Boris Steinbauer
POSLEDNÍ ZBOŽÍ
Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Boris Steinbauer, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
Vychází jako 404. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1564-4
Veškeré osoby a události obsažené v dílech autora jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
S bolestí vzhlédla. Jestli jí tento pohyb působil větší bolest než zbytek pomláceného těla nebo kolena, skuhrající po dlouhém klečení na tvrdé zemi, bylo v tu chvíli úplně jedno. Za pár okamžiků bude po všem. Z lovce se stal úlovek. A může si za to sama.
Rozbitými okny prosvítalo do budovy, přehřáté letním parnem, červencové slunce. Byl to jediný svědek, který jí ale nemohl nijak pomoct. Nacházeli se v mrtvém prostoru. Stejně mrtvém, jako bude za chvíli mrtvá ona. A jestli bylo něco jistější než její smrt, byla to skutečnost, že nikdo nepřijde. Nikdo ji nezachrání.
Pohlédla do jeho chladných, povýšených očí. Roky jí trvalo, než ho objevila. A možná proto byla tak unesená náhlým průlomem, že ztratila veškerou ostražitost, která jí zbývala. Anebo za to vděčila jemu? Možná chtěl, aby ho našla. Třeba to sám naplánoval a ona mu na to jako nějaká koza skočila. „Přiznávám,“ promluvil sebejistým hlasem, „že jsem si chvíli myslel, že jsem nad tebou ztratil kontrolu.“ Její, teď už bývalou zbraní jí mířil na čelo. „Ale taky to mohl být od samého počátku náš osud.“ Krátce se rozhlédl. „Střetnout se tady v téhle prázdné tovární hale, uprostřed jednoho z největších měst v Německu. Líbí se ti tady?“
Neodpověděla. Navzdory horku jí začínala být zima. Po tvářích jí pomalu stékaly slzy. Nebyla si jistá, zda brečí bolestí, nebo vzteky. Nejspíš od každého trochu. „Dneska to ale ukončíme,“ pokračoval ve své závěrečné řeči. „Už jsi mi nadělala spoustu problémů, které mě stály dost peněz. A víš, co to znamená?“ Pistolí ji strčil do čela tak, že se jí zvrátila hlava dozadu. „Znamená to, že se mi stalo něco, co bytostně nenávidím. Prohrál jsem.“ Uvolnil tlak a její hlava se vrátila do původní pozice. „Nebyla to velká prohra. To zase ne,“ konstatoval. „Tehdy před pár lety se nejednalo o žádný velký projekt. Samozřejmě se velkým mohl stát, pokud by se pořádně rozjel. Každé nazdařbůh vyhozené koruny a každého zbytečně ztraceného příjmu je ale škoda. Stejně jako mého času, který ti teď musím věnovat.“
Sklopila hlavu. Nemohla se na tu zrůdu dál dívat. Slzy kapaly na zem a mísily se s krví, která vytekla z několika jejích poranění.
„Podívej se na mě!“ zařval a pozvedl jí pistolí bradu. „Chci se ti dívat do očí, až budeš umírat. Chci si to navždy pamatovat. Tebe, tu hloupou husu, která si myslela, že mě zastaví.“
Nepatrně zavrtěla hlavou.
„Ne?“ zvedl tázavě obočí. „Nemyslela sis, že mě zastavíš?“ Pousmál se. „Nebo odmítáš, že bys byla hloupá husa?“ Přidřepl si k ní. „Pleteš se.“
V koutku mysli jí svitla naděje. Naděje, že mu překazí plány. Jestli to s ní hned neskoncuje, umře sama. Konec se neodehraje podle jeho představ. Chtělo se jí spát. Spánkem, z něhož se už nikdy neprobudí.
Vlepil jí facku. Stolička, rozviklaná z předchozích úderů, jí spolu s cákanci krve vyletěla z pusy. „Neusínej mi tady,“ zašeptal jí do ucha. Nebo to možná řekl nahlas, jen její sluch či mozek utlumovaly svět okolo.
Napadlo ji, jestli jí zub někdo před pohřbem vrátí do úst. Kdyby měla ještě sílu, dokázala by se tomu i zasmát. Poslední starostí v jejím životě je, zda ji pohřbí s kompletním chrupem.
Stál na oblázkovém břehu Rýna a díval se na řeku, odrážející paprsky slunce. Na čele se mu perlil pot. Byl vyčerpaný. Věděl, že musí, a zároveň si byl jistý, že to nejde. Klidně by prohledal každý kout tohoto města. Na to ale nebyl čas. Ten už vypršel.
Neměl to vůbec dopustit. Neměl ten kontakt zprostředkovat. Neměl ji přemlouvat, aby se s ním spojila. A přesto to udělal. Ignoroval riziko, které to mohlo přinést.
Bezmyšlenkovitě vykročil vpřed. Bezradný pozoroval psa pobíhajícího kolem. Bylo bláhové si myslet, že ji najde někde tady. Ve městě, které nezná, v němž nikdy nebyl.
Očividně nabyl jistoty, že je nikdo nenajde. Její poslední minuty na tomto světě se díky jeho sebestřednosti neúměrně protahovaly. Ve filmu by už nastal čas pro závěrečné titulky. V knižním thrilleru by už autor děkoval své rodině, nakladatelství a čtenářům. Jenom její poslední scéna musí být delší.
