Případ ztraceného psa by Nakladatelství MOBA

PODIVNÁ AUTONEHODA

I.

Každá vteřina přinese do života něco nového, v každém dalším okamžiku může být ukryté alespoň malé překvapení. Někdy i dost velké.

Jiří Bartoš se třesoucími prsty snažil najít na displeji mobilního telefonu to nejjednodušší číslo, které lze volat. 112 číslo krizového dispečinku. Zdaleka se mu netřásly jen prsty. Okolní tmu pravidelně, ale rozhodně ne dostatečně narušovaly oranžové záblesky výstražných světel stříbrné oktávie, ve které Jiří ještě před několika okamžiky poklidně směřoval k domovu, pozdní večeři a pravidelnému televiznímu finále dlouhého pracovního dne. Zapnuté světlomety stojícího auta ozařovaly několik desítek metrů silnice před ním. Tam dál už nebylo nic, ale přibližně pět metrů před autem leželo na černém asfaltu něco, co na první pohled vypadalo jako balík hadrů. Nebyl to balík hadrů.

„Hasičský záchranný sbor, linka tísňového volání,“ ozval se z telefonu příjemný ženský hlas.

„Tady je někdo…“ slovo mrtvý se Jiřímu zastavilo někde mezi mozkovou kůrou a hlasivkami, nechtělo se mu ven, ještě ne, „… já nevím, leží tu tělo. Na silnici,

z Týna směrem na Stříbro,“ uvědomil si, že ještě neřekl, kde je. „Ještě před odbočkou na Ostrov,“ dodal.

„Já vaši polohu vidím,“ přerušil ho hlas z dispečinku.

„Leží na zemi a nehýbá se,“ pokračoval roztřeseným hlasem.

„Klid, už k vám posílám sanitku.“

„Já nevím…“ snažil se Jiří dát alespoň trochu řád myšlenkám, které v této chvíli zmateně vířily jeho mozkem a bůhví kde všude ještě. Vybavilo se mu několik útržkovitých informací o první pomoci. Kdysi se zúčastnil kurzu od Červeného kříže… Uvědomil si, že vůbec neví, co dál.

„Poslouchejte mě a nebojte se. Budu vám teď říkat, co budete dělat,“ dívčí hlas v telefonu byl klidný. Klidný a uklidňující. „Jsem s vámi a za chvíli u vás bude pomoc.

Zapněte na vašem telefonu zevní reproduktor, abyste ho nemusel držet u ucha. A taky svítilnu.“

„Ano,“ přikývl Jiří. Rozptýlené bílé světlo ještě více naředilo tmu. Jiří se přinutil, aby udělal těch pár kroků k ležícímu tělu. „Nehýbá se,“ řekl znovu do telefonu.

„Vidíte nějaké větší zranění? Krvácí?“

„Ne,“ podařilo se mu dostat ze sevřeného hrdla.

„Nevidím krev.“

„Nehýbejte s tělem a zkuste zjistit, jestli dýchá.“

Jiří se sklonil k postavě ležící na pravém boku a posvítil jí do obličeje. Bledá tvář orámovaná dlouhými tmavými vlasy. Tmavá šmouha na čele, to není krev, je to jen trochu špíny. Oči má zavřené a mezi rty se v bledém světle zaleskly zuby. „Je to žena…“ řekl polohlasně.

II.

„Pane doktore, máte běžet na příjem.“

Michal Kameník právě procházel skleněnými dveřmi oddělujícími operační trakt týnského chirurgického oddělení od chodby s výtahy. Ještě když se před ním dveře ovládané fotobuňkou otevíraly, těšil se na kávu.

Trochu vyčítavě se podíval na instrumentářku Zdenku stojící ve dveřích inspekčního pokoje. Samozřejmě si uvědomoval, že ona za to, že místo kávy bude řešit bůhvíco na urgentním příjmu, nemůže, ale nikdo jiný, na koho by se mohl vyčítavě dívat, v dosahu nebyl. „Jo, už běžím.“ Otočil se a dřív, než se skleněná přepážka stačila zavřít, byl zpátky na chodbě.

„Nějaká autohavárie,“ zavolala instrumentářka za chirurgem, který už utíkal ke schodišti.

Michal měl vyzkoušené, že seběhnout po schodech tři patra do ambulantní části nemocnice je skoro vždycky rychlejší než čekat na výtah. Na rozdíl od většiny lékařů nenosil v nemocnici pantofle, ale předpisovou obuv s fixovanou patou, takže i po schodech mohl doopravdy běhat.

Dveře na příjmovou ambulanci byly otevřené. Michal kývl na sestru a mladého lékaře, který tu měl službu. „Víme, co nám vezou?“

„Žena sražená autem.“

Michal přikývl. Alespoň že je zraněný jenom jeden.

„Je špatná,“ pokračoval mladý lékař. „Poranění hlavy, prý snad i hrudníku a možná nitrobřišní.“

„Takže nás čeká napínavá noc,“ zabručel Michal a podíval se na hodinky.

Za oknem se objevily modravé záblesky rozmazané mléčným sklem. Sirénu řidiči záchranky většinou vypínají už na začátku ulice vedoucí k nemocnici. Takhle v noci, kdy v Týně není skoro žádný provoz, i dřív.

