Stanislav Češka POTMĚŠILÁ SMRT
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Stanislav Češka, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první Vychází jako 400. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1314-5
Věnováno
manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.
I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, stejně jako jisté úřady, instituce a také lihoviny v příběhu zmiňované, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh a všechny osoby v něm jsou vymyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.
Navíc si dovoluji zdůraznit, že pokud by tento příběh přesto náhodou někomu připomínal skutečné události, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa, toto vše bylo více či méně zbeletrizováno, případně vymyšleno pro účely literárního příběhu.
S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.
Onu srpnovou středu jsem si odpoledne ve své kanceláři na brněnském krajském policejním ředitelství na Kounicově ulici zamnul spokojeně ruce, zamkl trezor a přes kancelář sekretářky oddělení, nadmíru obětavé Jarmilky Stolařové, veplul do protější místnosti, kde seděla moje zástupkyně, blonďatá, pohledná, navíc nadmíru chytrá a schopná kapitánka Jarka Kočařová.
S úsměvem zvedla tvář od lejster, ve kterých se právě přehrabovala.
„Co se děje? Potřebuješ něco?“ zeptala se mě pobaveně.
„Ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jen se jdu zeptat, jestli něco nepotřebuješ ty. Abych mohl odejít na ten svůj prodloužený víkend a měl čistou hlavu i stůl.“
Jarka sepjala své štíhlé dlaně s bezchybně rudě nalakovanými nehty, obrátila svůj obličej ke stropu, přičemž se v její tváři objevil výraz pobavené bezmoci.
Pár vteřin tak seděla, mlčky vzývala smetanové šmouhy na stropě, pak se na mě podívala a s notnou dávkou pobavení prohlásila: „Jak to tak vypadá, už ses, Stando, zařadil mezi ty šéfy, kteří trpí pocitem vlastní nepostradatelnosti.“ Pak Jarka pokračovala: „Přece víš, že můžeš jít za svojí Luckou, která nemá tento víkend žádnou svatbu v plánu, a můžete se tak užít. Tak prosím plav. My to tady opravdu zvládneme i bez tebe. Přece
nás znáš. A kdyby už byl jó průser, tak tě zavolám. Přece mám tvůj telefon.“
Pokýval jsem souhlasně hlavou, protože jsem věděl, že Jarka má pravdu. „No, tak jo,“ řekl jsem. „Ale kdyby přece jen něco bylo, opravdu volej.“
Jarka se usmála, přitakala a já se s ní rozloučil.
Jarmilka samozřejmě slyšela otevřenými dveřmi náš hovor, a tak se usmála a uklidňujícím hlasem prohlásila: „Neboj, Stando. A co máte s Luckou v plánu?“
Obě dámy, Jarmilka i Lucka, a vlastně všechny tři, včetně Jarky, se navzájem totiž znaly. Proto ten dotaz.
A občas si zavolaly, takže věděly, že Lucčina svatební agentura „Šťastný start“ nemá na tento víkend naplánovanou žádnou svatbu, čemuž se ostatně nebylo co divit po monstrózní akci, kterou bylo zadáno Lucce zorganizovat uplynulý víkend.
Jak já říkám o svatbách, které má milá pořádá, čím honosnější svatba, tím dražší bude rozvod. A na tomhle budoucím rozvodu, k němuž začala cesta pod Lucčiným zkušeným vedením uplynulý víkend na zámku ve Vranově nad Dyjí, se pár drahých advokátů hodně zahojí. Což jsem zkušeně konstatoval, když jsem v neděli uléhal po boku znavené Lucky. Svatbě jsem byl totiž tentokrát přítomen, protože nevěstou byla pětadvacetiletá dcera jedné Lucčiny známé, která se zabouchla do movitého pětapadesátiletého podnikatele v realitách a čelného člena brněnské Konzervativní strany a také člena Rady města Brna pro plánování výstavby a rozvoje města Brna Leopolda Vejrosty. Muže, který byl hodně známou
a profláklou tváří brněnské politiky. A Lucčina známá, svatební matka, pozvala i mě.
Jak jsem ironicky konstatoval po informaci o jménu ženicha, jehož majetkové poměry jsem znal z našich vyšetřování, ženicha, který také celý opravdu monstrózní svatební obřad zatáhl, za pár let budou mít špičkoví rozvodoví advokáti žně. Ovšem Leopold Vejrosta se ženil už počtvrté, takže v tom má praxi, a Jana Dolejší, tak se jmenovala nevěsta, se při věkovém rozdílu od manžela jistě vdávala z lásky. Jak jinak v podobných případech.
Když se mě Jarmilka zeptala na víkendové plány, pokrčil jsem ramena. „Co máme v plánu?“ usmál jsem se. „Napřed se pořádně vyspat a potom se asi budeme courat kolem přehrady, taky trochu koupat, i na parník1 dojde. Prostě klid a pohoda.“
„Tak si to užijte,“ usmála se Jarmilka. „A nezapomeň pozdravovat Lucku. Já se jí zeptám, jestli jsi nezapomněl, jak to máš ze zvyku.“
„Ode mě samozřejmě taky Lucku pozdravuj,“ ozvalo se od Jarky z její kanceláře.