„Měla bys ocenit, že se s tebou vypořádám osobně,“ prohlásil hrdě. „Nikdy si takhle ruce nešpiním. U tebe jsem se ale rozhodl udělat výjimku. Máš tak mezi všemi ubožáky na tomhle světě výsadní postavení.“
Cítila, jak jí stéká moč po stehně. Kdyby ji mučil, bylo by to možná lepší než tohle utrpení. Už nemohla dál.
Sebrala poslední zbytky sil a podívala se mu do očí. „Prosím,“ zaskřehotala.
S tváří naplněnou spokojeným výrazem se k ní přiblížil. „Zopakuj to!“ přikázal.
„Prosím,“ vyrazila ze sebe podruhé, tentokrát o něco slabším hlasem.
„A o co mě prosíš?“
Zavřela oči. „Zabij mě.“
Rozběhl se směrem k jakémusi opuštěnému komplexu budov. Pochopitelně nemohl vědět, že ji najde zrovna tam. V místě konání konference, jež ji sem přilákala, na ni ale nenarazil. A objekt jejího zájmu tam také nebyl. Proto si připustil tu nejhorší možnou variantu – že jim padla do rukou. Ze stejného důvodu taky uvažoval, kde ve městě by se mohli ukrýt, aby se jí zbavili či ji schovali před světem. Kdyby z města odjeli, jejich nepřítomnost by mohla přitáhnout nežádoucí pozornost.
Zdá se mu to, nebo zaslechl hlasy? Ale kde?
Zastavil se na místě, popadal dech a zároveň špicoval uši, jestli je opět neuslyší. Bylo by to nehorázné štěstí, kdyby je tady opravdu našel. Pravděpodobnost se rovnala nule. Ale přesto, jeho intuice ho ještě nikdy nezklamala.
Vytáhl služební pistoli, kterou si s sebou do Německa navzdory předpisům vzal, a odjistil ji.
„Prosíš mě o smrt?“ zopakoval otázku.
Nereagovala. Slyšel ji velice dobře a pro ni už tato hra skončila.
„Odpověz!“ zaburácel.
Neodpověděla.
Pokrčil rameny. „Když myslíš. Nechci se s tebou dál zdržovat, takže ti tvoje poslední přání s největší radostí splním.“
Vydechla. Naposledy. A pak přišel výstřel.
Shromáždili se tu všichni. Čekali. Nikdo z nich pořádně nevěděl na co. Zázrak? Potvrzení nejhoršího? Měli by pracovat. Násilí v dnešním světě neodpočívá. Za těch několik let se ale stala nejen jejich kolegyní, nýbrž i kamarádkou a po svém povýšení též oporou.
Z ticha je vytrhlo zvonění mobilu.
Olomouc
Byla totálně vytočená. Ne, byla rozzuřená. Nechala si toho zmetka vlézt do života. Protože si stěžoval, jak vysoké nájemné po něm jeho domácí chce, dovolila mu hned na začátku jejich vztahu, aby se k ní nastěhoval. Na rozdíl od něj totiž disponovala vlastním bytem, respektive bytem svých rodičů, který zdědili po babičce. A teď, po necelém roce, jí pomalu docházelo, že udělala chybu. Jako vedlejšák měl brigádu v autoopravně. Trávil tam klidně šest večerů v týdnu. Nebo to jí aspoň tvrdil. Až do dnešního rána.
Využila toho, že jdou oba do práce na šestou, a nebude ho tak muset budit. Přichystala mu snídani, uvařila kafe, a když se se zíváním posadil naproti ní, seznámila ho se svými plány a přáními do budoucna. Její život se ustálil.
V práci dostala smlouvu na neurčito, vztah se zdál důvěrný a dlouhodobý, takže ve svých devětadvaceti letech usoudila, že nastal čas na dítě. Nebo klidně dvě či tři. Jenže on se začal kroutit, ještě než to dopověděla. A potom jí sdělil, že se na to necítí. A bylo to ještě horší. Bez skrupulí otevřel otázku jakéhosi volného vztahu a ona pochopila, že její „prsíčka“, o kterých vždycky tak dramaticky básnil, mu nestačí.
Z vražedných myšlenek ji vyrušil řidič dodávky, jež zastavila před obchodem. „Vezu zboží,“ oznámil jí, když odjistila automaticky otevírané dveře, sundal si ušpiněnou kšiltovku a podrbal se na tváři, zjizvené po akné. Jako kdyby nevěděla, že jim každé pondělní ráno před otvíračkou naváží do drogerie zboží.
Beze slov mu pokynula a čekala, až vyloží krabice.
„To jsou nějaký nový parfémy, ne?“ vyzvídal, když vykládal nebývale velkou a podle jeho křečovitého výrazu i těžkou hliníkovou bednu.
Sama dosud nezažila, že by jim zboží dorazilo v něčem takovém. „Je to opravdu pro nás?“ otázala se pochybovačně.
„Jo, ještě jsem to pro jistotu kontroloval,“ potvrdil řidič a s funěním a vypětím všech sil vytlačil z nákladového prostoru bednu. Se zaduněním dopadla na chodník.
