Příběh srdce

Kathryn Taylor PŘÍBĚH SRDCE Originální název: Wo mein Herz dich findet?

Vydáno v Bastei Lübbe AG, Köln, 2018 Překlad Dagmar Hoangová Odpovědná redaktorka Lenka Dobrovolná Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © 2018 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Dagmar Hoangová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8626-3

K AT H RY N TAY L O R

PŘÍBĚH

SRDCE

Mým rodičům

1 Cara přistoupila těsně k masivním dřevěným dveřím a zaklepala. „Haló? Je tady někdo?“ Usilovně napínala sluch, aby zachytila zvuky z nitra domku, ale kromě deště, který nepřetržitě bušil do břidlicové střechy a stékal po hrbolatých kamenných zdech, nebylo nic slyšet. Studené kapky dopadaly i na Caru a promáčely její zelenou pletenou vestu a květované šaty.

Po ramena sahající měděně rudé vlasy jí visely z hlavy v mokrých pramenech. Měla pocit, jako by se ve vodě, která na ni bez ustání crčela, postupně rozpouštěla. Marně hledala cestu ke svému jindy tak nezdolnému optimismu.

Ustoupila o pár kroků a podívala se na střechu.

Z komína stoupal kouř. V kůlně vedle domu byl navíc zaparkovaný šedivý džíp. Někdo tu tedy musí být. „Haló?“ Znovu zabušila do dveří, tentokrát sevřenou pěstí. „Otevřete, prosím!“ Když se zase nic nestalo, frustrovaně se otočila a ještě jednou se rozhlédla. Domek stál na okraji lesíku, jímž právě prošla. O několik metrů dál se prostírala rozlehlá travnatá plocha, z níž byl za pěkného počasí určitě nádherný pohled na kopcovitou, sytě zelenou krajinu hrabství Kerry. Momentálně se ale všechno rozplývalo v hustém závoji deště. I les vypadal tmavý a málo lákavý.

Jinak tu nebylo nic. Cesta, kterou šla, končila u tohoto domku na samotě. Když ho Clara při hledání pomoci 5

z dálky spatřila, považovala ho za záchranu. Jestli tu ale nikdo není, tak…

Ozvalo se zavrzání. Polekaně sebou trhla. Dveře se otevřely a objevil se v nich muž.

Vysoký a ramenatý, obutý v gumových mysliveckých holínkách olivové barvy a oblečený v červené kostkované košili a olivově zbarvené pracovní vestě. Skoro černé vlasy mu sahaly k límci košile, přesto nezakrývaly širokou rudou jizvu, která se mu táhla do poloviny krku. Jestli sahala až k tváři, nemohla Cara rozeznat, protože většinu jeho obličeje pokrývaly tmavé vousy, které tvořily kontrast ke světle modrým očím, jež na ni zlostně upíral. „Co chcete?“ zeptal se očividně nepříliš nadšený její návštěvou. „Já…,“ Cara v dešti zamrkala. Nebyla si jistá, jestli opravdu ještě chce, aby jí ten nevlídný muž pomohl.

Neměla bohužel na vybranou. „Zůstala jsem s autem trčet cestou na Glengarvan.“ Muž svraštil čelo. „Co jste tam pohledávala?“ Otázka byla oprávněná, protože silnice nevedla v podstatě nikam. Končila o kus dál nahoře uprostřed lesa u staré zříceniny hradu, jež byla tak rozpadlá a zarostlá, že nenabízela k vidění skoro nic. Snad nikdo sem nechodil, leda tak lesní dělníci a tu a tam pár pěších turistů.

Cara nebyla ani jedno z toho. Po tom, proč se neplánovaně rozhodla udělat si cestou domů zajížďku a navštívit ty ruiny, tomu muži ale nic nebylo. Čelila proto skoro vzdorovitě jeho nedůvěřivému pohledu. „Já… byla jsem se trochu projít,“ řekla. „A pak najednou stála při zpáteční cestě na silnici srnka. Stačila jsem se jí na poslední chvíli vyhnout a na chvilku jsem zastavila, abych se vzpamatovala z leknutí. Když jsem chtěla vůz znovu nastartovat, motor už nenaskočil. Myslím, že je to 6

baterie, ale nevyznám se v tom. A pomoc si taky nemůžu zavolat, protože u sebe nemám mobil.“ Ten krám totiž ležel v jejím pokoji ve sdíleném bytě v Corku. Cara ho normálně nikdy nezapomněla, telefonát s Amy trval ale déle, než čekala, a protože slíbila rodičům, že bude v době podávání čaje v Namaře, sbalila si v rychlosti věci a vyrazila. Že jí chybí, zjistila, když už bylo na návrat pozdě. „Mobil by vám nebyl nic platný, tady nahoře není signál,“ řekl muž drsně, jako by se hněval, že kvůli té poruše skončila před jeho dveřmi. S pokrčeným čelem se rozhlédl. „Jste sama?“ Jeho otázka Caru překvapila. Vážně si myslí, že schovala někoho v křoví? „Ano, jsem sama. A opravdu potřebuju pomoc.“ Roztřásla se, protože jí studený déšť už skoro úplně promáčel oblečení. Muži to neuniklo. Výraz v jeho očích se změnil, byl najednou měkčí. Zabručel něco, co znělo jako omluva, a přestal se chovat odmítavě. Jeho obličej ale zůstal vážný, když kývnutím ukázal do nitra domu. „Pojďte dál.“ Cara ho následovala do malého stavení. Oddechla si úlevou, když byla konečně v suchu a obklopená příjemným teplem.