Sanitka zastavila a vzápětí se její zadní dvoukřídlé dveře otevřely. To už v nich stál řidič a pomáhal vysunout nosítka, pod kterými se automaticky rozložil vysoký podvozek. Další dva lidé v oranžových záchranářských kombinézách vystoupili z auta po stranách nosítek. Drobná lékařka vlevo pravidelně tiskla vak dýchacího přístroje a vysoký muž z druhé strany bez přestání rytmicky stlačoval nataženými pažemi hrudník jinak nehybné postavy na vozíku. Zamířili k ambulanci urgentního příjmu.

„Přepojujeme na ventilátor,“ řekl Michal, sotva se vozík zastavil uprostřed místnosti. Několika rychlými pohyby nastavil parametry průtoku plynů a frekvenci dýchání. Pak nasadil hadici přístroje na koncovku trubice, která čněla z úst poraněné. Doprovázející lékařka od ní právě odpojila ruční křísící přístroj, kterým dýchala za pacientku po cestě ze sanitky na ambulanci. „Vystřídej ho,“ přikázal Michal mladému doktorovi a kývl hlavou k záchranáři, který nepřestával se zevní srdeční masáží. „Nějaká spontánní akce?“

Drobná vedoucí záchranného týmu zavrtěla hlavou.

„Když jsme tam přijeli, nebyla jsem si jistá, jestli nahmatám tep na krkavici, ale objektivně nic.“

Michal přikývl. Rozuměl té doktorce naprosto přesně. V noci, na silnici, za mizerného osvětlení, když člověk netuší, kdy a co se doopravdy stalo, je zatraceně

těžké rozhodovat, jestli se pojede na nejbližší chirurgické

oddělení nebo na patologii.

„Pokračujeme v resuscitaci,“ rozhodl.

Záchranářská doktorka se na něj vděčně pousmála. To nejhorší rozhodnutí nebude na ní.

„Hartman nebo pětku glukosu?“ zeptala se sestra a ukázala na skoro prázdnou infuzní láhev, ze které zatím odkapávala bezbarvá tekutina do kanyly zavedené pod pravou klíční kostí do žilního systému pacientky.

„Hartman, pomalu kapat,“ řekl Michal. Naklonil se nad hlavu nehybné ženy, zvedl jí horní víčka a střídavě posvítil malou baterkou do obou očí. Pak opatrně pohmatem vyšetřil hlavu, hrudník, pak břicho, orientačně prohmatal končetiny. Velký otok, hematom a tržná rána v týle, možná i poraněná krční páteř, nejspíš zlomená levá dolní žebra, jak asi vypadá slezina, břišní stěna je taky pohmožděná… Znovu se podíval na hodinky. Na tázavý pohled mladého lékaře, který dál pravidelně stlačoval hrudník, odpověděl jen krátkým přikývnutím. Ještě ano. „Jak to vypadá časově?“ zeptal se nahlas.

Sestra mu podala čerstvě vytištěný záznam záchranné služby. Přelétl pohledem časové údaje. „Pokračujeme.“

Mladší chirurg dál pravidelně stlačoval hrudní kost a doufal, že je ještě šance.

Dýchací přístroj pravidelným cvakáním odměřoval čas.

Michal se ještě jednou podíval na hodinky, znovu posvítil nehybné ženě do obou očí a položil zvonec fonendoskopu na její hruď. „Přerušit masáž.“ Na monitoru srdeční akce se vzápětí objevila rovná čára. Michal poslouchal možná půl minuty, pak se narovnal. „Končíme,“ pronesl tiše.

Mladý lékař se ještě jednou podíval na svoje zkřížené ruce, pak na Michala a zhluboka se nadechl a vydechl. Pak nechal ruce volně klesnout podél těla.

„Extubuj ji,“ kývl na něj Michal. I s tímhle se musíš naučit žít a udržet chladnou hlavu. Jestlipak si vzpomene, že před vytažením kanyly z dýchacích cest musí vypustit manžetu, která ji v průdušnici utěsňuje?

Mladý sekundář si vzpomněl.

„Můžeme ji přeložit na váš vozík?“ zeptal se řidič záchranky.

„Jistě,“ přikývl Michal. Posádka záchranky musí samozřejmě auto co nejrychleji připravit k eventuální další akci. Eventuální… Je jisté, že přijde. Akorát nikdo neví, jestli to bude za dvě hodiny nebo už příští minutu. „Máte chuť na kafe?“ otočil se k lékařce v oranžové kombinéze.

„Ráda,“ usmála se. „Jestli to stihneme, než přijedou policajti.“

„Sedněte si,“ kývl hlavou k židli u psacího stolu pod oknem. „Na chodbě je automat, přinesu to. Chcete cukr a mléko?“

„Jenom cukr,“ odpověděla. „Dvakrát.“

III.

