Případ zlomeného meče

Stanislav Češka

Případ zlomeného meče Zločinci a oběti Velké Moravy Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2023 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 Vydání první ISBN 978-80-279-1005-2

Stanislav Češka

Případ

zlomeného meče Zloãinci a obûti Velké Moravy

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Poděkování Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin.

Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu.

Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě mých velkomoravských knih: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Havlík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Peter Schrei­ ner, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček, Vladimír Vavřínek

5

I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

6

1 Znojmo-Hradiště, současnost, pondělí Byl slunečný den, a jak to tak vypadalo, a dokonce i meteorologové předpovídali, pěkné počasí mělo ještě nějakou dobu vydržet.

Josef Hromádko se rozhlédl kolem, spokojeně si zamnul ruce a v duchu si pomyslel, že stavbě domu pro jeho syna, kterou právě hodlal zahájit v sousedství stavení, které zdědil a zveleboval po svých rodičích, nic nestojí v cestě.

Ještě nedávno se v blízkosti jejich parcely vrtali v zemi delší dobu archeologové vedení docentem Hynkem Vočadlem, ze kterého se vyklubal sympatický společník, který toho sice věděl spoustu o zdejším životě za doby Velké Moravy, ale zároveň si také dokázal užívat všech příjemností života v současnosti, což místní občané oceňovali při posezení v místní hospůdce.

Docent Vočadlo na Hradišti z části velkomoravských nálezů, které tu jeho tým vykopal, nakonec zřídil malé muzeum a přispěl tak k oživení místního turistického ruchu, z čehož profitovali majitelé místních penzionů a také zmíněné hospůdky. Výsledkem toho bylo, že docent se stal vítaným trvalým hostem místní komunity. A mladý Pepík Hromádko, pro kterého hodlal otec postavit nový dům, se po několika prázdninách strávených jako brigádník na docentových výkopech rozhodl po maturitě studovat archeologii na Masarykově univerzitě v Brně.

7

Pepík Hromádko měl štěstí. Jednak se obor toho roku otevíral a jednak z řady zájemců o studium archeologie patřil mladý Hromádko mezi těch několik šťastlivců, kteří byli přijati. Kromě jeho nadprůměrných studijních výsledků na znojemském gymnáziu k tomu přispělo i doporučení docenta Vočadla, který v mladíkovi vycítil velký zájem o jeho obor. A kromě zájmu u něj poznal i nesmírnou píli a snahu se něco naučit.

Pepík stál právě vedle svého otce, který jako stavební inženýr a majitel nevelké stavební firmy pochopitelně zadal rodinnou zakázku sám sobě a hodlal stavbu řídit.

Pepík se podíval na bagristu, který se právě chystal zabořit lžíci svého stroje do země podle šéfových pokynů, a zamyšleně poznamenal: „Třeba tu přece jen najdeme něco z Velké Moravy.“ Hromádko senior si s docentem Vočadlem potykal u piva v místní hospůdce, takže měl k archeologovi i jeho oboru vcelku kladný vztah. I když, jak to tak vypadalo, připravila archeologie Hromádka o rodinného nástupce ve vedení jeho stavební firmy. Ovšem Josef Hromádko nebyl žádný tyran a měl svého syna rád. A když viděl, že jeho zájem o archeologii a historii není krátkodobým poblouzněním, nýbrž opravdovým zájmem, rychle se s tím smířil a syna v jeho studiu podporoval.

Nicméně když Pepík vyslovil, co vyslovil, Hromádko senior se jen ušklíbl a pronesl: „Jen nestraš, teď mám zrovna ve firmě volněji, a můžu tak stavět u nás.

Což dlouho nevydrží.“

8

2 Pepík svého tátu měl rád, ale také jej samozřejmě dobře znal. A proto věděl, že jsou chvíle, kdy je lepší s ním nediskutovat. Nyní nastala jedna z nich.

Josef Hromádko kývl pravicí a zavolal na bagristu: „Tak se dej, Honzo, do toho!“ Bagrista kývl, nahodil motor a zabořil lžíci do země. Oba Hromádkové jej při tom pozorovali.

Bagrista Honza byl se svým strojem jedno tělo. To bylo zřejmé. Díra pro základy se utěšeně zvětšovala a hromada vybrané hlíny na korbě přistaveného náklaďáku rostla.

Vtom Pepík Hromádko vystartoval k rostoucí jámě jako raketa a zakřičel: „Zastav, cosi tam je!“ Bagrista se tázavě zadíval na Hromádka seniora, neboť ten byl jeho šéfem. Josef Hromádko pokynem ruky dal pokyn k zastavení práce. Bagrista tedy vypnul motor a Pepík Hromádko seskočil do zatím vyhloubené jámy. Chvíli rukama rozhrabával hlínu, ale hned toho nechal a vyškrabal se ven. „Co tam máš?“ otázal se jej otec s tázavým pohledem. „Vždyť se podívej, je to temeno lebky,“ odvětil Pepík.

