Sagittarius

Václav Křivanec SAGITTARIUS

Odpovědná redaktorka Martina Ježová

Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

www.mobaknihy.cz

© Václav Křivanec, 2023

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

Vydání první

ISBN 978-80-279-1018-2

Devět šípů je spojeno především s ochranou před iluzemi.

Znát devět šípů znamená, že už si s vámi iluze nemohou příliš snadno hrát.

Šrí Káléšvara

Minulost

Doufám, že jsme na nic nezapomněli. Znovu si v hlavě promítám seznam pozvaných hostů, jednotlivé položky – květiny, hudba, menu, pozvánky, a tak dále, a tak dále. Dost! Přece jsme to kontrolovali už snad stokrát.

V každém případě to ale musí být svatba, na jakou se dlouho vzpomíná. Už jen kvůli tomu, aby naši viděli, že nejsem úplně k ničemu, jak mi zejména otec téměř celý

život předhazoval. Co na tom, že mám slušně placené místo v prosperující firmě. Mí dva bratři mají oba šťastné rodiny, manželky ze zdejšího kraje, kupu dětí a hlavně zůstali takříkajíc na rodné hroudě. Zatímco já jsem šel do Prahy.

Ale teď – ten věčně všemi opovrhovaný a podceňovaný outsider si přivede tu nejkrásnější nevěstu, jakou kdy to naše malé městečko vidělo. Myslím, že i oba mí bratři budou pukat závistí, až Silvii uvidí.

Někdo by mohl namítat – a taky se to často dělo –, že se svatbou příliš spěcháme a že půl roku je příliš krátká doba na to, abychom se důkladněji poznali. Ale často takové rady přicházejí od lidí, kteří ve svém životě předvedli pravý opak. Znali se před svatbou mnoho let a ve finále jejich manželství skončila záhy rozvodem nebo

tím, že se stala z mnoha důvodů nefunkčními – prostě fiaskem. Takže ne, myslím, že jsme se se Silvií stačili

poznat dost na to, abychom si byli jisti, že spolu chceme prožít celý život.

Hlavu mám opřenou o sklo, do kterého se kdosi pokusil vyrýt srdce s monogramem, a kolem mě se míhají stromy, v dálce jsou vidět vesnice i malá města, tmavě zelené plochy polí střídají světlejší louky a stříbrné hladiny rybníků. Rytmické kolébání a vzdálené dunění silného stroje mě příjemně uspává. Vlakem už jsem nejel hodně dlouho, ale raději jsem zvolil dnešní cestu pendolinem než pohodlnější zítřejší cestu kolegovým superbem.

Všichni, kdo někdy milovali, ten pocit určitě znají. Zní to jako otřepané klišé, ale v určitém stadiu zamilovanosti se dostanete do úrovně, kdy nedokážete bez toho druhého být téměř ani vteřinu. To říkám samozřejmě obrazně, ale určitě víte, co tím myslím. A v tomhle stadiu – přeju si, aby trvalo věčně – se teď právě já nacházím.

To byl také hlavní důvod, proč jsem se rozhodl odjet z třídenního školení hned odpoledne a nechal si ujít závěrečný večírek, na který se všichni těšili. Nechápali, jak dokážu oželet tak skvělou zábavu, přemlouvali mě, ale připadali mi v tu chvíli tak nějak nicotní se svými nízkými a živočišně pudovými motivacemi.

Se Silvií jsme si každou volnou chvilku volali a psali a já si čím dál víc uvědomoval, že je pro mě vším. Ano, zní to lacině, ale nemůžu si pomoct, je to prostě tak. Někdy –když jsem jí volal znovu po několika minutách, co jsme se rozloučili – mi přišla lehce rozladěná, ale přikládal jsem to nervozitě před tou naší životní událostí, do které již zbývá jen čtrnáct dní. Koneckonců je všeobecně známo, že ženy jsou v tomto ohledu přece jen emotivnější a vše prožívají více než my muži.

Před malou chvílí jsem vystoupil z vlaku. V papírové tašce nesu Silviin nejoblíbenější dort s pařížskou šle-

hačkou, který jsem koupil v jedné roztomilé cukrárně nedaleko našeho hotelu v Pardubicích. Ještě koupím růže v mém oblíbeném květinářství u vchodu do metra.

Schválně jsem celou cestu vlakem nevolal a měl jsem připraveno, co bych řekl, kdyby se ozvala. Neozvala se. Ale doma by měla být určitě. Trval jsem na tom, že můj plat je dost vysoký na to, aby nemusela chodit do práce. Přijala to celkem bez protestů.

Každým krokem, kterým se blížím k našemu čtyřpokojovému bytu na velmi žádané prestižní adrese, cítím, jak mi stále silněji buší srdce. Představuji si, jak ji sevřu, až se mi překvapená vrhne do náruče, a odnesu ji do ložnice, kde se budeme po téměř třídenním odloučení dlouho milovat.

Přiložením čipu odemykám vchodové dveře, v hale odkládám tašku s dortem i malý kufr Samsonite. V celém bytě je klid. S kyticí dvanácti růží schovanou za zády opatrně nakukuji do obývací místnosti s kuchyní. Silvie tu nikde není. Bude nejspíš v ložnici, usuzuji. Vím, že moc ráda spí. Tak to bude ještě lepší, miluju ji, když je rozespalá. V takových chvílích je nejněžnější a ve mně se probouzejí pradávné instinkty muže ochranitele.

Opatrně začínám stoupat po schodišti vedoucím do ložnice. A najednou to zaslechnu. Nejdřív jen tiše a pak s každým dalším schodem stále silněji. Zvuky jsou natolik jednoznačné, že je vyloučeno si je vykládat jinak. Přesto se snažím alespoň zpočátku sám pro sebe najít nějaké vysvětlení, jež by odvrátilo katastrofu, která se ale nezadržitelně blíží. Nyní už vím, že se stane něco hrozného. Kdo nikdy nic podobného nezažil, nemůže vědět, že tohle je jedna z největších bolestí, které existují. Mnohem horší než bolest fyzická.