Major Straka se rozhlédl po zasedací místnosti. „Kamilo, už víme, kdo je ta mrtvá ze silnice?“

Štíhlá žena v krátké kožené bundě a džínách, která seděla na konci konferenčního stolu, zvedla hlavu. „Zatím ne. Měla u sebe jen malou peněženku s hotovostí. Dvě pětistovky, dvoustovku a třicet pět korun v mincích. Čísla bankovek máme, ale to asi k ničemu nebude. A klíč. Nejspíš od bytu, je k bezpečnostní vložce.“

„Jen jeden klíč? Většinou jich mají lidi na kroužku víc.“

„Ne. Jen jeden, jinak nic. Žádné doklady, žádná platební karta, nic, podle čeho by se dala identifikovat.“

„Mobil?“ prohodil někdo zezadu.

„Ne,“ trochu se zamračila a zavrtěla hlavou. Devětatřicetiletá Kamila Vernerová nebyla na kriminálce žádný nováček. Před lety pro Straku, tehdy ještě mladého operativce, udělala několik překladů z francouzštiny. Studovala tehdy dálkově psychologii a stáž na krajském policejním ředitelství jí připadala zajímavá. Ukázalo se, že opravdu zajímavá byla. Když se stal Straka vedoucím skupiny, nabídl Kamile místo ve svém týmu. Vzala to.

„To je zvláštní,“ ozval se starší muž vedle majora Straky. „Dnes má přece u sebe mobil každý. Kdyby ji někdo okradl, vzal by i peníze. Nějaké šperky?“

„Petr byl v noci v nemocnici,“ kývla Kamila na svého spolupracovníka, který seděl vpravo od ní.

„Jenom malý zlatý křížek na krku,“ pokračoval Petr Dvořák. „Na tenkém řetízku. Jinak nic. Neměla snubák ani jiný prsten, žádný náramek, žádné hodinky.“

„Co náušnice?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Dvořák.

„Oblečení?“ zeptal se Straka.

„Nic nápadného. Volné široké kalhoty, blůzka, silonová bunda. Kožené mokasíny na klínku. V noci bylo docela teplo.“

„Prádlo?“

„Černé krajkové kalhotky a podprsenka,“ pokračoval Dvořák. „Teď už by to všechno mělo být v laboratoři.“

„Je už nějaká zpráva z patologie?“

„Zatím ne, zajdu tam dneska,“ řekla Kamila.

„A ten chlápek, co ji našel?“

„Jiří Bartoš,“ odpověděla okamžitě. „Třicet pět let, svobodný, projektant ve Stavexu, bydlí v rodinném domku v Ostrově. Sám.“

„Řekl něco užitečného?“

Kamila zavrtěla hlavou. „Prý se úplně sesypal. Pořád jenom opakoval: Já za to nemůžu, já za to nemůžu…“

„Prý?“

„Mluvili s ním jenom dopraváci. My ještě ne.“

„A skutečně za to nemůže?“

„Nejspíš ne. Asi tam opravdu ležela, už když na to místo přijel.“

„Prohlédl někdo jeho auto?“

„Pořádně asi ne. Prý nic nápadného.“

„Ať se na to ještě technici kouknou.“

„Jasně,“ přikývla Kamila. „Taky s ním ještě musíme dodělat výpověď. Petr ho přiveze sem.“

Mladý kriminalista se zatvářil spokojeně. Přece jen je cesta do Ostrova za nervózním projektantem příjemnější výlet než návštěva nemocnice s výhledem, že její podstatná část se bude odehrávat na patologickoanatomickém oddělení. Od výslechu projektanta Bartoše žádné drama neočekával. Tu paní zřejmě opravdu srazil někdo jiný. Srazil a ujel. Hajzl.

„Chceš dát fotku na internet a do televize?“ zeptal se major Straka.

„Zatím ne. Až co budeme vědět zítra.“

„Dobře,“ přikývl Straka. „Snad se po ní někdo bude shánět. Ještě něco?“

Všichni to v podstatě brali jako řečnickou otázku. IV.

„Pane doktore?“ Dveře inspekčního pokoje lékařů chirurgického oddělení se otevřely.

„Jen pojďte dál, jsme oblečení a neděláme tu žádné nepřístojnosti, ozval se nejmladší sekundář Mašek,

odložil knihu, v níž si opakoval postup při operaci tříselné kýly, kterou měl za chvíli dělat poprvé sám, a postavil se. Vrchní sestra Rázlová představovala autoritu i pro doktory. A nejen pro ty nejmladší.

Michal Kameník se otočil od psacího stolu.

„Volali z policie,“ řekla vrchní, „chtějí s vámi mluvit.“

„Máte je na telefonu?“

„Ne. Někdo od nich se tu dnes zastaví. Kde vás najdou?“

„Mám náhradní volno.“

„Pokud vím, až odpoledne,“ usmála se vrchní sestra.

„Jestli to stihnou do oběda, budu tady nebo na oddělení.“

Kamila zastavila na parkovišti před nemocnicí. Kdyby ukázala služební průkaz, mohla by určitě zajet do areálu nemocnice, ale usoudila, že k tomu žádný skutečný důvod není. Dokonce i počasí je dnes na to, že je teprve polovina května, překvapivě teplé. Kamila měla ráda tohle období, kdy je ve vzduchu cítit vrcholící jaro a některé dny jsou přesně takové jako ten dnešní. Jasné a slunečné. Prošla bránou a zamířila k prosklenému vstupu do hlavní budovy. Přepážka ovládaná prostřednictvím fotobuňky se před ní otevřela a Kamila vstoupila do vestibulu. Zaregistrovala mladou ženu za okrouhlým pultem recepce vlevo. Vysvětlovala něco staršímu pánovi s francouzskými holemi. Další muž a žena čekali, až na ně přijde řada. Kamila došla k boční stěně vstupní haly,

která byla pokryta barevnými orientačními tabulemi.