Josef Hromádko popošel k jámě, chvíli koukal na to, co rukama před chvílí čistil jeho potomek, a zasakroval: „Tak to je v prdeli. To jsme asi pro tuhle chvíli dostavěli.“ Poté polekaně pronesl: „Ale doufám, že to není nějaká oběť vraždy.“ „To, tati, možná je,“ uculil se Pepík. „Ale od pana docenta Vočadla toho už vím tolik, že tahle oběť, 9

pokud to tedy je oběť, to zjistíme, až odkryjeme její zbytek, tu leží určitě pár set let. Já bych se nedivil tomu, kdyby až od doby Velké Moravy.“ Josef Hromádko bez valného nadšení, ale s respektem ke znalostem a zájmům svého syna zabručel: „No jo, ale to pohřebiště, ve kterém se tu docent hrabal i s tvým přičiněním, skončilo nějakých padesát metrů odsud. A docent tehdy tvrdil, že tady už asi nic nebude a my budeme moci nerušeně stavět.“ „To je fakt,“ pronesl zamyšleně Pepík a pokrčil ramena, „velkomoravské pohřebiště skončilo kousek od nás.“ „Tak co tu potom dělá tenhle osamocený kazitel stavitelství?“ zaprotestoval Josef Hromádko. „Já nevím,“ pousmál se Pepík. „To možná zjistíme, až to tady odkryjeme celé. Co mě ale napadá…“ Táta chvíli zvědavě pozoroval svého zamyšleného syna. Když se Pepík neměl k pokračování a stále přemýšlel, Josef Hromádko jej se zvědavostí v hlase vybídl: „Tak, se vyžvejkni, synku můj. Co tě napadlo?“ Pepík se probral ze svého zadumání. „Už ti nevadí zdržení? A zajímá tě, na co jsme tu narazili?“ poznamenal pobaveně.

Josef Hromádko, sledovaný pobaveným úsměvem svého zaměstnance bagristy Honzy Vybírala, s pokrčením ramen prohlásil: „Víš, synku, jsem rád, když neděláš hovadiny jako spousta tvých vrstevníků.

A když tě baví takovéhle věci, stojí mi to za to zdržení.

A hlavně když vidím to tvé nadšení, tak jsi mě taky nakazil. Třeba vstoupíme do učebnic historie.“ Potom se otec znovu syna zeptal: „Tak co tě napadlo v souvislosti s tím pohřbeným?“ 10

„To opravdu uvidíme, až jej odkryjeme,“ pokrčil Pepík ramena. „Ale pokud je ten člověk z doby Velké Moravy, třeba to bude nějaký provinilec. A proto je pohřbený mimo normální hřbitov. To se tak tehdy dělávalo.“

3 Bagrista otevřel dveře kabiny svého stroje dokořán a s mírnou ironií pronesl: „Pánové, těší mě vaše chvíle rodinného štěstí. Akorát bych si dovolil připomenout, že tu sedím v téhle potvoře a vedle nás zahálí náklaďák s hlínou na korbě. Co s tím vším? Řidič od náklaďáku tu není, ale co já? Mám počkat, nebo jít domů? Nebo jet dělat díry jinam?“ Josef Hromádko se zadíval tázavě na syna. „Teď rozhodni ty,“ řekl. „Ty jsi tu za odborníka na lebky v zemi.“ „Sám se v tom vrtat nebudu, abych neudělal víc škody než užitku,“ sebekriticky pronesl Pepík. „Docent Vočadlo tu dnes je, tak pro něj zaběhnu, ať rozhodne on. Jasné je jedno, tohle bude chtít archeologický průzkum.“ Pak se Pepík pleskl přes čelo a sebekriticky pronesl: „Jsem to ale vůl. Od čeho máme mobily?“ Nato seskočil Pepík znovu do jámy, vyfotil tam jejich nález, poslal jej v ememesce docentovi a hned nato mu zavolal. Po krátkém, leč vzrušeném hovoru oznámil: „Docent tu hned bude.“ Nedočkavý docent, který bavíval okolí tím, že u některých obzvláště vydařených výkopů se choval jako zvědavý kluk, opravdu za chvíli brzdil svoje auto 11

u Hromádkových. Jen zapištěly brzdy, jak se nedoč­ kavý docent přiřítil. K výzkumné základně u muzea to bylo necelý kilometr, ovšem docentovi se nechtělo čekat tak dlouho, než by k místu nálezu došel pěšky.

Docent se rychle pozdravil s přítomnými. „Tak, kde máme toho našeho mrtvého?“ zeptal se vzrušeně.

Pepík jej zavedl k vykopané jámě. Docent do ní vlezl za Pepíkem a chvíli si pozorně prohlížel odkrytou část lebky, sledovaný Pepíkem. Přijel vybavený malou lopatkou, smetáčkem a štětcem, které s sebou vozil vždy, chvíli odhrabával hlínu kolem lebky, až odkryl částečně její horní část.

Chvíli si nález prohlížel téměř zamilovaným pohledem a nakonec prohlásil: „Tohle bude nejspíš kostra z velkomoravské doby. Ale než to budeme moci říct naplno, musíme ten hrob odkrýt celý.“ Josef Hromádko se podrbal za pravým uchem a rozpačitě se zeptal: „Víš, Hynku, že si vaší práce vážím. Ale taky bychom tu potřebovali stavět. Na jak dlouho to odkrývání vidíš?“ Docent Vočadlo pokýval hlavou. „Záleží na tom, Josefe, jestli tu leží jenom tady tenhle pohřbený, nebo tu bude víc hrobů,“ odpověděl.

A docent, evidentně zaujatý objevem Hromádkových, zmlkl a zadumaně si prohlížel místo nálezu a jeho okolí.

4 Josef Hromádko chvíli pozoroval zadumaného docenta a snažil se být trpělivý. Jenže mu to moc nešlo.

Tedy být trpělivý. Rád by pokračoval ve stavbě.