Zvědavě se rozhlédla. Překvapilo ji, jak velký vypadal obývací pokoj, v němž stála. Mohlo to být tím, že kamenné zdi byly bíle omítnuté. Barva získala léty trochu tmavší patinu, což se výborně hodilo k holým stropním trámům a dřevěné podlaze. Pokoj byl díky tomu venkovsky útulný.

Ten dojem ještě zvyšoval pestře poskládaný nábytek.

Pod oknem u dveří se nacházel jídelní stůl se čtyřmi židlemi, z nichž byla každá jiná. Na druhé straně místnosti stála pod dalším oknem polstrovaná kožená pohov7

ka dost dlouhá na to, aby se na ní dalo ležet. Očividně byla novější než ušák potažený mírně prošoupaným tartanem a nízký konferenční stolek, na jehož lesklé desce byly četné škrábance a stopy po vosku svíček.

Na stěnách visely staré fotografie s motivy okolní krajiny, v rohu hlasitě tikaly starobylé stojací hodiny. Kromě toho lemovalo stěny několik, většinou prázdných regálů.

Jen v tom, k němuž bylo přisunuté křeslo, byly knihy a na jídelním stole ležely časopisy a nějaké dopisy a fotografie, které muž shrnul dohromady a odklidil. „Nebydlíte tady dlouho, že?“ Caře ta poznámka uklouzla. Hned toho litovala, protože se muž zastavil a ostře se na ni podíval. „Ne,“ řekl. V jeho hlase bylo nepřeslechnutelné varování. Zjevně to téma nechtěl rozvádět.

Není příliš hovorný, pomyslela si Cara. Mohla jsem si to myslet.

Její pohled padl na kamna vedle dveří, které vedly do ostatních pokojů. Byl to jeden z těch modelů, na nichž se dalo i vařit, a muž si na nich očividně připravoval večeři, protože na jedné z plotýnek stál litinový hrnec s mírně odklopenou poklicí. Ať obsahoval cokoli, naplňovalo to místnost lahodnou vůní… colcannonu, pomyslela si Cara. Ano, musí to být on. Milovala ten tradiční irský pokrm z brambor a bílého hlávkového zelí. Pomyšlení na talíř toho jídla byl velice lákavý, rychle ho ale potlačila. Nevěděla koneckonců, jak daleko zajde pohostinnost muže, který právě bez dalšího slova zmizel dveřmi v zadní části domu. Když se vrátil, držel v ruce dva froté ručníky. „Tu máte. Osušte se tím.“ Prohlížel si ji a ona se cítila nepříjemně, protože si uvědomovala, že se jí mokré šaty lepí k tělu a odhalují mnoho z jeho zaoblení. „Potřebujete nějaké oblečení?“ 8

Cara by ráda řekla ano, nechtěla ale muže obtěžovat víc, než bylo nutné. „Ne, to je dobré. Mohla bych ale použít vaši koupelnu?“ Ukázal do chodby, ze které přišel. „První dveře vpravo.“ Řídila se jeho návodem a vstoupila do malé, ale velice čisté místnosti, v níž se nacházela toaleta, sprcha a umyvadlo. V podstatě se tím nelišila od koupelen, které patřily k pokojům v hotelu jejích rodičů. Caru zajímalo, zda je na tomto odlehlém místě vůbec tekoucí voda a elektrický proud. Stisknutím vypínače se ale hned rozsvítilo nad její hlavou světlo a také z kohoutku, když jím otočila, začala téct po krátkém zabublání voda. Všechno tedy fungovalo, i když nevěděla jak.

Není to tak špatné, takový soběstačný dům v zeleni, pomyslela si, když si vysušovala ručníkem vlasy. Určitě je to ráj pro někoho, kdo má rád klid. Pomyslela na nápadnou jizvu na krku muže. Nebo existují ještě jiné důvody, proč žije v takovém ústraní?

Nic ti po tom není, připomněla si a s povzdechem se prohlížela v malém zarámovaném zrcadle nad umyvadlem. Její zelené oči vypadaly obrovské v bledém srdčitém obličeji, na kterém bylo vidět, jak moc ji události posledních hodin vyčerpaly. Nejdřív dlouhý rozhovor s přítelkyní Amy, pak zajížďka na Glengarvan, kde jí každý kámen bolestně připomínal Isabel, a nakonec málem střetnutí se srnou a stávkující motor. A jako by to už nebylo dost zlé, narazila při hledání pomoci na nedůtklivého lesního muže.