Polévá mě střídavě horkost i mrazivý chlad a opět se neubráním jistému stereotypu, ale přímo hmatatelně

cítím, jak mi srdce drtí svým nemilosrdným sevřením dravčí spár. Točí se mi hlava a dlaně mám úplně mokré. Přestože jsem se ještě pár metrů před domem nastříkal parfémem, který Silvie miluje, zřetelně si uvědomuji, že stres je silnější, a já zaznamenávám ostrý štiplavý pach svého vlastního potu. Před pootevřenými dveřmi do ložnice se ještě na chvilku zastavím v marné snaze oddálit to, co vidět nechci, ale zároveň vidět musím. Beru za kliku a dveře pomalu otvírám.

Přehnanou opatrnost jsem si mohl klidně odpustit, protože dvojice v naší téměř již manželské posteli byla natolik zaujata svou činností, že pro ni okolní svět evidentně neexistoval. I když jsem něco takového musel čekat, to, co jsem před sebou v následující vteřině spatřil, bylo to nejotřesnější, co jsem kdy viděl. Během jediného okamžiku se mi zhroutil celý můj život…

„Natáhl lučiště své a vystavil mne za cíl střelám. Prostřelil ledví má střelami toulu svého.“

Starý zákon, Pláč Jeremiášův, kapitola 3. Linda Brunerová, dvaatřicetiletá kreativistka z renomované reklamní agentury, si vychutnávala klid šumavských lesů, který tak kontrastoval s tím, co denně zažívala v Praze. Před malým okamžikem odbočila podle instrukcí vlevo ve směru ukazatele, na kterém stálo: Špičák 3 km.

Odtud měla jít po modré Rozvodskou cestou. Stačila se ještě ozvat své nejlepší kamarádce, jak slíbila, a potom již uklidila mobil a trochu zrychlila, aby byla nahoře včas. Stoupala po malé asfaltové silničce, lemované hustým smrkovým porostem, a každým krokem se vzdalovala hlučícím hloučkům turistů mířících k Černému jezeru.

Vdechovala voňavý horský vzduch a znovu se zatetelila blahem při představě toho, co ji čeká.

Nedávno ukončila vztah, který nikam nevedl. Zpočátku se sice cítila jako všichni, kdo se rozhodli udělat tlustou čáru za něčím, o čem si mysleli, že je navěky. Vnímala to jako konec světa. Ale protože čas je v tomto směru milosrdný, postupně se dávala dohromady. Později, když už se oklepala z nejhoršího, dala na rady kamarádek a v duchu hesla lásku zabíjej láskou zkusila své trable zakončit novým vztahem.

Poprvé v životě vyzkoušela seznamku.

Ke svému inzerátu si z pochopitelných důvodů nepřipojila fotku. I tak byla překvapena hlavně množ-

stvím návrhů možných i nemožných sexuálních praktik. Ovšem nechyběly ani serióznější nabídky k vážnému vztahu. Když se v systému seznamky trochu zorientovala, zjistila, že svůj inzerát umístila do špatné kategorie. I když to pak opravila, nabídek bylo i v té správné stále dost. Celkem rychle eliminovala nevyhovující a nakonec po její selekci zůstaly tři inzeráty. Po několika vyměněných konverzacích na chatu jí v hledáčku zůstal pouze jeden zajímavý s lehce napovídajícím nickem – SAG69.

Fotka u tohoto profilu byla tajemná a dráždivá a rovněž několik prvních vzkazů se od ostatních výrazně lišilo a vyvolávalo u Lindy ono známé chvění okolo žaludku. Konverzace se SAG69 plynula naprosto přirozeně, takže logicky došlo k výměně čísel a po mnoha esemeskách a několika telefonních hovorech bylo po zhruba týdenní známosti domluveno první setkání.

Nyní jí k místu schůzky zbývalo asi dvacet minut chůze. Čas byl trochu symbolicky domluven na dvanáctou hodinu – pravé poledne. Linda byla okouzlena i zvoleným místem: víkendový wellness pobyt na Šumavě. To úplně vonělo romantikou. Za celou cestu od parkoviště na Špičáckém sedle nepotkala v tento všední den nikoho a byla tím nadšená. Něco podobného se jí v Praze nestane. Slunce se na šmolkově modrém nebi blížilo ke kulminačnímu bodu své denní pouti, ptáci vesele švitořili a i v této nadmořské výšce nad tisícem metrů se cestou prohánělo množství pestrobarevných motýlů. Mělké příkopy podél silničky vedoucí k vrcholu Špičáku tu téměř pokryly zelené deštníky devětsilu.

Každým krokem se blížila k cíli a zároveň s tím stoupalo její vzrušení. Jak bude SAG69 vypadat ve skutečnosti? Texty, které dostávala, svědčily o vzdělané a inteligentní bytosti. Linda by nemohla mít nic s někým, kdo

by neovládal svou mateřštinu alespoň

na středoškolské úrovni. Texty od SAG69 splňovaly tuto podmínku dokonale. Nejen že se v nich neobjevovaly hrubé chyby, což by bylo pro Lindu nepřijatelné, ale byly brilantní i po stránce stylistické a svědčily o nadstandardní inteligenci a duchovním potenciálu pisatele.