12

Když docent Vočadlo stále zamyšleně studoval kus lebky, který byl vyhrabaný ze zeminy, a nejevil známky toho, že by se duchem vrátil do svého současného okolí, Josef Hromádko se zdvořile znovu zeptal: „Haló, Hynku! Na jak dlouho to vaše zkoumání tady vidíš?“ Docent sebou trhl a rychle se omlouval: „Jejda, promiň, Josefe. Nějak jsem se tady nad tím zadumal, protože jsem už nedoufal, že tady kolem vás něco zajímavého objevíme.“ Pak docent vylezl z jámy a dodal: „Máme štěstí, protože tu právě máme georadar. Takže odkryjeme tady toho pohřbeného a také projedeme s georadarem okolí hrobu a tuhle vaši stavební parcelu. Pokud nám přístroj nic neukáže, za týden, no spíš asi za dva tady můžete pokračovat se stavbou. Pokud ovšem objevíme něco zajímavého, uděláme asi radost tvému Pepíkovi, tobě už ale méně. Je mi líto, ale přesněji ti neodpovím.“ „No jo,“ přikývl rezignovaně Josef Hromádko, „co mám s tebou dělat…“ „Můžu ale nějak pomoci, abychom to tady urychlili?“ zeptal se ještě Josef Hromádko. „Ty máš takový ten malý bagřík, Josefe?“ zeptal se docent Vočadlo. „Chceš jej půjčit?“ otázal se Josef Hromádko. „Pomohlo by nám to při odkrývání povrchové zeminy,“ odvětil docent. „To se musí udělat opatrně, takže na to nemůžeme se strojem, který tu máte.

Nájem ti samozřejmě zaplatíme.“ „Na placení zapomeň, když tu budete rychleji hotoví, pomůže mi to,“ mávl rukou Josef Hromádko. „Kdy chceš začít?“ „Zítra v osm?“ zeptal se docent Vočadlo.

13

„Přijeď, Honzo, zítra v osm s Prckem,“ kývl Josef Hromádko na bagristu. „Kterýho mám vzít?“ zeptal se bagrista Honza Vybíral. „Modrýho, nebo červenýho?“ „To je fuk,“ mávl pravicí Josef Hromádko. „Hlavně tu buď v osm a dělej podle pokynů pana docenta.“ „Jak je ctěná libost, šéfe,“ zašaškoval bagrista.

Josef Hromádko už už otevíral ústa, aby řekl něco peprného, ale nakonec jen mávl pravicí, protože dobře znal hubatost svého bagristy, kterému jeho prostořekost rád promíjel, jelikož byl jinak nadmíru šikovný a pracovitý. „Zítra sem přivedu pár brigádníků, kteří teď pracují u muzea, ale můžu si k nim doufám ještě půjčit vašeho Pepíka?“ zeptal se ještě docent Vočadlo. „Je moc šikovný, jak sám, Josefe, dobře víš.“ Josef Hromádko se ohlédl na svého syna, kterému oči svítily nedočkavostí. „To víš, že ano, docente,“ odvětil pobaveně. „Kdybych to Pepíkovi zakazoval, stejně by za vámi utekl.“ Než docent odjel, ještě prohlásil: „Předpověď počasí je příznivá, ale pro jistotu ještě přivezu stanový přístřešek, kterým to tady zakryjeme. Pomůžeš mi s tím, Pepíku?“ Pepík samozřejmě přikývl, docent se za chvíli vrátil a oba i s pomocí Josefa Hromádka nález zastřešili.

5 Druhý den už od osmi hodin ráno vládl na staveništi Josefa Hromádka čilý vědecký ruch. Docent 14

Vočadlo v rámci dobrých vztahů s Josefem Hromádkem stáhl lidi z jiných výkopů, a navíc také přivedl doktora Libora Havránka, experta na nedestruktivní archeologické metody.

Doktor Havránek začal ihned se svým georadarem zkoumat pozemek Josefa Hromádka. Nejprve prozkoumal místo s nálezem lebky. Podle jeho dobrozdání na místě byla pouze jedna kostra a ještě dva kusy čehosi, co podle doktora mohly být dva nože nebo něco podobného. Co však bylo divné, bylo to, že podle toho, co ukazovala obrazovka georadaru, byl zbytek kostry umístěný kolmo k lebce. A lebka navíc ležela někde u boků kostry.

Doktor Havránek i docent Vočadlo udiveně koukali na to, co jim ukazoval přístroj, ovšem ten si své zjištění nedal vymluvit. Docent Vočadlo proto nelenil a zavelel k odkrývání hrobu majitele vyčnívající lebky ihned poté, co doktor Havránek začal se svým přístrojem rejdit jinde.

Bagrista opatrně se svým malým strojem odkrýval povrchovou zeminu podle pokynů archeologů.

Docent kolem něj nervózně pobíhal, kontroloval, jak zemina ubývá, a ukazoval mu, jak má položit lžíci stroje.

Když se Honza lžící svého bagříku konečně propracoval ke kostře, nastoupil docent Vočadlo se svými spolupracovníky. Vyzbrojení malým rýčkem, archeologickými lžícemi různých tvarů, malými lopatkami, špachtlemi, štětci a štětečky různých tvarů a velikostí se dali do opatrného odkrývání hrobu neznámého. Opatrnost těch, co právě pracovali na odkrývání hrobu, a nervozita docenta 15

Vočadla byly dvakrát tak velké jako jindy vzhledem k tomu, co jim ukázal georadar a takto vybuzeným očekáváním.