Lůžková část chirurgického oddělení je ve třetím patře hlavní budovy. Minula výtahy a zahnula na schodiště.

Ve třetím patře narazila Kamila na přepážku z matného skla a dveře s koulí. Byly zavřené. Stiskla tlačítko zvonku vpravo od dveří. V malém reproduktoru to zachrastilo. Naklonila se k němu a řekla: „Dobrý den, jdu za panem doktorem Kameníkem.“

„Ví o vás?“ ozvalo se.

„Mluvila jsem telefonem s vaší vrchní sestrou.“

Ozval se bzučák. Kamila zlehka zatlačila na kovovou kouli a dveře se otevřely. Vstoupila a rozhlédla se po chodbě chirurgického oddělení. Vpravo se objevila mladá dívka v sesterské uniformě. Kamila se na ni usmála. „Dobrý den, já jsem Vernerová.“

„Počkejte chvilku, já vám pana doktora zavolám,“

řekla sestřička a znovu zmizela v inspekčním pokoji.

Kamila se rozhlédla. Přibližně čtvercový prostor, do kterého ústily dlouhé chodby lůžkových stanic. Vpravo i vlevo dveře výtahů a před ní stěna s několikerými dveřmi. Na těch nejširších nápis Operační sály. Otevřely se dveře nejvíc vlevo a vyšel z nich štíhlý muž středního věku v bílém. Rozhlédl se a pak se zastavil pohledem na Kamile. Cítila, jak ji očima přejel od narudle kaštanových vlasů k sportovním polobotkám a zpátky. „Dobrý den, pane doktore, já jsem Vernerová. Policie České republiky,“ dodala. „Kameník,“ řekl a stiskl jí podávanou ruku.

Řekne, že takhle si policejní inspektorku nepředstavoval?

Neřekl. Jen kývl hlavou a trochu poodstoupil, aby uvolnil dveře, ze kterých vyšel. „Půjdeme do kanceláře?“

„Nezdržím vás dlouho,“ prohodila standardní větu. Málokdo se těší na rozhovor s policajty.

„Posaďte se,“ řekl doktor Kameník, když vešli do kanceláře. Zavřel za sebou dveře a kývl hlavou ke konferenčnímu stolku se třemi nízkými křesílky. Počkal, až si ta mladá policistka vybere místo, a usadil se naproti ní. Hezká inspektorka, pomyslel si. Rovné načervenale kaštanové vlasy zastřižené nakrátko, zelené oči, malý nos trochu zdvižený nahoru, těch několik pih kolem něj jí sluší.

Kamila vytáhla služební průkaz a ukázala ho.

Kameník na něj jen letmo pohlédl a kývl hlavou. Ve skutečnosti vypadá lépe než na fotografii. Ale to skoro každý. A určitě to ví.

„Pane doktore, vy jste sloužil, když sem v noci přivezli tu poraněnou paní, kterou našli na silnici?“

„Ano, ale moc vám toho asi neřeknu.“

„Promluvila?“

Kameník zavrtěl hlavou. „Ani by nemohla, byla zaintubovaná. Už se na to ptal ten pán od vás, co tu byl v noci. Poručík Dvořák.“

Kamila přikývla.

„Pokud vím, byla v bezvědomí, už když k ní přijela záchranka. A nejspíš už když ji našel ten chlapík, co záchranku volal.“

„V bezvědomí?“

Kameník jen pokrčil rameny.

„Kdy zemřela?“

„Oficiálně v 01:25. To jsme ukončili resuscitaci.“

„A neoficiálně?“

„Mluvila jste s doktorkou Čeňkovou ze záchranky?“

„Ano. Podle ní tam moc dlouho ležet nemohla. Ale podrobněji se vyjádřit nedokázala. Přesné časové údaje jsou teprve od chvíle, kdy dispečink přijal volání na tísňovou linku.“

„Ten pán, co volal záchranku, vám něco řekl?“

Kamila se zatvářila pobaveně. „Pane doktore, přišla jsem se ptát já vás.“

„Promiňte, ale to víte, doktoři jsou zvědaví. Taky se pacientů pořád na něco vyptáváme.“ Na policajtku je docela sympatická, pomyslel si Michal.

„Víte o té paní něco?“

„Pokud myslíte osobní údaje, tak ne.“ Doktor Kameník se na vteřinu odmlčel. „Vy také nevíte, kdo to je.“

Ani to nebyl dotaz.

„Zatím ne.“

„Já vám k ní opravdu víc neřeknu.“

Kamila se podívala doktoru Kameníkovi přímo do očí. Skoro to vypadá, že ho mrzí, že nemá důvod k prodlužování tohoto… v duchu zaváhala. No výslech tohle zrovna není. „Kde je ta žena teď?“

„Na patologii. Chcete ji vidět?“

„Ano,“ přikývla, „doprovodíte mě tam?“ „Jistě.“

V.