Z těchto myšlenek ji náhle vytrhl pohyb, který zaznamenala spíš mimoděk. Právě se ocitla na malém lesním prostranství, sloužícím pro dočasné ukládání vytěženého dřeva. Asfaltový povrch byl v tomto místě trochu rozšířen. Linda se zastavila a rozhlédla se kolem, aby zjistila, co ji tak znepokojilo. Okamžitě jí zrak padl na lovecký posed, který stál těsně u cesty na protější straně zhruba osm metrů od ní. Přišlo jí poněkud iracionální stavět ho na tomto místě. Obdobné posedy znala z filmů, z fotek nebo z křivoklátských lesů, kam jezdila v dětství s tetou na chatu, a takové se obvykle vyskytovaly na nějaké lesní pasece. Rozhodně však ne takhle v bezprostřední blízkosti asfaltové cesty. Chvilku dokonce přemýšlela, co mohlo někoho vést k tomu, aby zde tuto dřevěnou stavbu tak nevhodně umístil, ale ve vteřině její myšlenky vystřídal nový pocit. Atmosféra krásného slunečného dne se rázem změnila a ona pocítila chladný osten strachu. Vnímala svůj zrychlený tep a bezradně se rozhlížela kolem, jako by hledala pomoc. V tu chvíli opět zahlédla jakýsi pohyb. Podívala se tím směrem a srdce se jí skoro zastavilo.

Temná látka, zakrývající okno posedu, se lehce poodhrnula.

Potom se v úzké mezeře cosi pohnulo a v ten samý moment ucítila prudký náraz do pravého ramene a vzápětí ostrou palčivou bolest, po které se jí zatočila hlava a ona se sesunula k zemi.

Probrala se až novou bolestí. Byla nahá. Někdo ji táhl za nohy lesem mezi stromy. Hlava jí narážela na kořeny smrků a tělo ji pálilo z toho, jak její kůži drásaly ostré větve, vyčnívající kořeny, spadaná kůra, jehličí a trny ostružiní. Pokusila se vykřiknout, ale bránil jí v tom roubík z látky, jejíž pachuť jí zvedala žaludek. Snažila se podívat na svého trýznitele, ale nemohla pořádně zaostřit. Před sebou jen nejasně viděla tmavou siluetu předkloněného člověka, který ji táhl za nohy přivázané k lanu. Cítila, jak jí hrubá vlákna provazu rozdírají kotníky.

Po několika minutách se zastavil.

Zřetelně slyšela jeho namáhavé oddychování. Pak náhle přehodil lano přes větev stromu, a jako by nevážila vůbec nic, začal ji zdvihat vzhůru. Visela hlavou dolů, cítila, jak se jí krev hrne prudce do hlavy a silně jí na spáncích pulzuje. Dlouhé světlé vlasy, které si ráno ještě upravila do mírných vln, jí teď visely splihle dolů a téměř se dotýkaly země. Znovu se jej snažila zahlédnout, ale svět kolem ní se točil a vše splývalo v jednu rozmazanou šmouhu. Postupně se pohyb zklidňoval a ona spatřila vzhůru nohama člověka, který držel něco v rukách. Ve chvíli, kdy si uvědomila, co to je, zaslechla svištivý zvuk a ucítila prudký náraz v levém boku. Instinktivně se za to místo chtěla chytit, aby bolest zmírnila, ale neměla sílu se zvednout. Vzápětí jí tělem projel další šíp, který se jí zaryl do stehna. Postupně vnímala další a další mučivé nárazy, které zasahovaly různé části jejího těla. Poslední šíp, který zasáhl játra, již nevnímala. Její život před chvilkou vyhasl.

Hnědooká tmavovláska Sabina postavila před Horna právě natočené pivo a připsala mu na účet další čárku.

Dvaapadesátiletý kapitán pražské kriminálky Martin Horn oplatil mladé servírce úsměv a s chutí se napil výborné medové třináctky, která patřila k vyhledávaným artiklům horského hotelu Belveder v Železné Rudě.

Hřbetem ruky si utřel pěnu z horního rtu, pohodlně se opřel a rozhlédl se po příjemné venkovní restauraci. Po dlouhé době si dovolil luxus vybrat si dovolenou, kterou roky odkládal. V netradiční den nástupu, ve čtvrtek, sice lilo jako z konve, takže to vypadalo s volbou termínu špatně, ale ještě večer pršet přestalo a hned v pátek se již od rána usmívalo na celou Šumavu slunce. Horn seděl u zadního stolku a ještě si trochu povystrčil židli a mírně ji natočil, aby na sebe nechal dopadat hřejivé paprsky.

„Vypadá to, že máte kliku a přivezl jste nám hezký počasí,“ zahlaholila sympatická, věčně usměvavá majitelka hotelu Marie Strnadová, která právě začala zalévat květiny v truhlících. „Až doteď tu skoro měsíc lilo.“

„To je snad prvně v životě. Většinou jsem spíš takovej pechvogel,“ zasmál se Horn.

„A jak se vám u nás na Šumavě líbí?“

„Rozhodoval jsem se mezi Špindlem a Železnou Rudou a teď jsem rád, že jsem si vybral Šumavu. Včera

jsem se byl podívat na Kvildě a na Modravě a řeknu vám, takovou nádheru jsem dlouho neviděl.“

„A jak vám chutná naše pivo?“

„No, to byl taky jeden z důvodů, proč jsem si nakonec vybral váš hotel. Nedávno jsem viděl dokument o Železný Rudě, kde se mimo jiný mluvilo i o vašem pivovaru, a v ten moment jsem měl jasno,“ zasmál se kriminalista a dodal: „Zatím jsem ochutnal jen obě jedenáctky a tuhle medovou třináctku,“ ukázal na sklenici před sebou, „ale pivo máte fakt skvělý.“

„Tak to mám radost,“ usmála se potěšeně majitelka, „to vyřídím manželovi, to pivo je jeho práce.“ Dokončila zalévání a s přáním hezkého dne se rozloučila.

