu a vše si ještě jednou promyslet. „Jak si přejete, urozený pane,“ povzdechl si správce Dominik odevzdaně. Poznal, že pán z Příhraz pronesl své vskutku poslední slovo. „Vrátím se co nejdříve,“ slíbil mu na oplátku Tadeáš. „Ty se zatím postaráš o panství jako vždy,“ spíše konstatoval, než rozkázal.

„Jak si přejete, můj pane,“ opakoval správce úslužně. Tak to bylo ostatně vždy. Pokud pan Tadeáš opustil panství, přecházela veškerá práva, ale i povinnosti spojené s jeho správou právě na Dominika z Chlumu. „A teď mi sežeň Vítka!“ požádal Tadeáš. Natáhl se po konvici vína stojící na stole a dolil si. Když zvedl pohár k ústům a upil, zamračil se. Zatímco mluvil s otcem Františkem a správcem Dominikem, víno vychladlo. Znechuceně postavil pohár zpět na stůl. Studené pít nebude! „Přál jste si se mnou mluvit, urozený pane?“ usmíval se mladík s chrpově modrýma očima a světlými vlasy, sotva vešel do komnaty pana Tadeáše. „Jinak bych tě asi nevolal, nemyslíš?“ zavrčel na něj Tadeáš nerudně. „Co se děje?“ vyhrkl Vítek. Úsměv mu z tváře rázem zmizel a vystřídal ho starostlivý výraz. Pokud jeho pán volil podobný tón, znamenalo to, že se muselo něco stát, něco vážného. Hodně vážného! „Musím jet do Chřenovic,“ odpověděl Tadeáš již mnohem přívětivěji. Mladík si nezasloužil, aby si na něm vybíjel špatnou náladu z toho, co ho čeká. Ostatně ani ta nebyla namístě. Vždyť to jen Bůh vyslyšel jeho modlitby. Copak ho sám opakovaně nežádal, aby mu dal možnost splatit dluh, který vůči otci Františkovi od loňské zimy cítil? Teď se mu jeho přání splnilo, tak proč se zpěčuje a rozčiluje, místo toho, aby za to byl rád? „Co tam?“ vyzvídal mladík živě. Představa vytržení z jednotvárného života na hradě ho nadchla. Nebylo to tak dlouho, co se toulal po lesích, volný jako pták. Pak se ale řízením osudu dostal do služeb pana Tadeáše a tím i mezi uzavřené zdi skalního hradu Příhrazy. Byl za to

hluboce vděčný, služba na hradě znamenala každodenní jídlo a teplé místo na přespání. Ovšem stejně tak představovala svázanost v podobě činností opakujících se s ubíjející pravidelností. „Ochránit otce Rustika před panem Lévou z Chřenovic!“ odpověděl Tadeáš věcně. „Fíha, to zní důležitě!“ uklouzlo Vítkovi. Tadeáš dělal, že nic neslyšel, měl jeho bezprostřednost rád. Vážil si jí víc než falešného dodržování dvorního protokolu, kdy se sluhové sice chovají přesně po dle stanovených pravidel, člověk má ale strach otočit se k nim zády, aby mu do nich nevrazili dýku. Přesně jak to dělával Lambert z Bělé, mladý muž, který na Příhrazech sloužil coby panoš pana Tadeáše. Když odrostl a vrátil se na své panství, rozhodl se Tadeáš namísto dalšího falešného urozeného synka přijmout právě Vítka. Ten jako neurozený ovšem nemohl zastávat postavení panoše. Tak se stalo, že měl pán z Příhraz osobního sluhu, a ne panoše, za což si vysloužil nekončící vodopád pomluv od pánů z okolí, zhrzených, že dal přednost chudákovi s pochybnými životními zkušenostmi před jejich potomkem. Tadeáš toho ale nijak nedbal, byl zvyklý, že platí za podivína. Aspoň mám od všech svatý klid a pokoj, říkával s oblibou. Zato mladík mu za to byl neskonale vděčný. Svého pána doslova zbožňoval, jeho velkorysosti si velmi vážil, nikdy by jí nevyužil, neřkuli zneužil. „Mám jít připravit věci na cestu?“ hořel nyní nedočkavostí. K jeho zklamání ale Tadeáš odmítavě zavrtěl hlavou. „Už je pozdě, co nevidět se začne šeřit a padne tma. Vyrazíme zítra před svítáním… Ale neboj, mám pro tebe jiný úkol,“ prohodil šibalsky, když viděl, jak Vítek protáhl obličej. „Sebereš se a půjdeš do kuchyně,“ začal. „Najdeš