Doktor Havránek mezitím se svým nástrojem rejdil po zbytku pozemku. Navečer byl se svým zkoumáním hotový. Kromě místa s lebkou označil na pozemku ještě dvě místa, kde mohlo být cosi.

Když byl bagrista hotový se skrýváním zeminy nad kostrou neznámého, přejel se svým strojem na místa označená doktorem Havránkem. Nakonec se však pro archeology bohužel, ovšem pro Josefa Hromádka bohudík ukázalo, že v prvním případě šlo o kus radlice pluhu, kterou kdosi kdysi bůhvíproč nechal právě tam, kde ji přístroj doktora Havránka našel.

V druhém případě to byla skála podloží, které se zrovna na tom místě zdvihalo až těsně pod povrch úrovně okolní země. Naštěstí pro Josefa Hromádka to už bylo v bezpečné vzdálenosti od plánovaných základů stavěného domu.

Tímto zjištěním učiněným už následujícího dne, ve středu, skončila práce při archeologickém průzkumu pozemku Josefa Hromádka pro doktora Havránka a bagristu Honzu Vybírala a jeho malý, ale šikovný stroj.

Doktor Havránek se i se svým přístrojem vrátil zase zpět k archeologickému muzeu, pozemky v jehož okolí zkoumal předtím, a bagrista Honza Vybíral se přesunul na jinou stavbu svého šéfa.

16

6 Skupina archeologů pod vedením docenta Vočadla opatrně odkrývala hrob neznámého.

Protože o šikovné ruce nebyla nouze, měli v pátek odpoledne jasno. Skutečně v hrobě ležel pouze jeden člověk. Podle tvaru pánve bylo jasné, že to byl muž.

To ostatně dokazoval i meč, který u něj našli.

Podle rukojeti meče a stříbrného přívěsku se stříbrným křížkem bylo jasné, že muž zemřel někdy v devátém století. Rukojeť meče určil docent Vočadlo zcela jednoznačně jako východofranskou práci z té doby. Podobně to bylo i u křížku, který mrtvému zřejmě položili na hruď, protože křížek našli uvnitř jeho hrudního koše.

To všechno by samo o sobě nevysvětlovalo, proč tehdejší lidé pohřbili neznámého bojovníka kus od jejich pohřebiště. To, že sem v té době cestovali lidé z Východofranské říše a občas tu i umírali, čímž uvažující docent neměl v té chvíli na mysli vojáky ve válkách, nebylo nic zvláštního. Pokud by tu zesnul nějaký franský kupec nebo někdo z jeho doprovodu, nebyl důvod, proč by jej tehdejší lidé nepohřbili na svém hřbitově.

Jenže meč, který ležel vedle neznámého, měl zlomenou čepel. To by ještě také nemuselo být tak divné. Mohlo dojít k nehodě, dotyčný mohl zahynout v nějakém čestném souboji. Pokud by takový souboj byl opravdu čestný a dotyčný nebyl žádný vrah nebo prostě zločinec, i tak by nic nebránilo tomu, pohřbít jej mezi ostatními místními nebožtíky.

Co zarazilo docenta i jeho tým a až vyvolalo tajemně dusnou atmosféru kolem onoho bojovníka, byly 17

dvě hodně podivné věci, z nichž jednu jim předpověděl už georadar.

Onen bojovník byl totiž pohřbený s useknutou pravou rukou a useknutou hlavou. Useknutá pravice byla pohozená mezi jeho nohama v takové poloze, v jaké by se ruka nikdy nemohla přirozeně ocitnout, pokud by v okamžiku smrti byla spojená s tělem.

To nejhroznější, co našli, však byla lebka. Ležela na pravé straně těla, kolmo k němu a natočená k němu krkem, a navíc tak, že ležela trochu zešikma, nosem dolů na pravé tváři.

Pohled na takto nalezenou kostru působil opravdu hodně přízračně. Všichni, kdo pracovali na vykopávce, se kolem ní v té chvíli shromáždili a mlčky zírali na pozůstatky neznámého.

7 Docent Vočadlo jen zavrtěl hlavou. „Ten toho musel mít na svědomí asi hodně,“ pronesl temně.

Pepík Hromádko se na něj zvědavě podíval a zeptal se: „Jak to myslíte, pane docente? Nemohl někdo ten hrob třeba vykopat a vykrást?“ Pak ještě mladík dodal omluvným tónem: „Já vím, možná se ptám hloupě.

Ale moc by mě zajímalo, jak jste přišel k tomu, co jste nám tu pověděl.“ „Ale kdepak, chlapče, neptáš se hloupě,“ usmál se docent. „A jako student máš mít co nejvíc otázek. Jinak nejsi dobrý student. A jak navíc říká stará 18