1 Na Brněnské přehradě jezdí od 40. let lodě s elektromotory poháněnými z baterií. Ovšem lidově se jim říká parníky.
„Vyřídím, mé milé dámy, určitě vyřídím,“ odvětil jsem, kývnutím se rozloučil i s Jarmilkou a odkvačil vstříc čtyřem dnům volna.
Naštěstí jsem aspoň v té chvíli netušil, že ony čtyři volné dny se podstatně scvrknou. A že se během nich opět potkám i s novomanželem Leopoldem Vejrostou.
Kdybych to v té chvíli tušil, propadl bych trudnomyslné zasmušilosti. Takto ovšem nic nebránilo mé skvělé náladě, a já se tak mohl vydat domů, do své vily v Brně-Bystrci nad mojí milovanou přehradou, příjemně naladěný.
Cestou jsem se ovšem zastavil v naší oblíbené bystrcké restauraci U Pepy. Už v dobách mé kariéry soukromého detektiva jsem v tomto příjemném podniku měl rezervovaný stůl, který mi sloužil jako má druhá „kancelář“.
Já jsem se tam naučil chodit, protože jednak byla tato hospůdka kousek od vily, kterou jsem si za své soukromo-detektivní honoráře v Brně-Bystrci nad přehradou nechal postavit, a jednak se vyznačovala excelentní kuchyní a obsluhou.
Tedy pokud jde o ty honoráře, soukromí detektivové se obvykle nestávají milionáři jako já. Jenže v divoké době devadesátek jsem se jako soukromé očko přimotal ke třem únosům dětí české, ruské a arabské národnosti.
Jak dnes sebekriticky uznávám, měl jsem tehdy víc štěstí než rozumu, když v méně významných částech mého těla skončilo několik kousků olova vystřelených únosci oněch dětí, aniž by mi nějak zvlášť ublížily.
Jako památka na ony dramatické časy mi zůstalo několik jizev, které se dnes zdají nesmírně sexy mé milované
Lucce. A také desítky milionů korun na mém kontě. Rodiče oněch unesených dětí totiž byli bohatí, jinak by jim pochopitelně nikdo děti neunášel. Ale hlavně byly všechny tři rodičovské páry nesmírně vděčné a uznalé a za to, jak jsem se angažoval v tom, aby se jim jejich milované ratolesti vrátily v pořádku, se mi královsky odměnily.
Tak královsky, že jsem si mohl nechat postavit vilu na vysněném pozemku nad mojí milovanou Brněnskou přehradou a až do smrti jsem mohl pracovat pouze pro radost.
Svým detektivním řemeslem jsem také kdysi úspěšně vypomohl restauratéru Pepovi, tedy Josefovi Kroupovi, který se svojí ženou Alenou byl majitelem onoho příjemného podniku, vyznačujícího se pivem jako křen, dobře vybaveným vinným sklepem a nadměrnými porcemi náramně kvalitního jídla.
3
Toho dne mi Pepa Kroupa volal, že dostal zásilku čerstvého jehněčího, z jehož podstatné části usmaží svoje slavné řízky a jeho paní k nim připraví svůj ještě slavnější bramborový salát. Jestli se prý nechceme s Luckou zastavit.
Měli jsme však s Luckou naplánováno, že náš prodloužený víkend začneme příjemným večerem plným
zábavy v naší rozměrné ložnici. Jako předehra by ovšem
Kroupovo smažené jehněčí s bramborovým salátem doplněné lahvinkou či dvěma sektu Dom Perignon, které se nám už od včerejška chladily v ledničce, bylo přímo vynikající. Takže jsem se s Pepou Kroupou domluvil, že mi připraví dvě mísy. Jedna bude plná jehněčích řízků a druhá bude zase přetékat bramborovým salátem.
Cestou domů jsem tedy zaparkoval u Kroupovic hospůdky. Bohužel jsem musel odmítnout štamprli slivovičky i pivko s pěnou jako šlehačka, protože mě ještě čekala sice krátká, ovšem přece jen cesta za volantem mého kodiaqu do mé vily.
Pepa byl ovšem připraven, měl pro podobné příležitosti několik přenosných termodžbánů na pivo, do kterých se vešly dva litry onoho zlatavého moku. K tomu jsem dostal litrovou lahvinku Pepovy slivovice. A když mi ještě ukázal čerstvé zákusky z jedné malé cukrárny, kde je nakupoval, samozřejmě jsem neodolal a k jehněčím řízkům a bramborovému salátu přibyla další krabice s několika větrníky, likérovými špičkami a čokoládovými dortíky.
Celé to nadělení mi Pepa pomohl odnést do auta, a když jsme se loučili, šibalsky na mě mrkl. „Abyste nakonec s Luckou neusnuli, když to všechno spořádáte,“ řekl.