„Radši bych se podívala, co je uvnitř,“ sdělila mu. Pořád se spíše přikláněla k závěru, že se jedná o omyl a bedna bude obratem poslána zpátky.
„Jako nechce se mi to tam už nandávat zpátky,“ stěžoval si řidič, který z jejího výrazu patrně vyčetl, k čemu se schyluje.
Přistoupila k bedně. „Chápu, ale…“ zarazila se, „nezdá se vám, že z toho jde nějakej smrad?“
Řidič se k bedně sklonil a zhluboka se nadechl. „No, možná trochu jo.“
Přesně tohle potřebovala. Ke všemu řešit ještě něco takového. Povzdechla si a dala se do otevírání bedny. Při odklopení víka už nebylo pochyb, že zápach vychází zevnitř. Udeřil je takovou silou, že oba uskočili. Řidič navíc s vulgárními nadávkami.
Zadržela dech a vrátila se k bedně. Prohlédla si její obsah a pochopila. Pomalu se otočila a rozječela se na probouzející se olomouckou ulici.
Zkontroloval čas. Pokud jsou jeho odhady správné, měl by být balíček doručen. Představoval si její výraz. Úlek? Překvapení? Nebo se jí snad udělalo zle a pozvracela základ svého života? Při té představě se rozesmál. Kdyby nebyl líný a věnoval by ještě víc času přípravě, určitě by do té bedny stihl nainstalovat nějakou skrytou kameru a mohl by vše sledovat v přímém přenosu. Bude si však muset vystačit s pouhou představou.
Plynulým pohybem rozřízl stehno. Už jenom pár vteřin a zakousne se do něj. Úplně ho rozsápe, pak pečlivě rozžvýká a se slastným pocitem spolkne.
Máma mu odjakživa říkala, že je divný. Jeho přítelkyně – nyní nejspíš už bývalá – zase nechápala, jak může být při svých stravovacích návycích tak hubený.
Musel uznat, že kachní stehýnko si kolem sedmé ráno asi moc lidí nedává.
Bydlení se soudní lékařkou přinášelo jednu velkou výhodu. Pokud byly obě doma, na místo činu mohly vyrazit společně. Ne že by tuto výhodu Sylvie nějak zvlášť prožívala, ale jak teď obě kráčely k místu plnému kriminalistických techniků, obehnanému policejní páskou, uvědomila si, jak ohleduplně s Patricií šetří penězi daňových poplatníků.
Očima vyhledala křivý nos Daniela Myslíka. Jakmile ho spatřila, zamířila přímo k němu.
„Povídej,“ vyzvala kolegu se slámovými vlasy.
„Máme tady Natálii Polákovou, která pracuje v drogerii,“ ukázal na obchod, před kterým celé to shromáždění stálo. „A Karla Spáčila,“ kývl hlavou směrem k mladíkovi v kšiltovce, postávajícího vedle dodávky zaparkované před drogerií. „Spáčil přivezl zboží jako každý pondělí.
Tentokrát v těžké hliníkové bedně, což nebylo podle jeho slov obvyklé. Když bednu vyložil, zaznamenali smrad. Poláková se chtěla do bedny podívat.“
„Poláková je kde?“ zajímala se Sylvie.
„Poláková je v drogerii. Odmítá s kýmkoli mluvit.“
„A obsah té bedny?“
„Muž,“ odvětil Dan. „A jak ti brzy potvrdí tvoje spolubydlící, mrtvý.“
Narážku na sdílenou domácnost přešla mlčky. Při svém přesunu do Olomouce získala azyl u Patricie Skalkové, soudní lékařky, a jelikož spolu vycházely dobře a ani jedna neměla žádný vážný vztah, respektive Sylvie k tomu po tom, co zažila, měla daleko, a Patricie zase střídala krátkodobější známosti, dohodly se, že se bude jednat o azyl dlouhodobý.
„Totožnost?“ Kývnutím vyzvala Dana, aby ji následoval do drogerie. Uvnitř byl podstatně větší klid. U pokladny se dva zdravotníci skláněli nad zkoprnělou objemnější prodavačkou.
„Stihnu si koupit zubní pastu?“ šeptl Dan, za což do něj Sylvie strčila loktem a zavrtěla hlavou. Ani pro ni to nebyla zdaleka první vražda, přesto by ocenila citlivější chování. Obzvláště pokud se jediná prodavačka široko daleko dostává z právě prožitého šoku.
„Pardon,“ omluvil se Dan, byť zrovna přesvědčivě to neznělo.
„Kapitánka Kurtišová,“ představila se zdravotníkům. „Zdravím,“ pokynul jí jeden z nich, zatímco ten druhý měřil prodavačce Polákové tlak.