lidová moudrost: Nejsou hloupé otázky, jsou pouze hloupé odpovědi.“ Potom si docent přičapl k okraji výkopu a ukázal na průřez zeminou. „Kdyby ten hrob byl vykopaný a vykradený, byly by tady ty vrstvy aspoň trochu promíchané, po tom ale není ani stopy,“ řekl. „Navíc by ti zloději museli být hodně ohleduplní, kdyby tady po sobě tu kostru nechali ve stavu, v jakém jsme ji našli my. Jediné, co není na místě, je ta pravice a lebka.“ Poté se docent s mírným heknutím postavil a ukázal svojí pravicí na pravici pohřbeného bojovníka: „Na kostech té ruky mezi nohama vidíte, že všechny ty kosti včetně těch nejmenších, záprstních, leží tak, že prostě tu ruku, která byla oddělená od těla, musel někdo, nejspíš ten, kdo toho neznámého pohřbil, hodit mezi jeho nohy. A opravdu tu ruku ten někdo hodil, řekl bych přímo nešetrně mrskl, mezi nohy mrtvého. Vidíte, že ta pravice leží nakřivo. To je z těch kostí zřejmé.“ „Aha, rozumím vám, pane docente,“ přikývl Pepík Hromádko chápavě. „Kdyby ten někdo neodhodil tu ruku vcelku, nebyly by její kosti tak uspořádané. Stejně tak nejspíš někdo pohodil, nejspíš vztekle, možná dokonce opovržlivě vedle těla tu lebku. Že je pravou částí obličeje dolů.“ „Přesně to si myslím také. Kdyby ten neznámý utrpěl nějaký úraz, při kterém by přišel o hlavu, tak by ji přece pietně položili ke krku a hlavně obličejem nahoru,“ odpověděl docent Vočadlo. Pak si chvíli kostru mlčky znovu prohlížel a nakonec řekl: „Tenhle bojovník byl možná popravený tak, že mu uťali ruku a hlavu, možná o tu ruku přišel v souboji a o tu hlavu 19

možná taky. Co já vím, jak schopný, silný a obratný byl ten, který tady tohoto neznámého odeslal na onen svět.“ Všichni se znovu v pochmurné atmosféře, která nad neznámým bojovníkem najednou zavládla, za­ dumali, až Pepík to pochmurné ticho přerušil slovy: „A nakonec ten, kdo tady tohoto muže zabil ve vzteku nebo ve spravedlivém hněvu, možná v obojím, zlomil jeho meč.“ Docent Vočadlo vážně přikývl a dodal: „A ten vztek a hněv musel být hodně velký, protože takový meč byl tehdy celé jmění. Normálně se jistě jako kořist hodil.“ A ani docent Vočadlo, ani Pepík Hromádko v té chvíli netušili, jak blízko byli pravdě o tom, co se odehrálo na místě, kde právě stáli a objevili hrob onoho neznámého bojovníka. Docent Vočadlo totiž jako odborník správně určil dobu, kdy ten člověk žil, jelikož zemřel léta Páně 855…

8 Dolnograd1, konec jara, r. 846 Župan dolnogradský, tedy správce hradiště a jeho okolí, kníže Přemil z mojmírovského rodu zamyšleně seděl v rozměrném, pohodlném, dřevěném křesle vystlaném přehozem sešitým z vlčích kožešin ve stínu staré, rozsochaté lípy rostoucí před jeho domem.

1 Dolnograd – v mých románech dnešní Břeclav-Pohansko

20

Domem, který byl nejhonosnějším stavením na županském dvorci v Dolnogradu.

V tomto stavení Přemil žil se svým synem, šestnáctiletým Slavomírem. Dům nechal Přemil nedávno přestavět. Přibyla kamenná, bíle omítnutá podezdívka, na které nechal Přemil dolnogradské tesaře vystavět bytelné srubové stavení zakryté novou šindelovou střechou. Okna nechal Přemil dokonce zasklít kulatými skleněnými kotouči. Spolu s kostelem stojícím na županském dvorci to byly jediné dvě budovy takto vybavené. Dalšími byl až knížecí palác a kostely v Moravgradu, kde vlastně Přemil dostal také nápad vybavit takto svůj staronový dům.

Jediné, co dolnogradského knížete mrzelo, bylo to, že radost z nově postaveného domu s ním nemohla sdílet jeho manželka Liběna.

Slavomírova matka byla křehká žena, která zemřela, když byl Slavomír ještě malý chlapec. Tím, kdo malému chlapci od té doby matku nahrazoval, byla chůva Halina.

Ta byla nejen chůvou malého Slavomíra, navíc jej i napolo odkojila, když jeho matka Liběna, zesláblá po porodu, neměla dost mléka. Vlastní dva synové Halině zemřeli jako malé děti jedné kruté zimy na těžké nachlazení spojené s dýchacími potížemi – podobná nemoc za oněch tragických zimních měsíců, kdy moravskou zem sužovaly dlouho kruté mrazy a zásoby jídla se nebezpečně tenčily, postihla tehdy i Slavomíra. Knížecí synek však po mámě podědil odolnost, které se jí samé potom nedostávalo, a díky své silnější tělesné konstituci tak svoji nemoc za oné kruté zimy přežil. Křehcí Halinini synkové se však 21

jara nedožili, i když jim kníže Přemil na Liběnino naléhání poskytl stejnou péči jako malému Slavomírovi.

To však bohužel nebyly všechny rány osudu, které tehdy postihly nešťastnou Halinu. Následujícího léta padl také její manžel za války s franským vojskem.

Nešťastná žena tak najednou zůstala sama a jedinou radostí v jejím životě zůstal malý Slavomírek. Ke cti knížeti Přemilovi nutno přiznat, že tak, jak se Halina starala o malého Slavomíra, postaral se kníže o Halinu, takže nouzí netrpěla.

Do značné míry se na tomto Přemilově chování podepsalo to, že v duchu cítil výčitky za to, jak se choval k Liběně.

Nebylo to proto, že by Přemil Slavomírovu matku nemiloval. Miloval a hodně. Tato krásná plavovlasá drobná dívka byla dcerou obyčejného kováře. A když se jí poprvé Přemil přemožený touhou zmocnil a nejspíš s ní tehdy hned zplodil Slavomíra, nebyla mu Liběna zrovna po vůli, spíš naopak. Nedalo se tehdy přímo hovořit o znásilnění, protože i Liběně se líbil urostlý velmož a nakonec by mu asi podlehla a ráda.