„Klídek, kamaráde,“ pousmál jsem se. „Z téhle spousty jídla nám určitě zbude dost ještě na zítra. A potom, patrně zapomínáš na, s prominutím, žravost Lucky a kvalitu jejího spalování.“
Ukázal jsem na naplněný kufr auta a s úšklebkem
prohlásil: „Větší část tady těch dobrot spořádá Lucka. Vždyť ji znáš.“
„Znám, dobře znám,“ pokýval pobaveně hlavou Pepa Kroupa a rozloučili jsme se.
Když jsem pomalu odjížděl k domovu, pohrával mi na tváři úsměv při vzpomínce na Lucku. Moje přítelkyně měla totiž takovou drobnou štíhlou postavičku zaoblenou tam, kde to mělo být. A přibývající léta na tom nic neměnila.
Já byl také i po padesátce pořád sportovně vyhlížející chlap. Ostatně u policajta, a navíc šéfa mordparty by nějaké pivní panděro vyhlíželo nepatřičně. Jenže já se na ten svůj sportovní vzhled a svaly nadřel pravidelným cvičením a běháním. Lucka měla o dvacet centimetrů a třicet kilo míň než já, ovšem spořádala toho vždycky podstatně víc než já. A jediné její cvičení byly naše společné vycházky a občas nějaké to plavání. Takže skoro nic. A postavu přitom měla pořád jako ze žurnálu.
Tohle mi samozřejmě dělalo radost, ale vůbec jsem to nechápal. V každém případě mě ovšem těšilo, že mi osud a mé detektivní pátrání nadělily takovou krásnou a chytrou životní družku, se kterou jsme se i po letech milovali stejně jako kdysi, když jsme se seznámili při pátrání po vrahovi Lucčiny sestry2.
2 Viz Starožitná smrt, první román z berkovské série.
Musím říct, že jsme si s Luckou náramně pochutnali.
A když jsme usoudili, že zbytek jehněčího a bramborového salátu si necháme na čtvrtek, vyndala Lucka půlku zákusků na tác a já je svižným během vynesl nahoru do naší ložnice, kde se už v malé lednici, kterou jsme tam měli pro podobné účely, chladily dvě láhve Dom Perignonu.
Potom jsem seběhl zase dolů, a jak velela naše tradice v podobných případech, uchopil jsem drobnou Lucku do náruče, něžně ji vynesl nahoru do ložnice, s mlsným pohledem jsem si ji vysvlékl a nahou, jak ji pámbu tak nádherně stvořil, jsem si ji položil na naše rozměrné letiště. Načež jsem se oděl stejně jako Lucka a skočil za ní…
Když jsme potom unaveně oddychovali a Lucka se věnovala své oblíbené zábavě, tedy něžnému hlazení mých jizev z mladších let, ještě jsem mezitím otevřel
Dom Perignon a na tác do postele k sektu přidal mísu se zákusky.
A potom jsme se milovali znovu, načež jsme dojedli zbytek zákusků a vypili druhou láhev Dom Perignonu…
A pak jsme už usnuli…
Ve čtvrtek jsem Lucku přemluvil k běhu v okolí našeho domu, po kterém jsme si pochutnali na zbytku jehněčího a bramborového salátu. Protože jsem do lednice v ložnici přinesl ze sklepa další dvě láhve Dom Perignonu a i zákusky nám ještě zbyly, jelikož Pepa Kroupa
s nimi nešetřil, navázali jsme v ložnici na to, co jsme tam prováděli předchozího dne. A bylo to moc krásné…
V pátek ráno u snídaně na mě Lucka upřela svoje jasně modré oči. „To je škoda, že jsme už to jehněčí a salát spořádali,“ zavrněla. „Co budeme jíst? Když mně se tak nechce vařit.“
Krátce jsem se zadumal. „Co kdybychom si udělali menší procházku a zašli se potom nadlábnout do Skanderbegu k Hydajetu Bardhimu?“ zeptal jsem se.
„Myslíš toho Albánce nad Osadou a jeho hotel?“
„Koho jiného?“ odvětil jsem. „Už jsi tam se mnou párkrát byla.“
„Jo, byla,“ přisvědčila Lucka, „a bylo to tam u něj fajn. Dobré jídlo i obsluha a on sám je dost pozoruhodná figura.“
„Tak si zajedeme autobusem do Rozdrojovic, potom lesem projdeme po žluté k přehradě. Tam, jak se říká Pod Trnůvkou. No a potom se po červené vrátíme na Osadu a dáme si u Bardhiho dlabanec. A pak, aby nám vytrávilo, můžeme pěšky domů,“ navrhl jsem.
„Proč ne,“ souhlasila Lucka. A bylo rozhodnuto o našem dalším programu. 5
S majitelem poněkud svérázného hotelu Skanderbeg nad Osadou u Brněnské přehrady, který byl takovým
kusem Albánie na Moravě, Hydajetem Bardhim jsem se dobře seznámil ještě jako policajt, tedy za své první policejní kariéry, v první polovině devadesátých let.