Budova patologické anatomie stoji poněkud stranou a od hlavního nemocničního bloku je oddělena pásem hustě vysázených stříbrných smrků. Kamila zaregistrovala, že se její průvodce před odchodem z chirurgického oddělení přezul, i když venku bylo jasno a sucho. Je docela příjemné zjistit, že i doktoři dodržují to, co se chce po návštěvách.

Teď šli vedle sebe po cestičce vysypané bílým říčním pískem. Po nemocniční zahradě se pohybovalo několik pacientů, které vylákal teplý slunečný den vrcholícího jara. Nepotkali ale nikoho. K patologii na procházku pacienti většinou nechodí.

„Víte, na kdy je plánovaná pitva?“

„Ne,“ odpověděl, „ale dlouho to trvat nebude, je jich teď méně. Ale práce tady mají i bez toho pořád dost,“ dodal.

Kamila samozřejmě věděla, že patologové se nepohybují jen na pitevně a že největší část pracovního dne stráví nad mikroskopem.

Došli k přízemní bílé budovy. Ke vchodu vedly tři široké schody a rampa pro vozíky. Michal vyběhl ty schody a stiskl tlačítko zvonku vedle dveří. „Kameník,“ řekl do mluvítka a dodal: „Jdeme za panem primářem.“

Ozval se bzučák, Michal zatlačil na dveře, vstoupil a podržel je, než vešla i Kamila. Po bíle vymalované

chodbě došli kolem několika dveří až k těm, na kterých

byla jmenovka MUDr. Jaroslav Bém, Ph.D.

Přednosta patologie naštěstí ve svojí pracovně byl.

„Čekal jsem, že se na ni přijdete podívat,“ prohodil holohlavý padesátník, když se mu Kamila představila.

„Půjdeš taky, nebo jsi ji jen přivedl, aby nezabloudila?“ prohodil směrem k Michalovi.

„Když už tu jsem,“ pokrčil rameny. Byl docela zvědavý, o čem si bude policistka s patologem povídat. Pro chirurga ta noční akce na urgentním příjmu zase tak zajímavá nebyla.

Před vstupem na pitevnu si oblékli papírové pláště a nasadili ústenky.

„Ještě galoše,“ kývl hlavou Michal ke gumovým návlekům na boty.

„Nejsem na patologii poprvé. V Plzni na soudním už jsem byla víckrát.“

Michal neřekl nic. Jistě, jestli tahle fešanda vede vyšetřování samostatně, není asi úplná začátečnice a jako taková tedy na Ústav soudního lékařství plzeňské lékařské fakulty určitě trefí.

„Nejspíš se tam znovu potkáte i s touhle paní,“ řekl doktor Bém a přistoupil ke stolu z nerezové oceli, na kterém leželo tělo zakryté prostěradlem. „Podle mě je to na soudní pitvu.“

„Nějaký problém?“ otočila se k němu policistka.

„V každém případě je to násilná smrt,“ pokračoval patolog. „Příčina smrti bude nejspíš nitrolební krvácení.“ Odkryl

mrtvé tělo a pokračoval. „Má rozsáhlé pohmoždění v týle, zlomeninu lebky popsali už na příjmu. Taky pohmoždění hrudníku a horní části břicha. Zlomené pravé předloktí.“

„Narazilo do ní auto a upadla na záda?“ prohodil Michal.

„Pokud do ní narazilo osobní auto, tak před střetem na silnici seděla. Podívejte se,“ ukázal na tmavou krevní podlitinu na dolní části hrudníku zemřelé ženy. Táhla se přes spodní žebra do nadbřišku. „Pokud by stála, při její výšce by tahle stopa po nárazu byla asi sto deset centimetrů nad zemí. Moc vysoké podpatky neměla, čtyřcentimetrové klínky.“

„Kamion?“

„Jako že stála čelem proti přijíždějícímu kamionu a čekala, až do ní narazí?“ zeptal se patolog.

„Takže sebevražda?“ prohodil Michal. Že by si sedla na silnici a čekala, až někdo pojede, pomyslel si. Nebo se postavila do cesty kamionu? No, to moc pravděpodobně taky nezní. Nahlas neřekl nic.

„Bylo to za zatáčkou,“ řekla Kamila. „Ale řidič, který ji našel, stihl zastavit.“

„Pokud to bylo tak, jak vám říkal,“ dodal Michal.

„No jestli si chceš hrát na detektiva, podívej se sem.“ Doktor Bém uchopil rukou v rukavici pravé zápěstí zemřelé ženy a trochu pozdvihl celou její horní končetinu. Ukázal na krevní podlitiny na malíkové hraně předloktí.“

„Zdvihla ruce, aby si chránila hlavu?“

„Možná,“ pokrčil rameny patolog. „Co vidíš?“

„Mám hádat, která část auta to způsobila?“

„Jestli to byla část auta, nevím, ale tyhle dvě pohmožděniny jsou trochu zvláštní. Tahle,“ ukázal na tmavý pruh vedoucí skoro podélně od loktu dolů, „zasahuje místy dost do hloubky. Ta druhá,“ ukázal na kratší a širší krevní podlitinu, „je povrchnější a jde křížem přes tu první. Jakpak to asi vzniklo?“

„Dva nárazy po sobě,“ řekl Michal.