„Dobrý den, paní Poláková,“ obrátila se Sylvie přímo na mladou ženu, která stále zírala před sebe. „Jmenuju se Sylvie Kurtišová.“ Potom se mírně natočila k Danovi a dodala: „Tohle je kolega Dan Myslík. Vím, že se teď asi necítíte nejlépe, ale mohla bych vám položit pár otázek?“
Zdravotník s tlakoměrem vstal. „Myslím, že se nic nedozvíte. Slečna nám dovolila jenom základní vyšetření. Jinak cokoli dalšího včetně komunikace odmítá.“
„Paní Poláková,“ ujal se slova Dan, „můžeme vám zavolat někoho blízkého, kdo by sem přišel?“
Sylvie už to chtěla vzdát, když se ozvalo tiché: „Táta.“
„Máme vám zavolat vašeho otce?“ chytila se toho Sylvie.
„Táta,“ promluvila znovu Poláková. Dál však hleděla přímo před sebe.
„Dobře, zavoláme vašemu otci,“ slíbila Sylvie.
„Ne,“ zarazila ji Poláková tiše.
„Nechcete, abychom zavolali vašemu otci?“
„Bedna,“ zaskuhrala Poláková.
Sylvie spatřila Danův zmatený pohled. Ona však pochopila. „Je mi to moc líto,“ řekla konejšivě Polákové, chytila kolegu na loket a odvedla ho z doslechu.
„Co je?“ nechápal.
„V tý bedně je její otec,“ procedila Sylvie skrz zuby.
„Měl u sebe i občanku,“ zjevila se u nich Patricie a podávala Sylvii plastový sáček s občanským průkazem Romana Poláka.
Sylvie si sáček převzala. Ihned ho ale předala Danovi. „Ta holka se potřebuje vzpamatovat. Zkusím sehnat její matku. Až toho budou schopné, vyslechneme je. Myslím, že náhodu můžeme v tomto případě vyloučit. Sežeň zbytek týmu. Ať vytěží toho řidiče. Osobně sice pochybuju, že bude něco vědět, ale nesmíme to podcenit.
Bylo by sice nechutné, kdyby vrah doručil tělo osobně, ale já už se na tomhle světě moc věcem nedivím. Pak je potřeba vystopovat tu bednu. Kde ji řidič naložil, kdo ji naplnil. Nebo přesněji řečeno, kde mohla být naplněna, protože dodavatel téhle drogerie asi sám těla do obchodů neposílá.“
Mrkla na čas svítící na displeji jejího mobilu. „Ve třináct hodin se sejdem na baráku?“
„OK,“ přikývl Dan.
„Jo a sežeň taky vedoucí drogerie nebo manažerku nebo jak se tomu říká,“ vzpomněla si ještě. „Přinejmenším musí vědět, že dneska budou mít zavřeno.“
„Už to ví,“ informoval ji kolega. „Je na dovolený ve Slovinsku.“
„Výborně,“ ocenila.
Zbývalo už jen nahlédnout do té bedny. Opatrně k ní přistoupila a nakoukla dovnitř. Uviděla nahé tělo muže schoulené na boku do klubíčka.
Nechápal, co ji to popadlo. Děti. Kdo by v téhle přelidněné zemi chtěl ještě děti? On rozhodně ne. A ještě méně
mu šlo do hlavy, co jí tolik vadí na volném vztahu. Vždyť i ona by si mohla užívat, s kýmkoli by se jí zachtělo. Jemu by to bylo jedno. Tak se přece dnes žije. Proč ho teda ráno vykopla z bytu?
I v jeho případě však bude pomsta sladká. S tímto přesvědčením se zvedl z kamarádova gauče, kam se po svém vyhazovu uchýlil. Stehýnko od snídaně už vytrávil. Dá si jedno nebo dvě pivka a vyrazí do práce.
„Panebože, co se stalo?“ zděsila se paní Poláková, když otevřela dveře a spatřila výraz své dcery. Sylvie usoudila, že nejlepší bude vzít Natálii k její matce.
„Kurtišová, policie,“ identifikovala se. „Můžeme prosím dál?“
„Samozřejmě.“ Matka objala dceru kolem ramen a vedla ji do prostorného, moderně zařízeného obývacího pokoje. „Něco s Jirkou?“ ptala se dcery.
Sylvie počkala, až si ženy sednou na pohovku, a sama se usadila do volného křesla. „Paní Poláková,“ oslovila matku, „musím vám oznámit nepříjemnou zprávu.“
Paní Poláková hladila svoji dceru, jež začala vzlykat, po vlasech a tiskla si její hlavu k hrudi.
„Váš manžel, pan Roman Polák, byl zavražděn,“ oznámila Sylvie.
Dcera, jako by jí to definitivně došlo, se naplno rozbrečela. Matka těkala očima mezi její hlavou a Sylvií.
Ta pokračovala tlumeným hlasem: „Dnes ráno při dovážce zboží do obchodu, ve kterém pracuje vaše dcera, byla přivezena i bedna, v níž Natálie později našla tělo vašeho muže. Je mi to líto.“
„Ale…“ hlesla paní Poláková. Potom jen s vytřeštěnýma očima otevírala a zavírala ústa.
„Vím, že je to těžké,“ pronesla Sylvie obligátní větu. „Ale jedná se o vraždu, a proto vám i vaší dceři budu muset položit několik otázek.“
„Sa-samozřejmě,“ vykoktala matka.
