Stanislav Češka
SÉRIOVÁ VRAŽDA
Brněnská mordparta vyšetřuje
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Stanislav Češka, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 383. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0816-5
Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.
Knihu s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.
Tuto knihu bych také rád věnoval kamarádovi Vladimíru Matouškovi, emeritnímu podplukovníkovi a vrchnímu komisaři, vynikajícímu kriminalistovi a také příležitostnému spisovateli a rozhlasovému scénáristovi, který nás bohužel už před časem navždy opustil. Odvedl velký kus práce na objasnění případu, který byl inspirací k tomuto románu.
Rád bych také poděkoval panu plukovníkovi Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o případu, který mě inspiroval k napsání této knihy, a o postupu vyšetřování tohoto případu.
Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.
ným případem vyřešeným policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV.
V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněny:
některá místa a doby děje,
jména, případně také některá povolání osob, kterých se příběh týká.
Také byly některé části tohoto příběhu změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu. Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci reálným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.
V každém případě si však dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.
S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.
Plukovník Jaroslav Motl, vedoucí 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV, tedy Služby kriminální policie a vyšetřování, s nechutí koukal na džungli lejster na svém psacím stole. Nesmyslné výkazy, kterými jej a jeho podobně postavené kolegy obšťastňovalo „moudré a osvícené“ vrchní vedení policie a neméně obdaření ouřadové z ministerstva vnitra, jej opět jednou přivedly k zamyšlení nad tím, jestli by mu nebylo líp jako šéfovi bezpečnostního odboru jedné velké české pobočky obří zahraniční firmy, kteroužto pozici mu už podruhé nabízel kamarád, který se v dotyčné firmě vypracoval na pozici zástupce šéfa pro Česko.
Násobně větší plat, luxusně vybavená kancelář, neméně luxusní limuzína i pro soukromé použití, pravidelná pracovní doba a podstatně klidnější práce byly argumenty, které jasně hovořily pro přijetí kamarádovy nabídky.
Předešlého večera ukázal Motl smlouvu, kterou mu kamarád předložil, manželce Kateřině, profesorce medicíny a přednostce Ústavu soudního lékařství Masarykovy univerzity Brno.
Káča si dokument přečetla, potom pozdvihla uznale obočí a svýma modrýma očima se chápavě zadívala na svého Jarouška, jak Motlovi laskavě říkala.
paní, kterou miloval stále stejně jako tehdy, když spolu začali randit, a zeptal se jí: „Tak co tomu říkáš? A co bys mi radila?“
Káča se ušklíbla. „Ty opravdu čekáš na moji radu? A hlavně, ty by ses podle ní v takové věci řídil?“
Motl rozpřáhl ruce, pokrčil ramena a pak rozpačitě prohlásil: „Když já nevím. Rozum mi říká, co bych měl udělat. Ale moje policajtské srdce mi říká něco jiného.“
„Já vím, ty můj šerloku,“ laskavě se na manžela usmála Káča a neméně laskavě jej pohladila po tváři. „Takovou nabídku nepřijme pouze pitomec. S tvojí pravidelnou policejní výsluhou a platem za tuhle práci by ti nic nescházelo.“
Motl se na manželku podíval drobet udiveně a ona konstatovala: „Nic by ti nescházelo. Kromě té tvé policejní práce a brodění se v nepravostech našeho kraje.“
Potom Káča Motlová manžela pohladila po druhé polovině tváře a melancholicky dodala: „A na takovou pitomost srdcařů, jako jsi ty a tobě podobní, sází vaši šéfové. Že vás většina zůstane na vašich místech a budete pořád řešit průšvihy. I takové, které jsou výsledkem jejich pitomého rozhodování. A nezabrání vám v tom ani to, když si takoví pitomci zvýší svoje platy, a ty vaše vám naopak zmrazí pod záminkou šetření, jako se tomu stalo nedávno.“
Motl se rozpačitě podrbal na zátylku a Káča prohlásila: „Protože ty a tobě podobní máte tu svoji často nechutnou práci prostě rádi. A na to hřeší ti, kteří vás využívají a občas i zneužívají.“
nadšení přiznal Motl. „A pokud se vrátím k začátku naší debaty, co bys mi tedy radila?“
„Samozřejmě bych ti radila tuhle smlouvu podepsat a tvému šéfovi doručit svoji výpověď. To by udělal rozumný člověk na tvém místě. Jenže ty v tomhle nejsi rozumný člověk. Ty jsi prostě policajt-srdcař. A pokud bys měl u policie skončit, museli by tě vyhodit. Takže si myslím, že svému kamarádovi oznámíš, že velice děkuješ za jeho nabídku, ale že zůstaneš u policie.“
Motl se zkoumavě zadíval na manželku a pomalu, s rozpaky se jí zeptal: „A pokud se tak zachovám, nebudeš mi to mít za zlé?“
Káča se laskavě zadívala na svého manžela, přitáhla si jej k sobě, dlouze jej políbila a řekla mu: „Ale to víš, že ti to za zlé mít nebudu. Vždyť jsem se do tebe zamilovala právě proto, že jsi takový, jaký jsi. Budu tě mít stejně ráda, ať uděláš cokoli. Zůstaneš u policie, nebo podepíšeš tuhle smlouvu. Udělej to, co chceš. Jediné, co chci já, je to, abys byl ve své práci šťastný. A pokud budeš šťastný ty, budu i já.“ 2
Motl si v duchu přehrál včerejší rozhovor s manželkou, povzdechl si a už už sahal po prvním služebním tiskopisu, aby se dal do jeho vyplňování.