Jen nechtěla, aby se jí zmocnil tak rychle.

A vlastně podobné to bylo i u Přemila. Když uviděl kovářovu dceru, jak se naklání u studně, vzedmula se v něm touha, které po dvou dnech podlehl. A teprve poté, když pod ním ležela nahá vzlykající Liběna v roztržených šatech, probudilo se v Přemilovi svědomí a uvědomil si, že s touhle krásnou dívkou by chtěl žít, a ne si s ní pouze chvilku užívat.

A pravda byla, že pro to, aby si prosadil svatbu s Liběnou, musel mladý Přemil podstoupit velký 22

konflikt s rodiči, tedy především s nesmlouvavým otcem, matka se oblomit dala. Ona taková svatba bohatého velmože z vládnoucího rodu Mojmírovců s prostou dcerou obyčejného kováře, byť ona dívka byla krásná a inteligentní, nebyla jen tak.

9 Nedlouhé manželství Přemila a Liběny pak bylo šťastné. Liběna svého muže milovala a její synek byl její nejdražší životní dar. Jenže navenek občas obhroublý a povýšený Přemil sice opravdově miloval svoji ženu a i svého synka, jenže nedokázal dát svoje city najevo. Měl pocit, že kdyby to udělal, dal by najevo svoji slabost. A trpěla tím Liběna i malý Slavomír, i když ten si to tak úplně neuvědomoval.

Liběna, když začala s Přemilem sdílet dům a lože, brzy poznala, že pod onou navenek zdánlivě hrubou slupkou dolnogradského župana se skrývá v podstatě dobré srdce, které by se rozdalo pro své blízké. A pod jejím vlivem se Přemil začal pomalu měnit k lepšímu i navenek. Ona bohužel plody své výchovy manžela příliš nepocítila. Její malý synek však ano. Otec byl při Slavomírově výchově sice stále přísný a poněkud odměřený, ovšem díky vzpomínkám na milovanou Liběnu to byl zcela jiný člověk než ten, který počal svého syna s jeho plačící matkou.

Liběna sice zemřela, když byl Slavomír ještě malý chlapec, ovšem základy výchovy mu stačila dát a předat svoji dobrotu a laskavost.

23

Kromě matky na Slavomírovu výchovu měli, samozřejmě kromě otce, největší vliv tři lidé. Kromě už zmiňované chůvy Haliny to byl kněz Udalrich a starý voják Mnislav.

Kníže Přemil sice nebyl žádný velký vzdělanec, ovšem patřil k těm nemnoha vznešeným příslušníkům tehdejší společnosti, kteří ovládali umění čtení a psaní. A právě proto, že Přemilovi samotnému se nedostalo žádného zvláštního vzdělání, rád se setkával a hovořil s moudrými lidmi, od kterých se mohl mnohé naučit.

Jedním z takových mužů té doby byl pasovský biskup Reginhar2. Při jeho misijních cestách na Moravu se s ním Přemil seznámil a posléze i spřátelil. A tak nakonec slovo dalo slovo a Reginhar na Přemilovo přání poslal na Moravu kněze Udalricha jako správce županského kostela, který Přemil nechal postavit na svém dvorci v Dolnogradu.

Drobná potíž byla ovšem v tom, že po Reginharově smrti se jeho nástupcem stal představený královského kláštera v Tegernsee Hartwig3, blízký přítel krále Ludvíka4. A ten kladl menší důraz na věrnost Bohu a větší na věrnost králi, takže v případě církve na Moravě jej víc než její misionářské úspěchy zajímala loajálnost kněží ke králi Ludvíkovi.

Tuto změnu na biskupském stolci v Pasově samozřejmě pocítili i Udalrich a Přemil.

2 Reginhar von Passau – 9. pasovský biskup, v úřadu v letech 814/818 až 838. Ve

starých pramenech oceňovaný za svoji vzdělanost a příkladný život.

3 Hartwig – 10. pasovský biskup, v úřadu v letech 840–866.

4 Ludwig der Deutsche – (806–876), král bavorský v letech 817–865, král

východofranský v letech 843–876.

24

10 Udalrich se stal Slavomírovým důvěrníkem, když byl ještě malým chlapcem, a zůstal jím i tehdy, když Slavomír dospěl v muže a vlivného velmože. Laskavý a moudrý kněz byl i tím, kdo Slavomírovi svým způsobem částečně nahrazoval zemřelou matku. Slavomír za ním vždy mohl přijít se svými problémy a vždy také odcházel s dobrou radou. Navíc po desetiletích, která kněz prožil na Dolnogradu, už každý zapomněl na to, že Udalrich je vlastně Frank, příslušník národa, který Moravané sice respektovali, avšak zrovna nemilovali a neváhali s ním zkřížit svoje meče. Kněz Udalrich, který nakonec mluvil slovanštinou jako rodilý Moravan, se jako rodilý Moravan také začal cítit.

Ostatně Udalrichova matka, která mu, podobně jako Slavomírovi, zemřela, když byl ještě chlapec, byla z Čech, takže v Udalrichových žilách proudila polovina slovanské krve. Vzal nesmírně vážně svůj misionářský úkol od biskupa Reginhara na daleké Moravě.