„Podle předběžných závěrů byl váš manžel zavražděn včera ve večerních hodinách.“
„My už spolu nežijeme,“ vysvětlila paní Poláková, když pochopila, kam Sylvie míří. „Nejsme rozvedení,“ pokračovala. „V podstatě spolu vycházíme.“ Po krátké odmlce dodala: „Vycházeli jsme. Jen jsme každý měli ještě mimomanželský vztah. V obou případech to skončilo už před lety. Společnou domácnost jsme už ale vést nemohli.
Natálka už stejně vyrostla, tak jsme se celkem rozumně domluvili, že budeme žít každý ve svém.“
„Měl váš manžel v poslední době nějakou známost?“ zjišťovala Sylvie.
„Neměl. Tím jsem si naprosto jistá,“ zareagovala paní Poláková. „Teda rozhodně ne žádnou vážnou. Bydlel sám.“
„Potom vás poprosím o jeho adresu,“ navázala Sylvie. „Ještě se ale zeptám, měl nějaké nepřátele? Nenapadá vás, kdo by mu mohl ublížit? Kdo by mohl chtít ublížit vaší dceři?“
„Natálce?“ ujišťovala se paní Poláková a tvářila se vyděšeně.
„Bohužel musíme vycházet z toho, že to má s vaší dcerou nějakou spojitost,“ vysvětlila Sylvie.
„Ne,“ zavrtěla žena hlavou. „To mě nic nenapadá.“
Sylvie se rozhodla zkusit rozmluvit i dceru, jejíž vzlykot se zrovna trochu utišil. „Vás něco nenapadá, Natálie? Vím, že jste stále ještě otřesená. Kdybych nemusela, neobtěžovala bych vás. Neměla jste v poslední době s někým spory? Nevyhrožoval vám někdo? Nebo váš otec? Nesvěřil se vám s něčím?“
Mladá žena vydala jen nesrozumitelný zvuk, Sylvie si ho ovšem vyložila jako negativní odpověď.
„Toho řidiče, který dnes přivezl zboží, znáte?“
„Jo,“ vydechla Natálie.
„Jezdí takhle pravidelně?“
„Ano.“
„A existuje něco, co by ve spojení s jeho osobou stálo za zmínku?“
„Ne.“
„Dobře,“ uzavřela policistka. „Snad ještě poslední otázka,“ rozmyslela si to a podívala se znovu na Natáliinu matku. „U dveří jste zmínila jméno Jirka.“
„To je Natálčin přítel. Bydlí spolu,“ odpověděla matka.
„Už ne,“ opravila ji dcera.
„Od kdy?“ podivila se paní Poláková.
„Od rána.“
Jestliže k vraždě došlo včera, nemohlo se jednat o reakci na ranní rozchod. Tím si byla Sylvie jistá. I tak ale nastal čas si s tím Jirkou popovídat.
Hlasitě si říhl. Jestli mu mohlo takhle při pondělku pokazit náladu ještě něco kromě Natálie, která si začala o dětech, tak to byli jeho cizokrajní spolupracovníci, které mu šéf přidělil a se kterými lezl po střechách, a jak
sám někdy z legrace říkal, dával těm barabiznám čepici. Obvykle je při této činnosti otravovali jen vlastníci domů, případně jejich přechytralí příbuzní, kteří často věděli nejlépe, jak co má být a naopak. Dnes na něj ale, když se nacházel v půlce žebříku, zavolala z chodníku celkem ucházející tmavovlasá ženská. Nevrle slezl zpátky na zem a vydal se jí vstříc.
„Pan Jiří Bartoš?“ oslovila ho.
„Kdo se ptá?“
„Kapitánka Kurtišová,“ mávla mu před obličejem policejním průkazem. „Mám na vás pár otázek.“
Poklidně si ji prohlédl a usoudil, že by si dal říct. Ale to asi teď nebylo ve hře. Spíš se mu Natálie rozhodla zatopit a poštvala na něj švestky kvůli tomu balíčku. Aspoň má ale jistotu, že ho dostala.
„O co jde?“ kývl na policistku.
„Co jste dělal dnes ráno po hádce se slečnou Polákovou?“ vypálila.
Hm, takže balíček, pomyslel si. „Šel jsem do dílny, kterou má kámoš. Tam jsem se ještě dospal a pak jsem šel sem,“ popsal ve stručnosti svůj ranní program. Některé časové úseky samozřejmě vynechal.
„Kvůli čemu jste se hádali?“
Pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím. Asi kvůli představě o naší budoucnosti.“
„Jaké představě?“
„Ona chtěla děcko, já ještě ne.“
„Hádali jste se už někdy dřív?“ Policistka odehnala rukou mouchu a on si všiml jizvy na jejím předloktí. Měl nutkání se pousmát. Paní komisařka asi ráda dovádí.
„Sem tam,“ odpověděl.
„Máte zájem ve vztahu pokračovat?“ zeptala se ostře. Znovu pokrčil rameny. „Klidně. Ale u ní si tak jistej nejsem.“
„Štve vás to?“
Snaží se ho provokovat, nebo co? „Ne,“ odmítl.
„Jak jste vycházel s jejím otcem?“
„Otcem?“ Její otázka ho překvapila. Proč se sakra ptá na otce?
„Ano, s panem Romanem Polákem,“ potvrdila mu, že se nepřeslechl.