Právě na tebe myslím, řekla si v duchu, když zaslechla, jak se po vrzající dřevěné podlaze blížily mužovy kroky. „Připravil jsem pro vás pulovr. Natáhněte si ho!“ pronesl skrze dveře. „Podívám se zatím v kůlně po nabíjecích kabelech.“ 9

„Děkuju!“ křikla Cara, on ale neodpověděl. Slyšela jen, jak se jeho kroky vzdalují. Opláchla se a použila hřeben, který našla na poličce u umyvadla. Mokré šaty jí vlhce lnuly k pokožce, nechala si je ale na sobě, svlékla si jen kardigan a zula promočené páskové sandály. Pak se, jak to jen šlo, otřela ručníkem a po posledním zkoumavém pohledu do zrcadla se vrátila do obývacího pokoje.

Na jídelním stole u okna ležel silný flísový svetr šedivé barvy. Byl pečlivě složený a vypadal tak teple a lákavě, že do něj Cara rychle vklouzla, ačkoli se jí ve skutečnosti příčilo přijmout něco od toho nevlídného neznámého.

Byl jí pochopitelně příliš velký, sahal jí až na stehna, přesto si vděčně povzdechla a nasála cizí vůni. Byla trpká, svěží a překvapivě příjemná. Ale patří strašnému mrzoutovi, pomyslela si Cara, zatímco si ohrnovala rukávy.

Protože nevěděla, co má dělat, přešla k jídelnímu koutu. V okamžiku, kdy se chtěla posadit, spočinul její pohled na něčem světlém, co leželo napůl pod židlí u jejích nohou.

Sehnula se pro to a zjistila, že jsou to dvě fotografie.

Jedna musela být pořízena na nějakém slunečném pobřeží. Byl na ní její hostitel v džínách s nahým trupem.

Klečel v písku několik metrů od aparátu a objímal paží rudohnědého irského setra, který seděl vedle něho. Oba se smáli, snad i pes, který se s vyplazeným jazykem také díval do objektivu. Zdálo se, že je snímek starší, protože muž na něm vypadal o několik let mladší a neměl jizvu ani ty husté vousy. Jeho obličej ale přesto nebylo možné dobře rozeznat, na to nebyl obrázek dost ostrý.

Druhé foto bylo na první pohled aktuálnější. Zachycovalo muže v dnešní podobě u právě dokončené studny ve vesnici, která se soudě podle krajiny nacházela v Africe. V pozadí byly vidět hliněné chýše. Muže obklopova10

li pestře oblečení vesničané tmavé kůže, kteří se zářivě usmívali do fotoaparátu. On se na rozdíl od nich neusmíval, přitom měl k tomu pravděpodobně důvod, protože nástroj v jeho ruce svědčil o tom, že se na vybudování studny podílel.

Cara znovu porovnala obrázky. Nebyl tedy vždy tak mrzutý jako teď, pomyslela si. A očividně se dostal ve světě daleko…

Byla tak ponořená do těch fotografií, že sebou překvapeně trhla, když se za ní otevřely dveře a muž vstoupil dovnitř. Jeho tmavé vlasy byly mokré od deště stejně jako vesta a košile, zdálo se však, že mu to nevadí. Znovu si všimla, jak je velký, a uvědomila si, že jeho oči jsou skutečně nezvykle modré. Pokud ty nabíjecí kabely našel, musely zůstat venku, protože držel v levé ruce sevřené v pěst jen zmuchlaný hadr.

Cara se na něj usmála v naději, že její úsměv opětuje, on ale jen zíral na fotografie v její ruce. „Co tu k čertu děláte?“ Dvěma kroky byl u ní a obrázky jí vytrhl. „Čmucháte v mých věcech?“ „Ne, samozřejmě že ne!“ Cara musela zaklonit hlavu, aby na něho viděla. „Ty fotky ležely na podlaze. Musely vám tam spadnout, když jste vzal papíry ze stolu. Já je jen zvedla.“ Přestože jí srdce divoce bušilo, vydržela jeho pohled.

Viděla, jak nedůvěra, která v nich vzplála, opět zmizela.

Se zabručením se otočil a přistoupil k regálu, do něhož uložil věci ze stolu. Strčil fotografie mezi papíry, a aniž se na ni podíval, zmizel ve dveřích do malé chodbičky.

Cara otřesená tím nečekaným výbuchem se za ním dívala a snažila se uklidnit. Hergot, co je s tím chlapem?

A proč se nevrací? Chce tím naznačit, že už nemá chuť jí pomoct?

11

Dobře, pomyslela si zlostně. Tak tedy ne! Nevěděla sice, kde najde jiný dům, přesto ale odejde. Vadilo jí, že se cítí jako nevítaný vetřelec.