tam nějakého Šimona, kluka, co přinesl na Příhrazy dopis otce Rustika…“ popisoval, co ho čeká. Pokud mu má být co platný, musí vědět, o co jde. „Vyptáš se ho, jak to v Chřenovicích vypadá, co je zač ten pan Léva a vůbec na všechno, co by se nám mohlo hodit. S tebou bude mluvit jistě upřímněji než se mnou. Kdybych se ho na něco podobného zeptal já, dozvěděl bych se jen prázdné fráze. Nebo ještě spíš vůbec nic, protože by měl kluk strach otevřít pusu, aby neřekl něco, za co by dostal výprask. Víš sám, jak rádi mluví chudáci s urozenými,“ shrnul. Vítek souhlasně přikývl. Měl to stejně, pan Tadeáš byl jediný lepší člověk, se kterým byl schopný a hlavně ochotný jednat. Ostatní nenáviděl. Měl k tomu víc než pádný důvod, který ho užíral vždy, když si na něj vzpomněl. Což bylo tak stokrát za den… „U tebe je to ale něco jiného. Jsi sluha, neurozený stejně jako on,“ pokračoval pán z Příhraz ve svých úvahách. „Budete mít k sobě tudíž blíž a on se ti otevře,“ vysvětloval, co po Vítkovi chce. „Můžete se spolehnout, urozený pane. Vytáhnu z něj všechno, co ví, a ani si nevšimne, že mi něco řekl,“ prohlásil mladík šibalsky, když jeho pán skončil. „Dobře, spoléhám na tebe!“ řekl Tadeáš vážně. Věděl, že Vítek nijak nepřehání. Mladík byl nejen silný, o čemž neklamně svědčila jeho mohutná postava se širokými rameny a svalnatými pažemi, ale i chytrý. Vzhledem k jeho nízkému původu se mu sice nedostalo žádného vzdělání, to ale neznamenalo, že by svou šikovností a inteligencí nepřevyšoval kdekterého studovaného. Vítek byl chytrý od Boha a to bylo mnohem víc, než kdyby do sebe nasoukal všechny knihy světa. Stejně tak byl tak říkajíc mistrem slova, Tadeáš se s oblibou smával, že by vymámil z jalové krávy tele.

Nyní se nad právě projevenou důvěrou zapýřil jako nezkušená panna. „A teď už jdi! Myslím, že v kuchyni tě rádi uvidí!“ dodal pán z Příhraz nevinně. Tentokrát mladík zrudl rozpaky, pochopil, kam pan Tadeáš svou narážkou mířil. V kuchyni sloužila coby hlavní kuchařka Klárka. Dívka, která na Příhrazy přišla krátce před Vítkem. Když jí zemřeli rodiče, neměla kam jít. Proto se rozhodla zkusit štěstí na Příhrazech a požádala zde o službu. Správce Dominik svolil k tomu, aby pomáhala právě v kuchyni. Netrvalo dlouho a díky své šikovnosti a píli ji dostala na starost. Stala se tak z prosté kuchtičky hlavní kuchařkou, kterou si všichni muži předcházeli. Být zadobře s někým, kdo má na starosti veškeré jídlo na hradě, nebylo k zahození… Klárka si ale žádného z nich nevšímala, plně se věnovala práci, která jí byla vším. To se ale změnilo v okamžiku, kdy na hrad přibyl Vítek. Mladí lidé se do sebe zakoukali. Tadeáš nebyl proti, společné štěstí jim přál. „Jak něco zjistím, přijdu vám podat hlášení!“ vyhrkl Vítek větu tak často slýchávanou od velitele Jozífka. Poněkud si ji ovšem poupravil. Nato se otočil na patě a byl ten tam. Pán z Příhraz pobaveně zakroutil hlavou. Vítek je prostě Vítek, usmíval se pod vousy. Rychle ale zvážněl. Založil si ruce na prsou a sklonil hlavu v hlubokém zamyšlení… „Spíte, urozený pane?“ zeptal se Vítek tiše, sotva nakoukl do Tadeášovy komnaty. „Ne, pojď dál a povídej,“ vyzval ho pán z Příhraz věcně. Pravda byla, že dnešní noc toho moc nenaspal.