Teď opravdu nevěděl, co říct. „Párkrát jsem ho viděl. Ale to víte,“ ušklíbl se, „tchán.“ Pohledem naznačil, že tím bylo řečeno vše.
Policistce to však patrně nestačilo. „S ním jste měl v minulosti nějaké spory?“
„Ne,“ vyhrkl, což v konečném důsledku moc věrohodně neznělo.
„Včera večer jste se údajně vrátil domů kolem desáté,“ pokračovala. „Co jste dělal do té doby?“
„Musím to říkat?“
„Tak můžu taky rovnou přejít k takovému poučení a potom bude na vás, jestli budete ochoten vypovídat, nebo ne. O tom se samozřejmě budete moct poradit se svým advokátem,“ seznámila ho policistka s realitou.
„Ale přijde mi to jako ztráta času. Pokud jste teda nic neudělal.“
„Nic neudělal?“
„Tak už u policie nějakou dobu jsem,“ mluvila policistka dál, jako by ho přeslechla, „a jestli vypovídat, či
nevypovídat, nebo jestli si potom zavolat advokáta, nebo nezavolat, moc nevinných lidí neřeší.“
Nasucho polkl.
Policistka se usmála. „Povídejte.“
„Byl jsem s paní Polákovou,“ přiznal, a když na to Sylvie nijak nezareagovala, dodal: „Jako se starou.“ Tentokrát se ve tváři kapitánky Kurtišové objevil překvapený výraz, který nestihla zamaskovat. „Já vím, co si myslíte. Je mi něco málo přes třicet, jí šedesát. Ale věřte mi, nedělám to rád.“
„Samozřejmě,“ neodpustila si rýpnutí. „A jak tato nemilá věc vznikla?“
„Já vlastě ani nevím,“ soukal to ze sebe jak z chlupaté deky.
Za hodinu už měla Sylvie paní Polákovou starší, tentokrát bez dcery, ve své kanceláři. Prohlížela si ten nijak zvlášť pohledný, zmačkaný obličej pokrytý lehkým líčením a opět byla nucena uznat, že i po tolika letech u kriminálky ji stejně vždycky něco překvapí.
„Natálka se to nesmí dozvědět,“ prosila ji zrovna paní Poláková.
„Tvrdila jste, že nikoho nemáte,“ namítla Sylvie. „Ale někdo se přeci jen našel, co?“
„Žádný vážný vztah nemám,“ bránila se paní Poláková. „To je jen takové…“
„Takové co?“
„Nebude z toho mít Jirka problémy, když vám to řeknu?“ ujišťovala se paní Poláková starostlivě.
Sylvie se snažila zachovat profesionální výraz. „Těžko odhadovat, když nevím, co mi máte v plánu říct.“
„No, víte,“ zamumlala paní Poláková, „úplnou náhodou jsem mu přišla na jistou činnost.“
„Na jakou činnost?“
„No…“ Žena se chvíli zdráhala odpovědět. „Souvisí to jak s tím, že dělá střechy, tak s tou jeho brigádou v dílně.“
„Hm, pokračujte,“ vyzvala ji Sylvie, pohodlně se opřela a poslouchala.
„Načerno kšeftuje s materiálem.“
Sylvie se naklonila tak, že si opřela lokty o stůl, a zadívala se naproti sedící ženě do očí. „To vás, paní Poláková, asi zklamu, ale ten váš Jirka z toho problémy mít bude. A asi bych vám měla říct, že existuje i trestný čin neoznámení trestného činu. Tam samozřejmě záleží, co všechno chlapec dělal, nicméně vzhledem k tomu, že jste to neoznámila a patrně teda zneužila ještě ke svému prospěchu, můžete mít problémy i vy.“
Paní Poláková oněměla, z čehož Sylvie usoudila, že to nijak zvlášť chytrá ženská nebude.
„Je taky otázka, jak ten váš přístup vnímal pan Bartoš,“ pokračovala Sylvie. „To už ale přenechám kolegům.“ Odmlčela se a vnímala stále bledší tvář paní Polákové. „Co zajímá mě, je, proč jste poslali tělo vašeho manžela, který vám na to celé přišel, v bedně do práce vaší dcery?“
Vědomě střílela od boku, ale potřebovala vědět, jak žena zareaguje. Ta už byla bílá jako stěna.
„Ještě samozřejmě nevím, co všechno váš muž zjistil, ale očividně ho to stálo život. Nebo se pletu?“ nenechávala ji vydechnout. „Na druhou stranu si myslím, že vy byste toho nebyla schopná. Možná je za tím vším jen pan
Bartoš? Upozorňuju vás ale, že tohle už opravdu není něco, co byste si mohla nechat pro sebe.“
Na chvíli zmlkla, aby měla žena možnost její proslov zpracovat, a mezitím vyťukala na mobilu zprávu Danovi, aby předvedl Bartoše.