Odhodlaně se vydala za mužem. Objevila ho v malé komůrce na zadní straně domu, která zjevně sloužila jako kuchyně. Na každý pád tu byl dřez na mytí nádobí, lednička a různé vestavěné skříňky a regály s kuchyňským náčiním, které bylo stejně nesourodé jako nábytek v obývacím pokoji. Jedna z horních skříněk byla otevřená.

Muž stál u malé pracovní desky vedle dřezu a pokoušel se otevřít černou plastovou dózu. „Víte co? Zapomeňte na to!“ řekla Cara a vůbec se nesnažila skrýt svůj hněv. „Raději zase…“ Muž tlumeně zaklel, když mu dóza na hladké pracovní ploše uklouzla. Nebylo divu, protože použil k otevírání jen jednu ruku. Druhou, jíž měl dózu přidržovat, aby mohl víko sundat, měl nahoře. V ohnuté paži svíral srolovanou utěrku. Nebyla ale už bílá, byla zbarvená doruda.

Tmavě červená jako… „Panebože!“ zvolala Cara vyděšeně. „Vy krvácíte!“

12

2 „Je to jen škrábnutí,“ prohlásil muž, Cara už ale byla u něho. „Dovolte, abych se na to podívala.“ Uchopila jeho zraněnou ruku dřív, než mohl začít protestovat, a otevřela mu pěst. Opatrně zvedla utěrku z rány. Řez se táhl prostředkem dlaně a silně krvácel. „Musí se to zavázat!“ „Já vím,“ zabručel muž a ukázal na černou skříňku, na níž zářil široký bílý kříž. „O to se právě pokouším.“ Cara pokrčila čelo. „Proč jste nic neřekl? Můžu vám přece pomoct.“ Sáhla po schránce s obvazy a strkala muže z kuchyně zpátky do obývacího pokoje. „Posaďte se!“ nařídila a dost ji překvapilo, že opravdu klesl na židli u jídelního stolu. Tím lépe, pomyslela si, zatímco se přehrabovala ve skříňce s obvazy a hledala čistou gázu. „Jak se to stalo?“ zeptala se, když jistými pohyby čistila ránu. „Hledal jsem v kůlně dobíjecí kabely a sáhl nedopatřením na pilu,“ prohlásil a nasál vzduch, když Cara zlehka čistila ránu jódem. „To mě mrzí,“ řekla zkroušeně nejen kvůli bolesti, kterou mu působila, ale i proto, že se to stalo kvůli ní. „To jsem nechtěla.“ Muž se na ni podíval a poprvé od chvíle, kdy se setkali, se mu koutek úst zvedl k úsměvu.

13

„Není to vaše vina. Co tu jsem, se mi to stalo už dvakrát, tentokrát jsem do ní ale hrábl pořádně. Přitom vím, kde ta zatracená věc visí.“ Pokrčil rameny. „Měl bych pro ni asi najít jiné místo.“ „To byste měl.“ Cara opětovala úsměv fascinovaná tím, jak moc se jeho obličej změnil. Pochmurný výraz v jeho očích, který tam byl ještě před chvílí, zmizel. Vypadal najednou úplně jinak. Mnohem uvolněněji a opravdu… sympaticky.

Trochu mu vyhrnula rukáv košile, protože musela ovinout obvaz i kolem zápěstí. Zarazila se, když se dotkla prsty jeho předloktí. Kůže byla na dotek drsná a nerovná.

Podívala se pozorněji a spatřila rudě zjizvenou tkáň velkého rozsahu. Vypadala stejně jako místo na jeho krku.

Polekaně zvedla hlavu a setkala se s mužovým pohledem. „Staré zranění,“ řekl stručně, než se na to mohla zeptat. „Je dávno zhojené.“ Zevně možná, pomyslela si Clara, protože viděla bolest, která krátce vzplanula v jeho očích. Ať se mu přihodilo cokoli, dávalo mu to pořád ještě zabrat. Ale jeho pohled jasně říkal, že o tom nechce mluvit. Znovu se proto soustředila na přikládání obvazu. „Tak, to by mělo vydržet,“ prohlásila, když upevnila konce gázy svorkou.

Muž otáčel rukou a prohlížel si její dílo, očividně překvapený, jak profesionálně vypadá. „Jste zdravotní sestra?“ „Ne. Moji rodiče ale vedou hotel,“ řekla Cara a usmála se, když se na ni nechápavě podíval. „V naší kuchyni se manipuluje s mnoha noži. Každou chvíli tam dochází k malým úrazům, vyznám se proto docela dobře v ošetřování řezných ran.“ 14

„Pracujete tedy v hotelu?“ „Ne, jen tam trochu pomáhám, když jsem doma,“ vysvětlila Cara. „Ve skutečnosti studuju práva v Corku.“ „Práva?“ Muž svraštil čelo. „To bych nečekal.“ Cara se v duchu smála tomu, že vypadal tak překvapeně. „Co jste myslel, že dělám?“ „Nevím,“ pokrčil rameny. „To s tím hotelem se k vám hodí nějak líp.“ Cara pocítila bolestivé bodnutí, před jejím vnitřním zrakem se najednou objevil Isabelin obličej. Rychle ten obraz potlačila a posadila se trochu víc zpříma. „Mám ráda své studium,“ prohlásila prudčeji, než bylo nutné. „Je někdy trochu suchopárné, jsem si ale jistá, že to zvládnu a budu velice dobrou advokátkou.“ „O tom nepochybuju,“ opáčil muž a prohlížel si ji tak zkoumavě, že rychle sklonila hlavu.