„Jo,“ přikývl patolog, „loketní kost je zlomená, vřetenní asi spíš ne. To bývá při přímém nárazu na malíkovou hranu.“

Kamila se podívala na doktora Béma a přikývla. „Máte pravdu, pane doktore, tohle by mělo pokračovat na soudním.“

„Znáte už její totožnost?“ zeptal se Bém.

„Ne. Pošlu sem fotografa, aby vyrobil použitelný portrét.“

„Možná vám pomůže, že pravděpodobně měla psa,“ pokračoval patolog.

„Jak jsi na to přišel?“ podivil se Michal.

„Měla v kapse bundy několik kostiček suchého chleba. Zběžně jsem se na její oblečení podíval, než si to odvezli policajti.“

„Třeba chodila krmit kachny.“

VI.

„No, pane doktore,“ řekla Kamila, když zase stáli v parku mezi patologií a hlavní budovou nemocnice, „my se také ještě potkáme.“

„Bude mi potěšením.“

„To si nejsem úplně jistá. Pozvu vás k nám, musíme s vámi sepsat výpověď. Taky s paní doktorkou ze záchranky.“

Michal spolkl poznámku, že on se na to setkání určitě bude těšit víc než paní doktorka ze záchranky. Měl ale pocit, že to ta hezká kriminalistka dobře ví. „Vy tu asi máte auto.“

„Ano, proč?“

„Jedu do Plzně, odvezl bych vás.“

„Mám tu auto,“ usmála se Kamila.

„Na kdy si domluvíme tu schůzku? U vás,“ dodal.

„Schůzku?“ trochu zdvihla obočí.

„Snad tomu můžeme tak říkat.“

„A proč bychom měli?“

„Abych se toho tolik nebál,“ pronesl Michal s nevinným úsměvem.

Kamila pokrčila rameny. „Uklidňovat vás nebudu, tak moc vyděšeně zase nevypadáte. Zítra odpoledne?“

„Zítra se dostanu do Plzně nejdřív v půl čtvrté. Operuju.“

„To by šlo,“ přikývla, „ještě vám zavolám.“

„Budu celý den na sále, ale pokud byste to zrušila, nechte vzkaz u naší vrchní.“

Rozloučili se ještě uvnitř nemocničního areálu. Michal byl trochu překvapený, že policistka ve službě zaparkovala venku. Díval se za ní, dokud nezmizela za budovou vrátnice. Kdybych byl v civilu a nezmínil se

o svém autu, mohl jsem se zeptat, jestli mě neodveze.

Ale třeba na ni v autě na parkovišti čeká uniformovaný strážmistr. Nebo ten mladý poručík, co tu byl v noci… Rozhodl se, že než půjde domů, ještě zkontroluje svoje pacienty a připraví propouštěcí zprávy na zítra, a tak znovu vstoupil do budovy.

VII.

Kamila zaregistrovala pohled chirurga, se kterým se právě rozloučila. Zahnula k parkovišti pro návštěvy a došla k červenému peugeotu. Stiskla tlačítko dálkového odemykání a malé auto na ni přátelsky zamrkalo.

Posadila se za volant a napojila mobilní telefon na informační systém auta. Tak ty se k nám na výslech těšíš… V duchu připustila, že doktor Kameník má v tomto případě nejspíš opravdu čisté svědomí a nemusí se předvolání na kriminálku bát. A taky že hlavně díky jeho doprovodu nebyla návštěva patologického oddělení tak protivným zážitkem, jak většinou bývá.

Zrovna když se chystala stisknout tlačítko startéru, ozval se telefon. Dvořák, přečetla si na displeji. „Ano. Co je, Petře?“

„Ahoj, jsem u toho Bartoše. Řidič, co našel tu mrtvou.“

„Já vím.“

„Měla bys sem přijet.“

„Teď hned?“

„Jo.“

„Co se děje?“

„Jeho auto má naklepnutý pravý přední blatník.

Nárazník taky.“

„A kruci…“

„Tvrdí, že dnes v noci srazil divočáka. Když jel od té nehody.“

„Je nějaký záznam o tom, jak to auto vypadalo na místě, kde ležela ta mrtvá?“

„Nevím, jestli to někdo v noci vyfotil,“ připustil Petr Dvořák.

„Zavolej naše techniky, ať to skouknou. Jedu tam.“

VIII.

Jiří Bartoš vypadal stejně nervózně jako v noci. Seděl na dřevěné židli u kuchyňského stolu a střídavě se díval na oba kriminalisty. „Já jsem opravdu srazil prase. Kousek za Skašínem. Vyběhlo z lesa. Nemohl jsem s tím nic dělat, najednou bylo přede mnou.“

Kamila jen přikývla.

„Zastavil jste?“ zeptal se Dvořák.