„No super! Tohle je teda slušnej vopruz. Měli jsme jít normálně po cestě. Ty vole, ještě by chybělo, abych šlápla na ňákou zmiji,“ pronesla naštvaně jednadvacetiletá studentka Západočeské univerzity Monika poté, co už po několikáté při sestupování po prudkém lesním svahu zakopla o trčící kořen.

„No, na mapě to tak nevypadalo, nevšim jsem si vrstevnic,“ vysvětloval téměř zkroušeně její spolužák a současně aktuální partner Petr a pak ještě nepříliš jistě dodal: „Zmije tady bejt nemůžou, tohle je severní svah. Ty se vyhřívaj na opačný straně.“

Oba si s sebou sice vzali kvalitní outdoorové oblečení, ale protože se po poledni oteplilo, nahoře na Špičáku ho svlékli a nyní na sobě měli jen šortky a trička. Petr, který neustále sledoval na mobilu nějakou turistickou aplikaci, před chvílí rozhodl, že si trasu vedoucí z vrcholu Špičáku na Černé jezero zkrátí a vezmou to lesem přímo, místo aby šli v oblouku po turistické cestě. Zpočátku to šlo celkem dobře, protože cesta vedla po vyjetých kolejích, které tu v lesní půdě zanechaly těžké stroje lesáků, ale postupně tahle provizorní pěšina zmizela. Každou chvíli zápasili se šlahouny ostružiníků, které se jim svými trny zasekávaly do ponožek. Několikrát již oba upadli po kluzké větvi či sklouzli po jehličí. Navíc byl svah, po kterém sestupovali,

čím dál prudší a těžké batohy na zádech jim chůzi ještě víc ztěžovaly.

Po chvilce se naštvaná Monika zastavila a otírala si kapesníkem kapičky krve, které se jí objevily na poškrábaném lýtku. „Hele, jako dál už nejdu. Vracim se zpátky na cestu.“

Petr civěl do mobilu a bylo vidět, že je s orientací trochu v koncích. „No, jdou mi tu pomalu data…“

„No skvělý! Prosim tě, to tady potřebuješ mapu? Přece nejsme někde v australský buši. Za náma je slunce, takže jih. A my chceme jít na sever, tak to je tady z toho svahu dolů, tam ale nejdu. Takže bych to vzala tady doleva,“ rukou naznačila směr, „a musíme přece na tu cestu narazit.“

Petr se ještě pár vteřin snažil něco vyčíst z mobilu, ale nakonec ho schoval do kapsy a vydal se za Monikou, která již vykročila po vrstevnici směrem vlevo.

„Fuj! Cejtíš to?“ přerušila po chvíli déle trvající mlčení Monika.

„Ty vogo, slušnej rychnov,“ přitakal Petr a zastavil se vedle ní. „To vypadá na ňákou zdechlinu. Třeba jelen nebo prase…“

Chvíli se rozhlíželi kolem sebe. V těchto místech vystřídal smrky pruh bukového porostu, a les byl tudíž řidší. Najednou se Monika trochu sehnula a zastínila si pravou rukou oči. „Hele, co je to támhle?“

Petr se k ní naklonil a pohlédl tím směrem. Potom pokrčil rameny a popošel trochu blíž, aby lépe viděl. Pak se zastavil. Mezitím k němu došla i Monika a pár vteřin se dívali na stejné místo. Když si dívka uvědomila, co to je, rychle se otočila stranou a začala zvracet.

Zhruba pět metrů před nimi viselo ze stromu hlavou dolů nahé ženské tělo.

Odpolední paprsky pronikaly smíšeným lesem na severní stráň špičáckého masivu v dostatečném množství, takže postavy v bílých tyvekových kombinézách, pohybující se na území vymezeném červeno-bílou policejní páskou, zatím halogenové lampy nepotřebovaly. Metodicky a téměř beze slov prohlíželi technici každý metr v okolí nálezu mrtvého těla. Na prudkém svahu se pracovalo obtížně. Museli být opatrní, aby se jim po starém a vlhkém bukovém listí nesmekla noha, a často se při pohybování ve stráni přidržovali stromů nebo větví keřového porostu. Zároveň ale dávali pozor, aby co nejméně poničili vymezený prostor.

„Poručíku, volali z operačního, že doktorka je na cestě,“ oznámil jeden z techniků a vzápětí dodal: „Prý se vám nemůžou dovolat.“

Třicetiletý poručík Ondřej Bek z klatovské kriminálky vytáhl ze zadní kapsy ošoupaných wranglerek mobil a zjistil, že má ztlumené vyzvánění. To to hezky začíná, pomyslel si a poděkoval technikovi.

Když mu zhruba před dvěma hodinami jeho nadřízený a šéf klatovské kriminálky dával instrukce, cítil mrazení v zátylku z toho, jak se v něm mísily protichůdné pocity.

Těšil se a pociťoval vzrušení z prvního samostatného případu, ale zároveň ho začaly nahlodávat obavy, jestli si doká-

že poradit a nezklame. Uvědomoval si, že případ mu byl svěřen hlavně proto, že začaly dovolené a nikdo zkušenější nebyl momentálně k dispozici. Cestou k horskému pásmu železnorudské Šumavy si opakoval postupy ohledání místa činu, které se naučil ve škole, a snažil se, aby na něm nebyla nervozita znát. Přesto mu neunikly občasné kradmé pohledy uniformovaných policistů z obvodního oddělení, kteří již byli na místě, aby zajistili místo hrůzného nálezu. Připadalo mu, že jeho nezkušenost prokoukli, a měl pocit, že v pohledech, které si občas mezi sebou vyměnili, zahlédl výmluvné úsměvy. Samozřejmě že už se účastnil několika vyšetřování vražd a byl přítomen na mnoha jiných místech činu, ale to vždy spolupracoval s někým ze starších kolegů. Dnes tu byl v roli toho zkušenějšího on a k dispozici měl coby parťáka podporučíka Jakuba Jirsu, kterého si Ondřej pamatoval ze školy a který byl na tom, co se týče kriminalistických zkušeností, ještě hůře než on.