Vyšetřoval jsem totiž zmizení dvou Bardhiho údajných zaměstnanců. Bardhi, který se do Česka přistěhoval hned po sametu, protože zde svým neomylným obchodnickým čichem vycítil jedinečné možnosti k podnikání, si zákony ohýbal, jak jen to šlo. Koneckonců naučil se to ve své vlasti. Tedy původní vlasti, Albánii. Brzy už jeho domovem byla Česká republika, ve které se Bardhi rychle zabydlel a velmi brzy se také naučil náš jazyk.
Skoro nebylo poznat, že mluvíte s cizincem.
Pokud šlo o Bardhiho výklad zákonů a podnikání, byl jeho přístup skutečně velice tvůrčí, velmi zdvořile řečeno, Bardhi však byl velice inteligentní a znal svoji míru, takže bylo těžké mu cokoliv dokázat. Kolegové z hospodářské kriminálky se snažili, ale neuspěli. A u nás na 1. oddělení, tedy oddělení násilné kriminality, to nebylo jiné. Musím se přiznat, že tenhle kulaťoučký Albánec mi byl svým způsobem sympatický. Bylo třeba přiznat, že v něm bylo cosi z prvorepublikových zločinců-gentlemanů pana rady Vacátka.
Navíc k tomu všemu měl Bardhi docela pozoruhodná morální měřítka. Především nelhal. Alespoň jsem jej nikdy při lži nepřistihl. Ne že by policii otevřel své srdce a nejtajnější zákoutí své mysli. To určitě nikoliv. Pokud vám však něco řekl, tak to byla pravda. A pokud něco říct nechtěl, tak mlčel. To pro něj platilo především.
A jedním z pravidel, kterými se řídil, bylo, že odmítal přes odpor některých svých podřízených prodávat drogy nezletilým. Ne že by se do kšeftů s drogami nenamočil. To pokušení bylo tehdy příliš velké a daly se tak rychle vydělat velké peníze, když jste věděli jak a s kým. A to Bardhi věděl, protože spojení se svou vlastí stále čile udržoval.
Jeho lidé však měli přísný zákaz prodávat drogy nezletilým, jak jsem řekl. Proč tomu tak bylo, jsem se s určitostí nikdy nedozvěděl, i když jsem po tom tehdy pátral.
Na přímou otázku mi k tomu Bardhi nikdy nic neřekl. Z více stran jsem však zaslechl historku o Bardhiho mladičké příbuzné, snad prý dokonce šlo o jeho dceru. Údajně si píchla omylem dávku neředěného heroinu, poslední ve svém krátkém životě. A jejího otce to velice silně zasáhlo.
Jestli tomu bylo skutečně tak, nevím. Pravidlo o tom, že nezletilým drogy neprodává ani nepodává, však Bardhi striktně dodržoval, a pokud si s ním v tomto ohledu někdo dovolil nesouhlasit nebo snad toto pravidlo porušit, se zlou se potázal.
Jako tomu bylo právě v případu, který nás seznámil. Ti dva zmínění zmizelí Bardhiho zaměstnanci byli právě dva z těch, kteří nechtěli vzít na vědomí striktní Bardhiho příkazy o tom, že nezletilým se drogy neposkytují.
Tento šéfův příkaz se nezamlouval více Bardhiho podřízeným, ale málokdo si jej dovolil neposlechnout. Jako tihle dva.
Musím se přiznat, že tento případ jsem musel odložit, i když jsem se se svými lidmi s ním poctivě snažil něco udělat. Jenže těla obou mužů se nikdy nenašla a oficiálně vlastně ani do naší země nepřicestovali, takže tady vlastně ani oficiálně nebyli a nemohli vlastně zmizet.
Věděl jsem tehdy, že na takové konstatování nemohu být příliš hrdý. Těch dvou gangsterských týpků však škoda rozhodně nebyla. Co se jim zřejmě stalo, si rozhodně zasloužili a nikdo je tady nepostrádal. Proto mi tohle odložení případu nakonec ani moc srdce nervalo.
6
Jak jsem řekl, do Brna přišel Bardhi hned v roce 1990. Jeho oborem byla tehdy především prostituce a jako vedlejšák také ty zmiňované drogy. U nich šlo však spíš o snahu vyhovět zákazníkům z hlavního oboru podnikání, tedy obchodu se sexem. Na brněnské ulice Bardhi drogy určitě nedodával. A k jeho cti bylo nutno dodat, že na rozdíl od konkurence nakonec z kšeftování s drogami Bardhi vycouval, protože jeho cílem bylo podnikat u nás legálně.
Bardhi byl pilný a přičinlivý, a proto se mu u nás v jeho podnikání docela dařilo. Jakmile zvládl češtinu, což bylo asi do tří let, jeho kšefty alespoň navenek začínaly být zcela legální.
Bardhi obchodoval se vším možným. Jemnou připomínkou starých časů byla eskortní služba, ve kterou se vyvinulo Bardhiho bývalé podnikání v oboru prostituce. A tento podnik, nyní vlastně jedna ze součástí Bardhiho akciovky, do které postupně spojil své podniky, provozuje dodnes. Tato služba, která postupně začala vytvářet nezanedbatelnou část Bardhiho zisků, se ovšem stala vysoce luxusní službou, která ani zdaleka nenabízela a nenabízí jen sex.