Hlavou se mu honily prapodivné myšlenky a představy tak živé, že mu bránily v odpočinku. „Děkuji,“ uklonil se mladík vděčně a vklouzl do místnosti. Pečlivě za sebou zavřel. Věděl, jak moc jeho pán nesnáší otevřené dveře. Obzvláště teď v zimně dbal na to, aby byly všechny náležitě zavřené, aby nevyvětrala ta trocha tepla, jež se v pokojích vytvářela. „Sedni si a povídej!“ vybídl ho Tadeáš netrpělivě. Hlavou pohodil k sesli u stolu pod oknem. Ta byla společně s postelí a truhlou veškerým nábytkem pánovy komnaty. Ostatně víc by se toho do malé místnosti stejně nevešlo. Příhrazy byly skalní hrad a jako takové příliš místem neoplývaly. „Děkuji,“ uklonil se znovu Vítek formálně. Přešel k sesli a toporně se na ni posadil. Tadeáš zatnul ruce v pěst, měl co dělat, aby se ovládl. Jestli bude Vítek ještě chvíli pokoušet jeho trpělivost… Náhle se zamračil. „Takže je to skutečně pravda?“ došel mu pravý důvod mladíkova otálení. Vítek mlčky přikývl. „Je, urozený pane,“ potvrdil. Déle se nepříjemné povinnosti vyhýbat nemohl. „Podle vašeho rozkazu jsem šel za Šimonem,“ začal. Tadeáš se pobaveně usmál, vskutku bylo znát, že si ho hned po jeho nástupu na hrad vzal velitel Jozífek tak říkajíc na povel. Nahlas ale neříkal nic, nechtěl rušit v podávaném hlášení. „Napřed to vypadalo bídně, kluk byl vyděšený k smrti. Když jsem přišel do kuchyně, dokonce se pokusil schovat pod stůl… Nicméně se po chvíli uklidnil. Když dostal další misku polévky a džbánek piva…“ Vítek nejistě pohlédl na svého pána, dosud ležícího v posteli a až po bradu zahrabaného do všemožných pokrývek. Tadeáš chlad nesnášel a snažil se

mu bránit všemi možnými způsoby. Do výšky nastlaná postel byla jedním z nich. Když nic neříkal, dodal si mladík odvahy a pokračoval: „… sám se rozpovídal, jak to na Chřenovicích chodí. Pokud jsem vyrozuměl dobře, je ten kluk něco jako osobní sluha otce Rustika. Pořád se kolem něj motá, a tak ví, že strach toho kněze je namístě. Ten Léva… omlouvám se, urozený pan Léva z Chřenovic,“ opravil se honem, „je asi pořádný pruďas, co nejde pro ránu daleko. Navíc je mu jedno, zda zbije bezbranného poddaného či se serve s jiným urozeným. Či napadne kněze. Šimon říkal, že ze začátku se s otcem Rustikem jen hádal. Postupně na něj ale začal útočit nejen slovně, ale i ručně,“ řekl. Svá slova doprovodil gestem, které nenechalo nikoho na pochybách, jak jsou míněna. „Neuvěřitelné,“ zavrtěl Tadeáš hlavou. Mladíkovo vyprávění ho natolik zaujalo, že se na posteli posadil, jako by se tak mohl lépe soustředit. „Víš i to, proč se spolu tak hádají?“ vyptával se dál, zatímco se balil do pokrývek. V komnatě bylo chladno, o to větší, že ještě před okamžikem ležel v teple postele. Mladíkovi v ten moment připomínal husu stavící si hnízdo tím, že přerovnává větvičky a suchou trávu z jedné strany na druhou. „Je to jak z nějaké pitomé jarmareční hry,“ obrátil oči v sloup. Mlsně se přitom zadíval na víno v poháru stojícím na stole po jeho pravé ruce. „Můžeš si ho vzít,“ pochopil Tadeáš. On studené nepil, proto tam od večera zůstalo tak, jak ho nalil. „Díky, pane,“ vyhrkl Vítek upřímně a rázem pohár vyprázdnil. Jemu bylo jedno, zda studené či teplé. Víno byla moc drahá záležitost na to, aby si ještě vybíral, jaké bude pít. Však se k němu také dostal zcela výjimečně.