A po nástupu Hartwiga na biskupský stolec vůbec nebral na vědomí a ani nehodlal brát na vědomí příkazy nového biskupa, podle kterých by měl podobně jako jeho spolubratři sledovat se zvýšenou pozorností plány mocných moravského státu a informovat o nich svého biskupa Hartwiga, který zase to, co uznal za vhodné, potom sděloval dál svému příteli, franskému králi Ludvíkovi.

Udalrich byl po svém příchodu nejprve trochu zaskočen pro něj cizím moravským prostředím. Když však lidé v Dolnogradu viděli, jak se jim ten cizí kněz 25

snaží porozumět a pomoci, jak se rychle naučil jejich řeč, a dokonce ztratil svůj tvrdý franský přízvuk a vcítil se do jejich myšlení, začali zapomínat na to, že jde o Franka, kterého by za normálních okolností pouze trpěli ve svém okolí. A nenavštěvovali jeho mše pouze proto, aby si plnili své povinnosti křesťanů, ovšem tak nějak mechanicky, s tím, že by se každý doma či na starých posvátných místech v lesích modlil ke starým slovanským bohům.

Když si prostě Udalrich našel cestičky k lidem v Dolnogradu, oni mu opláceli tím, že ve stále větším množství nacházeli cestu do jeho kostela. A chodili tam nejen prožít mše svaté s knězem, který si našel místo v jejich srdcích. Udalrich se stal nejen jejich knězem, ale také jejich rádcem a učitelem jejich dětí a někdy i jich samých.

Přemil tak nemusel nutit své poddané ke křesťanskému křtu, jako se to zhusta dělo na jiných hradištích a dvorcích. To, že kdysi při sérii slavných mší biskupa Reginhara5, které tehdejší pasovský biskup pořádal po Moravě za účasti knížete Mojmíra, Moravské knížectví6 oficiálně přijalo křesťanství, ještě samozřejmě neznamenalo to, že u všech Moravanů, u každé domácí pece nová víra v Ježíše Krista vytlačila víru otců a dědů ve staré slovanské bohy.

5 „Záznamy o pasovských biskupech“ uvádí k roku 831, že: „Reginhar, biskup

Moravanů, pokřtil všechny Moravany“.

6 V souvislosti s Mojmírem píšu o „Moravském knížectví“, posléze za Rastislava už píšu o „Moravském království“ a „králi“ Rastislavovi, protože ten je v Annales Bertiniani titulován jako „regulus“, tj. hierarchicky malý, menší král vůči franskému „rex“. Tento záznam se v Bertiniáských letopisech váže k roku 861.

26

11 Kníže Mojmír, jak se v důvěrných rozhovorech několikrát přiznal příteli Přemilovi, sám nebyl žádným přesvědčeným příznivcem nové víry. Kníže se spíš spoléhal na svoji hlavu a sílu své paže, ve které držel meč. Jenže šlo mu o to, co nejvíc ochránit svou zem a její lid před mocným východofranským sousedem. Dobře věděl, jak pod franskými útoky trpěli slovanští bratři mezi Moravou a mořem na půlnoční straně Evropy. Mojmír dobře věděl, že přijetím křesťanské víry franskou rozpínavost nezastaví. Bylo mu však ale také jasné, že přijetím nové víry Frankům vyrazí z rukou mocnou protimoravskou zbraň a důvod, proč by při sebemenší zámince pod rouškou šíření křesťanské víry mohli Frankové loupit, pálit a vraždit na Moravě.

Potíž byla však v tom, že právo řídit církevní záležitosti na Moravě si osobovali pasovští biskupové. Tudíž i kněží, kteří novou víru šířili a spravovali moravské kostely, byli většinou Frankové, pouze menšina z nich byla domácího, moravského původu. A někteří také přišli z opačného směru, z polední strany, z Aquileie7.

Výsledkem toho bylo, že nová víra se sice prosazovala, ovšem většinou to šlo poněkud ztuha. Že tento proces může probíhat i jinak, dokazovaly poměry na Přemilově Dolnogradu. Lidé tu měli rádi svého kněze Udalricha a ten jim oplácel stejným.

Udalrich navíc při dolnogradském kostele zřídil 7 Aquileia – město v severní Itálii. Sídlo významného církevního patriarchátu v raném středověku.

27

věc do té doby nevídanou – školu. Žáci se tam učili číst, psát a počítat, seznamovali se také se základy latiny, aby si mohli sami číst v půjčených rukopisech.

Nebyla to samozřejmě záležitost masová. Mezi Udalrichovy žáky patřili potomci urozených obyvatel Dolnogradu. Ovšem Udalrich dokázal přesvědčit i mnohé prosté rodiče nadaných dětí, aby své potomky k němu posílali. Udalrichovým cílem, uskutečňovaným s Přemilovou podporou, bylo vychovat domácí moravské kněží. Zároveň ale také někteří rodiče Udalrichových žáků, tedy především ti urození, chápali, že se znalostí čtení a psaní a jistou sumou vědomostí bude mít jejich potomek výhodu při získávání vlivných funkcí ve službách vládce moravské země.

Udalrich své žáky seznamoval nejen s uměním čtení a psaní a s latinou, nýbrž také s historií světa, ve kterém žili. Byl to na svou dobu velmi vzdělaný muž. Středem obdivu jeho žáků byla jeho knihovna – kněz v ní totiž měl celých šest rukopisů – opisy Starého a Nového zákona, náboženské texty a opisy dvou franských kronik. Takové množství knih mimo klášter nebo snad nějakou vyšší školu byla v té době věc zcela nevídaná.