Bardhi ve své eskortní službě zavedl pronikavou inovaci tím, že zaměstnával nejen krásné a vzdělané dívky, nýbrž i neméně fešné a inteligentní mladé muže, čímž poněkud předešel dobu. Tehdy, v devadesátkách, to bylo poněkud neobvyklé, dnes už je Bardhi v oboru jeden z mnoha.
Žádaný doprovod Bardhiho eskortní služba poskytovala podle přání. Pohlaví zákazníků ani poskytovatelů služby nehrálo roli. Mohli jste si vybrat například inteligentní doprovod do divadla či na recepci. Stejně tak jste ovšem mohli mít partnera, partnerku či kombinaci obojího na vzrušující sex. Vybrat jste si mohli typ postavy, barvu vlasů, zkrátka co jste chtěli. Vše bylo samozřejmě kvalitní a pochopitelně patřičně drahé.
A já musím přiznat, že s Hydajetem Bardhim jsem jako policista vycházel bez problémů.
Pravda, co se stalo s těmi dvěma prodejci drog mladistvým, nám Bardhi neprozradil a tvářil se, že neví, kde jsou. Jeden z jeho podřízených nám sdělil, že údajně odcestovali z naší země a při tom jsme zůstali.
Pokud jsme však od Bardhiho potřebovali informace v jiných případech, které jsme vyšetřovali a kde byl Bardhi nebo jeho lidé pouhými svědky, vyšli nám vcelku vstříc a my, tedy já nebo mí podřízení, jsme si neměli proč stěžovat.
A nejinak tomu bylo v dobách, kdy jsem už nebyl policista.
Když jsem se stal soukromým detektivem a občas mě osud přivedl ke spolupráci s mými bývalými kolegy pod vedením mého nástupce na postu šéfa mordparty a nyní i mého šéfa ve funkci vedoucího odboru všeobecné kriminality plukovníka Jardy Motla, sešli jsme se například u případu zkoumání okolností života a smrti nezapomenutelného brněnského herce Horymíra Vostrého, na konci jeho života i politika a šéfa politické strany, vlastně spíš politického hnutí, Sloužíme naší zemi. Tedy prvního politického počinu jiného mého dobrého známého, multimiliardáře Klementa Chládka.
Chládek byl za socíku špičkový velkovekslák a obchodník se vším možným.
Za dob socialismu se tento pozoruhodný muž, ze kterého kolegové na hospodářské kriminálce měli žaludeční vředy, totiž až mojí zásluhou dostal na dva roky
za katr, ovšem nikoliv za veksl, nýbrž za nedovolené ozbrojování.
Posléze v době vzkvétající demokracie v naší zemi se Klement Chládek z bývalého velkoveksláka a obchodníka se vším možným nedostatkovým zbožím změnil na miliardáře, posléze předsedu politického hnutí Sloužíme naší zemi, které založil a do jejího čela instaloval herce Vostrého.
Poté, co bard brněnských i pražských jevišť skončil neslavně ve vodách Brněnské přehrady3, Chládek své první hnutí zprofesionalizoval a učinil z něj jednu z hlavních politických sil v naší zemi.
Sám se postavil do čela onoho hnutí, které nazval SPPNZ, tedy SPolečně Pro Naši Zem. V čele této politické formace to pak dotáhl na premiéra a nyní expremiéra.
Chládek si mě kupodivu považoval a bral mě jako schopného profíka, a to právě proto, že jsem jej jako jediný dostal do vězení. Několikrát jsem proto pro něj jako pro úctyhodného byznysmena pracoval i jako soukromé očko. I proto jsem se zájmem sledoval politický vývoj v našem městě i v naší zemi, kde ještě nedávno Chládkovo hnutí SPPNZ vládlo. Ale o tom až později.
Protože tak jsme poněkud odbočili od Hydajeta Bardhiho, který nám při vyšetřování tohoto případu pomohl svými informacemi.
S Albáncem jsem se potom jako soukromý detektiv setkal ještě jednou. A zase za tím byl Klement Chládek.
3 Viz román Mnohomluvná smrt.
To jsem s Jardou a jeho lidmi spolupracoval při vyšetřování vraždy tehdejší jihomoravské hejtmanky, která byla Chládkovou přítelkyní4, což byl důvod, proč si mě Chládek najal, abych na onom vyšetřování spolupracoval s policií. Pachatele jsme úspěšně vypátrali a usvědčili a já tehdy doufal, že jsem se naposledy musel vrtat v případu zavánějícím politikou. A netušil jsem, jak jsem se mýlil.
Chládek a podezření ze spáchání vraždy5, které na něm ulpělo, byl příčinou toho, že jsem se nakonec k policii vrátil. A dnes jsem plukovníkem a opět šéfem mordparty.
Život s vámi holt občas hraje podivuhodný mariáš.
Jeden takový případ okořeněný politikou se ke mně pomalu opět blížil, ale já to v té chvíli ještě netušil a v blahé nevědomosti si po boku své milované Lucky užíval slunného letního dne.