Protože měl zájem na tom, aby komunikace s oběma policisty z obvodu byla od začátku bezproblémová, polkl hořký pocit, který zpočátku měl, a pochválil jejich zajištění místa činu. Bylo vidět, že to přineslo své ovoce, a jejich výrazy se změnily k lepšímu. Potom se nechal seznámit s podrobnostmi nálezu.

„To jsou oni?“ ukázal hlavou na mladou dvojici, stojící opodál vně červeno-bílé policejní pásky. Uniformovaný praporčík přikývl a Ondřej Bek se vydal k mladému páru. Poté, co se představil a ujistil se, že jména a spojení na sebe již dříve předali policistům z obvodu, je vyzval, aby mu popsali, jak mrtvolu našli.

„Proč jste nešli k Černému jezeru po turistické cestě?“ přerušil po chvilce jejich vyprávění.

Oba mladí lidé se po sobě trochu rozpačitě podívali a pak se slova ujal muž, který vypadal trochu méně vydě-

šený. „No, po značený cestě šly docela davy. Chtěli jsme jít stranou od lidí a zároveň si trochu užít adrenalin…“

Tohle se vám aspoň splnilo, pomyslel si poručík Bek. Nahlas však řekl: „A vy to tu znáte? Že jste se vydali tudy.“

„Šel jsem podle navigace, ale trochu jsem neodhad ty vrstevnice. Nenapadlo mě, že je to takovej krpál…“

„A když jste našli tělo…“

„Byl to šok. Nejdřív jsme ucítili ten smrad. Myslel jsem, že je to ňáký mrtvý zvíře… A pak jsme to zahlídli. A tady Monča se pozvracela.“ Jeho partnerka, která byla ještě celá bledá, přikývla.

„A pak jste hned zavolali?“

„Jo, pak jsme hned volali.“

„V kolik to bylo hodin?“

Mladík chvilku vyťukával něco na svém smartphonu a po chvilce oznámil: „Bylo to přesně ve dvanáct dvacet.“

„Půjčte mi, prosím, ten mobil,“ natáhl k němu ruku poručík.

Za pár vteřin již sledoval displej a rychlými pohyby palce něco hledal. Po chvilce se se zdviženým obočím zeptal: „Vy jste si to fotil?“

Student se zatvářil téměř vyděšeně a pohlédl na svou přítelkyni, jako by u ní hledal oporu. Potom ale začal s vysvětlováním. „No, myslel jsem… jako důkaz… a tak…“

Poručík se na něj s mírným pobavením podíval. „V pořádku, ale pro jistotu teď ty fotky raději vymažu. Nerad bych, aby se pak náhodou objevily třeba v nějakém bulváru.“

„Počkejte, na to nemáte…“ snažil se natahovat ruku pro svůj mobil mladík, ale Monika ho odtáhla.

„Tady ho máte, děkuju,“ vrátil mu po chvilce mobil poručík Bek a tázavě se podíval na mladou studentku.

„Já nic nefotila. Měla jsem v tý chvíli jiný starosti.“

Bek s úsměvem odpověděl, že jí věří. Pak se ujistil, že jsou studenti schopni pokračovat v cestě, a rozloučil se. Když viděl jejich mírně udivené výrazy, na vysvětlenou sdělil: „Pokud bychom později ještě něco potřebovali, ozveme se.“ Potom se obrátil ke svému mladšímu kolegovi a prohlásil: „Tak se jdem podívat.“

Oba mladí kriminalisté počkali na svolení od šéfa techniků a potom, co si pod nos nanesli trochu kafrové masti, přistoupili blíž k zavražděné. Zatímco poručík Bek již konfrontaci s mrtvým tělem zažil vícekrát, pro Jakuba Jirsu to evidentně tak časté nebylo a podle jeho opakovaného polykání bylo znát, že mu pohled na mrtvolu v počátečním stadiu rozkladu nedělá dobře.

Nahé ženské tělo visící hlavou dolů již v tomto teplém období stačilo přilákat velké množství much, které se snažily nalézt cestu do tělesných dutin zavražděné.

Vzhledem k tomu, v jaké pozici se tělo nacházelo, byla ženina hlava temně fialová od toho, jak se krev vlivem gravitace usazovala dole. Původně blond vlasy jí teď visely v slepených pramenech neurčité narezlé barvy. Její otevřené oči byly zakalené a víčka byla opuchlá, takže šlo jen stěží usuzovat na předsmrtnou podobu ženy. Od úst se jí navíc přes obličej táhly zaschlé tmavé stružky krve.

Štíhlé paže jí bezvládně visely podél vlasů a červeně fialovými prsty se téměř dotýkala země pod sebou. Z voskově bílého těla trčelo množství šípů, Ondřej Bek jich napočítal celkem devět. Šípy vězely v těle poměrně hluboko, šlo tedy předpokládat, že byly patrně vystřeleny z malé vzdálenosti a velkou razancí. Poručík přemýšlel o tom, zda zbraň, která je vystřelila, byl luk, či nějaký samo-

stříl. Přestože již technici celou hrůznou scénu důkladně nafotili, vytáhl Ondřej Bek po chvilce mobil a pořídil pár záběrů z několika úhlů.

„Nepřipomíná ti to něco?“ porušil náhle ticho mladý podporučík.