„Nemůžu tvrdit, že bys neměla pravdu,“ bez valného
Vtom se ozvalo ťuknutí na futro dveří jeho kanceláře a v otevřených dveřích se objevil jeho šéf, vedoucí odboru obecné kriminality, plukovník Hubert Janda.
Po pozdravu ukázal na rozložená lejstra na Motlově stole. „Je to něco důležitého?“ zeptal se. Motl se ušklíbl. „Důležité to není, je to na hovno, ale už mi hoří termín.“
„Tak se teď na to vybodni, budeš omluven,“ usmál se Janda. „Ostatně já jsem na tom podobně s podobnými lejstry. Máme se hned dostavit ke starýmu. Podle toho, jak zněl jeho hlas, začíná mu lehce hořet koudel u zadku.
A máme se k němu oba dostavit ihned. Kdybys prý právě seděl na záchodě, mám tě z něho vytáhnout za flígr. To jsou slova našeho šéfa a ředitele Rudly Nováka.“
„Víš, o co jde?“ udiveně se zeptal Motl. „Teď, poslední dobou, nevím o žádném průšvihu, který by mohl narušit Rudlovu image i image jemu podřízených sborů.
Včetně naší mordparty.“
Jihomoravský krajský policejní ředitel plukovník Rudolf Novák byl totiž v podstatě u svých podřízených oblíbený, protože je sice dokázal seřvat, což se ovšem konalo pouze tehdy, když si to zasloužili, jinak se jich ovšem dokázal zastat, a to i tehdy, když se měl postavit nadřízeným z Prahy.
Plukovník Novák měl pouze jedinou slabůstku. Byl to obraz jeho i jemu podřízených policejních jednotek ve sdělovacích prostředcích. Vždy jej upřímně štvalo, pokud ten obraz nebyl důkladně vypulírovaný. A jestli bylo pozvání k Rudlovi, jak oba plukovníci „svého sta-
rého“ nazývali, pokud tedy byli sami mezi sebou a nešlo
o oficiální akci pro veřejnost, tak naléhavé, jak tomu bylo zjevně nyní, dalo se čekat, že čistota onoho „obrazu“ je v nebezpečí.
Na tom se shodli oba plukovníci. Motl i Janda.
Oba za chvíli usedali ke konferenčnímu stolu kolmo přiraženému k Novákovu pracovnímu stolu, kde pravidelně absolvovali porady s krajským ředitelem.
Krajský šéf je oba chvíli zamyšleně pozoroval a bylo zřejmé, že opravdu není nejlépe naložen.
Hubert Janda jako Motlův vedoucí se rozhodl přerušit mlčení a opatrně se šéfa zeptal: „Můžeme se, Rudlo, dozvědět, proč jsi nás tak naléhavě pozval k sobě?“
„Pro tohle jsem vás pozval,“ zabručel plukovník
Novák, na kterém bylo vidět, že přece jen trochu roztává.
Novák otevřel složku na dokumenty, která před ním ležela na desce pracovního stolu, a vzal z ní dvě lejstra, která rozdělil mezi Jandu a Motla.
Ukázal na předložená lejstra a zeptal se, sice ne zrovna jako v nedělní škole, ovšem naštěstí už nikoliv naštvaně: „Co má tohle psaní kurva znamenat? Můžete mi k tomu něco říct?“
„Můžeme si to napřed přečíst?“ zeptal se trochu přidrzle Motl, protože vytušil změnu šéfovy nálady k lepšímu.
„No, prosím,“ pokynul pravicí ředitel. „Proto jsem vám ta lejstra taky předhodil. Číst snad umíte sami.“
Motl i Janda se dali do čtení.
Oba skončili skoro ve stejnou chvíli. Novák se jich zeptal: „Co tomu říkáte?“
„No… před dvěma roky se mi zmiňoval jeden kamarád od břeclavské policie, že tam měli mírný rozruch kolem podobného anonymu. Je to tady ostatně zmiňované, že se ten informovaný muž před časem obrátil na inspekci a břeclavského ředitele,“ poznamenal Motl s mírnou ironií v hlase.
„A co se kolem té záležitosti událo?“ zeptal se Novák. Motl pokrčil rameny. „Tak to tedy nevím. Už tím, že mi o tom anonymu řekl, riskoval ten můj známý průšvih. No, fakt je, že jsme při tom hovoru byli oba trochu nalití. Víc se mi o tom už za střízliva nezmiňoval. A já se o to nezajímal. Proč taky, že ano. Máme své práce dost. A lézt kolegům do jejich rajónu proti jejich vůli se moc nevyplácí.“
„No, řekněme, že máš, Jardo, pravdu,“ pronesl bez valného nadšení Novák.
„A něco o tom, co ten anonym zmiňuje, má někdo z vás ponětí?“ ptal se dál Novák.
Motl se tázavě zadíval na svého šéfa Jandu, a když ten neurčitě zavrtěl hlavou, prohlásil: „Něco o tom vím. Ale předem podotýkám, že se to stalo v době, kdy jsem ještě mordpartě nevelel, respektive posléze, kdy jsem jí už velel, ale byl na stáži na německém Bundeskriminal-
amtu, tedy BKA ve Wiesbadenu, a jako šéfa mordparty mě zastupoval tady Hubert.“
„To máš asi na mysli toho Kostelníka zmiňovaného v tomhle anonymu,“ pronesl Janda bez velkého nadšení.