Samotnou ji šokovalo, jak jí jeho poznámka otřásla.

Nejistě znovu vzhlédla a pokusila se o úsměv. „Omlouvám se. Myslím, že jsem momentálně trochu podrážděná.“ Zhluboka si povzdechla. „Poslední týdny byly tvrdé, měla jsem jednu zkoušku za druhou. A teď, kdy jsem si konečně mohla užít doma pár týdnů léta a plně se soustředit na svatbu, začne stávkovat můj vůz.“ „Vy se vdáváte?“ zeptal se muž a Caře bylo jasné, že zase mluvila moc rychle a nesouvisle. Stávalo se jí to často, když byla nervózní. „Já ne, můj bratr. Vede hotel s rodiči, proto budeme slavit svatbu ve velkém stylu, jak se na šéfa-juniora sluší.

Místa máme dost, konají se u nás dost často různé rodinné oslavy. Pomáhám pochopitelně s organizací svatby a kromě toho upeču svatební dort.“ Při pomyšlení na recepty, které měla v zavazadle, se šťastně usmála. Takové několikaposchoďové umělecké 15

dílo bude opravdovou výzvou, už se na to ale moc těšila. Hrozně ráda pekla a kvůli Patrickovi a Jessice si dá obzvlášť hodně záležet… „To vás ale určitě nezajímá,“ dodala polekaně, když si uvědomila, že hostitele spoustou podrobností pravděpodobně nudí.

Znuděně však nevypadal. Pozoroval ji a v očích měl výraz, který nedokázala interpretovat. „Přikládat obvazy, péct svatební dorty. Je něco, co neumíte?“ „Opravovat auta,“ povzdechla si Cara. „Přitom by to bylo velice praktické. Byla bych totiž dávno doma a vy byste se neřízl.“ Muž se na židli opřel. Zdálo se, že přemýšlí, zda by mu to bylo milejší. „Kdybyste si tam nahoře neudělala procházku, byla byste taky už dávno doma.“ Cara na něm poznala, že mu pořád ještě vrtá hlavou, co opravdu chtěla na Glengarvanu. Nevyptával se však, když nezareagovala na jeho poznámku. Byla mu za to vděčná. Mít co do činění s lesním mužem, který nerad mluví o sobě, mělo zjevně i výhody. „Já jsem mimochodem Cara,“ řekla, protože si najednou uvědomila, že ještě nezná jeho jméno. „Liam,“ představil se stručně, vstal a přešel ke sporáku. „Nemáte hlad, Caro?“ Cařin obličej se roztáhl do úsměvu. „Už jsem si myslela, že se nezeptáte,“ prohlásila potěšená tou nabídkou a taky tím, že se usmál, když se na ni přes rameno podíval. Přece jen však váhala. „Nechci vám ale dělat víc nepříjemností, než je nutné.“ „Polévka je hotová, můžeme se tedy pustit do jídla,“ řekl. „Možná budeme mít štěstí a přestane mezitím pršet.“ 16

Clara s tím byla víc než srozuměná, protože snědla kromě snídaně jen jablko a müsli tyčinku z železných zásob své spolubydlící Fiony. Počítala s tím, že na svačinu bude u rodičů. Byl už ale podvečer a v žaludku jí při vyhlídce na teplé jídlo kručelo. A navíc tak výborné! řekla si v duchu nadšeně, když o chvíli později ochutnala hustý, silně kořeněný colcannon.

Při jídle se jí pohled každou chvíli zatoulal k hostiteli.

Liam, pomyslela si a snažila se nahlédnout za husté vousy, které skrývaly tolik z jeho obličeje. Byl mladší, než si zpočátku myslela, nanejvýš dvaatřicetiletý. A přes širokou jizvu na levé straně krku vypadal celkem dobře. Ne že by to hrálo nějakou roli, připomněla si a cítila, jak jí zrudly tváře, když zachytil její pohled. „Co tady vlastně děláte?“ zeptala se, aby zamaskovala rozpaky.

Pohled muže okamžitě zpozorněl a z jeho obličeje zmizel úsměv. „Bydlím tu.“ „Ano, já vím,“ řekla Cara. „Jakou práci ale děláte?“ Dlouho mlčel. „Právě jsem se nastěhoval,“ prohlásil s pokrčením ramen. „Uvidíme, co se naskytne.“ Tady v lese toho asi moc nebude, řekla si Cara. „Jste tedy také člověk s mnoha talenty?“ zažertovala, protože doufala, že ho vyláká z ulity, on na to ale nepřistoupil. „A jakou práci hledáte?“ vyptávala se. „Možná bych vám mohla něco obstarat.“ „Děkuju, já si poradím.“ Tón jeho hlasu byl teď ostřejší a varování v jeho pohledu tak důrazné, že se Cara neodvažovala klást mu další otázky. To ale vydržela jen chvíli.