8
Vystoupali jsme s Luckou od asfaltky vedoucí kolem přehrady k hotelu Hydajeta Bardhiho.
Z Albánce dnes už byl zcela úctyhodný podnikatel, jehož jediným přestupkem byl možná čas od času tvůrčí
4 Viz román Krutá smrt.
5 Viz román Smrt ve Stuttgartu.
V hotelu Skanderbeg jsme se s Luckou občas zastavili na jídle, které zde bylo opravdu moc dobré, navíc velikost porcí byla nadstandardní. Což pro mě znamenalo trošku zvýšené úsilí při mém sportování a Lucka se jen spokojeně oblízla.
Budova hotelu, která byla stále symbolem Bardhiho podnikání, byla nazvána dle albánského národního hrdiny z patnáctého století nesoucího jméno Gjergj Kastrioti a řečeného Skanderbeg, který proslul tím, že se s Turky nijak nemazal. Byla vkusně postavenou patrovou budovou v historizujícím stylu, která i vevnitř byla zařízená tak, aby připomínala Skanderbegovy doby, avšak přitom nepůsobila kýčovitě.
Nebylo jednoduché takovou hotelovou stavbu stvořit, ale architektovi se dílo opravdu povedlo. Celý komplex, který se za léta, co stál, poněkud rozrostl, protože Bardhi jej nechal doplnit bazénem, tenisovými a volejbalovými kurty a dalšími sportovišti, byl stále dokonale udržovaným, všude byl pořádek a úzkostlivá čistota, až jste měli pocit, že můžete jíst i z podlahy.
A majitel hotelu Skanderbeg byl stejně rázovitou postavou jako hotel rázovitou stavbou.
Albánec už minul sedmdesátku, ale přibývající léta na něm nebyla nijak zvlášť poznat. Bardhi byl mohutné chlapisko o něco vyšší než já, mohl měřit takový metr devadesát.
Naštěstí jsem však s ním nemohl soupeřit v obvodu pasu. Hydajet Bardhi před sebou hrdě nesl vskutku
25 přístup jeho účetního k daňovému přiznání, což nás na mordpartě opravdu nezajímalo.
impozantní břich, který se vhodně doplňoval s kulatou hlavou zdobenou přes jeho věk stále černými polodlouhými vlasy, které byly jen tu a tam protkány stříbrem. Když jsem se jej na to jednou zeptal, Bardhi se dušoval, že si vlasy nebarví. Bylo to prý dědictví po jeho předcích.
Oči se mu skrývaly pod hustým černým obočím a obličej zdobil stejně hustý mírně zakroucený knír. Ani u toho nešlo o kadeřnickou barvu, ta černá byla původní, přírodní.
Při hovoru vás pozorně sledovaly Albáncovy rovněž černé oči, které i přes úsměv v obličeji jasně říkaly, že si s jejich majitelem není radno zahrávat. Pokud jste však byli solidním obchodním partnerem, který nedělal podrazy a splnil, co slíbil, nemuseli jste se z Albáncovy strany ničeho obávat.
A navíc Bardhi byl ze staré školy. Smlouva stvrzená podáním ruky pro něj znamenala víc než deset podpisů zajištěných hejnem právníků.
9
Když jsme se s Luckou blížili k hotelu, udivilo nás skoro plné parkoviště. U hotelu nikdy nebývalo prázdno. A navíc byly prázdniny, kdy provoz u hotelu vzrůstal. Ale přece jen, v pátek v poledne hotelové parkoviště –
které bylo hodně velké, Bardhi byl velkorysý – takto plné, vlastně skoro zaplněné, nebývalo.
Lucka se na mě podívala. „Abychom vůbec dostali stůl,“ poznamenala. „Neměl jsi předem zavolat?“
„To mě tedy opravdu nenapadlo,“ zabručel jsem. „Veletrh není, svatby se sjíždí obvykle až odpoledne nebo až v sobotu, to ty víš nejlíp…“ Pak jsem se plácl přes čelo: „Já jsem úplně zapomněl. Vždyť jsem to zaznamenal kdesi na netu. Dnes se tu přece sjely moudré hlavy jihomoravské Konzervativní strany. Radní z větších měst, starostové a má tomu předsedat samotný Jan Věromysl Juráček.“
Lucka se na mě zadívala s nechápavým pohledem. „Co to je za šaška?“ zeptala se.