Motl přikývl. „Jo, toho jsi tehdy vyšetřoval osobně.“
„Vyšetřoval. Prověřili jsme tehdy vše, udělali vyšetřovací pokus, který potvrdil, že smrtelné zranění si tehdy ten Kostelník způsobil pádem na práh dveří, a ostatně i výsledek pitvy byl stejný.“
Novák se na oba plukovníky tázavě zadíval a řekl: „Tak moment, pánové. Tady jsem poněkud mimo. Můžete mě uvést do obrazu?“
Motl si v duchu s jistou ironií pomyslel, že ředitel je spíš ve svém ne tak zcela neobvyklém stavu, jak už to občas u ředitelů všech institucí bývá, ovšem nechal si tuto myšlenku pro sebe.
4
Potom Motl ve svých duševních pochodech zanechal ironie, zatvářil se konstruktivně a stejným tónem se dal i do vysvětlování fakt uvedených v dopise, jehož kopie
ležela před ním a před Jandou: „Jak si jistě pamatuješ, Rudlo, tak když na silvestra 1995 Standa Berka odešel od policie a z postu šéfa mordparty, který teď zastávám já, chtěl, abych se jeho nástupcem stal právě já.“
Novák neochotně přikývl, protože tušil, co přijde.
Motl to přikývnutí pochopil jako pokyn pokračovat ve svém vyprávění1: „Jenže po tvém zásahu, Rudlo, byl nakonec na místo šéfa mordparty posazen tvůj synovec, který tuhle kariéru zakončil tím, že sám sebe postřelil, a byl tak, jak všichni víme, katapultován k zářivé kariéře politika, takzvaného experta na bezpečnostní problematiku. Až pak jsem byl do pozice šéfa mordparty jmenován já.“
„To sem tak úplně nepatří,“ pokusil se zaprotestovat ředitel Novák, zatímco Janda pouze mlčky seděl a dělal, že se ho to vlastně vůbec netýká.
„Ale patří to sem, Rudlo,“ nedal se Motl. „Za šéfování tvého synovce totiž došlo k první smrti v Jizbičanech u Brna zmiňované v našem anonymu, k úmrtí paní Horké. Tehdy tam totiž břeclavští přivolali krajskou výjezdovku, které velel v té době kapitán, dnes major Jan Rychlý, který je teď v Praze na NCOZ2. A ten případ rozdělil na dva. Na náhlé, nenásilné úmrtí a vloupání, pokud se aspoň matně pamatuji na tehdejší poradu oddělení. Protože jinak jsem s tím sám nic společného neměl a tady Hubert také ne, protože jsme oba tehdy byli stejnými řadovými vyšetřovateli jako Honza Rychlý.“
1 Jedná se o historii připomínanou už v prvním příběhu s detektivem Berkou Starožitná smrt a občas i v dalších románech Berkovy série a série o brněnské mordpartě.
2 Národní centrála proti organizovanému zločinu
„No, dobrá, tak to je první zmiňované úmrtí v anonymu,“ poznamenal Novák. „A co víš o těch dalších?“
„Pokud jde o smrt paní Borovské, tak ta mi nic neříká. Nepamatuji se, že bychom takovou smrt v Jizbičanech vyšetřovali. Ani to jméno Borovská mi jako jméno oběti nic neříká.“
Motl se obrátil k Hubertu Jandovi s tázavým pohledem a ten dodal: „Já o této paní nemám žádné ponětí a ani si také nevzpomínám, že by se u nás její úmrtí prošetřovalo.“
„Pak tu je třetí v anonymu zmiňované úmrtí,“ připomněl Novák. „To je to úmrtí pana Kostelníka, které tehdy vyšetřoval Hubert, jenž tehdy také zastupoval už tebe, Jardo, jako šéfa mordparty. Výsledek tohoto vyšetřování se autorovi tohoto dopisu taky moc nelíbí, jak je zřejmé. A co ta poslední zmiňovaná smrt? Ta paní Čeňková? Tu tady nevyšetřujeme, pokud si pamatuji ze svodek.“
Motl přikývl. „Přesně tak, bohužel nevyšetřujeme. Já o té smrti vím, ale Břeclaváci si to drží sami. Neoficiálně jsem se o tom případu informoval a snažil se tento případ od břeclavských už před pár dny převzít. Jaksi neoficiálně na tom dělá Vilda Jonáš se svojí mladou chráněnkyní, kapitánkou Kočařovou, která k nám nedávno nastoupila. Samozřejmě to vede Vilda, už taky proto, že zatím je to poněkud žinantní kvůli kompetencím, ale Jarka je moc chytrá a hodně Vildovi pomáhá. Mimochodem, právě ty skutečnosti zmiňované v dopise o okolnostech nálezu těla paní Čeňkové už Vilda s Jarkou prověřují.“
„A co tomu říkají?“ zeptal se ředitel.