12 O co úspěšnější byl Udalrich ve své misijní činnosti, o to méně spokojený byl jeho biskup s knězovou činností zpravodajskou. Nešlo ani tak o Reginhara, který jej na Moravu vyslal, toho by sice také potěšilo 28

více zpráv od Udalricha, jenže při svém duchovním založení měl tento biskup především radost z misijních úspěchů svého podřízeného.

Biskup Reginhar však roku 838 zemřel, jak jsme si napsali. Po dvou letech dohadování o jeho nástupci na uprázdněný pasovský biskupský stolec nastoupil Hartwig, představený benediktinského královského kláštera v Tegernsee a blízký přítel franského krále Ludvíka Němce. A tato změna znamenala, že poměry na pasovském biskupství se kardinálně změnily, výsledkem čehož bylo také to, že se změnily i podmínky činnosti všech těch, kdo pasovskému biskupovi podléhali. Samozřejmě to platilo i pro Moravu.

Ludvík od svého přítele, jehož řád i klášter bohatě podporoval, očekával na oplátku vstřícnost a pomoc.

Hartwig se jí nijak nebránil. Naopak, měl tu nejlepší vůli svému královskému příteli vyhovět. Proto se snažil o to, aby se síť jeho podřízených ve vzdálené východní části pasovské diecéze, kam patřila i Morava, změnila v dobře fungující zpravodajskou síť.

Tohle nebylo samoúčelné. Kníže Mojmír se čím dál méně ohlížel na zájmy, rady a pokyny, které k němu přicházely od krále Ludvíka, což se tomuto schopnému a energickému vládci pochopitelně vůbec nelíbilo. A aby mohl včas reagovat na činy nepoddajného moravského vládce, potřeboval znát jeho úmysly.

Jenže léta Páně 846 do těchto fransko-moravských tahanic zasáhl nemilosrdný osud. Mojmírovo srdce nevydrželo jeho životní tempo a po opakovaných bolestech na hrudi vypovědělo službu8.

8 Ve skutečnosti není v kronikách zachyceno, jak Mojmír I. zemřel.

29

Při velké, slavné mši svaté se truchlící Moravané po několikadenních smutečních obřadech definitivně rozloučili se svým velkým vládcem, který spojil Moravské knížectví se sousedním Nitravským9 knížectvím a položil tak základy budoucího mocného Moravského království. To byla ovšem v té době ještě budoucnost.

Mojmír neměl žádné potomky. Měl ovšem bratra Bosora10, který jej však předešel v cestě na věčnost.

Bosor po sobě zanechal dva syny, staršího Rastislava a jeho bratra Bogislava.

Právo zaujmout místo na trůnu moravského vládce měl podle starých zvyklostí Rastislav. Ovšem Bogislav se s tím nehodlal smířit. Jednak to bylo dáno jeho až chorobnou ctižádostivostí a touhou po moci, ve které jej navíc podporovalo jeho okolí. A potom také oba bratři měli rozdílný pohled na to, jak by se měl vyvíjet vztah Moravy k Východofranské říši.

Rastislav na rozdíl od panovačného a samolibého Bogislava měl velmi blízký vztah se strýcem Mojmírem, který mladého velmože takříkajíc vzal pod svá ochranná křídla a svojí výchovou jej připravoval na jeho budoucí úlohu vládce moravské země.

9 Nitrava byl tehdejší název Nitry. Jedná se o jedno z mála známých zeměpisných jmen z té doby.

10 Tomáš Pešina z Čechorodu uvádí ve svém díle Mars Moravicus, že Mojmír měl bratra jménem Boso-Hos(dius) a ještě jistého Ljudevíta. Tyto údaje se však berou jako historicky neprokázané. Pouze je jisté, že Rastislav byl synovcem Mojmírovým.

30

13 Mojmírovým cílem bylo postupně se dopracovat k naprosto nezávislému postavení Moravy vzhledem k Východofranské říši. A tento úkol byl smyslem jeho života.

Mojmírovi bylo jasné, že Moravané se svojí silou nemohou Frankům rovnat a hned tak tuto nevýhodu nezmění. Že na změně tohoto postavení bude třeba trpělivě pracovat dlouhá léta a dost možná ten, kdo toto dílo dokončí, nebude Mojmír sám, nýbrž jeho nástupce. A možná, že ještě ani ten nikoliv.

Právě proto se Mojmír pečlivě věnoval výchově mladého Rastislava. Jednak proto, že po smrti jeho otce Bosora na něj přešlo nástupnické právo, a především proto, že Mojmír v mladém velmoži neomylně rozpoznal jeho velké předpoklady pro to, stát se zodpovědným a úspěšným vládcem Moravské říše.

Jinak to ovšem viděl Bogislav. Jestli něco postrádal mladší Rastislavův bratr, byla to trpělivost a rozvaha.

Podle jeho názoru jediný způsob, jak bylo vhodné se bavit s Franky, bylo prostřednictvím meče.

A tak nejprve velkohubým prohlášením vyzval Bogislav svého bratra, aby se vzdal nástupnického práva na moravský trůn. To Rastislav samozřejmě odmítl.

Když začal Bogislav sbírat vojsko ze sobě věrných vladyků a velmožů, snažil se s ním Rastislav domluvit beze zbraní, aby zabránil zbytečným obětem mezi Moravany. Bogislav ovšem nechtěl na nějakou domluvu slyšet. Se svým bratrem se byl ochotný bavit stejně jako s Franky. Pouze mečem.

31