„Ale, lásko moje,“ pronesl jsem rádoby káravě a neubránil se ironickému úšklebku. „Přece šéf poradců a také hlavní ekonomický poradce našeho milovaného premiéra, profesora Radmila Rubeše.“
„No jo, máš pravdu,“ řekla Lucka. „Takový ten pitomeček, který radil občanům s průměrnou a podprůměrnou mzdou, že si mají sehnat druhý a třeba třetí pracovní úvazek. A že když se někomu zdá u nás draho, má jezdit nakupovat do zahraničí. Teď si vzpomínám, co to je za figuru. Pravidelná obveselující ozdoba televizních debat.“ Pak Lucka ještě zamyšleně poznamenala: „A neměl tu být také premiér sám?“
„Původně, aspoň myslím, jo, protože sice je dnes už léta Pražák, ale v Brně žijí jeho rodiče a sourozenci, takže vazby na Brno má pořád,“ přikývl jsem. „Jenže po
naší – tím myslím svoji maličkost a mé schopné kolegy –úspěšné práci na vyšetřování vraždy jednoho ze sloupů brněnské politiky a podnikání Kryšpína Horáčka, kterého, jak víš, zavraždil jiný ze sloupů brněnské Konzervativní strany a městský radní, který právě čeká, kolika lety natvrdo jej soud obdaruje, se pod panem profesorem poněkud kýve jeho premiérské křeslo.“
„Takže teď má jiné starosti než rozdílet svá premiérská moudra na shromáždění pomazaných hlav jihomoravské sekce své partaje,“ poznamenala Lucka.
„Lépe bych to sám neřekl,“ zašklebil jsem se.
Vtom jsem si všiml, že zpoza rohu hotelu se vynořil svým typicky plavně houpavým krokem nadměrně obézních lidí osobně majitel hotelu Hydajet Bardhi.
Vzhledem k tomu, že si nás všiml, zamával jsem na něj a s Luckou jsme se k němu vydali zrychleným krokem.
„Dobrý den, slečno Lucie a pane plukovníku,“ srdečně nás vítal Albánec, a jak jsem věděl, jeho srdečnost nebyla hraně profesionální. Vzhledem k tomu, že ještě jako policista jsem se k němu choval korektně, Bardhi mě pojal mezi své, když už ne přátele, tak určitě zvlášť srdečně vítané zákazníky.
„Hydajete, dostaneme u vás oběd?“ zeptal jsem se a ukázal na plné parkoviště. „Jaksi jsme si neuvědomili, že tu máte tohle soirée Konzervativní stany.“
„Žádný problém, pane plukovníku,“ pronesl přátelsky Bardhi a mávl pravicí. „Ti politici mají obsazenou většinu pokojů v hotelu a zasedají a jedí v naší konferenční místnosti. Restaurace je pořád k dispozici
všem hostům. A náš schopný personál zvládne všechny obsloužit. V tom není problém.“
Načež nám Albánec pokynul vznešeným gestem ke vstupu do svého podniku.
10
Hydajet Bardhi měl paměť skvělého restauratéra a hoteliéra. I když jsme u něj byli s Luckou naposledy před dobrým půlrokem, dobře si pamatoval náš oblíbený stůl v zadním rohu haly hotelové restaurace s výhledem z přilehlého okna směrem k přehradě.
Bardhi úslužně odsunul Lucce židli, já jsem se usadil sám. Pak si Albánec zamnul ruce a neméně úslužně se zeptal: „Čím vám naše kuchyně poslouží?“
„Když jsme tu u vás s Luckou byli, většinou jsme si dali nějaké ryby nebo sice skopové, ale udělané tak nějak klasicky. Pečené nebo smažené,“ odvětil jsem. „Co kdybyste nám donesl stejné jídlo, jaké jsem u vás jedl poprvé, když mě do vaší restaurace přivedlo už před pěknými pár lety vyšetřování kolem herce Horymíra Vostrého? Tahle albánská jídla jsem své drahé Lucce ještě nepředvedl.“
Pak jsem omluvně dodal: „Tedy omlouvám se, ale nevím, jestli si to ještě pamatujete. Od té doby vám touto restaurací musely projít tisíce hostů.“
„Ale, pane plukovníku,“ usmál se Bardhi. „Dobrý restauratér si své dobré hosty pamatuje dlouhá léta. Jen klid, vše budete mít jako tehdy.“ Než se vydal Bardhi na cestu ke kuchyni, ještě se zeptal: „Budete si přát i albánské brandy jako tehdy?“
„A víte, že ano, Hydajete?“ přitakal jsem. „Doneste nám hned celou láhev. Co nedopijeme, to bychom si odnesli domů, pokud by vám to nevadilo.“
„Jak je ctěná libost, pane plukovníku,“ úslužně přikývl Bardhi.
Když odešel, Lucka s úsměvem prohlásila: „Ty mě tedy napínáš. Bude mi to vůbec chutnat?“
„Jen se neboj, albánská kuchyně ti bude chutnat zcela určitě. Budeš se jen olizovat,“ uklidňoval jsem pobaveně svou přítelkyni.