by to patřit nám. Jenže vzhledem k těm předchozím úmrtím v Jizbičanech se k předání Břeclaváci moc nemají. A je třeba přiznat, že náš přínos v devadesátkách při vyšetřování první a třetí smrti, tedy úmrtí paní Horké a pana Kostelníka, moc přesvědčivý také nebyl. Omluvou nám budiž to, jak se nám tu tehdy utěšeně rozmohlo vraždění. Však to pamatuješ sám. Nevěděli jsme, kam skočit dřív.“
5
Ředitel Rudolf Novák se odmlčel, pak se zhluboka nadechl a rázně prohlásil: „Takže, pánové, já ze sebe nehodlám dělat blbce a nehodlám čekat, až mě bude někdo napadat tak, jako v tomhle dopise dotyčný dělá blbce z mého břeclavského kolegy ředitele. Ať už to u něj je právem, nebo neprávem. Úmrtí paní Čeňkové, ať už to je vražda, nebo není, jakože zřejmě je, jak tě tak, Jardo, poslouchám, už nebudou vyšetřovat Jonáš a Kočařová jako partyzáni. Případ si převezmeme oficiálně. A zřídíme u nás zvláštní vyšetřovací skupinu, která bude vyšetřovat vraždu paní Čeňkové a prověří zároveň i všechna ostatní v anonymu zmiňovaná úmrtí. Vedoucím této skupiny jmenuji, Jardo, tebe. K ruce si vezmi samozřejmě Jonáše s Kočařovou, když už na tom děla-
jí, a kohokoliv jiného, koho budeš potřebovat. Pokud bude potřeba domluvy s jinými odděleními, poskytne ti Hubert veškerou podporu. Pokud budeš potřebovat cokoliv, co nebudeš moci zařídit ty nebo Hubert, neváhej a přijď za mnou. Obrátit se na mě můžeš v kteroukoliv denní dobu. Tento případ bude prostě mít absolutní prioritu. Já se osobně domluvím s břeclavským ředitelem, aby vám poskytli veškerou podporu. Ať už z břeclavské kriminálky, nebo z obvodního oddělení v Hustopečích. Po tom druhém anonymu se určitě nebude nijak bránit, i když se mu to moc líbit asi nebude. Ale on se s tím vyrovná.“
Potom se Novák na chvíli zamyslel a dodal, zkoumavě pozoruje dopis od anonyma, ležící před ním na stole: „Možná by stálo za úvahu zkusit najít autora tohoto dílka.“
„Snad jej, Rudlo, nechceš nějak postihnout?“ zkoumavě se Motl zadíval na našeho ředitele.
„Jak tě tohle, Jardo, mohlo napadnout?“ pokýval hlavou plukovník Novák. Pak se zamyslel a s nebývalou dávkou sebekritiky pronesl: „Vlastně se ti ani nedivím. Není to tak nelogická myšlenka.“ Pak sepjal ruce a tónem, který i Motla s Jandou přesvědčil, že to myslí vážně, pronesl: „Když ten dopis čtu, mám takový pocit, že jeho autor by mohl být bývalý policajt, možná také státní zástupce nebo advokát, možná i trestní soudce. Prostě někdo, kdo se v naší práci vyzná. A mohlo by proto být zajímavé vyzpovídat jej. Mohlo by nám to pomoci v naší práci.“
Motl pokýval hlavou a po chvilce pověděl: „To máš, Rudlo, možná pravdu. Ale já se obávám, že právě proto, že si myslím to, co ty, tak toho člověka nenajdeme, pokud nebude sám chtít.“
Novák podal Motlovi dopis uložený v plastikovém obalu: „Toho se také obávám, že autora nenajdeme. Ale i tak zkuste dát ten dopis do OKTE3, jestli na něm nenajdou otisky prstů nebo nějakou DNA.“
Pak se Novák ještě zeptal: „Máte, pánové, nějaké návrhy?“
První se ozval Janda: „Břeclavský ředitel je můj dobrý známý, spíš kamarád. Pokud s ním budeš mít nějaké problémy, když s ním budeš projednávat převzetí případu k nám, tak se ozvi. Já jej uchlácholím.“
„A pokud jde o mě,“ přidal se Motl, „tak já hned zapojím svoji manželku, aby udělala revizi pitevních zpráv u všech zemřelých. A samozřejmě prověříme průběhy vyšetřování u úmrtí zmiňovaných v dopise.“
Plukovník Novák přikývl. „To bude nanejvýš rozumné. Ještě by taky bylo, alespoň myslím, vhodné prověřit všechna podobná úmrtí seniorů v Jizbičanech a také v okolí v době, řekněme, od té poloviny 90. let, abychom se ujistili, že tu nemáme víc mrtvých seniorů, jejichž smrt provázely podivné okolnosti.“
„To je rozumné,“ řekl Motl. „Proto taky vyzpovídáme toho místního doktora. Ten by měl znát poměry ve svém obvodě.“
3 Odbor kriminalistické techniky a expertíz
„Souhlasím,“ přitakal Novák a ihned důrazně dodal:
„tento případ má absolutní, zdůrazňuji, pánové, absolutní prioritu. O všem si přeji být průběžně informován. A opakuji, kdykoliv se se mnou můžete spojit, pokud budete potřebovat zařídit něco, na co vám nestačí vaše pravomoci.“ 6
Když se Motl vrátil od ředitele do své kanceláře, zavolal si majora Jonáše a kapitánku Kočařovou a seznámil je s tím, co právě zažil u krajského ředitele.