Pak se rozhodla zkusit to přímo.

17

„Nemluvíte o sobě rád, že?“ Zvedl oči od polévky. „Vystihla jste to.“ „Co když se chci o vás dovědět víc?“ Neodpověděl, jen se na ni přes stůl díval. Cara zadržela dech, měla pocit, že se svět zastavil. Kolem ní se náhle rozhostilo ticho. Trvalo chvíli, než jí došlo, že se jí to nezdá. Bubnování deště utichlo, a když vyhlédla z okna, spatřila, že husté mraky prořídly. „Přestalo pršet,“ řekla spíš sama sobě než muži, který se zvedal ze židle. „Podíváme se tedy na vaše auto.“ Zamířil ke dveřím.

Když zpozoroval, že za ním nejde, otočil se k ní. „Co je?

Půjdete?“ Cara zaváhala. „Ale… našel jste ty dobíjecí kabely?“ Na to se ho předtím vůbec nezeptala.

Přikývl. „Už jsou ve voze.“ „Aha.“ Sama nevěděla, proč se neraduje, že se jí od něho konečně dostane pomoci, ve kterou doufala. Možná ji teď víc zajímalo, co by jí o sobě ještě řekl. On byl ale očividně rád, že v hovoru nepokračují. Měl najednou naspěch a mávl odmítavě rukou, když se nabídla, že sklidí ze stolu. „Udělám to potom.“ Cara si rychle přinesla z koupelny své věci a obula se.

Pak ho následovala ven. Když o chvíli později seděla v džípu na sedadle spolujezdce, pozorovala s trochou zklamání, jak se chata za nimi v postranním zrcátku stále zmenšuje.

Mezi korunami stromů zase modře prosvítala obloha, jako by prudký liják před chvílí vůbec nebyl. Ty náhlé změny mezi sluncem a deštěm byly pro irské počasí typické. Připomínaly Caře muže vedle ní, který mlčky řídil velký terénní vůz po úzké, kostrbaté lesní cestě. I jeho 18

nálada se mohla kdykoli změnit. Teď například vypadal zase dost uzavřeně, a když nenápadně pozorovala širokou jizvu na jeho krku, ptala se sama sebe, co se v něm asi odehrává. Že by měla čas to zjistit, bylo ale nepravděpodobné, protože už odbočil na hlavní cestu. Odtamtud zbývalo jen pár set metrů k jejímu obstarožnímu červenému Nissanu Micra. Stál přesně tam, kde ho Cara nechala. Usedla za volant a pokusila se ho nastartovat. Nic. „Opravdu by to mohla být baterie,“ prohlásil Liam s pokrčeným čelem.

Zaparkoval džíp tak, aby auta stála proti sobě, otevřel kryt motoru a spojil póly obou baterií svorkami dobíjecích kabelů. Pak otočil ve svém voze klíčkem v zapalování, a když Cara o chvíli později zkusila své auto znovu nastartovat, motor skutečně naskočil. „Necháme motory na okamžik běžet, aby baterie dostala trochu šťávy. Zbytek se dobije, až pojedete.“ Cara k němu zvedla oči. „Mockrát děkuju. Skutečně nevím, co bych si bez vás počala.“ Pořád bych chtěla o vás vědět víc, dodala v duchu.

Třeba se potkají na nějakém jiném místě. „Býváte někdy v Namaře? Nebo v Kenreaghu?“ „Ne.“ Jeho odpověď zněla dost rezolutně. Caru to zmátlo, protože to byla nejbližší místa. „Ale… kde potom nakupujete zásoby?“ „Jsem zaopatřen,“ prohlásil. „Nemusíte se tedy bát, že se naše cesty znovu zkříží.“ „Vůbec by mi to nevadilo,“ opáčila. Podráždilo ji to.

Liam si zřejmě myslí, že s ním nechce mít nic společného.

Byl svým způsobem zvláštní, vzbuzoval v ní ale také zvědavost. Rozhodla se proto, že se na něho bude informovat.

Někdo určitě o něm a téhle chatě něco ví a bude jí moct říct, proč tady žije tak izolovaně.

19

Její pohled padl na mužovu zavázanou ruku. „Obvaz se musí pravidelně měnit,“ připomněla mu.