„Myslíš ňákýho toho světce? Počkej, jak se jen jmenoval…?“

„Svatý Šebestián.“

„Jo jo, svatej Šebestián, to je fakt,“ přitakal Bek. „Že by ňákej náboženskej fanatik?“

Podporučík Jirsa pokrčil rameny a po chvilce pronesl:

„V každym případě jsem nic podobnýho neviděl… ani v literatuře,“ dodal hned vzápětí, protože se na něj kolega po první části věty podíval trochu udiveně.

„A to muselo potkat zrovna nás,“ neodpustil si trochu nešťastně Bek. Najednou ucítil na svém rameni dotyk a téměř se lekl. Praporčík ze Železné Rudy ho upozorňoval na ženu, která k nim v doprovodu uniformovaného policisty s velkou námahou šplhala svahem vzhůru.

Bek upíral zrak na blížící se dvojici, a když příchozí ženu poznal, usmál se na praporčíka. „V pořádku, to je doktorka Szikowská – patoložka.“

Osmačtyřicetiletá Ida Szikowská, jejíž jméno prozrazovalo polské předky z otcovy strany, byla půvabná brunetka s modrýma očima. Její 175 centimetrů vysoká postava byla nepřehlédnutelná a i díky tomu, že se nezdráhala nosit boty s vysokými podpatky, shlížela na mnoho mužů shora nebo jim alespoň hleděla zpříma do očí. Nebyla přehnaně štíhlá, měla žensky zaoblenou postavu, kterou nejlépe charakterizovala hláška šéfa oddělení majora Mertla. Doktorka byla podle něj sošná. S policií spolupracovala v roli soudní patoložky již téměř dvacet let, byla rozvedená a měla dvaadvacetiletou dceru,

která se zřejmě rozhodla jít v matčiných stopách, protože studovala medicínu v Plzni.

„Kde máte kapitána, Ondřeji?“ zeptala se, když se trochu vydýchala.

„Ten má dovolenou, je na Mallorce. Dnes sem poslali mě,“ vysvětloval trochu nejistě Bek.

Patoložka se zprvu zatvářila lehce překvapeně, ale nakonec se povzbudivě usmála: „Koneckonců někdy začít musíte. Tak proč ne třeba dnes?“

Bek jí potěšeně úsměv vrátil a pak ji doprovodil k mrtvé ženě.

„Kristovy rány, to snad ne,“ pronesla Szikowská, když spatřila hrůznou scénu před sebou. „Viděla jsem už za ty roky leccos, ale tohle…“ nedokončila větu. Oba mladí kriminalisté na ni pohlédli s otazníky ve tvářích.

„Aniž bych vás chtěla, Ondřeji, podceňovat, tohle je spíš práce pro někoho zkušenějšího. Třeba pro někoho, jako je váš strýček.“

Beka se její slova, přestože nebyl nijak zvlášť ješitný, trochu dotkla. Tvářil se rozpačitě. Moc dobře si uvědomoval, že za svůj rychlý nástup na oddělení vražd vděčí i tomu, že je synovcem esa pražské kriminálky – kapitána Martina Horna. A tato skutečnost nešla utajit ani na jeho mateřském oddělení, kde mu to někteří dávali nepokrytě najevo a čekali na každou jeho chybu a zaváhání, aby mu to s velkou chutí předhodili. K jeho plusu lze ale přičíst, že jim k tomu svým přístupem k práci nedával mnoho příležitostí a svou nekonfliktní povahou si získával čím

dál více přátel.

„Vy myslíte, paní doktorko…“

„Myslím, že tohle je jen začátek. Tohle vypadá na pořádného šílence a obávám se, že to s největší pravděpodobností bude pokračovat.“

Poručík na to nic neříkal a tvářil se trochu rozpačitě.

„No, tak se do toho dáme. Vzhledem k tomu, že tady ji nemáme kam položit, provedu základní ohledání takto a zbytek až u nás,“ oznámila Bekovi a začala se rozhlížet. „Strážmistře, byl byste tak laskav a podal mi kufřík?“

Uniformovaný policista ochotně přispěchal a podal doktorce hliníkový kufřík, který jí pomohl nést až nahoru. Patoložka si navlékla gumové rukavice a dala se do práce. Postupně začala z mrtvého těla odebírat vzorky, které popisovala a ukládala do své přenosné laboratoře. Aniž by svou práci přerušila, náhle promluvila: „No, Ondřeji, čekám.“

Poručík se zatvářil zaskočeně. Nechápavě se obrátil i na svého kolegu, až se doktorka Szikowská musela začít smát. „No, chcete nejspíš vědět, na co a kdy zemřela. Nebo ne?“

„No, myslel jsem… nechtěl jsem…“ blekotal Bek. „A jak a kdy tedy zemřela?“

„Jak…? To vypadá docela jasně. Minimálně dva ty zásahy byly smrtelné. Vidíte tady na krku… má prostřelenou tracheu… průdušnici,“ dodala ještě po chvilce.

„Vím, co je trachea,“ řekl polohlasně spíše pro sebe poručík Bek a vyvolal tím další úsměv na doktorčině tváři.

„Vypadá to, že šíp rozdrtil hrtanovou chrupavku, což by zcela určitě způsobilo zadušení. Pokud by tu nebyl tenhle další zásah,“ ukázala patoložka na šíp vězící mezi malými, téměř dívčími prsy mrtvé ženy. „Vidíte, touhle střelou trefil přímo srdce, což by opět vedlo k okamžité smrti.“

„Což by vedlo?“ ozval se blonďatý podporučík Jirsa. „Takže není jasné, že to tak bylo?“

Patoložka se narovnala a pohlédla na růžolícího mladíka, jako by si teprve teď uvědomila jeho přítom-

nost. „Správně, tohle budu schopna říct, až ji prohlédnu důkladně u nás. Ostatně ani ta další zranění nejsou zanedbatelná a mohla být fatální. Třeba tenhle šíp stoprocentně zasáhl játra a třeba tady vzadu…“ doktorka otočila ženu zády k nim, „tady je zasažena levá ledvina. A podívejte se na ty šrámy tady.“

„Myslíte, že ji mučil?“ zeptal se Bek.