Major Jonáš se zakřenil, když Motl skončil, a zeptal se ho: „Jak se tvářil Rudla Novák, když jsi zmínil tu epizodu s jeho synovcem?“
Kapitánka oba pozorovala s úsměvem a špitla: „Omlouvám se, že vstupuji do hovoru starších, ale ten ředitelův synovec, co se postřelil a všichni z toho měli jundu, jak mi Vilda před časem vyprávěl, to je ten bývalý ministr vnitra za Demokratickou liberální stranu, nebo se pletu?“
Oba pánové se pobaveně zadívali na mladší kolegyni a Motl jí odpověděl: „Kdepak, Jaruško milá, nepleteš se. Přesně tak to je. Ten neskonalý pitomec křivý jako turecká šavle byl naším ministrem a nepochybuji o tom, že při vhodné konstelaci se jím zase někdy stane. A když
se nám tehdy tady postřelil, tak bylo opravdu veselo. To proto, že se střelil do zadku. On totiž chodil jako filmová hvězda. S pistolí zastrčenou nikoliv do pouzdra, nýbrž vzadu za opaskem. A zapomněl si ji zajistit. No, naštěstí se mu nestalo nic horšího, než že musel spát pár dní na břiše a nikomu při tom kousku neublížil.“
„Ale medaile Za statečnost ho neminula,“ rozchechtal se Jonáš. „Stalo se mu to totiž při policejní akci. A veselo bylo nejen u nás, protože takovou věc jsme si pochopitelně nenechali pro sebe. Hlavně že se potom stal konečně Jarda naším šéfem… Je ale fakt, že než se tak stalo, Jardo, byl tehdy jako šéf výjezdovky v Jizbičanech Honza Rychlý. Já si na to vzpomínám jenom matně.“
„A co ti z té tvé neurčitosti vystupuje?“ zeptal se Motl. „Já si pamatuji jenom to, že se tehdy nějaká smrt v Jizbičanech vyšetřovala, ale nic víc o tom nevím. Měl jsem tehdy na hrbu dvě jiné vraždy naráz a na nic jiného jsem neměl čas.“
Jonáš přikývl. „No právě. Dělali jsme tehdy spolu, takže jsem na tom byl podobně. Ale matně si vzpomínám, že jsme tehdy seděli v hospodě, ty jsi tam nebyl, a Honza se o těch Jizbičanech zmiňoval. Cosi v tom smyslu, že tam byla nějaká mrtvá seniorka a vykradený byt. A že prý to spolu nic společného nemělo.“
„Nebylo to nějaké divné?“ zeptala se pozorně poslouchající Jarka, jako obvykle hltající profesionální moudrosti od starších, zkušených kolegů.
Jonáš přitakal. „Jo, divné se mi to zdálo taky. Ale Honza Rychlý nad tím tehdy mávl rukou, že prý to bylo
celkem jasné. No, byl to jeho případ, tehdejší nadějný
šéf se ještě nestřelil do zadku, takže byl s věcí srozuměný, a mně po tom bylo houby. Tak jsem to pustil z hlavy.“
„No vidíš, pak mě jmenovali jako šéfa našeho oddělení, ale v roce 1998 jsem tu potom pár měsíců nebyl…,“ poznamenal Motl.
„… protože sis užíval na vedení spolkové kriminálky ve Wiesbadenu,“ skočil šéfovi do řeči Jonáš.
„Právě. A náš současný šéf Hubert Janda tehdy dost možná domrvil vraždu, která nás teď dostihla,“ řekl Motl. „Byl tehdy vyšetřovatelem případu smrti toho pana Kostelníka z Jizbičan. Já tu tehdy nebyl, jak jsem řekl. A když jsem se z Německa po skoro roce vrátil, už byl tenhle případ uzavřený. Takže si na to nijak nepamatuji, vlastně o tom nic nevím. Ty ano, Vildo?“
Jonáš krátce zapátral ve své paměti a potom zavrtěl hlavou. „Stejně jako ty jsem s tím neměl nic společného. Vím jen to, co se zmiňovalo na poradách oddělení. Ten případ si tehdy vzal osobně Hubert Janda, který tě zastupoval, protože se nám tu sešly tehdy myslím tři nebo čtyři vraždy naráz. Bylo to podobné jako ta paní Horká. Mrtvý senior a vykradený byt. Hubert tehdy, pokud si matně vzpomínám, uspořádal nějaký vyšetřovací pokus, kterým dokázal, že si ten senior způsobil smrtelné zranění na lebce sám, když spadl na práh dveří. Takže to pak dodělávali Břeclaváci, pokud se nemýlím. Ale jak říkám, nic společného jsem s tím případem neměl, takže stoprocentní autorita v tomhle nejsem.“
Motl chvíli přemýšlel a potom řekl: „Nejlepší bude, když si s Jarkou vyžádáte spisy těch tří případů a projdete si je. A sepíšete vyhodnocení vyšetřování oněch tří případů. Tuším… Ne, je mi jasné, že to bude potřeba.“
„No jo, ale co s vraždou paní Čeňkové, kterou jsme teď převzali od Břeclaváků?“ namítl Jonáš.
Motl se usmál. „Od teď už tomu nešéfujete vy, ale já. Právě jste zažili historický okamžik. Vznik speciálního vyšetřujícího týmu Jizbičany pod mým vedením. Osobní patronát si nad námi vzal náš drahý krajský policejní ředitel.“
„A co že tak najednou, pokud se mohu zeptat?“ Kapitánka se na Motla zvědavě zadívala.