„Já…“ ozvala se po téměř minutě paní Poláková, ale větu nedokončila. Nakonec hlesla jen: „To ne. Manžel určitě o ničem nevěděl. A já bych mu určitě neublížila,“ dodala už hlasitěji. „Ano, už jsme spolu nežili. Ano, měla jsem nějaký pletky s Jirkou, teda s panem Bartošem. Ale manžela bych nikdy nezabila. To mi musíte věřit.“
„Dobře,“ couvla Sylvie. „A jste si jistá, že pan Bartoš byl včera večer u vás?“
Byl ochoten uznat, že to přehnal. Klidně by se Natálii omluvil. Ale bez policie. Policie totiž znamená průser. V sázce bylo příliš mnoho. Mohl se jen domýšlet, zda větší riziko představuje to, že přijde o svoje kšeftíky, nebo to, že ho šéf vyrazí z práce. Policie by se mu totiž mohla začít šťourat v podnikání a to při zaměstnávání cizinců načerno není zrovna žádoucí. Bohužel už za pár minut bude mít poměrně jasnou představu, o jak velký průser se jedná.
„Tak, pane Bartoši,“ oslovila Sylvie toho casanovu. Tentokrát i za přítomnosti Dana, který ho přivezl. „Situace se od našeho rozhovoru na vašem pracovišti trochu změnila. Dnes u nás zůstanete přes noc. Naštěstí je léto, takže by vám neměla být v cele taková zima.“
„Smím vědět proč?“ pokusil se Bartoš vzdorovat.
„Všechno si povíme, nebojte,“ ujistil ho Dan.
Sylvie se pak znovu ujala slova: „Řekněte nám něco o svém kamarádovi, se kterým trávíte čas v dílně.“
Bartoš překvapeně zamrkal. „Proč to chcete vědět?“
„Pane Bartoši,“ zavrtěla mírně hlavou, „tady se teď ptám já.“
„Je to spolužák ze střední.“
„Jméno?“ otázal se Dan.
„Michal Vajsar.“
„Kde ho najdeme?“
„Proč? On s tím nemá nic společnýho,“ odmítal Bartoš odpovědět.
„S čím nemá nic společného?“ chytila se jeho slov Sylvie. „S těmi vašimi kšeftíky nebo s vraždou pana Poláka?“
Bartošův obličej během mžiku vystřídal několik odstínů.
„Pokud trváte na svém alibi, pak vám s vraždou jistě milerád pomohl váš spolužák ze střední,“ nadhodila Sylvie.
„Ne!“ zamítl to Bartoš rázně. „Michal nikoho nezabil!“
„Takže vy?“ využil toho Dan.
„Nebo snad ještě někdo jiný?“ navázala Sylvie.
„Ne!“ rozčiloval se Bartoš. „Michal nikoho nezabil. Já jsem nikoho nezabil. Ani nikdo jinej nikoho nezabil.“
„Přesto nám prosím řekněte, kde pana Vajsara najdeme,“ požádala Sylvie smířlivým tónem.
„V nemocnici.“
„Tady ve fakultce?“ ujišťoval se Dan.
„Jo,“ přitakal Bartoš. „Michal si při fotbale přetrhl křížovej vaz a teď byl na operaci.“
Pokud Bartoš nelhal, bylo Sylvii jasné, že jeho kámoš Poláka zabít nemohl. To si ověří velice rychle. A jestli
se Natálie Poláková s časem Bartošova příchodu domů nespletla, pak nevraždil ani Bartoš, protože podle prvotních závěrů soudní lékařky byl Polák před dvaadvacátou hodinou ještě naživu. Takže na tom, jestli si Bartoš užíval se svou tehdy ještě potenciální tchyní, v podstatě nezáleželo. Protože jestli se vrátil domů v čas, který uvedla Natálie, došlo k tomu dřív, než byl Polák zavražděn. Sylvie to věděla, a trochu proto spoléhala na Bartošova kámoše. Nicméně jestli si ten neodběhl z nemocnice, čehož byl po operaci křížového vazu stěží schopen, nemohl vraždit ani on.
Posadili ho do policejní cely. Když před pár hodinami
trávil kachní stehýnko a popíjel pivko, nečekal, že se den takhle podělá. Teď musí spoléhat na advokáta, kterého mu přidělí, a doufat, že to nebylo jeho poslední pivko na hodně dlouhou dobu. Netušil, jaký trest mu můžou vynést jeho kšeftíky. Jestli ho ale dostanou za vraždu, bude to definitivně v háji.
Otřásl se. Navzdory tvrzení té policistky jím v cele prostupoval chlad.
I přes poradu naplánovanou na třináctou hodinu se jim podařilo sejít až ve tři odpoledne. Kromě Dana seděl v Sylviině kanceláři ještě poručík David Majer, jenž se po letech konečně zbavil svého přiblblého knírku. K Sylviině nelibosti si ale naopak začal do svých tmavých vlasů patlat ten nejsmradlavější gel na světě, takže po jeho odchodu musela místnost vždycky dlouze větrat a v kanceláři operativců se v jeho přítomnosti radši moc nezdržovala. Vedle Davida se usadil kudrnatý poručík Lukáš Vašek.
„Vajsar opravdu leží ve fakultce,“ sděloval jí Dan nejčerstvější zjištění. „A zřejmě mu to nějak zprasili, takže ho možná budou muset operovat znovu. Každopádně se z nemocnice včera nevzdálil a ani není ve stavu, kdy by toho byl schopen.“
„Trasovali jsme tu bednu,“ chopil se slova David a Sylvie automaticky nakrčila nos. Jednou na něj vylije kýbl s vodou a bude to dělat tak dlouho, dokud mu nedojde, že má s tím gelováním přestat. „A zjistil jsem jednu zajímavost.“
Mají někde ještě smrdutější gel? pomyslela si.