„Jistě. Ale prase tam nebylo. Koukl jsem se i do příkopu. Uteklo. Nejel jsem zase tak moc rychle.“

„Může být,“ pokrčil rameny Dvořák.

„To prase vyběhlo zleva nebo zprava?“ zeptala se Kamila.

„Zprava. Zleva bych ho viděl dřív.“

Kamila mlčela. Možná mluví pravdu. Taky si to mohl předem dobře promyslet. Poškození Bartošovy oktávie není velké, promáčknutý pravý přední blatník, prasklý nárazník a taky kryt světlometu. Tohle opravdu neodpovídá poraněním, které viděla před dvěma hodinami na pitevně. Znovu si vybavila ty pohmožděniny, které nejspíš doopravdy nevznikly najednou v jednom zlomku vteřiny.

„Víte, že po střetu se zvěří je řidič povinen ohlásit nehodu policii?“ zeptal se Dvořák.

„Vždyť se skoro nic nestalo.“

„Vám,“ zvedla oči Kamila. „To prase na to nejspíš kouká úplně jinak. Pokud je poraněné, nejspíš pojde.“

Jiří Bartoš jen sklonil hlavu.

„Zavolal už jsem na místní myslivecké sdružení. Zkusí ho dohledat,“ ozval se Petr Dvořák.

Kamila sledovala, jak Bartoš zareaguje. Nijak překvapivě. Jen se na policistu podíval. Velice by se ti hodilo, aby myslivci ze Skašína našli poraněného divočáka, pomyslela si. Ale pokud ho nenajdou, nic moc to neříká, poraněné divoké prase dokáže někdy doběhnout hodně daleko. „No, kdybyste nás zavolal hned, bylo by to teď jednodušší,“ řekla nahlas.

„Byl jsem úplně rozhozený z té paní. Přežila?“

Kamila se rychle podívala na svého spolupracovníka. Ten jen lehce zavrtěl hlavou, jako že on zatím neřekl nic. Jiří Bartoš na ní visel pohledem. No co, stejně se to dozví, když mu to řekne teď, alespoň uvidí, jak zareaguje. „Ne, pane Bartoši. Ta paní nepřežila.“

Jen zavřel oči a zhluboka povzdechl.

„Znal jste ji?“

„Ne,“ překvapeně se na Kamilu podíval. „Ne, neznal. Kdo to je?“

Přešla jeho dotaz mlčky. Vypadá vyděšeně. Vypadá vyděšeně od první chvíle, co ho viděla. Asi na tom není nic divného, najít na silnici umírající ženu a pak cestou domů ještě narazit do divokého prasete je pro normálního člověka opravdu trochu moc zážitků najednou.

I pokud za tím není vůbec nic dalšího. „Tak dobře. Pane Bartoši, vezmeme vás teď k nám, abychom to s vámi mohli všechno sepsat.“

„To mě zatýkáte?“ vyrazil ze sebe.

„Ale ne, jen vás prosím, abyste s námi jel podat oficiální výpověď. Výpověď svědka,“ dodala. „Samozřejmě vás potom zase odvezeme zpátky domů.“ No, tenhle chlapík z výletu na krajské ředitelství Policie České republiky určitě žádnou radost nemá, vzpomněla si Kamila znovu na doktora Michala Kameníka.

Když vyšli před malý rodinný domek, ve kterém Jiří Bartoš bydlel, před vraty právě zastavila policejní dodávka, ze které vystoupili dva muži.

„Prohlédněte tu oktávii,“ ukázala Kamila na otevřená vrata garáže. „Hledáme stopy po střetu se zvěří.“

Starší technik se na Kamilu tázavě podíval. Už věděl, na jakém případu pracuje.

„Mělo to být divoké prase.“

„Dobře,“ přikývl technik.

„Vracíte se pak do Plzně?“

„Doufám, že ano,“ odpověděl technik.

„Jenom jestli by jeden z vás mohl jet s Petrem. Poveze svědka a já jsem tu svým autem.“

„Klidně,“ přikývl. Jasně, policista by v autě při převozu další osoby neměl být sám. I když jde o svědka. Ze svědka se snadno může stát podezřelý. A z podezřelého…

„Dík,“ usmála se na něj Kamila. „Já jedu na direkci hned.“

IX.

„Tak si to shrneme.“ Major Straka se pohodlně opřel a položil obě ruce na stůl, kolem kterého s ním seděli jeho zástupce kapitán Velíšek, Kamila a mladý Petr Dvořák. „Mezi pohřešovanými žádná žena, která by odpovídala té naší mrtvé, není. To nemusí nic znamenat, spousta lidí žije tak, že to trvá pár dnů, než je někdo začne postrádat. Co říkali na soudním?“

„Zatím nic moc,“ odpověděla Kamila, „neradi se vyjadřují před pitvou, ale pohmožděniny na pravém předloktí jsou prý divné. Docentka Šlingová říkala, že ten týnský patolog má asi pravdu, taky se jí nezdá, že všechna zranění vznikla jedním nárazem. Možná to nakonec bylo všechno úplně jinak.“

„Mohla být napadená jinde a snažila se dostat na silnici pro pomoc,“ navrhl Dvořák. „Nohy poraněné neměla.“

Straka se trochu zamračil. To, co teď mladý Dvořák

řekl, tak úplně nesmyslné není. „A co ta rána na hlavě. Že by po ní nebyla v bezvědomí?“

„O tom si paní docentka zatím povídat nechtěla,“ řekla Kamila. „Máme počkat na výsledek pitvy.“

„Dobře,“ přikývl Straka.