„Odpovědí ti, Jaruško, budiž tento anonymní dopis, který přišel k rukám našeho milovaného pana ředitele,“ odvětil Motl a před své zvědavé kolegy položil kopii sdělení znepokojeného občana z Jizbičan u Brna.
Oba kolegové se do lejstra zvědavě začetli. Když skončili, Vilda si tiše hvízdl a poznamenal: „Tak to se nedivím, že se Rudla Novák tak zaktivizoval. Když kopii dostal taky policejní prezident… Nemluvil jsi ale před dvěma roky u piva o tom předchozím, v tomhle dopise zmiňovaném dopisu poslaném před dvěma roky?“
„No, tak… mluvil, to je silné zhodnocení. Jen jsem se zmiňoval, že se mi kamarád z Břeclavi jen tak mezi
řečí zmínil, že jejich ředitel má poněkud hlavu v pejru, že mu tam přišel jakýsi anonym. Ale ten kamarád byl trochu nalitý a už to pak nezmiňoval, tak jsem se jej na ten anonymní dopis víc neptal. Ale ano, bylo to asi něco podobného.“
Motl chvíli přemýšlel nad tím, co si právě řekli. „Nemá smysl tady dál lovit ve svých děravých pamětech. Teď tu máme vraždu seniorky a podle toho anonymu další tři starší vraždy, které jsou minimálně podezřelé.
Především si musíme ujasnit tu minulost, jak jsem řekl. Takže ty, Vildo, si s Jarkou seženete spisy k těm třem starým případům, myslím smrti paní Horské a Borovské a pana Kostelníka. Jakmile ty spisy budete mít, hned mi dáte vědět a já požádám svoji Káču, aby udělala revizi pitevních zpráv z těch tří případů. Základ je, že musíme vědět, jestli ty tři smrti byly přirozené, nebo násilné,“ prohlásil.
„A já bych si dovolil zdvořilý dotaz, jak to bude s dalším vyšetřováním vraždy paní Čeňkové,“ ozval se Jonáš.
Motl se pousmál. „Jak jsem řekl, to si zatím vezmu sám. Ovšem nastal čas rozšířit naše řady. Dál už ve třech pokračovat nemůžeme. A bude třeba pomoci i od dalších kolegů.“
Poté se chopil telefonu a po chvíli do jeho kanceláře přišli kapitán Emil Vacek, Václav Zemánek a Aleš Jadrný, se kterými si Motl zavolal druhou dámu ve svém oddělení, kapitánku Sylvu Pošvářovou.
Motl jim vysvětlil, proč je zavolal a co je v budoucnu čeká.
„Vildo, máš tu před sebou spis dosavadního vyšetřování smrti paní Marty Čeňkové. Jinými slovy zatím čtvrtého nevyjasněného úmrtí seniora v Jizbičanech u Brna. Je fakt, že si spis musí všichni přítomní osobně prostudovat, nicméně v rámci urychlení výměny informací bude vhodné, když nás všechny s Jarkou seznámíte s dosavadními výsledky vyšetřování tohoto případu. Jste zatím ti z nás, kdo v tom má největší přehled,“ požádal Jonáše.
Jonáš otevřel spis, který ležel mezi ním a Jarkou na stole, nadechl se a začal vyprávět: „Pátého února vypověděl na obvodním oddělení policie v Hustopečích Ing. Jan Kupec, že našel mrtvou svoji tchyni Martu Čeňkovou. Pan Kupec bydlí trvale v Brně a do Jizbičan jezdí na svoji rekreační chalupu. Po příjezdu do obce čtvrtého
února odpoledne a vybalení věcí odešel jako obvykle do vinného sklepa, který zde vlastní jeho tchyně. Spolu s ní se stará o provoz tohoto sklepa. Jako obvykle se tu s ní měl kolem 17.00 setkat a domluvit se na práci. Když tchyně nepřišla, už ji toho večera nevyhledával a šel domů. Druhý den hned ráno šel nakupovat do místní prodejny potravin a při tom se zastavil u tchyně. Zjistil, že jsou všude zatažené rolety a nikdo mu neotvíral. Pan Kupec šel tedy do obchodu a ptal se prodavačky, jestli neviděla jeho tchyni. Od prodavačky se dozvěděl, že s ní měla něco smluveného ohledně koupě vína a dva dny ji nemůže zastihnout. Šel tedy zpět do jejich cha-
lupy a pokoušel se s tchyní telefonicky spojit, ovšem dovolal se pouze do schránky. Takže zavolal manželce, tedy dceři Marty Čeňkové, která zavolala své sestře. Ta jí řekla, že se s maminkou už dva dny také nemůže spojit. Manželka tedy panu Kupcovi řekla, aby do domu vlezl zadem přes dvůr. Když zjistil, že odtud je dům také zajištěn, švagrová mu telefonicky dala pokyn, aby rozbil sklo na verandě do dvora a vnikl do domu. Pan Kupec tak učinil a prošel domem do obýváku, kde svítil lustr a kde hrála televize. Na válendě tam našel ležící tchyni a všiml si, že má namodralé nehty na ruce a modré rty. Bylo mu jasné, že jde o mrtvolné znaky. Vypnul tedy televizi a zhasl lustr, zavolal manželce a švagrové. Snažil se sehnat někoho z místních lékařů. Nakonec sehnali číslo na tchynina ošetřujícího lékaře MUDr. Roubala. Ten přijel a po ohledání těla tchyně věc oznámil na Policii ČR. Podstatné bylo to, že manželka a švagrová pana Kupce i on sám si všimli toho, že jejich matka nemá dioptrické brýle, bez kterých se neobešla a které potřebovala také ke sledování televize.“