Ze zkušenosti věděla, že trvá dost dlouho, než se taková řezná rána úplně zahojí. Jednou rukou ji člověk ovázat nedokáže. „Zvládnete to?“ Zvedl koutek úst. „Tak dobře jako vy ne, ale půjde to.“ Cara svraštila čelo, protože se jí zdálo, že její starosti nebere vážně. „Kdyby se rána zanítila, jděte k lékaři.“ Zabručel něco nesrozumitelného. „Je to důležité,“ trvala na svém. „Myslím, že to nebude nutné.“ „Ale…“ „Já si poradím,“ ujistil ji, než mohla začít znovu protestovat. Cara si najednou připadala hloupě. Samozřejmě že si poradí, je dospělý. Přesto měla pocit, že se o něj musí postarat. Od malička byla zvyklá starat se o hosty v hotelu. Jiní by to pravděpodobně vnímali jako zátěž, Cara to ale dělala ráda. Podle tvrzení jejího bratra dokonce velmi ráda. Patrick byl totiž přesvědčený, že to často přehání a láme si hlavu kvůli ostatním, ačkoli se ji o to neprosí.

Nebo její pomoc vůbec nechtějí, jako třeba tenhle Liam.

Sklonila trochu rozpačitě hlavu. Zjistila, že má pořád ještě na sobě jeho pulovr. Rychle si ho svlékla. „Málem jsem zapomněla,“ řekla a podala mu svetr. Její ruka přitom zavadila o jeho. Když se jejich pohledy setkaly, rozbušilo se Caře srdce. Opravdu má zatraceně modré oči, pomyslela si a trochu zadýchaně dodala: „Děkuju za půjčení.“ „Rádo se stalo.“ Liam hodil pulovr do džípu, zvedl ze zadního sedadla její kardigan a vrátil jí ho. Když k němu zvedla zrak, znovu si uvědomila, jak je vysoký. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, protože při jejích sto pětašedesáti centime20

trech a drobné postavě ji převyšovalo mnoho lidí. Rozdíl mezi nimi byl ale nepřehlédnutelný. Možná proto, že měl navíc i vytrénovanou postavu. Jako by byl zvyklý na fyzickou práci, pomyslela si a ztratila se na okamžik v jeho pohledu.

Muž se po chvíli vzpamatoval. „Myslím, že to stačí,“ prohlásil. Caře chvíli trvalo, než pochopila, že nemyslí ji, ale auto.

Začal odstraňovat svorky z baterie a ona tomu s rukama překříženýma na prsou přihlížela. Byla jí zima, protože postrádala teplo jeho pulovru. Přesto litovala, když Liam skončil, že se musí rozloučit. „Tak tedy,“ uvolnila paže a podala mu ruku. „Ještě jednou mockrát děkuju.“ Jeho ruka pevně sevřela její. Cara bezděčně polkla. „Kdybych se mohla nějak odvděčit…“ „Opravdu pro mě můžete něco udělat.“ Pustil její ruku a jeho pohled byl najednou naléhavý. „Nevyprávějte o mně nikomu.“ „Cože?“ zeptala se Cara zmateně. „Ale proč?“ V žaludku se jí rozšířil nepříjemný pocit. „Máte… problémy s policií?“ Zatím ji vůbec nenapadlo, že by se ten člověk v lese schovával, protože je na útěku nebo že udělal něco nezákonného. Její bratr, který ji považuje za příliš důvěřivou, by k tomu určitě řekl své. Ne všichni lidé jsou důvěryhodní, Caro. Tenhle ale ano, pomyslela si skoro vzdorovitě.

Koneckonců jí pomohl, i když trochu proti své vůli.

Liama představa, že je zločinec, spíš pobavila, protože se mu rty zkřivily do čehosi, co bylo ještě možné považovat za úsměv. „V poslední době ne. Mám jen rád svůj klid, bylo by mi proto milejší, kdyby se nikdo nedověděl, že tady bydlím.

Raději na mě tedy zapomeňte.“ 21

Cara se na něho ohromeně dívala. „Ale… to bych musela zamlčet, že jste mi pomohl.“ „To nestojí za řeč,“ prohlásil. „Takže? Můžu se na vás spolehnout?“ Jeho prosba Caru pořád ještě mátla. „Copak vás sem nechodí nikdo navštěvovat?“ „Nemám rád návštěvy.“ Usmál se, jeho oči ale zůstaly vážné. „Nevšimla jste si toho?“ Cara zavrtěla hlavou. Něco tu nehrálo. „Řekl jste přece, že je o vás postaráno. Kde berete potraviny a benzin, když…“ „Mám všechno, co potřebuju,“ skočil jí do řeči. „Co v žádném případě nepotřebuju, jsou zvědavci, kteří se vyptávají. Pokud se mi tedy chcete opravdu revanšovat, nemluvte s nikým o tom, že jsme se potkali. Prosím!“ Říkal to smrtelně vážně. A stejně tak i vypadal. „OK. Když je to pro vás tak důležité.“ Přikývl, nasedl do auta a nastartoval. „Hezký další život, Caro,“ řekl. „A dojeďte v pořádku domů.“ Hleděla za vozem, který se na silnici otočil, odbočil na úzkou lesní cestu a zmizel mezi stromy. Pak se posadila do svého auta, které pořád ještě běželo na volnoběh.