Majer otevřel zápisník. „Bedny se zbožím byly do dodávky nakládány mezi pátou a šestou ráno. Místo nakládky monitorují kamery stejně jako vjezd do areálu.“
„Zajímavé,“ neodpustila si poznámku.
„Řidič nenakládá. Ten jen přistaví dodávku a pak odjíždí,“ pokračoval David. „A teď ta zajímavost,“ zdůraznil.
„Prohlédl jsem si záznam nakládky beden do dodávky a jsem si stoprocentně jistý, že předmětná bedna v té době naložena nebyla.“
„Ani dřív?“ To se najednou objevila v autě?
„To nevím.“
„Děláš si prdel?“ neudržela se. Nejen nagelovaný, ale ještě ke všemu idiot.
„To možná nebude potřeba řešit,“ zastal se svého kolegy Lukáš. „Měli bysme se totiž zaměřit na dobu po naložení dodávky. První vykládku má ten řidič právě u té drogerie. Podle naplánované trasy a propočtů se ale někde zdržel dvacet až pětadvacet minut.“
Což by měl být na naložení těžké bedny dostatek času.
„Tak uvidíme, co nám k tomu poví,“ uzavřela Sylvie, stále ještě naježená. Rázně se zvedla ze židle a ukázala na Davida s Lukášem, kteří právě prokázali svoji sehranost. „Ještě jsme nevytěžili lidi z firmy, kde Polák pracoval, tak tam zajeďte.“
„Nebudou už touhle dobou odcházet domů?“ ozval se pochybovačně Lukáš.
„Bude půl čtvrtý,“ zjistila ze svého mobilu. „Jestli nepracoval na úřadě, tak když tam předem zavoláte, mohli byste v tuhle hodinu ještě někoho odchytit. Tak ať tam na vás počkají.“
„Kde vlastně pracoval?“ zajímal se David a ona si uvědomila, že to vlastně neví.
„Jeho manželku máme ještě tady, tak se jí zeptejte,“ pobídla je. Pak pokynula Danovi. „My si vezmeme toho řidiče.“
Karel Spáčil, doručovatel mrtvol, je o půl hodiny později přivítal v kšiltovce, kterou očividně stále ještě nesundal, na zahrádce staršího řadového domu na okraji Olomouce, o kterém jim pověděl, že patří jeho rodičům. S těmi mimochodem pořád žije v jedné domácnosti.
„Nebudeme se dlouho zdržovat,“ přešla Sylvie rovnou k věci, když si sedla na dřevěnou židli. „Když jste ráno bedny naložil, jel jste jako obvykle rovnou do drogerie?“
„Ano,“ přikývl Spáčil. „Jako vždycky.“
„Nikde jste se nezdržel?“ tázala se dál. „V koloně, na benzince? Žádné zpoždění nebylo?“
„Ne,“ zapíral dál. „Nikde.“
„Jste si tím naprosto jistý?“ ověřila si ještě.
„Naprosto.“
Obeznámila jej proto s jejich teorií. „My se ale domníváme, že jste se zdržel dvacet, možná pětadvacet minut.“
Reakce přišla rychleji, než čekala. Spáčil vyskočil, popadl malý obdélníkový stůl před sebou a převrátil ho na Dana, který nestačil uskočit. Sylvie však ano, a tak se rozběhla za prchajícím Spáčilem. „Stůjte!“ řvala za ním.
Ocitli se již na ulici, kde na ně zděšeně hleděli sousedé, vracející se z práce nebo vyhlížející z oken.
Zalitovala, že si nevzala služební zbraň, a tak vytáhla aspoň mobil a vytočila tísňovou linku. „Tady kapitánka Kurtišová z kriminálky,“ vydechla a snažila se držet za Spáčilem, který teď prchal docela rychle. S funěním požádala o posily.
Kapky potu jí stékaly po čele. Dlaní se je snažila setřít a trochu ji to zdrželo, protože ji následně předběhl Dan křičící: „Spáčile, stůjte, do hajzlu!“ Ani on neměl pistoli.
Dostali se na cyklostezku. Po pravé ruce se jim táhla silnice vedoucí z města, po levé měli pole.
Rychle se blížili ke konci cyklostezky, když kolem nich prosvištělo houkající policejní auto. Kolegové zastavili s kvílením brzd přímo v místě, kde se cyklostezka napojovala na vedlejší silnici. Vyrazili s tasenými zbraněmi z auta vstříc Spáčilovi, který se tak rázem ocitl v obklíčení. Než si muž stihl uvědomit, že je načase nějak reagovat, přiběhl k němu jeden z uniformovaných kolegů a za doprovodu hlasitých povelů ho povalil na zem.
„Díky, chlapi,“ ocenila Sylvie uniformované kolegy, zatímco popadala dech. „Rovnou ho odvezte na ředitelství.“ Plácla Dana po zádech a vydala se zpět.