Jonášovi v té chvíli zaskočilo, a tak si lokl trochu kafe. 9
Když se major opět uvedl do provozuschopného stavu, nadechl se a pokračoval: „Výpověď manžela posléze
potvrdila manželka, která zdůraznila to, že jí jako nadmíru podezřelá připadala právě ta skutečnost, že maminka u sebe neměla své dioptrické brýle, bez kterých se neobešla. Divné jí připadalo také to, že v domě nebyla nalezena žádná finanční hotovost, pouze bylo nalezeno pouhých dvě stě padesát korun v peněžence. Matka měla podle ní doma vždy větší částku peněz na různé nutné výdaje. Také podle ní pravděpodobně chyběla nějaká vkladní knížka. Požádala proto policii o zablokování
vkladních knížek na jména členů jejich rodiny. Navíc ještě paní Kupcová oznámila, že v domě chyběl klíč od hlavního vstupu do domu. Po odchodu policie ještě paní
Kupcová zjistila další podle našeho názoru velmi podstatnou skutečnost. Když připravovala zesnulou matku
k odvozu pohřební službou, zjistila, že měla mokré břišní partie spodního prádla až na pas a podprsenku vytaženou vysoko nad ňadry. Tak neupravená matka nikdy nechodila. Paní Kupcovou zarazilo, že pohovka, na které maminka ležela, byla absolutně suchá. K tomuto zjištění přizvala i sestru a švagra, manžel byl v té době na policii u výslechu. Z této skutečnosti bylo tedy možno vyvodit to, že v době smrti ležela paní Kupcová na břiše někde mimo pohovku. Dále si její dcera všimla toho, že maminka měla v podpaždí a na těle chuchvalce vlasů a ve vlasech měla zcela neobvykle, ona podle dcery vždy dbala na svůj vzhled, větvičky patrně z túje rostoucí před domem. Dále bylo neobvyklé také to, že její obvyklý účes smotaný do drdolu, který denně nosila, byl naprosto rozházený.“
„Nebylo to tak, že si ty vlasy ta paní prostě rozpustila?“ poznamenala Sylva, když se Vilda odmlčel, aby se napil.
Vilda zavrtěl hlavou. „Správná poznámka, ale zápis z výslechu paní Kupcové to ihned vysvětluje. Ve vlasech mrtvé paní zůstaly naprosto chaoticky sponky, které jej normálně formovaly. Kdyby si ta paní účes rozpustila, sponky by si jistě vytahala.“
Emil Vacek uznale poznamenal: „Ta dcera byla všímavá. Ta by se asi uplatnila u nás.“
Jonáš přikývl. „Taky jsme si s Jarkou říkali, že je ta paní velice všímavá. Ještě je zajímavé také to, že břeclavským kolegům dala dopis od přítelkyně, který je součástí spisu. Je o tom, jak se v udané době trestného činu na maminku nedozvonila, a zmiňuje v něm také předchozí tři nevyjasněná úmrtí v Jizbičanech.“
10
Po krátkém nahlédnutí do spisu Jonáš pokračoval: „Pokud jde o ohledání místa činu, to bylo provedeno břeclavskými kolegy. Byla pořízena fotodokumentace a náčrtek k ohledání místa činu, které jsou samozřejmě součástí spisu. V zápisu se konstatuje, že nebyly nalezeny žádné upotřebitelné stopy, služební pes nebyl nasazen kvůli nevhodným podmínkám. Potom kolegové z Břec-
Čeňkové, ovšem nic podstatného nenašli. Vyzpovídali lidi z okolí paní Čeňkové, ale v podstatě také nula od nuly pošla. Jo, z prohlídky místa činu si kolegové odnesli
dálkový ovladač k televizoru a nechali jej podrobit daktyloskopickému zkoumání. Jak je uvedeno v odborném vyjádření znalce, byly vyvolány šmouhy a fragmenty daktyloskopických stop, které nejsou vhodné k dalšímu zkoumání.“
„A co pitva? Jaké byly její výsledky?“ zeptal se Motl.
„Jak se píše v pitevním protokolu, tak nejprve byla doporučena pitva zdravotní v Ústavu soudního lékařství v Brně. V průběhu provádění pitvy byl o nálezu vyrozuměn
provedení soudní pitvy. Při té byla zjištěna různá zevní poranění situovaná na pravé polovině obličeje, trupu a končetin. Jednalo se o oděrky nebo podlitiny malého rozsahu, které samy o sobě nebyly příčinou smrti pitvané. Jednalo se o necharakteristická poranění, u kterých nebylo možno jednoznačně určit mechanismus vzniku.