„Vyloučit to nemohu, ale spíš bych to tipovala na něco jiného. Tady má ještě zapíchnutý nějaký trn, podívejte.“

Oba vyšetřovatelé se naklonili, aby viděli, co jim patoložka ukazuje, ale moc moudře se netvářili.

„No, musel ji sem přece nějak dostat. Autem nebo na kole těžko. Ano, mohla jít taky dobrovolně, ale osobně si myslím, podle těch šrámů na zádech, že ji sem táhl.

V tom případě byste z toho nejspíš měli venku ženy. Tohle je práce pro velkého a silného chlapa.“

Oba kriminalisté přikyvovali a patoložka po chvilce pokračovala: „Ty ostatní rány se zdají být z hlediska přímého ohrožení života méně závažné, ale takhle dohromady mohly způsobit třeba šok. A ten by ji v konečném důsledku rovněž zabil.“

„Dobře, víme zhruba jak. A teď kdy. Kdy tedy zemřela?“ zeptal se již trochu jistějším hlasem Bek. Doktorka se narovnala a hřbetem ruky si opatrně odhrnula uvolněný pramen tmavých vlasů. „Jistě vám to řeknu až po pitvě a entomologii. Rigor mortis už zcela odezněl. Rozkladné procesy jsou již rozvinuty, ale na kůži ještě nejsou patrné praskliny ani puchýře… Poslední dny bylo docela teplo, ale v noci je zvlášť tady nahoře ještě zima, takže bych to odhadla na více než tři dny… možná spíš čtyři. Dnes je pondělí, viděla bych to na pátek. Ale je to jen hrubý odhad. Přesněji vám to řeknu až po entomologii.“

Po chvilce patoložku upoutalo něco na ženině hlavě a ona musela přejít do dřepu, aby lépe viděla. Snažila se otevřít ženě ústa, a když se jí to povedlo, otočila se s šokovaným výrazem na oba mladé kriminalisty.

„Ovšem tohleto je teda něco,“ komentovala šeptem ohromeně to, co našla. „Podívejte se, ten hajzl jí vyřízl jazyk.“

Na mladšího z obou mužů to už tentokrát bylo příliš. Rychle poodešel stranou, držel si dlaň na ústech a zhluboka dýchal.

„Bylo mi pořád trochu divné, že je tu pod ní tolik krve. Ty rány zas tolik nekrvácely.“

„A dá se poznat… jestli to udělal… jestli se to stalo…“

„Myslíte, jestli ještě žila?“ dokončila za Beka otázku doktorka.

„V tomhle měla ta holka nejspíš štěstí. Řekla bych, že jí to udělal až post mortem. Jednak by tu bylo té krve přece jen ještě víc a tvořila by asi takové cákance, jestli mi rozumíte,“ podívala se na Beka, a když viděla jeho zdvižené

obočí, pokračovala. „No, pokud by žila, určitě by se bránila, alespoň tím, že by se snažila uhýbat hlavou. V tom případě by měla s největší pravděpodobností nějaká zranění od nože, nebo čím jí to udělal. A podívejte se sám. Kolem úst nemá žádný takový škrábanec. A navíc kdyby jí to udělal zaživa, dovedete si jistě představit tu bolest. Pokud by ji nedržel, jistě by se kroutila a svíjela, a to by pak krev stříkala všude kolem. A jak sám vidíte,“ patoložka doprovodila větu rozmáchlým gestem, „krev je jen pod ní a stékala jí i po vlasech. Proto je má tak slepené.“

„Technici nehlásili, že by ho tu někde našli…“ připomněl Bek.

„Tomu se ani nelze moc divit. Obvykle si takový šílenec chce od své oběti něco nechat. Třeba vlasy, nehty,

dokonce i oči nebo pohlavní orgány, prostě nějaký fetiš,“ poučovala doktorka Szikowská mladého kriminalistu.

„A nemohla to… myslím jako… třeba nějaká liška nebo kuna?“

„Myslíte sežrat?“ zeptala se patoložka. „Vyloučit se to nedá, dokonce ten kousek jazyka může pořád být někde tady pod ní.“

„Myslím, že by to už technici našli,“ prohlásil Bek. „Nejpravděpodobnější bude to, co jste říkala, paní doktorko.“

„A máte už představu, kdo to je?“ zeptala se patoložka.

„Bohužel,“ kroutil hlavou poručík, „přijeli jsme chvíli před vámi a zatím jsme nenašli ani její kabelku, ani mobil.“

Patoložka dokončila svou práci, zaklapla víko kufříku a obrátila se k Bekovi.

„Nechám ji odvézt k nám a počítám, že zítra bych se k tomu dostala. Ještě bych zavolala, kdy byste se mohl zastavit. No, Ondřeji, nezávidím vám to, ráda bych se mýlila, ale to fakt vypadá teprve na začátek. Zkuste si o tom ještě s majorem promluvit. Nic ve zlém, tohle je opravdu spíš pro někoho zkušenějšího. Jo, a ještě všem tady připomeňte, že by se od nás nemělo nic dostat ven. Víte, jak to myslím.“ Povzbudivě se na Beka usmála, předala kufřík strážmistrovi, který se nabídl, že ji doprovodí k autu, a rozloučila se.

Ondřej Bek chvilku o něčem přemýšlel a potom vytáhl mobil a začal vyťukávat číslo.