„Ty jsi nějaký expert na albánskou kuchyni?“ zvědavě si mě prohlížela Lucka. „O tom jsi mi nikdy nevyprávěl.“
„Expertem v tomto oboru bych se určitě nenazýval,“ odvětil jsem. „Dobře však víš, že jsem pořádný mlsoun a jídlo a světové kuchyně vůbec patří k mým koníčkům. A pokud jde o Albánii, tak začátkem devadesátek se nám sem z této země začaly stahovat různé existence, Bardhi byl vlastně jeden z Albánců, kteří tu zavětřili možnost vydělat peníze. To jsem ti už vyprávěl.“
„To ano,“ souhlasila Lucka, „ale od Bardhiho asi nemáš ty své vědomosti o albánské kuchyni.“
„To nemám,“ řekl jsem a dodal: „a pokud jde o Bardhiho, tak s tím žádné velké problémy nebyly a dnes už
to je pouze a jen úctyhodný podnikatel. Jenže tehdy se sem stahovaly také různé skupiny Albánců, kteří sem vozili prostitutky a drogy a vesele s tím tady kšeftovali. Takže jsme tu měli různou násilnou kriminalitu, která byla navázaná na tyhle kšefty. Taky jsme tehdy s různým úspěchem spolupracovali s albánskou policií a já se díky tomu dostal do té země. A když už jsem tam byl, tak jsem práci spojil i s poznáváním. Trochu jsem tu krásnou zem procestoval, tenkrát to bylo ještě poněkud dobrodružnější než dnes. A jedna z věcí, se kterou jsem se v té zemi důkladně seznámil, byla místní opravdu chutná kuchyně. A když jsem poprvé seděl v téhle restauraci, to už bylo v letech, kdy jsem byl soukromý detektiv, tak mě tady Bardhi tehdy pohostil takovým, jak bych to řekl, obloženým stolem, plným různých albánských pochoutek. A já na něj udělal dojem, když jsem přesně pojmenoval, co to vlastně v jeho kuchyni připravili.“
„To je vlastně všechno,“ zakončil jsem své vyprávění.
11
A mezitím dva číšníci pod Bardhiho vedením přinášeli na náš stůl slibované pochoutky.
Když číšníci vše nachystali, Hydajet Bardhi se postavil k našemu stolu. „Jste i po letech, pane plukovníku,
schopný všechno to jídlo správně pojmenovat?“ zeptal se s úsměvem.
Sledovaný Lucčiným pobaveným výrazem jsem se rozhlédl po stole a dal se do odborného výkladu: „Tak tady uprostřed našemu stolu vévodí speciální třináctileté brandy Gjergj Kastrioti Skenderbeu. Tady to červené víno Vlosh jsme ale tehdy nepili.“
„Máte pravdu, pane plukovníku,“ přikývl Bardhi. „Albánská vína jsem tu tehdy neměl. Ona se sem nevozí ani dnes. Tohle jsem si nechal schválně poslat.“
Podíval jsem se na Lucku a za jejího souhlasného přikyvování prohlásil: „Rádi je samozřejmě ochutnáme.“
„Doufám, že vám bude chutnat,“ prohlásil s nadějí v hlase Bardhi. „A co tedy povíte k tomu přichystanému jídlu, pane plukovníku?“
Rozhlédl jsem se po stole, nadechl se a pokračoval v přerušeném výkladu: „Sliny se mně a jistě i Lucce sbíhají. Jedna mísa vypadá lépe než druhá.“ Ještě jednou jsem přejel prostřený stůl mlsným pohledem a začal konečně řečnit: „Dovolil bych si říct, že tady v té první míse máme vaše pozoruhodné tave kosi, tedy skopové v jogurtu. Tohle v té vedlejší míse je shish kebab, tedy marinované šťavnaté řezy nepochybně připravené ze skopového masa, grilované na špejlích s plátky cibule. Obsah další mísy bych nejraději hned spořádal, protože to je afta, tedy masové kuličky z nasekaného skopového spojené vejcem.“
Hydajet Bardhi se spokojeně uculoval, když mě poslouchal a pozoroval. Když jsem se nadechoval,
pochvalným tónem pronesl: „Zatím výborně, pane plukovníku. Masitá jídla jste určil naprosto perfektně. A jak si poradíte tady s těmi sladkostmi?“
„Jak si s nimi poradím? Co se týče tady těch sladkostí, čeká na nás koláč byrek z medu a sušených fíků.“ Po dalším pohledu na stůl jsem poznamenal: „Jak se ale dívám, tak ten byrek tu máme dvakrát. Tady u těch mís s masem bude asi slaný. Se špenátem?“
„Ano,“ řekl Bardhi, „jak se u nás dělá, s mletým skopovým, špenátem a sýrem.“
„Tak to si určitě pochutnáme,“ mlsně jsem poznamenal a dodal: „a abych nezapomněl, tak tady tohle bude jistě xupa, tedy puding s vlašskými ořechy.“
Bardhi mě s úsměvem pozoroval. „Výborně, pane plukovníku, je vidět, že nejste odborník pouze v kriminalistice,“ prohlásil. „Vše jste pojmenoval naprosto přesně. Jako Albánce mě vždy potěší, když se setkám s někým, kdo má takové znalosti o gastronomii mé země.“
„Když dovolíte, Hydajete, udělal byste nám radost, kdybyste si s námi na úvod našeho oběda u vás připil aspoň troškou vašeho vynikajícího brandy.“
„Opravdu nám, pane Bardhi, uděláte radost,“ přidala se Lucka.
„Jak si přejete,“ pravil Albánec. „Jak bych to řekl, ve službě normálně nepiji, ale když mě tak srdečně zvete, tak si malinko, ale opravdu jen malinko naliji.“