Pouze to, že jsou výsledkem působení tupé síly menší intenzity v podobě úderů o vystupující hrany, případně také může jít o výsledek úderů o předměty s vystupujícími hranami. Nalezená prokrvácení měkkých pokrývek lebních v záhlaví a hlubších vrstev podkoží v oblasti
přechodu krční a hrudní páteře odpovídá pak kontaktu těchto tělních krajin s tupým předmětem s hladkým
povrchem a to, zejména s ohledem na rozsah poranění zad, nejspíše v podobě pádu. V dalším nálezu pak
dominuje nález tekuté krve v cévách, tečkovité krevní
výronky ve spojivkách a pod poplicnicí a další krevní výrony. Tyto změny se v uvedeném souhrnu vyskytují nejčastěji za situace, kdy dochází u poškozené osoby k dušení, nejčastěji k dušení mechanickému, a to formou uzavření dýchacích otvorů, případně formou znemožnění dýchacích pohybů. Případně také kombinací obou mechanismů. Pokud jde o chorobné změny, které byly při soudní pitvě zjištěny, jsou zcela úměrné věku a pitvanou nijak výrazněji nezatěžovaly. Stanovení přesné doby smrti nebylo v daném případě možné, protože znalci nebyli přítomni na místě nálezu zemřelé. Ovšem je možno konstatovat na základě obsahu žaludku, že Marta Čeňková nepochybně zemřela nedlouho po požití posledního většího jídla, obsahujícího rýži a zeleninu. Časový interval mezi požitím jídla a smrtí se mohl pohybovat řádově v rozsahu kolem dvou hodin. Jo, ještě je snad zajímavé, že chemickým rozborem krve bylo zjištěno, že tato obsahuje 0,80 g/kg alkoholu. Což je hladina v pásmu zcela lehké podnapilosti, která sama o sobě jednání osoby výrazněji ovlivnit nemusí. Jinak řečeno, jak se píše v pitevní zprávě, tato hladina alkoholu sice už může být u citlivějšího jedince spojená s pocitem dobré nálady, neměla by ovšem nijak ovlivňovat jeho pohybové schopnosti, schopnosti obrany a také schopnosti rozpoznávání nebo cíleného jednání. Závěr celého protokolu je ten, s ohledem na výsledek provedené soudní pitvy a dále s ohledem na obsah spisového materiálu, že v daném případě nelze zcela jednoznačně vyloučit, že
druhé osoby. Jednoznačné známky takového násilí či jednoznačné známky obrany vůči násilí ze strany druhé osoby však nalezeny nebyly.“ Jonáš zvedl oči od spisu. „Tak to je, dámy a pánové, konec pitevního protokolu.“ Motl se rozhlédl po pozorně poslouchajících kolegyních a kolezích u svého stolu a zeptal se: „Tak co tomu říkáte?“
Všichni se po sobě podívali a nakonec promluvil doyen oddělení Vilda Jonáš: „Já myslím, že se není o čem bavit. Ta paní se stala obětí vraždy. A pokud jde o mě osobně, trochu mě zarazilo, že nebylo hned požádáno o soudní pitvu. Vždyť tam se snad vzhledem k okolnostem nálezu těla té nebohé paní nedalo uvažovat o ničem jiném než o vraždě.“
Motl přikývl a za souhlasného přikyvování všech kolegů přítomných v místnosti pronesl: „Já to vidím také tak. A jsem rád, že jsme na tom všichni stejně.“
„Ještě tu jsou další drobnosti,“ dodal Jonáš. „Třeba to, že byl vyžádán záznam o telekomunikačním provozu telefonu oběti, ale nic zajímavého to nepřineslo. To by bylo z mé strany všechno. Spis a jeho dvě kopie tu máte k dispozici.“
„Takže, Vildo a Jarko, vy dva si vyžádejte dokumentaci k těm třem starším případům a připravte souhrn toho, jak vyšetřování probíhalo a k čemu došlo. A ty, Emile, připrav plán výslechů u případu paní Čeňkové. Rodinu, tím myslím dcery a jejich manžele, sem pozvi jako první. U jejich výslechů bych chtěl být osobně. A, Vildo, jak budete mít spisy k těm třem starým případům,
udělejte mi kopie pitevních zpráv a já je dám Káče, aby udělala jejich revizi. To je, myslím, pro začátek vše,“ uzavřel debatu Motl.
Kapitán Emil Vacek se dal s elánem do práce na případu, a tak o dva dny později seděli Motl, Vacek a kapitánka Pošvářová v Motlově kanceláři proti inženýru Janu Kupcovi.
„Omlouvám se, pane Kupče, že vás nutíme zopakovat poněkolikáté totéž,“ začal po nutném poučení smířlivě Motl. „Věc se však má tak, že jsme vyšetřování případu vaší zemřelé tchyně převzali od břeclavských kolegů, a navíc jsme tady u nás rozšířili vyšetřovací tým, takže bychom si rádi udělali osobně obrázek o životě i smrti paní Čeňkové od těch, kdo byli na začátku u objevení mrtvého těla paní Čeňkové.“
Jan Kupec stejně smířlivě přikývl. „Ale ano, já vás chápu. Mým přáním a zájmem je pomoci, jak budu jen moct, při dopadení toho hajzla, který to babičce, já jí tak říkal, udělal. Ptejte se, jak je vám libo.“
„Tak nám prosím shrňte, jak jste tchyni objevil,“ vyzval svědka Motl.
„Do Jizbičan u Brna jsem svým autem přijel v pátek
4. 2. odpoledne nějak kolem čtvrté na naši chalupu.