Kapitán pražské kriminálky Martin Horn, kterého si kolegové často dobírali kvůli jeho podobě s populárním hercem Krobotem, se před chvílí vrátil z odpolední vycházky. Nyní již opět seděl na terase hotelu Belveder v Železné Rudě a kromě klidu a výborného piva si vychutnával i hřejivé paprsky odpoledního červnového slunce.

„Tak co, kde jste se byl podívat?“ zeptala se sympatická majitelka hotelu, která si přišla pro buclaté štěně bernského salašnického psa, batolící se mezi stoly.

„No, původně jsem měl namířeno na Pancíř, ale v půlce jsem to přehodnotil a vrátil se zpátky. Netušil jsem, že je to tak do kopce.“

Marie Strnadová se zasmála a zvedla štěně, které se jí konečně podařilo odchytit.

„Proč jste nejel lanovkou? Jede ze Špičáku na Hofmanky, tam byste přesed a vyjel byste si v klídku až na Pancíř.“

„Jenže já mám z vejšek…“ nedořekl, protože mu začal zvonit mobil. Gestem se hoteliérce omluvil a pohybem palce hovor přijal.

„Já tě zdravim, Ondro. To je náhodička, hádej, kde jsem?“

Potom Horn chvilku poslouchal a přitom upíjel z nově přineseného piva. „Já ti to řeknu, stejně bys to neuhod.

V Železný Rudě.“ Podle jeho výrazu bylo znát, že má radost, jak toho na druhém konci linky překvapil. „No, dyk ti to povidám. Náhody nechoděj po horách, ale po lidech,“ pozměnil si Horn, jak to s oblibou dělával, známé přísloví. „Myslel jsem, že bych se u vás v Klatovech zastavil… Počkej, ty seš ale ňákej vážnej, neni něco s maminou?“ zeptal se starostlivě a po chvilce pokračoval: „Tak to jsem rád… Co máš teda za problém?“

A potom mu jeho synovec Ondřej Bek pověděl o hrůzném nálezu z dnešního dne a poprosil ho, jestli by se za ním nemohl zastavit pro radu.

„To víš, že můžeš. Bydlim v hotelu Belveder, to je…“

„Já vim, kde to je,“ skočil mu do řeči Bek. „Moc děkuju. Za chvilku jsem tam.“

„Hlavně vem s sebou…“ Horn se podíval na displej, který mu potvrdil, že ten na druhém konci linky už zavěsil. Pacholek, ani se nerozloučil, řekl si pro sebe a dopil na ex zbytek medové třináctky.

„Dáš si něco? Já to cáluju,“ přistrčil Bekovi jídelní lístek kapitán Martin Horn, sotva si k němu jeho synovec přisedl.

Poručíkův pohled byl natolik výmluvný, že Horn vrátil lístek zase na své místo. „Chápu. Nebylo to podle toho, cos řikal, nic hezkýho. To je tvůj první případ?“

„Už jsem byl u vraždy víckrát, ale dneska poprvý v roli šéfa. A byl to fakt masakr.“

„Tak to ukaž,“ pobídl mladého policistu Horn.

Bek zapnul notebook, chvilku v něm něco vyťukával a nakonec natočil displej, aby na něj Horn dobře viděl.

„Nevim, jestli na to vidíš? Je tu dost světla,“ zjišťoval poručík a nakláněl obrazovku do různých úhlů.

„V poho, já s tím umim,“ smál se Horn a nastavil si displej podle svého. Chvilku si beze slov prohlížel jednu fotku z místa činu za druhou, a když s tím byl hotov, opřel se a založil si ruce v týl. „No, to je docela síla, kamaráde. Předpokládám, že ty poslední fotky s detailem úst… vyříznutej jazyk?“

Poručík přikývl a díval se na Horna s očekáváním.

„Totožnost nejspíš ještě neznáte.“

Bek zavrtěl hlavou. „Bohužel, nenašli jsme žádný její věci. Nic. Ani její šaty.“

„Ukaž mi na mapě, kde to bylo,“ požádal svého synovce, který vzápětí našel příslušnou webovou stránku.

„Řek bych, že to bylo někde tady,“ kroužil prstem na zobrazené mapě.

Horn si mapu chvíli prohlížel. „Do blízkosti toho místa vede jen tahle cesta? Počkej, jak že se jmenuje?“ Nasadil si brýle a podíval se z větší blízkosti. „Rozvodská?“

„Jojo, Rozvodská,“ přitakal Bek. „To místo leží asi šedesát metrů vzhůru do stráně. Z cesty tam není vidět, protože je tam kolem dost hustej smrkovej porost.“

„A dá se po tý cestě jet autem?“

„No, můžou tam jen lesáci a ochranáři. Občas tu cestu využívá pár cyklistů, co nerespektujou zákaz, ale moc frekventovaný to tam neni. Turisti většinou choděj na Rozvodí od jezer nebo ze Špičáku.“

„Budete muset mluvit se všema, co tam maj povolenej vjezd. V každym případě tam s tebou ještě teď zajedu. A řikal patolog, kdy se to stalo?“

„Patoložka… doktorka Szikowská,“ vysvětloval Bek.

„No, tak patoložka, brzy už to bude fuk, to už budem všichni tak nějak genderově vyvážený,“ zasmál se Horn.

„No, a co teda řikala?“

„Tipovala to na tři až čtyři dny…“ odpověděl trochu zmatený Bek.

„Tipovala?“ zvedl levé obočí Horn a usmíval se. Bylo na něm znát, že pivo, které před ním stálo, rozhodně není první.

„No, tak odhadovala. Říkala, že přesně to řekne až po entomologii.“

„A předpokládám, že příčina smrti je v tomhle případě jasná.“

„To jo, několik těch střel bylo stoprocentně smrtelných.“

„Dobře, tak se tam zajedem mrknout,“ zakončil rozhovor Horn, dopil zbytek piva a s mírným zavrávoráním se zvedl k odchodu.