„Zveřejníme fotku?“ zeptal se kapitán Velíšek.

„Pokud do zítřka něco nezjistíme, tak ano. V každém případě ale jen jako neznámou oběť autonehody, žádné další údaje. Co ten nervózní řidič, co volal záchranku?“

„Jel z práce.“

„Co že tak pozdě?“

„Pracuje jako projektant.“

„Já si to pamatuju,“ zamračil se Straka „Firma Stavex.“

„ Má volnou pracovní dobu,“ pokračoval poručík Dvořák, „takže někdy dělá do noci a někdy si udělá volno.“

„Bydlí sám?“

„Jo. Je svobodný, domek v Ostrově zdědil po rodičích. V Plzni má přítelkyni. Jmenuje se Andrea Hrbková. Bydlí na Slovanech, Vrchlického 63. Sedmadvacet let, svobodná, pracuje jako radiologická laborantka. Ten den se prý vůbec nepotkali. On byl dlouho v práci a ona měla službu. Dělá ve fakultní nemocnici.“

„Mluvili jste s ní?“ zeptal se Straka.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Dvořák. „Zatím nebyl důvod,“ dodal trochu nejistě.

„Ono to vypadá, že Bartoš možná opravdu porazil divočáka,“ řekla Kamila.

Straka i Velíšek se na ni tázavě podívali.

„Na oděvu té mrtvé ženy se žádné stopy po automobilovém laku nenašly,“ pokračovala Kamila. „Ani z Bartošovy škodovky, ani jiné. Bartoš má stříbřitě šedou oktávii. Odstín moondust,“ upřesnila.

„To je jedna z nejběžnějších škodováckých barev,“ zabručel Straka.

„No, jestli ještě najdete divoké prase se stříbrnou šmouhou, je z toho ten pracovitý projektant venku,“ prohodil kapitán Velíšek. „Objevili naši na tom autě nějakou stopu?“

„Ne. Prase hledají myslivci. My budeme hledat psa,“ usmála se na zástupce šéfa Kamila. „Pravděpodobně zlatého retrívra.“

Straka i Velíšek věděli o kouscích suchého chleba, které v kapse bundy zemřelé objevil už patolog v Týně. „Našla se srst?“ řekl Straka. Byl to jen napůl dotaz.

„Ano,“ přikývla Kamila. „Na rukávu té bundy, co měla na sobě.“

„Že by byla na procházce se psem?“

„Na místo nehody by mohla dojít lesem z Bukovce. To je něco přes kilometr. Ze Skašína by to bylo přibližně tři kilometry. Do Týna nebo do Ostrova už je to přece jen trochu dál.“

„V každém případě se tam poptejte,“ prohodil Straka. „Pokud by tu paní přece jen srazilo auto a byla by na procházce se psem, nezůstal by pes u ní?“ zeptal se kapitán Velíšek. „To, že měla v kapse kousky chleba a na oblečení psí chlupy, samozřejmě neznamená, že musela

být venku se psem zrovna v pondělí večer,“ pokračoval.

„Taky vůbec nemusí psa mít, mohla kamarádit se psem nějakého souseda.“

„Ono je vůbec divné, co v noci dělala na tom místě, kde ji našli.“

„Třeba chodila běhat.“

„V tom, co měla na sobě? Navíc polobotky s čtyřcentimetrovým podpatkem. To zrovna není oblečení na jogging,“ namítla Kamila. „V každém případě se zkusíme podívat po opuštěném retrívrovi. Měl by mít čip.“

„Jo, to by měl. Jenže pomůže nám to, jedině jestli je ten pes taky zaregistrovaný. A to na rozdíl od očipování je zatím povinné jen někde. Pokud vím, v Plzni ne,“ ozval se Dvořák.

„Podle čísla čipu najdeme veterináře, který ho zavedl. Ten bude mít v dokumentaci jméno majitele,“ řekl Straka. „Petře, ty se zajedeš podívat do psích útulků. Já vím akorát o tom na Borských polích. Podívej se nejdřív, kde jsou další, ať nejezdíš sem tam.“

„Jasně,“ Petr Dvořák se trochu zamračil. To mě samozřejmě napadlo taky, kouknout se nejdřív na net, kde všude ty psí nalezince jsou.

„Tak se nevztekej,“ řekl major Straka smířlivě, když viděl, jak se mladý poručík tváří, „to víš, pro mě ten internet přece jen není taková samozřejmost jako pro vás. Kamilo, ty se podíváš po těch vesnicích.“

„Jo, šéfe. Na odpoledne mám pozvané doktory. Doktorku ze záchranky a taky toho chirurga. Budete si je chtít poslechnout?“

Případ ztraceného psa

VÁCLAV GRUBER Případ ztraceného psa

PODIVNÁ AUTONEHODA

I.

II.

III.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.