Raději na mě zapomeňte.

Nevěřícně zavrtěla hlavou nad tou zvláštní prosbou.

Něco mu ale dlužila, a když to chce tak moc, vyhoví jeho přání.

V podstatě je to dobrý nápad. Koneckonců mám v nejbližší době důležitější věci na práci, než se zabývat úvahami o lesním muži, který chce být raději sám, pomyslela si a zařadila rychlost. ✳✳✳ 22

Liam zaparkoval džíp na obvyklém místě před kůlnou, zůstal ale ještě chvíli sedět za volantem a upřeně hleděl na vybledlé dřevo jejích dveří.

Neměl jsem otevřít, pomyslel si, byla to chyba. Slyšel klepání a viděl tu mladou ženu oknem, byl ale pevně rozhodnutý nejít ke dveřím. Nakonec ji ale nedokázal nechat stát v dešti, promáčenou, bez ochrany a očividně hledající pomoc. Nebyl přece žádný nelida, i když ho mnozí za něj považovali.

Váhavě zvedl ruku a dotkl se rudé tkáně na svém krku, onoho nepřehlédnutelného znamení, jež mu neustále připomínalo hrozný den, který všechno změnil.

Jizvy si většinou všimnou lidé nejdřív. A pak začnou klást otázky, na které se mu nechce odpovídat.

Liam vystoupil, zabouchl dveře auta s větší silou, než bylo nutné, a dlouhými kroky zamířil k domu. V obývacím pokoji se zastavil a rozhlédl se. Zkoušel si představit, jak tohle všechno mohlo zapůsobit na mladou ženu.

Prázdné regály vypadaly chudě. Chyběly v nich osobní předměty. V místnostech, které v posledních šesti letech obýval, to tak ale bylo vždycky. Nevlastnil toho moc, protože s lehkým zavazadlem se může táhnout dál rychleji. A to bylo při jeho práci nezbytné.

Ať šlo o zřizování studní v Africe, zalesňování v Indonésii nebo výstavbu domů odolných proti zemětřesení v Nepálu, nechával se humanitární organizací, pro kterou pracoval, nasadit, kde byla potřeba. Čím těžší byla tělesná práce, tím lepší. A nezůstat moc dlouho na jednom místě. Pár měsíců tady, pár tam. Když něco vybudoval, učinil neodbytnou trýznivou vinu na chvíli snesitelnější. Nikdy se ale nezdržel tak, aby uzavíral přátelství a prozrazoval svá tajemství.

Tady bude muset zatím zůstat. Právě v Kerry, kam se nikdy nechtěl vrátit. Jak dlouho bude jeho pobyt trvat, 23

ještě nevěděl, našetřil si ale dost peněz, aby s nimi nějakou dobu přežil. Bohužel. Už teď to nemohl vydržet.

Liam zavrtěl hlavou, aby zahnal chmurné myšlenky, které ho trápily od chvíle, kdy se vydal na cestu do Irska. Práce je nejlepší rozptýlení, to se naučil. Když se ale otočil ke stolu, aby z něho sklidil nádobí, zarazil se. Talíř, z něhož jedla mladá žena, stál ještě vedle jeho. Ten pohled mu zasadil bodnutí, protože setkání s ní mu připomnělo, co postrádá.

Jak je to dlouho, co tak důvěrně seděl u jídla s nějakou ženou? Pořád ještě viděl ten usmívající se obličej a cítil jemné doteky jejích rukou, když mu přikládala obvaz.

Jizva na jeho předloktí ji vyděsila, poznal to na ní, a ta na krku jí určitě taky neunikla. Nevyptávala se ale. Místo toho se v jejích očích objevil soucitný výraz, jako by přesně věděla, co se v něm odehrává.

Pusť to z hlavy, Liame! napomenul se v duchu a zavrtěl hlavou. Nebylo dobré, že tady u něho byla, i když se opravdu kouzelně usmívala. Určitě bydlí někde poblíž, a nedodrží-li svůj slib a někomu se o něm zmíní, bude mít problém. Lidé si dají dvě a dvě dohromady a budou vědět, že je zpátky. A všechno začne zase od začátku.

Nebyl si jistý, zda by to ještě jednou vydržel.

Liam prudce vydechl a naposledy si vyvolal v paměti obraz té mladé ženy. Cara, pomyslel si. Znamená to milá.

Drahá. To jméno se k ní hodí.

Co když se chci o ní dovědět víc?

Zmocnila se ho hrůza. Dřív by mu její zájem lichotil. Už proto, že se mu opravdu líbila. Pravděpodobně by udělal vše, aby ji znovu spatřil a blíže poznal. Teď to ale nepřipadalo v úvahu. Nemá už co dát. Proto bude lepší, když na ni skutečně zapomene, jak to chtěl i po ní.

A přestanu o ní přemýšlet, řekl si zlostně, zatímco sbíral talíře a nesl je do kuchyně.

24